HOME

Stanislav Komárek: Pitevní praktikum pro pokročilé – pokračování II

Spása skrze nauku

Každá lidská společnost, lhostejno ve které dějinné epoše, má potřebu určité nauky, která by vnášela do jinak chaotického světa jednotlivých jevů řád a tvořila přitom uzavřený celek. Tato nauka přináší rovněž vysvětlení vzniku světa, původu člověka a jeho místa v něm, vysvětluje souvislost jevů, působení příčin a ve valné většině vynáší i hodnotící soudy a udílí naučení pro praktické jednání. Už od nejstarších dob se i v těch nejprimitivnějších societách vždy vydělila vrstva jedinců, kteří tuto nauku pěstují, chrání a interpretují „prostému lidu“, který ji většinou zná jen fragmentárně a zploštěle. Tato vrstva požívá značné autority a moci, ač ve valné většině případů není totožná s politickou špičkou. Nositelé nauky jsou vždy do značné míry osobami v rámci společnosti výjimečnými, i když způsob jejich odlišení od ostatních se případ od případu dost liší. Mnohdy tvoří zcela oddělenou kastu (bráhmani v Indii), či se hodnost a informace dědí v rámci rodiny (kněží ve starém Egyptě a Mezopotámii). Jindy jsou predisponované osoby k zaškolení vybírány z celé populace bez ohledu na původ (někteří šamani a kouzelníci přírodních národů, duchovní velkých monoteistických náboženství a rovněž představitelé novověké evropské vědy). V některých případech je funkce nositelů nauky vázána na celibát (katolická církev, starořímské vestálky a podobně). Nositelům nauky je rovněž převážně přisuzována v té či oné formě i znalost budoucnosti. Též jsou od nich očekávány praktiky (ať už materiální nebo imateriální povahy), které mohou nějakým způsobem ovlivnit očekávaný běh věcí. Sepětí s naukou je pro její nositele doživotní (s odhlédnutím od některých nepodstatných výjimek, jako byla časově omezená volba do některých kněžských kolegií ve starém Řecku). Nauka bývá svými nositeli též v různé míře tajena; všeobecně lze říci, že čím blíže k současnosti, tím je míra utajení menší. Zcela před veřejností skryté byly vědomosti kněžské vrstvy kultur předkolumbovské Ameriky, obdobná situace byla i ve starém Egyptě a v oblasti starých kultur Středního východu vůbec. I mnohá antická kolegia byla určena jen pro úzký okruh zasvěcených, stejně jako tajné společnosti afrických kmenů. U přírodních národů jsou vůbec všechny nauky víceméně výlučné. Zvláštní postavení zde zaujímá židovství, které se obrací výhradně k příslušníkům jednoho národa, ale bez snahy o tajení. Nauky s univerzálními nároky (filosofie indické, čínské, antické, křesťanství, islám) pak od utajování zcela upouštějí a naopak se snaží ze všech sil o svou propagaci. Nicméně zůstává i v evropském středověku mezi laiky a kleriky ostrá hranice. Obdobným způsobem je otevřena i novověká věda. Každá nauka zná rovněž i různé stupně iniciace, ať už se jedná o zasvěcení do eleusínských mystérií nebo o promoci na dnešních universitách (tato iniciace, spojená většinou s poučováním, zkouškami, askezí a různými rity, končívá obvykle působivým zakončovacím obřadem). Nezřídka dosáhne nejnižších stupňů každý dospělý člen společnosti, vyšší stupně zůstávají vždy výsadou úzké elity, která hraje potom jakožto nejvyšší autorita v životě společnosti mimořádně důležitou úlohu. Jen v určitých případech splývá moc vyplývající z hierarchie nauky s mocí politickou. Teokratická moc vládnoucí špičky v kulturách indiánské Ameriky a Středního východu nalezla svou analogii jenom v byzantském cézaropapismu a do určité míry i v podobné tradici čínského a japonského císařství. Katolické církvi se nikdy politickou moc zcela uchopit nepodařilo; zajímavou reminiscencí archaických forem vlády jsou však totalitní režimy 20. století, kde si vládnoucí strana osobuje nejen moc, ale i nárok na pravdu. Jeden typ nauky vytěsňuje v průběhu historie druhý a v mnoha společnostech patří různé společenské vrstvy k různým naukám, přičemž nauka lidových vrstev a okrajových skupin bývá většinou (ne vždy) archaičtější. Mezi učeními, která po sobě bezprostředně následují (například lámaismus a bönismus v Tibetu, v Evropě křesťanství a pohanství, novověká přírodověda a křesťanství), panuje vždy určitá nevraživost, která se může projevit i krvavým pronásledováním a šikanováním té skupiny, která už nebo ještě není u moci. Nauky jihovýchodní Asie a Dálného východu jeví v tomto směru mnohem více tolerance nežli učení Východu středního a Evropy. Prakticky každá nauka je ve svých očích poslední, nejpokročilejší a jediná správná a ostatní se v poměru k ní jeví nanejvýš jako předstupně, ovšem dětinské, pobloudilé a odpudivé. Zejména na nauce, která bezprostředně předcházela, nebývá shledáván ani vlásek dobrý a energie vynaložená na její diskreditaci bývá pozoruhodná. Většina nauk si dříve či později zbuduje pevnou, někdy přímo byrokraticky spravovanou organizaci svých nositelů, a tím prodlužuje své přežívání v nezměněné nebo jen málo revidované podobě. S tím souvisí i cyklus, kterým každá z nich prochází. Zatímco na svém počátku přitahuje většinou duchovní elitu toho kterého národa, stává se postupně kořistí a doménou jedinců s mentalitou tendující k průměru, opakování a konzervaci známých forem a s postupujícím úpadkem kvalit svých nositelů ztrácí na prestiži, často až k směšnosti. Vzpomeňme v této souvislosti na Ciceronův výrok o římských augurech: „Divím se, že když se dva z nich potkají, nepropuknou v smích.“ Ruku v ruce jde i tendence ke korupci v nejširším slova smyslu, samolibosti a indolenci. Tento úpadek lidských kvalit nositelů té které nauky souvisí bezprostředně s jejím etablováním a mechanismem vybírání nových kandidátů, který lidsky přesvědčivější jedince odpudí. V okamžiku, kdy duchovní elita společnosti vážně pochybuje o její správnosti, je dotyčná nauka, ač většinou ještě na vrcholu moci, už prakticky mrtva a do vzniklého vakua se začíná šířit učení následující. Tento právě popsaný proces je v praxi komplikován nejrůznějšími reformami, renesancemi a tvorbou sekt, takže situace je málokdy tak přehledná, jak je uvedeno výše. Každá nauka poučuje své zastánce mimo jiné i o tom, co je a není možné, jakými cestami se ubírá kauzalita, jaké řízení bude přijato jako důkaz, o způsobu argumentace, povaze pravdy a o způsobu získání pravdivé informace. Že se tyto názory od jedné nauky ke druhé pronikavě liší, není jistě třeba zdůrazňovat. Není bez zajímavosti, že totalitní učení 20. století vznikla jako kombinace některých dílčích vědních disciplín (politická ekonomie, antropologie) s mnohem archaičtějšími metodami argumentace a zacházení s poznatky. Metoda, kterou se ta která nauka „zmocňuje skutečnosti“, se postupně v průběhu jejího vývoje vyčerpává, takže po počátečním prudkém rozmachu dochází vždy ke strnutí, které už připouští jen dílčí a nezasvěcencům často směšné otázky (tolik známý případ pozdní scholastiky není zdaleka jediný). Zároveň se dotyčná nauka imunizuje vůči veškeré kritice. S přechodem společnosti k jiné nauce (a zčásti i v průběhu vývoje nauky jedné) celá řada informací, které už nejsou pociťovány jako relevantní, „zmizí pod obzor“. Ač nemusí nutně padnout za oběť pálení knih či jiné podobné katastrofě, uchovávají se jen v zastrčených regálech velkých knihoven a nanejvýš v mysli několika podivínů se zálibou v historii. Z obecného povědomí však zmizely definitivně. Dalším z podstatných rysů většiny nauk je užívání vlastního žargonu (a nezřídka i zcela odlišného jazyka), takže jejich sdělení se stávají laikům nesrozumitelná. I triviální skutečnosti jsou pak zaobaleny do obtížně proniknutelného a nezasvěcenému záhadně znějícího slovníku, což pocit výlučnosti a moci nositelů nauky v očích veřejnosti ještě podporuje a halí celé učení do tajemného nimbu. Novověká věda se liší od předcházejících nauk přímým sepětím s výrobní praxí, i když je třeba podotknout, že (pokud zcela odhlédneme od duchovní sféry) hmatatelné a praktické výsledky měly i všechny nauky předcházející. Stačí vzpomenout na výkony šamanů či indických joginů nebo na učení, která dala impuls k stavbě pyramid, křížovým výpravám či islámským výbojům. Popírání, nebo aspoň znevažování výsledků (nejen těch praktických) nauk předcházejících patří ovšem k neoddělitelné ideové výzbroji každého nového učení. Není jistě na škodu uvědomit si souvislost hlavní nauky dnešní euroamerické civilizace, to jest vědy, či lépe řečeno přírodních věd, s obdobnými fenomény dřívějších dějinných epoch a naučit se rozpoznat i nové perspektivy, které z toho vyplývají.

Vídeň, 1987; Sci-Phi 1/91: 61–64, Analogon 5/91: 32, Tvar 12/93: 9


Ekleziomorfní struktury v přírodních vědách

Myšlenka paralelity vědy a náboženských systémů není nová. Cílem tohoto článku je pokusit se o stručnou charakteristiku nikoli těchto učení samých, nýbrž struktur, které jsou jejich nositeli. Pojem ekleziomorfní struktury si žádá bližší specifikaci. Termín „ekleziomorfní struktura“ byl zvolen pro označení struktur podobných církevní hierarchii (přičemž pojetí církve je zde míněno výhradně sociologicky či právnicky, nikoli teologicky), pro společenskou strukturu, hierarchicky uspořádanou a rozšiřovanou kooptací, jejíž cíle (v této formě jen zcela výjimečně deklarované) spočívají v sebeudržení a sebeexpanzi do nových prostor (ať už geografických či kognitivních), ve správě a konzervaci učení, většinou jediného správného a samospasitelného, jakož i v praktickém vykonávání dozoru a moci. Obdobné struktury jsou od lidské společnosti vyvinutějších kultur jen těžko odmyslitelné. V typické formě jsou jejich představiteli třeba katolický klérus doby středověku a raného novověku či komunistické strany zemí východního bloku. Poněkud zastřený obraz téže struktury můžeme ale spatřit i v církvích protestantských a také ve vědě, zejména pak v novověké přírodovědě od 18. do 19. století. Zajisté mi bude z obou stran namítnuto, že se zde neoprávněně zaměřuji jen na jevové a dílčí aspekty těchto struktur a že jejich podstata je zcela jiná. Rád bych zde poněkud rehabilitoval jevovou stránku světa proti aspektu hodnocení a interpretací. Není tomu ve střední Evropě ještě dávno, kdy facka udělená rudým komisařem kulakovi byla aktem spravedlivé třídní msty a facka uštědřená vice versa aktem kontrarevolučního násilí. Proto se dovolávám spíše schopnosti pozorování, která by ostatně měla být pro přírodovědu typická, než rozlišování skrytých podstat. Ekleziomorfní struktury disponují vždy metodou pro získávání relevantních poznatků, ať už se tak děje exegezí kanonizovaných textů, nebo kanonizovaným experimentováním s hmotným světem. Vždy se objevuje i snaha poradenským či v horším případě autoritativním způsobem ovlivňovat každodenní život a srůstání ekleziomorfní struktury se státní mocí (komunistické strany s ní byly dokonce zcela identické). Vždy je nápadná povinná indoktrinace mládeže tou kterou naukou v době její největší konjunktury. Dnes můžeme směle mluvit o „unii laboratoře a trůnu“ v oblasti okcidentální euroamerické civilizace a Paul Feyerabend přichází s pro mnohé přírodovědce skandálním požadavkem odluky vědy od státu. Nedílnou součástí činnosti ekleziomorfních struktur je rovněž stálé očišťování pravého učení od heretických směrů a pronásledování a likvidace, či aspoň diskreditace jejich nositelů. Právě tak je nutno ochraňovat celý systém před sebereflexí. Ekleziomorfní struktura tak či onak oplétá sebe samu legitimačními mýty a zatemňuje navenek i dovnitř pravý mechanismus svého fungování. Pokud někdo do všech detailů zná dějiny a funkční dynamiku svého oboru či denominace, působí to na něj spíše útlumově a je pro danou strukturu už jen těžko prakticky použitelný. Dá se s dobrým svědomím říci, že sebereflexe a akceschopnost jsou v nepřímé úměře; aby člověk vyjel třeba na horní Amazonku, ať už christianizovat domorodce či třeba měřit potenciály na listech bromelií, je třeba značné dávky svatého nadšení. Kolem každé ekleziomorfní struktury se časem nabalí množství rituálů, tato se uzavře do svého světa, používá svého vlastního jazyka a symbolů, čímž podtrhuje vědomě či podvědomě svou exkluzivitu. Mezi různými ekleziomorfními strukturami, zejména těmi, které se v průběhu historie bezprostředně předcházely a následovaly, panuje vždy určitá otevřená či skrývaná nevraživost, která může za extrémních podmínek nabýt i krvavých forem. Nejhůře se pochopitelně hledí na odpadlíky a sektáře z vlastních řad. Dlužno taky poznamenat, že všechny ekleziomorfní struktury jsou, jak často feministické kruhy zdůrazňují, mužským výtvorem a jsou mužské psychice lépe přizpůsobeny. Pokud se v nich chtějí prosadit i ženy, je nezbytné, aby přijaly za svůj tento typ myšlení a jednání. Zárodky ekleziomorfních struktur lze pozorovat už v mužských klubech a tajných společnostech přírodních národů. Novověká přírodověda je sice velmi speciálním, ale přesto typickým představitelem těchto struktur se všemi vylíčenými detaily. Od přírodovědců jakožto mágů a strážců pravd v dnešní době značná část obyvatelstva očekává úkony, druhdy typické pro kněžstvo: poučování, poradenskou činnost, provádění předpovědí a obřadů a úkonů k ovlivnění nejrozmanitějších dějů. Jsem dalek toho, abych tvrdil, že význam ekleziomorfních struktur s jejich snahou o stabilitu a kontrolu je pouze negativní. Jsou naopak motorem, organizátorem a moderátorem nejrůznějších typů aktivit. Jde ovšem o to, aby tato problematika byla nahlédnuta a ekleziomorfní struktura, naše opora i radost na straně jedné a jho a kletba na straně opačné, nepřebujela a nezdegenerovala.

Praha, 1990; Sci-Phi 2/91: 78–79, Tvar 10/93: 9


Šedá magie

Znalci magických disciplín se obecně shodují v tom, že obvyklé rozdělení magie na černou a bílou je pouze praktické a arbitrální a že ve své podstatě je magie pouze jedna. Co to vlastně magie je? Je to praktikované přesvědčení, že pomocí vhodných formálních operací a ritů lze zasahovat do běhu světa a ovlivňovat tak chod věcí v tom smyslu, jak si mág přeje. Zvládnutí magických praktik si žádá letitou pečlivou průpravu, vysoký stupeň znalostí a dovedností a nezřídka i speciální vyšší zasvěcení. Jedním z půvabů magie je i to, že mnohý velmi mocný zasvěcenec jejích nauk je při povrchním pozorování člověkem fádním, nenápadným a jen málokdo by na první pohled odhadl jeho skutečný význam. Když někdy vyplňuji nějaký dotazník či se snažím stylizovat úřední žádost, cítím se být začínajícím adeptem magie nového typu: magie šedé. Nejen že je šedá barva barvou popsaných stránek sledovaných s větším odstupem; je to i barva smíšená, barva mediokrity, barva nikoli mimo dobro a zlo, ale jakési smutné smíšení obou dohromady. Jakkoli pohrdlivé výroky o „byrokratech“ a „byrokracii“ patří k triviálnímu žargonu soukromých osob i masových médií, je sotva kdo schopen pregnantně vyjádřit, v čem že vlastně moc a sláva úřadu spočívá. Nejblíže pravdě bude asi vyprávění o Golemovi a šému, ukazující podivnou moc slova. Bylo by zbytečné na tuto obecně známou zkušenost poukazovat – dějiny se přímo hemží prokletími, žehnáními, nadávkami, urážkami a jejich pomstou, blahopřáními, lichotkami etc. Konzervací slov napsáním se sice určitý aspekt celé věci vytrácí, ale „ustálením“ nabývá celý obraz nové, závazně hrozivé dimenze. Pilát Pontský si byl jakožto zkušený pracovník veřejné správy tohoto aspektu písemností dobře vědom. Je obecně známo, jakou moc mají v brizantních osobních i politických situacích slova a zejména písemnosti, jak posunou náhle těžiště či zvrátí rovnováhy systémů tak velikých, že v jejich troskách mohou iniciátoři celé akce bezezbytku zmizet. Ne nadarmo se uzavíral pakt s ďáblem písemně a nejeden popsaný papír měl zhoubnější účinky nežli tuny trinitrotoluenu či kyanidu draselného. Systém lidské řeči je nemálo záhadný a hodný pozoru, ale všichni jej z přirozené zkušenosti známe, je součástí našeho přirozeného světa a má dimenze, jež jsou našemu chápání blízké. Úřad však vytváří dimenze nové, jeho tvůrci a participanti otvírají kvalitativně zcela nové světy, které sice nějak parazitují na lidské autonomii, ale jejich poměr k ní je asi stejně přezíravý jako náš k buňkám střevního epitelu. Tento „nadorganismus“ se vyvíjí zhruba podle stejných kritérií jako ostatní živé organismy, snad až na to, že u něj ontogeneze a fylogeneze v zásadě splývají v jedno a nejsou od sebe odlišitelné. Se skutečnými organismy se úřady shodují v tom, že se jedná o jsoucna portmannovská – v jejich nazírání hrají podstatnou úlohu povrchy, zatímco při proniknutí pod ně, do útrob, je zhusta těžké potlačit nevolnost. Ten, kdo chce tento nadorganismus využít ke svému prospěchu, musí jen vědět, jaký podnět musí přihrát kterému jeho receptoru. Skutečnost je úřadem vhodně rozparcelována tak, že správné fungování a orien- tace v systému je intelektuálně nenáročné – vojenský žargon nazývá tuto vlastnost velmi případně „blbovzdorností“. Je ovšem nutno se léta pečlivě školit právě ve znalosti systému samého a všech nuancí jeho chodu i způsobu dodávání impulsů. Bez aparátu a funkce v něm není jedinec ničím – jeho povolanost k výkonu funkce na něj vskutku sestupuje shůry, to jest z vyšších etáží systému, jehož vrcholek mizí v mracích a jejž není možno a zhusta ani radno zahlédnout. Je rovněž celkem jedno, zda se technická úroveň pohybuje v rovině brků a pergamenů, či computerových sítí opřádajících celý svět. Spleť kabelů snad činí lépe viditelnou spleť vztahů, které byly původně nemateriální povahy. Celý systém má svou vnitřní dynamiku, v zásadě nezávislou na vnějších vlivech i snahách jeho nominálně nejvyššího orgánu jej řídit. Vyhlášení, v nichž vysoce postavení činovníci označují sebe samé za služebníky, kupodivu nejsou vůbec výrazem falešné skromnosti či pokrytectví. Spíše lze tyto osoby přirovnat k otevíratelům a zavíratelům jakýchsi mnohocestných kohoutů v potrubích, přičemž jejich informace o vnějším světě, sledovaném optikou osobních sekretariátů a dalších aparátů, vypovídají v zásadě hlavně o systému samém a neposkytují jim mnoho orientačních bodů. Tímto se z nich stávají spíše jakési skryté generátory náhod, než suverénní vládci, ovládající aparát aspoň v té míře jako jezdec koně. Není tudíž náhodou, že u mnoha z nich se eventuální vysoká inteligence či mravní bezúhonnost po uvedení ve vysoký úřad stanou v zásadě nepozorovatelnými a irelevantními. Celý systém současně bují i zahnívá, je geniální i zcela tupý. A to ne místy tak a místy onak, ale prakticky v každém bodě oboje současně. Systémy tohoto typu jsou nadlidské i mimolidské, jsou v pravém slova smyslu jinými světy. Je dobře si uvědomit, že i ty nejobskurnější tajné služby a tajné policie jsou ve své podstatě obludnými úřady. Jejich odium je v zásadě jungovsky projikovaná skrytá hrůza před tajemstvím úřadů a institucí vůbec. Genricha Jagodu či Heinricha Himmlera lze jistě vidět s některými autory jen jako fádní šosáky; tento pohled však celý problém příliš banalizuje. Jejich neblahá velikost spočívala právě v tom, že vyvolali ze světa stínů do reálu systémy, které dokázaly největší pustošivost v dějinách. Byli vlastně těmi, skrze které přichází pohoršení (doslova). Našedlý mužík za psacím stolem vyplňuje jakási lejstra, obtížno z dálky rozeznat, zda daňové registry, povolení k vývozu genově manipulovaných myší či výkazy o popravách. Ne, to nečárá do tiskopisů, to celebruje. Není to samozřejmě mše; není to ani černá mše – celebruje podivný šedý obřad, který možná někomu podrazí nohy a možná pohne světem.

Praha, 1992; Vesmír 7/92: 409, Tvar 13/93: 9


Zcela nová aliance

Monod a Prigogine označili celkem trefně jako starou alianci stav obecného povědomí v osmnáctém století, kdy si věda a náboženství zcela jednoznačně rozdělily sféry vlivu. Vědě byla dána v plen imanence, náboženství transcendence. Věda, ať už lavoisierovská chemie či linnéovská biologie, tu operuje ve zcela denumenizovaném světě, který Bůh-demiurg, zcela transcendentální, dal do pohybu jako mechanické soustrojí a dále už o něj nedbá. Toto rozdělení působnosti vydrželo relativně velmi dlouho, přičemž důsledné nevměšování se do kompetencí sféry „konkurenční“ či „sesterské“ organizace (racionalistická novověká přírodověda a neméně racionalistická tomistická teologie ostatně koření v témže myšlenkovém substrátu) bylo důsledně dodržováno. K významnější kolizi došlo pak v době Darwinově a krátce po ní, jak poutavě líčí Z. Neubauer (Vesmír 2/91). Dá se říci, že tato stará aliance nejlépe přežila do našich dnů ve Spojených státech, kde je vliv osmnáctého století na myšlenkový svět podnes velmi aktuální (například platnost původní ústavy). Zde pak lze vidět i další zajímavý jev – velmi úzký a pozitivní vztah náboženství a hospodářských aktivit, což je pro protestantský svět, zejména kalvínského ražení (J. Calvin viděl v úspěchu v podnikání přímý subjektivní symptom vyvolení ke spáse), od dob Maxe Webera obecně známo. Věda sama pak s podnikáním srostla během dvacátého století velmi těsně. Všechny tyto tři složky jsou posléze podstatnými oporami některých novějších proudů amerického myšlení, které se jako další spásná nauka šíří do Evropy, mezitím unavené, znechucené a bezradné po vyznění sociálněrevolu­cionářských a nacionálních orgií 19. a 20. století (ač to zajisté s koncem dějin nebude tak aktuální, jak to viděl systemizovaný prorok Fukuyama ještě před pár lety ze své pracovny ve State Departmentu). Jako jedna ze složek postmoderny přichází i nové osvícenství a ti, kdo nerozeznali svoji chvíli, mohou být současně obviněni z nevědeckosti, bezbožnosti i nuzáctví.

Leiden, 1993; Vesmír 3/94: 165, Tvar 33–34/93: 19


Technologie spasení

Je zajímavé si uvědomit, že učení, které samo sebe pokládá za spasitelné, tedy přinášející na individuální či společenské rovině záchranu, konečné řešení a následující blaženost či náhlý rozkvět, už se eo ipso také skutečně spasitelným stává. Spása se šíří geometrickou řadou jako stepní požár či krystalizace v nasyceném roztoku z jednoho centra. Původně osobní problémy, činící někoho potřebným spásy, záhy mizejí ve světle nutnosti spásné učení dále šířit a budovat – objevuje se smysluplný osobní program, namnoze časově velmi nabitý, který jejich rozkošacení jednou provždy znemožňuje (R. Dawkins nazval takto se šířící myšlenky mémy – termínem paralelním ke genům, jimž je pokládá za analogní). V poněkud pokročilejších stadiích spásy a jejího institucionálního organizování přistupuje ve zvýšené míře ještě jeden aspekt – ten, kdo spásonosné učení přijme opravdově za své a postaví se do jeho služeb, má reálnou naději, že se dočká dlouhodobé spokojenosti – společenského postavení, moci, bohatství, veřejného uznání. Při přijetí pouze předstíraném je tato radost poněkud kalena vědomím provinění, ošklivostí nad vlastní přetvářkou či strachem z odhalení. Někdejší nadšení příznivci nacismu a komunismu se vesměs shodují v tom, že doba, kdy svým molochům sloužili s velkým osobním zaujetím a jako příjemný a zasloužený vedlejší účinek přijímali i příjemnosti s tím spojené, od možnosti šlehat bičíkem až po pochoutky z elitní sítě obchodů, byla vrcholem jejich života a většinou i člověčenstva vůbec. Ti, kdo ideu z těch či oněch důvodů nepřijmou, ať už proto, že se narodili v rodinách jí tradičně špatně nakloněných, či proto, že nahlédli nějakou její intelektuální obludnost nebo střízlivě zhodnotili její praktické výsledky, pak prožívají takováto období jako periody degenerace a zmaru, nanejvýše snad heroického odporu, a dokážou se z nich radovat pouze po kostrbatých myšlenkových operacích (člověku imanentní touha po smyslu neumožňuje prožívat bez podstatné duševní újmy nějakou delší periodu jako nesmyslnou a nějaký smysl už do ní vloží). Kalvínovo učení o predestinaci se tu jaksi obrací – hmotný a prestižní úspěch už není jen symptomem vyvolení jedince ke spáse, ale přichází víceméně sám záhy poté, jakmile se k etablovanému a veřejně deklarovanému spásonosnému učení přimkneme. Že se takováto spása nezřídka zažívá na úkor jiných, postřehne jen malá část jejích participantů. Myšlenky, jednou vypuštěné, si samy hledají v labyrintech našich duší cestu k realizaci, byť třeba jen kašírované. Myšlenky o spáse tak činí s obzvláštní urputností.

Praha, 1993; Tvar 3/95: 13


Strážci prošlého

Do péče o tradici by se daly zahrnout dva základní typy aktivit – péče o zvyky, ceremonie a obyčeje a péče o historii v širokém slova smyslu. Dva základní přístupy vztahování se ke světu („synchronní“ a „diachronní“) jsou nastíněny v článku Roviny času. V. Flusser velmi správně upozorňuje, že historické povědomí a povědomí linearity času není oddělitelné od lineárního písemného záznamu, jednoznačně určujícího, co přijde dříve a co později, a že s ním současně i vznikalo. Z mytopoetického bezčasí se však většina lidí vynořila až zintenzivněním zájmu o historický aspekt světa na samém konci 18. století a všeobecnou školní povinností, přinášející nutnost konfrontace s tímto způsobem jeho chápání. Strážcové minulosti, historici, archeologové, paleontologové, na historickou dimenzi orientovaní jazykovědci a další provádějí jakýsi druh nekromantie, pomocí laikům málo dostupných a dlouhé zasvěcovací ceremoniály si žádajících metod nahlížejí do světa zemřelých (či vymřelých) a přinášejí odtud informace, které mají za relevantní. Laikovi je takovýto svět uzavřen a v typickém případě jej ani příliš nezajímá, ať už nosnou vrstvu tvoří silurské sedimenty, helénistické smetiště či vrstvy časopisů z minulého století. Každá věc se stává v tomto pohledu na svět smysluplnou jen tehdy, když je zařaditelná do sekvence událostí, které jí předcházely a budou ji následovat. Židovsko-křesťanská tradice tuto linearitu času vyvolala v život a v průběhu svého vývoje neustále posilovala na úkor archaičtější a všeobecně rozšířené představy věčného návratu (každý Inka byl novým a pravým vtělením Slunce, tibetští lámové-převtělenci [tüku] mají svůj úřad jednou provždy a jen v něm cyklicky stárnou a znovu se rodí a tak dále). Takzvané ekleziomorfní struktury jsou charakteristické tím, že velmi detailně sledují vlastní minulost a plánují budoucnost – přítomnost má význam vcelku podřadný, je jen jakýmsi sepětím obou časových polopřímek a jinou hodnotu téměř nemá. Kdo drží pevně minulost, drží stejně pevně i budoucí věci, kdo dokáže minulost manipulovat, je i pánem budoucího, protože toto od minulého odvozuje svou legitimitu. Všechny tyto organizace pečují velmi intenzivně i o druhý aspekt tradice, dodržování zvyků a obyčejů, ať už v podobě liturgie či různých procedurálních ceremonií. Katolická církev a církve vůbec nejsou zdaleka jedinými typickými představiteli těchto struktur – správci vědeckých paradigmat, práva a podobně je reprezentují zcela stejně dobře. Minulost je svazující a je zároveň i v nouzi oporou asi jako upoutání za prudkého větru. Strážcové prošlého žijí v zajetí tradic jako ve městě plném spletitých uliček, které ovšem dokonale znají. Pokud se někdo, nepocházející z jejich cechu, všech těchto regulí nedrží, jako by v tomto začarovaném městě procházel zdmi. Reakce na něj je ovšem také taková – velký údiv a obdiv i zděšení a nelibost, pokud nám někdo vejde kompaktní stěnou zčista jasna do obývacího pokoje. Není vyloučeno, že to byl právě archetypální strach z mytopoetického bezčasí, který přivedl mnoho lidových čarodějů a léčitelů počátkem novověku na hranici. Vidíme tak jednu z polarit, pro novější lidstvo typických – na jedné straně odborník, strážce a administrátor minulého a v jeho nikde nekončících kavernách se pohybující s virtuózní jistotou termita, sledujícího nezřetelnou chemickou stopu do hloubi termitiště, a ono bezprostřední tady a teď, reprezentované v naší kultuře v typickém případě dítětem.

Praha, 1993; Tvar 7/95: 11


Primární akumulace

Kumulativní činnosti v archaické tradici nebyly pociťovány jako něco, co dodává člověku na významu. Primární ctnosti jako odvaha, síla či později mazanost esenciálně souvisely se svým nositelem a nedaly se jaksi „natrénovat“ či „nashromáždit“. Byly mu jednou dány do vínku a prostě byly jeho součástí a s ním i zanikaly. V lidové tradici se tyto nálady držely dosti dlouhou dobu a odpor k finančníkům či různě obměňované formy příběhu prosťáčka přehádavšího univerzitní mistry se udržely až dlouho do novověku, až do téměř všeobecného rozšíření „buržoazních“ vzorů smýšlení. Kumulovat lze ovšem leccos, včetně například sociálních vazeb či historické tradice. Je hodné podivu, že sofistikovanější kumulativní činnosti, od různých sběratelství až po nahromadění tradice katolické, lamaistické či vědecké, jsou téměř výhradně mužskou doménou a vášní. Takzvané „ekleziomorfní struktury“, spravující nějaké paradigma, představují extrémní podobu akumulace. Hromadí se tu jednak tradice a informace obecně v podobě písemností, jednak se budují sítě doživotních meziosobních interakcí, v nichž spočívá „bohatství“ jednoho každého jejich člena (poměr k penězům je v těchto organizacích, alespoň v teorii, vždy okázale přezíravý). Tradice, nahromaděná generacemi, je celé ekleziomorfní struktuře zdrojem legitimity. Raison d’etre jedince je tímto přemístěn mimo něj samého, primárně na jeho „mateřskou“ strukturu a z ní na její minulost či nějakou pro ni konstitutivně zásadní událost v této minulosti. Je to obdobné jako vztah termita-dělníka k termitišti jako celku. Založení hnízda královským párem v dalekém prošlém je pro něj událostí světodějnou a jej osobně podmiňující. Vzdáleně podobným způsobem legitimuje nakumulovaná minulost i prestiž šlechtických rodů, a to nejen finančně. Je typické, že ekleziomorfní struktury dbají úzkostlivě toho, aby jejich příslušníci, zejména vedoucí, odvozovali svůj význam jen ze svého úřadu a naakumulované tradice společné, ne individuální. Proto zde mají „nadaní chlapci z lidu“, charakterizovaní známou frází „šaty záplatované, leč čisté“ stejnou, ne-li větší šanci k vzestupu než jedinci ze „soukromé akumulace“, nadaní majetkem či urozeností. Akumulace sociálních kontaktů patří i k podnikání, zejména jeho raným či starobylejším formám – hokynář je fatálně závislý na několika desítkách zákazníků, kteří si k němu prošlapali cestičky. Někdy bývá zvykem rozlišovat takzvaná „chladná“ a „horká“ média (v nejširším slova smyslu) podle stupně vázanosti na kontext a jeho znalost. Nejchladnějším médiem je orální tradice, médiem nejvíc horkým pak peníze. Akumulovat lze v zásadě obé. Výsledkem první akumulace je dokonalé zařazení do sociálních sítí (i spoutání jimi), výsledkem druhé pak nezávislost na nich, ale i pocit vyřazenosti (přátele, jak známo, koupit nelze) a nutnost se tak jako tak zařadit do nějaké sociální interakce investicí či reprezentací zmíněných peněz podmíněné. Některá etnika jeví k akumulacím v podobě písemné tradice či majetkovým (jedno bez druhého je v čisté podobě dosti těžko myslitelné) výrazně vyšší tendence než jiná (středoevropská židovská a cikánská minorita jsou pěknými ukázkami obou extrémů, zdaleka ale ne jedinými). V rámci „majoritních“ novodobých národů, rozdělených do celé řady „horizontálních etnik“, vrstev s různými systémy hodnot a různými typy „skupinového folklóru“, táhnoucích se napříč jazykové či státní příslušnosti, pochopitelně i akumulační tendence od skupiny ke skupině výrazně kolísají. Kromě církevních či vědeckých korporací, akumulujících tradici jako nadindividuální organismus, je tento faktor neodmyslitelný i od jednoho každého jejich člena. Zásluhy se kumulují a jednou navázaný kontakt, otištěná publikace či získaná hodnost jsou zde téměř jednou provždy (i provinění zůstávají trčet a kumulují se). I úřední a právní struktury jsou této povahy, byť kumulující se zákony, předpisy a byrokratická data jsou tradicí méně sofistikované povahy než obě předešlé a vazba na minulost už není tak absolutní (je zajímavé, jak „kumulativní“ vrstvy společnosti skrytě nenávidí „nekumulativní“ a vzhledem ke své obecně větší reálné moci mají tendence je pronásledovat, asi jako svůj jungovský stín, svou neuskutečněnou možnost). Na jejich protipólu stojí oni nejrůznější nomádi, potulní komedianti a jiné výrazně neakumulativní typy. Jejich pradávné literární srovnávání s ptactvem nebeským je celkem na místě – jejich životní strategie výrazně připomíná individuální, svobodnější i riskantnější životní styl například obratlovců proti sterým interdependencím a příčným vazbám v časově dlouhých nadindividuálních útvarech typu států sociálních hmyzů či korálových útesů (ty poslední jsou z celé živočišné říše asi nejhezčím příkladem obrovské kumulativní činnosti nadindividuálního organismu, který sám tvoří nakonec jen tenkou slupku na nánosech vytvořených minulými generacemi). Příslušníci povolání, která žádný finální produkt nevytvářejí, mají k tomuto nekumulativnímu typu rovněž namnoze blízko (služby a pohostinství, střední zdravotní personál, některé typy umění, například herectví či hudba a jiné). Přitom lze říci, že sociální zařazení je v posledku spíše důsledkem osobního založení než naopak. Kumulace v širokém smyslu je hezkou ilustrací obrácené proporce volnosti a jistoty a sama o sobě štěstí nepřináší – pouze to, co jsme nakumulovali.

Praha, 1994; Literární noviny (Přítomnost) 31/94: 4


Velmi podobná řeka

Hérakleitovská parafráze o nemožnosti opakovaného vstoupení do téže řeky ovšem neznamená, že bychom v rámci fýsis nemohli nacházet situace těm uplynulým velmi podobné. Motiv věčného návratu je ostatně oblíbenou látkou mýtů, zvláště reinkarnačních. Je nápadné, že lidé, kteří z těch či oněch důvodů tuto mytologickou cykličnost opustili, začínají lpět na cykličnosti reálné, na stálých návratech do minulosti, byť nedávné. Stohy fotografií a diapozitivů moderní doby jsou toho dokladem. Na reálně nedávno minulých věcech a dějích se lpí a na nich ulpívá značný kus srdce člověka, vytaženého z mytopoetické „velké“ cykličnosti. S tímto fenoménem souvisí i větší afinita takovýchto lidí k cyklicky se opakujícím úkonům, zanechávajícím stopy, a k zahledění do minulosti, vlastní či svého společenstva (blíže k tomu v kapitolách Primární akumulace a Strážci prošlého). Protože jejich duše je pevně vázána k uplynulým věcem a v minulosti navázaným mezilidským vztahům, jsou k nim poutáni jako k zátěži, která zčásti ukotvuje, zčásti tíží. Jsou jen ztěžka a z malé části schopni aktuálních citových pohnutek, protože jejich valence jsou „obsazeny“, je těžko je však krátkodobou změnou vážně ohrozit (britská koloniální moc pokoušející se kdysi trestat Masaje pro jakýsi přestupek několikadenním vězením zděšeně shledala, že jim to ve většině případů způsobilo smrt – neuměli si představit, že by ještě v budoucnu mohlo být jinak). Poté co jsme „Velký návrat“ odsoudili do říše zapomnění, nezbývá než simulovat malé návraty k řekám naší minulosti promítáním jejich stínu na obrazovku našeho videosystému.

Praha, 1994; Literární noviny (Přítomnost) 44/95: 3


Proces imergence

Senatus bestia, senatores boni viri římské přísloví

Pojem emergence označuje proces „vynořování“ nějaké nové kvality (například života, vědomí atd.) ze substrátů, které tyto kvality postrádají či je mají pouze latentně. Pojmem imergence („zanořování“) lze označit (podle Z. Neubauera) proces, v němž nějaká dříve jsoucí kvalita opět v substrátu mizí a stane se nezřetelnou. Nejrůznější společenské aparáty politického, vědeckého, církevního, správního a podobného typu tento proces u svých členů přímo vyžadují a po uvedení do funkce vcelku bezbolestně provádějí. Osobní svéráz a půvaby, věci samé se netýkající další znalosti, schopnost pro vcítění se do jiných, dřívější přátelské a osobní vazby mimo aparát a různé další kvality náhle či postupně mizejí jako ony pověstné čtyři pětiny plovoucího ledovce, ukryté pod hladinou. Čím originálnější a po svém způsobu zásadovější dotyčná osoba bývala a čím prudší přechod, tím větší podivení okolí. Pokud má někdo možnost do aparátu od mládí postupně vrůstat, je přechod poznenáhlý a kromě nikoli nepodstatných výkyvů mezi stavem „ve službě“ a „mimo službu“ celý život v zásadě nevyjde významnějším způsobem z konceptu. V jiné formě lze tento proces sledovat v armádě, kde se navléknutím do uniforem stávají druhdy soudní a mírní mladíci součástí stáda, ohrožujícího buď sebe, nebo jiné. Ortega y Gasset by zde zajásal. Imergenční procesy si žádají i zvláštního oděvu, stejně jako dobrý herec po převléknutí do určitého kostýmu „vklouzne“ i do příslušné role, která je nejen jiná než jeho civilní, ale většinou i mnohem schematičtější, než jsou reálné osoby. Uniformy vojenské a dříve i úřední, taláry akademické i soudní, sutany i šafránově zbarvené řízy naznačují, že okamžik imergence nastal. Začíná služba – ceremoniál, který může samozřejmě pokračovat i v mnohem nenápadnější a civilnější podobě. S jednotlivým člověkem v soukromí se lze domluvit o lecčems. S těmi, kteří imergovali, zejména je-li jich velký houf, už ne. Se světem pak komunikují ve svérázně komprimované formě, jejíž mírnější formou je rozkaz, edikt, schůzovní zápis, okružní list, zákon, rozsudek atp., v horším případě výstřel, klatba či něco obdobně pronikavého. Není účelem tohoto spisku pro praxi jistě nezbytnou skutečnost imergence kritizovat. Snad jen že by měli přednostně imergovat ti, pro než je tento proces spojen jen s malými oběťmi a pro jejich okolí jen s malou škodou.

Praha, 1993; Tvar 19/94: 7


Paranoia všedního dne

Jedním z nejhlubších zážitků provázejících návrat do zemí rané postkomunistické éry je výrazně paranoidní způsob myšlení větší části populace. Nic z toho Brownova pohybu, který vzniká agonickou křečí struktur původních a prvními nekoordinovanými pohyby nových, se neděje náhodou. Ať je chodník rozkopaný nebo ne, ať je hořčice ke koupi všude či není vůbec, vždy to má nějaký konkrétní důvod a je to projevem organizované zlovůle těch či oněch. Tento úkorný blud se navíc mísí v každodenní praxi s psychologií hněvivého dítěte, které by chtělo (či lépe řečeno zaslouží si) to či ono, ale oni mu to nechtějí dát. Tyto fenomény jsou nepochybně výraznou stopou činnosti minulého režimu, který svým poručníkováním většinu svých poddaných programově infantilizoval a příčinu chabých praktických výsledků svého pokrokového zřízení viděl v zlomyslných rejdech a nebulózních spiknutích zahraničních podvratných centrál. Bylo by však laciným propagandistickým trikem přisoudit tento způsob myšlení jen komunismu či třeba nacionálnímu socialismu. Pravdou zůstává, že určitá tendence k paranoidnímu způsobu myšlení je vlastní jednomu každému člověku bez rozdílu a v případě skutečného či domnělého ohrožení se tento způsob uvažování zesiluje nade všechny meze. Dokonce lze soudit, že existuje přímá potřeba (zřejmě biologicky podmíněná) určitého pocitu ohrožení a úkladů. U některých jedinců, etnik a států se tato potřeba jeví vzhledem k ostatním mimořádně hypertrofonovaná a vede k vyvolávání konfliktů v různých rovinách od rodinné až po mezinárodní. Příslušná reakce se záhy dostaví a cíle – mít nepřátele na život a na smrt – je dosaženo. Je konečně možno spát se samopalem pod polštářem a plněji prožít pocit ohrožení či perzekuce. Tato v literatuře nepříliš často reflektovaná skutečnost vrhá zvláštní světlo na mnohé čítankové historie a nechává člověka přemýšlet, jak je to vlastně s freudovským Thanatem. V každém případě je malá i velká historie takovýchto případů „proroctví, která se sama naplňují“ doslova plná. Co vlastně je pro paranoidní myšlení typické? Je to vidění úmyslu, účelu či příčinné souvislosti (někdo nebo něco to přece musí dělat?!) i tam, kde by podle dobového obecného přesvědčení neměly být. Ono dobové obecné přesvědčení je velice důležitá kategorie, neboť máloco se v průběhu historie tak měnilo jako názory na souvislosti mezi jevy. Dá se říci, že v každém člověku jsou přítomny dva typy myšlení – schizoidní a paranoidní. Typ myšlení, který je zde označován jako „schizoidní“, se nemusí nutně zcela krýt s obdobnými pojmy v literatuře, přesto se mi zdá vhodné přidržet se tohoto termínu. Schizoidní myšlení nemá smysl pro kauzalitu chápanou tak, jak je dnes zvykem, spíše odráží mýticko-poetický způsob uvažování. Jeho typickým výrazem je třeba metafora. Stejně jako nerespektuje kauzalitu, nerespektuje schizoidní myšlení ani individualitu. Při jeho důsledné aplikaci se individualita ztrácí, rozplývá se ve veškerenstvu. Univerzální, všeobjímající láska ke všemu a ke všem se nutně pojí s rozplynutím vlastního já, jak si ostatně povšimli už mudrci staré Indie. Teprve v nenávisti se individuum či etnikum jasně odhraničuje od jiných, začíná být více sebou samým. Paranoidní typ myšlení (i tento pojem je zde použit v širším měřítku než je obvykle běžné) naproti tomu hledá jasné logické souvislosti, příčiny, účel, úmysl, hledá původce toho kterého dění a nakonec ho nalézá (například v raném novověku byla příčinou krupobití převážně činnost čarodějnic). Rovněž důsledně vede hraniční čáru mezi sebou a světem, subjektem a objektem. U takzvaných přírodních národů je toto pojetí příčinnosti ještě dosti mlhavé – tak například „Manido“ severoamerických prérijních Indiánů nebylo vůbec ekvivalentem křesťanského Boha, ale vágní tajemnou silou, projevující se tu tahem bizonů, tu rozkvétáním květin, tu bouří. Představa příčinnosti v oblasti přírodních věd je rovněž produktem tohoto „paranoidního“ typu myšlení a od představ pivních politiků, vidících ve vzestupu cen ředkviček jasný výsledek kauzálního řetězce vedoucího až do spikleneckého centra, se liší jen sofistikovaností, ne kvalitativně. Ne náhodou byly základy moderní přírodovědy položeny v podezíravém 17. věku, proslulém mimo jiné i neobyčejnou neurvalostí v oblasti justice. Velice příznačně zní výrok jednoho z duchovních spolutvůrců karteziánského obratu, F. Bacona: „Napněme přírodu, tu špinavou děvku, na skřipec a vyrvěme jí všechna její tajemství!“ Pochopit jev znamená ve skutečnosti spíše zvyknout si na něj. Co se děje, to se děje, a příčiny, které promítáme za jevovou kulisu, sice poslouží k našemu upokojení a „pochopení“ pozorovaného, nemusejí s ním ale nutně mít nějakou souvislost. Ostatně ve slově „pochopit“ podnes cítíme původní význam slova „chápat“ se něčeho, to jest uchopovat, brát do ruky, držet něco za účelem manipulace (podobně i německé be-greifen). Schizoidní způsob myšlení nepochybně nechá svého nositele, pokud je uplatňován důsledně, pozvolna rozpadnout. Paranoidní naproti tomu působí ve smyslu tvorby individuality a, chceme-li, státotvorně, svým přístupem ke skutečnosti však při konsekventním uplatnění manipuluje, mrzačí a v posledku zabíjí jiné i sebe. Není na škodu si občas uvědomit, z kterého zdroje ta či ona součást naší každodennosti může vyvěrat, a oprášit zdánlivě triviální antické moudrosti o zlatých středních cestách.

Praha, 1991; Vesmír 4/92: 227, Sci-Phi 4/92: 30–32, Tvar 49–50/93:16


Okresní město

Jednotlivé obory vědy darmo nenesou název disciplína. Jedná se skutečně o dodržování určité striktní kázně, bránící eventuální libovůli rozšířit se tam, kde není žádána. Měřeno na průměru populace, vyznačují se strážcové disciplíny a tradic určitým osobnostním profilem, pro ně charakteristickým. Patří k němu mimo jiné stabilní systém hodnot, pevný a někdy přecházející až v zatuhnutí, zvýšená schopnost sebeovládání a schopnost nedělat hrubé chyby, potlačení prudkých emocionálních reakcí či lépe řečeno zabránění jakékoliv možnosti jejich vzniku, sebekontrola směrem dovnitř a kontrola jiných směrem navenek. Dále pak tendence k zachovávání určitých myšlenkových vzorců (a z nich plynoucí vypočitatelnost a spolehlivost) a veliká myšlenková pufrační kapacita, umožňující přidávání tradice jen málo pozměněné po více generací. Není nezajímavé si uvědomit, jakému sociálnímu prostředí tento obraz v přítomné době odpovídá. Není jistě náhodou, že většina adeptů různých vědních oborů (alespoň v zemích střední Evropy) pochází ze středostavovských rodin, nezřídka i ze vzdálenějších provinčních oblastí. Dochází zde takříkajíc k pokračování rodinné tradice jinými prostředky, které je sice namnoze chápáno jako revoluční prolomení tradic dosavadních, ve skutečnosti však je jen jejich legitimní transpozicí na jiný obor či jinou rovinu (obdobné prostředí predestinuje za určitých okolností i k životní dráze úředníka – o metodologické a psychologické příbuznosti úřední a vědní praxe viz mimo jiné články Biologie a byrokracie a Ekologická nika). Ne zcela náhodou představují vědecké komunity cosi jako „maloměsto ve velkoměstě“ s prakticky týmiž regulativy mezilidských vztahů, jaké známe z poláčkovských líčení obdobných společenství v jejich nesofistikované podobě. Malé polovenkovské osady se držely po staletí v rámci jedné stálé nebo alespoň málo proměnlivé tradice nejen jednotným typem výchovy a povědomí, ale i odmršťováním těch, kdo se do ní nějakým způsobem nehodili (ať už se dotyční odebrali za oceán nebo odtáhli s okoloprojíž­dějícími nomády či v horším případě skončili svou pouť pro výstrahu ostatním na osamělém vrchu nad městečkem, jak se po staročesku říkalo, „na spravedlnosti“). Že se nejedná o nějaké dobově podmíněné specifikum, vidíme poměrně brzy třeba při čtení historek ze života vzdělanců staré Číny (i horliví dodržovatelé a znalci Zákona popisovaní v evangeliích představují v zásadě odborné kruhy své doby). Stalo se v literatuře od dob Balzakových dobrým zvykem o výše popsané normy chování a myšlení se otírat. Autor tohoto článku se proto odhodlal ke kroku, který se může zdát neobvyklý. Chtěl by se tímto, šustě dlouhými šosy, k maloměstu jakožto zdroji duchovní inspirace veřejně přihlásit a sám sebe deklarovat jako jednoho z jeho obyvatel, byť místně i obsahově dislokovaných.

Leiden, 1993; Tvar 31–32/93: 19


Matička mafie

Společnost evropského středověku lze jednoznačně označit jako korporativní. Jedinec, a to třeba i panovník, měl jen relativně malou váhu a byl nedělitelnou součástí určité skupiny, ať už se jednalo o vesnickou obec, cech, kupeckou gildu nebo klášterní frátrii. Vnitřní, psaná i nepsaná reglementace těchto sdružení byla tak silná, že se výraznější individuality mohly jen stěží vyvinout. Není náhodou, že mnoho uměleckých památek středověku je anonymních či s velmi nejistým autorstvím (s tím souvisí i v té době velice nízké hodnocení originality uměleckých děl). Toto pojetí člověka bylo vlastní i většině mimoevropských kultur, zejména v Asii a předkolumbovské Americe. I v Evropě samé existuje podnes v tomto směru patrný východozápadní gradient. Určité prvky kolektivismu a afinita k skupině či rodu jsou hluboko zakořeněny v lidské povaze a výraz pro „já“ se údajně objevil později než výraz „my“. Teprve s evropskou renesancí se objevuje dnešní pojetí lidského individua jako samostatné a nezávislé jednotky (předstupně tohoto vývoje ovšem byly patrné už v antice a přešly i do raného křesťanství). Tento pohled na člověka, zprvu běžný jen v aristokratických kruzích a teprve zvolna se šířící i v řadách měšťanstva, poprvé chápe člověka jinak než jako funkci jeho společenského postavení a vedle osvobození individua z pout jeho sociální skupiny přináší i individuální egoismus, jehož květy jsou obzvlášť patrné třeba v prostředí šlechty renesanční Itálie či v období raného kapitalismu. Zde je nutné poznamenat, že středověká společnost byla relativně velmi stabilní a individuální chtivosti po moci či bohatství, pokud se u méně privilegovaných vrstev vůbec vyvinula, kladla velmi silné překážky. Ostatně i tehdejší ideologie posuzovala individuální kořistnictví velice negativně. Teprve po prodělání těchto změn byl myslitelný vývoj občanské společnosti v 18. a 19. století, který zhruba v devadesátých letech minulého století dosáhl svého vrcholu. Je nepřehlédnutelné, že právě tato perioda „buržoazního individualismu“ vytvořila vědu, umění a literaturu v té podobě, jak je chápeme dnes, a změnila mnicha kronikáře či miniaturistu ve spisovatele nebo malíře dnešního ražení. O přednostech a chybách té které éry by se dalo dlouho diskutovat. Je ovšem mimo veškerou pochybnost, že technická civilizace, jak ji známe dnes, je dílem té druhé, „individualistické“ periody. Krize občanských společností na přelomu století však přinesla zcela neočekávané oživení kolektivistické komponenty v chování lidí, často v jejích nejobskurnějších podobách. Vytvoření a upevnění různých politicko-ideologických stran a organizací s sebou přineslo pozoruhodnou a neblahou kombinaci některých komponent obou zmiňovaných epoch. Materiální a mocenská chtivost prvních podnikatelů a machiavelistických knížat se tu páří s tvrdým potlačováním individualit jednotlivých členů, o to tíživějším, že tyto individuální rysy byly již plně vyvinuté (středověk měl výrazných individualit v myšlení málo; není náhodou, že doba rozkvětu inkvizice padá až do novověku). Kdekoliv se podobné strany zmocnily vlády, daly vznik státům, kde se „progresívní“ a „archaické“ rysy pestře proplétají a ztěžují lidem, odchovaným občanskými společnostmi, jejich správné chápání a posuzování. Jejich vlastní obyvatelstvo, zejména v zemích s evropskou politicko-kulturní tradicí, je pak z delší perspektivy vždy pociťuje jako tíživé a ubíjející. Je smutnou skutečností, že přelom století byl pravděpodobně vrcholem rozvoje „buržoazních“ svobod a jejich individualistické koncepce. O totalitních státech vůbec nemluvě, došlo od té doby i v zemích s demokratickou formou vlády k větší závislosti jednotlivce na státu a různých organizacích, které jej přímo nebo nepřímo reprezentují (politické strany, odbory, různé další hospodářské či politické korporace). Tato větší proorganizovanost „shora“ našla svou protiváhu i v růstu korporativního myšlení a jednání „zdola“ v širokých vrstvách obyvatelstva. Zatímco v raných fázích občanské společnosti mohl nabýt i jedinec zásadního politického i hospodářského vlivu, byl tento obraz už dávno vystřídán tvořením se a prosperitou mocenských klik, od vládnoucích kruhů až po čističe bot. Vznikají struktury nového typu, jejichž vlastnosti v málo zakryté podobě reprezentuje třeba právě italská mafie doma i v zámoří. Na všech úrovních novodobých států lze najít syndikáty, které se stávají nakonec svým členům osudovým společenstvím. Je pro ně charakteristické mimo jiné i to, že je nejen velmi obtížné do nich proniknout, ale ještě mnohem obtížnější je je opustit. Společným pojítkem jejich členů jsou totiž nejen společné zájmy, ale zhusta i společná kompromitace. Toto povinné „ušpinění rukou“ je zdaleka nejlepší garancí jejich spolupráce až za hrob a činí prakticky nemožným jmenovanou strukturu beze škody opustit, či se dokonce postavit proti ní. Středověké podvázání autonomie jednotlivce se zde pojí s novověkým nedostatkem skrupulí a touhou maximalizovat svůj vliv či zisky. Tradice propojení politických, zejména nacionalistických cílů s cíli kriminálními v jedné organizaci se ovšem v dějinách vyskytovala častěji (tajné spolky balkánské, čínské a jiné), pro evropské myšlení a cítění však nebyla typická. Tyto oficiální i neoficiální „nadindividuální organismy“ nejsou zcela nepodobné obdobným jevům z živočišné říše, například societám vos či termitů (každé obdobné přirovnání ovšem kulhá). Individuální prostor se, v porovnání se situací řekněme před sto lety, značně zmenšil, ať už se jedná o členy společenské elity či o kriminální podsvětí. Toto reálné zúžení individuálních možností je překrýváno a maskováno ve vyspělých industriálních společnostech velkým růstem konzumu a možností spojených s volným časem. Je ovšem nutno poznamenat, že volný čas je jen jedním aspektem lidského života. S tvorbou mafiózních struktur souvisí ještě jeden, v současném světě velmi rozšířený fenomén. Můžeme jej nazvat „postranními kanály moci“. Jedná se o to, že nominální postavení jedinců ve strukturách neodpovídá jejich skutečnému podílu na moci a reálné rozdělení moci je zhusta zcela jiné, nežli by vyplývalo z příslušné hierarchie. Tento jev není projevem „demokratizace“ příslušných struktur, nýbrž jejich degenerace. Vytváření šedých eminencí, dvorních kamaril a uchvacování moci osobami nominálně nízkého rangu bylo vždy varovným signálem. Takto se vytváří napříč k oficiálním strukturám jiná, mocnější, neřídící se pochopitelně příslušnou psanou reglementací, ale svými imanentními zákony, které jsou zhusta velmi nevybíravé. Výsledkem je globální snížení kultury mezilidských vztahů a převážení prvku vydírání a hrozby nad prvkem poslušnosti či loajality v rámci nich. I v horních etážích společnosti se pak stávají častými praktiky spojované v běžném povědomí spíše s některými odlehlými čtvrtěmi velkých měst. Tyto rysy jsou typické a plně rozvinuté v totalitních systémech, ale neomezují se zdaleka jen na ně. Problém anonymní moci a z něho rezultující vývoj společnosti samopohybem byl už často diskutován. Mafiózní struktury se neomezují jen na oblast mocenskou či hospodářskou; neméně zasahují i sféru kultury a vědy. Pokud jejich bujení nepřesáhne určitou mez, nemusí být pro rozvoj techniky a technologie vážnou překážkou. Tou jsou ovšem vždycky pro rozvoj myšlení a tvůrčí činnosti, která nějak přesahuje rámec hrubé rutiny. Výše popsané jevy jsou nepochybně stejně pevně spojeny s duchem dvacátého století jako technická stránka jeho tvářnosti. Nelze se však ubránit určité nostalgii při pomyšlení, že individuální svoboda, kdysi předmět boje a pýchy svých nositelů, se stává zvolna prázdným pojmem a historickou kategorií. Snad proto, že autonomie a jistota stojí k sobě v nepřímé úměrnosti.

Vídeň, 1989; Vesmír 4/91: 3–5, Sci-Phi 2/91: 79–82, Tvar 15/93: 9


Svaz přátel

Etymologie českého slova banda jde přes románské zprostředkování zpět na germánský kořen band značící jednak svazek, pouto, pásku, která jej svazuje, též standartu, prapor i ty, kdo jej následují a jsou tím společným, co zprostředkovává, svázáni a zavázáni. Výraz sám nabyl postupně negativní, téměř kriminální konotace, mohl by však být, a v tomto článku i bude, používán emočně neutrálně jakožto terminus technicus pro sociální strukturu, kterou by jinak bylo možno z nedostatku vhodných českých slov označit pouze slovem mafie, významově už silně obsazeným. Její předobraz tvoří tak asi nejspíše klukovské party pubertálního období. Konec našeho století je celoevropsky charakterizován krizí velkých společenských struktur (státy, politické strany, ale i třeba velké podniky) s byrokratickými rysy fungování. Rehabilitace přehlednosti a soukromých iniciativ znovu posouvá do popředí struktury mafiózního typu, které v útrobách velestátů-strojů hlodaly už před velkým krachem konce osmdesátých let (blíže v článku Matička mafie). Co je pro ně mimo jiné typické – je to obnovení osobního kontaktu a osobní svázanosti (na život a ještě spíše na smrt) s ostatními členy struktury. Takováto korporace je mnohem akceschopnější a operativnější než velké aparáty a za změněných podmínek někdy mnohem efektivnější než struktury původní (hospodářský i mocenský rozkvět velkorodin v rozrušené bývalé Jugoslávii či na Kavkaze). Není dobře přehlížet, že osobní a emocionální vazba (ať už jakékoli povahy – nejsou emoce jen příjemné) je vždy silnější než vazba ryze formální – středověký feudál byl vazalem konkrétního panovníka, ne panovníka obecně. Ryze formálně konstruované aparáty, i když mohou zajišťovat jakousi objektivitu a jakousi míru spravedlnosti, jdou proti lidské přirozenosti a našemu psychickému založení a i ve své nejlepší podobě se nutně pociťují jako cizí a kafkovské. To, k čemu na východě i západě Evropy dochází, není jen obnova banditismu, ale i jakési omlazení, rejuvenace společnosti. Nehybně sklerotizované „staré struktury“ jsou nahrazovány novými, pohyblivějšími. Že každá šance skýtá i velká nebezpečí a doprovází ji bujení všeho možného, to už je jiná kapitola. Některé vládnoucí vrstvy zvládly v průběhu dějin svou kultivaci velmi dobře – nezapomeňme, že evropská šlechta začínala jako hejno brutálních a z větší části analfabetických válečníků či loupežníků a ani obraz rané buržoazie, všech těch hamižných a nekulturních kramářů a hokynářů třeba v Balzakově zrcadle není právě lichotivý. Jiné, například komunistické kádry východní Evropy, tento úkol nezvládly a nedostatkem samočistící schopnosti poměrně rychle zmizely ze scény. Na každý pád však skupina, na počátku malá, přehledná, samonosná a svépomocná, po uchopení moci začíná rychle obrůstat aparátem, který kolem ní pomalu tuhne, tím rychleji, není-li rušen pravidelnými volbami či čistkami. V něm se pak, jako červíci v trouchnivé houbě, postupně objevují zárodky struktur nových, na nejrůznější morální, intelektuální i ekonomické úrovni. Jednou bude pro historiky zajímavou otázkou, zda bývalý pražský režim destabilizovala víc intelektuální disidence či pražské veksláctvo. Pak už je čas nazrálý k tomu, aby na místo jedné neoperativní velebandy nastoupila celá řada agilnějších mikroband, aby se celý proces mohl znovu a jinak opakovat.

Leiden, 1993; Tvar 5/95: 13, Vesmír 6/95: 347


Inkoust a sen

Je tomu už přes padesát let, co Arthur Koestler vydal svůj známý esej Jogín a komisař. Jeho brilantní analýza reformátorů „zvnějšku“ a „zvnitřku“ a jejich vlivu na společnost podnes zůstává platnou a