HOME

Marian Palla: Jak zalichotit tlusté ženě

(autor | kniha)

Věnováno všem, kteří mi půjčili


Jak zalichotit tlusté ženě

Skoupíme všechny dostupné knihy o baroku, vystříháme z nich obrázky a vylepíme jimi záchod. Potom pozveme tlustou ženu na návštěvu. Otevřeme láhev červeného vína a naléváme jí tak dlouho, až odejde na záchod. Po jejím příchodu okamžitě vycítíme, jak je polichocena.

Jak udělat z babičky motýla

Pokud má někdo moc babiček, doporučuji, aby si z jedné udělal motýla. Je to velmi jednoduché a vůbec to nebolí. Při této činnosti platí jeden důležitý zákon: Čím víc máme babičku rádi, tím krásnějšího motýla uděláme. Také se doporučuje babičku předem přesvědčit a mít v ní oporu, než se s ní celou dobu přetahovat, hádat a stále dokola vysvětlovat, co to vlastně děláme. Měli bychom si uvědomit, že každá babička, i ta nejfeminizovanější, je stále jen babička a nemá ráda novoty. Proto kapacity nabádají, aby se vyhlédnuté babičce koupila napřed velká barevná kniha o motýlech a aby se jí, sem tam, když se nebude dívat, připnuly zkusmo dřevěné nožičky. Jakmile se přesvědčíme, že se motýli v knize babičce líbí a vůbec jí nevadí připnuté dřevěné nožičky, shromáždíme si tento materiál: 28 nosných trámků o velikosti – 23×24×2062 mm, dvě prostěradla, dva ořechy, jeden šroubovák, kyselinu sírovou, barvičky, pytel vycpaný slámou, popruhy a červenou čepičku. Potom vyrobíme zadeček z pytle slámy a všechno našroubujeme na babičku a pomocí popruhů utáhneme. Barvičkami pomalujeme babičce bříško a zavedeme ji na rozkvetlou louku. Jestliže jsme babičku měli rádi a udělali jí festovní křídla, bude lehounce poletovat z květu na květ, jestliže jsme babičku moc rádi neměli a nedali si takovou práci s křídly, babička bude vláčena po louce větrem a spálí si nohy o kopřivy, potom nám vynadá a odejde domů, kde nás pomluví u sousedky. Ale nemusíme mít přehnané obavy: Podle posledních statistických průzkumů jen 0,02 babičky přeměněné na motýly nevzlétly.

Jak změřit kruhy na vodě

Z oboustranného dřeva vyrobíme šablonu (doporučuji dřevo velmi tvrdé, které vydrží velké vlny). Šablona musí mít tvar dutého kruhu o poloměru 70 cm. Potom vhodíme do vody kámen a v místě vrhu umístíme na hladinu šablonu. V okamžiku, kdy kruh z vlnek dospěje přirozeným vývojem do velikosti námi vysoustružené šablony, vyskočíme a zvoláme: „Sedmdesát!“

Jak předejít malovodnímu stresu

Každý snad zažil ten hrozný pocit, kdy zalévá vodou z konvice kávu a má dojem, že vody je málo, a tak nalévá velmi pomalu a ještě pomaleji, i když je jasné, že kdyby naléval rychle, vylil by stejné množství vody. Tomuto stresu lze předejít velmi snadno: Na sporák postavíme konvice dvě, provrtáme je a díry spojíme libovolně dlouhým šlauškem z gumy. Uprostřed šlaušku zabudujeme normální kohoutek. Necháme vařit vodu v obou konvicích, a když zaléváme kávu a dostaví se malovodní stres, otevřeme kohoutek na šlaušku mezi další konvicí a přečerpáme si dostatečné množství vody. Jediný problém této metody tkví v tom, že dostaneme strach, že i v druhé konvici je vody málo, a potom nezbývá než druhou konvici napojit na třetí konvici zase pomocí šlaušku s kohoutkem, popř. připojit i čtvrtou konvici. Jestli se ani potom nezbavíme malovodního stresu, bude dobré vyhledat lékaře.

Jak nakoupit to, co chci já

Jednou jsem si udělal rozbor svých nákupů. Zarazil mě nepoměr mezi tím, pro co jsem se do obchodu vydal a co jsem nakonec přinesl. Zvláště v samoobsluhách jsem podléhal. Viděl jsem spousty úplně jiných věcí, než jsem chtěl koupit, a obvykle tomu odpovídal i výsledek. Všechno bylo hrozně nahodilé. Můj výběr se řídil hlavně tím, že jsem zapomněl, co jsem chtěl koupit. Dost mě to ponižovalo. Copak se mám celý život řídit tím, jaké jsou barvy na obalech? A tak jsem vymyslel systém. Každý den půjdu nakupovat do stejné samoobsluhy, utratím alikvotní částku z měsíčního rozpočtu na nákupy a budu to brát přesně popořadě, žádný sortiment nevynechám. Schválně jsem se šel do jedné samoobsluhy podívat a docela potěšeně jsem odcházel – bylo tam úplně všechno! Hned první den jsem však znejistěl. Stál jsem s košíkem u kastlů s několika druhy piv, toniků a kokakol. Od každé značky jsem poctivě vzal jednu láhev a ještě mně zbyly peníze na jakousi zelenou zubní pastu, kterou jsem do té doby nepoužil. Naštěstí jsem měl doma zbytek starého chleba, tak jsem přežil. Další dny však nastalo peklo – regály s pracími prášky, krémy po holení a dámskými vložkami se zdály nekonečné. Třetí den jsem se blížil k mléku úplně zelený, potom následovaly sýry, zelenina, několik flašek olejů. Stále častěji jsem pošilhával po oddělení s chlebem a rohlíky. To bylo asi uprostřed, ovšem díky kompletně zásobené samoobsluze jsem musel ještě odnést domů tři druhy odpadkových košů, několik žárovek a zvon, než jsem hmátl roztřesenou rukou po jednom chlebu, rohlíku, vánočce, pletýnce – a zase dál jen hrůza – čokolády a bonbony. Nemohu se rozepisovat o všech odděleních a o tom, co to udělalo s mým tělem. Například asi měsíc jsem se prokousával kyselými okurkami, luštěninami a zapíjel to sirupy. Ovšem to nejtěžší mě teprve čekalo – nekonečné řady alkoholu. Spočítal jsem si, že při tom množství různých druhů whisek a koňaků asi zemřu. S nostalgií jsem vzpomínal na komunistický režim. Tušil jsem, že umírám, ale hřálo mě pomyšlení, že jsem to dokázal a že již nikdy nenaletím žádné reklamě.

Jak vychovat malé kačátko

Je těžké napsat něco nového o výchově malého kačátka. Výchova tohoto malého tvora již byla totiž tak podrobně rozpracována a popsána, že přinést něco nového do této problematiky se zdá vyloučené. Přesto mám dojem, že něco malého by se dalo ještě vyškrábnout a osvětlit. Nejbohatší literatura o výchově kačátek se nashromáždila na přelomu století. Je to pochopitelné. V té době totiž žilo na Zemi mnoho kačátek a chovatelé potřebovali získat teoretické vědomosti. Nyní je situace trochu odlišná, nikoho moc nezajímá výchova malého kačátka, každý chce hned chovat velkou kačenu, ale přesto existují ještě jedinci, kteří tuto studii pravděpodobně uvítají. V každé společnosti se totiž najde někdo, kdo nedá na obecný trend a snaží se stát v opozici. A právě pro těchto několik samotářských jedinců je určena má studie. Zajisté se zeptáte, jaké já mohu mít předpoklady pro takovou studii, když jsem nikdy žádné kačátko nevychovával (přiznávám se, že se trochu bojím). Sice jsem nikdy kačátko nevychovával, zato jsem vychovával malého zajíce, a přestože jsou zde jisté rozdíly, např. zajíc má čtyři tlapky a je suchý, kačátko má jen dvě šlapky a je mokré, nějaké podobnosti se jistě najdou. Budeme vycházet z toho, že mi zajíc po měsíci výchovy chcípl, a proto se pokusíme na výchově kačátka tomuto neblahému konci předejít.

  1. Zajíce jsem našel velmi malého na poli, proto je důležité u prodejce kačátek zjistit, jestli nenašel kačátko, které chceme koupit, také na poli. V případě, že ho tam našel, doporučuji obrátit se na jiného prodejce. Jistě, je možné nakoupit vejce, zahřívat je různými způsoby a čekat, co se vyklube, ale tato metoda je zdlouhavá a výsledek nejistý.
  2. Zajíce jsem dal do krabice, ze které stále vyskakoval a běhal po pokoji. Proto doporučuji umístit kačátko do takové nádoby, ze které by nevyskočilo. Pokud nebude mít nádoba přihrádku s vodou, bylo by asi vhodné přenášet kačátko několikrát denně někam, kde je voda, aby zcela nevyschlo a nezačal se mu odlupovat z peří tuk. Také je výhodné vychovávat kačátko plavací. Nikdy totiž nevíte, jestli to nebude někdy potřebovat.
  3. Zajíce jsem krmil mlékem pomocí stříkacího mechanismu, který jsem si vyrobil z injekční stříkačky ulomením jehly. Pokud budeme vycházet z toho, že má kačátko zobák, nezbude nám nic jiného, než jehlu neulamovat, nýbrž nastavit ji uzoučkým šlauškem, abychom dosáhli za zobák a nestalo se nám, že by kačátko plivalo potravu ven.
  4. Zajíce jsem zahrnoval láskou. Choval jsem ho v náručí, vykládal si s ním a nechal se jím očichávat. Proto navrhuji budoucím chovatelům kačátko nechovat, nevykládat si s ním, naopak – pokud budete nuceni kolem kačátka přejít, odvracejte hlavu a dělejte, že ho nevidíte. Problémy s čicháním pravděpodobně nenastanou, protože kačátko od přírody nečichá. Pokud by hlasitě naříkalo a vynucovalo si vaši pozornost, vhoďte mu něco chlupatého do hnízda, a můžete si být jistí, že zmlkne.
  5. Zajíc chtěl stále utíkat ven na dvorek, i když byl březen a mrzlo. Pokud se bude chtít kačátko za podobných podmínek projít po dvorku, klidně ho vypusťte. Nachystejte si ovšem nějaké teplé hadříky, aby, až polozmrzlé upadne, jste mohli rychle přiskočit a zabalit je.
  6. Zajíce chtěla zakousnout kočka, která vbíhala do pokoje a hledala ho. V tomto případě udělejte výjimku a zachovejte se stejně jako při chovu zajíce – kočku vyhoďte. Jinak vám hrozí, že nic nevychováte.
  7. Zajíc musel v pokoji poslouchat syna, který hrál na housle. Při chovu kačátka zabraňte proto jakémukoliv proniknutí kultury k jeho tělíčku. Zvláště hudba působí kačátkům problémy, o houslích ani nemluvě.

Shrnutí: Pokud se budete řídit mou studií, zaručuji vám, že kačátko první měsíc výchovy přežije. Co se týče dalších měsíců, nemám v tomto ohledu zkušenosti, protože jak jsem již řekl, zajíce jsem choval jen měsíc a potom chcípl.

Jak jsem ohrozil firmu Sony

Napadlo mě to v okamžiku, kdy jsem naprosto omylem olízl na jakémsi mejdanu pásku a pocítil podivné brnění. Ty vibrace se tak blížily hudbě Boba Dylana, že jsem se nechtěně podíval na obal…, byl to Bob Dylan. Olízl jsem pásku ještě jednou, tentokrát důkladněji, a nabyl jsem dojmu, že rozeznávám jednotlivé skladby. Okamžitě jsem zasunul kazetu do přehrávače, abych se ujistil, že opravdu cítím na jazyku to, co bych mohl slyšet, a nemýlil jsem se, dokonce se mi zdálo, že na jazyku to má lepší kvalitu. Rozrušen jsem olízl Beethovena, chtěl jsem zjistit, jestli nereaguji pouze na bigbeat. Beethoven byl skvělý, olízal jsem celou kazetu a svalil se vyčerpaně na kanape. „Co je ti?“ zeptal se přítel. „Mám dojem, že odzvonilo magneťákům, walkmanům a CD přehrávačům.“ „Tomu nerozumím,“ odpověděl přítel. Schválně jsem vybral známou kazetu od Beatles, podal ji příteli a řekl: „Olízni to!“ Chvíli se na mě díval, ale potom, jelikož jsme dlouholetí přátelé, lízl. „Co to bylo?“ zeptal jsem se. „Beatles,“ odpověděl překvapeně. „A teď?“ podal jsem mu další. „Lou Reed.“ „A teď?“ Zarazil mě: „To stačí, jaks na to přišel?“ „Normálně, docela náhodou jsem olízl pásku.“ „Víš, co to znamená?“ zašeptal vyděšeně. „Ne.“ „Půjdou po tobě tak dlouho, dokud tě nedostanou, kdyby se to rozkřiklo, že stačí pásky olizovat, přišli by na mizinu!“ „Kdo?“ zeptal jsem se překvapeně. „Sony, Philips, Akai, Samsung a ty ostatní.“ Najednou mě zamrazilo v zádech. „Co je?“ zeptal se přítel nervózně. „Nemáš po ruce nějakou videokazetu?“ „To nemyslíš vážně!“ „Ale jo, třeba to funguje.“ Podal mi kazetu a obal schoval za zády. Začal jsem olizovat, zprvu jsem cítil jen střelbu, ale potom jsem uviděl krásně modré jezero s vorem. „Poklad na Stříbrném jezeře.“ „To je konec,“ zašeptal přítel a schoval kazetu do knihovny. „Nechceš si také nějakou olíznout? Třeba Zvětšeninu?“ zeptal jsem se. „Tu jsi měl přece vždycky rád!“ „Ne,“ odmítl rezolutně přítel a rychle mě vyprovodil ze dveří. Šel jsem po ulici. Měsíc krásně svítil a já začal olizovat Bruce Springsteena. Potom vedle mě zastavilo auto a vyskákali nějací muži.

Jak odpustit žralokovi, který vám ukousl nohu

Pokud se s oblibou potápíme v místech hemžících se žraloky, musíme počítat s tím, že nám některý ukousne nohu. Takto poznamenaný potápěč většinou zanevře na žraloky do konce života, i když oni sami za nic nemohou. Mají pouze hlad a velké zuby. Nemůžeme přece očekávat, že když takový hladový žralok plave a najednou uvidí před sebou kus masa ve tvaru lidské nohy, že se odvrátí a poplave jinam! To po něm nikdo nemůže chtít. Ovšem dost potápěčů s ukousnutou nohou zanevře na tyto rybí krasavce. Vůbec si ale neuvědomují, jak málo by stačilo, aby vylezli z vody s oběma nohama. Kdyby si například každý potápěč před potápěním připnul třetí nohu ze dřeva, anebo ještě lépe, kdyby si připnul dřevěných noh pět, byla by velká šance, že se žralok splete, ale to žádný potápěč neudělá, vypadal by totiž směšně, jak by se tak táhl po pláži k vodě se třema dřevěnýma nohama. Pochybuji, že by se nějaká krásná dívka za ním otočila a vzdychla, jaký je to neohrožený chlap a jak mu to sluší. A tak potápěči riskují a přicházejí o nohy. S tím se už asi nedá nic dělat. Obdivný pohled krásné dívky totiž vždy převáží nad ukousnutou nohou.

Jak mávat praporem, křičet a nestydět se při tom

Nevím, čím to je, zažil jsem za svůj život několik demonstrací, při kterých jsem musel aktivně řvát, a pokaždé jsem se u toho hrozně styděl. Začínalo to komunistickým provoláváním „Sláva“. Byl jsem malým pionýrem, ale už tehdy jsem spíše jen šeptal anebo pouze otvíral ústa. Pamatuji se, jak jsem obdivoval spolužáky, kterým dělalo očividně radost, že si mohou na ulici zařvat. Potom proběhlo několik let, kdy jsem byl schopen tak akorát podepsat různé protestní petice, to mi tak nevadilo, a nastal rok ’89 a lid vyšel do ulic a já si řekl, že tam musím jít taky, že přece nemůžu zůstat doma, a tak jsem šel. Vetřel jsem se do průvodu rozjařených lidí a vyčkával. Napřed to bylo dobré, lidé si jen mezi sebou sdělovali dojmy, ale potom to přišlo, kdosi začal křičet a ta vlna postupovala ke mně. Roztřásl jsem se. Když začali řvát moji bezprostřední sousedi, dvakrát jsem to slabounce zkusil a zahanbeně opustil průvod. Bylo mi jasné, že ze mě revolucionář nikdy nebude. Odešel jsem do hospody a připadal si jako zbabělá krysa. Po druhém pivu mě něco napadlo – všechno se musí trénovat! Odebral jsem se domů a po cestě si koupil prapor, už nevím, co měl symbolizovat. Bylo mi to jedno. Já ho bral jen jako maketu k tréninku. Doma jsem se zavřel ve sklepě a zkusil tím praporem pyšně mávnout a hlasitě zařvat. Zprvu to nebylo ono, ale nevzdával jsem se: trénoval jsem každý den, vždy když sousedi odešli do práce, a výsledky se začaly postupně dostavovat. Praporem jsem švihal čím dál rychleji a hlas mi mohutněl. Když jsem na závěr jednoho tréninkového dne furiantsky rozkopl dveře, bylo mi jasné, že jsem připraven a že můžu do ulic. Zrovna končil jakýsi fotbalový zápas a nadšení mladí lidé vyrazili do ulic. Chytil jsem svůj prapor, přidal se k nim, i když jsem se o fotbal nikdy nezajímal a ani jsem nevěděl, kdo vyhrál, a… byl jsem absolutně nejlepší! Uvědomil jsem si to okamžitě po svém prvním zařvání. Všichni zmlkli a otočili se. „Na něéé!“ zařval jsem znovu a zamával praporem. Přidávali se, i když trochu zaraženě, protože jsem je pokaždé přeřval. Dokonce se mi zdálo, že někteří slabší jedinci, kteří na sebe přes mé řvaní nemohli vůbec upozornit normální lidi, opouštějí naštvaně průvod a vytrácejí se zahanbeně do hospod. Triumfoval jsem. Na druhý den jsem se zúčastnil nějaké demonstrace u jakéhosi pomníku, nevěděl jsem, kdo je kdo, ale opět jsem všechny přeřval. Řval jsem tak, že nebylo slyšet ani řečníka, a když přijela policie, popraskaly jí pneumatiky a nemohla mě odvézt na stanici. Moje hvězda stoupala tak závratně, že bych určitě skončil jako operní sólista, nebýt jedné hezké dívky, která mi řekla, že vypadám jako blbec, a tak jsem se začal zase stydět.

Jak ztratit krásnou postavu

Jistě existuje spousta žen a mužů, kterým vadí nadměrně krásná postava, ale málokdo z nich to přizná…, stydí se. Taková žena a muž hrozně trpí, stále se na ně někdo dívá, chce si domlouvat schůzky, chce dotyčné jedince objímat, laskat a slibuje jim cokoliv. Mnozí z nich nesčetněkrát zatoužili stát se malými, tlustými a nevýraznými, ale neexistoval nikdo, kdo by jim poradil anebo je alespoň utěšil v jejich žalu. Já sám jsem vůbec nic netušil o těchto zamindrákovaných lidech, až do jednoho dne, kdy jsem jel tramvají. Na zastávce přistoupil nádherně urostlý muž, každý jeho pohyb vyzařoval utajenou, ladně zvířecí sílu, ale muž se viditelně chvěl a nervózně se rozhlížel. Ihned po nastoupení si začal prohlížet jakýsi letáček a nepřestal s tím, dokud nevystoupil. Vypadalo to, jako by si ani nevšiml, co v tramvaji způsobil: Všechny ženy se posunuly tak, aby na něho mohly koukat a pokusit se o lehký odpolední flirt. Když vystoupil, jejich oči prozrazovaly pohrdání a nepřátelství, pouze jedna stařenka se hrabala rukou mezi nohama v síťovce a snažila se vytáhnout plyšového medvídka. Druhý den jsem toho muže potkal v parku na lavičce, seděl tak, aby byl celý ve stínu, a zase se chvěl. Nedalo mi to, a tak jsem se ho zeptal, co mu je. „Jsem moc krásný,“ odpověděl a rozplakal se. „Už to nemůžu vydržet.“ Vzal jsem si adresu a slíbil, že něco vymyslím, aby nezoufal. Pracoval jsem na tom asi měsíc a tady je výsledek – moje práce nese název:

JAK SE STÁT MALÝM, TLUSTÝM A NENÁPADNÝM

a)pomůcky: 20 kg závaží na krk, špunty za uši, strojek na vytváření pleše, malé boty, několik žab, dřevěná podprsenka nemožného tvaru a lamač nehtů.

b)průběh výcviku a životospráva: Aby se tělo stalo křivé, záda se zaoblila a hlava směřovala obličejem k zemi, doporučuje se nosit denně dvě hodiny na krku 20 kg závaží (ženy 15 kg). Aby uši odstávaly, musíme za ně neustále zasouvat špunty. (Čím větší špunty, tím lepší.) Strojek na vytváření pleše lehce změní váš účes k nepoznání. (Dováží zatím jediná firma Play.) Jakékoliv boty menšího čísla než vaše nohy vám dodají trhavě nepravidelnou chůzi. S žábami se mazlíme na těch tělesných partiích, kde chceme mít bradavice. Pro ženy s krásně vyvinutým poprsím doporučujeme dřevěnou podprsenku v několika malých velikostech. Lamač nehtů si snadno vyrobíme z obyčejných kleští na plech. Tyhle pomůcky by nám však byly k ničemu, kdybychom také drasticky neupravili svoji životosprávu:

  1. Přestaneme sportovat – za každou cenu!
  2. Pohybujeme se pomalu a největší část dne proležíme tak, že máme asi deset centimetrů před obličejem televizní obrazovku; jen tím způsobem dokážeme po zbytek dne pomrkávat a získáme různé obličejové tiky.
  3. Musíme jíst obrovské množství tučných jídel a zapíjet je neředěným sirupem, cokoliv sladkého uvidíme, musí být naše.
  4. Zuby si nečistíme a dáváme pozor, abychom si omylem nepropláchli ústa, pachu z úst a nohou docílíme žvýkáním právě nošených ponožek, které z těchto důvodů nikdy nepereme, atd…

Fantazii upnutou tímhle směrem nekrotíme!

Tento návod jsem poslal onomu muži na udanou adresu a poprosil ho, aby mi dal vědět, jak pochodil, abych mohl popřípadě něco na své metodě opravit, než ji vydám tiskem. Za tři měsíce přišel děkovný dopis. Začínal slovy:

„Konečně svobodný a svůj.“

Jak nezabít žížalu

Vždy mi vadilo, když jsem se díval po ptákách, že jsem nechtěně rozmáčkl botou žížalu. Mohlo by se namítnout, že nemám co koukat po ptákách a hledět si raději pod nohy, ale když ta příroda je tak nudná! Mimo ptáky, šišky, mlhu a myslivce tam není skoro na co koukat. Došlo to tak daleko, že jsem si půjčil knihu o žížalách a dočetl se, že vylézají hlavně po dešti. Začal jsem tedy vycházet do přírody uprostřed těch nejhorších veder. Ovšem! Po návratech jsem opět našel v podrážkách bot zbytky těchto tvorečků, už to sice nebyly tak vypasené zbytky, nicméně zbytky to pořád byly. A tak, jak neděláme rozdíl mezi tlustým a hubeným člověkem, i já přestal dělat rozdíl mezi tlustou a hubenou žížalou a byl jsem zase tam, kde jsem začal. Jeden čas jsem chodil se zvonečkem na nohavici, ovšem potom jsem se dočetl, že žížaly nemají uši, protože jsou malé a nemohly by je utáhnout, a tak jsem si zvoneček zase odpáral. A potom jsem na to přišel! Když jsem si zase jednou po procházce prohlížel podrážky svých bot a vyšťourával zbytky žížal, všiml jsem si, že jsou zatočené, a napadlo mě, že kdybych si nožíkem vyřezal do podrážek různě protáhlé útvary, žížala, která by si do tohoto útvaru vlezla, by mohla přežít můj krok a zase se odplazit. Ale jaký útvar vyřezat, aby se napasoval na co nejvíc velikostí žížal! Svěřil jsem se s tím svému příteli matematikovi, který měl přístup k velmi výkonnému počítači, na kterém se dala simulovat i virtuální realita. Pracoval na tom asi měsíc a potom mi přinesl výsledky. Byl prý nucen nasimulovat počítači kompletní život žížaly a potom si nasadit virtuální rukavice a kuklu a stát se tak sám žížalou. Jak mi dále sdělil, pouze jeden způsob vyřezání podrážky u boty byl uspokojivý – ze 756 pokusů o zašlápnutí unikl 452krát. Nedočkavě jsem mu vytrhl z ruky nákres. Docela mě to překvapilo – celý vnitřek podrážky byl vyříznut až na plátno a po straně zůstal asi centimetrový okraj. Přítel se mi přiznal, že kdyby se odstranil i ten okraj, tlačily by mě do nohou ostré kamínky a nemohl bych koukat po ptákách. Poděkoval jsem mu a vyřízl si podle návodu podrážky na svých pohorkách. Od té doby jsem klidnější, jen mě trochu zebou nohy a mívám občas rýmu.

Jak přilepit na jazyk papírek

Sem tam se vyskytnou v životě situace, kdy nás může zachránit jen papírek na jazyku. Spousta lidí se s tím již setkala, ale bohužel tomu přikládala malý význam, a proto se jí to nevyplatilo. Pokud chceme přilepit papírek na jazyk, nesmíme zapomenout na několik důležitých věcí:

  1. Jazyk je od přírody stále mokrý.
  2. Papírek, pokud nebyl předem navlhčen, je od přírody suchý.
  3. Prsty, které lepí papírek na jazyk, vylučují maz.
  4. Prostředí kolem lepení je buď suché (na souši), anebo mokré (pod vodou).
  5. Jazyk při nemoci je potažen bílým povlakem.
  6. Na velký jazyk se vleze velký kus papíru.
  7. Při jídle jazyk rychle kmitá a zpracovávaná potravina může papír znehodnotit.
  8. Jazyk je citlivější než noha.

Z těchto důvodů vyloučíme všechna lepidla tuzemské i zahraniční výroby. A jelikož je známo, že sliny lepí vždy lépe v jiném prostředí, obstaráme si milenku anebo milence a s jejich pomocí si papírek nalepíme na vlastní jazyk. Případné šišlání snášíme důstojně, a když papírek omylem spolkneme, děláme jakoby nic.

Jak se potopit, sníst jogurt a vyplavat

Než skočíme s jogurtem do bazénu, musíme si uvědomit několik podstatných věcí:

  1. Když otevřeme pod vodou ústa, zaplní se vodou.
  2. Když otevřeme pod vodou kelímek s jogurtem, odteče nám jogurt kolem břicha a nohou pryč.
  3. Lžička je pod vodou mnohem lehčí než na suchu.
  4. Prázdný kelímek nemůžeme odhodit do koše, protože pod vodou koše nejsou.
  5. Pokud je v bazénu velká chobotnice, hrozí nám smrt.
  6. Pokud nás uvidí plavčík, bude nás chtít zachraňovat.

Z toho vyplývá několik základních poznatků:

  1. Je-li v bazénu chobotnice, odložíme akci na později.
  2. Kelímek s jogurtem otevřeme až na dně bazénu, kdy jsme si jisti, že nás nezahlédl plavčík.
  3. Lžičku držíme oběma rukama, aby nám neuplavala.
  4. Neotevíráme zbytečně brzo ústa.
  5. Pro prázdný kelímek si s sebou vezmeme nejmenší odpadkový koš, tzv. Junior, který je celý z plastů a nevrže.
  6. Jestli nám jogurt nebude chutnat, ovládneme se a nebudeme se ušklíbat, utopili bychom se.

A teď k vlastní akci:

Pokud jste štíhlí a máte krásné tělo, musíte ztloustnout, abyste měli špeky a mohli si schovat jogurt se lžičkou a s odpadkovým košem Junior za plavky a nebylo to nápadné. Potom se opatrně ponořte do vody a popojděte do hloubky. Jakmile vedle vás skočí nějaké dítě do vody a zvednou se maskovací vody, bleskově se ponořte ke dnu, vytrhněte kelímek s jogurtem a lžičkou a umístěte opodál odpadkový koš Junior. Potom strhněte obal z kelímku, jednou rukou zakrývejte obsah, aby neuplaval, a zabořte dovnitř lžičku. Nemusíte vůbec míchat, obsah bude okamžitě zředěn sám od sebe. Přitiskněte ústa co nejblíž a pojídejte tak, aby voda, která vnikne jednou stranou do úst, mohla druhou odtékat; pokud neodtéká, pomozte jí jazykem. Prázdný kelímek zatlačte do odpadkového koše Junior a opláchněte si lžičku, potom se vynořte a prohlížejte si jakoby nic strop nad bazénem. Při druhém ponoření zasuňte odpadkový koš Junior za plavky a pokuste se nenápadně odejít do šatny. Cestou domů pobíhejte po ulici a poskakujte, abyste zhubli a nemuseli svým známým druhý den v práci nic vysvětlovat.

Jak zmoknout a být obdivován

O těch, kdo zmoknou, si většina těch, co nezmokla, myslí, že to jsou trdla a že si zapomněli deštník. Opravdu je těžké zmoknout a být obdivován. Výjimku tvoří ti, kteří se například vrhnou do deště pod kola automobilu, aby zachránili dítě. Tady se většina suchých lidí shodne. Mlčky chápou, že za této situace není možné se vrátit domů pro deštník anebo si navléct pláštěnku. Ovšem každému, kdo zmokne, se nepoštěstí zachránit dítě, a tak zbývá pouze jedna možnost: Pokud jste už zmokli a máte před sebou ještě dlouhou cestu, kupte si živou rybu, neste ji v náručí tak, aby ji všichni, které potkáte, viděli, a když se někdo zeptá, co to znamená, klidně odpovězte, že přenášíte živou rybu a že by chcípla, kdybyste ji nesli pod deštníkem.

Jak změnit svět

Chybou je si myslet, že když chceme změnit svět, musíme přitom zlikvidovat několik milionů lidí, jak nás o tom poučuje historie. Jedinci, kteří to způsobili, nevěděli totiž jednu podstatnou věc – že se svou představou o změně světa nesmí seznámit ostatní lidi! A proto, pokud chcete změnit svět, pracujte individuálně a utajeně a také, kdyby vám někdo tvrdil, že ví jak na to, rychle od něho utíkejte. To ovšem neznamená, že když tohle budete číst, musíte okamžitě text zahodit a utéct; já vám totiž poradím úplně jinak: POKUD CHCETE ZMĚNIT SVĚT A STYDÍTE SE ROZPOUTAT VÁLKU, BĚŽTE NA POLE A VYMĚŇTE TAM DVA KAMENY.

Jak se dotknout prostoru

O prostoru toho bylo napsáno tolik, že to nikdy nikdo nepřečte, a proto se raději vymýšlejí teorie nové, aby se těmi starými nikdo nemusel prohrabávat. Začalo to, jako všechno, u starých Řeků (rozdíl mezi starými a mladými Řeky je v tom, že mladí bojují o Kypr, kdežto staří bojovali, mimo jiné, o pojmy).

Teorie postmoderního prostoru:

Prostorem se myslí to, do čeho jsme byli vrženi po splynutí spermie s vajíčkem, a potom, když byla zprvu překousnuta a teprve po zdokonalení vědy přestřihnuta pupeční šňůra a my byli vyklopeni a byla nám zima a měli jsme hlad, tak tomu se říká prostor. Einstein na to šel jinak; možná se to stalo tím, že zapomněl, jak byl vyklopen, protože nikde v jeho textech není ani zmínka o pupeční šňůře. Ale tohle nás nemusí zajímat, po Einsteinovi přijdou další a další a budou tvrdit zase něco jiného. Nás zajímá onen primitivní pojem prostoru, tak jak se vytvořil u starých Řeků a tak jak o něm uvažuje moderní traktorista: Už starý Diogenes si stěžoval, že má ve svém sudu zbytečně velký prostor, a snažil se to, co nemohl zaplnit svým tělem, alespoň vyplnit uschlou trávou. Když se mu to nedařilo a tráva vypadávala, tak raději odešel na procházku a pochechtával se lidem. Současný pojem prostoru je trochu komplikovanější; každý traktorista četl nějaké to dílko, kde se to hemží prostorem a rychlostí přesahující rychlost světla, a tak mu nedělá problém si převést Einsteinovu teorii do praxe – například kdyby běhala kráva rychleji než světlo, vůbec by nestárla a mohla by nadojit mnohem více mléka než obyčejně ležící anebo popásající se kus. O tom se samozřejmě Diogenovi nemohlo ani snít, a proto krávy nikdy nehonil, což by se dnešnímu laikovi mohlo lehce stát, kdyby měl víc času a nemusel sledovat televizi.

A proto, abych zabránil zneužívání různých teorií o prostoru, čase, zakřivení a dírách, jsem se pro začátek pokusil definovat alespoň – dotýkání se prostoru: PROSTORU SE DOTKNEME TAK, ŽE STRČÍME RUKU TAM, KDE NIC NENÍ!

Jak se stát frajerem

Uchopíme jehlu a opálíme ji celou nad ohněm. Pokud bychom opálili jen špičku, je možné, že neopálená část nám zaneřádí ránu, neboť aby se knoflík přišil, musí jehla projít kůží celá. Nit opalovat nebudeme, přehořela by. Tady musíme doufat, že je nit nezávadná a že ji například netahala prasata ve své lokalitě. Když je jehla opálená, lehce na ni foukáme, aby vychladla a nepůsobila nám bolest svou rozžhaveností. Potom se postavíme před zrcadlo a prohlížíme si tělo, hledáme místo, které by bylo odevšad vidět. V úvahu připadá hruď, břicho, stehna a paže. Vyvarujeme se zad a hlavy. Zad proto, že tam dobře nevidíme, a hlavy proto, že na ní není dostatečná tuková vrstva a že jehla, vrážejíc do kosti, by se brzo ztupila. Ze stejného důvodu se vyhneme kolenům a kotníkům, o zubech ani nemluvě. Pokud jsme si místo vybrali, vydezinfikujeme je roztokem, který vyžene bacily, a zamkneme dveře. Dveře zamykáme hlavně kvůli sousedům a přátelům, kteří by mohli nečekaně vstoupit a kterým by se celá akce těžko vysvětlovala; naopak pokud vstoupí zloděj a uvidí nás, jak si přišíváme například na břicho knoflík, určitě upustí od svého úmyslu a bude se snažit co nejrychleji zmizet. Pokud knoflík přišijeme a pevně drží, hledáme něco, do čeho bychom ho mohli zapnout. Vhodné místo na kůži nenajdeme snadno. Jestliže jsme knoflík přišili na břicho, jako nejefektivnější pro díru se jeví ucho, tak si ho provrtáme a upneme k břichu. Potom se necháme taxíkem dovézt na nějakou party a sklízíme zasloužený obdiv. Vhodné je také našít si řadu knoflíků od krku až po břicho a zapnout si na ně obyčejnou košili, u které jsme knoflíky předem odstranili. Další varianta je přišít knoflík na paži a udělat si v očním víčku díru a zapnout; sice vidíme jen na jedno oko, ale zase nemusíme tak sklánět hlavu jako při kombinaci břicho–ucho. Pokud je někdo plachý a nechce moc šokovat, doporučuji přišít malinký knoflík na přepážku nosu a díru udělat vně nosu; při takto zapnuté nosní dírce se ovšem špatně smrká a také při čuchnutí k druhému pohlaví je dobré si zapnutý nos napřed rozepnout. Stejným způsobem se dá zapnout a rozepnout naše zadní část těsně pod zády. Jak je vidět, přišívání knoflíků na tělo skýtá netušené možnosti, jak se s minimem námahy odlišit od těch nudných blbečků kolem nás.

Jak naučit mouchu sedat na čelo

Žádnou velkou logiku to nemá, ale něco to v každém případě je. Když už jsme toho v životě moc nedokázali, bude se nám hodit alespoň tohle:

Koupíme si starý sýr, otevřeme okno a čekáme. Jakmile do místnosti vletí moucha, okno zavřeme a pečlivě prověříme, jestli vlétla sama, anebo s kamarádkou. Pokud by vlétla s kamarádkou, musíme kamarádku zlikvidovat, aby se nám nepletly. Není nic příjemného, když několik měsíců pečlivě trénujeme s určitou mouchou, máme jisté výsledky a potom bum! Mouchy se nám popletou a my můžeme začít opět od píky. Když jsme si jisti, že je v místnosti jen jedna, na velikosti, počtu nohou a inteligenci nezáleží, začneme s výcvikem:

Odkryjeme sýr a umožníme mouše usednout a popást se, potom ji odeženeme a sýr přikryjeme. Když moucha vyhlédne, natřeme si sýrem čelo a ulehneme temenem k podlaze. Nemusíme se cítit zneklidněni, jestliže hned napoprvé moucha na čelo neusedne. Jako všechno, i tohle chce čas, lásku a trpělivost. Pokud vydržíme několik měsíců uléhat s natřeným čelem temenem k podlaze, budeme jistě odměněni – s mouchou na čele můžeme klidně vyjít do ulic, projet se tramvají anebo zajít na nějaký pěkný film do kina. Moucha bude sedět na čele jako přibitá. Nemusí nás ani rmoutit, že smrdíme a okolí se nás straní. Něco jsme přece dokázali!

Jak vylepšit vlastní stín

Jistě mnoho z vás se již nejednou setkalo se zajímavým úkazem – stín, který vrhlo vaše tělo, nepůsobil dostatečně důstojně, zesměšňoval vás, karikoval a vůbec vypadal jako stín nějakého hlupáka. Jelikož se stín nedá podrobit testu IQ, a vy tak nemáte šanci získat pro společnost důkaz, že vaše nehmotně druhá polovička je Einstein, nezbývá než se zaměřit na její vylepšení, anebo – v případě, že náprava již nepřipadá v úvahu, což nastává tehdy, když stín dělá úplně jiné pohyby než vy a pravděpodobně vás již nechce – ho sešvihat. Za prvé musíme svůj stín dokonale prostudovat. Děláme si náčrty v těch nejnemožnějších situacích: fotíme ho, obkreslujeme na zdech, natáčíme kamerou. Potom své výsledky podrobíme výzkumu, porovnáváme a zjišťujeme základní chyby. Obvykle zjistíme několik nedostatků: Stín má malou hlavu, ale zase na druhé straně dlouhé ruce, pohybuje se rychleji, než by měl, je vybledlý, v poledne se pitomě scvrkává a navečer zase protahuje, ve společnosti jiných stínů není dostatečně originální, a když se topíme, úplně mizí. Jestliže zjistíme tyto vady, nemusíme si ještě zoufat, ledacos se dá vylepšit. Tak například pokud má malou hlavu a dlouhé ruce, začneme si na svoji hlavu nalepovat různé výčnělky, a to podle toho, kde to stínu lépe sluší. Ruce nosíme raději blízko těla, nejlépe jako klokan, mírně zahnuté nad břichem a lokty těsně přitisknuty k hrudním žebrům. Pokud je rychlejší, než chceme, začneme se pohybovat pomaleji a také si začneme dávat pozor na plynulost anebo naopak na trhavost pohybů. Jestliže se stín pohybuje přehnaně plynule, podřídíme své pohyby neznatelnému fázování a potrhávání, aby nás někdo nemohl napadnout tvrzením, že náš stín je unylý. Abychom měli stín po celý den stejně krásně velký, musíme se v poledne mírně předklánět anebo zaklánět a navečer je vhodné zase chodit přikrčen. Jestliže náš stín působí ve společnosti málo originálně, připneme si takzvaný stínový originálník, který si lehce vyrobíme doma z překližky a z papíru a který může například simulovat zajíčka, žirafu anebo populárního komika. Pokud se chceme topit a máme strach, že by nás stín opustil, vyrobíme si maketu, ale pozor! Musí být stejně těžká jako naše tělo, abychom ji například nemuseli zatlačovat rukama pod sebe, anebo aby naopak neklesala ke dnu rychleji než my a my ji nemuseli honit. Tyhle problémy by navíc udělaly z našeho topení hotové peklo. Jestliže stín nejeví ochotu zlepšit svou image, nezbude než zakoupit speciální paraván, na kterém ho sem tam sešviháme bičem. Určitě se nám uleví a přitom si nepoškrábeme zeď.

Jak jsem začal věřit v okultní vědy

Tak jsem se smál, až mě má přítelkyně musela okřikovat: „Ráno vstávám, co blbneš!“ Posadil jsem se na posteli a zajíkaje se smíchem jsem jí musel oznámit, že se mi zdálo o tom, jak mi narostl další prst: „No jo, to jsi celý ty!“ komentovala to a obrátila se na druhý bok. Ráno jsem vstal, udělal si snídani, vynesl kocoura na nádvoří, protože jsme zrovna v tom čase bydleli na zámku, vyčistil si zuby a obul se. Potom jsem udělal krok pro klíče a bolestí kvikl. Levá noha mě ukrutně bolela. „Asi kamínek,“ napadlo mě. Sedl jsem si, vyzul botu a pořádně ji vytřepal; nic z ní nevypadlo, a tak jsem se zadíval na svou nohu a vyděšeně začal počítat… raz, dva, tři, čtyři, pět, šest…! A znovu… raz, dva, tři, čtyři, pět, šest…! No měl jsem tam o jeden prst víc, sice to byl asi druhý malíček, ale stejně se do boty nemohl vejít. Zadíval jsem se úplně odevzdaně na ledničku a snažil se nabýt ztracenou rovnováhu. Dobře, mám šest prstů na noze a nemohu si obout boty a jít do práce – shrnul jsem situaci – a zavolal do práce: „Dnes nemohu přijít.“ „Jste nemocný?“ zeptala se sekretářka. „Ano.“ „Co vám je, jak dlouho budete neschopen?“ „Narostl mi na noze šestý prst…,“ zkoušel jsem, jak mě to naučila maminka. Položila sluchátko, a tak jsem se vydal k doktorovi, nohu jsem si zavázal šátkem a odkulhal na středisko. „Tak co vám je?“ zeptal se starý doktor a vytáhl naslouchátko na plíce. „Narostl mi šestý prst.“ „Ha, ha, ha,“ smál se doktor. „Opravdu, doktore, v noci se mi zdálo, že mi narostl, a ráno jsem ho tam měl.“ „Mladíku, a kdyby se vám zdálo, že vám narostl druhý penis, také byste šel k doktorovi?“ „No, kdyby mi narostl, tak bych šel.“ „Ha, ha, ha, proč byste, mladíku, chodil s dvěma penisy k doktorovi, já být váma, tak si je užiju oba dva.“ Potom jsem si odmotal šátek a ukázal doktorovi nohu. „A sakra!“ Doktor mi prohmatal nohu a napsal nějaké prášky se slovy: „To víte, tohle vám nepomůže, ale zase se to nezhorší.“ Poslal mě za specialistou. Tam jsem nešel, můj další prst se mi zalíbil, a dokonce jsem mu sem tam, když jsem kulhal domů, říkal něžně „baby“. Potom jsem zavolal své přítelkyni: „Nemohu tě vyzvednout v tom baru, jak jsme se domluvili, protože mi narostl další prst na noze, jak se mi zdálo v noci.“ „Kecáš!“ ozvala se. „Jestli mě nevyzvedneš, tak se opiju a přijdu pozdě!“ Dokulhal jsem domů, lehl si do postele a usnul. Přišla k ránu. Snažil jsem se jí ukázat nohu, ale odmítala se na ni podívat; vlezla do postele, obrátila se ke stěně a potom se mi zdálo, že mi narostl druhý penis.

Touha

Kdybych měl silnou motorku, tak ji prodám, koupím si slabého psa a potom bych si našetřil na přepychové fáro a toho psa bych v něm vozil, ležel by vzadu na polštářích, vyčítavě by se díval na svět kolem a lidé by mě litovali, že mám takového chcípáka na krku. Ano, s penězi by se daly dělat věci!

Proč učit kočku kakat do peřin

Je jasné, že každý mrtvý chovatel koček se při tomto nastínění problému obrátí v hrobě, pokud není samozřejmě spálen! Vždyť všechno úsilí při chovu koček směřuje opačným směrem, ale já se ptám: NENÍ ZDE NĚCO V NEPOŘÁDKU? Chováme snad kočky jen proto, že nekakají do peřin? Ne. Kočky chováme hlavně proto, že s nimi nemusíme chodit na únavně dlouhé procházky jako se psy. Proto je již statisticky dokázáno, že chovatel koček se nedožije tolika let jako chovatel psů. Ale teď jsme odbočili a nikterak nemám v úmyslu tímto návodem, jak naučit kočku kakat do peřin, odradit chovatele koček od jejich celoživotního poslání jen proto, že umřou dříve než chovatelé psů. Pro kočku je důležitý jeden poznatek: Pán se se mnou stydí jít ven, protože nevypadám jako pes! Abychom zamezili stresu koček z tohoto poznání, nutíme je kakat do písku, který za drahý peníz kupujeme a se vztekem vyměňujeme. A proto naučme kočku kakat do peřin! Jedno vyprání povlečení stojí méně než dávka písku z dovozu! A navíc k nám kočka přilne, neboť na rozdíl od psa pochopí, že jí nabízíme mnohem více než tuctovou vycházku anebo náhražku v podobě písku.

Chaos jako úvaha

Všechno, co člověk vymyslel, mohl vymyslet úplně jinak, kdyby byl jiný. (Kuřimský filozof… asi 1996 let po Kristu)

„Bang!“ ozvalo se a Bůh se lekl, jelikož tady zatím nebyl nikdo jiný s ušima. Velkým třeskem započal první doložený chaos, během něhož se na jedné planetě objevila opice, která na sobě tak tvrdě zapracovala, až se vztyčila, schovala zadek do gatí a sukýnky a zabodla na měsíci vlaječku. Všechno, co kdy vzniklo, vzniklo z chaosu. Možná i Bůh, ale dokázáno to zatím není, protože viz první větu této úvahy, kdyby Bůh vznikl až z Velkého třesku, nestačil by se pravděpodobně leknout. První malý chaos popisuje bible – utrhnutí jablka v ráji. A potom to šlo rychle – z chaosu válek se formovaly národy, z chaosu církve se upalovali kacíři, z chaosu národních obrození vznikaly knihovny, kde se hromadily knihy, které se potom pálily atd. Obecně můžeme tvrdit, že díky chaosu se stal člověk člověkem. Dokonce jeden prastarý filozof mezopotámské školy, jehož hliněné tabulky se vědci dodnes marně snaží rozluštit, nadhodil myšlenku, že člověk chaos vyhledává a cílevědomě vytváří proto, že je mu prý smutno – a že se jen tak chová, jako by mu chaos vadil, aby nevypadal před ostatními lidmi jako blbec. Ale pozor! Vždy záleží na situaci uvažujícího! Pokud uvažující leží na divanu, má plnou ledničku a po ruce dálkový ovladač, uvažuje o chaosu poněkud jinak než například uprchlý trestanec, který se snaží přeplavat řeku plnou krokodýlů, anebo domovnice, které se někdo popáté vymočí za dveře. Z těchto důvodů bude i moje úvaha navýsost subjektivní a jen tehdy, pokud bych se stal uprchlým trestancem anebo domovnicí a měl navíc ještě divan, mohl bych zaujmout alespoň trochu objektivní postoj. Bohužel to asi nestihnu, a proto jen trochu toho subjektivna.

Utopisté a hospodyňky: Co svět světem stojí, člověk proti chaosu a nepořádku vždy bojoval a… nikdy nevyhrál (utopista namítne, že se to někdy jistě podaří – hospodyňka však ví, že nikdy). Člověk sice již zjistil, že nejvíc chaosu je v jeho hlavě, ale zapomíná, že kdyby chaos zvládl, asi by také vyhynul — představme si naše předky v době mamutů, jak objeví pomalé a velmi kalorické zvíře, které se rychle rozmnožuje a nemůže kousat ani drápat. Naši předkové začínají lenivět, tloustnout, polehávají a nastává pomalý konec. Nic by je totiž nedonutilo vynalézt například konzervu. Chaos byl vždy šance, jak se nestat Bohem – a prožít tudíž zajímavý život zakončený rakovinou anebo něčím veselejším.

Chaos jako nahrazení predestinace: Na první pohled se to zdá nesnesitelné, ale člověk si bude muset pomalu zvyknout, že je určen stupněm chaosu. Čím větší chaos, tím větší šance dělat něco jinak – to ovšem neznamená lépe, než by měl. Zjistil totiž, že hůře někdy znamená zajímavěji.

Blížíme se k závěru úvahy a vše nasvědčuje tomu, že jsme toho již řekli až moc, ale je to jen zdání, protože jako každé lidské tvrzení, které má smysl jen tehdy, když je vyvráceno, vše urychlíme, když tomu napomůžeme.

Vyvrácení naší úvahy: 1.Vše, co mě vrhá do nejistoty a chaosu, bytostně nenávidím, protože to stejné si myslel i můj tatínek. 2.Moderní umění dělají blázni, vůbec tomu nerozumím. Kdyby alespoň uměli namalovat něco, čemu rozumím! 3.Bude to čím dál horší…, dříve nosili muži alespoň klobouky. 4.„Představte si, jela jsem tramvají, kde byl nápis: Důchodci si jezdí zadarmo a ještě chtějí sedět!“ 5.Musíš něčím být, to není možné, aby sis jen tak brnkal na kytaru! (Otec Boba Dylana.) 6.Jak to, že je zavřeno, když má být otevřeno! Kdyby alespoň všichni zavřeli, když mají mít otevřeno, to bych pochopil, ale když to udělají jen někteří, tak vůbec nevím, kteří mají otevřeno! 7.„Podívej se na ten velký požár v televizi!“ „Ále… to je jen v televizi.“ „No a co?“ „Kdyby to bylo opravdicky, byla bys popálená a běžela bys ven.“ 8.Ten drak nechce sežrat naši princeznu, co budeme dělat? Zkusíme ji umýt. 9.„Jak to, že jsi varoval mamuta píšťalkou?“ „Náčelníku, kmen je moc tlustej.“ „Ty nechceš, aby tvůj kmen žil ve štěstí?“ „Chci.“ „Tak proč jsi zahnal mamuta?“ „Náčelníku, kmen je moc tlustej…“

Závěr: Abychom vůbec mohli napsat úvahu, musíme si napřed ujasnit, co to ta úvaha vlastně je. Schválně, zkuste zvolat „Úvaha!“ Pociťujete něco? Jistěže ne. A teď zkuste zvolat „Hrnek!“ Ano, je to tu…, hrnek…, babička z něho pila zkyslé mléko…, kůžička jí visela mezi zuby…, ano, o hrncích se člověk bavit může, ale o úvaze? Správná úvaha by měla vzniknout, když usedneme za stůl a pocítíme touhu uvažovat a nemáme nikoho kolem, kdo by nás poslouchal, takže začneme psát. Ale je to tak jednoduché? Tučňák například, když neví jak dál, tak zašoupe nohama, a člověk si ve stejné situaci vzpomene na frázi. Je to jasné, nejblíže k úvaze má fráze. Bohužel u toho nemůžeme zašoupat nohama. Kdyby totiž každý, kdo se chystá použít frázi, zašoupal nohama, vzniklo by na Zemi pravé peklo. Ale co tedy s úvahou? Na úvaze je problematické, že ji může každý zneužít. Dnes používá úvahu i ten poslední ministr, a proto se všeobecně soudí, že úvaha jako taková ničemu nepřispívá, ba naopak. Nejlépe to asi vyjádřil Ludwig Wittgenstein: „Je obtížné říci něco, co by bylo tak dobré, jako neříct nic.“

P. S. Měl jsem sen. Nevím, kolik tam bylo ženských, ale ten sen mi řekl, abych si vyvětral, došel pro pivo a napsal:

Úvaha jako chaos: Ten jelení lůj je už tak malý, že jsem si musela koupit nový, protože tím starým jsem už prostrčila prst a ten nový je úplně červený a vypadá jako rtěnka, a když si ho natřu, tak není vůbec vidět, ale koupila jsem si ho hlavně proto, že jsem dneska brala a potřebovala jsem si udělat radost, protože ženy pociťují radost jen sem tam, a asi je to nespravedlivé, protože muži, i když si nekupují jelení lůj, tak té radosti mají mnohem víc, a já se ptám, jestli je chyba v ženách, anebo v mužích, neměla by se těm mužům ta radost krapet zatrhnout? Přece jsme skoro ve stejném okamžiku seskočili ze stromu…, no, možná že muž, protože byl těžší, tak dopadl dřív, ale to je snad již detail, a vydali se do jeskyně, alespoň vykopávky to potvrzují, i když ta Věstonická venuše je fakt hrozně tlustá, a předtím jsme neměli nohy a žili jsme v oceánu jako červíci, a to bylo pro ženské ještě horší, a ještě předtím jsme nebyli vůbec a jen masy se formovaly, a než vznikla Země, tak se kdesi ozvalo: „Bang!“ A Bůh se lekl, protože tady zatím nebyl nikdo jiný s ušima.

Proč je výhodné nechat si zašít ruce do břicha

Podle posledních světových statistických čísel se zjistilo, že všechno hrozné, co člověk kdy provedl, udělal svýma rukama! Tohle zjištění mě ohromilo. Vůbec jsem netušil, jak odporné jsou lidské ruce. Od té doby, kdykoliv jsem zahlédl ty své, zmocnil se mě strach. Došlo to tak daleko, že jsem schválně otáčel hlavu, jakmile jsem si musel ukrojit chleba anebo se podepsat. Mé neštěstí bylo vyvažováno okamžiky spánku a procházek venku, kdy jsem měl ruce vražené v kapsách či pod peřinou. Koupil jsem si velké, neforemné rukavice, ovšem moc to nepomohlo. Já ty ruce stále tušil! Rozhodl jsem se, že ještě než udělám poslední radikální krok, napíši agentuře, která prováděla onen výzkum, a zeptám se, jestli se nespletli. Ovšem! To bych musel vzít papír, uchopit pero a zahlédnout své ruce! A proto jsem si koupil malý diktafon a vše natočil ústně, používaje rukou pouze k manipulaci s přístrojem pod plachetkou. Světová statistická agentura mi odpověděla obratem a navíc přidala další údaje ohledně nohou, ale to již nebylo tak alarmující. Ptal jsem se známých, co by se stalo, kdybychom neměli ruce. Evidentně chtěli problém zlehčit a zahrát do autu: Vymlouvali se, že ty jejich ruce jen laskají ženy nebo muže či okopávají zahrádku, trhají jablka anebo vytvářejí hodnoty v pracovním procesu. Jeden kolega se při mém neustálém naléhání tak rozzuřil, až zvolal: „A jak bych mohl, sakra, chovat psa! Kdybych neměl ruce! Jak bych držel vodítko! He?“ „Přivázal by sis ho k pasu,“ namítl jsem. „A kdo by ho tam přivázal! He?“ „Tak bys psa nechoval,“ namítl jsem na usmířenou. Podíval se na oblohu, chvíli mlčel a potom zasípal: „Tak si je usekni, vole, když ti vadí!“ „To nepomůže, v celosvětovém měřítku mé useknuté ruce nic neznamenají…, leda…,“ zafilozofoval jsem si, „kdyby si je nechali useknout všichni, tak jako některým psům sekáme ocasy…, ale to také nejde, proč by si lidé sekali ruce, když se tak narodili, to by bylo proti přírodě,“ pokračoval jsem v úvahách nahlas. „Vidíš! Je to nesmysl,“ řekl přítel a odešel. Nedalo mi to a přemýšlel jsem a přemýšlel, až jsem to měl. Zašel jsem do nemocnice na chirurgii a zeptal se doktora, jestli by mi nezašil ruce do břicha. „Jak to myslíte?“ zeptal se překvapeně. „No, byla by to náročná operace, anebo ne?“ „Zašít ruce do břicha?“ „Jo.“ Zamyslel se. „Já nevím, tohle jsme na medině nebrali. Ty ruce by byly živé?“ „Jo,“ odpověděl jsem, „mrtvé ruce bych si tam zašít nenechal.“ „Ty ruce by v tom břichu všechno normálně cítily a mohly by se eventuelně i hejbnout?“ zeptal se vyjeveně. „To právě přesně nevím, na to jsem se vás chtěl zeptat.“ „Ale jak to mám vědět!“ zvolal zoufale doktor. „Jste přece doktor, ne?“ „Jo.“ „Tak se vžijte do situace a odpovězte mi docela prostě a jednoduše: Kolik by to stálo a jestli bych těma rukama mohl eventuelně i hejbnout?“ „Panebože! Proč to chcete udělat?“ Naštval jsem se; to vysvětlování mě unavovalo, a tak jsem všechno zlehčil a zařval: „Abych, kdybych chtěl někomu ublížit, si je musel vyrvat a roztrhnout si tak břicho a vyvalila by se střeva a já bych si je asi jednou rukou přidržoval a tou druhou bych útočil, ale opouštěly by mě síly, a tak bych byl nakonec hodný.“ „Promiňte,“ řekl, „ale takové operace neděláme.“ „To je škoda,“ řekl jsem a šel domů. Ruce jsem si pro jistotu zastrčil co nejhlouběji do kapes a přemýšlel, jesti by nešlo něco udělat aspoň s těma nohama.

Pasení

Kdysi jsem pásl kozy. Teda spíš jsem jen tak kolem nich chodil a přemýšlel, v čem to pasení spočívá. Kozy žraly trávu, popocházely, mrskaly ocasy. Dělaly to pořád dokola, ať jsem stál od nich napravo či nalevo, anebo jsem si, jak jsem to vídával v knížkách, sedl na mez. „Přece není možné, abych byl takový hňup a nepřišel na to!“ I zašel jsem na radu ke starému Jiřímu: „Jiří, když jsi býval mladý, tak jsi pásl, je to pravda?“ „Je.“ „A jak jsi to dělal?“ „No, víš, já jsem ani tak moc nepásl, já spíše honil ženské.“ „Dobře, ale když jsi nehonil ženské, tak jsi pásl, ne?“ „No, víš, když jsem nehonil ženské, tak jsem si strouhal píšťalku.“ „Dobře, ale když jsi nehonil ženské ani nestrouhal píšťalku, tak jsi pásl, že jo?“ „To jo, to jsem pásl.“ „A v čem to spočívalo?“ „Nehonil jsem ženské a nestrouhal píšťalku.“ „A to je pasení?“ „Ano, to je pasení.“ Zamyslel jsem se. „Znáš Heideggera?“ „Ne, neznám.“ „To je divné, ten na to šel úplně stejně.“ „Taky nehonil ženské a nestrouhal píšťalku?“ „Taky.“ Jiří se zamyslel. „Teď už víš, co je to pasení?“ „Vím. Dnes jsem vlastně pásl, ale vím to až teď.“ „Nehonil jsi ženské ani jsi nestrouhal píšťalku?“ „Ne.“ „Tak to jsi pásl.“

Rybník

Koupil jsem si nafukovací kolo a vydal se k vodě. Byl parný den, tak parný, že kapičky potu, které se mi tvořily na mém velkém čele, stékaly tak rychle, až jsem měl dojem, že prší. Přestože byl tak parný den – u rybníka nikdo. Louka kolem, vždy tak nacpaná lidmi, zela prázdnotou. Zdálo se mi to podivné, ale na druhou stranu jsem byl rád, protože mé plovací kolo mělo moc podivné barvy a vyobrazená zvířátka… A také mé nafukování, po dvaceti letech kouření, muselo odpuzovat. Vysvlékl jsem se, nafoukl kolo a zase si rychle sedl, protože jsem si dobře pamatoval, co mi řekla má teta: „Nikdy, milý hochu, neskákej do rybníka, mohlo by tam být potopené auto a ty by sis podřel čelo!“ Voda byla teplá a má tempa získávala na jistotě, ale najednou asi uprostřed rybníka mě cosi chytilo za nohu a dost dlouho mě přidržovalo na místě, ať jsem se snažil uplavat, jak to jen šlo. K večeru jsem se na to už vykašlal a jen tak ležel na vodě a čekal, co bude. Moc se toho už nestalo. Asi kolem půlnoci se najednou vynořila vedle mě druhá ruka a vytáhla mi z kola špunt.

Jak plavali medvídci v galoši do New Yorku

Kdesi se prostíral úplně normální prales a potom tam někdo zvolal: „Tady máte galoše a odjeďte, protože jen tím, že odjedete, budete někde jinde!“ Medvídci se zamysleli. Moc se jim to nezdálo, odjet někam pryč a navíc v galoši a ještě k tomu jenom proto, aby byli pouze jinde, se příčilo jejim chlupatým tělíčkům, a proto zafuněli: „Fú!“ Aby získali čas. I stalo se. Čas získali, ovšem zase nevěděli, co s ním. Starý medvěd s galošemi stál nad nimi a vyčkával. Vůbec netušil, že medvídci právě získali čas a neví, co s ním. Ten první z těch dvou medvídků se podrbal prackou a druhý ho hned napodobil a potom napodobil ten první zase toho druhého a druhý prvního a trvalo by to snad až do úplného prodrbání kůže, kdyby to starý medvěd nevydržel a nezvolal: „Kruci! Tak odjedete, anebo ne?“ Medvídci se přestali drbat. Souhlasně zakývali hlavami odshora dolů, protože to byli vychovaní medvídci a kroutit hlavami zleva doprava či zprava doleva je rodiče moudře nenaučili, a ten starší, s delším ocáskem, řekl: „Odjedeme, ale ještě nás nech jednou zajít ke včelám, prosím!“ Starej přikývl. Dobře věděl, jak si medvídci na včely potrpí. Medvídci totiž propadli jedné vášni – ocucávání včelích zadečků. Včely na onom místě svého malého těla přenášely med, ale potom se stalo to, že v průběhu vývoje jim už ani tak nešlo o ten med, který měly někam zanést a který jim stejně byl sebrán, jako o to ocucávání, a proto se často stávalo, že taková včela, místo aby rychle zanesla med do míst, kde jí ho někdo sebral, létala stále kolem stromu a čekala, kdy už se ti zpropadení medvídci objeví a začnou ji ocucávat. Někdy létala tak dlouho, až vysílením spadla a přestala bzučet, a to potom nastalo v lese ticho, o kterém se dlouho povídalo. Územím, kde ocucávali medvídci včelám zadečky, protékal potok docela bezejmenný a ten postupně bytněl a mohutněl, až se stal řekou se jménem, ale nikdo si již nepamatoval, jak se ta řeka jmenovala, protože na ní nebylo nic pozoruhodného. Starý medvěd však věděl, že ta řeka teče na jih, že je tam malé městečko a že právě tam by mohli začít medvídci svou kariéru. Tušil, že pokud zůstanou v pralese a budou jen ocucávat včelí zadečky, nikam to nedotáhnou, ale přepočítal se, nenapadlo ho, že galoše jsou velmi velké, že medvídci do nich zapadnou tak hluboko, až jejich uši zmizí za okrajem, že jejich oči budou jen zmateně pomrkávat ve tmě a že vůbec nebudou vědět, kdy vystoupit. Starý medvěd nechal ještě chvíli medvídky dovádět kolem stromu a potom zvolal: „Dosti již bylo ocucávání včelích zadečků! Teď musíte něco dokázat!“ A podal jim galoše. I když neradi, přece jenom nastoupili tím způsobem, že se každý vecpal zadkem do jedné galoše, a starý medvěd je odstrčil od břehu s přáním všeho hezkého. Galoše byly opravdu velké a medvídci, kteří netušili, kdy mají vystoupit, raději nevystoupili a nechali se unášet na vlnách bezejmenné řeky. Naslouchali šplouchání a klokotání vody a dokonce i pronikli ve svých myšlenkách až k základům řecké filozofie. Zvláště ten mladší, s tím menším ocáskem, kterému bylo stále špatně, prohlásil, že dvakrát do této řeky již nevstoupí, i kdyby mohl. Jednou je vylovil nějaký rybář. Napřed je chtěl jako normální ryby upéct, potom však, když zjistil, že šupiny, které chtěl svým ostrým nožíkem z těl medvídků sedřít, nenašel ani pod jejich chlupatým kožíškem, nechal milé medvědy utéct i s galošemi a šel se zeptat kouzelníka, jestli mohou rybám narůst chlupy a jestli takto porostlé ryby mohou bručet. Podruhé je vylovila nějaká ekologická skupina, kterou vůbec nenapadlo, že by v normálních galoších mohli plavat medvídci, a všechno, galoše i s medvídky, vyhodila na smetiště. V noci se potom museli medvídci s galošemi v prackách pracně vracet k řece a jejich nadávání bylo slyšet až k paní Newtonové, která z toho nemohla do rána usnout. Když po mnohých útrapách konečně usoudili, že dál již plout nemá cenu, protože se ocitli v nějakém zapáchajícím kanále, vystoupili na břeh a zjistili, že jsou v New Yorku, a propadli drogám.

Lov

Na poli ležel zajíc. Nohy měl nahoře, ale nebyl ani zastřelený, ani postřelený, ani zaškrcený a dokonce ani podupaný. Ten zajíc si ležel jen tak a vyhříval se. Tuhle pozici ho naučila jeho teta, která si ji kdysi natrénovala kvůli obelstění lovců, ale potom ji začala používat vždy, když vyšlo slunce a ona ucítila své břicho zmáčené rosou. Zajíc již dlouho nemusel tuto polohu uplatňovat jako lest na lovce, protože lovci na něho dávno zapomněli a odešli do města za lepší kořistí. Někteří začali pracovat na počítačích a někteří se stali reklamními agenty, ale přesto se sem tam sešli v hospůdkách a zavzpomínali si a hlavně pořád počítali. Jednou, když zase počítali, kolik zvěře postříleli, ozval se lovec Jan: „Ale pánové, ať počítám jak počítám, stále mi vychází, že jeden zajíc by tam měl zůstat!“ Ostatní lovci nevěřícně zakroutili hlavami. „Vyloučeno, všechno jsme ulovili! Určitě ses přepočítal!“ Lovec Jan si stoupl, uchopil hustě popsaný papír a řekl: „Možná že se pletu, ale schválně počítejte se mnou – před deseti lety žilo v lese a na poli dvanáct zajíců!“ Lovci nahlédli do svých poznámek a souhlasně zamručeli. Lovec Jan pokračoval: „V tom zeleném křoví u cesty žila rodinka Pyskatých, to jsou čtyři. Ty jsme postříleli následující podzim. U rybníka žili dva staříci, které jsme dostali teprve loni, protože jsme si mysleli, že jsou už dávno mrtví. To je šest, jestli se nepletu.“ „Nepleteš se,“ ozvali se lovci. „U cesty žila rodinka Krátkoocasých, bylo jich pět. Sem tam někoho z nich přejelo auto, ale přejeté jsme poctivě počítali a posledního dostal tady Joska.“ Joska vstal – a přikývl na souhlas. „Ano, je to tak, jak tady tvrdí Jan. Přesně si to ráno pamatuji. Právě vyšlo slunce a já si řekl, že se půjdu podívat k cestě, jestli náhodou nezbyl někdo z Krátkoocasých, že bych ho jako pifl. Právě jelo auto a ten poslední se na ně díval z příkopu a můžu vám říct, že se díval dost opovržlivě, a tak jsem ho pifl.“ „Ale tu příhodu jsme už slyšeli alespoň pětkrát,“ ozvali se lovci otráveně. Lovec Jan se podíval do svého papíru a začal nahlas sečítat: „To máme – rodina Pyskatých čtyři. Dva staří u rybníka, to už je šest, a rodina Krátkooocasých s pěti zajíci. Jestli se nepletu, dělá to dohromady jedenáct a já se vás, milí lovci, ptám, kde je ten dvanáctý?!“ V hospodě zavládlo hrobové ticho. Lovci, kteří se vyznali v počítačích, vytáhli své kapesní přístroje a počítali; ti, co se dali k reklamním agentům, na ně netrpělivě hleděli a vyčkávali. „Opravdu! Jedenáct!“ zvolali jako jeden lovec ti, co počítali, a dali tak neklamně najevo těm, co nepočítali, že jeden chybí. „Ale co s tím uděláme?!“ křičeli lovci jeden přes druhého. „Já jsem už dávno prodal lovecký oblek!“ křičel ten nejmenší. „A já nemám patróny!“ stěžoval si další. Ve všeobecné vřavě si lovec Jan zjednal ticho autoritativním pohybem své levé ruky a řekl: „Jestli tam zbyl nějaký zajíc, tak ho dostaneme, i kdybychom ho měli uštvat!“ „Anó, anó, uštveme ho!“ přizvukovali ostatní lovci a začali se oblékat a platit. „Moment!“ ozval se lovec Jan, „dnes večer to už nepůjde, protože musím s manželkou do kina, ale zítra ráno se sejdeme hned při rozbřesku na staré planině u lesa a toho zajíce dostaneme!“ Ostatní lovci docela rádi s Janem souhlasili, protože museli s manželkami také do kina, a tak se celá společnost klidně rozešla s tím, že si cestou domů všichni navzájem slíbili, jak s tím zajícem zí

katalog ... Archiv Čítanky – Palla