Jaroslav Pížl: Rodinný život
Předehra
Budeme doma. Budeme doma celý den: oholím se, ty si zdřímneš: budeme žít rodinným životem. Pomalá budou naše objetí: pomalá, opatrná, mírná…
Když vtom tobě v těle dítě zamele se měkce: to vnese rozruch do pokoje, to bude divné, veselé…
Pak spočine zas syn můj, dcera moje. Mezi zdmi znovu zpomalí se čas. Budeme doma celý den — svět bude obkličovat nás.
Rodinný život
Rodinný život je život v rodině. Rodinný život je vrozen. Rodinný život je sladký jak hrozen… Rodinný život je hrozný: krutost na krutost, život po životě.
Jen rodič rodilý jej může — já mám dost: jak kotě stulen kňourám o milost. Z frajera hajným, nádeníkem, otcem…
Mně život rodinný je kotcem: já, který plachtíval jsem, kudy se mi chtělo, nač měl jsem chuť, jsem žral… Ticho! Hoch ze sna zakňoural. Jak jemný je: spí stulen jako kotě: jakoby právě zrozen.
Rodinný život je život po životě. Hrozný, leč sladký jako: hrozen.
My rodičové I
My rodičové nikdy neodpočíváme: pro děti lopotit se bývá nasnadě. My rodičové bez oddechu bdíme, neležíme v lese — my rodičové dítě, prtě zříme uneseni: tu pokňourává, tu zas přivine se zasmušile vrně…
Dítě nermoutí se dlouze — pohne po zásluze: prohne: hop!
My rodičové, žel, již nestihneme polapit je, nejsme u něj včas — jen mezi prsty plíny cíp: a to je málo.
Přivineme prtě řvoucí, ono chlácholeno zmlkne…
Pak přijde na přetřas: příště kšíry nutné, aby nehapalo.
V ložnici
V ložnici nad schody můj malý anděl spí: spáč ne snad rozměrný, leč dítě: drobný tvor. Fňukaje trochu procitá, nad sebou uvidí tě: stín přátelského pána, příšeří nečeřené: bez lomozu klid — jen hlas: hajímajú přede pán poslepu…
V ložnici nad schody pán u postýlky stepující: jej na sliznici lechtá
zrnko prachu: ach bože, teď snad ne: snad nezalomozím
nechtěným kýchnutím… Ach, jak je nesnadné zadržet to
pšík když chlapec jako kolibřík se vrtí usínaje
kdovíco ve snu vida:
cizí kraje,
chrty při chuti
či lesy napěněné,
žluklé… he — pčí! a je to v čudu! To člověk
neuhlídá!
Hoch ošije se, jako by se ptal:
co je to za kravál?
Co za ostudu? Podoben koťátku či kukle, však bez ohledu
na ten ruch usíná, zaplať pánbůh, dál…
Tichý chod
Konečně ticho: tichý chod. Hoch usnul: konec zmatků. Pozpátku poběží teď čas: do ticha jako do pomalých vod klesáme zvolna hledíce jeden na druhého: tohle z nás zbylo na konci všeho toho povyku a chvatu, hleď:
vyřízené rodiče hoch usínaje zanechal tu v tichu…
Pozpátku poběží teď čas.
Pobřeží, vlny mimo nás:
my do nich zvolna,
čím dál víc při chuti:
já prudký —
ty svolná spíše k plutí do pomalých vod…
Konečně ticho.
Tichý chod.
Venkov spí
Venkov spí. My u nás na venkově spíme celou zimu. My se nečvachtáme sněhem: to o rýmu je — jíme. Pak, když vše vyjedeno: spíme sníce. Spím s ní, s tou svou, kluk spí s námi.
Snad někde v dálce, za horami, svět je v pohybu a proměnlivý — my
u nás na venkově, v lesích, spíme zatím, sníce:
snů nivy napříč ložnicemi v domě… A zbylo-li nám
ještě cosi z životů, jež tekou, sice jinudy, leč povědomě, pak snad
jen: vyjedené spíže.
My nevyjednáváme — jen stále níže v slastnou dřímotu se propadáme přituleni jako tuleni a sobi k sobě… Ach: drobná vibrace: svět znovu hnul se kdesi. Však mezi ním a námi: lesy. A my v nich jako
v hrobě.
Zimní scéna
Jdu pro poleno. A co víc: prozkoumat lem lesa, záliv pole. Tam odtud: ke stodole. Cesta doubravou mne vede: jdu štandopede vpřed. Jdu pro poleno lesy postupuje: lem jejich na dohled: dál jsou jen pole, vítr, sníh…
Já nejdu na jih, ale na sever: ke stodole, pak polem pro poleno…
Povětří se horší: vše sněhem propojeno: dřív bych se strachoval — teď nic. Jdu dál a sněhu přibývá: vidět ani ň.
Opři se, větře! Do bouře mne zaviň!
Ohněte se, sněhem skryté stromy!
Jdu dál jak nevidomý muž, jenž holí oťukává fujavici: na mé vybělené líci taje sníh a hned zas přimrzá…
Ach, při mrzáku stůjte, andělé, i při
dítěti,
jež dřeva doufá dočkati se dnes…
Jdu přes pole, jež s lesem propojeno: tam ladem polen pár — pokud je někdo neodnes’.
Sounáležití
Má žena je pomalá socha. Pomalu plá, prohořívá. Nikoli naplano — pro slast pomalou, pro pomalé bytí v ohni pomalém…
Tu ženu sochu rozevříti táhlým pohybem si za cíl kladu do ní pomalu se suna: ona prohřátá jak duna vstříc mi vyjde napínajíc údy…
Řadu chvil pak proudí slast: tudy, tímhle průplavem jde jako vlna skrze nás, kde prolnuti jsme spolu: vzlétnu nad propast, pak dolů do té sochy zas, do plástve tajícího těla se nořit řadu chvil, bych splynul s ní, jí byl…
Dosud jsme tu zvolna prohořívajíce. Nikoli naplano, leč pro slast pomalou, pro pomalé bytí… Nikoli dvě, leč dosud jedna socha. Dosud jsme: sounáležití.
Tenkrát I
Tenkrát to bylo, kdy naše věci v sebe kloubily se, kdy seli, sklízeli jsme — nebo naopak. To jsme pak sice bez síly, leč nezesláblí chodívali spát pod Lunou vysokou až tak, že jako na dně propasti bylo nám usínat…
Tenkrát to bylo, kdy pes se z lesů samovolně vracíval a Lilo nelovila; shora se na dům, na zahradu záře lila jako mžení, však přesto prostor obsahoval jas, ano snad téměř zrcadlení, jež od těch dob nevídal jsem pak po celá léta…
Tenkrát to bylo, tak bylo psáno:
jazyk se do pohybu dával, byl a posouval se tiše —
já usínal jen v náznaku tu jsa…
Už nebyl, kdo by psal, na psa zavolal: ještě že pes se v onom čase z lesů samovolně vracíval…
My rodičové II
My rodičové máme běs: to prtě stíhat dnes a vždy jak o závod, zas s ním se příti, plísniti je: den za dnem je to k nesnesení stejné, vysilující…
Pes vyje, my rodičové máme rozlícenou líci, jestliže zas to prtě v louži vyválí se, zas psem je povaleno v lese, zas znova leze z dohledu…
Vždyť je to chvilka: teď tu bylo a zmizelo nám zas. Kde je ten smrad? Voláme prtě, na psa řveme — Ach, Bože můj, kde jsou…?
Celý čas stojí támhle za cestou a čučí do potůčku: kluk má hučku dole, nudli u nosu: pes ho olizuje. Di vod něj, dobytku, kopnu psa do huby a chytnu kluka: Maxi, to nemůžeš se vozvat, dyž táta volá? Padej domu, di, a víckrát nebudu to vopakovat. Když kluk pak s brekem pochoduje, líto je mi: víckrát nerozlítím líci…
Jen kdyby nebylo to den za dnem tak stejné, vysilující.
Daleko
Jsme daleko. Daleko v údolí. Daleko od měst, jež valí světlo kolmo do oblak…
Jako bych za nocí se vzdaloval jim v chůzi, ač nejdu dál než na terasu. Vzdal jsem to staré, opustil tu trasu, po níž dokola jsem tolik let se točíval. Jako bych nevládl již ústy, jazykem: jako bych zapomněl ten prstoklad a noty…
Jsem daleko. Daleko v údolí: na jeho dně. Padám do temnoty.
Nojou
V zahradě vonehdy šlo vo život: nojou. Byli sme tří: já, Maks a pes.
Voni podobný případy sou známý, teda jako že už dříve takle k něčemu
došlojou? No. My taky: ten den, ensme vyšli z domu, usme viděli:
bumho, je zle. To nešlo jen vo to, že plot byl doulejou?
Sme viděli hned, že je jako na zemi. Šlo vo to, a to bysem chtěl tady
zdůraznit, co bylo vokolo! No. Vokolo, hlavně jako ten betón, to bylo plný
mrtvejch myší, potom těch, veverekjou? Všade krev, ty drůbkyjou? No
hrozný. Plot padlejou? No. Ajá povidám hned, kouknu na Makse, na psa, a
povidám: se mi zdá, že si kočka teda užíla, co? Já povidám: halej, ta
byla v práci celou nocné? Já povidám: to jeale mrcha ta Lilo… Co? No
Lilo, naše kočka, nojou…
V jednom kole
Jsem v jednom kole: zametu na terase, přidrátuji cosi: ach, já toho mám: dokud jsou stráně holé, neseču — smýčím, zametám…
Jsem v jednom kole: okolo domu rejdím jak podle mapy: jsem tam i tady: hned zdím, hned z dýmu vynořím se, hned smetí metu do zahrady: kolik jen věcí nezbytných…
Už slezl sníh, mraky jdou jak řeka… Ach,
já toho mám: zde zdím, pak přidrátuji cosi, a tam hned zas jiná práce čeká…
Nemelmitu
Podej pilu. Čum: kde řežu: řez. Řežu dřevo: de to — dyšutr: křešu. Na, zkus… Pusť, di votoho, čum: takle, ne? Řež, kde řez, ne? Na. Bacha. Bacha! Šutr křešeš! Šutr! Kurva: krev! Di votoho! Kreténe! Vo krk demi! Dycmi říz! Podej pilu. Dej, nemel. Nemelmitu. Mášlus. Tovižejoty: trávudisíc.
Hoch
Můj sladký hoch je anděl bařtipán, ach ano, nevídáno: jak jemné maso má. Když pohne nohama, pudingu na pochodu podobá se. Má krajáč mléka másla v pase, ten naducaný pán, a pupek jeho: rovněž nevídán: spíše než dítě — děd.
Jdeme-li na výlet a chlapec rozběhne se: les duní, země roztřesena sténá: je to buldozeru, bonvivána cval: jako by divan nadívaný buřty do běhu se dal…
Ach, ten je legrační, ten hoch, hleď, jak se žene: hledí vytažené, škobrt! a jde k zemi: les duní, země roztřesena sténá…
Leč hoch můj přesto přátelí se se zvířátky všemi.
Půda
Prolezu půdu, zaštrachám: jen vzpomínky tu, různé předměty: co chcíplo před lety anebo v skrytu rádo žilo by si osaměle: kanapátka, zešeřelé kino: pach jako víno nasládlý…
Za madly: krámy: hlavolamy, mlýn a jiné věci: pistole, plechoví šneci… a pozor! copak je to tady? spínačů řady, reproduktor, dráty: To by tak táty pozeptat se mělo cenu — kdyby ještě byl: krámy: to bylo — podle mámy — jeho.
Prolezu půdu, zaštrachám: táta tu možná někde je od šestasedmdesátého.
Pomalá okružní jízda
Pán se psem na procházce. Poklidný krok je náhle v sázce: pes nepokojný chytí stopu: malý, leč vytrvalý boj: pes táhne — pán klopýtaje do pitomců spílá psisku.
Les se nahne: ze svahu opulentní běh: pán nestačí se ani nadechnout. Za
sebou zanechali lesní kout i vísku…
Budu ti holí vískat srst!
Ty pudeš na řetěz, ty tlamo, křičí pán, leč přesto
dál a dál je čoklem rván: přes sedmera luka, další les: na další
lesní cestu…
… zde toto místo není neznámo mi
zde les se lomí
zde povědomý dům…
Zde onu dámu měl jsem za nevěstu!
Krásného jinocha s ní znal jsem odmala!
Kudy jsi mě, pse, ved’?
To jenom zdánlivě byl let —
byla to
okružní jízda:
velmi pomalá.
Slabikář
Max nese medvěda, a my, ach ano: rovněž rádi bychom svého nesli… Náš
medvěd ale dopad’ zle: byl srsti nazrzlé a psi si podali jej
kdysi rozlíceni.
Ne, tak to neni, ten medvěd skončil v strouze: byl pouze
zapůjčen nám jednou na neděli…
Na každý pád: my bychom měli vzít medvěda Maximovi, vždyť cápek, nevěda co s ním, za ucho jej vleče.
Počkej, to se poví mámě: takhle mučit němou tvář… Co myslíš? máma dá na mě — mně medvěda dá, tobě: slabikář.
O veselých věcech
Konečně usmyslili jsme si o veselých věcech: smích milený rty zprohýbával nám. A i kdybychom přece chtěli lítostivi být — nebylo za kým, nebylo kam…
Nebylo, nelíbilo se. Jen my jsme byli pohromadě. Jak jsme si usmyslili, bylo navždy nám: rodičové, mládě.
Tenkrát II
Tenkrát jsme ustavili souručenství sobě navzájem, bychom silní byli, bychom snáze nepřízně číst, ano čelit jim též směli čely, číselnými sledy čili česny…
Sny naše šly ložnicemi; my tenkráte jsme vyspávali nevidouce jich, těch stínů, stinných míst, na něž zavítat jsme zasnívajíce se kdysi toužívali…
Jícny svými zasnoubeni, ve spánku z úst do úst dozlatova vdechujíce, dyšní snad též drobet jsouce, jsme v mezičasí procitali do té běli, jíž slynuly vždy atmosféry, volné kony, plynutí, slast jednoty; té jsoucí či i postrádané…
To tedy tenkrát bylo, když souručenství své jsme ustavili, bychom spíše odolávali zdola od lamp olej dolévajíce, by sídlo své i spíže spíše, ano lépe strážiti jsme mohli proti strázni rázu, proti stráni, ano srázu: proti nepohodě…
To tedy tenkrát bylo, kdy sceleni jsme byli v souručenství: víceméně v ustálené shodě.
Letadlo
Tys’ jako anděl tehdy krásný byl. Čas volněji se odehrával, nebo se zastavil:
světlo ti probleskuje vlasy na bobku sedíš u terasy neseš šneka povalí tě pes vzhlédneš ulekaně, když větrem jako řeka zazní les
Nad ním letadlo se sune: Tati, letlo, ukážeš…
Aby se to nepopletlo: to řek’ on mně, ne já jemu. Já tehdy sloužil jen anděli spanilému…
My rodičové III
My rodičové pro povinnosti nevíme co kam: obručí proskočíme bručíce
na prtě, hned kámen do kamen, hned sypek povlékám, a ještě později zas
v kaši brady smočit a na sousedy dostatečně sočit stačit dřív než na
kutě se klouček vydá otce matku zulíbané odhodiv řka: vystemi pár!
rači bych prachatýho chlapa
otcem měl a mámu: nóbl dámu!
rači bych se sumci se paktoval
než s váma dvěma!
A vskutku věru, že nám vědma předvídala tak:
Bude to rošťák, nezvedenec:
pro povinnosti nezvíte co kam:
obručí proskakovat skrz semtam
vám soudem bude do soudného dne
A budou vaše jícny bezedné
a vaším domem stan.
Však přesto večer před usnutím zaprosíte vždy:
chci zítra být jím znovu zulíbán…
Krb
Noc vně domu. Krb: srdce jeho.
Žár z ohně ohraničeného sálá do místnosti, a prostoupí nám kosti jak proud pryskyřic.
Prohřáta naše těla přilnou k sobě víc. Za mým čelem příliv: tvůj dech, když na zádech se prohneš vpůli praskajíc…
Krb: srdce domu. Vně domu: nic.
Sova nepřiletí
Celý den dítě na zadní se staví: máti mučí, otce odstrkuje, a zvečera je toho náhle moc!
Pojď, sovo! řve rodič rozzuřen,
a běsa přivolává z lesa na pomoc:
pojď, popadni to dítě a vytřes z něj ty
nekalosti!
Kluk si kryje oči ručičkama: to ho máma čapla, až zachrastily kosti…
Sova nepřiletí, zadrmolí dítě, je hodná…
Máma měkne jako za svobodna:
To víš, že ne —
jen nesmíš už mě zlobit…
To víš, že nepřiletí.
Je konec. Rodič dobit. Zvítězily: děti.
Záliv
Oblouk louky, výseč luhu: okruží hráze, stezka, val: záliv, jejž hodiny jsem srpem tvaroval: běh vln, dráha slunce: čas míjející k západu…
Kameny přemisťuje proutí vytrhav získal jsem zvečera břeh, příboj: zahradu.
Noc
Chlad luny kamenuje plech. Plech popraskává, střecha žhne. Je nemožné
zrak na plech upřít bez ochrany černých skel:
střez se zimní luny,
střez se plechu střechy lunou kamenovaného — jinak:
oko na popel.
Byl kdysi muž, jenž v planoucí plech směl
se zahledět, aniž by zasažen byl jeho zrak
To zázrak připomínalo mi… Vždyť vždy když proudy světla praží do střech luny prak a ono o plech rozlomí se, je tomu naopak: zlomyslný účin svitu je nepřehlédnutelný…
On však jak anděl plachtil nad okapy:
jak z kazatelny lil se jeho chladný dech
Od domu vzdaloval se zvolna údolím
Zvon zněl…
Pak zas jen popraskával střechy plech.
Nyní
terasa kočka Konev v níž voda na zalévání se hřeje Čas stojí
To vše nyní mé je.
II. LES
Les I
Jak nikdy byl les napěněný, žluklý! Jak nikdy dřív se kukly draly ven! My na les útočili s ostatními hochy pomalým pochodem.
Jak nikdy nikdo byl les rozevřen. Vřel: uvnitř rezavý a mezi lomy puklý. My se psy urvanými útočili jím na ony kukly.
Jak nikdy dřív les křičel vysvlečen! My z kapes ven jsme kudly táhli hned My nešli na výlet, leč z měkkých oněch kukel pomalu mačkat: med.
Zahrady
Zahrady omyty dešti přečetnými dovolávaly se znovu našich zraků: nad stromů vlnami vlnolam skal Stáli jsme v soumraku ohromeni jimi.
Terasa
Terasa za noci je loď: vítr listí mete, lampou točí… Terasa bouří bičována: mhouřím v dešti oči. Terasa bouří zatarasena, lana orosená bijí o dlaždice…
Jen ještě více této změti, toho kvapu!
Vodopády letí ze střech do okapů, déšť šrotuje plechy. Zrak do zahrad si vycivěti, skrze lomoz nastraženy slechy — a přece jako slepý hluchý bez opory vláčen být tím hlukem, bouří, povětřím…
Terasa za noci je loď, a zemi: nezvětřím.
Les II
Les se zařezával: byl duben. Žár duněl jako buben. Pole byla prudká tak, že ta druhá naopak se derouc jimi připomínala mi pstruha.
Vzduch stál jak kaluž kovu, jenž zase znovu tekl námi anebo nám nad hlavami když u kořenů skrze zemi šli jsme neviděni.
Kdes’byl?
Kdes’ byl, můj milený? Kde, v kterém lese my míjeli se sebe nevidouce? Kde popásal ses, stopoval ovečky a hříbky, ach, kde to bylo, kde, v čí zátočině, na které že louce?
Kde? Kdo ví…
Milený můj mi nepoví.
Neklid krve
Vítr jde jako příboj k domu. Terasa: ostrov v středu toho víru, jejž vítr ryje v trávě, a dumný krasavec tu, pochýlena právě hlava jeho nad stránkami knihy: on nyní mírumilovný Neklid — to dávno již… Nad tím v duchu kříž.
Zdali je namoknuto dost či nutno zalévat: to nyní mívá na starost.
Vítr jde jako příboj k domu. Kéž by tomu bylo tak jak uvedl jsem prve Vítr však v trávě ryje vír a ve mně zvedá neklid: krve.
Před a po
Byli jsme před a budeme i po. Byli jsme nezadržitelní, lační:
začni, pro pět ran:
projdi mnou pronásledován:
tak horstvo trhá mraky skrz
lámajíc vrstvy, kterés’ nerozeznal dřív:
srst hryzni pamětliv
mé jméno nová luna ano
srdcervoucí ryk
jak zlehka kolibřík mne
neslýcháno
pro pět ran…
Proleť mnou pronásledován: tak horstvo mraky
drtí led na konci tvých nevýslovných vět…
Byli jsme před — a po budeme taky.
Květy
Přičísnu se, uhladím, usednu mezi květy: hře na kastaněty se podobá to tím, že též vzduch, vzdechy, vůně chutnám chřípím palčivým…
Hlavu mi květy spalují: zahradou proudy par a silic, do nichž vypluji
nevstávaje z křesla… Slast seslaná mi květy leptá tkáně, dech se
přerývaně dere držkou ven:
zahrady hroby chrámy
vrstvení světla nad horizontem
co vždy jsem přál si, chtěl,
by měla dračí hled
propasti archanděl
by prošly mnou nikdy neděleny víc
jabloně kovadliny koně kastaněty,
staniž se slast seslaná mi květy
nechť proudy silic par
a zahradami dým…
Pak přičísnu se zase, uhladím.
Píseň
Úžasné hříbě, kam tvůj krok? Kudy se pleť tvá smeká? Kudy své údy pokládáš plynulé jako řeka?
Do zahrad, do zahrad Tam, kde se potkáváme Tam, kudy ohlédat po sobě se známe…
Úžasné hříbě, kam tvůj cval? Kudy tvé údy zrakem proplétat, jež rád bych miloval?
Tam, kde se potkáváme: do zahrad, do zahrad. V tvou náruč navečer pospíšit spát…
Dračí setba
Být rychlý jako on, být stejně bystrý. A stejně jako on jen jikry jíst: moci tak jist si být, že ony nezrozené ryby jen mnou skrz poplovou mne propalujíce jak třaskající jiskry:
ať živé maso na popel se peče,
ať utrpení, slast je druhým jménem mým…
Být rychlý jako on, byť vkleče pomalu se dít: vám zdálky zdát se být chrličem kamenným — jen jícnem skrz ty nezrozené ryby jako proud:
níž se propadnout a ještě dál:
jak on být v pádu bleskurychlý.
Pak pomalu se dít:
klást jikry pod krypty katedrál.
Hájemství
Smysl je zmaten. Zmatek: žal vdov, stesk matek. Žalm:
Lán žat den za dnem byl, lán lnu, lán bez břehů…
Až teprve když smysl zas znovu se ustavil, byl dán, teprv se dával znovu
noci žnec, oddával:
až tam, kde nad obilím oblohy se setkávaly,
kde matky královny a vdovy sytily své smysly,
ačkoli byly lány, což značí: láno bylo jim…
Ony však nenasytny byly:
zas znovu lánům nevýslovných květů lačnost
věnovaly:
odkud kam vinuly se vlastně, kam pokládaly stín,
bylo k nerozeznání:
kde která svalstva zvláčnělá se chvěla ulaskána
k smrti,
kde která ústa byla ústy pojídána.
Jemu oddanou se zdála — leč oddělán byl jí.
Smysl byl ustaven: královen hájemství.
Nastav uši
Pták v buši zpívá štíhlý tón — on sám však v listoví k vidění není. Pták v buši zpívá: nastav uši: zlehka zatrne ti pro to znehybnění: ani stvol se nezachvívá…
Vertikálně letí onen tón a v buši nic jej nenaruší: žádný shon. Je ticho. Jen pták zpívá.
Zvuky
Slova vyvázána, vyvázány zvuky: volání sluky nad vodami: osamělý tón, jenž trvá za úsvitu. I vítr v rákosí lze zaslechnout jak větu: vždyť slova vyvázána, vyvázány zvuky…
Tak tedy nářek sluky, vítr mezi stvoly, tak tedy roje
v podzemí a laně na předpolí: to jsem byl mlád, když to vše lehce
k uslyšení bylo: stačilo vztáhnout smysly, nadechnout se noci,
vypálených luk: chtě nechtě slyšel jsem
i zřel:
hnula se nad rybníky hejna sluk, když obzor nachověl a vítr v rákosí byl o bezejmenném… Mne jménem volalo však něco nelidského… Má něho, zběsilosti: ty tehdy nestála jsi tam, kde dotknout chtěl jsem se tě: naslouchal sám jsem větru
jako větě…
Les III
Zas znělo léto: žárem šedivěly lesy.
Byl praskot srn tam u náhonu,
zaumné na kameni hadi smyčky vili My mlčky zahleděni
stáli jsme tak kdesi:
nehybní uvnitř toho shonu.
Zavoláno
Čas přimykat se k zemi. Čas pařenišť a úlů. Kdo nenahlédl dosud, stojí jak ťululum: Naštětěný, bez rady. Ten um je v tomhle: nevzdálit se zemi, úlům, pařeništím… Být nakloněn a slasten věcem příštím.
Při vší úctě: kdo z vás se k zemi přimknut proměňuje s ní? Co? Neslyšim! Bylo to málo, málo zavoláno — vždyť jsme v lese: jím se neponese kňourání: to skály stromy mraky cestou rozeberou na malé a menší. Řvát se musí zlostí slastí znovu, zas a zas, víc být, jasně slyšet sebe říkat: Ne. Málo. Málo zavoláno.
Být nakloněn a slasten věcem příštím, zas znovu se k pařeništím,
úlům, k zemi přimykat, hle:
pole páří,
úly zní,
zní sýpky v podzemí
a duní mlat…
Tak! Ano! Takhle zavolat!
Po dešti
Ochladilo se: už nepůjdeme ven. Les potemněl a ztěžkl.
Listy chrlí oxygen.
A přijde zas ten čas…
A přijde zas ten čas: mraky nízko hnou se, vítr s nimi. Zas jiná srdce chvět se budou vlnami ztemnělými.
Zas jiná srdce chvět se budou (a přijde zas ten čas). Luny nach v mracích utone, jako když na mne myslilas’.
Luny nach v mracích utone… Zas jiným bude, jako bylo nám. Jiní mít budou, jako my jsme měli, krev v očích, u zobáků, tlam.