Stanislav Komárek: Pitevní praktikum pro pokročilé – pokračování IV
Cesta na Olymp
Z miliónů, případně i miliard lidí, kteří v té které době žili, zůstane za pár generací v obecném povědomí jen několik málo jmen. Není nezajímavé se zamyslit nad faktory, které při tom hrají úlohu a tento výběr ovlivňují. Touha stát v centru pozornosti, být prvním, je obecně lidskou vlastností, v nezakryté podobě patrnou zejména u malých dětí. Téměř každé dítě předškolního věku bylo někdy ve svých snech králem či jinou osobou, ke které se upírají zraky všech. Snad k tomu přispívá i evropský způsob výchovy, stavící dítě v rodině do centra pozornosti, pokud je malé, a odsunující je do pozadí, když poněkud vyroste. Naskýtá se otázka, zda právě tento výchovný obyčej není pro mnohé lidi zdrojem frustrací na celý život. V každém případě přetrvávají tyto touhy u velmi mnoha jedinců i v dospělosti, i když v poněkud zakrytější a méně naivní podobě. Bez brzdícího vlivu okolí by měl téměř každý člověk sklon ke ztrátě sebekritiky a povýšení vlastních zásluh a vlastností nade všechny meze. Ani vliv prostředí mnohdy nemá významnějšího účinku, o čemž svědčí zástupy grafomanů, pseudovynálezců a jim podobných, jimiž se svět v podstatě hemží. Bez zajímavosti není ani vztah mezi slávou a mocí; ač obojí není totožné, je zde pozorovatelná významná korelace. Orwellova definice říkající zhruba, že moc je schopnost přivodit jiným beztrestně bolest či ponížení a že cílem moci je moc sama, je jistě dosti výstižná. Dá se říci, že i strach je výrazem obdivu, ovšem negativního. Jsou to kupodivu právě vojevůdci a krvaví diktátoři, jejichž jméno je nesmazatelně vryto do paměti generací, a anály pravděpodobně neznají případy, kdy by někdo z nich z obecného povědomí zcela zmizel. Je nepříjemnou skutečností, že moc a brutalita fascinují zřejmě víc než umění, věda či náboženství. Dá se říci, že neexistuje nějaké společenské povědomí „an sich“, ale vždy se jedná o povědomí nějaké vrstvy, skupiny, subkultury, národa, věrovyznání či ideologie vůbec, které má často s ostatními sotva nějaké styčné body. Podle toho, která z těchto vrstev má v té které společnosti největší váhu, vypadá pochopitelně i výběr budoucích pretendentů slávy. Všeobjímající ideologie náboženské nebo pseudonáboženské povahy (jako je tomu třeba u totalitních ideologií našeho století) provádějí výběr symbolických figur pro své účely podle celkem jednotného klíče, který lze ve zcela typické podobě pozorovat například u katolické církve před zavedením kanonizačních procesů, svou podstatou je ale zcela univerzální. Rčení o tom, že vyřezaní svatí církvi pomohli víc než živí, je zcela na místě. Hagiografie všech možných odstínů, zaznamenávající i v našem století neztenčené bujení, se vyznačuje několika charakteristickými rysy, ať už se jedná o světce v náboženském slova smyslu, nebo o čelné vůdce či byrokraty. Historická data zde tvoří velice volnou osnovu (z níž může být mnohé vypuštěno), na níž je dotyčná osoba líčena ne taková, jaká byla, ale tak, jaká „měla být“ ve světle toho či onoho náhledu na svět (obdobným způsobem je upravována celá historiografie). V extrémních případech není ani nutné, aby jakákoliv skutečná předloha vůbec existovala. Uvědomělé i neuvědomělé rysy tohoto „vylepšování skutečnosti“ se nutně projevují v každém popise či biografii, protože obdobná činnost zcela sine ira et studio není vůbec myslitelná. Nejvíce se pozornosti hagiografů pochopitelně těší sám zakladatel hnutí a jeho nejbližší spolupracovníci (pokud nebyli ještě jím samým či jeho nástupci zavrženi). Pokud existují (v novější době) dosud materiály svědčící o opaku tvrzených fakt, bývají promptně zničeny. Zakladatel hnutí a další významní následovníci se stávají tím pádem více ztělesněním určitých idejí než osobami z masa a kostí. Je zajímavé, že líčení takovýchto „osob“ fascinuje mnohem více nežli popis jejich skutečných předloh. Archetyp nadlidského a dokonalého je velmi hluboko zakořeněn v každém z nás a ti, kdož jsou stavu potlačit některá obecně lidská hnutí, budí většinou podnes respekt, respektive obdiv smíšený se strachem. Obdobně je archetypicky zakořeněn obraz některých rolí v rámci rodiny (otec, matka, dítě, moudrý stařec) a osoby zapadající do tohoto schématu, či dokonce vykazující větší míru žádoucích vlastností, jsou podstatně ochotněji akceptovány než postavy nějakým způsobem komplikované a těmto schématům se vymykající (například hrdinové novodobých románů). Výběr „reprezentativních figur“ toho kterého hnutí je namnoze záležitost značně obtížná, protože bojovníků, mučedníků a vášnivých šiřitelů byly často tisíce a desetitisíce. Výběr se (vzhledem k tomu, že na skutečných okolnostech téměř nezáleží) děje víceméně náhodou, přičemž určitou nezanedbatelnou roli hrají i různé skupinové, národní a lokálněpatriotické zájmy. Zdálo by se, že způsob výběru kandidátů slávy ve vědě a v umění bude v porovnání s výše popsaným mechanismem objektivnější. Snad tomu tak je, ale pouze do určité míry. I ve vědě bývají z nepřeberného množství osobností, které na tom nebo onom myšlenkovém proudu participovaly, nakonec vybrány jen určité reprezentující postavy, zatímco ostatní (alespoň pro širší veřejnost) mizí pod obzorem. Určitému zmytologizování tedy neujde prakticky žádný aspekt minulosti. Jako příklad lze jmenovat třeba Darwina, přes veškerou pochybnost vědce nejvyššího rangu. Dnes se stává v obecném povědomí ztělesněním idejí darwinismu, či lépe řečeno neodarwinismu, s nímž měl jeho život a dílo jen vzdálenou a vágní souvislost (což platí v globále o všech učeních a jejich zakladatelích). Jeho vlastní díla a skupinu lidí, kteří se s ním na formulování celého tohoto myšlenkového proudu podíleli (například Wallace, Huxley, Bates aj.), znají dnes víceméně jen odborníci na problémy dějin vývojových teorií. Darwin je příkladem vědce, jehož objevy a myšlenky byly takříkajíc „ve shodě s duchem doby“, zatímco jiní, jejichž objevy tehdejší duchovní atmosféře neodpovídaly, byli dějinami mnohdy odsouzeni k zapomenutí. Někteří z nich byli objeveni dodatečně, jako třeba Mendel, ale vzhledem k tomu, že řada informací se, ač byly uveřejněny, v průběhu let a myšlenkových obratů ve vědě i bez nějaké zásadní společenské katastrofy ztrácí, bude takováto satisfakce asi spíše výjimkou. Je tedy proces výběru kandidátů popularity jakožto reprezentantů určitých idejí podobný mechanismům popsaným výše. V praxi pak budí v širokých vrstvách dojem, že věda vznikala a vzniká jakožto dílo geniálních jednotlivců, obklopených víceméně vákuem. Kdo poněkud blíže celou věc nahlédl, vidí, že opak je namnoze pravdou a že osoby, určené k „reprezentaci“ se od svých spolubadatelů liší nejspíš tím, že se jim povedlo příslušné myšlenky shrnout, zformulovat a publikovat. Poněkud jiné poměry vládnou v rámci umění, kde krátkodobá sláva hraje často pro svého nositele významnější úlohu (i existenční) než dlouhodobá. Kromě ještě podstatně větší závislosti na dobové atmosféře zde hraje významnou roli i přijetí toho kterého díla kritikou, protože v umění nehraje myšlenka priority tak významnou roli jako ve vědě a dílo jednou zcela zapadlé má už jen minimální naději na znovuobjevení. Naopak ti, kdo ve své době získali v umění čelnou pozici, nebývají zcela zapomenuti nikdy, i když jejich konjunktura časem opadne. Je obecným jevem, že po dosažení určitého rangu je totální sestup už jen velice nepravděpodobný (lidové podání na tento jev pamatuje nejedním úslovím, například „Komu Pánbůh, tomu všichni svatí“, či „Čert přidává vždycky na tu větší hromadu“). Naopak prosazení se je velmi zdlouhavé a obtížné a z důvodu nedostatku hmatatelnějších kritérií uměleckosti se stává zvolna hlavním měřítkem kvality díla. Není bez zajímavosti, jak se v posledním století etablovalo v obecném povědomí schéma „avantgardního“ umělce s určitými předem danými atributy a společenskými a politickými postoji. Osoby, které tomuto klišé odpovídají, mají nepoměrně snazší společenský vzestup i zařazení do umělecké scény než ti, kteří toto schéma, byť i jen jako pózu, za své nepřijmou. S uměním souvisí bezprostředně i svět masových médií, sloužící dnes mimo jiné i k jeho šíření. Toto uměle produkované a začasté uměle deformované „nadindividuální vědomí“ vytvořilo za posledních sto padesát (ale hlavně posledních padesát) let zvláštní, do sebe uzavřený svět, jakousi uměle fabrikovanou druhou realitu, jejíž vztah k oné skutečné je často zhruba stejně vágní jako vztah vyřezaného světce k živému. Svět časopisů, televize či videofilmů se zalidnil celou galerií postav a postaviček, představujících zhusta kráčející ideje par excellence (schémata dětí a mláďat, sexuálních symbolů a nadsymbolů, dobra, zla, síly atd.). U některých z nich, jako herců, populárních zpěváků, komentátorů aj., existuje ještě jakási reálná předloha (není vůbec náhodou, že obliba herců koření právě ve schopnosti zapřít svou skutečnou podstatu a prezentovat se jako jiná, většinou mnohem schematičtější osoba). U jiných už není po podobné předloze ani nejmenší stopy a tito hrdinové, ať už se jedná o lidi, zvířata či jejich monstrózní kombinace, jsou přesto pro diváky přitažliví a reálně existentní. Tato tendence je rovněž prastará a není třeba dlouho potřásat hlavou nad významem kreseb praobyvatel Sahary, australských domorodců či Hieronyma Bosche; stačí si zapnout televizi či otevřít poslední sešit komiksů. Masová média kontrolují účinněji než jakýkoliv jiný prostředek šíření nejrůznějších myšlenek především tím, že v kvantitě a hluku informací jimi šířených se eventuální opačný hlas ztratí jako volání na poušti. Kacíře není nutné vůbec umlčovat – stačí jim zabránit v přístupu k médiím zásadnějšího rozsahu. Problematika fabrikace žádoucích polopravd se stala tématem řady studií a zcela zásadním oborem lidské činnosti. Přesto kupodivu nelze existenci a šíření určitých myšlenek masovými médii úplně potlačit, protože (v případě, že je atmosféra doby taková) vznikají zcela „de novo“ v hlavách senzibilnějších jedinců nezávisle na možnosti jejich sdílení. Při zcela represivní mediální politice zůstávají ovšem omezeny jen na úzký okruh těch, kdo jsou schopni je sami produkovat, případně nezávisle na médiích získat, a zůstávají ve značně rudimentární podobě. K odtržení myšlenky od jejího nositele došlo už zavedením písma a tento proces se v moderních médiích stává tak všeobecným, že je v novodobé společnosti těžké odlišit, kdo je vlastně původcem myšlenek a kdo pouze participantem či konzumentem. Myšlenky i odpovědnost za ně se vznášejí nad celou společností jako smog. Vzniká podivný, v dějinách bezprecedentní jev, někteří autoři mluví o redistribuci hříchů.
Vídeň, 1989; Vesmír 5/91: 290–291, Sci-Phi 3/91: 43–46, Tvar 18/93: 8
Ekologická nika
Pojem ekologické niky se stal v biologii posledních desetiletí samozřejmostí. Znamená asi tolik, že každý druh zaujímá v „přírodním hospodářství“ právě své určité místo, svou „ekologickou niku“, charakterizovanou jak prostorově, tak pot-ravními, mikroklimatickými a jinými nároky. V určitém biotopu zaplňuje každý druh právě jednu niku (či také ekologickou valenci), čímž je zajištěno přežití všech a zredukována mezidruhová konkurence. Zcela analogicky dochází v „biotopu“ tak komplikovaném, jakým je lidská společnost, k tvorbě „ekologických nik“ a k jejich obsazování těmi, kteří jsou k jejich zaplnění preadaptováni. Preadaptace může být různé povahy a zahrnuje nejrůznější aspekty – příslušnost k určité vrstvě, typ výchovy a vzdělání, vlastnosti a nadání zakotvené dědičně, jakož i různé odchylky od nepatrných po zjevně patologické. Skutečnost existence nik v diferencovaných společnostech způsobuje, že osoby zcela různého založení mohou víceméně nerušeně vedle sebe koexistovat. Existence a povaha jednotlivých nik nebyla nikým ve své pravé podobě plánována, ale vyvinula se v průběhu historie spontánně. Jsou niky, a není jich málo, které vyžadují od svých držitelů vyloženě patologické soubory vlastností, nebo aspoň neobyčejnou hypertrofii něčeho, co je v běžném člověku přítomno jen latentně. Je smutnou skutečností, že se na (v dějinách zcela bezprecedentní) místa velitelů i subalterních zaměstnanců nejrůznějších vyhlazovacích lágrů, jak je naše století produkovalo, nejen vždycky vhodní lidé našli, ale namnoze se o ně vyloženě drali, ač dobře věděli, oč se jedná. Ale i v zemích s humánními formami vlády se skýtá osobám s nadnormativní touhou po dominanci a beztrestném ponižování jiných široká škála možností. Jejich značnou koncentraci jich můžeme najít nejen mezi vězeňskými dozorci a vojáky z povolání, ale i v řadách vychovatelů, učitelů a třeba i členů kynologických spolků. Sadista se může beztrestně a pro společnost užitečně vyžít třeba jako řezník, mnoho povolání, spojených s medicínou či živočišnou fyziologií, vyžaduje od svých provozovatelů značnou dávku otrlosti. Zábavnou formou se určitými vlastnostmi vedoucích elit v dnešní společnosti zabývá kniha E. Vilarové „Der betörende Glanz der Dummheit“. Už k získání vzdělání, které umožňuje svému nositeli stát se společensky uznávaným specialistou (a jiné typy vzdělání nemají v dnešní době prakticky žádnou váhu ani veřejnou podporu), je nutné mít určitý soubor vlastností, které tento proces ulehčují: kromě dobré paměti a schopnosti učení je to především schopnost se po léta a desetiletí zaměřit jen na velmi malý úsek skutečnosti, čili určitý typ omezenosti. Rovněž žádoucí je nedostatek pochybností o prezentovaných faktech a jejich interpretacích a neexistence, či jen velmi slabá existence otázky po hlubším smyslu vlastní činnosti. S trochou zlomyslnosti by se to dalo nazvat naivitou a nedostatkem fantazie. Dosažení určitého vzdělání je ovšem jen prvním předstupněm ke kariéře. Vzhledem k tomu, že všechny politické, kulturní, vědecké i výrobní instituce v naší době nabyly podstaty složitých aparátů, je zde právě myšlena možnost vzestupu v rámci nich (vzhledem k tomu, že plně ovládají dění v oboru své kompetence, je možnost nabytí zásadního významu mimo ně mizivá). Protože různé aparáty celosvětově poměrně rychle konvergují, je pouze otázkou několika let, kdy vznikne naprosto jednotný homogenní typ řídícího pracovníka, lhostejno zda v Norsku či v Ugandě a zda řídí politickou stranu, archeologický výzkum či výrobu deodorantů. Pro osoby predisponované pro rychlý vzestup v aparátech je charakteristický jistý soubor vlastností, tvořící jakousi conditio sine qua non. Kromě určitých požadavků, jako je třeba jisté nevelké kvantum odborných znalostí, trpělivost, cílevědomost, opatrnost, ale zároveň jistota ve vystupování, patří k nezbytným vlastnostem zcela nepostradatelně i tvrdost spojená s nedostatkem zábran, schopnost obratů a rychlého odhazování už neužitečných myšlenek i lidí, sebejistota, plynoucí většinou z úzkého horizontu a podobně. Rovněž důležitá je schopnost adekvátní argumentace, která umožňuje ztotožnit vlastní zájem s nějakým vyšším obecně uznávaným principem. Jak fantazie, tak senzibilita jsou eventuálním pretendentům pouze na škodu. Protože v aparátech moderního typu je nutno začínat „od píky“, vydrží jen mimořádně otrlé typy lidí léta a desetiletí často otupující a nezáživné práce na nízkých stupních, spojené navíc většinou s přetvářením, intrikami a vnitřními boji. Dochází zde paradoxně také k tomu, že pro budoucí rozhodování se vybírají lidé, kteří se po desetiletí profilovali hlavně poslušností ve vykonávání nařízení. Dědičnost či téměř dědičnost některých klíčových funkcí ve feudální Evropě měla jistě své stinné stránky a o osudu národů nezřídka rozhodovaly spletité zákony genetiky, které mohly na špičku přinést nejen jedince vynikající, ale i průměrné či zcela podprůměrné. V aparátech nového typu naproti tomu je jistota, že osoby, které prošly výše popsaným institucionálním mlýnem, budou všechny jevit velmi podobné vlastnosti a v porovnání s ostatní populací jich budou mít poměrně málo. Navíc musejí vydávat devadesát i více procent své energie na pouhé udržení své pozice v rámci aparátu a na činnost, která by jim nominálně měla být vlastní, už prakticky žádná další nezbývá. Poněkud odlišná je jistě situace v institucích výrobních (za předpokladu konkurence), kde užitečnost jednoho každého pracovníka pro produkční proces hraje poměrně značnou roli. V institucích nevýrobních či monopolně výrobních se teprve výše popsané jevy mohou plně rozvinout v celé šíři. Schopnost jedince postupovat v hierarchii svědčí právě jenom o jeho výjimečných schopnostech k tomuto postupu. O jeho ostatních schopnostech nevypovídá nic. Neznamená to nutně, že musejí být špatné, ale oba jevy jsou na sobě zcela nezávislé. Výše popsaný mechanismus postupu nepracuje ovšem se stoprocentní přesností a občas nedopatřením vynese do vyššího postavení i jedince, jemuž se dařilo po delší dobu některé své schopnosti skrývat. Takovíto lidé na vrcholu aparátu pak působí zcela výjimečně a udivují v pozitivním smyslu vlastnostmi a činy, které od nich vlastně nebyly ani očekávány. Originalita v myšlení je obecně podporována jen ve velmi úzkém rámci a ve velmi malých dávkách, které v tom kterém systému neuvádějí nic v pochybnost. V množství jen nepatrně větším se stává prudkou selekční nevýhodou, ženoucí svého nositele do obtíží a nezřídka i do záhuby. Originalita, zejména v umění, není ovšem totožná s prostou extravagancí, za niž bývá často zaměňována. O moudrosti lze obecně říct, že je tichá, nenápadná a neproduktivní. Mnoho lidí rádo mluví o tom, co všechno pro obecné blaho (vědu, víru, sport, umění) ve svém životě obětovali. Bližší pozorování však prozradí, že neobětovali nic, či lépe řečeno, že to, čeho se zdánlivě zřekli, původně vůbec neměli či nepotřebovali. Teprve vákua v jejich životě se začala plnit tou či onou činností, kterou nakonec dovedli k určité dokonalosti a která je vyzdvihla na společenském žebříčku. Tento rozšířený sebeklam nemine často ani jedince velmi inteligentní. Není účelem této stati jejich činnost poukazem na její původ znehodnotit, naopak. Bylo by ovšem dobře, kdyby jim byla tato skutečnost známa a mohli ji uvědoměle zreflektovat. Některé oblasti lidské činnosti, například věda a administrace, pokládají, na rozdíl třeba od umění, nezaujatost a neosobnost za ctnost. Stávají se tím ideálním polem působnosti lidí, u nichž emoce hrají jen podřadnou úlohu a vlastní osobnost může být kdykoli bez námahy odsunuta do pozadí, protože tak jako tak nezaujímá mnoho místa. Srovnání lidské společnosti s živým organismem je prastaré a táhne se literaturou už od biblických dob. Je ovšem teprve poznatkem posledního století, že čím diferencovanější organismus, tím jednostranněji specializované jsou jeho buňky. Případem non plus ultra takové specializace jsou třeba dnešní vrcholoví sportovci. Ač idoly širokých lidových vrstev, jsou v zásadě nepodstatnými přívěsky svých ad absurdum vypěstovaných fyzických schopností. Je vůbec zvláštní, jak často se směs banality a patologie stává hrdinou dne. Stačí se podívat na galerii „hrdinů“, které chce čtenářstvo najít na stránkách ilustrovaných časopisů a zahledět se do některých tváří, ať už sportovních, populárně hudebních či jiných. Tato tendence, ovšem v různých podobách, se táhne vlastně celou historií lidstva. Produkce a šíření banalit en gros je ovšem teprve plodem posledního století, ač by se zmíněná červená nit dala zřetelně sledovat už od barokních kramářských tisků. Všeobecné zbanalizování je stejně významným aspektem našeho století jako třeba zavádění elektrických spotřebičů či kompjůtrů. V lidové poezii nevolníků osmnáctého století se dá sice najít hodně brutality i naivity, banalita ovšem ne. Snad souvisí tento jev s dokonalejším proorganizováním společnosti a tím pádem i s podvázáním osobní autonomie širokých vrstev. S rozbujením aparátů nejrůznějšího druhu se pojí i další jev – vzestup takzvaných agilních průměrných. V mnoha aparátech (čím totalitnější jejich struktura, tím více) mají ideální možnost uplatnění osoby, jejichž hlavním rysem je touha vyniknout, neúměrná ovšem ostatním schopnostem. Úspěchy nejrůznějších domovníků a drobných úředníků v rámci těchto institucí jsou nápadné a případ nacionálního socialismu je sice eklatantní, ale zdaleka ne ojedinělý. Tvorba a diferenciace aparátů pochopitelně radikálně mění i pracovní náplň jejich členů, ač pojmenování různých povolání zůstává zachováno. Činnost vědce či žurnalisty připomíná dnes jen vzdáleně to, co obnášela řekněme před sto lety, přičemž vývoj šel ve smyslu jejího ochuzení a zmechanizování. Je pak vcelku logické, že i typ lidí, touto prací přitahovaných, se bude podstatně lišit. Protože však označení zůstává formálně totéž, lidové povědomí se dosud nenaučilo tyto kvalitativní rozdíly od sebe odlišovat. Teprve pokročilejší formy společnosti pozitivně hodnotí činnost, která je kumulativní povahy a vyžaduje dlouholeté úsilí. V archaičtějších společnostech (a také třeba v evropských pohádkách) se více hodnotí „primární“ vlastnosti jako síla, odvaha, mazanost a podobně. Většina jevů, zmíněných v tomto článku, je součástí naší každodenní reality a koření svým původem v samé podstatě společnosti, ve které žijeme, lhostejno v které části dnešního světa. Za žádoucí lze pokládat daleko spíše reflektování alespoň části těchto skutečností než jejich radikální změnu – všechny dosud provedené pokusy o „nápravu zvenčí“ totiž selhaly.
Vídeň, 1989; Sci-Phi 3/91: 49–53, Tvar 9/93: 8–9
Zákon džungle
Přirovnání amerických velkoměst k džungli patří k banálním klišé starší i novější literatury i žurnalismu. Tato metafora má kupodivu i hlubší a méně triviální podtext, který oba naznačené „biotopy“ spojuje. V otevřených společnostech západního typu, jejichž extrémním příkladem je právě společnost americká, se celá societa rozpadá do velkého množství diskrétních, od sebe téměř hermeticky oddělených a nekomunikabilních subsociet, které sice v prostoru a čase vedle sebe existují, ale díky důmyslnému oddělení svých „ekologických nik“ spolu prakticky nikdy nepřicházejí do kontaktu. Univerzitní kampus, rozpadající se blok obývaný Haiťany a svět Krišnových stoupenců by mohly být směle součástí různých kontinentů. Jsou od sebe stejně dobře odizolovány jako epifytní bromélie vysoko v korunách od plžů v pralesní opadance. Tolerance společností západního typu není vyšší nežli u průměrné diktatury, pouze neprostupuje homogenně celou společností. Je zde ale prostor pro desítky a stovky různých intolerancí, které se však navzájem míjejí a žádná z nich nemá možnost (a poslední dobou ani ambice) expandovat na společnost v celé její šíři. V rozmanitých záhybech odlehlejších pater větvoví či v kavernách kořenového patra pak lze rozvíjet plošně omezené názorové tyranie a purismy. Možnost přechodu mezi jednotlivými patry a jejich modifikacemi je asi stejně malá jako v pralese reálném – do každého mikrobiotopu je třeba vrůst, nezřídka po generace, a být vyzbrojen celou řadou potřebných preadaptací. Svoboda se tak skládá z komplikované mozaiky parciálních nesvobod. Ač je současná Amerika jistě excelentní představitelkou tohoto typu fungování společnosti, začíná se mu blížit i Evropa, pomalu opouštěná starou univerzalistickou ideou, přetransformovanou totalitními ideologiemi 20. věku do těžko poznatelných velmi pozdních podob. Rezignace na univerzální pravdu a její praktické aplikace je první podmínkou ke vzniku „postmoderních“ biotopů ve stylu deštného pralesa (typická myšlenkově „sevřená“ společnost by připomínala biocenózy jednoduché, přehledné a málo členěné, třeba tundru). Prales i jeho sociální analoga umožňují jedno – existenci veliké pestrosti forem a jejich diferenciaci i bez geografické izolace. Zákon džungle je samozřejmě něčím diametrálně jiným, než si jej obecné povědomí či zvulgarizovaný darwinismus přelomu století představoval – ne zuřivý boj všech proti všem, ale jejich důkladné odizolování v labyrintu ekologických nik. Spíše než hrůza z neustálých neznámých ohrožení je to posmutnělá nostalgie z fatalistického přikování neviditelným řetězem k vlastnímu životnímu prostůrku s jeho dobře známými nebezpečími a přednostmi, ač se prales až k ústí Rio Amazonas nezdá mít konce.
Praha, 1993; Vesmír 8/93: 467
Poločas rozpadu
Po obecně málo očekávaném a rychlém sesutí komunistického mocenského impéria je byť i jen povrchnímu pozorovateli patrné sesouvání další, byť pomalejší a plíživé – destrukce politického i hodnotového systému západní Evropy. Toto celkem triviální konstatování přináší s sebou jinou, podstatně méně triviální otázku, totiž po příčinách náhlého zrychlení otáček „kola dějin“ v některých dobách a jeho téměř úplného zastavení v jiných. Válka v otevřené podobě představuje vůbec nejefektivnější podobu tohoto urychlování vývoje, ale v zásadě podobu extrémní – většina změn nastává společenským vřením bez otevřeného krveprolévání. Stará marxistická poučka o pokulhávání sociální struktury za ekonomickým vývojem jakožto příčině revolucí má sice v některých případech kus pravdy, ale zdaleka ne celou. Zvlášť pozoruhodné pak je, že k „přirychlování“ historie dochází abruptně na velkých plochách, buď celoevropsky (bouřlivá léta 1848, 1989, poněkud i 1968) nebo i celoplanetárně (první i druhá světová válka měly své zhruba stejně načasované paralely na Dálném východě, jihoafrický systém apartheidu se vyvíjel paralelně s obdobnými formami nesvobod v SSSR a rozpadl se ve stejné době, oboje bez nějaké zřetelnější příčinné souvislosti). Celý jev svým způsobem připomíná elektromagnetickou indukci. Maně se zachce oprašovat představu Zeitgeistu, který vane, kam chce, a neohlíží se na okolnosti či lokální podmínky. Je podivno sledovat, jak proti obdobím totalitního běsnění (například třicátá a čtyřicátá léta) stojí v opozici léta relativně zcela klidná, až nehybná (například 1955–85 s malými výjimkami), kdy přízraky sice jakoby napolo spí, ale ti, kdo si vytáhli krátké stéblo, nemají téměř do smrti naději na revizi statu quo. Bouřlivé doby samozřejmě přinášejí rychlé změny mocenských garnitur, od nejvyšších až po ty lokální, a to personální i koncepční. Je-li změn několik po sobě, pak je těch, kdo se z těch či oněch důvodů „historicky znemožnili“ a nepřicházejí už dále pro vedoucí pozice v úvahu, tolik, že řady společenských elit značně prořídnou a následující mocenská garnitura se v zásadě nemusí obávat po dlouhá léta konkurence. K těmto změnám dochází nezávisle na typu společnosti, pouze s tím rozdílem, že demokratické společenské systémy umožňují těm „historicky znemožněným“ odejít bez podstatné ztráty tváře či dokonce hrdla (v pomalu se vyvíjejících tradičních společnostech stačilo k tomuto procesu dynastické střídání generací – to ostatně jako důležitá biologická konstanta hraje podstatnou roli podnes). Volby samy o sobě představují určitou formu orákula v jinak nepřehledné situaci, neboť hlasováním lze získat více či méně jednoznačné rozhodnutí, nikoli však pravdu jako takovou. I v zemích s pravidelnými svobodnými volbami lze pozorovat v dobách stagnačních period téměř nulové změny a stejné symptomy postupného zahnívání jako ve státech s monopolem moci, pouze věci nemohou dojít až do samé krajnosti. Pro novodobé dějiny konce 19. a 20. století je typickým jevem právě tvoření politických stran jako aparátů pro uchvacování a držení moci, rozdíl je pouze ve schopnosti strpět vedle sebe jiné podobné a v umění jakéhos-takéhos sebeobnovování. To poslední se zdá být aparátům druhé poloviny dvacátého století vůbec kamenem úrazu (komunistické strany po odpadnutí čistek i skutečných voleb jsou toho pouze extrémním příkladem). Přežilé politické struktury, a to i v západní Evropě, jeví pozoruhodně málo touhy po sebezáchově a to i tehdy, drží-li výkonnou moc pevně v rukách – vytratila se jejich sebedůvěra. Zatímco východní Evropa věděla nejen, co si nepřeje, ale i co by si přála, Evropa západní si je jista jen negativním aspektem celé věci – odporem k vládě aparátů, která se zdá rozpadat na celou řadu menších, egocentrických skupinek, ať už národnostních, regionálních či profesionálních. Globální představa o celkovém řešení či jen jednoznačném přání však chybí. Jako světlo kapesní svítilny po západu slunce se stávají zřetelnými určité systému imanentní obludnosti, které byly ještě včera přehlušovány tušením obludností neskonale větších na druhé straně politické barikády. Stále stoupající nároky voličstva na schopnosti a morální integritu politiků jsou v přímém kontrastu s reálnými osobami, prošlými všemi aparátními etážemi za podmínek, které se s léty konsolidace stále zhoršovaly (stejně jako se v obsazeném ekosystému nejspíše uplatní druhy s extrémními kombinacemi nároků a vlastností, i v stabilním a plně obsazeném aparátě se nakonec nejsnáze uchytí buď osoby zcela bledé a průměrné, nebo co do povahového obrazu a charakterových kombinací zcela neobvyklé). Zatímco pastevec z horské vísky si ve své prostotě představuje dění v nejvyšších společenských etážích analogicky k událostem v místní krčmě, ví jeho vzdělanější spoluobčan, že politika je složité umění vyžadující koordinovaně pracující týmy expertů etc. Jedinci s vysokou politikou do styku skutečně přišlí prohlašují jednomyslně, že bačovský pohled má k reálu blíže. Křečovitou a nezřídka krvavou fatalitou chodu evropských dějin se zdá být téměř nepostižena Amerika, a to i Jižní. Příčina tkví zřejmě v podstatně menší sociální provázanosti tamních společností. Stát je zde pro občany spíše výběhem, a nikoli osudovým společenstvím, jímž je spíše třeba průmyslový koncern nebo rodinný klan (aby bylo pamatováno na Sever i na Jih). Americké společnosti obecně dělají na Evropana ten dojem, že jsou v hluboké krizi a co nevidět se rozpadnou. To však činí už velice dlouho a je dobře si uvědomit, že symptomy, které Evropan vnímá jako alarmující, například sociální propasti, relativně velmi vysoká kriminalita, v latinskoamerické oblasti (zejména v minulosti), četné státní převraty spojené s pomstou (byť mnohem méně radikální než bývá ta evropská), prožívá tamní societa jako běžný, i když obtížný jev, asi jako u nás nepřízeň počasí. Faktem je, že posledním skutečným vnitropolitickým traumatem Spojených států před přechodem do jejich podivného bezčasí byla válka Severu proti Jihu, jinak se vždy osobní či skupinové konflikty navzájem vyrušily, produkujíce nanejvýš třecí teplo. V hustě sociálně provázaných státech Evropy i Dálného východu však k těmto víceméně pravidelným „zahuštěním“ dějinných procesů s nezřídka katastrofickým průběhem pravidelně dochází. Dějinný proces je sice poněkud odlišný od biologického, sdílí s ním však vazbu na živé substráty i vnitřní autonomii, v níž rychlost či pomalost jednotlivých dějů nelze jednoznačně odvodit z vnějších podmínek, ale právě jen z procesu samého. Období téměř naprosté neměnnosti i prudkých proměn se střídají a působí na neinformovaného pozorovatele nečekaně. Rané dětství či puberta u člověka stojí v příkrém kontrastu s relativním klidem v dospělosti, o nejrůznějších metamorfózách hmyzu ani nemluvě. Díky stále se opakujícím analogiím je však pozorovatel třeba metamorfózy jepic v nesrovnatelně snazším postavení než my, sledující zevnitř proces s nezřetelným koncem.
Leiden, 1993; Tvar 10/94: 12
Letní stagnace
Tímto pojmem označuje hydrobiologie onen stav jezer či rybníků mírného pásma, kdy v letním období po ukončení tepelné stratifikace vody v hlubších vrstvách, kde sluneční světlo umožňující fotosyntézu už jen málo dosahuje do takzvaného hypolimnia, spodní chladné vrstvy vody, dochází k prudkému poklesu obsahu kyslíku. Při dně žijící organismy, v době jarní cirkulace vody zhýčkané jeho vyšším obsahem, jsou, pokud nevyvinuly nějaké alternativní řešení, ohroženy bezprostředním nebezpečím zalknutí. Není účelem tohoto článku uvádět čtenáře do dynamiky ročního cyklu stojatých vod, problematiky dosti komplikované a dificilní, jako spíš je těžko odolat této linnologické metafoře ve vztahu k některým aspektům chodu společnosti. Karel Čapek před více než šedesáti lety zcela správně napsal, že fráze není ani tak ustáleným rčením, jako spíše ustáleným lhaním. Dobře ustáté, stratifikované společnosti, ať už je jejich povaha totalitní nebo otevřená, vždy přímo volají po pseudokomunikaci právě v ustálených frázích. Diskurs, v dobách společenských zvratů a míchání snad místy smysluplný a upřímný, se stává stále více šablonovitým a ritualizovaným, ne nepodobným třeba sportovnímu šermu. Velmi rychle se konstituují nová tabuizovaná témata, nenapadnutelné hodnoty (často dost odlišné od těch tradičních). V západním politickém žargonu se někdy pro ně užívá velmi přiléhavého termínu „posvátné krávy“. Fráze se objevuje dříve či později ve jménu té či oné skupinové rezóny a její etablování souvisí s politickou stabilizací stejně pevně jako červánky se západem či východem slunce. Obludnost totalitní frazeologie spočívá mimo jiné v tom, že zde není připuštěna pravda (či později též fáze) konkurenční a původní systém frází přebují časem přes veškerou snesitelnou mez, nadutý a indolentní. Jedná či jednalo se spíše než o formu přesvědčování o formu účinného ponižování – „Podívej, jakou nehoráznost musíš mlčky vyslechnout!“ Méně známo je, že po rozpadu velkého impéria lži se ve společnosti etablují malá subimpéria sofistikovanějších, ale obdobně zatuhlých nepravd. Dochází k tomu už z toho důvodu, že jednotlivé společenské korporace se potřebují nějak jasně odhraničit od ostatních. Vzniká tím pak zvláštní, zčásti dosti absurdní konglomerát hodnotových představ a pozic. Tímto způsobem si mocná politická uskupení (v typickém případě dvě, jako třeba ve Spojených státech) rozparcelují téměř vše jsoucí a jeden každý běžnější úsudek, problém či vztah k něčemu už jsou vtaženy do gravitačního pole některého z nich a tam důkladně zabudovány. Čím dokonalejší je tento proces, tím méně dýchatelná celková atmosféra vznikne. Západní společnosti jsou proto příjemnější, že žádná z mocenských skupin a jejich frazeologií nemůže přerůst určité meze a vzájemný konkurenční boj a veřejný dohled většinou zabrání nejhoršímu. Zde je vhodné připomenout známý Churchillův výrok o tom, že demokracie je to nejhorší, co zná – bohužel i to nejlepší. Je ale dobře nezapomínat, že moc je v posledku jen jedna a že její manifestace mají přes všechnu rozdílnost a různou kultivovanost formy mnoho společného. Přetvářka a stavění se jiným, včetně přetvářky při imponacích a hrozbách, je jev v živé přírodě velmi rozšířený a bylo by s podivem, kdyby právě lidskou společnost minul. Je příznačné, že za dlouhých období klidu se technologie přetváření vždy vytříbí na špičkovou úroveň a není zcela náhodou, že evropské národy přijaly z velké části vypuknutí první světové války s úlevou, ač se jim v měšťanské společnosti tehdejší doby hmotně nedařilo tak špatně. I dnešní západní společnost si latentně přeje vyváznout z neviditelného korzetu, na jehož zdokonalování už opět skoro padesát let pracuje. Je sice pravda, že různé konzumně emancipační ventily se postaraly o to, aby se znovu do všech detailů neopakovala historie pomalého soumraku společnosti vytvořené 19. stoletím, míra všeobecné svázanosti, manipulovatelnosti a neupřímnosti je však větší, než bychom s chutí věřili. Není vyloučeno, že po kolapsu východního mocenského centra bude méně nápadnou formou následovat jiný. Je otázka, zda se toto nové promíchávání, osvobozující i nebezpečné zároveň, obejde bez kataklyzmat. Běh světa je v mnohém cyklický a eventuelní nostalgie nad jeho chodem je rovna oplakávání loňského sněhu. Nové slunce stojí vysoko nad vodami a mile prohřívá nedávno čerstvé stratifikované vodní sloje, či lépe řečeno, pouze jejich horní část. A proto u znalosti věcí příštích si užívejme ještě relativně vysokého stupně všeobecného okysličení, než se v zóně nade dnem v rámci nové statičnosti stanou žábry nadbytečným luxusem.
Praha 1993; Vesmír 7/1994: 406, Tvar 27–28/93: 17
Panamský kanál
Jednou ze základních charakteristik Panamského průplavu je skutečnost, že není postaven na rovině – mnohametrové převýšení na druhou stranu šíje překonávají lodě systémem plavebních komor, oddělených vodotěsnými vraty: když je spodní komora zcela naplněna, vrata se otevřou a loď propluje do další komory, kde se nachází de facto až u dna a procedura se může opět opakovat. Ač je mechanomorfní a technomorfní modelování živých či společenských procesů záležitost nevděčná a s úzkými hranicemi, je přesto těžké nevidět v Panamském kanále pěkný model pro přechod z jedné společenské vrstvy či statutu do druhého. Ten, kdo se v nádrži, kam původně přináležel, dostal intenzívním mnohaletým pumpováním až k nejvyšší rysce, proplouvá náhle se otevřevší bránou k novým horizontům. Zjišťuje ovšem, že se ve svém novém osudovém akváriu nalézá zcela nízko, dá se prakticky říci, že drhne břichem o dno. (Je vůbec dosti zajímavé pozorovat „výškovou“ diferenciaci v rámci jednoho společenského bloku – existuje stejně dobře „noblesa“ v saopaulských slamech jako páriové mezi aristokracií.) Na četnější opakování téže procedury s novým vytrvalým čerpáním mají dost sil a trpělivosti jen málokteří. Čím je společnost pevněji provázaná, ustálenější a strnulejší, tím více námahy je spojeno s fádní – „přečerpávací“ – prací a tím mizivější je vyhlídka na přesun do komory následující (i možnost spádu směrem opačným je ovšem jen nepatrná). Pokud se strnulost společenské struktury naruší (revolucí, válkou či jiným společenským převratem) a původní důmyslný systém vzájemně se podpírajících krystalových ploch zkolabuje v tekutou či více či méně hustou kašovitou fázi (zas ten fyzikalismus!), objem „komor“ se prudce zmenší a možnosti překonávání velkých výškových rozdílů rychle rostou. Trvá to však jen krátce – po několika málo letech vzniká nová, opět strnulá struktura, teď už třeba v jiné krystalizační soustavě, jejíž elementy se navzájem velmi rychle propojí a ona nám „zatuhne“ prakticky v momentě před očima, asi jako sud rozmíchané sádry. Velikost plavebních komůrek se opět zvětší a karty jsou rozdány k dalšímu období stagnace.
Praha, 1993; Vesmír 6/94: 307, Tvar 27–28/93: 17
Hrdlo láhve
„Bottle neck“ je v populační genetice terminus technicus pro stav, kdy populace prochází prudkým snížením počtu jedinců („hrdlem láhve“), a v důsledku toho se v ní mění frekvence alel, která už zůstane změněna i po jejím následném početním vzrůstu. Jinými slovy, překonání krize či bariéry působí kvalitativní změnu toho, kdo ji překonal. Zcela obdobná situace nastává i u jednotlivce při pronikání do společenských struktur či jejich vyšších etáží (není-li právě náhodou období obcházení revolučních gard). Jako při excitaci atomů je tu nutno nejprve překonat energetickou bariéru, často značné velikosti. Četné biblické obrazy tu platí jako vystřižené – o strmé a trnité pěšině a úzké brance, mnoha povolaných a málo vyvolených, o těch, kterým bude vzato i to málo co mají a bude přidáno oněm, kteří mají hodně. Pokud se jedinci souhrou okolností i osobních dispozic podaří proti všemu očekávání hrdlem láhve proniknout a překonat houfy Skyll a Charybd ležících na přímé trajektorii, vše se náhle změní, nastává zde doslova transsubstanciace. Předně se dotyčný jedinec začíná těšit obecné ochraně a úctě – dílem jako hrdina, vracející se z bitvy, dílem jako ten, jehož osud z nepochopitelných důvodů ušetřil (tento stav budí od nepaměti pověrečný respekt – od osvobozování utržených šibeničníků ve středověku po případ hýčkaného a hájeného kuřete, které v xaverovském masokombinátě z dopuštění osudu živo prošlo celou zpracovatelskou linkou). Dalším charakteristickým symptomem pak je prudké snížení nároků na něho kladených. Zatímco v subalterní pozici si jakýkoliv lapsus dovolit nelze, ve vyšších však poměrně snadno a vždy zůstává otevřena možnost, že náhodou utroušená poznámka skrývá nějaký hlubší smysl, posluchačem nepochopený. Jak známo, je-li mezi kanonizované texty zařazen omylem třeba recept na svíčkovou, není vcelku pochyb, že v něm budoucí interpreti naleznou všechnu moudrost všehomíra. Potíž je pouze ve zvládnutí techniky, jak ho láhevním ústím, kolem něhož je permanentní tlačenice, dovedně protáhnout.
Leiden, 1993; Vesmír 10/94: 589, Tvar 31–32/93: 19
Blaženství bezúhonnosti
Je pozoruhodné, jak nízký podíl na trestných činnostech proti osobám či majetku, spojených s použitím násilí, mají absolventi vysokých škol. Je oprávněná obava, že tento rozdíl nevzniká jejich pevnějším morálním povědomím, ale primárně drezúrou (a zčásti i selekcí) ve směru sebeovládání. Je to právě výrazně lepší sebeovládání, které odlišuje akademicky vzdělanou společenskou vrstvu od ostatních etáží společnosti. Je dobrý důvod k domněnce, že podíl inteligentních a omezených, poctivých a nepoctivých, dobromyslných a zrádných a jaké všelijaké polární kategorie by bylo možno ještě vymyslet, je ve všech společenských vrstvách zhruba tentýž. Co však výrazně odlišuje (zejména ve starých, důkladně stratifikovaných společnostech) vzdělaný establišment od podsvětí, je právě schopnost potlačit momentální hnutí mysli a nikdy neobětovat „dlouhý“ prospěch „krátkému“. Tato tendence jde samozřejmě proti určité složce lidské přirozenosti, kořenící přímo třeba v chování primátů. Opice bývají tradičně hodnoceny nejen jako zajímavé a mazané, ale i jako mimořádně odpudivé, jen na přítomnou chvíli myslící, žravé, smyslné, svárlivé – prostě lidská karikatura v krystalické podobě. Je dobře vědět, že civilizaci podpírající inkulturace radící k tomu, aby se člověk nehleděl přímo zmocnit předmětů, které ho přitahují, či říci někomu bez obalu své nelichotivé mínění či i přes momentální nadbytek šetřit a myslet na „zadní kolečka“, je svým způsobem lámáním či ohýbáním jednoho z aspektů lidské přirozenosti (nemá tím být řečeno, že různé aspekty lidské přirozenosti jsou dobré či špatné, ale právě jen, že některé nejsou kulturotvorné). Školní vzdělání, zejména pak jeho nepovinné stupně (střední, vysoké, eventuálně i další) výrazně selektuje ani ne tak na inteligenci (té je možno tolerovat i jen určité nezbytné minimum asi tak, jako chudý šlechtic je stále šlechticem – erb ale mít musí), jako právě na schopnost sebeovládání. Neprosazovat se ihned a brachiálním násilím, ale pomalu a oklikou. Učit se věcem nepovažovaným za zajímavé, příjemné, a namnoze ani užitečné. Potlačit své mínění a přijmout, alespoň na oko, cizí, v kontextu pokládané za správné. Nedat nadřízeným osobám najevo pochybnosti o jejich kompetenci či jiných hodnotách, byť by takové byly nabíledni. Plánovat s dlouhodobou perspektivou, zaujímající v zásadě celý individuální život, a té obětovat většinu krátkodobých příjemností či zajímavostí. Neklást odpor ani při evidentní újmě, není-li z poměru sil zřetelné, že vítězství je pravděpodobné a tak dále a tak dále. Jen určitá část populace je vstavu nechat edukaci tohoto typu přes sebe přejít. Školní a v oficiálních strukturách do značné míry i pracovní úspěch nezávisí ani tak na jiných schopnostech, jako právě na schopnostech akceptovat takovouto životní strategii a životní rozvrh. Pro určitý zlomek populace pak nejsou tyto zásady přijatelné ani v rudimentální formě a dostávají se na kriminální, většinou recidivující dráhu, s mnoha pozitivními zpětnými vazbami. Zdá se, že možnosti výchovy k spořádanosti výše zmíněného typu jsou do značné míry omezené a že tradování takovýchto životních strategií (stejně jako oněch bez brzdných a sebeovládajících mechanismů) je dáno v mnoha rodinách spíše geneticky než přímým napodobením. Jsou to právě lidé s „krátkodobými“ životními strategiemi, podléhající mnohému hnutí okamžiku, kteří přednostně uváznou v sítích spravedlnosti. Světová literatura od Jana Zlatoústého po moderní pedagogické či žalářnické příručky se hemží recepty, jak takovýmto pádům zabránit. Intelektualita pak kolísá v pravidelných vlnách mezi jejich tvrdým potíráním až k fyzické eradikaci a jejich obdivováním a tolerováním ve stylu M. Gorkého či švédských socialistů, aniž by tušila, že má co činit s lidmi fundamentálně jiného typu než je sama. Rutina policejních vachmajstrů je povahy povýtce neintelektuální, neboť v okamžiku, kdy si položíme otázku po povaze manipulovaného objektu, převahu nad ním ztratíme.
Praha, 1994; Tvar 1/95: 17
Tajemství autopoézy
Jak známo, nejsou živé organismy fabrikovány zvenčí, ale v průběhu svého individuálního vývoje vytvářejí sebe sama. Nejen to, mají velmi značnou schopnost smysluplně reagovat na nejrůznější překážky, které jsou jim postaveny do cesty – pokusně přeškrcené embryo ježovky se vyvine ve dvě, sladkovodní houba roztříštěná na jednotlivé buňky se opět aktivně „poskládá“ dohromady atd. Pro dosažení téhož výsledku lze namnoze volit velmi různé cesty a embryologie je a zůstane podstatným zdrojem inspirace. Na úrovni organel, buněk, organismů, populací atd. je tu vidět úžasná schopnost tvoření a reparování sebe sama, bazírující především na nejednoznačnosti. Každá buňka má mnohem víc informace, než ve svém fungování in concreto potřebuje, a nedospěje-li její diferenciace příliš daleko, je začasté možné ještě „přehodit výhybku“. Jeden a tentýž orgán může být u různých skupin ploutví, nohou či křídlem a i v evoluci je vždycky ponechána možnost pro nejrozmanitější manévry a změny významů. Evropská civilizace je naopak charakterizována spěním k jednoznačnosti, a to na nejrůznějších rovinách. Už představa kauzálního řetězce, proklouznuvší do evropské vědy z arabského osudového determinismu, manévrovací prostor v teorii i praxi značně snižuje. Stroje, které z této vědy vyšly, fungují pochopitelně lineárně deterministicky a po nějaké autopoéze u nich není stopy. Zajímavé jsou pak společenské analogie mašinelních zařízení. Chod kteréhokoli úřadu či jiné struktury s jednoznačným principem subordinace (armáda, policie, církve, školy atd.) si nutně žádá jednoznačnost i ve všech svých jednotlivých aspektech. Rozsudek či rozkaz, který by byl zároveň i básní či hádankou, by stěží našel v očích nadřízené instance milost. Reprodukovatelnost výsledků a vzájemná zaměnitelnost jednotlivých komponent systému jsou samozřejmostí. Přes svou zdánlivou efektivnost jsou obdobné systémy, zejména s vývojem stále dokonalejšího jištění proti mimořádným událostem, poměrně velmi pomalé ve schopnosti reagovat a v konečných fázích svého vývoje neschopné jakékoli akce vůbec. Společenskou autopoézu nepředstavitelné rychlosti bylo vidět například v období konečné fáze rozpadu komunistického systému ve východní Evropě, kdy se nové struktury složily prakticky přes noc z lidí a korporací dříve vůbec nesouvisejících, a přesto vytvořily vysoce efektivní a perfektně fungující systém bez jakéhokoliv formálního členění a jednoznačného směru subordinace. Části, které nebyly původně jako funkční celek projektovány, se pojednou setkávají, propojují a ukazují funkčními, jakoby v leibnizovské prestabilizované harmonii. Tuto banální vlastnost živých objektů si lze asi nejlíp uvědomit při seznamování se s novými lidmi, ať už partnery, přáteli či spolupracovníky. Je zajímavé uvědomit si, jak v 17. století paralelně vzniká novověká věda, první komplikovanější stroje a zároveň i absolutistický stát-stroj, snažící se dostat vše pod svou kontrolu a zdokonalující se postupně až do systémů totalitních. Je celkem nahlédnutelné, že k oživení a lepší funkci společnosti je nutno některé prvky nekalkulovatelnosti připustit (například funkce trhu, svobodná volba povolání či místa pobytu). Některé totalitní společnosti, například německá třetí říše, celkem úspěšně suplovaly tento prvek dublováním většiny struktur ve státě, které pak mezi sebou konkurovaly (zdá se, že právě s tímto aspektem byl spojen její vzestup i pád). Z této formy substitucí určitých stupňů volnosti v nacistickém Německu byla i relativní dobrovolnost účasti na akcích pro členy některých organizací, například SS. Společnosti žluté Asie, jíž deterministické myšlení stejně jako pevná státoprávní kodifikace nebyly nikdy vlastní, se jeví v mnoha směrech ve vytváření industriální společnosti úspěšnější než Evropa, odkud vlastně tento model vyšel. Zatímco ve společnosti „mašinelního“ typu je velmi těžko prosadit jakoukoli změnu a zavedení nového typu formulářů může být korunou celoživotního úporného snažení, je v okamžicích rozvolnění zhusta možno včasnou intervencí jednotlivce v „bifurkačním bodě“ dějin dalekosáhle ovlivnit nejrůznější události. Staré Řecko zde často užívalo obrazu kormidelníka, který relativně zanedbatelnou akcí ovládá směřování celé lodi. K ovládání rozvolněných a nejednoznačných organizací a věcí vůbec je ovšem třeba mít mimořádné schopnosti, už pro absenci regulí, kdy jednat a jak. Při řízení institucí zcela rigorózně jednoznačných je tomu právě naopak, ideální je zde podobnost jejich řídícího článku ke kombinaci několika reléových obvodů a odstranění všech ostatních vlastností a schopností, které zde pouze ruší. V rozvolněném systému je nutno jednat či nejednat víceméně citem, jakožto derivátem přirozeného živého bytí, jaksi „po srsti“ či „po silokřivkách“ průběhu věcí. Čínské tao právě ovládá neovládáním a činí nečiněním. Oba typy myšlení a řízení jsou bezradné, když na sebe narazí. Těžko administrovat jevy, kde se nelze opřít o nějakou jednoznačnou determinantu (britská koloniální správa s hrůzou zjišťovala, že vojenští veteráni, pobírající penzi, se dožívají sta i více let – rozpoznat indické staříky mezi sebou nebylo dost dobře lze). V přímé konfrontaci s „tvrdou“ mašinelní skutečností, ať už v rovině těles či v rovině idejí, dopadají přirozená jsoucna většinou špatně, asi jako indiánští koně, hnaní v soutěsce proti vlaku pacifické dráhy v zoufalé snaze tuto „inovaci“ zastavit. Jen ti, kterým se nějak podaří vymknout kontrole, pak mohou přežívat a konspirovat ve stylu potkanů v městské kanalizaci. Výraz „tvrdý“ se hodí velmi dobře k determinismu a strojovosti v rovině myšlenek, řeči i praktických výsledků. Tvrdá, jednoznačná a zároveň zraňující a s jinými většinou jen na jeden způsob kompatibilní myšlenka pak v praxi vytváří jako svou materializaci cosi, čehož hlavní součástí je pokud možno kalená ocel či její modernější ekvivalenty. Nůž mezi žebry je zcela jednoznačný a neproblematický. Améby, které se záhy a nepozorovaně složí do tvaru plodnice, tak jak to dělá například hlenkám podobný organismus rodu Dictyostelium, jsou stěží zachytitelné systémem transmisí a pák, ať už na materiální, či ideální úrovni. Améby se plíží, neb je to jejich přirozeností. Metalické svištění a skřípění okolo nich je neděsí ani dost málo.
Praha, 1993; Tvar 5/95: 15
Blaho konvence
Slovo konvence pochází z latinského con-venire, společně přicházet, scházet se. Konvenční je to, na čem se všichni setkávají, shodnou. Slovesa konvenovat (někomu) se někdy používá i ve smyslu vyhovovat, odpovídat. V obecném povědomí má slovo konvence silně negativní význam jakožto označení povrchní formality, vyprázdněného rituálu, nicneříkající floskule. Konvenční člověk je onen šosák bez vzletu a pikanterie, pohybující se ve sféře šedé všední průměrnosti, zhusta škrobené a lehko vypočitatelné. Není bez zajímavosti, že nářky nad konvencí ve společnosti začínají až v novověku, ve značnější míře až od Rousseauovy a následující romantické éry (dřívější doby v kritice třeba náboženských poměrů zdůrazňovaly spíše vetření nehodných na odpovědná místa, ne tíživost konvence samé). Že by se zde jednalo o ohlas úspěšného uskutečnění osvícenského plánu přemožení a kanalizace lidských vášní a bouřlivého a nevypočitatelného aspektu lidských osobností? Dá se říci, že celé umění „moderní“ éry je jedním jediným vypjatým bojem proti konvenci v různých rovinách. Tyto tendence byly různě silné – mezi lety zhruba 1850–90 byl zmíněný boj podstatně slabší než třeba v letech 1890–1940. Po poslední světové válce se patos potírání konvencí začíná vyčerpávat („konvence nekonvenčnosti“ v umění) a v postmoderní éře mizí vůbec. Ne že by snad nastával návrat do onoho „společného prostoru“ či světa, ale v obecné rozkolísanosti po něm vzniká nostalgie. Neokonzervativní hnutí, pokud si je vědomo omezené možnosti znovunavození většího společného prostoru, snaží se tento stav alespoň mimetizovat navenek. I komunismus se o společný prostor (teoreticky pro všechny tentýž) pokoušel, ovšem násilnicky a neúspěšně. Minulé doby si onoho pro všechny lidi společného cenily více a neprožívaly je jako tíživé, nýbrž jako žádoucí a osvobozující. (V naší éře hraje roli tohoto společného světa do značné míry televize, se všemi aspekty sofistikované náhražky.) „Soukromé“, oddělené v duchovní sféře se nesetkávalo s milostí od Hérakleita po pozdní antiku a latinský význam pro „soukromníka“ (idiota) darmo později nepřešel na nekomunikabilní oligofreniky. Reziduem tohoto způsobu uvažování je nepochybně společenský hovor o počasí, které je v určitém kraji pro všechny stejné a zcela zřejmé, umožňuje nicméně protáčet kola verbální komunikace se všemi jejími pozitivními vedlejšími účinky, aniž by bylo nutno něco nového sdělit. Výrazem zájmu o ono všem společné byl i živý interes o děje na nebi, vlastní všem starším kulturám, někdy ve zjevném nepoměru se zájmem o věci na zemi (Mayové měli přesné povědomí o délce tropického roku i fázích Venuše, o kole a jeho použití ne). S prohlubováním technické civilizace, a zejména nástupem postmoderny se tyto zájmy koncentrují jen na profesionálně astronomické kruhy a v lidových vrstvách zainteresovanost na dějích na obloze upadá. Už sám požadavek originality v umění vede postupem času při své důsledné aplikaci k rozpadu společného světa a v podstatě k nekomunikovatelnosti. Schizofrenie je jen zcela důsledným rozpadem společného světa – schizofrenik nezhloupne, pouze jeho svět nemá posléze s oním společným, konvenčním, už vůbec žádný průsečík. Hnus avantgardního umělce nad maloměšťákem, krotce blekotajícím nad šálkem bílé kávy, při celé své pochopitelnosti nereflektoval právě jeden aspekt konvencí – že myšlenkové démony lidského podvědomí zpacifikují hned v zárodku a hlídají je stejně spolehlivě jako kvalitní ventil přetopený parní kotel (blíže o tom v článku Mechanismus a pojistka). Už sama existence avantgard je podmíněna jsoucností masy šosáků, která jim zajišťuje existenci a navíc jim dává opticky vyniknout, asi jako fialový samet náhrdelníku ve zlatnické výloze. Dodržování konvencí v užším slova smyslu výrazně usnadňuje lidský život už tím, že odvádí pozornost od existenciálů do relativně nepodstatných a neškodných oblastí. Etologové nazývají obdobný jev přeskokovým jednáním – stane-li se boj dvou kohoutů příliš prudkým, přeskočí oba náhle ve svém chování k napodobování soustředěného zobání zrnek, která ovšem v reálu na zemi nejsou. Značná část lidských aktivit, vědu v to počítaje, náleží do této kategorie. Rozprava o způsobu uskladnění petržele, bhútánských známkách či přívlastcích neshodných v raných dílech J. Š. Baara umožňuje pozapomenout na existenciální dimenzi bytí a udržovat nejrozmanitější „diblíky“ pod zámkem, při vhodné aplikaci po celý život. Kdyby větší část lidstva z tohoto ukolébaně rovnovážného stavu procitla, Země by se stala neobyvatelnou a duchovní a posléze i materiální smršť by nenechala mnoho kamenů na kameni (A. Huxley to věděl už ve třicátých letech). Islámské praxi bývá často vytýkána právě konvenčnost a formalismus. Není to ale právě islám, co vhodným způsobem strukturuje a reguluje život lidí v oblastech překypujících jinak silnými emocemi? Pochopitelná, ale víceméně „paramagická“ snaha zneškodnit démonické jeho banalizováním vedla například H. Arendtovou k líčení klíčových figur nacionálněsocialistického Německa jako fádních maloměšťáků. Z jistého hlediska je tomu jistě tak, ale z jiného lze říci, že se zbavili některých konvencí radikálněji než kdokoli jiný. Mohutné duchovní vření a vzepětí nepředcházelo obě světové války zbůhdarma. Ostatně, i běžné výrazy zde leccos napovídají – válka se rozpoutává (byla předtím jaksi tady, ale „spoutaná“), poté se vede (asi jako se řídí bojový slon vhodným popichováním v žádoucím směru). Právě doba německé třetí říše byla érou, kdy rozhovor například o stromech byl de facto zločinem, odpoutávajícím pozornost od hrozícího podstatného. Tato podvědomá životní strategie mnoha vůdčích mozků dobového německého myšlení je dobrou ukázkou toho, že přichýlení se ke konvenci může za jistých okolností sice zpravděpodobnit spásu individuální, ale přirychlí tragédii společenskou. U zrodu největších tragédií v malém i velkém stojí nejlepší úmysly. Turecká pohádka Baš-čelik, vypravovaná i na Balkáně v mnoha variantách, líčí historii muže, který najde v odlehlé komnatě svého domu démona výše uvedeného jména (doslova hlava-ocel), zakovaného po jakési magické operaci do želez. Hrdina udělá dobrý skutek a dá mu na jeho srdceryvné prosby napít. Baš-čelik pak hravě rozerve pouta, unikne, a pouze žánr pohádky způsobí, že jeho řádění je nakonec překaženo. Ubalancovat rovnováhu mezi spořádanou nudou a živelným třeštěním je namnoze úkol velmi delikátní. Je dobře, máme-li povědomí o důsledcích vytažení zátky z láhve, ve které roztomile a lákavě poskakuje džin. Lépe ovšem tomu, kdo ani neví, že je jaká láhev.
Praha, 1993; Tvar 7/95: 11
Zajatci a héroové
Jedním z myslitelných výkladů mýtu o upoutaném Prométheovi je i ten, že s heroismem, včetně heroismu kult