HOME

Alexandra Berková: Knížka s červeným obalem (Pokračování II)

JEDEN Z PODVEČERŮ

Bude líp, jen se toho musíme dožít, šetři silami, bratříčku! (R. Kippling)

Já vím, že neexistuješ, Roberte, nech mě být. Ležím tu ztěžklá v peřinách a dívám se oknem na Manku. A Manka sedí na osice a dívá se na mne. Nebe je šedé. Říká se ocelově šedé. Možná, že ocel takhle opravdu vypadá. Nevím. Stejně jako nevím, jak vypadá „perfektní flanelový oblek“. Představuju si ho jako pyžamo. Ale tatínek měl kdysi flanelový oblek, mluvilo se o tom. Už se na to nepamatuju. Jak může být Manka stará? Díváme se na sebe už strašně dlouho; ona stejně svěží, já stejně nehybná. Kdysi jsem jí sypala. Když to pak nešlo, cupitala po římse sem a tam a dívala se jedním očkem a druhým očkem a já jí vysvětlovala, proč už to nejde. Potom se dlouho neukázala. Ale vrátila se, Manka, vrátila a červeným očkem se na mě dívá. Chtěla bych se napít; ale ne, doktor mi to zakázal. Tekutina je váš nepřítel číslo jedna, tak to řekl. Nepřítel číslo jedna. Jako by záleželo na pořadí. Nemám nepřátele. Nemám ani přátele. Kdysi jsem je měla, ale teď už mám konečně pokoj. Napila jsem se. Přátelé. Chodívaly sem návštěvy. Prohlížely si mě jako… jako hranatý vejce, řekla by ta holka, co mi nosí nákupy. Ta by se ti líbila, Roberte. Často jsem si představovala, jaks ji svedl a opustil. Zanechal bys ji plačící, tak jsem to vymyslela. Ty návštěvy byly protivné. Je mi protivné, jak si ti mladí připadají nesmrtelní. I ty návštěvy mi byly protivné, jak si mě prohlížely a chovaly se hlučně a bodře; jdou mi na nervy ty jejich problémy co sníst a co koupit, chodily mi sem řinčet svým zdravím a já je chválila, vy máte ale krásné šaty, říkala jsem, to je ale roztomilý chlapeček, váš muž je opravdu velmi schopný, a oni se vrtěli a nafukovali a natřásali si peříčka. Když mám zlost, tak dostanu žízeň. Ale není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem, říkávala maminka. Maminka byla krásná. Jednou jsme šly po nábřeží a za námi dva hejsci. Nepotřebují dámy doprovod? tak nějak to řekl ten vyšší; otočila jsem se a maminka mi stiskla ruku, až to zabolelo. Jak se napřímila, dotkla se těžkým drdolem hedvábného límečku. Maminka chodila v tmavých šatech, upnutých až ke krku, a vždycky s malinkým límečkem z přírodního hedvábí. Chtěla jsem být taky taková, vždycky tak vcelku, vysoká, štíhlá, s límečkem barvy slonové kosti a česat se přísně. Maminka byla krásná. Já taky nejsem ošklivá. Mám hladkou kůži, bez pupínků, ráda si po ní jezdím rukama; to mi dělá dobře, jezdit si po těle rukama. Dřív jsem se prohlížela v zrcadle. Stála jsem nahá v koupelně a třeba hodinu jsem se prohlížela. Musím říct, že mám na sobě některá hezká místa, třeba z profilu, ale teď jsem moc ztloustla, jak mi vzali tu nohu. Ale to shodím, určitě to shodím, až budu zdravá. Zatím jsem docela spokojená. Mám všechno po ruce a dívám se na Manku. Nebo se otočím ke zdi a dívám se na pavučinu. Jak mám náladu. Manka zas cupitá. Já nikdy moc ráda nechodila; když, tak pomalu, kolébavě. Jak se váha přesouvala z nohy na nohu, tak jsem se příjemně zhoupla. Vy chodíte, jako byste tančila valčík, řekl mi ten vyšší. Potkala jsem ho na cestě od lékárníkových, dávala jsem kondice jejich Kláře. Taková řehtačka pitomá, ta, co sem ke mně chodí, je úplně stejná, taky taková řehtačka pitomá, pořád někam utíká, pořád se něčemu řehtá a nakrucuje se, vždycky se tak prohne, hrábne si do vlasů a pitomě se zachichotá. Ta lékárníkovic to dělala taky, trochu pomaleji, ale to už je dávno. Dělaly to obě, matka i dcera. Hihňaly se a špitaly si a zase se hihňaly a dělaly rozdováděné holčičky a špitaly si pitomá tajemstvíčka. Šly mi na nervy. To moje maminka byla dáma. Až dostuduješ, říkala, odstěhujeme se do Prahy a budeme chodit na koncerty a do kaváren a na výstavy a do společnosti. Nedočkala se toho. Musela umřít v tomhle malém, pitomém městě, které jí nesahá ani po paty. A já tu žíznivým břichem trčím do vesmíru. Asi se ještě napiju. A vzala jsem si bonbón. Neměla bych, kvůli té své tloušťce, ale to se shodí. V jídle jsem byla vždycky trochu neukázněná, to je pravda, maminka se na mě často hněvala, že hltám. Nehltej tak! říkala mi. A když po obědě pila na zahradě kávu a tatínek spal, tak jsem se zamykala do spižírny a jedla jsem rukama a hltala a mlaskala. Ale při jídle, to já nemlaskám. Jednou to za mě schytala Manka, brunátná holka, ošklivá, s nohama jako štoudve. V noci si vodila kluka do altánku a druhý den se na sebe červenali. Přála jsem jí, že za mě dostala vynadáno, ale když musela pryč, bylo mi jí líto. Já nejsem zlá, Roberte, bůh ví, že ne, přimlouvala jsem se za ni, ale zpátky ji nevzali. Když odcházela, řekla mi strašně ošklivou věc. Brečela jsem tenkrát do polštáře a proklela ji, já je oba proklela, Roberte, tu holku i toho jejího špinavého kluka. Ty jsi jiný, tebe jsem si vymyslela bílého a čistého, ty nikomu nezávidíš, ty umíš francouzsky, protože jsi studoval v Paříži a ne u sklerotické madame Jeanne, tys neskončil klavír bayerovkou. Ta hrdlička mi šla nejdřív strašně na nervy, tak jsem jí začala říkat Manka. Ale teď ji mám docela ráda. Jednou jsem ji vzala do ruky, byla taková křehoučká, že člověk měl chuť trochu ji stisknout. Nechtěla bych jí ublížit, to ne, ale ono to bylo takové měkké, teplé, cítila jsem, jak se mi v dlani vrtí a jak jí buší srdíčko. Strašně rychle jí bušilo srdíčko. Představuju si, jak držím v ruce Manku a ona trhaně otáčí hlavičkou a pod prsty mi to dělá ťuk ťuk ťuk. Občas si to představuju. A občas se napiju. A občas slupnu nějaký ten bonbón. Člověk musí umět žít a radovat se z maličkostí všedního dne. To jsem někde četla. Vždycky jsem hodně četla, maminku to těšilo. Nerada jsem chodila ven, je lepší sedět u okna a číst a jíst bonbóny. Teď už nečtu, nebaví mě to. Taky už špatně vidím. Z té spousty knih si moc nepamatuju, byl to ztracený čas. Mohla jsem jen tak sedět a koukat se z okna na lidi. Lidi jsou primitivní, ale baví mě se na ně z okna koukat. Teď někdy telefonuju. Vytočím číslo a zeptám se třeba: kdy jede vlak do Berouna? Myslím, že je to docela vtipné, zeptat se, kdy jede vlak do Berouna. Když hned nezavěsí, tak si někdy popovídáme. Třeba se zeptám: kolik je hodin? oni mi to řeknou, já zavěsím a představuju si, kdo to byl. Ale dlouho si s nikým nepovídám, třeba by ke mně chtěli přijít a něco mi vzít. Já mám moc věcí. Mám všechno a jsem spokojená. Dřív mě napadalo, že bych se mohla vdát, na svůj věk nevypadám špatně. Ale takhle je mi líp. Proč se starat o cizího chlapa. Chlapi jsou odporní. Když mě vrátili z nemocnice, nesli mě sem nahoru dva. Měli chlupaté ruce, strašně páchli potem a kouřem a bůhvíčím, udělali z rukou stoličku a já si na ni musela sednout a chytit se jich kolem krku. Cítila jsem ty spojené ruce pod svým zadkem a funící hlavy kousek od svého obličeje. Ten vpravo měl mastné řídké vlasy a spoustu lupů, na to si přesně pamatuju. Bylo mi z toho nanic. Já jsem jiná, jsem prostě jiná, nemohla bych si něco takového vzít do postele. Vidíš, Roberte, jsem ti věrná. I tehdy jsem byla – myslím tenkrát, jak mě potkal ten vyšší. Měl napomádované vlasy a knírek, byl docela hezký, slečna dnes sama? řekl a já zrudla, ale byl už večer, tak to nebylo vidět. Sklonila jsem hlavu a přidala do kroku a on šel vedle mne a říkal takové věci, že mi strašně tlouklo srdce, cesta vedla kolem řeky, svítil měsíc, viděla jsem, jak se na vodě skládá a rozpadá, občas to někde zašplouchalo a bylo ticho, jenom moje srdce a jeho šepot, chtěla jsem být už doma pod peřinou, ale cesta byla dlouhá, nádherně dlouhá – potom mě chytil za ruku. Ještě dneska se stydím, jak jsem ji měla zpocenou, myslela jsem, že se vznesu, nebo že se rozpadnu na kousíčky, hučelo mi v hlavě, on něco říkal a já zírala do jeho očí, v nočním studeném světle vypadaly černě, tvář měl hladkou a bledou, horečně šeptal, určitě nějaké strašné necudnosti, pitomý hejsek, musel být nejmíň o pět let mladší, protože mně tenkrát bylo třicet, šeptal stále rychleji a já stála přibitá a sotva dýchala a nechala mu svou ruku jako leklého kapra. Potom mě pomalu přivinul k sobě a druhou sjel po mém boku, vlastně jsem byla už tehdy tlustá, ucukla jsem té sprosté ruce, něco zajíkla a dala se na útěk, nikdy jsem neuměla utíkat, viděla jsem, jak nemotorně běžím, snad jsem i zakopla, měla jsem zlost, strašnou zlost, že nemám pevné boky, že neumím utíkat, že jsem ho neudeřila do tváře a pitomě poslouchala nehoráznosti, na které by dokázala odpovědět poslední maminčina služka, co si před tancovačkou mazala pusu papírkem od cikorky… Když jsem se zastavila, nestál daleko, ale otočil se a šel pryč. Chtěla jsem zakřičet sviňáku! ale hvízdalo mi v krku, a tak jsem zvedla kámen a hodila ho za ním. Dopadl směšně asi dva metry přede mne a chvilku se kutálel. Příliš pozdě jsem uvolnila prsty. Vlastně jsem ti tehdy byla nevěrná, Roberte, tehdy a od té doby pořád, kdykoliv jsem pod peřinou, stočená kolem svého panenství, a přivolávám si tu horkou chvilku, kdy mi mužská ruka sjíždí kolem pasu dolů, kolem pasu dolů, vracím ten pohyb, protože ho neumím dokončit.

TEDY O LÁSCE

Střelený pláče jelínek a živý, ten si výská; ten líže med, ten pelyněk a někdo kudlu píská (W. Shakespeare)

Bylo to na trávě u vody. Spousta lidí se pekla na slunci a já koukala na stéblo, jak se líně kymácí, a potom na mouchu, jak cikcak oblítla papír, dosedla na něj a myla si nohy. Pak opsala ve vzduchu čtverec a vlítla mi do oka. Jauvejs, moucha, povídám. A on se ke mně sklonil a řekl ukaž?

tak dělám, že nic a že si čtu v knize. A on, zednický učeň Vitera František, šel na svých kloubnatých nohách k Berounce a skočil do ní placáka. Maminko… prosím tě… budeš tak hodná… mně se zdá o slonech, povídá dcera a stojí ve dveřích, malá a vrabčí ve velkém pyžamu, co Ježíšek nadělil tradičně větší –

Jdi hajat, mišpulko, já za tebou přijdu, povídám, ale ona tam stojí dál, mezi dveřmi a mně se chce kouřit a psát tak koukám do stroje a potom zas na ni otevřeným oknem sem zalehl dvojí smích – tolik krásných mužů se probíhá městem a já jsem tu sama – a jak se lituju, v břiše mi vybuchla zlost: tak pudeš nebo ne? to ani v noci nesmím mít klid? jdi spát, povídám, prosím tě, jdi spát! jestli pro mě chceš něco udělat, tak jdi spát! Maminko… prosím tě… budeš tak hodná… já potřebuju povídat o Lukášovi, řekla a polkla a brada jí začala krabatět. Zamáčkla jsem cigaretu a šla. Ty seš moc hodná, maminko, ty seš moje služba, řekla a vzala mě za ruku a tou svojí měkkou a teplou tlapkou mě vedla ke svojí posteli – kousek dál s rukama rozhozenýma odfukoval dvouletý muž – lehla si a přitiskla se až těsně ke zdi: pojď ke mně, maminko, tady máš místo, řekla a já si lehla k ní a cítila jsem, jak se mi ulevilo ve starých štrauskách, které zapínám už jenom vleže, cítila jsem její malou ruku neohrabaně kolem svých ramenou, cítila jsem, jak těžknu na peřině, jak se propadám do spánku a jak mi dětské prsty zvedají víčko a hlásek povídá: maminko, neusni, ještě o tom Lukášovi…

PENTAMERON

Více než kdy před tím v dějinách stojí dnes lidstvo na křižovatce. Jedna cesta vede k zoufalství a naprosté beznaději. Druhá k úplnému vyhynutí. Doufejme, že budeme dost moudří a vybereme si správně. (W. Allen)

Cítím se lépe. Sladím umělými sladidly, platím umělými platidly a je mi lépe. Den ze dne je mi lépe a lépe. Jen dobře mi pořád není. (Včera byl zadržen třiatřicetiletý N. N. při nelegálním pokusu o přechod státních hranic. Zadržený byl již v minulosti několikrát trestán za pokus o nelegální přechod státních hranic. Nepřátelské armády mají nejen píky, ale i bodáky. Tmavé dítě s nafouklým bříškem a očima plnýma much.) Zavřete to, řekla jsem. (Policie do demonstrantů. Demonstranti do policie.) Tak já to zavřu, ne? řekl krásnej Uchytil, co před náma tají svoji holku. (Sedící demonstranti jsou nakládáni do autobusů. Kluk leží na zemi a rukama si chrání hlavu. Policista do něj kope bagančatem. Krev na dlažbě.) Tý vole, řekl Píďa. Fakt, zavřete to, povídá Huptych. (Vojáci se brodí rákosím. Vojáci nad mrtvými. Mrtví: poskládaní na zemi jako zajíci po honu.) Já na to taky nechci koukat, řekla Míša nymfomanka. (Saka. Kravaty. Mramor. Záplava sak. Potlesk. Blesky a mikrofony. Továrna. Jiná továrna. Ještě továrna.) Náhodou, na Kubánce mi nešahejte, řekl Píďa.

Příběh první Tady teď dělá spousta Kubánců, viď, povídá Píďa. Prej byli všichni v Maroku, řekl krásnej Uchytil, co před náma tají svou holku. A jak tak jde ten průvod, myslim jako prvomájovej – znáš to, ne? povídá Píďa. Pod mostem Mirabeau se Seina líně valí, povídá Huptych. No – a z tlampačů nad tím dechovka. A pak přišli ty Kubánci: tý vole: bílý košile, samba, Kuba si, jenky no – voni přeřvali i ty tlampače. Voni hrozně rádi demonstrujou, řekla Míša nymfomanka. A pak přešli – a zase normálka – jaks to řikala? Pod mostem Mirabeau se Seina líně valí, povídá Huptych. No – a jedna ženská z tribuny, jak byla rozparáděná, do toho ticha zařvala: až žijí doudlebáci!!!

(Za takzvanou hladovou stávkou stojí zájmy cizích mocností. V zemi je takzvaný hlad. Obě delegace pak položily věnce na hrob neznámého vojína. Dokonalá organizace přináší výsledky. Grilované kuře lze s úspěchem rozemlít do karbanátků. Vedení podniku se usneslo, že musí dojít k závěru. Mladým učnicím se nový internát líbí.) Na těchhle sedmnáctkách je nádherný, jak voni maji nový, svěží, nevošahaný vobčanky, povídá Huptych. S takovou holkou je radost se nechat legitimovat, povídá Píďa. Já měl kamaráda, povídá krásnej Uchytil, co před náma tají svoji holku, to byl ďábel.

Příběh druhý On si třeba stoupnul do fronty v drogérii a přes hlavy těch stařenek zařval k pokladně: máte prosim vás ty prezervatývy s kachničkama?! – A jednou štípal dříví a kolem něj lítaly vosy. Že měl ruce plný, tak jim jenom nadával, ale pak mu jedna sedla na rameno – a on, jak ji chtěl hlavou shodit, tak si ji vmáčknul do ucha. To ho naštvalo, tak tu druhou, co si mu sedla na stehno, vší silou praštil. Jenomže zapomněl, že má v ruce sekyru. Následkem čehož dostal velorex.

Když slyšim, jak se řehtáš, tak tě nechci vidět nasranou, řekl mi Huptych. (Mladík v bundě US Army nám pomalu, zřetelně říká, co si máme myslet o situaci ve světě. Druhý to může jen potvrdit, protože. První zdůrazňuje: netoliko, avšak! Vezměme v úvahu a připočtěme k tomu. Proto, a proto, tedy, tudíž, a tak: směšné. Lživé a rádoby. Podívejme se na kreslené schéma. Děkuji za pozornost.) Já jednou znala kluka, řekla jsem

Příběh třetí Tomáš se jmenoval. A ten Tomáš jednou s kamarádem močil před hospodou, a jak tam tak stáli a dívali se do krajiny, tak se vsadili, kdo má hysteričtější holku. A najednou z tý hospody vyběhla Tomášova Jája, vrazila mu z každý strany facku a zase zaběhla. A tak Tomáš vyhrál stovku.

Se ženskejma je to těžký, řekl Huptych. Jenomže bez nich je to votrava, řekl krásnej Uchytil, co před náma tají svoji holku. Bez nich je to nemožný! řekla Míša nymfomanka. Víš, co říká Pepík Souchop? že se ženskejma se nemá spát, protože se jim to líbí, řekl Píďa. (Svěží, vlídná, usměvavá. Sametovým kontraaltem nás srdečně zve: vrcholky bříz. Dívčí chorál. Březový háj se s námi točí. Muž jede na koni. Žena sedí u okna. Má bílou režnou halenu, v ní dva těžké prsy. Mlčí. Obcházíme ji a prohlížíme ze všech stran. Zaklání hlavu: díváme se jí do nosu. A: zaoknynelítos­tnývítrrvelis­tízestromůjež­sejenneradypod­dávajíprávěnas­tupujícímupod­zimuajeholistí­anelítostnému­větrukterýrve­listízestromů. Muž jede na koni. Žena se dívá z okna: dlaní si přejela čelo. Muž rozhodil rukama a spadl z koně. Žena se dívá z okna na nelítostný vítr, který atakdále. Čísi kloubnatá ruka ji ztěžka, jako kravku, popleskává po temeni. Muž leží v navátém listí, nad ním se pase kůň. Titulky.) Už jsem vám říkal o tý fiatce? O tom kabrioletu? Jak ten frantík, že s tim mermomocí zaparkuje vedle náklaďáku? A jak najednou kouká, že sedí po ramena zasypanej v uhlí? řekl Píďa. Už jo, řekli jsme. Tak nic, řekl. Já měl jednou noční, povídá Huptych,

Příběh čtvrtý a přišel ke mně pacient, bílej jak křída, a celej se třás. Povídám: co je? a on řiká: pane ošetřovateli, já se strašně bojim, že bude třetí světová válka…! Co jsem s nim měl dělat, viď – tak jsem ho přikurtoval…

Co s tím budem dělat? Celou tu dobu?

(Šest stříbrných dívek na nohách o něco delších, podpatcích o něco vyšších, v kalhotách o něco užších a kloboucích o něco širších, než je nad míru, vyběhlo na stříbrné stupně, na nichž se točí obrovské koule ze zrcadlových plošek, které pableskují na těla stříbrných dívek, která srší do soustavy zrcadel, která jiskří ze všech sil –

Povídalas, že už nekouříš, řekl Píďa. Víš, jak dlouho budeme mrtví? řekla jsem.

(Stín suché větve. Plápolající svíce. Muž se dívá jinam – teď si nás všiml: bolestně se usmál a přečetl z desek, že miluje lidi. Cítí se jedním z nich, opravdu: je jako obyčejný člověk. Jako každý z nás. Hrozně by chtěl být dělníkem u pásu. Anebo horníkem: fáral by s chlapama a byl by celý od mouru. Miluje život. Je hrozně rád naživu. Věří, že člověk zvládne vesmír těmahle rukama.)

Co jestli ho nevezmou do krytu, až půjdem od válu – tedy lidstvo – co si pak asi ty štěnice, švábi a štíři počnou s našima knihovnama…? Myslím, že jsme první na světě v počtu básníků na hlavu, řekla jsem. Tohle je normální plavčík, povídá Píďa – a všichni jsme se chvíli řehtali. (tehdy jsme totiž řekli: my chceme časopis! a oni: na co časopis, když neumíte psát? a my: takže nesmíme do bazénu, dokud se nenaučíme plavat? a oni: to my se učili plavat v rybnících a tůních! a my: jenomže tam je dneska koupání zakázáno! a tak pořád dokola, tři a půl hodiny.) Já jednou potkala známýho, povídá Míša nymfomanka

Příběh pátý po děsně dlouhý době. Já o něm jenom slyšela, že se má dobře. Proklatě setsakramentsky až moc dobře že se má. A jak ho vidim, tak se k němu hrnu a volám: ahoj! On nejdřív, že nic, pak mu to asi bylo samotnýmu blbý, tak povídá taky: ahoj. A já povídám: jak se máš? A on na to: ále, to víš… A já řekla: no – já vim… A on se na mě zblízka podíval a zasyčel: neser neser! – a šel pryč.

Dokud nás nějaká větší suma nerozdělí! volá Píďa. Na nás je krásný, že jsme jedni z nejstarších mladých začínajících autorů ve střední Evropě, řekla jsem –

Ať žije bazén pro mladou literaturu! volám, abychom se ještě zasmáli. Nojo, Louny… řekl Píďa. Tam byla ještě Zuzana, řekl Huptych. Hm, řekla jsem. Co k tomu taky říct.

(in memoriam Zuzany Trojanové)

VESELKA

Podivné záminky našich cest jsou tanečními kroky samotného Boha. (K. Vonnegut jr.)

Babi, řekl chlapec, já až umřu, tak se pokusím otevřít oči. – A ty? – Já ne, řekla stařenka a četla dál: „befeleme peseveze.“ A babi, řekl chlapec, já až umřu, tak si vezmu s sebou lopatku a vyhrabu se a budu zpívat ošklivou písničku – a ty? Já taky, řekla stařenka a četla dál: „– s každým, kdo by se pokusil zvrátit zpět kolo dějin.“ Babi, já jsem osmej statečnej, řekl chlapec ospale.

Koukněte, jak mám podebranej prst! Vánoce? Ty letos nebudou, dyť byly vloni! Mám novýho kardiaka! Chtělo by to trošku přisolit! Už mi prasknul ten podebranej prst!

To přepracování Kafkova Zámku byl dobrý start, navázal strýc Aptajk. Anebo třeba Zdenda Šmíd: dotáh to až na strážce bezpečnostního pásu, řekl strýc Zdenda Šmíd. Ta voda byla tenkrát tak studená, souhlasí strýc Pido, že se mi zkrátily vlasy a zuby mi zalezly zpátky do dásní – a on se mi začal zmenšovat – až byl jako buřtík – jako vajíčko – jako hrášek a – zmizel úplně – a od tý doby jsem ženská, uzavřel rozpačitě. Muži se rozhovořili: MÁME MASO? MÁME LÁNY POLÍ. JÍME SENO. MY SE MÁME. –

Teda podle mýho názoru teda po dramaturgický stránce zařazení takovýhodle koncertu to teda fakt nevim – Tak jsem ty spodky střelil se ztrátou tří kaček. Neojede-li mu Julii, ojedu mu ji já. Ženy živě souhlasily. Stařenka v kuchyni neměla už komu překážet, a tak šla do koupelny. Na vaně tam smutně seděla bloudivá mužolapka, kterou nikdo nepozval. Stařenka vlezla pod vanu – růžová lebčička jí přitom prosvítala mezi bílými řídkými vlásky – vyndala láhev slivovice a přisedla k ní: ty, řekla tiše a podala jí láhev – ty – děvenko – – je to – – s těma jinejma – – jiný? Je, řekla bloudivá smutně a odešla ven – – –

Svatební dary byly pak tyto: čajovar a lihovar od tety Bedřiše, pivovar a vínovar od tety Oldřiše, nahajka a dušehřejka od strýce Wernische – a ještě duchna-ocelový plát a duchna-tlustá maminka a velký obraz moře a kuchyňských nožů, co hrdlo ráčí, a ještě mnoho jiných divných věcí bylo tam poskládáno a matička nevěstina to všechno řadila a třídila a počítala a rovnala a činila úplný soupis všech věcí svému srdci ku potěše a byla šťastna. V jídelně byla zatím hostina v plném proudu: novomanželé se poprali o řízek, jak káže zvyk, a hned nošen je koňak v hlubokých talířích a chlemtáči na mísách, zlatoví, křupaví a voňaví a mnoho jiných příjemných plnidel, vycpávek a ředidel a slivovice i fuseklice dost a dost –

a starý Hordubal vypráví krásné tetě z Prahy, jaké to bylo, když tenkrát osvobozoval Plzeň – a nevěsta šeptá ženichovi: namátková kontrola: miluješ mě? a ženich šeptá nevěstě: miluju tě jako osel. Miluju tě jako dům. Miluju tě jako když střelí –

apačuka-fundemuka! fundekávy-kávyčuka! ap-čuk-funde-muk funde-kávy-kávy-čuk!

a pak se rozlehl domem řev tety Blaženy, že přistihla svého muže, jak s mužolapkou tancuje – a hned je rámus a ryk a spílání, že se vetřela do společnosti, kam ji nikdo nepozval –

to máš tak, povídám jí: tady to zamačkneš – a támhle to vyleze – hlavně že už máme to mládí za sebou

spláchlo a vynáší z domu tety a strýce a svatební dary – valí se ven – a nese mne s sebou – dívám se vzhůru – na lípu, kterou včely odnášejí – v kořenech sedí bloudivá – vlasy jí vlají – a její temná píseň nese se nad námi – aj, hledám junáka, jenž by mé zvíře utišil – trápí mě, trápí, že ani seděti nemohu – puká mé srdce a teskní má játra – a pláče má klikva, že je sama na světě – vyje všech devět bran mého těla – – –

FUNUS

Na hřbitovech leží plno lidí, bez nichž svět nemohl být! (H. Böll)

Ale pohřeb to byl, jaký už dlouho nepamatovali! Z ampliónů na náměstí zněl od samého rána vdovin pláč, za vraty domu smutku se řadily alegorické vozy a za nimi postával houf zvědavců. Netrvalo dlouho a objevila se vdova: v kabátě naruby a knoflíky dozadu na důkaz nesouhlasu se smrtí nebožtíkovou, důstojně prošla a postavila se v čelo průvodu. Zazněla hudba: průvod se hnul. Vpředu, hned za vdovou, kráčeli nejvyšší představitelé obce: nejkrásnější, nejmoudřejší, nejvybraněji živení a nejlépe truchlící – za nimi pak vyšší představitelé: vybranější, lepší, moudřeji živení a krásněji truchlící – a nakonec představitelé vysocí: krásní, vybraní, dobře živení a moudře truchlící –

šatnáři, zednáři, žháři a rakváři, sponzoři i cenzoři, nositelé Nobelových cen, poslanci, psanci, branci a bratranci, bývalí mocnáři, budoucí hadráři a strejci Příhodové –

Prastará prateta v domě smutku zatím vyprovodila posledního hosta a zavřela dveře. Čeká ji ještě dost práce: umýt a uklidit nádobí, nábytek a tělo nebožtíkovo: šaty i rakev se musí ještě dnes v pořádku vrátit půjčovně. Prastará prateta si uvázala zástěru, začala mrtvého pomalu svlékat a zpívá mu k tomu svou prastarou píseň: „narodil ses do úzkosti za plentou a umřel jsi do úzkosti za plentou, chlapče zlatý, žes neřekl, byla bych tě přišla aspoň podržet za ruku – co já tu teď sama, prastará prateta, s kůží jako škraloup… všechny svý už jsem zahrabala, pět smutků přitom rozedrala, pohřbila jsem mámu, tátu, ségru, bráchu, všechny tety, všechny strejce, synovce i neteře – co já tu teď sama, prastará prateta, s kůží jako škraloup…“ Tu k ní přišel cizí člověk, smekl žlutou helmu a povídá: to je takovej blbec na hlavu, řekli mi, abych to nosil, tak to nosim. Já ho znal. Vona na něj furt myslí. To už je let. Tak tak, řekla prateta. Já to vidim jako dneska: to ticho tenkrát. A jak von vstal a řekl: já. Tomu vy nemůžete rozumět. Inu – – – řekla prateta. To ženská nikdy nepochopí, řekl muž.

Pod okny zatím jedou alegorické vozy, živé to obrazy slavných chvil v životě lidském: na prvním žena zdvíhá do výše sádrové nemluvně, označuje je číslem a odnáší za plentu, aby se po chvíli vrátila, pozdvihla do výše sádrové nemluvně, označila je číslem a odnesla za plentu, a tak pořád znovu – a všude kolem znázorněny jsou první věci člověka: první ee do nočníčku – první třída – první poluce – první manželství; první polibek, facka, zoubek a úsměv – vše v sádře a pestrých barvách vyvedeno – uprostřed vozu pak vzpřímený mladý stromek v barvě modré, co kolmý start člověkův v barvě naděje –

Prateta zatím pečlivě okartáčovala a složila šaty zemřelého a uložila je do rakve. Pak zabalila tělo do starého ubrusu a přehodila si je přes rameno. Máš ty ale ten svůj obal těžký, chlapče, příště nesmíš tak jíst, řekla a vyšla z domu. Musela oklikou, postranními chodníčky, aby nerušila slavnost.

Stařenka s rancem šla pomalu dál. Muž v helmě se k ní po chvíli přidal a šel vedle ní. Tak, tak, řekla prateta, tak to vidíte. Kdekdo už to má za sebou, jenom já pořád nic. Prostě se vždycky ráno zas probudim. Já ho měl taky moc rád, pitomce, řekl muž. Vona si myslí, že ne, ale jo, měl. Tuhle mi říkali, že prej mě viděli ve městě v konzumu. Jářku, to už by mohlo bejt ono; nebožka máma se před smrtí taky začala dělit, řekla prateta. Dějou se věci, řekl muž. Obloha se zvolna zatáhla šedočernými mraky, ale nad obzorem ještě žhne nízké podvečerní slunce. Na východní straně to dělá divy: proti temně fialovému pozadí mraku žlutě svítí oschlá loňská tráva a na ní se bělají narůžovělé koruny holých břízek. Skládka na protější straně plane barevnými obaly a úlomky střepů a plechovek. Bude bouřka, řekla prateta, složila ranec a sedla si na něj. Ze země teď jdou zlý věci, poďte na měkký, řekla a udělala muži místo. Vyndala láhev: nic mi nejni, akorát bejvám utahaná. Kolikrát si ráno musim dát panáka.

Bledá dívka v domě s chrliči se dívala z okna, dokud slavnostní průvod nezmizí za rohem, a pak na střechu protějšího domu: na inkoustově modrém nebi rudooranžově zářil cihlový komín. Omítka domu svítila žlutě a okenní skla měla kovově tvrdý, zrcadlový lesk. Bude bouřka. Dívka se vrátila nad skripta vědeckého katechismu: „Všechno je relativní. Všechno je tedy věcí vztahu. Jediný platný vztah je láska. Platí, že Bůh je láska.“ Dívka si dala pěsti na uši, zadívala se na protější osvětlenou střechu a začala odříkávat: „Láska jest síla odstředivá, uvolňující, tvořící; plodí dobro. Nepřítomnost lásky jest úzkost. Úzkost jest síla dostředivá, stahující, zmrtvující, egocentrická; plodí zlo.“ Kvůli tomuhle nemůže na slavnost. „Bez Boha čili beze vztahu čili bez lásky se propadáme v existenciální inferno.“ Protože jde zítra na zkoušku. „Vdech – výdech; čas shromažďování kamení a čas rozmetání kamení: vlnění je základní pohyb vesmíru.“ Jenže jí se chce na slavnost. „Čili E=mc2.“ Musí tam jít.

Prateta s mužem dopili a vstali. Šedivá duchna mračen nad nimi se roztrhla a na obzoru dopadla v cárech na zem. Nad Bytinama prší, řekla prateta a vzala ranec na ramena. Muž šel vedle ní. S tím životem to máte kolikrát složitý, řekl, jenže, tohle vy nemůžete nikdy pochopit. Ženská to tak nechápe jako chlap. Ženská má všechno jednoduchý. Jako třeba tenkrát: jak von vstal a řek do toho ticha: já. Tomu vy nemůžete rozumět. Vona tomu taky nerozumí. Prateta se narovnala v zádech a podívala se nad sebe: na modré obloze se jakoby nic převalovali bělostní beránci. Prateta vdechla: mmmm-cítíte? Je jaro. Když to dobře dopadne, bude i léto. Muž řekl: jako třeba s tou smrtí. Vy se nebojíte. Já jo. Já už odjakživa. Ne že bych byl srab nebo tak – to ne – to teda – – – jestli si třeba myslíte, že JÁ bych – – – Kdepak, nemyslím, řekla prateta. No tak! řekl muž. Já ne že bych se bál – ale bojim se, jestli mi rozumíte, co tim chci říct. Rozumím, řekla prateta. Protože: umřem – a co potom, he? To nikdo neví. Jenomže to ženskou nezajímá, takovýhle votázky, ženský je to jedno. Vy už ste holt takový. Takový jednoduchý. Vo někoho se starat a tak. Inu – – – řekla prateta a přehodila si ranec na druhé rameno. Jenomže chlap – chlap, chápete? – ten je na světě z úplně jinýho důvodu! CHLAP, to je – – – ten by měl – – – ten musí – – – rozumíte mi, co tim chci říct? Ano, ano, řekla prateta. Něco DOKÁZAT! – – – – UDĚLAT!!! – – – – prostě – – nějakou STOPU – – DÍRU! – – aby po něm zbyla – – něco VELIKÝHO!!! – – jestli mi rozumíte, co tim chci říct… Rozumím, řekla prateta. Tohleto ženská stejně nikdy nepochopí… prostě něco – NĚCO!!!

A přitom člověk může umřít každou chvíli! každou! Každou chvíli mi může něco spadnout na hlavu! Proto nosim tenhle blbec. Řekli mi, abych to nosil, tak to nosim. Ráda bych vám nějak pomohla, člověče, ale nevím jak, řekla prateta, složila ranec na zem, odvalila na kraj skládky a strčila dolů. Tak, tak, chlapče, řekla, víc pro tebe udělat nemůžu, než že po tobě ten tvůj obal uklidím. Vítr to zanese zemí a budou tu břízky, řekla a přihrnula dolů rozbité sklenice, konzervy a suť. Tak to vidiš, Franto, zašeptal muž, furt si kecal – a teď seš v pytli a já sem eště tady.

Na hřbitově byla už oslava v plném proudu: předsedkyně Svazu opuštěných žen přivítala novou členku, zazpíval sbor děvčat z Mariánské družiny a jako hlavní řečník vystoupil úhlavní nepřítel nebožtíkův; on vysoko ocenil vysoké ocenění, jehož se mu dostalo za práci Koloběh času v přírodě, a vyzdvihl hloubku svého žalu; závěrem velmi hezky zavzpomínal na chvíle, jichž nikdy nebylo, a ohlásil vyvrcholení celé slavnosti: Veliký Tanec Vdovy. Shromáždění ztichlo: vdova pomalu předstoupila a obešla kruh – prostor, v němž bude svůj příběh vyprávět – pak zavřela oči a pozvedla ruce – – zvolna je stydlivě spouští – ano: je malé děvčátko, docela naivní: bere cípky své sukničky a běží drobnými krůčky orosenou loukou – voní ke květinám – je jemná a křehká a celá, celičká ach, tak šťastna!

„Výjevem dívčina podlehnutí končí se giocoso innocente (hravě, nevinně), a po kratičké pauze navazuje část druhá, jejíž dvě poloviny – allegro appassionato (živě, vášnivě) a andante affannato (zvolna znepokojeně) – přesvědčivě ilustrují hluboký vnitřní život nepochopené ženy a její samotu po boku sobeckého muže, který, vida jen a jenom svou práci, nechápe hluboký vnitřní život své nepochopené ženy. Závěrečné allegro sdegnoso (rychle, vzdorně) vrcholí ve strhujícím prestu furiosu (rychle, zuřivě) nad smrtí manželovou.“ Komentátor si polohlasně odkašlal, upravil si kravatu a oddal se požitku.

Prateta s mužem šli zatím pomalu zpátky. Muž říkal: ve druhý obecný nás učili, že čas je kvalita hmoty. Což tedy vlastně znamená, že jak nás ta hmota opouští, tak v ní ztrácíme i ten svuj čas. Nemáte páru, co života nám takhle uteče! Jenom ve vlasech, třeba! Já například mám skovaný všechny zuby. Měl sem i nehty, ale vona mi to vyhodila. Ale mám eště svuj dětskej talíř s plechovym hrnečkem – a ešus z vojny – a taky sádru, jak sem si tenkrát zlomil ten prst – taky se nechávám kvartálně fotit – abych to měl zmapovaný – ale víte, že to – nějak jakoby – furt neni vono?

Nevím, řekla prateta, myslím, že voda se má nechat téci… Vdova zakončila svůj tanec překrásným záchvatem: potlesk. Byl to přesvědčivý výkon. Zářící vdova přijímá kondolence.

Jen pojďte dále, přistupte blíže! Budoucnost už byla, tak všechnu čest stranou a pojďte si pro štěstí! Máme tu ve spreji pot číslo pět, holografického Mikuláše, samoleštící holinky, samoškrtící šle, tlačenku v prášku a dokonalou napodobeninu ohně, od pravého k nerozeznání! Jen pojďte dále, přistupte blíže! Bledá dívka se zatím dívala na opalizující mýdla, světélkující krémy a neviditelná líčidla, na vodičku, po níž jsou vlasy jako vyrudlé sluncem; na mastičku, po níž je pleť jako opálená sluncem, koupila si sprej s vůní celerové natě a říkala si: co já tu dělám? proč tady jsem? co tady chci? – a když se ohlédla, stál za ní ten chlapec – tamten, co ho vídá – a řekl: tady jsem. Volala jsi mě? To tys mě volal, řekla dívka. Pojď se mnou, řekl chlapec a podal jí ruku –

Zhebni, Tlamiči, zhebni! zhebni, Tlamiči, zhebni! bij ho! tluč ho! mlať ho! žer ho! škrť ho! zmař ho! znič ho! zab ho! Zhebni, Tlamiči, zhebni! zhebni, Tlamiči, zhebni!

Když se unavená vdova vrátila domů, našla přede dveřmi pratetu sedět na rakvi. Copak, babi, řekla. A prateta se usmála divně a povídá: doma už jsem ti uklidila, ale klíč nemám, já ho asi omylem spolkla, popleta – taky cítíš ten vítr?

A prateta na polní cestě řekla muži, kampak to klesáte, člověče?

a po dalším usnul a ráno do něj už nic nebylo…

A dívka s chlapcem spolu šli někam pryč – a tam se objímali, hladili, tiskli k sobě, ochutnávali a shledávali lahodnými –

POHÁDKA O ŠŤASTNÉM KONCI

Maugham se zasměje. Pak mi dává nejcennější radu, jakou může mladý autor dostat: „Na konci tázací věty dávejte vždy otazník. Nevěřil byste, jak je to účinné.“ (W. Allen)

Byla jednou jedna Holčička, a ta žila v malé chaloupce se svou babičkou. Jedly, spaly, hovadům poklízely a dobře by se byly měly, nebýt té jedné věci: Holčička byla posedlá představou, že musí něco sdělit lidstvu; toužila napsat knihu s červeným obalem. A tak psala a psala a psala; psala příběhy o chudých, ale hodných slečnách, co přeberou ženicha slečnám zlým a bohatým, psala o moudrých stařenkách s bílou loktuškou na hlavě (když si byla zjistila, že se loktuška neváže v pase), psala o statečných chlapech s mozolnatýma dlaněma, co pijou kafe z otlučených hrnků bez ucha a dlouze a temně mlčí – psala o všem, o čem četla. Vyprdni se na to, říkávala jí babička, když vidlemi přehazovala stohy papírů v její komůrce, ale Holčička psala a psala, a když toho měla plnou nůši, nasedla na moped a pílila do Města. Ve Městě byla Redakce a v ní přebýval Redaktor. Hrábl do papírů, nad některými se zastavil, posunul brýle, zavrtěl hlavou a listoval dál. Pak řekl Hm a vrátil nůši Holčičce. Chtěla bych vydat knížku s červeným obalem, řekla mu Holčička. Hm, řekl Redaktor, jak jenom bych vám to – – – já to řeknu rovnou: tak takhle ne. Je to moc – – – neživé, moc schematické. Schází tomu ššťáva, není v tom cítit tenhleten – – – tep současnosti, žživot, chápete? žžživot! řekl a přimhouřil oči a zaťal pěst. Aha, řekla si Holčička a jela domů a psala dál. Psala o tom, jak se jí pan učitel zeptal, čím se jednou chce živit, a ona řekla, že psaním knížek, a on se hlasitě rozchechtal; o tom, jak na podzim češe švestky, jak se jí líbí sousedovic Franta a ona jemu ne; jak chodí v létě na sena a ráno pro mlíko, jak vyšla školu a nastoupila v místní továrně na sádrové trpaslíky, jak dlouho plakala, když viděla Frantu s Boučkovic Alenou, jak dostala přidáno a postoupila do oddělení, kde se trpaslíci melou zpátky na sádru, jak se zamilovala do vedoucího samoobsluhy. Už s tim di do hajzlu, radívala jí babička, ale Holčička psala a psala a zase pílila do Města. Víte, řekl jí Redaktor, je to moc – – – všední, příliš – – – soukromé, moc – – – do sebe zahleděné, je to fádní, ano, fádní. Nemá to pointu, schází tomu – – – drrrama! chápete? žžživotní drrrama! řekl a zase zaťal pěst. A Holčička zas jela domů a zase psala, ale když napsala, jak Boučkovic Alena začala chodit s vedoucím samoobsluhy a ona s Frantou, nebylo to drama. Připsala tedy, že Frantu odmítla a on se zastřelil – a bylo to schéma. A tak to šlo pořád dokola. A lidé jí říkali, tak co? co dělá knížka s červeným obalem? A Holčička krčila rameny. Mezitím se zúčastnila několika literárních besed o obsahu a formě, v místním listě jí otiskli kurzívu o výrobě sádrových trpaslíků, založila literární kroužek Gramota a lidé jí začali říkat paní spisovatelko. Jenže jí táhlo na padesátku a knížka s červeným obalem stále nebyla napsána. Píšeš kraviny a práce stóji, říkávala jí babička, když kolem ní poklízela komůrku. A navečer, když ve všech chaloupkách modře blikala televize a babička seděla na zápraží s dýmkou, Holčička ve své komůrce hořce plakala: ach, já nešťastná, říkala si, jak já To jenom sdělím lidstvu, když se mi zaboha nic dramatického nepřihodí! a modlila se ke svatému Antoníčkovi: dej, ať se stane něco, o čem bych mohla napsat knížku s červeným obalem! A stalo se. Kohout Mohykán uletěl na hrušku, babička vylezla za ním, šťouchla do něj vařečkou a spadla na zem. Když Holčička slyšela kletbu a žuchnutí, spěchala pod hrušku, ale babička už se nehýbala; jen zašeptla tenounkým hláskem: mrcha jeden zasraná! a poručila duši bohu. Bylo jí sto sedm let. A Holčička plakala přestrašlivě: celý život smůla a ještě tohle, naříkala a lomila rukama a sténala a kvílela tak dlouho, dokud jí nedošlo, že Životní Drama je tu. Honem zamáčkla slzu a běžela psát. Psala o babičce, jak plivala po dvoře velkými oblouky, jak nosila dědovy boty a kouřila dědovu fajfku, jak říkala, že štěstí sere na větší hromadu, jak se i s prasetem propadla do žumpy a jak při tom klela, jak v noci chrápala a jak lezla pro Mohykána na strom. Holčička pilně psala několik nocí a několik dní, a když to bylo hotovo, zas pílila do Města. Redaktor dočetl a pokýval hlavou: fajn, řekl, má to šťávu, je to o práci, berem. Jenže ten konec! Ten se musí změnit! Vyznění je příliš – – – pesimistické! Musíte tam dostat nějakou – – – naději! Musí to – – – přitakávat životu, chápete? žžživot jde dál! ta jeho síla!!! A zase zaťal pěst. Potom vzal červenou tužku a chvíli pracoval: místo „vyprdni se na to“ napsal „že tě to baví“ místo „štěstí sere na větší hromadu“ napsal „s poctivostí nejdál dojdeš“, babiččino zvolání při pádu přepsal na „eh kletě“. Poslední babiččina slova opravil na „zlořečený kur“. Tak zase přijďte, řekl a podal Holčičce rukopis. Holčička radostně spěchala domů a dala se do práce. Jenomže ouha! Jak jen to udělat, aby život nekončil smrtí? Když umírá nejmíň tolik lidí, co se jich narodí? Holčička si lámala hlavu, lámala a lámala, až připsala babičce zlomenou nohu a umístila ji na lůžko. Jenomže zlomená noha ve sto sedmi letech není nadějné východisko, řekl jí Redaktor. Holčička tedy připsala pod hrušku zdatného lesníka, který – jda náhodou kolem – babičku zachytil: nepravděpodobné. Babička poté, co dopadla na zem, vstala a řekla moudrost: nepůvodní, pointa hapruje. Babička vydechla naposled, ale její duch hospodařil dál: spiritistické! Babička se změnila v bílou holubici a šířila po světě poselství míru: idealistické, násilně symbolistní, v nesouladu s ústřední postavou babičky. Babička padala opačným směrem díky náhlé změně gravitace: samoúčelná fikce, odtržená od života. Babička vůbec nedopadla: napořád padá a kleje a pokud nezemřela, kleje a padá dodnes (fatální). A tak se stalo, že knížka s červeným obalem nebyla nikdy dopsána.


Doslov

Když jsem vystoupil ze svého plymouthu model Duster, nebál jsem se ničeho. Bylo to ode mne hloupé. (K. Vonnegut jr.)

katalog ... Archiv Čítanky – Berková