Stanislav Komárek: Pitevní praktikum pro pokročilé – pokračování III
Mísa čočovice
Známý starozákonní příběh o Ezauovi, neprozřetelně vyměnivším s bratrem Jákobem prvorozenství za talíř čočky (Gen 25, 29–34) není jistě vyprávěnkou bez hlubšího významu. Prakticky u všech kultur, nejen v prostředí starého Středního východu, bylo prvorozenství zvláštním statutem, umožňujícím užívání různých privilegií, zejména pak dědictví moci a majetku. Zajímavým způsobem se podnes prvorozenost a s ní spojený klastr vlastností promítá do vědeckého světa. Ryze empiricky viděno je pozoruhodné, jak vysoké procento prvorozených je v řadách studentů vysokých škol. Musíme zde však provést několik omezení. Za prvé, celá záležitost se týká pouze mužské části populace – u žen není podobná korelace nikterak výrazná. Dále je nutné vzít v úvahu, že procento prvorozených je v naší relativně stabilizované populaci už tak dost vysoké, skoro padesát procent. Za třetí pak je tato korelace tím výraznější, čím méně praktický je obsah studia – tedy na teoretických oborech humanitních a přírodovědeckých je vyšší než třeba na technikách a ještě více se přiostřuje mezi jedinci, kteří ve svém oboru výrazně už během studií vynikali. U mnoha druhorozených, kteří by se zdáli být z tohoto pravidla výjimkou (platí samozřejmě jen statisticky, ne absolutně), se ukáže, že jejich odstup od staršího sourozence byl pěti- a víceletý, a jsou tudíž jakýmisi „pseudoprvorozenci“. Tajemství prvorozených tudíž nespočívá na nějakém abstraktním „prvenství“ či statisticky vyšším IQ, ale na konkrétní konfiguraci rodiny v prvních letech života dítěte, zvláště pak na tom, zda je či není pociťováno někým jako vetřelec a konkurent a zda musí tomuto tlaku čelit. Pro sourozence výrazně staršího není mladší bratr tím, s kým je nutno kompetovat, ale zajímavou živou hračkou či aspoň někým, kdo jeho postavení není s to vážně ohrozit a chová se k němu většinou s blahovolností dalších „rodičovských“ osob. Přes všechna specifika genetická i výchovná vykazují tito prvorozenci a „pseudoprvorozenci“ určitý klastr vlastností jim společný, tu ve větší, tu v menší míře rozpuku. Začínají dříve mluvit a dobře se vyjadřují, později i písemně. Soustředí se na ně více pozornosti okolí (v kladném i záporném smyslu) a na tento stav si brzy zvykají. Ve světě převážně dospělém jsou přesto spíše osamělí a v dospělosti méně sociabilní, namnoze spíše introvertovaní přátelé knih či přírody než lidí. Přesto touží po uznání a vyniknutí a tento způsob realizace vlastního ega jim je bližší nežli samotné peníze či samotná moc. Dá se říci, že se kvalitativně neliší radost dítěte chváleného za pěkně přednesenou říkanku od pochvaly vyslovené třeba komisí pro udělování té či oné vědecké hodnosti. Naprosto tím nemá být veškerá intelektuální snaha znehodnocena, cílem je poukázat pouze na její psychologický kořen, který se postupem od raného dětství pouze sofistikuje. Rovněž malá míra starostí o každodennost v dětství a chybějící nutnost vybojovat si i nejmenší hračku přispívá k tomu, že se od této každodennosti snadněji odpoutávají a věnují se „odtažitým“ či „vzletným“ tématům a problematikám, často s nasazením celé své osobnosti. První děti si neužívají jen výsluní nedělené pozornosti rodičů a příbuzných – nedělená je i jejich kritičnost a represívní výchovné zásahy. To zřejmě jejich tendenci se nějak profilovat, odlišit, jen prohlubuje. Svým způsobem se rodiče na výchově prvního dítěte teprve učí a u mnoha subhumánních živočišných druhů bývá procento přežití prvních mláďat jen nízké (viz i staré perské přísloví „První dvě jsou pro vrány“). Právě dorůstá v Německu první generace dětí vychovávaných nerepresívním způsobem („gewaltfreie Erziehung“). Navzdory konzervativním proroctvím, že z nich vyroste banda hrdlořezů a výtržníků, lze konstatovat, že jsou to v převážné většině normální, namnoze velmi milí lidé. Jen v jednom parametru se od ostatní populace naprosto liší – zcela jim schází touha po vyniknutí, což je v naší společnosti dominované dawkinsovskými představami pro život určitou překážkou. Lze mít tedy za to, že formativní a represívní zásahy v dětství mají na rozrůstání se osobnosti (v dobrém i špatném slova smyslu) vliv asi jako ořezávání košíkářských vrb na jejich rychlé znovuobrůstání. Banálně nesamozřejmý poznatek, že člověk roste utrpením, jako by se vtělil do školství, zejména nižších stupňů. Že by snad škola skutečně připravovala pro život, je pravda na úplně jiné rovině než se běžně chápe. Jednotlivé zprostředkované poznatky přijdou k použití jen velmi zřídka (v praxi nesrovnatelně častěji vaříme guláš než konstruujeme přímky přeťaté příčkou), ale formuje uvažování indoktrinací v „žádoucích“ způsobech uvažování a potlačuje ty „nežádoucí“ (v naší společnosti třeba myticko-poetický na úkor technického) a prakticky učí způsobům jednání, běžným mezi dospělými. Větší část probírané látky působí spíše tréninkově na způsob myšlení (odtud obliba klasických jazyků a dějin v mnoha školských systémech) a je též zdrojem mikrotraumat, v mezerách mezi nimiž může, ale nemusí začít růst něco autentického. Ale zpátky k prvorozencům. Americké úsloví říká, že ze tří synů v rodině čeká prvního nejspíš dráha manažerská či vědecká, druhého obchodní a třetího umělecká. Je pravdou, že při více dětech si zejména nejmladší syn zachovává nejdéle určité prvky infantility spojené s tím, že musí svým rodičům velmi dlouho hrát roli dítěte, a tudíž i určité prvky mimoracionálního, tedy i uměleckého uchopení reality. Zůstane-li syn pouze jeden, spojuje pak v sobě nezřídka rysy prvého i posledního dítěte zároveň. V dnešních málo početných rodinách se celá tato škála možností dá jen zřídka snadno postřehnout a přehlédnout, není však obtížno získat do celé situace vhled, přicházíme-li denně s pretendenty vstupu do vědeckého světa na vysokých školách do styku. Je-li prvorozenství spíš radostí, či spíše tíhou, kterou je nutno nést a nakonec z ní i sdávat počet, lze ponechat jednomu každému na úvaze. Já sám bych je zatím za porci luštěnin nevyměnil.
Praha, 1992; Vesmír 7/93: 409, Tvar 11/93: 9
Hypertrofie samce
F. Capra a další autoři se zamýšlejí nad výrazným „přebujením“ a nadhodnocením mužských forem chování a uvažování v prostředí industriální civilizace. Patří k nim zejména zvýšená agresivita a obhajoba teritorií, soutěživost, zřetel na výkon a přednostní provozování takzvaných kumulativních činností na rozdíl od „ženských“ činností cyklických, nezanechávajících trvalé stopy (vaření, úklid). Zcela neoddělitelným průvodním jevem zvýšené agresivity je snížení tolerance pro přítomnost jiných v bezprostředním okolí, tedy osamělost. Ne nadarmo se proto od slovního kořene pro samotu a tento modus existence odvozuje slovanský termín pro dospělé jedince mužského pohlaví u vyšších zvířat; srbochorvatské „samac“ označuje i osaměle žijícího člověka, zhruba ekvivalent anglického „single“. Zajímavější a komplikovanější otázkou než konstatování tohoto stavu věcí, který v sociologických statistikách vyspělých zemí zvolna nabývá hrozivých podob, je otázka, proč k tomuto posunu, při němž všichni příslušníci populace napodobují adultní maskulinní chování, vlastně dochází. Tyto touhy a tendence se vznášejí jako mrak nad společností, kde vlastně žádná „ekologická nika“ plné prožití funkce „vedoucího samce“, tak jak ho zná etologie primátů, neumožňuje. Ještě před dvěma stoletími byl každý sedlák či chalupník na svém gruntě či řemeslnický mistr ve svém veřtatu neomezeným pánem se zhruba tím vzorcem chování, který odpovídá typickému vůdci primátů. Industriální společnost pak tuto autonomii podvázala a propojila dříve atomizovanou společnost v jediný celek složený prakticky jen z podřízených. Jako tradičně typicky mužské society lze jmenovat jednak armádu, jednak takzvané „ekleziomorfní struktury“ spravující nějakou myšlenku, nějaké paradigma (blíže viz článek Ekleziomorfní struktury v přírodních vědách). Armáda svou strukturou agresivitu netlumí, pouze přenáší z vyšších příslušníků na nižší a z těch na nepřítele či nepřátelské civilní obyvatelstvo. Proto se také v dlouhých periodách míru, kdy boj a drancování nepřicházejí v úvahu, prestiž armády ztrácí a ona sama se stává zdrojem utrpení pro vlastní příslušníky, zejména nižšího rangu, místo aby jím byla pro nepřítele, vojenského i civilního. Ekleziomorfní struktury se naopak výběrem a výchovou vhodných jedinců snaží agresivitu pokud možno tlumit, aby se stala zdrojem jistého trvalého napětí, kanalizovatelného v různé tvůrčí či správní činnosti, nikoli ale do náhlého ničivého výbuchu. Protože v moderní industriální společnosti (alespoň zatím) převládá téměř všeobjímající rozrůstání a zřetězování ekleziomorfních struktur a jejich analogií a typicky mužské vzorce chování jsou vytlačeny z reálného světa tak nanejvýš do filmových seriálů (bojující armáda jako jejich pokleslá realizace je záležitostí příliš riskantní), leží nerealizovaná část těchto etologických úkonů nad společností jako hustá mlha a vede celou společnost k jejich napodobování. Rozšiřování maskulinní soutěživosti a agresivity zase účinně podporuje technický rozvoj a celý cyklus se uzavírá, aby vyrazil do další otočky evoluční spirály. Skončí celá záležitost všeobecnou nivelizací, kdy pouze pohled do matriky poučí who is who? Pravděpodobnější se bohužel zdá druhá varianta, která se v malém začíná materializovat na evropských bojištích dnešních dnů, kdy maskulinita znovuožívá ve své nejobskurnější formě přímé agrese a její další aspekty, jako zodpovědnost a ochrana slabších, se vytrácejí kdesi v hloubi dějinné mašinérie.
Praha, 1992; Vesmír 3/93: 168, Tvar 10/93: 9
Peří rajky
Pestré péřové ozdoby, komplikované tance a rituální zápasy mnoha skupinově tokajících ptáků (některé rajky, tetřívci, jespáci etc.) slouží, jak známo, nikoli jen k okouzlení samiček, jak předpokládal už Darwin, ale i k zanechání dojmu u spolutokajících kolegů a dominanci nad nimi, pokud jsou méně vybarvení či pohybově obratní. Tyto struktury a činnosti jim většinou brání ve smysluplné péči o potomstvo a stávají se majoritním obsahem jejich životů. Vše je zde ritualizováno, krev neteče a srdce choreografovo by namnoze poskočilo. Samičky na tokaniště přicházejí později a myšlenkovou extrapolací si lze i představit, že se nedostaví vůbec. Rituál toku se nicméně odbývá i pak, oddělen už jako půvabný samoúčel od původní reprodukční nutnosti. Už první pohled nenechá pozorovatele na pochybách, že emoční náboj, vtělený do rozmanitých skoků a rozprostírání barevných či metalicky lesklých per, je obrovský a byl jaksi odvětven a osamostatněn od původního prekopulačního chování, a posléze vtělen do snahy ohromit a předstihnout samčí societu, které je jedinec součástí. Kolektivní formy ritualizovaného toku jsou nezřídka typické tím, že vlastní reprodukční chování vykazuje jen jeden samec z mnoha (například Beehlerova pozorování u rajky Paradisea minor), ostatní mu pouze jaksi asistují. V rámci eventuelních společenských analogií je vcelku lhostejné, zda je předávána informace genetická či jiná, faktem zůstává, že už sama přítomnost na prominentních tokaništích nechává na „vedlejší“ samečky skanout něco z významnosti jejich úspěšnějších kolegů, a je proto neméně vyhledávána a ceněna. Už sám vznik řecké filosofie (východiska to všech pozdějších věd) jakožto formy zábavy družin vojenských aristokratů v době, kdy bojová činnost ochabovala a tato vrstva se stávala společensky postradatelnou, naznačuje určitou podobnost se svrchu popisovanými fenomény. Moudrost, která je sama sobě účelem, projevující se v diskusích a rituálně dodržovaných pravidlech argumentace, zajímavým způsobem zkultivovala někdejší divokou pitku (takto původní význam řeckého slova symposion). Ač dřívější obdivovatelky chrabrých válečníků, vracejících se pokryti ranami leč s bohatou kořistí na majetku i hrdinských činech, tuto náhradní aktivitu neocení a vlastně ani neuvidí, zacykluje se celá činnost sama v sobě a stává se pro mnohé základní životní náplní. Středověké university se svými disputacemi a uzavřenou společností a koneckonců i moderní věda jsou legitimními dědičkami tohoto pozoruhodného typu luxuriantního chování. Sledování etologické stránky kongresů si vskutku nezadá se zážitkem ze sebeprezentačních produkcí, odehrávajících se v příšeří novoguinejských pralesů či ranních oparech šumavských blat. Kromě sebeprezentačních aktivit dynamických lze pak pozorovat i ty statické – například pachové značky posterů markýrující co nejhustěji obrovské teritorium od pólu k pólu. Specializovaným, leč sofistikovaným a účinným prostředkem dominování jsou pak také publikace. Je to jakési zasílání rozestřených pestrobarevných tatrčí na dálku, různě ohromující podle renomé příslušného časopisu. Způsob šíření poznatků tímto způsobem je, zejména u některých oborů, relativně málo šťastný, jako sebeprezentační aktivita však excelentní. Už termín separát (z lat. separatum – oddělené) naznačuje cosi nejen rozesílaného, ale už i jako publikace uveřejňovaného a vázaného v periodiku bez užšího kontextu, kde hledisko přehlednosti bylo logikou vývoje obětováno právě možnosti snadné sociální (a nezřídka sociálně-dominanční) komunikace. V nejpregnantnější a nejritualizovanější formě pak kvality jednotlivce udává délka seznamu publikací a jejich impakt (dopad), parametry to nápadně podobné parametrům meče středověkých rytířů (s rovněž vysoce ritualizovanými formami chování) či toho, co symbolicky zastupoval. Jistě by bylo lze namítnout, že tento pohled nezohledňuje jiné aspekty vědy – například touhu po poznání, lásku k moudrosti a sebeobětování pro ně. Tu lze namítnout, že cílem spisků obecně je nikoli postihnout všechny aspekty pozorovaného, ale spíš zdůraznit ty dosud málo zohledňované. Ostatně bez určitého smyslu pro sebereflexi a humor se stává věda pouze svérázným typem specializovaného úřadování. A proto je těžko nemyslet na rajky, předjíždíme-li před svou odbornou societu nikoli v mercedesu, který z těch či oněch příčin nemáme či mít nechceme, ale na lesknoucím se vehikulu naší poslední brilantní myšlenky či objevu.
Praha, 1993; Vesmír 6/93: 349, Tvar 10/95: 16
Cyklus vousu
V minulém roce vyšla ve Francii kniha E. Badinterové „XY De l’identité masculine“, jednající o cyklických krizích maskulinity v lidských dějinách. Spíše než na její recenzi lze pomyslet na pár doplňujících poznámek, navazujících na některé další eseje (Ekleziomorfní struktury v přírodních vědách, Hypertrofie samce). Cykličnost v míře maskulinity v různých periodách lidských dějin je dost těžko přehlédnout. Pokud se soustředíme pouze na novověk, dostáváme zhruba následující obraz: V renesanční éře až do třicetileté války vcelku převládají výrazné atributy mužství ve vnější podobě i v činech. Maskulinní libidinózní konfigurace (později zajímavým způsobem vyslovená v karteziánství) je výrazně spojena s pojmy jako vpřed, vzhůru; je jednou z nejdůležitějších druhotných výrazových složek pokroku, ve svých vnějších projevech spjatá mimo jiné s individualismem, výbojem, pokořováním, soutěživostí atd. Promítá se zde snad nejvýrazněji do dobyvatelských činů a zločinů různých Cortézů, Pizarrů a jejich méně známých a nápadných, ale o to počtem hojnějších bratří a vrstevníků. Tyto tendence jsou zvýrazněny i dobovou módou. Kromě zdůrazňování genitálních partií na oblecích (i brněních) jako svérázné formy falické imponace primátů tu zaujme téměř všeobecná vousatost. Symbolicko-archetypální úloha vousů (aspoň v evropském kulturním okruhu, kde k rasovému typu na rozdíl od ostatních náležejí) je velmi značná a snad neuškodí i přes všeobecnou známost ji zrekapitulovat. Spojení vlasů a vousů se samou podstatou lidské bytosti, lidského jednotlivce, se traduje od nejstarších dob. Obě substance měly velký význam v zástupně-magických operacích (ženské vlasy navíc i významnou roli v erotické symbolice) a jejich bujná prezence je tradičně spojována s osobní nezávislostí a silou. Ne nadarmo je odstranění všech vlasů či jejich části posuzováno jako akt pokoření, pokory či ztráty síly (příběh Samsonův, holení hlavy či tonzura u buddhistického či katolického mnišstva, stříhání vojenských nováčků atd.). Obdobné, ovšem ještě více s maskulinními vlastnostmi spojené odstíny vyjádření mají i vousy. Ne nadarmo se zobrazují (či představují) Mojžíš a Mohamed s dlouhým vousem, Kristus s kratším a řidším a Buddha zcela bez vousů. V novodobě evropském kulturním kontextu je vousatost zhusta spojována s intelektualitou, individualismem a někdy i výstředností. Vzhledem k tomu, že tyto vlastnosti nemají v mnoha oborech lidské činnosti co dělat, navykli jsme si v kruzích armády, politiky, obchodu a kléru spíše na tváře bezvousé, které jsou tam buď přímo striktně vyžadovány, nebo alespoň rády viděny (snad je optickou simulací dětského obličeje po oholení demonstrována vůle podřídit se mocnějším). Zajímavá je obecná povinná přítomnost vousu u kléru pravoslavného, příznak jednak značné archaičnosti, jednak organizační rozvolněnosti. Vzhledem k tomu, že je technicky obtížnější nějakou přirozenou strukturu pravidelně odstraňovat než nechávat a že kompletní vyholování vlasů je procedura v evropském kulturním okruhu skoro neznámá, je s podivem, kolik dějinných období bylo zčásti nebo i zcela bezvousých. S koncem třicetileté války začínají vousy mizet a mění se i móda – nastává období paruk, pudřenek, parfémů a krajkových ozdob, ne náhodou propojené s postupným utužováním absolutistických států a nutností zařadit se do pevné struktury a v ní racionálně, jako přesně opracované kolečko, fungovat. S postupným rozvolňováním barokně osvícenského státu-stroje na přelomu 18. a 19. století se postupně mění i móda, zanikají paruky, později i copy, a účes se zvolna blíží dnešnímu. V první polovině 19. století se opět objevují vousy, byť v nesmělé a nekompletní podobě. Psychika hrdinů období romantismu je však ještě proložena občasným pláčem či odkazem kadeře vlasů přátelům na památku. Dosti radikální obrat nastává kolem poloviny minulého století. Dochází k rozpuku maskulinity na celé čáře – hrdina nové doby, praktický, tvrdý, samostatný, podnikavý, obeznámený s přírodními vědami a jejich pomocí řešící jako mávnutím kouzelného proutku všechny problémy, se táhne druhou polovinou minulého století ve všech podobách, až k zlidovělým prezentacím ve Verneových a Mayových románech. Nastává zlatá doba koloniálních expanzí, kolonie absorbují a saturují ambiciózní mladíky z větší části Evropy, což je možná jedno z tajemství dlouhého období relativního míru v té době. Tváře rychle znovu obrůstají a jednostranným zdůrazňováním maskulinních ctností, které pak už v abstraktní formě vydrží i celé století příští, se otvírají dveře dokořán feminismu. Jím se vhodnou či častěji méně vhodnou formou hlásí ke slovu femininita, přeživší v nejrůznějších metamorfózách Bohyně-Matky-Země všechny předešlé dějinné zvraty, nyní odstrčená a znehodnocená. Ke třem dosud známým typům nenávisti (kmenově nacionální, náboženské, třídní) se na obzoru objevuje typ jiný, navzdory ojediněle přetrvávajícím povídačkám o různých „dívčích válkách“ dosud neznámý a zcela nový – napětí mezi oběma pohlavími ve společnosti. Maskulinní exploze druhé poloviny minulého století neměla příliš dlouhého trvání. Už v devadesátých letech se objevuje náhlý strach ze samostatnosti a útěk pod ochranu nějaké „mateřské“ organizace – strany, odborů etc. Volání po sociálních jistotách všeobecně sílí (ekonomický status je kupodivu lepší než kdykoli předtím) a maskulinní role je stále více a více delegovaná na stát, který se stává živitelem, ochranitelem, za obou světových válek i výlučným představitelem role výbojně podmanitelské. Jemu je odstoupena část vlastní autonomie. Stát, muži sice nesený a organizovaný, ale v posledku abstraktum, nakonec nabádá i k sebeobětování (německý termín Vaterland je nádherným výrazem tohoto přesunu), k němuž tradičně docházelo při obraně vlastní rodiny (pro ženy byla dříve tato rizikovost bytí spojena s četnými graviditami a porody). Po první světové válce dochází k dalšímu posunu – do vedoucích pozic se dostává nová garnitura vůdců, jimž z maskulinního obrazu už zůstala jen touha po moci (zato nenasytná) a po potírání protivníků. Obecný ústup vousatosti zachvacuje i je, mají nejvýše knírky, namnoze přímo rudimentární (Stalin, Jagoda, Hitler, Himmler, Schuschnigg, Dolfuss). Je to doba, kdy se právě mezi nimi nápadně často uplatňují osoby se silnou vazbou na matku v dětství. V. E. Pilgrim o tomto typu lidí a jejich vlivu na politiku a kulturu velice zajímavě pojednává ve své knize „Die Muttersöhne“, která je blíže komentována v článku Mutrzóni. Jednou započatá tendence pokračuje s různými výkyvy po druhé světové válce dál, v sedmdesátých a osmdesátých letech se objevuje a opět postupně vyznívá další váhavě vousatá perioda, ovšem bez tak výrazné maskulinizační vlny jako v druhé polovině 19. století. Typický je trvalý, neustálý a prakticky celosvětový pokles prestiže armády (armáda stojí svým nepokrytým netlumením a vyvoláváním agrese jaksi na druhém pólu oproti takzvaným „ekleziomorfním strukturám“; má s nimi ovšem jedno společné – také vládne mocí, ovšem jen její hrubou, bezprostřední složkou; tu sofistikovanou, opřenou o nauku a tradici, přenechává jim. Ze všech mužských societ právě tyto dvě nejtypičtější nespravují a nekontrolují žádné hmotné statky (ač nejrůznějšího technického vybavení mají vždy dost), jen moc toho nebo onoho druhu. Jednou na stát delegovaná část maskulinity je – pokud ne jednou provždy, tedy aspoň na dlouhou dobu – ta tam. Proměny v západní Evropě jsou v tomto směru ještě daleko polarizovanější než v Evropě střední – E. Sullerotová mluví ve své knize „Quels peres? Quels fils?“ o „společnosti bez otců“. Imaginární stát-otec, jakoby uteklý z Freudových spisů, třímá v ruce marcipán a bič a potutelně se šklebí.
Leiden, 1993; Vesmír 5/94: 275–276, Host 5/93: 65–68
Mutrzóni
Když v roce 1986 vyšla v Německu kniha E. Pilgrima „Die Muttersöhne“, vzbudila zpočátku velký rozruch. Autor v ní podává zajímavou i diskutabilní analýzu dosti pozoruhodného jevu – jak velikou roli v politice i kultuře sehráli muži s výraznou vazbou na matku v dětství. V typickém případě se jedná v roli matky o ženu, jejíž vztah k manželovi je nějakým způsobem narušen (případně tento zemře či jinak chybí) a celá síla libidinózní vazby se přenese na syna. Je-li ženských osob v okolí více (tety, sestry atd.), je efekt tím silnější. Pro výsledek takovéhoto výchovného počinu zde budu používat lehce počeštěného terminu technicu „mutrzón“, protože vžitý jednoslovný český ekvivalent chybí. Ve výčtu významných mutrzónů nechybí například Hitler, Stalin, Napoleon, Nietzsche, Rilke, T. Mann, Passolini, Fassbinder a stovky dalších známých jmen. Jev sám je ovšem velice běžný a z bezprostředního okolí lehko dodat stovky jiných. Co je podle Pilgrima pro mutrzóny typické? Je to především jejich vysoko nadproporcionální zastoupení v politice, vědě a umění, náboženství (křesťanství rozebíráno zvlášť detailně) a veřejném životě vůbec. V důsledku duševního „pohlcení“ matkou u nich došlo k jakémusi vyprázdnění obsahu, neostrosti kontur, do nichž si může každý promítnout, co právě potřebuje, a které tímto zajišťuje obecné, nezřídka nadšené přijetí (případ Hitler). Dále pak v důsledku nadměrné identifikace s matkou, na níž jsou citově závislí (a která je často celý život provází a opečovává), dochází ke kombinaci obou stylů myšlení i jednání, takže jsou značně nadprůměrně schopni se vcítit do každého příchozího a podle toho s ním jednat. Vlastnost u politiků a umělců nepochybně zcela nepostradatelná. Dále Pilgrim vyzdvihuje masochistní sebenenávist k jinak vyprázdněnému já, spojenou tu se smutkem a hypochondrií, tu s nezřízenou chtivostí po moci a destrukci. Určitá destruktivita je tu často, ať už sebe samého nebo jiných, určitá duševní okrvavělost, která se ale jen zřídka projevuje v přímém, takříkajíc brachiálním násilí. Spíše se jedná o násilí sublimované, ať už jsou to zločiny vrahů od psacího stolu, posílajících milióny na jistou smrt a sami by obtížně zabili kuře, či krvavost projikovaná do myšlení či umění. Úspěch je veliký. Skutečnost, že děsivé Passoliniho zfilmování de Sadových 120 dnů Sodomy se dočkalo například ve Vídni po dva roky denně téměř plného sálu, je znepokojivá a nutí k hlubšímu zamyšlení nad lidskou přirozeností. Pilgrim sám, podle knihy soudě, výstavní exemplář mutrzóna, provádí ve svém spise na příkladech jiných zničující sebekritiku: spis trpí vším tím, co svým bratrům vyčítá: nedostatkem objektivity, zlomyslným překrucováním fakt, afektovaností, hysterickou agresivitou atd. Má však všechno, co jim, byť nerad a mezi řádky, přiznává: geniální intuici, jdoucí neomylně přesně k cíli a vyhmatávající podstatné, schopnost trefit a ranit neočekávaně a na neobvyklém místě, originálně upozornit na to, kolem čeho ostatní po léta mlčky chodili atd. Kniha je jakousi jedinou velkou autoreferencí, mnohonásobně zacyklenou, podobně jako onen starořecký příběh o Kréťanovi vyprávějícím o krétské prolhanosti či recentnější příběh amerického mladíka, žalujícího své rodiče u soudu o náhradu škody za špatné vychování – soud prý jeho žádosti vyhověl s poukazem, že už sám fakt jejího podání potvrzuje oprávněnost nároku. Nemá význam zde probírat jednotlivé nuance Pilgrimových argumentací ani snahu, vlastní všem objevitelům nového, nacpat do právě odkrytého myšlenkového schématu všechny známé případy, a to za jakoukoli cenu. I autorovy brizantní odsudky dobové politické a náboženské scény jsou pouze extrémním odvarem německého levicového myšlení. Přesto je kniha zcela pozoruhodná a zpočátku vzbudila bouřlivý ohlas, který však záhy utichl. Nedobře jest mluviti o provaze v domě oběšencově. V grémiích, jimž náleželo její posouzení, se to pochopitelně mutrzóny jen hemží a autor pro ně nenašel jediné lepší a uznalejší slovo. Zdalipak kdy vyjde i v češtině?
Leiden, 1993; Tvar 43–44/93: 17
Půvab hendikepu
Anglické slovo handicap znamenalo podle jedné z možných interpretací původně žebráka (hand-in-cap) – až postupně byl význam rozšířen na slabé, postižené a ve startovních podmínkách znevýhodněné obecně. Jako ke všemu, i k lidem či zvířatům s těmito charakteristikami je v lidských myslích ambivalentní poměr. Hendikepované je zároveň i výjimečné a otevřené věcem jinak raritním, a tak nacházíme širokou škálu možných lidských (i zvířecích) vztahování se k nim, z nichž to „normální“, „jako by nic“ patří k těm nejméně obvyklým a vyskytuje se spíše v době nejnovější. Fyzicky i duševně odlišní jako objekt posměchu, ústrků, hrubých žertů (jen zcela výjimečně systematické likvidace – nejspíše u zvířat či mimořádně opresivních režimů) jsou jevem zcela běžným. Tato tendence, ve světě dětí a infantilnějších dospělých rozšířená za všech dob, v novověku poněkud slábne (ač třeba na karikaturách minulého století je ještě dobře patrná) a v našem století přerůstá v emancipační tendence, ovšem jen u postižení tělesných. Je s podivem, kolik například antika zanechala vtipů a kratochvilných historek o lidech slepých, hluchých, hrbatých, různě páchnoucích atd. Někde uprostřed mezi touto strategií tolerující hendikepovaného jako hromosvod či v etologické hantýrce řečeno „zvíře omega“ a jeho obdivem či uctíváním je zájem o něj jako o jev zábavný či hračku. Chov trpaslíků na španělském královském dvoře měl nepochybně tyto konotace; krom toho údajně i průměrná dáma na procházce s nimi opticky vynikla svým půvabem. Zcela obdobně si vedl i aztécký vládce Moctezuma, chovající ve svém tenoch-titlanském paláci celou řadu nejrůznějších lidských monstrozit pro své pobavení, či přímo pro provozování uměleckých kousků u slavnostní tabule (tato místa stála sociálně tak vysoko, že někteří rodiče neváhali své děti „upravovat“). Úplně běžné pak je kochat se podivnými či „půvabnými“ tvary domácích zvířat s extrémním tvarováním, rovnajícím se v zásadě zmrzačení (české mrzák je etymologicky odvozeno od mrzký, ten kdo někoho mrzí). Všechny ty závojnatky, jezevčíci, holubi pávíci či bezsrsté kočky splňují ještě další zajímavý aspekt, z něhož vyrůstá obliba hendikepovaných. Je to větší závislost a tím také větší přítulnost, spojená s touto vydaností na pospas jakožto smysluplná a ani u lidí ne vždy vědomá forma obrany. S vlkem, zejména dospělým, příliš zábavy není. Mopslík jakožto jeho deficientní a infantilizovaná forma se pro pečování, peskování i jiné manipulace hodí obecně lépe. Existují lidé s výrazně hypertrofovanou schopností a ochotou pomáhat postiženým a starat se o ně. Jako u všech humánních a chvályhodných aktivit ani zde nepřísluší zkoumat samé kořeny pohnutek. Vzhledem k tomu, že každá s chutí provozovaná činnost má v sobě i své spravedlivé zadostiučinění, nebudeme jistě daleko pravdy, pokud zde na tomto místě uvidíme výraznější pocit superiority i role toho, kdo se o někoho výrazně slabšího „pararodičovským“ způsobem stará. Od vyhledávání postižených jedinců už je jen krůček k tomu, aktivně si je pořizovat vhodnou manipulací. Ve vztahu k lidem nebývá v nové době za běžných okolností obvyklé používat manipulace fyzické, jako spíše ty duševní. Manipulace musí být dostatečně jemná, aby nebyla zjevně destruktivní. Jako letitým umným zaštipováním, ohýbáním a přidušováním alkoholem u bonzají se tu, zhusta podvědomě, pěstuje (většinou z dětí, podřízených či životních partnerů) objekt, který je zároveň lámán i opečováván, podrážen i pozvedán. Namnoze teprve lidé, nalomení dosti nenápadně a kultivovaní dosti intenzivně, se stávají těmi, kdo se pohybují na rozhraní bytí a nebytí a mohou společnosti za určitých okolností něco zajímavého zprostředkovat. Právě toto rozhraní, jako rozhraní obecně, s sebou přináší překračování horizontu i nebezpečí, ale nikoli jistotu běžného a plného života či úplné a přímočaré smrti. E. Drewermann se ve své hodně diskutované a pozoruhodné knize „Kleriker – Psychogramm eines Ideals“ (DTV, 1991), která by si jistě žádala samostatné recenze, zabývá otázkou vzniku mentality hodící se pro klerikální struktury. Dodejme, že mentalita velmi podobná je nutná i pro fungování ve strukturách spravujících jakékoliv paradigma: ve vědeckých komunitách, politických stranách se spásonosným programem, v širších měřítcích i v celém správním a justičním aparátě, jinými slovy ve strukturách takzvaně ekleziomorfních (viz esej Ekleziomorfní struktury v přírodních vědách). Podle Drewermanna je zde důležitý moment odmítavého postoje nejbližší osoby v dětství, který není ovšem zjevný, vedoucí k odložení či otevřenému odmítnutí, ale podprahový, neuvědomělý, maskovaný i před vlastním svědomím příkladnou péčí a starostlivostí. Tato starostlivost se ovšem pečovatelské osobě, nejčastěji matce, jeví jako oběť a sebezapření a dítě vyrůstá s pocitem otevřeného účtu, dluhu za vlastní existenci, který je nutno splatit službou nějaké myšlence či nějakému aparátu a tím nepřímo i lidské společnosti. Archetyp matky, ve skutečnosti neprožitý (matka skutečná musí svým chováním věrohodně vzbuzovat podobná očekávání, ale nikdy je nenaplnit, asi jako plyšová atrapa v známých pokusech s mláďaty makaka rézuse), se pak promítá na strukturu, která takového jedince ochraňuje a které on slouží. Ontologická úzkost z možnosti ztráty matky v dětství se posléze přetransformovává do úzkosti ze ztráty přízně matky-strany či jiné podobné organizace (nedůstojné škemrání tak jako tak smrti propadlých aktérů moskevských procesů třicátých let, lidí jinak velmi tvrdých a odvážných, je toho pěkným dokladem). Ti, kdož se provinili existencí či vystoupili z říše stínů nepatřičně a v zásadě proti vůli svých nejbližších a jimž život kdosi „nepřál“, pak vykupují tuto nepatřičnost svého života delegováním části své autonomie na strukturu a obětováním vlastní spontaneity, čili se vzdávají určitých aspektů svého života, žijí jaksi jen napůl na horizontě mezi bytím a nebytím. V minulosti bylo častým zjevem, že lidé proti vší pravděpodobnosti zachránění ze smrtelného nebezpečí či omilostnění odsouzenci nezřídka vstupovali do kláštera, dítě vzniklé za nepatřičných okolností či jinak nežádané (nadbytečné dcery) bylo nezřídka ihned určeno pro duchovní dráhu (nejen v Evropě, ale třeba i v Tibetu). Dnes z takovéhoto dítěte může být mimořádně platný člen „paraklerikálních“ struktur. Už představa dědičného hříchu či Anaximandrových „pokut“, které jsoucí věci musí splatit, naznačuje, že bytí se vždy děje na úkor něčeho. Někteří jedinci jako by udělali účet mnohem větší. To jim pak zřejmě umožňuje postupovat při obraně spásných či úředních pravd té či oné podoby s mimořádnou tvrdostí, protože na kontě přibude stejně jen malá část v poměru k jeho celkové výši. Je typické, že vztah starších členů ekleziomorfních struktur k mladším je většinou té povahy, jako byl vztah jejich pečovatelských osob k nim samým. Svým mladším spolučlenům vyčítají vesměs nevděk za péči, kterou jim věnovali, a za šance, které jim poskytli. Je zajímavé, že při analýze této péče vyplývá, že se omezovala většinou jen na jejich holé přežití ve struktuře a že to, zač mají pociťovat větší vděk než v reálu činí, je v zásadě holé bytí. Řada folklórních tradic, z nichž nejznámější je haitská, pojednává o možnosti magického oživování zemřelých. Tento „znovuoživlý“ se však stává otrokem a slepým nástrojem svého oživovatele, vůči němuž má absolutní ontologický dluh a na něhož deleguje všechnu svou spontaneitu. Nejrůznější „tajné“ organizace si zajišťují věrnost svých členů nezřídka tím, že jim pomohou ze zcela zásadních obtíží, jindy opět tak, že je přinutí „ušpinit si ruce“. Nic nespojuje lépe než pocit společného provinění či dluhu, v archaické formě v podobě totemistické hostiny, kdy posvátné zvíře je společně zabito a snědeno a na všech lpí stejná drtivá vina. Půvab „tajných“ organizací ostatně spočívá právě v tom, že horizont, rozhraní mezi tajenými a netajenými vztahy či věcmi je zcela nepevný a organizace je „tajná“ a zčásti nezřetelná nejen navenek, ale i pro své členy včetně řídících, přičemž je i málo zřetelné, kdo vlastně jejím členem je či není. Při participaci na ní je role oběti a zákulisního organizátora jen nezřetelně oddělena a tato neostrost je mnohem podstatnějším zdrojem moci než utajované informace (zhusta i jinak dostupné a namnoze nedůležité). Na rozdíl od zevně nezřetelného hendikepování, usnadňujícího tvorbu a funkci ekleziomorfních struktur ve společnosti, mohou být i hendikepy zjevné (deformity, přehození běžných polarit, smyslové nedostatečnosti, řečové vady aj.) průvodními jevy schopností, které dávají jedinci nějakým způsobem vyniknout, ovšem individuálně. O těchto jevech u moderních ekvivalentů někdejších šamanů je psáno v článku Peníz daně. Hendikepovanost je i vhodným východiskem k hlubšímu sebepoznání – funkci nahlédneme teprve tehdy, je-li porušená, asi jako při fyziologických pokusech. Přirozenost napnutá na skřipec přes své síly nakonec většinou uroní nějaké druhořadé tajemství. I těsné sousedství patologického a sakrálního u mnoha kultur, zejména pak uctívání či respekt vůči těm, které by evropská medicína označila za duševně choré, je obecně známo. Hendikep se stává zdrojem netušených nebezpečí i netušených šancí (ostatně i novější evoluční teorie vidí v „hopeful monsters“ zdroj evolučních inovací). Zajímavý vnitrospolečenský mechanismus řešení konfliktů popisuje Girard: v případě vážného střetu, který nelze vyřešit běžnými způsoby, je tradičně hledán „viník“, spasitel i vyvrhel zároveň. Je to někdo „vybočující z řady“ – poznamenaný (neb, jak známo, Bůh šelmu poznamenal), cizinec, mladistvý, slabší či jinak se odlišující. Na něj se přesune vina, po jeho zabití dojde ke smíření, což ex post empiricky potvrzuje jeho vinu. Oběť je vybírána dlouho dopředu a usmrcení příštího spasitele předchází jeho popularita. Pokud se mu podaří smrti vyhnout, nezbude, než aby se stal panovníkem. Na některé panovnické stolce tradičně vede cesta skrze vězení (a z nich pryč většinou také). Některé hostiny spojené s usmrcením a snědením (netotemového) zvířete lze chápat i jako zástupné oběti, kdy k všeobecnému usmíření a harmonizaci vztahů stačí uspořádat například vepřové hody.
Praha, 1993; Tvar 18/95: 16
Proces domestikace
Motto: K čemu je svoboda stádům? Vždyť jejich losem od rodu na rod je jenom jařmo a bič… A. S. Puškin
K nehynoucím Darwinovým zásluhám patří i správné ocenění umělého výběru, který formuloval vzhled a vlastnosti domácích zvířat v jejich dnešní podobě. Nelze se dostatečně vynadivit, srovnáme-li vlka s mopslíkem či muflona s merinovou ovcí. Mechanismus vzniku těchto forem je nám vcelku dostatečně znám, právě tak jako určité znaky, jak fyzické, tak psychické, které domestikaci provázejí. Zachování juvenilních znaků i v dospělosti, menší výkonnost smyslů a menší váha mozku, určitá ochablost svalstva, sklon k tloustnutí, zvýšená pohlavní aktivita, poddajnost a přizpůsobivost, to jsou typické „symptomy“ většiny domestikovaných forem. Že tyto soubory znaků vznikly dlouhodobým výběrem, ať už uvědomělým nebo neuvědomělým, ilustruje velmi dobře například skutečnost, že prakticky žádný kůň Převalského, ač už v kolikáté generaci narozený v zajetí a zcela krotký, se nenechá osedlat a jezdit na sobě. Domestikaci nemusíme nutně pojímat jenom jako iniciativu vycházející od člověka a jenom jemu sloužící. Některé druhy zvířat (například pes, holub) se k člověku přidaly dobrovolně a myšlenka, zastávaná například v Odumově učebnici ekologie, že není jasné, kdo koho si vlastně ochočil, jistě nepostrádá své opodstatnění. Většina domácích zvířat tak dosáhla rozšíření a populační hustoty, o nichž se jejich divokým druhům nikdy ani nesnilo, a nádavkem i zajištěnou, byť mnohdy krátkou existenci. Je ovšem pravda, že takovéto „úspěchy“ může jako pozitivum hodnotit pouze civilizace, která vidí své vlastní cíle podobně. Na podobnost mezi člověkem a jeho domácími zvířaty bylo často v literatuře poukazováno a proces „autodomestikace“ u člověka byl už často zmiňován. Kromě „odpřáhnutí“ přírodního výběru ve smyslu fyzickém, jehož důsledky se s oblibou obírala eugenika přelomu století, problém psychického výběru zůstal víceméně nepovšimnut. Že podíl dědičnosti na formování lidské psýchy je nemalý, je přesvědčením většiny dnešních humánních genetiků. Vzhledem k tomu, že psychická stránka člověka je značně plastická a ovlivnitelná i výchovou, je celá záležitost poněkud mlhavější než u aspektů ryze fyzických. Není vůbec pochyby, že negativní výběr (či lépe řečeno znevýhodnění až likvidace) vzpurných a samostatných jedinců v zemích s dlouholetou tradicí centralizovaných států sehrál svoji roli. Zatímco v dobách klidnějších byl nátlak spíše hospodářské povahy, v turbulentních epizodách dějin bylo losem „špatně přizpůsobených“ často fyzické nepřežití. Naopak vznikaly činností společnosti pro plastické a zároveň jednostranně manipulativně nadané jedince v bludišti aparátů nové „biotopy“, které bylo možno osídlit a využívat. I amazonská džungle se svou spletí ekologických vazeb je pouhý žert proti komplikovanosti a rozvětvení lidských institucí. Při pozorování některých jedinců, bujících v jejich záhybech, se může zoolog těžko uvarovat mimovolné asociace směrem k specializovaným parazitům či hlubinným rybám. Se zvyšující se hustotou ok v síti civilizace rychle roste počet možností, jak „šlápnout vedle“. Selekční mechanismy upřednostňují pochopitelně v první řadě toho, kdo se nemýlí, neboť v komplikované společnosti, kde každé přeřeknutí může mít fatální následky, snad ani jinak nelze. Školství, justice, výrobní aparát – všechny tyto složky působí v naznačeném směru. Cíle moderních (a zdaleka ne jen totalitních) států a mocenských organizací lze asi nejlapidárněji vyjádřit větou, že „vše je pod kontrolou“. Kontrolu si zdaleka nepřeje jen vládnoucí vrstva. Infantilní snaha přenést na stát-rodiče všechnu odpovědnost této snaze směrem zdola fatálně nahrává. Vzniká stát jako luxusnější a méně nápadná obdoba oněch klecových baterií pro odchov kuřat, které řadový občan ani nespatří a které ho děsí snad jen ve filmech a článcích ochránců zvířat. Je nápadné, že s postupujícím tempem technické civilizace se ztrácí snaha aktivně vystupovat proti uchvatitelům jakéhokoliv druhu. S mírností ovcí hnaných ke stříži či koní připřahaných k pluhu přijímají většinou národy tyto změny. Afghánský mudžahedín, negramotný, příležitostně náchylný i k loupení a bojující ve jménu Alláha a pravé víry, je pro většinu takzvaně technicky vyspělých národů sotva partnerem k rozhovoru. Je to ale právě on, kdo dokazuje, že neochota hájit základní principy je implicitním vyjádřením toho, že jsou vlastně pro kočku. Těžko si při tom nevzpomenout na de Tocquevillovu vizi stáda zatloustlých, pilných a poslušných živočichů, jejichž pastevcem je stát. Naskýtá se otázka, odkud vlastně vychází moc. Z lidu? od Boha?, či spíše vyrůstá ze substrátu okolo nás jako houba z pařezu, podbízející se a zároveň nadutá a cynická, protože my, vepříci u jejích koryt, jí stejně nemůžeme uhnout ani o milimetr.
Vídeň, 1989; Vesmír 6/91: 350, Sci-Phi 2/91: 76–78
Mechanismus a pojistka
Mýtus o stroji a strojové povaze světa patří k jedné ze základních představ novověku. Mechanomorfní pohled na svět, tak charakteristický pro novověkou přírodovědu a přejímaný později i sociologií a různými dalšími humanitními obory, zanechal nesmazatelné stopy ve tváři společnosti a stal se jedním ze stavebních kamenů našeho světa. Obecně rozšířená myšlenka se tu na každém kroku „inkarnuje“ a stává se zvolna realitou, stejně hmatatelnou jako kámen či strom. Žádná doba si necenila společenského mechanismu, struktury, systému tak vysoko jako právě ta naše. Cítil-li se středověký panovník jako pán (či v teorii jako služebník) svého lidu, cítí se dnešní vládcové jako páni (či služebníci, obě funkce totiž splývají) svého systému. Efektivita a hladká funkce těchto systémů na všech úrovních je základním požadavkem a poté, co se vytratila nějaká transcendentální hodnota či sám člověk jako úběžník veškerého konání, stává se mechanismus sám tímto cílem, o němž není pochybností. Problémem anonymní moci vyrůstající z osamostatnivších se aparátů se už zabývala řada autorů. Méně známá je jiná funkce těchto struktur, výrazněji nápadná asi v posledních čtyřiceti letech. Totiž funkce aparátů jakožto zneškodňovatelů a neutralizátorů myšlenek. V technicky pokročilé společnosti, zajišťující jednomu každému dostatek jídla a jiných životních potřeb bez těžké fyzické práce, by teoreticky mělo dojít k neobyčejnému růstu duševní činnosti, nespoutávané už elementární materiální nouzí. Proč k tomu vlastně nedochází? Společenské mechanismy (včetně mechanismů hospodářských) zaměstnávají, zejména ve společnosti takzvaně otevřeného typu, každého svého člena tak důkladně, že na reflexi světa nebo na sebe sama nezbývá čas ani energie, ta je celá vložena do udržení se v systému a obstání v konkurenci. Obdobný mechanismus znaly i některé kultury starší, odčerpávající přebytečnou energii třeba gigantickými stavbami. V opačném smyslu, ale se stejným výsledkem pak působí konzumní nabídka ve volném čase. Tento velice stabilní a geniálně řešený systém (nikdo jej pochopitelně v této podobě neprojektoval, ale vykrystalizoval zvolna sám) zajišťuje zároveň prudký ekonomický růst a zdokonalování za současného stavu společenské stability a utlumování „nežádoucích“ myšlenkových proudů hned v zárodku, o němž se v dřívějších dějinách ani nesnilo. Pseudospory a pseudoproblémy, nepotrefující zdaleka žádný z podstatných úhelných kamenů těchto společností, tvoří sice vlny a šum na hladině médií, ale už pár centimetrů pod ní vládne mrtvý klid. Společnost tohoto typu se neprosadila v dějinném vývoji náhodou. Není vůbec nahodilé, že intelektuální vzmach, trvající v Evropě od devadesátých let minulého století do čtyřicátých našeho, vyprodukoval jako „vedlejší produkt“ dvě světové války. Západní svět se z této drastické lekce poučil a rezignoval raději na myšlenky ve prospěch stability a prosperity. Lidský intelekt je nepochybně nejlépe srovnatelný se sudem prachu, schopným vykonat velké věci i způsobit katastrofu obrovského rozsahu. V běžném, každodenním člověku existuje mnoho „pojistek“, které garantují, že těchto schopností (nejedná se zdaleka jen o schopnosti racionální) bude užito jen v nepatrném rozsahu a s mírou, takže eventuální prospěch či škoda jsou mírné a přehlédnutelné. Evropská novověká intelektualita je ovšem charakterizována odhozením „předsudků“ a jiných zábran, jakož i průlomy do nových oblastí mimo dosah všední existence. Takové „výlety“ po odbourání všech „pojistek“ mohou být fascinujícím zážitkem či velikou katastrofou, v typickém případě nejprve prvým a posléze i druhým z obou zmíněných rezultátů. Ne náhodou uváděli většinu totalitních hnutí do pohybu intelektuálové, končící však poměrně záhy pod koly jednou rozjeté mašinerie. Právě proti těmto silám se každá společnost imunizuje a grémia neinovativních tatíků, stojících v čele mnoha institucí a dusících každou ideu hned v zárodku, lze vidět z hlediska společenské stability i laskavějšíma očima. Mnohé z těchto institucí připomínají hlídače skladu vybraných lahůdek stojícího na pokraji hladu a kachexie. Na hřbitově myšlenek je klid a ticho – vlastně ne, je to ohlušující šum, vznikající vrčením a klapotem nespočetných společenských aparátů. Na bráně světového veleúřadu je vepsáno heslo A. Huxleye z knihy Krásný nový svět „PROSPERITA – IDENTITA – STABILITA“. A my se chutě chápeme formulářů a dobře přiostře- ných tužek, neboť alternativou k tomu je v dobře vybalancované industriální společnosti jenom vzít samopal a zmizet v horách, což zajisté není řešení pro každého.
Praha, 1991; Sci-Phi 4/92: 26–27, Tvar 17/93: 9
Jarmark a chrám
Mezi mé nejpozoruhodnější zážitky roku 1992 patří návštěva v Praze konané konference Transpersonální společnosti. Celá atmosféra nějakým způsobem výrazně zohledňuje postmoderní prožívání světa, k němuž hnutí New Age logicky náleží. V programu se zajímavě proplétá nejhlubší moudrost i nejprázdnější tlach, jarmareční pestrost a podbízivost s atmosférou tajemna a věcí skrytých, snobství a afektované sektářství s láskou a hlubokým vhledem. Pro člověka odchovaného tradiční novověkou přírodovědou je tato okolnost poměrně zneklidňující – postmoderní svět nemá přesná měřítka k oddělení „správného“ od „nesprávného“, jako je měl svět moderní. Co je moudro a co žvást, co světectví a co tajtrlictví se poznává jen těžko a jen s velkou latencí, takříkajíc po ovoci. Člověk modernistní éry má však jen zřídka dost trpělivosti čekat s determinací něčeho až do okamžiku fruktifikace sledovaného objektu. Navíc zde jedno od druhého nelze nějak oddělit ve smyslu přebírání a třídění směsi – styl New Age vždy holisticky zdůrazňoval význam komplexnosti a celku a chová se podle toho. Nežli střídat nadšený zájem se zděšením a nevolí, je lépe celou věc sledovat spíš v rovině jevové, něčeho, co se děje, asi jako představení Hamleta na jevišti, rozkvétání sasanek či výbuch Etny. Druhým zdrojem podivu je právě ona jarmareční komponenta celého dění. To se podle obecného konsensu na vysokou nauku nesluší a současná novověká věda stejně jako většina vyvinutých náboženství má ráz důstojný, střízlivý a jaksi utažený. U různých náboženských systémů je tomu však jinak – výrazně jarmareční rysy lze pozorovat v hinduismu, evropském baroku i jinde. Ostatně německý výraz Messe znamená zároveň mši i trh či veletrh, neklamný důkaz toho, že obě věci v raném Germánstvu probíhaly současně. Zajímavější je se zamyslet nad obdobnými prvky ve vývoji novověké přírodovědy, zejména v jejích ranějších fázích. Veřejné pitvy a vivisekce, též i předvádění zrůd, se v 16.–18. století těšily obecné pozornosti a nadšení. Jak lze usoudit z délky některých pitev (celá sekce mnohdy s přestávkami trvala třeba i deset dní), musel být i olfaktorický zážitek v posledních fázích nezapomenutelný. I fyzikální experimenty byly často provozovány veřejně za asistence davů – vzpomeňme na Guerrickovy pokusy s magdeburskými polokoulemi či oblíbené předvádění leydenských lahví. Ještě počátkem 19. století prezentuje úspěšný objevitel britské královské rodině Faradayovu klec. Z poloviny minulého století se zachovala roztomilá rytina, zachycující novoroční hostinu, kterou uspořádal britský paleontolog Owen pro své přátele – odehrávala se v papírmašovém modelu plesiosaura, zdobeném věnci a lampióny (biologie zde, jako i v jiných aspektech, poněkud se zpožděním následovala vývoj fyziky). Valná většina těchto na dnešní vkus poněkud dryáčnických představení má jeden společný aspekt – kromě poučení poskytuje divákům bytostný zážitek, ať už řízeným bouřením živlů, existenciálním šimráním při spatření odkrytých útrob, krve stříkající z artérií či různých monstrozit. Teprve druhá polovina minulého století etablovala pojem vědy bezvýhradně důstojné, komisní a usilující o pozornost jinde než na náměstích. V případě New Age se naskýtá myšlenka, že máme zřejmě co činit s časnějším případem téhož. Je zde snad jediný rozdíl – produkce raných fází moderní přírodovědy byly jaksi silácké a tvrdé, manipulující a zraňující – zkrátka typicky maskulinní. Víceméně femininní charakter základních tezí New Age zdůrazňuje už F. Capra ve svém Bodu obratu. Co že to New Age přinese? Je skutečně nutno dočkat plodů, protože jiná forma posouzení v této kategorii jevů není relevantní. Ale v otázce jeho vnější sebeprezentace by jiné, starší ideologické systémy neměly pouštět ze zřetele onu příslovečnou kočku, zapomenuvší, že sama byla taky kotětem.
Praha, 1992; Vesmír 11/92: 647, Tvar 10/93: 9
Hnutí Zelených v Německu jako parareligiózní fenomén
Každé politické hnutí evropského novověku nese ve větší či menší míře parareligiózní rysy, i když tuto skutečnost samo často vášnivě popírá. Právě takzvané „hnutí Zelených“ je jedním z markantních představitelů těchto tendencí. Zmíněné skutečnosti nasvědčují i doprovodná fakta: houfné odpadání od tradičních církevních denominací v Německu posledních desetiletí, výrazně negativní přístup „ekologismu“ k jiným náboženstvím, jakož i jeho relativně velmi rychlý vývoj od všeobjímající protektivní lásky k živému intolerantnímu fundamentalismu. Tento vývoj, tendující k extrémní levici, byl mimo jiné výsledkem obratných manipulací etablovaných stran, správně tušících v novém hnutí vážného konkurenta v boji o hlasy voličů. Hnutí Zelených mělo od svého počátku silný parareligiózní náboj, typické jsou zejména rysy analogické evropským předkřesťanským přírodním náboženstvím (například poměr ke stromům – Bruder Baum). Velmi výrazná paralela existuje i k představám o „čistých“ a „nečistých“ pokrmech judaismu či islámu – teorie a praxe výživy vyžadující neúprosně konzumaci biologicky „čisté“ stravy, oněch nejrůznějších sójových klíčků a celozrnných chlebů spojená s obsesivním strachem z nejrůznějších pesticidů a exhalací. Znovu v pozměněné formě ožívá víra ve výskyt zrůd (lat. monstrum) jakožto znamení (lat. monstrare – ukazovati) špatné vlády, názor v antice i ve staré Číně obecně rozšířený. Mnohé proti skutečnosti mírně „doladěné“ reportáže z okolí Černobylu tuto tendenci nepřehlédnutelně ukazují. Zajímavý je i vývoj názorů tohoto hnutí na problém interrupcí. Zpočátku byly pod vlivem ochrany všeho živého kritizovány, později ve jménu vypjatého individualismu (mein Bauch gehört mir) naopak doporučovány, toto stanovisko bylo v poslední době navíc rozhojněno o ten aspekt, že o celé věci rozhoduje nikoliv dotyčná osoba sama, nýbrž „ženský kolektiv“(!). Celé hnutí prodělalo během patnácti let celý cyklus, který trval jiným ideologickým systémům staletí či tisíciletí. Vzniklý „alternativní“ způsob života je snad proti původní intenci ve všech hlavních rysech negativním zrcadlovým obrazem moderního německého konzumního šosáctví, včetně jeho vášnivé snahy po uniformní jednomyslnosti a jeho anankasmů. Slovo „ekologie“ se stalo obecným zaklínadlem, na hony vzdáleným od svého původního významu ve vědě, často blízkým spíše pojmu rituální čistoty. Je vážným nebezpečím, že ideologické aplikace zdiskreditují tuto disciplínu stejně, jako to udělal nacionální socialismus s rasovou antropologií či komunismus s politickou ekonomií. Není bez zajímavosti, proč se hnutí Zelených etablovalo především v Německu, značně méně už v anglosaských či skandinávských zemích a v ostatní Evropě, zejména románské, jen zcela sporadicky. Snad na tom má podstatný podíl skutečnost, že značná část Německa, zejména severního, zažila v raném středověku násilnou christianizaci a z tohoto podvědomého traumatu se nikdy zcela nevzpamatovala. Periodicky stále přicházela a přicházejí hnutí hlásající jednak odvrat od románských kulturních center (Itálie, Francie), jednak i odvrat od kultury jimi zprostředkované. V některých pak převládal ten, v jiných onen uvedený aspekt: za reformace ležely akcenty převážně na izolaci od italského vlivu, za romantismu se obrací nevůle proti Francii a jejím vlivům politickým i jazykovým a zároveň ožívá i kult středověku, germánského starověku i volné přírody. Tyto aspekty má i doba nacionálního socialismu – kromě glorifikace germánské minulosti a čistoty rasy se zde objevuje snaha o zúčtování se západním kulturním dědictvím, příklon k přírodnímu léčitelství aj. Hnutí Zelených je tedy nepochybně dalším projevem této snahy uniknout okcidentální civilizaci do lepší minulosti šera Teutoburského hvozdu a nechat se opět převrstvit porostem mechů a lišejníků. Za zmínku stojí i skutečnost, že v mezidobích mezi těmito obdobími německý národ naopak horlivě a s neméně parareligiózní akribií tyto prvky západní civilizace, ať už duchovní nebo technické, přejímá a sám rozvíjí.
Praha, 1991; Vesmír 3/92: 128, Tvar 14/93: 9, Sci-Phi 4/92: 29–30
Povaha opozice
(Tento článek vznikl pod vlivem dojmů z českého exilového života, v době svého vzniku však byl prakticky nepublikovatelný.)
Jakkoliv strukturované státy v dějinách měly vždy určitou skupinu lidí, která vůči nim stála ve více či méně otevřené opozici. Jen naprosté minimum z nich, historicky viděno, ji bylo schopno akceptovat v tom smyslu, že upustilo od jejího pronásledování. Při bližším pohledu je zřejmé, že se v tomto případě jedná o výraz síly, ne slabosti, protože ignorace někoho je mnohem účinnějším výrazem převahy než jeho perzekuce. Že státní moc, zejména v proorganizovaných moderních státech sekulární povahy, při nedostatku opozice rychle degeneruje, je banální pravda známá už staletí. Kromě opozice organizované v podobě politických stran, církví či představující „rebelující“ frakce organizací právě vládnoucích, se v každé společnosti vyskytuje i opozice neorganizovaná. V zásadě lze rozlišit v každé době dva typy opozice: takovou, která má nějaký program, jenž bývá více či méně uskutečnitelný (může se pochopitelně jednat i o program ve svých důsledcích velice neblahý a lákající pouze na papíře, jako tomu bylo u duchovních otců a provaděčů totalitních režimů našeho století), a takovou, jejíž program je zcela iluzorní, mlhavý až vůbec žádný. Zastánci iluzorních (a většinou velmi radikálních) programů, sdružení většinou v nějaké straně či sektě, mohou po (obvykle rychlém) vyčerpání jiných prostředků sáhnout v některých případech až k terorismu. Zvláštní pozornost zaslouží určitý typ opozice, který jakýkoli racionální program postrádá a soustřeďuje se na negativistické reakce a provokování centrální moci. Tato opozice je známa od nejstarších dob a je často nesena jedinci, kteří se z toho či onoho důvodu nemohou nebo nechtějí zařadit do stávajících společenských struktur. Počínaje návštěvníky černých mší v raném novověku až po hnutí hippies, rockery a punkery z druhé poloviny našeho století se jednalo vždy o radikální rozchod s hodnotami establishmentu (jenž je v každé společnosti do určité míry omezený, lživý a fádní), jemuž jako protiváhu nestaví žádný nebo jen velice vágní program a hlavní akcenty jsou věnovány popírání hodnotového systému etablované části společnosti. Kromě toho existuje ještě jeden typ neorganizované opozice, jejíž členové často setrvávají, byť se skřípěním zubů, ve strukturách či alespoň na jejich okraji, protože je jak radikalismus jedněch, tak prázdný negativismus druhých odpuzuje. Jako příklad těchto v zásadě tichých a individualistických představitelů opozice by bylo možno jmenovat třeba Franze Kafku. Stalo se v západních zemích tohoto století zvykem, že k umělecké dráze patří neoddělitelně radikální postoje, většinou levicového zaměření, protože jiná kritéria, umožňující odlišit umělecké od neuměleckého, se zvolna vytrácejí. Je vůbec pozoruhodné, jak se určitá klišé stala neoddělitelnou součástí uměleckých avantgard našeho století a vtiskla tím svou pečeť celé dlouhé kulturní periodě, která se bude s odstupem staletí zdát neméně pitoreskní než některé aspekty středověku s jeho flagelanty, mory a dětskými křížovými výpravami. V západních společnostech se v dnešní době vytváří celá vrstva lidí (převážně bez uměleckých ambic), pro které se stává