Stanislav Komárek: Pitevní praktikum pro pokročilé – pokračování VII
Proti uřknutí
Zakotvení moci je procedura v podstatě magická, či alespoň vymykající se v určitém aspektu běžným metodám zkoumání. Komplikovaná interakce lidských duší v rámci společnosti, ustalující se posléze na víceméně stabilním statu quo, je čímsi ještě labilnějším než Lorenzovy modely meteorologických procesů, vedoucí až k formulaci efektu motýlího křídla. Zajímavým faktem zůstává, že používání přímého fyzického násilí či jeho bezprostřední hrozby je záležitostí víceméně výjimečnou – buď proti „asociálním“ okrajovým vrstvám obyvatelstva, nebo ze strany „asociálních“ tyranských režimů. Valná většina mocenských interakcí ve velkém i v malém se odbývá v podstatě na základě dobrovolnosti, byť často se skřípěním zubů. Vůle jednotlivce je v poli působnosti dominantního individua, instituce či myšlenky jakoby ochromena a fascinována a nevzmůže se k zásadnímu odporu, byť by tento byl i možný. Takto si naše lidová tradice představovala uhranutí či haitská fungování zombií. Když z těch či oněch příčin padne respekt (horší už je věrohodně stanovit, jaké jsou tyto ty či ony příčiny), je pojednou obecně shledáno, že král je nahý, a moc se přes všechnu zarputilost a eventuální nahromadění represivní techniky ztratí jako sníh na slunci. Paradoxně tvoří objekt manipulace se svým manipulátorem či v horším případě oběť se svým katem jakousi jednotku, jednající téměř v prestabilizované harmonii a propojenou takřka intimním poutem. Staromexický zvyk, kdy vítěz uchopil poraženého v boji za kštici vlasů a pronesl formuli „Ty jsi můj milovaný syn!“, je toho zajímavým dokladem. Odpovědí mu bylo: „Ty jsi můj milovaný otec!“ a zajatec ho věrně a dobrovolně následoval až do svého poz- dějšího obětování bohům (i často diskutovaná a zpochybňovaná fascinace nejrůznějších zvířat jejich přirozenými požírači – hadi, kočkovité šelmy – a jejich často velmi chabá obrana při napadení jsou z této kategorie jevů). I zakotvení moci je v zásadě pomyslné, ať už tradičně v náboženském kontextu, či nověji v rámci demokracie v zásadě formou orákula. Ani ve světě vědy tomu není jinak – opření autority a z ní plynoucí reálné moci o publikace ukryté kdesi v hloubce knihoven je v zásadě stejně absurdní, jako její zakotvení třeba ve škapulíři se spárem z netopýra. I sebeliberálnější společnost se rozpadá na řadu drobných feudálních lén rodinného či institučního charakteru, na tisíce miniaturních tyranií a jednotek požírač-kořist či parazit-hostitel. Pro snazší vymaňování se z dosahu sil, chápaných tu jako démonické, tu jako dominantní (v zásadě nekalkulovatelně ovládajících), existuje celá řada účinných obřadů. Především jsou to ceremonie, obnovující v manipulovaném mélos, to jest vnitřní rytmicitu a vnitřní tonus. Odedávna je proti démonům používáno přeříkávání manter (či třeba růžence), zvonění, bubnování, bití do gongů. Zpěv rovněž tradičně dodával odvahy, ať už ptákům při obraně teritoria, či poutníkům při cestě zšeřelým lesem (podle staroněmeckých zákonů mohl být dokonce zabit ten, kdo šel lesem tiše, pro předpokládaný zlý úmysl). Vůbec vyluzování nejrozmanitějších zvuků je v dominačních soupeřeních velmi oblíbeno a nejedna hovornost či tlachání není až tak projevem rozverného či mdlého ducha, jako spíše namnoze úspěšným „zaříkáváním“ těch, kdo se snaží dotyčného dostat pod svou sféru vlivu (neboť kdo mlčí, souhlasí). Jiným z obranných rituálů je vyvázání se z běžných vazeb a běžného úzu, od mumlání vět bez logické souvislosti (mezi pochopením a uchopením je jen malý rozdíl – logika je nástrojem komunikace, a to zhusta i destruktivní) až k svobodě bláznů a šašků, či akcentováním příslušnosti jinam (třeba užitím cizího jazyka; podle dávného arche- typu stojí cizinec jaksi pod ochranou bohů). V každé kultuře dochází k novému rozvrhování ohrožujících momentů už pojmovým aparátem. Je nespornou pravdou, že věda je svým způsobem velmi osvobozující – nesmírnou redukcí nejrozmanitějších sil, jejichž pravou povahu tak jako tak těžko nahlédnout, na několik málo základních a zásadní zredukování, či spíše popření intencionality ve světě působí už mnoha generacím pocit jistoty, chráněnosti a snadné orientace. Podobným způsobem osvobozovalo křesťanství od předkřesťanských bohů jejich redukcí na subalterní diblíky. Vždy se však jedná jen o nahrazení jednoho ideového poddanství jiným a strach z křesťanského pekla či ze scientistních přízraků typu ozonové díry či karcinogenů bohatě vynahradí vysmeknutí se Triglavovi či duchům předků (navíc každý myšlenkový systém přece jen některé záludnosti světa odráží lépe než jiné). Jen jsou tyto nové světy jaksi jednoznačnější a přehlednější. Ohrožující mocnosti jsou vždy znovu vyvolávány z říše myšlenek do života a v zásadě zaváděny na svět. Obavy z ďábla vedly v raném novověku až k jeho uctívání včetně inscenace černých mší – tím se teprve dostává tato idea skutečně do materiálního světa. Vtrhávání idejí-démonů (viz článek Anatomie posedlosti) do reálu mezi nás bývá někdy dramatické a zničující, jako třeba v případě hitlerovského Německa. Každý z těchto ideálních „přízraků“ je jen tam, kde je v něj dostatečná víra. Demokracie se zhroutí jako domeček z karet, je-li značnější část národa posedlá nějakou totalitní ideologií. Operace související s mocí se pohybují ve zcela zvláštní rovině – není principiálního rozdílu mezi probodáváním voltické figurky obřadníkem kultu vúdú a škrtáním jmen v likvidačním seznamu diktátorovou rukou, či mezi šamanským pláštěm a frakem diplomata. Není náhodou, že tibetská kniha mrtvých vyzývá k usebrání tváří v tvář hrozivým božstvům, která má zemřelý spatřit – má v nich rozpoznat derivát vlastní duše a vlastní obrazotvornosti.
Praha, 1993; Tvar 1/94: 17
Proces zastoupení
Freudova sentence o tom, že jsme žiti temnými, neznámými silami, má nepochybně širší dosah, než měl její tvůrce v úmyslu. Pohnutky lidských činů a způsoby vztahování se k jiným nejen že nejsou primárně vědomé, kontrolovatelné a racionální, ale nejsou jednoznačně interpretovatelné ani jako projekce jiného, v principu pochopitelného světa, světa podvědomí či nevědomí. Nejenže lze na jednu a tutéž situaci bez problémů navléknout větší počet navzájem se vylučujících interpretací, ale podle hloubky záběru se postupně dostáváme jako při odloupávání cibulových slupek až k vrstvám, pro než chybí vhodný pojmový aparát – vnitřek „bulvy“ zůstává vždy temný a nenahlédnutelný. Jakkoli v „postfreudovské“ éře nejrůznější školy významně přispěly k interpretacím lidského jednání a jeho pohnutek, leží základní problém mimo rovinu takovéhoto poznání, jen hloub a hloub ustupuje do tmy a nabývá méně naivních forem, než jaké se ve všedním světě zdají být a než jak je v zásadě prostomyslné a na objektivitu pevně věřící pozdní devatenácté století traktovalo. Nekalkulovatelná a nenahlédnutelná komponenta lidského chování, rozhodování a vztahování se jako plž do ulity zatáhne vždy o patro dál, než kam se svým poznávacím aparátem pronikneme. Rovněž rozlišení vědomé a nevědomé či podvědomé komponenty v chování se hodí jen pro některé extrémní případy. Většina reakcí, rozhodnutí či činů je právě na pomezí obojího a v posledku můžeme jen konstatovat, že co se děje, děje se, bez možnosti přesné lokalizace, na které že rovině se to vlastně intencionalita nachází. Touto „relací neurčitosti“ se duševní procesy poněkud podobají subatomárním. Vztahování se k jiným lidem, věcem či myšlenkám je hezkým případem toho, jak primárně neverbalizovatelné pocity dostávají přece jen slovní výraz a namnoze i raciomorfní podobu. Příčin přilnutí, či naopak odporu k něčemu se v posledku nedohledáme a nelze je než konstatovat. Starořecká tradice v celém světě spatřovala „lásky“ a „nepřátelství“ mezi věcmi, lidmi, zvířaty, hvězdami, drahokamy a tak dále. Na dnešní poměry působí bezpochyby naivně, pokud konstatujeme hluboké a nepřekonatelné nepřátelství mezi liškami a zajíci – lišky zajíce, kde mohou, dáví a tito zase před prvními jmenovanými panicky prchají. Novověký pohled na přírodu, vidící v obživných instinktech a energetických tocích primární pohnutky živého světa, se může nad podobnou interpretací, stavící „subjektivní“ pohnutku nad „objektivní“, jen pousmát. Trochu jiné světlo lze zahlédnout při posuzování pohnutek lidských činů, kde primární „subjektivní“ pohnutka hledá a posléze nalézá „objektivní“ zdůvodnění. V jedné Čapkově povídce se pokoušejí pánové od soudu vymámit z venkovského prosťáčka, proč že vlastně zabil svého tchána. Kromě hluboké, jaksi „metafyzické“ zášti se však doberou jen verbálních banalit („to bylo skrze ten jetel…, skrze tu kozu…“ atd.). Příběh však hezky ukazuje obvyklou cestu „od dojmu k pojmu“, cestu verbalizace a racionalizace primárně nenahlédnutelných pocitů. Slabomyslný chalupník byl pro sofistikovanou justiční mašinérii jistě snadným soustem, ale se vzrůstajícím tréninkem a myšlenkově-formulační brilantností se situace stává méně přehlednou. Při nejrůznějších odborných expertizách, vědeckých posuzovacích činnostech, dobrozdáních a sporech lze dobře vidět, do jaké míry je skryté (někdy i před sebou samým skryté) přání otcem myšlenky. Předsudek objektivity dává pak těmto slovním seskupením povahu orákula. Samozřejmě že lze skutečnost pentlit jen do určité míry, ale tato míra je dosti značná. Ve světě justice bývá zvykem při ne zcela eklatantně protizákonných, ale přece ne zcela čistých počinech mluvit o ohýbání práva. Jak tomu říkat ve světě technologií a přírodních či humanitních věd? Ohýbání jsoucího? Tyto nejhlubší sympatie a antipatie se od jiných pocitů a dojmů liší tím, že nebývají obvykle označovány jedním slovem, a neústí tudíž v posledku do pojmu, ale do mnohotvárné, pokaždé ad hoc vytvářené a nezřídka zcela nové verbalizace a racionalizace, která se pak snaží emoční náboj prezentovat jako něco sekundárního, odvozeného. Lze svět chápat jako výsledek skrytých lásek a nenávistí mezi idejemi, myšlenkami, geny? Je živý organismus cosi jako ztělesnění přátelského sdružení genů? Či jako jejich účelový kartel (jak jej vnímá Dawkins), v němž každý z jednajících sleduje egocentricky jen vlastní prospěch a maximální seberozšíření (což je opět hezký průmět sociální reality konce dvacátého věku do biologického „zásvětí“)? Není vposledku celý svět ztělesněním, objektivizací temných a špatně nahlédnutelných sil v jeho nitru tak, jako jsou naše výpovědi o něm verbální objektivizací našich? Credo, quia absurdum.
Praha, 1993
… vesele chci zemřít
Při pročítání písemností husitské éry se maně vtírá otázka, do jaké míry se na vzniku tehdejších myšlenkových proudů a společenských tragédií podílelo intenzivní studium logiky na nedávno založené pražské universitě. Scholastika pozdního středověku tímto svým zájmem výrazně akcentovala a formalizovala pradávný lidský archetyp o jedinosti a výlučnosti pravdy. Jako pravda v tomto smyslu je brána nějaká myšlenka, jejíž aplikací lze konzistentně vykládat svět (obdobné základní myšlenky ve vědě nazývá T. Kuhn paradigmaty). Takových je pochopitelně nemálo. Nutnost navázat se na jednu takovouto pravdu je v lidské duši zakotvena stejně pevně jako třeba doživotní vazba monogamních ptáků (labutě, divoké husy, holubi) na jednoho partnera (o této specificky lidské zálibě v „podpůrných“ idejích blíže v článku Anatomie posedlosti). S nástupem postmoderny často diskutovaná otázka plurality světů a plurality pravd je záležitostí značně ožehavou. Možnost současného prožívání dvou myšlenkových světů, navzájem se zhusta vylučujících, jako pravdivých, vyžaduje dlouhého tréninku a při zcela konsekventní aplikaci je atakou na duševní zdraví a integritu. Mnohem častějším a lépe zvládnutelným jevem je jakési „vyjíždění z drážky“ v krizových a stresujících situacích a uchylování se ke zcela jinému „paradigmatu“, většinou staršímu a archaičtějšímu. Nejedno černé kuře bylo za neúrod a živelných pohrom obětováno Perunovi ještě dlouho po kristianizaci, nejeden vášnivý vědecký pozitivista se nechal před smrtí zaopatřit svátostmi. Pluralita světů a pravd se pak v praxi i nejliberálnějších a nejotevřenějších postmoderních společností realizuje ve vrstvách či subjednotkách společnosti jen vzácně a málo se přesahujících, které jsou svým přesvědčením víceméně monolitické. Vzhledem k tomu, že různá abstrakta existují tím silněji, čím jimi operující myšlenkový systém má více přívrženců a čím více může jejich respektování a vyvolávání do života ovlivňovat chod společnosti a světa vůbec, poskytují moderní velkoměsta značně pestrý pohled. Na malé ploše tu dochází současně k uřknutím a očarováním, tápání exkarnovaných duší v bardu, transsubstanciacím, vykořisťování přivlastňováním nadhodnoty, výmazům z obchodního registru, hyperinflaci i genové expresi a interakcím subatomárních korpuskulí. Jednou věcí je tolerance založená na nahlédnutí neschopnosti prosadit pravé učení se vší konsekvencí, či na poklesu skálopevné jistoty, že tento monopol na pravdu skutečně a bezezbytku máme, tak jak byla počínaje 18. stoletím v novověké Evropě postupně prosazována, a zcela jinou je snaha v pluralitě pravd skutečně žít a značně protichůdné pravdy současně akceptovat. Tento požadavek, v nové Evropě vznesený poprvé z uměleckých kruhů (například F. Kafka), se mnohem snáze realizuje v dálněvýchodním kulturním okruhu, polárním viděním světa jen málo zasaženém (mnohasetletá symbióza šintoismu a buddhismu v Japonsku je toho hezkou ilustrací). Přitom je zcela jedno, myslíme-li si v posledku, že pravda je pouze jediná, jen její konkrétní formulace v důsledku našich pojmových rozvržení nutně různá, či zda nám tento společný kořen mizí ze zorného pole. Méně trénovaní, byť velice inteligentní lidé našeho kulturního okruhu stejně nakonec k jedinosti pravdy tendují a i pouhé prosazení tolerance vůči jinak myslícím (které ve skutečnosti žádnou pluralitu nepředstavuje, pouze právě výše zmíněnou dobře oddělenou snášenlivost) se historicky prosazovalo obtížně. Značný předstih v tomto směru například Holandska před Sicílií dává tušit, že přirozená mírnost, nevýbojnost a emoční chlad jsou pro takto chápanou toleranci velmi dobrým předpokladem. Přirozenou reakcí na vyslovení eklatantní ne-pravdy, to jest ostře odlišného názoru, je rána pěstí, jak se o tom lze návštěvou v nejbližším hostinci snadno přesvědčit. Jako ztělesněný reprezentant pravdy figuruje od nepaměti charismatický vůdce, prorok, osoba pravdu přímo nahlížející po způsobu šamanů, vizionářů či básníků (archaických). Zde není pro diskusi sebemenší prostor – kdo se protiví hlasu shůry, bude smeten. Kompromisnický postoj dnešních intelektuálů s ceremoniemi diskusí je v zásadě procedurou sebezáchovnou – prorokovi staré školy nezbývalo, než se stát vůdcem, nebo být ukamenován (v mnoha případech nejdřív zahlazen ze světa a poté ex post vůdcem – mrtvý prorok je neproblematický, manipulabilnější a má mnohem širší použití než jeho dosud existentní bratr). Evropská historie nezažila tak mnoho období, kdy docházelo k prolínání různých světů a jejich pravd – kromě postmoderny to byla ještě renesance, pozdní antika a snad i preklasické období starého Řecka. Toto střídání „klasických“ epoch s „renesancemi“ připomíná do značné míry sekvence ledových a meziledových dob. „Ledová“ klasická období nechávají svět jaksi „zatuhnout“, „tvrdé“ popisy zvítězí nad „měkkými“ (například geometrie, logika či descartismus proti poesii, mytologii či naturfilosofii). Novověk ve snaze nalézt v minulosti sám sebe nemá „renesance“ za důležité, protože netvoří vnitřně konzistentní systémy, a má je v nejlepším případě za eklekticismus, synkretismus, ne-li přímo za éry žvástu. Tato období jsou vždy velice významná, ne snad tak nadějí, posléze vždy zklamanou, na univerzální, syntetickou pravdu všech pravd (její společný jmenovatel by byl tak nevýrazný, že by nestála za řeč), jako spíš vznikem zcela nových kvalit myšlení na průlinčitém rozhraní více myšlenkových systémů (například vznik racionality při interakci dvou různých mýtů). Ne náhodou mají některé koncepce poslední doby – „fuzzy logic“, vyvstávání struktur z „tvůrčího“ chaosu a podobně – styčné body s předaristotelovskou či ještě archaičtější vrstvou myšlení.
Praha, 1994; Tvar 13/95: 12
Vyhasla ohně kouř
Plápolající, živý plamen ohně, nevypočitatelný, náhle vzplanuvší a náhle zase skorem uhasínající byl od nepaměti nahlížen jako typický příklad živlu. Fascinující, strhující a mocný a zároveň i potenciálně nebezpečný a schopný věcí nečekaných a děsivých na sobě ukazoval některé aspekty přirozenosti, na jiných věcech na první pohled ne tak zřetelné. Tato hemživá proměnlivost a dějovost, mýtičnost, epičnost přirozeného světa vždycky znova a znova ve vlnách přitahovala zájem myslitelů a poté je zase odpuzovala a jevila se nebezpečnou, nekultivovanou a nežádoucí. Je zvláštní, jak civilizace tento typ přirozenosti od samého počátku omezuje a kanalizuje, zdá se, že se stále stoupající tendencí. Paradoxně je nejtvrdší strukturou, formující společnost a udržující její tvar, myšlenka či tradice (jako jejich umně spletený soubor); podle okolností podpůrný korzet či svěrací kazajka. Struktury takzvaně ekleziomorfního typu, spravující vlastně pouze paradigma, jsou těchto strážců tradic nejtypičtějším příkladem. Ale i justiční a správní aparát je z podobného typu jsoucen. Udržují a brání ideální skelet společnosti, bedlivě a tvrdě hlídají toto její dědictví. Jejich členové strukturou v ideálním případě od mládí do smrti pouze protékají, aniž by zanechali výraznější stopy. Je-li žezlo předáno, mohou se s klidem odebrat k praotcům s jistotou, že všem úchylkám bylo zabráněno a že ač oni sami (a namnoze ani nikdo jiný) z toho příliš neměli, dědictví bylo uhlídáno. Stereotyp se opakuje, kolem nauky, jak s oblibou praví buddhistická tradice, je otáčeno. Na osobnosti zde nezáleží a struktura dbá, aby její členové odvozovali svůj význam pokud možno jen ze svého hierarchického postavení, ne z jiných zdrojů. Ač namnoze měkce působící a od reálné moci vzdálení, jsou to právě strážcové paradigmat, kdo v posledku společnost formuje a řídí a je ve svých činěních nejtvrdší. Přirozená a nesofistikovaná bytí, zbavená či dobrovolně rezignovavší na odpovědnost za sebe sama, se stávají substrátem, z něhož vyrůstá a je modelována společenská moc a sláva. Jako nosnice v drůbežárnách, kanónenfutr na bojišti či konzumenti postindustriálních rájů žijí či bez valného odporu dokonávají své životy za pasteveckého dozoru elit. Plamínky původního bytí nesměle probleskují azbestovým myšlenkovým konstruktem. Uražení a ponížení, ohlupovaní i opečovávaní a zahrnovaní lichotkami se příliš nestarají o to, co příští den přinese. Nezanechají stopu, stejně jako ji nezanechají jejich radosti a bolesti. Televizní seriály se jako deficientní formy eposu vynořují z bezmezna a opět do něj vyznívají, tak jako mizí loňské listí. Jsou nepochybně banální, tak jako je svým způsobem banální brukev či plž – a zmizí z matnic obrazovek stejně nenápadně jako oni ze světa. Přirozený svět, navíc takto zastřižený, je zvláštní směsí naivity i hlubokých pravd a stává se, zhusta i dobrovolně, materiálem pro výše zmíněná bratrstva s deficientním prožíváním světa, tendující k jeho pohlcování mocí. Jen ona zanechávají trvalejší stopu, schopná zorganizovat sepsání a reedice kanonických spisů či stavbu památníků ze žuly. Nezbytná tvrdost těch, kdo ať cokoli svážou, je to svázáno, a cokoli rozpojí, je rozpojeno, budila vždy u vnímavější části intelektuality kritiku, aniž si tito obhájci ušlapávaných uvědomovali, že se obracejí jen k odvrácenému aspektu sebe samých. Od archetypální evangelijní situace, kde úspěšná kooperace expertů ve věcech Zákona a římské byrokracie* „fixuje“ ono špatně uchopitelné na dřevě kříže, až po sofistikované novověké manipulace s přirozeným bytím není až tak daleko. Už písmo samo je fixovaná řeč, tak asi jako trvalý preparát nálevníků v kanadském balzámu. Svět tvarují paradoxně ti, kdo svou vlastní živost omezili na jakési minimum, příslušníci ekleziomorfních struktur, strážci dědictví a pravd. V pevné skořápce doutnající jen minimálním plaménkem dovedně balancují na hraně mezi životem a smrtí. Právě oni jsou dějinotvorní i památkotvorní – sedimenty minulosti jsou plné jejich tvrdých vnějších i vnitřních skeletů. Ti napravo od nich, svět přirozených bytí a všednosti, se objevují i mizí s nenápadností trávy na louce, jen občas jejich plamen nekalkulovatelně zašlehne mimo oblast kontroly. Na druhé straně už je smrt ve své nezastřené podobě.
Praha, 1993
*Pozoruhodné je i těžko přehlédnutelné spojení Apeninského poloostrova s více či méně skrytým kultem strnulosti a nehybnosti a v posledku i smrti od nejstarších dob (Etruskové, eleatští myslitelé, například Parmenides, Římané a jejich pozdější dědici). Tento způsob zacházení se světem přináší svou organizační dokonalostí, právní proorganizovaností a kanalizováním všech přirozených tendencí nutně deformity na všech úrovních, aby takříkajíc kvalita produkovaných protéz vynikla. Zjevně manifestační formou tohoto způsobu vztahování se k bytí může být třeba Koloseum s perfektně organizovaným uskladněním a transportem šelem a gladiátorů, odtoku krve etc. Jiné fasety jsou méně drastické a snáze unikají pozornosti. Volné proliferaci čehokoli, zejména myšlenek, se v tomto prostředí nikdy nedařilo.
Princip úlu
Pojem kolektivního nevědomí se stane zřetelnějším, nezačneme-li v jeho aplikaci od lidí, ale od nižších organismů. „Nadindividuální organismy“ typu včelího úlu či mraveniště jsou jakýmsi vyjádřením kolektivního nevědomí par exellence – tam, kde o individuálním vědomí těchto mluvit, je to, zdá se, právě kolektivní nevědomí (ať už tento pojem opíšeme jakkoli), co řídí tuto prestabilizovanou harmonii, ať už vypadá jak chce chaoticky a hemživě. I v hejnech ryb či ptáků a ve zvířecích societách obecně hraje nepochybně nevědomí velkou roli. Chápeme-li podle antických tradic duši jako princip udržující celost a funkčnost nějakého organického celku, není tato představa až tak nepochopitelná. Nevědomí (individuální) vyššího organismu je v podstatě kolektivním nevědomím jeho buněk, oním integrujícím principem. Část autonomie je delegována vždy na celek, ale tento podíl může být velmi různý – trepka rejdící v populaci sobě podobných delegovala nesrovnatelně méně než červená krvinka v žilách člověka. Kolektivní nevědomí buněk či jiných komponent organismu (či „nadindividuálního organismu“) by nám zde splývalo s aristotelovsko-dreischovskou entelechií. V méně zřetelné formě pak vidíme tentýž princip i u více či méně individuálně žijících organismů včetně člověka. Je vždy znovu a znovu zajímavé sledovat, jak z archaických vrstev kolektivního nevědomí a jejich posunů vyrůstají „velké“ dějiny. I genius loci velkých měst vzniká podobným způsobem – nemůžeme zde déle žít, aniž by nám lokální kolektivní nevědomí neproniklo „pod kůži“, jak píše Jung. Velká města ostatně kondenzují kolektivní nevědomí celé oblasti, z níž přichází jejich obyvatelstvo, jako v ohnisku. Když se do nějaké země či města ponoříme, poměrně záhy se na jejich způsob cítění napojíme a to, co se ještě před nedávnem zdálo absurdním a nežádoucím, najednou dobře chápeme a žijeme uvnitř toho. Svým způsobem může lokální specifika lépe reflektovat čerstvě přicestovavší cizinec než dávný starousedlík (žijeme-li od mládí uvnitř ledničky, stěží nahlédneme existenci chladicího mechanismu). Autonomně probíhající pulzace v kolektivním nevědomí produkují onoho „ducha doby“ módou počínaje a politickými otřesy konče (pro pozdější generace je ovšem minulost i zdrojem podivení a pohoršení, už vzhledem k tomu, že duch doby vyprchal). Tak sedí celá společnost vzásadě na sopce, jejíž kořeny nedohlédá. Ostatně momentů, kdy kolektivní nevědomí vede národy do zkázy (například příliš silná projekce kolektivního stínu na nepřátele), zas není tak mnoho. Stejně jako individuální nevědomí, pokud je správně pochopeno a je mu dán prostor, vyhmatává pro jednotlivce optimální životní program, činí tak pro větší society i nevědomí kolektivní. Je přitom charakteristické, že nevědomí za sebou smazává stopy vlastní anticipační činnosti a mnohé dávno tušené a připravované události pak ve vědomé rovině prezentuje jako náhlou a překvapující náhodu. Stejně tak přetváří individuální i kolektivní vzpomínky na cosi jako individuální či kolektivní mytologii, která se podobá pramenně doložitelným událostem asi tak jako Staré pověsti české vědecké historiografii (přitom je základním konstituujícím momentem vždy současný stav, k němuž minulost vždycky nějak poukazuje a logicky do něj ústí). Zajímavým zohledněním kolektivní povahy nevědomí (i kolektivního vědomí) je propojení lidí sítí telefonních a televizních kabelů či vlnami bezkabelových médií. Zatímco na povrchu televizního programu je tenká slupka onoho kolektivně vědomého, jeho hlubší vrstvy z onoho kolektivně nevědomého vycházejí a je i oslovují. Je možné, že tyto neustálé „ventilace“, „proplachování“ kolektivního nevědomí zabránily v posledních desetiletích jeho ničivým výbuchům globálního rázu, známým z obou světových válek. Kolektivní „duše“ nemusí být nutně jen duší davu a lůzy – je dobře známo, jak řada významných myšlenek či hnutí začala jako malé, ale odhodlané a svým vyzařováním silné „intelektuální hnízdo“, které se rychle rozrostlo, a že skutečná vůle k nejrůznějším věcem, ať dobrým nebo neblahým, začíná a šíří se právě takhle. V kolektivním nevědomí a polovědomí své doby a místa plaveme jako v bazénu s vodou. Skýtá nám nejrůznější šance, z nichž utopení je pouze jedna z mnohých. Není ovšem doporučitelné halucinovat, že bazén je prázdný.
Praha, 1994
Souboj titánů
Sobě ježek kadeřav. Staročeské přísloví
Představa zásvětního či podsvětního boje, vedeného určitými principy s největší nelítostností, je prastará a v mytologii i literatuře se objevuje velmi často. Je obtížno se zbavit dojmu, že mezi různými poeziemi (či poetikami) je tento vztah nezřídka obdobný. Poezie jakožto nejstarší typ tvůrčích aktivit (řecké poesis znamenalo tvorbu obecně a ve vědeckém žargonu si tuto konotaci podrželo – hematopoéza čili krvetvorba) je svou samou podstatou velmi archaická a atmosféra neolitu či bronzu z ní dýchá zcela nezaměnitelně. Tato éra se nevyznačovala ani tolerancí, ani smyslem pro pluralitu světů, nýbrž v ní namnoze úder sekeromlatu předcházel otázce po identitě. Ti, kdo mají s poezií či autentickou písňovou tvorbou co do činění, ukazují i v dnešní době namnoze tyto starobylé rysy a dá se skoro říci, že ne oni sami, ale poezie v nich se mezi sebou špatně snášejí (soulad a vzájemný obdiv je u lidí tohoto rangu naprostou výjimkou). Poezie (je-li autentická) je na verbální rovině stejně dobrým výrazem autorovy přirozenosti, jako vnější podoba rostliny či živočicha je výrazem přirozenosti jejich. Tato skrytá podstata, ať už v ní vidíme dawkinsovský genový kartel, či portmannovskou niternost (Innerlichkeit), se projevuje tu u datlové palmy chocholem listů, tu u básníka slovními uskupeními, bytostně blízkými jeho podstatě tak asi jako tělesné šťávy či potomstvo. Pouze děti jsou ještě objektem, přes nějž jsou lidé srovnatelně zranitelní jako přes poezii. Tak jako třeba vlka a rysa těžko společně chovat v těsné klícce, je radno i některé typy poezie držet od sebe dále. Ne že by snad jen jeden z nich byl ten pravý, ale jsou výrazem přirozeností tak rozdílných, že mezi nimi panuje zvláštní, iracionálně temná zášť (přímo se dere na jazyk německý termín Urfeindschaft). Hluboko za světem snad probíhá něco jako souboj holých idejí. V jícnu cosi s velkou intenzitou temně duní a jen se značnou dávkou optimismu lze uvěřit, že právo.
Praha, 1994; Literární noviny (Přítomnost) 18/95: 4
Hladová štreka
Jedním ze základních leitmotivů křesťanství i z něj odvozených sekulárních nauk je přesvědčení, že na straně chudých či neprávem pronásledovaných je ctnost a morální převaha. Nejrůznější myslitele a reformátory vždy vzrušovala vitalita, schopnosti a nadšení těch, kdo se drali k různým aspektům kultury z nejubožejších výchozích pozic či je v těchto situacích hájili. Vždycky se tu přetřásá otázka, kolik talentů je sociální či politickou tvrdostí pošlapáno a navždy umlčeno, a země s bohatou represivní tradicí, například Rusko, těmito smutky a s nimi spojenými nadějemi doslova žijí. Ztížení životních podmínek či jiné fyzické trauma jako faktor vyvolávající rozkvět (doslova) patří do oblasti všednodenní zkušenosti pěstitelů nejrůznějších rostlin. Radikální omezení zálivky je podmínkou kvetení mnohých kaktusů a stará rabiátní praktika utažení nekvetoucích ovocných stromů drátem se málokdy minula účinkem. Všeobecný rozkvět po zlepšení životních podmínek nenastane nikdy v tom rozsahu, jak si jej mnozí představovali, a tato skutečnost je příčinou nejednoho zklamání. Namísto boje za pravdu přichází její administrování, existenciální prožitek ustupuje rutinérství, touha po sebezdokonalování všeobjímající nudě. Není vůbec náhodou, že celoevropsky byla třeba dvacátá léta našeho století nesrovnatelně plodnějším obdobím než v obecné prosperitě tonoucí léta sedmdesátá. Lyrickému básnictví a jiným „chtónickým“ proudům v lidském tvoření se obecně lépe daří za společenských kataklyzmat a pokud právě neprobíhají, vytvářejí si je jejich nositelé sami, v malém. Skutečně do hloubky jdoucí básnická (a třeba taky šamanská) produkce se děje jaksi ą konto rezerv, jakousi pomalou a řízenou sebedestrukcí s „pozitivním vedlejším účinkem“ (který třeba u prostého schizofrenního rozpadu či alkoholismu chybí). Proto je ostatně nápadné, že tyto schopnosti se v přímé linii prakticky nedědí, v příkrém rozporu ke schopnostem jiným, například matematickým či hudebním. Kreativita jiného typu, než je třeba rutinní produkce beletristická či vědecká, se dostává na svět dost těžko a v různých obdobích může sklouznout do zcela odlišných sfér. Je vůbec pozoruhodné, jak byla některá dějinná období v některých směrech jalová (třeba středoevropské 17. a 18. století literárně na úkor velkého rozvoje muzikality). Ať je ovšem společenská situace jakákoliv, spojení kreativity s určitým druhem napětí, v horším případě i osobního strádání, lze těžko zrušit. Huxleyova vize „krásného nového světa“ bez problémů a frustrací názorně ukazuje, jaké jsou duchovní plody zaplněného žlabu. Dobře opatřené krávy se kolem alpské salaše pasou tiše a neproblematicky a mléčné výrobky jsou jejich jediným výstupním produktem. Pokud přitom kdo píská na šalmaj, je to sociálně deprivovaný pastevec.
Praha, 1993; Tvar 19/94: 7
Ex profundis
Činnost některých umělců, zvláště pak určitého typu básníků, bývá tradičně přirovnávána k sopce. Rizikové a mrazení vyvolávající vyvrhování magmatu z hlubin působí spoušť i fascinaci. Řecké „poesis“ znamenalo původně tvorbu obecně a tvorba nového je neodmyslitelnou součástí fysis, ať už se jedná o tvorbu slovesnou, tvorbu pupenů či tvorbu lávových polí. Už sám původ slov a operací s nimi má nádech operací magických – pojmenováním se předmět stane uchopitelným a lze jej vevazovat do různých kontextů, popřípadě nechat tyto kontexty a souvislosti nově vyvstávat. Metafora je přímým a jediným přístupem k pravdě, interpretací, bez níž se neukazuje vůbec nic (i řeč vědy je ryze metaforická – „hladina cukru v krvi poklesla“). Věci se stanou navzájem příbuznými, mají mezi sebou afinitu, pokud objevíme zvukovou podobnost mezi jejich jmény. Etymologie učená i lidová nejsou ve své poslední podstatě rozdílné. Nejrůznější „zauzlení“ v rovině slov, jak tento projev Koestler nazývá, se stávají posléze propojeními i v rovině věcí a jevů (Cožkoli svážete…). Tato „poesis“ na rovině slov vzniká ze značné části v hlubinných vrstvách duše a po svém zvnějšnění se o to více a naléhavěji vrhá na lidi, včetně svého tvůrce, jako šelma ze stromu. Sestup do hlubin jakéhokoli typu je činnost riziková, příslib perel i příslib zalknutí leží těsně vedle sebe, fascinující minerály i důlní zával jsou z téže kategorie jevů. Schopnost průlomů do podvědomí je ostatně činnost jen z části úmyslná a v nejlepším případě se podobá vypouštění netopýrů z jeskyně – při troše štěstí můžeme přibouchnout či pootevřít vrata, někdy ani to ne. Jsou-li tam uvnitř ovšem nějací a jakého druhu, to už je úplně mimo naši kompetenci – vylétají sami. Vzhledem k tomu, že za tenkou a opakní blankou našeho vědomého já začínají silné vrstvy nevědomí, plynule přecházející do ostatního světa mimo nás, je to, co vzniká za hranicí vědomého, svým způsobem jakoby produktem celého kosmu. Nemusí proto překvapovat, že mnozí autoři se cítí být čímsi jako jen mediátorem toho, co se skrze ně hrne do verbalizovaného světa. Je celkem triviální zkušeností, že někteří z nich nejsou na vědomé rovině namnoze schopni své produkty nejen formulovat, ale ani interpretovat, a adekvátní interpretace může přijít až od jiné doby a jiných lidí než byl autor sám a ti, kdo ho obklopovali. Tím, jak „poezie“ z podvědomí vyráží a hledá si svou verbální formu, má cosi společného s exkrecí. Archaický biomorfní pohled na svět viděl v trávě vlasy země – jak by asi v tomto duchu interpretoval kráter sopky? Německý materialista Büchner se kdysi vyjádřil v tom smyslu, že mozek produkuje myšlenky jako ledviny moč. V živém světě existuje i celá řada exkretů půvabných a slovesná „poesis“ patří mezi ně. Co na srdci, to na jazyku – je typické, že například K. May se stal z kriminálníka usedlým občanem teprve v okamžiku, kdy imaginaci nejrozmanitějších alotrií začal uskutečňovat na stránkách knih. I pisatelé nejrozmanitějších erotických rozverností tímto způsobem nezřídka vybalancovávají svou fádně občanskou existenci. Novověká literatura supluje po úpadku křesťanství a alchymie jednu důležitou úlohu; je popisem, či lépe řečeno vedlejším produktem cesty duše ke spáse (jedním z aspektů spásy je, jak známo, i vědomá sebeidentita) a její proměny. Je čímsi jako výrazovým olemováním soukromých dějin spásy i pro jiné, kteří se snaží vyváznout z toho, co je na rovině osobní či společenské tísní (dobré tři čtvrtiny holandské literatury by bylo lze shrnout pod heslo „jak jsem v sobě přemáhal Kalvína“). Je otázkou, zda se tento aspekt literatury nezačne s postmodernou vytrácet. Jde-li poezie skutečně z hlubin, opravdová a existenciální, jedná se o činnost sebedestruktivní, rizikovou a nebezpečnou, namnoze výrazně krátící věk. Celá osobnost je pak do ní investována v jakési pomalé „sebeoběti“. Moc poezie je pouze nepřímá, příliš mnoho se jí nesnese s úřadem, toužícím po jednoznačnosti. Neschopnost se jednoznačně zařadit do společnosti, životní nepravidelnosti i předčasná smrt jsou zhusta losem těch, na které se „poesis“ snesla. Poetické myšlení je svým nositelům nebezpečné, snad ještě víc než v čisté formě, je-li spojené s filosofií či vědou (Nietzscheho osud může být dobrou ilustrací). „Čisté“ obory typu právě filosofie, vědy či náboženství jsou naopak velmi zdravé, zejména ve spojení s mocí a postavením, k nimž vedou. Vysoký věk vedoucích filosofů, vědců a prelátů nápadně kontrastuje s morbiditou těch, kdo se rozhodli (či byli rozhodnuti) pro ono chtonické a „noční“, s nímž jedná poezie. Přitom je dobře poznamenat, že schopnost otvírat cesty do podvědomí, intuice a naopak schopnost tyto dojmy verbalizovat jsou zhusta v nepřímé úměře (ti s nejlepším „čichem“ většinou nic nenapíšou), a zapsané produkty, které se nám zachovávají, jsou namnoze výsledkem jen náhody nebo shnilého kompromisu mezi jedním a druhým. Ono neurčité, oceánicko-magmatické a orgiastické v hlubokých vrstvách naší duše, ony hloubky, z nichž vyrůstá poezie či mystika, vždy děsily i lákaly. Tenká vrstva sopečného popela se zachvívá a dává tušit novou, ohlušující detonaci provázenou sloupy ohně a jisker. Tabulky na utuhlých lávových proudech hlásají cosi o vstupu na vlastní nebezpečí.
Praha, 1994
Theatrum mundi
Srovnání lidské společnosti a světového dění vůbec s divadlem je prastaré a poslední slova císaře Augusta zajisté nebyla jeho první formulací. Je vcelku evidentní, že počet rolí či, jinak vyjádřeno, vzorců chování ve společnosti je omezen a každý její člen některou z nich musí přijmout za svou, ať už do ní postupně vrůstá, nebo ji náhle mění, ať je s ní zcela identifikován, nebo vědomě něco „hraje“. Určitá míra přetvářky je běžnou součástí denního programu nejen lidí, ale i vyšších zvířat, jak vyplývá třeba ze studií J. Lawick-Goodalové. Identifikace s právě přijatou rolí je u lidí ovšem vyšší než se obecně očekává. Prastarý archetyp, táhnoucí se odpradávna úvahami na toto téma, říká, že každý člověk má svou pravou, neměnnou podstatu, to jest jedinou pravou tvář, a ostatní formy chování, které se s ní pokládají za neslučitelné, jsou vědomou, většinou účelově motivovanou přetvářkou. Dobří byli od samého počátku dobří, zlí od první chvíle zlí. Toto černobílé vidění světa, děsící každého, kdo se nad zmíněnou problematikou trochu hlouběji zamyslil, má ovšem obrovský emoční náboj a neobyčejnou přitažlivost pro děti i dospělé. Zejména svět dětí je uspořádán pouze podle těchto představ. Ale nejsou to jen pohádky, které tento typ myšlení odrážejí; i celá triviální literatura a televizně-filmová produkce pro dospělé mu odpovídá, stejně jako polemiky soukromé i politické. Mezi věcnou argumentací a demagogií je zde sotva postřehnutelný přechod a frázi, že někdo nebo něco „ukázalo či skrývá svou pravou tvář“, lze slyšet v tisíci obměnách, často na hony vzdálených archetypickému příběhu Karkulky a vlka. Věc je ovšem složitější než odpovídá obvyklým představám. Nehledě na nutnost variace společenské role v průběhu života (dítě – dospělý – stařec) je zde i nutnost reflektovat sociální postavení jedince a výšku rangu v něm. Známá floskule „dobrý sluha – zlý pán“ se nevztahuje zdaleka jen na oheň. Tyto procesy ale většinou probíhají pomalu a nebývají příčinou obecného pohoršení. To je vyvoláváno v našem století zejména častými náhlými „konverzemi“ ve směru totalitních hnutí, popřípadě opět od nich. Podvědomá loajalita ke skupině a přání být na straně silných a úspěšných manipuluje takovéto obraty mnohem víc než chladný kalkul a existují typy lidí, které jich bona fide mohou prodělat během života několik. Je to zřejmě spíše ukazatelem slabé osobnosti a malé míry sebereflexe než principiální zvrácenosti. Touha po skupinové koherenci a obdiv vůči moci jsou u mnoha lidí velice silné (u jiných se naopak vyskytuje za všech okolností protest proti nim) a podvědomě připravuje přání se také připojit. Není vůbec výjimkou případ, že pes, jehož pán podlehl přesile nepřátel, se náhle neočekávaně postaví proti němu. Nelze jistě přímo generalizovat, ale analogii je těžko přehlédnout. Přání skupinové konformity může i velmi inteligentnímu jedinci velmi zdeformovat obraz světa a přivést ho k nečekaným myšlenkovým skokům. Stejně jako je mezně obtížné pro jednotlivce poznávat sebe sama a rozeznat skutečné zdroje vlastních přání, sympatií a antipatií, myšlenek a emocí, je autoreflexe neméně obtížná i pro společnost. Nejen valná většina lidských individuí, ale i valná většina lidských společností má o svém vlastním fungování velmi zkreslené až zcela inadekvátní představy. Možnost ve společnosti „správně“ fungovat vůbec neimplikuje nutnost její chod a zákonitosti, jakož i své vlastní místo v ní, správně chápat. Naopak; přemíra těchto znalostí škodí a ve větší míře zcela znemožňuje toto, svou povahou v drtivé většině instinktivní chování ve „své“ roli. Je s podivem, jak úzký duševní obzor postačuje k fungování v úlohách, v nichž bychom normálně předpokládali mimořádnou rafinovanost a komplexnost. Tato rafinovanost tu sice je, ale podvědomá, a mnozí lidé se v nejobtížnějších životních situacích chovají se stejnou instinktivní samozřejmostí, s jakou pavouci soukají pavučinu. Ač je lidská společnost povýtce lidským výtvorem, je její reflektování často mnohem těžší než reflexe přírodních jevů. Zejména obraz společnosti v očích jejích širokých vrstev je vždy tak zmytologizovaný a znetvořený, že má blíže k pohádce než ke skutečnosti. Je to ale zřejmě nutné, protože méně mytologický popis reality by asi u mnoha lidí vyvolal pocit disharmonie a zoufalství. Zde se dostáváme k pojmu takzvaných „ustálených lží“, které si jak jedinec, tak společnost o sobě vytváří a jejichž účelem je překlenutí rozporů a upravení skutečnosti do té podoby, jaká by „měla být“. Archetypický obraz světa, vyznačující se jednoznačností, přehledností a „černobílým“ zbarvením, je nejlépe patrný právě z triviálních románů a filmů – je to vlastně jeho ztělesnění par excellence. Proti očekávání nejsou tyto „ustálené lži“ fabrikovány pouze vědomě ke klamání navenek, ale z větší části podvědomě ke klamání sebe sama. Rovněž odůvodňování toho či onoho jevu, ať už v rovině osobní či společenské, bývá nezřídka zcela bizarní a realitě evidentně vzdálené. Moderní společnost se všemožně snaží, aby se od poznání sebe samé uchránila. Ač zavalen přemírou informací či pseudoinformací, je jeden každý její člen pečlivě chráněn před nebezpečím přemýšlení a i v dospělém věku infantilizován, čemuž se většina lidí nebrání. Ač všude probíhají diskuse, či lépe řečeno pseudodiskuse, řeč se pečlivě vyhýbá kořenům problémů a zabývá se hlavně záležitostmi odvozenými a okrajovými. Aby bylo pokušení sebereflexe ještě menší, má každý jedinec na starosti tolik práce, často zbytečné a absurdní, že je touto činností zcela pohlcen. I společnosti minulých věků se sebereflexi bránily, ať už teokratickým zdůvodňováním statu quo, či třeba pohlcováním nadbytečné energie stavbou pyramid. Vždy ovšem existovaly vrstvy lidí, kteří se přímo nepodíleli na výrobě a správě či jejich řízení a mohli si „luxus“ reflexe dovolit, ať už se jednalo o šlechtu, mnichy, či v minulém století studentstvo. Strach dnešní společnosti před sebenahlédnutím je oprávněný – vědomí některých obludných či hrozivých aspektů v jejím obraze a nemožnost jejich odstranění by činily její normální fungování stěží možným. Nebylo by bez zajímavosti zmínit se i o působení nevědomé komponenty při vzniku nejrůznějších ideologií. Lze důvodně předpokládat, že podvědomým cílem většiny z nich byly příznivé „vedlejší účinky“ na společnost v raných dobách jejich šíření. Proto vždy přichází rozčarování a zděšení, pokud se nějaké hnutí pokouší tu kterou ideologii do posledního písmene uskutečnit. Jejich rané fáze jsou ale vždy provázeny nadšením, protože potenciál „pozitivního vedlejšího účinku“ se dosud ještě nevyčerpal. Každá reflexe světa i sebereflexe jsou možné pouze určitým způsobem vnímání a výkladu (oboje je v praxi od sebe těžko oddělitelné), jakousi pozorovací optikou či rastrem, velmi závislým na kulturním a dějinném určení. Významní myslitelé, kteří zásadně ovlivnili chod kulturních dějin, ať už jako filosofové nebo jako vědci, vždy přinášeli změnu tohoto „rastru“. Po této změně optiky se posune celý obraz světa; nové objevy, vznikající aplikací nového „rastru“ na jednot- livé úzké oblasti poznání, se jen hrnou a mohou je provádět i lidé celkem průměrných intelektuálních kvalit. Není jistě náhodou, že třeba v náhledu na přírodní děje se novověké stanovisko formulovalo mnohem dříve, než byl k dispozici dostatek argumentů k jeho podepření – ty se vyhledávaly až dodatečně. Tak například značná část lékařských receptů 18. století nám připadá ve srovnání s recepturami třeba 13. věku racionální a přijatelná; mají pouze jednu vadu – v praxi často vůbec neúčinkují. Materialistický způsob argumentace se v 17. a 18. století šířil i v biologických disciplínách. Například vzlétání pavouků pomocí „babího léta“ (slouží k rozšiřování mladých jedinců) bylo tehdy vysvětlováno nám plauzibilně znějící, ale zcela nepravdivou tezí, že takto pronásledují a chytají mouchy (středověk, pokud by se o podobnou věc vůbec zajímal, by v tomto jevu spatřoval tak nejspíš symbol nanebevstoupení Páně). Ne tedy kumulací dílčích poznatků vzniká nový „rastr“, ale daleko spíše po jeho změně bývají dodatečně dohledány a přeinterpretovány dílčí poznatky v jeho duchu. Hlubší sebereflexe je zřejmě v kulturním okruhu evropského novověku spíše výjimkou než pravidlem a poznání nevědomé komponenty v našem chování, která racionalizuje výsledky iracionálních pohnutek a upravuje k obrazu svému vnímání skutečnosti, zbavuje život nejen naléhavosti a trápení různých emocí, ale i jeho bezprostřednosti a kouzla. Bylo by jistě nesprávné tento aspekt lidské psychiky přeceňovat a všechno lidské chování interpretovat pouze jako výsledek podvědomých procesů na různých rovinách, ale je nutné si uvědomit, že racionalita a svobodná vůle nemají zdaleka takovou povahu a dosah, jaké jim bývají obvykle přisuzovány. Pohybujeme se jakoby v sále plném křivých zrcadel – orientace není sice nemožná, ale přesto velice obtížná: skutečnost se proplétá s klamem, vědomé s nevědomým, racionální s iracionálním. Někdy je to intuice, jindy naopak reflexe a sebereflexe, co nám může pomoci najít východ.
Vídeň, 1989; Sci-Phi 2/91: 82–85, Tvar 8/93: 8–9
Anatomie posedlosti
Snad žádná ze středověkých představ se evropským osvícencům 18. století i všem pozdějším generacím nezdála tak pobloudilá, dětinská a zavrženíhodná jako právě představa posedlosti démony. Stala se v pravém slova smyslu symbolem minulých dob, které nastupující měšťanská společnost z duše nenáviděla a jejichž pošetilosti hodlala jednou provždy odstranit. V zápalu entuziasmu se někde ztratil i jeden ze středověkých aforismů říkající, že největší ďáblovou prohnaností je šíření obecného přesvědčení o tom, že neexistuje. Není bez zajímavosti si uvědomit původní etymologii slova posedlost. Vyjadřuje se zde přesvědčení církevních otců, že démon někomu sedne na duši, doslova si ji osedlá, a potom ji ovládá a využívá ke svým rejdům. Církevní autority také zdůrazňovaly, že démoni nejsou materiální povahy; z toho, že jsou zlí, ač nemají těla, se usuzovalo, že tělo je svou podstatou dobré, nanejvýš snad ambivalentní. Zajímavá je i představa o vzniku démonů pádem andělů; jedná se tu v podstatě o anděly, symboly dokonalého a nadlidského, se znaménkem minus, čili s orientací směrem od Boha. Za charakteristické vlastnosti démonů byly pokládány mimo jiné i pýcha, arogance a zášť, na druhé straně ovšem i manipulativní inteligence, podbízivost, lákavost a schopnost propůjčovat svým obětem nevídané schopnosti nebo jim ulehčovat život. Pomineme-li dobový kolorit s pachem síry, dírami ve stropě, sukkuby, inkuby a dalšími rekvizitami, je sotva které pozorování přesnější. Lidská mysl je neobyčejně náchylná k tomu, nechat se unášet nějakou myšlenkou, abstrakcí, ideologickým systémem, stručnou formulkou, která náhle uvede chaos v řád a umožní přehledný, konzistentní pohled na svět, i když za cenu rozporu s realitou a „vymazání“ nepohodlných fakt. Bylo by ovšem nesprávné si posedlost myšlenkou vykládat striktně v negativním slova smyslu. V praxi je ďábelské od andělského těžko k oddělení a společným jmenovatelem působení významných myšlenek jsou velké činy, které mohou budit podle zaměření pozorovatele buď děs, nadšení, nebo i smíšené pocity, jejichž mimořádnost však zůstává mimo diskusi. Ať už se třeba Pizarrovo dobytí Peru interpretuje jakkoli, byl to výkon tak mrazivý, že podnes zůstává rozum stát – pro dnešního člověka je někdy zatěžko proletět i letadlem trasy, které ve velehorském terénu urazila jeho armáda pěšky. Lépe než české slovo nadšení osvětluje německé Be-geisterung původní etymologii tohoto slova. Těžko říci, zdali je metaforicky trefnější představa myšlenky-démona, který si duši osedlá a pohání ji k trysku, či zda by to měl být právě on, který se před ni zapřáhne a táhne ji s dříve nebývalou energií. Ostatně motiv krocení ďáblů a orání s nimi byl oblíbenou součástí legend a námětem četných fresek a miniatur. Zdá se, že druhá představa je asi vhodnější, protože v případě splašení se či vykolejení idey-démona je tažen do zkázy nejen jeho majitel (těžko tu rozhodnout, kdo koho vlastně vlastní), ale nezřídka i jeho široké okolí. U některých lidí trvá tato posedlost zhruba rovnoměrně po celý život, u jiných je jak okamžik „posednutí“, tak opuštění démona-myšlenky pro okolí dobře pozorovatelný a nezadá si svou spektakulárností s výkony nejlepších exorcistů. Obecně lze říci, že obludnost myšlenek vyvstane teprve v okamžiku, kdy jsou uskutečňovány zcela konsekventně. Nacionalismus i socialismus začínaly zcela nevinně a sympaticky, ať už se jednalo o sbírání lidových písní či o zakládání dělnických podpůrných spolků. Vyhlazovací tábory přišly až za více než sto let poté. Z hlediska výše napsaného je tedy pochopitelnější, že mimo sféru své posedlosti se většina lidí chová víceméně normálně a že správci plynových komor byli v privátním životě většinou laskaví k manželce, dětem i domácímu zvířectvu a ničím zvláštním nebyli nápadní. Bez posedlosti, ať už čímkoliv, by se lidský vývoj úplně zastavil, protože právě schopnost „dát se posednout“ myšlenkou je to, co nás odlišuje od zvířat (není účelem této stati zkoumat, zda a v jaké míře lze některé myšlenky redukovat na verbalizované archetypy, vrozené programy chování a tak dále). Rovněž je těžké odlišovat posedlosti „principiálně dobré“ od „principiálně špatných“, protože často jde o otázku míry nebo dějinného kontextu. Smysl pro spravedlnost přechází plynule v kverulanci, láska k svému národu v nenávist k jiným, touha po antropologickém poznání v pokusy na lidech. Valná většina věcí se o mnoho desetiletí či staletí dříve než v praxi objeví ve spisech myslitelů. Abychom uviděli obraz nám důvěrně známých totalitních, vše kontrolujících států, stačí otevřít díla utopistů 16. a 17. století. Každé běsnění (opět ta etymologie – tentokrát od slova běs) je primárně běsněním duchovním. Cesta do pekel je ovšem většinou dlážděna nejlepšími úmysly. Z předcházejícího je zřejmé, že jsou to myšlenky, které formují utváření budoucnosti, a ne „materiální základna“. Ta se může stát rozhodující až ve chvíli, kdy většina společnosti přijme za vlastní myšlenku, že tomu tak skutečně je. Myšlenky obecně rozšířené jako by se stávaly něčím téměř hmatatelně existentním (stejně jako jejich démonické personifikace jsou zároveň samy v sobě dokonalé a materiálně napadnutelné jsou nanejvýš přes své nositele). Podle představ R. Dawkinse (ať už se s nimi ztotožňujeme nebo ne) jsou to v biologickém přírodním dění geny, ne individua, které jsou předmětem selekce a které mezi sebou konkurují za pomoci živých těl, která vytvářejí. Jejich cílem je vlastní maximální rozmnožení a rozšíření. Tato představa by se dala rozšířit i na myšlenky (Dawkins je nazývá mémy), tedy „selfish idea“ místo „selfish gene“. U některých myšlenek je zvlášť těžké se této představě ubránit, vidíme-li, jak rychle „posedá“ další a další lidská individua a nutí je, aby ji šířila a propagovala dále (není právě islám jednou z nejúspěšnějších?). I gen je ostatně v podstatě informační sekvence, tedy také cosi jako myšlenka, na rozdíl od těch našich ovšem neoddělitelná od materiální matrice. Zamilování se do myšlenek, do slov i do nonverbálních symbolů je tedy něco pro lidskou mysl zcela typického. Valná většina slov má (někdy poměrně značný) emocionální náboj a tato sympatie či antipatie pak už preformuje i přijímání a hodnocení myšlenek a soudů, v nichž se toto slovo či pojem vyskytuje. Toto dělení slov na „dobrá“ a „špatná“ jde zřejmě hluboko do minulosti a souvisí bezprostředně se slovní magií (lze předpokládat, že magický význam slov historicky předcházel manipulativnímu, podobně jako tomu bylo zřejmě u písma). Obecně lze říci, že změna emočního náboje slov je proces velmi pomalý a ke „kompromitaci“ některého slova je třeba teprve jeho dlouholeté „zneužívání“. Proces změn reálných jevů, těmito slovy označených, jde ovšem, zejména v posledních zhruba dvou stech letech, velmi rychle, takže pozitivní nebo negativní citový náboj, který snad mohl být dobrým vodítkem ve stabilních společnostech podobných středověké, se postupně se slovem přenáší na zcela jiné skutečnosti. To způsobuje tak obecně rozšířenou „slepotu vůči realitě“ a „zahledění se“ do slov a symbolů bez ohledu na to, co v reálu označují. Známý test zjišťování takzvaných autoritativních osobností představuje sérii obrázků, v níž se z kočky postupně stává zcela typický pes. Pro mnohé lidi je ovšem i tvor stojící na konci série kočkou, pokud byli výslovně upozorněni, že se jedná o obrázky koček. V průběhu let dochází nejen k posunům významu slov, ale i k jejich vymírání (a pochopitelně vzniku nových). Nic není pro naši epochu charakterističtější než posun pojmosloví třeba v oblasti duševního života ve směru klinické terminologie (duše – psýché, hněv – agrese, vášeň – emoce, láska – zde je posun relativně největší, výrazy jako poměr, vztah, emoční závislost, sympatie označují něco poněkud jiného; nenávist – toto slovo přežilo ze staré terminologie poměrně ještě nejlépe). Zmíněný posun například implicitně vyjadřuje životní pocit, že hnutí mysli jsou něco nežádoucího, ne-li přímo patologického. Obdobných posunů by bylo lze jmenovat desítky; pro všechny je charakteristický odvrat od terminologie „přirozeného světa“ a příklon k terminologii mechanomorfní. Skutečnosti zaniklé jako slova zanikají nebo se stávají nezřetelnými i v reálu. Snad by bylo možné se ještě zmínit o takzvaných „slovech-lasičkách“, která ve spojení s jinými vyprazdňují jejich obsah, podobně jako to malé lasicovité šelmičky činí s krví svých obětí. Jako jeden příklad může sloužit třeba slovo „sociální“ (spravedlnost – sociální spravedlnost, demokracie – sociální demokracie, revoluce – sociální revoluce a tak dále). Výčet pastí a nebezpečí číhajících na nás ve světě slov, idejí a myšlenkových systémů by se dal ad libitum prodlužovat. Vzhledem k tomu, jakou mohou mít autonomii a jaký vliv na nás mají, byla jejich personifikace v podobě démonů trefnější, než bychom si mohli myslet. Ostatně i Sokrates se domníval mít své „daimonion“, které mu našeptávalo myšlenky pociťované později jako vlastní.
Vídeň, 1990; Sci-Phi 2/91: 85–88, Tvar 3/93: 5