HOME

Alexandra Berková: Knížka s červeným obalem (Pokračování)

PAVUČINA

Ulovená ryba myslí na vodu, jak jen může. (H. Michaux)

(Krátké mokré vlasy. Slámové vlasy. Škubnutí svalu pod hnědou kůží.) Na co myslíš? Tak, na nic. Jak to na nic, já vidím, že na něco myslíš. (Malé pevné hýždě. Z úžlabiny mezi nimi černá srst, vzhůru rozpínavá. Nohy zabořené v písku. Stabilní rozkročené nohy.) Ty koukáš na tamtoho? Ten vysportovanej dacan, to se ti líbí? Nekoukám. Dívám se jenom tak. (Půlobrat vlevo: mezi hnědými stehny růžová nahota. Pohyb ručníkem: bim-bam.) Dito! (fuj, to je ee!) Co je? (šedé oči s modře lemovanou zornicí. Řasy slepené vodou. Skloň se nade mnou. Hlaď mě, pohlaď mě. Ták.) Dito, když se takhle koukáš po jinejch, tak mě nemáš ráda, to je jasný, nemáš. A vem si plavky, spálíš si zadek. (přicházejí dvě: slova, smích, chichot, řehot, bim-bam, odcházejí: tři bronzové sochy –

Sakra, to peče. Tobě není vedro? Mně je teda kapitální. Já sem zpocenej jak kůň. (– a včera v noci tu viděla vítr, jak brousí fialový mrak, ten mrak byl vzhůru světlé pápeří a k moři tmavě hladký; zajímavá záležitost, řekl by prof. Ptáček, přivřel by oko a pravou dlaní podél sekl mezi mrak a vodu; pan profesor Ptáček je podivín; – a od moře vanoucí chladivý vítr čechral jí vlasy před svítáním dne třetího; vítr zesílil: hnal před sebou vlnky s ostrými hřbety, vlnky jdou dopředu, na písku pš: vyšplíchnou úlomky škeblí a kousky větviček, papírků, chaluh a tak; a potom ssss: to spodní voda se vsákla a mizí, ta nahoře po ní sklouzává zpět, nechala za sebou klikatou čáru pěny a chaluh a škeblí a papírků, to temné za čárou pomalu světlá, jak voda mizí, ale než do písku úplně klesne, je tu zas pš! A potom ssss a zase a zas – a vítr zesílil, vítr je sttuddenný, s koleny u brady tu sedím na pláži a myslím na déšť:

Přichází zleva: ohlédla se na modré nebe a zelený horizont a bílého něho, jak míjí ležící těla, krok stranou a pardon klobouku tlustého pána, blíží se krátkými kroky a hlava vzhůru staccato poskakuje, dívá se před sebe a jde-jde-jde-ráz-dva: stojí nade mnou. Koutkem oka ho vidím za hnědým pahrbkem svého ramene, tím koutkem vidím i na housku s máslem: čelisti chňap a pracují: rezavý knír se pomalu houpá ze strany na stranu se houpá rezavý knír se pomalu pohupuje, jak spodní ret stoupá a ochable klesá, sousto se roz-měl-mňam-ňuje, na vousech roztává nažloutlé máslo, kapalní teplem slunce a dechu a rtů; dívá se na mě, jak ležím v písku, co se mi pod prsty bortí se mi pod prsty písek je i na mastném prstu, který mne oko se na mě dívá se na housku s máslem: mlask.) Chceš kousnout? No, co koukáš? (ti celohnědí zase jdou tou dlouhou chůzí houpavou, jdou s kotníky pod vodou tou dlouhou vláčnou chůzí.) Tak si běž taky. Aby ses s nima šla courat, sem řek. (a vítr od vody nahnal té hezčí dlouhé blond vlasy do tváře, stojí a něco říká, pohybem ruky ty vlasy odhazuje.) No běž, já tě nedržim. (berou se za ruce, běží a nohama zvedají vějíře vody, hladina ke stehnům, po pás, jíkavý smích, plác-plesk-cák tří těl.) No běž za nima (řekl a kousl a žvýká a dívá se na mě, žvýká se na mě, utíkej Dý-to, u-tí-kej, u-tí-kej, cáky-cáky, paci-paci, pojď si s námi hrát!). Já myslel jenom že jako jestli chceš. Jako jestli se ti chce do vody, tak že abys šla, že já nejdu, víc sem neřek. (na kopci písku křičí kluk: já prodávám limonády! já prodávám limonády! a pod ním lezou a hýkají dva, ten menší vyskočil, ine! já prodávám limonády! ty máš kino! Jenomže já sem ti to ukrad! křičí ten nahoře, chá, chá, kiš, kiš, egon-ervín-kiš-kiš-kiš!!! křičí a prstem míří na toho dole, ten dole se tiše dívá a pak běží pryč, za patami mu stříká písek.) Dito, já tě štvu, že jo, jenomže zase ale pochop, že musím bejt naštvanej, když se koukáš po jinejch, to by naštvalo každýho. (ahoj mami, dorazili jsme v pořádku, jsme tu už třetí den, slunce svítí jako blázen, už jsem se skoro spálila –) Dito, (– a celohnědí vycházejí s kapičkami ve vlasech, ta hezčí skáče po jedné noze, s hlavou k levému rameni, rozeběhl se, bere ji kolem pasu a háže zpět do vlnek, zapichichichíštěla a pleskla o vodu, chce něco zavolat, polyká, kašle, smích.) Dito! Dito, hele racek! To sem objednal pro tebe, toho racka, to sem ti objednal přes Čedok, provedení jednoho kroužení v poledním slunci fimfhundrtmák. Dobrý, ne? Co? (po-plá-cal-mě-po-zad-ni-ci – měla bych zavýsknout, svalit ho do písku…) Dito, co je s tebou? (Co je se mnou?) Ty, hele, už mě štveš. Nezlob se, ale já ti to musim říct, štveš mě, když já se snažim a (to svítání včera mohlo i nepřijít, ty moje lásko, co jsem tě nepotkala, jako tam v Třeboni, co mě pan Kalenda pasoval na rybáře a pak jsem se opila a byla to ostuda –) Posloucháš mě? Poslouchám. To je dobře. Já si totiž myslím, že je to dost důležitý, já jsem si nejdřív řek, že ti to neřeknu, ale to se na mě nesmíš zlobit, já ti to musim říct, já totiž vidim, že je to nutný, abych ti to řek, i když tě tim možná votravuju, ale tebe by to teda zajímat mělo, co já si o tom myslim, protože (pane, jděte pryč, vy jste myš a já se myší bojím, čekám tu na štěstí, na ten vlak, co jede do potom, růžový vlak do světlého příští, nesmím ho zmeškat, chápete? už tu měl být, bude v něm on a bude nahý, všichni jsme nazí na téhle pláži, já i ten, co spí tam ve stanu, i tamta paní, co volá Románků!

Co? Si moje žena? Já myslim, že nám spolu bude dobře, ne? já myslim, že jo, co? co říkáš? Dito! Já nevím. Počkej, jak to: nevim, jak to, nevim. Tak, nevim. Dito (předklonil se) já se se Sylvou rozešel kvůli tobě. Zůstal sem v Praze kvůli tobě. Kvůli tobě sem sháněl kšefty a kvůli tobě se pohádal s našima (celkem čtyři prsty). A ty mi teď řekneš „nevim“! (kňouravým, mým hlasem) to se ti teda povedlo. (krátce se zasmál, zavrtěl hlavou) můžeš mi to nějak vysvětlit? můžeš mi říct, proč se chováš tak blbě? přesně tak, blbě se chováš, a nejenom tady, už dřív, už dávno sem si toho všimnul. A jestli si myslíš, že nevšimnul, tak se teda pleteš, protože všimnul. (semkl rty, pokýval hlavou) a jenom mi přiděláváš starosti, kterejch mám už takhle (ostře si šmikl pod krkem). A tady se peču jak vůl zas jenom kvůli tobě… „Nevim“ (uchichtl se a zavrtěl hlavou; kluk, co mu kradli limonády, přilezl zezadu k tomu nahoře, chytil ho za krk, povalil na zem a kopehrabehází na něj písek, pádí pryč. Ten povalený vstává, žovááá?! a zatóóóóó?! – utíká za ním.) No, co mi řekneš? Víš co mi řekni? proč se mnou chodíš, to mi řekni. (kapička potu na jeho spánku) No, vysvětli mi to, buď tak hodná. (Dívá se na mě, na oblohu, na paní, co volá Románků! a zase na mě, nabral hrst písku, hodil ji do vzduchu a chytá na hřbet ruky.) Proč spolu lidi choděj? (řekla jsem. Chytil ten písek, dlouhý vzdech: a mrštil zrníčky o zem) no dobře (prohlíží si nehty) já už se teda na nic neptám (dívá se před sebe, jazykem přejel po horním rtu – ukázal na mě) ale jestli si teda myslíš, že vydržim všechno!!! (semkl rty do tenké čárky) kůr-va!!! (pravou pěstí udeřil do písku, udělala se tam jamka) Já už toho mám plný zuby. Namouduši-plnýzuby. (vstal) To mi teda můžeš věřit. Pocaď. (sekl do vzduchu nad hlavou, přimhouřil oči, nadechl se, ukázal na mě. Pak zavrtěl hlavou, obrátil se a jde, jde vzpřímenou chůzí malých lidí, s hlavou, co staccato poskakuje, vypjal se v ramenou, jde pláží a křovím a stromy, zmizel.)

Co to je? to je tvoje? a pučíš mi to? To je žirafa. Už ti vrátili ty limonády? Co? (mávl rukou) nojo, protože ale my to stejně hrajeme jenom tak, jako na prodávání, ale mě to nebaví. Hele, tó, umíš plavat? a umíš i pod vodou? Umím. I pod vodou umím plavat. A to je tvuj ten? co tu seděl, to je tvuj muž? ty seš s nim ženatá? A máš děti? Nemám. A jak to, že nemáš děti, když máš tu žirafu, ty si s ní hraješ sama? když seš už veliká? I dospělí si hrajou. Seš hezká, líbíš se mi. Otoč se, já si tě prohlídnu. Mně se nechce. Máš bílý nohy. Hele, já sem víc (přitiskl své předloktí k mému), my sme tu hrozně dlouho, my už sme tu rok. Vážně? Nó – a hele tó, já sem to celý přeplaval a až na druhej břeh a tam (pokrčil rameny) prostě… mě vylovili hasiči… sítěma (rozhlédl se, vzdychl a čmárá prstem do písku)… nó, mě normálně vytáhli a vezli mě na parníku… (s hlavou na stranu dělá do písku prstem tečky)… a já sem jim utek a připlaval sem na verlibě, no. Opravdu? Nene, kecám. (smazal ty tečky) Ale když nám hořel papiňák, tak přijeli hasiči. Já budu hasič. Umíš německy? Já umim, hele: pozoch pozoch, chádjo dé-dé-ech, der dý das psí vocas. Řekni mi taky něco. Hanibal antě porťas. Hm. Já už musim. My tam děláme barvy ze křídy. Vem si tu žirafu. To je pro malý, já mám ponorku, já eště přídu (řekl a vstal a utíká a křičí helehele dej to sem, dejtosem! ať to sem dá!

Dito, ty mě neposloucháš. Já ti tady povídám něco hrozně důležitýho, a ty… jestli máš dojem, že mě tim jako přitahneš (samá voda) nebo tě to vůbec nezajímá (přihořívá), co ti tady řikám, ale to by tě teda zajímat mělo, protože já už nevim, ale fakt mám dojem, že to jinak nemá cenu, abychom spolu dál chodili (hoří), když mě neposloucháš. Prosím tě, nepřeháněj. (kiš, kiš, bojí se, bojí se, kiš, kiš, srab! volá můj kluk na kopci písku) no jasně. Já sem ten votravnej, co přehání, protože nechci jezdit stopem a plavat za bójku, žejo, a ty seš tu ta sympatická, co bloumá sama po nocích, já sem tu prostě ten fotr, klidně to řekni, (Románků! volá zas žena a tři kluci kousek dál plivou na plochý kámen a klacíkem patlají barevné křídy, jeden teď plivl do kaše většího, co krade limonády, týýý! křikl ten větší a ohnal se dřevem, můj kluk se zachechtal) Dito, kam zase koukáš, já tě zas votravuju, já sem tě naštval, ale já už sem takovej, to se na mě nesmíš zlobit, já musim myslet na tolik věcí, že vo tom žádnej nemá představu, žádnej (podél přeškrtl pláž) nemá představu, co JÁ musim nosit v hlavě. A vůbec to nemám jednoduchý, jestli si třeba myslíš, že to mám nějak jednoduchý, tak to teda (jó? jó? a muj táta, muj táta ti dá takovou facku, že tě už nikdo nenajde, protože budeš úplně ztracenej, řekl můj kluk) protože mi na tom hrozně záleží, Dito, věříš mi? podívej se na mě, (vzal mě za ruku) Dito, Diťáku, seš tu vůbec? já se hrozně těšil, a teď to kazim, viď, já se těšil, až tu budeme, spolu až tu budeme, ty člověče, ty seš můj člověk, víš o tom? víš, že seš muj člověk? no tak se usměj, já nechci, abys se mnou byla smutná, já chci, aby ti se mnou bylo dobře, a se mnou ti bude dobře, Dito, já tě mám hrozně rád, já udělám všechno, ale musíš mi věřit, já chci, abys mi věřila, věříš mi? Dito, zasměj se, to je málo, víc, ták, vidíš, jak ti to jde, tak se mi to líbí, ty moje holko, (cuchá mi vlasy, bere mou hlavu do dlaní, slyším hlas svého kluka od plochého kamene: cos to řek? cos to řek? řekni to eště jednou!

tak proč mi to neřekneš? Já ti vždycky všechno řikám, tak proč mi to neřekneš? já dělám všechno, všechno ti dovolim a na nic se neptám, to si teda na mě nemůžeš stěžovat, jenomže já už – musíš taky sakra spolupracovat

vážně, Dito, nebaví mě to, když já dělám všechno a ty nic

tohle by na mym místě žádnej nevydržel, co já ti toleruju a mám z toho hovno takovýhle a eště sem ti koupil žirafu tak řekni něco!!! Prosimtěmášmě­eštěráda? Dito, máš mě ráda? chceš si mě vzít? (Teď: nemám. Vadí mi, jak chodíš, jak jíš, jak na mě mluvíš. Nemám! A pirueta, úklon, polibky do hlediště. Nemám a nemůžu za to, nic mi na tobě nevadí, jenže mi strašně vadíš ty. Je to naprosto logické.) Ale to víš že jo. Neříkáš to moc přesvědčivě. Mám to zazpívat? Ne, řekni: mám tě ráda.

Takže nemáš.

No dobře. Tak můžeš jít. No běž, co koukáš, běž si zabalit! (– a dívka vstává a jde, jde pryč, má radost, stydí se – nestydí, ta chvíle uběhla, je strašně daleko, jaká chvíle? žádná nebyla;

Dito!!! Dito! to přece, to nejde, to nemůžeme, jen tak, Dito, já tě hrozně potřebuju a ty mě taky potřebuješ, já to vim, já to nemyslel vážně a ty taky ne, že ne? Dito, myslelas to vážně? Ne, nemyslela.

(DA CAPO AL FINE)

O MALÉ BÍLÉ CEDULCE

Ještě ničeho nechápaje, ale již chladna, pohlédl Alexandr Semjonovič vzhůru. (A. P. Čechov)

Nejdřív jsem viděla ceduli PŘEJDI, a tak jsem přešla. Pak jsem nelámala větve, nedotýkala se ani drátů na zem spadlých a chránila socialistický majetek, majetek nás všech. Potom jsem udržovala čistotu, uvolnila bezpečnostní pás a nevykláněla se z oken. A pak už skoro nebylo do čeho píchnout, tak jsem chvíli nekouřila, urychlila nástup, použila zadních dveří a chystala se asi dvacet minut nepromluvit za jízdy s řidičem. To dělám ráda, nemluvit za jízdy s řidičem: často za ním i hodinu postávám a příkladně s ním nemluvím, abych se zavděčila. Tak jsem tam za ním stála, když jsem ji uviděla, tu malou bílou cedulku: MLADŠÍ UVOLNĚTE MÍSTO STARŠÍMU. Kterému staršímu, to už v příkazu nebylo – je mi to zřejmě ponecháno na vůli. Rozhlédla jsem se, vybrala si jednu zvlášť bledou a unavenou slečnu a dala se do práce: promiňte, slečno, že obtěžuji, řekla jsem, kolik je vám let? Cože? řekla slečna a zblízka se na mě podívala. Kolik je vám let? řekla jsem. Mně?! řekla slečna a píchla do sebe prstem. A hned mi bylo jasné, že s ní budou potíže. Vám, řekla jsem. Slečna si mě celou prohlédla, pak řekla pomalu ccc, zavrtěla hlavou a otočila se ke mně zády. Asi nechtěla svůj věk říkat nahlas, a tak jsem jí poklepala na rameno a řekla co nejzdvořileji: buďte prosím tak laskava a půjčte mi svůj občanský průkaz. Poslechla okamžitě, třebaže musela vědět, že se občanský průkaz půjčovat nesmí. Klid, řekla jsem vlídně, protože se jí přitom vysypala kabelka, a listovala jsem průkazem a četla si o tom, kde, kdy, komu a proč se narodila, kde kdy bydlela a bydlí a jakými ciframi je určena pro tento svět. Slečna si nervózně odkašlala a zatěkala očima. Začínala mi být nesympatická. No nic, řekla jsem si, ještě si chvilku počtu, abych neurazila, pak jí někde uvolním místo a jdu od toho. Slečna zase odkašlala. Jste zaměstnaná? zeptala jsem se, aby řeč nestála. Slečna něco zakoktala a rozhlédla se kolem, ale nikdo jí neporadil. A proč to tu nemáte zapsáno? řekla jsem. Já, já, pípla slečna a zase zatěkala očima. Už mi vážně šla na nervy. Nesnáším lidi, co koktají a těkají očima. Tak si to koukejte doplnit, řekla jsem. V legitimaci už nic zajímavého nebylo, tak jsem ji vrátila. No, jste ročník osmačtyřicet, to souhlasí, tak poďte se mnou, řekla jsem. Slečna se vyjeveně rozhlédla a brada se jí rozklepala. A proč? pípla protivně. Fakt už mě štvala. Skoro jsem toho chtěla nechat, ale najednou většina lidí vystoupila, tak jsem si řekla, že už to dotáhnu. Jó, vážená, řekla jsem, to já vám nepovim, páč to sama nevim. Já jenom plnim příkaz, a ten zní, že musíte sedět. A ta holka omdlela. Normálně šla k zemi. Tramvaj zastavili a volali doktora. Chtěla jsem se zeptat, co se jí stalo, ale nějaký pán mě vzal za ramena a vedl mě stranou. Nesmíte být hned tak přísná, řekl mi přátelsky, já vím, já vím, jdete na to v podstatě správně, já jenom že se hned pozná nováček, nic ve zlym. Chtěla jsem něco říct, ale ten pán se usmál a poklepal mi na rameno: nic, fajn, řekl, to se zabrousí, jinak to bylo dobrý, fakt dobrý. Ukázal mi pěst palcem vzhůru, bouchl mě do zad a odešel.

KDYBYTÍ

Pozorují nás včely? My je, to se rozumí, už dávno pozorujeme. (W. Saroyan)

Vykoupala jsem se. Navoněla jsem se. Vytrhala jsem si obočí a nakreslila nové. Vytrhla jsem si řasy a nalepila nové. A pak jsem tam stála, po zuby nahá, a čekala čekalala čekala – a on přišel a já měla takovou radost, že jsem oblítla lampu a sedla mu na rameno: nemáš hlad? povídám, nemáš žízeň? nepotřebuješ podrbat na zádech?

Je právě šestnáct hodin úterního času! za dvacet minut začíná podzim! hlásili. A tak jsem vylezla z díry, co jsem ji vystála v podlaze, seřadila všechny své bychy a šli jsme. Byli bledí a malátní, ti moji bychové, nepošťuchovali se jako dřív, ani si nešeptali prasečinky. Loudali se nemožně a přes mýto jim to trvalo skoro půl hodiny. Do města k holiči jsme dorazili, právě když z průjezdů vybíhali Brigádníci s oranžovými žebříky. Na Kennedyho, řekla jsem frizérovi, usadila bychy do křesílek a spěchala vstříc rozesmátému Městu. Smálo se tak moc, že se mu zdi natřásaly škytavkou, a všude bylo strašně veselo. Šedé plakáty Dnů smíchu plály všemi barvami, v čekárně u stanice dvacítky se tančilo a zpívalo Ho-sana, hej-sana, sana, sana ho; na schodech k Mauzoleu se dvě ženy praly o galoši a útlí mladíci ve špičatých botkách kolemjdoucím šeptem nabízeli stravenky. Mezi tím vším pobíhali kameloti a vykřikovali: Rio Brávo! Zvláštní opravené vydání! Náš zpravodaj hlásí: člověk není řešení! Vážně, všude bylo strašně veselo. A že bylo tak veselo a tak krásně, koupila jsem si magazín a sedla si s ním do parku. Sypala jsem slepicím předvařenou rýži, cucala předcucané bonbóny a prohlížela milovníky: dva byli na pláži a hráli si s míčem. Byli zlatohnědí v malinkých červených plavečkách, nad sebou měli modré nebe, za sebou modré moře, v otevřených pusách bílé zuby a na těch plavkách veliké bulky. Před nimi ležela na zlatém písku krásná-mladá-snědá-pružná se zlatými vlasy a pod ní bylo velkými písmeny SCHÖN UND SCHLANG MIT FUGOA. Na další straně byli tři bez hlav a bez nohou, jenom břicha a stehna v maličkých plavečkách s velkými boulemi; toho uprostřed jsem si chtěla vystřihnout, ale udělala bych díru do tamtěch na pláži, tak jsem ho dala jenom fixem do kroužku. Listovala jsem dál, přes děti a ubrusy až k lyžím, kde byli milovníci, jak žijí v zimě; dva byli zamračení, jeli vysokým sněhem a hranami lyží ho stříkali do vzduchu, třetí se smál, že na něj zezadu hodili kouli, ale ten vpravo byl nejhezčí: stál opřený o dřevěnou kůlnu, v jedné ruce měl blyštivé lyže, tou druhou si zacláněl oči, díval se do dálky a usmíval se, jako když chce plakat. Zavřela jsem oči a myslela na něj, na toho u kůlny, chvíli jsem na něj myslela… Potom jsem zavřela magazín a koukala na Brigádníky, otrhávající listí ze stromů. Scházelo ještě půl hodiny do setkání s Básníkem. Byl to Básník. Všichni to o něm říkali a měl to i napsáno v občanském průkazu – musel to být Básník. Ztěžka dosedl a povolil si kravatu. Jsme jedné krve ty i já, zašeptala jsem. Proč sakra nepíšete o lásce? řekl a bouchl mým rukopisem o lavičku. Když on zas nepřišel, řekla jsem. Jenomže co to je? Tohleto? řekl a cvrnkl do papírů – pomalu plachtily vzduchem, ne a ne klesnout – nemá to vzlet, neumíte se vyjádřit! Já nemůžu lítat, jsem přirostlá k zemi, řekla jsem a koukla si na nohy – ano, pravá už zase vyhnala kořen – ale vyjádřit se umím, řekla jsem a vyjádřila jsem se. Šlo to těžko, ale povedlo se. Mé jádro se odkutálelo na trávník a slepice se o něj popraly. Špatně, řekl a vyjádřil se. Jeho sedmibarevné jádro se mi chvíli houpalo před očima a pak se vzneslo vzhůru. Dívala jsem se za ním. Prasklo vám to, řekla jsem. A vaše sežraly slepice, řekl, dám vám radu: najděte si nějaké poctivé zaměstnání. Už musím letět, řekl a vstal. Prosím vás, řekla jsem tiše – slepice zpozorněly a popošly blíž – prosím vás, řekla jsem (vzduch zhoustl, tráva přestala růst a srdce mi vyhnalo krev nosem), prosím vás, vemte mě s sebou! To je nesmysl, utřete si to, řekl a otočil se. Já… já budu třeba kamenem, řekla jsem a byla kámen. Vyloučeno, řekl. Anebo pes nebo tužka, řekla jsem a byla pes a tužka. Anebo blecha, koukněte, řekla jsem, ale on už mával křídly a odcházel, stačila jsem ho ještě chytit za nohavici, ale vytrhl se mi a mávaje křídly šel pryč. V dálce jsem zahlédla už jenom šoférovu placatou čepici. Vzduch tak zhoustl, že jsem ho musela po žvancích vyplivnout. Slunce se začalo stmívat – pomalu tmavlo a tmavlo, až po něm zbyl jenom černý flek. Šla jsem vyzvednout své bychy – byli navonění a ostříhaní na Kennedyho – seřadila jsem je a s nohama po kotníky v hlíně šla pomalu před nimi. Ale nešli jsme domů; šli jsme k hradbám a za ně, za Město, k polím, kde rostla nová generace.

Tam jsem zůstala stát, už po kolena v hlíně, a klackem své bychy rozehnala. Rozutekli se do všech pěti stran, voňaví a ostříhaní na Kennedyho, a já potom kamenovala nebe a bičovala zemi a křičela jsem, ty kurvo! ty kurvo! Ne, tak to nebylo. Šla jsem domů. Uložila jsem bychy do postýlek a zhasla jim lampičky. A pak jsem šla taky spát. Přetáhla jsem si přes hlavu tátovu košili, co ji mám pod polštářem, vdechovala jsem její pach a myslela na milovníka, na toho u kůlny, co se usmívá, jako by plakal. A přišel.

RÁNO

Ona zvláštní bláhovost člověka, který sám sobě dovoluje a chce věřit, že touží po pravdě, zatímco žádá od tohoto světa lásku. (A. Camus)

Prázdnou a strnulou ulicí šel zvolna kráčivec; nesl si tašku a hůl. V té tašce měl židli, tu hůl měl proti civilům, kteří na něj civěli v kruzích užších a užších, když si chtěl posedět. Kráčivec pomalu obcházel spící ježdíky, skrčené na malých parcelkách, obtažených bíle, a oni jej nechali projít. Pak skončilo svítání.

Poď ke mně. Nezlob, kočko, koukni kolik je. Aspoň na chvilku. Neblázni, pusť mě! No tak si běž. „Si“, „si“, ty nemáš páru, co je to dělat od šesti. Tak nedělej. Dělej to se mnou. Ty málo platíš. No dobře. Kolik? Kde mám klíčky? Kolik? se ptám. Kams mi dala klíče od auta? Kolik? Počítám do tří: jedna,

Kráčivec se stále proplétal mezi potměšilými ježdíky (někteří dřímali už jenom lehce) opatrně kladl před sebe nejdřív jednu nohu a potom tu druhou, pečlivě drže směr proti pohybu Země –

dvě,

a to už vybíhali kvaltouni ze svých úkrytů a nalézaje každý svého ježdíka, skákali do nich a přiváděli je k vědomí: nutili je funět a vrčet a kýchat a vyrážet vpřed,

tři! Jau!

a rozzuření ježdíci se tlačili jeden za druhým a dva za třetím, předbíhali se a strkali a ňafali a kousali, hledíce dostat každý svého kvaltouna co nejdál před ostatní; kráčivec zůstal stát na šedém okraji necesty.

Tohle si nezvykej, pusino. Jenomže já už to nevydržim! Porušuješ dohodu. Jo, ano, porušuju. Chci tě mít tady. To si vyřikáme jindy. Dej mi ty klíče. Nedám. Naval ty klíče, sem řek!

Ježdíků přibývalo, ti silnější uprostřed tlačili ty slabé ke kraji, ti pomalí strčili čenichy k sobě, zezadu na ně tlačili další, takže ti vepředu nemohli zpět; kvaltouni, teď už docela bdělí, seděli strnule, zamčeni uvnitř svých ježdíků, tlačili tlačítka, páčili páky a nutili ježdíky ječet; kráčivec stál a věda, že musí dopředu, zkusmo zamával pažemi; jenomže to bylo dávno, co uměl vzlétnout. Tak zhluboka vdechl, pak zavřel oči a vykročil.

Proč nejedeš třeba tramvají? Víš, že bych to nestihnul. Ále-alealeale! Dyť ty si nejdřív pojedeš dát domu sprchu a potom kafe a pak teprv do práce, myslíš, že tě neznám? Prosím tě, nezačínej. Dyť ty seš se mnou jen jednou za tejden a i to ti je moc, dyť ty se musíš jet hned potom umejt a pak jezdit autíčkem, abys byl zase čistej a pán! O co ti jde? Jeď odtud tramvají. Prosím tě o to. Pak budu moct věřit, že mě máš rád. Kráčivec dospěl doprostřed: rozložil židličku, sedl si na ni a díval se na stáda ježdíků, ženoucích se ve dvojstupech tam a ve dvojstupech zpátky; ti první teď zbrzdili, zvolnili, stáli; jeden, už starý, co se octl vepředu a dýchal jen stěží, už nemohl dál, ti za ním frkali, bručeli, stavěli se na zadní, ti nejblíž ho vztekle strkali a kousali do zadku –

Tak měj rozum, no, dej mi ty klíče. Na. No vem si je, běž, co stojíš! Vlez do tý svý fiatky a dej si sprchu a kolínskou, no di, sakra, vypadni! Vyběhl, odemkl, nastartoval, vyjel, napřímil se v opěradle, teď už zas klidný, napravo letmo zahlédl kvaltouna klečet před ježdíkem, jenž právě zemřel.

Kráčivec seděl uprostřed necesty a sbíral sílu; pak vstal. S povzdechem složil svou židli a dal si ji do tašky, pak stiskl rty a zas vykročil.

On vnímal, jak rychlost příjemně stoupá, pak uviděl zácpu a zlostně mlaskl. Vyhnul se kráčivci: ťukl se do čela, zavrtěl hlavou a ještě se za ním otočil. Pak myslel na to, jak dojede domů a dá si sprchu a kávu a pak se uvidí.

Zatelefonovala: už je tam prosím vás ten a ten? Není a dneska nebude, řekli jí, od včerejška má náhradní volno. Kráčivec došel na druhý břeh: povedlo se mu to. I dneska se mu to povedlo. Šel dál. Nesl svou tašku se židlí a hůl proti civilům. Podíval se vzhůru, ano, půjde ještě tak hodinu a potom si zase sedne.

STŘEDA

Ostatně uvidíte, jak to skončí. Zvuky se vrátí do varhan a budoucnost zmizí v pochvě minula tak jako doposud vždycky. (H. Michaux)

Probudí se na tvrdé posteli bez polštáře; naznak a s rukama podél se bude dívat na bílý strop, na mouchu u lampy, na mělké štuky anebo jenom tak; bude bdít bez pohybu. Kdyby mu bylo dvanáct, našel by své ruce zpocené pod dekou, ale bude mu více než čtyřikrát dvanáct let pro tuto chvíli, kdy otevře oči žena se převalí na druhý bok, vzdychne a chrápne a obrátí se, on vstane a zvedne z podlahy smítko, vloží je do pouzdra s velikým S. Pak bude stát u okna: rozpaží a vdechne vzduch šedého anebo bílého anebo modrého dne, žena si přetáhne peřinu přes hlavu, bude chtít pozdržet mizící sen, nebo jen zívne, zamlaská, protáhne se, on potom narovná knihu anebo pero, něco, co neleží při hraně stolu, možná, že teprv teď zvedne to smítko a vyjde z pokoje. Obejde dveře ženiny ložnice, nebo se zastaví, bude se dívat: pootevřenými dveřmi snad uvidí na chumel peřiny a noční košili a starý svetr, v němž spí jeho žena, žena se zavrtí a vzdychne do polštáře, on bude stát a bude se dívat; ale dost možná, že mine ty dveře, mohou být dnes ráno zavřené. V zrcadle koupelny obnaží dásně na svoji více než čtyřikrát dvanáctiletou tvář, nakloněn až těsně ke sklu udělá dva savé pohyby: vyplivne krev. Potom se kulatým zrcátkem podívá na světlé kolečko temene, dneska zas o něco větší, pozorně je bude prohlížet, když vejde žena. Ve starém svetru a noční košili: zívne, aniž si zakryje ústa. Už jsi vstal? řekne, anebo, kolik je vlastně hodin? anebo, jsem celá zlámaná. On něco odpoví a půjde do kuchyně, žena tam půjde za ním: Chtěla bych taky, řekne mu. On vezme konvici, kterou dal na vařič, přilije vodu a postaví zpět. Bude se dívat, jak žena mžourá malýma očima, jak říká, to je zas den, anebo, jsem jako zbitá; jak krabatí obličej do světla bílého anebo šedého anebo modrého dne, zívá a škrábe se na zádech. A voda bude vřít: vlije ji do šálků s modrými motýly, Nicht Ende, Verwandlung nur, je pod nimi napsáno, usedne naproti ženě, shrbené ve starém svetru a žluté košili s bílými puntíčky, usedne proti své ženě. Ucítí ten pohled: možná se hlouběji sesune do židle, možná se napřímí, zakloní hlavu: Ditě už bude dvacet, řekne mu, anebo, s těma zubama už to máš lepší? anebo, zeptej se dneska v tom Čedoku. On něco odpoví, dopije, vstane, opláchne svůj šálek a půjde ke dveřím: vezmi si šálu, řekne mu a půjde za ním. On něco odpoví a potom odejde. Ona tam zůstane, za těmi dveřmi, bude tam stát a bílým sklem se bude dívat na štíhlou postavu, jak vážně a pomalu jde, ospalýma očima se bude dívat. On vzpřímeně vykročí do klidné ulice, vzduch bude ostrý a stromy holé, bodne jej do očí bílá nit nízkého slunce; vdechne a zpomalí. Žena pak vytáhne roletu: vstávej, už bude sedm, řekne a dcera s polštářem v náručí a dekou mezi stehny zakňourá, co je? no dyť už du, a zívne ke zdi. Bude stát rozkročen; s rukama za zády a hlavou vzhůru přimhouří oči a bude myslet na seznam činností pro dnešek, podobný seznamu zítřejšímu, podobný seznamu ze včerejška: ten seznam je na malém lístečku v náprsní kapse; pomyslí na něj a vyloučí první věc, na kterou nebude čas; snad je to zubař anebo Čedok anebo návštěva přítele, který se rozvádí, nebo je nemocen – ta věc bude přepsána na zítřek, jen co se vrátí domů. Žena ve flanelové košili se půjde umýt: bude jí zima, vypije grog a znovu si lehne. On vejde do pracovny: váš stůl je teď tam, řekne mu slečna, anebo, do Finska jede ten nový, nebo jen nahlédne, zavolá, dobrý den, je tady! a ten nový vejde. A žena bude číst povídku o lásce: on miluje mladší a ona to ví, chápe jej, odchází, on se pak zabije v autě; měla bych se vlastně pokusit psát, řekne si žena a mrákotně usne, bude se jí zdát podivný sen: její muž zabije jejího otce, pojedou vlakem, tohle má nějaký význam, ta scéna u vody, řekne si v polosnu, to nesmím zapomenout. Trošičku jsme to tu přetento, řekne ten nový a vezme jej za loket, co jsem to – jo: vzal bych si dneska ten úvod ve stošestce, jestli proti tomu nic nemáš. No to se rozumí, řekne on, zrovna jsem na to myslel. Ten nový pak přejde od okna ke dveřím, prstem si přejede po koutku úst, vlastně se vůbec nic nemění, řekne a rozhodí rukama, bude to, tak nějak řečeno, věc čistě formální, tleskne a půjde zas k oknu; zajisté, ovšem, řekne on a mírně pokývá hlavou, to v každém případě, nějak se musí začít. Žena se probudí s bolestí v hlavě, zpocená odejde do kuchyně: nečekej s večeří, bude tam na malém lístečku, anebo, řekni K., ať přijde zítra, díky, D. A žena si promne oči, zapije prášek: ten sen zapomene. On půjde k zubaři anebo ven, možná, že navštíví přítele: to sem rád, že tě zas jednou vidim, ty kluku nevěrná, řekne mu přítel, no tak poď dál, honem poď, nezouvej se. A žena půjde s plnými taškami: nakoupí jídlo a muži kravatu anebo ponožky, pro sebe rtěnku: tahle by se mi na vás líbila, řekne jí dívenka-prodavačka, vysune červený špalíček z bílého pouzdra, na hřbetu ruky jím udělá čáru a ona přikývne; pro dceru tričko: to je jak na dítě, řekne pak dcera a vezme si rtěnku a tričko zůstane ve skříni, dokud je žena nezačne nosit. Já to tu mám všechno zapsaný, zavolá přítel z vedlejší místnosti, tady to je, řekne a přinese desky s hromádkou papírů, tadyhle, vidíš? A on bude poslouchat, v čem byla špatná ta první diagnóza, uvidí šedivou pletenou vestu a límec šedivé košile a žlutý obličej s vráskami kolem úst, a je to k ničemu, řeknou ta ústa, věřil bys? úplně, řeknou a usmějí se. Koukni se tady a tady, skvrnité ruce vyhrnou nohavici, tadyhle, jo? A furt se to zvětšuje. Ne sice rychle, a přítel pokrčí rameny, vytáhne obočí, pokývá hlavou, nic, řekne, vůbec nic nezabírá, a zavře desky; třeba snad později, řekne on, třeba se účinky projeví časem, řekne a bude to věta, kterou si už předem připravil. Ale kde-pák! zavolá přítel vysokým hlasem, to právě naopak! to mělo ihned! tiše se zasměje, voni sou bezradný, naprosto, chápeš? Žena pod sušákem vyplní test: jste klidné manželství, bude tam napsáno, lepšímu souladu by možná prospělo – dočte a zavře časopis. Můj muž je teď služebně v Bogotě, řekne jí ta vpravo. …a tak si tu hraju, řekne pak přítel a pomalu přikryje veliký stůl, kde byla krajina s lesy a poli a nádražím, s domky a chatami, s velikým tunelem a malou hospůdkou s červenou střechou, před ní jsou bílé židličky, stolečky, nad každým červený slunečník a kolem malinké zelené zábradlí, stálo to majlant, řekne a pečlivě urovná gumový ubrus, ale dost mě to baví, věřil bys?, docela jo, řekne a trochu se usměje, každej sme nějakej, ťukne si na čelo, a když už sem jednou ten lazar, pak mávne rukou: stejně to nestojí za nic, zašeptá, buď rád, že seš zdravej, to člověk neví, co má. Pokývá hlavou a vážně to řekne znovu. Muž má jet za měsíc služebně do Finska, řekne té vpravo, jela bych s ním, ale je tu to dítě, chápete. Ta vpravo vzdychne, naprosto chápu, jedna má známá: a ztiší hlas. Možná se příteli omluví, možná byl v parku: dovolte, řekne mu důchodce se psem, já bych si na chvilku, ech, a dosedne vedle něj. Po cestě pak půjdou děti, budou si podrážet nohy a křičet: jauvejs, souško, Urban mě bacil! a dva kluci si možná pošeptnou: a ty máš natáčky! a ty máš drdól! a ty máš čepec, silónovej! a zajíkavě se tomu budou smát a štítivě se otřesou. Pes bude sedět a vážně se před sebe dívat: pozor děti! nedrážděte toho psa! řekne mladá učitelka, ták, hezky to obejdem, Urbane, co jsem říkala! A zády k lavičce a muži a důchodci a psu rozpaženýma rukama usměrní těkavý dvojstup a děti budou volat: dobrý den, pane pejsánku!, dobrou noc, pane pejsánku!, dobrou chuť, pane pejsánku!, a kvákavě se tomu smát. Drobotina, řekne snad důchodce; on bude mlčet a dívat se za stromy, Urbane! zavolá vysoký hlas, Urbane, co jsem to říkala? zopakujte někdo Urbanovi, co jsem říkala! Důchodce škrtne a stočí se k němu; děkuji, nekouřím, řekne muž a bude žvýkat nezapálenou cigaretu. Vy máte kvalitní vlasy, řekne jí dívenka-kadeřnice, víc by vám slušelo tohle, řekne a jednou rukou jí nahrne do čela pramen, tou druhou si vyndá z úst sponku, skloní se k ní: takhle to bude lepší, ne? řekne a žena v zrcadle uvidí barevný obličej dívenky-kadeřnice, své rudé čelo, svázané síťkou, s šedivým pramenem hluboko do očí. Měla bych zhubnout, řekne si posté; nechám to na vás, řekne pak nahlas. Vstane a budou dvě hodiny. Snad byla schůze, nebo byl v parku anebo u přítele; možná šel k zubaři a ten mu řekl: tohle je para, to musí všechno ven, přijďte, až bude víc času; vstane a půjde k ní. Přijde mu otevřít drobná a bledá, ahoj, řekne a zčervená anebo neřekne nic, možná, že zašeptá, honem pojď, máme jen hodinu. Tak je to opravdu lepší, řekne a upustí minci do velké kapsy bílého pláště a vyjde ven. Na chvíli postojí před velkým sklem výkladu a lehce zaťuká na nový účes: pod prsty zapéruje. On bude unaven ležet a kouřit a poslouchat věci, které slyšet nechce, už to ví Jindra? řekne mu najednou a on mlčky přikývne. Ona se podívá, pak řekne, kecáš! A rychle se zasměje, zakloní hlavu a bude se smát, tak moc se bude smát, až jí potečou slzy a bude plakat. On by chtěl odejít, ale musí ji těšit a říkat slova, bude ji hladit a bude mluvit, hodně a rychle a šeptem, aby ten škytavý vzlykot ustal. Ona se vrátí. Uvaří kávu, vytočí číslo, sedne si, řekne, no ahoj Danuš, tak jak se máš? anebo: zrovna ti jdu z města a cestou jsem viděla, no strašně krásný a docela levný, tak ti to honem jdu říct. On půjde chodbou; tmavou a dlouhou s dívkami v kratičkých pláštích, některá se za ním otočí, on půjde rychle se skloněnou hlavou, ve dveřích odpoví na pozdrav té, co s ní bydlí, bude to hlasitý pozdrav, on kývnutím odpoví a spěšně odejde. No a co ty na to?, přeloží sluchátko do druhé ruky, na tohles mu přece musela něco říct! Pojede tramvají. Měl ještě přednášku, nebo byl v pracovně u svého stolu a přišla studentka: chtěla bych diplomku u vás, řekla mu, ale já pořád nevím, tak se jdu zeptat, řekla a usmála se; pojede tramvají. Vzpřímeně bude stát a bude unaven, chtěl by se vykoupat, bude stát a bude se dívat na šedý zátylek a hnědou vrásčitou ruku vedle své a náraz zezadu ho vtlačí do klína sedící dívky: s úšklebkem vzhlédne, no prosím, řekne mu, pojďte si sednout! Vrátí se domů. Vyprázdní kapsy a vyndá seznam, vyndá i lísteček od ženy, kde bude: „Čedok!“ anebo „instalatér!“ zmačká jej, zahodí, otevře dveře, zavane k němu prudký pach barvy. U okna bude stát manželka v teplácích s průhledným šátečkem přes tvrdý účes, který ji dělá starší. Podívej, řekne a ukáže na židle, na stůl a na kredenc, nedbale natřené na bílo, podívej, řekne mu, že je to hezčí? A on bude stát mezi nábytkem, na kterém slzavě usychá barva. Potřebovalo to už jako sůl, vezmeš si kávu? řekne mu žena. A on řekne: kdepak je Dita? anebo: něco bych snědl, anebo: je to tak opravdu hezčí, povedlo se ti to. A pomalu si sedne ke dvěma hrnečkům s modrými motýly, Nicht Ende, Verwandlung nur, bude pod nimi napsáno.

CARPE DIEM

Zemře smrtí den? (J. Navrátil)

Plesk bosých nohou na dně prázdné kašny a bití zvonu odněkud a skřípění kamínků na cestě, jak se pod nohama rozestupují: lázeňští hosté se po nich scházejí, sedají do lavic, potichu hovoří, kašlou; suchý muž, co chodí kolem, se velkými řídkými hnědými zuby široce usmál a rozmáchlým gestem zdraví někoho v publiku; přichází stařenka s nemocnou dcerou, sedly si do první lavice vedle mladíka s knírem, stařenka si opřela hlavu a přivírá oči, dcera má dlouhé rezavé vlasy svázané růžovou stužkou, pomalu kývá velikým tělem ze strany na stranu, mladík se na ni trochu podíval. Od zadních lavic přichází dvojice: ona má červené šaty s černými květy a veliký slaměný klobouk, on je celý v šedém s oranžovou kravatou, vede ji za loket a něco jí šeptá: sytým altem se tomu zasmála. Suchý muž zvedl obočí, rozpažil a spěchá k nim, klaní se, bere ji za ruku (jak mluví, cigareta v koutku se kymácí), ten v šedém polkl a dvěma prsty si rovná uzel oranžové kravaty, ona se sklání a hledá v kabelce, pomalu přitom vyvléká svůj tenký hedvábný rukáv ze zahnědlých prstů suchého muže, ten stále hovoří rozkládá rukama, ten v šedém se rozhlédl, bere ji za loket a vede stranou, suchý muž jde dva kroky za nimi a stále hlasitě mluví, potom se zastavil, volá a kyne jim rukou, a když se vrací, ještě se pro sebe usmívá. Tlumený hovor a šepot slábne; hráči jsou na místech: přichází dirigent; potlesk a úklona: ticho. Dirigent vztáhl ruce, hráči k němu vzhlédli, dirigent spustil ruce, orchestr hraje Straussovy valčíky. Stařenka zavřela oči a naslouchá, nemocná dívka se dlouze zadívala na mladíka s knírem, dívá se – a teď ho vidí: natáhla k němu velikou ruku a tlumeně hýkla, stařenka jí něco šeptla, tu ruku si klade do klína, zvolna ji hladí, šeptá a hladí, mladík se dívá upřeně před sebe, dcera je klidná. Orchestr hraje Jižně od Alp; suchý muž, co stojí vlevo pod pódiem, si rukou udává takt, očima hledá v publiku a nosem vypouští kouř (teď zase rukou a úsměvem zdraví někoho vzadu), dívá se před sebe, kouří a kývá si do taktu a pak je přestávka: suchý muž vystoupil na pódium a rovná noty; bere je, pokládá a dlouze rovná (ten v šedém zasyčel smíchem, ihned jej spolkl, ale sytý alt v slaměném klobouku zas něco řekl: ten v šedém už prostě nemůže: předklonil se a syčí a kuňká si do dlaně, ramena se mu třesou), suchý muž zatím obešel všechny stojany, teď už je před pultem dirigenta: bere partituru, zavírá ji, kolmo jí poklepal na pult, pokládá ji a zase otvírá, pravou nohou už nakročil na stupeň, (noty jsou srovnány, hráči se vracejí, přestávka končí) suchý muž otálí, oběma nohama už stojí na stupínku a bere taktovku, (hráči jsou na místech, přichází dirigent) suchý muž poklepal taktovkou o pult a vztáhl ruce: zvolna je spouští a zády k orchestru se vteřinu dívá do plného hlediště, na lázeňské publikum, za poslední řadu, kde stojí ti, na něž nezbylo místo, na odcházející dvojici, co kucká smíchem, za ní jsou stromy a kostel z červených cihel. Dirigent už míjí prvního houslistu, suchý muž pomalu pokládá taktovku; vrací se dolů. Orchestr hraje směs z Polské krve: žlutovlasá holčička v bílých punčochách s černými koleny (klekla si do bláta, dostala na zadek) utíká podél pódia za dirigentovými zády (pravou ruku má zdviženou a levou obrací list) kolem suchého muže (hořící sirkou zdraví někoho v publiku) až ke stařence s nemocnou dcerou: zastavila se. Veliká dívka hýkla, klátivě se sklání, holčička couvá, stařenka šeptla, mladík s knírem se dívá do země. Přibíhá žena a bere své dítě za ruku, snažíc se pohledem nezavadit o tu druhou matku, která své dítě šeptem uklidňuje, snažíc se pohledem nezavadit o tu druhou matku, která své dítě rychle odvádí. Mladík s knírem si čistí brýle, suchý muž se dívá před sebe, orchestr hraje Stříbropěnnou Vltavu.

Suchý muž kouří a vzpřímeně jde, zdravím vás, příteli! řekl a široce pokynul, brej den, pane profesor, řekl ten naproti, tak co, dohráli? Tak, tak, řekl pan profesor a dvakrát pomalu přikývl, a ježto má povinnost poskoka skončila, jdu do své osvěžovny. Já říkám výčepům osvěžovny a restauracím obnovy, víte?, já si tak hraju, řekl a velkými řídkými zuby se usmál. No, každej sme nějakej, řekl ten druhý a drbl se za krkem. A jestlipak víte, řekl pan profesor a vzal ho za loket, jestlipak vy víte, že zítra je sedmého? řekl, položil si prst na špičku nosu, přimhouřil oči a čekal. Ten druhý nevěděl. Nevíte, řekl pan profesor, opustil nos a tím prstem ho píchl do břicha, a já to vím, já nosím svou paměť tady, řekl a klepl si na sako, vyndal z něj černou náprsní tašku a z ní zase diář a listoval: tadyhle, vidíte? ukázal, v devět nula nula u Šolců s panem Vránou, přečetl, sklapl a zasunul. Jo ták, ahá, řekl pan Vrána, jenomže – já si spíš myslím – esli to nebude lepší spíš večír? Ale samozřejmě že ne! zvolal pan profesor: čistý vzduch! (nasál ho nosem) prázdno! (rukama udělal ve vzduchu prázdno) a ticho!!! (špitl a vztyčil prst). Alenojo, řekl pan Vrána a drbl se za krkem, jenomže – alenojo. Přeložíme to tedy na jindy? řekl pan profesor a sáhl do saka, nené, toné, tak dobrý, tak jo, řekl pan Vrána a šel. Na shledanou zítra u Šolců v devět nula nula! volal za ním pan profesor a potom šel dál rytmickým krokem a rozmáchle zdravil a oni říkali, dobrý den, pane profesore, a on šel a trochu se usmíval. Ale muž s šedými vlasy na pozdrav mlčel: ten muž si před něj stoupl a zblízka mu řekl, tak co? taky na tebe došlo? a krátce se uchechtnul. Pan profesor vdechl, vzal muže za rukáv a chce něco říct, ale muž se mu vytrhl: já ti to přeju! jéžiš, jak já ti to přeju! zasmál se štěkavě a šel od něj pryč, žádnýmu sem to tak nepřál jak tobě, ty pacholku! volal a pan profesor se za ním díval.

Ve výčepu se u stropu válel kouř a pára z ovarů, párků a sekané. Stál mezi dveřmi, trochu se uklonil a řekl: přeji vám dobrý den. Dobrej, řekla babka v mastné zástěře a rukou shrnula z talířku do hrnce studenou sekanou v louži ztuhlého loje. Rozhlédl se: ano, támhle jsou. Mají tam volno pro práchnivějícího dědka? Jasan, pro profesora dycinky. Pan profesor tedy půjde zaujmout pořadí k výdeji nektaru za odpovídající protihodnotu. A stoupl si do fronty k výčepu. Myslí ten s bradkou, že je prdlej? teda profesor? Zrzavý v montérkách neví, ale rozhodně je s ním sranda, teda s profesorem. Pošťák spíš myslí, že mu ruplo v kouli, jak s nim tak vykmitli. Ten s bradkou si taky myslí že jo, ale že je to jenom v pořádku, protože on, teda ten s bradkou, ho pamatuje, teda profesora, s čenichem takto hore. A jak se všichni mají? Ále, pan profesor ví, pondělí v prdeli, úterý eště tam budem, haha. A co pan profesor, jak se má on? On děkuje, on se má v rámci možností a v souladu se závěry strany, haha. Ale ta plzeň je nektar, to musejí uznat. To taky sakra uznávají. A napili se. Ten s bradkou má hnuto celou kastlí. Pošťák včera viděl Tonana, takže to je kec, že sedí. Zrzavý v montérkách si dá eště jedno a de. Pošťáka teď vlastně napadá, jestli nešlo vo Tonyho, co točil v Liďáku, na toho to vypadá spíš. Ten s bradkou neví co s tou kastlí, nevěděj kluci vo někom šikovnym? Pan profesor musí říci, že je mu s nimi dobře. Dlouhá léta postrádal upřímnou chlapskou společnost. Prostě cítí, že je mezi svými, a to ho hřeje. Nu, na zdraví! Ať žijí vřelé lidské vztahy! Ale proč ne, ať žijou. A napili se. Zrzavý v montérkách má teda dojem, že profesor drobet přehání, protože voni, teda zrzavý v montérkách, ten s bradkou a pošťák, sou docela vobyčejný lidi. Ale to je právě ono! Jemu, panu profesorovi, je právě tahle lidská přirozenost blízká, zrovna na tohle, (pravou dlaň si položil na sako) zrovna na tohle on rezonuje! Na zdraví! Tak nazdar! A napili se. Zrzavý v montérkách má tušáka, že to zejtra s tou Duklou rupnem, co myslí ten s bradkou? Ten s bradkou slyšel – ale pošťák má zase dojem – jenže zrzavý, jak on to vidí – to je všecko moc hezký, ale ten s bradkou slyšel – o tom si teda zrzavý myslí svý. Pošťák neřiká nic: pošťák jenom tvrdí – a tvrdil to dycky – že Dukla je Dukla, to je jednou marný. Dovolí? Dovolí babce s dovolením sebrat půllitry? Ale samo, jí dovolej všecko, i na co už dávno zapomněla, haha. Ať si jenom dělaj srandu, měli jí vidět před dvacíti rokama, ta by jim protáhla brka, že by kadili hranatý vejce. Před dvacíti rokama? To jí bylo vosum, ne? Stovosum. A na takovýhle sráče stačí i dneska. Jó? jó? tak si to může s pošťákem rozdat, haha. Teda tak stará zas neni, aby byla na mrtvoly. Hýýý! Hjůůů! Hahaha! A copak to má tuhle za košilí, vánočky? Můžou si sáhnout! Nonono, tohle ať si vyřikaj někde v parku, tady sou mezi slušnejma, že jo, pane profesor. Ale naopak! Panu profesorovi to vůbec nevadí, on s potěšením vnímá horký tep života, a co by už mělo patřit k jeho plnosti, když ne tohle? Nemá pravdu? Alenojo, to sou jenom takový srandičky, nic ve zlym, tadyhle matka se taky nezlobí, žejo? anebo jo? Co? Zlobí se? Matka by se musela zvencnout, kdyby se měla zlobit na blbý, a ať koukaj dopít, ať to může odnýst. A pak profesor s úsměvem kývá a dopíjí třetí plzeň.

Zamkla maso do hrnce. Zalila kávu, dala ji na stůl a přisedla k ní. Vstala, hledala – našla krabičku a znovu si sedla. Pak vstala pro popelník. A potom pro sirky. „…a konečně si našla chviličku v tom každodenním shonu, kdy si mohla odpočinout, na minutku posedět a vypít trochu čaje ze svého hrnečku po mamince. Kdyby tady tak byla maminka! Už léta odpočívá v zemi, ale jak často na ni vzpomíná a v duchu se jí omlouvá, že nechápala těžký úděl ženy! (škrt) Jak často si na ni vzpomene, když nyní chápe těžký úděl ženy! Cítila se strašně unavená. Musí se vzchopit. Musí se překonat. Musí být statečná…“ Musí vytřít chodbu. Nakousla-trhla-vyplivla-sloupla z krabičky celofán. Ušklíbla se, jak celofánově zavrzal. Špičatým nehtem udrápla kousek staniolu, nerovně utrhla a dívala se na čisté, bílé, kulaté, matné vršky filtrů. Hrnec zaječel, železný čepeček se roztočil a prskal mastnotu. Zavřela oči, stiskla rty, vzdychla, vstala. „A přestože měla už dvě dospělé děti, její oči s drobounkými vějířky vrásek prozrazovaly živý zájem o všechno (škrt) prozrazovaly mladého ducha. Tichounce si povzdechla a typickým kradmým pohybem si odhrnula z čela spadlý pramen vlasů, jimiž už začínaly prokvétat stříbrné nitky. Byla unavená, ale nestěžovala si. Naopak: stále si zpívala. (škrt) Naopak: šířila kolem sebe radost. (škrt) Naopak: všem blízkým dodávala síly do života.“ Nehty palce a ukazováku cigaretu vytáhla: nevytáhla – špendlíkem: filtr se natrhl. Odloupla slepený bok a rozevřela, rozložila, zlikvidovala krabičku a cigarety vysypala na stůl. Telefon: Prosím? Ne, ještě ne. Ano. Ano. Vyřídí. Prosím. Ušklíbla se, napsala „Vrána se omlouvá“, strčila papír za číselník a ušklíbla se.

Pan profesor se usmíval, dlaní si podpíral bradu a viděl měkce: díval se na červený hrudník zrzavého v montérkách, na pěnu ve vousech toho s bradkou a na temné půlkruhy v podpaží pošťákovy košile, pak pomalu otočil hlavu a usmíval se na růžovou paní Irenku v oblaku bílé páry (pleskla kouřícím ovarem o studenou váhu, přimhouřila oči: ovar se chvěl) a na bledou tympanistku s aristokratickým obličejem (napíchla na vidličku nohu hnědého párku a polkla), usmíval se. Pak vešla: přísně se rozhlédla a šla k nim: myslela jsem si, že tady budeš, řekla a neopřela se o louži piva na stolku. Pánové, dovolte, abych vám představil opus jedna, řekl zvolna pan profesor, těší mě, řekla a všichni se usmáli. Nu, milá dceruško, čímpak tě mohu uctít? řekl pan profesor a vzal ji za ramena a pomalu otočil zády k sobě, ale nekopl ji do zadku: širokým gestem ukázal na lesklý pult a zamlženě se usmál, nu, pokochej se, řekl, mají tu popovice, louny, ale hlavně vý-bor-nou plzeň a na té si zrovna s hochy pochutnáváme, nedáš si? (ne, dík) malinkou (ne, fakt, máma nás čeká) orosenou… chladivou… (vážně ne, musíme jít) jen tak na omočení rtů? (tati, máma čeká) ne? tvoje chyba. Nu, hoši, řekl a položil dlaně do louže piva, život ve své rozmanitosti nám připravuje mnohá překvapení – a já. Ačkoliv. Jsem oznámil, že přijdu až v poledne – (jenomže je už půl druhý, víš) tak musím ne-prod-le-ně – cože? (řikám, že je půl druhý) To se na to podívejme. Tak ono už je půl druhé. Kdo by to byl řekl. Inu inu. To ovšem mění situaci a my se musíme podřídit vyšší moci, neboť, jak říká Tolstoj, (máš placeno?) dobro a zlo jsou dvě stránky téhož – ale ovšemže mám zaplaceno. Samozřejmě. Jistěže jsem zaplatil. A nám mnohdy nepřísluší (tak pudem, ne?) – a nám nepřísluší, jak už jsem řekl – jenže teď zase nevím, co jsem chtěl říct, řekl pan profesor pomalu a zeširoka a zdálky se usmál. Dcera poodstoupila, ale on kolem ní neprošel: nu, hoši, tady jsme bezmocní, (zvedl ruce, nechal je klesnout a udělal bezmocnost) zde lidská vůle nic nezmůže a nám opět nezbývá než se podrobit (schoulil hlavu mezi ramena a udělal podrobení). Nicméně! (napřímil se) není všem dnům konec a ještě se bohdá, jak říkaly naše babičky, anebo dá-li příroda, jak zase říkáme my marxisté, ve zdraví shledáme. No – a já to vezmu zleva, řekl, natáhl ruku přes politý stůl a stiskl a potřásl, bylo mi s vámi dobře, řekl a stiskl a potřásl, ale život ve své tajemnosti nás staví před nejrůznější (stiskl) – moment, příteli. Přátelsky. Upřímně. Nic ve zlém. Nikoli takto (podržel v ruce nabídnuté konečky prstů toho s bradkou), nýbrž takto (vložil si tu dlaň do své – ten s bradkou zčervenal), takhle se podává ruka, (stiskl) ták, řekl a zeširoka a zdálky se usmál, tak se tu mívajte, jak umíte nejlíp, povinnost volá, řekl a všem ještě pokynul a prošel kolem dcery (stále tam čekala), la pardón, řekl pak ve dveřích pánovi s pivem a třemi rychlými drobnými krůčky mu rychle a drobně uskočil z cesty. A vyšli na ulici. Blbec, řekl ten s bradkou, a srká plzeň jak černý kafe. Dyť to máš fuk, řekl zrzavý v montérkách a pošťák mlčel.

Nu, dceruško, takže jsi přijela. Takže jsi tady, řekl a srovnal si podle ní krok. Z toho soudím, že – ačkoliv, móment, jojo, tamhle je, hej, haló! příteli! zavolal, doběhl a chytil za rukáv toho člověka, zdravím tě, řekl, otočil si ho k sobě a uchopil, stiskl, potřásl, dovol, abych ti představil opus jedna (opus se uklonil) a tohle je Ferda (Jarda, řekl ten člověk) nebo Jarda, to už je výsada nás opotřebovaných mladíků, že se dozvídáme stále nové věci. Muži se totiž dělí na mladíky a opotřebované mladíky, tos věděl? (nevěděl, řekl Jarda) no tak to vidíš, i na prahu senility se člověk lecčemus přiučí, tak tohle je můj kamarád Ferda (Jarda, řekl Jarda) nebo Jarda, ale vas hajst jméno? Ruka ni noha (tati, poď už) ni jiná část, patřící k člověku – my ale musíme honem honem domů, jelikož a protože nás matička povolala, a tak honem honem spěcháme, aby se nechvěla o naše zdraví, neboť kvas čapí, neboli čas kvapí, říkal pan profesor a člověk Jarda se usmíval a říkal, no, nojo, dcera zatím udělala dva kroky dopředu, chvilku tam čekala, pak se zas vrátila zpátky: …totiž byl ve své osvěžovně popít chladivého nektaru, říkal zvolna pan profesor, a mé ženy se na mě proto hněvají (tati…), ale ženám už je to dáno, hrdlit se o každou maličkost – no vždyť už utíkám, řekl pan profesor, přiložil si pěsti k hrudníku a udělal utíkání, tak se měj, jak za dobré uznáš, příteli, řekl a uchopil, stiskl, potřásl, já spěchám spěchám, abych už tam byl! Ještě mu zamával a rozmazaně se usmál. Tak to vidíš. Tak jdeme domů. Ferda je moc hodnej, měkkej a dobrej chlap, říkal pan profesor pomalu a kýval hlavou. Potom se zastavil a dvěma prsty si zmačkl nos, co jsem to… no, však já si… později… (tati, poď, řekla a vzala ho za rukáv) la pardón! vytrhl se jí, tó bych si vyprosil! Nikdo tu nebude nikoho…! tudy, řekl a vsunul ji do samoobsluhy. U kasy stála dlouhá, široká a krátkozraká blondýna, mlela kávu a stejnoměrně z ní odsypávala do velké krabice od bot. Před závěsem výkupu lahví byla o zeď opřená dívka, dívala se do dálky a žvýkala stříbrný řetízek. Ten řetízek byl krátký, a tak jí stahoval koutky úst k bradě. Přeji vám, aby tento den byl dobrý, i když dobro a zlo jsou dvě stránky téhož, řekl pan profesor ve dveřích a hluboce se uklonil. Obryně zvedla a zase sklopila oči, dívka před závěsem vyplivla řetízek (zůstaly jí po něm dvě červené rýhy na bradě). To je zajímavé, že jsme zde, v dobu, kdy v ulicích život kypí, naprosto sami, řekl pan profesor, dal dceři košík a šel podél polic. Dobrý den, Zuzanko, řekl pak dívce před závěsem, dovolte, abych vám představil opus jedna. Opus se uklonil, Zuzanka se usmála a pan profesor řekl, právě jsem konstatoval, jak je zajímavé, že jsme zde, v dobu, kdy v ulicích život kypí, naprosto sami. Nojo, řekla Zuzanka a pan profesor řekl, naše Zuzanka vypadá jako školačka, ale je matkou tříletého muže, což by do ní nikdo neřekl; no? řekla bys (neřekla, spěcháme) ó, to jest pravdou, my skutečně spěcháme, a proto se kvapně rozloučíme, řekl a políbil Zuzance ruku, Zuzanka se usmála a dala si do pusy řetízek. Takže. Řekl pan profesor a přistoupil ke kase. Zbývá než obnovit zásobu kávy. V ostatním jsme zatím saturováni. Obryně se na něj podívala. Jednu kávu bych prosil, řekl pan profesor po chvíli. Obryně sáhla za sebe a plácla pytlíkem o pult. Já bych radši plnou, řekla dcera. Všecky sou plný, řekla obryně. Pan profesor zaplatil o dvě koruny víc, řekl, že je to v pořádku, a vyšli na ulici. Pan profesor se zastavil a vztyčil prst: takto, milá dcero (milá dcera vzdychla) se sbratřuji s lidem. Lidé jsou plaší, ale v jádru dobří. Jen se jim musí vyjít vstříc. Neboť svět sice pomalu, ale nezadržitelně (už je půl třetí) – mo-ment, prosím – ne-za-dr-ži-tel-ně spěje ke konečnému sbratření lidstva! Čemuž napomáhat budiž mravním úkolem každého z nás. Tedy nikoliv podrobovat okolí neustálé kritice (zvýšil hlas), – a tím hledat, nalézat a množit zlo, nýbrž – a teď poslouchej – (protože neposlouchala) – hledat, nalézat, a tedy množit do-bro! V každém bližním. Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně! – tak! Zní etický imperativ! (Hm, tak poď) – ještě moment! – hrubě bych přecenil tvé možnosti, kdybych předpokládal, že tyto prosté pravdy pochopíš, aniž jsi k nim sama dospěla. Neboť přebírání hotových pravd je jako přivazování ovoce na strom. Ale buď alespoň tak laskava a nech na mně! Co, jak a proč dělám. A neztrácej přitom ze zřetele, že dosáhlas-li plnoletosti, neznamená to, že já ji tím pádem ztrácím. Jinými slovy! (ještě zvýšil hlas): žádám tě, aby ses napříště v mé přítomnosti zdržela zbytečných poznámek, které tě usvědčují z nedospělosti a promiň: hlouposti! (nadechla se) – ta žena má radost, že si odsypala kávu pro sebe, a já mám radost, že ona má radost. Nemíním se proto hrdlit. (Ta skříň krade a má radost, že krade, a) Já však jí tu radost kazit nehodlám. Když jí to stačí ke štěstí, bůh s ní. (Jenomže…) Nesuď, abys nebyla souzena. (Ale…) Již dosti o tom. (Seš jim k smíchu, viděla jsem to) to ti budiž ukradeno, řekl pan profesor a dál šli mlčky.

Napila se kávy, položila prsty na klávesnici psacího stroje a vzdychla. Podívala se ke stropu (nikdo tam nebyl) a zalistovala v knize: „Můj muž, pan Tull. Pan Tull, můj muž.“ Hm. Zamáčkla cigaretu a začala psát: „Olda: Už mě ta ženská štve, nejradši bych se poohlídnul po něčem mladším. Třeba Irenka z účtárny? Uvidíme. Vždycky se může začít znova, ne? Muži nestárnou!“ (vešli tři hoši v černém, naložili ji do rakve a nesli pryč, o-pa-tr-ně! volal za nimi profesor v krátkých kalhotkách, život je tajemn

katalog ... Archiv Čítanky – Berková