HOME

Michal Viewegh: Nápady laskavého čtenáře

(autor | kniha)

Laskavý čtenáři!

Upřímně Ti gratuluji ke knize, kterou sis právě zakoupil, popřípadě ukradl v obvodní knihovně. Udělal jsi opravdu dobře, neboť toto je kniha určená – na rozdíl od většiny ostatních knih – především Tobě. Napsal ji totiž náš člověk, čtenář jako Ty nebo já. Konečně! Konečně je nám, čtenářům, adresováno jaksi víc než jen ono obligátní strohé sdělení, abychom si na straně 97 laskavě opravili chybné znění věty „Zuzanka pomilovala houpacího koně“ – je nám adresována celá kniha! Konečně se mezi námi čtenáři našel jeden, který se dokázal vzepřít svévoli domýšlivých autorů. (Dost už ostatně bylo těch věčných experimentů, mnohovrstevných textů, proudů vědomí a bezuzdného střídání časových rovin!) Konečně se našel někdo, kdo dal našim čtenářským zážitkům (ať už jimi je okouzlení, nebo znechucení) pevný tvar, někdo, kdo nám zaplaťbůh pomohl definitivně vyřešit ty ustavičné dohady, zda jsou ta či ona současná díla jednoduše blbá, nebo složitě postmoderní. Někdo, kdo nám v neposlední řadě vyjevil pravdu, kterou jsme až dosud jen matně tušili: Ano, Pegas žere. „Není pravda, že velký duch nikdy nesmrdí,“ říká autor této knížky, „neexistuje proto rozumný důvod, proč by se na Parnasu nevětralo.“ V osobě Michala Viewegha, tohoto novodobého Spartaka naší čtenářské obce, získáváš nyní, laskavý čtenáři, nejen chápavého přítele, ale i obratného obhájce svých práv a tiskového mluvčího zároveň.

Tvůj kolega – čtenář

Prosincové tornádo Bohumilu Hrabalovi

Milá Dubenko, někdy když vstanu, když výjimečně procitám z mrákot, bolí mi celá místnost, celá ta moje cimra, bolí mi i předsíň a koupelna, protože mám ze samého pití zarostlé stoupačky, a trochu mi bolí i balkón, a po ulici chodí lidé, každý ví, kam má jít, jenom já to nevím, protože U tygra malují, a říkám si Bohumile Hrabale, tak jsi se uvítězil na vrcholu prázdnoty, jak tě to učil Lao-c’, a myslím na toho mého doktora Franze Kafku, který chtěl skočit z okna, protože ho tak bolel svět, a myslím na Kostantina Biebla a na toho mého Senecu a na tatínka Arthura Schopenhauera, kteří skočili doopravdy, kteří udělali to, co já nemohu, protože můj anděl strážný mi řekl, že by to bylo málo odejít tak lehce, že já musím zbytek života prožít v takovém utrpení jako ten můj nešťastný poslední čínský císař, a že proto bude nejlepší, když budu jezdit městskou hromadnou dopravou, hi hi hi… A tak jsem tedy jel do Brčálky městským autobusem a připadal jsem si jako v pojízdné zpovědnici a potom jsem si poručil gulášek a pivo, ale když mi ten gulášek přinesli, uviděl jsem v něm ty nešťastné oči Chagallových kraviček, ty rozdrcené nožičky jatečních prasátek, ty vyřízlé jazyky jatečních koníčků a viděl jsem v něm i tu moji čistě rozporcovanou Otylku Vranskou… a musel jsem gulášek odstrčit a poručil jsem si flambovaný puding, ale když mi ho donesli, uviděl jsem v něm ty nešťastné hořící labutě… A prchal jsem Prahou až k Vltavě a šplíchal jsem si ledovou vodu na krk a na obličej, až jsem byl celý zmáčený a šťastný, protože hned po pivu mám nejraději vodu a nejšťastnější bývám, když se ve vaně celý ponořím a hadici od sprchy si zasunu do pupíku a sytím se vzpomínkami na placentu té mojí nešťastné maminky… A pak se mezi mraky objevilo prosincové slunce a já jsem si sundal kalhoty a ten svůj korvetní kabátek a klaněl jsem se svému obrazu v říční hladině, svému krásnému opálení a svým krásným nohám, ale přitom jsem zároveň trnul představou, co asi dělají ty moje kočičky v Kersku, hynul jsem představou, že mají hlad, a zase jsem se oblékl a šel jsem pro ně koupit kuřecí prsa, provinile jsem platil ty strašné peníze a styděl jsem se, že v Africe hladoví děti a já kupuji kočkám kuřecí prsa, a hroutil jsem se, že ti černoši jsou krásněji opálení než já… A potom jsem uviděl, jak se uprostřed řeky kdosi topí a volá o pomoc… a zhrozil jsem se, že to volání je určeno mně, neboť nikdo jiný na nábřeží nebyl, byl jsem tím voláním poctěn i zděšen… a vzpomněl jsem si, jak můj podpis pod článkem Dva tisíce slov nahradila ta moje Hra o pravdu a jak můj podpis na Několika větách nahradila ta moje Kouzelná flétna, a už jsem neváhal darovat tomu člověku v řece život, nový život… a rozpřáhl jsem se a hodil jsem mu rukopis toho mého Vita nuova, hi hi hi… A prchal jsem a vrávoral dál a myslel jsem na toho mého T. S. Eliota a na Martina Heideggera a na Luise Célina, myslel jsem na Rolanda Barthese, na Buddhu, na Poseidona a na mladšího z bratří Veverků… a myslel jsem, Dubenko, na Vás, jak jste poprvé přišla ke Zlatému tygru ještě jako April Gifford, oblečená celá do světla… a jak jste v noci vyšla ven s potřísněným kabátkem už jako moje Dubenka, ta Dubenka, která tak potěšila pana konzula, když se Vás ptal, co se učíte na tom slavistickém kursu, a Vy jste mu odpověděla Well, kam si to serete, Mr. Wonásek?… a couval jsem ve vzpomínkách dál, až k panu Růžičkovi, svatému muži, který celý svůj život vynášel ve kbelících lidské sračky a který každý dům posuzoval jen podle počtu těch vynesených kbelíků, takže když jsem ho jedenkrát přivedl na Pražský hrad, abych mu ukázal tu krásu, řekl mi Pěkný, ale vynášet sračky bych tu nechtěl… takhle mi to ten pan Růžička řekl, on, který dokázal uchopit naběrák se sračkami, jako by to byla zlatá monstrance a on kněz ve zlatém ornátě, celý umazaný tou krásou odevšaď prýštících lidských hříchů… a couval jsem dál až do sběrny starého papíru ve Spálené ulici a vzpomněl jsem si na tu moji krásnou cikánečku, která se vždycky u toho mého presu položila na záda na hromadu Erasma Rotterdamského a vyhrnula si sukni a měla krásné břicho a krásný chomáč chlupů a já jsem jí na to břicho nakreslil krásnou kruhovou výseč, do které jsem pak stříkal svoje horké semeno jako krásný sovětský kladivář Jurij Sedych, a byl jsem zase jednička a mistr světa… a couval jsem ke svým prvním marginálním textům značky Perkeo, co měly zvolněný tep vertikální sekyry a horizontální sečení rakouské pily a kde věty vedlejší přívlastkové byly dělány švédským dlátem, a já byl tím psaním tak poctěný a pomazaný, že jsem si připadal, jako by mi krásná dívka mazala prsa husím sádlem, a to nemohl slyšet Vladimírek, který se zazdil ve vedlejším pokoji a skrze tu čerstvou zeď na mne pohrdavě křičel Doktore, to už si rovnou kupte záclony a ručníky, když máte takový měšťácký představy o umění a nedokážete si alespoň představit, že ta prsa mažete vy jí, natož abyste se dokázal vystřelit k vrcholné kosmické představě husy, pomazané sádlem té krásné dívky!… a couval jsem až do té mojí Poldinky, do té mojí jediné opravdové univerzity, jejíž rektor měl kadeře připálené třpytivou hvězdou nebo tak nějak, protože moje paměť už dělá chybné výkony, a to tím více, čím více jsem opilý, jako tehdy u Arnošta Lustiga ve Spojených státech amerických, kde jsem celý večer plaval v modravém bazénu a nakonec jsem poznal, že to nebyl modravý bazén, ale obrazy Františka Kupky, hi hi hi… ale slavný básník Dylan Thomas byl také opilý, když poprvé přiletěl do Států, a pili i Abraham Lincoln a Kryštof Kolumbus, ale moje hostitelka paní Meda Mládková se tvářila jako předsedkyně Výboru pro neamerickou činnost a já jsem byl šťastný, že jsem konečně chuligánem jako Jesenin, Vysockij nebo Lenin, protože všichni jsme jenom děti boží, děti toho playboye Ježíše… a tlaková vlna vzpomínek mne konečně odnesla až do té mojí Libně, kde jsme s Vladimírkem a mou ženou bydleli kousek od jaderné střelnice, tam na Hrázi věčnosti, kde se po každém zkušebním výbuchu zdvihl nádherný prachový hřib a zároveň s ním i naše podlaha a většinou nám spadl i strop a všude byla nádherná smrtící záře a celá naše zahrada hořela, na všechno usedal hustý černý prach a mojí ženě naskakovaly po těle puchýře a Vladimír křičel do toho burácení Kruciprdel, doktore, ta vaše žena, to je kinetická radioaktivní grafika!… a nadšeně gestikuloval rukama, kterýma mu prosvítaly jednotlivé prstové kůstky… ten Vladimír, který se nakonec na Klárově nechal přejet parním válcem, aby svoje trojrozměrné tělo proměnil v dvourozměrný grafický list, aby se definitivně stal identickým sám se sebou tak, jako do sebe zapadnou patentky Koh-i-noor Waldes, aby mohl říci Jsem ten, který jsem, a to, co přebývá, je patrně asfalt…

Další truchlivý žert Milanu Kunderovi

Tak jsem se po mnoha letech octl zase najednou doma. Stál jsem na Václavském náměstí, po němž jsem nesčetněkrát prošel jako dítě, jako chlapec i jako mladík (alespoň myslím, že to bylo Václavské náměstí – nebo že by to bylo Mariánské náměstí?), a necítil jsem žádné dojetí. Turisté okolo mne horlivě fotografovali jakési hodiny se dvěma malými okénky, kterými se pohybovaly barevné sochy apoštolů, a já jsem jen lhostejně upíjel z pepsikoly. Ale klamal jsem se: to, co jsem pojmenovával lhostejností, byla jako obvykle zášť. Na čem mi vlastně záleží? ptal jsem se v duchu. Na čem lpím? Na bohu? Na vlasti? Na lidech? Ne, odpovídal jsem si, jediné, na čem mi ještě záleží, je román. A možná ještě na tom koženém křesle, jež jsem dostal od Aragona, který ho dostal od Brežněva. Vlastně je to směšné. Jako láska. Vždycky jsem toužil prožít všechno: sprosté i vznešené. Polovinu toho úkolu mám sice za sebou, ale na jeho druhou část mi mnoho času nezbývá. A to ještě musím napsat přinejmenším dva nebo tři opusy, jak po vzoru hudebních skladeb říkám svým románům. Opravdu musím, chci-li být tak velkým spisovatelem, jako byl Leoš Janáček. Ještě jednou jsem obhlédl nepěkné náměstí a zamířil jsem k hotelu, kde jsem měl zamluven nocleh. Cestou jsem si ještě koupil nějaké notové sešity, abych měl i tady v Praze do čeho psát. Říkám sice psát, avšak většinu času musím bohužel věnovat opravám práce mých překladatelů. Všichni mě nejrůznějším způsobem vylepšují, namlouvajíce si, že je to možné. Když si na to vzpomenu, chytá mne běs. Jeden španělský překladatel dokonce namísto mé původní věty „Strčil jsem jí ukazováček do rozpálené řiti“ bezostyšně použil vlastní text ve znění „Políbil jsem ji na chladnou tvář“! Jindy jsem v jednom francouzském vydání Nesnesitelné lehkosti bytí ke svému zděšení objevil zářivé ilustrace Heleny Zmatlíkové. „Žertování je srozumitelným výrazem odstupu,“ vysvětlila mi s úsměvem Zmatlíková. To ale nebyl žert – to bylo Letadélko Káně! Náhle jsem pocítil obrovskou, zuřivou touhu po ženě, po jakékoli ženě, čím méně oduševnělé, tím lépe. Ideální by byla ta krejčovská panna, se kterou se v Paříži scházívám v zadní části toho malého krámku na Quai des Orf`evres, ale kde ji tady vzít? Záštiplně jsem hleděl na všechny ženy, které jsem cestou do hotelu potkával, avšak ve chvíli, kdy jsem byl nejvíc naplněn nechutí, dostala moje nenávist některé rysy příznačné pro sympatii: začal jsem se na ně usmívat a jednu nebo dvě jsem i naoko mile oslovil. Když jsem dorazil k hotelu, bylo půl čtvrté. Recepční mi úslužně podal klíč od pokoje. Od chvíle, kdy završím svůj přesně promyšlený plán, mne dělila necelá půlhodina. Pouhá půlhodinka a provedu svůj další pověstný žertík! Jsem jimi doslova proslulý: není to ani týden, co jsem řediteli od Gallimardů namazal kliku kanceláře zubní pastou – myslel jsem, že se potrhá smíchy! Jenom mne mrzí, když mi občas někteří lidé v Čechách sugerují, že by moje žerty mohly být proviněním – zřejmě tady opožděně doznívá ona nesmírná moc, kterou křesťanství podsouvalo věřícímu jeho základní a nepřetržitou hříšnost… Tyto úvahy mne trochu rozladily, ale horká sprcha v hotelovém pokoji mi znovu vrátila dobrou náladu a příjemný pocit trvalého vzteku. Pod magnetofon jsem připravil příslušné kazety a papírovým ubrouskem jsem vytřel skleničky na koňak. Potom jsem z kapsy saka vytáhl onu inkriminovanou pohlednici a bůhví po kolikáté jsem si přečetl její text: „Milá Olgo,“ stálo tam, „pesimismus je morfium lidstva. Podepisovat petice má hluboký smysl – to ať se Kundera třeba staví na hlavu. Tvůj Vašek.“ Nalil jsem si na prst koňaku, ne víc: musel jsem zůstat naprosto střízlivý, aby v okamžiku pomsty byla má paměť nedotčena (a přítel Kostka mi to všechno pro jistotu ze sousedního pokoje tajně natočí na video). Pomsta! Fascinuje mne odjakživa. Dva roky jsem na Sicílii studoval vendetu – jak dobře jsem těm temperamentním lidem rozuměl! Připadal jsem si jako jeden z nich. (Na druhé straně těžko snáším tragickou rozpolcenost skutečnosti, že pomsta je sladká a já jsem diabetik. Nikdy to nemohu vychutnat.) Za čtvrt hodiny přijde. Přátelsky jsem zamával na Kostku do falešného zrcadla a pyšně jsem zavzpomínal, jak lstivě jsem se vetřel do péče Výboru dobré vůle, předstíraje úspěšně, že jsem citový mrzák! Jak rafinovaně jsem si ujednal tuto schůzku! Můj pohled znovu zabloudil na připravenou postel, a snad proto jsem začal přemýšlet o lásce: její fyziologická mašinerie je tak složitá, že v jistém údobí života se mladý muž musí soustředit téměř výhradně na pouhé její zvládání, a uniká mu pak vlastní obsah lásky, to jest žena, kterou miluje. Potvrzovala to i moje vlastní zkušenost – také mně všechny ty otvory v ženě připadaly kdysi nesmírně složité, často jsem si je pletl – a ženy mi pak unikaly do koupelny. Na patře náhle zastavil výtah. Kdosi zaklepal. Plán se vyvíjel zdárně: byl jsem skutečný tvůrce života. „Chtěl jste se se mnou sejít?“ řekla s úsměvem. Odpuzoval mne i způsob, jak mluvila. Najednou jsem dostal strach, že začne zlehčovat své manželství a okrádat mne tak o jeho hodnotu právě ve chvíli, kdy se má stát mou kořistí. „Jen mi proboha neříkejte, že máte nešťastné manželství,“ řekl jsem rychle. „Vašek je skvělý muž – třeba jak přece podepisoval ty petice…“ Nechápala. „Svlékněte se, Olgo,“ řekl jsem tichým hlasem. Dívala se mi do očí strnulým pohledem. „Prosím?“ řekla. Poodstoupil jsem a svlékl si sako. „Jsem vaše pokoušení,“ řekl jsem temně. „Svlékněte se. Předveďte mi tu vernisáž! A pěkně largo!“ Nezmohla se na jediné slovo. Přiblížil jsem se těsně k ní. Na jejím krku se zlatě zablýskla olympijská medaile. „Jsi truchlivý vůl!“ zařval přítel Kostka ze sousedního pokoje. „Tohle je paní Čáslavská…“

Prima večer (Text o nejdůležitějších věcech v Kostelci) Josefu Škvoreckému

Čekal jsem na ni v portálu dveří Port Arthuru. Nešla, a tak jsem si strčil bambusový plátek do úst a představoval si, že je to plátek šunky. Proto jsem taky hrál na tenor, že se tak příjemně cucal. Irena přišla v úzké sukni, připojil jsem se k ní a jako zhypnotizovaný jsem se jí díval na pohyblivý zadeček. „Ahoj, duše,“ řekl jsem. „Ty seš krásná!“ „Ale Danny,“ řekla a její hnědé oči se smály. „Copak chceš?“ „Nic.“ „Lžeš.“ „Nelžu.“ „Lžeš.“ „Vážně nelžu.“ „Vážně lžeš. Je to lež jako věž.“ „Teda, Ireno, ty seš!“ „Nejsem. Copak to nechceš?“ „Co?“ „To…“ „To? To ne.“ „Zase lžeš. Ty víš, že to chceš.“ „Kdy?“ „Furt.“ „Ale proč, Ireno? Proč?“ „Protože seš –“ „Co, Ireno? Co?“ „Sexuální loudil.“ „Ty seš krutá. Krutá a bezcitná.“ „To není pravda.“ „Je.“ „Seš úplně vedle,“ pravila Irena záhadně. Nad Kostelcem visel stříbrný měsíc a sněhová peřina kolem nás naplňovala ulici překrásným přísvětlím. „A vůbec,“ dodala, „to všechno jsou jen takový nicotný pubertální řeči, víš, Daníčku?“ „Tak to zase pr!“ řekl jsem a rozevřel jsem jí prsty pravé ruky. Udiveně mě pozorovala. „A co je tohle, hé?“ ukázal jsem naštvaně do její prázdné dlaně. „To neviditelný, hé? Copak to není tvoje duše, hé? Copak ta tvoje duše nedává tomu našemu plácání třetí rozměr, hé?“ V literární teorii na mě nestačila. „No jo,“ řekla užasle. „Tak leť, duše!“ – a odfoukla dušičku mezi zasněžené stromy. Ohlédl jsem se. V kuželu zlatého světla pouliční lucerny se objevila Marie. Za ní šla Karla, Helena a Lucie a přicházely další. Nakonec jich bylo asi devatenáct. Připadal jsem si jako učitel na vyšší dívčí. Miloval jsem je a bylo mi z toho na umření. Náhle jsem si uvědomil, že jsem opravdu jejich třídní a že je můžu všechny osahat na školním výletě. Trochu mě zamrzelo, že mám kapavku. Irena se po mně koukla těma smějícíma se očima. Bože, dej, ať ji získám! řekl jsem si v duchu. V teologii na mě taky nestačila. Začalo krápat. „Čoeče, krápe,“ řekl jsem Ireně. „Revoluce se vodkládá na neurčito.“ „Nekrápe,“ řekla Irena maličko podrážděně. „Prosakuje ti obvaz.“ Nevěděl jsem, co mám na to říct, ale jenom chvíli. Byly doby, kdy mi dialog dělal problémy a často jsem nevěděl, co kdy mám říct. V kvartě jsem přišel na to, že je to úplně jedno. „Ty seš krásná, Ireno. Fakt.“ V umění konverzace jsem dosáhl skutečného mistrovství. V dětství jsem totiž dlouho stonal a nějakou dobu mě ošetřoval Ernest Hemingway. „Zdeněk je po smrti,“ řekla najednou Irena. „Němci?“ zeptal jsem se účastně. Všiml jsem si, že mi sako dělá fajn záhyby. „Medvědí skála,“ řekla Irena tiše. „Rozvázala se mu dračí smyčka.“ Blbec, pomyslel jsem si potěšeně. Chvíli jsem snil o tom, že by se zabili všichni kluci z kapely a já zůstal jediným jazzmanem v Kostelci. To by teprv byla prima sezóna! U Granady nás holky došly. V přítmí podloubí stál nějaký voják. Karla tvrdila, že to musí být Němec, když je válka s Němci. Měl jsem strach, že nás všechny zastřelí, ale potom jsem ucítil nezaměnitelnou vůni peprmintové žvýkačky. „Are you American?“ zeptal jsem se. Měl jsem radost, jak mi to jde. Irena a holky zpozorněly: už se viděly v najlonkách se švem. První se chytla příležitosti Lucie – popadla vojáka za uniformu a snažila se ho odvést ke kostelu: „Dz čérč! Fyftýn senčury!“ řvala na něj. „Hef jú najlons?“ „I can speak better,“ řekla klidně Lenka. „I’m the best guide of all.“ Voják se ale tvářil jako Mongol, až jsem začal panikařit, že je to Rus. Nenápadně jsem schoval svoje zlaté hodinky do kapsy a přitom jsem se nechtěně dotkl zhnisané předkožky: „Jááúúú!“ zařval jsem. „Neser, čeče!“ řekl voják. Byl to Andělín Střevlíček. „Na to se vyseru!“ povídám překvapeně. „Kam si to sereš, Danny?“ „Sereme si to kolektývně,“ řekl jsem pyšně a ukázal jsem na holky. „Nějak se sereš,“ povídá Andělín. „Neposral ses?“ „Neser mi na hlavu: Sereš se jak velkej sráč!“ „Naser si, Andělíne!“ „Mám ti jednu nasrat?“ „Už strachy seru…“ „Vyserte si všichni voko,“ řekl znechuceně Andělín. „Teď jsi nás teda přesral,“ řekl jsem pobaveně. „Už mě ty vaše sprosťárny serou,“ řekla Irena. „Serete je totiž úplně všude.“ „Něco tam nasrat musíme,“ vysvětloval jí Andělín. Měl pravdu. „Ireno, neser,“ řekl jsem. „Nevíš, co napsal Nezval: Mne oslní zahrada uprostřed věty / anebo latrína nezáleží na tom / již nerozeznám jevy podle půvabu / nebo ošklivosti kterou jste jim přiřkli!“ „Ten si zas nasral do krku,“ řekl Andělín. Někdo navrhl, abychom se raději šli vykoupat. „Nemám plavky!“ řekl jsem rychle. „A taky musím ke zpovědi.“ „Tě noha, idiote,“ řekla Marie. „Jen pojď, Daníčku, hezky s náma,“ řekla pomstychtivě Irena. Odtáhli mě s sebou. Zůstal jsem v kalhotách a sedl jsem si na lavičku pod skokanským můstkem. Dělal jsem, že se dívám do bazénu, ale ve skutečnosti jsem se díval, jak se holkám na skluzavce zařezávají plavky do rozkroku. Obzvlášť se mi líbila jedna blondýnka. „Čechoameričanka,“ informoval mě plavčík. „Hrozně nám tu przní jazyk.“ Bylo znát, že je původní profesí bohemista. Přestal jsem ho poslouchat a zatvářil jsem se co nejsvůdničtěji. Za chvíli ke mně připlavala a chytila se okraje bazénu. Mezi ňadry se jí udělala rozkošná úžlabinka, ale já jsem se raději zadíval na spáru mezi dvěma dlaždičkami, protože vzrušení bolelo. „Ty nelajkuješ swimování?“ zeptala se s úsměvem. „Nemám plavky,“ řekl jsem opatrně. „I’ve no trunks.“ „Don’t worry.“ Vylezla z vody. Celá se leskla a voněla chlórem. Já jsem voněl penicilínem. „Ty nenýduješ tranky,“ řekla. „Džojnuj se k nám na klouzačku.“ Cosi v jejím obličeji mě varovalo. Ještě jednou se připitoměle usmála a já jsem pochopil, že to musí být učitelka. Vyděsilo mě to: Všichni učitelé jsou polovzdělanci. „Máš krásnou pinkovou skin,“ řekla obdivně a rozepnula mi příklopec. „Jááúúú!“ zařval jsem. „Oh shit!“ zvolala. „Lúkněte na toho ilavýho bérdíka!“

Ztráta slabikáře aneb Děvčátko je bez sebe Sylvii Richterové

Babička Anežka měla obrovskou představivost. To mě k ní přitahovalo, a proto jsem ji nenáviděla. Dědeček vždycky sedával ve starém křesle a zpíval si: „Žežuličko v lese, rozpomeň se, jaké je to milování, když mě holka nechce.“ Babička většinou zpívala „Stillige Nacht, heilige Nacht“, protože si pořád představovala, že jsou Vánoce. TO křeslo dvacet let potřebovalo nový potah a dvacet let ho nedostalo. Ve větě „To křeslo potřebovalo dvacet let nový potah a dvacet let ho nedostalo“ je skryta celá historie naší rodiny. Je to hotový román a ještě zbývá na novelu o třech čalounících. MOJe dětství je spojeno se Stalinem. Měla jsem ohmataný sešitek, kam jsem si kreslila srpy a kladívka a siluety Pavky Korčagina. Nosili jsme khaki košile s rudými šátky, chlapci krátké kalhoty, děvčata květované sukně. Potahy na křesle byly samozřejmě na lístky. KDYŽ babička Anežka přestala nosit podprsenku, byla neforemná. Tak dlouho se přelévala z pokoje do pokoje, až jsme jí se sestrou začaly říkat Améba. Odpadky v koši vždycky hrozně páchly a pionýrský vedoucí nám na každém táboře svítil baterkou mezi nohy, ale jinak bylo naše dětství šťastné. Babičce Anežce naopak všichni zemřeli: prvorozený syn záhy po porodu, její bratr se zastřelil záhy po odvodu, strýc se oběsil a teta si podřezala žíly. Dědečkovi chyběla k sebevraždě odvaha. V přestávkách mezi písničkami nám často vyprávěl, že čeká na nějakou zákeřnou nemoc. Byl ale zdravý jako řípa a veškeré nemoci se mu vyhýbaly, až musel vzít zavděk obyčejným zánětem spojivek. – Chyběla mu vůle k životu, řekl tenkrát sestře lékař. Babička chtěla dědečkovi zatlačit oči, ale promáčkla mu pouze černé brýle. Moc ráda jsem s tatínkem zalévala plaňky v našem plotě. Plaše se přitom usmíval a s tajnou závistí pozoroval živý plot našeho souseda. – Někdo se holt narodil jako smolař, řekl mi jednou tatínek. Bylo mi ho líto. Původně jsem chtěla psát knihu o mamince. Nakonec jsem se rozhodla, že se raději stanu spisovatelem. Nepřestávám věřit, že jednou napíšu knihu, která to nebude popírat. Popřípadě dva texty, které se budou popírat navzájem. Něco jako „Na západ od pekla“ a „Na východ od ráje“. Maminka byla tak trochu mimo. U babičky v pokoji byl stále cítit nasládlý zápach, ačkoliv koš s odpadky jsem pokaždé včas vynesla. – Měla bys dát pryč tu kočku, máti, řekla maminka nepřítomně. Popletla to: babička žádnou kočku neměla. Později tomu ale sama uvěřila a začala pro kočku kupovat zavináče – přirozeně, že zůstávaly netknuté. Babička proto začala přidávat do misky k uzenáčům roztlučený brufen, neboť se domnívala, že kočku berou záda. Zdá se, že na to jdu nesprávně: místo abych navlékala dny na pevnou nit, snažím se tady v Římě pochopit, jak spolu souvisí moje já a regál s hrubou moukou v samoobsluze v Dejvicích. Hrou v kostky se stává šestibokým. Hrou v karty se stává dvouhlavým. Tatínek jednoho dne zdvihl hlavu od šachovnice a při pohledu do zrcadla zjistil, že je kůň jménem E 6. Je to taková nijaká historie. Nijaká hlavně proto, že dost dobře nevím, co s ní. Zapomenout ji? Vydat? Za nejhezčí Příhodu z celého září a října pokládám to, že jsem propotila skelný papír. O tom mluvím proto, že se mi zdá, jako by to, oč nám běží, bylo mimo slova. A než kapr dělal mrtvého, plaval. Vánoce. Na náměstí je veliká ohrada, kde prodávají stromečky. Mrzne. Stromečkem vždycky klepneme o dláždění, aby se pěkně rozevřely větve. – Přichází vévoda z Kentu, říká pokaždé prodavač. Odvezli ho do léčebny týden po naší mamince. Opisuji své dětství v kruzích větších a větších. Někdy si připadám jako kabina na ruském kole. Jindy si dokonce připadám jako sputnik. Úzkost. Otázky. Almary. Jana z Arku. Zatím jsem spokojena s tím, jak se mi podařilo rozložit svoji původní představu o této knížce. Škoda jen, že jsem zároveň rozložila i čtenáře. Ale nelze současně psát a naříkat si. Ostatně je tu ještě odborná kritika. Zjistit, o co tu vlastně šlo. Už to chápu: moje já souvisí s druhým regálem vlevo nahoře v té lékárně poblíž Piazza Bologna.

Muka velrybí obraznosti Vladimíru Páralovi

1. David V mládí každý věří, že svět začal teprve jím, že je tu vlastně všechno jen kvůli němu. (Goethe)

  1. července 1984 v 17.59 vběhl David Behr (20/182) na šedobílý mramor vstupní haly pražského velkonádraží jako mladý muž, jenž přišel konat velké činy, zrakem přelétl display informační tabule (Varna Čedok 18.40) a obléknutím modrého pracovního pláště s hlavičkou jídelních a lůžkových vozů získav potřebnou autoritu, prošel mezi poslušně se rozestupujícími cestujícími až na III. nástupiště ke svému vagónu BAC 915742. Po jeho odemčení za sebou ještě pečlivě zavřel (což provázeno tichým nesouhlasem nedočkavého davu) a vylepil na skleněné dveře jednotlivých kupé jmenné seznamy, dodané mu pracovníkem cestovní kanceláře: Dora, Dáša, Irena, četl polohlasem ženská jména plná příslibů, dívčí jména tak podivně ozvánějí louku kvetoucí mezi červen a les, recitoval už nahlas a desetiletá četba světové literatury mu dodávala jistotu, že je schopen velkých činů a vášní (ačkoliv někteří lékaři mu tvrdili opak). Nakonec si s přiznanou rozkoší oblékl nažehlený bílý číšnický rondon ze 100% bavlny, místo předpisových služebních kalhot (nemožné černé, dlouhé) si natáhl krátké seprané džínsy, ještě triumfální pohled do zrcadla ve služební kuchyňce (musím konečně vidět moře! Musím konečně poznat lásku! Musím se stát ministrem dopravy a spojů!) – a po otevření vagónových dveří nastavil hruď tomu přívalu života, kufrů, ňader a nafukovacích matrací.
  2. Evžen

Bohužel budoucnost není již tím, čím bývala. (Valéry)

Dveře vagónu tedy otevřeny a pod nimi shromážděný dav zaměstnanců n. p. CHEMOX se vzrušeně zavlnil. Psychologie stáda, pomyslel si s odporem ing. Evžen Chrást, CSc. (46/175) a patou rozdrtil oharek právě dokouřené cigarety KENT ROYAL (Made in USA). Určitě se tam budu nudit, kdo dneska relaxuje v Bulharsku? Geograficky, etnograficky i intelektuálně je to absolutně sterilní lokalita, ale musí to zkrátka být, neboť v akusticky dokonalých podnikových kuloárech se už proslýchá cosi o buržoazním životním stylu manželů Chrástových (se závistivými poukazy na jejich neoklasicistní vilu v Zahradní čtvrti, dvě nablýskaná VOLVA v garáži a každoroční dovolenou ve sladké Francii), musí to být, protože vyčerpaný, vysátý a zničený ředitel Caban stárne s každou tabletou Alnagonu (často až 30 denně), zatímco ostatní náměstci se jako draví supi slétají nad jeho mahagonovou rezidencí. Musí to být, protože odlišnost budí nenávist, připomněl si ing. Evžen Chrást svého oblíbeného autora, již s pohledem na masívní platinový náramek svých hodinek SEIKO (Made in Japan), a uchopiv svůj vysoce elegantní kožený kufr SEA LORD (Made in England), vykročil ve svých perfektních, perforovaných a perfidních mokasínech (Made in Italy) velmi zvolna k vagónu.

3. Dora Jsou pomluvy, před kterými i nevinní ztratí odvahu. (Napoleon)

„No konečně – kde, prosím tě, vězíš?“ řekla svému muži závodní lékařka n. p. CHEMOX MUDr. Dora Chrástová (43/168/68), znervóznělá vedrem, pobíhajícími dětmi a krutě mladými laborantkami, a když se nedočkala odpovědi (už mi ani neodpovídá!), odvrátila se od něho, předstírajíc, že přepočítává zavazadla. Milujeme se už jen třikrát ročně, uvědomovala si, na můj svátek, na moje narozeniny a na MDŽ, a to ještě musím pokaždé přijít s něčím novým, aby to vůbec šlo (naposledy na šesti rolích hliníkové fólie – a pak proč pořád není alobal!). No tak tedy ha ha ha, ale je to spíš k pláči, a navíc mi dochází inspirace a narozeniny se blíží… A teď ještě ke všemu to Bulharsko, ten příšerný Balkán, ale musí to být, protože úhlavní nepřítelkyně a předsedkyně závodního Svazu žen Vlasta Marková se již nechala slyšet, že nám podnikový kemp na Slunečném pobřeží zřejmě není dost dobrý, prostě fronta je všude, týl neexistuje, a tak chatka v tom hnusném kempu jako polní stan příštího generála a já jako jeho válečná žena – a MUDr. Dora Chrástová nastoupila do vagónu za svým mužem plna odhodlání, chuti, sil a šťáv.

4. Dáša Názory lidí jsou částí jejich štěstí. (Shakespeare)

Dveře vagónu otevřeny a pomocná laborantka Dáša Poláková (19/163) se čile shýbla pro svůj chatrný lepenkový kufřík s oplechovanými rohy a obtisky hradu Bouzov (předloni s paní Brázdovou), České Lípy (v osmé třídě se školou) a Lipenské přehrady (loni s podnikem). Letos už tedy uvidím moře, pomyslela si Dáša šťastně, božínku, až to budu vyprávět doma v Nouzově! – a potom otřela zelenou koženku sedadla doma již nachystaným hadříkem namočeným v saponátovém prostředku JAR (Kčs 6,50), zatímco obličej, podpaží, prsa, břicho, stehna a pohlaví si otřela cestovním hygienickým ubrouskem AFRODITA (Kčs 0,50).

5. Irena Před svým odjezdem do Maroka rozhodla se filmová herečka B. Bardotová dát si vpíchnout injekci očkovacího séra do paže. Podle jejích zkušeností budou na tomto místě stopy po očkování méně vidět než na horní partii nohou. (časopis Mladý svět č. 42/1966)

Dveře vagónu již otevřeny, ale mzdová účetní n. p. CHEMOX Irena Bergerová (26/175/58 – 90/60/90) stále ještě na zadním sedadle taxíku a řidič nepřetržitě nabádán k rychlejší jízdě, královny ale přicházejí poslední, při přechodu z dlažby na hladký asfalt magistrály protáhlé zasvištění pneumatik a ihned do nejrychlejšího pruhu, konečně směrovky, brzdy a spropitné důstojné královny, která odjíždí rozšířit svoje državy (po Miss Chemox jistě i Miss jeho bulharské kolonie), ale hlavně a především: přítomen náměstek Chrást a navíc ve společném kupé (stálo mě to láhev skotské a jeden výlet za město) – a Irena Bergerová potřásla svou nádhernou plavovlasou hlavou, aby zaplašila případné výčitky svědomí a mohla se plně soustředit na promýšlení dalších psychologických fint, které použije v rámci útoku na mocného a vlivného náměstka, jenž (jakmile podlehne) snadno dokáže přihrát funkci vedoucí mzdové účtárny… A oddala se myšlenkám na tuto nekonečně příjemnou perspektivu, něžným jako první láska či vzpomínka staré kurtizány.

6. David Mládí touží po experimentu. (Stevenson)

„…polibek kapesník siréna lodní zvonec,“ recitoval David Behr, vykloněn z okna ztěžka se rozjíždějící vlakové soupravy, vnímaje přitom integrální směsici ženských slz, posledních rad, vzrušených výkřiků a vztyčených paží. Mosty k nízkému opatrnictví tedy spáleny, do hladiny stojaté vody tedy udeřeno, ale tyto úvahy náhle přerušeny slastným zrychlením, ještě poslední špinavé domky železničního depa a záhy už Libeň jako pouhá periférie všednosti, brzy pak rovina Polabí s příslibem rumunských hor – a David Behr usedl k rozložené mapě, a nespokojen s dosaženým teprve Kolínem, pokradmu se ohlédl a nenápadně prodloužil vlastnoručně zakreslenou trasu až k Havlíčkovu Brodu.

7. Evžen Boj pohlaví se odbývá tradičními zbraněmi. (S. J. Lec)

V kupé téměř 35 stupňů Celsia a navíc vůně údajně osvěžujícího ubrousku AFRODITA – kdyby Afrodita takhle voněla, rozhodl by se Paris pravděpodobně jinak, pomyslel si trpce ing. Evžen Chrást, iritovaný nucenou koexistencí čtyř osob v tak malé místnosti. Bože, kde je konejšivý chlad klimatizace letadel AIR FRANCE?! „Nevadilo by vám, kdybych si trochu odložila?“ ptá se s průhledně nevinným úsměvem ta holka z účtárny, jejíž drzá aspirace na funkci vedoucí už dlouho bije do očí. „Prosím, prosím… Jak je vám libo!“ Jen se klidně svlíkni, vysmíval se Evžen v duchu zcela konvenčnímu zahájení Ireniny invaze. To tílko ovšem… nutno přiznat… jsou zde určité nepopíratelné… kvantity a kvality.

8. Dora Tomu, kdo mnoho žádá, mnoho schází. (Horatius)

„To je ale rozkošný nátělníček, Irenko,“ snaží se křečovitě MUDr. Dora Chrástová a pěje dál svou chválu onoho titěrného kousku prádla až do všemi pocítěné trapnosti. Její make-up už nyní definitivně rozleptán potem a únavou z cesty, takže vrásky na čele, kolem očí a dokonce i úst, dále nutno zakalkulovat pět či šest tukových varhánků, skládajících se k okraji příliš těsných kalhotek, plus dvě ztěžklá ňadra, jejichž ochablost nepříjemně kontrastuje s vyzývavě původními tvary těch Ireniných – vlastnoručně bych jí je uřezala!… Tak kde ksakru je ta proklamovaná vyrovnanost zralé ženy, která už ztratila nekoordinované pohyby hříběte?!… AUU, TO BOLÍ! AUUUUUUU!!!

9. David Budiž srdce šťastné nebo trpící, vždy potřebuje ještě jedno k sobě. (Němcová)

Po krátkém energickém zaklepání vstoupil David Behr do kupé číslo 6, aby zaevidoval objednávky kávy, piva a limonád (veřejně na papír) a nejkrásnější dívku svého srdce a vagónu (tajně do své videopaměti), když vtom veškerá jeho pozornost stržena profesionálně líbezným úsměvem Ireny Bergerové: Tak jsem tě konečně našel já si tě vyprosil na jarní bouřce dar krásný jsi utkaný z par – a David Behr se vypotácel z kupé na olivově zelené linoleum chodbičky a zachytávaje se cestou za držadla ze stříbřitého chromu, dorazil do služební, krémově žluté kuchyňky, kde se při mihotavém světle modravých plamínků bíle smaltovaného vařiče několikrát marně pokusil začíst do Stendhalova románu Červená a černá.

10. Dáša Do žen a do melounů se nevidí. (Italské přísloví)

To byl, božínku, pěkný chlapec, pomyslela si Dáša Poláková, když se po Davidově odchodu její oči opět vrátily na stránky západoněmeckého časopisu BURDA (vypůjčen od slečny Ireny), kterým si okouzleně listovala již celé dvě hodiny. Proč se ale na mě nepodíval?… Božínku, tohle jsou ale pěkné šatičky!

11. Irena Lepší vládnout v pekle, než sloužit v nebi. (Milton)

S tebou by to sice mohlo být krásné, pomyslela si Irena Bergerová po Davidově odchodu, ale já musím probudit jiskru v tomhle stárnoucím pánovi, jehož chladná odměřenost se zdá držet už jen na tom uzlu vzorně utažené kravaty – a hroty jejích ňader prosvítající řídkou tkaninou tílka opět zamířily na ekonomického náměstka, otočení dvouhlavňové tankové věže a z betonové bariéry inženýrovy zdrženlivosti odletují metrové kusy zdiva, přestože stále odvrací pohled do černého již okna: ale ale, pane inženýre, co tam v tý tmě vidíte?!

12. Evžen Milovat a být rozumný nemůže ani bůh. (Publius Syrus)

Noc ukazuje hvězdy a ženy v lepším světle, pomyslel si hořce už akutně znejistělý ing. Evžen Chrást při pohledu na Irenu Bergerovou již v superkrátké noční košilce, efektně odhalující více než 85 % jejího broskvového epitelu. Boj se vyhrocuje, přičemž nejslabším úsekem inženýrovy obranné linie jsou evidentně genitálie, o jejichž kolaborantských tendencích je Evžen zpravován ve stále se zkracujících intervalech, a tak raději taktické stažení do klidu chodby, kde zapálena cigareta KENT ROYAL a hladce oholená tvář vystavena do otevřeného okna vstříc nočnímu větru a trnitým větvím akátů, když vtom za jeho zády znovu Irena s ručníkem a mýdlem coby pouhými rekvizitami (protože už se myla!) a při vzájemném vyhýbání mu přitiskne ňadra k hrudi: uštknutí zmijí s obrovskými ústy – a inženýr Evžen Chrást ztěžka nalehne na velmi zvolna se přivírající dveře umývárny, které se pro něj otevřou (Irena v nich již zcela nahá) – a zavřou.

13. David V lásce, která má být trvalá, je nejhorší přechod od lži k pravdě. (Rey)

Ve služebním kupé zatím David Behr v očekávání státních hranic (vzrušeně, protože přes ně poprvé) a celníků (klidně, protože nepašuje), a čtrnáct miliard neuronů jeho mozku (schopných vytvořit osmdesát oktiliónů kombinací) tiskne pořád jen oněch pět písmen IRENA… Pokušení je ucpaná pijavka na varlatech, a tak za hodinu nachozeno nervózních 13 kilometrů od okna ke dveřím, až konečně vypuzen na chodbu právě včas, aby stihl zahlédnout výjev ve dveřích osvětlené umývárny: „Bože!“ vykřikl zoufale David Behr, ale to už západka zámku zaklapnuta a pro něj pouze červené OBSAZENO – a tak štván vlakem jako raněné zvíře teď se milují! To bolí! Auu! Auuu! až ke dveřím vagónu, které pak v náhlém popudu otevřeny a David vykloněn do tmy, neochvějně odhodlán vrhnout se proti světlům příštího protijedoucího rychlíku PANONIA.

14. Dáša Láska se podobá neočekávaně ulovené opici. (Stroupežnický)

Všechno hezké má svůj konec, připomněla si Dáša Poláková oblíbená slova paní Brázdové, když trochu zklamaně otočila poslední stranu časopisu BURDA. Potom si přes noční košilku oblékla laciný jutový župan, avšak v umývárně stále obsazeno, a proto čekání v úzké chodbičce: Kde se tu bere ten průvan? podivila se v duchu a popošla blíže ke dveřím vagónu, kde po příslušném výkřiku David její rukou stržen zpět právě ve chvíli, kdy se v ohybu trati objevila žlutá světla protijedoucího expresu Silencia. „Božínku, ty můj božínku,“ zlobila se, „takový hezký chlapec!“ Její slova Davidem akceptována jako pevné body v destruovaném vesmíru: „…a přijedeš k nám a já tě představím našim a paní Brázdová nám upeče dýňový koláč…“ „Tak jsem tě konečně našel!“ vzlykne šťastně David Behr a Dáša Poláková mu utře zpocené čelo hygienickým ubrouskem AFRODITA (Kčs 0,50).

Chvála metody Ladislavu Fuksovi

I. Když přišel z nákupu, byla téměř tma, a tak hned v předsíňce rozsvítil. Objevil se jeho stín, a než se odvážil pohlédnout zpět na dveře, stín se vrhl na dopisní schránku a pak do pokoje. Jeho stín stiskl knoflík lampy, roztrhl obálku a přelétl první a poslední řádku. Klesl do křesla u psacího stolu a jeho oči ustrnuly na obrázku dobříšského zámku na bledém stínidle lampy. „Mám zničené nervy, slípko,“ řekne svému psovi s pohledem upřeným na zámek, „když se ve schránce něco bělá, hned vidím pozvánku na večeři do Klubu spisovatelů nebo na besedu se čtenáři – a zatím jde o jakousi hloupost z dopravního inspektorátu…“ A potřásaje hlavou, vezme dopis a čte: „20. dubna 1974… Vážený soudruhu!…“ Všecek rozrušen nese nákup do moderně zařízené kuchyně. „Uvaříme, slípko,“ kývne na psa, jenž ho zvědavě pozoruje, „dnes budeme hodovat,“ a ukáže mu zakoupené vepřové řízky. Chtěl by je obalit, ale neví jak. Nejprve ve strouhané housce? Nebo nejdříve ve vajíčku? „Jak to ta paní Šternová dělala? To je takový postup!“ Ruce nad kuchyňským pultem se na okamžik zastavily v prázdném vzduchu. Postup. Metoda! Kdy to jen už slyšel?

II. Tehdy na počátku šedesátých let pracoval jako řadový úředník v Národní galerii. Bylo mu bezmála čtyřicet, ale dosud se mu podařilo publikovat jen jednu jedinou věc, odbornou práci o zámku Kynžvart. Jeho poštovní schránka zůstávala stále prázdná. Zoufal si. Jednoho dne dostal v galerii úkol přenést několik velkých obrazů do druhého poschodí. Smutně a bezradně je pozoroval: bylo zřejmé, že bude muset jít přinejmenším třikrát. – A pak se začal naplňovat jeho osud. Napadlo ho, že může obrazy naskládat na sebe, od největšího až po ten nejmenší. Učinil tak, podebral je nataženými pažemi a stoupal po schodišti vzhůru, zalitý potem, ale šťastný. Spolupracovníci, kteří ho potkávali, netušili, že stoupá ke hvězdám. Oči mu slzely podivným vzrušením: aby byl co nejdříve doma ve své garsonce, u svého psacího stroje. Neboť panu Ladislavu Fuksovi začalo svítat. Ta první metodická otázka, kterou si na cestě domů, plné naděje a spásy, položil, zněla: „Kdo dnes jako autor uspěje?“ A metodická odpověď byla: „Ten, kdo na to jde prakticky, postupem, metodou. Ten, kdo napíše něco, na čem se shodnou všichni. Ten, kdo něco tradičního, osvědčeného napíše netradičně. Ten, kdo napíše něco módně psychologického, ale přitom dostatečně pokrokového, třeba protifašistického.“ Doma nedočkavě svlékl kabát a dychtivě si přitáhl psací stroj. Rozsvítil lampu a z jejího stínidla proti němu zazářil dobříšský zámek. Jeho tělo už nevrhalo stín. Jeho pes už nebyl slípka. Pan Theodor Mundstock,“ napsal na titulní list.

III. A tak si i nyní po letech znovu připomněl ono tajemství záchrany: že takto metodicky musí myslet stále. Bylo mu, jako by se znovu narodil. A první metodická otázka, kterou si položil, zněla: „Kdo dnes jako autor uspěje?“ A metodická odpověď byla: „Ten, kdo napíše něco, na čem se shodnou všichni. Ten, kdo alespoň trochu netradičně napíše něco tradičního, osvědčeného.Ten, kdo napíše něco módně psychologického, ale přitom důkladně pokrokového, třeba něco kritického o poúnorové emigraci. Ale především ten, kdo nepíše nic příliš temného. A ten, kdo nepíše o židech.“

IV. Pan Ladislav Fuks se dívá, dívá se pozorně. Ale co vidí, to jeho pokojík není. To není kulatý stolek s křesílky, psací stůl s lampou, zrcadlo u okna, pohovka, která se navečer proměňuje v lůžko. Pan Ladislav Fuks se dívá pozorně a vidí – budovu nakladatelství. V čem spočívá způsob pana Fukse? V kolosálním nalézání všech možných situací, v podrobných, do všech jednotlivostí vypracovaných postupech. Jak na Národní třídu pojede? V kolik hodin? Jak pozdraví? Čest práci? V které ruce ponese rukopis? V pravé? Ano, ta je silnější. Ale kterou pak podá šéfredaktorovi? Náhle mu bleskne hlavou, že jsou možná věci, na které se člověk ani nepřipraví. Klid, jen klid, říká si. Je pouze třeba jít v oné metodě až do krajnosti. To zcela postačí. I kdyby měl psát pro děti o Fučíkovi. – A pan Ladislav Fuks, s blaženým úsměvem na tváři, bezmocně vzdychne.

Když ti není pomoci, zkus vyběhnout do noci Zdeňku Zapletalovi

Panelák číslo 666 stál v Leninově ulici v Gottwaldově. Měl čtyři podlaží. Postavili si ho lidé sdružení do bytového družstva. Postavili si ho svépomocí, aby měli kde bydlet. Postavili si ho z panelů. Bylo to v době, kdy se v Čechách stavěly paneláky z panelů. Celkem v Paneláku bydlelo osm rodin v osmi bytech. Dohromady bydlelo v Paneláku osm žen, osm mužů a čtrnáct dětí. Ve vstupní hale viselo na zdi osm poštovních schránek označených číslicemi 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7 a 8. Ve schránkách často bývaly dopisy, které měly v pravém horním rohu orazítkovanou známku. Ve sklepě měli obyvatelé Paneláku osm kójí označených číslicemi 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7 a 8. V místnosti na úschovu kol měli obyvatelé Paneláku třicet jízdních kol, osm dámských, osm pánských a čtrnáct dětských. Bylo to v době, kdy se lidé v Čechách na kratší vzdálenosti s oblibou přepravovali pomocí jízdních kol. Všichni muži, kteří v Paneláku bydleli, se poznali v době, kdy Panelák společně stavěli. Byli to Doktor, Řezník, Inženýr, Tesař, Pilot, Právník, Zedník a Lékárník. Lékárník o svých sousedech dlouhá léta přemýšlel. Ten dělá to a ten zase tohle, pochopil nakonec. Lékárník byl lékárník, ale měl sklony k filozoficko-sociologickým úvahám. Jednou před lety, když lopatami a krumpáči společně hloubili základy budoucího Paneláku, prohlásil Řezník: – Chlapi, až to postavíme, budeme jenom žrát a chlastat a čumět na video a jebat. Znělo to jako program a všichni nadšeně souhlasili. A budeme o tom psát, předsevzal si Lékárník. Toho večera, kdy Inženýr a jeho žena Prodavačka šli na návštěvu k Pilotovi, padaly na střechu Paneláku vločky sněhu. Bylo to v době, kdy v Čechách padal sníh v podobě vloček. Inženýr a jeho žena Prodavačka vyšli po šedivém schodišti kolem šedivého zábradlí do druhého patra, kde bydlel Pilot a jeho žena Letuška. Přede dveřmi stál botník, ve kterém byly zimní boty Pilota a zimní boty jeho ženy Letušky. Letní boty Pilota a letní boty jeho ženy Letušky byly uklizené ve sklepě označeném číslicí 3. Byl to sklep Pilota a jeho ženy Letušky. Uklidila je tam Pilotova žena Letuška. Bylo to v době, kdy v Čechách uklízely letní boty do sklepa ženy. – Nezouvejte se, řekla Inženýrovi a jeho ženě Prodavačce Letuška, když jim otevřela. Inženýr a jeho žena Prodavačka se na ta slova zuli. Bylo to v době, kdy se lidé v Čechách na slova – Nezouvejte se automaticky zouvali. Pilot byl jako obyčejně opilý. – Už jste viděli ožralého pilota? použil Pilot svou obvyklou průpovídku. – Viděli, řekl Inženýr, protože Pilot byl opilý prakticky stále. Byl opilý i toho dne, kdy všechny obyvatele Paneláku naložil do letadla, které pilotoval, aby je v rámci levnějšího zkušebního letu takto výhodně přepravil na dovolenou do Dubrovníku. Tenkrát přistáli ve Varně. Jindy se stalo, že Pilot, který začínal na práškovacích letadlech, otevřel při přeletu nad Záhorskou nížinou zavazadlový prostor, protože se v opilosti domníval, že je to zásobník na hnojivo. Bylo to v době, kdy přítomnost dusičnanů v jednom litru české moči sedminásobně převyšovala přípustnou normu.

Toho večera, kdy na střechu Paneláku padal sníh v podobě vloček, dostal Řezník další žlučníkový záchvat. Přibližně půl hodiny chodil po kuchyni a nenávistně hleděl na fritovací hrnec, mikrovlnnou troubu a automatický opékač topinek. Nakonec bolest nevydržel a vybral z mrazicího boxu kilogram jater a pět vepřových kotlet a poslal svou ženu Úřednici, aby maso vyměnila s Lékárníkem za Febichol. Bylo to v době, kdy na londýnské burze neznatelně poklesla cena západoněmecké marky a kdy se v Ghaně schylovalo k výměně ministra školství. Asi v půl dvanácté bolest konečně polevila a Řezník a jeho žena Úřednice se vydali navštívit Pilota a jeho ženu Letušku. V bytě Pilota a jeho ženy Letušky posléze zastihli nejen Inženýra a jeho ženu Prodavačku, ale i Lékárníka a jeho ženu Kadeřnici, kteří k Pilotovi přišli chvíli před nimi. – Co se to, chlapi, s náma děje? tázal se Řezník a bylo zřejmé, že mu tentokrát záleží na odpovědi. Rostou vám pupky, řekla mu jeho žena Úřednice, protože moc žerete. – Moc chlastáte, řekla Pilotova žena Letuška. – Moc čumíte na video a málo jebáte, řekla Inženýrova žena Prodavačka. – Tak, chlapi, chtěl vědět znovu Řezník, co budeme dělat? – Svlíknem se a budem běhat, řekl Inženýr. Všichni se zasmáli. – Myslím to naprosto vážně, řekl Inženýr. Všichni k němu tázavě vzhlédli. – Na Západě už běhá spousta lidí, pokračoval Inženýr. Běhají ve městě, na pěšinách parků, běhají na předměstích, kolem řeky i kolem benzinových čerpadel. Běhají mladí i staří, běloši i černoši, ačkoli ti by, jak jsme je viděli, nemuseli. A přesto běhají, protože běhají všichni. Trénují pro okamžik, který nastane, až přijde čas prchat před tím, co přichází, ať už je to cokoli. A my začneme běhat taky. Teď. O půlnoci. – Proboha, proč zrovna o půlnoci? protestoval Pilot. – To nevím, řekl Inženýr, zřejmě je to tak zajímavější. Svlékl se do tílka a do trenýrek. – A co když to nepomůže? zapochyboval Řezník. – Musí to pomoct, řekl Inženýr a začal si zavazovat tkaničky maratónek, musí to pomoct, i kdybych měl běžet až na ÚVÉ… – Tak tedy budeme běhat, povzdychl si Pilot a i on se začal svlékat. – A já o tom budu psát, řekl tiše Lékárník, zatímco Inženýr už vybíhal do noci jako půlnoční běžec, uvolněně a dlouhými kroky.

Jára Kinderman, pedagog Zdeňku Svěrákovi

Dětství Jára Kinderman se narodil roku 1812 jako páté dítě horského tkalce Alfonze Kindermana. Ten však záhy zemřel a Jára tedy vyrůstal pouze pod dohledem matky. Matka malého Kindermana doslova zbožňovala a byla by pro něj udělala vše, co bylo v jejích silách – což, jak později poznamenává Kinderman sám, bylo zoufale málo. V rodině panovala nepředstavitelná bída. Svědčí o tom mimo jiné Kindermanův deníkový zápis ze Štědrého dne roku 1821: „V rodině panuje nepředstavitelná bída,“ píše. „V místnosti je strašný mráz. Bratři asi zpívají koledy – nevidím je, protože mráz mi na sklech brýlí namaloval ledové květy, a tak není vyloučeno, že jenom naříkají hlady. Matka udělala na františku rysku, abychom viděli, kolik z něj letos smíme spálit. Ještě že jsme mohli stromeček zarazit rovnou do hliněné podlahy – nedovedu si totiž představit, kde bychom vzali peníze na stojánek.“ Na sklonku třicátých let se však na rodinu přece jen usměje štěstí: Kindermanovi bratři si ve Vídni zřizují pojízdnou čistírnu peří, která se stává zdrojem malého, ale pravidelného příjmu. Ambice mimořádně ctižádostivé Kindermanovy matky jsou tak beze zbytku ukojeny, a když se Jára později rozhodne pro učitelské povolání, matka s blahosklonnou lhostejností souhlasí.

Další léta V létě roku 1839 se Kinderman žení s Annou Marií Fetterovou, která mu postupně dala sedm dětí. Není divu, že Kindermanův dům byl neustále plný rámusu a křiku: „Kindermanův dům,“ píše Kinderman ve svém deníku, „je neustále plný rámusu a křiku.“ Aby se mohl plně věnovat studiu pedagogiky, která ho v té době začíná stále silněji fascinovat, vyhradil proto Kinderman ve své zahradě nevelký úsek a nechal jej pečlivě oplotit: vzniká tak první dětská zahrádka v tehdejší Evropě a předchůdkyně pozdějších mateřských škol, proslulá Kindermanova Kindergarten. Svým vlastním sedmi dětem, které v zahrádce soustředil, opatřil Kinderman vychovatelku a vychovatele a svědomitě dohlížel na to, aby jim tyto najaté síly co možná nejvíce nahradily otce a matku. Sám ale nepřestával udržovat s ratolestmi pravidelný kontakt a navštěvoval je každou sudou středu lichého měsíce. Při svých návštěvách nikdy neopomněl přinést dětem nějaký ten dárek: ano, byly to ony pověstné Kindermanovy dárky, tak zvané gaben. Byly to v podstatě obyčejné, tuctové hračky; jejich výjimečnost se pokaždé rodila až během předávacího aktu: jak totiž Kinderman protlačoval dárky skrze drátěný plot dětské zahrádky, jejich jednotlivé součástky se ulamovaly a původní tvar se rozmanitým způsobem deformoval. Děti tudíž musely usilovně přemýšlet, jaký byl někdejší účel onoho torza, které se jim dostalo do rukou – a tím, jak zjistil Kinderman, rychle rozvíjely svou představivost a fantazii. Dochoval se originální zvukový záznam rozhovoru Kindermana s jeho nejstarším synem Klausem (pořízený pravděpodobně synovcem Thomase Edisona): Klaus K.: Was ist das, Father? Jára K.: Gaben. Klaus K.: Ach so! Danke schön. Jára K.: Bitte schön.

Návštěva Pestalozziho Roku 1867 navštívil Kinderman Pestalozziho v jeho výchovném ústavu na statku v Neuhoffu. Pestalozzi však nebyl doma.

Další léta Další léta se Kinderman věnuje především didaktice. Nejprve se kriticky vyrovnává s tehdy velmi rozšířenou biflovací metodou: „Kdo bifluje, ten krade,“ píše roku 1874 Kinderman. Zároveň definuje slavné formální stupně vyučovacího procesu, a to v přesném pořadí, v jakém za sebou následují v každé vyučovací hodině s výjimkou organické chemie:

  1. Příklad
  2. Asociace
  3. Abstrakce
  4. Svačina
  5. Metoda
  6. Deflorace
  7. Deratizace

Jeho dětská zahrádka v té době velmi prosperuje a přijíždějí ji navštívit přední evropští státníci, umělci a školští pracovníci. Nikdo netuší, že nad osudem celého Kindermanova projektu se již stahují černá mračna – natož aby někdo tušil, že k jeho ztroskotání rozhodující měrou přispěje nevinná dětská hra v kuličky: Kinderman totiž – aby zamezil ustavičně se opakujícím hádkám – dětem kuličky po každé hře odebíral a po jejich přerozdělení navracel každému naprosto stejný počet. Takové rovnostářské praktiky, obsahující v sobě nebezpečné zárodky reálného socialismu, se však evropské aristokracii pochopitelně nelíbily. Výstižně o tom píše Bedřich Engels: „Dokud Jára působil jako pouhý filantrop, hřál se u aristokracie na výsluní přízně. Jakmile však začal kuličky přerozdělovat, karta se obrátila. Evropou tak začalo obcházet strašidlo, a to strašidlo se jmenuje Kinderman.“ Shodou okolností se takřka současně vynořily zlovolné, absurdní pomluvy, že Kinderman údajně při výuce dětí používá polovojenských metod. Ministerstvo školství pověřilo zemského školního inspektora Müllera, aby celou situaci prověřil. Müller byl však během hospitace na Kindermanově hodině tělesné výchovy nešťastnou náhodou smrtelně zraněn střepinou dělostřeleckého šrapnelu – a vláda další provoz školky zakázala.

Druhá návštěva Pestalozziho Rozčarovaný Kinderman se znovu rozjíždí za Pestalozzim: tentokrát je úspěšný. Pestalozzi, který byl toho roku (1887) již šedesát let po smrti, Kindermana vlídně přijímá a po dlouhé večery se vzájemně škádlivě přou o optimální délku ukazovátka. Dychtivý Kinderman zároveň Pestalozziho bombarduje otázkami, na které již léta marně hledá odpovědi a které ho provokují svou nejednoznačností: Mají děti po obědě spát? Mají mít večer zhasnuto? Mají si nechat punčocháče? „Ano. Ano. Ne,“ zní Pestalozziho odpověď.

Nemoc Po triumfálním návratu od Pestalozziho (traduje se, že ho na nádraží přišly přivítat hned dvě z jeho sedmi dětí, ačkoli na druhé straně je pravda i to, že ještě týž den dospívající Klaus vystřelil na otce celkem čtrnáctkrát z kulovnice) se Kinderman stěhuje do německo-českého pohraničí. Přihlašuje se zde k trvalému pobytu a k myšlence tzv. jazykového utrakvismu, to jest vyučování dvěma jazyky současně: zprvu postupuje tak, že příslušnou část učiva vyloží nejprve německy – a hned nato česky. To mu však brzy přirozeně připadá málo a zkouší paralelně překládat každou vyslovenou větu, později každé slovo a nakonec každou vyslovenou slabiku. Jeho odvážný pedagogický experiment je však předčasně ukončen: Kinderman dostává silný záchvat schizofrenie a je hospitalizován na pražské psychiatrické klinice. „Špitálnice,“ zapisuje si do deníku lakonicky.

Poslední léta Poslední léta svého života tráví Kinderman na Žatecku. V roce 1961 se přímo v Žatci seznamuje s mladým českým učitelem Zdeňkem Svěrákem a jeho půvabnou ženou. Vzájemný vztah této trojice je obestřen četnými záhadami; za všechny uveďme alespoň zcela zmatený deníkový zápis paní Svěrákové, která si v květnu onoho roku poznamenává: „Ten Kinderman! Ve starých kamnech se skutečně topí nejlépe. 37 poloh!“ Na samém sklonku života se Kinderman, unavený nekonečným paternitním sporem o otcovství malého Jana Svěráka, vrací nazpět do Prahy. Zde se ještě pokouší založit pedagogický časopis Prager Kinder-freund (Pražský přítel dětí), avšak záhy po Listopadové revoluci v roce 1989 získávají v jeho redakci převahu hlasy volající po přejmenování časopisu na název Hanbatý Filip a po jeho důsledné orientaci na dětskou pornografii – a Kinderman, na protest proti nekvalitním černobílým fotografiím, časopis definitivně opouští. Až do své smrti trpí častými depresemi, které do značné míry poznamenají jeho poslední práci, nevelkou sbírku pedagogických aforismů: najdeme zde například parafrázi na známý Baconův výrok, že vědění je moc – „Vědění je nemoc,“ píše Kinderman. Z dalších mnoha aforismů jmenujme alespoň některé: „Člověk je sice čistá deska, ale stejně smrdí“, „Emil se nemyl, pane Rousseau!“, „Školní rozhlas je vůl“ nebo „Z. S. je paroháč!“ Kindermanova slova na smrtelné posteli potom už jen odpovídají na dávnou Černyševského otázku Co dělat?: „Vyprdnout se na všechno,“ tvrdí Kinderman.

Kapesné inteligentní ženy ve vinárně U sudu Pavlu Tigridovi

Červenec 1986. Teplý večer na terase vinárny luxusního hotelu kdesi na Jadranu. Ona se jmenuje Lucie, je jí dvacet čtyři let a je krásná: na dlouhé modiglianovské šíji nádherná hlava, ostře, řecky řezaný profil a velké oči ve tvaru mandlí, které, když ztmavnou, mají barvu dálek. On se jmenuje Pavel Tigrid a je mu šedesát devět. L: Už mě to všechno v tý Praze sere. Shánět pořád v Labuti nezbytnosti, který pak stejně nepotřebuju. Čekat dvacet minut na jedenáctku, která pak stejně nepřijede. Povlíkat po chlapech, co mě svlíkaj. Koukat na druhej program, kterej věčně zrní… Ale hlavně mi jde o to dítě – o Milana: nechci, aby vyrost v takovýho toho českýho skrčence s dvojí tváří a já mu pak v Labuti musela shánět věci na holení dvakrát! – Kdo za to, pane profesore, může? Kdo nám tenhle úděl nadělil? T: (zvážní, zamyslí se) L: Kdo nám může hejbat tou anténou? T: (přemýšlivě) Jak jsme přišli k svému šedivému osudu, o němž víme s jistotou jen to, že nás tíží k neunesení a že potrvá? Ptáte se, kdo na nás uvalil to věčné břímě? (usměje se) Jestli chcete, Lucie, tak vám to vysvětlím. Je to otázka maximálně čtrnácti dnů… L: (nadšeně) Júúúúú, fakticky? Teda vy jste boží! Děkan! T: Je to moje povinnost. Člověk bez dějin je věčné dítě. Nezmapovaný osud je jako slepá mapa. Dala byste si langusty? L: Třeba. (na chvíli se zadumá, potom se jí čelo rozjasní) Už to mám! Můžou za to Rusové! Že jo? Že za to všechno můžou Rusové? T: Částečně ano, ale je to trochu složitější. Mohu vám dolít? L: (napije se) Že jo? Že kdyby Rusové nepřijeli s tankama, že by to všechno byla havaj? T: (zaujatě) Předpokládejme tedy, že by Rusové nepřijeli. Pražské jaro se rozvíjí podle plánu, který se nazýval Akční program, a jiných tehdejších stranických dokumentů. Dále předpokládejme, že tohle všechno bylo řádně schváleno mimořádným sjezdem KSČ, který v klidu proběhl, jeho závěry byly přijaty v Moskvě vcelku bez problémů, i když s jistými zárukami ze strany Prahy. Takže v našem scénáři je pražskojarní obloha modrá jak trojúhelník ve státní vlajce, žijeme podle Akčního programu a ten nám slibuje mnoho dobrot. Vezměme jen ty politické: proklamované příští svobody a práva občanů – L: Neznáte nějakej vtip? Politickej? T: To, co vám teď vyprávím, je, Lucie, také vtip. Krutý vtip, protože, abych vás nenudil dlouho,

katalog ... Archiv Čítanky – Viewegh