Štěstí ve hře
V dalším povídkovém souboru populární ediční řady jihlavského nakladatelství Listen najdete i delší povídku Martina Reinera Štěstí ve hře. Kniha má název Povídky o mužích a kromě Reinera dodali své texty Petr Šabach, Michal Viewegh, Jaroslav Rudiš, Edgar Dutka, Jan Němec, Ladislav Pecháček a Igor Malijevský. Knihu si můžete objednat zde. Reinerova povídka, kterou zveřejňujeme na webu, se od té vydané liší. Je téměř o dvě strany kratší a autor sám má tendenci chápat ji jako definitivní verzi.
Přijměte prosím pozvání na společnou autogramiádu autorů povídkového sborníčku Povídky o mužích. Předpokládá se účast Martina Reinera, Michala Viewegha, Petra Šabacha, Járy Rudiše a Jan Němce. Kdy a kde: 11. června, 15.00, knihkupectví Beta Dobrovský na Joštově 6 v Brně.
MARTIN REINER
Štěstí ve hře
I. část
Sedím tady za stolem, kouřím sparty a podobám se jednomu slavnému herci; myslete si o tom, co chcete. Mužná sanice se sotva znatelným vyboulením pod ušima, brada jako křižácký štít a samozřejmě husté, na koncích lehce pozvednuté obočí. Mé oči působí spíše unaveně a nejistě, ale celkový dojem to nekazí. „Hele, věřil bys tomu, že vypadáš úplně…“ „Jako Tom Cruise. Já vím,“ mávnu rukou a tvářím se, že mě tyhle řeči už otravujou. A taky jo. Kolik ženských už mi tohle řeklo! A žádná mi nedala. Vždycky totiž nakonec od toho stolu vstanu – a v tu chvíli se ukáže, že od pasu dolů nevypadám jako Tom Cruise, ale spíš jako Jaroslav Marvan v Andělovi na horách. Nebo jako tající sněhulák, když už jsme u těch zimních příměrů. Můj zadek, boky a tlustá stehna jsou přírodní katastrofa, kterou nezakryje ani smysl pro humor. Být tlustý není výhra, ale jsou tloušťky, které vás ještě nutně nediskvalifikují jako muže, jestli mi rozumíte. Znám dost ženských, které chlapi, co jsou při těle, dokonce přitahují. Žádnou z nich ale nepřitahuju já, protože mám asi tolik sex-appealu jako Tinky Winky… Jo, to je ten modrý Teletubbie. Sympaťák, jistě. Přesně jako já. „Víš, Martine, nebudeš se zlobit, viď?“ začnou opatrně. A já už vím, která bije. Spát se mnou prostě znamená nechat se oklátit plyšovou postavou z pořadu pro nemluvňata. Naposledy se v tomto duchu vyjádřila Tamara, se kterou jsem se rozešel minulý týden.
Tamarou se fakt nechci moc zabývat, je to pro mě uzavřená kapitola. Tamara byla hezká černovláska, s figurou trochu pevněji stavěné Katie Holmes, ale byla to husa. Na nohou nosila bílé gladiátory, jediné v celém Brně. Zbytek těla halila do černého flóru jako by to byl hrad, ze kterého drak právě odnesl princeznu. Jak rád bych to smuteční sukno strhl, ale to samozřejmě nikdy nepřipustila. Vsadím boty, že se nechala obletovat celé tři měsíce jen proto, aby si byla jistá, že se jí to nezdá. Že týpek jako já věří, že by ji mohl dostat do postele. V což jsem, popravdě řečeno, zas tak moc nevěřil; po všech těch předchozích zkušenostech. Jenže stejně jsem si nedokázal pomoct. Je to vždycky stejné. Místo abych si v klidu počkal, až se v našem sportovním baru přiopije nějaká obluda (jiné baby tam totiž nechodí) a pak ji vesele zmermomocnil, já chci mít v posteli výhradně krasavice. Neboli; to, co mi beznadějně uniká a je mi asi jednou provždy odepřeno, mě zároveň fatálně přitahuje. A plyne z toho, že si prakticky nevrznu. Slyšet mě teď Tamara, pěkně bych to schytal. Podle ní si totiž hraju na tvrďáka, ačkoli ve skutečnosti toužím po pěkném upřímném vztahu, tedy jako po porozumění, lásce a tak… A k tomu nepotřebuju, jejími slovy, Angelinu Jolie. No co; odkýval jsem to. A hned jsem jí taky sdělil, že na Angelinu Jolie zvysoka kašlu, že by mi pro začátek úplně stačila Tamara Kopencová, ha ha ha. Ale moc jsem si tím nepomohl. Mimochodem, neříká vám to příjmení nic? Tak jinak. Víte, kdy jsem pochopil, že tuhle holku opravdu chci? Když se ukázalo, že neslyne pouze temnou krásou, ale navíc zná chilský fotbalový klub Colo-Colo. A dokonce věděla, že mají ve znaku profil indiánské tváře! Ona ta Tamara byla totiž dcerunka bývalého prvoligového fotbalisty. A ne tak úplně ledasjakého, vždyť Honza Kopenec získal v sedmdesátém osmém jediný titul v novodobé zbrojovácké historii! Bodejť bych si s jejím fotříkem nerozuměl. Taky mě hned napadlo, že ty nekonečné debaty o děsivých poměrech v současném českém fotbale, které jsme vedli, nejsou vůbec špatnou investicí. Když vplujete do srdce rodičům, vaše šance, že dostaneme slečnu dceru do postele, je hned o nějaký ten bodík vyšší. Jenže to bych se dřív vyspal se starým Kopencem než s Tamarou. Jakmile jsem malinko přitlačil, povzbuzen úspěchem v rodině, ihned zvedla praporek: „Hele, Marťo, budeme kámoši, jo!“ Takže mi nezbylo, než sehrát finále podle předem připravených not: dal jsem jí kopačky. A věřte, že není moc věcí, které bych uměl líp. Po všem tom předchozím marném lísání jsem dokázal nasadit tak neúprosný výraz, že to slečnu Tamaru dočista vyvedlo z míry. Aspoň něco, ne?
Sportbar na České za dobu, kdy jsem se snažil přivést tu bláznivou holku k rozumu, nepřišel o nic ze své zakouřené ponurosti. Všechny obrazovky dál zářily ze stěn a bledé tváře místních štamgastů patřily stejným mužům, jaké jsem tu vídal několik předchozích let. Ta úleva! Pocit návratu domů, do přístavu, kde se ženské vyskytují spíš výjimečně a kde nemusíte mít sexy postavu, když máte dostatečně sexy mozek! A mít sexy mozek znamená prostě být v obraze, gómat to… Chcete příklad? Liverpool prohrál minulé kolo na půdě Sunderlandu. A Zdeněk Vorel, co má brýle jak popelníky, ne a ne to pochopit. Tak si přisednu ke stolu, natáhnu před sebe v lehce dramatickém gestu sevřenou pěst, počkám, až všichni zmlknou a pak už to sázím: „Za prvý – nehrál Torres, který už tři kola marodí s nakopnutou achilovkou. Za druhý – Gerrard, a to je hlava i srdce celýho mančaftu, stál kvůli čtyrem žlutým. Za třetí – Reina pustil v úterý v Lize mistrů dva úplně trapný góly, takže si každý dovede představit, co to udělalo s jeho psychikou. Kdyby nebyl Benítez trenér bez špetky fantazie, postavil do brány Cavalieriho. A za čtvrtý,“ posmrknu, což vytvoří patřičně dramatickou pauzu, „i kdyby v tý bráně stál Bezrukej Frantík, nepustil by ránu z pětatřiceti metrů, která proklouzla Reinovi. Naprostá haluz!“ Chvíli je ticho, ale nakonec si Zdeněk přece jen troufne uplatnit, co slyšel před půl hodinou v televizním sestřihu z posledního kola Barclay´s Premier League. „Jenže podle Reiny ten balón těsně před ním záhadně zaplaval.“ Všichni chlapi otočí hlavy jako na tenise a sledují míček, který přiletěl na mou stranu. No tak dobře, pomyslím si pyšně a věnuju Zdeňkovi vlídný pohled typu „orel much nelapá“: „Takže za pátý… žádná záhada neexistuje. To, že nový Najky Tý devadesátky plavou, ví každý malý děcko. Zdeňku.“ Pak schovám svých pět natažených prstů zpátky do dlaně a Zdeněk beze slova vstane, pomalu dojde k baru a za chvíli odtud přinese dvojité bacardi, které postaví přede mě. Nemusí říkat nic. A taky neříká. Jen tak pokyvuje hlavou. Všichni vědí, kdo je to Márty.
Márty je king s puncem věčného outsidera. Chuďas i král v jednom. Chlapi tady chápou, co je moje prokletí, ale taky vědí, že na mě nikdo nemá. Když se mě zeptají, kdo vyhrál druhou fotbalovou ligu v roce 1986, dostanou správnou odpověď. Když si to budou přát, vyjmenuju bez jediného zaváhání olympijské vítěze všech váhových kategorií v zápase řecko-římském z Montrealu. Říkají mi docent a říkají to bez ironie. Nikdy bych samozřejmě neměl na sport tolik času, kdyby mě o něj chtěla připravit nějaká normální holka. Jenže nechce. Takže sport je taková moje protetická pomůcka. Kvůli sportu jsem se naučil anglicky. Kvůli sportu jsem chodil skoro rok o víkendech brigádničit, abych si mohl pořídit plazmu za šedesát tisíc, na což bych se ze svého platu nikdy nezmohl. Máma, se kterou pořád bydlím v malém bytě v Řečkovicích, mi nabízela část svých úspor, ale to jsem ze strategických důvodů odmítl. Bylo to prozíravé: teď má ve své ložnici černobílého merkura, který ji na seriály a podobný pitomosti musí stačit, a na plazmě v obýváku jedou nepřetržitě sportovní kanály. Už dlouho. A nikdy by se nic nezměnilo, kdyby si k našemu stolu tehdy nepřisedl Rexhep Ibrahimi, zvaný Redžo. Redžo je vysoký Albánec z Kosova se snědou pletí a zřejmě také nepříliš čistým svědomím. Nikdo neví, před čím utekl z rodné země, ani proč se zastavil zrovna tady, v Brně. Mnohé ale naznačuje, že ho sem vyslal nějaký potměšilý lokální bůžek; své hříchy odčiníš, když ukážeš bludnému poutníkovi cestu ke štěstí. Jinými slovy, měl jsem v sobě toho večera už šest fernetů a bavil chlapy u stolu přesně tím, čím je bavím vždycky, když se cítím fernetově: líčením svých notorických milostných neúspěchů. O dva panáky později už mé oči těkaly jako akvabely v bazénu… ale právě v tu chvíli mě vzal Redžo okolo ramen a svým nenapodobitelným přízvukem ukázal, jak hluboko už pronikl do tajů češtiny: „Štestý vé hže, smoula v lásce,“ usmál se na mě povzbudivě. Na to jsem oteklým jazykem odvětil: „Hovno.“ Ale pak můj opilecký smutek olízla myšlenka jasná jako světlo z nedalekého majáku…
II. část
Pohledem suveréna měřím nový svět kolem sebe, hlouběji v mém nitru se ovšem téměř slyšitelně fackují rozpaky s odhodláním. Titul ze sportovního baru bohužel nemám vytetovaný na čele, a tak je nejvyšší obezřetnost na místě. Napravo dvě prosklené přepážky pro příjem sázek. Jedna zavřená, zatažená tmavou záclonkou, v té druhé sedí nakrátko ostříhaná blonďatá holka. Vlevo, kousek pod stropem běží televize a v ní záznam semifinále mezi Djokovičem a Tsongou. Počkám na konec výměny a pokračuju do druhé, jen částečně oddělené místnosti. Cestou pozdravím a slečna v kukani odpoví úsměvem. Vzadu stojí několik zvýšených stolových pultíků; o jeden se opírá dobře vypadající padesátník a listuje nějakou tlustou knihou. Bude třeba něco udělat. Vyberu si jediný zápas a jsem zpátky u okýnka; blondýna luští křížovku. „Můžu si vsadit?“ Slečna lehce přizvedne obě ramena a její mírně sešpulené rty vypadají, jako by mou otázku ironicky opakovaly. Jistě, co jiného bych tady měl dělat? Skloní hlavu k desce, chvíli něco hledá očima a pak řekne: „Na výhru Wolves je kurz 1:62, na hosty 2:25.“ Sázím na domácí. Hullu chybí od začátku sezóny Ian Ashbee a Vlci se ještě vezou na vlně nováčkovské euforie. Ta věc je ložená.
Už za tři dny si jdu do Fortuny pro peníze. Wolverhampton vyhrál 4 : 1, a mohlo být i hůř. Nebylo v tom nic napínavého, vlastně to byla taková sázka na škaredou holku. Ale dobrých šest stovek. V podobném duchu to probíhá několik následujících týdnů, během kterých se zmýlím jen jednou, a má bilance je velmi povzbudivá. A tak v povznesené náladě podám svůj první AKO tiket: pokud uhodnu všech dvanáct výsledků, vyhraju při vsazené tisícovce 46.840 Kč. Jsou tam čtyři mače z Premier League, ale jen jeden opravdu zajímavý. Chelsea hraje v Boltonu, a otázka pro bystré hochy zní: Odkud koupil londýnský klub před třemi lety za velmi výhodných podmínek Nikolu Anelku? Aha… A v předchozích dvou sezónách Chelsea prohrála v Boltonu oba zápasy. Čili jednička. Tenis; tři zdánlivě jasné výsledky, ale i tady je zápas, který má háček. Andy Murray versus Juan Chella. Rozdíl na žebříčku víc než sedmdesát míst a navíc se hraje na tvrdém povrchu. Je jasné, že Murrayho porazí spíš moje babička než argentinský antukář. Stačí však vědět, že o dva dny později začíná nepříliš významný turnaj v Šanghaji a… Nic? Podívejte, Číňani potřebujou přitáhnout alespoň tři čtyři hráče za světové desítky, aby jejich turnaj získal vyšší rating. I kdyby tady v Miami Andy vyhrál, a to není příliš pravděpodobné, dostane sotva polovinu toho, co mu dají Číňani jen na startovném! A Andy prachům rozumí… Takže se asi nadějeme drobného překvapení. Dvojka na Chellu. Už vás to začíná otravovat? Já si zase představuju, že jednou opustím tenhle svět právě uprostřed takových žvástů! A že to bude stejně skvělé, jako umřít v posteli během koitu. Rychle vyplním zbývající políčka a padám k okýnku.
Jenže tady se to všechno pohne naprosto nečekaným směrem. Ta holka, tedy Lenka, projde můj tiket rutinním pohledem, přitáhne si k sobě dvě bankovky, které jsem k tiketu přiložil, a chystá se zadat informace do terminálu. Pak se zarazí. Ještě jednou si tiket prohlédne, zvedne ke mně své pěkné zelené oči a řekne potichu: „Dokić má měsíčky.“ Ne! To ovšem naprosto mění situaci! „Můžu to… ještě…“ zakoktám. S mírným úsměvem posune vyplněný tiket zpátky ke mně. Opravím řádek sedm na vítězství Bammerové. Je mi líto, krásná hysterko Jeleno, projede mi v tu chvíli hlavou, ale neznám tenistku, která by svou periodu prožívala hůř… A blondýnce za pultem omluvně sdělím: „Nikdo nemůže vědět všechno.“ „Ale může,“ pokývne hlavou už napůl odvrácenou zpět k terminálu. Její na půl úst vyřčená slova mě přitáhnou zpět. „A můžu vědět kdo?“ Lehce pokyne hlavou směrem k pultíku ve vedlejší místnosti, kde stojí Karel, ano, ten elegán. Muž s věčně pobaveným výrazem v tváři. „To je král brněnských sázkařů,“ zašeptá. „Občas něco jen tak utrousí…“ A zatváří se nevinně jako děcko. Což jí mimochodem sluší. „Aha…“ řeknu oduševněle a vypadnu z Fortuny, mumlaje přitom cosi na pozdrav.
Co znamená pro konečný výsledek zápasu mezi Dokičovou a Bammerovou indispozice krásné Australanky, to jsem pochopil ve vteřině. Nejde mi ovšem do hlavy, proč… proč to udělala. Podívejte, takhle to přece ve světě sázení nechodí. To, že král brněnských sázkařů, který nejspíš zná holku z Fortuny líp než vlastní děti, občas něco přátelsky utrousí, není takový div. Nezdá se, že by ji balil; úplně se spokojí se starosvětsky mírným projevováním přízně. Doručení té zásadní informace až k mým uším je ovšem už ryzí zpronevěra. Proč by se jí měla dopouštět, kdyby… A tady se ve svých úvahách pokaždé zarazím. Od prvního dne se ke mně chová mile. Neměl jsem ale žádný důvod se domnívat, že to nějak přesahuje profesionální zdvořilost. Přece mě viděla v plné kráse! Minutu poté, co jsem poprvé vstoupil, musela mít ve věci jasno. Jenže tohle situaci měnilo a můj až dosud jasný úsudek pomalu tál.
Na zkompletování všech dvanácti výsledků jsem potřeboval čtyři dny. Poslední dva se rodily v kanadském Vancouveru a v Dallasu, zatímco jsem spal. Vzbudil jsem se i bez budíku už o půl páté a okamžitě zamířil k počítači. Než se rozběhl internet, ťukal jsem nedočkavě nehtem do desky stolu… Do prdele! Bylo to tam!! Já to vážně udělal!! Vyhrál jsem! Vyhrál! Čtyřicet osm papírů!! Venku svítalo a já byl v nebi. Stoupal jsem, stoupal… a zjistil přitom, že vzduch je na začátek jara překvapivě teplý. A tak jsem vypad´ z domu, sedl na tramvaj a jel až do města, abych se aspoň prošel po Solniční ještě než otevřou a spatřil sám sebe ve skle zamřížovaných dveří. Chvíli jsem stál pod rozsvíceným poutačem s latinským jménem Štěstěna. Potom dál k České, zahnout doleva a s úsměvem přilepeným na rozespalé tváří blaženě levitovat až na náměstí Svobody. Přemýšlím, jestli mám vůbec jít dnes do práce. Na Masarykově, u klenotnictví, mě napadne, že bych mohl vyhrát padesát tisíc každý týden, a tím pádem přestat chodit do práce úplně! Přes den bych klábosil ve Fortuně s Karlem, mé sako a červená košile by dýchaly blahobytem, a kdo ví, časem bych třeba mohl převzít uvolněné žezlo. Tohle je, panečku, den! Až v práci, kam jsem asi s půlhodinovým zpožděním přece jen dorazil, mě napadne, že bych mohl pozvat Lenku na večeři. Respektive, musím pozvat Lenku na večeři! Copak podstatná část té výhry nepatřila jí?! K čemu by mi bylo jedenáct výsledků v soutěži, kde jen vítěz bere všechno? Musí být ovšem jasné, že tím nic nemyslím, tedy, že tím nemyslím žádné takové ty věci… Jde o naprosto spravedlivou odměnu. Takhle to řeknu. A tak jsem to i řekl. „Jsi strašně hodný, Martine…“ začala trochu zastřeným hlasem… a já už věděl. V kapse mě hřálo čtyřicet osm táců, a přesto mě ovládl štiplavý pocit, že můj svět je opršalé spáleniště a že to nikdy nebude lepší. Štestý vé hže, smoula v lásce. Doprdele, kurvafix!
III. část
Deset dní jsem se na Solniční neukázal. Ona… mi úplně zkazila nejlepší den mého života. A nešlo jen o to, že mě poslala do háje. Byl jsem tak dole, že jsem další dva dny nešel ani do Sportbaru, kde jsem se měl a mohl houpat na vlnách té největší slasti, jakou vám žádná ženská nikdy neposkytne. Ale už to stačilo. Nejsem přece úplný vůl. Ve sportovním baru jsme nakonec propařili celý víkend a ve středu odpoledne jsem se vrátil i na místo činu. Věděl jsem, že má nováčkovská výhra nezůstane bez odezvy. Půjdu tam Lence navzdory. Přece si kvůli ní nenechám ujít okamžik, kdy mi Karel poklepe na rameno. A tak jsem zase tu. Tři schůdky z ulice, kolem Lenčina postu prosvištím se skloněnou hlavou, ale rychle ji zvednu při vchodu do zadní místnosti. Karel je na svém místě, usměje se na mě a já se zeširoka zazubím. Předstírám, že mířím k rozpisu sázek. Nespěchám, a tak má král brněnských sázkařů dost času k lehkému, nenucenému gestu, kterým mě pozve ke stolku. Slípka mé duše nadskočí, jako bys ji trefil diabolkou. Jsem uchystán k slavnostnímu pasování na rytíře, nebo alespoň k důstojnému přijetí cechmistrem. A vskutku; Karel se ke mně nakloní a … „Co jste tu nebyl, Martine, byla Lenka jako bez duše.“ Pak se klidně narovná a jeho zrak se ponoří zpátky mezi stránky rozevřené knihy jako ryba do mořských hlubin. Já stojím za tím zvýšeným pultem jako tvrdé Y a vteřiny plynou… a pak jich asi uplyne už nějak moc, protože Karel se znovu nečekaně vynoří v sázkové kanceláři, mrkne na mě a praví: „Chcete se podívat?“ Inu, byl jsem na druhé straně stolku dřív, než doznělo cinknutí Karlova otazníku. Chtěl jsem od první chvíle, kdy jsem ho tu spatřil, a když jsem se dozvěděl, s kým mám tu čest, doslova jsem po tom prahnul. Lenka, bez duše či s ní, mě přestala alespoň na chvíli zajímat. Co leželo před Karlem, nebyla kniha v pravém slova smyslu. Byl to zázrak vědecko-technické revoluce. Důmyslné spojení klasických stránek s kulatými papírovými terči a tím nejdokonalejším systémem hesel vepsaných na tenké, ale tuhé proužky papíru. Něco jako počítač ještě před vynálezem děrných štítků. Karel neříkal nic, jen otáčel stránky. Ani jsem se nepokoušel zhltnout všechny informace, které blok krále brněnských sázkařů nabízel. Nakonec, nejsem žádnej šmírák. Mým úkolem bylo žasnout, a já se toho úkolu zhostil jako opravdu nadaný žák přizvaný k seanci největšího alchymisty, jaký kdy šlapal dlažbu města Brna. Hned jsem pochopil, že právě tohle je Karlův způsob, jak decentně smeknout před mým výkonem z minulého týdne. Svůj kouzelný krámek zavřel náhle a bez předchozího varování. Když se na mě otočil, bylo v jeho očích něco, co jsem tam dosud neviděl: „A teď běž a vsaď si. A neblázni…“ Jenom dub by nepochopil, že neměl na mysli fotbal ani tenis. Vybral jsem tři zápasy s jednoznačnými favority – a vsadil po tisícovce na outsidery. Gumové nohy mě donesly k okýnku. Lenka si tiket i peníze beze slova přitáhla k sobě, jedním pohledem ohodnotila sázku… a pak se rozplakala. V tomhle světě bylo mé poselství srozumitelné. „Já…“ řekla mezi vzlyky, „já bych na tu večeři chtěla… jít.“
Chtěla by… ale nemůže. Proč nemůže? Protože… to nejde. Má žárlivýho kluka? Nemá žádnýho kluka… Tak co? Pláč. Víte, přede mnou holky nepláčou. Mohly by plakat nade mnou, ale asi jsem měl kliku na samé srandistky. Žádná mi nikdy neukázala tolik ze svého nitra, jako tohle děvče. Vlastně ani nevím, co jsem za tou přepážkou spatřil. Zmatek? Bolest? Strach? Nic jsem nechápal. Kromě jedné věci: bylo to už podruhé, co jsem se s Lenkou ocitl na jedné straně neviditelné a přesto většinou nepřekročitelné hranice, která dělí pravou intimitu dvou lidských bytostí. Říkám to vzletně, protože se tak cítím. A cítím se tak proto, že se mi podařilo ty slzy utišit. Udělal jsem totiž přesně to, co mi už dávno doporučila Tamara. Přestal jsem si hrát na tvrďáka… a beze strachu, že dostanu ránu pod pás, jsem řekl pár vět. A ona řekla: „Tak dobře. Pozítří, v osm ve Varně.“
A pak jsem se zase coural po městě a přišel do míst, kde jsem nikdy nebyl. Z Jundrova jsem jel nočním autobusem. Bez lístku jsem se kymácel kdesi vysoko nad přízemní existencí revizorů. Tak; už nikdy tající sněhulák, už provždy alespoň levitující vzducholoď… Dnešní večer jsem měl plné právo žádat nový status pro své směšné tělo. Jedna krásná holka jde se mnou na večeři; a není to chatrný výsledek nějakého pavoučího oplétání lepkavými vlákny. Domů jsem se vkradl jako zloděj, matku jsem v téhle náladě rozhodně nechtěl potkat. Když jsem se přesvědčil, že spí, rozvalil jsem se v botách a bundě na pohovce, zapnul bednu a stáhl zvuk. Seděl jsem tam dobře půl hodiny, aniž bych zaznamenal, co se odehrává na obrazovce. Pak jsem televizi rázně vypnul a šel si vyčistit zuby. A nad puchýřky vyplivnuté pasty trefil můj mozek perfektní homerun! Napřímil jsem se a začal se před zrcadlem chechtat jako spokojený šílenec.
Cestou do Varny, která těsně sousedí s Fortunou, jsem se ještě naposledy pokoušel nahlédnout, čemu vlastně jedu vstříc. Všechno, co mezi mnou a Lenkou až dosud proběhlo, jsem otáčel dokola jako sklíčka v krasohledu. Svou první návštěvu v sázkové kanceláři, její pohled, když mi vyplácela první výhru, její zpronevěru, která mi vyhrála padesát tisíc. Střípky se skládaly do různých obrazců a všechny působily útěšně a mile. Tak proč jsem se nedokázal zbavit dojmu, že něco není v pořádku?! Když jsem dorazil na místo, Lenka už seděla za stolem. Spatřila mě, vstala a mírně předkloněná čekala. Její tvář se leskla potem a rozpaky. Uvědomil jsem si, že ji poprvé vidím od hlavy až k patě. Při pohledu na její pěknou figuru se kdosi v mém břiše uchechtl; ne, jsou jistá překvapení, která mám v repertoáru pouze já. Ale pak jsem nevěděl, co dál; na polibek bylo asi ještě brzo. Omluvně jsem nakrčil čelo a ztěžka dosedl. Než jsme si stihli objednat, věděl jsem, že Lenka získala své místo ve Fortuně na inzerát, ale práce ji – jak sama řekla – fakt docela bavila. Ženy se nedokáží pro sport opravdu zapálit, zapojit současně mozek i srdce. Lenka v tom nebyla výjimkou, ale za ty čtyři roky stihla pochytat dost na to, aby zatlačila do milosrdného stínu i Tamaru Kopencovou a chilské Indiány. Díky bohu! Přesně na tom se totiž zakládal i můj plán. Svůj romeovský monolog jsem chtěl zabalit do sportovní terminologie; doufal jsem, že Lenka porozumí obsahu a ocení formu. Varna je rybí restaurace a já si tady dal svého prvního candáta v životě. Než ho přinesli, přemýšlel jsem chvíli marně nad jménem posledního českého mistra ve sportovním rybolovu. V podobném duchu se unášel i náš dialog. Čímž chci říct, že probíhal nanejvýš uspokojivě, a četné andělské pozouny zdály se znít v těsné blízkosti našeho stolu. Po večeři, čtyřech decích vína a dvou mattonkách mi bylo blaze a Lenka odešla na záchod. Kdybych řekl, že se až dosud vše vyvíjelo tak, jak jsem očekával, byla by to lež. Probíhalo to daleko lépe, než jsem si troufal odhadnout. Už jsem se chystal k frontálnímu útoku, když mě vyrušila ta věc. Řekl jsem, že Lenka odešla na záchod, jenže to bohužel není úplně přesné. Ve skutečnosti se od stolu zničehonic odkolébala jako poraněná kachna. Při chůzi napadala na pravou nohu tak silně, že se zdála být kratší než levá. Stejně se i vracela… a její obličej připomínal okluzní frontu. Byl to jasný signál, abych teď raději neříkal nic, jenže ústa byla rychlejší. „Co se… Co se ti stalo?“ „Dětská obrna,“ řekla změněným hlasem. Výtahová kabina dopadla na dno šachty a rozhostilo se zlověstné ticho. Lenčina tvář je teď stažená do nepřirozené grimasy; ona na tu večeři nechtěla. Čeká soud. Můj pohled sjede bezděčně stranou, k záchodkům, odkud právě dorazila. Jako bych se chtěl ujistit, že se vrátil stejný člověk, kterému jsem chtěl vyznat lásku. Vyloudím škleb na způsob povzbudivého úsměvu a řeknu…
Popravdě nevím, co jsem řekl. Vím jen, že jsem mluvil a mluvil a že ta slova byly cihly, kterými jsem chvatně a poděšeně zazdíval člověka na protější straně stolu. Už jsem se na ni nedokázal podívat. Jako by tam naproti bylo zrcadlo, které bezcitně odpovědělo na mou pošetilou otázku. Já toužím po iluzi, i kdyby chodila v bílých botách a byla blbá jak začarovaný hrad; na vlastní bídu nechci hledět ani o minutu déle, než je nutné. Zapomeňte na můj ksicht. Nejsem a nikdy nebudu Tom Cruise, jehož filmovému životu by mohla dát postižená holka nějaký vyšší smysl. Já jsem Márty, docent ze sportovního baru, jednooký král mezi slepými, hvězda v kruhu ztracených… Ta holka ze sázkové kanceláře je – mrzák. Zaklapněte knihu a strčte ji zpátky do temného kouta nějaké zaprášené knihovny. Vymažte Solniční ulici z mapy města, jako jsem to udělal já. Štěstí ve hře? Ano; jedna z mých absurdních sázek na outsidery zázračně vyšla a hodilo to skoro sedm tisíc… Ale ta výhra propadla Fortuně.