Marian Palla: Jak zalichotit tlusté ženě – pokračování
O sbíhání slin
„Paní Nováčková! Paní Nováčková! Mně se stalo něco hrozného!“ zvolala paní Ondráčková. „Ale nepovídejte. Přijel syn?“ „Kdepak.“ „Tak vám utekla koza?“ „Ne, normálně se mi včera sběhly sliny!“ zvolala vítězně paní Ondráčková. „No to přece není nic tak divného.“ „Ale ze mě tekly takovým proudem, až si manžel myslel, že zvracím.“ „A jakpak se to stalo?“ „Jako vždycky jsem se podívala do kuchařky, že jako uvařím manželovi něco nevšedního, a najednou jsem uviděla ten obrázek…“ „Jaký obrázek?“ „Na straně 261 je upečená husa.“ „To mi nepovídejte, paní Ondráčková, že při koukání na normální obrázek…“ „Schválně, pojďte ke mně a uvidíte!“ Po cestě přibraly ještě paní Otočnou a paní Ryšavou. V kuchyni paní Ondráčková nachystala na stůl kuchařku a lavór. „K čemu ten lavór?“ zeptala se paní Otočná. „Nenechám si zaneřádit kuchyň, až vám potečou,“ řekla paní Ondráčková a potom bleskurychle otočila kuchařku na stránku s pečenou husou. Ženy ucítily svíravou chuť v ústech a potom se to z nich začalo hrnout. Když byl lavór plný, zaklapla paní Ondráčková knihu a řekla: „Tak vidíte! Měla jsem pravdu?“ Ženy přikývly, utřely si ústa, ale než stačily promluvit, vešel manžel: „Panebože! Už zase blázníte?“ „Jeníčku, ty tomu nerozumíš!“ zvolala paní Ondráčková. „Jak to nerozumím! Mně stačí, že zase musím vynášet lavór!“ „Ale Jeníčku! S tím obrázkem není něco v pořádku!“ „Tak ho ukaž!“ Paní Ondráčková rozevřela kuchařku a manžel se naklonil… a… nic, jen jedna slina mu ukápla. „Jeníčku, ty sis nevzal brýle!“ zvolala paní Ondráčková vyčítavě a nasadila mu brýle. Naklonil se znovu a zase nic, jen kapka. „Je zdegenerovanej,“ zašeptala paní Nováčková. „Není! Je jen moc upracovanej, že jo, Jeníčku,“ řekla paní Ondráčková a pohladila manžela po hlavě. „Jo, já jsem zdegenerovanej, protože nezaplním slinama lavór, že jo!“ zvolal vztekle manžel, vzal lavór a vynesl ho na dvůr. „Je přepracovanej. Asi jo, chudák!“ „Holky! Ale stejně to bylo fajn odpoledne, že jo!“ zvolala paní Ondráčková. „Jasně, bylo to dokonce lepší než u kadeřnice Omáčkové!“ „A možná…,“ paní Nováčková ztišila hlas a rozhlédla se, „že to bylo lepší než volby!“
Puchýřina plynová
Petr s Karlem šli na ryby. „Máš udici?“ zeptal se Petr. „Mám,“ odpověděl Karel, ale potom smutně dodal: „Vlastně je to blbost, stejně nic nechytíme.“ „A to chceš chodit na ryby bez udice, jen tak, třeba s aktovkou?“ zeptal se výsměšně Petr. „No, to ne, to by si lidi mysleli, že jdeme třeba na něco úplně jiného, a nevypadali bychom ani jako rybáři!“ řekl Karel. „Tak vidíš! Takhle vypadáš aspoň jako rybář!“ řekl Petr. „Ale moje stará si stejně myslí, že na ryby nechodím, když nikdy nic nepřinesu,“ smutně hlesl Karel. „Ženské tomu nerozumí, na ně nesmíš dát,“ chlácholil Petr Karla. Přišli k jezeru a rozložili si po břehu nádobíčko. „Ty, Petře, já to tam ani nebudu házet, to nemá cenu,“ ozval se opět sklesle Karel. „Ježišmarjá! A co chceš dělat?!“ vykřikl Petr naštvaně. Karel se zamyslel: „No, jako obvykle, posadím se a budu čumět do vody.“ „Ale na co chceš čumět, když tam nebudeš mít splávek?!“ „Jen tak, do vln, na větve a co zrovna připlave.“ „He! A co když nic nepřiplave?“ namítl Petr. „Tak se budu dívat na tvůj splávek.“ „To teda ne! To je můj splávek a na ten se dívat nebudeš!“ Karel tedy s povzdechem hodil udici do vody, tedy celou udici ne, to by nebyl rybář. Jen tam hodil to špičatý s tím kulatým, jak je to přivázaný na tom, co není vidět, a posadil se vedle Petra. „Takhle se mi líbíš! Konečně vypadáš jako opravdový rybář, jako chlap, který loví, aby rodina měla co jíst,“ řekl uznale Petr. „Blbost, stará šla ráno koupit hovězí a s úšklebkem se na mě dívala,“ namítl Karel. „Hele, dneska něco chytíš. Cítím to v kostech,“ odpověděl Petr. A potom se to stalo. Karlův splávek zmizel pod hladinou tak prudce, jako by ho stáhla kráva. „Táhej! Vole! Táhej!“ křičel rozčilený Petr na Karla, který byl tak zaskočen, že jen čučel na místo, kde před chvílí viděl splávek. Nakonec se probral a začal táhnout. Vůbec mu to nešlo, a tak mu musel Petr pomoci. Vytáhli tu potvoru na břeh a překvapeně koukali. „Ty, Petře, je to vůbec ryba?“ zeptal se Karel. „Já bych řek, že je. Podívej se tady pod ten zadeček, má tam něco, co vypadá jako ploutvička.“ „Ale je to strašně tlustý!“ namítl Karel. „To máš pravdu, je skoro třikrát tlustší než delší. Raději ji zaneseme do Rybářského výzkumného ústavu. Možná je to nějaká ta prehistorická ryba,“ řekl Petr. „Panebože, to se mi stará zase bude vysmívat,“ zvolal Karel. „Třeba na tebe bude pyšná, když se dostaneš do novin,“ uzavřel debatu Petr a společně uchopili rybu a zanesli ji do ústavu. „Tak copak to nesete?“ zeptal se rybářský výzkumník a nasadil si brýle. Petr s Karlem položili rybu na stůl a poodstoupili. „Ale, ale, to je zajímavé!“ zvolal rybářský výzkumník a sklonil se nad rybou. „Vypadá, jako by spolkla balón,“ bádal výzkumník. Potom odešel do archivu a vrátil se s tlustou knihou. „Jestlipak, milí rybáři, víte, co jste to chytili?“ zeptal se. „Nevíme! Nevíme!“ volali Petr s Karlem. „Je to kapr, který trpí vzácnou nemocí. Byla popsána v minulém století profesorem MUDr. Bruno Hoferem, který ji nazval PUCHÝŘINA PLYNOVÁ. Tato nemoc se vyznačuje tím, že v těle kapra se vytvoří plynový puchýř, který stále roste a roste, kapr se zvětšuje a zvětšuje a nakonec puchýř splaskne a kapra to vymrští do velké výšky nad hladinu,“ vysvětloval výzkumník. „Pane výzkumníku, nešlo by to nějak splasknout, aby tady Karel mohl poprvé donést domů rybu?“ žadonil Petr. „Jistě,“ odpověděl výzkumník a zasunul do prdýlky kapra špejli. Ozvalo se obrovské unikání plynu a kapr se začal zmenšovat a zmenšovat, až byl úplně maličký, a potom… chcípl. „To snad není možné!“ zanaříkal Karel. „Taková to byla velká ryba! Neměli jsme sem chodit!“ začal vyčítat Petrovi. „Nech toho, stejně seš slavnej. Počkej, až se po dědině roznese, že jsi chytil puchýřinu plynovou!“ A tak se také stalo. Karel byl slavný, ale doma si moc nepolepšil. Kdykoliv šel na ryby, loučila se s ním manželka slovy: „Zase na tu puchýřinu?“
O ohryzávačích
Za jedenáctero pohořími stála malá hospoda a uvnitř jako obvykle seděl přítel s přítelem. Za oknem se začínalo šeřit, což v praxi znamenalo, že kůň, který šel za jiným koněm, přestal vidět zadek toho koně před sebou jako konkrétní zadek. V tu chvíli na přítele padl smutek. Druhý přítel to vycítil a zeptal se: „Co je?“ Přítel mávl ochable rukou a řekl: „Hroznej život! Napřed ten děda s těmi ohryzávači nohou a teď ty ředkvičky.“ Druhý přítel poposedl: „Jací ohryzávači?“ „Včera dopoledne jsem procházel normálně pokojem, koukám na zeď jako obvykle a najednou zaslechnu ze dvora takový tichý hlas: ‚Uteč, za chvíli tady budou ohryzávači!‘ ‚Jací ohryzávači?‘ ptám se. ‚Ohryzávači nohou,‘ povídá ten děda. ‚Dejte mi pokoj,‘ říkám mu a jdu pryč od okna.“ „A co on?“ vyptával se zvědavě druhý přítel. „Pokrčil jen rameny a odešel.“ „A co ti ohryzávači, přišli?“ „Přišli, zaslechl jsem nějaké pištění, tak jsem vyšel na balkón a koukám dolů a na dvoře se to hemžilo nějakýma potvůrkama, které hledaly díry v baráku.“ „Cos udělal?“ „Běžel jsem zavřít okno a potom jsem si vlezl do postele a čekal, jestli přijdou dovnitř.“ „A přišli?“ druhý přítel to už nemohl vydržet a napil se. „Přišli, napřed hledali pod stolem a kolem židlí, asi si mysleli, že nohy najdou nejčastěji pod stolem, a potom mě zahlédli v posteli, obklopili ji a snažili se vydrápat nahoru.“ „A co ty?“ „Já je srážel papučí nazpátek.“ „A potom?“ „Potom se jeden z nich zakousl do té papuče a stáhl ji na zem.“ „Kruci, a co bylo dál?“ druhý přítel si nervózně zapálil. „Srážel jsem je druhou.“ „Jakou druhou?“ „Druhou papučí.“ „Ty jsi hrozný!“ Druhý přítel se vysmrkal a zeptal se: „A co ten děda?“ „Napsal mi dopis, že jsem byl dobrý.“ „To si vymýšlíš!“ „Tak se podívej!“ Přítel natáhl pravou ruku mezi sklenice a druhý přítel oněměl. Přes ruku se táhla spousta malých jizviček. „Říkals, že to byli ohryzávači nohou.“ „Jo, ale já měl nohy pod peřinou.“ „A proč to nemáš na druhé ruce?“ „Tu jsem měl taky pod peřinou.“ „Ty, já jdu domů, mně to stačilo.“ Druhý přítel se zvedl a zamířil ke dveřím. Jeho přítel však bleskově vyskočil a zvolal: „Nikam nechoď!“ „Co je?“ zeptal se polootočený přítel. „V tom dopise od toho dědy ještě stálo, že až začnou v kterémkoliv lese natahovat dráty pro trolejbus, tak se ohryzávači vrátí.“ „No a?“ zeptal se přítel. „Včera mi hospodský říkal, že začali natahovat nějaké dráty v lese za hospodou a že se šel zeptat, k čemu to bude, a oni prý řekli, že to jsou dráty pro trolejbus, protože se prý zjistilo, že když se natahujou dráty v lese, že se ušetří spousta peněz, protože se nemusí stavět sloupy, a že prý stačí jen zavěsit vedení na stromy.“ „To je blbost,“ řekl druhý přítel, „lesem žádný trolejbus neprojede.“ „To jim hospodský říkal taky,“ odpověděl přítel, „ale prej až natáhnou ty dráty, tak se některý stromy porazí, aby se tam ten trolejbus vešel.“ Druhý přítel se zamyslel a povídá: „Když natáhnou dráty na stromy a potom ty stromy porazí, tak jim ty dráty zase spadnou na zem!“ „Ale o to nejde!“ zvolal přítel. „Jde o to, že děda napsal, že jakmile se začnou v nějakém lese natahovat dráty pro trolejbus, tak přijdou ohryzávači, a já už zaslechl slabounké pištění!“ Druhý přítel se vrátil ke stolu. „Když myslíš, tak dáme ještě jednou ruma.“
Jak slepý hladil lochnesku
Psal se rok 2002. České vysoké školství dosáhlo tak vysoké úrovně, že i obyvatelé střední Austrálie pukali závistí. Standa Filipovič dostal třicátý šestý grant a jako vedoucí multilaboratoře si svolal své asistenty: „Vážení kolegové, musím vám oznámit, že jsme opět dostali peníze navíc, a tak bych rád znal váš názor.“ „To snad ne! To je nehoráznost! Proč zrovna my!“ volali zoufalí asistenti. „Jsme nejlepší,“ namítl Standa Filipovič. „Zase budeme muset vymyslet něco navíc!“ zvolal asistent Petr. Standa Filipovič smutně přikývl. „A budeme muset někam jet!“ zvolal zoufale asistent Karel. Standa Filipovič přikývl, ale dodal: „No tak, chlapi, jsme přece vědci, ne?“ „To jo! Ale proč nedostala letos grant stavební?“ zeptal se vztekle asistent Petr. „Protože jim chcíplo to kuře, který krmili rozdrcenou cihlou,“ namítl Standa Filipovič. „Už to mám!“ zvolal asistent Karel. „My musíme vymyslet něco opravdu nemožného… a možná že nám potom dají pokoj!“ „Ale co?“ namítl asistent Petr. Standa Filipovič se zamyslel: „Chlapi! Tuhle jsem byl na polívce, která mě stála pět stravenek a…“ Asistenti se po sobě nechápavě podívali. „A napadlo mě, že zatím všichni ztroskotali na lochneské příšeře!“ „Sláva! Sláva! Jede se do Skotska!“ volali asistenti a pelášili na letadlo, aby už ten výzkum měli z krku. „Určitě ji nenajdeme a příští rok dají grant stavební!“ špitali si šťastně, když se blížili k jezeru. Standa Filipovič všem rozdal docela formálně papíry a tužky, aby se neřeklo, že to odflákli, a vydal se do nejbližší hospody na břehu jezera. Za chvíli tam seděli všichni a těšili se, jak to tentokrát proběhne hladce. „Vzpomínáte si, chlapi,“ začal Standa Filipovič, „jak jsme přede dvěma roky zkoumali výskyt té červené vyrážky v Tibetu?“ „Jasně,“ řekl asistent Karel, „trvalo to dva měsíce a nakonec jsme zjistili…,“ a podíval se vyčítavě na asistenta Petra, který sklopil zrak, „že tu vyrážku tam zatáhl tady Petr, když tam rok předtím přijel se svým nemocným psem.“ „No dobře,“ uklidňoval asistenty Standa Filipovič, „já jsem to nadhodil proto, že jestli si vzpomínáte, tak jsme ten problém vyřešili před hospodou!“ Asistenti se na sebe překvapeně podívali. „Musíme si dávat bacha, až odsud budeme vycházet, abychom tu lochnesku nezahlédli!“ Asistenti přikývli a slíbili, že si dají pozor. Asi za půl hodiny odcházel asistent Petr na záchod. „Dej si pozor! Třeba je na záchodě okýnko k jezeru!“ nabádal asistent Karel. „Neměj péči, přece jsem v ústavu už dvacet let,“ holedbal se asistent Petr, ale jakmile vyšel na chodbičku, spletl si dveře, a když je otevřel, ocitl se před hospodou a zrovna v ten moment zafoukal vítr a dvě větvičky z blízkého křoví mu vypíchly oči. Zmateně se začal točit, tápat a potom ucítil, že stojí po kolena ve vodě, a najednou… se voda zavlnila, něco mu olízlo tvář, a když to začal ohmatávat, zjistil, že je to obrovská hlava na ještě větším krku a všechno že je mokré a hladké, a jak to ošahával, tak to lezlo z vody a bylo to čím dál větší, a když nahmatal ocásek a spoustu ploutviček, vyčerpaně se sesul na břeh a zanaříkal: „A jsme v pr…, šéf mě zabije, tohle je určitě lochneska!“ Úplně zkroušeně se vrátil do hospody a oznámil: „Pánové, já se omlouvám, ale viděl jsem lochnesku!“ „Co kecáš!“ zvolal rozčileně asistent Karel. „Vždyť nemáš oči!“ „Oči nemám, ty mně vypíchly větvičky, ale já tu obludu celou osahal a…“ A začal, jako správný vědec, popisovat, jak to zvíře bylo velké, jakou mělo kůži, kolik nohou, jak rychle se pohybovalo, co vydávalo za zvuky a kolikrát ho olízlo. „Pánové!“ uzavřel celou věc Standa Filipovič, „tady z popisu asistenta Petra je jasné, že jsme objevili lochneskou obludu a že si budeme muset vybalit fraky a začít objíždět sympozia a přednášet a že… asi příští rok dostaneme zase další grant…“ „Ty seš neschopnej!“ volal asistent Karel na asistenta Petra. „Tos musel to zvíře ošahávat? To ses nemohl, hned jak tě olízlo, rychle vrátit a dělat jakoby nic!“ Asistent Petr svěsil hlavu: „Když já jsem vědec, já za to nemůžu.“ „A v tom Tibetu s tím svým nemocným psem, tos byl taky vědec?“ vmetl do tváře nešťastnému asistentovi Petrovi asistent Karel a dodal: „Dávám výpověď! S tebou už nedělám a přecházím na stavárnu!“ Co řekl, to také udělal, ale ve vědeckých kruzích se začalo šuškat, že to bylo určitě z vypočítavosti, protože stavárna asi příští rok zase nedostane grant.
O lásce k bližnímu
Husita Jeřábek opřel svou sudlici o kosu husity Kadlece. „Co blázníš! Vždyť ji ztupíš!“ „No no, raději mlč, v poslední bitvě jsem tě sledoval, usekl jsi akorát koni nohu!“ „Protože mě tlačily boty po faráři z Domažlic a nebyl jsem dost pohyblivej.“ „Ani toho faráře jsi nedostal, ty měkkoto!“ Husita Kadlec zrudl: „Já vím, dostalo ho to práče Jelínek kamenem, ale já ho dodělal!“ Husita Jeřábek mávl odmítavě rukou, jako že se už nechce o takových blbostech bavit. Posadil se k ohni. „Chlapi!“ oslovil sešlost husitských bojovníků, „tak se mi zdá, že my se snažíme, jak můžeme, a přitom je ještě tolik tlustých měšťanů a odpadlíků, kteří obcují v kuchyních se svými služkami, až je mi z toho nanic.“ „Máš pravdu, zdatný Jeřábku,“ promluvilo práče Jelínek, „sám si pamatuji, jak vůdce Žižlavský pronesl památnou myšlenku, že pokud bude v Čechách byť jen jeden tlusťoch, neustaneme ve svatém boji!“ Chlapi pokývali uznale hlavami. „To přece není možné, abychom my, kteří se poctivě živíme celý život prací, nemohli mít vlastní kuchyni a hezkou služku!“ Chlapi pokývali uznale hlavami. „Co je to za život, když vypleníme polovinu Čech, a mezitím se ta druhá zase zaplní tlusťochy a tak stále dokola!“ Chlapi uznale pokývali hlavami. „Vždyť to vůbec nestihneme, my tu svatou válku nikdy nedovedeme ke konci!“ Husita Kadlec si přisedl: „Chlapi, všimli jste si toho statku, okolo kterého jsme táhli včera?“ „Ne.“ „Já mám takový dojem, že tam žije zikmundovec, protože je tlustý a má krásnou dceru!“ „To není možné, jak to, že jsme si toho nevšimli?“ zvolali husité rozčileně. „Pořád jste se hádali o ten zlatý prsten po biskupu olomouckém.“ „No jo!“ zvolal Jeřábek. „Vždyť ten prst s prstenem jsem odsekl já!“ „Ale já zase našel schovaného biskupa ve sklepě!“ nedalo se práče Jelínek. „Nechte toho, kdo jde na toho tlustýho zikmundovce a jeho krásnou dceru?“ Zvedli se všichni. Posbírali zbraně a za necelou hodinku stáli před statkem. „Támhle jde!“ zvolal Kadlec, vyběhl, skočil obtloustlému muži na záda a povalil ho. „Doraž ho, je to zrádce!“ vykřiklo práče Jelínek. Jeřábek všechny odstrčil, a aby dodal akci na důstojnosti, zeptal se: „Jak se jmenuješ?“ „Jan Hus,“ odpověděl poděšeně muž. Chlapi se zarazili. „Kecá, toho přece před pěti lety upálili v Kostnici!“ „Před upálením jsem utekl a to potom už bylo jen takové divadlo s jedním žebrákem, kvůli dějinám,“ namítl muž. „Kecá!“ „Chlapi, nekecá, já si ho pamatuji z kázání v Praze,“ potichu pronesl vyděšený Kadlec. „Co uděláme? Když ho necháme být, může se to provalit a celé naše hnutí bude světu pro smích!“ „Musíme ho zabít,“ konstatoval tvrdě Jeřábek. „No jo, ale my jsme husité a on je Hus!“ namítl Kadlec. „To je formalita, pro historii to tak bude lepší,“ řekl Jeřábek a pozvedl sudlici.
Překvapení
„Neokusuj si pořád ty nehty!“ ozvala se manželka a sekla ho. „No jo, já vím,“ odpověděl provinile pan Janoušek. Rychle vytáhl prsty z pusy, položil je na stůl a sledoval, jak se mu chvějí. „Ježíšmarjá, jak bych je rád ohryzal!“ zašeptal si potichu. Otočila se. Odešla pověsit prádlo na balkón. Okamžitě si strčil ukazovák mezi zuby a kousl; vytrysklo několik kapek krve. Lačně je olízl. „Zase!“ ozvalo se za ním a následovalo plesknutí. „Ale Janičko!“ „Žádná ‚Janičko‘, je mi z tebe nanic, víš, co říkal pan doktor, že když to tak bude pokračovat, zůstanou z tebe jenom ty zuby a i ty budou určitě okousané!“ „Doktor přehání.“ Potom manželka odešla do práce a pan Janoušek se dal do malíčku. Sledoval hodiny, a jak se blížil manželčin příchod, hryzal čím dál rychleji. Těsně před návratem strčil prsty do lihu a otřel je do kalhot. „Kruci, já mám tak nešťastné manželství!“ naříkal si, „stále musím něco skrývat, vůbec nemůžu být otevřený! Kdy já konečně potkám milou a chápavou ženu!“ Ale manželka se nevracela. Bylo kolem půlnoci a ona nikde. „No počkej! Já ti ukážu!“ Byl tak vzteklý a uražený, že se pustil i do prstů na nohách. Sem tam omdlel, ale vždy se zase vzchopil a pokračoval dál a dál. K ránu neměl ani jeden prst. Kuchyně byla zaneřáděná, ptáci zpívali, slunce vycházelo nad kopečkem a školáci se plížili do školy. Pan Janoušek si chtěl uvařit kávu, ale neměl žádné prsty na rukách, jen malinké pahýly, a tak kávu rozsypal po stole. Potom zazvonil telefon, ale jelikož mu chyběly i prsty na nohách, chůze po chodidlech ho velmi bolela, a tak se musel k telefonu dobelhat po kolenou. „Janoušek.“ „Tady Janička, nezlob se, ale ujela mi tramvaj, a tak přijdu až večer…“ „No jo…“ „Buď hodný a moc si neokusuj nehty…“ „Žádné už nemám…“ „No dobře, tak pá a pusu. Pokud mi zase neujede tramvaj, tak budu večer doma.“ Zavěsil. „No počkej, ty uvidíš!“ A pan Janoušek se do toho dal. Když se večer vrátila, už z předsíně volala: „Zlatíčko! Mám pro tebe překvapení!“ Potom otevřela dveře do kuchyně a… zkameněla – na židli sedělo tělo pana Janouška, nohy měl ohryzané ke kolenům a ruce k loktům. „Co se ti stalo? Proboha!“ „No, asi jsem to trochu přehnal,“ zasípal pan Janoušek. „Jaké je to překvapení?“ „Koupila jsem ti luk.“
Ucpávání
Řeka plyne, rákosí ševelí a stařík na lodičce už pomalu ani neví, jestli to mělo nějaký význam, anebo šlo jen o takové mrcasení. Pokusil se o poslední čin. Vrazil si prst do nosu až po kloub. Chvíli počkal, potom se nadechl, cítil, jak ho prst ucpává, a potom zase vydechl a cítil, jak ho zase prst ucpává, i když se vše obrátilo a on hnal vzduch opačným směrem. Kdepak, nebyl nihilista, jen se snažil vše domyslet, a co nedomyslel, nad tím žasl. Řeka plyne, rákosí ševelí a stařík na lodičce si utírá krev do rukávu a přikládá na zraněný nos chladný kořen.