Greta
Pavla, vnučka:
Ten žlutý oprýskaný činžák pořád stojí. Ve slepé ulici lemované dvěma řadami vzrostlých lip. Kdo vystoupá šedesát pět schodů, ocitne se před dveřmi s namalovaným okem; mosazné kukátko je duhovka s nepřátelsky zúženou zorničkou uprostřed. Ať měl tuhle rukodělnou okrasu na svědomí kdokoli, v době, kdy se sem babička nastěhovala, už tady strašila…
Za vidoucími dveřmi se skrývá tuctový apartmán s kuchyňkou jako dlaň, větším pokojem s výhledem do zahrady a zašlou koupelnou olepenou zelenými dlaždicemi. Místo, kde babička žila padesát tři let. A zatímco oko na dveřích je zvláštností na první pohled zjevnou, trvalo roky, než jsem odhalila jisté bizarní tajemství: Za dobu, která obsáhla život dvou generací, tu nepřespal jediný muž.
Babiččin osamělý život nebyl šťastný; krajkové dečky na stolku a peřináči, v policích knihy z prvorepublikových edic Francouzská knihovna a Úroda, a taky několik kýčovitých upomínkových předmětů z míst, která většinou ani nenavštívila.
Vedle květináče s unavenou begonií stávala fotografie, jejíž zadní stranu zdobilo razítko ateliéru Kocourek & syn. Babička na první prodloužené. Tvrdý kartón, pohledná dívka přísného vzezření. Výrazná podoba s hollywoodskou hvězdou Gretou Garbo. Taky si ji už v devatenácti vyhlídl štramák z lepší brněnské rodiny. U nás se jí neřeklo jinak než Greta; byla to přezdívka, která seděla.
Mirek Dohnalík byl vysoký šlachovitý sportsman s tváří do amerického westernu; s Gretou tvořil dokonalý pár. Ani to ovšem neudělalo na jeho rodiče velký dojem; snachou jejich snů babička rozhodně nebyla. I tak se zdá, že samolibý starý pán byl jednou z mála kladných postav Gretina života; vzpomínala na něj častěji, než na vlastního tátu. Památná – a u nás doma mnohokrát citovaná – byla jeho věta: „Líbíš se mi, děvče, ale nemyslím si, že budeš s naším klukem šťastná.“
Doslova takhle.
Budoucí tchán věděl, co si babička odmítala připustit: jeho syn byl ve skutečnosti dandy, který rozhazoval rodinné peníze plnými hrstmi a vyznával „volnou morálku“. Gretu si vzal jen proto, že na to měl už věk. A očekával, že mu z vděčnosti vytvoří pohodlné zázemí pro nové a další kocouří zálety.
Mé mámě nebyly ještě ani tři roky, a už bylo po všem. Sportsman jim pořídil tenhle byt v Černých Polích a tím se jeho potřeba pečovat o rodinu vyčerpala. Greta musela navíc podepsat smlouvu, že se vzdává dalších nároků. Nad vodou ji tehdy držela jediná, zato mimořádně silná motivace: ukázat tomu ubohému zrádci, jak obrovskou udělal chybu!
Měla dojem, že ví jak. Byla tu přece Eliška, její dcera – a od téhle chvíle už jenom její dcera!
Ta se měla stát tou nejzářivější medailí, kterou si za čas pověsí na krk, aby všichni viděli, že ona to dokázala.
A tak sotva její sladká holčička trochu povyrostla, začala chodit na hodiny klavíru k madame Ecarlate, Belgičance s vysokým drdolem, která drtila v zubech prázdnou cigaretovou špičku; zřejmě jen proto máma těch deset lekcí přežila. Učitelka samozřejmě viděla, jak beznadějně v černobílých vlnách děvčátko tone, ale Greta nechtěla povolit. Od klavíru mámu nakonec zachránil Hitler.
Greta, bývalá náruživá Sokolka, sáhla rychle po německém občanství, na které měla z titulu úředního nárok, a tak válku v poněmčeném Brně přečkaly bez úhony. Když německé jednotky hladce obcházely Maginotovu linii, snažila se máma trefit na kurtech v Lužánkách tenisák s daleko menším úspěchem. Tenisová raketa byla příliš veliká a těžká, než aby ji mohla spolehlivě zvládnout. Jenže tady vůbec nešlo o sportovní výsledky, ale o savoir-vivre.
Válka skončila, „hajzl Dohnalík“ s pomocí svého vlivného otce zařídil, že se Gretě úplně vyhnula mela okolo odsunu, a přišel čas živelného optimismu, kdy nikdo nepochyboval, že se jen trochu poopraví fasády, zalátá pár děravých střech, z Dominikánské odtáhnou rozbitý německý tank, a obnoví se prvorepublikové pořádky. Pro Gretu nejhezčí období života. První poválečné roky byly tak vzrušující! V čase nabitém emocemi dokonce začal Dohnalík posílat peníze a moje máma se vracívala ze školy dlouhou lipovou alejí s notýskem plným jedniček.
Jenže staré pořádky se neobnovily.
Klement Gottwald, co měl, jak známo, pod čepicí, si došel na Hrad pro povolení uplatnit sem tam trochu organizovaného násilí, a protože mu je nemocný prezident Beneš velkoryse udělil, staly se klavír, tenis a waltz ze dne na den známkou úpadku.
Mladé dívky se už neměly více ohýbat pro nový míček po vítězném fiftýnu… zato se od té doby často skláněly nad cukrovou řepou během sobotních brigád, mnohdy ještě za tmy a ranních mrazíků.
Eliška, tedy moje máma, toho nijak zvlášť nelitovala; prostě místo waltzu začala tancovat folklór v Jánošíku.
Únor ’48 byl však pouhým sýčkem zvěstovatelem. Ta nejhorší věc přišla o deset měsíců později, kdy Mirek Dohnalík emigroval.
Svět potemněl; tolik času, práce a energie, všechny peníze, zkrátka to, co Greta vrazila do výchovy mé mámy, ztratilo ze dne na den velkou část svého opodstatnění. Co mělo být zlatou medailí, předmětem doličným jejího triumfu, viselo naráz na krku jako těžký kovový zvon, který v příštích letech vydával stále nakřáplejší tóny.
Greta ovšem vypadala pořád dobře; štíhlá žena s pevným poprsím i rysy. Politická situace na ni nijak nedolehla, byla pouhým pěšákem dějin, dostatečně oportunním, aby proplula bezpečně mezi útesy. Bylo nepochopitelné, že zůstala sama. Že se tak zahnízdila v nové pozici, která prozrazovala hodně o jejím venkovsky tvrdohlavém původu. Sedlácká hrdost bylo to, co jí zbylo. Pokud tedy nepočítám dospívající dceru, které ještě nebylo šestnáct a už nesla na bedrech vinu těžkou jako dědičný hřích. Bylo nesnadné říct, v čem přesně spočívala, ale odčinit se to nedalo. V Černých Polích bylo dusno, a tak ani není divu, že se při první příležitosti vdala a sedm měsíců po svatbě se jí narodil Ludvíček. Můj nevlastní brácha.
Její muž, Marián, byl prostý a trochu zarputilý chlap, co upadal do hlubokých rozpaků, když musel v konzumu promluvit s prodavačkou. Na to, že byl otcem jejího dítěte, věděla o něm máma povážlivě málo. Bezpečně však poznala, že to není Greta. To byla Mariánova veliká přednost; všechno ostatní bylo pouhou kulisou této nedocenitelné skutečnosti.
Jenže pak začal Marián zničehonic chlastat jak Dán, a o pár měsíců později odešel. Někam se odstěhoval, a byl to jeden z nejpodivnějších konců, jaké osud může nabídnout. Konec bez vysvětlení.
„Však ho nech, grázla, ať si de, kam chce,“ nechala se tenkrát slyšet Greta, „my to spolu zvládneme.“
Máma se nastěhovala zpátky do malého bytu v Černých Polích a Greta vydržela nějakou dobu hrát roli zachránce; ta se jí líbila. Její dobrota se ale brzy vyčerpala a za pár měsíců jelo všechno ve starých kolejích…
Myslí si snad Eliška, že je to nějaký med, mít doma ještě na stará kolena plačící dítě a dceru, která se o sebe nedokáže postarat?
Diví se, že si ten její – Marián, že? – našel jinou ženskou? No, kdovíjak to vlastně měli v posteli… asi žádná sláva, jinak by neutek’.
„Neobětovala jsem snad už dost?“ ptala se kamarádek v cukrárně U Tomana. A nad vídeňskou kávou neváhala dokonce přiznat, že „ta holka je její jediná životní prohra“.
A tak pořád dál a dokola…
O dvacet let později jsem už byla očitým svědkem pozvolného úpadku Gretina malého impéria.
Máma žila na opačném konci města se svou druhou rodinou a byt v Černých Polích, kam jsme chodily střídavě na návštěvu, povážlivě upadal.
Greta o sebe naopak dbala s čím dál komičtější péčí. Její pomalé stárnutí se proměnilo v hýřivou exhibici, přehlídku laciné marnivosti. Chodila pravidelně na manikúru, dbala na to, aby měla vždy čerstvou trvalou a nějaký zajímavý přeliv. A hlavně bez ustání experimentovala s přírodními pleťovými maskami; to byl až do konce její sens de la vie.
Jelikož však Gretiny kamarádky, vrstevnice dokonale vyžité mateřstvím, manželstvím, všedními dny byly osudu vděčné hlavně za to, že je jejich děti neodepsaly a přišly se občas ukázat, musela mít Greta i pro ně jasnou a dobře srozumitelnou zprávu: Její milující dcera se o ni stará příkladně.
„Jakou jsem si ji vychovala, takovou ji mám,“ neváhala říct, když přišla vhodná chvíle. Pak se zeširoka usmála a slízla si rtěnku ze zubů.
Myslela jsem si, že všemu rozumím, a přitom jsem neměla ani ponětí o hrůze, která byla za tím vším.
Eliška, dcera:
Vlastně až k stáru, kdy už byl Ludva dospělý a Pavla trávila většinu času na internátu v Luhačovicích, jsem musela častěji přemýšlet, jaké asi bylo její dětství.
Nemluvila o těch dobách ráda.
Děda Cyril pocházel z lontu a tam u nich v Bratčicích platila spousta věcí, které nepatřily do dvacátého století. Na prvorozeného syna se hledělo málem jako na božího posla; představoval kontinuitu rodu a čekalo se, že převezme hospodářství. Vůbec hoši, ti byli k užitku. Oproti tomu Greta, která měla hned tři starší bratry, budila v rodině spíš rozpaky. Co taky s holkou, která se narodí omylem? Maminka jim, pokud vím, často stonala a porod ve dvaačtyřiceti jí taky nepřidal. Doma se chovala tiše; jejím hlavním úkolem vedle vaření bylo, aby udržela v tichosti i dítě. A otec? Jediné, co mi o něm Greta řekla bylo, že vyžadoval kázeň bez jediné odmluvy. Brzy po sarajevském atentátu navíc přesídlili do Brna, nechtěného města, kluci byli dávno z domu, žili ve třech v malém bytě jako v noře. Otci táhlo na padesát, bez nejmenší vášně vykonával práci nevalně placeného státního úředníka, a ano – druhá vzpomínka mé matky, která charakterizovala jeho městský podzim života byla, že nikdy nejel tramvají. Byl zvyklý chodit lány cest, vždycky pěšky, bez cizí pomoci – lidmi z města upřímně pohrdal.
Greta město naopak milovala.
Starý Cyril ovdověl, když jí bylo třináct. Co následovalo, nebylo než čekání na chvíli, kdy bude dost stará na to, aby se vdala a byla z domu pryč.
Se mnou už to bylo jiné – a dnes mi přijde hlavně divné, že byla nějaká válka. A brzy po ní komunisti. Procesy, popravy nevinných lidí. Dramatické útěky a střelba na hranicích.
Nic z toho pro mě neexistovalo. Svět, odkud mohly přijít nějaké informace, představovala Greta. Stála mezi mnou a realitou jako skleněná stěna, skrz kterou se dalo občas něco zahlédnout, ale zvuk až k nám nedoléhal. V naší rodině nebyly nikde žádné netěsnosti.
Pamatuju si lípy, které lemovaly ulici. Několik kamarádek ze sousedních domů. Mílu Ustohalovou, Zuzku Bořeckou, Věrušku Schmidtmayerovou. Jako děti jsme byli pohromadě každý den. Hrávaly jsme v krátkých sukýnkách školku se švihadlem, někdy taky s míčem; ta už mi ale tolik nešla. Pamatuju si starého Cetla, jak se při návratu z pravidelné odpolední procházky vždycky opřel na protějším chodníku o hůl a dlouho se na nás díval. První auto se u nás v ulici objevilo až někdy v padesátých letech, byl to zbrusu nový sedan soudruha Kučery z horního konce ulice, kde už pro nás začínalo město. Nevím proč, ale přišlo nám to hrozně legrační, navíc Greta tu novinku doprovodila několika nelichotivými poznámkami. Prostor, v němž jsme žili, byl zvláštně celistvý.
Největší atrakcí mého dětství ovšem býval cirkus Centrál.
Maringotky tažené koňmi dorazily pravidelně s příchodem jara a pak vyrostl na slepém konci naší ulice barevný stan se spoustou vlaječek. Bylo tam volné prostranství, nestíněné stromy; klece se zvířaty stály jako husitská vozová hradba v impozantním kruhu kolem stanu. Medvěd, od jehož klece se šířil nejmocnější zápach, nějaké kozy, spousta psů a ovšem tygr, který otupěle měřil svou zamřížovanou celu, nebo těžce oddychoval v koutě. Za klecemi se pásli dva velbloudi se zbytky zimní srsti a několik koní. Grošák s vpadlými boky, dva arabové s lesklou tmavě hnědou srstí a nezbytný poník. A těžcí, pevně stavění tahouni…
Chodili jsme to tam okukovat po škole. To byl dobrý čas, kdy celý cirkus jako by dřímal; první představení začínalo až v pět. Uhrančivý svět, který se na pár týdnů stal součástí toho našeho, a pak…? Bylo těžké představit si, co s tím vším bylo, když světští odjeli. Když přišla zima. Budoucnost je pro děti vždycky tak trochu nad představy.
Dvakrát nebo třikrát k nám do třídy chodil kluk od cirkusu. S nikým se nebavil, šla z něj přímo zlověstná síla, i když nebyl zdaleka největší. Zdál se být o tolik starší než my, a přitom nebyl.
Doma jsem škemrala, chtěla jsem zažít alespoň jedno odpolední představení, ale Greta nikdy nechtěla vyhazovat peníze za zbytečné věci. Tři roky jsme spolu zápasili, než povolila. Dnes mám dojem, že boj o cirkus si pamatuju líp, než to, co jsem pak v manéži viděla. Vlastně mi opravdu silně utkvěli jen klauni se strnulými, bíle nalíčenými tvářemi, kteří nesrozumitelně křičeli, kopali jeden do druhého a pak padali na zem. Lidé kolem se smáli, já se jich bála.
Vím, že pro Gretu byla Černá Pole v padesátých letech hlavně dobrá adresa, ale já to tam milovala jen jako místo svého dětství. Ten rok a půl, který jsem tu pak strávila s malým Ludvíčkem, na tom nemohl moc změnit. Ještě i dnes jsou chvíle, kdy mám pocit, že se Krkoškova zase jmenuje Forstgasse, přestože jsem na začátku války tu cedulku na našem domě sotva uměla přečíst. Znala jsem to tvrdé slovo z matčiných úst; na amtu, kam jsme chodili jednou za měsíc pro příspěvek, mluvila vždycky německy.
Jedno vím jistě; kdyby se někam přestěhovala, nedokázala bych hrát vzornou dceru až do jejího konce. Ta ulice a ten byt mě smířily s lecčím. Když v létě zaprší, voní tam mokrá dlažba stejně jako před čtyřiceti lety. Lípy, vyšší než okolní domy, znají moje pentle do vlasů; obrazně řečeno…
Mé návštěvy měly po mnoho let neměnný řád. Nejprve jsem se stavila v samoobsluze a nakoupila podle toho, co mi Greta nadiktovala do telefonu. Vlastní iniciativu jsem mohla projevit tím, že jsem ze svého koupila biskupský chlebíček, který se jí za celý život neomrzel, a taky šlehačku v tubě, aby mi mohla udělat vídeňskou kávu a „trochu jsme se poměly“… než začal hlavní program, tedy výčitky, případně urážky.
Ideální čas byl okolo třetí a je fakt, že ona nikdy nedbala na to, abych přišla na minutu.
„Minuta sem, minuta tam,“ říkávala teatrálně, „život není pochodové cvičení, no ne?!“
Jenže já byla tak naučená, že jsem se málokdy spletla.
Takže i toho dne jsem nejprve mrkla na oko na dveřích a pak zazvonila, přesně ve tři. Když nikdo nešel otevřít, napadlo mě, že usnula, nebo dokonce zapomněla, což by se stalo poprvé.
Trochu nejistě jsem vytáhla svůj klíč, odemkla, vešla dovnitř a vidím: sedí v křesle přímo proti dveřím. Na obličeji plátky oschlých okurek, mezi kterými svítí jen její oči. Sedí, nehýbe se a hledí před sebe…
Zavřu a jdu do budky na roh ulice zavolat sanitku.
Když stoupám znovu po schodech, napadne mě, že to byl jen takový její žert. A že mezitím vybalila tašku s nákupem, kterou jsem nechala ležet v předsíni… Chvíli stojím přede dveřmi a čekám, jestli v kuchyni nezačne pískat konvice s vodou. Teprve pak odemknu… ale nic se nezměnilo. Jen jedno zelené kolečko už se neudrželo a spadlo jí do klína.
Sednu si na staré štokrdle s potrhaným čalouněním, opřu se zády o dveře, hypnotizuju ji pohledem. Jako bych čekala, že na mě přece jen nakonec mrkne a začne se smát jako starý, pomatený klaun.
Venku bylo ten den pod mrakem a v pokoji šero, a jak jsem tak ostřila na její okurkovou tvář, zdálo se mi, že tam za ní, oknem, někdo nakukuje zvědavě dovnitř. Ale byl to jen ten obrovský smrk, který rostl za domem; v jeho větvích sedávaly hrdličky, vždycky po dvou, s něžnými půlobojky za krkem…
Pavla, vnučka:
O pohřeb se kompletně postarala máma.
Ludvík, tedy můj bratr, se neobtěžoval; řekla bych, že Gretu viděl za posledních patnáct let jen jednou a ještě se přitom tvářil, jako by měl jehly pod nehtama. Dohnalík umřel před patnácti lety v San Diegu. Takže jsme tu byly za rodinu s mámou dvě a za našimi zády sedělo jak v poloprázdném kině dvanáct patnáct starších žen, kamarádek nebožky, pro něž už je každý pohřeb, při němž samy neleží v rakvi, milou společenskou událostí. Ach jo!
Chtěly Gretu doprovodit na poslední cestě, ale taky je zajímalo, jak vypadá na živo její „jediný skutečný neúspěch“, což – připomínám – nebyl tento pohřeb.
Nikdo nebrečel.
Po pohřbu jsme šly do Unionky, usadily se jak dvě černé hrdličky u stolu, a tam, nad talířem slepičího vývaru, mi máma řekla, jak to bylo tenkrát s jejím prvním mužem a otcem mýho bráchy.
Greta, ze které byla v tuto chvíli už jen hromádka popela, se s Mariánem sešla, když byl Ludvíčkovi rok a půl, a bylo to poprvé, kdy se ti dva viděli. Nejprve si vyžádala přísahu, že ji nikdy neprozradí, a pak mu řekla zhruba toto: Dítě, tedy Ludvíček, není jeho. To je taky důvod, proč se s nimi vůbec nestýká; její dcera ví, že ona to ví. Má Elišku samozřejmě ráda, je to její jediné dítě, ale nemůže se dívat na to, jak je někdo šťastný, jste přece, pane Mariáne, v tuto chvíli šťastný?, a přitom…
Když se Marián s Ludvíkem potkali o dvanáct let později, stačil mu jediný pohled, aby pochopil, že mu někdejší tchýně lhala. Od té chvíle se otec se synem pravidelně vídali; Ludvík šel na střední školu do Prahy, kde má Marián svou novou rodinu, a už tam zůstal. Ale ty roky, kdy byl Ludvíček malý, Mariánovi nikdo nevrátí, zakončila to krátké resumé moje máma.
„A co tobě, mami?!“ chtělo se mi křičet, ale nešlo to.
„Odkdy to víš? Jak jsi s tím mohla žít? Proč jsi mi nic neřekla?!“ hučelo mi v hlavě, ale nezmohla jsem se na víc než na ochraptělý šepot:
„Jak je možný, že ani ten blbej Marián nic neudělal, že nešel a nezabil ji?“
„Co myslíš,“ řekla máma, jako by mě neslyšela, „cítila nějakou vinu? Vzpomněla by si na to ještě vůbec?“
A pak:
„Chtěla jsem tě o něco poprosit.“
„Cokoliv, mami.“
„Postarej se o ten hrob.“
Eliška, dcera:
Co mi to tenkrát řekla? Už si nevzpomenu, ani kdyby mě mučili.
Ležela čtvrtý den v nemocnici u Sv. Anny, po mrtvici, což byla oficiální příčina té záhadné hospitalizace. Třeba je tohle moment, myslela jsem si naivně, kdy mě bude opravdu potřebovat. Zároveň je možné – Bůh mi to odpusť – že jsem do té nemocnice šla i proto, abych ji viděla trochu skřípnutou, zkroušenou, upřímně dychtící po účasti a porozumění…
Jenže tam na chodbě nestála nemohoucí stará paní po mozkové příhodě, ale harpyje, která jen čeká, až se objevím, a pak – jako bych jí dodala sílu – se rozchechtá… a něco mi řekne tím svým povýšeným, panovačným způsobem.
Co to jen bylo?
Asi nic zvláštního… Nejspíš jen další výčitka za všechno, co se jí v životě nepovedlo. Za její dětství bez kousku něhy a citu. Za naivitu, s níž si brala mého otce, toho svého prince, který ji bezohledně povalil na zem a šel pryč. Za komunisty a ztracený sen o noblesním životě naplněném až po vrch francouzskými bonmoty. Za její nenávist ke všem mužům. Za to, že jsem nebyla, čím jsem se nikdy nemohla stát. Zbraní proti bídě života. Mečem, co stíná hlavy všem jejím přízrakům. Zlatou medailí.
Jestli to bylo tohle, neslyšela jsem to určitě poprvé. Ale nějak mě dostihlo, že neobrátila ani na smrtelné posteli, že neslevila ze svých křivd, naopak; jako by mi je chtěla na poslední chvíli tím rozskřípaným hlasem vypálit do kůže. Byl to poslední soud; a já u něj propadla.
Takže jsem se na ni vrhla. Prstama rovnou po krku…
Dál nevím, ale když ji odváděli a já nemohla popadnout dech a věci okolo mě – dlouhá chodba, bílé lavice, reprodukce na stěnách – se začaly vynořovat z mlhy, nestál tam žádný klaun s bíle nalíčenou tváří; ve dveřích pokoje mizela roztřesená stará paní s natrženou noční košilí okolo krku a obnaženou linií povadlého prsu.
Asi proto jsem si to teď celé vybavila. Pro ty uvolněné mramorové a kamenné linie všude kolem. Hrdličky se zaklesnutými hrdly; nemohou se nasytit lásky, nebo se z posledních sil škrtí?
A stejně je tady hezky!
Jak se lidé snaží dodat osobitost právě tomu svému hrobu; to je až dojemné. A k tomu řád pravoúhlých pěšinek, co se vinou podél posledních lidských skrýší… Ale oni tam už nejsou lidé. Je to takové hliněné vojsko, armáda mrtvých, která už nikomu nepomůže, ale člověk se může spolehnout, že tady je. A třeba se i trochu bát, že by jednou mohli procitnout a vyrazit nám na pomoc proti tomu nejtěžšímu nepříteli; vlastnímu životu.
Mrzí mě, že jsem se někdy trochu víc nevěnovala ptákům. Mají tady strom, kde pravidelně sněmují. Není dne, abych tam neviděla nějakého nového. Zkouším je určit s pomocí těch čtyř nebo pěti druhů, které poznám, ale kdepak. Jak vypadá takový hýl? Poznala bych žluvu? Nebo brhlíka? Greta říkala všem ptákům, které neznala, brkoslav. Brkoslav severní… docela vtipné, ne?
Musím dávat pozor, abych s ničím nepohnula; na odchodu uhladím nohou písek před hrobem. Kdyby Pavla zjistila, že sem chodím, určitě by se na mě zlobila. A přitom se umí tak hezky smát; směje se nahlas a má přitom oči stažené do štěrbin jako kočka. Stejně jako Greta…
Je tady opravdu krásně… A klid.
Kdyby sem teď někdo přišel, potichu se připlížil a zezadu mi stiskl krk, bylo by konečně po všem. Hodina dobrého chování by byla u konce.