Stanislav Komárek: Pitevní praktikum pro pokročilé – pokračování XI
Domácí holubi
Cílem autora není zmnožovat už tak dost obsáhlé písemnictví o variabilitě, původu a chovu domácích holubů, ale podívat se na tento živočišný druh, který zná z téměř čtyřicetileté autopsie ze všech mimolidských tvorů asi nejlépe, jednou úmyslně antropomorfizujícíma očima, zkusit číst jejich chování optikou vztahů a chování lidských (o srovnání světa savců a ptáků blíže v autorově eseji „Křídlo a spár“). Proto jsou zde vynechávány obvyklé uvozovky i tam, kde úplná adekvace mezi odpovídajícími mody chování či emocemi je prakticky vyloučena. Žijeme v době, která dostatečně ví, že vnitřní svět zvířat a lidí není totožný, ale je vždy nutné znovu zdůrazňovat, že strukturně tak podobné bytosti jako člověk a holub něco společného mají. Ve srovnání s člověkem na holubech na první pohled zaujme jejich emoční chlad týkající se vlastních mláďat. Ta mají výraznou přitažlivost jen tehdy, pokud jsou malá a je nutno na nich sedět, tedy tak do desátého dne. Poté je jejich vybrání či odstranění přijímáno s naprostým klidem a nejsou ani bráněna, ani hledána (tento modus chování holubů – i jiných druhů – ostře kontrastuje s tím, jak se chovají mnozí jiní ptáci – kurovití, bahňáci, dravci atd.). Rovněž vejce jsou bráněna pouze tehdy, pokud na nich holub sedí – jinak je jejich odstranění kvitováno s naprostým klidem. Holub usedne ještě na prázdné hnízdo, ale tak do pěti hodin si teprve „uvědomí“ nepřítomnost vajec a inkubaci skončí (holubi ostatně dobře poznají i neoplodněná vejce a často je po několika dnech odstraní – jak vlastně, není mi ani po letech jasné). Zdá se, že jedinou autentickou citovou vazbou holubů je vazba na párového partnera (i sourozenecká pouta – holoubata jsou v typickém případě dvě – jsou poměrně slabá a většinou se rozpadají za několik málo týdnů po vylétnutí). Páry jsou v zásadě celoživotní, či alespoň do smrti jednoho z partnerů, spontánní rozchody jsou naprostou výjimkou a vyskytují se pouze u párů chovatelem „násilně“ sestavených (tato pozoruhodná schopnost ostatně podmiňuje snadnost udržení holubích plemen – lze jich chovat i více v jednom holubníku, aniž by došlo k promísení). Ve fungování páru lze spatřovat někdy dojemnou loajalitu – nejsou opouš- těni ani partneři nemocní, ba ani umírající (to ovšem nebrání v tom, aby vedle jejich mrtvoly s novým partnerem velmi brzy znovu zahnízdili). Pozoroval jsem případ samice, která denně vodila svého téměř slepého druha ke krmítku, a jiné, která svého těžce nemocného partnera vždy na chvíli opustila, „pomazlila“ se se samcem jiným, a poté se opět vrátila nazpět. Z toho neplyne, že neexistuje poměrně značná promiskuita (i homosexuální mezi samci) – lze odhadovat, že dvě až pět procent mláďat pochází od jiného otce, nežli je jejich vychovatel. Ztracený partner je několik dnů hledán a houkáním přivoláván a zdá se, že jeho ztráta představuje jediný tragický moment v holubím životě, byť i ten do čtrnácti dnů většinou přebolí (holub je ze všech domestikantů jediným monogamním zvířetem – u všech ostatních, kde monogamie původně byla, například u hus či kachen, se ji podařilo selekcí rozvolnit). Případy bigamií jsou zcela vzácné a pak má vždy samec obě partnerky na zcela jiných místech, stovky metrů i kilometry od sebe vzdálených. Cyklické fungování páru se skládá vždy ze zhruba týdenních „líbánek“ před snesením vajec se vzájemnou výměnou něžností a krmením „z úst do úst“ a další zhruba šestitýdenní periody, kdy se oba partneři setkávají jen na pár minut při střídání na vejcích či mláďatech a v podstatě se k sobě téměř neznají. V tomto cyklu se také mění vnímavost na podněty v hnízdě – pouze tehdy, když nastává právě ta která fáze hnízdění, vnímají holubi vejce či mláďata a reagují na ně. Vejce či malé mládě podsunuté v jiné než příslušné fázi hnízdění zřejmě vůbec není vnímáno, protože v hnízdě jaksi být „nemá“ (podobný jev je samozřejmě znám i u lidí, byť málokdy v tak křiklavé podobě – vnější podněty jsou ovšem vždy filtrovány a propouštěny jen ty „relevantní“), větší mláďata jsou naopak se vším důrazem vyháněna. Vlastní mláďata od cizích jsou rozeznávána asi po deseti dnech a cizí jsou pak už těžko přijata, naopak vlastní jsou pak krmena i poté, co poodejdou mimo hnízdo – do té doby „bylo“ jen to, co bylo v hnízdě. Rovněž vazba mezi rodiči a potomky se po šesti až sedmi týdnech ztrácí a v pozdější době není po nějaké sympatii či naopak incestní bariéře mezi předky a potomky (i mezi sourozenci) ani stopy. Velmi zajímavé je sledovat vlny synchronicit, jak probíhají v čase holubím hejnem. Jednak se páry navzájem synchronizují v době jednotlivých zahnízdění (bývá jich tak šest do roka), byť ne vždy zcela přesně. Mnohem zajímavější jsou ovšem vlny odchovávání mláďat s jednou určitou charakteristikou – vlny převahy mláďat samčích či samičích či určitého typu zbarvení a kresby. Při aplikaci statistických metod, které ostatně byly k odfiltrovávání synchronicit vyvinuté, se pochopitelně ukáže, že na velkých souborech rozložení těchto jevů odpovídá běžným genetickým pravidlům – jen slepý by ale mohl jejich časové nakupení ve vlnách během roku či i mezi jednotlivými lety navzájem přehlédnout. Pokud se týká vztahu holubů ke smrti, je v případě nehybných mrtvol příslušníků vlastního druhu, i jim osobně známých, zcela lhostejný, s čerstvě zabitými kusy se dokonce někteří samci pokoušejí i pářit. Co je ovšem děsí, jsou nepravidelné pohyby jedinců raněných či dokonávajících. Úlek je ostatně jedním ze základních motivů holubího života a k panice je vždy poměrně blízko, jak ostatně lze u tvorů, jejichž jediná spása je v rychlém ulétnutí, dobře očekávat. Zdá se, že v holubím životě není většího traumatu nežli být zahnán do úzkých a pak chycen do ruky, byť se jinak v zásadě nic nestalo – držení v ruce či hlazení je pro tohoto tvora stejným či dokonce větším přízrakem než mnohá těžká zranění, která snášejí s největším klidem a odevzdaností, a lze soudit, že jim působí zřetelněji menší bolest než člověku či savcům obecně. Rovněž jejich schopnost k hojení ran je neuvěřitelná, i jen po zběžném sešití bez všech pravidel asepse (o podobné příležitosti nebývá nouze, protože dravci, například krahujci, začínají požírat šokovaného a vyčerpaného holuba zaživa). Kromě úleku hraje mezi holubími emocemi významnou roli i hněv a dominanční chování, jakési „vytahování se“. Z prvního resultují občasné rvačky mezi samci, přičemž útoky jsou vedeny do peří na temeno hlavy, čili na partii vitálně dosti důležitou (v úzkém prostoru znemožňujícím útěk je silnější ze zápasících schopen slabšího po mnohahodinovém snažení proklováním lebky utlouct k smrti). Velmi zřídka se dají pozorovat i rvačky v rámci páru, u nichž se mi nikdy nepodařilo zjistit příčinu. Dominanční nafukování volete, opticky zvětšující přední část holuba a rozprostírající lesklé peří na této partii, patří k nejoblíbenějším aktivitám, je to jakési předvádění se bez otevřeného útočného úmyslu, byť submisivní jedinci se v blízkosti takovýchto produkcí evidentně třesou (kromě vrkání, při této příležitosti vydávaného, mají holubi pozoruhodně chudý hlasový rejstřík – ještě k němu patří houkavé volání na druhého příslušníka páru, krátké zahučení při úleku či nevůli, žebravé pískání mláďat vůči rodičům a syčení a klapání zobáku, jímž mláďata straší vetřelce a útočníky). Holubi jsou jinak ptáci pozoruhodně sociální, jejich hejno není vedeno nějakým dominantním jedincem, nýbrž jakýmsi kolektivním „id“. Ve skupinách létají, odpočívají i si hledají potravu, při společném krmení nejsou patrné ani stopy závisti vůči jiný jedincům. Stejně tak jsou do hejna bez problémů přijímáni jedinci zcela cizí a jediným objektem, který je hájen, je hnízdní rajón páru v rámci holubníku. Častým jevem je kroužení celého hejna nad holubníkem (aktivita, která byla u některých plemen hypertrofována do formy mnohahodinových letů ve velkých výškách), což je činnost, která nějakým způsobem napomáhá utužovat kolektivní soudržnost, asi analogicky vytí u vlků či lidskému zpěvu při táborovém ohni (má-li u holubů něco malou stopu „paranáboženského“ chování, je to právě toto). Tyto vzdušné akrobacie jim přinášejí zjevné uspokojení, naopak neschopnost letu je asi nejbolestivěji snášeným hendikepem. V životě holubů sice hraje poměrně značnou roli učení (týká se zejména hledání nových zdrojů potravy, rozpoznávání nebezpečí atd.), ale je to vždy učení individuální. Létání i samostatný sběr potravy jsou osvojovány bez nejmenší stopy napodobování a tradice. Za celá léta jsem viděl jen jeden jediný nepochybný příklad napodobení – mládě, sameček, napodobilo dospělého samce sbírajícího vedle hnízdní materiál a také zvedlo suché stéblo. Měsíc či dva po vylétnutí z hnízda si holubi osvojují drtivou většinu všech poznatků a jedinci chovaní v této době pod uzavřením a v izolaci zůstávají „debilními“, nikdy už ztrátu nedoženou a většinou brzy hynou na nějaký úraz. Ve srovnání s lidským životem má holubí zcela jiné členění: embryonální vývoj ve vejci trvá osmnáct dní, plné velikosti holoubě dosahuje ve čtyřech týdnech (díky krmení „holubím mlékem“, kaší z tukově degenerovaných slizničních buněk volete, se jedná o téměř nejrychleji rostoucí obratlovčí mláďata vůbec), v pěti týdnech opouští hnízdo, v šesti už je samostatné, v půl roce pohlavně dospělé. Celý život holuba ovšem trvá za příznivých okolností až třicet let, z toho bývají samice plodné tak dvanáct, samci patnáct i více let. Holub pětiměsíční a dvacetiletý není téměř k poznání a určení věku u dospělých ptáků obecně je jedním z nejsvízelnějších úkolů. Každoroční výměna peří způsobuje jakési „znovuzrození“ (ani zde není jakákoli analogie šedivění u savců) a určité stopy zanechává věk jen na zobáku a nohách. Výraznější příchylnost k člověku (odmyslíme-li si jeho chápání jako zdroje potravy, což holubi hbitě postřehnou a jsou stavu si ji brát někdy i z ruky či na člověka je krmícího usedat) mají jen jedinci od nejpozději deseti dní věku odchovaní člověkem (i přes naprostou morfologickou odlišnost se holoubata snadno nechají krmit „z úst do úst“ jako od svých rodičů). Jinak vždy existuje nějaká útěková vzdálenost, daná z principu dědičně a kupodivu vůbec ne dobrými či špatnými zkušenostmi s lidmi. Holubí oči, většinou červené, jasné a svítící, a přece čímsi plazí a chladné, jsou jakoby kvintesencí celého tohoto zvláštního světa, živého, elegantního a pohyblivého, namnoze i něžně dojímavého, ale v posledku čímsi bytostněji cizího, nežli je třeba svět hyen či vorvaňů.
Praha, 1997
Němé tváře
Často diskutovaným tématem pozdního dvacátého století je ochrana zvířat před týráním a špatným zacházením. Není bez zajímavosti vrhnout historicko-psychologický pohled na celou tématiku, než začneme argumentovat v úzkých hranicích dobových termínů a v horším případě i frází. Prakticky všechny kultury znaly ve vztahu ke zvířatům „rozštěpení“ na zvířata ceněná, milovaná až hýčkaná a „ta ostatní“, s nimiž se mohlo dít cokoliv. I u takzvaných přírodních národů, jejichž zacházení se zvířaty je na naše poměry neobyčejně brutální (Eskymák psa, který mu nepatří, při setkání zastřelí či minimálně kopne, tropické lovecké národy uchovávají ulovená zvířata, protože v pralese není ledniček, v různě svázaném či zlomeninami imobilizovaném stavu po dlouhé dny bez hnutí brvou), vždy existují nejrůznější domácí miláčkové, ať už z řad ochočených divokých ptáků a savců či domácích zvířat, kteří jsou bedlivě opatrováni, s nimiž se členové kmene i v nouzi dělí o potravu a kteří jsou po smrti začasté oplakáváni a pohřbíváni jako lidé (u jihoamerických Indiánů hrají tato zvířata i roli „vyslanců“ svého druhu u lidí a při různých magických obřadech). Nález rakouského archezoologa E. Puchera z rakouské bronzové osady Stillfried, obsahující kromě kostí běžných domácích zvířat i celé pohřbené kostry starých a už artritických zajíců, jelenů a vlků, zjevně až do přirozené smrti chovaných v zajetí, je z této kategorie jevů (ovšem kostry vlčího páru nesly každá přes třicet vyhojených zlomenin, pozůstatky jakýchsi pravidelně opakovaných sadistických orgií – černá zákoutí lidských duší se od bronzové éry příliš nezměnila, byt’ povaha celé akce byla tehdy asi rituální). Zcela obdobná byla třeba i situace ve starém Římě, kdy na jedné straně se město hemžilo luxusními psíky, papoušky a opičkami, na druhé straně štvanice na divou zvěř v cirku přesahovaly vše, co bylo kdy v tomto oboru podniknuto (i po přijetí křesťanství za státní náboženství bylo zakázáno jen zabíjení lidských gladiátorů – „hry“ se zvířaty pokračovaly až do zkolabování impéria, kdy už přestal fungovat import šelem). Celkem nejinaká byla i situace na českém venkově až tak do druhé světové války – zatímco oblíbený koník byl slavnostně strojen, hýčkán a skládaly se o něm písně (i příslušníci východoafrických pasteveckých kmenů, například Masajů, skládali písně o svých oblíbených býcích či volech a též jim je přímo předzpěvovali, aby je pobavili), místo netopýra bylo na vratech (přibitý). Toto tradiční rozdělení zvířat na „dobrá“ a „zlá“, v pozdější terminologii „užitečná“ a „škodlivá“ (jako sekundární racionalizace), je také téměř universální (třeba zoroastrovský Írán uctíval či alespoň krajně chránil hovězí dobytek, psy, domácí zvířata obecně, ale také vydry, naopak přikazoval usmrcovat štíry, hady, žáby, želvy atd.). Výše naznačenou dichotomii ve vztahu ke zvířatům má pochopitelně i industriální civilizace západního typu, kde jako druhý pól ke klinikám a psychiatrům pro psy a kočky stojí skrytá inferna zemědělských velkochovů a laboratoří. Zvolna už se vytrácí z obecné paměti, že ještě tak do poloviny našeho století patřily sadistické manipulace s menšími zvířaty ke zcela běžným a regulérním zábavám venkovských (i městských) dětí, nad nimiž se nikdo nepozastavoval. Svou úlohu ve vymizení tohoto fenoménu snad sehrál i přechod k méně drastické a represívní výchově, nenutící tolik stržené násilí „dávat dál“, ale domnívám se, že naprosto převažující příčinou bylo zavedení televize, sytící dětskou potřebu drastičnosti a krvavosti přízraky na obrazovkách, ať už to byly válečné filmy let padesátých, či akční krváky dneška. Je dobře vědět, že každý takový film zachránil nožičky mnoha mouchám a možná se nejedná jen o „otravování nevinných dětských duší“, ale i o uspokojování jedné z jejich nejzákladnějších potřeb – o „sado-análním“ stadiu vývoje dětské sexuality mluvil už Freud. O této souvislosti věděli už dávno před Freudem američtí protestantští teologové, kteří se jako vůbec první (myšlenka individuální ochrany zvířat přichází neobyčejně pozdě) vyslovovali po polovině 18. sto-letí proti štvanicím na zvířata jako zábavě – jednak pro vzbuzování temných „parasexuálních“ vášní, jednak pro zneužití stvořeného k jinému účelu, nežli zamýšlel Stvořitel. První zmínka o zavrženíhodnosti „her“ se zvířaty, konkrétně s hmyzem, ze strany dětí nalézáme u britských duchovních (a zároveň entomologů) Kirbyho a Spence v jejich učebnici entomologie z roku 1817 („temné barvy“ a „hrozivou podobu“ střevlíků, roháčů a jiných brouků vidí jako namířené právě k odstrašování těchto dětských „predátorů“). Ještě Clemens Brentano v téže době ve svých hrách pro děti shledává podobné praktiky zcela v pořádku (jak si ti malincí pěkně hrají!). Na renesančních či romantických obrazech nás může překvapit krotkost „ochočených“ drobných ptáků – jsou totiž oslepení, dílem, aby neulétli, dílem, aby lépe zpívali. Teprve kolem poloviny minulého století se stává dobré zacházení se zvířaty součástí mravoučné dětské literatury. V téže době – ve čtyřicátých letech minulého století, vyšly první zákony na ochranu zvířat v Anglii (týkaly se zejména pravidel pro lov jezevců, dále koní a také kanárů užívaných v dolech jako indikátory důlních plynů – pro ně byl určen jakýsi „starobní důchod“) a v šedesátých letech v Prusku (je to doba, kdy ochrana lidí před útrpným právem je mnohde na kontinentě svěží novinkou – některé státy je odstranily až v roce 1815). Je sice pravda, že vztah ke zvířatům a k lidem je obecně vzato v jakési korelaci, ale není zdaleka tak jednoznačná, jak ji ochránci zvířat rádi prezentují. Je sice pravda, že v dobách masového týrání lidí se na zvířata obecně vzato hledí ještě méně, ale vý- jimek je dost. Německá třetí říše měla velmi přísný a v zásadě i dodržovaný zákon na ochranu zvířat, její nejvyšší činovníci byli zvířatům velice nakloněni (Hitler miloval psy, Himmler zejména užitkovou i okrasnou drůbež); rovněž přízračná aztécká kultura byla zvířatům velice přátelská. Poměr rovněž nelze spatřoval jako obrácený, ale je smutnou pravdou, že nejmilitantnější ochránci zvířat bývají přes chvályhodnost svých cílů často osoby s narušenou komunikací a vztahem k vlastnímu druhu, což je příznak vždy alarmující. Je dobře vědět, že evropský středověk, ovlivněný ještě silně germánskými a slovanskými původními představami, viděl na rozdíl od římského práva ve zvířatech i právní subjekty, nadané právy i odpovědností. Známé procesy s kobylkami či myšmi nejsou jen ukázkou středověkého obskurantismu, ale i posledním pokusem Evropy vzít mimolidské živé tvory vážně a jako sobě rovné a korektně s nimi i jednat (myši byly v jednom z těchto procesů regulérně souzeny, byt’ v nepřítomnosti, měly svého obhájce, rozsudek jim byl oznamován způsobem tehdy obvyklým u nepřítomných osob – byl vyvěšen na „černém prkně“ soudu – a zněl tak, že mají do čtrnácti dnů pole a louky určitého panství opustit, přičemž zvířata příliš mladá, přestárlá či gravidní mohou zůstat). Často byli souzeni i zvířecí jednotlivci zapříčinivší lidskou smrt či nějak se protivící řádu světa (kohout, který snesl vejce). Svatý František z Assisi, který chápal paralelně k buddhistické tradici zvířata jako bratry (ostatně takto chápal i stromy či abiotické jevy – slunce, vítr atd.), neváhal kázat ptákům a rybám, zpupná a zlomyslná zvířata naopak trestal. Na konci renesance „zvířecích“ procesů prudce ubývá a zřejmě poslední z nich se konal počátkem 18. století ve Španělsku, tehdy nejkonzervativnější zemi (jednalo se o mesalianci venkovského mladíka s oslicí – mládenec byl popraven, zatímco oslice, jejíž dobrou pověst potvrdila řada svědků, dostala pouze přísné napomenutí a několik ran holí). Karteziánský obrat znamenal radikální přehodnocení vztahu ke zvířatům coby pouze dokonalým mechanismům bez duše; jejich součástky jsou tak malé, že nejsou okem či lupou rozeznatelné. Descartes o zvířatech soudil, že „jedí bez chuti, naříkají bez bolesti“ – těžko se kde najde absurdnější a zkušenosti více odporující pohled. Tato koncepce otevřela pochopitelně dveře dokořán vivisekčním experimentům (například ilustrace Harveyových prací nechávají stěží uvěřit, že jejich jediným hybným momentem byla touha po poznání), často prováděným veřejně a pro zábavu (vivisekční předvádění důmyslnosti krevního oběhu patřilo například k oblíbeným aktivitám heterodoxního katolického kláštera v Port-Royal ve Francii 17. století). Kampaně proti vivisekcím začaly rovněž až v 19. století, předtím zastupovaly do určité míry „veřejnou dimenzi vědy“, stejně jako ukazování Van de Graafových generátorů, magdeburských polokoulí či leydenských láhví. (Ne že by dřívější doby vivisekce vůbec neznaly – prováděly se například v helénistické Alexandrii, a to i na otrocích – vztah k lidem byl ve starších dobách, které se musely k universitnímu humanismu dlouze propracovávat, velmi diferencovaný, římští otroci byli traktováni jako „nástroje mluvící“, paralelně k „nástrojům bučícím“ a „nástrojům němým“. Přírodní národy zacházely s lidmi mimo vlastní kmen neobyčejně tvrdě, vzpomeňme jen na metody likvidace zajatců u prérijních Indiánů; pokusy na lidech ostatně provádělo i nacistické Německo a v padesátých letech i Československá republika.) Náběhy k individuální ochraně zvířat jsou samozřejmě i v jiných kulturách než v evropské – obecně známá je všeobjímající ochrana všeho živého hinduismem a buddhismem, málo známo naopak je, že zbytečně zabíjet zvířata zapovídá i islám (všem těmto kulturním okruhům je na rozdíl od Evropy zcela cizí myšlenka dát těžce nemocnému nebo invalidnímu zvířeti „ránu z milosti“ – plahočí se dál, lidmi mírně podporováno a přikrmováno, se svým kismetem). Z vlastní zkušenosti znám praktiky zacházení se zvířaty v Turecku a Íránu – jsou sice poněkud drsnější než u nás, asi jako v minulém století (které tam kulturně-historicky vlastně je), ale bez vyložených zlovolností. I Čína, respektující i práva lidí jen velmi málo, má kromě řady pro nás sadisticky či podivně působících praktik (patří sem i záliba ve zrůdách a deformitách, od závojnatek až po zdeformované nožky čínských dam) i protichůdné tendence, třeba zvyk vypouštět živé ryby koupené na trhu. Dá se říci, že jistých pokroků se ve vztahu člověk – zvíře od počátku minulého století, a zejména od konjunktury šedesátých let toho našeho, v zemích západního civilizačního okruhu přece jen dosáhlo. Výsledky jsou však paradoxně nerovnoměrné – pokud se ve Velké Británii v šedesátých letech něco dělo za staženými roletami, mělo to jistě povahu erotickou, dnes se prý spíše jedná o zabíjení zvířat. Asi nejvíce se od počátku století zlepšila situace psů a koček, mnohem víc, nežli se zlepšil úděl lidí za stejnou dobu (úsloví typu: psí život, psa by nevyhnal, jako pes u boudy, zmlátit jako psa, utopit jako štěně, utahaný jako kotě atd. názorně ukazují, jak se situace za pár dekád změnila). V pokročilých industriálních zemích, jako je třeba Holandsko, skoro polovina obyvatelstva nejí maso či je konzumuje velmi málo a ptáci mohou v parcích hnízdit těsně vedle pěšinky beze všeho strachu (i moje sebrání rodinky žampiónů v leidenském parku bylo sledováno kosými pohledy). Samozřejmě jsou zvířata chráněna podle stupně podobnosti s člověkem. Ryby a bezobratlé řádný zákon nechrání a utrpení otrávených potkanů v kanále či mandelinek bramborových zasažených insekticidem pohne málokoho, pražení kávových bobů už je v pořádku zcela. Podle některých zlomyslníků je vegetarián ten, kdo neslyší rajčata křičet.
Praha, 1998; Tvar 6/99: 16
Podpírání
Čínská tradice vidí svět jako vzájemné podpírání se principů jang a jin, mužského a ženského (jejich pojmenování je sice v podstatě správné, ale je dobře vědět, že se jedná o abstraktní principy, příslušníci obou pohlaví je mají vždy oba a jeden z nich převládá pouze nepatrně; ostatně od Freudových a Jungových dob je obecná povědomost o výrazných a poměrně snadno reaktivovatelných duševních komponentách typických pro opačné pohlaví v každém z nás). Princip jang by odpovídal zhruba kombinaci evropských signatur Marse, Saturna a Jupitera – ohraničení, akce, úder, vláda, majestát, jednoznačnost, tvrdost, omezení, násilí, tvar a zároveň jakási nevnímavost ve stylu tetřeva hlušce atd. Princip jin pak spojení signatur Luny a Venuše – bezhraničnost, protékavost, proliferace, neforemnost, soucit, pasivita, čekání, utrpení, zneužívání, vydanost na pospas s příměsí jakési mírné komičnosti spojené s rozpaky a „eklhaftností“ přírodních substrátů. Čekání mírně vlhkých a mírně vysunutých blizen je toho asi nejlepší ukázkou – „průšvih“ nastane v každém případě; i při marném čekání a v konci konců i při opylení, po němž dojde k metamorfóze, „spotřebování“ a v zásadě zničení ženských komponent květu při tvorbě plodu. Protože celá civilizace našeho typu a zejména vědotechnika ji řídící je typicky jangová, založená na jednoznačnosti, rozhraničení, oddělení, rozhodnutí, jinový princip ze své povahy utiskuje a zneužívá a jeho osud se z hlediska civilizace tohoto druhu zdá strašný. V ženách, o mužích nemluvě, je pak jednostranně podporována jangová komponenta. Ženský princip totiž kooperaci jako rovný s rovným z povahy věci vylučuje, lze jej jen zneužívat nebo adorovat, přičemž v některých kulturách (neolit) převládala druhá řečená cesta, v některých (ta naše) první. Zvlášť eklatantní případy zneužívání a vykořisťování jinového principu jsou zemědělské velkoprodukce, zejména pak velkochovy domácích zvířat se svými nosnicemi či dojnicemi (kupodivu jsou kráva i slepice, v mnoha kulturách objekty náboženské úcty, i jeho vynikající praktickou manifestací, od přirozenosti i selekčním stupňováním je v nich jinová komponenta obzvlášť silná). (Obrazem děsivé komponenty jinu je třeba neohraničeně bující a proliferující samička parazitického korýše rodu Rhizocephalus cizopasící v krabech či bezkřídlé samice některých motýlů – nestvůrný vak vajec bez vlastní motoriky, vůle a formy. Naopak včelí dělnice, ač samiččího pohlaví, jsou na jinové komponentě oproti královně zkrácené, parazitičtí samečci některých hlubinných ryb, změnění v přívěsky svých družek, jsou naopak deficientní na jangové složce atd.) Ženský princip se brání jen další proliferací, dalším obrůstáním, zdánlivě bezcílným a bezúčelným bublavým bujením, podemíláním, stažením se do temnoty a tam dalším pokračováním v těchto činnostech (pěkným příkladem něčeho takového jsou i houby). Jinový princip jaksi čeká nejen na akci, sílu a tvrdost (podle Berďajeva je i širá Rus svou povahou typicky femininní), ale také na logos, s nímž se jaksi míjí a vylučuje. Osoby s akcentovaným ženským principem pak mají značný sklon ke „kosmickému vědomí“ a podvědomé anticipaci nejrůznějších skutečností, ale jejich vědomí z toho nezachytí nic – ani netuší, jaká moudra z nich padají a záhy je zapomenou. Jsou jakoby znameními, která potřebují interpreta ve stylu starověkých „theologů“, kteří z božského a živelného (třeba výkřiků Pýthie) získávali logos. Opačným a v zásadě k této interpretaci reverzním procesem je plození, kdy do jinového prostředí „zasazujeme logos“, genetickou informaci, a ono nám vytváří malá živá „znamení“. V zásadě je plození potomstva pro muže s vysychajícím zdrojem inspirace cestou, jak mimo sebe promítnout to (původně vlastně bytostně své) plodné, alogické a proliferující a získat tak ą konto někoho jiného část logu asi tak, jako lednička získává uvnitř chlad produkcí tepla mimo sebe. (Fertilita se s verbalizací jaksi špatně snáší, proto čarování a věštění tradičně provozovaly jen zřídka ženy v plodném věku, spíše buď panny, nebo stařeny.) S jinovostí souvisí i prázdnota, která je paradoxně matkou všeho (počáteční singularita, sjednocení všech polarit, je sice dokonalým nic, ale zároveň je potenciálně těhotná všemi věcmi, jejich tvary, barvami, chutěmi atd. – čeká, až z ní vznikne svět – ten povstává rozhraničováním polarit od sebe a vědotechnika k tomu dál napomáhá – například kovy původně implicitně obsažené v Zemi jsou příslušnou procedurou vyděleny a slouží k tvorbě dalších rozhraní). V době všeobecné adorace jangových kvalit se jin stahuje do nenápadnosti – pracovní podřízenosti (v extrémním případě až masochismu), drog, fantazií (do určité míry do tohoto řádu patří i televize), alternativní medicíny – i imaginace je jinová se svým bujením myšlenek, jejich počáteční nediferencovaností – počínaje Fritjofem Caprou a jeho Bodem obratu se za rehabilitaci jinové komponenty bere i New Age se svým důrazem na změněné stavy vědomí, cykličnost, mizení atd. Různé učené akademie, bojující proti všem těmto komponentám, představují jakési pevnosti jangovosti, formované v 19. věku, době největšího rozkvětu vědomého pěstování „mužských“ ctností (viz i eseje Hypertrofie samce a Cyklus vousu). Tato doba není nadarmo symbolizována železnicí, asi tím nejjangovějším, co kdy v dějinách vzniklo – civilizace sahala tam, kam až dosahovala železnice (asi jako dnes Internet), a strojvůdce, důmyslně ovládající mohutný mechanismus i živlové propojení ohně a vody v parním stroji, byl hrdinou své epochy. Tato získávala svou sílu mimo jiné i z mimořádně vysokého „energetického spádu“ mezi oběma pohlavími, kdy se u nich záměrně podporovala maximální jang-jinová polarizace (homosexuál či sufražetka byli v minulém věku tímtéž, co kacíř ve středověku – hlodali na samém kořeni systému a obdobně s nimi bylo i nakládáno). Společností, které získávají či získávaly svou dynamiku takovouto maximální polarizací, byla celá řada – například islámské kultury či v evropském kontextu rytířská éra. Záliba v jangových záležitostech – zbraně, boj a turnaje, lov s dravými ptáky, hostiny s exorbitantní konzumací masa, tradičního pokrmu dobyvatelů všeho druhu („jinové“ potraviny typu mléka či zeleniny byly od nepaměti spíše pochoutkou žen, mnichů, newagiánů atd.) – byla vyvažována adorací dam jako toho bytostně jiného a zároveň bytostně nepochopitelného. (Jin a jang se sice doplňují, přitahují a funkčně spojují, ale vůbec nechápou. To, co odpovídá přátelství, je souznění shodné, nepolární komponenty obou osob, od pohlaví teď zcela odhlédnuto.)
Praha, 1998; Tvar 10/99: 16