Michal Viewegh: Nové nápady laskavého čtenáře – pokračování
Ludvík Vaculík Jaro je tady!
Po sto padesáté klepu tento radostný nadpis a jsem zvědavý, co líbezného mě pod ním zas napadne. Roztály škraloupy ledu, v zahrádkách rozkvetly jaterníky. Brzy bude čas ořechů; vida, ořech, zatřásl jsem s ním a on z něho spadl Vladimír Karfík. Kruci proč? Meruňka zas nenasadila nic, a protože jsem jí dal loni písemné ultimátum, půjde na podzim pryč. Aspoň bude o čem psát, když mám s těmi novinami sakra tu smlouvu. Srovnáno s podzimem je ale jaro pitomoučké. Prahu zaplavili cizincové, takže už brzy bude jedno, jestli člověk někam jede, nebo sedí doma. Chtěl jsem původně letos do Finska, ale včera jsem viděl na Klárově dva Finy, tož nemusím. Všude to pučí stánky a reklamou, politickými stranami, zurčí leda podnikáním a zločinem. Jak by ne, když na to ti haranti koukají v televizi Nova? Když vidím, jak se na košili vražděného dělají dírky, mám vždycky sám chuť střelit si do filmařů – to píšu s obavou o lepší menšinu tohoto národa, s pochopením většiny nepočítám. Myslím dávno, že lidé se zabíjejí z rozkoše, pro potěšení, a že jsou to svině jedni jak druzí. Agresivita je mně odporná skoro jako kolektivní silové sporty, a když proto hokejoví fanoušci táhnou naší ulicí, házím na ně kamení, jehož mám hromádku vždycky nachystanou vedle piána. Dokud neztichnou, já žádné daně nezaplatím, pane příslušný ministře! Já nedovedu, nemám na to znalosti ani chuť, hledat, kdo začal s chybami a s násilím a kdo má nakonec dnes větší vinu. Chorvati? Srbové? Kuvajťané? Agresivitu je třeba kultivovat, nebo odvést stranou, někam do neškodna, na určené území někde hodně daleko od naší ulice a od Dobřichovic. Včera jsem například na Národní třídě potkal agresivně pohlednou ženu, která si mi stěžovala, že cosi ztratila – nepamatuji se už přesně co, ale myslím, že to bylo MDŽ. Byla to taková ta sebepěstná sviňka, navíc v sukni, které mám raději než kalhoty. Proč mi toto stále dělají? Žádám městského prokurátora, aby tyto řádky vzal za oznámení trestného činu – omezování mojí svobody při zneužití jejich ženských pravomocí. Co se té konkrétní ženy týče, měl jsem dvojí možnost: pro mladého a pro starého. Mladý by na ni zavolal, aby si sundala to tričko a ty gaťky, ale starý moudrý jako já šel raději domů na zahradu a sekal haluzky. Jak říkala naše paní učitelka Svatoňová, člověk má vždycky užít toho, co čas dává. Přidáte-li se k jaru neuváženě, dodávám já, nad svou schopnost rašení, zatočí s vámi, vnutí vám pohyby, a nejen že vás unaví, ale ještě zostudí. To mi připomíná příhodu na toboganu, kde mi samým natřásáním vypadlo z kapsy pero a brýle. Je to hrozné, jak čas letí. Už je zase jaro, a co já zas dám komu k Ježíšku? Za chvíli budou Vánoce a lidi jak pitomci budou kupovat jahody, místo aby na ně šli v čase jahod. Plavou v zimě v chlóru, místo aby v létě vlezli do rybníka. Radši se opalují, což pokládám za hloupost; normální, přirozený člověk se neopaluje, například rolníci ani dělníci. Karel Steigerwald tvrdí, že pláže ve Středomoří jsou prý opalujících se lidí plné, ale to tedy musí být kapitalisté a jejich asistentky přece! Stojí ve mně proti sobě dva fakty: že jsem si zvykl mít názor a zastávat ho, a že je mi už všechno tak nějak jedno. Televizní věž na Žižkově se mně ale líbí. Do kina chodím míň než dřív. Včera jsem si otevřel k večeři sardinky, přestože je nerad, ale co mám dělat, když jsou zdravé. Moje veřejné psaní zápasilo vždy s cenzurou, a vzal ji čert. Co dnes napíšu, všecko mi otisknou. Jaro se chová s březnovou rozmarností, slunko, déšť, vítr, ale za to může ten protivný Zákopčaník! Svatý Ignác se leskne zlatem, ale já jsem plný nepřesné nechuti. Kdy jsme my Češi měli válku s Bavory? Nevzpomínám si. To já měl vojnu pohádkovou, s chlapci z mého kraje, ani jsem tehdy ještě neměl činnou lásku. Ty nádherné noci se samopalem u muničáku! Proti tomu jsou dnešní poměry těžko popsatelné a téměř neřiditelné. Také absint mne zklamal. Jsem ale rád, že jsem smutný, protože jsem pak citlivý a hlubší. Romové se vracejí z emigrace; jak by pravil bratranec Ludvík: „Čím jich enom uvítáme? Slivovica vypitá, granátů není!“ Toto jsem řekl, abych čtenáře vykolejil ze šablony a připravil na to, co řeknu nyní: Radost bývá povrchní. Proto si už téměř nepískám, nebo jenom staré písně, protože z těch nových není důvod pamatovat si ani notu. Nejsou k práci, ani náladě, vlastně ani ke zpěvu… Zazpívejte si třeba Ej, od Buchlova! a potom to porovnejte s Don’t let the sun go down on me! Co si ti chlapi z Ameriky vůbec myslí? Buď se naši politici přihlásí k úkolům, jejichž řešení se čekalo od socialismu, nebo se všichni ztratíme v bezvýznamnu a budeme jen kaší v cizích kotlích. Táhne mě to ven, ale nemůžu se obout. Pojem demokracie nemá pro nás všechny stejný smysl. Než přišli Rusové, dokázal jsem stát na jedné noze, natáhnout si ponožku, obout botu a zavázat si ji. Dneska už to dokážu jen s několika kletbami, nebo mi musí pomoct Karfík, jenže ten sakra klátí ty vlašáky!
Eva Kantůrková Milan Šimečka (kapitola z knihy Památník)
Na Vánoce mě můj muž, Petr Kabeš a Jaroslav Kořán jako každý rok zase nechali stát před hospodou na Kampě, to byla jejich štědrodenní tradice. Já jsem mrzla venku, zatímco oni uvnitř pili fernet, nechutné hořké pití vyvržených intelektuálů, ale kolem šel Jaroslav Šedivý v krásném beraním kožichu, který se mnou aspoň počkal, než můj muž konečně vyjde. Jaroslav Šedivý byl gentleman a uměl se oblékat, na rozdíl třeba od takového agenta Zifčáka, který nosil takovou nevkusnou bundu s kapucí. Elegantně oblékaná chodila i Jeri Laberová z New Yorku, bývalá předsedkyně Helsinky Watch; byla Američanka, ale když jsem se jí jednou zhrozeně zeptala na televizní seriál Dallas, který jsem sledovala na německé televizi, usmála se a řekla, že to není o nich. Silvestr se toho roku konal u Lenky Procházkové, o jejíž knize později Jan Lukeš napsal, že je aspoň nezatížená disidentstvím, a potom byl Palachův týden a státní moc použila proti demonstrantům vodní děla, takže mého muže zlili na kost, ale já mu řekla, že aspoň vidí, jaká je zima mně, když stojím na Štědrý den tolik hodin v mrazu před hospodou. Na jaře se potom konal kvartál na Hrádečku, hostitelem byl Václav Havel, jehož uvažování o obecných věcech je tak suverénní a objevné, ale který mi v konkrétní politice připadá jako malý chlapec v temném lese. To třeba takový Jiří Křižan vypadá aspoň jako skaut, který se v lese vyzná a vyzařuje jistotu nesmlouvavosti. Zná dokonce hajného, který mi slíbil koňský hnůj na zahrádku, ale na to pak už bohužel nedošlo, protože byla revoluce. Křižana si vzal Havel na Hrad, takže dodneška nevím, jestli byl v mém životě stálicí, nebo jenom meteorem. Na Hrádečku se tenkrát hodnotil časopis „Obsah“, hodnocením jsem byla pověřena já, a hostitel Havel, který příliš nedůvěřoval intelektuálním výkonům žen, na mě, když jsem začala mluvit, neklidně pohlédl. Od té doby vím dvě věci: že člověk dosáhne jenom toho, čeho se odváží, a že pro dílo jsou názory kritiků málo závazné. Moje „Smuteční slavnost“ před jejich zraky mimochodem propadla, a přesto ji zfilmoval Zdeněk Sirový, s kterým jsme pak v roce 1990 letěli reprezentovat Československo na filmový festival do Montrealu. Montreal mi po tom, co jsem krátce předtím s Danielou Fischerovou, Mirkem Procházkou a Karlem Steigerwaldem viděla New York, nepřipadal zase tak velkolepý, a až na ty všudypřítomné mrakodrapy působil docela domácky, skoro jako Písek, jenom mě trochu ochromovala ta obrovitá nabídka v obchodních centrech. Pokaždé, když se rozhlédnu po tom nekonečném moři rtěnek, pudrů, krémů, voňavek, sprejů, šampónů, tužek na obočí a laků na nehty, dostanu chuť se rozplakat a musím si pak v prvním malém krámku, na který narazím, odreagovat nezvládnutou nabídku tím, že si koupím korálky z polodrahokamů a tepaného kovu. Bydleli jsme v hotelu Meridien, kde přepychovost prorůstala s téměř absolutní čistotou a kde byl ve vstupní hale světlounce modrý koberec, natažený od stěny ke stěně; říkala jsem si, že přece musí pod tolika botami trpět, ale potom se to vysvětlilo, když jsem jednou pozdě v noci uviděla muže v overalu, který měl na hadříčku cosi kvalitního a likvidoval tím skvrny. Kráse New Yorku jsem ale propadla, protože z výšky Empire State Buildingu, zvlášť v noci, je město naladěno romanticky a já v něm naprosto nemám pocit mravenečka. Pocit mravenečka můžete mít ve vztahu k počtu lidí a aut, která se ulicemi valí, to ale odvisí od založení, a já taková nejsem. Spíše jsem si na technické velkoleposti New Yorku překvapeně uvědomila, že člověk, podobně jako včely, je jen dítětem přírody. Já jsem nikdy neměla schopnost stát se součástí establishmentu, a s touhle neschopností se teď na ministerstvu a předtím v parlamentě pořád vší silou potýkám. Mně o moc a o majetek nikdy nešlo a nejde, protože naše rodina byla odjakživa levicová, a Josef Zvěřina mě navíc naučil zastavit se uprostřed denního hemžení, odsunout stranou povrchní živobytí a zvednout myšlenku výš. Byl pro mě jedním z živých následovníků Krista, kteří kupodivu chodí po zemi, ale uvnitř se plaše dotýkají absolutna; kněží jej nazývali Pepíčkem, ale pro mne byl spíš Františkem z Assisi. Měl srdce nezkaženého dítěte, upřímně vyznával Panenku Marii, a proto se soustřeďoval na práci mezi ženami. Jednu misii konal u sestřiček nedaleko Písku, býval to slavný klášter anglických panen, ale pak jednou vyvezl sestřičky do Říma k moři a vrátil se v rakvi. Když se však soustředím, jeho duchovní energie ke mně proudí dodnes. Ale ještě k New Yorku: hlavním rozněcovatelem energie pro cokoliv je tu dolar, a když chce Američan letět za půl roku třeba do Austrálie, tak zvedne telefon, řekne číslo konta a letí. V hotelích nám taky denně měnili ručníky a povlečení, ačkoliv já spala samozřejmě s Danielou a Karel s Mirkem, a ze záplavy plastikových sáčků, kelímků a tašek přecházel zrak. Vím, že nic tak nezpochybní novinářskou profesionalitu, jako být někde pět týdnů a pak o tom napsat zdánlivě zasvěcenou reportáž nebo dokonce knihu, ale já mám po těch pěti týdnech tolik zážitků, že je mi zkrátka líto je všechny nenapsat. Ty zážitky jsou dvojí – s lidmi, ale taky s městy. Santa Fe leží v rovině a je v něm 115 galerií, zatímco Los Alamos je vystavěno nad hlubokým kaňonem. Takový New York zase opojí svým výkřikem do kosmu, zůstane v člověku jako osten, jako vzpomínka na prudkou lásku, která trvala jednu noc – a ta nemusí být opakovatelná. Myslela jsem si, že to, co jsem teď napsala, je pouze přepjatý pocit člověka, který neumí být weltmanem, ale podobný pocit mi potvrdili i manželé Fialovi a jeden Američan, takže je to pravda. Taky jsem se v USA seznámila s dílem homosexuálního výtvarníka jménem Rod Rhodes, který s básnivou imaginací odkrýval nebo i zvětšoval mužské pohlaví, a to nejen tak někomu, ale třeba i andělovi – ano, tak spletité jsou cesty života a umění. Když píšu o zvětšeném mužském pohlaví, musím se zmínit o tom mladém estébákovi, který, když mě jednou vyslýchal, se nakláněl těsně nade mě a na příslušném místě mu odstávaly kalhoty. Je dobře, že se velkolepé ustavičně mísí s banálním, protože převaha velkolepého by nás udolala přepětím a od převahy banality by se zase zahynulo nudou, a proto i já se to snažím v téhle knize kombinovat. Žasnu třeba nad množstvím druhů chleba, který se po revoluci najednou začal péci – slunečnicový, kmínový, celozrnný, Šumava… Té činorodosti, tolik odlišné od žvanivosti moralismu! Jaspers popisuje stav nepravdy, který neústí do očisty – příznačné je, že ten ztopořený policajt se taky nemyl. Tomáš Jefferson zrušil sice ústavou otroctví, ve Washingtonu mu postavili pomník, stojí tam v nadživotní velikosti, ale pohlaví má bohužel zakryté. Hlavně že má v ruce svitek ústavy! To je ono pokrytectví, proti kterému tolikrát brojili nejen profesor Václav Černý, ale i Zdeněk Urbánek, Jiří Gruša, Luboš Dobrovský a Marie Rút Křížková. Radim Palouš zase napsal stať o škole a demokracii a poručice Novotná mě vzala v Holešovicích do cukrárny, protože jsem měla hlad. A jak do těchto souvislostí zapadá Milan Šimečka? Bohužel už nezapadá.
Jiří Kratochvil Nesmrtelný příběh (rozhlasová hra)
Osoby: Soňa Kratochvilová, babička Adélka a Petřík, pravnoučata
Soňa: Takže, drahouškové moji, hezky se posaďte, když už mi vás ti vaši drazí rodičové pověsili zrovna dneska na krk, babička Soňa vám poví opravdu betálný příběh. Jestlipak, Adélko a Petříku, víte, že jsem se narodila přesně před sto lety, v noci z 31. prosince 1899 na 1. ledna 1900? Můj tatínek byl syn ruského pravoslavného popa a maminka byla Němka. Jejím rodičům patřil velký statek v Lanškrouně, v podhůří Orlických hor. Narodila jsem se v domě na Ferdinand-Strasse, později Masarykově třídě, ještě později Hermann-Göring-Strasse a ještě později znova Masarykově a ještě později třídě Vítězství a potom krátce opět Masarykově a potom dlouze znova třídě Vítězství a dnes zase Masarykově. Péťo, neusínej mi tu, nebo jdeš okamžitě do betle! Petřík: A neznáš, babi, nějaký stručnější příběh? Soňa: Bůh mě netresci, vy jste ale děcka neposlušné! Tak já to vezmu stručně. Zkrátka, milánkové, jak už jsem se zmínila, narodila jsem se uprostřed silvestrovské noci, a když mi byly tři roky, vzal mě můj tatínek, který byl nadšený edisonovec, k Egejskému moři, aby mě naučil plavat. Přivázal mě za nohu na špagát a spustil mě až na dno a já jsem po tom dně chodila celé měsíce a viděla jsem spoustu lastur, ale hlavně třímetrovou rybu Regalecus Banksii, která na mě, musím říct, hleděla tím svým jedním okem trochu udiveně. Potom jsme všichni jeli na výlet do Vídně, jenže celé město bylo vyrobené z papírových krabiček od Peterkova projímadla, a tak jsme šli s mojí maminkou radši do Kníniček k Horáčkovým pro zabíjačku. Maminka mě po cestě zkoušela, jak se jmenuje hlavní město Dánska, ale já jsem potom vylezla do takové obrovské vzducholodě, kterých byla nad Brnem plná obloha, a oni tam pro mě nafoukli starožitné křeslo ve stylu Ludvíka XVI., zhypnotizovali mě a předali mi poselství pro jedenadvacáté století. Taky kvůli mně zabili prase, které mělo hodnost plukovníka. Co je, děcka? Čemu nerozumíte? Adélka, Petřík: (jednohlasně, upřímně) Vůbec ničemu, babi… Soňa: (směje se) Ale já sama tomu taky nerozumím, tak se tomu nepokoušejte rozumět ani vy! Pořád vám opakuju, že snaha všemu rozumět je žalostná a opovrženíhodná a že některé věci se nedají vysvětlit, ani kdyby se člověk zbláznil! Petřík: A bylas někdy v raplhauzu, babi? Soňa: Ne, proč? Petřík: (podezíravě) Opravdu ne, babi? Vsadím se, žes tam byla! Soňa: Já ne, děcka, vážně, to můj tatínek tam byl, protože se jmenoval Lev Trockij. Ale nepředbíhejme událostem, zlatouškové, nesmím opomenout to nejdůležitější: mě totiž už od narození, dokonce ještě před narozením, miloval jistý Bruno Mlock. Bylo mu dvanáct, jenže náhoda je vůl, a tak tenhle Bruno jednou v zimě spadnul v Dunaji do díry v ledu, utopil se a od té doby se mi celý život zjevoval ve zvířecích podobách a jednou jako takové malé stříbřité vlákno. Kromě Bruna se mi zjevoval i duch spisovatele Mahena, který mi nosil v koženkovém kufru rýmy na slovo naděje. Najednou stál přede mnou na náměstí Svobody a křičel: „Příběh bez děje: chtěl chytit zloděje, chytnul jen kurděje!“ Adélka: Babi? Kouřilas někdy trávu? Třeba dneska? Soňa: (nechápavě) Jakou zas trávu? (náhle zpozorní) Neslyšeli jste něco? Takové slabé pískání? Adélka, Petřík: (podívají se na sebe) Ne. Soňa: (zklamaně) Tak to se mi asi jenom zdálo… Počkejte, teď vám povím něco, co vás bude zajímat. Tak tenhleten Bruno Mlock se mi vůbec nejdřív zjevil jako šimpanz jménem Flik, který u nás na statku v Lanškrouně hrál s domácími zvířátky alžbětinské divadlo – původně to s nimi začal nacvičovat strýc Gerhard, ale ten potom musel uprchnout s nezletilou žačkou do Antarktidy, kde jeho stopy objevil v lednu 1912 slavný anglický polárník Robert Scott. Ale zpátky k Flikovi: já jsem seděla na střeše a pozorovala ho, a Flik za mnou poslal jednoho poněkud ostýchavého angoráka, který mi sdělil, že Flik je Bruno! To je, co, děcka? Adélka: Hm. Petřík: A neznáš, babi, nějaký jiný příběh? Nějaký normální? Soňa: Kušuj! Takže, sokolíkové moji, já jsem pak chtěla začít chodit s jedním vzdělaným učitelským mládencem, jenže když jsem mu posléze dovolila, aby vstoupil do té mojí kapličky lásky, objevil na mém prostěradle šimpanzí chlupy – a bylo po lásce. Naštěstí se mi brzy nato zjevil Bruno v podobě jelena a v noci na mě roztouženě troubil snad ze všech míst v Brně: z Králova Pole, z Řečkovic, z Kohoutovic, z Bohunic, z Horních Heršpic, z Komárova, z Pisárek, z Maloměřic, z Černých Polí, ze Starého Lískovce, ze Zábrdovic, z Husovic a někdy byl slyšet i ze Sadové a z Lesné. Nakonec jsem jeho volání vyslyšela a spářili jsme se doma tak, až se třásl strop a tatínek se ráno divil, proč máme na balkóně jelení trus. Potom jsem dvanáct let sloužila jako domácí učitelka manželky inženýra Pařízka, která se příliš vžila do role jejich mrtvé dcery, takže jsem s ní musela probírat všechno od začátku, včetně vlastivědy. Péťo, já jsem tě slyšela! Já mám ostrý sluch, abych slyšela Brunovo volání, až se zase jednou ozve! Šeptal jsi Kláře, že moje fantazie je křečovitá a že můj příběh je plný autorské svévole! Přiznej se! Petřík: (dotčeně) Tož toto jsem neřekl, babi. Vážně. Soňa: Ne? Tak cos jí to říkal? Petřík: Že je to celé pěkná kokotina. Soňa: Tak, Petřík, alou spát! A šupem, lotře! Víš, kdo vychovával mého syna Martina?Kapr! A napumpoval do něho celý vesmír vědomostí, celou sumu lidského vědění, od prvých poznatků milétské školy v 6. století před Kristem až po takzvaný nový determinismus zplozený Planckovou teorií, a ty, Péťo, místo abys byl aspoň trochu vděčný, že tebe vychovává hodná teplokrevná babička a vypráví ti nesmrtelné příběhy, které jsou klíčem k tajemství lidské existence, se chováš takto škaredě! (Petřík spokojeně odchází) Soňa: No co je, Adélko? Tobě se to snad také nelíbí? Adélka: Nelíbí, babičko. Soňa: (uraženě) Ale co se ti na tom, děvče, nelíbí? Adélka: Tož já nevím, babičko. Snad že je to tak fantastické a výjimečné, až je to vlastně nudné. Když može být prase plukovník, už mě pak vůbec nic nepřekvapí. Soňa: Tak hybaj tež spát, děvčico protivná! Chtěla jsem vás zítra vzít šalinó na prýgl, ale doma budete! (Adélka radostně běží za bratrem) Soňa: Parchanti nevděční! Ta televize je dočista zkazila. (Ozve se slabé zapískání) Soňa: (nejistě) Bruno? Jseš to ty? (Oknem vstupuje Bruno v podobě sviště) Bruno: (omluvně) Tentokrát nic moc, co? Soňa: (otráveně) To teda jo. (lehá si na postel) No tak pojď ke mně, sysle! Bruno: (uraženě) Svišti! Soňa: (zamyslí se) A není to nakonec vlastně jedno?
Jáchym Topol O perníkový chaloupce
(1) SKLEP JE DIVADLO. MACECHA. JAK TO BYLO S PSICÍ. PODRŽELA MI, NEBO NE. NEVIM. BYL JSEM SJETEJ.
Panství krutosti zářilo v barvách jasných jako nebe. Macecha seděla na všem jako betonovej blok, nemohli jsme se hejbat, byli jsme jako sviňky pod kamenem, drali jsme se ven, kličkovali. Navlíkla nám obojky jako poraženejm Apačům a na střechu umístila kulomet. Lexa říkal, že to je jenom satelitní anténa, ale my jsme mu nevěřili (nevěřili jsme mu ani to, že je Lexa – podle mě to byl buďto Jícha, nebo David). Zalézali jsme do temných děr nebo do sklepů, kde to potřebným způsobem smrdělo hnilobou a vlhkostí a kde byl uchovaný neporušený stlačený čas. Někdy to tam dole bylo tak natlakovaný, že nám s Psicí krvácely uši jako potápěčům. Z náměstí k nám doléhalo hučení. Napadlo mě, že na nás Macecha poslala tanky. Čínská varianta. Vysunuli jsme tykadla a vysílali signály kmene, protože Psice věděla, že když chceme přežít, musíme mít svůj kmen. Dělala mě, abych já potom mohl dělat někoho jinýho, aby byl kmen. Já jsem se pokaždý udělal první, a potom i ona. Nejdřív jsem si ale sundal trenýrky a ona krčila čenich a větřila pachy. Byl to obřad kmene v obklíčení, v mizernejch hygienickejch podmínkách. Chytil jsem ji tesákama za kůži a ona mi do ucha štěkala věty o touze. Neslyšel jsem její hlas, byla to jen představa písmen, který se skládaly do slov, do pahýlů našeho slovanskýho jazyka: „Syrový maso. Pedygrípal. Psí konzervy.“ „Potoku! Mařenko! Pojďte, jdeme do lesa!“ uslyšeli jsme fotra. Před ním jsem hrál roli veselého, zvídavého chlapce a nosil domů jedničky. Ta malá způsobná holčička, co mi teď nehtama rozsekávala kůži, chodila dvakrát týdně na latinu k bývalému knězi. „Učila ses?“ „Jo jo.“ „Tak se předveď.“ „Post coitum omne animal triste.“ Nemohla pořádně vyslovovat, protože na jazyku ještě měla moje semeno. Bílá psice. Moje sestra.
(2) SVOBODA JE LUDVÍK. KOLIK JE HODIN. KOLIKA V LESE JE NEPŘÍJEMNÁ.
A pak jsme stáli uprostřed lesa, temnýho, a fotr nikde. V dálce bylo slyšet pravidelný klepání: fotr buďto pověsil širočinu archetypálně na strom, nebo si jako obvykle vyklepával pytel. Byla svoboda. Nahoře bylo modrý nebe a dole jenom tráva rozrytá od divokejch prasat. Psice zavětřila a řekla, že to nebyly prasata, ale svině Laosani, který chvíli před náma vysbírali všechny lysohlávky. Naštěstí jsme měli ještě ohnivou vodu. Chvíli jsme pili a potom projel kolem Sioux na koni, ale mě vždycky víc zajímali Apači v rezervaci, tak jsem na to hodil bobek a Psice ho sežrala. Nejlepší by samozřejmě byl Apač v Osvětimi, ale na takový časový smyčce by se oběsil i větší umělčík než já. Ale to nebylo podstatný. Podstatný bylo, že jsme vylejzali z vydejchanýho Kanálu. Vylejzali jsme vopatrně, aby nás hned nedostal vzduch nebo konzum. Nebe bylo rudý a tma sjížděla dolů jako tlustej feťák na tobogánu. „Jakej je měsíc?“ zeptal jsem se. „Nebude v noci zima?“ Chtěl jsem se učit žít, ale měl jsem kurevskej hlad. Kanál mi sice naplnil srdce, jenže teďko šlo o žaludek. Psice zahlídla pole a v něm postavenýho strašáka. „Hele, strašák,“ vyštěkla radostně. „To tu budou někde lidi. Teda ne lidi, myslím nádraží nebo tak něco.“ Běželi jsme do pole, bok po boku, ale strašák se najednou pohnul. Uviděl jsem, že je to Bohler. Možná to nebyl Bohler, ale Rudolf, a docela dobře to moh bejt i Kremlička. „Musíme pryč,“ povídá. „Jdou po nás.“ „Kdo zas?“ „Timur a jeho parta. Pravoslavný. Možná taky Žen Šen a tyhle lidi. Jde tu vo kejhák.“ Tyhle debaty neměly cenu. Koneckonců jsem pořád měl tu pistoli. „Musíme najít Sachra,“ řekl jsem. „Prodám mu nápad na muj mongolskej román a nažerem se.“ „Ty máš nápad na román?“ „Myslel jsem, že by to celý mohlo bejt jako vo jurtě.“ „Radši vylez na strom,“ řekla Psice a překousla mi podkolenní šlachu. Projevy její lásky byly hrozně komplikovaný. „Vono to bude přeci jenom jistější.“ „Šišky nežeru. Nejsem žádnej posranej datel. Dal bych si cuc na špejli s herákem.“ „Datlové maj šišky v paži, blbče. Lez nahoru!“ Musel jsem tu kojotí mámu poslechnout. Když jsem rozhrnul poslední větve, uviděl jsem ptačí hnízdo. Holátka nevopeřený ke mně natahovaly zobáčky, a tak jsem rychle všechny uškrtil, protože já musím pro něhu vždycky až na práh smrti. Potom jsem se rozepnul a hezky popořadě jsem ty ptačí mrtvolky pomočil. Kdyby mě viděla Macecha, poslala by mě k nějakýmu zmrdovi psychiatrovi, kterej by mi svý zapíčený otázky strkal do prdele, ale byl jsem už svobodný Tvor. „Co vidíš?“ Vrátil jsem Rudou žílu do vigvamu a rozhlídnul jsem se. „Světýlko. Fůru světýlek. Jestli žrádlo svítí, tak jsme za vodou.“ „To bude Zóna. Nebo Jarda Róna.“ Uviděl jsem reklamu na volkswagen. „Ne,“ řekl jsem. „To je Berlun.“
(3) BERLUN. BABY SITTING. PŘIVEDE STIGMA. ICH BIN BÁNHOF. DU BIST KOMUNIST. LETISKO TRI DUBY. PŘICHÁZÍ NESLITOVNOST.
Sedíme s Psicí a Jíchou (tak to nebyl Kremlička, ale Jícha) na nějaký štráse, spokojeně hulíme, a najednou kontrola. Nejdřív mě napadlo, že zdrhneme, ale pokrotil jsem svý rozechvělý svaly a nervy a uvažoval jsem nad tou nespravedlností: Je tu asi milión lidí, my máme perfektní kradený saka, vypadáme přesně jak tuzemci okolo, ale ty fízlové jdou pokaždý rovnou k nám? Proč? „Máme to napsaný v ksichtě,“ povídá Pernica. „Gúten ábend,“ povídám chlupatejm, který nám svítěj do ksichtů baterkama. „Ich bin čechiše šriftštelr Potok. Kajne gastarbajtr. Kajne teroristn. Fárn dojčebán, esn vínršnicl ódr štrúdl. Warúm hergot imrvére kontrol?“ „Jedno vysvětlení bych možná měl,“ povídá policajt česky a já na něj vytřeštím oči. Je to takovej švihák. Rozhlídnu se a vidím, že sedíme před Nonstopem u Anděla v 5. čtvrti. Ucítil jsem čpavý pach starců a zkaženej vlašák. Nebe bylo už zase rudý a na ramena mi kapala krev. Kráp, kráp. „Vy se bůhvíproč pokoušíte mluvit německy a kromě toho nemáte boty, což v únoru působí přinejmenším zvláštně,“ pokračuje klidně Švihák. „Vaše přítelkyně je od pasu dolů úplně nahá a váš kamarád se evidentně pomočil a navíc si ještě teď olizuje z prstů kanagon.“ „Jo tak,“ pochopil jsem. „Tak to sorry.“ „Jestli vás tu najdem za deset minut, tak vás sbalíme.“
(4) A PAK JI POTKÁM. FOGLAR. V ŘECE JE BOBR.
Říkali jí Černá, ale zvracela žlutou pěnu. Zkrátka vosa. Ukázal jsem jí ježka v kleci a fotky Foglara a ona mě vzala pánví do ramene, čímž vzniklo monumentální ticho počínající náklonnosti. „Myslel jsem, že seš Smrt,“ povídám. „No jo, trochu jsme včera pařili, znáš to.“ Brala mě klidně, jako brána. Klidně si brala ze skříně i věci Psice – ty šaty, co měla Psice na biřmování a tak. Brala ostatně kdeco, já taky. Uťal jsem řeč ulice, měl jsem v sobě řeč sestry. V noci byla Stvůrou a její ucho mi připomínalo lasturu. Někdy jsem ji v noci vzbudil a šeptal do něj, abychom jeli do Kambodže, protože chci pochopit, kdo byl Pol Pot. Měla potom červený oči, protože byla hrozně citlivá, ale tvrdila, že je to z nevyspání. Byli jsme taky na Othelovi, kde nafackovala uvaděčce, že se to divadlo naváží do negrů. Na sedadlo přilepila žvejkačku, takže jsem viděl, že je to opravdu velká žena. V mým srdci byla láska, ale někdy jsem jí dával přes obličej polštář, abych mohl zůstat sám se svejma šklebama.
(5) ZAJETÍ. TRAŤOVÝ SVRŠEK. KULOVÝ SPODEK. VIGINGOVÉ.
Vůbec nevim, jak jsme se u toho baráku ocitli, a je mi u prdele, jestli to chápe čtenář, protože já a čtenář jsme ve válce. Takovej normální blickríg. V tom doupěti ovšem vařili ten nejlepší matroš, jakej jsem kdy poznal. To nebyl barák, to byla Perníková chaloupka. Zaklepal jsem a voni mi votevřeli. Fascinuje mě, jak tohle občas funguje. Jednoduše zaklepete a voni vám votevřou. Nebo si stoupnete někde na tramvajovej ostrůvek a za chvíli skutečně přijede tramvaj. To mě pokaždý dostane. Za dveřma stála baba Jaga, na holý hlavě měla zaschlý stroupky a na rameni krysu, která si odbarvila srst kysličníkem. „Kdo mi to tu loudí perníček?“ zaskřehotala. „Éto ja.“ „Durak. Što chóčeš?“ „Výlet do zásvětí. Malej trip za zrcadlo. Zájezd s Alenkou. Vstupenku do tunelu.“ „Éto seriózno. Ja rabótaju v étoj industrii…“ „Další zasranej feťák,“ zakvičí krysa. Přiběhli dva chlapi a jeden z nich mě říznul břitvou do obličeje. Byl jsem rád, protože bolest mi vždycky pomáhala pochopit, kdo jsem. Kdykoliv jsem měl pochyby, vzal jsem nůž, vrazil si ho do stehna a hned jsem to věděl: jsem magor. Připadalo mi, že dozvědět se to s nožem v ruce je snazší a důstojnější, než hledat v bílý lakovaný kabelce občanku. Abram s Kubíkem nás s Psicí vzali a hodili do komory. Možná to nebyl Abram s Kubíkem, ale Žralok s Věrou, ale moh to bejt i mladej Křepelka s někým od filatelistů. Na tom nezáleželo. Důležitý bylo vědět, že jsou buďto z Barmy, nebo ze Zakarpatský Rusi, a že verbujou vietnamský stánkaře do protikomunistickýho odboje v Torontu. Jiný možnosti tu nebyly. V noci jsem měl sen. Padal jsem u Anděla do tý hluboký jámy, co má na okraji turnikety. Dole na mramoru jsem se roztříštil. Zase jsem měl všude krev. „Na eskalátoru se musíte držet,“ radili mi. Potom jsem se na ulici pohádal s dlažební kostkou. Obviňovala mě, že jí nedávám pocit, že je jedinečná. Seděla pod lucernou a pohybovala němě rty. „Drž hubu, píčo,“ zařval jsem a hned jsem se jí omlouval. Naštěstí nás ráno vzbudila baba. Nebe bylo pořád rudý a všude se povalovaly injekční stříkačky. Řekla, že nejdřív nás trochu vykrmí a potom nás upeče. Nabídla mi pět set marek za každý čtení. „Oukej, dala bych si horkou čokoládu a dva kroasány,“ řekla Psice. Možná to byla Naďa, a tak jsem ji hned oklátil, abych rozptýlil oboustranný pochybnosti. Měl jsem příjemnej pocit, jako bych jí to dělal přes džíny, ale když jsem v jednu chvíli otevřel oči, došlo mi, že to je ta krysa. „Hlavně se mě neptej, jestli se mi to líbilo,“ povídá krysa. „Měla jsem totiž pocit, že jsi duchem někde jinde.“ „Zrovna jsem si šlehnul. Co bys chtěla?“ „Abys o mně napsal knihu. Čet jsi Grasse?“ „Směšnost a hrůznost jsou sestry,“ uzavřel jsem to.
Pracovní porada Kritické přílohy RR (divadelní hra)
Osoby a obsazení: šéfredaktorka: Terezie Pokorná redaktoři: Viktor Karlík, Michael Špirit stálí přispěvatelé: Bohuslav Blažek, Libuše Heczková, Martin Hybler, Vladimír Just, Antonín Kosík, Andrej Stankovič, Petruška Šustrová, Ondřej Štindl redakční novic: Josef Nový
(ukázka ze III. jednání) Just: A já si právě kladu otázku – Pokorná: (přeruší ho, káravě) Jisté otázky by si kritici, užívající toto označení, snad již klást neměli… Chtějí-li například na sklonku této dekády čtyři známí intelektuálové na obrazovce debatovat o kvalitě Vieweghových románů, dopouštějí se před zraky národa zbytečného faux pas: nemohou-li si už pomoci, co kdyby pro změnu chvíli dělali neplacenou reklamu třeba románům Haliny Pawlowské? (Just se provinile přikrčí) Hybler: (přemítavě) Viewegh je cynik píšící pro cyniky. Říká jim, ať se baví, že je to v pořádku a že jsou ohromní. Přitom se tato hra odehrává ve zděděných totalitních rámcích, které se během tří generací dostaly zřejmě až na elementární pavlovovskou reflexní rovinu, a fungují neuvědoměle a zcela automaticky, ovšem kvůli stále stejnému cíli, jímž je bezduchost a exterminace lidství. (Dlouhé ticho) Šustrová: (obdivně) Geniální diagnostik a filosof Martin Hybler! Novic: (odkašle si) Promiňte, ale já tomu nerozumím. (Překvapené ticho) Pokorná: A čemu nerozumíš, mladej? Novic: (omluvně) Tomu, co řekl pan Hybler. Proč by bezduchost byla pro kohokoli cílem? To cizí slovo, přiznám se, neznám… Pokorná: (s pohrdavým povzdechem) Ty asi budeš pro redakci velkej přínos, co? (rázně) Co máte dál? Štindl: (skromně) Udělal jsem Kolju, Jízdu, Záhradu a Buty. Pokorná: Buty? No konečně. Kdykoli slyším, jak si někdo z mých známých zpívá Františka Dobrotu, zmocní se mě – jako ostatně kdykoli, když se někomu líbí něco jiného než mně – bezmocný údiv. Štindl: (souhlasně) Ve mně to zase vzbuzuje krvelačnost. Ta jejich deska je rafinovaná zvrhlost. Prvotní atak agresivity po jejím poslechu už sice naštěstí pominul, ale když jsem si to pustil poprvé, měl jsem chuť poslat na ně pár zfetovanejch negrů s letlampou a kleštěma, aby jejich prdel poznala, co je středověk. (Smích) Novic: (odkašle si) Promiňte, ale – Pokorná: (výhružně) No co je zas?! Novic: (rezignovaně) Už nic. Pokorná: Tak dál! Kosík: Já jsem dopsal ten článek o televizi Zavřená televize – otevřená skutečnost. (cituje z papíru, který má před sebou) „Vypneme-li televizi, nic podstatného se nezmění. Vypneme-li televizi, televizní svět s námi zůstává. Vypnutím televize televizní svět nekončí. Zhasneme-li televizi, televizní svět teprve začíná. Vypneme-li televizi, nic podstatného se na televizním světě nezmění.“ (Dlouhé uznalé ticho) Just: Přiznám se, že statě Antonína Kosíka o televizi hltám v Kritické příloze Revolver revue jako první. Jsou při vší nactiutrhačnosti vtipné, dobře napsané, v každém odstavci nápadů na pět esejů. (Všeobecné přikyvování. Novic po chvíli též váhavě přikývne) Blažek: Víte, co musím znovu a znovu obdivovat já? Jak všechny články v Kritické příloze, samozřejmě včetně těch mých, jsou podloženy analýzami tak podrobnými, jako kdyby za článkem byl objem práce srovnatelný se seminární prací, ne-li diplomkou. Jak k tomu, Terezo, autory donutíte? Pokorná: Vybíráme si autory, kteří jsou – jako například vy nebo já – chytří a vzdělaní a u nichž se dá předpokládat, že nebudou něco odstřelovat od boku ani publikovat názory jen proto, že je zrovna napadly. Blažek: Aha. Myslel jsem si to. Pokorná: Tak dál. Teď mě napadá: neměl by někdo udělat toho Peňáse? Špirit: (pyšně) Já ho udělal. (čte) „Skoro nikdy není v jeho recenzích nic ,špatně‘, ale taky tam není nic, o čem by se dalo přemýšlet jako o podnětu k diskusi. K tomu přistupují vážnější výhrady: sečtělost bývá někdy vydávána za hlubší (filosofickou nebo historickou) vzdělanost, kterou však bohužel není. Takový Roland Barthes, připomenutý nad Kratochvilem –“ Pokorná: (přeruší ho) Dobrý. Co mimochodem ten Kratochvil – udělá ho někdo? Špirit: Toho už udělal Martin Hybler. Hybler: To jsou jen takové příběhy do kapsy… Pokorná: Tak dobrý. Kdo dělá Hodrovou? Heczková: Já. (namátkou cituje) „Pí Hodrová se marně snaží proniknout za brány jevového světa… spoléhá na své teoretické floskule, na něž přilepuje ‚život‘, zatímco skutečný život v jejích textech necítíme… protože nepostupuje od materiálu k tezi, ale naopak, daří se jí umělecké dílo úplně znehybnit…“ Pokorná: Ale jo. Tak dál. Koho uděláme dál? Koho nemáme udělanýho? Kdo je dál slavnej? Přemejšlejte, lidi, nespěte mi tu! Hybler: Co Kundera? Toho už jsem taky udělal. (čte) „Ke svým textům pohříchu přistavuje dosti nejapné reflexivní či pseudoreflexivní patro, kde hloubá o banálních abstraktech, jako je těžkost a lehkost, pomalost a rychlost, nesmrtelnost a podobně…“ Pokorná: Není to zbytečně zdvořilý? Nechtělo by to přitlačit? Hybler: (přemýšlí) Tak co třeba „velkohubě hloubá“? Pokorná: To je lepší. Takový jako… podloženější. Novic: (odkašle si) Promiňte, ale – (Všichni k němu vzhlédnou) Novic: (ostýchavě) Proč musí být ten, koho kritizujeme, slavnej? Pokorná: (podrážděně) Co je to za blbou otázku? Ježišmarjá, vysvětlete to tomu trotlovi někdo. Stankovič: (znuděně) Protože bourání posvátných krav je součástí naší každodenní řeznické práce… Pokorná: Jasný? (novic rozpačitě přikývne) Tak dál. Udělal někdo tu Kriseovou? Novic: (pro sebe) Obejmout ji by bylo krásné. Hovořit s ní je ovšem strašné. Pokorná: Já to slyšela! Kdo to řek?! (Zaražené ticho) Novic: Jan Hanč. (Zaražené ticho) Pokorná: Tak to máš kliku… Hybler: (smířlivě) Tu Kriseovou udělám já… Šustrová: (obdivně) Geniální diagnostik a filosof Martin Hybler! Novic: (téměř neslyšně) Zato tuhle bych objímat nechtěl… Hybler: Ta její Klíční kůstka netopýra, to je nepodařená verze Červené karkulky bez babičky… Pokorná: Dobrý. Kdo si vezme Pawlowskou? Kosík: Ha ha, Malina Hawlowská, ha ha! Just: Fakticky je vtipnej! Šustrová: (volá) Já! Tu si beru já. A chci taky Fischerovou! Blažek: Lidem zvenčí, Terezo, může asi váš časopis připadat jako za každou cenu ostrý a skoro nenávistný. Ale když ho pak člověk pozná uvnitř a oblíbí si ho, zjistí, že to je takový mohutný investigativní orgán, který pořád vyhledává problémy, témata a opomenuté, zapomenuté nebo neopotřebované lidi. Pokorná: Jsem ráda, že to takhle vidíte. Pokud tomu tak je, vyplývá to z toho, že nikomu z nás tří, kdo ten časopis děláme, není lhostejné, co vidíme kolem sebe. Novic: (téměř neslyšně) Například něčí úspěch. Blažek: Ačkoliv s vaším časopisem soustavně spolupracuji, pořád si připadám jako někdo, komu, kdykoli by výrazně selhal, by byl text hozen na hlavu. Mám dojem, že prostě nepěstujete žádné kamarádšofty… Pokorná: Asi to tak je. Blažek: Nemáte ani profesorské brýle, ani zatrpklé vrásky okolo úst. Nevypadáte jako oběť svého přísného kritického povolání. Jak to děláte, odkud berete takové zázemí síly? Zřejmě v tom velmi významnou roli hraje váš manžel Viktor Karlík. Pokorná: Proto jsem si ho vzala. Mimochodem, kde je? (Přichází Karlík) Karlík: Tady. Byl jsem pro ty naše sono-fotky! Heczková: Jaký sono? Na co? Pokorná: To jsou přece ty naše žlučníky. Do příštího čísla. Fotky našich rukou, nohou a zátylků už jsme použili mockrát. Chtělo to něco originálního. (Všichni si prohlížejí snímky) Šustrová: Jé, ty jsou velký! Jak to že jsou všechny tak velký? A čí je, proboha, tenhle? To snad musej bejt plíce! Karlík: (podívá se na snímek) Ne, je to žlučník. To je Honzy Rejžka.
Michal Viewegh Povídka o manželství a o sexu
(1) Víkendy neměl Oskar nikdy příliš v lásce; dokonce i v dobách, kdy jeho manželství fungovalo ještě dobře, se v sobotu ráno většinou probouzel s doslova fyzickou nechutí být tím báječným manželem, který u snídaně vtipkuje s manželkou a se synem a potom pro ně vymyslí nějaký fantastický výlet… Ani po rozvodu se jeho vztah k víkendům příliš nezlepšil; mnohem raději měl všední dny – hlavně to nanejvýš příjemné vědomí, že v době, kdy on teprve vstává z postele, jsou všichni lidé v téhle zemi už aspoň tři hodiny v práci. Navíc většina holek, které znal, odjížděla často v pátek z města ven, a Oskar pak tak jako dnes trčel v Praze sám. Naskládal špinavé nádobí do myčky značky Whirpool, spustil příslušný program, přešel do obývacího pokoje, posadil se na italskou koženou sedačku značky Natuzzi, nalil si do masivní sklenky z broušeného skla dvanáctiletou skotskou značky Teachers – a potom už jen odevzdaně čekal, až se ohlásí obvyklá předvíkendová sklíčenost. Usrkával whisku a ponuře přitom listoval telefonním seznamem v ohma- taných deskách, z něhož ovšem mohl použít sotva šest nebo sedm čísel dívek, které neměly chatu ani chalupu, a tudíž snad zůstaly v Praze. Takové paběrkování bylo ale pod Oskarovu úroveň, a tak nezavolal nikomu.
(2) Právě když se ve vaně marně pokoušel zahnat počínající depresi masturbací (bůhvíproč stále nemohl dosáhnout orgasmu), zazvonil telefon. Oskar chvíli bojoval s vlastní hrdostí, ale potom se prudce vztyčil, vylezl z vany a nahý přeběhl k nejbližšímu bezdrátovému přístroji značky Panasonic (v bytě měl celkem tři): volala autorka jeho slovníkového hesla z připravované publikace Největší osobnosti české literatury XX. století, neboť si potřebovala ověřit některé údaje. „Můžete mi, prosím, říct, jaký je celkový náklad Báječných let pod psa?“ zajímalo ji. „Prodalo se něco přes sto tisíc výtisků,“ řekl Oskar naoko znuděně. „A do kolika jazyků jste byl celkem přeložen?“ chtěla dále vědět. „Do dvanácti,“ odpověděl Oskar a zamířil k zrcadlu. Všiml si, že erekce kupodivu nejenže neodezněla, ale očividně ještě zesílila. Takovéhle ztopoření snad ještě nezažil. „Do kterých konkrétně? Můžete mi to, prosím, nadiktovat?“ „Samozřejmě,“ řekl Oskar už poněkud ochraptěle. „Do angličtiny, francouzštiny, němčiny, ruštiny, italštiny, holandštiny –“ „Moment, prosím,“ požádala ho paní na druhém konci linky. Slyšel, jak si jeho informace rychle zapisuje. Snažil se přicházející vyvrcholení ještě chvíli oddálit, ale nepodařilo se mu to: když dospěl ve svém výčtu k hebrejštině, poměrně hlasitě se udělal. „Jste v pořádku?“ zeptala se literární badatelka starostlivě. „Ano,“ řekl Oskar zadýchaně. „Jenom jsem onanoval.“ Odzbrojující upřímnost, připomněl si, je jeho nejsilnější zbraň. Masturbují samozřejmě skoro všichni – ale jenom on má odvahu o tom takto otevřeně psát. Ten telefonát mu zdvihl náladu. Pomohl mu uvědomit si, kdo je a kam patří: ne do barů, ne do dívčích ložnic, ale do encyklopedií a učebnic. Tam je jeho místo. Náhle neměl nejmenší chuť scházet se s nějakými hloupými dívkami. Zavolal svému příteli Helmutovi, poslednímu literárnímu kritikovi, s kterým ještě mluvil, a pozval ho do kavárny Louvre. Dají si dobrou večeři a pár láhví vína a budou si povídat o literatuře… Už se na to docela těšil.
(3) Na chodníku před kavárnou si všiml dvou mladičkých dívek, které studovaly fotografie ve vitríně přilehlého jazz-klubu Reduta. „Kdo je ten prťavej dědek?“ ptala se jedna, avšak kamarádka neměla tušení. „To je Bohumil Hrabal, spisovatel,“ informoval je s úsměvem Oskar. Věnovaly mu krátký podezíravý pohled. Potom nepatrně přikývly, ale okamžitě se otočily nazpět k fotografiím. Ještě ho nepoznaly, ale Oskar zůstával klidný. „A ten s tím saxofonem – to je kdo?“ prohodila ta vyšší. „A ten vedle něj?“ řekla druhá. „Ten se saxofonem je Bill Clinton,“ pravil Oskar. „A ten chlápek vedle je Václav Havel.“ „Vážně? Náš prezident?“ pravila vyšší z dívek jakoby nedůvěřivě a tázavě se k Oskarovi otočila. Oskar se nepřestával usmívat. Teprve nyní přelétlo její rozkošnou tvářičkou překvapené poznání. „Jé, vy jste pan Viewegh, že jo?“ Také druhá z dívek si v náhlém úleku zakryla hezky vykrojená ústa. „Ano,“ řekl spokojeně Oskar. „To jsem já. Přímo před vámi. Se všemi svými kosmetickými chybami.“ „Nelžete,“ řekla dívka škádlivě. „Vždyť vůbec žádný nemáte.“ Nějakou dobu bylo ticho. „Teda to je fakt náhoda, co?“ řekla dívka. „Že jsme vás potkaly… Zrovna my dvě…“ Oskar si je nepokrytě prohlížel. Ta vyšší měla velká, mimořádně krásná ňadra; v ruce držela červenou nákupní tašku, jejíž obsah ji stále čímsi přitahoval. Menší dívka nebyla na první pohled nic moc, ale ve vlasech měla docela sexy berušku, a navíc – jak si Oskar všiml – měla hřbet ruky popsaný vzorečky z chemie; to byl detail, kterému Oskar jen málokdy dokázal odolat. „No že jo?“ řekl. „To by se mělo oslavit. Taková neuvěřitelná náhoda.“ Menší dívka se rozpustile zasmála. Oskar cítil, jak se mu hrne krev do slabin. „No tak skvělý,“ řekla. „A kdy jako?“ „Hned,“ řekl Oskar. „Když se můžeš udělat hned, neodkládej to na zítřek.“ Dívky se zasmály: menší dlouze, její hezčí kamarádka jakoby smutně. „Tak co?“ řekl Oskar a netrpělivě přešlápl. „Když my se musíme nejdřív doma zeptat,“ nakrčila nosík ta menší. „Tak se zeptejte,“ řekl Oskar. „A potom přijďte nahoru do Louvru. Platí?“ Dívky na sebe pohlédly. Vyšší po chvíli váhání zasmušile přikývla. „Platí,“ řekla ta menší.
(4) „Každý nemůže vidět pravdu, ale každý může být pravdou, říká Kafka,“ promlouval právě k Helmutovi Oskar. „Jestliže tedy zjevně nejde o to vidět pravdu, ale být pravdou, tak potom máme na kritikovi právo žádat nikoliv: učiňte, abych věřil vašim slovům, nýbrž: učiňte, abych věřil vašemu rozhodnutí promluvit.“ „To máš pravdu,“ souhlasil Helmut. „Jediným měřítkem kritického projevu je jeho, ehm, oprávněnost.“ Na okamžik se zamyslel a napil se vína. „Kritika,“ pokračoval, „je hluboká, lépe řečeno profilovaná četba; objevuje v díle jistou srozumitelnost, a tím je ovšem dešifruje a podílí se na nějaké jeho interpretaci. Avšak to, co odhaluje, nemůže být označované – un signifié, je to jenom, ehm, zřetězení symbolů, homologie vztahů. Smysl, jejž kritika plným právem připíše dílu, je nakonec jen další rozkvět symbolů, jež dílo vytvářejí.“ „Přesně!“ zvolal Oskar. „Kritika není přece překlad, kritika je perifráze. Nemůže si činit nároky na odhalení ,obsahu‘ díla, neboť tímto obsahem je sám subjekt, to jest absence: každá metafora je znak bez obsahu a symbolický proces štědře vyslovuje tuto odlehlost zaznamenaného jevu – signifié! Kritik může jen pokračovat v metaforách díla, a nemůže je redukovat!“ „To jsi, ehm, postřehl správně,“ musel připustit Helmut, překvapený Oskarovou erudicí. „Takže souhlasíš, že Tonda Kosík je idiot?“ „No,“ svraštil Helmut holé čelo, „souhlasil bych, že je neplodné přetvářet dílo na vyslovenou zřejmost, protože potom okamžitě už o něm není co říci, a není přece funkcí díla, aby zavíralo ústa těm, kdo je čtou – ale stejně tak je marné hledat v díle, co chce říci, aniž to říká, a předpokládat nějaké konečné tajemství, protože až by se odhalilo i to, rovněž už by nebylo co dodat. Ať se říká o díle cokoliv, zbude v něm vždycky jazyk, subjekt, absence, stejně jako na počátku. Prokrista, koukni na ty kozy!“ Oskar se podíval týmž směrem. „Á, moje nové kamarádky!“ zvolal potěšeně a povstal, aby přicházející dívky uvítal. Obě se doma převlékly, ale vyšší z nich měla stále onu červenou tašku.
(5) „A co že vypadáš, Žando, pořád tak smutně?“ chtěl vědět Oskar, jakmile se vzájemně představili. „Chcípla ti snad dneska želva?“ Dívky na sebe překvapeně pohlédly. „Jak to víš?!“ vyhrkly unisono. „Úkolem spisovatele je vidět hlouběji než jiní,“ pravil Oskar spokojeně a významně mrkl na Helmuta. „Kromě toho jsem onu želví mrtvolku před chvílí zahlédl v tvojí tašce…“ Helmut s odporem nahlédl do tašky a chytil se za hlavu. „A proč to mrtvé zvíře probůh taháte s sebou? To je hnus!“ „Nedokáže se s ní prostě rozloučit, nechápeš to?“ hájila Vanda kamarádku. „Nedokážeme ji jen tak… pohřbít.“ Při slově pohřbít se Žanda rozvzlykala a ostýchavě skryla svou tvář na Oskarově rameni. Oskar ji objal kolem ramen a dvěma prsty se přitom zlehka dotkl jejího ňadra. „Dvakrát už jsme ji pohřbily,“ vyprávěla Vanda, ale Oskar si dobře všiml jejího žárlivého pohledu, „ale pokaždý jsme ji zase vyhrabaly…“ „Odporné! Dětinské!“ konstatoval Helmut. „Směšné!“ Žandiny vzlyky zesílily. Oskar na ňadro opatrně přiložil třetí prst. „Říkáš směšné?“ oponoval. „Co je směšné? Všechno, pokud se to děje někomu jinému, napsal Voltaire. I drobné starosti stačí k tomu, aby nám otrávily život, jestliže nemáme velké, píše Swift. Ale což je to ostatně otázka velikosti? Nebylo dosud filosofa, který by mohl trpělivě snášet bolení zubů, píše Shakespeare.“ „Ty asi hodně čteš,“ řekla Vanda obdivně. „Že jo, že hodně čteš?“ „Sem tam si skutečně něco přečtu,“ připustil Oskar skromně a podal Žandě papírový kapesník. „Knihy jsou němí učitelé – jak říká Gellius. Četba, napsal Ruskin, je rozhovor s lidmi mnohem moudřejšími a zajímavějšími, než jsou ti, s nimiž se můžeš seznamovat kolem sebe.“ „Jdu si číst,“ prohlásil Helmut. „Počkej,“ řekl Oskar a volnou rukou ukázal na červenou tašku. „Bolest druhých nám pomáhá nést tu naši – píše Goethe.“ V příštím okamžiku přistoupil k jejich stolu neznámý muž a beze slova na něj položil několik ozdobných přívěšků na klíče a malou papírovou kartičku: Děkujeme, že koupí tohoto přívěšku pomáháte sekundárně negramotným lidem, stálo na ní. „Ne, děkujeme,“ odmítl muže Oskar příkře. Muž přívěšky lhostejně posbíral a beze slova přešel k sousednímu stolu. „Kdo to byl?“ chtěla vědět Vanda. „Martin Hybler,“ řekl Oskar. „Literární kritik.“ „On je sekundárně negramotný?“ zajímala se Vanda. „Co to znamená?“ „Umí číst, jakž takž rozumí jednotlivým slovům, ale když si je složí do vět, ztratí pro něho smysl. Nechápe nic z toho, co čte.“ „Chudák,“ řekla Vanda soucitně. „Chudák? Kretén je to!“ řekl Oskar. „Ale co, pojďme si objednat šampaňské!“ „Já bych si dal želví polívku,“ zasmál se Helmut.
(6) Díky skvělému šampaňskému dívky na Helmutův krutý vtip rychle zapomněly, ale asi po hodině došlo u jednoho z nedalekých stolů k nepříjemnému incidentu: jakýsi host se hlasitě rozčiloval kvůli dvěma gramatickým chybám v jídelním lístku – křičel, že jídlo může být sebelepší, ale jakmile je v jeho názvu chyba, nedokáže je prý vůbec pozřít. „Co je to za vola?“ smála se Žanda. „To je Jaromír Slomek,“ informoval ji Oskar. „Kritik.“ Helmut na Oskara vyčítavě pohlédl, ale Oskar dělal, že si jeho pohledu nevšiml, neboť když před chvílí pohlédl na Žandu, věnovala mu nepokrytě významný pohled. Oskar krátce, čistě ze zdvořilosti pohlédl i na Vandu, která na něho zbožně hleděla už od začátku, ale potom se pohledem vrátil ke své favoritce. „Pohleďte,“ zvolala náhle Vanda. „Támhle pod stolem někdo zvrací! Támhleten nepohlednej malej zrzek! Fuj!“ Oskar pohlédl směrem, kterým se ubíral její pohled. „Hle, to je Jan Rejžek! Kritik…“ Žanda znechuceně odvrátila svůj pohled. „Fuj, to je nevzhledné,“ pohlédla na Oskara. „Pojďme pryč!“ „Dobře,“ hleděl souhlasit Oskar. „Poohlédneme se po něčem jiném.“
(7) Cestou na diskotéku, již navrhla Žanda, se na potemnělé ulici stali svědky další nemilé příhody: jakýsi muž středního věku se pokusil ukrást peníze žebrajícímu slepci; rozhořčený dav mu v tom ale naštěstí zabránil a předal onoho bezostyšného cynika přivolané policejní hlídce. „Co to může být za člověka?“ vrtěla hlavou rozzlobeně Vanda. „Že se nestydí – okrást slepce!“ „Já ho znám,“ řekl Oskar. „Zase kritik?“ řekla Vanda. Oskar mlčky přisvědčil. „Josef Chuchma,“ řekl Oskar. „Nedokáže se dojmout.“
(8) Opustit důvěrně známé prostředí kavárny, uvědomil si ihned po příchodu do diskotékového klubu Oskar, byla osudová chyba. Tady si připadal starý a příliš konzervativně oblečený, a navíc v tom strašlivém rámusu nemohl uplatnit svou tradiční zbraň, totiž citáty. „Víš, co napsal Maurois?“ hulákal směrem k Žandě. „Nevěřím, že by známý umělec nebo velký státník mohl být šťasten, nemá-li vedle sebe aspoň jednu bytost, před níž může sejmout masku. Jsem stále sám, řekl mi jeden proslulý člověk, obklopený hejnem obdivovatelů…“ „Cože?“ zakřičela Žanda. „Neslyším tě!“ „Povídám, jestli víš, co napsal Maurois?“ řval Oskar podrážděně. „Nevěřím, že by známý umělec nebo velký státník mohl být šťasten, nemá-li vedle sebe aspoň jednu bytost, před níž může sejmout masku. Jsem stále sám, řekl mi jeden proslulý člověk, obklopený hejnem obdivovatelů!“ „Vážně ti vůbec není rozumět!“ zakřičela Žanda. Její pohled ale směřoval k blonďatému barmanovi. Oskar cítil, jak každou vteřinou ztrácí body.
(9) Na toaletě se Oskar srazil s Helmutem. „Myslíš, že by mě ta Vanda počůrala?“ přemítal nahlas Helmut. „To nevim,“ řekl otráveně Oskar. Zrcadlo nad umyvadlem, osvětlené bledým světlem zářivek, nemilosrdně odráželo jejich stárnoucí pleť. „Spíš mám pocit, že se na nás vyserou.“ Když se vrátili, zjistil, že měl bohužel pravdu: obě dívky mezitím odešly. „Tohle vám mám předat,“ informoval je mladý barman. Koutky úst mu posměšně cukaly. V ruce držel červenou tašku.
(10) „Opravdu lituju, pejsánku, ale tvoje oblíbenkyně je nemocná,“ omlouvala se Oskarovi o půl hodiny později barmanka v night-clubu Červené kalhotky, když potácivě dosedl na barovou stoličku. „Syfilis?“ řekl Helmut. „Nebo snad něco horšího?“ „Ale ne, spalničky,“ řekla barmanka. „Nejspíš to chytla ve skautu. Ale měla bych pro tebe něco speciálního. Patricie!“ zvolala. V prvním okamžiku se Oskar domníval, že jde o jakýsi špatný žert, neboť Patricie byla stará a nápadně ošklivá mužatka. Když se však do její tváře zadíval pozorněji, pochopil. Podoba s Antonínem Kosíkem byla skutečně nepřehlédnutelná. Oskarovy vášně tu znali opravdu dobře. Barmance jeho tiché nadšení samozřejmě neuniklo. „Takže na hodinku, pejsánku?“ usmívala se. „Do modrýho pokoje?“ „Na dvě, kočičko. A žádnej modrej pokoj – do mučírny!“ poroučel Oskar. Hlas už měl zastřený touhou. „Myslím, že tady Tonda dostane pořádně za uši…“