HOME

Martin Reiner

Narodil se roku 1964 v Brně | básník, prozaik, majitel nakladatelství Druhé město | absolvoval vojenské školy, vězení i různá zaměstnání – inspicient v operetě, editor revue Proglas, tiskový mluvčí MK ČR | organizátor kulturního života – První čtení v Mahenově divadle, básnická setkání na Bítově | více na těchto stránkách:)

 
 
 
 
 
 

28. 1. 2013

Myslím, že na málokoho pasuje zlomyslné rčení „kdo neumí, učí“ tak přesně jako na André Bretona. Jelikož bylo nejspíš i jemu od začátku jasné, že literárním talentem na většinu svých kamarádů nestačí, stal se (alespoň) „papežem surrealismu“. Ačkoli ho takhle vnímám od počátků naší známosti, několikrát jsem se přesto nadechl k četbě a skočil, ale byl to vždy Breton sám, resp. jeho texty, kdo mě odmrštil zpátky jako trampolína. Psaní sémanticky duté jako kovové trubky, abstraktní jako malby člověka od narození slepého, neposkytující však radost, kterou by v člověku mohla probudit snaha skutečného slepce: Breton i tu slepotu jen špatně předstírá. Jeho asociace jsou vzrušující asi jako kružnice ležící v obecné rovině a skrývají v sobě přesně tolik poezie jako Mongeovy projekce. Pokud ovšem někoho deskriptivní geometrie baví, nezbývá mi než připustit, že se s Bretonem míjím bytostně; evidentně nemáme jeden pro druhého tu správnou chemii. Problém je v tom, že když usednu ke stolu s oblíbenými kumpány Nezvalem či Blatným, dorazí po chvíli nevyhnutelně i on, Bret-on. A co teď? Přiznat, že jsem z papeže vždy jen uždiboval, a vydat se tak podezření, že nad ním ohrnuji nos, abych byl cool? A tak jsem si konečně dal tu práci a přebrodil první třetinu Nadji, v níž jsem už dvakrát třikrát uvízl kýlem. Těch pár desítek stran je jako výlet k ohlášenému oceánu, z něhož se na místě vyklube Balaton: rozlehlá vodní plocha, kterou přejdete, ani si přitom nenamočíte trenky. Tentokrát jsem se tedy poprvé dočkal vstupu Nadji na scénu – a je to jako tektonický zlom, dno pod nohama zmizí a k protějšímu břehu se dá přece jen doplavat, chvílemi dokonce s jistým požitkem. Což není důvod, abych Bretona nějak rozsáhle rehabilitoval. Na celém textu mě totiž nejvíc zaujalo to, co autor vytvořil nanejvýš bezděčně, tedy jakýsi příběh té knihy sám o sobě. Nadja začíná zcela bezobsažným tlacháním, které se dá přežít jen díky bleší potřebě autorovy mysli ucucnout tu či onde kapku krve z náhodné vzpomínky či obrazu: to je pohonná hmota, díky níž se stroj knihy hýbe dýchavičně vpřed, aniž by bylo sebeméně zřejmé, kam míří a proč se vůbec dal do pohybu. Od chvíle, kdy potká biografický Breton kousek od bulváru Magenta blondýnku vykazující zárodečné rysy schizofrenie a zabouchne se do ní, čteme ovšem úplně jinou knihu. Plané mudrování se promění v zápisníček nedospělého třicátníka, který připadá sám sobě evidentně zajímavý tím, jak ho přitahují poťapaný holky: měšťák by prostě tohle nedal! Závěr knihy stvrzuje autorovu proměnu: z apartního filozofa je muž, kterému se dá věřit alespoň dílo jeho slabin. Bretonova finální přímluva k Lásce je zároveň první (a poslední) dotek obsažné literatury, tedy přesně toho, na co Nejvyšší surrealista tak okázale plije. Nebýt povinného bonmotu o „křečovité kráse“ v samém závěru, který autora přesně charakterizuje, nezaujatý čtenář by málem uvěřil v jeho melodramatický potenciál. Korunou knihy je doslov Jana Řezáče. Jsme zpátky u Balatonu, toho mělkého bretonovského mýtu, kde se nám nikdy nelíbilo, a proti všem předpokladům se nás zmocňuje dojetí. Slaná voda vzpomínky stoupá, je jí víc a víc, je stále hlubší, děláme pomalá tempa… Breton je účinné placebo proti smutku z přítomnosti.

21. 1. 2013

Pamatujete si ještě na první soukromé rozhlasové stanice, které se v nočních hodinách zhusta měnily ve virtuální zpovědnice; to když do pořadů typu Intimčo s Helčou volali zajíkaví chlápci a sdělovali Helči i všem posluchačům, na koho myslí, když „si stimulují svůj pohlavní úd“? Já ano… a asi není náhoda, že jsem si na to vzpomněl právě teď, kdy se s vámi taky hodlám bavit o věci dosti intimní. Jsem snad na stará kolena stejný jako ti úchyláci, jejichž čeština mě vždycky tak bavila? To už si budete muset rozhodnout sami. Já se pokusím ukázat, že mám přinejmenším lepší jazyk. Jednoduše jsme byli po dlouhé době se ženou dva dny bez dětí. A když jsme si povídali první večer v kuchyni u vína – sami, nikým nerušeni – přišlo zničehonic ženino veliké vyznání o slávě krvetoku. Známe se šestnáct let! A já teprve v tu chvíli zjistil, že se celou dobu pokouším složit komplikované puzzle její osobnosti bez několika chybějících dílků. Jak jinak bych se díval na plno věcí, kdybych tušil, že čtyři týdny pravidelně se opakujícího menstruačního cyklu jsou jakousi kratší obdobou čtvera ročních dob! Teď už naštěstí vím, že týden, po který menstruace probíhá, je ženě jarem. Je to období, kdy – nabita energií – pociťuje nutkavou chuť uklízet. Až dosud jsem si myslel, že má žena uklízí vždy těsně předtím, než dorazí naše paní na úklid… a chápal jsem to spíš jako důsledek nezvládnutého sociálního traumatu. Naráz jsou mi ovšem srozumitelné i občasné úklidové manévry, které připomínaly předem neohlášenou evakuaci, nebo: jarní povodeň. To ale není vše. Týden, kdy krev odchází, je též týdnem, kdy se žena cítí bystřejší než kdy jindy, kdy pociťuje prudký nárůst aktivní inteligence. Takovou novinku si ovšem vůbec netroufám komentovat: cokoli bych tu řekl, mohlo by být ve zbývajících třech týdnech použito proti mně. Týden po je logicky létem; obdobím, kdy se tělo naplní až po okraj touhou, a žena pak jako již dospělá včelka Mája ráda usedá na květ mužství, je-li jaký zrovna k mání. Jelikož čas od času odjíždím služebně z domu i na více dní, mám o důvod víc číst si v ženině menstruačním kalendáři stejně pozorně jako v psychologických analýzách Irvina Yaloma. Třetí týden je ve znamení doznívání, je to jakési babí léto předchozího sexuálního puzení a zároveň už i pozvolné zazimování. Bývá provázeno – zvláště ke konci období – lijáky slz, které může přinést „meteorologická konstanta“ v podobě dojemné reklamy na Jar, ale stejně dobře i okradená důchodkyně z Velhartic, kterou žena zahlédne v Černých ovcích. Poslední týden před je ve znamení tenzí a depresí; slunce zapadlo za obzor, dny jsou k zbláznění krátké a ovšem… muž, kterému bylo před čtrnácti dny po(d)kuřováno, je svržen z Olympu do žumpy, v níž je mu hemžiti se s dalšími podobně zbytečnými hlísty. Vědomí, že toto období je neodvratné jako občasná výměna spodního prádla, člověku nepřidá; moderní muž ho ale může brát jako vzácnou příležitost projevit trochu více laskavosti a shovívavosti než obvykle. Je to týden, kdy se může proměnit v kamarádku, která si ráda vyslechne ženiny stížnosti na manžela. Když jsem ty převratné novinky strávil, došlo mi, jak snadno by se dalo synchronizovat soužití muže a ženy dle „čtvera ročních dob“ a dokonce učinit tuto jistotu základem všech manželských strategií. Ano, šlo by to, jen kdyby… i muži neměli své dny. A tak nezbývá, než doufat, že odborníci z Božkova časem strhnou roušku tajemství i z tohoto mystéria. A do té doby si alespoň užít naplno každé léto, které měsíc přinese.

14. 1. 2013

Neudivuje mě, že se protivníci snaží otloukat Karlu Schwarzenbergovi o hlavu účast v „historicky nejméně populární vládě“ a že ho natírají Kalouskem, oblíbeným terčem všech, kteří to myslí s naší zemí dobře. Poněkud mě ovšem překvapuje – a štve – že tábor příznivců k tomu v podstatě mlčí, až se zdá, že s takovou rétorikou provinile souhlasí. Ad. Kalousek: kdyby dokázal tolik věcí, kolik se mu přisuzuje, bylo by na místě považovat ho za nejlepšího a nejschopnějšího českého politika od Listopadu ’89. Ad. současná vláda, na jejíž působení má Kalousek patrně rozhodující politický vliv: po většinu volebního období se udržela ve funkčním stavu, což jí umožnilo do značné míry naplnit ambiciózní a společensky významnou vizi. Do podoby zákonů dotáhla zásadní změny ve zdravotnictví, v oblasti sociální péče, konečně dorazila církevní restituce a uvolnila ruce policii a státním zastupitelstvím, které bez ohledu na to, co se zrovna píše v novinách nebo pořvává na odborářských demonstracích, začaly skutečně jednat ve smyslu požadovaného boje s korupcí. Nemluvě o tom, že tato vláda pracovala v nejobtížnějších geopolitických podmínkách od Listopadu ’89, takže musela jaksi za provozu řešit víc, než tradiční koaličně-opozičně-prezidentské sváry. Jinými slovy: vládu, jejímž je Karel Schwarzenberg prvním místopředsedou a ministrem zahraničí, považuji za vládu historicky úspěšnou. Jeho účast v této vládě není slabinou, ale naopak dobrou vizitkou. A to, že se před časem spojil s Miroslavem Kalouskem, je především dokladem jeho politické předvídavosti: vytvořili spolu silný tandem, který dosahuje skvělých politických výsledků. Postup Karla Schwarzenberga – pro leckoho nečekaný – do druhého kola prezidentské volby je jedním z nich. Moc bych si přál, aby to Karel s Kalouskem dotáhli za čtrnáct dní do úspěšného konce: jejich úspěchy na poli reálné politiky by tak dostaly symbolickou korunu. A jestli se stane Schwarzenberg prezidentem této země, budu to osobně považovat za nejvýznamnější politickou událost od roku 1997, kdy nejprve lehká hospodářská krize a následná předvolební „mobilizace“ zhrzeného pana Klause počaly navádět českou loď do mělčích a špinavějších vod.

7. 1. 2013

Jsou lidé, kteří vás budou přesvědčovat, že dvacet let neviděli doktora… protože chodí do sauny. K těm nepatřím. O vlivu sauny na odpuzování virů a bacilů pochybuji i po dvaceti pěti horkých sezónách; jsem nicméně ochoten uvěřit, že tělo v sauně vyplavuje jakési endorfiny, které dělají lidem dobře na hlavu. Jistěže znám i lidi (převážně ženy), kterým je sauna nepříjemná. Kdo však jejímu kouzlu propadl, zůstává zpravidla věrný. Kdesi jsem četl, že ve Finsku je sauna místo stejně posvátné jako kostel. Když jsem toto sdělení v příštích vteřinách konfrontoval s vlastní letitou zkušeností, napadlo mne, že jsem sice v sauně nepotkal ani jednoho věřícího… že by však většina mých nahatých kolegů takový výrok kvitovala s pochopením a snad i s radostí. Sauna má totiž s kostelem leccos společného. Především to je rituál s pevnými a neměnnými pravidly a průběhem. Většina věřících, zvláště těch starších, kteří spěchají v neděli ráno na mši, není sborem extatických bytostí, flagelantů, planoucích heretiků. Jsou to lidé, kteří chtějí svůj pevný bod v bouřlivých vodách světa a pro svou pravidelnou dávku jistoty si chodí vyrovnaní a střízliví. Nezdá se také, že by vycházeli z kostela čerstvě osvíceni a odhodláni proměnit zgruntu svůj život. Zkuste je však o tento prostý rituál připravit – a narazíte na překvapivý vzdor a silnou rezistenci. Ke svému vlastnímu pravidelnému „přijímání“ mohu říct, že mě vysloveně těší respektovat pravidla sauny i tam, kde jdou zdánlivě proti mé povaze, respektive proti tomu, jak jsem zvyklý chovat se v tzv. normálním životě. Když jsme s kamarádem před pěti lety přestoupili Na Rosničce do nové party, ukázalo se, že tu budeme vzdor nadcházející padesátce za benjamínky. A těm přísluší v mužském světě mlčet, dokud nejsou vyzváni. Jelikož jsme si oba uměli představit, jakou radost asi má šest dávných přátel ze dvou „vnucených“ nováčků, mlčeli jsme vzorně téměř dva roky. Mimo jiné i tím jsme prokázali způsobilost stát se účastníky posvátného rituálu jménem sauna, a… teď mohu jen doufat, že to nikdo z kluků nebude číst: Smáli by se, jak si tu kecám profánní pentli.

31. 12. 2012

Někdy život vypadá jako lineární soubor nesouvisejících obrazů. Jistá část mozku si nejspíš dala pohov. Tom Waits v baru brněnského venkova, fenka stočená na rudé stoličce klepe ocasem. Už týden samá chutná jídla, ale žádný pocit hladu. Sylva Fischerová mi řekla v roce 1986, že když si ráno nezapálí, nezačne fungovat… a cestou na zastávku trolejbusu na Srbské vykouřila dvě Startky. Indiáni prý zažívají porodní bolesti se svými ženami. Já sekl s kouřením před třemi týdny, ale možná teď hledím do zdi spíš proto, že si Michal Viewegh nevybavuje, jak se ocitl v nemocnici a co se mu stalo. Před třemi týdny se znovu narodil a jak se mu pozvolna vrací stará paměť, míchají se ty dva životy zvláštně dohromady. Bůh mu prý nakázal, aby sjednotil všechny poustevníky. Dnes je poslední den roku, ale pro mě to neznamená vůbec nic. Plány a předsevzetí si už nedělám nejmíň patnáct let. Silvestr, to jsou vzpomínky na budoucnost. Kruh. Já se ovšem nepohybuji po obvodu; stojím v jeho středu a nepatrně hýbu boky: hula hoop! Rád bych řekl, že bude líp. Ve skutečnosti bude nanejvýš jinak.

P.S.: PF 2013

24. 12. 2012

V neděli jsem vezl Michalovi do IKEMu noviny s televizním programem a patnáct černobílých fotografií na velkém formátu. Společná dovolená na Mauritiu, o rok později v Thajsku, Michal, já, naše ženy a děti. Pláže, bungalovy, bazény, moře s lodičkami… Za čtrnáct dní po operaci prasklé aorty udělal hoch veliký pokrok. Pomalou chůzí jsme si došli na recepci oddělení pro kafe, mluvili jsme o cestování a spaní na hotelech. Přišla sestra, změřila pacientovi tlak (je dobrý), přinesla mu vodu v kelímku. „Na co jsou ty prášky?“ zeptal se Michal – a já si pomyslel, jak je to skvělé, že už klade sám dotazy a zjevně reflektuje situaci, v níž se právě ocitá. Poprvé promluvil pátý den po operaci, minulé pondělí se už dokázal s dopomocí přemístit z postele do křesla a přitakat tomu, co slyšel vyprávět… snad tomu i rozuměl. Když mu teď sestra odpoví, že prášky jsou na lepší prokrvení mozku, řekne vážně, že to se bude hodit; sestra ho pochválí. Proto i ty fotky; nosí mu je všechny návštěvy. Michalova paměť se vzpamatovává po velkém otřesu, trochu to připomíná skládání puzzle. Ale prognóza je dobrá: pravděpodobně přijde o pár posledních týdnů před operací, ale jinak by se mělo podařit „zrekonstruovat“ celý ten zázračný labyrint. Ostatně; u nás stárnoucích pánů se to má zhusta tak, že věci staré třicet let si pamatujeme lépe, než to, co se odehrálo předevčírem. Mohl jsem se o tom sám přesvědčit na zpáteční cestě: ve vlaku jsem totiž četl vzpomínky „nechtěného“ ředitele Divadla na Provázku Jardy Tučka. Okolo strany sto padesát jsem se ocitl přímo v čase svého „nového zrození“, když jsem se v roce 1985 vrátil po šesti letech vojenských škol a osmi měsících kriminálu do Brna. Jména provázkovských inscenací z té doby patří k ikonám mých dvaa-, třiadvaceti let. Nebo třetí Divadlo v pohybu, večery v Kapucínských zahradách: ještě teď cítím každou vůni, euforii sdílení, napětí v tušení – ve správném tušení – že jsme aktéry historických dějů. Tehdy jsme dospěli k Listopadu ’89; teď spějeme tiše a nenápadně k hrobům. Jarda Tuček, kterému je dnes čtyřiasedmdesát, stejně jako já ve svých osmačtyřiceti… Ale taky jsem dnes v IKEMu viděl, že se ještě budeme vzpouzet.

17. 12. 2012

V sobotu 15. prosince byly vyhlášeny výsledky tradiční ankety o Knihu roku. V té souvislosti bych se rád vyjádřil ke dvěma inovacím zavedeným teprve před rokem nebo dvěma. Na rozdíl od předchozích let teď smějí soutěžit pouze knihy vydané v uplynulém kalendářním roce. Svým způsobem se to dá pochopit; redaktoři Lidových novin se chtějí vyhnout tomu, aby každý rok vyhrála Bible. Na druhou stranu to ovšem normálnímu čtenáři značně ztěžuje volbu, což si dovolím dokumentovat na vlastním případě. Na svém letošním čtenářském účtu mám v tuto chvíli 62 knih, z toho ovšem pouhých patnáct vyšlo v tomto roce. Třetinu jich navíc vydalo mé nakladatelství Druhé město, takže jsem je nemohl volit, i kdybych chtěl. Z prvních patnácti knih v letošní anketě jsem četl jednu; doma ovšem mám v den vyhlášení ankety čtyři další, které na přečtení teprve čekají. Což souvisí s druhou inovací, kterou považuji za daleko problematičtější. Nechápu, proč Lidovým novinám končí rok 30. listopadu, kdy je datum uzávěrky tipů zasílaných do ankety. Zvlášť, když jde o knihy, a když všichni – bezpochyby i redaktoři Lidovek – dobře vědí, že předvánoční trh je pro nakladatele klíčovým okamžikem celého roku, takže své nejsilnější tituly schovávají právě na toto období. V praxi to znamená, že největší favorité ankety vycházejí zhruba od konce září do konce listopadu. Neříkám to s hořkostí poraženého; sám jsem letos nevydal žádnou knihu – a tituly z Druhého města nedopadly nijak zle. Jen si zkrátka myslím, že to, jak jsou nyní nastavené parametry, anketu do jisté míry degraduje – a to, že se nikomu nechce o svátcích nebo na Silvestra chystat noviny je… slabý argument do pranice. Když už jsem zmínil knihy z Druhého města: z deseti původních titulů vydaných v roce 2012 jich bodovalo rovných sedm; nejlépe dopadla podle očekávání novinka Zuzany Brabcové Stropy, která skončila s pěti hlasy o jediný bodík pod „klasifikovanou“ patnáctkou titulů. Jeden až tři hlasy pak získaly tyto knihy: Nechráněný styk Milana Ohniska, Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel Sylvy Fischerové, Hitler se na vás usmívá Petra Měrky, Vieweghův Mráz přichází z Hradu, Jiřího Kratochvila Dobrou noc, sladké sny a také kniha Živ jsem byl!, což je čtvrtý díl antologie Zapomenutých básníků, který připravil Ivan Wernisch. Sám jsem dal hlas Šimáčkově knize Charakter, kterou opravdu doporučuji k přečtení!

10. 12. 2012

Byl jsem pozván na soukromou oslavu pětasedmdesátých narozenin Karla knížete Schwarzenberga, která se kupodivu nekonala v Praze, ale na brněnské Flédě. Tak jsme si se ženou sehnali hlídání a šli jsme, respektive jeli. Taxíkem. Po cestě jsme si povídali o Ecovi, jehož knihy obdivuju a pravidelně nedočítám. Asi nejdřív ze všech jsem odložil Bludiště seznamů, „fascinující ilustrovaný esej popisující posedlost západní civilizace všemožnými druhy seznamů a výčtů“. Na téhle knize jsem rychle poznal, že jsem přece jen dost z Východu, protože jestli mě něco nefascinuje, tak jsou nekonečné výčty čehokoli… Samotný večírek byl fajn, pili jsme víno ze Sonberka, jež bylo gratis, a nejedli jsme nic, protože Báře bylo trochu šoufl po játrovce, kterou jen tak narychlo zbodla, než jsme vyrazili, zatímco já přijel na party přežraný, což se mi stává bohužel často. Původně jsem si chtěl „jenom trochu zobnout“, nakonec jsem však obral krátce před odchodem z domu čtyři krky a snědl kus oháňky z vývaru… Ale zpátky na Flédu. Na pódiu se střídaly kapely, které bych tu rád vyjmenoval v dlouhém výčtu, ale musím se omluvit: strávili jsme prakticky celý večer v předsálí, jednak proto, že se tam dalo kouřit, jednak proto, že tam byli pořád nějací známí. Z Prahy přijel Viktor Stoilov, Petra Hůlová, Karel Hvížďala, viděli jsme Čuňase, Davida Kollera, Davida Černého, zakladatele DOXu Leoše Válku, nebo Elišku Wagnerovou, u které ovšem po deseti letech u Ústavního soudu nevím, jestli už ji nemám považovat spíš za Brňačku… Z ortodoxních Brňanů dorazil Břeťa Rychlík (který to s volebním štábem K. Sch. celé organizoval), Jirka Voráč, Petr Oslzlý se ženou, Bolek Polívka, Luboš Mareček, Pavel Fajt, herci Jirka Vyorálek, Janko Sedal, Marie Ludvíková… a tady už je má posedlost seznamy u konce s dechem, omlouvám se všem, na které ještě nedošlo… a zakončit to stejně musíme jubilantem, který už je sice hodně opotřebovaný a mumlá, ale i s těmito nedostatky je to jediný kandidát, který by v případě zvolení vším, co reprezentuje, navrátil ukoptěnému prezidentskému stolci něco z dřívější slávy. Mimochodem, v jedné z menších vedlejších místností byl instalován rudě čalouněný trůn (obávám se, že pocházel z nějakého divadelního fundusu), na kterém Karel Schwarzenberg seděl, když přijímal gratulanty s dary. Jelikož jsme předávali dar jako jedni z posledních a pak jsme se ještě na místě zakecali se Zogatkou a s Marunou, dostal jsem příležitost – poté, co se Kníže odebralo i se svou suitou na pivo – vyzkoušet kvalitu zmíněného trůnu. Uvelebil jsem se v něm tak pohodlně, že moje žena ihned zvolala: „Tak na to zapomeň!“ Na oko jsem přísahal, že to nemám v plánu dřív než za patnáct dvacet let, ale hned mi bylo jasné, že tohle není správné téma k žertování… Jen pro úplnost tedy dodávám, že jsme Knížeti k narozeninám věnovali knihu Evžena Bočka Poslední aristokratka, která je velice zábavnou fikcí o šlechtě s minimem výčtů a seznamů a v níž je jedinou skutečnou postavou Karel Schwarzenberg. Je to postava kladná. Monika Rychlíková sice utrousila, že to Karel stejně číst nebude, ale já přesto na závěr volám: Volte Karla!

3. 12. 2012

Tentokrát jenom jedna básnička, ale taková, která ještě nikde nikdy nevyšla – a taky asi jinde nevyjde. Trochu Hrabě, v názvucích… podobně jsem se snažil psát koncem 80. let, ale tohle je text starý tak půl roku…

Zmrzlý fragment

Je zima. Čas, kdy medvědi spěj. Ale já nespím. Nemůžu.

Musím myslet na tisíc věcí. Na indické rytmy v Hoggartově Hluboké vodě. Na trhlinu ve své hlavě. Na digitální hlas ze slovníku Lingea, který si povzdechl za slovesem conceive.

Tma v pět. Zmrzlé bílé bláto. Psa bys nevyhnal, ale já…

Jsem venku. z Římského náměstí k nádraží a na Cejl, z Bronxu k trati, pak se vrátit…

Protože jsi včera zas plakala ze sna.

26. 11. 2012

Dnes to tedy bude zpráva z terénu, po dvou měsících zase píšu v Bratislavě a tudíž z Bratislavy, kterou mám opravdu rád, protože její centrum v sobě spojuje intimitu Brna a světovost státní metropole, takže je to všude co by kamenem dohodil, a přitom je tu opravdu pestrý výběr restaurací a spousta lidí všude okolo; převážně Slováků, kteří jsou fajn. Jenže je neděle, všude na světě je neděle v neděli, a to nebývá dobrý den, ne, ne, v neděli se vám i v Bratislavě stane, že přijdete pár minut po osmé do Trafenej husi, a dozvíte si, že už se nevaří, tak kam teď, po cestě minete pizzerii s vtipným názvem Pizza Mizza, no, proč ne třeba špagety, a šup, zaplujete do malého podniku rodinného typu, kde obsluhují teplouši a z kuchyně se na vás zubí kolohnát s bujným piercingem v obličeji. To by mohlo být dobrý, myslíte si do chvíle, kdy vám místo objednaného chardonnay přinesou něco červeného, ok, ok, člověk by neměl být tak cimprlich, naštvali mě ostatně hlavně v Huse, Míca musí dostat šanci, jenže pak na špagety puttanesca čekáte pětadvacet minut a když je přinesou, nedá se to jíst; těstoviny jsou rozvařené a proč se obtěžovali s vypisováním všech příslušných puttanesca ingrediencí na jídelním lístku, když to celé chutná jako sardelková pasta, to tedy fakt nevím. Snažím se to ještě nějak zachránit, ale pečivo, které by mi pomohlo sníst tu slanou plpu, by se muselo teprve péct, a to chvíli potrvá, takže už vyloženě škemrám o obyčejný chleba, nemají, ale to už je vám předem jasné… a v tu chvíli si uvědomím, že je skoro devět večer a já úplně zapomněl na Zápisník. No jo. Chtěl jsem psát o korupci, jelikož jsem poslední intelektuál v téhle zemi, který se ještě nevyjádřil, a protože mám na celou věc trochu jiný pohled, než je ten obecně oblíbený, ale jak už jsem řek´ – je neděle, a to není dobrej den, takže o korupci snad příště, pokud nebudu psát zase v neděli, což teda skoro jistě budu, dokonce ještě pořád v Bratislavě, holt si musím dát pozor, kam příště vyrazím na večeři, tak dovi…

19. 11. 2012

Po čtyřiceti letech jsem zase viděl Médu Béďu. Toho původního z roku 1964. V dětství jsem na něm byl v kině pětkrát. Dalo se čekat, že si teď všimnu jiných věcí. Nejvíc mi utkví, jak se chudák Yogi Bear nechá ukecat svým vnitřním hlasem, že miluje Cindu. Dokud se zajímal o žrádlo, šlo všechno jak na drátku; od té chvíle se ale všechno, s prominutím, sere. Ivanovi Blatnému vnitřní hlas napovídal, aby si vysypal všechny cigarety rovnou do kapsy; stačilo to na čtyřicet let blázince. Střecha nad hlavou a pravidelná strava. Jen to pravidelné koupání ruší idylku. Zaposlouchám se do svého inner voice. K mému údivu si zpívá Madonu: Push the button! Don’t push the buton! Push the buton! Don’t push the buton! Venku je pod mrakem, nízký tlak, prostupuje mě totální nerozhodnost a pak to, čemu pilnější dušezpytníci říkají deprese. Berdych hraje dobře a stejně nemá šanci. Připadám si podobně. Navoním se ženiným parfémem od Kenza; čajová vůně. Hmm… Nejraději bych si šel okamžitě lehnout a zaspal zbytek dne, ale místo toho vyrážíme na Fandův koncert… Šance na zlepšení slabých 30%. Třicet procent na to, že Štěpánek porazí Almagra. Dál to všichni znáte. *Happy ending*… Nemůžu za to, že nejsem Lars von Trier. A horší už to asi nebude.

12. 11. 2012

Začal jsem číst knihu, kterou jsem si koupil před třemi roky. Napsal ji Daniel L. Schacter a jmenuje se Sedm hříchů paměti. Myslel jsem si, že vás vzdělám a poučím několika výpisky, ale nemůžu si vzpomenout, kam jsem knihu založil. Ha, ha, ha. To byl jen takový bonmot. Ve skutečnosti na tom ještě nejsem tak zle, rozhodně ale o dost hůř než před deseti lety. Zapomínání je typickým projevem stárnutí. Já ale chovám už dlouho podezření, že konkrétně v mých výpadcích hrají roli i další věci, a hle!, hned první čtvrtina knihy to potvrdila. Píšou tam, že pro zapamatování čehokoli bývají zásadní první vteřiny poté, co konkrétní vjem dorazí (vlastně spíš „narazí“) do naší mysli. Nejsme-li v danou chvíli na věc náležitě soustředěni, nebo je-li takový vjem ihned přebit dalším, záznam se řádně neuloží – a je průšvih. A nebude ono to tak trochu souviset s tzv. rodinným životem, který by se – alespoň v případě naší rodiny – dal také popsat jako dravý proud nových a nových podnětů, ať už od ženy či od dětí? Uprostřed takové každodenní záplavy jsem se – jako většina ženáčů – naučil svůj „přijímač“ vypínat, nebo alespoň přepínat do „nižšího módu“, protože jinak bych se zbláznil. Pak ovšem není divu, že se mi ztrácejí, resp. nedostatečně ukládají i takové informace, které bych rád uchoval. Paměť přitom bývala mou parádní disciplínou, kterou jsem – vedle slušné sociální inteligence a starosvětské výchovy – pokládal za příčinu svých drobných životních úspěchů. A teď se tedy jeden ze tří opěrných sloupů drolí… Blíží se čas, kdy se budu v zrcadle potkávat s nerudným dezorientovaným dědkem, který chtěl světu ještě jednou něco hezkého říct, ale… zapomněl co. Tak si to snad raději už s předstihem napíšu na kartičku: „Děkuji, odcházím.“

5. 11. 2012

Jelikož dobírám antibiotika a strávil jsem vzácně pět dní doma, měl jsem příležitost přečíst si takříkajíc něco navíc, tedy knihu, kterou nepotřebuji jako pomůcku při práci na románu o Ivanu Blatném. A sáhl jsem po klasikovi, nedávno zemřelém, doktoru Plzákovi. S jeho knihami jsem se poprvé setkal, když mi bylo dvaadvacet, a nalezl jsem je v knihovně své dosti racionální první ženy, která je chápala jako velmi užitečnou pomůcku. Nemohu popřít, že i mně se líbily. Měl jsem tehdy pocit, že tu někdo precizně formuluje většinu toho, co si spontánně a jistě velmi neotesaně o vztazích myslím. Do dalšího čtvrtstoletí jsem si z té četby leccos odnesl, přestože ani mě – stejně jako předtím doktoru Plzákovi – slušná znalost teorie nezabránila, abych se po pár letech nerozvedl. Knihu Manželský svár jsem si nedávno koupil spíš ze zvědavosti než ve víře, že by mě v této disciplíně mohla nějak zásadně vyškolit. A skutečně… po většinu stostránkového textu jsem spíše přemítal o tom, jak vysoký věk poznamená i velmi bystrý a školený úsudek… čímž myslím ten Plzákův. Napadlo mě několik poměrně zásadních námitek, které bych snadno mohl podepřít vlastní bohatou praxí. Ale nakonec mě přece jen ten starý padrát (budiž mu země lehká!) potěšil až k smíchu, a to kapitolkou Tichem k manželské obrodě; cituji: „Manželství jedenadvacátého století musí především ztichnout… Projevem špičkové formy manželského soužití je, když manžel čte v pracovně noviny a manželka čte v obýváku román. Doma je ticho, ovšem ticho vlídné, pohodové, a tudíž osvěžující. Přátelsky a radostně si popovídat zvládnete tak jednou, nejvýše dvakrát do týdne… Časovou jednotkou manželství je doba jednoho týdne.“ Představil jsem si svou krásnou a milou ženu, pro kterou je časovou jednotkou ne manželství, ale života čtvrthodina, a pak jsem se chvíli bavil představou, jak se s ní pokouší sám Mistr vést o takové podobě manželství *instrumentální dialog*… Obávám se, že by zažil takovej fičák, že by mu to odfouklo blazeovaný klobouček někam do prdele. *Con perdón*…

29. 10. 2012

Tohle byl týden, jakých je v roce jen pár. V pondělí mi bylo blbě, že jsem nevěděl, jak se jmenuju. V úterý to bylo jen o málo lepší a ve středu jsem odletěl do Madridu na festival Getafe Negro. Když jsme se ženou ráno odjížděli z domu, začala čtyřletá dcera plakat, že jí bolí hlava. Rozhodli jsme se považovat to za symptom loučení, ale někde u Jihlavy nás zastihla babiččina zpráva, že Libuška má horečku přes třicet devět, což dosud nikdy neměla. Ještě na letišti žena zvažovala, že se vrátí do Brna. Nakonec jsme odletěli, ale bylo nám všelijak… Pak čtyři dny v Getafe a Madridu, Bosch, Goya a El Greco v Pradu, Picassova Guernica v muzeu Reina Sofía, ale taky skvělé pinchos v půvabných, i když většinou hrozně nacpaných barech. Počasí chladnější, ale převážně slunečné; já samozřejmě celou dobu na práškách a s kapesníkem u nosu. Libuška mezitím už lepší; začala brát antibiotika a teplota jí klesla. Moje žena zjistila, že okurka se španělsky řekne pepino. Tolik letmé zprávy z kastilských plání; je hodina po půlnoci a my ještě chceme jet zítra, resp. dnes ráno do Segovie, kde mají římský aquadukt a vyhlášenou restauraci La Postal. Je to tady fajn, ale už se dost těším, jak se v úterý večer pomazlíme s naším nešťastným bambulínem… a já se začnu konečně léčit.

22. 10. 2012

Moje žena má mimořádný sluch a k tomu bujnou fantasii, díky čemuž bývá poměrně často vystrašená či poděšená. Zvlášť v noci, kdy se zvuk – jak se alespoň říká – šíří třikrát lépe než ve dne. Nejspíš jde prostě jen o to, že je venku menší kravál; tak či tak, v noci je to nejhorší, protože je navíc hůř vidět, a tak se má vnímavější družka ocitá jedním rázem v infernálním boschovském světě plném přízraků, přeludů, vrahů, šílenců, kteří bez přestání krouží kolem našeho domu. Jejich počet dramaticky roste ve dnech (resp. nocích), kdy nejsem doma, což má jednoduché vysvětlení: jsem totiž nahluchlý a představy v mém světě nemají místo. Co je, to je. A když nevíte, co je, tak je to, co je pravděpodobnější. V našem případě tedy spíše kuna, nežli vrah, a spíše vítr sčesávající kamínky ze zvětralé skály, než zakleté duše těch, co tu bydleli před námi. Nyní ale musím s barvou ven. K výše uvedenému exkurzu mne přivedl fakt, že v noci ze soboty na neděli, 20. října, dal život mé ženě za pravdu, což bychom jinak mohli označit jako triumf nepravděpodobného, zkrátka a jasně, přes naši zahradu prchali lupiči, noční ticho proťaly výkřiky, to když soused stihl reagovat až na policisty, kteří zase měli pochopitelnou obavu, že to do nich omylem někdo napere… a tou dobou už moje žena sledovala celé to drama skrze přimhouřené lamely žaluzií, zatímco já v posteli brblal, kvůli jakému pomyslu mě budí o půl jedné. Po mladém policistovi, který o chvíli později prohledával s ostrým reflektorem v ruce naši zahradu, ovšem zůstaly v bytě velmi konkrétní šlápoty, a tak se trochu obávám, že odzvonilo časům, kdy se mi dařilo tišit bouře v ženině hlavě odkazem na živly a zvěř. Jeden pozitivní výstup to nicméně má: pokud jsem zaznamenal, jak „odzvání časům“, patrně se mi lepší sluch!

15. 10. 2012

… nepřítomný otec tlačil jako nežit na prdeli, když ve škole si usmysleli, že i já jsem třídní nepřítel. Původce moru a mnoha jiných zel. Ó ano, bylo mi už šest, a můj pohled byl pohledem desperáta. Errata: pohledem malého vraha!… … a váhám, zda to říct: Papa was a rolling stone…

A tomuhle otci bylo minulý týden 77 let. Byl jsem ten den na cestách a přál jsem mu s dvoudenním zpožděním, za což se nekaji, jelikož jemu trvá i půl roku, než odepíše na mail. Můj otec si myslí, že je bůh, kterýžto „fakt“ ovšem přijímá se střízlivou věcností… stejně jako sérii vážných operací, které jeho „božství“ už několik let udržují při životě. Bůh na volné noze; většinou uprchne z nemocnice na revers, aby byl dopraven urgentně zpět, když o pár dní později doma zkolabuje. Momentálně žije v domě na okraji Salt Lake City a chystá se zpět do Kalifornie, kde strávil dobrých třicet let. Umřít ovšem hodlá doma, nejlépe na jihu Čech, jen bohužel nemá na letenku a fyzicky je tak zhuntovaný, že by nedorazil ani na letiště. Před sedmi lety, kdy jsem ho viděl naposledy, ještě pořád chystal výstavu, která ho po zásluze katapultuje k světové proslulosti. Tuším, že tohle už přešlo… a není, co bych k němu chtěl dalšího říct. Je toho ovšem tolik, co budu jednou muset vysvětlit sám sobě, že asi napíšu knihu; kadiš, skladbu, která bude jednostejně pohřební i oslavná, a bude to o synu člověka, jenž byl sám se sebou vždycky spokojen…

A tak tedy, milý jubilante, dávám ti ke dvěma sedmičkám malou výstavu, další z těch, která ti nepřinese světovou proslulost.

 
 

8. 10. 2012

Bude to znít neuvěřitelně, ale za dvacet let, co natvrdo obcuji s virtuální realitou, mi poprvé odešel počítač; jmenovitě notebook HP Compaq NX 7000. Stalo se to ve středu a celé to proběhlo tak nenápadně, že jsem ani nestihl propadnout zoufalství. O dva dny později ovšem volal můj ajťák, kterému jsem hibernující přístroj předal… a už v úvodní větě jsem bezpečně rozpoznal tón, jakým mluvíme k pozůstalým. Když mi konečně sdělil, že „tenhle harddisk už chodit nebude“, začal jsem ho – jak už to pozůstalí dělají – rychle ujišťovat, že to bude dobrý a že to určitě zvládnu. Dobrý to není… ale mohlo být i hůř. Kdybych si nehodil dva dny před výbuchem poslední verzi svého románu o Blatném na flešku, asi bych nyní nepsal tento text, ale slintal v Černovicích. A taky jsem měl – a naštěstí pořád mám – řadu důležitých věcí v druhém počítači, tzv. základně. Pro uchování psychické rovnováhy se teď budu snažit nevzpomenout si, co všechno mi chybí, a už vůbec se nehodlám pouštět do laciného filosofování, jak prospěšné pro lidskou duši bývá občasné stržení Augiášových chlévů v PC, po němž odnese očistný proud i spoustu kalu. Já mám totiž svou minulost rád, se vším, co do ní patří, a nejenže ji mám rád: já ji potřebuju mít neustále někde nablízku, abych byl celý, čili úplný. Člověk toho pochopitelně uchovává víc v hlavě než ve skříních všeho druhu – a od roku 1985, kdy otčím vyhodil mé sportovní diplomy a medaile, jsem přesvědčen, že je to dobře. Ale přece ta malá, nikoli metaforická zrcadla, v nichž můžeme na chvíli spatřit svou dávnou tvář, mají něco do sebe. Tím spíš, že ani computery našich mozků nejsou imunní vůči kolapsu…

… a to je moment, kdy to úplně volá po velkém americkém filmovém finále, kde polodementní, lehce shrbený hrdina sedí za domem na lavičce – koncem babího léta, za zvuků Debussyho Měsíčního svitu – a se šťastným úsměvem na tváři čumí na diplom z roku 1976, kdy poprvé vyhrál krajský přebor v Dukelských závodech branné zdatnosti…

Tak aspoň ten Debussy.

 

1. 10. 2012

Milé děti, budu vám dnes vyprávět pohádku o „významu a roli muže v současné atomární rodině“, tak se hezky posaďte a poslouchejte. Žili byli v hezkém malém domečku. V tom domečku byl stoleček, na stolečku hrneček… a byla tam i řada dalších užitečných věcí… ale taky jedna veliká terasa ve druhém podlaží, která byla od samého začátku úplně na prd. A tak se rozhodli, že tu terasu zastaví, že zkrátka na místě té zbytečné terasy vyroste nový velký světlý pokoj. A že ten pokoj bude tatínkova pracovna, takže už se nebude muset dělit o malý kumbál s žehlicím prknem, rozdělaným sušákem na prádlo a věčně obsazeným počítačem svých dvou dětí. Chvilku to samozřejmě trvalo… a když pak tu novou velkou světlou místnost postavili, napadlo maminku, že by bylo skvělé mít tam ložnici. Abych to upřesnil: ložnici, v níž budou zase sami, jen oni dva! Samou radostí řekl tatínek ano… a navíc musel uznat, že jejich dcera potřebuje vlastní pokojíček a že dosavadní ložnice se k tomu účelu výborně hodí. A protože rád nacházel i ve špatných zprávách něco dobrého, začal tu krásnou velkou místnost chodit obhlížet pohledem kance, který dostane příležitost probudit znovu vše, co v něm v posledních letech už začínalo dřímat. Taky začal plánovat: kam přijde postel, jaký si dají na zeď obraz a jaké pověsí závěsy, aby nikdo nečuměl, až budou s maminkou dohánět, co zameškali kvůli dětem. Jenže pak – abych to zkrátil – vyšlo zničehonic najevo, že z té světlé a hlavně velké místnosti by byl nádherný, ale opravdu krásný dětský pokojíček. Umí si tatínek představit, jak si tam bude jeho Libuška hrát se všemi kamarádkami z ulice?! Toho místa, co budou mít. A kdyby tatínek nevěděl, co je skutečnou příčinou té náhlé změny plánů, asi by si už opravdu dupnul a řekl mamince hezky do očí, že o tom ještě můžou přemýšlet… takto se však zmohl jen na dojatý souhlas. Maminka totiž nechala v obou pokojích změřit patogenní zóny a zjistila, že v jejich staronové ložnici jsou tak strašné, že by mohli klidně přespávat v jaderném reaktoru a vyšlo by to nastejno, zatímco ta krásná nová světlá atd… místnost je naprosto čistá. Tatínek byl fakt naměkko; vždyť jednou to stejně přijde, jejich děti vyrostou a oni… dřív, nebo později… Navíc si uvědomil, že je maminka připravená zemřít po jeho boku… a že jsou vlastně trochu jako Tristan a Isolda nebo jiná pohádková dvojice. V takovém rozpoložení se šel naposledy podívat do své ex-pracovny a také už bývalé ložnice, kde si teď hrála Libuška s kamarádkou odvedle, a když vešel, jeho čtyřletá dcera se na něho pěkně usmála a řekla: „Tatínku, když chceš vstoupit do mého pokojíčku, tak musíš říct prosím.“

P.S.: Ten příběh ale má přece jen šťastnou pointu. Ukázalo se totiž, že rozverné dítko jen citovalo oblíbeného kresleného hrdinu, prasátko Pepinu.

28. 5. 2012

Jelikož jsme se dohodli, že si dáme všichni od 1. června prázdniny a po nich už nastoupí na kluzký led těchto zápisků nová pětka, píšu sem dnes naposledy. Což by si zasloužilo nějaký mimořádný výkon, ale na ten není ani pomyšlení… Po prvním týdnu v lázních jsem dorazil na víkend domů – a byl jsem rozštelovanej jak starý rádio. Fyzicky i psychicky. V sobotu i v neděli jsem po obědě spal asi dvě hodiny, což – když o tom tak přemýšlím – se mi možná stalo poprvé v životě. Teď, po návratu zpět do Třeboně, je mi smutno, cítím se vyhasnutý a prázdný. Piju vodu s celaskonem a cítím, jak někde vespod bublá dojetí, které by rádo okupovalo všechnu tu prázdnotu, ale nakonec se ukáže, že ani brečet nebudu. Čtu si tady v Kainarových Nových mythech, to je ta sbírka, která začíná básní Stříhali dohola malého chlapečka, a po téhle básni je mi všeho a všech líto, mé ženy, mých dětí, sebe, ovšem – jak nám to už všem začlo, a nikdo už to nezastaví… Mimochodem, věděli jste, že tuhle básničku napsal Kainar v Blatného brněnském bytě na Obilním trhu? A že ten malý chlapeček je Karel Fuksa, tehdy mimino, dnes televizní režisér a tatínek Zuzky, která píše čtvrteční zápisník? A že báseň má v knize sloku, která není ve slavném Mišíkově hudebním zpracování? Je to tahle:

Francouzská výprava v osmnáctsettři­cetpět Vešla do katakomb křesťanské sektičky Smích ze tmy do tmy a pod mrtvý jazyk zpět Je vždy kus masa jež pleskne o zem

Tak teď už to všecko víte… a já se loučím; byly to tady hezký čtyři měsíce.

 

21. 5. 2012

Představte si, že ve světě anglosaském se na univerzitách v rámci creative writing učí i psaní poezie. Jsou na to pochopitelně i „učebnice“, jednu mám doma, ale citovat z ní nemohu, protože jsem zase v lázních v Třeboni. Mohu ale i z Třeboně přiznat, že jsem do ní nakukoval a objevil jednu „inspirační“ hru, kterou jsem dosud neznal. Princip je prostý: vyberete si libovolnou báseň, libovolného autora a za každým jeho veršem doplníte svůj vlastní… Je to už několik let, co jsem si takhle pohrál s jednou básní Borise Pasternaka, a když jsem výsledný text před chvílí objevil k vlastnímu údivu v notebooku, inspirovalo mě to k dnešnímu Zápisníku.

Jsi pevně nasazený svist. Aeroflot, básně hluku, Jsi rozdrcené tříště hudbou. kapky tlukou, hrnce křídel. Jsi noc, přimrazující list. Oprávnění na gram tuku Jsi zpěvný souboj slavíků dvou. schovaného v kráse mýdel.

Jsi sladký, zachumlaný hrách Přesýpání bílých tkanic a slzy světa na lopatkách. v azurových lénech pána z Nemanic, Jsi – z pultů, fléten – Figaro, pak prásk a dlouhý řinkot skla: jak kroupy, řinoucí se v řádkách. sklenice prostoru byla už naprasklá…

Vše, co noc touží nalézti Proč se ráno prohrabuje na hlubokém dně při koupání. ve vlastních myšlenkách, když ví že A hvězdu v sádku donésti nádchy neujde? na třesoucí se mokré dlani. Snažte se tak nenaklánět

Je dusno, plošší prken snad nad propastí vlastních slibů. nebesa olší zatáhla se. Libo v tiché popisnosti, A hvězdám v tvář se zachechtat, říkám modrá barvě očí, když vesmír hluchý je v svém jase. která stéká po náhonu

s odervanou plachtou výšek.

 

14. 5. 2012

O víkendovém srazu spolužáků jsem se nechtěl šířit, ale budu, protože teď vím, že tenhle Zápisník přinejmenším dva z nich čtou. Hele, kluci, bylo to moc hezký! Fakt. Můžu říct, že lepší bych si to vlastně ani neuměl představit. Je trochu škoda, že zatímco jsme klábosili, nastřelila Plzeň dvě tyče a titul získal Liberec, ale nikdy nic není dokonalé, že? Když už jsem se dotknul sportu… Pokud se nepletu, psal jsem tady pouze jednou hned zkraje o Petře Kvitové, ale jinak jsem hleděl držet svou sportovní vášeň na uzdě. Pravdou ovšem je, že první, co mě každý týden napadá, když sedám k počítači, abych napsal další díl Zápisníku, je nějaký nový sportovní příběh. Nemůžu si pomoct, ale když to srovnám třeba s divadlem, kterému se sport v mnohém podobá, prohrává divadlo totálním K.O. Vezměte si nejčerstvější „antický“ kus z anglické Premier League. Manchester City mají na dosah první titul od roku 1968(!), a to na úkor svého největšího rivala, Manchester United. Stačí, aby doma vyhráli poslední zápas, navíc s mančaftem, který se zmítá těsně nad sestupovou příčkou… A teď bacha! V devadesáté minutě prohrávají 1 : 2. Hráči United, kteří svůj zápas toho dne už vítězně odehráli, koukají na televizi a v tuhle chvíli už řvou nadšením, protože to, v co nikdo nevěřil, je tady, Citizens zkrátka neusnesli tlak a svůj poslední krok na dlouhé cestě nakonec nezvládli! Jenže do úplného konce zápasu ještě chybí pár minut nastaveného času – a v devadesáté první minutě Džeko vyrovnává… Remíza ovšem nestačí. Hraje se poslední minuta nastavení: Agüero střílí branku!!!!! Dámy prominou, ale z toho se prostě můžu posrat, tohle je… do-ko-na-lý! A jelikož Blesk bojkotuje Viewegha, dovolte, abych jaksi v zastoupení bulváru oznámil, že Michal dnes uběhl svůj první maratón v životě. Čas, 4 hodiny 22 minut.

 

7. 5. 2012

V neděli ráno jsem se šel projít. Den předtím jsem vyhodil z kapitoly o Nezvalovi několik odstavců a teď jsem potřeboval promyslet, čím a jak tu díru zasypat. Bydlím na Červeném kopci, což je zajímavá brněnská lokalita. Sotva dvě stě metrů od našeho domu se ocitnete na okraji náhorní plošiny, odkud je krásný výhled na výstaviště. Původní část v rozpětí od Fuchsovy pošty, přes Kalousův a Valentův pavilon A, až po Čermákovu vyhlídkovou věž se už dnes ztrácí v záplavě novějších a mohutnějších budov, ale já ho pořád vidím, jako by mírně levitoval… Ivan Blatný má ve Starých bydlištích trojverší:

Jedeme do remíz a kolem výstaviště, kde vzadu za věží je fotbalové hřiště, jedeme na hřbitov a dívky mávají.

Fotbalové hřiště pisáreckého klubu dávno ustoupilo novým pavilónům, ale ta tramvajová remíza je tam dosud. A hlavně pořád platí křehce bolestná pravda posledního řádku: stárneme, na cestě k hrobu nás postupně opouštějí síly, a dívky mávají… už na jiné. Dlouhé roky – a byly to roky, kdy jsem byl ještě hodně při síle! – mě ten jediný verš doháněl k slzám. O něco blíž, tady přímo pode mnou, podřimuje ve starém lomu Kamenná kolonie. Další pamětník starých časů. Spíše těch zlých než dobrých; byla to jedna z více než třiceti nouzových dělnických kolonií, které se vyrazily Brnu v časech hospodářské krize. V druhé polovině třicátých let, kdy se už situace zlepšila, vydala brněnská radnice výnos, který rozhodl o likvidaci těchto nevábných sídlišť. Pár jich ovšem prokázalo nevšední rezistenci a přežilo do dnešních dnů. Kamenka, zastrčená na úpatí Červeného kopce, je jedním z nich. V roce 1987 tady koupil můj nejlepší kamarád domek, bratru za padesát tisíc. Asi rok chodil na záchod do lesa, ale nakonec to doupě zkultivoval – a bydlí tam dodnes. Za táhlou zatáčkou, směrem k ulici Vinohrady, je eldéenka. Skupinka domů z režných cihel, která už okolo První světové války sloužila za útulek padlým pannám, chová ve svých útrobách temná tajemství o lidských koncích; měl jsem bohužel tu čest. Před sedmi lety tady umřela moje babička. Žila skoro celý život sama, vzpurně, a o převoz do LDN nás žádala teprve ve chvíli, kdy už nedokázala bez cizí pomoci vstát z křesílka. Nestrávila tady na Kopci ani celé tři dny… Za eldéenkou zahnu doprava a stoupám a stoupám, až těsně pod vrcholem kopce minu v zahradách utopenou vilu, kde prožil poslední dekády svého dlouhého života Josef Věromír Pleva. Umřel v roce mého návratu do Brna (1985), ale já už mluvil pouze s jeho paní. Dala mi tenkrát fotografii, na které je Pleva s Nezvalem a mladičkým Blatným. Z terasy té vily je nádherný výhled, celé Brno i s jeho historií tu máte jako na dlani.

 

30. 4. 2012

Poprvé jsem si našel Téma. Pustil jsem se do toho zhurta. Pak jsem to po sobě přečetl – a zmáčknul DELETE. Lepších snad bude pár výpisků z četby…

Jiří Svoboda o Nezvalovi: „Každý den si vázal na noc svůj hedvábný šáteček, aby nenastydl…“

Josef Kainar Věře Bajnarové: „Co chvíli se zamiluji do dívek se sýkorčí duší…“

Jiří Kolář o Ivanu Blatném: „To je strašný. Von jako básník snad i sere!“

Účastníci sjezdu Svazu čs. mládeže v den popravy Milady Horákové, skandovaně: „Amerika čumí, jak to Gottwald umí.“

Jaroslav Seifert: „Raději vidím francouzského básníka blít, než sovětského zpívat.“

Ivan Blatný: „Kolika cestami je možno dojít do nebe? Zvolil jsem cestu lesem nahoru na Myslivnu…“

 

23. 4. 2012

Uplynulý týden byl na zážitky bohatý. Jelikož se však Michal Viewegh s bulvárem úspěšně soudí a je ochoten hnát to až do Štrasburku, netroufám si prodlévat příliš dlouho u oslavy jeho padesátin. Snad jen, že proběhla minulou středu v pražském Jazz Docku… a my pak se ženou spali u protějšího břehu, v kajutě botelu Matylda. Což bylo fajn. Raději se budu věnovat jiné velké události, která ještě nenastala, ale s pomocí Boží snad proběhne 12. května v Moravské Třebové. Bystřejší už vědí, ano, sraz spolužáků z vojenského gymnázia! Třicet let od maturity. Dáváme do kupy adresy, a není to sranda: před deseti lety mělo e-mailovou adresu tak pět lidí ze třídy. Až se sám divím, jak se těším. Ale taky mě přitom napadá pár věcí. Třeba, kolik lidí si nebude moct dovolit zaplatit požadovaných 450 Kč? Jak dlouho – a zda vůbec – se vydržím bavit o tom, že naše vláda je banda zlodějů, kteří patří za mříže, když si ve skutečnosti myslím, že je to to nejlepší, co v daném kontextu vůbec můžeme mít? (Když jsem po sobotní odborářské féerii četl na Facebooku všechny ty protivládní komentáře, jejichž autory byly často inteligentní lidé, dělalo se mi fakt(!) fyzicky špatně.) Nebývala to na „pakárně“ samozřejmě vždycky idylka, povah i zkušeností byli jsme už tehdy hodně různí, ale přese všechno jsme byli jaksi na stejné lodi. Kdežto dnes? Aspoň že pro tuhle partu nemůže platit bonmot, který po jednom takovém setkání s bývalými spolužáky utrousil Ivan Wernisch: „Až si pro mě jednou přijde Smrt, určitě bude tvrdit, že je moje spolužačka.“ My ve třídě žádný holky neměli. A bláznivá fyzikářka Jurošková, která by se na takovou roli skvěle hodila, je už sama po smrti.

 

16. 4. 2012

Neruda je klasik přísného vzezření, ale též dosti „nerudná“ hard-rocková formace, kterou založil Roman Holý a jejímž zpěvákem je Matěj Ruppert. S oběma se už nějaký ten rok znám a kamarádím, což nezmiňuji proto, abych se holedbal svými „styky“, ale proto, abyste pochopili, jak a proč jsem se ocitl na vystoupení téhle kapely v brněnském Metro Music Baru. Pop-funkový démon R. H. si do téhle kapely odskočil vyčistit hlavu, protože však údělem pravého rockera není bavit lidi, ale napravit rozklížený svět, nabízí Neruda vedle jednoduchých a průrazných kytarových riffů také angažované české texty. Třeba Wernischův Když zhaslo slunce: Když zhaslo slunce / bylo ještě líp. / Nemožným chlastem / jsme se nalili, / chodili jsme / a žvanili, / chrastilo listí / hulilo se z lip … / pálily se ňáký hadry / ňáký kosti / blábolily se / pitomosti, / vonělo to koncem léta… / Zmýlili jsme se. / Byl konec světa. Špatná není ani Duchovní undergroundového klasika Fandy Pánka s vypůjčeným kytarovým beglajtem z Bowieho Battle for Britain: Duchovní si zpívám píseň / jde na mě z vás ze všech tíseň, / nahoním si čuráka, / až z něj tíseň vycáká. Vzdálenost, kterou urazila angažovaná tvorba od dob olympikovských Prázdnin na Zemi, se ovšem nejsnáze změří na eko-textu Martina Kadnára Tůrista Čech: Louky tiše pláčou / chápej jejich smutek / Káně sklesle sedí / v díře skučí krtek / Zlý Pražák tu škodil / nacpal si svůj pupek / Obal z čokolády / zahodil a utek´… A hned vzápětí tuhle děsivou propast ještě rozšíří temný downbeatový motiv baskytary. Sečteno a podtrženo, dobře jsme se se ženou pobavili i při angažované tvorbě, ačkoli se ukázalo, že Roman Holý musel jet na bleší trh do Utrechtu, aby si dokoupil nějaké zajímavé nové akvizice do své sbírky angličáků. Ale o tom nikde ani muk, protože oficiálně do Brna nedorazil „ze závažných důvodů“.

 

9. 4. 2012

Sedím se svou ženou u snídaně v pražském hotelu Metropol. Prosklenou stěnou vstupní lobby je vidět na Národní třídu. Jsme tu jediní Češi. Po schodech naproti recepci sestupuje mladá dvojice; nezatočí k nám, i když jsou oba nalehko, ale vyjdou posuvnými dveřmi na ulici. Vracejí se za minutu, dívka se zimomřivě objímá, hladí si nahé paže. Míří k pultu s jídlem, hoch s ní. Jelikož jsem ten podivný manévr zaznamenal, musím teď čelit reji hladových myšlenek… Jaký smysl mělo takové intermezzo? Šli prověřit, jestli jim nelhal pohled z okna? Byli se jen nadechnout města, kam už za chvíli vyrazí unavení ranním milováním? Na chvíli je spatřím pod červeným nápisem Café Louvre, který je přivábil ke vchodu; kafe si ale nakonec dají někde jinde, protože prázdné útroby domu v nich nevzbudí důvěru. Na nábřeží, kde fouká, se pak obrátí zpátky: ten doširoka otevřený prostor, v němž nemají jediný záchytný bod, je zažene zpátky do uliček. A když se před nimi vynoří malé náměstí s přikrčeným kostelíkem Svatého Vojtěcha, zalesknou se jim oči radostí. S naloženými talíři usedají vedle nás, jsou to Španělé. A my zase Moraváci; proto snídáme v Praze v hotelu. Nejsme tu doma, ale nejsme ani cizinci. Jen nám zde tak akorát, abychom si otevřeli vzpomínky na hotely v Barceloně, Soluni, Paříži, Římě, Grenoblu a v desítkách dalších měst, kde jsme po snídani vyráželi do lákavého a zase i nevlídného prostoru, naplněni stejnou měrou vzrušením i nejistotou, únavou a euforií. Vstříc objevům a hádkám na nárožích. S Rubikovou kostkou v periheliu. Být cizincem v Praze je docela hezký pocit. Je to takovééé pokleslééé…

 

2. 4. 2012

Když vás nic nenapadá, pište o tom, jak vás nic nenapadá. Dobrým dokladem, že se text touto metodou dá přivést až do podoby čtivého románu, je poslední kniha Josepha Hellera Portrét umělce v pokročilém věku. Můj problém ovšem není ten, že mě nic nenapadá – a nebyl to vlastně ani problém Hellerův. On bojoval (v knize) s tím, že kdykoliv rozepsal svůj poslední román, jenž měl být oním příslovečným finis coronat opus, zjistil po krátkém čase, že opakuje něco, co už tu bylo, ať přičiněním jeho či někoho jiného. Já své nápady, teď v neděli před půlnocí, zas hážu do koše jako záležitosti dokonale nehodné záznamu, byť pro rubriku tak efemérní, jako je tato. A jsou opravdu blbější, než všechno, co už jsem tu za poslední dva měsíce sepsal? To pochybuju! Jde jen o stav ducha, o roz(po)ložení, v němž je mne nalézti. Nedávno jsem čuměl na jakýsi western, co měl přes dvě hodiny. Produkoval a režíroval to Kevin Costner, hrál tam jednu z hlavních rolí a až na závěrečnou přestřelku to bylo dost blbý. Dneska (tedy v neděli) jsme byli domluvení, že se stavíme v Adamově na vernisáži Štolfovy výstavy, ale místo toho jsme šli na oběd do Noemovy archy a dost jsme si pošmákli. Ve středu jedeme na dva dny do Prahy (přijede hlídat babička ze Zlína), ale bude asi dost hnusně, tak nevím. Asi si zajdeme do kina na Okresní přebor. Od včerejška jsem protivnej na ženu a vůbec nedokážu říct proč.

 

26. 3. 2012

Zhoršil se mi cholesterol, ten špatný, a žena mi vyčítá vajíčka. Nemůžeme najít nabíječku k foťáku; buď zůstala na Maledivách, nebo se časem odněkud vynoří. Libuška měla doma dvě starší kamarádky, ale ukázalo se, že mentálně nijak nezaostává, protože jim během pěti minut řekla „debile“ a „prase“. To už jsem nevydržel a vystartoval z pracovny, abych na ni výchovně zapůsobil. „A čuně se taky neříká?“ „Ani čuně,“ pravil jsem s přísnou tváří a zase zalezl. U večeře jsme se pokoušeli Fandovi vysvětlit rozdíl mezi horninou a nerostem. Šlo to dost ztuha. „A kretén se taky neříká?“ chtěla vědět čtyřletá dcera. Syn zařadil slovo „vidlička“ do vyjmenovaných slov. „Nežer ty špagety z kastrolu!“ schytal jsem to od ženy. Neměl bych je žrát vůbec, je půl deváté a z dovolené jsem se vrátil o dvě kila těžší. „Hajzle se taky neříká?“ Fanda vyprskne do talíře směs těstovin, tuňáka a koly, pak se trochu dusí, tlučeme ho do zad a má žena prosloví další filipiku proti letnímu času. Snažím se odlepit z papučí Ichtyosaura, kterého Libuška dopoledne nenalepila spolu s dalšími ještěry do sešitu, ale vyzdobila jím své tepláky. Zkroucená, odlepená monstra se válejí po podlaze v obýváku, kuchyni, pracovně, koupelně i v předsíni. Týden končí. „Dát na facku se taky neříká?“

 

19. 3. 2012

Internet neprozradí nic o tom, že nepíšu z Brna, ale z místa vzdáleného zhruba šest a půl tisíce kilometrů; tož to říkám. Jsem na dovolené, povídám si se ženou, procházíme se, hodně spíme, jíme, čteme a já navíc prodlévám v úvahách o životě, což souvisí i s knihou, kterou jsem vzal s sebou. Napsala ji Penelope Fitzgerald, jmenuje se The Blue Flower a je o zlomových okamžicích života Fritze von Hardenberg známějšího pod jménem Novalis. Když nahlédneme mladému básníkovi přes rameno, vidíme tu část německé šlechty, která se do značné míry obětovala pro úspěch Friedricha II. v Sedmileté válce. Novalisův otec, bigotní evangelík, dostal nakonec od císaře náhradou za movité statky alespoň solidně placené, jednoduché zaměstnání, a jeho žena, která si šest let „na noc nesundala šaty“, plodila děti jako na běžícím pásu. Celkem jich přivedla na svět jedenáct, a přestože se netěšila nikterak pevnému zdraví, deset svých potomků přežila. Novalis sám umřel v osmadvaceti na tuberu, Sophie von Kühn, s níž se zasnoubil, když jí bylo třináct, umřela v patnácti. Dožít se tehdy padesátky byla vzácnost. A přece ta kniha vyjevuje jeden fascinující paradox. Ačkoli umírali namnoze velmi brzy, stihli ti lidé většinou prožít dlouhý život. Jak je to možné? Procházeli se, jedli, hodně spali, četli a prodlévali v bohabojných úvahách o životě. A čas kolem plynul pomalu. Velmi pomalu.

P.S.: Moje žena, která kontroluje, jestli nepíšu blbiny, mě upozorňuje, že taky uvažuje o životě…

 

12. 3. 2012

Zrovna jsem zjistil na webu, že nová moderátorka zpráv v ČT se ráda ukazuje ve spoďárech, a přestože nepochybuji ani na vteřinu, že jde o marketingový tah, jak přilákat k obrazovkám veřejnoprávního média víc lidí, říkám si, že bych to taky zkusil. Přesn

katalog ... Archiv Zápisníku