Tam, kde jsi sám
Tam, kde jsi sám…
k poctě Roberta Walsera
Za oknem se mihne jásavá reklama na levné cigarety. Barevná šmouha; rozesmátí mladí lidé na billboardu u dálnice věří, že život je o tom, co si urveš tady a teď. Ve shodě s některými spirituálními filosofy přinášejí myšlenku, že není minulosti ani budoucnosti a čas je pouhou iluzí. Jejich karma je křišťálově čistá. Kde je Petra, tam je parta. Sjíždíš na exitu 10, obkružuješ Prahu, stáčíš vůz dolů na Plzeň. Jelikož ti táhne zvolna na padesát a právě míříš na sraz spolužáků ze základní školy, máš k věci hodně co říct. Čas existuje. Jen se tak protivně zdá, že časy, kdy se v mantinelech lidské existence odehrávaly veliké bitvy, definitivně pominuly. Kdepak osudy hodné lidské paměti! Viset na místě jak vemeno a hodně se smát, to je koncept dnešních vítězů nad smrtí.
Myšlenky svátečního řidiče. Blbé a nepřesné, protože ve své podstatě jsi zarputilý chodec. Cesta je pro tebe smyslem života. Řídíš mimochodem tak mizerně, že při parkování v městečku N. najedeš předním kolem na obrubník. Pneumatika je naštěstí v pořádku. Zamkneš auto, pozdravíš procházejícího pošťáka a další větou se s ním zrovna rozloučíš. Mladý člověk z plakátu by zvedl palec nahoru…
Když o něco později kráčíš podél Žabího potoka, jdeš tak pomalu, že se chůze sama stává aktem tichého protestu. Obhlížíš keře lemující břeh; dmou se na listím jako pávi. Zajedeš rukou do vlasů (ještě je máš!), zakloníš hlavu, čas je pouhou iluzí… ačkoli do slavnostní večeře U Kulaté báby zbývá v tuto chvíli sedm hodin dvacet šest minut. Dost na to, abys zrealizoval svůj drobný plán. Slunce svítí zpříma, dech lesů mírní nastupující horko, voda naráží do břehů měkce jako sólo vzdáleného klarinetu. Třicet let! A pořád jsi tu doma. Vytáhneš cigaretu a ze zvyku si zacloníš zápalku dlaní, i když vzduch se sotva pohne. Tady u potoka je plno vůní od jara až do zimy. Jak jde rok, vůně táhnou za ním. Teď visí nad krajem záclona plná silic a pryskyřic, odpařené vody, jemného prachu sfoukaného z polí, elektřiny ze vzdálené bouře. Chrpy už jen někde přerostou obilí o modré střapce, které vítr cuchá na hladině klasů. Zašlápneš cigaretu, vyškrábeš se na mez, zastrčíš stéblo mezi zuby, vyhlížíš skřivana zpoza přimhouřených víček.
Támhle je! I když; skřivana jsi nikdy neměl. Tady dole, na zemi a v korunách stromů, to byla jiná; byl jsi opravdu dobrý střelec a většinou neminul! Jen jednou nebo dvakrát jsi ptáka postřelil a pak o něj pečoval s nejdojemnější péčí, jaké je dítě schopno. Když umřel, vyhloubil jsi lžící za domem malý hrob, zatížil ho kamenem a vybavil nějakou cetkou, ale dětská paměť je velice krátká… I ta nejmenší událost mívá za následek celý ohňostroj dojmů; vše předchozí bývá rázem smazáno jako nápis z tabule. A když okouzlení pomine, nedávno zarovnaný hrob ten nový člověk už nikdy nenajde.
Zvedneš se z meze, vyplivneš rozžvýkané stéblo a s ním i starou vzpomínku. Kráčíš pomalu podél potoka, čmucháš pod srázem a snažíš se uhádnout, kde jsi před více než třiceti lety holýma rukama zahrabal malý čtvereček lina; linoryt. Nosil jsi ho tenkrát všude s sebou; bál ses, aby ho doma někdo nenašel. Během několika týdnů, než ses ho definitivně zbavil, jsi dostal pár špatných známek, dlouhou poznámku a porozuměl životu agentů provozujících svou živnost v nepřátelském týlu. Ten divošský akt tě měl jednou provždy ochránit před prozrazením; bylo v něm cosi rituálního, co se podobá pohřbívání mrtvých ptáků, psí instinkt… Během příštích let ti obraz pohanského obřadu mnohokrát vytanul na mysli; také proto jsi nepochyboval, že to místo najdeš. Viděl jsi chlapce klečícího v hlíně, téměř jsi cítil vůni trávy a lepivou vlhkost hlíny na prstech. Ale pokud jde o červí chodbičky a linky na světlém linoleu, zvláštní věc… Samozřejmě víš docela přesně, co bylo obsahem té jednoduché šifry, jen jeden docela drobný detail sis už nedokázal vybavit. A jak to bývá, právě na něm začalo postupem času záležet ze všeho nejvíc.
Trochu tě zmátl chumáč mladých stromů na protějším břehu, ale osiky tvého dětství dnes jistě trčí do trojnásobné výšky. Příští zákruta vše vyjasní; teď už víš zcela přesně, kde je cíl tvé mise. Zrychlíš krok a svůj pohyb zrychlí i nedočkavé myšlenky. Pouštějí se všemi směry, myslím, že radostně, ale už po chvíli spěchají zpět ke svému pánovi a každá přitom radostně vrtí chvostem… a co ty s tím? Nechceš víc, než tuhle minutu, vteřiny, kdy noha míjí nohu. S cílem na dohled, s jiskrnou hladinou vodního toku. V zahradě, kterou právě míjíš, se rozštěkají psi. Zastavíš u plotu, který jsi v minulosti tolikrát přelezl, a hledíš do sadu, kde na jaře kvetly ovocné stromy a na podzim voněly hrušky krvavky. Ale neměl by sis hrát na básníka; už bys tu dívku nepoznal. A její jméno jsi možná zakopal do země…
Dítě, které se objeví náhle v záhybu cesty, nese místo pušky dalekohled. Jako velký černý pavouk se houpe na jeho útlé hrudi. Zastaví kus před tebou – a tobě už zrak neslouží natolik, abys přečetl správně výraz v jeho tváři. Zvedne k očím svůj binokulár; musíš se usmát. Když natáhne ruku před sebe, pochopíš, že si na tebe chce sáhnout. To dítě se ti líbí: řekne „dobrý den“, zvučně, a ty si hned pomyslíš, jak přesná myšlenka. Jak člověka těší zase dýchat, pohledem otáčet barvy světa jako strany veliké knihy, pročítat nozdrami ostré vzkazy lesa i mdlou vůni přikrčené trávy. Je ti teď mnohem lépe, než bys přiznal. Jako by ses obul do starých bot. Jako bys žil znovu život, kde každá příští vteřina není černou dírou, po jejímž okraji se smíš posouvat jen s nejvyšší obezřetností. Jako by byla láska. Dokonce tě napadne, že mu všechno povíš… Příběh linorytu, těch hlubokých zářezů do hladké plochy dětství, ale nevíš, zaboha nevíš, kde začít. Tak proti sobě stojíte mlčky, je to chvíle, kdy jsi jako list, potom kluk prudce vyrazí, vyhne se na úzké pěšině stárnoucímu muži, a nezastaví, dokud ho neskryje bujně zarostlé ohbí cesty.
Otočíš se a vyrážíš zpátky v nezřetelných šlépějích chlapce.
Často zbývám na konec; lidé jsou veteráni špatně pochopených válek. Možná je slovo mapující minulost – a já jsem možná na špatném místě ve špatný čas… Možná odjedu bez slavnostní večeře i bez toho, že bych ostatním v pěti minutách převyprávěl celý svůj život.
Kdo ale zakopal v roce 1976 malý kousek linolea u Žabího potoka? A co opravdu bylo na tom obrázku? Dokázal bys vyjmenovat alespoň pět svých spolužáků ze základní školy? Zkus to: napiš ta jména na papír a zakopej na novém místě… A po cestě k autu zvedni toho vajgla; nenechávej stopy.
Paměť je hladový pes, a vzpomínky přesto mizí v nehašeném vápně let. Něha vyhání krutost, detaily se ztrácejí a všechno kolem je čím dál měkčí. Cukrová vata mraků za soumraku, pěna dní a mořské proudy. Krajina: tvá nevěsta i matka představená. Tam, kde se déšť houpe na ramínku jako šaty, zvedané poryvy větu. Kde svítá nad slepými chodci.
Tam, kde už jsi sám…