Semtele Honzy Nejedlého - ještě dříve přečtené
III.
Nové české legendy
Po vzoru našich národních buditelů se zabývám sběrem a rekonstrukcí
novodobých mytických příběhů. Tuzemské bájesloví, zvláště to
tajemně laděné, totiž neskončilo s Aloisem Jiráskem ani s Popelkou
Biliánovou – i nadále přitahuje pozornost lidových narátorů, stejně
jako krev šířící se mořem přitahuje žraloky. Bájný obsah zůstává
v podstatě týž, zmizelo jen mravní naučení a proměnily se kulisy a
kostýmy. Místo hejkala v mlází či bezhlavého rytíře na cimbuří teď
straší třeba pokladní z hypermarketu, které na konci nekonečné šichty
padla hlava únavou a ona se nabodla na hřebík, na nějž se napichují
účtenky z výkupu lahví. Jako bájný jednorožec pak po nocích bloudí
kolem opuštěných regálů a nelidským nářkem ruší spánek okolních
partají…
Na ochutnávku nabízím tři novodobé legendy z Prahy a okolí.
Krvácející bankomat Jožka Brejcha a Géza Červeňák se
seznámili ve Valdicích. Po propuštění z výkonu trestu odjeli společně
do Prahy. V kostele svatého Bartoloměje slíbili Bohu, že s loupežným
přepadáváním už je ámen a odteď neublíží ani mouše. Chystali se
totiž vylupovat bankomaty. Ty nejsou hlídané, tudíž nehrozilo, že by při
čóru museli někoho zmydlit.
Červeňák si vypůjčil od známého nákladní auto a kolem půlnoci vyrazili
do Slivence. Vedle místní kampeličky se tam nacházela jedna šikovně
zastrčená železná almara na vydávání hotovosti. Natáhli si na hlavu
punčochy. Červeňák vzal ocelové lano a přidělal ho k zadní nápravě
náklaďáku. Brejcha se s vrtačkou sklonil nad bankomatem, do něhož se
chystal prorazit několik otvorů. Těmi pak provlečou lano a s pomocí
silného motoru tu velkou kovovou šrajtofli vytrhnou ze zdi.
Svrchním plechem bankomatu projel vrták jako po másle. Když však narazil na
železnou konstrukci, bylo třeba hasáku. Brejcha dvakrát zabral a otvor se
rozšklebil. Sotva páčidlo vytáhl, podivil se, jak se jeho hrot
v měsíčním světle podivně leskne. Nicméně začal prorážet další
díru. Po chvilce se ale z otvoru proti vrtáku začala řinout tmavá
tekutina. Brejcha zastavil vrtačku. Nabral několik kapek na prst a olízl.
Krev! To už si všiml, že také z první škvíry prýští cosi rudého.
Bankomat, který krvácí jako živá bytost…
Brejcha padl na kolena. Dobře si pamatoval, jak jim vězeňský kurát
Řihošek vyprávěl o soškách Panenky Marie, kterým tekly slzy,
i o obrazech Krista Pána, z jehož ran tryskala opravdická krev.
„Červeňáku, zázrak!“ zavolal Brejcha na parťáka. Přeskakujícím
hlasem mu vysvětlil, že jim Pánbůh nejspíš dává znamení, aby se už
konečně vydali na cestu spásy a přestali dělat sviňárny. Oba někdejší
arestanti si sundali z tváří punčochy. Pokřižovali se a v pokleku před
krvácejícím bankomatem slíbili Bohu, že zítra vstoupí do řeholnického
řádu. Pak odjeli náklaďákem domů drmolíce stále dokola Otčenáš.
Nový den naše kajícníky nezastihl žel pod majestátní klenbou kláštera
sv. Bartoloměje, nýbrž v komisním kamrlíku policejní služebny
v Bartolomějské ulici. Průmyslová kamera nad bankomatem totiž zvěčnila
okamžik jejich pokání, při němž se recidivisté odmaskovali. Coby známé
firmy byli ihned identifikováni a obviněni pro pokus bankovní loupeže a
vraždy. Valdický Sing Sing tak opět přivítal ztracené syny, tentokrát už
na doživotí.
A co se tu noc ve Slivenci skutečně stalo? Úřednice spořitelny Lydie
Drbalová po skončení směny přistihla bankovního disponenta Miloše
Outratu, kterak neoprávněně vybírá paklíky pětitisícovek z bankomatu,
od jehož zadních dvířek měl klíče. Otrlý Outrata ani nemrkl, vychrstl
Drbalové do tváře vroucí vodu z rychlovarné konvice a pak ji dobil
k smrti příručním trezorem. Její tělo nacpal zadními dvířky do
bankomatu a odešel na bowling. V noci pak lupiči spolu s kováním bankomatu
navrtali i tělo nebohé úřednice, které ze sebe vydalo poslední crcůčky
krve. Policie ohavný mord z pohodlnosti přišila na vrub mnohokrát
trestaným kriminálníkům, zatímco Outrata už piloval squash na Kanárských
ostrovech.
A jen ten slivenecký bankomat občas za noci uroní nad nespravedlností
světa pár kapek krve, jež vítr severák do rána osuší.
Tři grácie Tabarin Bar na Václavském náměstí zařadil
na repertoár pikantní program Poznej krásy naší vlasti. Premiéru, jež se
uskutečnila stylově 28. října, si nenechal ujít ani Čestmír Kořínek,
zanícený vlastenec a jednatel okrašlovacího spolku Vůně domova.
Když varietní kouzelník Carlo Carlotti vytáhl z klobouku místo králíka
bustu Edvarda Beneše a polil ji za všeobecného potlesku německých turistů
šampaňským, národovec Kořínek jen mírně krčil obočí. Vrásky u úst
mu způsobilo vystoupení madam Vanessy, jejíž cvičení mopslíci
vyštěkávali variaci na Kde domov můj, aniž by kromě Kořínka někdo
z obecenstva povstal. Produkce tanečního souboru Tři grácie však našeho
vlastence doslova zdrtila.
Na pódium přikřepčily tři vyžilé ochechule ve sporých šatečkách,
které dohromady tvořily českou trikolóru. V modrých šatech se svíjela
Sára Grizzly, hopsanda pochybné pověsti, jež účinkovala i v Alhambře
zahalena jen do medvědí kůže. V bílých šatech trdlovala vulgárně
zmalovaná Tonka Hirošima, karlínská rozhoďnožka, která měla už nějaký
ten pátek po sezóně. A konečně rudou róbu na sebe doslova narvala
korpulentní gogo tanečnice Julča Kadlecová vystupující pod uměleckým
jménem Prsatice z Chuchle.
Po úvodních diskotékových tónech se za zády holek ozvala harfa
z ouvertury k Mé vlasti. To bylo pro Tři grácie signálem, aby si začaly
své šatky v národních barvách rozepínat a ukazovat publiku krásy naší
vlasti. Když Čestmíru Kořínkovi přiletěly na hlavu dámské kalhotky
s potiskem dvouocasého českého lva, vztyčil se vlastenec v celé své
majestátnosti jako socha Učitele národů v Naardenu a nechutný striptýz
přerušil mohutným výkřikem: „Ve jménu svaté Anežky, vy perverzní
hovada, dost!!! Ve městě, kde Božena Němcová napsala Babičku a Bedřich
Smetana složil smyčcový kvartet Přiletěly vlaštovičky, takovéhle
kurvárny nedopustím!“ Národní buditel Kořínek se už už chystal metat
po obnažených rajdách mísy s kaviárem, když ho dva statní vyhazovači
čapli za křídlo a táhli k východu, odkud se ještě chvíli ozývalo
„Pravda vítězí!“, než dveře Tabarinu s třísknutím zapadly a zábava
se vrátila do starých kolejí.
Asi týden po incidentu prolézal na Petříně ornitolog Míša Chramosta
korunou košaté lípy. Přes rameno mu visel magnetofon a v ruce třímal
mikrofon, neboť měl tušení, že se tu usídlil vzácný druh brhlíka
chocholatého, jehož lahodný trylek toužil zaznamenat pro Klub přátel
zpěvného ptactva. Když rozhrnul listoví u samé špice lípy, zmocnilo se
lovce zvuků přírody zděšení. Místo ptáčka chocholáčka tu na silné
větvi národního stromu visely tři oprátky, v nichž se houpaly tři
křídově bledé mrtvoly. S barvou smrti v lících oběšenců kontrastovalo
nápadné zbarvení jejich šatů.
Červená. Bílá. Modrá.
Dodnes, když se podíváte od Petřína k Pražskému hradu, můžete spatřit
ve větru povlávat trikolóru. Není to však prezidentská standarta, jak se
domnívají naivní průvodci turistů, nýbrž něco docela jiného. Ostatně
i Tabarin Bar se po všech těch hrůzách vrátil raději k osvědčenému
programu Krása bez závoje.
Pogující motyka Za bohatýrských časů na samém sklonku
20. století oddávala se pražská mládež různým kratochvílím, k nimž
patřily i pravidelné bitky mezi skinheady a punkáči. Snad že byli hoši
nevybouření z poklidného průběhu něžné revoluce, třískali do sebe
zdatně každý víkend na asfaltovém prostranství před Výstavištěm,
dříve zvaným Parkem kultury a oddechu. Na jedné straně holé lebky
s basebalovými pálkami a boxery, na straně druhé natupírovaná číra
s roztočenými řetězy – a už se to mydlilo, až chlupy lítaly.
Krom nějaké té zpřerážené hnáty či nakřáplé spodiny lebeční však
toto dovádění kupodivu nemívalo tragické následky. Tedy až do doby, než
zákeřný paťatý skin přezdívaný Krpatec vytlačil jednoho
z nejstarších pražských punkáčů, kterému se říkalo Zlatočír, na
samý okraj bitevní plochy a pak ho proti všem dohodnutým pravidlům strčil
do vozovky. Projíždějící wartburg uřízl Zlatočírovi obě chodidla nad
kotníky a z obávaného bojovníka tak v jedné vteřině učinil
nemohoucího mrzáka odkázaného na kriplkáru.
Celá punková Praha tehdy truchlila.
To byste museli Zlatočíra znát. Býval to čiperný chlapík s krysou na
rameni, s rozedranými džínami, jež měly na jedné půlce zadku napsáno PR
a na druhé DEL, a hlavně se zlatavě zbarveným půlmetrovým kohoutem na
hlavě, skrze nějž přišel ke svému jménu. A jaký to býval panečku
tanečník! Punkáčský tanec pogo, při němž se vyhazují nohy až nad hlavu
a který poněkud připomíná středověký tanec smrti, vytáčel Zlatočír
nejdivočeji z celé Prahy.
Teď seděl na kolečkovém křesle u chatky svého dědy v zahrádkářské
kolonii ve Stodůlkách, kam se schoval před světem. Pahýly zmrzačených
nohou, na něž mu zdravotníci ještě nestačili vyrobit protézy, zakrývala
deka. Zlatočír hleděl do ohně táboráku, občas si zavdal rumu rovnou
z lahve a v odlescích plamenů vypadalo jeho číro skoro jako svatozář.
Byl by se snad toho včera ze zoufalství vrhl střemhlav do plamenů ohně,
kdyby se ze sousedství neozvala povědomá muzika. Magnetofon patřící
nějakému puberťákovi od vedle spustil Visací zámek, Plexis a nakonec Sex
Pistols.
To už Zlatočír nevydržel.
Silou paží se ve vozíku nadzvedl a vrhl na zem. Jako Meresjev se doplazil
k dědově kůlně s nářadím. Od dvou zahradnických motyček oderval
dřevěné násady a kovové nástavce si navlékl skrz úchytná oka na pahýly
nohou jako umělá chodidla. Hnán zběsilým hlomozem hudby zatnul zuby a
napřímil se, načež rozkmital své tělo k tomu nejzběsilejšímu pogu
svého života. Kovové motyky na jeho končetinách švihaly do vzduchu jako
roztočený větrný mlýn a při dopadu na zem hbitě rozrývaly hlínu, až
odletovala kolkolem. Zlatočírův dědeček se druhý den právem podivoval,
kdo mu tak důkladně zryl záhony se šnytlíkem.
Tento zázrak se pak opakoval ještě po několik večerů.
Pražská kotlina však, jak víme, bývá ne nadarmo nazývána údolím
dutých hlav. Týden nato se do zahrádkářské kolonie ve Stodůlkách
vloupala banda nakrátko ostřihaných výrostků a ubohého Zlatočíra kvůli
pár korunám a flašce toluenu uškrtila ve spánku sparťanskou šálou.
Tím však příběh neskončil.
Dodnes se ve Stodůlkách v okolí ulice K Vidouli zahrádkáři diví,
kterýpak krtek brtek jim přes noc tak zkypřil skalku. Kdo však na vlastní
oči spatřil pogující motyku, co se tu v hodině duchů zjevuje jako
upomínka na zmarněný život punkového divouse, ten jistě přehodnotí své
dosavadní názory na život i na zahrádkářské receptáře.
II.
Písně komunismu
Hany, hany, vstup do strany… „Chceme působit na mladé lidi?“ ptal se v památném normalizačním projevu o rockové hudbě ředitel Československého rozhlasu Květoslav Feix a dodal: „Tak proč neděláme písničky s tím břinkáním, které mladí mají rádi, a nedáme tam do toho naše slova, naše myšlenky…?!“ Jako by tento bláhový muž nevěděl, že český lid tak činí už drahnou dobu a neomezuje se jen na rockové břinkání. Pojďme spolu na malou procházku písňovými parodiemi z dob socialismu, kdy naše písničky byly jak ty perličky na šňůrce navlečené…
Stálinskej pomník Začněme u hudby vážné. Lidové
tvořivosti neunikla Malá noční hudba, Humoreska ani Óda na radost, na
jejíž nápěv si nemravové z lidu zpívali: „Každá holka to má ráda
zezadu i zepředu, od toho je tu spartakiáda, já tam na ni pojedu. Na
stadionu je tisíce píčí, seřazené jsou v jeden šik, tenhle pohled srdce
ničí, podejte mi kapesník.“ Svéráznou aktualizací prošly i některé
songy lidové. Písnička Už se ten Tálinskej rybník nahání
dostala jiný text v roce 1962, kdy došlo k zbourání sochy Josefa
Visarionoviče na Letné: „Už se ten Stálinskej pomník naklání, dosahá
čepicí k Letenskej pláni…“ Dokonce i tzv. sprostonárodní lidovky byly
inovovány – na scénu vstupovala svazačka, která je hrdá (a spisovatel
Drda), oblíbený byl náš kosmonaut: „Když serem, tak serem, tak se Remek
narodil“, v lechtivé písni Ricom picom se objevuje verš:
„Nejlepší je plechová, tu má Olga Blechová“ a skladba Buffalo
Bill obsahovala příznačný refrén: „Komunista – hovno
chystá.“
Přejděme k písním trampským. Kulisy děje klasické odrhovačky Ruty
šuty Arizona Texas se posunuly pokrokovým směrem v předělávce
Ruty šuty Ukrajina Donbas. Černošský protestsong Chodím po
Broadwayi hladov sem a tam se u nás zpíval – nevím proč – jako:
„I am reading Rudý právo every day“. A na táborákový kánon
Červená se line záře si trampové notovali: „Jede VéBé, jede
VéBé, jede VéBé – kurvy!“
Parafráze country hitu Oranžový expres skupiny Greenhorns nás
vrací až do tragických časů 2. světové války, kdy se v Polsku
z oranžového expresu stává expres pruhovaný – naštěstí s dobrým
koncem: „Už z rodnýho Polska vidím jenom stoupat dým, pruhovanej expres
veze mě na Osvětim. Už z rodnýho Polska vyskákali fašisti, vyhnal je pes
Šaryk a s ním čtyři tankisti.“ Tato skladba má ještě ruskou variantu
pod názvem Fruktovyj pojezd: „Vot i z radnoj děrevni nevižu ja
dom ni chuj, moj fruktovyj pojezd jedět na Maskvu, zdravstvuj! Vot i z radnoj
děrevni nevižu ja ničevo, moj fruktovyj pojezd jedět na Mukačevo.“
Sovětská verze nevynechává ani pověstný dialog: „Kuda ty jeděš,
tavarišč? – Ně znaju. – Vot skaži: v Maskvu ili v Leningrad? –
Ně znaju, mě chvatit, kagda špady bjut, djuda djuda djuda…“
Ke 2. světové válce se vracely i další předělávky, jako např.
Schelingerova píseň René, já a Adolf – z těch se však často
dochoval jen samotný název.
Sajuz něrušímyj Zaměřme se nyní na písně
angažované a budovatelské, které se mnohdy ani parodovat nemusely. Stačilo
si prostě zazpívat: „Vesele, vesele, do továrny dělník jde“ – a hned
bylo veselo. Nebo se také zpívalo: „Až slavný proletariát, porazí
kapitalistický řád, nastanou překrásné chvíle, chvíle, jak napsal Marx
ve svém díle, díle.“ Některé písně se parodovat naopak prostě musely.
Třeba Internacionála: „Buď zdráv a vyhýbej se práci, buď
zdráv a nikdy nepracuj, při práci tělo sílu ztrácí, a proto práci
třikrát fuj!, fuj! fuj!“ Někteří žertéři byli budovatelskými
písněmi natolik fascinováni, že je ani neparodovali, ale prostě sami
vymýšleli nové. Jako v songu: „Prodal jsem Volvo, koupil jsem Vaz,
protože miluji Sovětský svaz, nenajdeš na něm jediný kaz.“
Když se řekne SSSR, hned se člověku vybaví sovětská hymna, v originále
Sajuz něrušímyj, kterýžto název byl parodován následovně:
„Sahám po papíru, přemýšlím o míru, jsem pán této země, seru,
nerušte mě…“ Parodistům se zalíbila i známá Dólina.
Vzhledem k choulostivému obsahu ocitujme jen první dvě sloky: „Jébali
Savěti pětiletyj plán, jébala partyja, jébal Brežněv sám. Siděli
malčiky v ruskom Tuzexe, sčitali děngy i ždali a sexe“, načež
přichází refrén: „Natašo, bolo to charašo, ta tvaja čurina byla kak
dolina maja…“
Téměř nevinnou písní se stala parafráze slavné Kaťuši čili
Razcvetaly jabloně i gruši: „Išla Nína, išla do kravína,
zachatělo sa jej malaka, chytla býka, chytla za pytlíka, davaj býku, davaj
malako…“ Snad nejznámějším lidovým hitem v jazyce Brežněva a
Kotěnočkina byla píseň ruských bouřliváků: „Ja děngy prapil v báre,
igráju na gytáre i vsje děvočky ja palubil. Kakája kultura, takaja natura,
kakaja natura, takoj narod – savětskyj!“ V recitativu se pak skandovalo
kupř. toto: „Taváryšči, privězli těleviděnije! – Urá! – Nu
v něm tolko adna kartína. – Ééé! – Nu na něj Vladimir Ilijič
Ljenin. – Urááá!“ Anebo: „Tavaryšči, privezli trpaslíky! –
Urá! – Nu oni balšoje! – Ééé! – No ani bolševiky! –
Urááá!“ Azbuce neušly ani písně legendární skupiny Beatles. Do
povědomí se dostala zvláště verze skladby Žlutá ponorka, tedy
Žoltyj parachod. Na McCartneyho tklivé „Yesterday, all my troubles
seemed so far away…“ si uvědomělí rockeři pro změnu broukali:
„Soudruzi, přijďte dneska večer na schůzi…“
V angažovanosti nezůstávala pozadu ani tuzemská pop music. Meky Žbirka by
se divil, jak se mu jeho love song Biely kvet proměnil v agitku:
„Biely dom, Reaganova vláda v ňom, studeny Biely dom, tam vyrábajú
něutron…“ Refrén písně Pavla Bobka Ó, Ruby se zase zpíval
takto: „Mám naději, že příští rok mě vezmou do strany, ó Ruby,
nechtěj mi partaj brát…“ Parodistům pochopitelně neušel ani božský
Karel. Potměšilý lid znehodnotil jeho úchvatnou kantilénu Ukážu ti
cestu rájem slovy: „Vypíchnu ti oko drátem, roztrhnu ti hubu hákem,
do smrti se budeš smát!“
Černý humor na druhou se projevil v předělávce písně Dáša
Nováková od Ivana Mládka, kde je zmiňována masová vražedkyně
s náklaďákem Olga Hepnarová. Cituji: „Dáša Nováková a Stáňa
Poláková řekly si, že půjdou dnes navštívit kamarádku Hepnarovou. Tak
tedy obě dívky, aniž měly pozvání, za chvíli už u Hepnarů vyzvání,
nikdo ale nepřichází otevřít, jela asi na výlet…“
Somrácká hymna Kabinetní ukázkou lidové poezie je
parodie hitu Lady in Black od skupiny Uriah Heep, jež u nás v 70. letech
zdomácněla pod názvem Somrácká hymna. Navzdory názvu nejde
o žádnou kontrakulturní ortodoxii, spíše o bizarní koláž dobového
městského folkloru. Existuje několik variant začátků, uveďme
s povolením c. k. cenzury tento: „My jsme starý somráci, vyserem se na
práci, ať za nás makaj Rusáci, my budem somrovat…“ Již v úvodu se do
tradičního lidového odporu k práci (viz třeba Ručičky, nebojte se)
provaluje vztek invazí porobeného národa, který svou nemohoucnost vybíjí
alespoň v přisprostlých písních. Ale to není jediná faseta skladby.
Z kubistické změti témat se vzápětí vynořuje morbidní motiv: „Na
přechodu pro chodce Tatra drtí důchodce, střeva tečou do kanálu, kanál
přetejká.“ Asi je to falešná stopa, ale když na začátku normalizace
zmiňovaná Olga Hepnarová úmyslně vjela náklaďákem do chodců na
refýži, všech osm jejích obětí bylo důchodového věku…
Další vývoj děje Somrácké hymny však naznačuje, že hnacím
motorem písně je spíše radost z rýmů a dětinská snaha šokovat než
reminiscence skutečnosti. O nízkém věku tvůrců svědčí mj. sloky „My
jsme chlapci z Júesej, podporujem Bundeswehr, Bundeswehr se vyplácí, budou
z nás vojáci“ či „Mlátili mě řetězem, abych šel do SSM a já jim na
to řek, že už jsem v CIA – hej!“ Úsměvně působí i socialistické
představy o drogové scéně: „Ta dáma v černém žiguli zas fetovala
čikuli a čikuli jí nestačí, proto skotačí. Já viděl Krista Ježíše,
jak nese pytel hašiše, já viděl Krista Ježíše, jak hašiš pašuje.“
Vzhledem ke stavu socialistického zásobování je však asi nejvíce
uvěřitelná poslední sloka: „Sparty nejsou k dostání, bude z toho
povstání a bude z toho třetí válka světová…“
Sundej hadry, sundej Naši procházku po luzích písňové
parodie zakončeme u rokenrolu a rockové hudby vůbec. Tak kupř. na nápěv
slavné skladby Johny B. Goode od Chucka Berryho se zpívalo „Jedu
takhle v bleděmodrým trabantu, cigaretu přilepenou na pantu…“ Na
Rock around the Clock od Haleyho zas rockový lid vyřvával tom, že
„sovětští mužíci vypustili družici, Lajku do ní nacpali a nažrat jí
nedali.“ Bill Haley je podepsán též pod hitem See you later,
Alligator, u nás tedy Spadla práce do kanálu s refrénem:
„Na shledanou, krokodýle, na shledanou, kajmane, já tě žeru Elvis Presley,
sejdeme se v Kanadě“, jak zní jedna z verzí.
Nezapomenutelná byla předělávka hard-rockové vypalovačky Iron Man
od skupiny Black Sabbath: „My jsme Black Sabbath, utíkáme z Ruska na
Západ. Je tam strašidlo, v ruce drží srp a kladivo. My jsme Sabati,
utíkáme z Ruska nahatí…“ Až na samý závěr se posluchač překvapivě
dozví, že nahatí Sabati „mají nový boty od Bati“.
Další rocková klasika již jen telegraficky: Koupil jsem gril / Blueberry
Hill / Fats Domino Je stvrdlej / Yesterday / Beatles Véna kouří klejky /
We´re not gonna také it / Twisted Sister Já mám boty z umělý hmoty /
I was made for loving you baby/ Kiss Sundej hadry, sundej / Sunday Bloody
Sunday/ U2 Houk na mě fotr / Smoke on the Water / Deep Purple Šukal babu lev /
Sugar baby love / The Rubettes Chceš pivo? Já taky! /Don´t worry be happy /
Bobby McFerrin Bílý džíny / Bilie Jean / Michael Jackson Hákuj, nemel /
Highway to Hell / AC/DC atd. atd.
Český lid byl, jak vidno, odjakživa zpěvavý a za socialismu i ideově
uvědomělý. Svědčí o tom mj. dnes znovuvzkříšený song skupiny ABBA
Honney, Honney. Zatímco v přeslazeném originále se tuctově pěje
o miláčkovi, socialističtí parodisté agitovali: „Hany, hany, vstup do
strany, ahá…“ A to ještě českou verzi doplňuje recitativ, který
původní hit „Abáčů“ ani neobsahuje. Zní takto: „Někdo mluví
o prdeli, někdo mluví o píči, jen já si čtu tvoje spisy, Vladimíre
Iljiči.“
I.
Kurz pro začínající básníky
Básníkem za půl hodiny Na internetu najdete rychlokurs lukostřelby, snowboardingu, němčiny, malby temperou, autoškoly, ale pro začínající básníky tam není nic. A přece je to tak jednoduché: skládat slovo za slovem, až je z toho Máj, Kytice nebo nějaký hiphopový nářez.
Napadlo vás někdy hovořit s mrtvým dědečkem? Míváte při pohledu do
krajiny pocity absolutna či marnosti? Zapsali jste si na okraj sešitu
z matiky myšlenku typu: „Dokažte mi, že klobouk není krupicová kaše“?
Jste dobří ve scrabble? Připadají vám rýmy jako láska – páska,
město – těsto či sýr – mír trapné a do minuty zrýmujete slovo
housle? Ano? Tak to nejspíš máte básnické střevo!
Vítejte ve světě outsiderů, bláznů a snílků, vítejte v říši poezie.
Nebyli jste tak šikovní, abyste mohli hrát fotbal, brnkat na kytaru, malovat
obrazy nebo psát romány. Ale přece v sobě cítíte touhu nějak zachytit
okamžiky svého bytí, které mizí jako voda v řece. A to je dobře. Poezie
a (minimálně) puberta k sobě patří, jsou jaksi součástí balíčku
dospívání, řekli bychom marketingštinou. Nepsat v pubertě básničky je
jako jet do Paříže a nevidět Sacré Coeur (tj. docela pěkný kostel, asi
páté lákadlo za Eiffelovkou a spol).
Oproti svým předkům máte výhodu, že jste z mladické nerozvážnosti
nevstoupili do KSČ, jako mnozí dnes ctění autoři, a nemusíte psát
budovatelské pindy, za něž byste se pak styděli. Začínáte s čistým
štítem. A pokud ještě váháte, vězte, že básníkem svého druhu je
i rockový či reklamní textař. Ronaldinho bývá nazýván básníkem
fotbalu a kuchař Jamie Oliver básníkem pánve. Novodobou poezií je třeba
scéna z Matrixu, kdy Trinity zpomaleně padá z věžáku a ladně při tom
střílí. Nebo to monst