Norbert Holub

Více o tvorbě Norberta Holuba najdete zde.

1. 6. 2012

WAR IS OVER

V máji jsme vydali dvojčíslo Welesu 48–49 (www.welesrevue.cz), ve kterém se pokoušíme konečně vyhrát válku. Našimi zbraněmi jsou básně K. J. Aurory, Josifa Brodského, Alexandra Jánského, Petra Krále, Jana Suka, Hany Zemčíkové, variace na Holanovu sbírku Rudoarmejci, vojenské povídky Roberta Fajkuse, Maxima Hareckého, Petra Hrbáče a Josefa Zajíčka, profil Martina Reinera, cyklus polské chlévské lyriky, fotografie Jindřicha Štreita a mnohé další cílené údery světovému militarismu.

BÁSNÍK A VÁLKA

Co má psát o válce člověk, který byl ve výcviku velice špatným vojákem a v případě vypuknutí ozbrojeného konfliktu by asi padl hned první den? Co tedy může, pokud si nechce užvaněně hrát na záložáka strejcovsky vzpomínajícího u piva na mládí v maskáčích? Snad ocitovat několik veršů básníků, kteří prošli peklem války nebo očistcem mnohaměsíční vojny s gumáckou buzerací a mazáckou šikanou, či alespoň empatickou výhní své imaginace, a přeci jenom přidat několik stručných poznámek, zřejmě nikoliv originálních, ale zopakovaných zde pro svou závažnost. Válka je masové zabíjení lidí lidmi, zabíjení kruté a brutální a nevyhýbající se ani civilistům, ženám a dětem, nemluvě o zvířatech. Představa, že válka je věc výhradně vojáků, je sice pěkná a poslední dobou i právně zakotvená, ale v praxi často i nyní neudržitelná (Drážďany 1945 , Hirošima 1945, Nagasaki 1945, Srbsko 1999). Za třicetileté války vedené křesťanskými státy, které překročily přikázání Nezabiješ, klesl v některých zemích stav populace na polovinu, v českých zemích „jen“ o třetinu. Ani války husitské s celkem pěti křížovými výpravami proti heretikům se nevedly v rukavičkách, což platilo pro obě strany konfliktu. I ti, kteří válku fyzicky přežili, jsou jí poznamenáni. Moderní medicína má pro veteránské pacienty mimo jiné diagnózu PTSP (postraumatická stresová porucha), která se rozvíjí u lidí prodělavších závažnou akutní stresovou situaci, jakou je například bombardování, plynový útok, autonehoda, znásilnění apod. Voják navíc žije nejen v akutním, ale i chronickém stresu akcentovaném nevyspáním, hladověním, extrémní fyzickou námahou a zimou. Umělci věnující se válečným tématům jsou často chtě nechtě ovlivněni propagandou, svou roli hraje i autocenzura a samotné umělecké žánry, které mají svoje pravidla a většinou si nemůžou svého čtenáře (diváka) dovolit znechutit. Ani potenciální estétské nařčení z naturalismu či vulgarity nelze nebrat v potaz.

Teď do nás vodku lejou na kuráž. Kdo o to stojí, když nás na smrt ženou! My nebudem si s ní hrát na hurá, my si s ní radši hrajem na mlčenou.(1)

V naší republice je specifická situace, neboť za druhé světové války jsme opravdu byli v rámci Protektorátu do značné míry c h r á n ě n i před válečným běsněním (vyjma odbojářů, obětí obou heydrichiád, Romů a Židů, kteří se stali terčem holocaustu). Potupný mnichovský diktát a nerozhodnost prezidenta Beneše, vrchního velitele ozbrojených cil, vedly na podzim 1938 k demobilizaci naší armády připravené bránit demokratické Československo.

Zbytečný voják v krajině kterou mu kdosi bral děti se ptaly po vině a voják stál(2)

Čechoslováci potom bojovali na západě, východě i jihu, ale z globálního hlediska v relativně nevelkém počtu. V roce 1940 bylo ve Francii asi patnáct tisíc československých vojáků, dva a půl tisíce jich potom létalo ve službách anglické RAF. Do vojensky víc než problematické Karpatsko – dukelské operace na podzim 1944 nastoupil 1. československý armádní sbor v síle patnácti tisíc mužů, z nichž třetina padla. Pro srovnání: rumunských vojáků osvobozujících Československo zahynulo tisíců třicet. Společenské vědomí našeho národa zůstalo tedy do velké míry „mírové“, což je dobře vidět mimo jiné na trvajícím kontroverzním přístupu ke kause bratří Mašínů. Historicky je navíc situace komplikována vztahem k Německu a Rusku, respektive k nacismu a bolševismu, k bolestnému vystřízlivění z iluzí došlo u mnohých teprve v srpnu 1968 po okupaci naší vlasti pěti armádami Varšavského paktu.

Sympatický německý voják dostal dubovou ratolest dostal železný kříž Les Croix du Bois

/…/

Les étoiles de bois rouge Na všech ulicích hřbitůvky rudoarmějců kteří už neznásilňují

Škoda Roztáhla bych nohy všem(3)

O Slovenském státě se dá s jistou nadsázkou prohlásit zjednodušující historický bonmot, že ve druhé světové válce statečným bojem proti Rudé armádě porazil Japonsko. A co k tomu všemu může říci básník? Za války, pokusd s ní opravdu souhlasí, sloužit propagandě, s bolestným vědomím, že půjde o věci časové, nicméně v dané době nutné (válečné povídky Andreje Platonova, legionářská publicistika Jaroslava Haška, satirické verše Jiřího Hausmanna ad.)

K. und K.

Důstojnictvo se v tom shodlo, nosit místo šavle bodlo, v čemž je moudrá taktika: lépe se tak utíká.

1916.(4)

Přežije-li, pak by měl radikálně změnit optiku, a psát o válce tak, jak on sám chce, tedy v celé její rozpornosti, anebo raději nepsat, pokud k tomu, co prožil a přežil, nenajde ten správný klíč.

povídej táto jak si rukoval povídej táto jak si střílel tam povídej táto jaks ji dostal tam povídej táto jaká byla válka(5)

Válečný konflikt je samozřejmě obrovským generátorem dramatických příběhů a zároveň je krajně vypjatou archetypální existenciální situací.

I v kruhu dálka je, a jaká! Hleděl jsem v poli na vojáka, motal se a byl stále dál, motal se, až se odmotal od slunka, ženy, rodiny, od všeho, jen ne od hlíny.(6)

Oni ti padlí zavazují, i když by samozřejmě raději žili a nikoho nezatěžovali ontologickým dluhem naloženým na naše bedra.

Co mi to říkáte, že šel bych zas rád? Odpověď čekáte? Nasrat, jó nasrat.(7)

Stavění pomníků může vypadat sice značně ušlechtile, ale Bronzový Pathos až příliš často mívá dokonale umrtvující účinek.

Kolem našich cest aleje vítězných praporů, my máme vše, zač šli jsme se bít. A líto mi je, že staví se pomníky z mramoru, vyšší než my, vyšší než veškerá vítězství.(8)

Začátkem šedesátých let během neskonale otravné a k nesnesení dlouhé, dvouleté základní vojenské služby napsal Václav Hrabě báseň, která obsahuje toužebně prorocké verše:

naše uniformy dostanou myslivci.(9)

Tak už jsme se konečně dočkali. Povinná vojenská služba je v České republice zrušena. Zapláťpámbu za to. Štětinatí fojti, rozšafní hajní a nadšení náhončí vyfasují erární kanady, jehličnaté šedesátky a zelené celty a střílí už jenom na divoká prasata. Ra-ta-ta! Ra-ta-ta-ta!!! Až do příští války.

Použitá literatura

(1) Vladimir Vysockij (překlad Milan Dvořák) (2) František Halas (3) Ivan Blatný (4) Jiří Hausmann (5) Ernst Jandl (překlad Josef Hiršal a Bohumila Grogerová) (6) Karel Kapoun (7) Karel Kryl (8) Bulat Okudžava (překlad Jaromír Nohavica) (9) Václav Hrabě

25. 5. 2012

EVOLUCE

Jednou z nejoriginálnějších teorií, které člověk vymyslel, je darwinistický přírodní výběr. Zároveň se jedná o poněkud subverzivní pohled na život razantně podrývající sebestředný lidský antropocentrismus. Možná bychom byli rádi, kdyby se jednalo o pouhou nezávaznou hypotézu, realita je ale jiná: neodarwinismus je opakovaně potvrzován tak vzájemně odlehlými a na sobě nezávislými vědami jako je paleontologie, etologie, molekulární biologie, genetika, morfologie ad. Antievolucionisté většinou účelově argumentují na základě ignorování nevyvratitelných faktů, tak například tvrdí, že se nedochovaly fosilně doložené přechodné články ve vývoji (jenomže – ony existují), nebo že existenci složitých orgánů nelze vysvětlit jejich postupnou evolucí. Řeč tvrdých faktů je ale vesměs v rozporu s takovýmito ideologickými námitkami, tak například kreacionistickou tezi o komorovém oku jako nutném výsledku kreace trapně zpochybňuje obyčejný mořský měkkýš loděnka (Nautillus), který na svět vezdejší kouká primitivním vchlípnutým okem, jež má do kulovitého optického orgánu obratlovců po čertech daleko. Ano – po čertech daleko. Takže nejlepší by tedy asi bylo vylovit z moře všechny loděnky, postřílet šimpanzy, vyhubit sudokopytnické velryby, odlovit dlouhokrké žirafy a hyeny skvrnité a zůstat na své Zemi hrdě sami, rejdíce s nákupními vozíky po hypermarketech oddávaje se konkurenčnímu boji v rámci transcendentálně neviditelné ruky trhu.

18. 5. 2012

POHÁDKA

Ona ta nekrofílie, to může bejt docela apartní záležitost, řekl sup načechrávaje si peří v přívalu západního větru. Na nebi se převalovalo několik šedobílých mračen, jež putovala postupně k východu, ale přeci jen byla dost bělavá na to, než aby se z nich spustil déšt. Ale do styku bych nikdy nešel, pomyslel si sup, jsou jisté hranice, které se rozumí samo sebou. Jedna věc je sežrat půlku chcíplýho zajíce, druhá věc je ošukat mrtvou laň. Vítr na okamžik ustal, slunce v tom nehybném tichu hned pálilo ostřeji a důsledněji, ale za chvíli se pomalé sloje vzduchu zase daly do pohybu. Vono to chcípne, zamyslel se pták, já to potom schlamstnu… to je ale život… Kolem mlčely našedlé hory. Když jsem si ho nedal, nebudu si ho ani brát!, zařval sup výhružně směrem k tmavým skalám.

Ani cípek ozvěny se neozval. Jen vítr zesílil, ale i on byl stále velmi tichý.

11. 5. 2012

ASVABAŽDĚNIJE – MAJ 1945 (PRAHA, KVĚTEN 1945) (zahradní restaurace. girlandy, portrét dr. Edvarda Beneše a J. V. Stalina)

VŠICHNI Ať žije prezident Beneš!

VŠICHNI Da zdrávstvujet maršál Stálin!

NEZVAL Jaké jste krásné děvče… A osvobodila jste nás.

PRAPORČICE Izvinítě, ja savsjem něpanimáju.

NEZVAL Nu… kakája vy krasívaja děvočka. I kakája Krásnaja ármija.

PRAPORČICE Što takóje vy skazál?

NEZVAL Što vy miňá óčeň panrávitěs. My vam éto nikagdá nězabůděm.

PRAPORČICE Kak vy galadáli va vrémja vajný i pačemů vy takój tólstyj?

NEZVAL Da, ja čitál počtí vsjo, što napisál Lev Nikalájevič Talstój. Préždě vsjevó vjelíkuju epapéju Vajná i mir.

PRAPORČICE Da, býla vojná, tjažólaja vojná, no tipěr užé mir. Bůdět mir navsigdá i tóže bůdět ščástě.

NEZVAL I ljubóv. Ja vas ljubljů. Ja vas óčeň chačů ljubíť.

(dají se do tance)

PRAPORČICE Vy takój díkij! Mědlenněje! Pačemú, taváryšč, takája skórosť?

NEZVAL Jesť u vas arůžije?

PRAPORČICE Sámosabójrazumějetsja. Bez arúžija ja něchažů po úlicam.

NEZVAL I kakóje?

PRAPORČICE Pistalět.

NEZVAL Kak éto gerajíčeskoje. Ja tóže vajevál, v pjervoj miravój vojně, kagdá ja byl jiščó maladój.

PRAPOČICE V pjervoj miravój? I prótiv kavó vy vajevál?

NEZVAL Prótiv francúzskim.

PRAPORČICE Éto znáčit, što… tóže prótiv rússkim.

NEZVAL Vot… tóže němnóžka prótiv rússkim. No tólka těaretíčeski. Ja nikavó něubíl. Dáže ja na nikavó něstreljál.

PRAPORČICE No vot kakája patóm barbá?

NEZVAL Miňá arjestaváli i zaključíli. Gestápo, v sórok čitvjórtom gadú.

PRAPORČICE I kak dólgo vy byl v ťurmé?

NEZVAL Tri mjésjaca.

PRAPORČICE Tri mjésjaca? Tólko?

NEZVAL Patóm miňá vypuskáli damój.

PRAPORČICE Moj brat byl v lágere četýre góda. I póslje tavó on pašjol na front.

NEZVAL I kakóje sijčás u něvó dělo?

PRAPORČICE Val´óďa pagíb va vrémja abaróny Charkóva.

NEZVAL Éto žal. Ja byl bólen, at sjérdca. Serděčno – sasúdistaja sistěma zabolěla. Pokažítě miňá, pažálujsta, vaš pistolět.

PRAPORČICE Vot moj pistalět, on praischódit iz tůlskoj fábriky.

NEZVAL (výmluvné gesto) I vot majó arůžije.

4. 5. 2012

ERROR

Naváži na minulý blog, přeci se jenom něco změnilo. Dokonce nejméně dvě věci: jednak evropská loď má v trupu povážlivé díry, jednak euroamerické ekonomické vlny jsou rozvichřeny až až. Drahá a zhýčkaná západní civilizace ztratila při své vysoké životní nákladnosti globální konkurenceschopnost (ve srovnání s třetím světem), takže bude muset zpomalit a začít rozumně šetřit. Tyto nezbytné manévry mají ovšem v našem zabahněném tuzemském rybníčku tragikomickou podobu asymetrického a asociálního výlovu podměrečných bělic, jenž probíhá zároveň s marnotratným přirkmováním vypasených tloušťů a sumců ze společných zásob.

27. 4. 2012

NIHIL NOVI SUB SOLE

Přeci jen se nemohu vyhnout komentáři k současné společenské situaci. Nic nového pod sluncem: hospodářská recese, politikaření, korupce. To všechno už tady bylo, ani legendární první republika na tom nebyla jinak, respektive to měla ještě horší, neboť hospodářská krize byla vskutku drtivá a nacismus a bolševismus v plném rozmachu. Jenomže nic lepšího než tu klopýtající, ukřičenou, populistickou demokracii prostě nemáme. Teď na ni nadáváme, neboť nám nemilosrdně ukázala, jací také jsme, hltači nablblých sitkomů a pětadvacetiprocentní voličové komunistů a veverek. Špatně nám tak.

20. 4. 2012

VELKAM IN HOUMLEND

Milano Ko-selka se s tím nesere. Rozdává rány doprava i doleva a nešetří přitom nikoho, ani Havla (o mutantovi Klausovi nemluvě), ani sebe, ani Ameriku, ani onen podivný bramborovitý útvar zvaný Česko. Ve své nové, opět drze provokativní knížce krátkých próz Manhattanský deník (Vetus via, Brno 2012, www.vetusvia.cz ) si dělá legraci z Práglu i negrů, tržního konceptualismu i „vorální“ antikoncepce. Jestliže v reálném programu by některé teze byly obtížně udržitelné, v ramci groteskní beletristické nadsázky lze přijmout i vyhrocené útoky, neboť politická a společenská satira se prostě příliš korektně dělat nedá, neboť by skončila v opatrnické bezzubosti ohlížející se dozadu i dopředu, aby náhodou někoho neurazila. Takže Miláno Konzolka si to připlachtí do Ňjůjorku a hledá, kam by umístil svoji další teroristickou sifonovou bombičku, vášnivě dychtí nejméně po Trojčatech, aby se nakonec spokojil s dobře ograntovaným sirotkem orangutana v místní intelektuální voliéře, nicméně s neskrývanými sympatiemi k reziduálně přežívavším Indiánům. Samozřejmě lze úspěšně namítnout, že byvší komunista (1921 – 1929) Jaroslav Seifert nebyl až tak veliký kolaborant (s nacismem), jak se ho ve své vypjatosti Milován Kozel-kaká snaží efektně nabonzovat, ale za to zamyšlení to stojí. Některé Kyselkovy pasáže jsou to nejlepší, co se v nynější době o naší (i americké) současnosti dá v české beletrii přečíst (V Chase Manhattan Bank je v průčelí hlavního vestibulu velký oltářní obraz Karla Škréty Kamenování bezdomovců. Vychrtlí drbani klopýtají špalírem právníků, na jejich hlavy dopadá sprška šutrů.), a autorova kyselá povznesenost nad tuzemáckou placaticí, kde se od nepaměti vzdutá boule Řípu považuje za horu, tomuto sarkastickému pohledu viditelně prospívá. Co z toho plyne, je samozřejmě otázka, ale na ni už bude odpovídat někdo jiný. (Třebas ty, nebo já.) Ono totiž nejde o to se nepodělat, ale spíše o to, čím si pak ten špinavý zadek utřeme.

13. 4. 2012

ANEBO SOPEL?

Předesílám, že zde rozhodně nechci nikomu doporučovat, co by měl nebo neměl dělat, říkat anebo si myslet. Nicméně – nedávno jsem četl interview s hercem Františkem Němcem, který se hned zkraje týkal jeho televizní role důstojníka StB Žitného v kontroverzním bezpečáckém seriálu o majoru Zemanovi. Rozhovor vyšel v magazínu Pátek Lidových novin koncem března, ale v běžné neplacené síti není na internetu k dispozici, následující citace jsou tedy spíše parafrázemi. Jestliže zpočátku Němec vcelku věcně popisuje svoje tehdejší dilema – oběsit se nebo emigrovat, za chvíli se dostane do varu a zakončí vlastním gólem: Nebudu si přece sypat popel na hlavu. Aha – a možná právě toto by mohl být docela dobrý nápad. Anebo mám vysoké nároky na muže, který hrál kdysi prince Hamleta a později Likvidátora v Havlově Zahradní slavnosti?

6. 4. 2012

BIG FRIDAY

Na Velký pátek 4. dubna roku 1969 se na protest proti sovětské okupaci Československa a nastupující normalizaci upálil v pořadí třetí Čechoslovák, byl jím po pražských studentech Janu Palachovi a Janu Zajícovi čtyřicetiletý jihlavský občan Evžen Plocek. Na jaře 1969 měli husákovští normalizátoři situaci již částečně pod kontrolou, takže informace o tomto krajním činu se nerozšířila mimo Jihlavu a dodnes se do širšího povědomí vlastně pořádně nedostala. Evžen Plocek nebyl ani křesťanem, ani studentem plným mladistvých ideálů, nýbrž zklamaným reformním komunistou ve zralém věku a hlavou rodiny, tedy člověkem z politického, mediálního i symbolického hlediska jaksi nepříliš „vhodným“ pro to, aby zrovna on se na náměstí Míru plném pouťových atrakcí polil ředidlem a škrtl pak zápalkou. Ale kdy jindy si vzpomenout také na tuto oběť, dobrovolnou oběť, oběť ve své podstatě předem zcela marnou, nikoho ve svém čase již nestačivší zalarmovat a i ex post nedoceněnou, nežli právě na Velký pátek, počátkem měsíce dubna, i s tou dvojicí čtyřek sveřepě zaseknutých v paměti jak runové znaky dávno vyhynulých předků (4/4).

30. 3. 2012

Dneska to bude báseň věnovaná klasikovi ruské grotesky dvacátého století Daniilu Charmsovi.

RÓDINA SLÝŠIT, RÓDINA ZNÁJET

Šukšin potkal Puškina: Proč se pořád šťouráš v nose? Koho to má dojímat? Hleď si svýho, Puškin odsek.

No a proč, Alexandře, piješ jenom čirou vodku? Představím tě svojí chandře, já nepiju bez důvodu.

No a proč ještě píšeš? Nepřeháníš to už trochu? Je pravda lepší než lež? Holt to tak je, milý hochu.

Vyzývám tě na souboj, řekl Puškinovi Šukšin. Ach, Sašo, mě se neboj, v rapírech jsem váha muší.

Šukšin propích Puškina a Puškin zabil Šukšina. Že nešli spíš do kina, nebo plést hlavu dívčinám…

23. 3. 2012

Čím a jak myslíme?

Mozkem. V neděli skončila v brněnském Uměleckoprůmyslovém muzeu pozoruhodná a inspirativní výstava OBRAZY MYSLI /
MYSL V OBRAZECH (umělecké a vědecké zobrazování lidského těla a mysli), která přinesla v pěti sálech dvojjediný pohled na to, jak a čím myslíme. Koncept výstavy (hlavní myšlenka expozice pochází z Německa) se vcelku striktně držel standardního neurovědeckého pojetí, takže v široké škále představil zejména nejnovější medicínské zobrazovací metody, jakými jsou magnetická rezonance a pozitronová emisní tomografie. Do působivého kontrapunktu se tak dostala klasická malířská díla vnímaná najednou v pozměněném kontextu, našince mohlo přitom potěšit, že obrazy české moderny reprezentované svými špičkovými autory (Josef Čapek, Bohumil Kubišta, Josef Šíma, Jindřich Štyrský, Toyen, Jan Zrzavý ad.) i za těchto specifických podmínek zazářily jako krystal.

16. 3. 2012

NOVÁ BYTOVÁ GALERIE V BRNĚ: +420

Důvody, proč si zřídit ve svém vlastním bytě explicitní výstavní galerii, která je přístupná minimálně o vernisážích i širší veřejnosti, mohou být různé, od pragmatických (návštěvník může třebas vzít s sebou flašku, něco koupit anebo aspoň vynést odpadky) přes masochistické (luxovat zvratky z koberce není snadná disciplína) až po entuziastické (hurá – hurá – huruááááá!). Brněnští studenti Jan a Jitka Manovi kreativně využili možnosti nadbytečného pokoje v bytě na Antonínské ulici číslo 30, jenž má navíc separátní vchod, takže galerie neruší domácí ruch (a vice versa), provoz zahájili již na podzim a za týden v pátek 23. března zde bude v šest hodin večer zahájena další výstava Ondřeje Vinše. Mladý malíř ve svých magicky realistických obrazech systematicky konfrontuje a vzájemně kombinuje architektonické i přírodní útvary – a to tak, že věže paneláků míří z nebe dolů k chrámu.

(Privátní prohlídku lze domluvit telefonicky na čísle 725514954 anebo na emailu jjanman@gmail.com)

www.facebook.com/…581672891164

9. 3. 2012

ŽENÁM

Včera byl Mezinárodní den žen, svátek sice s mírně totalitní příchutí, ale to ještě neznamená, že si ho mají ženy nechat ukrást, ani režimem, ani muži. Takže všem ženám a dívkám blahopřeji: a přeji blaho:)

Vděčíme jim za hodně, už za to, že vůbec jsou. A přiznejme si, že to nemají lehké. Ani s námi, ani se sebou, ani s dětmi. Zaplaťpámbů i česká poezie má dosti výborných básnířek, nebudu je vyjmenovávat, ale raději namátkou zpaměti uvedu alespoň některé názvy jejich sbírek:

Čaj

Divoké dráhy domovů

Dlouhé nůžky noci

Jizvy

Lamentace

Ludwig

Majlontské šlapky

Motýl a smrt

Na psím víně

O soli

Předkonec

Rukopis

Říkají mi poezie

Snídaně na Titanicu

Středověk

Ta ženská musí být opilá!

Velká zrcadla

V zahrádce otce mého

A nezapomeňme, že Zuna Cordatová je sice muž, ale kněžnou i Múzou české poezie byla Viola Fischerová.

2. 3. 2012

MÍNUS ČTYŘICET

Třetí české vydání Soustroví GULAG je v rámci souteže Magnesia Litera nominováno na nakladatelský počin roku. S jistou rezervou, již může mít člověk znalý českého literárního prostředí (kde alkohol nepijí jen ti, co už pít nesmí) k akci pojmenované po minerální vodě, lze jistě tento návrh na cenu ocenit. Nejde však přeci jenom trochu o vítězství v minulé válce? Do jisté míry ano, vítězit v předem vyhrané bitvě je nakonec vždycky snazší a pohodlnější, ba přímo příjemnější. Ale i sladké perníčky mohou zhořknout: mluvil jsem nedávno s jednou studentkou filozofické fakulty a chtěl jsem ji upozornit na jisté psychologické nuance (nikoliv politické) v díle Alexandra Solženicyna.

Koho?
No Solženicyna…

Alexandra Solženicyna. (Poslední dobou se již záměrně nesnažím své okolí otravovat ótčestvy. Takže žádný Isajevič, ale jenom Solženicyn.)

A to je jako kdo?
Tak… dáme si ještě jedno pivo.

Pane vrchní! A příště si můžeme promrskat soudruha Hitlera, jak v osmnáctém století těžil mangan v Kongu. Potom toho ale prozíravě zanechal a založil loutkové divadlo v australském buši a o víkendu vylezl na nejvyšší horu v okolí, jen s cepínem, vlněnou šálou a sněžnicemi. Mínus čtyřicet stupňů Celsia pod nulou.

24.2.2012

MALOVAT FILM, ZASTAVIT ČAS

O některých vynikajících filmových režisérech se traduje, že si pečlivě nakreslili předem do režijní knihy vizuální stránku jednotlivých záběrů, jmenujme zde v této souvislosti například Andreje Tarkovského nebo Františka Vláčila (www.nostalghia.cz). Student brněnské FAVU VUT Petr Lorenz postupuje přesně opačně, maluje obrazy filmových scén, zastavuje tak rychle ubíhající čas a děj a nechává diváka zamyšleně kontemplovat před těmito obrazy obrazů. Nejde o nějaké módní, rádoby postmoderní či popartové pohrávání si s kinematografickým médiem anebo dokonce s kultem celebrit stříbrného plátna, z černobílošedých maleb suverénně vyzařuje uhrančivá energie kondenzovaného časoprostoru, citační odkaz na výchozí předlohu je cítit teprve až ve druhém nebo třetím plánu a rozhodně se nijak nevnucuje, zůstává pokorně, byť přiznaně, v pozadí. Dalo by se na toto téma spekulovat a filozofovat mnohem déle a fundovaněji, raději však využijme příležitosti přijít přímo na vernisáž Lorenzovy výstavy OBRAZ FILMU, která proběhne ve čtvrtek 1. března v 18 hodin v galerii Slévárny Vaňkovka v Brně.

www.vankovka.cz

17.2.2012

Papež Benedikt XVI. při návštěvě Brna v roce 2009 deklaroval jako prioritní úkol katolické církve v České republice vést dialog s agnostiky („Řekl bych, že první oblastí je intelektuální dialog mezi agnostiky a věřícími.“). Více než dva roky poté lze po internetovém průzkumu konstatovat, že kromě několika výjimek spočítatelných na prstech jedné ruky (Tomáš Halík) se v tuzemských médiích žádný požadovaný dialog nevede. To je samozřejmě problém. Jako agnostik musím přiznat, že nevím, čím bychom mohli být až tak přínosní svému partneru v takovémto rozhovoru: důslednou metodologickou skepsí teoreticky možná ano, jenomže asi právě pouze teoreticky. Vcelku chápu, že když skromně a drze zároveň tvrdím, že pouhá skutečnost, že je něco někde napsáno anebo že si někdo něco myslí, je pro mne z hlediska objektivní pravdivosti onoho něčeho vcelku irelevantní, pak toto skeptické stanovisko do značné míry základy takovéhoto dialogu zpochybňuje. Tím není řečeno, že smysluplný rozhovor není možný, ale pouze to, že je ze samotného svého principu velice náročný, a to jak intelektuálně, tak i emočně. Zde je nutné připomenout, že oficiální katolická věrouka je založena nejen na víře, ale také na rozumu (viz encyklika Fides et Ratio). Spíše mne zaráží onen pozoruhodný fakt, že obě strany v dnešní době technologické snadnosti písemného dialogu a hyperinflace informací mlčí i o tomto mlčení. Tipnu si: jedna vcelku lhostejně, a ta druhá opatrnicky. Tak takhle, soudruzi, ten kapitalismus nevybudujeme. I kdybychom se usupermarketovali.

10.2.2012

NAROZENINY BÁSNÍKA ZBYŇKA HEJDY

Druhého února na Hromnice oslavil své dvaaosmdesáté narozeniny významný český básník, překladatel (Gottfried Benn, Emily Dickinsonová, Georg Trakl), historik a disident (Charta 77, VONS) Zbyněk Hejda. Jeho básnické dílo patří k tomu nejlepšímu, co bylo v české poezii ve druhé polovině XX. století napsáno, a přestože není veliké rozsahem, je ve své svíravé semknutosti a sdělné hutnosti také nečekaně mnohotvárné, od gnómicky působících čtyřverší přes delší skladby v epizujícím volném verši až po básnickou prózu. Hejdovy básně tématicky i výrazem tíhnou k bolestně zakoušenému ukotvení v krajině předků, k nimž se vrací ve vzpomínkách a ve snech, skřípavě zalknutý verš je drcen osudovým napětím mezi temným Thanatem a drásavým Érotem, ale nikdy není zničen zcela, nakonec vždycky vítězí, i kdyby tímto melancholickým vítězstvím nemělo býti už nic jiného nežli pokorné přiznání prohry.

ZBYNĚK HEJDA

A TAK TU JSME

A tak tu jsme, že jsme sem uvrženi, my jen tak náhodou, my pro nikoho, tak, my jakoby stínáni a jako by nás v kmeni podřezaného stromu zaslech ještě pták.*

*A tak to vrzne. O muziku nouze není tu. Tady bez dechu pracuje dřevo (stromů, jimž je dlouze) na rakvích. Zatím k poslechu.

3.2.2012

HOMÉR

Jak jinak začít, nežli smrtí. Začátek špatný – konec dobrý. Ve smrtné smršti, která se přehnala nedávno českou kulturou, trochu zaniklo ukončení pozemské pouti legendy brněnského undergroudu Pavla Ambrože (12. 8. 1964 – 20. 11. 2011), známého od mládí pod jménem Homér. Jestli byl někdo prokletým básníkem, byl to právě on. Homérova postava je spjata především s legendárními brněnskými nezávislými kapelami Lambrechtův psychometr a Idiot Crusoe. Shodou osudových okolností nebyl mimo Brno příliš známý, mimo samizdat mu vyšla de facto jediná kniha – výbor Cypřiše (moruše) (Dauphin, Praha 2003), a to přestože napsal stovky vynikajících básní. Trochu větší štěstí měl na zastoupení v antologiích (Uprostřed průmyslové noci, S tebou sám, Po městě, jež je mi souzeno, Kdybych vstoupil do Kauflandu, ocitl bych se v Brně), pravidelně publikoval v půlročníku DNO.

A ta slíbená dobrá zpráva na konec – nakladelství Vetus Via vydává Homérovu sbírku Zpověď, jež bude slavnostně uvedena 25. února v rockové hospodě Mandragora.

www.welesrevue.cz www.vetrnemlyny.cz www.dauphin.cz

Pavel Ambrož – Homér

KATZE

Oči mi jako kočce svítí – prej píšu básně oplzlý. Nechcu se s nikým vo tom příti, ale každej pozná, že jsem člověk zlý. A jako děcko jsem prej chtěl bejt kat… Takový třeba oddělat, či aspoň v nelibosti míti. A mojí kočce oči svítí…

Oči mi jako kočce svítí – hodnej fakt nikdy nebudu. Nechcu se s nikým vo tom příti a vobhajovat pobudu. Nikdy nikoho prej jsem neměl rád… Takový třeba oddělat, či aspoň v nelibosti míti. A mojí kočce oči svítí…

Oči mi jako kočce svítí a vožralej dnes budu zas. Nechcu se s nikým vo tom příti – snad smrt si pro mě příjde včas. Nechcu vám vaši pravdu brát – to bych vás musel oddělat. Mý krédo skončilo by v řiti. A mojí kočce oči přestaly by svítit…

původní verze cca devadesátá léta

upraveno 25.6. 2011 homér my room

katalog ... Archiv Zápisníku

© Martin Reiner - info [at] martinreiner [dot] cz | Editor: Michaela Wronová - michaela.wronova [at] gmail [dot] com
Facebook | Webdesign Brno: Liquid Design | Design: ReDesign