Petr Koťátko: Úvod do zoologie
Úvod do zoologie (přes kosmologii)
Vzpomínám-li, jako například v této chvíli, na klíčové události svého života, dospívám k závěru, že hlavní obrat nastal v okamžiku, kdy se s konečnou platností ukázalo, že jsem zavřený v jakési krabici. Abych byl upřímný, nepřijal jsem to zrovna se stoickým klidem, spíš jsem na chvíli propadl panice, což nejlépe dokazuje, jak odlišně jsem do té doby vnímal své postavení. Pokud jsem přímo nepropadl panice, přinejmenším mi přišlo na mysl, že panika by byla bezpochyby na místě, kdybych těmto věcem přikládal význam, který jim náleží. Otevřeně řečeno (budu teď chvíli naprosto otevřený), nejsem si úplně jistý, že si vzpomínám na nějaké klíčové události svého života, jak jsem trochu nadneseně předeslal v úvodu, spíš se mi v hlavě střídají docela příjemné obrazy, zamžené mým zrychleným dechem, míhají se před mým vnitřním zrakem (hmatem, sluchem, čichem a tak dále) a nějaký hlas ze tmy k tomu do omrzení opakuje „Jak je to dávno“, případně „To už se nikdy nevrátí“. Tak se mi například živě vybavuje první roztažení křídel, které mi odhalilo skutečnou osu a skutečné těžiště mého těla a tu nepopsatelnou rozkoš v zádovém svalstvu, rozkoš stahování a rozpínání, atrakce a repulze. A samozřejmě první vzlétnutí a ty chvíle bezprostředně potom, když člověk cítí celým tělem, jak nějaká síla stlačuje krajinu pod jeho břicho, má pocit, že on sám rozmachy svých křídel shrnuje kopce, prázdné lahve, stromy, pocestné, trávu a nevím co ještě na jednu hromadu, které se, jak už jsem předeslal, říká krajina, cítí, že jeho pohyb tu krajinu udržuje pohromadě, svírá vodu v jezerech nebo ji v návalech energie prohání údolím nebo ji mámí z mraků, podle chuti a rozpoložení. Z toho všeho se dá celkem bezpečně soudit, že jsem byl nějaký pták. Ještě teď, a to už jsem delší dobu v krabici, mám občas chuť sehnout hlavu pod křídla nebo k hrudi nebo dokonce až někam pod břicho (na takový výlet mám ale náladu jen zřídka) a načechrat si zplihlé peří. Až potud se zdá všechno jasné. Naneštěstí to není celá pravda, pták, je-li tady vůbec nějaký pták, bohužel není čistokrevný. Když se, samozřejmě jen v představě, která se na rozdíl od všeho ostatního nenechá omezovat krabicí, přiblížím k některému z těch míst, která snad nemusím podruhé jmenovat, mívám právě tak silnou chuť přejet si jazykem srst (!), a to ne jednou, ale tisíckrát, zvláčnit ji, vyhladit si ji lízáním tak, aby nekladla odpor při skoku a běhu (v krabici!), aby se neježila v trčících chomáčích, aby vrhala krásné oslepující pablesky (v absolutní tmě!). To se, vidím to přece sám, až příliš jasně podobá kočce. Ten svár je mi asi souzen, ať už patří ke mně, nebo ke krabici, kočka a pták se vzájemně hlídají ze svých koutů, zatínají drápy, syčí na sebe, prskají a tak dále. Myslím, že by se snadno smířili, kdyby se oba naučili dívat na věc tak (na to oni ovšem nikdy nepřistoupí), že nejsou nic jiného než dvě politováníhodně odlišné podoby mé touhy po pořádku, mého nutkání poklidit trochu na svém těle. Na to ti dva nikdy nepřistoupí, spor o mou minulost musí být dobojován až do konce. Když na to teď myslím, není tak docela jasné, že je to spor o mou minulost, vlastně jsem to už přiznal, když jsem mluvil o takzvaných vzpomínkách. Třeba jsem se spletl v předznamenání, třeba je to, čemu zde nadneseně říkám krabice, obyčejná kukla, jejíž temné privátní nebe jednoho dne ozáří mnohoslibná puklina, a já se vydám na svou veřejnou pouť světem. Tazvané vzpomínky budou definitivně odhaleny jako tušení budoucnosti, v této chvíli samozřejmě nemohu říci které, jestli kočičí nebo ptačí, v této chvíli se to ještě v kukle pěkně mele. Ať je to jak chce, tento spor je pro mě pravé dobrodiní, je to totiž to jediné, co mi v krabici ještě umožňuje jakýsi pohyb, i když je to jen přecházení z jednoho živočišného řádu do druhého, při němž se ovšem musí seběhnout až do přízemí Systematis Naturae, proběhnout dlouhou chodbou a vyběhnout stejný počet pater nahoru. Podtrženo a sečteno je to víc pohybu, než když jsem ještě jako vedoucí oddělení přebíhal z kanceláře do kanceláře (na jedné bylo napsáno mé jméno, vzdávající se bez odporu dvěma titulům současně zepředu i zezadu). Tehdy jsem končil pracovní den celý zchvácený, s tím se nedalo nic dělat, podřízení mají právo vidět těsně u svého obličeje tvář vedoucího jako inspiraci i jako memento, problém je v tom, že kdykoli tuto povinnost se vším nasazením plníte, zároveň ji hrubě zanedbáváte, řídíte-li jako já dvě kanceláře, a navíc vaše vlastní práce, s níž se ještě jaksi počítá (jako by povinnosti vedoucího samy o sobě nepřesahovaly lidské rozměry), vaše takzvaná vlastní práce musí jít stranou. „Kde jsou vaše výsledky?“ zajímal se ředitel. Krátce po tomto rozhovoru jsem přestal být vedoucí a skončil jsem v krabici: muselo to být v tomto pořadí, ale žádnou souvislost tím nenaznačuji. Souvislost zde nevidím. Je docela pravděpodobné, že jsem se v krabici ocitl kvůli něčí sběratelské vášni nebo ze studijních důvodů, jako typický exemplář svého druhu, jehož přesné jméno bohužel neznám. Má kancelář ani pracovní stůl mi tu ani v nejmenším nechybí. Pokud jde o prostor, stačilo by, aby se ta širá krajina, která se táhne mými vzpomínkami, aby se ta líbezně zvlněná krajina s rybníky, hřbitůvky a ukrytými stezkami nějakým trikem dostala ven: než by se stačila rozprostřít až k zamlženým obzorům, už bych se v ní rozletěl, mocnými rozmachy křídel bych ji udržoval kolem sebe, nedovolil bych jí, aby se vrátila zpátky. Ale jak vnutit krabici své vzpomínky, to mi nikdo neporadí. Krabice možná není to pravé slovo: nevím, jak rozhodnout, jestli je to extrémně velká krabice, nebo spíš bedna běžných rozměrů, nebo politováníhodně malý byt. Potřeboval bych neutrální výraz pro to neustálé omezení, kterému jsem vystaven, pro ten nepřehlédnutelný fakt, že při každém pohybu, dokonce při každém nadechnutí, při každé jen trochu odvážnější myšlence narážím na nějakou stěnu. Z pochopitelných důvodů by bylo nejlepší říkat tomu pokoj, při mé zálibě v sebelítosti je ovšem pravděpodobnější, že tomu budu říkat krabice. Možná že i krabice je pořád ještě příliš vzletný výraz pro tu trvalou stísněnost, v níž se ne zcela dobrovolně nacházím, možná že to pravé slovo zní daleko hůř, hlína nebo nějak podobně. Pokud to mohu posoudit, nemyslím ani tak hlínu ve smyslu „a už ho kryje černá zem“, řekl bych, že mám spíš na mysli toto: co když ten pocit tísně a všechny ostatní z toho odvozené pocity vyrůstají z úrodné hlíny jako nějaké podivuhodné květiny? Já bych pak byl živorodá hlíza, ze které to všechno raší, pokud ovšem trochu nepřeceňuji své postavení. Zní to velmi výstižně, nemělo by se z toho ovšem vyvozovat, že země, či hlína, jak chcete, je jediný živel, který mi tu dělá společnost, všechny živly, které uvádí Anaxagorás, jsou tady se mnou, o tom ať není pochyb. Oheň jako hřejivá sebelítost, voda jako vzdálený splav, který mi vemlouvavě hučí v uších, vzduch jako stahování a smršťování v zádovém svalstvu, o kterém jsem se už zmínil, anebo jako občasné návaly mdloby v plicích, chuchvalcovité mdloby, o níž bych se tu nerad šířil, a samozřejmě země jako neustálá tíseň, i to už jsem řekl. Čtyři živly, mé zamilované téma. Vzpomínám na své pojednání „Úvod do zoologie přes kosmologii“ nebo tak nějak, mám ho tady myslím s sebou, snad bych ho tedy mohl přečíst, bude-li zájem. V téhle krabici se, pravda, stěží najde někdo, kdo by mohl mít zájem. Nevadí, stejně ho přečtu. Předem upozorňuji, že začínám velmi pateticky a důvěrně zároveň, bude se vám to líbit, mně to připadá poněkud nevkusné. Konstatuji, že jsem zase změnil názor, nic se číst nebude, není důvod utrácet čas překonanými teoriemi, nabubřelými až hrůza, mluví se tam o domě a pokojích (každý živel obývá jeden pokoj!), o žirafách a podobných výmyslech, které se raději rychle rozplynou, když se na věc podíváme správně, jak nám velí krabice. Dobrá, tady to položím a nebudu se dívat, ať si to přečte, kdo chce. Aniž bych chtěl někoho ovlivňovat, ta pasáž o míšení živlů se musí číst jedním dechem, čtenář musí mít pocit, že je sám stržen kosmickým vírem, který ho vrhá z jednoho živlu do druhého. Nesmí proto ulpívat na detailech, záměrně jsem zde využil jen malou část empirického materiálu, jehož shromažďování mě stálo kus zdraví: když například mluvím o tom, jak oheň uchvacuje věci náležející zemi, záměrně se zmiňuji jen o hořící slámě a o starých novinách a zcela pomíjím rezavění, to jest oheň, který stravuje železo zevnitř a občas matně probleskuje na povrchu. Anebo vítr, v němž se vybíjejí náhle nahromaděná kvanta vůle, za normálních okolností rozptýlené ve vzduchu: zmiňuji se samozřejmě o tom, s jakou oblibou ruší uspořádání, které si zvolila země, ale vypouštím (s krajním sebezapřením) popis vlajícího prádla, výsledek dlouhých a nákladných pozorování. Stejně nelítostný jsem v zoologické části. Zde nesmí čtenář pouštět ze zřetele, že celý klasifikační systém spočívá na striktním rozlišení živlů, což ale vůbec neznamená, že opomíjím mezní případy. Například všechny ty vzrušující věci, které můžeme dnes a denně pozorovat na rozhraní vzduchu a vody! Oběma směry se natahují tisíce chapadel, rozevírají se lačná ústa, vymršťují se spáry, klepeta, zobáky a tak dále. Ledňáček číhá u samé stěny mezi vzduchem a vodou, čas od času proniká do vedlejšího pokoje a vynáší z něho ryby proti jejich vůli. Totéž se děje mouchám od ryb. Ještě obratněji si počíná člověk, když v bezpečné vzdálenosti od stěny vkládá do vody jiné živočichy, kteří mají domov ve vzduchu či v zemi, uvázané na viditelných nebo neviditelných provazech, a vytahuje místo nich ku svému prospěchu živočichy vodní. Když je řeč o mouchách: každý si s vděčností vzpomene, jak jejich blýskavé mihotání osvěžuje vzduch, všeobecně se ví, jak rády si zalézají do neviditelných komůrek vzduchu, páří se a bzučí za jejich stěnami, až vzniká dojem, jako by vzduch sám nebyl nic jiného než všudypřítomný svědivý bzukot, básník je právem nazývá „démanty vzduchu“ anebo „Aiolovými harfičkami“. Já jsem ale pozoroval toto: některé mouchy volí na sklonku života za své prostředí vodu, čeří hladinu bzučivou vibrací křídel a krouží po ní v divokých spirálách: to mi umožnilo zkoumat let přenesený z trojrozměrného prostoru na plochu hladiny (viz strana 2). Musím se omluvit: dívám se vám přes rameno a ještě vás ruším při čtení: nemohl jsem tušit, jak je pro mě ta stará látka vzrušující. Je to opravdu podivné, uvážíme-li, že všechny skutečné problémy, teoretické i ty ostatní, všechny aporie dávno vyřešila krabice. Věnujte se teď chvíli mně, dočtete si to potom. Sami zjistíte, že jsem přinejmenším stejně zajímavý jako mouchy, ne snad já osobně, ale můj případ. Dá-li se zobecnit, pak nejspíš takto: jakmile vaše unavená vnímavost a váš otupělý rozum začnou spolu intrikovat proti světu (vcelku i v detailech), svět vyklidí pole, stáhne se z vašeho dosahu a jako řešení se objeví krabice, která se pohotově přizpůsobí vašim rozměrům. Z pána domu zbudou boty v krabici, z východů a západů slunce, které jste za starých časů rádi pozorovali z oken, zůstane šustění v rozích krabice, to jsou teď vaše svítání a vaše soumraky, pomsta vody a větru, kterou zakusil jistý Tlouštík, není proti tomu ničím, toto je pomsta hrnců a židlí, nebeských těles, starých fotografií, chlupů na ohanbí a jim podobných, neměl jsem si s nimi nikdy začínat, měl jsem všechno nechat, jak to bylo. Upřímně řečeno, netrápí mě to tolik, jak se to v této chvíli jeví, jsem už tak daleko, že si s tím prostě nelámu hlavu, jediná otázka, která mě doopravdy zaměstnává, je věčný problém, jak smířit tělo s krabicí. Samozřejmě i on bude nejspíš jen zdánlivý. Co když tu není žádné tělo a krabice, to, čemu říkám krabice (a co by jiní výstižněji nazvali ulitou nebo krunýřem), je novou součástí mého těla, jeho pevností promítnutou navenek, řečeno slovy Jonathana Leverkühna, a ten rozestup mezi fyzickými a prožívanými hranicemi mého těla je prostě výsledkem onoho drastického stěhování kostry zevnitř ven, oné přeměny kočky nebo ptáka v plže. Ta mezera, kterou teď cítím jako nesnesitelně úzkou, je ve skutečnosti nadbytečná, a časem zmizí k mému prospěchu. Anebo naopak. Jediná realita je mezera, prostor mezi čtyřmi stěnami, dnem a víkem, ve kterém se převaluje tlející vzduch. Z tohoto tlení povstávají dalekosáhlé myšlenky, do nichž jsem vás nezištně zasvětil. Cítím, že je to jediný správný závěr. Když to říkám, v celé širé krabici nenarážím na odpor, ode zdi ke zdi se rozprostírá všeobecný souhlas. Kdybych byl někdo jiný (myslím tím úplně jiný), bez odkladu bych z toho vyvodil patřičné důsledky. Například bych zrušil všechny své závazky, na prvním místě schůzku, kterou mám na večer smluvenou s Marií, je příliš mladá na to, aby se scházela s prázdnou krabicí. Ale neudělám to, znám se až příliš dobře.
Labuť a ryba
Po řece pluje labuť, za ní ryba. Totiž obráceně! Je mi to divné, neboť ryba je mrtvá, ne pták. Co tím chce říct? A co chce smrt říci tou rybou? A život labutí? Všechno chce něco říct, je mi to líto, ale zbytečně, marně. Co říká labuť rybě? Labutí krk se občas zavlní a na konci té vlny do vln se zobák noří. Výslechy pod vodou: otázky tady klade ryba, ne pták. Zaslechnout tak, co říká! Snad je to jasné: zajímají mě otázky, a ne odpovědi. Bohužel neslyším jediného slova. Teprv teď, s ušima pod vodou. Pod vodou vidím vše obráceně: jde labuť, za ní ryba. Je mi to divné, neboť… Teď padla otázka. Teď odpovídám: „
“
Kůň
V L. a v okolních vesnicích celou noc hustě pršelo. Převaloval jsem se na posteli jako kmen unášený rozvodněnou řekou: v takovém stavu, vyhoštěný z neklidně se vzdouvajících peřin do kalného proudu, jsem měl jen malou naději, že se mi ještě podaří usnout. Kolem deváté ráno, když se mraky začaly konečně protrhávat, přišlo na policejní stanici v L. hlášení o krádeži. Ve stáji pana B. našli za úsvitu šestého prosince místo dvou koní a čtyř krav, které tam podle svědectví dvou děveček ještě večer pátého pokojně přežvykovaly seno, všehovšudy čtyři krávy, jednoho koně a roj much, nezvykle hlučný v tuto roční dobu. Z hloubi roje se podle některých svědků ozývalo dunění připomínající vzdálenou bouřku, zatímco jiní bezpečně poznávali zlověstné řinčení měděného plechu. Těchto znamení nebylo komisaři zapotřebí: zločin byl dostatečně zřejmý už z nepřítomného pohledu pana B., zato všechno ostatní jako by se zdráhalo vystoupit z mlhy, která se snesla po nočním dešti. Od samého začátku, kdy se ještě nestačily projevit obvyklé komplikace, zdálo se téměř nemožné rozhodnout, kdo by měl být zatčen; stejně nejasný byl motiv činu a způsob provedení. Komisař roztáčel v prstech oblýskanou služební pistoli a vzpomínal na jedno velmi podobné ráno z dětství. Seděl tehdy u stolu v kuchyni, a zatímco maminka ohřívala na kamnech mléko a mouchy se líně protahovaly na kostkovaném ubruse, komisař si zadumaně podpíral bradu pěstí: teď už je samozřejmě nemožné zjistit, kde byl v tu chvíli otec. Záhady nezmizely ani po zanesení případu do spisů: nezbylo tedy než vypravit se na místo činu, do obce Ú. nad Č. L. Statek stál na samém konci vesnice, oddělený od ostatních usedlostí rozlehlým sadem a pro všechny případy ještě potokem s vratkou lávkou. Komisař tam nicméně dorazil už dvacátého prosince kolem druhé odpoledne. Do setmění stačil zjistit, že ztracený kůň se jmenuje Fallada, že se ještě nevrátil, a několik dalších věcí, které mohly v jasnozřivém okamžiku posunout případ až na práh rozuzlení, anebo svést pátrání na falešnou stopu. Podle svého zvyku se rozhodl nebrat takové indicie prozatím na vědomí. Pistole se konečně zastavila, komisař ji s povzdechem zasunul do náprsní kapsy a usedl ke stolu, na němž vonělo pečené skopové. Po večeři v kruhu rodiny postiženého pana B. se vydal napříč zabláceným dvorem ke stavení, kde mu připravili nocleh. Nad vesnicí zářily hvězdy. Další světlo přicházelo ze stáje: nebylo pochyb, že na nějakém trámu, jehož hrany pravděpodobně změkčovaly zaprášené pavučiny, nechala děvečka viset hořící lampu. Její nedbalost způsobila, že stáj ve tmě připomínala jesličky, a komisař, kterému to neušlo, se musel zastavit v půli cesty. Zjistil, že krávy v přítmí vypadají jako andělé, trochu ztěžklí nenadálými rohy a trochu nepřítomní duchem, a také že kromě světla vychází ze stáje hlas, hluboký a dutý. Hlas zřejmě patřil ke stínu, který se pohyboval na zadní stěně stáje: kdykoli hlas přešel do vzdechů (tak jako voda za jis-tých okolností přechází v páru), protáhlá hlava stínu klesla a na chvíli splynula s tělem. Komisař přistoupil blíž a pohotově opravil svůj první dojem. To, co přicházelo zevnitř, nebyl ani tak hlas, jako spíš zvuky a vůně, které obvykle obklopují stáje: řinčení řetězů, čer-stvá píce, moč vsakující se do slámy, bučení, odfrkování, ržání a tak dále. Jestli v tom bylo možné rozeznat slova, tak nanejvýš několik substantiv jako „mouchy“, „žlab“ a „sláma“ nebo přinejlepším „seno“. Ale dvojí osvětlení, o kterém jsem se zmínil, a pachuť domácího vína, která ještě komisaři ulpívala na jazyku, způsobily, že se to všechno poskládalo do vět, které komisař zaznamenal takto:
Jan Dlouhý (policejní komisař)
Tys nechtěl odejít
Tys nechtěl odejít: vím to tak jistě, jako že tvůj stín pásl se ještě včera tady na té stěně [na zadní stěně stáje pana B.] plné voňavých prasklin, plné kvetoucích pukavců a mechu, to je přece dobrý důkaz [mech není žádný důkaz], a kromě toho on se sem dvakrát nebo třikrát vrátil na zavolání mého stínu. Pořád jsme spolu připoutáni ke stejnému žlabu tím nejpevnějším poutem — stínem řetězu. Od toho osudného dne, kdy se děvečka s čeledínem milovali na slámě pod námi a kdys mi poprvé řekl, že ses nikdy necítil být koněm, a kdy sis poprvé pomyslel, že tento řetěz a tento žlab a stáj a její vzduch a jeho bzučící maso a bič a seno a já a celé toto místo je něco nemístného, a kdy jsi začal sbírat košile, kapesníky, klobouky a boty (na všechny jsem ti přišla, ležely tady pod tím pod žlabem), kde jsem to skončila, ano, košile a boty, totiž od té chvíle jsem mohla vědět, jak to všechno skončí: prasklým řetězem. Vždyť se napínal tak silně, že ještě teď mě z toho bolí hřbet.
Následoval jeden z těch snadno předvídatelných okamžiků, kdy hlava na stěně splynula s tělem. Dojetí, které přemohlo mluvícího koně, nebo snad komisařova únava způsobily, že další část výpovědi se rozpadla na těžko zachytitelná slova, a ta na ještě prchavější vůně a zvuky, ze kterých bylo zřejmé jen to, že klisna přese všechno věří, že pohřešovaný nechtěl odejít a že se k ní vrátí. Na druhý den nabralo vyšetřování rychlý spád. Komisař objevil pod žlabem pět kostkovaných kapesníků a tři polobotky, které zloději zřejmě nebyly k ničemu, protože očividně pocházely z různých párů. Pan B., který čelil stejnému problému, neboť měl velmi podobnou trojici v botníku, byl nálezem tak potěšen, že netrval na dalším pátrání. Komisař s důkladností o to větší vyslechl členy rodiny a zaměstnance statku. Ukázalo se, že manželka pana B. má poměr se starostou, o kterém pan B. neví. Kromě toho se zjistilo, že jeden čeledín se hned po krádeži pustil do pátrání na vlastní pěst. Toto pátrání mělo potvrdit soukromé podezření, k němuž měl čeledín dobré důvody: otevřené účty s půlláníkem ze sousedství. S rostoucím zklamáním sledoval koňskou stopu až k nedalekému městečku (k městečku M.), kde se najednou splašila a ukončila pátrání, beztak málo zajímavé. Čeledín s jistými obtížemi popsal divoký tanec stop na blátivé cestě a dodal, celý udýchaný, že k M. z něho vykročily všehovšudy jedny boty obvyklého tvaru, ale špatné velikosti. Komisař se rozloučil s manželi B., jejichž zájem o případ byl nyní méně než vlažný, a také on vykročil k M. Dlouhý kus cesty ho do-provázel pach stáje a ržání, smíšené jako zoufalství s nadějí.
—
Ve směru, který označil čeledín, stál dřevěný domek. Střecha se propadala, ale bílý komín ukazoval k nebi ne zrovna odevzdaným gestem, které ještě vyzývavě prodlužoval kouř. Dveře byly pootevřené, ale komisař výzvu nepřijal. Místo toho obešel několik sousedních stavení, dlouze pozoroval z jejich oken domek s propadlou střechou a kladl své přesně cílené otázky. Potvrdil si z různých zdrojů, že domek užíval ponocný (podle některých výpovědí hajný) při výkonu služby. Teď v něm jistou dobu (údaje se tak rozcházely, že dobu nebylo možné určit přesněji) bydlí nájemník, o kterém se toho moc neví: rozhodně ale spíš tulák než hajný. V každém případě byl zřejmě hrdý na své jméno, protože ne méně než tři sousedé je komisaři udali bez potíží: Jan Kouba, Karel Spurný a Vladimír Mánek. Jan Sladký. Večer se v domku rozsvítilo okno. Dva svědci na komisařovu výzvu potvrdili, že domek poněkud připomíná jesličky. Další dny strávil komisař na pochůzkách. Navštívil radnici, faru, koloniál, výčep. Při návratu z fary potkal Jana Sladkého. Do deníku si zapsal: „výška 179 až 180 centimetrů, vlasy hnědé, oči plaché, uhýbavé“ (a obyčejnou tužkou: „oči tvé jsou holubice pod závojem“). Před usnutím se komisaři vybavil dopis, který napsal Bonaparte Josefíně po vítězství u Arcole. Potom roztoužený dopis od Wagramu a dopis z dobytého Ulmu. Naučil se je zpaměti, protože věděl, že nikdy nebude tak pohotový stylista jako Bonaparte: věci se ale vyvinuly tak, že neměl nikoho, komu by je poslal. Teď cítil, že má vítězství na dosah ruky, a srdce mu přetékalo hořkostí. Z oprýskaného okenního rámu vystoupila žena s krátkými hnědými vlasy, které kdysi pomohl s nákupem do schodů a která udělala tu krutou věc, že mu na rozloučenou něžně stiskla předloktí. Poznamenal si jméno na zvonku (Marie Vránová). Napsal jí dva roky poté, v ten den, kdy předal soudci obávaného zloděje kol, ale místo odpovědi dostal svůj vlastní dopis s razítkem „Nedoručitelné“. „Proč nikdo není tam, kde má být,“ pomyslel si komisař s trpkým zadostiučiněním, „proč jenom já jsem vždycky na svém místě?“ Pak si vzpomněl na jiný dopis, který našel v kabátě po odchodu ze statku v Ú. Byl to kus zmuchlaného papíru, list plný větvících se záhybů, ze kterých se dalo přečíst jen toto: „Tvé čelo, tvé uši, tvé nozdry, tvé slabiny, tvé boky.“ A totéž čteno z druhé strany: „Můj milý, vrať se.“ Za úsvitu komisař odcestoval do hlavního města. Po návratu otevřel dokořán okno hostinského pokoje a ještě v kabátě se vyklonil do liduprázdné ulice. Případ náhle nabyl ostrých obrysů. Z úmorných výslechů, z vět zaslechnutých pod okny, ze zadržených dopisů, z nevyžádaných udání, zkrátka z té nejjemnější látky, která je skrytou tkání světa, vyvstal obraz muže z dřevěného domku. (Obraz zveřejňujeme s laskavým svolením policejní galerie v L.)
Pravidelně se účastní bohoslužeb. Kázání sleduje velmi pozorně (farář: „s očima navrch hlavy“). Při líčení posledního soudu propadl panice a dvakrát utekl z kostela (jednou se musel vrátit: ověřit na místě).
Potlouká se kolem školy. Loudí na dětech sladkosti (cukroví).
Přihlásil se do všech veřejných spolků v M.
Při pašijových hrách byl očividně vyděšen ukřižováním (J. K.).
Na Tři k. se připojil k dětem, které obcházely stavení. Podle svědectví dětí otevíral ústa, ale nezpíval. Manželé A. slyšeli, jak zpívá „Já malý přicházím“ (žaloba pro křivé svědectví).
Způsobil pohoršení v hlavním městě (jak se tam dostal?). Výpověď domovníka k. velvyslanectví: „V přízemí byly vystaveny kondolenční archy. J. S. (Jan Sladký) seděl na symbolickém katafalku a usedavě plakal. Po dvou hodinách pan tajemník usoudil, že jde o teroristu najatého emigrací, a nechal ho vyvést. (Pyrotechnické ohledání negativní.)“
Tyto důkazy komisaři stačily. Povolal posily a nařídil nepřetržité sledování domku. Sám ještě jednou důkladně prozkoumal okolí. Večer před zásahem dlouho, jako nesmělý milenec, pozoroval rozsvícené okno, za nímž se rýsoval povědomý stín. Před půlnocí se spustily z nebe těžké sněhové závěsy. V hostinském pokoji měl sníh podobu velikého bílého anděla, který po celou noc padal z potemnělého stropu. V pět třicet ráno se snesl nad postel a polibkem na komisařovo čelo stvrdil rozuzlení případu. Za svítání policie obklíčila domek. Když se kruh začal stahovat, zařehtal jeden z policejních koní. Dveře se rozrazily a Jan Sladký vběhl komisaři do náručí. Byl chycen do sítě, spoután řetězy a veden na statek v Ú. Pan B. a jeho žena stáli na dvoře, kabáty přehozené přes noční košile, rozespalí a zaražení. Čeledín otevřel stáj, dva policisté odvedli dopadeného ke žlabu a kovář, kterého vzali prozíravě s sebou, ho přikoval dvojitými řetězy. Komisař se rozloučil s manželi B., od kterých po mnoha trpkých zkušenostech nečekal víc než formální dík. Když ale odcházel ze statku, našlapoval do sněhu co nejtišeji, a dokonce se dvakrát zastavil, aby snad nepřeslechl ržání, které se mohlo každou chvíli ozvat ze stáje. Pak beze stínu hořkosti vykročil k L.
Lišák Vulpes
Úžasná kniha už je otevřena je mi právě pět a přece vidím ve své nevinnosti do strany trčet papírové proužky jak ruce zatracenců jedním z těchto proužků tatínek pohnul zprava doleva myslel to jistě dobře ale z papírové nory vyhlédl ostrý čenich a za ním oko, pak ucho je mi osmnáct úžasná kniha je otevřena kam se poděly tvé oči, uši, srst můj milý Vulpe kde byla srst, svítí teď lebka potažená papírovou kůží kde bylo oko, ještě něco doutná čenich vyhlédne z nory, ale pak prudkým obloukem skočí po mně nebojím se tvých oblýskaných čelistí nebojím se temných koutů tvé papírové nory ale jednou na jiném místě až se měřítko změní je mi čtyřicet ležím tu v trávě jako mravenec řeka se prudce stáčí za skalisko rozhlédnu se a vidím kniha je otevřena teď za útesem vlevo vyhlédla bílá příď teď ji zas nevidím teď znovu oko parníku se lišácky stáčí po mně není tu stůl, schovám se pod jitrocel marné, i listy opakují ten pohyb když už nemohu sklapnout tu knihu kéž bych aspoň mohl přeskočit ohmatané stránky až tam kde parník připlouvá do přístavu vpravo hudba tam hraje a já praporek mezi praporky na stožáru si zkouším vlání
Dobyvatel
Nechci oživovat neplodné spory o tom, jak dlouho a s jakými náklady budoval Alarich své neuvěřitelné vojsko (rozhodně to netrvalo tak dlouho, jak se dnes obecně soudí). Jednoho jara, v tom se snad shodují všichni, řekl král o své tehdy už poněkud nepřehledné armádě, že se začíná blížit jeho představám. Tato poznámka, pronesená zřejmě ve chvíli únavy, vyvolala v následujících dnech všeobecné vzrušení a vybičovala představivost lidu do neslýchaných krajností. Věřilo se totiž, že Alaricha neuspokojí žádné množství vyjádřitelné konečným číslem. Ujal se názor, že král našel způsob, jak rozšířit odvody i na minulé a budoucí generace: tento trik spolu s důmyslným uspořádáním šiků mu umožnil postavit armádu, která byla v jakémsi (možná ne zcela přesném) smyslu nekonečná. Budoucnost na sebe v obecném povědomí vzala podobu prázdna, které zbude v prostoru a čase, až se tato armáda vydá na pochod. Někteří členové Akademie se proti tomu dovolávali známých přírodních zákonů a usuzovali zcela správně (ovšem bez valného ohlasu u veřejnosti), že taková armáda se prostě nemůže pohnout z místa. Nicméně začátkem léta se vojsko nalodilo. Vlna, která se zvedla, když se otroci opřeli do vesel, spláchla do moře dva ostrovy s poměrně rozvinutou civilizací, o níž se ví jen to, že byla delší čas v úpadku. Za mořem se rozprostírala poušť. Mračno písku, které se zvedlo za pochodujícími šiky, pohřbilo tři kvetoucí města (jejich rozkvět, jak nás utěšují historikové, dávno překročil svůj zenit). Po pěti týdnech pochodu narazila armáda na první odpor: neznámá země proti ní nedokázala postavit víc než zvětralé pohoří, které přetínalo cestu od severu k jihu. V dalších třech dnech pohoří postoupilo pod nohama vojska o několik mil na západ, kde se rozptýlilo v rozlehlé planině (zachovalo si jen své jméno: „Nebetyčné“). Po tomto vítězství se vojsko na několik dní rozložilo na okraji planiny, lemovaném smíšenými lesy. Byl vztyčen hlavní stan a rozestláno královské lože. Alarich okamžitě usnul. Podrobný rozbor situace, která tím vznikla, je po tolika letech nad síly historické vědy. Ví se jen, že k ovládnutí tehdy známého světa (který nemohl být o mnoho větší než náš) stačilo přejít ty lesy do deseti dnů. Alarich dva dny prospal, zdravě a tvrdě. Zatímco spal, západní vítr přinášel z lesa všelijaké zvuky: dnes z nich zbyla jen jména, jiné zvuky, o kterých nemůžeme říci, nakolik se podobají těm prvním („šumění“, „tlukot“, „praskání“, „vytí“). Třetího dne vyšel král ze stanu. Ostatní stany byly už strženy, oddíly nastoupeny v pochodových řadách. Alarich zamířil k výběžku lesa. Soudí se, že se chtěl před cestou napít z potoka, o kterém mu řekl otrok. V lese skutečně narazil na pramen, sklonil se k hladině a bezpochyby se napil. Za stromem, necelých pět metrů od pramene, se krčil vrah. Když král vstával, pravá noha uklouzla a shrnula kus mechu. V té chvíli nabraly dějiny prudký spád. Ukázala se hlína. Obnažené místo bylo třeba zakrýt. Alarichův pohled se zastavil nejdřív u kamene, který vyčníval z trávy, a pak u kapradí vedle kamene. Pomyslel na všechna osudová rozhodnutí, která ještě bude muset učinit. Rychle se rozhodl pro kámen. S kamenem se naneštěstí zvedl kus hlíny. Hlína se odlepila, právě když držel kámen nad jezírkem. Pokusil se ji vylovit. Místo toho jen zvířil písek na dně. Nezbývalo než vypustit stojatou vodu. S nevýslovnou hořkostí odhrnul kameny a větve, které stály v cestě, a přesně jak předvídal, jezírko zmizelo. Na hebkém písku se svíjel lesklý červík (pramínek). Alarich vybral ze dna hlínu a zčernalé listí. Odtok důmyslně zahradil kamenem. Když vstával, uviděl dvanáct generálů, čekajících v uctivé vzdálenosti v téměř dokonalém kruhu, který byl ještě výmluvnějším znamením úcty. Rozhlédl se kolem sebe. Nevšiml si rokokového třepení světla v korunách bříz, slyšel ale ptáky v korunách buků a zpozoroval, že nádrž se už naplnila a voda začala přetékat do prohlubně pod hrází. Cítil, že něco je už ztraceno, ale ještě zdaleka ne všechno, a tento pocit byl nesnesitelný. Zároveň ho napadlo, že kdyby se prohlubeň rozšířila, vzniklo by nové jezero: břehy se mohly zpevnit kameny, kameny v případě nutnosti zakrýt mechem. V dalších dvou dnech tak vznikly kaskády nejméně o osmi stupních. Je to obdivuhodné, uvážíme-li, kolik času si vyžádalo jen zalévání přesazených rostlin. Třetího dne od zahájení prací Alarich pocítil, že magický kruh kolem něho povolil. Vrah zastrčil nůž za opasek a vmísil se do hloučku, který vycházel z lesa. Alarich vytrhal povadlé kapradí (skoro všechno, co zasadil) a o kus dál vyryl nové: tentokrát dbal víc na to, aby nepoškodil kořeny. Vykonal mnoho dalších činů, které výmluvně popsali jiní. Veliká armáda stála připravena k pochodu, dokud vítr, déšť, zemětřesení a posuvy půdy nesetřely její obrysy. Ti, kteří přišli z minulosti, se tiše vraceli do minulosti (ne všichni dostatečně tiše: několik mužů bylo chyceno a pověšeno za dezerci), ti, kteří přišli z budoucnosti, se bezradně rozkládali v přítomnosti, protože budoucnost rychle zaplnila prázdná místa. Vítr a déšť zahladily stopy. Pokud jde o Alaricha, nebyl prý ušetřen pochybností nad svým dílem. Mluví se o slze, která skanula do poslední nádrže, vzápětí ale opět vyvstala nad hladinou jako zářivý vodní sloup. Duch, který vystoupil z toho sloupu, dal prý Alarichovi všechno, co mu mělo dát vítězné tažení: co to konkrétně bylo, dávno upadlo v zapomnění. Nedlouho potom (za hodinu a půl) obdarovaný zemřel.
Stručný nekrolog: Alarich, jak je z příběhu zřejmé, byl člověk v plném smyslu slova: je to obdivuhodné, změříme-li tu propast věků, která ho dělí od nás. V barbarském dávnověku on jediný pocítil nával činorodosti, která vytvořila naši civilizaci, nutkavé zaneprázdnění, které nás dodnes osvobozuje od činu: v jeho nitru se poprvé vzedmula vlna malátnosti a sladké sebelítosti, která dosud oblévá naše mysli. Výsledkem byla skalka — první z tisíců, které dnes pokrývají Zemi. Zkáza, kterou způsobilo jeho tažení, tak zastiňuje všechny velkolepé pohromy starověku a Alarich je právem nazýván největším vojevůdcem své doby.
Zrození hřbitůvku (čteme z náhrobní desky)
Je to už dávno [jak dávno?] jednoho listopadového odpoledne stoletá stařenka si vyšla do polí vidím to jako dnes [ale kdo?] nebe se zatáhlo a celé odpoledne padalo listí když přešla vesnici byla už hodně stará [něco přes sto let] správně, a tak si musela odpočinout na mezi mezi poli pochopitelně usnula uzlíček kostí se rozvázal kosti se vysypaly do úrodné hlíny do rána vyrostly z brázd kříže a smuteční vrby ráno jeden kos vyhrabal z hlíny ještě márnici, bílý kostelík kostelík vypálen v husitských válkách
Pouť
V noci jsem ani nezamhouřil oka, celou noc oko mžikalo, mžouralo, to ano, ale nezamhouřilo se; to druhé se zatím neklidně převalovalo ve svém lůžku, jako by snad chtělo roztáhnout tu štěrbinu, která se nad ním už dávno definitivně uzavřela, aby mohlo ve dvojici s okem pozůstalým civět do stropu. O kousek výš zatím mozek myslel na to, jaké to bude na pouti. Slyšel jsem (nejspíš od tatínka), že tam mají takovou skříň nebo krabici, do které člověka zavřou, a pak ho probodají skrz naskrz dlouhými noži, on ale nějakým trikem zase ožije, a nejen to, všechny jeho rány se zacelí, nejen ty nové, ale i ty staré. Tomu se snad ani nedá věřit. Když tam vchází, může se belhat třeba o holi nebo o berlích, to je jedno, na konci vylétne z bedny jako holubice. Na to jsem tedy myslel a divil se tomu celou noc. Samozřejmě mě to silně rozrušilo, ale dočkal jsem se rána, alespoň mám ten pocit, přečkal jsem i mytí, oblékání a snídani a teď jsem na cestě na pouť. Nevím, jestli se mám ohlížet, odhaduji, že se nejspíš zachovám podle svého zvyku a neohlédnu se. Jednou jsem taky odcházel z domu, to jsem ještě bydlel ve městě, tenkrát jsem se ovšem z jakéhosi důvodu ohlédl, a tak došlo k tomu, že jsem uviděl podivnou věc, záclonu, která se pohnula v okně. Průvan, řekl jsem si, ale druhý den se to opakovalo a třetí den zase. Až jsem na to přišel: to se za mnou dívá můj pes. Podráždilo mě, že mě takhle pozoruje, že se snad nakonec přidal k těm, kteří mě sledují ve dne v noci, od té doby jsem se vracel schválně co nejpozději, něco se mezi námi pokazilo, když přede mě položil botu, nehodil jsem mu ji do předsíně jako za starých časů, ale nanejvýš ke kuchyňským dveřím, už jsem se neskláněl nad jeho pelechem při každém nočním vstávání, i naše rozhovory jsem omezil na nejnutnější věci, až jsem ho jednou nenašel doma. „Co se divíš,“ řekla mi bytná, „tvůj pes se kvůli tobě oběsil.“ Sám si spíš myslím, že ho utratili, protože vyl moc hlasitě, a tohle mi řekli, protože na mě měli vztek, ale to vyjde na stejno. Mělo by tedy být jasné, že se dnes pravděpodobně neohlédnu: proto to celé vykládám. Teď vede cesta hustým lesem, s tím se nedá naprosto nic dělat, to až za chvíli uvidím vpravo i vlevo samé pařezy, ale žádné klády, a podle toho poznám, že jdu správně do města. Možná ještě předtím potkám nějaké zvíře, kterým bych se rád stal, je příjemné si to představit, a také poměrně snadné, vyměnili bychom si prostě své podoby a šli svou cestou dál. Hloupé zvíře by si toho ani nemuselo všimnout. Nakonec by to mohl být i brouk, myslím, že nemůže být tak hrozné žít kupříkladu jako nějaký pavouk, ten je sice ohyzdný, ale jen ve srovnání s tvory tak krásnými, jako jsou lidé, a nikdo přece neupře pavoukovi právo, aby jeho krása byla posuzována v rámci jeho druhu, v porovnání s ostatními obludami. Já ale podle všeho nepatřím k žádnému druhu, proto pro moji ošklivost není omluvy. Jestliže mi ji tedy někteří z vás vytýkali, pak plným právem, o tom není pochyb. Jedna paní, k níž mě tatínek zavedl, aby mě s ní nechal o samotě, přesněji řečeno aby mi mezi čtyřma očima promluvila do duše, ta paní se na mě dlouho dívala, a když to už nemohla vydržet, zabořila oči do spisů, které měla pohotově připravené na stole, a řekla: „Ty jednou utrápíš své rodiče.“ Aby to bylo úplně jasné, nemínila to jako pouhou předpověď (která se naneštěstí brzy vyplnila), ten její tón říkal asi toto: „Je naprosto nepřípustné trápit vlastní rodiče. Ale ty je utrápíš, s tím se nedá nic dělat.“ Nevím, proč to říkám, rozhodně vás tím nechci dojmout. Totiž rád bych, samozřejmě, otevřeně řečeno po ničem netoužím tak jako po tom, ale nedělám si iluze. Ještě pořád nejsme ani v polovině cesty. Teď skončí les, i když jen na chvíli, budeme si pak vykračovat mezi poli, ještě předtím ale uvidíme břeh zčásti holý a zčásti zarostlý travou, připomíná to vlastně spíš řečiště než břeh, v podstatě je to výmol, když se do něj schoulíte, nejste ani v lese, ani v poli, ani na cestě, můžete jen doufat, že jste pořád v krajině. Je možné opřít se nohama o nejhlubší dno a zády o břeh, pak není jasné, jestli ležíte nebo sedíte nebo stojíte, a to je právě příjemné. V naší staré ložnici visel obrázek, možná tam ještě visí, odpočívá tam pocestný přesně v takové poloze, i když krajina je jiná, kvete tam divizna a zapadá tam slunce. Rád jsem se na to díval. Udělalo by mi radost, kdyby mě také někdo namaloval při odpočinku, nemusel by se samozřejmě snažit zachytit mou podobu, mohl by vzít třeba podobu toho pocestného. Pořád ještě nejsme na pouti. Měli bychom tam dorazit tak za hodinu, ale nic není klamnější než naše soudy o vzdálenostech a o čase, vůbec není vyloučeno, že za dalším záhybem cesty se objeví maringotka, ovšemže nějaká stará a vyřazená, skromná předzvěst blížící se pouti. Anebo obráceně, jako například při mé první cestě na pouť. Vzpomínám si na tu neděli po obědě, čekal jsem na tatínka ve vrátnici, přišel si pro mě dřív než obvykle, podepsal převzetí, zamával mi před nosem nějakými lístky a řekl „Tak a jde se do cirkusu“. Dobrá, jak vidíme, nebyla to ani tak pouť jako spíš cirkus, ale ten rozdíl pro mě tehdy nebyl důležitý, a není ani dnes, nadále budu těch výrazů užívat promiskue. Jen jsme došli na zastávku, přijela tramvaj, ještě dlouho potom, co jsme se rozjeli, si můj tatínek hlasitě pochvaloval, jak nám to dobře vychází, až se lidé otáčeli, styděl jsem se trošku, jako když v loutkovém divadle projevoval hlasitě tu údiv, tu smrtelný úlek, aby mě probudil z letargie. Za chvíli ale začal mluvit o tom, že zřejmě změnili trasu, někdo mu ovšem vysvětlil, že trasa tramvaje se nejmíň tři roky nezměnila, ten člověk si mě zřejmě nevšiml, jinak by se vůbec neangažoval, všiml si mě až při vystupování a slova mu uschla na rtech (kde je tvé řečnické umění, říkal jsem si, přece jenom jsi v koncích). Nicméně jeho předchozí argumenty byly dost silné, aby nás donutily vystoupit. Tatínek našel zastávku autobusu, který měl všechno napravit, čekali jsme tam dobrých dvacet minut, během nichž nějak nebylo o čem mluvit, tatínek si ostatně musel myslet, že se příliš těším na klauny a na opice, než abych se mohl soustředit na rozumné téma. Z těch tří ospalých cestujících, co s námi seděli v autobuse, zbyli za chvíli dva a nakonec ani jeden, až jsme skončili u nějaké továrny za městem. Teď jsme museli čekat čtyřicet minut na zpáteční cestu, začínalo se stmívat, tatínek se očividně styděl před řidičem, měl ovšem také výčitky vůči mně, úplně zbytečně, protože mně se výlet líbil, těšil jsem se na další projížďku autobusem a byl jsem přesvědčen, že spolu trávíme krásné odpoledne. Bylo to na mně naneštěstí vidět, což pochopitelně jenom zvyšovalo jeho podráždění. Cesta nám pěkně ubíhá, ale tohle ještě nemůže být pouť, spíš je to nějaká bývalá hospoda, ostatně nahlédněme dovnitř rozbitým oknem: tady zřejmě sedávali hosté, sem si věšeli kabáty, teď tam visí kus záclon, to je naprostý konec. Stává se mi to dnes a denně, jednoduše neodhadnu situaci, kdykoli se cítím blízko cíle, nebo třeba jen na správné cestě, polevím v soustředění a výsledek je nasnadě: zmuchlaná záclona a výčitky svědomí. Teď je cíl zase nekonečně vzdálený, to už se nedá do večera zvládnout, doufejme, že se mýlím. Na svůj smysl pro vzdálenosti se rozhodně nemohu spolehnout, to už jsem řekl, a teď to chci doložit konkrétním příkladem. Jednou, náhodou bylo zrovna nedělní odpoledne, jsem si na dvoře kreslil klackem do písku, nejspíš jen nějaké kratší a delší čáry, přímky, možná i nějaké paraboly, rozhodně ne ty složité věci, které si kreslí dnešní mládež, ostatně pískoviště není žádná zeď nebo školní lavice. Celou tu dobu ke mně doléhal z veliké dálky hlas, snad z nějakého okna, které přes stromy nebylo vidět, hlas, který říkal „Co tady zase vymýšlíš za lumpárny“ a podobné věci, až jsem si všiml pána, který stál přímo nade mnou a otevíral ústa, nešlo mi to dohromady, napadlo mě, že má snad v kapse zapnuté rádio, ale on přece otevíral ústa, jak znovu potvrzuji. „Jsi hluchý, nebo co, mluvím k tobě půl hodiny,“ řekl, teď už přece jen o hodně blíž. „Promiňte, myslel jsem, že jste mnohem dál,“ řekl jsem, ale to ho popudilo. „Já a mnohem dál, jak mnohem dál, ty budeš mnohem dál, to ti garantuju.“ Pak ještě řekl „Plav odsuď“, ale to už bylo tak trochu zbytečné, před chvílí dal přece najevo svou vůli s mnohem větší noblesou. Setmělo se, to bychom snad už měli být na pouti. Všechno tomu ostatně nasvědčuje, místo lesa je tu nějaké náměstí nebo spíš náves, zajímalo by mě, jak dlouho tady už očumuji. Otázka druhá, neméně podstatná: nakolik se to podobá tomu, co jsem čekal? Na to se teď už nedá odpovědět, to bych nesměl propást první dojem. Zdejší domy vypadají jako ty matně osvětlené tváře, spící nebo ponořené do sebe, které se mi občas zjevují ve snu jen proto, aby svraštily nebo povytáhly obočí a pak se znechuceně odvrátily. Něco mi tady nehraje. Nad návsí nebo nad náměstím (nebuďme malicherní) září veliké bílé světlo, to je ovšem něco úplně jiného než ten namodralý sliz, který vylučují lampy, září tam bílý kůň, z čehož jasně plyne, že sledujeme akrobatickou drezúru na laně. Ta žena, která tam visí ze třmenů hlavou dolů, to tedy zřejmě bude krasojezdkyně, i když snad můžeme doufat, že ji tu uvidíme také jako hadí ženu, ženu polykající oheň, zázračné médium a tak dále. Osobně o tom pochybuji. Hraje k tomu hudba, o tom nemůže být sporu, ale já musím říci, že neznám ten kousek, stejně už dohráli, teď také zhasl bílý lampión, souhra je téměř dokonalá. Na úzké plošince vysoko nad mou hlavou stojí… jak bych to řekl… stojí tam artista, ale jen malý, nohy jsou nehorázně blízko hlavy, perspektiva předvádí své kousky, alespoň pro ty, kdo s ní nemají moc zku-šeností. Prozatím ale žádný potlesk, čeká se na vrcholné číslo. Umělec na laně, provazochodec. Ten člověk teď opravdu vykročil velmi rozhodně ze svého místa, vyzbrojen na zápas s temnotou neuvěřitelně dlouhou tyčí, z jejíhož prohnutí mě jímá závrať. Kolem mě vládne vzrušení předjímající zakolísání, pád a tupý náraz, z toho se snad dá soudit, že i já musím být velmi rozrušen, nedám to ovšem najevo, rozhodně nepůjdu tak daleko jako někteří lidé (mládenci, řekl bych), kteří neváhali vylézt na stromy, aby byli artistovi blíž. Bedlivě sledují každý jeho krok, kdyby se odchýlil od své trasy, nemohlo by jim to uniknout. Teď už má ostatně za sebou dobrou polovinu cesty, v této chvíli ho zástup ještě nese na svých pohledech, ani já mu neodepřu svůj poloviční příspěvek, skoro bych řekl… už nic. Z jednoho stromu trčí dlouhé bidlo, mává s ním jeden z těch mládenců, co by chtěli líp vidět, klátí jím ve vzduchu těsně za artistou, jako by chtěl tím máváním rozehnat stopy, které se ještě vznášejí ve tmě. Naprosto volný pohyb té tyče působí nepatřičně, jako odhalení, jako drzost, jenom hned není jasné čí, zato je nad slunce jasné, že tyči nestojí nic v cestě, to je naprostý konec, věděl jsem, že na něco zapomenu a že se na to přijde. „Podvod!“ slyšíme z jednoho stromu, „nemá tam lano!“ „Podvod“ je slovo, které nezůstává o samotě, když už se jednou vydá na cestu vzduchem, to se teď potvrzuje, za ním vylétlo k nebi tolik rozmanitých věcí, že se v tom nemůžu hned vyznat, všelijak tvarované pěsti i hole, nákupní tašky, deštníky, pěsti, to už jsem říkal, a také jeden hrnec, který na cestě za artistou narazil na něco ve tmě. Začíná tu být pěkně horká půda. Je to jen otázka času, kdy se všechny ty oči, ty přísně sevřené i ty naběhlé jako mokvající rány, obrátí ke mně, už slyším ta ústa tak nebezpečně blízko pod nimi, jak křičí „Tady je jeden z těch komediantů, podívejte se na ten ksicht“, každou chvíli se ze tmy vynoří chlupatá ruka, aby mě chytila pod krkem, je tedy nejvyšší čas se probudit. Povedlo se. Ležím si tu na měkkém, něco mi říká, že svítá, měl bych vyhodnotit svou novou zkušenost, než mě s novým dnem opustí paměť. Za prvé, zajít si na pouť není špatný nápad. Za druhé, jednou je víc než dost. Za třetí, jestli to měl být další test mého obličeje, výsledek je jasný a celkem lichotivý. Zároveň je ovšem na nic, protože můj obličej jistě nevyšel z té tlačenice beze změny (málem jsem řekl „bez újmy“, málem jsem byl po tom všem ještě vtipný). Za čtvrté, obcházet přírodní zákony se nevyplácí: i kdyby příroda přimhouřila oči, lidé jsou bdělí, lidé vám připomenou přitažlivost zemskou, otlučou vám ji o hlavu, ale tohle už vím dávno. Za páté, a to je opravdu důležité, když už se jednou vydáme na pouť, když už jsme dokonce na cestě a když se nám zdá, že nás cesta sama dovede až ke vzdušnému polibku na závěr představení, nesmíme proto polevit v soustředění, jinak nás místo polibku na dobrou noc čekají sevřené tváře a pěsti. Za šesté, a tím končím, znovu se osvědčila má schopnost probudit se, když je třeba: mohu tedy podržet svou teorii snu. Zbývá ještě otázka, kam jsem se to probudil. Před hospodu, před mez, nebo dokonce před paseku? Jaký kus cesty mám doopravdy za sebou, a tedy zase doopravdy před sebou? Nebo jsem se snad probudil před to probuzení po bezesné noci, nebo před to rozhodnutí jít na pouť, které svého času tak rozrušilo mé bývalé oko? Nebo dokonce před první cestu na pouť? To už se snad odvažuji příliš. Nebo dokonce před své zohavení, to znamená někam na počátek světa, kdy ještě nebyly promyšleny všechny žertovné podrobnosti plánu stvoření? Kde mám teď se všemi těmi nadějemi najít dost odvahy, abych otevřel oči a rozhlédl se po okolí? Je to jednoduché, zůstanu tady ležet, ať si to měkké pode mnou, které ostatně mezitím trochu ztvrdlo, ujasní samo, jestli je mez nebo mech nebo sláma nebo snad některá z té dlouhé řady postelí mého života. Rozhodněte se a dejte mi vědět, já usínám.
Spánek
Postel je naprosto nevhodné místo ke spaní snad k milování, to tak ještě nejspíš vracím vám pyžamo, stejnokroj pěšáků postele jak mohu spát v tom zlověstném ležení nesnáším cinkot zbraní náhle vytržených ze sna nemohu usnout v zákopech nemohu usnout, když výsledek je nejistý nemohu usnout, když nevím, jestli usnu chyba, řeknete asi problém je v tom, že je vám trapné spát doma ve společnosti všech těch známých věcí zkuste hotel, ach hotel dobrá, tak ustelte mi na chodbě největšího hotelu já vám tam budu spát tak krásně, jak jste ještě nikdy nespali slibuji, že vám všem zmizí kruhy pod očima mám ovšem jisté podmínky chci, aby kolem mé matrace zřízenci vodili ty nejvzácnější hosty Francouzky s jejich krabicemi na klobouky Američanky s jejich lodními kufry Italky s rukama volnýma, smím-li prosit a všechny ostatní dámy omamná vůně žen a zavazadel na stavu nezáleží zřízenci nechť mají zelené uniformy kůň mého spánku se musí prohánět po lukách sytě zelených ať liftboyové myslí na matraci při každém stisknutí knoflíku chci se střídavě vznášet a padat v každém poschodí mého spánku nechť se otevře zdviž s tichým rachotem tak aby pohledy všech se obrátily ke mně milenci loučící se u výtahu nechť se cítí přistiženi číšníci nesoucí půlnoční večeři nechť zapomenou číslo apartmá osamělé dámy musí mít pocit, že poznávají ten profil ať proto nechají své dveře pootevřeny nemusím vidět všechny, kdo se vracejí za svítání chci však vidět všechny, kdo se před svítáním vyčítavě loučí se svým pokojem jako by on a ne oni navždy odjížděl za moře chci vidět, jak pokládají klíč na desku z mramoru s lehkým zaváháním, bez toho nesmí odejít chci vidět rozespalý pohled portýra, v němž se už sbírá ranní mlha to všechno se musí stát, jinak se vám probudím co si pak se mnou počnete jak se mi podíváte do očí jak ještě vůbec dokážete usnout?
Pavučina
Raději nemyslet na to, jak dlouho jsem neuklízel ve svém domě: tento dům už dávno neví, jak příjemně svědí intimní doteky flanelové prachovky nebo chvějivé polodoteky péřového oprašovače, které proniknou úplně všude jako drobný hmyz nebo jako jarní vánek z hor (neptejte se mě, jaký je v tom rozdíl). Zapomněl na horké polibky vysavače, už mu je tedy nemusím závidět. Mastná špína, neklamné znamení domova, uschla a opadává z nábytku jako podzimní listí: je kruté, když se takhle oživuje paměť skříní. Vládla tady kdysi dokonalá souhra, to, co neobsloužil vysavač s prachovkou, ten citlivý prostor mezi stěnami, podlahou a stropem, pročišťovalo horlivě mé dýchací ústrojí, ale to skončilo, pytlíky na prach jsou plné a — v tom mi dá každý za pravdu — teď už se nevyplatí je vyměňovat. Pokud snad někdo tvrdí opak, nebudu se hádat, zmíním se raději o vysavači a o smetáku, které jsou na dva západy zamčeny v komoře. Opírají se o stěnu vyschlí na kost jako mrtvoly mnichů v jednom kapucínském klášteře a škvírou ve dveřích hledí na ty tučné chuchvalce prachu, které se pasou na chodbě. Jeden z těch dvou, nemýlím-li se, stojí hlavou dolů, a v důsledku toho má zřejmě dojem, že skulinou pod prahem pozoruje nebeské stádo, které usnulo v letu nad krajinou. Nemám v tom prsty, ale těší mě to jako každé nedorozumění. Kolikrát jsem si říkal, chtěl bych být na jejich místě, dveře jsou na dva západy, to tedy opravdu nemohou nic dělat, já nemám nikoho, kdo by mě takhle zamkl. To se teď změnilo. Zatímco já jsem si krátil čas úvahami o nešťastném domě, malý pavouček horlivě obetkával krovy. Ležel jsem na pohovce v kuchyni a na vzdálenost půldruhého metru kalibroval starou kuchyňskou váhu: střídavě jsem přisypával a ubíral imaginární mouku a pozoroval vychylování ručičky. Pak jsem zkusil cukr a nakonec mák. Zatím pavouček ve vedlejším pokoji propojoval strop s hodinami, kliky s knihami, lustr s telefonem. Když jsem polámal váhu, začal jsem z pohovky odměřovat vodu do hrnců a zavařovacích lahví. Objevily se zajímavé korelace a malá díra v letování. Pavouček, který už postoupil do kuchyně, zatím propojoval okno s talířem: obojí bylo ostatně k nerozeznání pod nánosy špíny. Navlékal si zkrátka všechno jako kuličky růžence na svá živá vlákna, vlákna křížil a navazoval, stará soudržnost domu ustupovala až příliš ochotně nové, věci, které jsem jmenoval, ostatně nikdy doopravdy nedržely pohromadě, nedokázal bych vyložit, v jakém smyslu patřily k jednomu domu, snad jen ve smyslu společného předstírání. Tak byla postavena scéna pro tragédii, tak se snovaly zápletky a připravovala katastrofa. Když jsem naplnil všechny nádoby, napadlo mě, že některé hrnce možná na dálku klamou tělem: vzápětí i voda prohlédla svůj omyl a v okamžiku zaplavila kuchyň. Pavouk se stáhl do horních pater své stavby. To je okolnost klíčového významu. Přivítal jsem ji jako důkaz, že jsem zase pánem svého domu: ovšemže jsem si nemohl být jistý pevností premis stojících na vodě ani solidností logického lešení opřeného o pohovku, ale závěr se mi líbil. Napadlo mě, že na oslavu mého návratu by mohl být osvobozen smeták! Bylo pro mě hračkou sesunout se z pohovky, proběhnout předsíní a odemknout správné dveře: dnes už sa-mozřejmě vím, proč mi šlo všechno tak hladce. Snadno jsem našel své přátele a objetí nebrala konce. Rozmáchl jsem se smetákem a přeťal vlákno spojující dveře s pohovkou. Ozval se rachot děsivější než šustění hedvábného papíru, celá stavba se sesypala na mě, dolehla na mě tak těsně, že jsem se už vůbec nemohl pohnout, byl jsem zajat a střežen vlastními okny, policemi, hrnci, talíři, kabáty, knihami, vším, co dřív patřilo mně a teď bylo součástí pavučiny. Seděl jsem na zemi a čekal, z kterého kouta toho nepřátelského lesa se vynoří pavouk. Očekával jsem něco jako svítání mezi stromy a v té mlžné záři strašnou siluetu velikosti polévkové mísy nebo alespoň čajové konvice, obě ostatně seděly jako noční ptáci na houpačce ze záclon nad mou hlavou a stejně jako já se nemohly dočkat toho, co přijde. Elektrický zvonek se tlačil na mé ucho, kdyby v té chvíli někdo zazvonil u dveří, nemohl bych to přeslechnout, stejně bych ale nešel otevřít, dům zvenku zřejmě vypadal jako dřív, ale uvnitř taková myšlenka (vstát a otevřít) vůbec nedávala smysl. Doufejme, že nikoho nenapadne přijít na návštěvu tak pozdě, nikoho to ostatně nenapadlo už nevím kolik let. Čekal jsem tedy na pavouka, a tak jsem snadno přehlédl, že můj rybář sedí přede mnou v jakési vzdušné loďce spuštěné z ramene stolní lampy a hledí na mě. Byl to smutný pohled, totiž ten, který se naskýtal mně, byl to strašný pohled, pavouk nebyl o mnoho větší než špendlíková hlavička, ten hrozný nepoměr mezi pavoukem a sítí by každého připravil o rozum. A co teprve mé vlastní tělo, tělo oběti, tváří v tvář lovci se v celé své zvrhlosti odhalily monstrózní rozměry mého těla, povstaly přede mnou, aby mě děsily svou obludností. „Co si se mnou počneš, můj ubohý pane,“ řekl jsem, „proč ses na mě lépe nepřipravil, nemohl jsi pozřít nějaké menší stvůry, abys zesílil, než se vypravíš na mě? Kde se vzala ta netrpělivost, která tě postavila tak bezbranného před toto nestravitelné sousto?“ Pavouk mě neuznal za hodna odpovědi, nic se tedy nevyjasnilo, a má situace je stále taková, jak jsem ji popsal. Kamkoli se pohnu, vleču za sebou všechny ty věci, které patří k pavučině, kolegové v práci to vzali s nechutí na vědomí, nic neříkají, jenom můj postup se zastavil, nikdo už se mnou nepočítá, každý si mě drží od těla ještě dál než předtím.
Lavina
Nejdřív se pohne něco pod vrcholem tam někde v nadoblačné výšce vidíme stařenku, jak bílou hůlkou zkouší kamínky před každým došlápnutím zdá se, že ještě unikneme ale tou starostí, aby se nezřítila tím dvojsmyslným strachem už nám vrůstají nohy do kamení pak změní podobu: po úbočí se valí stádo divokých koz v té chvíli už nám nezbývá než čekat až na nás přímo před námi vycení zuby lavina jako bychom si dali schůzku těsně u našeho obličeje někdy však na nás ještě před tím vykoukne za nejbližším stromem to nás má obrátit na útěk při němž jí vběhneme do náručí obvykle se to stává v horách nebo v těch údolích mezi mrakodrapy když se neprozřetelně rozhlédneme po krajině anebo v sešeřelém pokoji uprostřed rozhovoru ve světle stolní lampy lavina, která se utrhne v obličeji do něhož jsme se právě chystali vejít kolikrát jsem to všechno viděl a nikdy jsem to nepřežil
Plukovník
Bylo to myslím v neděli po obědě, když můj pes náhle změnil své zvyky. Hlava, která se dosud nosila vzpřímeně nebo se řítila vpřed s čenichem přisátým k zemi, se začala naklánět k pravému uchu jako obchodní loď, v níž se za bouře všechen náklad přesune k pravoboku (opakuji, že bylo jasné letní odpoledne), ucho brázdilo klidnou hladinu koberce a čenich trčel v dramatické diagonále do prostoru. Nedokázal jsem reagovat jinak než lehkou melancholií, kterou ve mně vyvolává každé nenadálé vychýlení z osy. To až později se odkudsi vynořila zneklidňující otázka: znamená tento úhel zánět levého, nebo spíš pravého ucha? „Uši jsou v pořádku,“ řekl zvěrolékař, starosti se chválabohu rozplynuly, melancholie prozatím zůstala. Ale v obývacím pokoji, když už jsem měl opět na nohou své trepky, zahleděl jsem se do levého psího oka a napadlo mě: kam se to dívá? Sesunul jsem se z pohovky na všechny čtyři a vyvrátil hlavu ve stejném úhlu. Borges nebo snad Pius Třiadvacátý spatřil ze stejně nepohodlné polohy svůj Alef, bod, v němž se zjevuje vesmír zároveň ve všech svých detailech i vcelku. Já jsem však uviděl něco neskonale krásnějšího, nanebevzetí plukovníka V., z anfasu a zároveň z profilu. Nikdy jsem neznal plukovníka V., ani jsem o něm neslyšel (jméno jsem ostatně pozměnil kvůli vojenskému tajemství), sám jsem pouhý nadporučík, a tak to zůstane až do soudného dne, ale o to dychtivěji jsem vnímal nadpozemskou vznešenost té scény. Ukázalo se, že výjev se dá pozorovat i vestoje, stačí jen zachovat správný úhel hlavy. Plukovník byl napůl zahalen v barokně rozevlátý plášť, pod nímž měl už jen květované trenýrky, v očích pak pokoru a téměř dětský úžas, pramenící z nečekanosti té pocty (osobně si však myslím, že s ní tak trochu musel počítat). Napadlo mě, jestli je vůbec možné (původně jsem chtěl říci „přípustné“), aby můj pes viděl totéž: co když z celé té krásy vidí jen důstojníkovy kosti pietně zahrabané v hlíně a místo mystické záře vnímá jen pach tlející tkáně? Ale pokora a úžas v jeho očích mě zbavily všech pochybností: naopak to vypadá, že ve své nevinnosti vidí všechno zřetelněji než já. Navečer se žena vrátila z návštěvy u rodičů: dosedla na pohovku, pohlédla na naše vyvrácené hlavy a musela se nás zeptat, kam se to díváme. Když sama spatřila plukovníka, přiznala, plná rozpaků, že jí připomíná jeden dávný sen, s nímž se mi za celá ta léta neodvážila svěřit. To bylo v neděli. Dnes, kdy od jejich znovushledání uplynulo pět dní, musím říci, že ji plukovník dosud nepropustil: kdykoli se má žena objeví v zorném úhlu mého pravého oka, vidím ji, jak mu s hlavou přimknutou k rameni přísahá věrnost. V tomto stavu přijímala přítelkyně: opouštěly nás s vychýlenou hlavou, když se přesvědčily, že krásný plukovník nezmizí na prahu našeho bytu, jejich děti rozšířily nákazu do ulic a do škol, jejich manželé do zbývajících míst. Celé město dnes vzhlíží na zvěčnělého plukovníka, projasněné odleskem jeho blaženosti: celé město jako by spolu s ním vstupovalo na nebesa. Hlava, která nalezla nenadálou oporu v pravém rameni, pochopitelně lépe přemýšlí: myšlenky setřesené k jedné lebeční polokouli se začaly rychle přeskupovat, subjekty a predikáty volně vstupují do nových spojení. Napadá mě, jak jsem vlastně přišel na slovo „nan