Fotovýstava: David Neff
David Neff se narodil v roce 1970 v Praze, kde dodnes žije. K fotografování jej v dětství přivedl jeho otec Ondřej Neff. David vystudoval pražskou umělecko-průmyslovou školu, obor užitá fotografie. Poté pracoval jako fotograf v restaurátorských ateliérech. Zlomovou událostí v jeho životě byla revoluce v Rumunsku, kde poprvé okusil kouzlo válečné fotografie. Začal spolupracovat s nově vznikajícími médii, především s MF Dnes, kde nastoupil do právě zakládané fotoagentury MAFA. Pro MF Dnes fotografuje již 17 let, a to domácí i světové události. Zaměřuje se především na válečné konflikty. Své práce publikuje kromě MF Dnes snad ve všech českých médiích, kromě toho se jeho snímky objevují i v časopisech zahraničních. Pravidelně vystavuje a je nositelem několika prestižních cen. Jeho práce byla několikrát oceněna v soutěži Czech Press Photo, v roce 1998 jeho vysoce emocionální snímek ze záplav na Slovensku získal titul Fotografie roku.
Reportáže z horkých míst
David Neff nám laskavě poskytl své snímky z Iráku, Afghánistánu, z Thajska poničeného tsunami, z New Orleans a z Palestiny. Fotografie doprovodil krátkými komentáři.
IRÁK (foto 1–3) Bylo to rok po invazi Američanů a spojenců, celej rok to vypadalo jako idylka, a najednou se během několika dní strhla vlna brutálního násilí, které trvá vlastně dodnes. Únosy cizinců a následné řezání jejich hlav, atentáty a bombové útoky. Byl to úplně poslední den, kdy se podařilo fotit v Sader city, ve čtvrti nejnebezpečnějších radikálů, pak už jsem se musel schovat u amerických vojáků a prchnout ze země.
AFGHÁNISTÁN (foto 4–7) Nejdivočejší země, kterou jsem viděl. Možná uplně poslední opravdová divočina na světě. Poprvé jsem se tam dostal krátce po 11. září 2001, ještě před útokem spojenců na Tálibán. První, co mě šokovalo, byla samotná krajina, „totálně jiná planeta“, něco tak pustého a nehostinného naleznete pravděpodobně jen na Marsu. Napadlo mě, že tam nelze žádnou válku vyhrát i proto, že tam prostě není co zničit. Afghánci navíc válčí v podstatě nepřetržitě, ať už mezi sebou, nebo s cizinci, kteří si troufnou a pak tradičně prchají. Je to tam extrémně nebezpečné, nikdy si vlastně nemůžete být jisti, co se může zrovna semlít. Na druhou stranu jsem tam ale strávil nejúžasnější týdny svého profesního života na frontě s odpůrci Tálibánu, s vojáky generála Masúda, který byl již pár týdnů mrtev. Ještě jsem se tam několikrát vrátil a pokaždé to bylo výjimečné. Fotit v Afhgánistánu bylo asi to nejobtížnější, co jsem zažil – a zároveň nejfotogeničtější.
THAJSKO – tsunami (foto 8–12) Thajsko dobře znám jako ráj na zemi, tentokrát jsem tam našel jen zmar a utrpení. Vlna tsunami spláchla vyhlášené pláže thajských letovisek a proměnila je doslova v hromady páchnoucích mrtvol. Opravdu jsem tolik mrtvých pohromadě nikdy neviděl a doufám, že už ani neuvidím. Dorazil jsem tam asi tři dny po této přírodní katastrofě a to už nebylo k poznání, zda se jedná o oběti z Evropy, či o místní obyvatele. Těla vymazlených turistů se proměnila v černé, ostře páchnoucí kusy masa. Bylo těžké se s tou situací vnitřně srovnat, natož pořídit vůbec tisknutelné fotografie. Použil jsem jen fotografie zabalených těl. Zahalením získala částečně zpět svoji důstojnost. Mě osobně dodnes pronásleduje pohled na dva malé balíčky vedle dvou velkých ležících na pláži; ještě před několika dny to byla rodina na dovolené.
USA – New Orleans (foto 13–15) Hurikán, který se přehnal americkým pobřežím a částečně zasáhl i velkoměsto New Orleans, způsobil velkou paniku a evakuaci statisíců obyvatel z oblasti. Bylo těžké se tam vůbec dostat, oblast byla obsazená armádou, která celou katastrofu řesila. Musím podotknout, že se vojáci chovali velmi profesionálně a všem novinářům umožnili dělat svou práci. Tolik vojenské techniky nasazené v akci jsem ještě neviděl. Pochopil jsem, že Američané na rozdíl od české bolestínské povahy jsou velmi pozitivně uvažující lidé. Po návratu ke svým zničeným domovům nejdříve hrdě vztyčili vlajku a pak si vzájemně pomáhali. Vybavily se mi nechutné sousedské hádky po záplavách na Moravě. Ne všechno špatné, co je dnes módní o Američanech tvrdit, je pravda.
PALESTINA (foto 16–18) Nekonečný konflikt mezi Izraelem a Palestinou bude ještě dlouho tématem fotoreportérů; tentokrát šlo o pohřeb Jásira Arafata. Šlo spíše o davové šílenství, než o pohřeb, jak ho známe my. Nezbytné pálení pneumatik, střelba z kalašnikovů… Dva metry ode mě dopadl muž, který se zřítil z výšky druhého patra. Dav mnou zmítal několik hodin. Potom přilétl vrtulník s rakví Arafata. Málem přistál do davu, který jako stádo hovad vnikl na plochu. Rakev jsem ani nezahlédl, spíš jsem se radoval, že jsem nebyl ušlapán.
… a nakonec ještě Afghánistán (foto 19–20) Heroin je v Afghánistánu dostupnější než pitná voda. Uplatil jsem člověka, který mi umožnil fotit partičku, co si zrovna užívala. Fotil jsem jen krátce, pak mně můj průvodce naznačil, že tam padl nápad mě zabít a okrást. Naskočil jsem do ruského Uvazu a zmizel. V Afghánistánu je vždy klíčové mít místního člověka, který vás v pravou chvíli zachrání. Což platí ostatně i o Iráku. V Afghánistánu jsem také fotil zajaté tálibánce, ale kdo byl muž v řetězech, jsem se nedozvěděl – ne vše je pro uši cizince nemuslima.
Fotovýstava_Neff
