Co se nevešlo do Twiggy
Před koncem roku mě požádal Ivan Wernisch o nějaké dosud nepublikované texty do zimní literární přílohy Respektu. Jelikož do Twiggy se vybíralo z původního konvolutu téměř sto čtyřiceti textů a do knížky se jich dostala polovina, nebyl problém dát dohromady desítku publikovatelných textů.
Schody
Chodím po schodech
obrostlých taji.
Držím dech, naslouchám,
jestli si nešeptají…
Stoupám vzhůru
a schody o mně vědí.
Přesto jsou netečné
jak mrtví sledi.
Jsem hrozně sveřepý,
bolí mě nohy:
Já s nimi zápolím
jak s antickými bohy.
Karty jsou nicméně
rozdané jasně:
Výstup je podmínkou
nejedné básně.
Milostná: podle Grimmů
Jak se to stalo,
že ti dva se spojili?
Společně stavěli
základy mohyly.
Jak se to stalo,
že ti dva se laskali?
Každý den vytryskne
pramínek ze skály.
Jak se to stalo,
že věřili v budoucnost?
Hryzali samoty
tu samou kost.
Není to smutné,
když lidé se zabijí?
Láska je jako noc,
co ránem pomíjí…
Finis coronat opus
Poslední myšlenka
mě vydala peklu.
Ujela mi, tak jako neudržím moč,
či slina skane.
Co asi žere tě,
můj asertivní Pane,
že jsi tak přísný
k potřísněné mysli?
Pater noster
Uprostřed rybníka,
přestavba mraků…
Mě to však táhne spíš
za rybou, k rakům.
Uprostřed života
výtah se zastaví.
Nikdo se nestará,
protože c´est la vie…
Až se to rozjede,
kdo si mě přivolá?
Andělé? Lucifer?
Všem budu za vola.
Uprostřed rybníka
loďka se vznesla.
Hluboko pode mnou
točí se vesla…
Na počátku
Slovo se valí z kopce,
hrne se a nabaluje další slova.
Slovo, co bylo na počátku,
koule, jež dávno zavalila svět.
Astra se řítí vesmírem,
hluboko uvnitř žhavý planoucí střed…
Svět němých, mlčících, umlčených.
U Ampezonů
Cestička na záchod
divně se vine.
Klouže a páchne hůř
než všechny jiné.
Divné, ach podivné
dějí se věci.
Mušle se zavírá,
ptáček je v kleci.
Jiný zas uvízl
ve dveřích zapřený.
Než stihl repliku,
zapustil kořeny.
Výčepní Svoboda
má už být v důchodu.
Ztuhnul však za pípou,
nemá se k odchodu.
A pingl Procházka
je pořád zasněný…
Dnes budem bez piva
a pivo bez pěny.
Sazka, sportka
Popel z Bóži Modrého,
jehož rozklek nedokážeš zapomenout,
vymazat z disku…
Diskař mrštil kotouč slunce
za výseč večera,
mnoho slov v pohybu naráz,
tvář Imre Bugára
se na medaili srazí s úsměvem Těreškovové.
Nešvary schizofrenní mysli,
ó, věku nedoceněných polyfonií,
takhle to klouže,
puk světa narazí dutě do pravého chrániče,
můj Bože,
na šance se nevyhrává!
Intr
Před třiceti lety
kurvy měli pré.
Černá víčka, náušničky,
rudý nehty, žádnej kaz.
Bída proletariátu
se na chvíli prozářila
a klienti rádi dali čtyři kila.
Třetina vejplaty,
gruziňák na saku…
a pak zpátky: do Tachova, do Vlašimi,
neřkuli do Klatov.
Vietnam
vodní loutky se klanějí
medúza deště žahavé reflektory aut v ulicích Hanoje
dlouhá expozice
měsíc oko Polaroidu
jarní rolka se směsí zeleniny rýžových nudlí a hub
smějeme se v rohu thajské restaurace
češi v tropech
jiskra potu nad horním rtem
Hřbitov
Petru Koťátkovi
Na hrobech bývává
docela veselo.
Ptáci štěbetají, plamínek tancuje,
pozůstalý brečí, ale má růže.
V hrobech je nálada
ponuře zamlklá.
Červi pracují, lidé se drolí,
pohřbení komici vypadlí z rolí…
Beránky na nebi,
signum mortis.