Pulchra (2. část)
II. Na planetě
Všichni jsme strnuli. Ticho. Potom Ben: „To má bejt fór?“ „Vůbec ne,“ řekl hlas ve sluchátkách. „Já jsem Bill Duncan, ředitel hlavní observatoře planety Pulchra.“ Pohlédla jsem na Patricka. Ostatní taky. On byl velitel. Hlas pokračoval: „Když dovolíte, převezmu kontrolu. Navedu vás na letiště observatoře.“ Nebyl to tlumočnický kompjůtr. A Duncan mluvil stejnou američtinou jako my. Jenže spisovně. Patrick se po nás rozhlédl. Nikdo nic neřekl. Patrick se otočil k obrazovce: „O. K., pane Duncane.“ „Výborně!“ pravil hlas. „Nebude vám vadit, když vás povedu ještě jednou kolem naší planety?“ „Ne,“ řekl Patrick zaraženě. „Prosím.“ Tohle nikdo nečekal. Na CD jsme měli ten pětitónový kód, ale už nebyl zapotřebí. Všichni jsme zkoprněle seděli, nikdo ani nedutal. Sklíčil mě smutek a zklamání mě přemohlo. „Právě jsme nad západním pobřežím Západního kontinentu,“ pokračoval hlas. „Observatoř je na východ odsud. Přeletíme pobřeží a já vás budu upozorňovat na zajímavé objekty.“ Ben si sundal laryngofony a řekl tiše, kupodivu bez obscenit: „To se mi snad zdá, nebo co?“ Pan Duncan to asi neslyšel. Vznášeli jsme se nad planetou Pulchra, nad Velkým oceánem, jak ho pan Duncan nazval, přes souostroví, jemuž říkal Sluneční, přes velký ostrov, který vypadal na Japonsko, ale jmenoval se Šiška. Potom přes Velký kontinent, přes Západní oceán a zpátky na Západní kontinent. Všichni jsme napjatě sledovali zem pod námi. Zase mě sevřelo to hrozné zklamání. Výška na altimetrech klesala, pod námi byla planeta vesnic spojených dálnicemi. Všechno připomínalo Zemi, jenom ta města tu nebyla. Mezi dálnicemi se táhla obrovská pole žlutozlatého obilí, střídaly je louky, na nich šedobílý dobytek. Zapnula jsem zoom. Objevilo se velké stádo ovcí, kolem nich pomalu běžel pes. Připadal mi divný. Zaostřila jsem na něj. Na žádnou takovou psí rasu jsem se nepamatovala. Běžel klidným, houpavým krokem. Napadlo mě, že tohle je první, co je tu jiné než na Zemi. Ne. Ještě tu nejsou města. Jenom vesnice. V dálce před námi se objevila hora porostlá sadem ovocných stromů. V teleskopu se podobaly velkým hrušním. Hora mi připomněla Stolovou horu v Jižní Africe. Měla plochý vrchol, na něm budovy a za nimi snad hřbitov s mnoha pomníčky. Nad centrální budovou kopule, stejná, jaké mají hvězdárny na Zemi. „Hlavní observatoř,“ pravil pan Duncan. „Letiště je na úpatí.“ Ztlumil naše motory. Klesali jsme, slunce svítilo na nepřetržitou zeleň kolem hory a zeleň protínala rovná tlustá čára tarmaku. „Atmosféra na Pulchře je stejná jako u vás,“ uslyšeli jsme ze sluchátek. „Také neobsahuje žádné škodlivé bakterie. Nemusíte si oblékat skafandry.“ Podívala jsem se na Patricka. Ben řekl: „To je sakra past!“ „Není, přátelé,“ ozval se hlas pana Duncana. „Na Pulchře lidem škodlivé bakterie nikdy nebyly. Máte přece sondu. Přesvědčte se sami.“ Patrick už na tom pracoval. Z lodní přídě se vysunula tenká roura s hlavicí ze sensitinu. Všichni jsme na ni napjatě hleděli. Pan Duncan měl zřejmě pravdu. „Dal bych si majzla,“ pravil potichoučku Ben. Pan Duncan to stejně slyšel. Řekl jenom: „Nebojte se. Máte mé čestné slovo.“ Co to je? Nikdy jsem nic takového neslyšela. Čestné slovo? Jaké je to slovo? Patrick však řekl: „O. K., pane Duncane.“
•
Přistáli jsme. V bočním okně jsem spatřila řadu lidí, seřazených jako fotbalové mužstvo před zápasem. Ben hvízdnul. Mrkla jsem po něm, upřeně hleděl na tu řadu na kraji tarmaku. Asi z poloviny to byly ženské v sukních. Tohle zahvízdnutí si Ben nikdy neodpustil, když viděl ženskou, přestože na Zemi ho žádná nemohla ničím překvapit; všechny byly krásné a střižené podle jednoho mustru. Na Zemi by z téhle dálky nikdo nerozeznal skutečně hezké holky od těch, jimž ke kráse pomohla chirurgie. Vrátila jsem se k řadě na kraji tarmaku a napadlo mě, že tentokrát měl Ben přesvědčivý důvod. Všechny ženské z Pulchry byly krásné, jenom každá jinak. Zarazilo mě to, byla jsem zvyklá na biouniformy. To se tak narodily? Nebo měli chirurgové na Pulchře bohatší paletu? Jsou snad každá z jiného Adamova žebra? Na chvilku jsem zapomněla na zklamání, pak se zase vrátilo. Vzpomněla jsem si na mimozemšťany z filmů. Neviděla jsem jich mnoho, brzy mě přestaly bavit. Návštěvníci z dalekých galaxií v nich občas vypadali stejně jako Pozemšťané: aby však nebyli úplně stejní a herci se přitom nemuseli potit pod mejkapem, který by z nich nadělal vlkodlaky, odlišili je odpornými nádory z plastiku na hlavách. U sympatických postav byly docela maličké, protože hvězdy se nesměly tolik hyzdit. Někdy v těch dramatech vystupovaly mluvící opice, jindy monstra, příšery žvýkající rozkousané Pozemšťany, až se jim z tlam řinula krev. Taky obrovští pavouci, mravenčí vojáci v lidské velikosti, gigantické chodící chobotnice, žravá tekoucí protoplazma — vesměs biologické nesmysly. Kam až má paměť sahala, návštěvníci z vesmíru se většinou snadno rozeznali od lidí a na Zem přilétali s nekalými úmysly. Tady, na skutečné planetě ze skutečné, velmi vzdálené galaxie, byli mimozemšťané k nerozeznání od nás. Až na to, že mezi nimi nebyla žádná tlustá Gerta Seelichtová, nad níž plastičtí chirurgové na Zemi dávno zlomili hůl. Vrátila jsem se k podívané v teleskopu. Zatajil se mi dech. Všichni muži byli svérázné variace na mužskou krásu, stačilo se podívat.
•
Vlezla jsem do adaptační komory s Patrickem. Musela jsem se ho zeptat. „Co je to za slovo? Já ho neznám.“ „Jaký slovo?“ „Čestný.“ „Můj táta to občas používal,“ pravil Patrick. „Znamenalo to, že nelže.“ „Ale jaký to bylo slovo?“ Patrick pokrčil rameny. „Říkalo se mu čestný.“ Proč ho nepoužíval strejček? Asi nemusel. Strejček nikdy nelhal, a když mě někdy chytil při „hrdlouhání“, jak tomu říkal, jenom mě napomenul, že mám hřích. Žádné čestné slovo po mně nechtěl. „Jak ti zaručí, že nelže?“ zeptala jsem se. „Seš přeci historička,“ řekl Patrick. „Mám dojem, že tady panujou starý předsudky. Jako ten šlágr, co sme chytili. Risknem to.“ Byl velitel.
•
Vystoupili jsme do zářivého slunce planety Pulchra a z něho do stínu tabulové hory. Kolem seřazených Pulchřanů projelo bílé auto, vyskočil z něho vysoký muž a šel nám vstříc. To byl ředitel hlavní observatoře, kterého jsme předtím slyšeli ve sluchátkách. Pan William Duncan. První v řadě stála blondýna skoro stejně vysoká jako ředitel, tu nám představil jako hlavní matematičku hvězdárny a svou manželku. Za ruku se jí držela holčička, která snad byla kýč. Na nic tak dokonalého jsem se ze Země nepamatovala. Zlaté vlásky, veliké oči, zelené jak světlo v semaforu, nožičky v bílých ponožkách — jména dalších členů štábu observatoře, které Duncan po řadě představoval, jsem neslyšela. Hleděla jsem na ten boží výrobek jako uhranutá. Dítě udělalo pozemské pukrle a řeklo sladkým hláskem: „Já jsem Pernillka Duncanová.“ Nešlo tomu odolat. Sehnula jsem se k Pernillce a dala jí pusu na čelo. „Jste její,“ pravila Geraldina Duncanová. „Strašně ráda se mazlí.“
•
Výtah byl starobylý, historický, jako ten šlágr, který jsme chytili v rádiu. Viděla jsem takové na fotografiích v knihách o starověké technologii. Zasklená kabina, vyzdobená ornamentálními květinami z kovu, který se leskl jako měď. Nebyl to rychlovýtah. Pomalu stoupal nitrem tabulové hory a z oken na všech čtyřech stranách bylo vidět skálu, skrze niž prorazili výtahovou šachtu. Ve skále nebyly geologické vrstvy jako na Zemi, nýbrž lehce odstíněné vlnovky, trochu jako umělý mramor s pravidelným vzorem. Pernillka mě držela za ruku. Na Zemi jsem děti moc v lásce neměla. Byly samozřejmě roztomilé, ještě neoblečené do uniformy vzhledu a řeči. Ale nikdy jsem nedokázala zahnat vtíravou představu, jak asi budou vypadat za deset, patnáct let. Teprve tady, na planetě, o níž jsme ještě nic nevěděli, mě vize nevábné Pernillčiny budoucnosti opustila. Kráčeli jsme chodbou s nekonečným oknem po levé straně. Za ním se táhla ta zelená a žlutá země k horám na obzoru. Ve světle odpoledního slunce visely na obloze dva šedostříbrné měsíce, jeden velký a druhý mnohem menší. Pod námi přistávalo dvoumotorové letadlo s vějíři roztočených vrtulí na křídlech. Zmizelo pod okrajem okna. V čele průvodu šel pan Duncan v obleku, který se podobal dobře střiženým montérkám, za námi jeho štáb. Budeme prý Duncanovými hosty na večeři v kantýně observatoře. My tři, Pernillka, já a Pernillčina matka ve skotské sukni — skutečně, ve skotské sukni — jsme šly v první řadě. Ohlédla jsem se, za námi šli Patrick a Ben. Ben doslova visel očima na skotské sukni a na tom, co skrývala. Pohlédla jsem na Patricka. On — taky? Obrátila jsem se, Pernillka se mě pustila a odběhla k matce. „Mami! Můžu dámám ukázat Billyho?“ „No —“ Geraldina nejistě pohlédla na poskakující dcerku, potom, pořád nejistě, zavolala na jejího otce: „Bille!“ Pan Duncan se zastavil a s ním i celý průvod. „Co myslíš? Pernille chce hostům předvést bratříčka.“ Ředitel sjel pohledem k holčičce a Pernillka zaškemrala: „Tati, prosím! Prosím!“ Pan Duncan se zasmál: „Proč ne? Jednou to tajemství musí ven.“ Geraldina se otočila k nám. „Dámy, chcete vidět našeho synka?“ Všechny jsme rozhodně chtěly. „Jak si přejete…“ Zatvářila se divně a ukázala na dveře ve stěně napravo od nás: „Pouze dámy, prosím!“ Neznělo to jako rozkaz, ale… Ohlédla jsem se. Přirozeně. Ben se vloudil mezi Gertu a Priscillu a schovával se za nějakou ženskou z Pulchry. Teď se zašklebil na Geraldinu a zeptal se drze: „Proč, madam?“ Na chvíli ji tím umlčel. Jako kdyby se setkala s něčím, co nezná. Hleděla na Bena překvapeně, nebo snad přímo vyjeveně. Ben se šklebil a hlas paní Duncanové zazněl, jako by nechápala. „Je to přece ženská záležitost!?“ Tenhle pojem na Zemi neexistoval. V kursu pravěkých dějin na Miskatonické universitě jsem se dozvěděla, že až skoro do konce druhého tisíciletí se tak říkalo všemu, co se týkalo těhotenství, rození dětí, ženské anatomie a hygieny a takových věcí. Já byla zvyklá, že holky předváděly v televizi dámské vložky a tampóny a jak je aplikovat. Dnes to byla samozřejmost, kdysi dávno to možná chápali jako osvobození od předsudků. Když strejček jednou náhodou zapnul televizi na takovou demonstraci, pravil: „Nestydy!“ Přeladil na kanál divokých zvířat, tam zrovna měli taky reklamu. Nějaká Barbie si pochvalovala příjemné účinky projímadla Diarrhol a hned je také předvedla. Její zadek na loutku hubené holky nevypadal. Strejček televizi vypnul. Tehdy jsem nevěděla proč. Trvalo to několik let, a teprve když umřel a já přemýšlela o jeho slovech a jednání… Geraldina otevřela dveře ozdobené podobnými ornamenty, jaké jsme viděli v tom starobylém výtahu, jenomže zde byly s motivy nahatých děťátek. Z jejích rozpaků, když nám Pernillka chtěla ukázat bratříčka, a z toho, co na to řekl pan Duncan, jsem usoudila, že Pernillčin sourozenec je nějak postižený. Na Zemi by to rodičovské svolení nepotřebovalo. Tak jsme vešly do dětského pokoje. Tam jsem pochopila Geraldininy rozpaky. V pokoji nestály žádné postýlky, neválely se tam žádné hračky, po dětech tam nebylo ani památky. Několik přístrojů se skleněným panelem nahoře připomínalo inkubátory. Dítě je nedonošené? Pernillka přiběhla k prvnímu inkubátoru nalevo od velkého okna a zavolala na nás: „Podívejte se na něj! Jmenuje se Billy!“ Přistoupila jsem blíž a skleněným krytem jsem nahlédla dovnitř. „Dámy, dámy!“ smála se Geraldina. „Vidím, že vás to překvapilo. Nebo dokonce šokovalo?“ Měla pravdu. Gerta zírala do inkubátoru s otevřenými ústy. Podívala jsem se tam znova. V inkubátoru leželo vejce a vypadalo jako husí.
•
Po chvíli Geraldina pravila: „Náš nejbližší příbuzný na Zemi, milé dámy, je to divné zvířátko v australských řekách. Ptakopysk!“ A se smíchem dodala: „Ale je to velice zaostalý příbuzný. Jedině že snáší vejce jako my a také svá mláďata kojí.“ Stály jsme kolem plodu Geraldinina manželství mlčky. Konečně Priscilla řekla: „To dítě — až se —“ zarazila se. Jak to nazvat? „Vylíhne,“ napověděla Geraldina. Priscilla polkla: „…vylíhne, nebude — nebude trochu — moc maličké?“ „Bude. Kolem pěti deka. Ale pozemská novorozeňata brzy dohoní. Za tři měsíce z něho vyroste osmikilový cvalík, protože je to chlapeček.“ Pořád jsme zaraženě stály kolem inkubátoru. „Můžu vás ujistit, dámy,“ Geraldina už zvládla smích, „že snášet vejce je pro ženu mnohem výhodnější než chodit devět měsíců s břemenem, které neustále přibírá na váze. A pak ty bolesti. Nás na Pulchře nic takového nečeká. Snést vejce je velice příjemná záležitost.“ Pernillka pravila hrdě: „Billy se vylíhne za čtrnáct dní!“ Něco mě napadlo, snažila jsem se ze všech sil, pak to vyplulo na povrch vědomí. První kniha Mojžíšova, třetí kapitola. Strejčka jsem se na ni neptala, asi bych ho uvedla do rozpaků.
•
Šly jsme si umýt ruce. „Jak to že mluvěj americky?“ zeptala se Priscilla a obtáhla si pusu rtěnkou. Gerta i Deirdre dělaly totéž. Záchody v nich probouzely podmíněnou reakci. „Asi je to spojené s anatomií,“ řekla Gerta. „Vypadají úplně jako my.“ „My nesnášíme vejce,“ řekla Priscilla. Zůstala jsem zticha a první jsem odešla na chodbu. Patrick tam na nás čekal. „Vostatní už sou v kantýně. Ale, Magdo,“ pravil udiveně. „Je to vopravdu přesná kopie Země! Visí tam mapa Pulchry. Stejná velikost, kontinenty, oceány, všechno je tu stejný.“ „My nesnášíme vejce,“ řekla jsem. Ženské se začaly trousit z toalety.
•
Sotva si Gerta sedla za stůl, sáhla do mísy s ovocem a zakousla se do nádherného jablka s leskle růžovou slupkou. Trpěla chorobnou mlsavostí, taky s ní žádný plastický chirurg nic nepořídil. Po obličeji se jí rozlil výraz požitku a hned nato vyvalila oči odporem. Z nakousnutého jabka vylézal červ. Můj soused, Viktor Hoffstein, jeden z astronomů observatoře, se naklonil přes stůl a jemně vzal Gertě jablko z ruky. Položil je na menší misku vedle mísy s ovocem, otočil se na číšníka a ukázal na jablko. Misku tam asi měli připravenou pro podobné případy. Číšník si rozvážně navlékl bílé rukavice, sebral misku s nakousnutým jablkem a s výrazem úcty v obličeji je odnášel pryč. Všimla jsem si, že červík zalezl zpátky do jablka. „Nese to jak svátost,“ řekla jsem Hoffsteinovi. „Prosím?“ „Proč si na to vzal rukavice?“ „Vaše kolegyně ho málem zabila.“ „Číšníka?“ užasla jsem. „Číšníka?“ zeptal se Hoffstein nechápavě. „Řekl jste, že ho málem zabila?“ „Ach tak!“ Hoffstein se usmál. „Vaše kolegyně málem připravila o život jablečného červíka!“
•
Rozhlédla jsem se po kantýně. Kantýna se tomu sotva dalo říkat. Stěny obložené mramorem se stejným vzorem vlnovky jako ve výtahové šachtě. Jedli jsme ze stříbrných talířů, ale co jsme jedli, mi zůstávalo záhadou. Chtěla jsem se na to zeptat souseda, jenže vtom jsem si všimla konce stolu po mé levici. V čele Geraldina, přes roh vedle ní Patrick. Cosi jako elektrický proud mi projelo tělem. Tohle se mi ještě nestalo. Koukal na ředitelovu ženu stejně jako Ben! Geraldina něco vyprávěla, smála se, chrup, s nímž by mohla na výstavu, svítil bělobou potaženou perletí. A Patrick na ni zíral jako oběť hypnotizéra na kouzelnickém představení. Nic ani vzdáleně podobného jsem s ním nezažila. Vzpomněla jsem si na představení v kantýně astronautického kursu, kde Patricka prvotřídními implantáty lákala naše astrochemička Deirdre O’Tallywoodová. Pusa jí tenkrát jela stejně jako Geraldině, ale Patrick jenom přikyvoval, občas zajel pohledem ke mně, usmál se, přikyvoval, a zničehonic nediskrétně zívl. Chvíli jsem žasla nad svou novou zkušeností, potom se mi do úžasu přimíchal jiný pocit, taky neznámý. Zavřela jsem oči. Došlo mi to jako rána do hlavy. Žárlivost! Honem jsem odvrátila zrak od Patrickovy nechutnosti, přelétla jsem řadu stolovníků rozsazených tak, aby vedle každého člena naší posádky seděl vždycky někdo z Pulchry, až k čelu tabule, kde se s chutí cpala Geraldinina holčička. Její otec ji právě napomínal a pokoušel se jí otřít pusu. Obrátila jsem oči vzhůru. Přímo nad panem Duncanem mě upoutal veliký portrét krásné ženy ve večerní toaletě. Přesně řečeno, ne že by mě upoutal: soustředila jsem se na malbu, abych přemohla znechucení. Žárlivost. A zeptala jsem se svého souseda: „Kdo je ta dáma?“ „Jmenuje se Millicent Brownová,“ pravil Hoffstein. „Ale kdo to je?“ „Nevím,“ řekl. „Potřebovali jsme obraz na průčelní stěnu a tenhle se nám líbil. Máme ho z obrazárny v Storyville. Na dolním rámu je destička, že jde o portrét Millicent Brownové.“ „V obrazárně vám neřekli, kdo je Millicent Brownová?“ Ne že by mě to zajímalo, ale potřebovala jsem konverzovat, abych zamluvila žárlivost. Hoffstein se podivil: „Proč by nám to měli říkat?“ „A vy jste se neptali,“ pravila jsem, a už to nebyla otázka. „Ne,“ řekl Hoffstein. „Proč?“
•
Věnovala jsem se tedy jídlu. Mělo chuť dobře okořeněné haše. Silou jsem ovládala nutkání podívat se na to, jak kousek ode mě začíná aférka mého milého s ženskou, která snáší vejce. Později nám pan Duncan sdělil, že ta haše je směs dvou plodů, které rostou na stromech a říká se jim hrušky a jablka.