Michal Viewegh: Nové nápady laskavého čtenáře
William Saroyan Dopis pro Armény
Jednoho dopoledne, kdysi dávno v těch zašlých dobrých časech, kdy mi bylo jedenáct let a svět ještě oplýval veškerou pomyslitelnou nádherou, dostavil se k našemu domu v arménské čtvrti pošťák s doporučeným dopisem z daňového úřadu. Dokázal jsem si docela dobře představit, co v tom dopise stálo. „Je tu člověk s dopisem z berňáku!“ zvolal jsem. Stál jsem na terase se strýcem Zorabem. Na opačném konci seděl můj strýc Chosrov, muž s nejdelším knírem v údolí řeky San Joaquín, muž výbušné energie a nevšedního smutku. Nahoře v podkroví seděl můj strýc Jorgi a zpíval vesmíru teskné melancholické písně. Kdysi jsem měl ještě strýce Misaka, ale tomu v Teheráně ukousl hlavu tygr. „Co je zač ten muž?“ zeptal se mě arménsky strýc Zorab. „To je listonoš,“ povídám. „Správně,“ povídá listonoš. „Listonoš. Pošťák. To jsem já.“ „Co chce?“ Listonoš si dlaněmi stiskl nos a zavřel oči. „Nesu vám rekomando,“ řekl, když je po chvíli otevřel. „Nese nám rekomando,“ řekl jsem. „Proč to dělá?“ zeptal se strýc se zájmem. „Je to jeho práce. Nosí lidem dopisy.“ „Proč dělá to s tím nosem?“ „Asi se takhle koncentruje,“ řekl jsem. „Koncentruje se na svou práci?“ chtěl vědět strýc. „Ano,“ řekl listonoš. „Koncentruju se tak líp na svou práci.“ „Jak se jmenuje?“ otázal se strýc. „Jak se jmenujete?“ zeptal jsem se listonoše. Listonoš si znovu stiskl kořen nosu. „Koncentruje se,“ konstatoval strýc Zorab. „Jmenuju se John Spacek,“ řekl listonoš. Podíval se dokonce strýci do tváře, ale dlouho ten pohled nevydržel. Obrátil se rychle k oknům domu a zavolal: „Nesu vám, lidi, rekomando! Pojďte mi to někdo podepsat!“ „Ticho, člověče! Toho si nevšímejte!“ zařval z terasy popuzeně strýc Chosrov. „Jak nevšímejte?“ volal pošťák dotčeně. „Říkám, že vám nesu rekomando!“ „Ticho, člověče, ticho!“ křičel strýc Chosrov. „Přišel nám jeden dopis, ale my všichni jsme přišli o vlast. Jakýpak nářky kvůli jednomu dopisu!“ „Nikdo po vás nechce, abyste kvůli jednomu dopisu naříkali,“ řekl pošťák po chvíli. „Úplně stačí, když mi to někdo přijde podepsat.“ „Na to vám kašlu!“ zařval strýc, opustil terasu a práskl za sebou prosklenými dveřmi tak silně, až se vysypalo několik tabulek. Babička, která je přišla zamést, si zpívala italské operní árie. „Strýc Chosrov má něžné srdce,“ vysvětlila doručovateli z okna matka. „Stýská se mu po domově. Běž to tomu člověku podepsat!“ zakřičela na otce kamsi do útrob domu. Otec zavolal, že nemůže, protože si právě sumíruje v hlavě lyrickou báseň. „Přestaň psát básně a najdi si práci!“ zaječela matka. „Musíme jíst!“ Vyběhla z domu na ulici a roztrhla si šaty na prsou. Otec křičel, že zabije nejdříve ji a potom i sebe. „Moje nebohá tesknící dcera má pravdu,“ řekl dědeček. „K čertu s básněmi. Peníze, to je ono! Když čtete v knize, že nějaký člověk sedí celý den pod olivovníkem a píše básně, pak ten spisovatel je nepraktický snílek. Celé dny už jíme jenom ptačí zob.“ „Vy jste rovněž pan Garoghlanian?“ osmělil se listonoš. „Mohl byste mi to, prosím, tady podepsat? Jeden jediný tah zde tímto perem a všichni tu nepříjemnost budeme mít z krku.“ „Co tím myslí?“ zeptal se mě strýc Zorab. „Co budeme mít z krku?“ „Myslí tu záležitost s tím dopisem,“ řekl jsem. „Dopisem?“ řekl strýc Zorab. Z podkroví se ozvala citera strýce Jorgiho, který začal zpívat smutnou píseň o usychajícím mandlovníku. „Máte rád arménské písně, pane?“ zeptal jsem se listonoše. „Neměl bys být touhle dobou ve škole?“ řekl otráveně listonoš. „Ve škole?“ vybuchl strýc Chosrov. „Co je špatného na tom, když tento nebohý hoch zůstane jedenkrát doma, aby si poslechl písně ztracené vlasti?“ „Jen jsem se zeptal,“ hlesl listonoš. „Kdo je ten muž?“ zeptal se mě strýc Zorab. „Listonoš,“ řekl jsem. „Ten muž nám přinesl dopis?“ zeptal se strýc Zorab. „Ano.“ „Ah tak,“ řekl strýc Zorab. „Proč to neřekl rovnou?“ Listonoš se kousl do hřbetu ruky a zaúpěl. Oči měl pevně zavřené. „Pane Garoghlaniane?“ řekl po chvíli tiše. „Mohl byste se mi, prosím, tadyhle podepsat?“ „Když čtete v knize, že starý Armén vezme pero do ruky a podepíše se, pak vězte, že spisovatel je nepraktický snílek,“ pravil dědeček, který se nemohl podepsat, neboť v průběhu minulých desetiletí upadl do negramotnosti. V příští chvíli projel ulicí bratranec Mourad na krásném bílém koni. „Rod Garoghlanianů tone léta v groteskní bídě, ale už nějakých jedenáct století je proslulý svou poctivostí,“ pokračoval starý pán. „Právě jste mohl spatřit mého vnuka Mourada cválajícího na krásném bílém koni. Takový kůň stojí alespoň sto dolarů, ale neopovažujte se říkat, že ho ten ubohý chlapec ukradl, protože dokud se nepokusí koně prodat, není to krádež. Žádný člen rodiny Garoghlanianů nemůže být zloděj. Jsme hrdí, poctiví a věříme, že jsou věci správné a nesprávné.“ „Podepsat pošťákovi rekomando je určitě správné,“ řekl opatrně listonoš. „Jak to víte?“ zeptal jsem se. Listonoš mne dlouze pozoroval. „Za všechna ta léta, co pracuji v poštovních službách,“ řekl, „mi takovou otázku ještě nikdo nepoložil.“ „Tento hoch ano!“ zvolal dědeček. „Poslechněte si ho! Je to Aram, můj vnuk. Je mu jedenáct let. Nedejte se zmást jeho kalhotami, které mu dosahují k prsním bradavkám. Jsou to tragické, melancholické kalhoty, ale poslechněte si, jak ten hoch umí mluvit o Evropě. Četl Schopenhauera, Spinozu a Nietzscheho.“ „Mohl bych, prosím, dostat trochu vody?“ požádal listonoš. Trochu zbrunátněl a musel si povolit límec služební košile. „Pane Spaceku,“ řekl jsem, „a jak se vůbec máte?“ „Děkuji, dobře,“ odpověděl s námahou listonoš. „Nezahrál byste si s námi tavli?“ „Ať mě utrhnou z vinného keře a dívenka v šestnácti mě pozře hrozen po hroznu, jestli to není zdvořilý hoch!“ zvolal dědeček. „Umírám žízní, chlapče,“ řekl listonoš. „Možná to není žízní, ale každopádně mám pocit, že umírám. Myslíš, že bych mohl dostat tu vodu?“ Otec se vyklonil z okna. „Dobré ráno,“ zavolal na listonoše. „Nechtěl byste zajít na chvíli dovnitř a vypít si pohár chladné vody? Bylo by nám ctí, kdybyste si u nás na chvíli odpočinul. Arame, přines tomu chudákovi trochu vody, než nám tu vypustí duši!“ „Přines mu ji ty!“ zavolal jsem na něj. „Stejně nic neděláš.“ „Jak to, že nic nedělám? Dobře víš, Arame, že si v hlavě sumíruju novou báseň.“ „Jak to mám vědět? Vím jenom to, že máš v ruce tužku a koukáš do zdi.“ „Mariam!“ zařval na matku strýc Chosrov, jako by ho vraždili. „Mariam! Pošli všechny ty lidi pryč!“ „Jak je můžu poslat pryč? Je to můj muž. Můj otec. Můj syn. Ten cizí muž nám přinesl dopis. Chce ho podepsat.“ „Takhle tedy! Ty taky! Má vlastní ubohá sestra!“ Tragicky vyběhl z domu. „Arame Garoghlaniane!“ zvolal dědeček. „Přistup ke mně! A nyní všem pověz, co víš. Co ses naučil.“ Listonoš chtěl cosi říct, ale místo toho pouze zachroptěl a skácel se k zemi. „Co to dělá?“ zeptal se mě strýc Zorab. „Koncentruje se?“ „Myslím, že je mrtvý,“ řekl jsem. Od té chvíle už jsme nepromluvili. Byla toho taková strašná spousta, co jsme potřebovali říci, ale žádným jazykem na světě se to říct nedalo.
Charles Bukowski Chinaski a Bukowski
(1) Neměli jsme už skoro žádný prachy, a tak Connie napadlo, že bychom mohli ten pokoj do dvora na čas pronajmout. „Ale ne jen tak někomu,“ povídám. „Musí to bejt někdo fakt pořádnej – víš, jak to myslim?“ Connie věděla. Vždycky jsem obdivoval psance, hajzly, svině a kurvy. Nemám rád hošíky s hladce vyholenou tváří, kravatou a teplým místečkem. Mám rád šílený, zoufalý chlapy, chlapy se zkaženejma zubama a vymlácenou palicí, chlapy, který se nechovaj tak, jak se sluší. Zajímaj mě. Jsou výbušný a neustále něčím překvapujou. Zajímaj mě víc zvrhlíci než svatí. Dokážu se uvolnit mezi vandráky, protože sám jsem taky vandrák. Connie a já nemáme rádi zákony, morálku, náboženství, pravidla. Nechceme, aby si nás formovala společnost. „Jasně že ne jen tak někomu,“ řekla Connie. „Hele, Chinaski, ty dobře víš, že pokud mám ve svym bytě pronajmout někomu pokoj, pak jedině pořádnýmu zmrdovi. Na nikoho jinýho nejsem zvědavá.“ Byl jsem rád, že jsme v tom s Connie zajedno.
(2) Jakmile jsem toho chlápka v baru uviděl, okamžitě jsem pochopil, že je to náš člověk: smrděl jak kanál, měl půl roku neumytý mastný vlasy, hnusný pivní panděro a zpustošenej obličej plnej furunklů, do kterýho bylo vepsáno: Jo, přesně tohle s váma udělá zkurvenej život. „Vstaň, ty sráči,“ vyzval jsem ho. Típnul mi cigáro o předloktí a vstal. Od zadku mu visely hemeroidy jako psovi ocas. Napálil jsem mu ji rovnou do ksichtu a on mě vzal kolenem do břicha. To nás sblížilo, takže jsme si zase sedli. Řek mi, že se jmenuje Charles Bukowski, je spisovatel a taky že je druhej tejden bez bytu. „Znáš Shakespeara?“ zeptal jsem se ho pro kontrolu. „K čemu?“ povídá. „Ležíš doma na posranym gauči, flaška prázdná, máš agónii – a ten chlápek ti vypráví nějaký kraviny o mrtvym králi. To je na hovno.“ Líbil se mi. „Měl bych pro tebe kvartýr,“ povídám mu. Na sirky jsem napsal adresu a podal mu je. „Přijď si to zejtra vomrknout.“
(3) Přišel tak zlískanej, že na Coonie okamžitě udělal skvělej dojem. Levou nohavici měl odshora dolů úplně prochcanou. „Maucta,“ povídá. „Máte tu něco k pití?“ „Je fajn,“ usmívala se Connie. Odšroubovala placatku a podala mu ji. „Ale nemáš vysokou školu, že ne?“ ujišťovala se. „Ne, proboha!“ Napil se, přešel místnost a vyzvracel se za radiátor. „Jsem největší světovej spisovatel – a meju v pizzérce nádobí,“ povídá. „Dokážete to, lidi, někdo pochopit?“ „Jasan,“ řekl jsem. „S klukama z vejšky mi to nikdy nešlo,“ svěřovala se Connie. „Jsou jako bláto. Maj doma čisto. Dvakrát do měsíce luxujou – dokážeš si to představit?“ „Ne,“ povídá. „Lížeš kundu?“ zajímala se dál Connie. To mě vytočilo. „Prokrista, Connie,“ povídám, „tenhle chlápek je Charles Bukowski… Jasně že líže kundu! Proč mu kurva dáváš takový pitomý votázky?“ „Ty děvko,“ povídá Bukowski. „Kde máš ložnici?“ Rukou jí zajel pod šaty a potom jí prstem rozevřel pusu a plivnul jí do krku. Byla z něj úplně hotová. „Jednou jsem šukal vačici,“ pochlubil jsem se. Trochu mě znervózňovalo, že si mě nevšímaj. Otevřeli si druhou placatku a líbali se. Byly to docela dlouhý polibky. „No a?“ povídá Connie, ale vůbec se na mě nepodívala. „V čem byl problém?“ „Její starej byl doma,“ řekl jsem. Nikdo se nezasmál. „Hanku?“ řekla. Pořád byla ke mně zády. „Skoč na chvíli ven a kup nějaký pořádný pití.“
(4) Když jsem se vrátil s chlastem, Bukowski právě chcal do mýho akvária a recitoval přitom Conrada Aikena. „Hej!“ zvolal jsem. „Co si kurva myslíš, že jako děláš?“ „Nech ho,“ povídá Connie. „Nám dvěma je jasný, že chčije do akvária, ale von si podle všeho myslí, že sází na hlavní klusáckej dostih.“ Teprve teď jsem si všimnul, že se drží za břicho a je celá zkroucená. „Co se ti stalo?“ „Chtěl někomu pořádně nakopat prdel a vylízat kundu,“ rozzářila se. „Nakonec to poplet, ale mě to i tak děsně vzrušilo!“ Bukowski mezitím slezl z akvárka, kleknul si a začal mi lízat řiť. „Nevim, co si jako myslíš, že děláš,“ povídám mu. „Ale děláš to dobře.“ Pochopil jsem, že ten chlap je vážně třída. „Já myslim, Hanku, že ho berem,“ uzavřela to radostně Connie.
Daniil Ivanovič Charms Nový talentovaný spisovatel
Spisovatel Andrej Andrejevič si vymyslel povídku a hned ji běžel vyprávět kolegům. „Představte si,“ začal udýchaně, „jistý Koškin, takový mladý zrzek, dostane hlad, doslova se hlady třese, a tak vytáhne náprsní tašku, přepočítá peníze a jde na Senný rynek, aby si koupil chleba a sledě. A –“ „U mě jsi hovno,“ pravil Juvačev. Rozhostilo se ticho. Všichni se dívali na Juvačeva. Ten seděl s kamennou tváří. Nebylo jasné, co si myslí. Šučkov se vysmrkal. Puškov si utáhl kravatu. Maškin se opřel o opěradlo křesla a lhostejně zíral do zdi. „Ale vždyť jsem vám to ještě nedopověděl,“ namítl Andrej Andrejevič. „Sotva jsem začal. Jak tedy můžete vědět, že –“ Tu vyskočil z křesla Makarov. „Vítám Juvačevovu ideu!“ zvolal. Andrej Andrejevič zbledl jako stěna. „Ale proč hned tak příkře? Já vůbec nechápu, proč –“ „Protože tvoje povídka má hlavu a patu, což svědčí o naprostém nedostatku talentu,“ řekl Juvačev. Uplynulo dalších dvanáct minut. Andrej Andrejevič po špičkách došel k oknu, otevřel ho a vyskočil ven. Jakási bába v protějším okně se za ním zvědavě vyklonila a vypadla taky. „Čert je oba vem!“ povídá Šučkov. Znovu bylo ticho. „Pokud zrzek, pak jedině bez vlasů,“ zapřemítal Juvačev. „Nesměl by vůbec mít hlavu. Zrzek by se mu říkalo jen tak ze zvyku.“ „Ale to nemá logiku,“ namítl Maškin. Šučkov si odkašlal. Puškov si podepřel bradu. „Zajímá mě pouze nesmysl,“ pravil slavnostně Juvačev. „Život mě zajímá pouze ve svých nesmyslných projevech.“ Maškin užasle otevřel pusu a vletěla mu do ní kukačka, která se přejedla hrachovou kaší. „Vidíte, například tohle je zajímavé!“ poznamenal Juvačev. „Tomu říkám nosné téma. Ale zrzek, který má vlasy a který si navíc koupí chleba a sledě, protože má hlad, mě nudí. Proč si nekoupil třeba dýmovnice?“ „Nebo inkubátor?“ zvolal Šučkov. „Kdo řekl, že životní logika je pro umění povinná?“ vykřikl Makarov a utrhl Maškinovi levou ruku. Maškin zavrávoral, upadl, ale Čečenci ho zvedli. Andrej Semjonovič běžel pro strážníka a Kondratěv zapomněl vypnout elektrická kamna. Paní profesorová zalezla pod divan za králíkem, usnula tam, a když se vzbudila, zjistila, že je slepice. „Ale o slepicích už jsme povídali až moc,“ poznamenal Juvačev. „To vyprávění je beztak víc než dlouhé.“
James Graham Ballard Bouračka
(1) Všiml jsem si jí, už když přicházela. Byla elegantní, vážná, vysoká a kdesi v podprsence měla netečné bradavky. Okamžitě jsem si představil, jak rozkošně by musela vypadat, kdyby se jí vmáčkl do hrudníku celý volant, nebo aspoň ovladač houkačky. „Dobrý den. Chtěla bych koupit nějaký zajímavý vůz,“ oznámila mi. „Ojetý?“ řekl jsem. Vytáhl jsem zpod pultu fotoaparát a několikrát jsem si ji vyfotografoval. „Tohle je totiž bazar,“ dodal jsem. Dlouze mne pozorovala zpoza přivřených víček. „Ojetý, samozřejmě,“ řekla potom. Cosi se jí vloudilo do hlasu.
(2) Odvedl jsem ji na dvůr; ve dveřích jsem jí dal přednost a díval jsem se, jak se jí pod olivovou sukní míhají dlouhá silná stehna. Myslel jsem na její lepkavou hráz a zarudlý řitní otvor. Venku jsem vzhlédl k podmračené obloze a mezi zlatomodrými fáborky vlajícími podél plotu jsem uviděl letadlo, jehož trup mi připomněl penis namazaný stříbrným lubrikantem. Lhostejně minula sotva rok starý kabriolet i oba snaživě nablýskané fordy. Nezaujalo ji dokonce ani vedle stojící BMW, ani žádný z následujících zhruba dvaceti modelů – procházela kolem nich stále rychleji. Tvářila se neutrálně, ale v očích měla zklamaný výraz. Všiml jsem si, že mne z kanceláře pozoruje šéf. „Tahle limuzína,“ musel jsem ji upozornit na volvo zaparkované přímo před námi, „nemá najeto ani dvacet tisíc. Prodává ji manželka jednoho diplomata, protože prý s tak velkým vozem neumí po městě jezdit. Pokaždé to někde odřela.“ Poctivě jsem jí ukázal šrámy na karosérii. Nepatrně ožila a přejela největší rýhu černě nalakovaným nehtem. Odkašlala si. „Měla ta dáma nedejbože nějakou větší…?“ Nedokončila. „Nehodu?“ řekl jsem. Přikývla. Mlčky jsme se vzájemně odhadovali. Stála tak blízko, že bych se mohl hřbetem dlaně dotknout přes sukni její vulvy – což jsem upřímně řečeno udělal. „Ne,“ řekl jsem ochraptěle. Šéf mě nepřestával sledovat. Ustoupil jsem o krok. „Asi víte, že podle oficiálních crash-testů je volvo nejbezpečnější auto na světě,“ doplnil jsem. „Tenhle model má samozřejmě ABS, čelní i boční airbagy, pyrotechnické předpínače pásů –“ „Nechte toho,“ přerušila mě znechuceně. „Vzadu máme ještě několik vozů,“ řekl jsem. „Ale ty jsou všechny bourané.“ Při slově bourané přivřela na okamžik oči. Potom se do mě zlehka zavěsila. „Ukážete mi je?“ Představil jsem si její pohlaví roztržené kovovou hvězdou na chladiči mercedesu a hned jsem ucítil, jak mi do trenýrek teče lepkavé smegma.
(3) Zastavila se až u těžce havarovaného Opelu Astra. Rozkročila se před krytem chladiče, který čelní náraz vtlačil hluboko dovnitř pokroucené přední kapoty, a přemýšlivě zkoumala jeho sexuální potenciál. Dech se jí zrychlil. „To je totální vrak,“ poznamenal jsem opatrně. „Ano,“ souhlasila nepřítomně. „To je.“ Obešla vůz z levé strany, shýbla se, pohladila stopy po páčidlech na zčernalém sloupku okna a chybějícími dveřmi nahlédla dovnitř. Podíval jsem se také: uprostřed šedomodrého čalounění sedačky byla velká temná skvrna a na zaprášené palubní desce dosud leželo několik krystalků z rozbitého předního skla. Narovnal jsem se, ale ona zůstávala i nadále v předklonu, takže jsem mohl nerušeně přemítat o její rektální teplotě. „Řidičku museli z vozu vyříznout hasiči,“ informoval jsem ji. „V obličeji měla zaseknuté střepy ze zpětného zrcátka.“ Neohlédla se, ale byl jsem si jist, že tu scénu vidíme oba: kvílení sirén, policisty v reflexních vestách popuzeně odklánějící dopravu, bledé světlo majáčků i hasiče vyprošťující zraněnou ženu ven – s onou úskočnou sexualitou těch, co po nehodách pomáhají obětem. Prsty potěšeně zkoumala fleky na stínítku proti slunci. „Manželův mozek,“ konstatoval jsem suše. „Nepřipoutal se.“ Pod okrajem sukně se jí na stehně zaleskl rychle postupující jazýček poševního hlenu. „Neprojedeme se?“ navrhla.
(4) „Kam se jako chystáš?“ chtěl vědět šéf. „Na předváděčku. Navalte klíčky.“ Šéf zavrtěl hlavou. „Tak na to zapomeň. Celý dopoledne nasáváš.“ „Pár panáků jenom auťáku pomůže k lepší jízdě.“ Vytrhl jsem mu klíčky z ruky a vyrazili jsme. Cestou k autu otevřela kabelku, vytáhla hašiš a začala ho cpát do cigaret. Těšila se na ten výlet jako školačka.
(5) Řídila dobře: dokázala jezdit uvnitř Prahy devadesátkou a ani na chvíli přitom nepřestat konverzovat. „Zajímáte se o politiku?“ zeptala se a podala mi zapálenou cigaretu. „Ale jo,“ odpověděl jsem a nasál žlutohnědý kouř. Pátravě se ke mně otočila. „Takže víte, jak zemřel Dubček? Nebo Diana?“ „O tom vím docela dost,“ přiznal jsem. „Trochu jsem ty nehody studoval.“ „Skutečně?“ „Jo. Je to něco jako mý hobby.“ Zdálo se, že ji to potěšilo. Začala si dokonce pobrukovat jakousi melodii. „Vy sám – měl jste někdy nehodu?“ řekla po chvíli. „Pár kvalitních bouraček už jsem měl,“ připustil jsem co možná skromně. V očích se jí objevilo vzrušení. „Ano? A ukázal byste mi – ?“ Beze slova jsem si rozepnul košili a předvedl jí zjizvenou hruď. Potom jsem si odepnul levou protézu a vyndal zuby, které jsem hodil do palubní přihrádky. Uhranutě mě pozorovala. „Jste mimořádně pohledný muž,“ řekla. Vozovku už téměř nesledovala. „Musím přiznat, že jsem si toho předtím nevšimla.“ Náhle si jediným pohybem přetáhla blůzu přes hlavu: na břiše měla rozsáhlé popáleniny a chyběla jí čtyři spodní žebra. Ňadra byla zřetelně deformovaná a jednu bradavku měla přišitou nakřivo. Svět začal rozkvétat do ran. Neudržel jsem se a obdivně jsem hvízdl. Na příští křižovatce nedala přednost a z boku narazila do vínového Fiatu Brava. Odnesly to jen plechy – nikomu se bohužel nic nestalo. „Nic moc, co?“ zašeptala. Bubnovala prsty o volant a nervózně si hryzala ret. Řidič fiátku byl únavně, banálně rozlícený. „Tak se pojďte podívat!“ křičel na nás. „Laskavě vylezte ven a pojďte se podívat!“ Nasadil jsem si chrup a protézu a vysoukal se z auta. Lak byl na několika místech zajímavě popraskaný. „Jenom promáčklina,“ řekl jsem jí. „Ale hezká.“ Obešla přemítavě vůz a přitiskla se rozkrokem k zadnímu spoileru. Oči se jí zakalily. „Hezká?!“ zaječel šofér. „Hezká?! Víte, kolik mám spoluúčast? Chcete do držky?“ Nakonec jsme museli ujet, takže se nestihla uspokojit. Vztekle sešlápla plyn a řítila se ulicemi. Mlčela. Pozoroval jsem řidiče aut, která jsme předjížděli: pro mne už byli vlastně mrtví. Na Bělohorské schválně přejela psa; ozval se tupý náraz, auto se otřáslo, mihl se stín a cosi těžkého nám přelétlo přes střechu. Na předním skle abstrahovala zmizelá identita toho zvířete do několika cákanců krve. Ani nezastavila. Ohlédl jsem se: nad mrtvým psem zrovna zvracely jakési dvě školačky. Konečně se znovu usmála. „Asi budeme muset do myčky…“ řekla koketně.
(6) Žluté kartáče s hukotem přejížděly kapotu a po sklech stékala hustá saponátová pěna. Sáhl jsem jí dvěma prsty do pusy a našátral žvýkačku. „Vyhodíme ji,“ řekl jsem. „Nechci, aby skončila v mojí močový trubici.“ Rozepnula mi kalhoty a začala mne masturbovat; v druhé ruce držela cigaretu. Aby řeč nestála, vyptávala se mě na šéfa. „Netoužil ses ho někdy dotknout?“ chtěla vědět. „Nebo mu strčit ptáka do zadku?“ Ještě chvíli se pokoušela o jakýsi sex, ale potom si naštěstí uvědomila, že běžné spojovací body sexuálního aktu – prsy a penis, konečník a vagina, bradavka a klitoris – nám samy o sobě žádné velké vzrušení neposkytnou. „Chceš zažít něco opravdovýho, Ballarde?“ „Myslím, že jo.“
(7) Vyhlédla si mladou dvojici ve žlutém sporťáku, za který se nenápadně pověsila, a na nejbližším dálničním nadjezdu to do nich ve stočtyřicítce napálila. Když jsem se celý zakrvácený a polámaný vysoukal z hořícího vraku, myslel jsem nejdřív, že si bůhvíproč zpívám Phila Collinse, ale potom jsem pochopil, že mám v obličeji zaražené autorádio. „Jenom promáčklina,“ zasmála se. „Ale hezká…“ Všiml jsem si, že má utrženou pravou ruku. Společně jsme se doplazili ke sporťáku – mně to trvalo o něco déle, protože jsem se v půli cesty musel vrátit pro foťák. Vůz převrácený na střechu, zbylá dvě kola se ještě točila. Hoch vcelku elegantně visel v pásech, cosi chroptěl a kolem úst měl úžasně dramatickou růžovou pěnu. Připravil jsem si fotoaparát. „Řekněte sýr,“ požádal jsem ho. „A netvařte se jako kakabus. Trochu života do toho umírání, ne?“ Měla moje ironie nějaké meze? „Má otevřené zlomeniny,“ polkla dychtivě. Chvíli jsem se díval, jak vynalézavě souloží s jeho holenní kostí, a potom jsem se z posledních sil dosoukal k dívce, kterou náraz vymrštil o dobrých patnáct metrů dál. Byla už mrtvá. S největší možnou ohleduplností jsem vložil svůj penis do její rozdrcené vaginy, abych do ní zasil nekonečné možnosti budoucna, které vykvetou ze spojení násilí a touhy.
Danielle Steelová Jedním slovem úžasná
(1) Jack Watson se svou pískově plavou hřívou, přátelskýma hnědýma očima a ostře řezanými rysy vypadal jedním slovem neskutečně přitažlivě a šířil kolem sebe neodolatelné kouzlo. Bylo mu pětapadesát, ale jako každý, kdo žije v Los Angeles a zná jakž takž dobrého plastického chirurga, vypadal jedním slovem o patnáct let mladší. Navíc byl štědrý, bohatý, úspěšný, inteligentní, příjemný a bez výjimky zábavný, ale dnes odpoledne usedal za volant svého červeného ferrari poněkud zasmušile. Na sobě měl tmavě šedý oblek s bílou košilí, vkusnou smuteční kravatu a ručně šité francouzské polobotky. Bože, tolik nenáviděl pohřby! Každá smrt mu pokaždé připomněla Doris, a přestože od její smrti uběhlo už dvanáct let, jemu se po ní ještě pořád stýskalo. Snažil se tu prázdnotu zaplnit snad tisícovkou jiných žen, ale zatím nikdy nenarazil na žádnou, která by se Doris úplně přesně podobala. Ferrari se řítilo po bulváru Santa Monica, se zakvílením řízlo zatáčku a zručně se vklínilo do jediného volného prostoru před episkopálním kostelem Všech svatých, kde se už dvacet minut konala zádušní mše za manžela Amandy Kingstonové. Jack tiše vklouzl do jedné lavice v zadní části kostela a snažil se v truchlícím davu zahlédnout svého úspěšného a charakterního syna Paula, který seděl vpředu vedle své manželky Jane, jedné ze dvou Amandiných dcer, ale jediné, na co měl nezastřený výhled a o čem mohl bez omezení přemýšlet, byla přepychová mahagonová rakev s mosaznými držadly, která jistým zlověstným způsobem působila až krásně. „Smrt,“ přemýšlel bez omezení Jack, „je… fakticky na pytel.“ „Tati…“ napomenul ho Paul, který právě přicházel po boku Amandy a obou jejích dcer. Jack na Amandu užasle civěl a bezděčně přitom poklekl na kamennou podlahu kostela. Připadala mu neuvěřitelně krásná, a navzdory dvaceti rokům, jež ji dělily od někdejší filmové kariéry, bylo pořád ještě znát, že bývala v mládí herečkou. „Jacku, nezabírejte mě, prosím, z podhledu,“ požádala ho tiše. „Zvětšuje mi to nosní dírky.“ Měla velikánský černý klobouk se závojem, velmi elegantní černý kostýmek a pod ním černou krajkovou podprsenku, u níž Jack okamžitě poznal, že vyšla z dílny nějakého francouzského návrháře. Ovládala se jedním slovem úžasně, ale právě tahle její ledová dokonalost vzbudila v Jackovi bezmála neodolatelné nutkání ji pořádně rozdovádět a strhat z ní šaty. Ta představa mu připadala zábavná. „Vítám vás, Jacku.“ „Upřímnou soustrast, Amando,“ řekl. Nemohl přehlédnout, že je ztrátou manžela dočista zdrcená. V levém koutku jinak dokonale nalíčených úst měla nepatrně rozmazanou rtěnku a z pečlivě svázaného drdolu se jí vysmekl jeden neposlušný pramen, aniž si toho vůbec všimla. Projevovalo se u ní zkrátka nebezpečné množství příznaků typických pro nešťastnou ženu. „Chtěl jsem vám říct, že smrt je… fakt kurva,“ řekl Jack soucitně. „Děkuji vám, Jacku,“ položila mu dojatě ruku na předloktí, „to jste řekl moc hezky. Manželovi byste tím udělal fakticky radost.“ Na ta slova se zavěsila do svých dvou dcer a v jejich doprovodu vyšla z kostela. Obě děvčata byla tatínkovou nečekanou smrtí hluboce zarmoucená, ale jinak vypadala jedním slovem senzačně.
(2) „Přála bych si, abyste nezapomněly, jak byl báječný,“ poprosila doma Amanda obě dcery. Brada se jí přitom chvěla a modré oči jí navzdory jejich hloubce přetékaly slzami. „A proč mě teda dvakrát tejdně mlátil kabelem od remosky?“ opáčila Louise a zabodla do matky rozzuřené oči. „Proč?“ „Protože tě měl až příliš rád, Lou,“ vysvětlila jí Jane, statečně přemáhajíc pláč. „Copak to vážně nikdy nepochopíš?“ „Byla bych ráda, kdybyste se vy dvě přestaly konečně hádat,“ řekla posmutněle Amanda. Zavrtěla hlavou a poprvé se hlasitě rozplakala. „Život bez něho si vůbec nedokážu představit! Už nikdy nebudu mít nikoho ráda, Jane. To je nesnesitelné!“ „Můj bože, Paule, vždyť ona snad bez tatínka umře!“ zvolala Jane zoufale ke svému manželovi, který jim právě na stříbrném podnose přinášel čtyři dobře promíchaná martini. „Za čas se z depresí dostane, Jane, věř mi,“ odvětil rozvážně Paul. „Za šest měsíců jí bude bušit na dveře všechno, co má v Los Angeles koule.“ „Ty jsi nechutný!“ vykřikla Jane. „Ty vážně věříš, že tuhle maminka by byla schopná vyjít si ještě někdy s mužem?! Jsi vážně zvrhlý, nic ti není svaté a vůbec mou maminku neznáš!“ Jane se urazila do hloubi duše. Byla by ochotná přísahat třeba na bibli, že její matka zůstane manželově památce věrná až do konce svých dnů.
(3) Když však obě mladé ženy matku o týden později společně navštívily, už při prvním pohledu si zděšeně uvědomily, že je na tom psychicky jedním slovem neuvěřitelně špatně: vlasy měla stále stažené do upjatého drdolu a v její tváři nebyl ani náznak make-upu. Prostě se odmítala zapojit do světa živých. „Proboha, mami,“ zhrozila se Jane, „proč ses nenamalovala? Tohle je vážně nechutné!“ Amanda si svou odpověď dlouho rozmýšlela, ale pak jen zavrtěla hlavou a oči se jí opět zalily slzami. „Nechci. Připadala bych si strašně provinile,“ přiznala dcerám upřímně. „Nechceš jít s námi na večeři?“ ptala se starostlivě Louise. „Nebo si zaletět do Paříže?“ „Nemůžeš takhle zahodit zbytek života!“ podpořila ji Jane. „Tatínek by si to určitě nepřál.“ Ale s Amandou jako kdyby nebyla řeč. V prosinci si dokonce přestala vytrhávat obočí a obě dcery začaly právem panikařit. „Proboha, mami!“ zvolala polekaně Jane, když ji spatřila. „Vypadáš jako Brežněv!“ „Měla by jít k nějakému doktorovi!“ prohlásila Louise. „Nebo brát antidepresiva!“ „Mám lepší nápad,“ řekl Paul, který všem právě přinášel čtyři pořádné manhattany. „Můj otec Jack Watson ve své prosperující firmě dnes pořádá podnikový večírek a všechny nás srdečně zve. Co kdybychom vzali maminku s sebou?“ „Jít tam?“ zhrozila se Amanda. „To je hotové bláznovství. Ty snad musíš být vtipkující!“ „Není to o nic větší bláznovství, než se v tvém věku nenalíčit,“ zasmála se Louise. „Jen s námi pěkně pojď.“ „Myslíte, že by si tatínek přál, abych tam šla?“ zeptala se Amanda nejistě. „Myslíme si to, maminko,“ přisvědčila rychle Jane. Byla to lež, ale tolik chtěla matce pomoci!
(4) Jakmile Amanda vstoupila, místnost zašuměla vzrušeným šepotem. I ve své depresi zůstala Amanda někdejší nedostižnou kráskou. Její dokonale padnoucí tmavomodré šaty a safírové náušnice jí dodávaly jednoduchou eleganci, na jakou se většina přítomných žen v odvážně či složitě střižených šatech vůbec nezmohla. Vypadala jedním slovem úchvatně a Jack v tmavém obleku po jejím boku vypadal jedním slovem jako její oficiální partner. „Jak to jde, maminko?“ pošeptala jí nenápadně Jane. „Držíš se dobře!“ „Je to báječné, miláčku!“ „Na, maminko,“ pošeptala jí nenápadně Louise, „vypadl ti z kabelky pesar.“ „Díky, zlato. Všichni jste jedním slovem skvělí!“ Také Jack příjemným způsobem dbal, aby hovor nevázl, a zabrousil ke svým oblíbeným tématům – k malířství, sochařství, divadlu a především k literatuře. „Malovat, sochařit, hrát divadlo a především psát,“ přemítal nahlas Jack, „znamená… něco ze sebe dávat. Něco ze sebe kurva dávat!“ Měl značný rozhled a milé vystupování a Amanda si velmi rychle uvědomila, že není jen ten frajírek, za kterého jej vždycky považovala. Naopak, nyní viděla, že je nejen rozkošný a vzdělaný, ale i ohleduplný, velkorysý, čistotný, hladký, smělý, předvídavý, konzistentní, neopruzený, vodivý, věnčitý a průlinčitý. Líbil se jí. Když byli spolu, čas jako by měl křídla. Už jí začínalo být jasné, proč má takové úspěchy u žen. „Jacku, víte,“ začala rozpačitě, „já se nechci zařadit do jedné řady mezi všechny ty vaše předchozí husičky. Stačilo by vám po nějakou dobu jenom přátelství? Nejsem si jistá, jestli bych to ještě dokázala.“ Každým slovem v Jackovi vzbouzela touhu chránit ji, pomáhat jí. „Je teprve deset, nikdo po vás přece nechce, abyste se rozhodla hned,“ připomněl jí Jack rozumně. „Pojďte, odvezu vás všechny svou limuzínou domů.“
(5) V kuchyni vypili mátový čaj a šest lahví šampaňského a potom v obývacím pokoji zapálili oheň v krbu a dlouho si společně s Paulem a oběma dcerami povídali o všem, co pro ně bylo důležité: o akciích a o vlasové kosmetice. „Sama nevím, jakou hru s vámi, Jacku, hraju,“ poznamenala z ničeho nic Amanda. „A nemám ponětí, kde to všechno skončí…“ „Sám nevím, kde to může skončit,“ řekl upřímně Jack. „Vím jenom, že mi ten způsob života, který posledních dvanáct let vedu, připadá nyní jako špatný vtip z Playboye – nebo spíš z Mokrého bobra. Je mi to trapné a rád bych všechny ty mokré bobry hodil konečně za hlavu.“ „Víte co, Jacku?“ navrhla Amanda. „Sundejme si prstýnky!“ „Tak dobře,“ souhlasil Jack. „Ale vy si na oplátku musíte sundat šaty.“ Amanda upřela na dcery nerozhodný pohled. „Vážně si myslíte, že by si tatínek přál, abych udělala něco podobného?“ zeptala se. „Myslíme si to!“ zvolaly Jane i Louise skoro současně. Byla to lež, ale tolik chtěly mamince pomoci! Amanda si svlékla šaty a Jack zjistil úchvatné tajemství: že totiž Amanda má tělo jako mladá dívka, a v jistém smyslu ještě lepší. „Pane jo,“ poznamenal obdivně. „Tohle muselo stát majlant…“ Amanda se k Jackovi obrátila pohledem mladé překrásné laně. „To platil ještě manžel,“ vysvětlila mu a rozepnula si francouzskou podprsenku. Její ňadra vypadala jedním slovem přímo skvěle. Jane i Louise si vyměnily radostný, ale zároveň spiklenecký pohled: Tak přece jen dokázaly prorazit hradbu matčina sebetrýznění a vytáhnout ji z tatínkova temného hrobu!
Robert Fulghum Naše životní rituály
Od začátku do konce nám životní rituály utváří každou hodinu, den, rok. Podle rituálu žijeme všichni: rituály jsou obrazce smysluplných činů, které neustále opakujeme. Mým nejstarším rituálem je každodenní pozorování v zrcadle. Můj posvátný zvyk. Posvátné zvyky mají na rozdíl od těch méně posvátných tu výhodu, že k nim nepotřebujete králičí kožešinu ani lubrikant, i když na druhou stranu to není vůbec žádný vzrůšo.
Proč právě o „rituálech“? Je to téma, jímž se obvykle zabývají teologové a etnografové. Já tak akademické zájmy nemívám. Mě nejvíce zajímají běžné, každodenní stránky života. Například: Ť Tichý, praskavý zvuk, který každý podzim vydávají kaštany dopadající na chodník před mým domem. Ť Vůně dýňového koláče, který každou sobotu peče moje sousedka. Ť Blikotavé světélko, které mají za teplých letních nocí na zadečku světlušky. Ť To, jak se dvanáctileté holčičce mojí sousedky zařezávají do zadečku ty její rozkošné puntíkované kalhotky.
Dívat se takovým způsobem znamená vidět. Vidět znamená prozřít.
A prozřít znamená pochopit. A to, co vidím, obvykle předávám formou
humorného eseje.Tady je. Třicet čtyři roky jsem byl pastorem, a tak jsem se
vyskytoval blíž smrti než většina ostatních lidí. Utěšoval jsem stovky
pozůstalých a odsloužil stovky pohřbů. I tak ale vždycky existoval jistý
odstup mezi myšlenkami na mou vlastní smrt a myšlenkami na smrt ostatních.
U ostatních mi to bylo celkem jedno, ale myšlenky na vlastní smrt mě
pokaždé úplně dostaly. Proč kruci vždycky na scénu přicházíme
uprostřed příběhu a musíme odejít dřív, než to doopravdy skončí?
říkal jsem si. Ale hlavně: proč já? Jednoho rána, když jsem se jako
obvykle dlouze pozoroval v zrcadle, jsem si uvědomil, že je nejvyšší čas
vybrat si na nějakém hřbitově vhodné místo. V následujícím týdnu jsem
si koupil hrob na starém hřbitově na Capitol Hill a hned na Nový rok jsem
popadl skládací židli, odnesl si ji na hrob a tam jsem vsedě přemýšlel.
Byl to jeden z těch silných okamžiků, kdy se člověku před očima
nečekaně promítne celý jeho nádherný život – a kdy si už zcela
smířeně uvědomí jeho konečnost. Hřbitov byl úplně prázdný, běžný
život se najednou zastavil a já jsem pochopil, že všechno má svou určenou
chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas. „Je čas rození i čas
umírání, čas sázet i čas trhat!“ zvolal jsem nahlas. „To máte teda
kurva recht, šéfe,“ souhlasili oba portorikánští dělníci, kteří
opodál kopali nový hrob a čas od času ke mně zvědavě vzhlédli.
„Nemyslím, že smysl života je nějaká hádanka, kterou je třeba
vyřešit,“ volal jsem na ně. „Život prostě je. Já jsem. Stát se může
cokoliv. Zato si myslím, že mohu svůj život obdařit smyslem. Nejistota je
vlastně požehnání!“ „No jo, teďkonc jste na to kurva kápnul,“
pokyvovali hlavou, aniž přerušili práci. „Všichni vznikáme v náručí
Božím,“ zvolal jsem. „Chápete to?“ „Jasně, šéfe. V náručí
božím. Kde taky jinde, že jo?“ Připadalo mi, že si ze mě trochu
utahují, ale možná to bylo tím, že jsem měl na hlavě červenou čepičku
s vrtulkou, která se v mírném větru rychle otáčela. Ráno jsem si ji
nasadil, neboť jsem správně předpokládal, že trocha ztracené důstojnosti
mi může jenom prospět. „I když teda jak kdo,“ zamyslel se po chvíli
mladší muž a opřel se o násadu lopaty. „Protože například já jsem
prej vzniknul na gauči ve fotrově garáži.“ Když skončili s kopáním,
chvíli si cosi šeptali a potom ke mně přistoupili. „Neměl byste pár
drobnejch, šéfe?“ „Samozřejmě že měl. Vy to víte a já to také
vím,“ řekl jsem. Věnoval jsem každému dolar a vyzval je, aby si ke mně
na chvíli přisedli, což trochu váhavě učinili. „Základem všeho je
upřímnost,“ poučil jsem je. „Poctivost k sobě samému. Přiznat si, že
na vánočních dárcích necháváme záměrně cenovky nebo že se škrábeme
v zadku a potom si k tomu prstu ještě čicháme. Nebo že když náhodou
potřebujeme drobné na noviny z automatu, klidně je vezmeme vlastním dětem
z prasátka. Nikdy jste nevzali vlastním dětem drobné, když jste si chtěli
koupit noviny?“ „My neumíme číst, šéfe,“ řekl starší muž.
„A tudíž nepotřebujem noviny.“ „Jo tak,“ řekl jsem. „A ani jste
nikdy před zrcadlem v obýváku nedirigovali Beethovenovu Devátou?“ „My
nemáme obývák, šéfe.“ „Jo tak.“ Nastalo ticho plné vzájemné
pospolitosti. Vždycky mám radost, když pochopím, že lidské příběhy,
které hledáme, máme vlastně na dosah ruky. „Máte kurva pěkný hodinky,
šéfe,“ řekl po chvíli mladší muž. „To jsou rollexy?“ „Ano,“
řekl jsem. „Zlatý, že jo?“ „Ano.“ „Kurva, vsadil bych se, že máte
i zlatý pero!“
„Ano,“ přiznal jsem. „Parkera.“ Chvíli jsme se vzájemně měřili.
Rozuměl jsem mu. Každý z nás někde v odlehlé části nitra tajně
závidíme. I já si ve svých pětapadesáti začínám uvědomovat, že
některé věci už nikdy nebudu mít, něco už nebudu dělat, něčím se už
nikdy nestanu. A tak mi nezbývá jiná naděje než reinkarnace. Na
reinkarnaci sázím všechno. Ve svém příštím životě si budu schopen
zapamatovat nádhernou poezii a dokážu ji kvalitně a procítěně
přednášet. Budu umět stepovat a hrát mistrovsky na akordeon. Budu schopen
vylézt na Mount Everest, a možná se mi dokonce podaří aspoň částečně
potlačit ten protivný sklon k patetickému mentorování. „Vy byste mi to
pero asi nedal, šéfe, že ne?“ „Dám vám něco jiného,“ řekl jsem.
Vytáhl jsem z kapsy mandarinku a rozdělil ji na tři naprosto stejné díly,
které jsem mezi nás rozdělil. „Tohle je starobylá tradice,“ poučil jsem
je. „Říká se jí přijímání. Přijímání je vyjádřením duchovního
společenství. Dnes se tu podělíme o mandarinku – ovoce zimy. Je to
malý, ale krásně barevný plod – jako naše nejlepší naděje a sny.
Hořký i sladký – jako sám život. Výživný – takový, jaké bychom
rádi měli i naše vzájemné vztahy. Utržený ze stromu, a tedy teď už
mrtvý – jako včerejšek. Když si prohlédneme vnitřek, najdeme pecky –
semínka, jaká obsahuje i dnešní den. A zasazené pecky v sobě skrývají
velké možnosti – tak jako zítřek.“ „Velký hovno!“ „Počkejte,
teď se musíme pomodlit. Opakujte po mně: Dělíme se o ovoce v duchu
pospolitosti, na důkaz smlouvy, již jsme spolu uzavřeli – že si budeme
pomáhat, podporovat se navzájem, povzbuzovat a také milovat.“ „To s tim
vzájemnym podporovánim jste řek fakt moc hezky, šéfe,“ řekl mladší
muž. Vstal a rozhlédl se kolem. Starší muž rovněž vstal. „Když nám
dáte ty hodinky a toho parkera, šéfe, budeme vás fakt milovat.“
„A šrajtofli,“ doplnil starší muž. „Počkejte. Co kdybychom si
společně zazpívali nějakou koledu? Nebo víte co? Zahrajeme si na
sedanou!“ V rukou mladšího muže se ve zlomku vteřiny objevila otevřená
břitva. „Jestli chcete kurva dělat potíže, šéfe, tak jste kurva mrtvej!
Jako kurva ten včerejšek!“ „Tedy,“ vydechl jsem obdivně, „kde jste se
to s tou břitvou naučil?“ „To už je kurevsky dávno,“ usmál se
pyšně. Na okamžik se zamyslel. „Když o tom tak přemejšlim, šéfe, tak
vlastně všechno, co potřebuju v životě znát, jsem se kurva naučil už
v mateřský školce…“
Raymond Chandler Marlowe v Praze aneb Vysoká hra
(1) Telefon mě probudil v půl osmé ráno. Zjistil jsem, že spím ve své kanceláři opřený o stůl a na hlavě mám něčí klobouk. Dámský klobouk. Snažil jsem se, ale na jeho majitelku jsem si nevzpomínal. Sáhl jsem popaměti po sluchátku a shodil jsem přitom prázdnou láhev od whisky. „Ellen Carverová,“ představila se. „Vy jste Marlowe?“ Hlubší ženský hlas. Docela mladý a docela vystrašený. „Ještě ne, lituju. Abych se do něj převtělil, potřebuju nejmíň dvě hodiny.“ „Budete to muset stihnout o něco rychleji. To, co od vás chci, je naléhavé. Za půl hodiny jsem u vás.“ Zavěsila a já jsem s námahou vstal: cítil jsem se stejně svěží jako ten nevysypaný popelník přede mnou. Osprchoval jsem se střídavě horkou a studenou vodou, vypil dvě konvice kávy, ale na nohy mě jako obvykle postavily teprve dva pořádné panáky.
(2) Už když klepala, vypadala její silueta za prosklenými dveřmi mojí soukromé detektivní kanceláře dost slibně, ale jakmile vstoupila, pochopil jsem, že je to ta největší a nejkrásnější ženská, jakou jsem kdy spatřil – a to jsem jich neviděl právě málo. Byl to fakticky kusanec. Bílá hedvábná blůza se jí zdvihala strměji než kopce nad Hollywoodem a její výstřih lemovalo kožešinové boa, které i v celkem racionálním chlápkovi, jako jsem já, vyvolávalo bolestnou touhu prožít život jako stříbrná liška. Její smutné oči po mně pomalu klouzaly, sledovány hedvábnými třásněmi černých řas. „Čekala jsem někoho serióznějšího,“ řekla hlubokým hrdelním hlasem. V bílých kozinkových rukavičkách držela mahagonovou špičku s hořící cigaretou. Otočila se a zklamaně se rozhlédla po místnosti – naposledy jsem tu uklízel zhruba někdy v tom roce, co zvolili Lincolna prezidentem. Zelená sukně jí obepínala boky takovým způsobem, že v její blízkosti i zdravý alkoholik jako já začal dýchat jako těžký astmatik. Na dlouhých svalnatých nohách měla perleťové nylonky a její bílé lodičky velikosti 45 už trochu připomínaly krátké lyže. „A koho, zlato? Papeže?“ řekl jsem. „Šetřte humor, čmuchale,“ odsekla. „Budete ho potřebovat.“ Bez vyzvání si ke mně přitáhla jedinou volnou židli, opovržlivě z ní setřela prach a obkročmo se na ni posadila. Naprázdno jsem polkl. Dokázala vystupovat jako sebevědomá dáma z vyšších vrstev – a hned v příští minutě jako čubka odněkud ze Sunset Boulevardu. „Chci si vás na pár dnů koupit, Marlowe,“ oznámila mi. V jejím obličeji bylo něco rušivého, ale neměl jsem čas o tom přemýšlet – přiblížila totiž tvář tak blízko k mojí, že jsem jí ani nemohl pohlédnout do obou očí zároveň a musel jsem se podívat do každého zvlášť: obě byly stejně pěkné, modré jako ranní nebe nad Santa Monicou. Cítil jsem její parfém a její bohaté hnědorusé vlasy mě šimraly na bradě. Najednou zmalátněla, zaklonila hlavu a zavřela oči. „Už dlouho mi žádný muž –“ Nedokončila. „Udělám vám speciální cenu,“ odkašlal jsem si. Prudce vstala a divoce gestikulovala. Teď pro změnu vypadala jako bezradná, nešťastná holčička. Obloha v jejích očích se vlhce zaleskla. „Pomožte mi, prosím!“ zvolala zoufale. „Můj… milenec mě zřejmě podvádí!“ Jediným pohybem jsem vyklepal z balíčku cigaretu a toutéž rukou jsem otevřel kryt zapalovače a škrtl kolečkem. Vyfoukl jsem nosem dým a zívl jsem. „Podváděné ženy jsou můj denní chleba,“ řekl jsem. „Vyklopte, co víte.“ Řekla mi všechno, co věděla – nebo to alespoň tvrdila. Její přítel se měl ten večer s kýmsi sejít v jednom hotelu a já jsem měl zjistit s kým. Vypadalo to na celkem nudnou sledovačku, ale moje finanční situace mi neumožňovala, abych si vybíral práci podle zajímavosti. „Dva tisíce dolarů plus nutné výlohy,“ řekl jsem. Zavrtěla hlavou. „Budete potřebovat víc. Ten hotel je totiž v Praze.“ „Kdeže?“ „V České republice. Představuje to pro vás nějaký problém?“ „Nepředstavuje, pokud tam není prohibice.“ Vděčně začala v kabelce hledat šekovou knížku. Dokonce se přes slzy usmála: „Ale alkohol si kupujte za své,“ pokusila se zažertovat.
(3) Let přes oceán byl celkem příjemný, protože letadlo se na několik
hodin dostalo do tak silných turbulencí, že zvracely i letušky, díky
čemuž jsem si pro whisky mohl chodit sám, kdykoli jsem potřeboval – a to
bylo prakticky pořád. Taxíkář, který mě v Praze přivezl
k inkriminovanému hotelu, chtěl ale sto padesát dolarů. „To si asi
pletete anglické číslovky, příteli,“ zasmál jsem se. Chtěl jsem
vystoupit bez zaplacení, ale ve stejné vteřině jsem na zátylku ucítil
chladný kov jeho sedmpětačtyřicítky. Už celkem ochotně jsem mu podal
náprsní tašku a on z ní odpočítal tři stodolarové bankovky. „Před
chvílí jste říkal sto padesát!“ zavrčel jsem. Jeho pistole mě stále
tlačila do hlavy.
„To bylo před chvílí, násosko,“ vysvětlil mi. „Teď už je to tři
sta. Přeju příjemnej pobyt.“ Byl to grázl, ale ne tak velkej, abych pro
něj neměl jisté pochopení. Malá ryba. Zločin koneckonců není choroba,
ale její příznak – je to špinavý rub lesklého dolaru. Recepční
vypadal nepřístupně, takže jsem se ani nesnažil cokoli zjistit. Zapsal jsem
se a výtahem vyjel do třetího patra. Na chodbě jsem narazil na mladou
rusovlasou uklízečku s obvyklým vozíkem. „Mluvíte anglicky?“ zeptal
jsem se. „Jo,“ přikývla. Navlhčila si prst a upravila si účes. Neměl
jsem pocit, že by to bylo třeba. Podal jsem jí padesát dolarů.
„Potřeboval bych od vás laskavost,“ řekl jsem. Uznale bankovku přijala,
rozhlédla se, klekla si, a než jsem se stačil vzpamatovat, rozepnula mi
kalhoty a vykouřila mě. „Ještě něco?“ zeptala se zadýchaně, když se
znovu postavila. Málem jsem zapomněl, co jsem původně chtěl. „Jenom
drobnost,“ vypravil jsem ze sebe omámeně. „Na kterým pokoji bydlí jistý
Václav Klaus?“ „Číslo tři sta devět,“ odpověděla.
(4) Energicky jsem zaklepal na dveře. Z hlubin pokoje se ozvala krátká otázka v češtině. Slovům jsem nerozuměl, ale znělo to podezíravě. „Pokojová služba, pane!“ zvolal jsem anglicky. Dveře se otevřely. Využil jsem momentu překvapení a celkem snadno jsem ho zatlačil dovnitř. Zatím se nezmohl na slovo, takže jsem měl čas si ho prohlédnout: byl to elegantní pětapadesátník v kvalitním tmavém obleku, s psími dečkami na botách a hůlkou se stříbrnou rukojetí v ruce. Nosil brýle, měl prošedivělé vlasy i knír a pod ním nesouhlasný, samolibý úsměv. Nelíbil se mi. Jestli jsem někdy viděl arogantního chlapa, byl to on. „Sedněte si,“ poručil jsem mu. Zamkl jsem dveře zevnitř a rukojetí pistole jsem mu vlídně pokynul k empírovému křeslu. Pro starožitnosti jsem měl odjakživa slabost. „Kdo jste? Nic jsem si neobjednával,“ řekl útočně. Když promluvil, začalo na vás ledově táhnout, jako když v parném létě otevřete poklop od mrazáku. „Pozornost podniku,“ vysvětlil jsem mu. Poslechl mne a sedl si. Naštěstí jsem si stačil všimnout směru jeho pohledu, takže jsem se otočil včas: v bočních dveřích se objevil jeho bodyguard a zrovna se pokoušel vytasit pistoli z pouzdra. Hbitě jsem se rozmáchl a zasáhl ho pravým hákem přímo do spánku. Padl bezvládně na koberec, ani nezavrávoral. Koukl jsem na jeho obličej: bylo v něm asi tolik inteligence, kolik jí je v prázdném pytlíku od popcornu. Zkontroloval jsem vedlejší místnost a posadil se naproti Klausovi. „Pěkná kravata,“ prohodil jsem. „Dárek,“ odpověděl opatrně. „Vážně? A od kohopak?“ „Od lady Thatcherové,“ pravil s nepřehlédnutelným sebeuspokojením. „Neříkejte…“ Prohlédl jsem si pokoj důkladněji. Na konferenčním stolku bylo přichystané malé pohoštění: dva talířky, dva příbory, dvě sady skleniček. „Čekáte někoho?“ „Ano,“ pravil ironicky. „Předsedu vlády.“ Na takovéhle vtipy jsem byl po dlouhé cestě příliš unavený. Krátce jsem zapřemýšlel, co by jeho samolibý sarkasmus nejlépe utlumilo, a potom jsem ho vzal pažbou luggeru přes spodní čelist. Na chvíli to pomohlo. Někdo zaklepal. „To jsem já, Václave!“ ozval se mohutný mužský bas. Položil jsem si prst významně na ústa, zapíchl Klausovi hlaveň mezi žebra a donutil ho vstát a otevřít. Za dveřmi stál další bodyguard: chlap jako hora, ve špatně padnoucím obleku, s podivně rozšafným úsměvem. Bez váhání jsem ho pořádně nakopl do břicha, ale když jsem ho vzápětí požádal, zda by laskavě nesténal anglicky, ukázalo se, že je to opravdu český premiér. „A vy jste, chlape, kdo?“ tázal se mne v předklonu. „Jsem Philip Marlowe z US,“ odpověděl jsem podle pravdy. Zdálo se, že mou odpověď čekali, neboť si vyměnili významný pohled. „Smím se zeptat, zda přicházíte z pověření pana Rumla, nebo pana Mlynáře?“ Nikoho takového jsem neznal. Cosi tu nehrálo. Napadlo mě, jestli mi Ellen nalila čistého vína. Ještě jsem si oba ptáčky vyfotil a potom jsem za sebou práskl dveřmi.
(5) O dvacet hodin později jsem balíček s fotografiemi beze slova hodil na malý mramorový stolek v přijímacím pokoji Ellen Carverové. Ellen mi přišla otevřít pouze ve žlutém hedvábném županu. Za ozdobnou mřížkou krbu vydatně plápolal oheň, ale Ellen si župan zimomřivě přitahovala k tělu. Chvěla se zimou, nebo nervozitou? Byla půlnoc a já jsem už dva dny nespal ani minutu, ale její oblé křivky pod tenkou látkou způsobily, že jsem se cítil víc svěží než slunečné letní ráno nad losangeleským zálivem. Na taburetu navíc stála skotská, sodovka a nádoba s ledem – prostě všechno, co je třeba, aby se mužský kdekoliv cítil jako doma. „Nebude vám vadit, když se obsloužím?“ zeptal jsem se. Nepřítomně zavrtěla hlavou. Všechnu její pozornost očividně poutal balíček na stole. „Měl jste příjemný let?“ přinutila se zeptat, ale na mou odpověď už nepočkala. Jedním ze svých dlouhých rudých nehtů balíček rozechvěle roztrhla a rozložila fotografie do nepravidelného vějíře. Její tvář, ozařovaná plameny šlehajícími z krbu, nápadně zbledla. Znovu jsem si uvědomil, že s jejím obličejem není něco v pořádku. Ano, dělal to ten plnovous. „Ten bastard!“ zaúpěla. Už se ani nenamáhala měnit hlas, a dokonce si strhla i paruku. Objevila se téměř holá lebka, vrásčité čelo a pod ním nešťastná vousatá tvář dalšího českého politika. „Myslím, že vám dlužím vysvětlení,“ obrátil se ke mně trochu provinile. „Šetřte dech,“ odpověděl jsem. „Jmenujete se buďto Mlynář, nebo Ruml. Každopádně jste z US.“ Překvapeně na mě hleděl. „Ruml,“ řekl. „Jste vážně dobrej. Musím se vám omluvit.“ Ta skotská byla taky dobrá. Přitáhl jsem si ho k sobě a volnou rukou jsem mu zajel pod lesklý župan. Chvíli protestoval, ale potom jeho ruce zvláčněly. „Neomlouvejte se,“ pošeptal jsem mu. „Nobody is perfect.“
Thomas N. Scortia, Frank M. Robinson
Skleněné peklo
Každá šelma má svůj čas a místo zrození. Pro oheň to bylo pozdní odpoledne v malém skladišti čisticích potřeb, ukrytém hluboko uvnitř jednoho z nových mrakodrapů rozesetých po velkoměstě. V místnosti byl charakteristický zápach a tma – i když ne úplná. V rohu místnosti oranžově doutnala malá jiskra živená kouskem bavlněné látky – pupeční šňůra šelmy.
(1) O půl páté ve středu odpoledne zasáhla město očekávaná studená fronta z Kanady. Zatracený Kanaďani! pomyslel si architekt Craig Barton. Zapnul stěrače, prsty netrpělivě bubnoval na volant a v ústech nervózně žvýkal konec nezapáleného doutníku. Na příští křižovatce spatřil svůj Skleňák. Zadržel dech. Panebože, je opravdu překrásný! Pocítil náhlý nával pýchy. Krucinál, měl být na co pyšný: šestašedesát pater zlatě odstíněných skleněných panelů a zlatě eloxovaného hliníku se tyčilo přímo k zamračenému nebi. Sotva rozeznal výtah – malý světelný bod, šplhající do vyhlídkové restaurace v nejvyšším patře. Uvědomil si, že Jenny se v tom výtahu ještě nesvezla, a řekl si, že to dnes večer musí napravit. Určitě se jí to bude líbit. I když, musel si vzápětí v duchu přiznat, Jenny se poslední dobou nelíbilo skoro nic. Sevřel doutník pevněji mezi zuby, zašátral v kapse saka a vytáhl zapalovač. Škrtl, přiblížil si blikotající plamínek až k očím a chvíli se skrze něj díval na budovu Skleňáku. Po chvíli se vzpamatoval a nechal plamínek olíznout konec doutníku. Vdechl kouř, zařadil rychlost a sjel rovnou do podzemního parkoviště pod Skleňákem. „Mizerný kanadský počasí, co?“ prohodil konverzačně směnař, když od něho přebíral vůz. „Co chcete od lidí, kterejm se líbí Celin Dion?“ řekl Craig a oba se tomu zasmáli. Jiskra zesílila. Září v přítmí večera jako svatojánská muška. Proužek roztřepené bavlny, pomalu pojídaný jiskrou, se mění v jemný šedý popel. Jiskra se prokousává dál. V jedné chvíli se útek látky rozpojí a tam, kde před chvílí plála jen jedna jiskra, jsou nyní dvě. Proud teplého vzduchu z ventilátoru na stropě zesílí a jiskry zazáří jasněji. Malá šelmička má nyní dvě ruce.
(2) Velitel požární stanice Mario Infantino zívl. Přišel teprve před pár minutami, takže ho čekalo téměř celých dvanáct hodin služby. Pokud se nestane nic mimořádného. Odšrouboval si termosku s kávou, kterou mu před odchodem připravila Doris, a pod jejím víčkem objevil složený papírový lístek. „Miluju tě, ty můj uzenej kluku,“ stálo na něm. Mario se dojatě usmál, ale rychle papírek skryl, aby ho nezahlédl někdo z jeho podřízených, kteří si u vedlejšího stolu jako obvykle krátili čekání na výjezd kartami. Na jeho malé, ale pracovité Doris, den co den oblečené do čisté nažehlené zástěry, bylo něco, co Maria neobyčejně vzrušovalo. Filmové hvězdy byly pro jiné. Pro něj byla tou pravou žena, která dokázala vychovávat děti a udržovat domácnost, a přitom nevypadat jako zvadlá lilie. O ostatní nestál. Nalil si kouřící tekutinu do svého oblíbeného šálku s dráčkem Soptíkem, který mu Doris loni darovala k narozeninám. „Nespal se,“ upozornil ho škádlivě O’Callagham a jeho bledý pihovatý obličej pod zrzavou ofinou se roztáhl do širokého úsměvu. „S horkejma věcma nejsou žerty…“ Mario jeho úsměv opětoval. Měl tohohle tvrdohlavého irského kluka docela rád. Taky už spolu leccos zažili. Když to tenkrát v městské chemičce koupil mladý Lencho, byl to právě O’Callagham, kdo se ho spolu s Mariem jako jediní odvážili vybalit z ohořelého azbestového obleku. Ještě žil, ale jeho kůže připomínala špatně propečené ražniči. Takové věci lidi sblíží. Mario se při oné nechutné vzpomínce bezděčně zachmuřil. Oheň je dobrý pomocník, ale zlý pán, pomyslel si trpce. Pohledem nervózně zalétl k panelu s hlásiči požáru: malá obdélníková okénka byla zatím temná, ale Mario dobře věděl, že i během dnešní služby se dříve či později rudě rozzáří a s pronikavým jekotem oznámí chlapcům u vedlejšího stolu, že jejich partička pokeru je bohužel u konce. Soukromé stavební společnosti ve snaze po co nejvyšším zisku neustále porušují stavební i požární předpisy – a kamarádi Maria na to pak doplácejí. Jako chudák Lencho. Starému Smithovi šla karta. Přitáhl si hromádku mincí k sobě, a dokonce si začal pozpěvovat: „Co jste hasiči, co jste dělali, že jste nám ten pivo, pivo pivovárek shořet nechali?“ „Sklapni,“ zarazil ho Mario ostře. Neměl tuhle písničku rád. Neměl rád, když přijeli pozdě. Jako minulý týden k tomu portorikánskému klukovi od Shell-oil, který dostal od šéfa za úkol natřít vnitřek benzínové cisterny. Tihle kuřáci, otřásl se Mario a šel raději zkontrolovat náplně minimaxů, rozvěšených ve služebně. „Dělej,“ pobízel O’Callagham Smithe k rychlejší hře. „Klídek,“ řekl Smith, pohled upřený do vějířku svých karet. „Hoří snad?“ Všichni se jeho poznámce zasmáli.
(3) „Hele, Arnie, udělám si ještě jednu požární obchůzku,“ řekl
svému podřízenému šéf ostrahy Dan Garfunkel, rozložitý padesátník
v tmavém obleku. „Čerstvě zkolaudovaný baráky, jako je tenhle, je
potřeba trochu ohlídat.“ Strážný na okamžik přestal sledovat monitory.
„Nepřeháníte to, šéfe? Jste tu už patnáct hodin v kuse. Měl byste
jít domů a pořádně se vyspat.“ „Co bych dělal doma? Stejně bych
akorát čuměl na televizi,“ řekl Garfunkel, zatímco si bral z police
velkou příruční svítilnu. „Tady se můžu aspoň dívat na monitory…“
Arnie tenhle šéfův vtípek samozřejmě znal, ale přesto se krátce zasmál.
„Kdyby něco, Arnie, zavolej mi,“ dodal ještě Garfunkel a ukazováčkem
namířil na malou vysílačku, kterou měl připevněnou na opasku kalhot.
Potom vyšel ze služebny a přivolal si nejbližší rychlovýtah. To, co před
chvílí říkal Arniemu, byla pravda – i když ne úplná. Doma se nejen
nudil, doma se cítil doslova zoufalý. Od té doby, co Ellen zemřela,
nedokázal doma vydržet; jakž takž klidný a spokojený byl jenom v práci,
obklopený lidmi a problémy, které zatím vždycky dokázal vyřešit. „Pane
Garfunkel!“ uslyšel za sebou ženský hlas. Byla to uklízečka z odpolední
směny. Dan Garfunkel špičkou pečlivě vyčištěné polobotky přerušil
paprsek fotobuňky, takže dveře výtahu zůstaly otevřené, a s úsměvem se
obrátil k přicházející ženě. „Nějaký problém, paní
Alvarézová?“ „To bych řekla! V pětatřicátým patře si nájemníci
natahali po chodbě prádelní šňůry! Jestli tam jako hodlaj věšet prádlo,
tak jak tam potom máme uklízet?!“ „Hned se tam podívám, paní
Alvarézová,“ řekl klidně Garfunkel. „Dám vám potom vědět.“
„To byste měl!“ Uklízečka se spokojeně otočila a vrátila se ke svému
stroji na mytí podlah. Garfunkel nastoupil do výtahu a stiskl tlačítko
s číslicí 35. Jeho tvář neopouštěl pobavený úsměv: silně totiž
pochyboval, že by si lidé, kteří si pronajali luxusní byty
v pětatřicátém patře, vlastnoručně prali a sušili prádlo… Výtah
téměř neslyšně zastavil a hliníkové dveře se klouzavě rozjely do stran.
To, co Garfunkel na chodbě spatřil, mu okamžitě vzalo úsměv. Rychle se
vydal na kratší stranu chodby k vestavěné skříni s pojistkami a pomocí
hlavního spínače vypnul proud na celém patře. Chodba se v jediné
vteřině pohroužila do hluboké tmy. Garfunkel rozsvítil baterku a pokusil se
přivolat vysílačkou hlavního správce budovy, ale ten na jeho naléhavé
výzvy neodpovídal. Garfunkel tedy zavolal alespoň Craigu Bartonovi.
„Zdravím vás, Dane!“ zahlaholil okamžitě hlavní architekt. „Jak se
máte?“ „Ještě před minutou jsem se měl celkem dobře,“ odpověděl
Garfunkel vážně. „Ale teď stojím v pětatřicátým patře a koukám tu
na zatraceně vážnej problém…“ „Problém?“ „Víte, jedna
z uklízeček si mi před chvílí stěžovala, že si tu prý nájemníci
natahali po chodbě prádelní šňůry – tak jsem se sem přijel
podívat.“ „Co je to za blbost?“ zasmál se s úlevou Barton. „Proč by
si naši nájemníci –“ „To jsem si taky říkal,“ přerušil ho
Garfunkel. „Jenže ony to bohužel nejsou prádelní šňůry, Craigu.“
„Tak co to teda je?“ V hlase Craiga Bartona poprvé zazněl nervózní
tón. „Elektroinstalace.“ Ve vysílačce bylo dlouhou dobu ticho. „Tak to
jsme v prdeli,“ zašeptal konsternovaně Craig Barton.
(4) Jakmile teplota v místnosti dosáhne přednastavených dvacet jedna stupňů, relé cvakne a vypojí ventilátor klimatizace. Proud teplého vzduchu ustane. Jiskry ztmavnou. Jsou nyní příliš slabé, aby propálily místo, kde se dvě vlákna bavlny stýkají. Po několika vteřinách obě jiskry zcela zčernají. Šelmička umírá. „Kurva, vono nám to snad zhaslo!“ vykřikl polekaně Thomas N. Scortia. Nevěřícně hleděl na obrazovku počítače. „Jak to myslíš – zhaslo?“ necháp