Zuzana Fuksová
Narozena 1983 | vystudovala sociální práci, nyní se věnuje germanistice | pracuje v neziskové organizaci a ve volném čase dělá trapné věci | nikdy nenapsala žádnou sbírku ani článek
31. 5. 2012
Zdál se mně dost postmoderní sen. Byla to komedie, ale ne moc vtipná, ve které šlo o to, že malý chlapec /trapslík/ chodil se starou ženou a jiná žena měla poměr s orlem, a navzájem se hádali a špičkovali, kdo je větší pervert. Poslední řádky by měly být nejlepší, ale stejně jako poslední verze prsou a poslední oběd asi spíš nebudou, stejně jako Hvězdné války. Zasloužili bychom si spolu s ostatními pisateli malou party v afro baru v ghettu?
Pohádali bychom se o evoluci? Toť otázka. Kdo nic nezkusí, nic se nedozví, říkala si dneska patrně prodavačka česneku a hrachu na Zelňáku, která měla na hlavě věnec velkých květin jako od Muchy. Zítra s neteřemi na cirkus a bude odfajfkováno – jako si můj příbuzný odfajfkovával v deníčku v pubertě naplánované soulože. A v knihovně se dnes vršily knihy jako „Křížové války očima arabských kronikářů“ a „Ubrousková technika pro nedočkavé maminy“, a to je pravý důvod se těšit, že si to někdy přečtu. A učitel v autoškole říkal, že Brno je nejkrásnější město, ve kterém kdy byl. A můj kamarád chodí po světě s postavičkou E.T., které šije džíny a svetry. A když jdou ven, E.T. má vytaženou hlavu z tašky, aby se neudusil.
Z vrtulníku vypadlo na zem téměř 1000 párků, titulek pro tento den.
24. 5. 2012
Nelze být na mnoha místech najednou, a přece by se chtělo nechat se tahat na dikotéce Tabarin denně švihákem za vlasy a stejně tak ladně stihnout dizertaci. Zdalipak Hawking stíhá i paralympiádu i nechat se bít svou posluhovačkou? A ve vlaku průvodčí Romkám i ostatním říká: „zlatíčka, dobré jsou řízky?“ A v horské chatě pán chaty říká starším paním: „prdelky, uklízejte si po sobě, měl jsem chuť Vám vylít polévku do klína.“ A co z toho vyplývá, je zase nic, ale jen snad to, že jiný život není, a hodiny aerobiku, co nestihnu, protože se odehrávají souběžně s pilates, musí odchodit někdo jiný, a mít současně bílé a černé vlasy tak, aby to bylo pěkné, je velká mystifikace kadeřníků začátku nultých let. Je to stějně jasné jako to, že klaun (snad kromě Bohdalky) nesmí mít vulvu. A pak vidíte umělce, který hraje na mobil jako na harmoniku, a když se toto jednou ranou povede, jako když se Hawking sám veze na vozíku a je počítačem, z kterého mluví. Stihnout tak být řízek i Romka, která ho jí, to se musí povést.
17. 5. 2012
Babička Kittynka, buď jí zem lehká, mi říkávala: ty jsi mešuge jako David Rath. Kéž bych měla 30 mega v zemi pod sebou. Humoru na konto slizkého hejtmana je teď tolik, že už to ani zábavné není.
Ostatní zprávy, nedej Bože ze světa, jsou zapomenuty, protože je řachanda.
A toto pozdvižení nás spojuje do velkorodiny, což je dobře! Etolog, básník etc. etc. Stanislav Komárek o tom mluví v rozhovoru pro ženský časák, který jsem chytla od paní na pedikúře: jsme uzpůsobeni historickou zkušeností spíše pro velkorodinu, vztahy se sousedy a čeledíny, do svazku s jedním člověkem nelze vkládat naděje, které se dřív rozplynuly v malém kmeni. Taky zmiňuje, že až do druhé poloviny 19. století se u nás tovaryšstvo nesmělo ženit, to směl pouze mistr, a tovaryšstvo spalo s panímámou a mistrem v jedné velké posteli na kamnech, spolu s dětmi. Toto však nic nemění na tom, že bych chtěla vestavěné skříně.
Paní, co pečuje o pleť a nehty, vítá v jarním období zákaznice tím, že na lůžko naskládá umělé orchideje, které pak zas musí sklidit. Což nemění nic na tom, že o instalatérovi vyprávěla s nevinným úsměvem, že je “co Vám mám vyprávět, cikán, polomozek.”
Učitel autoškoly, bodrý táta v tesilovém tričku, čekala jsem falické vtipy na konto převodovky, ale jeho první rada byla o tom, že nejhorší je nabourat do Roma, protože bude mít hodně svědků.
Paní z baráku ale sbírá okolo domu dobrovolně odpadky.
A někdo, ke komu jsem v žáru tance pohodila v pátek kabelku, mi ukradl všechny papírové peníze, ale nechal mi průkazky do knihovny a 70 korun na jedno martini.
A taková je má velkorodina.
Abych nezapomněla, tady je petice za uvěznené ženy z Pussy Riot, abych smyla trochu vinu, že jsem nic nenamítla tesilovému taťkovi ani lazebnici s orchidejemi v pytlíčku.
http://www.uzzase.cz/petice.php
http://www.youtube.com/watch?…
10. 5. 2012
V New Yorku píší, že zanikl archetyp hipstera: http://nymag.com/…tures/69129/
» Hipsters were originally known for appropriating the lifestyle of a jazz musician, whether or not they could actually play an instrument.”
Četla jsem článek jen parafrázovaný v Novém prostoru /mimochodem dávno nejde o časopis, kde se rozebírá jen prodejní taktika homeless pracovníků/, ale lze “to” i vygooglovat a je “to” jisté: postmoderní bílý hipster, zástupce střední třídy, který vše ironizuje, gatě má úzké a na míru vyráběný nábytek je záměrně neomaleně vyroben z dřevotřísky, je out. Po fuckování hodnot se předpokládá návrat k politické angažovanosti a odkopnutí ironie, která je od darmochleba, za humna zaplavená indie hudbou, která se stejnak nikomu nelíbila (ta humna I ta hudba). Jak je drahně propíráno na internetu, zdroji všech zdrojů: “Hipster má rád nezávislé filmy, módu a vůbec vše, co je mediálně nezávislé, neotřelé a běžný člověk o tom nikdy neslyšel. Tato definice však naprosto neguje hlavní myšlenku hipster kultury, a to být odlišný a vymykat se normálu. Není tedy divu, že sami hipsteři označení hipster nesnášejí.“ Jak tuto subkulturu popsat babičce v Novém Městě nad Metují, na to jsem ještě nepřišla. Snad tak, že jde o archetypální to opak Pana Tau: u něj bylo poselství dejme tomu jednoznačné, aspoň po poklepání na klobouček vždycky přišlo kouzlo. Hipsteři mají křesílka z dřevotřísky a jejich dekorativní umění může shnít, tak co si o tom myslet: http://unhappyhipsters.com/page/2. Cool pro ně není cool, oni uznávají jen své zdánlivě osobní pre-cool objevy. Ještě, že jejich éra je oficiálně tatam a že znovu nastane období akce-reakce, ne nejednoznačných ro-zevláčů, ale lidí, kteří u Lassie se vrací opravdu budou plakat /stejně jako hipsteři/, ale nenapíšou o tom ironický blog. Že lidé, hlavně muži, dnes tolik a neúměrně pláčou + že je to nejspíš způsobeno prosáknutím hormonů z antikoncepčních pilulek do koloběhu vody, je věc druhá. Ale dnes malý kluk v parku střílel, sice imaginárně, ale opravdově, poněvadž na druhé straně ulice stál kluk, kterého táhl domů otec, a ten taky střílel na toho prvního, velmi pěkně, bez znalosti postmoderny, naštěstí.
<
3. 5. 2012
Je teplo a všechno se musí stihnout. Mánie všechno umět aspoň trochu, kamarádi pečou chleba, už to není ostuda, používat ručky namísto neposkvrněné mysli. Koupila jsem mrkve s ideou odšťavňování – čistého života plného oranžové barvy, a tak, jak přišly a shnily, je o dva týdny později hážu do kýbla. Koupila jsem si tři trička, jedno a to samé ve třech barvách, ale obědvám za chůze, co najdu (doma). Učitel v autoškole říká: jak jste v pohodě, silnica je taky v pohodě. Večer se lidé, páč je hezky, smějí ze Špilberku, a já všem závidím, protože hledám papír, který jsem měla někam poslat, a někam zřejmě odhodila, jako už tolik věcí. Tato dědičná hrůza, opakující se: mamka nechává fotoaparát na zahradě, telefon v záhoně, klíče v mouce, ale papíry jsou ten nejhorší materiál, protože beztvarý. Jednou, těsně po revoluci, jsme si koupili jako rodinný celek nové plavky, hlavně já modré s ananasy. Jeli jsme na koupaliště a maminka nechala plavky na kapotě auta a ony uletěly. Ale prý je horší rodinná hrůza: v jedné rodině všechna děvčata, než onemocní podivnou ženskou chorobou, musí otěhotnět do jednadvaceti s prvním dýdžejem a pak se nechat vydlabat jako dýně. Takže nerouhat se! Nechval dýdžeje před papírem.
Půjčuji si v knihovně Odyssea a ze strany 122 vypadává psaní: Mockrát děkuju za úžasný večer a možnost přespání. Zároveň se omlouvám za ranní zvonění budíku. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že mi zvoní upomínka….:) Ještě jednou díky za VŠE! Brzy to musíme zopakovat (Robko, připrav se!) ULJANA
http://www.youtube.com/watch?…
26. 4. 2012
Velký a záhadný svět snů, aniž bych věřila jejich interpretacím. Pamatuju si je většinou díky posunování budíku. Poslední sen: omylem ve světnici udělám obrovské ebenové hovínko, ostuda je nasnadě, hovínko tedy balím do novin a šátků s Versace kolotočářským vzorem, hovínko uschovávám v převráceném autě, na něj útočí gang trpaslíků, mají dětské oblečení, jen jeden dělá v komparsu, tak má ještě nesvlečený bojovnický kostým z králičích kožek. Probouzí mě taťkova kamarádka, šustí v hostelovém pokoji pytlíky. Sen po víně Zweigeltrebe: chodím s hercem Jurajem Kukurou, je to láska, ale máme problémy. Máme spolu adoptované dvě mongolské děti. Děti beru na řetízkáč a z dálky zjišťuji, jak jsou tlusté. Děti i Kukuru opouštím. Sen číslo tři: stojím u pagody a dál nevím, taťkova kamarádka zase začne šustit v hostelovém pokoji pytlíky. Starý sen: loučíme se na nádraží se Sagvanem Tofim, je jasné, že jsme spolu něco měli, ale asi to nebylo nic moc. Podává mi budík a tváří se omluvně. Nedávný sen: dělám dobrovolnici v dětském domově a učím děcka, jak vyplňovat faktury. Mamce se zdá o odlivu a domech bez oken.
19. 4. 2012
S mamkou na jazzu. Z nabídky jsme zvolily zrovna onu skupinu, páč v ní bylo dostatečně černochů, a dalo se tedy předpokládat, že to bude splňovat naši představu o jazzu jakožto subverzivním umění propojeném nějak se smutkem z otroctví a s křováckými tanci, bílými zuby, basketem a vášní jakousi prostě. A přijeli hoši, tři béžoví a tvarůžková napřesdržku americká žena a albínský muž, a žádný náboj to nemělo. A zpěvák začal mluvit o babičce, a hodil do placu midcultové střední třídě skučivou píseň o babiččině moudrosti a seděl u toho! Všichni seděli a vyjadřovali vděčnost a těšili se na věčnost! Pak přišla píseň o taťkovi farářovi a mamka říkala: „ježiš, jsou to černoprdelníci, černí Nedvědi“, což už znělo rasisticky, aniž by bylo, protože to spíše útočí na katolickou víru, ale nevím, jak by se to přeložilo korektně do angličtiny. A shodou okolností jsem se náhodou dívala na křesťanskou kabelovou tv Noe (protože všichni se na tv dívají omylem, stejně jako nikdo nesleduje svoje exkrementy při splachování) a moderátorka uvedla hosty: „Nyní tu máme dva hosty, oba jsou ale příliš skromní, než aby se sami uvedli. Proto Roman představí Radka a Radek zase na oplátku představí Romana.“ A v Intersparu nějaký chlap diskutoval na lavičce se Spyem, to je časopis, což je na Cejlu celkem v normě. A můj příbuzný, jak se traduje, byl tak lakomý, že už jako dítě, když šel na WC, si radši flusnul do pudingu, jen aby mu to někdo nesnědl. A svým sestrám rozstříhal punčochy na příděl, aby si z nich udělal ponožky. Jestli už jsem to někdy zmiňovala, tak to dokazuje jen kultovní statut těchto legend (taky ten příbuzný hrál na buben pohlavím). http://www.odpovedi.cz/…na-flaternik http://zpravy.idnes.cz/…/domaci.aspx?…
A nějaký hasič mi dal na diskotéce báseň neznámé české básnířky. Je trochu trapná, ale to asi jako všechno, co je hezké. Přepsal to ten pán na počítači, tak ponechávám z úcty jeho interpunkci.
Já už vím, že loď má plout a sníh má tát a stráně kvést. Já už vím, kde bere se svit sluneční a záře hvězd. Já už vím, že nevím jen jak má se žít, s tebou se dám, dám se vést. Já už vím, já už vím.
Já už vím, že zestárnu a přijde den, pryč jít, jít spát. Já už vím, že toužím žít ať stane se, co má se stát. Osud hodně šťastných dní mi může přát, I zklamání I náhlý pád I pláč chci znát. Já už vím.
12. 4. 2012
Okno bytu sousedí se zahradou. Kočka věští jaro první ulovenou zvěří. Minulý rok jsem šlápla do vykousané myšky, letos přitáhla tlustého a živého vrabce, kterého cupovala v obývacím pokoji. Neměla jsem jako obvykle odvahu vraždě zabránit, schovala jsem se do koupelny. Je to trapné, ale s menší bázní bych kopala do Rockyho, než se potýkala s poraněným ptákem. Resuscitaci vrabce nejde ani vygooglovat. A je to tak nečekaný úder animální síly, jako když se probudíte na chatě s myší na spacáku anebo potkáte v Boloňském lesíku v ostružiní elegantního onanistu. Nevím, jak se vypořádat s budoucími hrozbami jako je válka a klimakterium a tak, když neumím odehnat kočku a vystavit se riziku bouchnutí křídlem do oka. Naštěstí mě nikdo nenutí podepsat Antichartu. Můj kluk říkal, že mám vrabce utopit, že mu bude líp. Nemohla jsem, a tak leží na zemi jako obrys mrtvoly spousta peří a vysát nelze, lux je v opravně. Vrabec je v pytlíku na chodbě vedle tenisek. Můj příbuzný říkal, že neví, jestli se mu to zdálo, anebo to tak je, že někoho zabil. Na rozdíl od něj kočka má mysl nezkalenou a mohla by hned vstoupit do znělky s klubíčky.
Na usnutí si čtu Macourkovy pohádky o holčičce s vyměňovací hlavou a chlapečkovi, který se schoval do mixéru, také životopis pornoherce Roberta Rosenberga, který se příznačně jmenuje Životopich. R.R., se svým konáním srovnán podobně jako naše kočka, popisuje své zážitky s milou dávkou hrubek (hlavně v častém spojení „byli to pany“) a bez aspirací na Magnesii Literu. „Na pokoji jsme se mazlili, a jelikož jsem měl v nose tři géčka koksu, tak je s podivem, že došlo k takové romantice.“
A na straně 65 přidává Robert historku o Brně, na které je dojemné to, že je velmi banální, ale do detailu vykreslena, jako barokní zátiší s křepelkou a ovocem. A ta lehkost, s jakou říká své práci práce, je ledabylá a skoro až ladná jak pískání na prsty nebo taková nějaká rurální činnost, jako orba třeba.
„Jednou mi půjčil kamarád auto Mercedes SLK Cabrio. Jel jsem pracovat do Brna, postavil jsem auto na parkoviště, kousek od vlakového nádraží, a šel na diskotéku. Pobyl jsem asi čtyrycet minut, protože druhý den jsem točil a nerad ponocuji, když mám jít druhý den do práce. Vyjdu ven a všechny čtyři kola propíchaný, což mě vytočilo a mrzelo, protože jsem měl Brňáky rád a myslel jsem, že jsou to hlouposti, všechny ty řeči o tom, jak nesnášejí Pražáky, bohužel se stalo a mě to stálo spousty peněz. Byly to specielní gumy a muselo se pro ně až do Německa!“
Všichni, jak se zdá, umřeme a víme to a Kryl nám od toho nepomůže, zato dekadence uleví, viz rovněž:
http://www.youtube.com/watch?…
5. 4. 2012
Dneska opravdu jen krátce, jen na lenocha, dejme tomu, že obrázek řekne více. Jsem, co jsem a co mám. Pomněme, jak např. Václav Klasu považuje nkteré, dříve nevinné věci (saláty, PET láhve) za levicové. Mám levandulový nový krém a nové boty a zdá se, že se stávám krémem a botami a péčí o tyto další věci a už na nic za chvilu nebude čas. Není doufám přípustné, nechci se rouhat, letos zemřít, protože ty stohy věcí, které reprezentují zamýšlené hobby, které se válejí po půdě a všude, těch je moc. Bedly, které jsem dala sušit před dvěma lety, činky, kytara, šitíčko, wok, boty na salsu, kovový pes, podprsenky na spinink, hořčice s kokosem, Bible a Korán vedle Švejka a brožury Natoč si domácí erotické video, ať případný návštěvník pozná, že v domácnosti přespává ironický duch.
Mamka má v kuchyni šalvějový a brusinkový sýr a i podle zdlouhavých popisů různého jídla v knihách Judith Hermann je patrno, že už to není ostuda, nejíst jen matjesy, ale dokonce značky si pamatovat. Jak praví David Brooks ve své knize Bobos : „ …mezi vzdělanou elitou a jejich věcmi se rozevírá propast nenaplněného dobrodružství. Věci, které jim patří, byly původně navrženy na daleko nebezpečnější aktivity, než k jakým se používají. Horolezecké boty, které byly původně navrženy na ústup do And, nakonec stráví většinu svého života na zelinářském tržišti … Bobos praktikují to, co novinář Richard Starr nazývá perfekcionismem drobností. Bedýnku na pečivo obložit terakotou – je to drobnost, ale zlepšuje vzdušnost. Celé hodiny mohou promýšlet výběr nového obkladu nad kuchyňským dřezem, dokud nenajdou takový, který spolehlivě chrání zeď, a přitom nenaruší celkový estetický dojem. Zasvětí své večery studiu izolačních materiálů, takže se z nich časem stanou zasvěcení odborníci. Budou prohledávat katalogy různých firem se železářským zbožím, dokud nenajdou baterii KWC, která se vyrábí ve Švýcarsku a mezi bateriemi s vyjímatelnou sprchovací hlavicí je považována za nejlepší na světě. Smyslem toho všeho je ukázat, že máte tolik nadbytečné mozkové kapacity, že se můžete zabývat třeba tokem vody ve vaší domácnosti.“ Naštěstí ještě neodezněly tváře a jejich důležitost, tak např. Jindrova, viz obr.
29. 3. 2012
Velmi zavazující, babička mi volala, že můj synovec vygoogloval tento zápisník, a něco pěkného říkala. Synovec má rád vlaky a na fb si přidává do oblíbených „věcí“ zásadně firmy jako Toshiba, Škoda, Nokia a Mitsubishi. Prokládá to fotkami vlčáků a kólií, které si lepí na virtuální zeď. Založil babičce email. Babička píše, že kniha, co dostala k Vánocům, byla pěkná, ale že mi ji s díky vrací, má už uklizeno a nechce, aby s jejími krámy měl někdo práci. Už deset let má odložené peníze na kar, máme jít do hotelu Metuje, je to tam slušné a chodí se tam i na všecky oslavy. U babičky v malém městě, kde v posledním roce zkrachovala poslední zdravá výživa a jediné knihkupectví, se otevřel salon thajských masáží. V hnusném domě u křižovatky, kudy po čtvrté hodině nikdo neprojde, štěbetají Thajky najaté tlustou českou paní, aby za 250 korun masírovaly tvarohovité občany. Kolonialismus. Nedokážu si představit větší kulturní šok v rámci planety, než přestěhovat se z Bangkoku do Nového Města nad Metují, kde bar se jmenuje Kalič a obchod s džínovým zbožím Krám, kde se největší skandál odehrál před asi padesáti lety, kdy ve spalovně usnul dělník v peci a zbyl z něj troud, následován těsně natáčením Babičky v hloubi komunismu (Libuška Šafránková se líbala na náměstí se svým asi prvním klukem!). Babička brzo bude mít narozky, odpoledne obejde třikrát javor nebo nějaký strom, to tam mají, a já půjdu na masáž. A než vyjdu, babička mně řekne, abych se učísla, protože ženy z vedlejšího lampasáckého domu všechno pozorují. Od knoflíku k velezradě, pořádek musí být, vzpomněla jsem si, když jsem mluvila včera o závažném tématu s bohémským hipsterem, který se u rozhovoru začal šťourat v nose, nemaje bohužel lampasácké hlídačky morálky. Koupila jsem babičce sušenky, ty jediné nevrátí. Aby to nebylo tak patetické (PMS dělá své), připojuji video Pavla Béma na motorce, stopáž 0:45 – vrcholné salto a sundání helmy.
http://www.youtube.com/watch?…
22. 3. 2012
Jestlipak je to pravda, že Božena Němcová dětem nevařila, a proto byla schopna napsat to, co napsala. A jestlipak kvůli tomu ta děcka nebyla tak churavá, že mamka nákyp a spol. nedělala.
Klišovitá/kližkovitá feministická teze praví, že lidstvo diskriminací žen přišlo o polovinu svých geniálních mozků, které se nemohly projevit jinde než v obl. Kinder, Küche, Kirche. Teď už se zdánlivě žádné explicitní potápění mozků lidí s menstruací a lodičkami nekoná, ale jakoby pořád existovalo mnoho úkonů, ke kterým se ony snad možná slibné mozky samy nutí a které jsou prvně zvykem, pak samozřejmostí a pak se stanou dědictvím, jako u potkanů, kteří se v metru tak dlouho tlačí pod kolejemi, až se jejich děti začnou rodit se zploštělými zády. Jakoby tisíc úkonů, ač nepovinných, dělilo pořád tzv. muže a tzv. ženy. Jakoby se všechny ty úpravy gelových nehtů, spinning, vysávání, foukání vlasů, vyvařování kojeneckých lahví, čtení časopisů a starost o okolí spojily v roj včel, který brání příchodu do knihovny. Jakoby se tyto zbytečné úkony, které ale současně zbytečné nejsou, ještě vynásobily počtem žen, které o nich štěbetají, a utvořily val před centrem zajímavých objevů (nejen yperitu). Jaké by to bylo, být volný a bez silonek, klidně robot a na týden hrát play station. Samozřejmě i muži cvičí jógu a kupují svým kočkám bio tuňáka a už se i ví, že mají své klimakterium a samozřejmě existuje i Dana Drábová. DD dohlíží jaderné energetice, je od roku 2011 místostarostkou Pyšel a pevně doufám, že ani doma nepláče u Jíst, meditovat, milovat – to je film – to by mne zklamala. Takže je tu naděje, že se zase jednou narodí nějaká Lil Kim (viz obr.), která statečně nosí místo podprsenky zlaté květy, mluví sprostěji než Kalousek, střílí na ostatní rappery a své album napsala za mřížemi.
P. S. Umělé řasy dodávají člověku zdání svobody (Lil Kim je má), ale ve vězení se asi musela malovat sirkou (nad rozdíl od kolegů s camprdlíkem). Takže opět ta nesvoboda, za katrem dokonce zdvojená.
15. 3. 2012
Můj sedmý morový sloupek bude sloupkem odpočinku od pokusů o zmatenou metafyziku nehodnou ani prodavačky ponožek zkříženou s recepty na dorty jako z přílohy OnaDnes. Dnešní elektronickou stopu věnuji upozornění na nový vinyl Nico v Brně, který vydává občanské sdružení Fléda (ve kterém skládám papíry a dávám je do euroobalů).
Materiál na desku „Nico v Brně“ vznikl dne 3. 10. 1985 na ilegálním koncertě v hospodě v Kníničkách na okraji Brna. Nikdo tehdy nevěřil, že uslyší a uvidí Nico, někdejší zpěvačku The Velvet Underground, v 80. letech již na sólové dráze.
Lenka Zogatová, organizátorka koncertu, vzpomíná na události toho dne: „Čekání na příjezd kapely byl jedním z nejdramatičtějších okamžiků mého života. Navíc jsme se s manažerem domlouvali telefonicky. Vzhledem k mé špatné angličtině jsem byla přesvědčena, že mi nerozuměl. Kapela přijela o 15 minut později, tedy v 18.45, do Brna před hotel Slovan. Potom jsme jeli do kníničské hospody, kde jsme měli objednaný sál „pro vystoupení jihlavské kapely, jejíž zpěvačka bohužel zpívá anglicky“. Publikum mělo konspirativní sraz na Mendlově náměstí. Kluci ze Stavební fakulty VUT Brno prodávali lístky (v ceně byl guláš a pivo, aby měla hospoda tržbu) a navigovali lidi do městských autobusů jedoucích do Kníniček. Koncert tehdy zvučil a nahrál Petr Werner, který mi v osmdesátých letech pomáhal s řadou podobných akcí. Bohužel již není mezi námi, zemřel 8. prosince 2008. Koncert jsem sice organizovala, ale vlastně jsem ho neviděla. Sháněla jsem totiž pro Nico mléko a tehdy ještě nefungovaly večerky.
Deska Nico v Brně obsahuje písně: Fearfully in Danger/ My Heart is Empty/ One More Chance/ Procession/ Janitor of Lunacy/ König/ Win a Few.
Křest desky spojený s koncertem skupiny URBAND a výstavou fotografií se bude konat 20. března od 18.00 v brněnské kavárně Spolek (Orlí 22) a 26. března od 20.00 v pražském café V lese, Krymská 12, Praha 10.
8. 3. 2012
Zase nutkání dělat ty blbosti, místo čtení Bible vyhledávat na internetu metalové kapely podle klíčových slov zácpa, průjem atd. Takový tlak dívat se tamtéž na gorily, jak malují neumětelskými prstíky abstraktní obrazy. Proč se dívat na Pollocka, když je tolik možností. „Podle ovocí jejich poznáte je“, jestli to platí, je to blbé. Mravy prý nebyly utvořeny, aby jen tak umravňovaly, ale aby ulehčily život, vlídný bič. Nechala jsem si na počítači nainstalovat blokaci internetu, ale používám od té doby druhý počítač. Dara se jela tento víkend prospat do Saúdské Arábie, to nezapomenu ani na smrtelné „posteli“. Takové to umanutí, lakovat si nehty a vědět, co se kde šustlo, jakoby se to už nebylo bývalo stalo třicetkrát předtím. Znovu lžička padá do kafíčka a stejný kámen drbe zdánlivě stejnou cihlu, ale ejhle, ani toto neplatí, náhodou nahlédnete do kapsy milionáře a on čte Kabalu a náhodou máte psychosomatický ekzém a jdete na Cejl za Indiánem, aby Vás za pomoci mandal vykurýroval, a on Vás za 1000,– Kč akorát pokouše. Co z toho vyplývá, je otázkou, o které lze přemýšlet při pohledu na malující faunu :
http://www.youtube.com/watch?…
A při té příležitosti si vygooglujme ještě nějaké to zenové proroctví a toho bohdá nebude, aby se to poselství nějak nesemknulo do gotického oblouku s Dařiným výletem.
Duch v domě
Jeden vesničan rozčileně přispěchal k zenovému mistrovi do kláštera: „Mistře, mistře! Máme veliký strach, v našem domě žije duch. Prosím tě, pověz mi, co mám dělat.“ Mistr klidně odpověděl: „Prostři ještě jeden příbor!“
1. 3. 2012
Říkal dnes v hogofogo vinotéce u vedlejšího design stolku muž s podbradkem (předpokládám podbradek): „Bylo to bezvadný, dokud jsem nezjistil, že balím dvě pětašedesátiletý Japonky.“ Kdyby si byl býval nebyl vědom normy, bylo by to možná stále výborné, v řeči maníka i vůkol. A kdybych si nebyla vědoma mravního zákonu, který předpokládá, že na muže by se páter Halík asi hněval, že není cool balit dvě ženy, zdůrazňujíc navíc jejich (bez znalosti přechodníků) tzv. rasu a předpokládanou hierarchii ve společenské pyramidě. Ale mám tyto závazky, vědět mlhavě, ale přeci, že existuje desatero, Halík, vatikánskej balík, Japonsko, extraverze a opak, teorie vlivu rodičů na děti, efekt nezdravého prostředí, lidské masy, masa a hluku; pak také ta karma a teorie chaosu a sůl v tavených sýrech…Jsou pak velmi enigmatické i tak dříve banální věci, jako kdo proč koupil chleba. Natož pak tak přirozená obliba nějakých žen. Může za tím u onoho pána vězet ztráta otce, shlédnutí filmu Apokalypsa? Láska ke kimonům? Musí být všechno interpretováno, řečeno byť nejlepšímu příteli nebo papíru? Budiž zakopáno pod hlínu nebo nikam, proč něco někdo chtěl nebo musel. Jak říká Kunta Kinte, hrdina ze seriálu Kořeny (vybral si po nepovedeném útěku z otroctví mezi useknutím nohy a pyje samozřejmě nohu): „človek dělá co chce, zbytek je výmluva.“
Prostor noci je tichý, nikde se neozývá hlas a mrazem a tmou fičí vesmír. Lidé podobni tajemné setbě spí v domech. Kdyby chudoba a bolest řvaly, sloup volání šlehal by vzhůru až tam, kam dosahuje tma. Kdyby smrt nebyla malátná, strašný a veliký děj hřměl by půlnocí a každým úderem času. Vladilav Vančura, Pekař Jan Marhoul
23.2.2012
Byli jsme na filmu Někdo musí z kola ven v brněnském kině Lucerna, kdo ví, za jak dlouho ho taky zavřou. Už tam není automat na kávu ani plakáty k volnému rozebrání, ale co. Gary Oldman, dříve zlý policajt z Leona, je mírný jako ovce a vypadá jako já, až budu v klimakteriu. Žádný úvod do děje, náznaky homosexuality čtyř agentů, šero, střeva venku atd., tichá gangsterka, a na konci po rozuzlení špioni na sebe kývnou a nic si neřeknou! A manželka agenta Smileyho se celou dobu neukáže tváří, jenom zadkem a vlasy, a to po ní celou dobu Smiley smutní.
Když jsme byli malí s bratrem, miloval Arnolda Schwarzeneggera. Na chatě bylo kino, nikdo tam nechodil. Strejda musel koupit všech osm lístků, abychom mohli na Barbara Conana. Barbar jedl polívku ze zelených lidských ruk a pak jsme šli nocí na chatu na samotě. Arnolda jsem nesnášela, psala jsem o něm do deníčku, že ho chci zavraždit, abychom mohli chodit na romantické komedie.
Teď už můžu chodit, kam a na co se mi zlíbí. Z divadla mi nikdy neutkví mnoho, z filmů ano, jako by ti mafiáni byli příbuzní. Ne nadarmo lidé zdraví herce na ulici a myslí si, že to je někdo z dědiny.
Ve filmu Mafiáni je scéna, která asi nemá transcedentní přesah, i když kdo ví, ve které Ray Liotta střídavě míchá tomatovou omáčku, řeže česnek, je stíhán FBI ze vzduchu, volá milence a au pair balí koks do plínek, aby „sníh“ převezla za velkou louži. To v divadle dost dobře nejde. Vyžaduje velkou imaginaci usmyslet si, že umělé kvítí na scéně je břečťan a že pódium je park, to asi umí jen největší zenbuddhisté. Protože v Total Recallu pukne vedví tlustá zrzavá žena a ejhle, není to žena, ale jaký div, skrýval se tam jako trójský kůň Arnold alias Švarcík, jak jsme mu říkali. A to by nezvládl ani Saša Rašilov se vší jevištní technikou a břečťany světa (scénu s trojprsou ženou ani nevzpomínám, tu by nezaranžoval ani Petr Velek). Ale třeba to přijde, změna a česnekem nebude jen česnek, ale i něco z papundeklu třeba.
http://www.youtube.com/watch?…
http://www.csfd.cz/…246-mafiani/
16.2.2012
Můj kluk říkal, že bych měla mít téma. Dejme tomu chvála domovu jím může být.
Hikikomori (japonsky ひきこもり nebo 引き籠もり, doslova „odtrhnuvší se“) je japonský termín označující jedince, kteří se z různých důvodů vyhýbají lidské společnosti. Dle japonské úřední definice je hikikomori člověk, který se ve svém domově (často jen pokoji v domě svých rodičů) izoluje od lidské společnosti na dobu delší než šest měsíců.
Trvání odloučení se ale samozřejmě různí případ od případu, může trvat i roky, ve vzácných případech i desetiletí. Hikikomori nevychází z bytu či pokoje (co by za to nyní dali i společenští bezdomovci!), mají málo či vůbec žádné přátele, dlouhou dobu spí (většinou ale ve dne, zatímco aktivní jsou v noci), mimoto se věnují nespolečenským aktivitám (sledování tv, hraní na playstation, čtení).
Autorem termínu a také předním expertem na tento fenomén je japonský psycholog Tamaki Saitó, dle jehož odhadu je hikikomori v Japonsku asi jeden milion a tvoří tak asi jedno procento japonské populace.
Toto jsem okopírovala z wikipedie, Bible nedouků, nežně označované jako „Wiky“.
Joon-ho Bong ve své filmové povídce Třesoucí se Tokio (součást filmu Tokio!) vypráví o hikikomori – muži, jehož byt je plný krabic od pizzy objednávané po internetu.
Je to tak lákavá představa, vydržet v klidu ve světnici, neobtiskovat se do vnějšího světa, jako pomahačka Trautenberga štupovat ponožky, dělat křížaly, luštit křížovky, v rogalu létat pouze ve videohrách, studovat v přítmí paneláku bezdůvodně esperanto a dorozumívat se jen se psem (prdy a stepováním). Ptala jsem se příbuzného, co celý den dělal. Umyl se, byl v obchodě a četl o válce.
Hikikomori podobni tajené setbě spí v domech.
Byl Bohuslav Reynek hikikomori bez internetu?
B.H. – Večerní okna
Řekněte, že mám v prvém poschodí dvě okna vedoucí do sadu, zastavená květinami – ale není to jen tak! Opijte se, nebo se dlouho modlete nevyslyšeni nebo se vystavte vydatnému pokušení, prostě pomozte si k obraznosti, a hned poznáte, že to tam nejsou dva rudé chomáče rozvité pelargonie, ale že to jsou veliké rány po uřezaných prsech mučednice, že čerň a zlatost, které máte za pučící stromy v západu slunce, jsou její líbezně prokreslenou, úchvatem ustrnulou tváří a jejími rozpuštěnými vlasy. A vedle to vyské není svlačec na prutě, to je žebř Jakobův a chór andílků ve vonných řízách tu čeká na dívčinu duši, aby ji odnesli do lůna Abrahámova.
(Bohuslav Reynek, Rybí šupiny. V roce 2006 vydala Veronika Reynková – Literární čajovna Suzanne Renaud v Havlíčkově Brodě.)
9.2.2012
Vzpomínala jsem na střední školu a patrně se mi nejvíce ukotvilo v tzv. mozku tzv. humorné pořekadlo učitele fyziky „S cívkou je to jako s dívkou, nejdřív napětí, pak proud.“ Pak pouze matná nostalgická vzpomínka, že jsme se učili Šaldova kritéria kvality uměleckého díla, tak trefná, jak mi tehdy jako pseudointošce s hnědou batikou na pseudoprsou připadalo. Nepamatuji si je, jen mlhu a odrážky v sešitě udělané fixkou. Vygooglovat je – to se mi nepodařilo. Často o tom přemýšlím, ačkoliv bystrým lidem to bude připadat banální, jak je možné zaplnit si dobrovolně hlavu tolika dekadentními nebo v lepším případě světskými „věcmi“ a „čisté“ informace, které jsou ze své podstaty jako dívka postávající v koutě, nebrat v potaz nebo je přejít. Vím, že vědci zjistili, že existuje žába, která voní jako kešu. Proč si pamatuju, co měl Peter Nagy na sobě v roce 1990 v hale Rondo, nevím. Každý den pocit viny, že místo Smrtonosné pasti bych měla číst Bibli; že místo gatí bych měla dotovat uprchlický tábor; a že nositelé Nobelovy ceny jistě nechodí na taneční zábavu. A i u ostatních vidím ten souboj dekadence, nízkosti, malosti, normálnosti oproti imperativu Pravdy/Coolness/Vědy, který nahradil dřívější Rozum vs. Cit. A jako Damoklův smeč (výborný vtip) nade mnou visí to varování, že ironie je od darmochleba a že ačkoli i pojišťováci si ten zadek utírají, není potřeba se o to zajímat. A mě to přitom tolik zajímá. Na obhajobu nízkých zálib a myšlenek chatrné uklidnění: někteří nacisté měli velmi v oblibě vážnou hudbu, a mnoho to jejich charakteru neprospělo. Stejně jako Klaus má rád Ingmara Bergmanna a v jaké oblasti jeho života se to projevuje, netuším. V Ženě a životě by se patrně přimlouvali za syntézu nízkého a vysokého, tak tedy přikládám nejhezčí verše (Emily Dickinsonová) doplněny oplzlým obrázkem (http://www.akatako.net/…aeki-print-1). A stejnak doufám, že i Halík čte alespoň tajně Stmívání a že Pamela Anderson Dostojevského (sloveso se tam dá doplnit i jakékoli jiné, třeba miluje), že Bratrstvo kočičí pracky a Rychlé šípy mohou být jedno, Jedno s velkým J.
E.D. (v překladu Jiřího Šlédra)
Úspěch je sladký tomu, kdo nezná úspěchu. Ten chápe plně nektar, kdo žízní bez dechu.
A celý purpurový pluk, který se slávou skví, nemůže definovat tak přesně vítězství,
jak poražený, mroucí, o jehož tupý sluch se láme krutý jásot, naplňující vzduch.
2.2.2012
Lehkost, to je hlavní imperativ, jak psát tzv. blogísek, výraz explicitně zatížený hnojem. Nejhorší nebezpečí a současně meta: vědět vše o všem jako Tokio Okamura, tu o Euru, tu o lásce, alespoň myslet si o všem něco. Např. u nás v Brně na Cejlu v rozmezí cca 1,5 km není žádný přechod pro chodce. Nejsem si jistá, zda za to může arogance ČSSD a není-li to jenom lhostejnost ODS. Dost možná za to může teorie chaosu, ale mám tohle zapotřebí zkoumat? Druhé nebezpečí, o mnoho lákavější: popisovat skoro jen roztomilé události jako Amélie z Montmartru, zaměřit se na pěkné: tu veverušky, dokonce čtyři, které stále žijí na Pellicové, tu ženy v Lídlu, které si nemohou vzpomenout na slovo želatina a ptají se rozverně na to slovo a snaží se o definici. Skoro by se zdálo že občanská společnost /v Lídlu/ kvete. Veverky a želatina, milé věci. Pak je tu další možný sklon/hnůj: ten aspekt osobní, psát o větrech a špatné náladě nelze, i když např. blogerka rozvedenabloguje.cz uveřejňuje i nepodařené bramboráky, pokud se profilem podobají K. H. Máchovi. A vůbec ta víra, že zrovna moje slovo má hodnotu nad ostatní popsané papíry, trapas. Radši číst Švejka nebo kydat hnůj nebo jít na Vaňkovku. Takže když už mrhat, je potřeba mít nějaké hluboké téma, když pominu veverky, frekvenci přechodů na Cejlu, peristaltiku kohokoli a samozřejmě odborné věci, protože neumím používat citační normu a ničemu nerozumím, jenom mnoha věcem málo, takže výsledek se znovu protíná s obávaným Čechojaponcem, jak sám sebe rád pojmenovává. A navíc ironie je od darmochleba, takže není možné použít ani tolik před tolika lety připravený, ale stále nepoužitý nadpis „Nevstoupíš dvakrát do jedné Řekyně!“, přeplněný řachandou. A další imperativ: necitovat moudrosti. Nejspíš by šlo beztak o hesla z wikipedie a názory z Respektu. Volná forma je nejhorší břímě, stejně jako promenáda v plavkách/dámská volenka a výlet po Švédsku do neznáma. Lehkost, se kterou na sebe lidé poukazují, snad jednou bude i mou. Jednou se to zkusí, a pak už se musí (heslo Roberta Rosenberga, herce). Budu fotit veverky – foto přiložím příště, nemůžu se úplně odklonit od tzv. přirozenosti. Dneska malá holka v MHD říkala své mamce, že slovo cigán je do slova cigareta, ale za a) asi je to trochu rasistické, b) má to jako přesah? Pro příště prosím spolu-pisatele o téma.