Petr Koťátko: Úvod do zoologie – pokračování
Zatáčka
Myslel jsem, že když si koupím lístek pojedu přímo přímo na sever, pak pokud cíl není na severu přímo na západ nebo obráceně ale teď jedu tam i tam, severu ubývá, západu přibývá ta oblá dvojakost mě nahání do neviditelného kouta tam oblá nestvůra bez jediné hrany obluda oblosti, to kvůli ní kroužím teď zavěšen na kožené smyčce ve sboru ostatních viselců zatímco duše pádí ve splašeném stádu po chodbě zahnuté jak trouby posledního soudu někdo mi podstrčil hromadný lístek kdybych teď vystoupil, všichni vytečou za mnou jak výlevkou pojízdné vany přímo do zahnutého města právěže vůbec ne přímo přesto bych poznal svůj dům, dvakrát či třikrát jsem ho tak viděl chaloupka oblosti a v ní údery hodin zaoblují kuchyň hodiny bijí, předsíní se valí kulatý čas
Život v parku
Ve středu večer jsem přiletěl do Londýna. U východu z celnice čekal řidič Britské akademie s tabulkou, na které bylo plastickými písmeny vysázeno mé jméno. Zabořil jsem se do sedadla bílého mercedesu a pak do propadající se hotelové postele. Myslel jsem na to, že podobnou tabulku jsem kdysi viděl v jedné obřadní síni, ale pokud si vzpomínám, nic zvláštního jsem z toho nevyvozoval. Dalších pět dní jsem prožil střídavě v univerzitní knihovně, v Britském muzeu a v bezedné posteli hotelu Kennedy. Šestou noc mě roztřásla zima. Otevřel jsem oči a uviděl hvězdné nebe. Ráno jsem se probudil na lavičce v parku uprostřed Russell Square. Překvapilo mě to. Kousek ode mě, v pravidelných vzdálenostech odvozených z rozestupů laviček, spali další tři bezdomovci. Nepřekvapilo mě, že jsem se ocitl právě tady: Russellovo náměstí nebylo pro člověka v mém postavení o nic méně pravděpodobné místo než kterékoli jiné. Nepřekvapilo mě ani mé nové postavení: věděl jsem přesně, jak to skončí. Zaskočilo mě, že věci nemají obvyklou po-sloupnost: jako by z řetězu vypadlo několik článků. Tak především dopis ředitele nebo přinejmenším prvního náměstka oceňující mé dlouholeté úsilí a končící slovy „tím více lituji, že nadále se budeme muset obejít bez Vašich služeb“. Žádný takový dopis jsem nedostal: nemohu ovšem vyloučit, že leží někde v neroztříděné poště. Za druhé nějaké mezidobí: náhradní zaměstnání a krátké naděje s tím spojené. Vzpomínám si, že jsem v té souvislosti myslel na dětský koutek v nějakém velkém obchodním domě. Sestavil jsem už předběžný rozvrh zájmové činnosti a podrobně zdůvodněný výchovný plán. Nečekal jsem, že mi bude dopřáno ho uskutečnit, ale že mi poskytne oddechový čas před konečnou katastrofou. Tento čas jsem si, pokud vím, nevybral. Jak to, že jsem odhadoval průběh událostí tak špatně? „Nedělejte si těžkou hlavu,“ řekl mladík, který se právě vyhrabal z igelitového pytle pod nejbližší lavičkou. „Zítra se probudíte mrtvý a taky nebudete ničemu rozumět.“ „To se může kdykoli stát,“ odpověděl jsem, totiž pomyslel jsem si jako nejpříhodnější ze všech odpovědí. „Nikdo se neptá, jestli jsme připraveni na to, co přijde. Teď je například sedm ráno a může se stát absolutně všechno.“ Chvíli jsem se snažil představit si, co všechno se může stát, a jak se dalo čekat, ze všeho nejdřív se přihlásily o slovo liché naděje. Pořád si ještě, pokud se ovšem opravdu soustředím, mohu vzpomenout na nějaký divoký večírek ze včerejší noci: když se to podaří, mohu se upřímně zasmát této rozdrbané matraci, ve které jsem si vyležel pěkný důlek (pokud se pode mnou rovnou nerozplyne), a večer se zasměju ještě jednou, až o ní budu vyprávět přátelům v hotelovém baru. Snad bych měl začít tím, že si vybavím nějaké takové večírky z minulosti. Ale když jsem si na jeden vzpomněl, bylo hned jasné, že je to dávno uzavřená kapitola. A kromě toho, všechny minulé večírky se dají zpochybnit mnohem snadněji než matrace, na které právě ležím (byl jsem na nich doopravdy, nebo mi o nich někdo vyprávěl? — tak se o téhle matraci uvažovat nedá). Tyto úvahy tedy nevedly k očekávanému závěru, ale nebyly ani úplně neplodné. Dodávaly mé tváři výraz soustředěného pokání, a vynesly mi tak téměř 60 pencí: dost na čaj (25 pencí) a misku fazolí (19 pencí). Potom mě napadlo, že pokud se všechno nevyřeší do setmění, další noc pod lavičkou už definitivně stvrdí mé nové postavení. Musel jsem se tedy rychle rozhodnout, mám-li zbývající čas využít k nějakému zásadnímu opatření, nebo k obnově postele, kterou mi vítr rozházel k nepoznání. Ale představa, že mohu v této věci rozhodovat, byla pouhá iluze: pocítil jsem neodolatelnou touhu mít zase v pořádku svou postel a v téže chvíli jsem se přistihl, jak se rozhlížím po zbytcích kartonových krabic, kterými bych podložil a nastavil příliš krátkou matraci, a po nějakých pytlech, které by se hodily jako přikrývka. Kolem deváté jsem měl všechno hezky pohromadě a mohl jsem spokojeně usnout. Když jsem se probudil, bylo ještě šero. Z hromady starého papíru u sousední lavičky na mě hleděly dvě oči. Když se setkaly s mýma, zmizely tak hlučně, jako když pár myší vběhne do doupěte v igelitu. Takhle se přece nezavírají oči, řekl jsem si a číhal jsem, jestli se zase objeví. Objevily se s lehkým zašustěním a zase zmizely, když se ukázalo, že jsem na stráži. V dalším kole jsem dělal, že se dívám jinam, a teprve když se ozvalo šustění, prudce jsem vrhl pohled tím směrem. Samozřejmě jsem je zahnal do doupěte. Pak se hora sesypala a vynořila se starší paní: nejsem si úplně jistý, co to označení znamená, ale na ni se hodilo dokonale. Řekl bych, že je o něco starší než já. Takhle bude ode dneška vypadat můj sexuální život, pomyslel jsem si, příště nesmím být tak zbrklý. Obrátil jsem naruby všechny kapsy. Pas, peněženka, hotelová karta i průkaz do knihovny zůstaly samozřejmě v hotelu. Měl bych tam zajít, určitě mě poznají v recepci a dají mi klíč. Zamknu se v pokoji, zalezu do postele a pustím si televizi. Něco mi říká, že je to nesmysl. No ovšem: v těchto kalhotách a v této bundě, po dvou nocích v igelitových pytlích, které evidentně pocházejí z kontejneru, bych neprošel ani přes portýra. Až bude lepší počasí, vypravím se do Armády spásy, slušně se obléknu a vrátím se do hotelu. Pořád mi něco říká, že by to nešlo. Dvě noci jsem spal jinde, taková nevěra se v dobrých hotelech neodpouští. Dobře, řeknu jim, že se nevracím, že si jdu pro své věci. Jakmile budu v pokoji, budu si diktovat podmínky. Třetí noc drobně pršelo. Zakryl jsem lavičku igelitem a podložil jsem matraci třemi prkny. Byl to dobrý nápad. Kolem desáté se vyjasnilo a já jsem se podle svého zvyku vydal do knihovny: vzpomněl jsem si, že když se vyjede výtahem o patro výš a sejde se postranním schodištěm k pánskému WC, dá se při troše štěstí obejít kontrola průkazů. Napadlo mě, že když se mi podaří strávit dopoledne jako za starých časů, oběd a všechno ostatní přijde už samo: jednoduše zase vjedu do starých kolejí. Má židle u okna ve filosofickém oddělení byla volná. Na poličce ležela kniha, kterou jsem si tam kdysi odložil: knihovník zřejmě nestačí na svou práci. Na stole leželo pero od Marcely: špička jako nová, plášť bez jediné pukliny, dostal bych za něj přinejmenším libru. Student v tmavém obleku se jako vždycky obestavěl hradbou knih a studentka s narezlým přelivem si pořád ještě hihňavě šeptala s přítelkyní: začalo mě to znervózňovat, což bylo samozřejmě dobré znamení. S napětím jsem otevřel knihu v místě, kde jsem ji založil, a nalistoval zpátky na začátek kapitoly „Přímá reference a rigidní designátory“. Přečetl jsem prvních dvacet vět. Rozuměl jsem jim až příliš dobře: tak dobře, až jsem se zastyděl. „Rád vám věřím,“ ujišťoval jsem polohlasně autora, „ale proč mi to prosím vás říkáte?“ Místo odpovědi jsem slyšel šumění, jako když si přiložíte k uchu hrdlo prázdné lahve. V argumentu, který mi původně připadal v pořádku, jsem objevil kruh. („Neruš mé kruhy,“ řekl Archimédés.) Nepocítil jsem lítost ani potěšení: to znamenalo, že jsem ztracen. Čtvrtou noc jsem se odkopal a ukázalo se, že jsem chytil rýmu (zdálo se mi, že ležím v posteli s teploměrem v podpaždí a těším se, že ráno nebudu muset do školy). Přes den zmizela: tak brzo jsem se ještě rýmy nezbavil. Není pravda, že Marie je starší paní. Pravda je, že je to princezna. Z desítek důkazů uvedu jen jeden: kamkoli se pohne, provází ji hudba tak tenká jako cinkot stříbrných lžiček. Ze všech klobouků jí nejvíc sluší slamák s umělými třešněmi. Samozřejmě to ví, a za nic na světě by ho nesundala z hlavy. Místo klobouku staví před sebe krabici od bot. Každý v tom cítí něco majestátního: někdo to vyjádří stříbrnou mincí (přesněji řečeno: hodí jí do krabice královninu hlavu), jiní raději odvracejí pohled k méně vznešeným věcem. Stříbrná hlava padá do krabice, tak jako hlava Rakušanky padla do koše na náměstí Grve, a podzimní slunce honí veverky po holých větvích. Nevím, co se mnou bude, až přijde zima, ale mluvme radši o mladíkovi, který mi tak dobře poradil ve zmatcích prvního dne. Kdyby šel kolem nějaký Skot, řekl by, že je to Bonnie Prince Charlie. Netvrdím, že je krásný, ale kdybyste ho viděli, jak se za bouře vyloďuje na skalnatém pobřeží, jak mu ve vlasech září mořská sůl a na čele se mu už téměř rýsuje upíraná koruna, hrnuli byste se pod jeho prapory tak jako Skotové před dvěma sty lety, navlékli byste si kostkované sukně a táhli byste s ním na Londýn. Obecně se soudí, že zahynul na útěku: vy a já ale víme, že dosáhl cíle. Denně vybírá na Russell Square od Angličanů daň, kterou vítěz vyměřuje poraženým. Třetí obyvatel parku tráví všechen svůj čas v mlčenlivé společnosti duchů. Jeho tělesná stráž mu zjednává úctu: nikdy jsem neviděl, že by na něho někdo vztáhl ruku. Když sedí na kraji trávníku a nějaký chodec přejde příliš nevšímavě kolem jeho klobouku, pootočí hlavu dozadu a zašeptá „Chopte se ho“: oni ho naštěstí dobře znají a vědí, že to nemyslí vážně. V noci stojí v kruhu kolem jeho matrace, neustále připraveni vzlétnout s ní do vzduchu, kdyby se mu ve spaní zachtělo navštívit Bagdád nebo Svatou zemi. V této společnosti je mi tedy dovoleno dožít své dny. Nevím, jak jsem si to zasloužil: skutečné pocty zřejmě přicházejí bez zásluh. Nikdo mi tu nepřipomíná můj nízký původ, nikdo po mně nechce, abych ho vykupoval předstíráním, které mi kdysi (ale to už je dávno) šlo mezi vámi tak dobře. Mariina vlídná vznešenost, Charlieho neokázalé hrdinství a strašlivá moc Krále duchů stačí pro nás všechny.
Procházka
Jsou dvě a já jsem na procházce nebe je tu i trafika vrabci křičí hodiny v kuchyni bijí tam jsou dvě a já jsem tady na procházce kapsa se trhá knoflík na niti visí vrásky se rozutekly po pěšinkách v trávě pískl bych na ně jenom nabrat dech nevadí ve dvě se sejdem u trafiky rozhlédněme se lavička na ní nebe na něm vrána lavičky čtyři vran pět nebe půl a dohromady jsou pořád dvě to jsou mé počty na procházce rozhlédněme se trafika nebe a to není všechno tolik užitečných věcí moct se tak ohnout divili by se na co ten potřebuje čajové sítko než se dovaří voda dávno bude po všem ten má nejvyšší čas jít domů ano moji milí jenže kdyby nebyly dvě nebyl bych dávno na procházce divili by se řekli by proč počítá ty lavičky nebe vrány pro zdraví pro své zdraví přece kdyby tak předvolali mé zdraví proč toho starce ženete do krajností to nevidíte že je doopravdy starý vždyť on volá na psa který tam dávno není vždyť nemá ani psí známku počkat tu mám ta bude na chodbě pod skříní vidíte šílí kdyby tak někdo odstrčil tu skříň než ten se vzpamatuje dávno bude po všem uviděl bych psí oči vždyť on vidí nebe které tam dávno není jsou dvě a on je a on je pořád na procházce jinde už není
Sirka
Sirka, o kterou jde, pochází z pravé kapsy Tomášových kalhot. Řekl bych, že mu tam společně s ostatními chrastila asi týden, ale stejně dobře to mohlo být deset nebo i čtrnáct dní: naštěstí na tom vůbec nezáleží. Dříve či později muselo dojít k tomu, že ji nahmátl palcem a ukazováčkem na dně krabičky jen proto, aby ji vyškrtl, podržel chvíli v konečcích prstů a pak se díval, jak dohořívá v popelníku. To všechno se stalo, minuta byla pryč (!) a on ještě pořád sledoval, jak se to zuhelnatělé tělíčko svíjí a kroutí. Potom měl najednou pocit, jako by plamínek přeskočil z povrchu do nitra sirky: od té chvíle už ji neovíjel zvenčí, ale tryskal zevnitř, nebo spíš vycházel z ní, tak jako slovo „oheň“ (nebo jakékoli jiné) občas vychází ze rtů, a oživoval to černé tělo, které sebou pořád ještě škubalo, už ne jako dokonávající housenka, ale jako tvor, který se bolestně probouzí k životu. Musel to vnímat právě tak, protože řekl „Ježišmarja“: ale ani pak ještě doopravdy nevěřil, že má před sebou něco zásadně odlišného od dohořívající sirky. Potom začala sirka dělat něco, co se při nejlepší vůli nedalo nazvat jinak než plazení po stole: chvíli se snažil najít pro to jiný výraz, ale nakonec to z vyčerpání vzal na vědomí, a tím definitivně přiznal, že se mu věc vymkla z rukou. „Co se to se mnou děje,“ řekl si, „co to mám za divnou nemoc, že věci, které odhodím, takhle vyvádějí?“ V příštím okamžiku ho zalila náhlá vlna studu, jako by se něco velmi intimního, například jeho slepé střevo, octlo najednou na stole v plném světle, vyložené všem na odiv. Pak ho zas napadlo, že dokud to zůstává u něho v pokoji, není to ještě v pravém smyslu venku, a nikdo se tedy nemůže příliš pohoršovat, zejména když bude zamčeno. Skočil ke dveřím a zamkl. Bylo to na poslední chvíli, protože ještě než stačil dosednout, jakési kroky se vydaly předsíní směrem ke dveřím a vzápětí čísi prst zaťukal na skleněnou výplň. V pochopitelném zmatku si Tomáš nejprve oběma rukama zakryl přirození: hned se ale opravil a přiklopil dlaněmi sirku, která právě odpočívala na druhém konci stolu. Tak byl polapen na stole v téměř bezbranné poloze, s břichem přiraženým k hraně, s rukama nataženýma a přikovanýma k desce: není divu, že se necítil dvakrát pohodlně. To, co následovalo, nevyžadovalo naštěstí žádné zvláštní soustředění. „Kdo je to?“ řekla Helena za dveřmi. „Kdo?“ řekl Tomáš. „To se ptám já!“ „Ale kdo?“ „Já se ptala první. Tak kdo je to?“ „Ten, kdo se ptá?“ „Ano.“ „Venku, nebo vevnitř?“ „Ten, na koho se ptám já.“ „To znamená já?“ „Ne, já.“ „A na koho se ptáte?“ „Na toho malého, tlustého, plešatého pána, co je vevnitř.“ „Jak se ten pán jmenuje?“ zeptal se Tomáš, přese všechno pořád ještě vysoký, štíhlý a vlasatý. „Tomáš Spurný,“ řekla Helena. „A co o něm chcete vědět?“ „Kdo je to.“ „To jsem já.“ „Aha.“ Helena rozsvítila a její silueta vstoupila do skleněné výplně dveří. Tomáše to zneklidnilo, jako by se tím opovážlivým krokem už napůl ocitla v pokoji. „Tomáši?“ řekla ze svého nového místa ve skle. „Ano,“ odpověděl Tomáš a snažil se udržet vzpouzející se sirku pod poklopem z dlaní. „Jsi tam doopravdy?“ „Jasně.“ „Víš to jistě?“ Odpověděl až po krátkém zaváhání, které nemohlo vzbuzovat důvěru: „Ano.“ „Není ti něco?“ Tomáše ten nový pokus proniknout ještě dál do pokoje zmátl do té míry, že řekl: „Hlavně že jsem tady.“ „Co to tam máš, Tome?“ „Nic.“ Věděl, že tím to nemůže skončit, a byl připraven, že už po příští, nebo nanejvýš přespříští otázce, když se to bude jen trochu hodit, řekne celou pravdu. Za dveřmi se ale dlouho nic nedělo, až Tomáš řekl skoro podrážděně: „Co ještě?“ „Nic,“ řekla Helena, pořád ještě zalitá do svítícího skla, „možná bych si někam zašla. Co kdybysme si někam zašli? Že nevíš, kolikátého je dnes?“ „Další blbá hra,“ pomyslel si Tomáš, ale nahlas řekl: „Dnes?“, protože to nejlepší, co mohl v té chvíli dělat, bylo udržovat rozhovor v chodu. „V ten den, kdy to říkám.“ „Kdy říkáš co?“ „Kolikátého je dnes.“ „Tos mi právě neřekla.“ „A ty nevíš?“ Pak bylo chvíli ticho. „Výročí,“ řekl Tomáš. „Hned se oblíknu a jdeme. Jasně že vím, kolikátého je dnes. Zašla bys na chvíli ke mně? Nechceš se na něco podívat? Můj dárek k výročí.“ Potom si konečně přiznal, že skleněná tabulka (se vším, co v ní bylo) už dávno zhasla. Uvolnil ruce a sirka se rozeběhla po stole. Celou tu dobu se snažila vyklouznout z nepříjemného sevření, vytrvale útočila na kdejakou škvíru mezi prsty, Tomášovi se dokonce zdálo, že se pokouší podhrabat a každou chvíli se vynoří na nějakém jiném místě stolu, ale z toho všeho nebylo nic, dokud nerozhodl Tomáš: to působilo povzbudivě, aspoň pro tuto chvíli. Mohl tedy celkem bezstarostně pozorovat sirku, jak si užívá nečekané svobody: ke svému překvapení zjistil, že mu to připadá skoro dojemné. O nějakém plazení už nemohlo být řeči: rozeběhla se jako nemotorné děcko, každou chvíli se otáčela, jako by se chtěla ujistit, že Tomáš sleduje její pokroky, nakonec se odvážila sklouznout po hladké dýze, a přestože první i druhý pokus skončil pochopitelně pádem, za chvíli už bruslila oběma směry docela obstojně. Když se na to zahleděl s téměř otcovským zalíbením, ozvalo se z chodby: „Strejdo, my tě vidíme!“ Dva malé pitvorné nosíky se nalepily na skleněnou desku. „Ježišmarja, před dětma ne!“ ujelo Tomášovi ve chvíli, kdy začal zoufale honit sirku po stole: zároveň ji zakrýval tělem, aby ji ode dveří nebylo vidět. Vzrušené šuškání z chodby dávalo tušit, že se něco chystá. „Co to tam máš, strejdo?“ „Cože?“ řekl, aby získal čas. „Vidličky a nože!“ „Prosím?“ (sirka totiž ještě pořád běhala po stole) „Gatě nosím!“ „No dovol?“ (sirka stále na svobodě) „Gatě si povol!“ „Prosím?“ „Gatě si povol!!“ „Špatně!“ „Gatě nosím?“ „Cože?“ „To už bylo!“ „Máš napsané úkoly?“ (Tomáš právě polapil sirku a okamžitě nabyl ztracenou sebedůvěru.) „Která?“ „No ty!“ „Jarmilka, nebo Hanička?“ (nedočkavé chichotání) „To nejsi ty, Heleno?“ (běžná roztržitost) „Nejsem. To jsme my.“ „Tak co chcete?“ „Hrát si!“ „Tady s tím strejdou?“ „Jo!“ „Tak dávejte pozor,“ řekl Tomáš. „Já nechám ruku na stole a vy mi řeknete, co mám pod ní schované.“ „Co to tam máš, strejdo?“ „Tak hádej!“ „Řekni nám to, strejdo!“ „Ty mi to řekni!“ vybuchl s nečekanou zuřivostí (na nějaké překvapení ovšem nebyl čas). „Ty mi to řekni, ty dvouhlavý skřete! Co je to? Je to černé jako sako toho vašeho podařeného tatínka! Odporné jako ten váš přežraný kocour! Kroutí se to jako písmeno v těch vašich přiblblých knížkách! Lítá to sem a tam jako protivné děcko! Tak mi teď řekni, co to je!“ Když potom skleněná tabulka zhasla a začala chladnout, chvíli se ještě odporně pitvořil: „Proč nemáš auto, strejdo? Kdy si koupíš miminko?“ (Pauza.) „Tak jsem si koupil takového pejska. Nebo co. Vám se asi nebude moc líbit. Ale mohli byste se skamarádit. Třeba byste ho mohly ochočit.“ Pak rozevřel dlaně přitisknuté hřbetem k desce a řekl: „Tak polez.“ Roztáhl ruce. Nebylo pochyb: sirka zmizela. „Polez ven!“ Sehnul se pod stůl, marně. Rozhlédl se po pokoji. „Kde je ten hajzlík? Pod pohovkou? Pod skříní? Na skříni?“ Proběhl pokojem, svalil se do židle, ale hned zase vyskočil, obrátil kapsy naruby, otevřel skříň a zabušil na dveře: „Je tam někdo?“ Chodba se rozsvítila, ale světla jako by se už nedostávalo. „To jsi ty, Tomáši?“ řekl strýc Josef. „Já, strejdo,“ zalhal Tomáš. „Jsi to ty, nebo to hraje rádio?“ chtěl vědět strýc. „To jsem já. Věříš mi?“ řekl Tomáš. „Věřím,“ řekl strýc, „ale jen že jsi to ty. Tomáši?“ „Strejdo?“ „Měl bys na chvíli čas? Rád bych ti něco přečetl.“ „Jenom čti, strejdo,“ řekl Tomáš. „Jsi hodný, Tomáši,“ řekl strýc, „tak já čtu.“ Na chodbě začaly šustit papíry: jako by se tam rozšuměl starý les. Musel jich být celý stoh, část z nich se s nesnesitelným svistem a pleskáním sesypala na podlahu a stálo to hodně práce a funění, než je strýc zase sebral. „Vážený pane řediteli,“ četl strýc. „Vzduch v našem městě… počkat, to je záhlaví. Věc: vzduch v našem městě. Vážený pane řediteli, vzduch v našem městě — tak přece — vzduch v našem městě je v poslední době téměř nedýchatelný. Poctivé občany z toho bolí hlava. Občané… jsou podráždění, zvyšuje se počet krádeží, sňatků a infarktů. Všechny mé stížnosti k primátorovi zůstaly bez výsledku. Parlament mě odmítá vyslechnout. Tomáši?“ „Poslouchám, strejdo.“ „Ukazuje se, že náprava musí začít u vás. Zašlete prosím svému přímému nadřízenému dopis tohoto znění: Vážený pane řediteli!“ Papírová lavina se utrhla podruhé: svist, pleskot, šustění, úlek a zrychlený dech. „Tomáši?“ zašumělo to na samý závěr. „Ano, strejdo.“ „Vzduch v našem městě je v poslední době téměř nedýchatelný. Poctivé občany z toho bolí hlava. Občané jsou podráždění, zvyšuje se počet sňatků a infarktů.“ „A co krádeže?“ řekl Tomáš. Další pohroma za dveřmi. „Díky, Tomáši. Hned to tam dopíšu.“ A za chvíli: „Ukazuje se, že náprava musí začít u vás. Zašlete prosím svému přímému nadřízenému dopis tohoto znění. Vážený pane řediteli!“ „Kolik stran má ten dopis?“ zeptal se Tomáš. „Ještě jsem to nedopsal,“ řekl strýc. „Tomáši?“ „Ano, strejdo?“ „Myslíš, že by se to dalo nějak zkrátit?“ „Najdeš to místo, kdes přestal? „Zrovna tam držím prst,“ řekl strýc. „Ve vašich rukou.“ „A dál?“ „Zašlete svému přímému nadřízenému dopis tohoto znění. Vážený…“ „Tak tam dej: dopis tohoto znění. A rychle to zalep a odešli.“ Pak chvíli neříkali nic. „Tomáši?“ „Ano, strejdo.“ „Neměl bys čtyři koruny na známku?“ „Vždyť máš kapesné,“ namítl Tomáš. „To je vlastně pravda,“ řekl strýc s očividným ulehčením. „Tomáši?“ „Ano, strejdo.“ „Ty něco hledáš?“ „On se mě ptá, jestli něco hledám! Tak se přece jen trefil!“ Další dvě minuty se nedělo nic než to, že strýc přešlapoval u dveří, zatímco Tomáš se opíral lokty o stůl, oči zavřené a hlavu v dlaních (na pláč to ale nevypadalo). „Tak já už musím do ústavu,“ řekl strýc. „Nepůjdeš se mnou? Pan primář se bude zlobit.“ A za chvíli: „Tomáši? Co příští sobotu?“ Skleněná deska zablikala a zhasla. „Měl bych jít s tebou,“ řekl Tomáš. „Třeba by to dalo dohromady jednoho celého chlapa. Jenomže moje druhá půlka je ještě pořád někde tady. Ode mě ještě neutekla, to je ten rozdíl!“ Muselo ho to uspokojit, protože se zvedl od stolu, a člověk by málem řekl, že se s požitkem natáhl na pohovku. „Tak co bude, ty… Ferdo?“ řekl smířlivě do stropu. „Nevrátíš se ke mně? Vsaď se, že to tak skončí. Uvažuj: co jsi beze mě? Legrační brouk. Pod každým kamenem běhá takových deset. Tak co, Ferdo? Já vím, že jsi tady.“ Zarazil se a změnil tón (od této chvíle až do konce už ho skoro nebude slyšet). „Je to jednoduché: já nesmím ven. Za dveřmi ze mě bude troska. Naštěstí to ani nejde.“ Potom, aniž se pořádně rozhlédl po pokoji, učinil odvážný závěr: „Vždyť je to ten tmavý vlhký sklep, který byl vždycky tady,“ (přitlačil si dlaň na prsa, jako by to tam chtěl zamáčknout zpátky) „jak se to všechno dostalo ven?“ Pak vyslovil podezření, že za skříní (kterou označil za „nemilosrdné hrany“ své paměti) číhají jakési zapadlé ozvěny: to mu bylo evidentně nepříjemné. Pohovku, na které ležel, popsal jako „závětří paměti… to krátké příměří, které člověku občas dopřejí vzpomínky.“ Skončil slovy: „Doufám, že dveře jsou zavřené.“ Pak se převalil na bok a zavřel oči. Ve výplni dveří se rozlilo světlo, teď už jen docela slabé, jak se sluší na vzpomínky, které přicházejí nevhod. Dvě obrovské hlavy se snažily nahlédnout dovnitř. „Myslíš, že spí?“ zeptala se matka. „Určitě,“ odpověděl strýc Josef. „Chtěla bych si s tebou o něm promluvit.“ „O něm?“ řekl Josef. „O jeho budoucnosti.“ „Se mnou?“ řekl Josef. „Jsi jeho strýc. Teď, když tu žiješ s námi, Tomáš tě bere skoro jako otce.“ „Pšt,“ řekl strýc. „Jen jestli doopravdy spí.“ Tomáš se prudce převalil na záda: „Já nespím! To by se vám hodilo!“ „Samozřejmě že spí, tak pozdě,“ řekla matka. „Začíná mi dělat starosti. Kvůli škole.“ Tomáš se vztyčil na pohovce: „Já nespím! Nechte toho! Já všechno slyším!“ „Kvůli škole?“ opakoval Josef. „On se špatně učí?“ „Víš dobře, že má samé jedničky,“ řekla matka. „Ale co to dneska znamená? Vyplnila jsem mu přihlášku na gymnázium.“ „Samozřejmě že musí studovat,“ souhlasil strýc. „Já nechci studovat!“ vykřikl Tomáš. „Na gymnázium kašlu!“ „To se lehko řekne: musí studovat,“ řekla matka. „Musela jsem taky vyplnit rubriku otec.“ „Co o něm chtějí vědět?“ zeptal se strýc. „Hlavně tamto. Copak s tím kluka někam vezmou?“ „Vždyť s otcem nežije,“ řekl strýc. „Tak to se pletete!“ křičel Tomáš. „Každý den se s ním vidím! Pěkně jsme vás doběhli!“ „To je málo platné, že s ním nežije,“ řekla matka. „Pořád je to jeho otec.“ „Co s tím chceš dělat?“ zeptal se strýc. „Proč se tam neptají na tebe?“ řekla matka. „Jaká je v tom spravedlnost? Teď když tě zvolili tím…“ „Možná by se s tím dalo něco dělat,“ řekl rychle strýc. Tomáš se vymrštil z postele a vrhl se ke dveřím. „Nic se s tím nedá dělat!“ zalomcoval klikou. „Já nespím! Všechno je jinak!“ „Zajdeš za někým?“ zeptala se matka. „To asi nebude stačit,“ mínil strýc. „Já vím. Myslela jsem na to. Mělo by se tam napsat, že se o kluka staráš ty. Že na něho otec nemá žádný vliv.“ „Něco na ten způsob,“ souhlasil strýc. „Já vím, je to málo,“ připustila matka. „Mělo by se tam napsat, že Tomáš se otce… bývalého otce, nebo jak se to… že už se k němu nehlásí.“ „Tomáš by to měl napsat sám,“ řekl strýc. „Kdy se to má odevzdat?“ „Zítra,“ řekla matka. „Měla bys ho vzbudit.“ Slibně rozběhnutý rozhovor přerušilo ticho. „Slyšíš to?“ řekla polohlasně matka, „Tomáš je asi vzhůru.“ A pak úplně potichu: „On jde sem!“ „Vždyť já jsem tady,“ ujišťoval se nechápavě Tomáš. Seděl teď na koberci u dveří, jednou rukou se chabě přidržoval kliky a čekal, jestli se za dveřmi ozve výkřik. „Proboha, jak to vypadáš?“ vykřikla matka. Po skle se roztekl beztvarý černý stín. „Tomáši, co se ti to stalo? Vždyť je to…“ „Neunáhluj se, mami,“ řekl Tomáš.
Na hřbitově (scénka)
Návštěvníci hřbitova: Rozmilý mrtvý, lehl sis tady tak stranou, neúčastníš se všech těch krásných tanců prostřednictvím motýlů a pampeliškového chmýří ani doteků ani pomalého přibližování přes prsty břečťanu ani rozhovorů šeptaných do spadaného listí, zdá se, že nemáš rád květiny, ale zachoval ses tak pohostinně k mechu, můžeme tedy doufat, že když se tě zeptáme, nehodíš po nás hrst hlíny, ani proti nám nevyšleš své mouchy, zeptáme se tě tedy, pověz nám, kdy jsi umřel? Bylo to tehdy, když se tvá žena ohlédla ve hřbitovní brance a v jejích černých punčochách se náhle uvolnilo oko, nebo spíš když ji poprvé napadlo, jaké by to bylo být vdovou, anebo když mrtvá odnaproti odfoukla z náhrobní desky tvůj vzkaz, ten lístek z chryzantémy, a pak i druhý vzkaz, chlup z mrtvé kočky (řekla jen: opakujete se), anebo po prvním milování, anebo když jsi, však ty víš sám?
Hlas z hrobu: Tak teď už toho mám po krk, a to jsem ještě neslyšel začátek, slyšel jsem to až od toho „pověz nám“, jděte se zahrabat, jak se sluší a patří, s tou svojí otázkou, kdy jsem umřel, no ta mě tedy opravdu nadzdvihla, ptal jsem se snad já vás?
Návštěvníci hřbitova: Vidíš a my jsme doufali, že se nás zeptáš, víme to totiž úplně přesně, jen si nás vyzkoušej, ó prosím.
Hlas z hrobu: Dobrá, tak přistupujte po jednom k té škvíře vlevo, řekněte všechno, co na sebe víte, uvolněte se a žádné kuňkání, když už mi mají dělat společnost mrtvolky vašich hříchů, musí být hezky vypasené. Pokud jde o vaši příští otázku, já odpovídám „ano, jako hrob“, ať už to znamená cokoli.
Hrobník: Spěchám za vámi až od márnice, ach kdyby mě můj dech tak nezrazoval, teď se vám tedy musím omluvit jménem správy hřbitova (sebe, své ženy, svých dcer a také zástupců mrtvých), tento hrob je prázdný, vždycky tam chci dát nápis „Zavřeno“ a vždycky zapomenu zrovna jako teď. Budu si tam tedy muset lehnout sám, chvíli to potrvá, takže si zatím rozmyslíte svá přiznání.
Neživý
První věc, které si Ondra všiml v obývacím pokoji, byla mrtvola, která ležela na pohovce (kdyby se díval trochu pozorněji, musel by si všimnout i nového zeleného potahu a ručně tkané předložky: pro takové věci ovšem neměl nikdy smysl, v tom, jak říkávala matka, v tom jediném nezapřel syn svého otce). Když se vracel z pokoje do kuchyně, od otce k matce, celou tu nekonečně dlouhou cestu přemýšlel, jak jí to řekne. „Tatínek umřel,“ řekl, když dorazil na místo. „Jestli chceš mluvit o otci, tak toho jsem snad dva měsíce neviděla,“ řekla matka, která mu evidentně špatně rozuměla. „Ale on umřel,“ řekl Ondra. Pak ji zavedl do pokoje a ona mu musela dát za pravdu. Oba se rozplakali. Za týden byl pohřeb. Noc po pohřbu se Ondrovi zdál sen. Buďto on, anebo otec (to ve snu nebylo možné rozlišit) ležel na márách v obřadní síni. Slyšel, jak varhaník stoupá na galerii po schodech ukrytých za zdí: slyšel to ale tak, jako by ležel v trávě s hlavou u dutého stvolu, kterým putuje nějaký střevlík nahoru ke květu. Slyšel také varhany, ale znělo to jako bzučení z nitra stvolu. Pak hudba dozněla a on, aniž musel opustit své máry, ležel v bílé studené chodbě: to poznal i se zavřenýma očima. Napadlo ho, že je to jedna z chodeb za obřadní síní (ve skutečnosti — má-li to slovo nějaký význam ve snu — to byla chodba pod obřadní síní). Uslyšel rachot kbelíků. „Už ti dohráli, tak vstávej,“ zazvonilo to přímo nad ním. Otevřel oči. Tři muži v pracovním úboru, který vypadal úplně jako Ondrovo pyžamo, přebírali od čtvrtého kbelíky a hadry, další právě napouštěl do kbelíku vodu (to bude malér, napadlo Ondru: určitě někdy nedotáhnu kohoutek). Pak Ondra pozoroval muže, který namotával hadr na smeták: rozložil si hadr na zem, postavil smeták doprostřed, a zatímco si opíral násadu o rameno, přehodil dva bližší cípy směrem dopředu (od sebe) a pak dva vzdálenější dozadu (k sobě). „Teď už víš, jak se to dělá, tak do toho,“ ozvalo se zase nad ním. „Když umyješ chodbu až ke schodům, můžeš si zažádat o vycházku.“ V té chvíli se Ondra probudil. „No prosím,“ řekl si, „dostal jsem vycházku a ještě jsem nic neumyl.“ Teprve pak si uvědomil: „To jsem přece nebyl já“, a rozplakal se (podruhé a zřejmě naposledy). Za měsíc nato potkal otce. Měl čekat před fakultou na Sylvu, než skončí večerní přednáška: ale on vešel dovnitř. Vystoupil po schodech a ocitl se v dlouhé bílé chodbě, podobné té, kterou měl umýt (ale neumyl) před čtyřmi týdny. Sylva byla jeho děvče. Obešel několik dveří, potom vzal za jednu kliku, po špičkách vešel do posluchárny a schoulil se do zadní lavice. Za katedrou stál otec. V lavicích, skoro potmě, sedělo šest studentů. Tři si vyměňovali nějaké papírky, dva byli doširoka rozložení (nebo se teprve rozkládali) na lavici pokryté novinami a studentka v první řadě si všechno pilně zapisovala. Jediné jasně viditelné místo byla katedra a nejbližší okolí, přesně ohraničené světlem: vypadalo to jako rozzářený pokoj, do něhož nahlížíme z tmavé ulice. Uprostřed tohoto pokoje se otec přehraboval v hromadě papírů a vykládal nějakou látku z aerodynamiky. Ukazováčkem zapisoval do vzduchu vzorce a kreslil paraboly. Výklad působil trochu nesouvisle, ale nebylo to z nedbalosti: naopak, bylo v tom až příliš mnoho úsilí, ale málo soustředění. Když se očividně zapletl do jakési rovnice, začal bez přechodu mluvit o ptácích, kteří, jak tvrdil, létají těsně pod zemí, nechávají se unášet sychravým podzemním větrem, anebo táhlými rozmachy křídel překonávají odpor hlíny. Potom až příliš podrobně popisoval ryby, které polykají hlínu v nejhlubších vrstvách Země. Než stačil nakreslit obrysy ploutví, dva studenti vstali z mrtvých a zmizeli za dveřmi. Další dva se je chystali následovat. Ondra se rozhodl, že je předejde a počká na otce na chodbě. Výsledkem bylo, že následujících dvacet minut strávil v nepříjemném průvanu, vmáčknutý do výklenku u schodů. Pak se objevila skupina studentek a v ní, jako zavřená v bezpečné kleci, přešla kolem Sylva. „Přece jenom je někdo tam, kde má být,“ pomyslel si Ondra. Dole pod schody se klec rozsypala. Ze svého místa dobře viděl Sylvu, jak stojí u dveří, jak se rozhlíží po ulici, jak vychází na chodník a mizí, podle všeho navždy. Na chodbě zhaslo světlo. Když Ondra vystoupil z výklenku, narazil ve tmě na nějaké tělo. „Promiňte,“ řekl otec a přidal do kroku. Ondra ho předběhl, a protože se šťastnou náhodou ocitl u vypínače, rozsvítil. „To jsem já,“ řekl. „Já vím, Ondřeji, můžeš klidně zhasnout,“ řekl otec. „Pojď domů,“ řekl Ondřej. „To půjde těžko, když jste mě pochovali,“ odpověděl otec. „To byl omyl,“ řekl Ondřej a objednal pití (to už spolu seděli v hospodě nedaleko fakulty). „Jak by to mohl být omyl, když jsem umřel,“ řekl otec. „Bylo to to nejlepší, co jste mohli udělat.“ „Na zdraví,“ řekl Ondřej, protože právě přinesli pivo. „To bylo to nejlepší, co jste mohli udělat, ale tak o rok dřív,“ řekl otec. Potom vyprávěl, jak někdy před rokem vešel do svého pokoje a uviděl ženu s tchyní, jak něco usilovně hledají v jeho pracovním stole. Stál tam dobrých deset minut a ty dvě ani nenapadlo, že by toho mohly nechat. „Abys tomu rozuměl: půl hodiny jsem stál v pokoji a maminka s babičkou se klidně hrabaly v mých věcech.“ „Neviděly tě,“ řekl Ondra. „To je ono,“ řekl otec. „Nebo se bavila na chodbě se sousedem. Opírala se o dveře těsně u jeho ramene. Takhle.“ (ukázal, jak blízko ramene se opírala) „Prošel jsem kolem, a nic se nestalo. Co by se taky mělo stát, neviděli mě, jak jsi správně řekl. Přišel jsem domů a na tvém stole jsem našel vyplněnou přihlášku na fakultu.“ „Chtěl jsem ti o tom říct,“ řekl Ondra. „Ale proč,“ řekl otec, „nakonec bych ještě chtěl, aby ses mi svěřoval, že máš nové děvče. Nebo…“ (vypadalo to, jako by si otec nemohl vzpomenout na další položku z nějakého seznamu) „…nebo ta gramatika. Když šlo o mě, mluvili jste vždycky ve třetí osobě, v čase minulém. Seděl jsem na gauči v kuchyni a poslouchal jsem vás. Nikdy jste se nespletli. Navíc jste o mně mluvili v dobrém, to byl jasný důkaz.“ „To sis špatně vyložil,“ řekl Ondra. Společnost na druhém konci lokálu bouřlivě vítala nějaké příchozí. Proč jsou ta setkání vždycky tak veselá, napadlo Ondru. Místo odpovědi uslyšel vlastní slova: „Maminka s tebou přece pořád — víš, co myslím.“ „To ano,“ řekl otec, „ve třetí osobě, v čase minulém.“ „Tomu nerozumím,“ řekl Ondra a rychle dodal, „ale nevysvětluj to.“ „To znamená,“ řekl otec, „že při tom myslela buď na mě před deseti lety, nebo na někoho úplně jiného, nebo na oba najednou.“ „Nevysvětluj to!“ „Nevěřil bys, kolik lidí se vejde do jedné postele.“ „Ale pohřeb byl hezký,“ přerušil ho Ondra a hned ho to zamrzelo. „Děkuji za uznání,“ řekl otec, „před rokem bych byl lepší. To byste mě ale museli vzít na vědomí aspoň jako mrtvolu. To jsem musel vylézt až na knihovnu, rovnou vedle televize, abyste si mě všimli?“ „Ale já tě našel na pohovce,“ namítl Ondra. „Na knihovně se nedá ležet,“ odpověděl otec trochu dotčeně. „Rád bych viděl tebe, jak bys tam vydržel dva a půl dne. Ale pohřeb byl hezký.“ „Jenže ty chodíš po ulici!“ vykřikl Ondřej v náhlém návalu žárlivosti. „No ano,“ připustil otec, „to se nedá popřít.“ „Jenže ty přednášíš na fakultě,“ řekl Ondřej tentokrát skoro šeptem, jako by se bál, aby otci nezpůsobil nějaké problémy. „Správně. Nedávno jsem šel kolem filosofické fakulty. Pochopi-telně mě hned napadlo, že bych tam mohl učit. Našel jsem si jednu menší posluchárnu.“ „Ale vždyť ty jsi v životě nic neučil!“ „To mi nemusíš připomínat. Právě proto. Když to chceš vědět, studenti na mě chodí. Pokaždé mám nabito.“ K tomu měl Ondra co říct, ale mlčel. Cítil, že rozhovor se chýlí ke konci. Přesněji řečeno, měl pocit, jako by se on sám kamsi vytrácel (napadlo ho, že by bylo správné, kdyby tím pocitem trpěl spíš otec). „Pokaždé mám nabito,“ opakoval otec. Jako na potvrzení těchto slov se nad jejich hlavami ozval dívčí hlas. „Nesednete si k nám, pane docente?“ Byla to zřejmě ta pilná studentka, která si všechno zapisovala. Ondra musel s hořkostí uznat, že je hezká. „Docente?“ řekl dotčeně (měla v tom být ironie, ale nebyla). „Pro začátek,“ odpověděl otec. „Ale teď, jak vidíš…,“ otec rozpačitě rozhodil rukama. Ondra měl dojem, že v tom vedle omluvy zachytil i něco jako „Co mi zbývá“, a že je teď na něm, aby otce zachránil. Snažil se rozpomenout na nějakou větu, ve které by se v jakékoli podobě vyskytovalo slovo „otec“: to by možná stačilo, aby se zrušily všechny ostatní závazky. Mnohem později přišel na to, že mohl říci cokoli a připojit oslovení, které by mu určitě vyšlo z úst samo od sebe, ale zároveň ho napadlo, že v té chvíli (otec se překvapivě lehce zvedl ze židle a živě kynul komusi na druhém konci lokálu) by to už stejně nebylo k ničemu. Proto snad nemělo tak osudový význam, že neřekl nic. „Myslíš, že si můžu odnést tu židli?“ To bylo to poslední, co Ondřej, téměř poloviční sirotek, slyšel od svého otce.
Břečťan
Ve svých dvaceti jsem ještě nevěděl, co zasadit do truhlíku na balkoně dal jsem tam břečťan běda, řekl strýc třikrát běda a pořád je to málo ty nevíš, co takový břečťan udělá se hřbitovní zdí sám hrobník se všemi svými svěřenci ji může podpírat, a nezachrání ji jak by potom mohl obstát tento dům stačí se jen podívat na ty, kdo tu bydlí dobrá, řekl jsem, tak tedy vyneseme truhlík bože můj, řekl strýc on chce bojovat proti břečťanu vynášením truhlíku ty jsi snad neslyšel o tyrrhénské lodi kterou kdysi stáhl ke dnu břečťan dvanáct námořníků, samý sval a šlacha drželo tu loď nad vodou, a neudrželo co tedy uděláme, strýčku je pozdě, řekl strýc možná kdybys proti němu použil jeho zbraní zkus se pnout jako on po zábradlí, po zdech, po břečťanu jsi mladý, až se vaše rozvětvená těla zaklesnou do sebe vzpomeň si na první milování já si zatím skočím pro noviny nechci to vidět věděl jsem, že se už nevrátí sebral jsem všechny síly a přemohl jsem břečťan nejdřív jsem vyhrál bitvu o zábradlí potom jsem obsazoval stěnu za stěnou až jsem vítězně vstoupil do truhlíku je mír, ale jak teď vypletu své tělo ze zábradlí, jak ho stáhnu z dalších bojišť jak teď uvolním své prsty sevřené vítězoslavnou křečí je mír, ale já musím stále postupovat sám sobě mizím z dohledu má náhlá dospělosti jakou to strašnou oklikou se budu vracet k sobě
Krabi
Úvodem bych chtěl zdůraznit, že jsem připraven nést všechny následky tohoto oznámení, alespoň v této chvíli, kdy o nich mám jen mlhavou představu. Nikdy bych se nepřiznal, nebýt očitých svědků: takto mohu jen doufat, že očití svědkové dosvědčí nejen zločin sám, ale také všechny polehčující okolnosti, jsou-li zde vůbec nějaké (já sám o tom pochybuji). Většinu z toho, co se zde chystám popisovat, viděl nebo slyšel (obávám se, že nanejvýš jedno z toho) jistý starší gentleman, který právě vycházel z Nového náměstí směrem k Charring Cross Road. Pod paží měl stočenou matraci z pěnové gumy, barvy bledě fialové: pro případ nutnosti tedy známe přesnou adresu. Na barvu očí si už nevzpomínám, ale mohl bych přísahat, že dobře ladila s odstínem matrace. Byl prostovlasý. Jeho šouravá chůze, při níž chodidla neopouštěla ani na okamžik dláždění, byla směsí obezřetnosti a horečného spěchu, která nás tak dojímá u mechanických hraček (mám zde na mysli zejména plyšové králíky a medvědy). Tolik k věrohodnosti prvního svědka. Je zde ještě druhý svědek, prodavač ryb z Nového náměstí, muž, o němž nedokážu říci nic určitého, nakonec i označení „prodavač“ doporučuji brát s rezervou: je zcela nemístné, jak brzy uvidíme. Tři svědci, jeden z masa naloženého v mořské soli, druhý z neurčitého materiálu, jehož vzorek vám poskytne kterýkoli kontejner, a konečně úspěšný mladý muž po třicítce, to je snad dosti reprezentativní soubor, typově kompletní, pokud mohu soudit. Nyní mi snad už dovolíte přejít k vlastnímu případu. Když jsem přicházel z Gordonovy ulice na Nové náměstí, padl můj pohled rovnou na stánek s mořskými rybami: šťastná náhoda, která nám ušetří mnoho času. Mohu si tedy dovolit popsat venkovní pulty plné čerstvého i dobře uleženého zboží. Pro stručnost vynechám platýsy, lososy a mořské úhoře, z osobních důvodů pak sépie a murény: musím-li už jmenovat, pak tedy ústřice a krevety, obojí nevídané velikosti a nevšedního zabarvení. (Mohu to upřesnit: skořápky krevet stále ještě zrcadlily jakési dávno odvolané svítání nad mořem; ústřice se stejnou zatvrzelostí odmítaly vydat bahnitý soumrak, který pohltily předevčírem.) Tolik pokud jde o mrtvá těla: přejděme k živým. Na prostředním pultu ležel podnos plný krabů. Jejich umístění je řadilo do čeledi mrtvol, a já sám bych na to ochotně přistoupil, nebýt jednoho klepeta, které se rozevíralo a zavíralo s umíněnou pravidelností jako ručičky pomatených hodin. Byl bych to připsal nějakému zapomenutému impulsu, který ještě bloudí v záhybech svalů, zatímco život sám už odešel do veselejších míst, nebýt pěny, která se vytrvale hromadila u jednoho z těl, narůstala a opadávala desítkami lokálních výbuchů. Vypadalo to jako těžce dýchající medúza, byl to ale dech jednoho z krabů, který tak překotně spěl ke svému konci, že dával bezděky vzniknout novému tvoru. Přistoupil jsem k pultu, abych si ověřil své hypotézy. V tu chvíli se všechny oči současně otevřely na svých stopkách a obrátily se ke mně: bylo to, jako by se náhle rozsvítily pouliční lampy liduprázdného města. Tak mi to totiž připadalo v té chvíli, teď si však vzpomínám, že to spíš bylo, jako když náhle vyraší odumřelý keř, vykvete a zavoní, aby nás vyděsil. Nebylo mi to ani trochu příjemné a jistě bych se byl schoval, kdyby bylo kam: místo toho jsem zůstal nakloněn nad krabí podnos, a tak došlo k tomu, že jsem byl nejen zpozorován, ale vzápětí také osloven. Nejprve to znělo jako přesýpání skořápek od ořechů, pak zase jako vybalování svačiny z papírového sáčku: v té chvíli se mi vybavila učitelka zpěvu a nemohu vyloučit, že mi svou múzickou postavou zakryla něco podstatného. Po krátké předehře mě nejstarší z krabů oslovil takto:
Konečně ses tedy uráčil se dostavit, pán se konečně podíval na podnos, celý den dělal, že neslyší naše volání, všechny obsílky se vrátily nedoručeny, vypadalo to, že bude muset být předveden, teď se ovšem tváří jako panenská hvězdice, mám to snad chápat tak, že tedy neexistuje tento strašlivý podnos?
Krab mluvil řečí vázanou, ne ovšem vázanou pravidelným dechem moře, ale spíš skřípavým chodem dýchacího ústrojí, které pracuje naprázdno. Uvědomil jsem si, že vzduch je pro tyto tvory tímtéž, čím oprátka pro oběšence, a představil jsem si, jaké verše bych asi skládal já na jeho místě. Krab pokračoval:
Tak se sem laskavě podívej, pro tohle jsme tedy vystoupili z moře, povzbuzováni klepetem, kterým prostupuje voda, klepetem, které se napřahuje současně na tisíci místech, já vím, že máte nevím kolik klepet, z nich ale nejstrašnější je síť, ta nás odvedla z našich něžně burácejících nebes, ponořila nás do tohoto nedosoleného bahna, do bahna, které si nezaslouží lepší jméno než vzduch, původně jsem nechtěl být vulgární, ale co hůř, vyvrhla nás jako nějaký zlomyslný příliv na tento tác, ten tác, to má být naše nové moře, ty vaše obličeje vznášející se nad námi jak tváře utopenců, to mají být naše nové medúzy, jaké další ohavnosti máte pro nás ještě přichystány, než nás zase vrátíte zpátky, vrátíte nás tam přece, vidíte, že na nás nepůsobí nic z vašich divů, skončeme to tedy, proto jsme tě sem koneckonců povolali, zařiď všechny náležitosti, věc spěchá.
Konečně jsem pochopil to trapné nedorozumění, pochopil jsem také závažnost svého poslání, a vzápětí se dostavilo opojení z toho, že jsem to já, kdo byl vybrán, aby obnovil přirozený běh světa. „Milí krabi,“ řekl jsem co nejvlídněji, „o nějakém návratu nemůže být řeči, jsou tady jistá pozvání na večeři, jež nelze odmítnout, nejsem ovšem pověřen, abych vám je tlumočil, nechápu, proč jste nebyli poučeni předem. Pokud jde o podrobnosti, budete snězeni buď v přirozeném stavu, nebo jako ingredience salátu či pyré, privátně nebo na banketu, v tom případě se stanete vycpávkami těch nejkrásnějších těl, tak aby vyhověla požadavkům fraků, vy vlastně budete oblečeni do fraku, jednou jsem viděl opici ve fraku, je to už dávno, ale pořád to vidím, bylo to roztomilé.“ Nato se krabí těla, až dosud úhledně poskládaná na podnosu, začala přeskupovat do nového tvaru, přelévala se přes sebe ve vlnách stále vyšších a vyšších, pěna, o níž jsem se zmínil, dodávala těm pohybům přirozené zakončení, na podnosu se zavlnilo malé moře a pláč se rozléhal po náměstí. „Ukliďte někam ten vzduch,“ slyšel jsem volat kraby, „smeťte ho na hromadu, nasypte do popelnic“, ale také „jak krutý tvor je člověk!“ Nad vzedmutou hladinou se nesl výhružný hlas nejstaršího kraba.
Dobrá, tedy nám nezbývá než čekat na obnovení přirozeného řádu, a když ne my, tak naše krunýře na dně vašich smetišť přivítají návrat moře, pak se karta obrátí, pak zase vy budete lapat po dechu všemi svými klepety, kam se pak poděje ten vzduch, který všude nosíte s sebou, dokonce i pod hladinu, kam se pak schováte před krabíma očima, kam se poděje ta vaše chuť k jídlu, v jakou modlitbu se asi promění ta vaše krutost?
Pak všechno ztichlo, krabi leželi na podnose, jako by je příliv s tou svou klamnou nahodilostí rozprostřel po pláži, a zraky všech visely na mých ústech. „Prosím,“ řekl jsem pobouřeně, „prosím nemluvte mi tu o krutosti, pohovořme si o vašich klepetech, vidím, že vám obtáčejí těla jako trnová koruna hlavu Spasitele, to ale není jejich přirozené místo, rybky je pamatují jinak, stačí se zeptat na vedlejším tácu. Rybce, která v objetí vašich klepet pozoruje záblesky těch šťastných, jak navždy mizí mezi korály, není právě do zpěvu, nevím, co je strašnější, vaše temná sluj (hodujete přece ve své sluji), nebo tento tác, zeptejme se jich přece, a kolika jiným tvorům, jejichž jména neznám, jste připravili krušné chvilky, než jste dorostli velikosti a váhy, kterou ocení labužník. A utopenci také není milé, když se bezostyšně proháníte v jeho těle, přemisťujete jeho orgány podle svého vkusu, jako by ta úchvatná stavba byla vymyšlena pro vás. Přísahám, že mám chuť osobně pomstít všechna ta příkoří, a kdybych měl přebytečnou libru, rychle bych se dohodl s vaším pánem.“ Po slově „labužník“, jak se dalo čekat, následoval mnohonásobný bolestný povzdech, ale jiné námitky se z tácu neozvaly. Zato za mými zády se ozval drsný hlas: „O jaké dohodě to mluvíte, a proč mi vůbec děsíte mé kraby?“ Muž s bílou zástěrou, na níž se leskla vysrážená sůl, přistoupil k pultu a konejšivě oslovil podnos. „Teď tedy vidíte, slyšíte a cítíte, jaké je to žít na zemi, teď je snad konec se všemi těmi bláhovými sny a s melancholií, kterou vidím ve vašich očích, když se nakloním nad hladinu, tato země neunese tolik stesku, stačí ten, který zachvátí mě, když hledím na moře. Končíme, ještě před půlnocí budete zpátky v Atlantiku.“ Pak svýma mohutnýma rukama uchopil podnos a opatrně vysypal kraby do veliké kádě. Přiklopil ji víkem a to byla ta chvíle, kdy jsem čekal, že na mě spiklenecky mrkne, byla to moje poslední naděje, ale on se už mazlil s platýsy, kteří pod jeho doteky ožívali, zatímco pro mě neměl jediné pohlazení, jediný pohled. Musel jsem tedy hledat záchranu jinde, předběhl jsem starého pána, který nesl svou matraci směrem k Charring Cross Road, pohlédl jsem mu do tváře, ale starý pán se nesmál. Jsem tedy sám, osamělý na souši i v moři, a tak to zůstane až do konce mých dní. Co jsem to za tvora, za koho jsem to vlastně mluvil a jaká jiná příroda to asi způsobila, že moje sliny, že moje žaludeční šťávy napadla tak strašná věc při pohledu na ta živá těla? Budu vám tvrdit, že na mě přišla slabá chvilka, přísahám, že je to pravda, ale nevěřte mi, sám nejlíp vím, čeho jsem schopen. Neručím za sebe, uznávám, že pro mě není mezi vámi místa.
Aktaión
On by sic chtěl být pryč, je zde však; chtěl by se dívat, nikoli cítiti sám svých ohařů divoké činy. Ovidius Kdybych nebyl Aktaión, kdyby mě potkalo to neuvěřitelné štěstí, vlastně ne tak neuvěřitelné (jsou jen dvě možnosti: být nebo nebýt uloven vlastními psy, jedna ku jedné), mohl bych vzpomínat na to tiché ráno bez nevolnosti, jak usilovně přemýšlelo o nadcházejícím dni, v jeho hlavě se přesouvaly bílé bloky mlhy, brouci vynášeli ze svých chodbiček vše potřebné pro krásné dopoledne, a já jsem svolal své psy. Tak jako nebeský pastýř své ovce, i já jsem vyvedl své psy na pastvu za rozbřesku, zdálo se, že lesy se nám vypaří před očima, byla to ovšem lest, protože místo toho vtáhly nás silou svého vlhkého tepla, hebkosti, mihotání, šepotu, těžkých vůní, vtáhly nás do svých kalných vod, které se nad námi vzápětí uzavřely, temné vertikály a zářivé diagonály pluly nad kapradím, na bezovém listě zářilo slizké znamení, mí psi se však nevydali po této stopě, mí psi už byli v zajetí jelena, provazy, na nichž je za sebou vlekl, se zkracovaly, já sám jsem cítil, jak se mi zařezávají do plic, obrovské siluety ptáků vstupovaly do světla a zase odcházely do stran, ohlašujíce siluetu s parohy, scéna se proměnila, ne v lese, ale místo lesa tu najednou stál jelen, jeho olověné parohy skláněly hlavu k levé straně, na jejich nenadálé tíži měl podíl jistý šíp následovaný psy, zkraťme to, je zvláštní, že ryba, jakmile přestane přidávat své vlastní pohyby k rozvážné chůzi vody, je náhle cizím předmětem na hladině, zatímco jelen, který se spokojí s nepostřehnutelnou chůzí lesa, je tím víc jeho součástí. Ano, les se za mými zády vrátil, aby si psi mohli odpočinout v mechu, jen pro mě najednou nebylo místo, les mě nepozorovaně obstoupil, aby mě přistihl při činu, ale to přece nebyl můj nápad, zmocnit se jednoho tvora čelistmi druhých, to je přece božská výsada lidí, ale jak říkám, nikde tu pro mě nebylo místo, proto jsem rozhrnul křoví hledaje nějakou jinou scenérii, větve se poddaly mým pažím a v té chvíli krajina se zhoupla v kolenou, les se zastavil na samém okraji srázu, ale já už jsem sbíhal dolů, hluboko dolů, k prameni, který tryskal ze skály tak nenuceně, že kámen váhal, nemá-li ho následovat, nedalo se to srovnat s tím, jak pryskyřice tryská z kmene a kmen z mechu, nad paloukem se vznášel bílý altán, nebo spíš cosi, co jednou něčí štětec vymámí ze vzduchu v těch místech, a v trávě ležela bohyně nahá jak pramen, přeludná jako altán, nymfy a satyři o něco skutečnější jímali posvátnou vodu do neviditelných číší a obdivovali se jí, ten se laskal s jejím rouchem, ta zas s jejími opánky, nic z toho jsem však neviděl, neboť bohyně byla nahá, nahá, viděl jsem ležet v trávě význam toho slova, navždy definován, vzduch se s ním laskal tak nestoudně, jako by spolu byli o samotě, nemohl jsem se náhle vejít do svého těla, zmítal jsem se v něm, zatímco ze zoufalství obrůstalo srstí, hledal jsem nějaké jiné tělo pro milování s ní, vzpomněl jsem si na jelena, když už proměna byla v chodu, jeden jelení skok doprostřed rozkoše k nepřežití, božské tělo se začalo vzdouvat všude kolem jako rozvodněná řeka, celá příroda se účastnila toho spojení, nejprve přitančily všechny čtyři živly, pak satyři a nymfy, jediným skokem vmísili se mezi nás všichni mí psi, každý si na konci odnášel kousek jeleního těla, ale to staré lidské zůstalo nejspíš zaklesnuto kdesi v neviditelném záhybu krajiny jak v písku po odlivu. Mí věrní psi zmateně bloudí po lesích Kithairónu, v tlamě kus mého těla uloveného pro mě, hledají pána, aby mu k nohám složili kořist, ale kde jsem já, možná si žiju někde v Boiótii, se ženou, s dětmi, s novými psy, a nevím o ničem. Jsou jen dvě možnosti: být nebo nebýt uloven vlastními psy, kdybych jen věděl, v čem je ten rozdíl.
Tygr
Jana si navlékala punčochy. Přivřel jsem oči a zaplavila mě horká vlna: všechny podrobnosti noci, která právě skončila, byly najednou zpátky u mě, dotýkaly se mě jako mořské řasy, jako medúzy, jako žahavé ryby. Z bujnosti jsem ještě poslepu udělal několik temp a pak už jsem se jen vznášel a propadal na vzedmuté hladině. Otevřel jsem oči: pořád si navlékala punčochy. Jako by se toho za celou noc stalo tak málo, že to nestačí ani na jedno navlečení punčoch. Přišlo mi to líto. Rozzuřilo mě to. Odhodil jsem deku tak prudce, že se nestačila v letu rozvinout a dopadla na koberec tvrdě jako prkno. Byl to bleskurychlý pohyb, a přece jí poskytl dost času, aby si natáhla halenku, svetr, obula střevíce, otevřela a zavřela kabelku, vzala za kliku. Deka udeřila o zem a dveře zaklaply. Po této dvojí ráně nezůstala v mém ubohém těle jediná kost celá. Místo deky jsem přes sebe přetáhl peřinu. Znovu mě zavalilo vlhké teplo: tentokrát jako bych se jedním skokem ocitl v samotném srdci pralesa. Hned jak jsem dopadl na všechny čtyři, ukázalo se, že jsem tygr. Protáhl jsem se tak měkce, že peřina nade mnou se ani nepokrčila: zčeřila se jako hladina, o kterou zavadil hřbet spící ryby. Právě tak zčeřilo to náhlé poznání mou mysl a mé tělo. Samozřejmě bych se mohl vymrštit z pohovky až ke stropu, odrazit se od něj zadními tlapami, až by se zavlnil jako rozbouřené moře, prudce se obrátit ve vzduchu a v letu rozrazit dveře na chodbu. Mohl bych ji pak uchvátit na schodech jako nenadálá vichřice a odnést zpátky na postel. Anebo bych se mohl — tak jak jsem — objevit zničehonic před ní, vycenit na ni své žluté tygří zuby a zařvat tak strašně, až by se všechno vrátilo o minutu zpátky. Místo toho jsem se ještě jednou protáhl pod peřinou. Kdyby se to dověděla, kdyby znala mé možnosti a kdyby viděla, jak jsem se po jejím útěku krásně protáhl, bylo by to pro ni jako úder do tváře: hebký, ale citelný úder tygří tlapou. Vešel jsem do koupelny. Jak se to stalo, že najednou vím, že jsem tygr, napadlo mě při čištění zubů. Jisté je, že to náhlé poznání nevzešlo z energie nějakého činu: vždyť jsem se jenom protáhl pod peřinou. Ovšemže něco bylo ve vzduchu, převaloval se tam jakýsi chuchvalec prachu a ranní mlhy, která kdovíjak pronikla do pokoje, jenže v tom není ani náznak nějakého tvaru, tak kde se najednou vzala ta podoba? Odkud se vzaly všechny ty detaily: drápy, chlupy, černé, bílé a rezavé pruhy? To teď nevyřeším. Další důkaz: dráždí mě vrčení holicího strojku. Ale je příjemné roztírat si pitralon po oholené tlamě. Vzpomínám při tom na jeden detail: hned jak jsme vešli do pokoje, přitiskl jsem ji na stěnu, něžně, ale nesmlouvavě. Pak jsem uvolnil sevření, pravá tlapa stoupala po jejích zádech, drápy obkroužily nenadálý pahorek (rhombus šíjový, nemýlím-li se), nezdržely se ale na krku a nečekaným chvatem pronikly ke kořínkům vlasů, prudce se sevřely a zvrátily hlavu dozadu. Na tento signál zavřela oči a vydechla pootevřenými ústy: co jiného mohla v té chvíli dělat? Levá dlaň si ze všech možností vybrala pravé ňadro: pak zase krátká cesta vzhůru, hrdlo, čelist. Lehký tlak na bradu poopravil rozevření rtů. Dělají to tak tygři? O tom není pochyb.
Nechal jsem v koupelně obraz zamilovaného páru. Líbali se ve vlhkém přítmí a já jsem mohl v klidu sesbírat své věci: džíny, košili, ponožky, slipy. Potřebuji to všechno? Nebudu v tom směšný jako cirkusový medvěd? Vyhodil jsem ty hadry z okna. Košile roztáhla křídla jako unavená labuť. Něco mi říkalo, že bych za ní měl skočit, využít malátnosti, která mě vůbec nedojímá, chytit ji v letu do zubů a stisknout: domovnice nostalgicky zamete zkrvavené peří. To by bylo prázdné gesto. Jestli jsem doopravdy tygr, zhasnu teď v předsíni, odemknu a vyjdu na chodbu. Seběhnu se schodů, rozrazím dvoje dveře, nejdřív dveře domu, potom dveře supermarketu, povalím kasu jako Spasitel vyhánějící kupce z chrámu, zavadím drápem o plechovku džusu a důmyslná stavba, ten osmý div světa, se složí jako domeček z karet. Z mrazicích boxů se vymrští ryby, palmy, které vystoupí ze stěn, posbírají na pultech své plody, víno se vrátí do hroznů, liány protnou odumřelý vzduch a já budu hlasem, který nepřipouští odpor, číst z Knihy džunglí.
—
„Tak prosím,“ řekl policejní inspektor, „já poslouchám.“ Nevydržel čekat moc dlouho a zopakoval otázku. „Jaké jsou vaše požadavky? Upřesněte to! Mám zavřít nějakou elektrárnu? Mám ukončit válku v Zálivu? Mám zadržet nějaké děvče?“ Každému muselo být jasné, o co tady jde: má mě dostat zpátky mezi lidi, je zmocněn vyjednávat o podmínkách. „To jsou všechny vaše možnosti?“ zeptal jsem se ho. Rozhodil rukama. „Prožil jste nějaký otřes? Rozkřikla se na vás domovnice, předběhli vás v samoobsluze, soused vám neodpověděl na pozdrav,“ (nahlédl do jakéhosi seznamu) „zesměšnil jste se před kolegy, okradl vás automat na jízdenky, ujelo vám poslední metro?“ To všechno odpovídalo, včetně pořadí, předstíral, že se ptá, ale musel mít dobré informace. Dobré, ale k ničemu. Žádná z těch nesnesitelných věcí neměla vliv na mé rozhodnutí, vždyť jsem se vůbec nerozhodoval, prostě jsem se jen protáhl v posteli a všechno bylo jasné. Čekal pět minut, zřejmě podle předpisu. „Ptal jste se na mé možnosti, jsou omezené stejně jako můj čas. Nejste dnes první ani poslední.“ Přesto mi dal ještě minutu. Díval jsem se na jeho prořídlé vlasy, vlastně i tvář byla rozředěná únavou, oči v ní plavaly jako v řídké polévce, rysy změkly dlouhým vyluhováním, dávno ztratily schopnost dát dohromady nějaký tvar. Muselo mu být nepříjemné, že to všechno vidím jasnýma tygříma očima. „Tak dobrá,“ řekl rychle, „zadávil jste vedoucího prodejny, ale spravedlnost tohoto státu se na vás už nevztahuje. Propouštím vás, jednou provždy.“ Nasedl jsem do metra a pak na autobus č. 112. Vezl jsem se bez jízdenky, bylo to myslím naprosto legální, mám-li ještě právo užívat toho slova. Upřímně řečeno, myslel jsem, že se o mě policie postará, že alespoň na státní útraty zavolá řediteli zoologické zahrady, koneckonců jsem několik roků omylem platil daně. U brány visel ceník vstupenek: moje kategorie se tam samozřejmě neuváděla. Když jsem procházel kolem klecí, bylo to stejné jako kdysi dávno po příjezdu do letního tábora (vystoupil jsem z autobusu a s úzkostí pozoroval stany na zablácených podsadách). Ředitel byl typický manažer ve vrcholné formě. „Rozumím vám,“ řekl, „nejste první, kdo u nás hledá ubytování. Bohužel zrovna nemám nic volného a upřímně řečeno, bojím se, že by na vás návštěvníci stejně nebyli zvědaví.“ Při loučení mi vtiskl do ruky vizitku jakési dobročinné instituce. Ve vzduchu plavaly pachy promíchané jako zetlelé listí, staré noviny a zplihlé mrtvolky v kalné jarní vodě. Nasál jsem je všechny najednou, oddělil jsem ten pravý a nechal se vést s