HOME

Alexandra Berková: Knížka s červeným obalem

(autorka | kniha | koupit)


Předmluva

…ten čas, co se vleče, ty sny a to čekání, jistota, že jsem v bezpečí, jistota, že jsem nejhezčí, ta odvaha k tolika láskám…


MINIROMÁN

Příroda nám klade do cesty naši tupost jako past. (G. Greene)

Když se táta s mámou potkali, řekli si, to je doba, co jsme se neviděli, co pořád děláš. A máma řekla, budu se asi muset vdávat. A táta řekl, proč muset a proč asi, a máma řekla, muset, protože nechci, a asi, protože to asi udělám. A táta řekl, manželství je překonaná instituce, pojď se mnou do kina. A máma řekla, seš moc hodnej, ale nemám čas. Tak šli. A za týden máma řekla, honem poď na dvě deci, já jsem strašně zbabělá a schovávám se před Karlem a sama nevydržím, jak jsem zbabělá. A za týden udělala státnice a řekla, to se mi ulevilo, že s nikym nechodim, a táta řekl, to bude nějakej omyl, chodíš se mnou. A za měsíc řekla máma, kde jsi byl, hledala jsem tě, a táta neřekl nic a potom řekl, byl jsem na chatě se svojí malou. Máma mlčela a potom řekla, chtěla jsem ti ukázat tohle, a vyndala kalendář. A táta se na něj koukal a řekl, s tím musíme něco dělat. A máma řekla, ty si dělej, co chceš, příteli, a vstala. Táta řekl, už jsem to skončil, a máma řekla, nemusel sis dělat násilí, a šla pryč. Potom vytočila číslo a řekla, ahoj Jardo, poď na dvě deci, a on řekl, pro tebe všechno, má dávná lásko, a šli. On něco říkal a díval se na mámu a máma se usmála a on řekl, holka, ty seš na tom moc špatně, koupíme lahev a půjdeme ke mně. A máma řekla, jsem husa, promiň, že jsem tě vytáhla, já jsem strašná husa. A on řekl, rozmysli si to, a máma řekla, je mi špatně zvenčí i zevnitř, nezlob se. A šla ven brečet. Potom šla domů a přede dveřmi stál táta a kýchal a řekl, nesmíš se takhle toulat po nocích, nebo se nám dcera nastydne. A máma řekla, nestarej se, a táta řekl, tak už se nezlob, jsme přece oba dospělí. A máma řekla, ty máš do dospělosti daleko a můžeš se uklidnit, jenom jsem tě zkoušela. A táta řekl, jsi hrozně hloupá, škoda, že jsem si toho nevšiml dřív, a odešel. Máma stála před domem a začalo pršet. Potom šla telefonovat a řekla, ahoj Zdeno, půjč mi prosím tě nějaké věci po Honzíkovi, budu svobodná matka. A Zdena řekla, jsi cvok, jedu k tobě, přijela a řekla, proč jsi ho takhle urazila, a máma řekla, protože neví, co dělá, a je lepší starat se o jedno dítě než o dvě. Zdena dlouho mluvila a máma řekla, nelituj mě, já to zvládnu, a Zdena řekla nelituju tebe, lituju to dítě, v jedné místnosti se záchodem na chodbě, moc si o sobě myslíš. A máma řekla, za takovouhle pomoc ti pěkně děkuju, a Zdena řekla, jsi víc sobec než blázen, a šla pryč. Pořád pršelo a máma dlouho nemohla usnout a ráno přišla pozdě do práce. Za týden přišla dvacetiletá slečna a řekla, Petr miluje mě. A máma řekla, gratuluju, i když mě to vůbec nezajímá. A ona řekla, Petr tvrdí, že se budete brát, ale já vím, že to není pravda, já ho znám, chodíme spolu půl roku. A máma řekla, chápu, že se ti to zdá hrozně dlouho, ale ještě pořád mě to nezajímá. A ona řekla, závidíte, protože vám je skoro třicet, ale přebrat mi Petra se vám nepodaří. A máma řekla, to ne, protože se o to nesnažím, a pozdravuj ho, a otevřela dveře. Potom si zapálila cigaretu a někdo zaklepal a vešel táta a řekl, nekuř, nebo se nám dcera udusí, kde je. A máma řekla, netrap svou pubescentku, stihneš ji na schodech. A táta řekl, poslala ji sem moje matka, oznámil jsem, že se budeme brát. A máma řekla, o tom nic nevím, táta řekl, právě ti to jdu sdělit, máma se nadechla a táta řekl, mluvil jsem se Zdenou, máma se nadechla a táta řekl, můžeš být ráda, mohlas tou svou pitomostí všechno zkazit. Máma řekla, tohle je moje věc a nic od tebe nechci. A táta řekl, další důkaz, že jsi cvok, tím spíš musím být své dceři nablízku. A máma řekla, nic nemusíš a bude to kluk. Potom dlouho mluvili a máma řekla, jak to bude dál, a táta řekl, dál to bude normálně, a máma řekla, já nemám šaty. Potom jela domů a řekla, budu se vdávat, a babička řekla, už jsi jednou vdaná byla. Máma řekla, čekám dítě, babička řekla, jak myslíš, dědeček řekl, bůh s tebou, a odešel. A máma řekla, tak se mějte, bereme se v červenci, pošlu vám oznámení, a odjela. Za týden táta ležel na zemi a kreslil a říkal, chce to zavést plyn a vodu a udělat sprchový kout, máme do prosince co dělat. A máma řekla, myslíš, že se sem vejdeme, a táta řekl, když nebude holka moc veliká, tak jo. A máma řekla, my se vlastně vůbec neznáme, to je divný, že se nebojim. A táta řekl, na tom není nic divnýho, protože nekoušu, a na sbližování máme fůru času. Máma mu dala pusu a řekla, miluju tě, mám štěstí, že jsem tě potkala. Za týden někdo zaklepal a vešel Karel a sedl si a řekl, doufám, že neruším, vypadáš báječně, a nabídl mámě cigaretu. A máma řekla, děkuju, nekouřím, co bys rád. On řekl, chtěl jsem tě jenom vidět, máma mlčela a on řekl, slyšel jsem, že s někým chodíš, doufám, že to není nic vážného, máma mlčela a on řekl, dej na sebe pozor, člověk tvého formátu by neměl zkysnout u plotny, a máma řekla, není to vážné, je to veselé, čekám dítě a budu se vdávat. On řekl, jsi naivka, plodit děti dovedou i králíci, ale specialistů ve tvém oboru je málo. Potom řekl, seženu ti doktora a můžem to dát zase dohromady, a máma řekla, děkuju, ale nechci. A on řekl, vím, že nejsem vždycky roztomilý, ale musíš pochopit, kolik má muž mého druhu starostí, na nějaké romantismy nemám čas. Máma mlčela a on řekl, mám už podrážděné nervy, protože jsem na všecko vždycky sám a nemůžu být pořád roztomilý, to prostě musíš pochopit, proto tě mám. Máma řekla, nemáš, a on řekl, nebuď hloupá, jako se mnou se nebudeš mít s nikým a nedělej drahoty, to já nemám rád, ty víš moc dobře, že to nemám rád. Máma řekla, vím, a on řekl, tak vidíš, já chci mít čisté košile a nejsem ochoten žrát konzervy, protože žena píše román. A máma řekla, říkal jsi něco o plotně, a on řekl, nechytej mě za slovo, ty mě vždycky chytáš za slovo a to mě rozčiluje, tak mě nerozčiluj a tu svoji avantýru si klidně nech, i tu nepříjemnost jsem ochoten zlikvidovat. Vidíš, další starost, a zapálil si cigaretu. Máma řekla, jak je možné, že jsem s tebou vydržela skoro dva roky, a on řekl, to já vydržel s tebou a jsem ochoten to vydržet dál, protože tě potřebuju, to přiznávám, potřebuju tě. Ale nedělej drahoty, takový poklad zase nejsi a já si klidně seženu náhradu, i když to jsou další peníze a další čas. Máma řekla, fuj. On řekl, nedělej citlivku, na to ti neskočím, nazývám prostě věci pravými jmény a jsem ochoten se o tebe postarat, říkej si tomu třeba láska. A máma řekla, to by mě ve snu nenapadlo, jdi pryč. A on řekl, jak chceš, ale v tom případě nezapomeň, že jsem tu Jugoslávii platil já a visíš mi čtyři tisíce. A máma řekla, mám opravdu víc štěstí než rozumu, ty peníze dostaneš, zmiz. A on řekl, jsi obyčejná slepice, divím se, že jsem tě měl svým způsobem rád, nicméně ti přeju lehký porod, a odešel. A máma brečela a smála se a volala tátovi a táta řekl, je to sprosťák, slíbil, že za tebou nepůjde, byl tu předevčírem. A máma řekla, miláčku, dneska jdem místo úklidu na večeři, syn touží po bifteku. A táta řekl, pro dceru všechno, ale když už jsme u toho, možná že za tebou přijde ještě matka. A máma řekla, áha. Táta řekl, buď k ní shovívavá, ona se vždycky těšila, že mi najde nevěstu, a my jsme ji jaksi obešli. A máma řekla, aha. A táta řekl, možná že nepřijde, říkal jsem jí, aby tě nechala na pokoji. A máma řekla, aha, hm. A za tři dny přišla padesátiletá dáma a řekla, jdu se podívat, kdo mi bere jediného syna. A máma řekla, prosím, posaďte se, a ona řekla, můj syn je ještě dítě, nemáte právo mi ho brát. Máma se nadechla a ona řekla, berete mi jediného syna, jste prohnaná, o tři roky starší a rozvedená, jestli se nemýlím, ale jsem ochotna se s vámi dohodnout, a vytáhla peněženku. A máma zčervenala a řekla, takhle se nedohodneme, prosím, posaďte se. A ona zůstala stát a řekla, nemusíte se stydět, zřejmě jste si zjistila, z jaké je Petřík rodiny, jinak byste si ho nevybrala, a kdybyste věděla, kdo byl jeho otec, ani byste k tomu neměla odvahu. A máma řekla, neposadíte se, a ona řekla, Petřík sotva dostudoval, musí si vybudovat postavení, musím chránit své dítě. A máma řekla, na Petrově dítěti vám nezáleží? A ona řekla, a bude opravdu jeho? A máma zrudla a řekla, nevím jak vy, madame, ale já – a ona řekla, vyprošuji si urážky od nějaké – a máma řekla, je mi líto, že vás okrádám o drahocenný čas, a vstala. A ona řekla, Petřík si také není zcela jist, vím to. A máma řekla, sbohem, a otevřela dveře. Potom seděla s hlavou v dlaních a potom volala Karlovi, ale on nebyl doma. Z práce šla pomalu, koupila si lístek do kina, ale zahodila ho, potom chodila po ulicích a dívala se do výkladů a na lidi a vešla do obchodu. Řekla, chtěla bych šaty, nějaké, co by mi zvedly sebevědomí. A prodavač řekl, ale to vy přece nepotřebujete, mladá paní – máma si zkusila dvoje šaty, řekla, vypadám jako porce zmrzliny, a šla pryč. Zavolala Karlovi a on řekl, já věděl, že si to princezna rozmyslí, a máma řekla, jenom částečně, potřebovala bych toho doktora. A on řekl, vidíš, že dostáváš rozum, stavím se pro tebe zítra, máma řekla ano a zavěsila. Večer přišla domů a tam čekal táta a řekl, nic mi nepovídej, mluvil jsem s matkou. Máma řekla, ona má pravdu, ty nevíš, co děláš, rozmyslela jsem si to. A táta řekl, nesmysl, jste obě padlé na hlavu, pozítří má přijít chlap na plyn a já zůstanu tady, a nafoukl matraci. A máma se nadechla a táta řekl, mrzí mě, že se necháš takhle vykolejit, ale vyčtu ti to až po šestinedělí, do té doby vařím, a rozbalil šest chlebíčků. A máma zašeptala, ty jsi blázen, a táta řekl, to je omyl, já jsem tu jedinej normální. A máma řekla, a co tvá matka, a táta řekl, moje máma má zlatý srdce, panskej komplex a trošku delší vedení, do týdne jsme pozvaní na oběd. A máma řekla, už jsem si domluvila doktora, a táta řekl, ještě jednou uslyším takovou pitomost a udělám něco nepředloženýho. A máma řekla, já tě miluju, táta řekl, zatím to tak nevypadá, máma řekla, já jsem tak šťastná, a táta řekl, tak to koukej nezvorat, až na tebe je zatím všechno v pořádku, teď půjdeme provětrat dceru, četl jsem, že musíš chodit na vycházky. A máma řekla, bude to kluk, a šli na procházku a pak přišel instalatér a pak šli na oběd k pražské babičce a pak malovali a zavedli plyn a vodu a potom šli na radnici, ale táta zapomněl občanku, tak šli jindy, ale přišli o hodinu pozdě, a pak máma řekla, necháme to na pak, já se v peleríně vdávat nechci, a táta řekl, máš pravdu, dyť je to jedno. A potom máma ležela v sále se zelenými kachlíčky a potila se a přišel doktor a řekl, já jsem jenom ortoped, ale vedu vám návštěvu, a přišel táta v bílém plášti a řekl, držte se, holky, musím hned pryč, aby mě tu s Honzou nenačapali, a stiskl mámě ruku. A za dvě hodiny řekl jiný doktor, ještě – ták – výborně – máte dceru. Umyli mě, popsali a změřili a zvážili a ukázali mi mámu. A máma řekla, jé, ta je krásná, můžu si na ni sáhnout? Jmenuju se Dita.

MILOSTNÁ

Vyprávěl jsem tento příběh Beethovenovi, aniž jsem tušil, že už ohluchl, a on se usmál a přikývl a řekl: „Jasně.“ (W. Allen)

„Pojď, Frantíku! Křikl Tonda v houfu dětí, které se smíchem vyběhly ze školy, že nebudeš dřív u támhleté staré jabloně, co stojí u družstevních vrat? Vsaďme se! Křikl Frantík – Frantík,“ dočetla Bartesková a klesla hlasem. Řanda mi poslal papírek: Co to vysí na tabuli za ptáka? Na tabuli vysí za ptáka vorel. Pošli to dál. Připsala jsem, Homolka je vůl, a šťouchla Barteskovou. „Ale to už dva nerozluční přátelé běželi přes náves, jen se za nimi prášilo,“ četla Bartesková, otočila se, převzala papírek a dostala trest. Potom jsem četla já: „Copak, hoši, snad někde nehoří? Smál se dobrácky hřmotný předseda,“ a Bartesková mi podala papírek: Bacha, Pinďa, leze za tebou mamut! Potom nakoukla do třídy Tečna a tři kluci a já jsme šli stěhovat skříně. Tečna mi na chodbě řekla, umíš to, Bohunko? Řekla jsem, ano prosím, k četným gratulantům připojuji se i já, vážený Mistře. Dobře, dobře, řekla Tečna. Přinesli jsme čtyři skříně z ředitelny do sborovny, dvě pohovky z chodby do ředitelny a tři stoly ke sklepu a šli jsme do třídy. Homolka četl: „Já jsem byl první, soudruhu předsedo! Ne, já jsem byl první! Volali malí závodníci jeden přes druhého,“ a začalo zvonit. Homolka šel ke koši, hodil tam papírek, podíval se na mě a poklepal si na čelo. Vyndala jsem z tašky chleba se šunkou, podala mu ho a řekla, chceš? Bacha, Pinďa, mamut! zavolala Bartesková a hihňavě se zasmála. Potom řekla, hele, dej mi úkol z matiky. Dala jsem jí sešit a šla na chodbu. Tečna řekla, to je ona, soudruhu řediteli, pojď sem, Bohunko, nezkazíš to? Přistoupila jsem a řekla, prosím nezkazím. Láčkovec se na mě usmál a řekl, tak co? Nemáš trému? Taková velká holka? Co? No nic, hlavu vzhůru, jistě to dobře dopadne, tak běž, běž, a poplácal mě po zádech. Osvobozuji tě z posledních dvou hodin! volala za mnou Tečna a šla jsem do třídy, podrazila Homolkovi nohu, Homolka řekl, seš cáklá, vzala jsem tašku a šla zase ven. Koupila jsem si osm dalamánků, sedla si s nimi do šatny a jedla jsem a říkala, k četným gratulantům připojuji se i já, vážený Mistře, abych v dnešní, pro nás všechny tak významný den – a kývala jsem se ze strany na stranu a říkala a jedla, mezitím zvonilo a pak zase a ještě, kývala jsem se a říkala a jedla, až byly všechny dalamánky pryč a zvonilo naposled a bylo slyšet dupání a řev. Napila jsem se vody a šla čekat před školu. První utíkali Bartesková a Řanda a ještě tři, všichni se zapříčili ve dveřích a nemohli ven. Řanda řval, Bartesková pištěla, za nimi se tlačili další a Tečna volala zezadu vysokým hlasem, no tak děti, uklidněte se, pěkně jeden za druhým, jak jsme se to učili? Malý kluk vepředu se rozbrečel. Vzala jsem ho kolem pasu, odstrčila Řandu, Barteskovou zamáčkla trochu dozadu a všichni se vyloupli ze dveří jako zátka. Ale Homolka mezi nimi nebyl. Kluk křičel a kopal nohama, tak jsem ho postavila na zem. Ze dveří pak vycházel ukázněný chumel a Homolka šel poslední. Vzala jsem ho za ruku a řekla, já pudu s tebou, jo? Ale Tečna zavolala, tak pěkně do dvojstupu! jak jsme se to učili! Bohunko, ty půjdeš první. Tak jsme šli. Vepředu Láčkovec a Tečna a mezi nimi já a za námi celá škola, šli jsme za vodu přát Mistrovi. Vlevo stáli učitelé a za nimi žáci, vpravo byli lidi z města a taky můj táta s cechovní zástěrou a právem v ruce. Uprostřed mezi dveřmi stál Mistr v červené kostkované košili a modrých teplácích a před ním já. Řekla jsem: k četným gratulantům připojuji se i já, vážený Mistře. A polkla jsem sladký knedlík. Mámina sukně mě škrtila v pase a potila jsem se. Bylo ticho. Řekla jsem tence: k četným gratulantům připojuji se i já. Někdo se zachechtal. Tečna mi podala veliký dort, co jsme ho upekli v dílnách, podala jsem ho Mistrovi a řekla, k četným gratulantům připojuji se i já, vážený Mistře. Mistr se usmál, poklepal mi na rameno a řekl, jsi statečná žena. Uklonila jsem se a vážným krokem se zařadila vedle Homolky. Řanda se naklonil k Barteskové a šeptnul, máma má mísu, mamut mektá marně, pošli to dál! Začala hrát dechovka a potom byl konec. Řekla jsem Homolkovi, nejdeš horem? Ne, du spodem kolem fotbalu, řekl Homolka. Vzala jsem ho za ruku a šla s ním. Já mám hrozně ráda zvířata, řekla jsem, třeba kachňata, jaký sou heboučký, to mám ráda. Homolka mlčel a pískal si, a tak jsme šli. Potom řekl, počkej tu, a odešel za roh. Stála jsem u plotu a dívala se na psa, jak štěká a kňučí a jak zalezl za altán, a na kachnu, jak se kolíbá přes dvorek, ách, kách, kách, a za ní pajdá osm žlutých kachňat. Jedno přišlo až k plotu, prostrčila jsem ruku a hladila ho a říkala mu, ty bejčku, ty blbečku, ty vážený Mistře, a kachňátko drželo a nechalo se hladit. Pak jsem vstala a kachně zůstalo ležet na zemi. Za rohem vykoukl Homolka a řekl, ty seš eště tady? Řekla jsem, jo, už deš? A šli jsme. Já mám hrozně ráda zvířata, řekla jsem, třeba kachňátka, jaký sou heboučký. A Homolka řekl vysokým hlasem, co za mnou furt lezeš, co za mnou lezeš? Ty se mnou nechceš chodit? řekla jsem a Homolka řekl, ne, seš strašně veliká. Mlčeli jsme a šli a došli jsme k fotbalu. Homolka položil tašku a řekl, du si zakopat, ty si dělej, co chceš, a utíkal na trávník a křičel, volevole, nahrajvole! A kluci křičeli, helevole, Pinďavole, postřehvole! A kopli míč a Homolka ho vrátil a hráli a kopali do branek z cihel a křičeli a padali do trávy. Stála jsem na kraji a držela Homolkovi tašku a Homolka se na mě nepodíval. Od vody se zvedali komáři a sedali na mě, odháněla jsem je tou taškou. A kluci pořád hráli a křičeli a někdo zavolal, di domu! máma ti vaří psínohu! a dívali se na mě a smáli se a pak zase hráli. Stála jsem tam, držela Homolkovi tašku a začalo se stmívat. Potom už na míč nebylo vidět a kluci šli pryč. Homolka zůstal pozadu a dlouho si vyklepával kamínek z boty a potom přišel a řekl, ty seš eště tady? Řekla jsem, jo, už deš? Homolka se na mě podíval a řekl, kluci se ti smějou, jak seš pitomá. Řekla jsem, nejsem pitomá, jsem nejlepší ze třídy, a on řekl, seš pitomá a seš šprtna a co za mnou furt lezeš! Podala jsem mu tašku, a jak ji bral, stiskla jsem mu prsty. Vyjekl jaůů! Přitáhla jsem ho k sobě, sklonila se k němu a řekla, proč se mnou nechceš chodit? Seš cáklá, pusť mě, zakňučel Homolka. Pustila jsem ho, třepal rukou a foukal si na prsty. A Bartesková se ti líbí? řekla jsem. Bartesková má akorát prsa, ale nelíbí se mi a ty se mi taky nelíbíš a nech mě bejt, řekl Homolka a sehnul se pro tašku. Chytila jsem ho za ruku. Já mám taky prsa, řekla jsem. Homolka se mi vyškubl a utíkal do tmy. Dohnala jsem ho a zkroutila mu ruku za zády. Choď se mnou, Homolko, řekla jsem. Homolka sykl, předklonil se a padl na kolena do trávy. Seš velikej, pitomej mamut, řekl tiše, pusť mě, já musim domu. Já mám taky prsa, řekla jsem a rozepla si máminu blůzu. Homolka tiše stál. Dej mi pusu, řekla jsem. Homolka se nehýbal a potom šeptnul, co mě nenecháš? Já tě nemiluju! Sklonila jsem se k němu, vzala ho za krk a ukousla jsem mu hlavu. A snědla jsem ho, Homolku, snědla, protože mě neměl rád.

NÁDRAŽÍ

Asinin vyskočil na vozík a dal si ruce v bok v domnění, že je hezký. (A. P. Čechov)

Tak další, další, zavolala paní v okénku a udělali jsme krok vpřed. Do haly vešel příslušník, zasalutoval, dlouhými kroky přešel kolem pána s novinami, pokýval hlavou, s rukama za zády se zastavil u dveří na nástupiště, rozhlédl se, zasalutoval a vyšel ven. Pán s oranžovým nafukovacím psem stál za skleněnými dveřmi a díval se dovnitř. Tak další, řekla paní v okénku a udělali jsme krok vpřed. Na obrazovce se chvěly dva šikmé oranžové pruhy, trhly sebou, poskočily a byl z toho pán a říkal, že v Belfastu bylo mnoho mrtvých. Mami, řekla holčička, proč se tak třese? Mlč a dívej se, řekla paní v černém. Tak další, řekla paní v okénku a udělali jsme krok vpřed. Pán s oranžovým nafukovacím psem pootevřel skleněné dveře a díval se dovnitř. Mami, ať se netřese, mě to rozhněvá, řekla holčička. Dveřmi od nástupiště vešel příslušník, šel dlouhými kroky s rukama za zády, pohladil holčičku po vlasech, dvěma prsty poklepal na stolek, u skleněných dveří se rozhlédl, zhoupl se na patách, zasalutoval a vyšel ven. Pán s nafukovacím psem vešel dovnitř a zůstal stát. Tak další, další, řekla paní v okénku. Postoupila jsem a řekla, jeden do Brna. Paní se na mě podívala. Já jedu do Brna, za klukama, řekla jsem, stoupla si na špičky a dala do okénka korunu. Ale co bys tam dělala, děvče, řekla paní v okénku, dám ti jeden do Kdyně, tam jsou hezký klucí. Podala mi papírek a řekla, tak další, další. Potřebuju lístek, lístek na vlak, pošeptal mi pán s nafukovacím psem. Já jedu do Dyně za klukama, řekla jsem mu. Pán se rozhlédl, stoupl si do fronty a tiše řekl paní před sebou, já potřebuju lístek. Lístek na vlak. Paní udělala krok vpřed a holčička řekla, mami, co to mluví? Pst, řekla paní v černém, to jsou zprávy, to říká, co se kde stalo důležitého. Pán na obrazovce měl oranžový obličej, kolem ramen a hlavy se mu tetelil modrý pruh, a říkal, že při zemětřesení v Japonsku bylo mnoho mrtvých. A bude taky řikat, že nám umřel děda? zeptala se holčička a paní v okénku řekla, tak další. Pán se psem postoupil a zašeptal, já potřebuju lístek. Lístek na vlak. Ale kam byste jezdil, co vám tu chybí, další, další, řekla paní v okénku. Pán se psem stál stranou a smutně se díval. Skleněnými dveřmi vešel příslušník, prošel dlouhými kroky s rukama za zády, před televizí pokýval hlavou, u stánku zaťukal na dřevo, rozhlédl se, zasalutoval a vyšel na nástupiště. Sedla jsem si před televizi. Nám umřel děda, řekla holčička. Já jedu do Dyně, za klukama, řekla jsem. Já chci buřta, řekla holčička, náš děda rád buřty, já je teď budu jíst za něj. Pst, řekla paní v černém, není nic slyšet. Vstala jsem a šla k televizi a slyšela šepot: šéfe, došly zpravodajský pastelky! Berte, co je! Rozkaz, šéfe! Zesílila jsem zvuk a pán na obrazovce měl zelený obličej, kolem ramen a hlavy mu pulzoval červený pruh a pán říkal, že při leteckém neštěstí v Anglii bylo mnoho mrtvých. Paní, prosím vás, šeptal pán se psem. Nic, doma budete! Tak další, řekla paní v okénku. Pán svěsil hlavu a hladil oranžového nafukovacího psa. Dveřmi od nástupiště vešel příslušník, kousl do buřtu pána s novinami, řekl, v pořádku, pokračujte, zasalutoval, přešel halu dlouhými kroky, pohladil holčičku po vlasech a skleněnými dveřmi vyšel ven. Nám umřel děda, volala za ním holčička. Z ampliónu nade dveřmi se ozvalo chrr, písk, jedna jedna, pozor, hlášení! na kolej přijede vlak, konec hlášení. Pani, já eště nikdy nejel vlakem, zašeptal pán s nafukovacím psem. O nic jste nepřišel, řekla paní v okénku, podívala se na pána, podala mu pendrek a zašeptala, tumáte a běžte, běžte. Pán se psem stál u okénka a cucal pendrek. Mami, že budu jíst za dědu buřty? řekla holčička a z ampliónu se ozvalo, chrr, jedna, jedna, pozor hlášení, vlak už je za zatáčkou, za chvilku tu bude, konec hlášení. Všichni jsme vstali a seřadili se do fronty ke dveřím. Paní v pokladně s bouchnutím spustila okénko, pán se psem stál stranou a cucal pendrek. Já bych vám dala svůj lístek, řekla jsem mu, ale já ho potřebuju, to je do Dyně, za klukama. Děkuju, zašeptal pán a zavrtěl hlavou. Tak já vezmu vašeho pejska, řekla jsem. Děkuju, zašeptal pán a zavrtěl hlavou. Z ampliónu se ozvalo, jedna, jedna, pozor hlášení, vlak už jede, už je skoro tady, konec hlášení. Tak pa, pejsku, řekla jsem a dala mu pusu na oranžový nafukovací čumák. A ze psa se stal krásný nafukovací princ. A tohle se mi děje pořád, řekl pán a rozplakal se, dal mi pendrek a šel pryč. Příslušník s rukama za zády obešel frontu, pokýval hlavou, vypnul televizi a zezadu do ní zašeptal, končíme! Nastoupili jsme s princem do vlaku, naproti nám paní v černém a holčička, vedle nás pán s mastnými prsty a novinami, vlak se rozjel a příslušník a paní z okénka stáli na nástupišti a dlouho nám mávali. Cucala jsem pendrek, za okny byly vidět zelené kopce a žlutá pole a hnědé cesty a bílé domky. Mami, nebuď smutná, já se k tobě přimazlim, řekla holčička. Nafukovací princ si zamyšleně lízal ruku, a jak vlak jel, za posledním vagónem se sklápěly kulisy kopců a polí a domků a nádraží, příslušník a paní z okénka se převlékli, všechno to naložili na vůz a jeli pryč.

BUBI-BLUES

Buď se mnou, nebo umřu. Ty jsi zamoučená a moje tváře jsou pomazány sazemi, ale buď se mnou, ty, nebo umřu a bude mi smutno. (I. Wernisch)

„Milý příteli – přítelkyně! Toto řetězové spojení vzniklo ve Venezuele! Vyhotov 20 opisů a čekej na štěstí! Štěstí příde do 9 dnů! Nevěříšli, povšimni si následujícího: Mirtl dal dopis svému tajemníkovi a za 9 dnů vyhrál 20 000 000. Jeho přítel Barbasa nevyhotovil 20 opisů a za 9 dnů byl propuštěn z práce. Barifie dostala dopis také, nevěřila jeho obsahu a za 9 dnů zemřela!“ Opsala jsem dopis dvacetkrát, a jak jsem ho dávala do dvaceti obálek, říkala jsem: udělej, ať mě Bubi miluje. A taky udělej, ať se dostanu k cirkusu. Ale hlavně udělej, ať mě Bubi miluje. A šla jsem k poště. Helou Sendy, řekla Babická. Helou Džejn, řekla jsem. Bolavá Noha zas čeká, řekla Babická. Du hned zpátky, řekla jsem. Tak helou Sendy, řekla Babická. Helou maj felou, řekla jsem a šla dál a dala těch dvacet obálek po jedné do schránky a na každou ještě třikrát plivla. A pak jsem tam stála a čekala a koukala na Bolavou Nohu, jak taky čeká; stála jak tyč a vítr jí foukal do dlouhých šedivých vlasů. Veliká ručička nad ní poskočila na tři čtvrtě a potom na celou. Bolavá Noha se zimomřivě držela za lokty, pak dlouze zívla, vyhrnula si sukni, odněkud vyndala kapesník a táhle se vysmrkala; potom se drbala za uchem a bylo půl a zase tři čtvrtě a potom celá a Bubi nepřišel. Šla jsem pomalu zpátky a kluci na kolech křičeli: Dušku, Dušku, ty seš vůl! Dušek seděl na plotě a řekl, nevšímej si jich, sou to pitomci. Seskočil na zem, a jak dopadl, tělo se mu zatřáslo. Stáhl si žluté tričko přes boky a řekl, sou to pitomci, víš proč se s nikym nekamarádim? páč sou to pitomci. Jenomže já mám tajemství. Řekl a dal ruku v bok. V podpaží měl tmavý půlměsíc. Já mám totiž tajemství a žádnej vo tom neví, já ti to ukážu, řekl a díval se na mě malýma očkama. Já to mám na půdě, řekl pak sípavě, jak stoupal přede mnou a jeho zadek v modrých teplákách se mi kolíbal před očima. Nahoře bylo šero a dusno a prach. Pozor, řekl a pod nohou mu břinkla obruč, zvedla se a líně opřela o dětský kočárek. Šli jsme dál, kolem šedého zrcadla s neslušným obrazcem, napsaným do prachu, a kolem balíku novin a knih a kolem sporáku bez nohy; eště dál, tadydlenc, zašeptal Dušek a ukázal na žebřík. Lezla jsem za ním, tam dál mezi trámy s šedivým holubím trusem, a dýchala suchý a teplý a prašný vzduch půdy. Tady to je, řekl pak Dušek na malé plošince. Tady si dělám karamel, řekl a ukázal na lihový hořák a zčernalou lžíci. A tady si pitvám žábu, řekl a ukázal na mrtvou žábu. A tady mám lupu, řekl a ukázal na lupu. Já tady zkoumám a nikdo to neví, akorát ty, a nesmíš to nikomu říct. Přísahej! Přísahám, řekla jsem a zvedla dva prsty. Potom jsme seděli na bednách a po trámech nad námi chodili holubi, točili se, nafukovali a přeskakovali a pouštěli dolů šedivá hovínka. Nechceš se spolu přátelit? řekl pak Dušek a čistil si brýle. Co tady zkoumáš? řekla jsem. Tak, různě, třeba se koukni, řekl a otevřel sešit a přečetl: V důsledku egoismu je základním omylem nás všech, že jsme si navzájem ne-já. Zavřel ten sešit a díval se na mě. No co, to neni tajemství, to neni normálně nic, řekla jsem a holub mi ukáknul na rameno. Já ti to vyčistim, řekl Dušek. Nech to, to neva, řekla jsem a Dušek přisedl blíž a čistil mi rameno nasliněným kapesníkem. Nech to, to neva, řekla jsem a zas trochu odsedla. Seš pěkně hnědá, já byl vloni taky, řekl Dušek a nechal svou ruku na mých zádech, já bych se s tebou přátelil, páč nejseš káča, řekl. Proč pitváš tu žábu? řekla jsem. Jenom tak, řekl, přátelit neni jak chodit. Chodit je blbost. Ale přátelit se je bejt furt spolu a mít spolu tajemství a nikdy nezradit, rozumíš? na život a na smrt! řekl a ruka na mých zádech ztěžkla. Já nevim, řekla jsem a zas trochu odsedla a Dušek se na mě podíval: nesmíš mě zradit, páč když někdo zradí, tak je potom zrádce a ten druhej ho musí zabít, řekl tiše. Nahoře to tlumeně vrklo a plesko a potom ukáklo kousek od velké lupy. Zrádci se musej zabít, zašeptal Dušek, to se prostě musí. Mlčela jsem a Dušek řekl, přísahej, že mě nezradíš! Ty, hele, já už du, řekla jsem, a jak jsem vstala, jeho ruka sklouzla z mých ramen a zůstala viset. Přísahej! zašeptal Dušek a stoupl si přede mne. Přísahám, řekla jsem a zvedla dva prsty. Na život a na smrt! zašeptal Dušek. Platí, už musim, ahoj. Počkej, zachraptěl Dušek, stáhl mě k sobě, a jak jsem ucukla, vlhkými rty mi sjel po tváři. Co blbneš, řekla jsem a strčila rukou do jeho měkkého břicha. To byla zkouška. Přídeš sem zejtra? Přijdu, ahoj. Nepřídeš, kecáš, přísahej! Ahoj, řekla jsem a lezla po žebříku dolů a šla kolem sporáku bez nohy a stohu novin a knih a kolem šedého zrcadla ke dveřím na chodbu. Babická seděla na zídce a klátila nohama. Helou Sendy, řekla. Helou Džejn, řekla jsem. Dušek si dělá u nich na půdě karamel. No a co, řekla Babická a plivla na chodník. Je do mě normálně cvok, řekla jsem a taky plivla. Stavros jede do Řecka, povidal to, řekla Babická. Co by tam dělal, když tu chodí do školy? To je přece blbost, aby někam jezdil, když tu chodí do školy, Bubi přece nemůže najednou jenom tak odject, když tu chodí do školy! řekla jsem. Povidal, řekla Babická a plivla. Potom se hlasitě rozesmála, ale kluci se neotočili. Bubi může odject tak nejvejš na prázdniny, řekla jsem. Teď dávej bacha, řekla Babická a zakřičela: Stavros je vůl! A kluci otočili kola a jeli k nám. Kdo to řek? řekl Bubi a přimhouřil oči. Já, řekla jsem. A Bubi slezl z kola, šel ke mně a dal mi facku. Pak odjeli. Sou srabi, čtyry na dvě, tak helou Sendy, řekla Babická a šla. Helou Džejn, řekla jsem.

Ale dobrý večer, řekla mi potom hubená paní, copak tak pozdě? Honzíku! Honzo! Máš tady návštěvu! volala a přišel Dušek v tílku a v trenýrkách. Já jenom… řekla jsem, já se jenom chtěla zeptat, jestli nemáš pálku na pinec. Na ping-pong? Pálku? Teď večer? Ale Honzík nemá žádnou pálku, Honzík je přece osvobozen z tělocviku, řekla mi hubená paní. Aha, nojo, tak promiňte, řekla jsem. Ale to nic, řekla mi hubená paní, přijď se někdy podívat, Honzík bude rád, viď Honzíku? řekla a Dušek stál vedle ní v tílku a v trenýrkách. Tak nashledanou, řekla jsem. Nashledanou, nashledanou, řekla mi hubená paní a zavřela dveře. Šla jsem domů kolem Bolavé Nohy, co pořád čekala, a jak foukal vítr, slzy mě studily za ušima.

NAZDAR ANČO!

Neklesejte na duchnu!
(M. Huptych)

Ahój! volala Jana. Ahój! volala jsem. A napiš! Ty taky napiš! A brzo! Ty taky brzo! Autobus odjel a máma řekla, tak vítej doma, a chtěla mi dát pusu. Viděla jsem Zdeňka, jak jde mezi rodiči a kouká do země. Potom jsem seděla na plotě a bylo to nadraka. Babička pod hruškou pletla dečku, po zahradě chodily slepice, vytahovaly krky a trhaně otáčely hlavama a koukaly strašně pitomě, i Běžka, co jsem ji vloni vodila na provázku. U Mášů za plotem si Mirečka s Jiřinkou hrály na Nazdar Ančo a taky úplně pitomě: na hlavách měly slaměné klobouky po Mášovic babičce a v rukou košíky na vejce. Postavily se na opačné konce zahrady, křikly teď! a vyšly si naproti; upravovaly si klobouky, houpaly košíkama, trhaly trávu, čichaly k ní – a potom se jako potkaly: Nazdar Ančo! řekla Mirečka. Nazdar Ančo! řekla Jiřinka. Jak se máš? Já du nakoupit. Mám spoustu peněz a du koupit banány a zmrzlinu a čokoládu. A šlehačku du taky koupit a dám si jí na ty banány. Já du taky nakoupit a taky šlehačku a banány a eště ananas a eště meloun a višně v čokoládě. A mám na sobě hedvábný šaty s krajkama a balónkový rukávy a dlouhý rukavice až k těm balónkům a večer pudu na bál. Já pudu taky večer na bál a mám na sobě stříbrný šaty se zlatejma hvězdama a zlatý boty a zlatý punčochy a zlatý korále a zlatej klobouk. To je teda blbost, zlatý punčochy, řekla Mirečka. To teda neni, řekla Jiřinka. No to teda je a pěkná, řekla Mirečka, zlatý punčochy! Pc! Já padám! položila si ruku na čelo a podklesla v kolenou. Seděla jsem na plotě a byla jsem stará. Slepice zapleskaly křídly, jak mezi ně máma vylila vodu z nádobí. Dito, pojď sem na chvilku, řekla mi tiše, není ti špatně? nechceš si na chvíli lehnout? našla jsem ti na prostěradle takovou skvrnku, to nic není, to za pár dní přejde, sedni si do chládku a nesmíš se koupat, řekla a zase odešla. Sedla jsem si k babičce pod hrušku a čekala na smrt. Slepice klovaly do horkých louží, babička mlčela a holky za plotem dělaly holubičky. Letní zvuky: štěkot psa. Výkřik Mášovic kohouta. A po něm dalšího a po něm dalšího. Zahoukání lokomotivy. Bzukot mouchy kolem mé hlavy: zzzZZZ zzzzZZZZ. ZZZ!!! A ticho. A štrachání slepičích drápků na suchém listí. Slabé cinknutí pletacích jehlic. A měkký šelest kola v trávě za plotem. Ale nebyl to pan Bauer, pan Bauer jezdí odpoledne. Má poklona, princezno, na tebe si počkám! řekne a vysype mi do ruky obálky: Ahoj Dito! Předem mého dopisu přijmi srdečný pozdrav a milou vzpomínku na Tebe. Jak se pořád máš? Já se mám dobře. Ani moc neprší. Napíše Jitka Smutná z Louče. Posílám Ti svoje foto, promiň, že na něm tak strašně vypadám, nechala jsem se vyfotit jen tak v šusťáku, velmi by mne potěšilo, kdyby jsi mi i Ty poslala svoje foto na milou vzpomínku. Napíše Rosana Díšková z Ústí. A tím končím, protože končí papír a jde kolem táta, musím ještě napsat Rosaně a Janě, napsala jsem zatím tobě a Zdeňkovi. Píšu osm dopisů denně, všem z našeho oddílu, akorát Yvonně ne, jak jsme si řekly. Už je noc a píšu to pod dekou. Napíše Mirka Ondrušková z Černé Vody. Je ti dobře? řekla máma přes rameno. Mlčky jsem kývla, aby se na mě musela podívat. Slepice přehrabujou bláto, holky za plotem sedí na bobku a s hlavama u sebe něco čmárají klacíkem do hlíny. Á jo, vzdychla babička a složila pletení, běží to běží. Už jsem tu moc dlouho, Milenko, už jsem tu tři dny. Už musím domů. Nenechá se nic dělat, už musím, řekla a vstala. To zase doma dostanu, jejda, to dostanu, broukala a kývala hlavou a zvolna se šourala k brance. Tak tady zůstaňte spánembohem, já zas někdy přijdu, řekla a pečlivě za sebou zavřela. Dito! Napumpuj konev! křikla máma z kuchyně. Ano, řekla jsem nemocným hlasem. V pumpě chrčel a hučel a bublal Duch Pumpy a voda vyšplíchla na osmý záběr. Za plotem přejela kola: ahoj! křikli, ahoj! křikla jsem. Nejedeš? křikl zrzek Hiršl, nejedu! Křikla jsem. Chtěla jsem ještě říct, že se nesmím koupat, protože mám asijskou nebo španělskou nebo italskou chřipku, ale byl pryč. Ani nepřibrzdil. Kde je babi?! Odešla, řekla jsem nemocným hlasem. Hlídej slepice! řekla máma, pleskla hadrem o schody a běžela ven. Na vatě nebylo nic. Přešlo i bolení v zádech a chuť sedět pod hruškou. Dala jsem věšáku máminu čepici a řekla: Nazdar Ančo! Nazdar Ančo! řekl věšák. Já jdu nakoupit. Koupila jsem si kilo šunky a desky Beatles a vodní lyže. Já jdu taky nakoupit, řekl věšák, ale nebylo to ono. Navlíkla jsem si máminu podprsenku, vycpala ji ponožkama a před zrcadlem zazpívala do cedníku Černou Besii. Vytočila jsem číslo a řekla: tady krematorium, jste připraveni? Vzala jsem mámě z tašky tříkorunu. Ujedla jsem půl sklenice zavařených třešní a pecky střílela do slepic. Přečetla jsem si dvě strany z knížky o krizi manželství. Vrátila jsem tříkorunu, odstrojila sebe i věšák a šla si sednout na schody. Dito, poď si s náma hrát! Na Nazdar Ančo! Ve třech je to lepší! Mávla jsem rukou, Mirečka s Jiřinkou se mi tiše pošklebovaly, hodila jsem po nich dřevák. Potom se nedělo nic. Mášovka nekřičela na Mášu ty hajzle líná, kohout nehonil slepice, šífák Voříšek se nevrátil z Ameriky, ani žumpa se nám nepropadla a ani jiné věci, které se mohly stát, se nestaly. Ahoj, to je votrava, řekla Eva a zavěsila se na plot. To je fakt. Vloni to byla psina, letos je to votrava. Nojo. Eva přisedla na schod. Nám někam odešla babička, řekla jsem. Nám taky utíkala babička. Děda ne, ale babička jo. Hele, pamatuješ vloni? na jezu? s Hiršlem? To byla psina. Anebo u Liďáku. Vloni to byla psina. Letos je to votrava. Eva žvýkala stéblo trávy. Teda na táboře sme zažili, usmála se, to bys musela vidět, zase se usmála zavrtěla hlavou, sme měly hlídku, jo, a normálně já a eště jedna holka, tu neznáš, a teďkon sme takhle šly kolem stanů a teďkon tma, jo, a najednou: hůůůů!!! Teda my zdrhaly! Čeče normálně takový fofry, teďkon já eště zakopla… no to bys musela zažít… Eva s úsměvem vrtěla hlavou a konec stébla opisoval vlnovky. Já se teď nesmim koupat, řekla jsem. Jo ty máš „to“? Tě teda lituju. Já při tom normálně trpim. Já bych chtěla bejt kluk. Kluci to nemaj a my jo, řekla jsem. Kluci to maj ve všem lepší. A neroděj děti. A my jo. Ženská všechno vodnese. Porodní bolesti sou normálně nejhorší na světě, řekla Eva. To tě snad uspěj? Marika říkala, že její ségra říkala, že neuspěj, řekla Eva. (Muž v bílém s rouškou přes obličej mi řeže břicho velikou břitvou. Jsem přivázaná. Mám v ústech roubík.) Přece tě nemůžou řezat jenom tak, řekla jsem. Fakt, neuspěj, já to i četla, řekla Eva. (S velikým břichem utíkám přes pole. Za mnou sanitka a tři muži v bílém. Kličkuju. Už nemůžu dál. Lezu na strom.) A normálně třeba stačí si sednout, kde byl před tim chlap, a seš v tom, řekla Eva. (Na těchhle schodech sedával děda. A nebo v kině. Ach jo. Slepice se hrabou v mastném blátě a bezbolestně snášejí vejce. Paní Pavlíčková má pět dětí.) Pani Pavlíčková má pět dětí, řekla jsem, to už má břicho uplně rozšmikaný, řekla jsem. Třeba už tam má díru nafurt, hele normálně na knoflíky anebo na zip! Promiňte, pane doktore, zadrhnul se mi zip! Nervózně jsme se zasmály. Už pudu, řekla Eva, musim eště napsat spoustu dopisů. Já taky píšu spoustu dopisů, asi dvanáct, řekla jsem. Já asi třicet, už to ani nepočítám, řekla Eva. Mě už to ani nebaví, teďkon už budu psát jenom jednomu, docela fajn, hraje na kytaru, řekla jsem. S náma byli tři, co hráli. A zpívali anglicky, normálně všecko, cos chtěla, tak zahráli, řekla Eva. Tenhle taky normálně všecko. Holky po něm šílely, řekla jsem. Po těchhle taky, řekla Eva, všichni mi píšou. Hm. Tak já du, řekla. Tak ahoj, řekla jsem. A pak jsem myslela na Zdeňka, jak jsme si slíbili, že budem mít tři děti – jedno pro mě, jedno pro něj, jedno dohromady. Třikrát. Ach jo. A ty seš čarodějka a máš červy ve hlavě! A ty seš ježibaba a jezdíš na pavoukovi! A ty bydlíš v záchodě! A ty žereš mrtvoly! Jau! Holky za plotem ječely a držely se za vlasy. Prolezla jsem za nimi a odtrhla je od sebe jediným škubem. A pak jsme si šly naproti. Nazdar Ančo! řekly. Nazdar Ančo! řekla jsem. My sme byly nakupovat a máme látku na zlatý šaty a stříbrný šaty a diamantový šaty, řekly. A já šla po městě a za mnou šel vrah.

Já jsem se neschovala. Mě zachránil krásnej černovlasej kovboj a odvez mě na motorce na pustej ostrov a hrál mi na kytaru. A rostly tam banány a byli tam indiáni a zase tě zachránil! A odvez si tě za ženu v diamantovym zámku! Holky seděly na bobku a pak mi řekly, že moje babička je u jejich babičky, protože se potkaly na rohu. Odvedla jsem svou babičku a přijel pan Bauer a řekl, nazdar princezno, na tebe si počkám, a podal mi obálku: Ahoj Dito! Předem mého dopisu přijmi srdečný pozdrav a milou vzpomínku na Tebe. Mám se docela dobře. Prosím tě, už mi nepiš, později Ti vše vysvětlím. Tvůj Z. Napsal Zdeněk Popper z Chomutova.

Babička seděla před televizí a říkala: koukněte, toho lidu, a tuten, kampa to běží, jej! teď po ňom střelili, to on už bude v pánu, nojo, dočista tuhej. A copa asi tuta, v tom kožichu, to bude nějaká poletucha, tu měli střelit! Babi, nevrťte se, nebo vám to zavřu, řekla máma, obcházela babičku po kolenou a po částech ji myla. A pak byla vlajka a šly jsme spát. Je ti dobře? řekla máma. Ale jo, řekla jsem. Tak dobrou noc. Dobrou noc, mami. Dobrou noc, babi. Dobrou noc.

VELKÉ ŠUBY-DUBY

Často se stává, že se vrhnu vpřed jako moře na písečný břeh. Jenomže ještě nevím, co pak. Vrhnu se vpřed, vrátím se a znovu se vrhnu vpřed. (H. Michaux)

Holky já vypadám strašně, ’sim tě, ’bych měla řikat já, ’divej ty vlasy, sedíme tu jak slepice na hřadě, fakt jak slepice, to tys tak hnala, tak poďte něco dělat, helehede Undatra! žová!!! Počkej, až ti bude stopět, dobrý večer. Dobchý večech! Undatra má nové šaty a nové zuby a švy nakřivo. Já mám u nohy láhev rumu. Jídelna má: třiadvacet umakartových stolků se čtyřikrát třiadvaceti umakartovými židličkami se čtyřikrát čtyřikrát třiadvaceti kovovými nožičkami. U jedné mám tu láhev rumu. Jídelna má: zelené emailové stěny (to kdybychom po sobě házely knedlíky, tak aby se to umylo) a šedivou betonovou podlahu (to kdybychom po sobě lily polívku, tak aby se to umylo) a velká zamřížovaná okna (to kdyby sem chtěl vlézt zloděj a odnést nám třeba příbor, tak aby neodnesl). Těmi zamřížovanými okny je vidět na betonový chodníček k internátu, v němž jsme internovány; ten chodníček je prudce osvětlen reflektorem ze střechy (to kdyby ten zloděj chtěl použít hlavního vchodu, tak abychom ho viděly). Ještě bych stihla kino. Jenže mám u nohy tu láhev rumu. Cába je tadyhle chlupatej, všimla sis?, jenomže Cába je normálně vůl, náhodou je epesní!, třeba epesní, ale vůl, hele, mám to vzadu dobrý? Dobrý. Nekecáš? Nekecám. Bóže, to je votrava, tak kde sou? Už dou! už dou dou ou! A přišli: Zastavili se ve dveřích, kápoš za nimi rozpažil a sune je dovnitř, ušli půl metru a zůstali stát; dva vepředu udělali ještě krok, ale hned couvli: skřehotavé hahaha. Kápoš zavelel: ztichli. Kápoš hovoří: sklonili se nad ním, teniskama kopou do podlahy, drbou se na hlavě, koušou si nehty: naslouchají. Kápoš uzavřel vtipem: zdvořilé cheche. Undatra je neklidně pozoruje, vrtí se na židli, uhlazuje si sukni, vstala. Jde k nim po betonové podlaze vážně a pomalu a s hlavou na stranu se tázavě dívá. Kápoš něco řekl, Undatra ukázala na nás (hahaha), kápoš ještě něco řekl, Undatra kývla, kápoš ještě ještě něco řekl, Undatra kývla a vrací se zpět. Kápoš zavelel: mručení: berou od stolku židle a sedli si do rohu proti nám a dívají se na nás, jak sedíme proti nim a díváme se na ně. Kápoš se na židli zaklonil s rukama v kapsách, nohy natáhl před sebe a hlavou kývl Undatře: Undatra tleskla, někdo se zachechtal, Undatra tleskla, je ticho. Studenti! Těmito slovy nás důrazně nabádá ke kázni a mravnosti (žádné takové, vy dobche víte) a nemějme jí za zlé, že musí předběžně napomenout několik es, o kterých je jí známo, že kazí pověst internátu, školy, města i jí samé. Raději je nebude zde přede všemi jmenovat (výmluvný pohled ke stolu es), ale dá si na ně pozor (velmi dobchý pozoch). Esa vyprskla, Undatra tleskla a ujistila nás, že byli s kápošem také mladí (není-liž pchavda, soudchuchu chediteli? kápoš přikývl), zapověděla alkohol, cigarety, odchod z budovy bez povolení a popřála nám hezký večer. Dívám se kolem (pravou rukou jsem nahmátla láhev) a vidím dvojici, co je spolu už od dětství a tady a jinde a pořád budou jen spolu a po maturitě se vezmou (s lahví mezi koleny jsem odšroubovala plechový uzávěr) a vidím Kamilu s víčky zelenými, jako když dostala pěstí, (dolívám kofolu rumem) a vidím v koutě sedět mrtvolu s pusou od krve – to není mrtvola, to je naše Ajrýn (zavřela jsem láhev a dala zpět) a vidím Janu se zlatými kruhy v uších a vidím, že žádná na sobě nemáme vlastní svršky, tak usilovně jsme na sobě pracovaly, a vidím, jak je to klukům jedno (napila jsem se). Tři kluci se sklánějí nad magnetofonem (ať koukám jak koukám, vidím, že Tamtoho nevidím, tamtoho, co mi včera řekl, že by mi ofina slušela líp), teď k nim přišli další dva: odstrkují se, dohadují, přetáčejí kotouče – až se ozvalo zabučení, písknutí a bublání (to neni magneťák, to je normální rušička, řekla Jana), kluci jdou ke kápošovi a něco mu říkají, kápoš je vyslechl s rukama v kapsách a nohama před sebou, pak kývl Undatře, Undatra vyskočila, tleskla a oznámila kulturní vložku, z technických důvodů již nyní. Sinalá Ajrýn v černé sametové kombinéze došla líně doprostřed betonu, zadívala se nad naše hlavy, na zasklený internátní řád, a když si ho celý a podrobně pročetla, zeptala se nás smutně: Čím to… že já Manon… tak šťastna jsem?… Čím to… že já Manon… se líbím… všem? Udiveně zvedla obočí a magnetofon zařval: hej-ou-jé, uejte-minyt-mistr-poust-mén, bum-ou-ou-ou, plíííís, mistr-poust-mén… vypukla volná zábava. První nastoupila nerozlučná dvojice: stoupli si vedle sebe, ona sykla: tři čtyři: a už hopsají, hlavinky jim poskakují, vlásky se třepetají, uejte-minyt, uejte-minyt, jéjéjé-jéjéjé! kvílí magnetofon a oni, sehraní z posledních tanečních, stejně ťápnou, stejně tlesknou, stejně poskočí (krásní – zdraví – mladí lidé, řekla Jana a pije můj rum přímo z láhve, na hladině se roztočil vírek, Jana se zaklání a moje tričko na ní prasklo) bacha, řekla jsem, ale Undatra nás nevidí, Undatra vzpřímeně sedí vedle kápoše a dívá se do budoucnosti, která je určitě krásná, protože Undatra se na ni usmívá. Kolem nerozlučné dvojice je teď vláčný chumel a kolíbá se jak chaluhy v přílivu – uens-dej-móning-et-fajf-oklok-uen-dz-dej-bigin… stranou davu sedí důstojný repetent, s nohou přes nohu a hlavu opřenou o zeď si to všechno měří zpod přivřených víček, on – prastarý; kousek dál dvě kamarádky: ta větší si popotahuje svetr, ta menší si žvýká konečky vlasů, nedívají se na sebe a něco si říkají; kápoš se protáhl, a jak spustil ruce, pleskl dlaní o stůl: Undatra sebou trhla a vyjeveně se na něj usmívá; pro-sim-tě, Aznavůr, dyť nemá žádný ramena, říká Kamila a nasliněným malíčkem si roztírá černotu pod okem – jenomže já to nevidím, já vidím, že Tamten sedí támhle. Dete někdo ven? Nikdo nechce, já taky ne, ale jenom tak kolem něj projdu a nepodívám se na něj – neprojdu: kývl na Janu a ta Jana, co mi vypila půl láhve rumu a co na ní prasklo moje tričko, ta Jana vstává a jde a stojí proti němu; stojí proti sobě, od pasu vzhůru nehybní, od pasu dolů zaznamenávající každou synkopu trhnutím kyčlí a kolenou, z té strnulosti teď přešli ke kratičkým napjatým krůčkům, to napětí je i v přivřených očích a v konečcích prstů – teď se prudce otočila a její černé vlasy ho pleskly do tváře (hele, nemá vona španělskou babičku? řekla jsem, ale nikdo se nezasmál), teď stojí zády k němu, přes rameno se na něj dívá a s rukama rozpaženýma hází zadkem v rytmu tohodle bítu, prasklým švem mého trička jí prosvítá černá podprsenka (nečum tak, řekla Kamila) a on se nechá šlehat těmi jejími vlasy, s přivřenýma očima a pootevřenými rty je vnímá – teď ji zezadu objal, přitáhl k sobě a roztočil, vyrolovala mu z náruče a vine se zpátky (tak nazdar! řekla Kamila a drcla svým hrnkem do mého, napila jsem se, napila jsem se, napila jsem se…). Ší-lavz-jů-jé-jé-jé, hlásí magnetofon – nechceš si jít zatancovat? říká mi Ajrýn (!!!) – mládí se raduje, páska se točí, život mi utíká: vstávám. V rohu se nakupili hoši, zadupu a oni se přikrčí s čumáčky u sebe, budou rychle dýchat a trochu se třást, nejzdatnějšího vytáhnu za uši a odnesu si ho na beton… a co takhle na parket, panstvo, (volím žoviální tón) tamo se tísní tancechtivé děvy! (dneska jsem obzvlášť vtipná). Maj smůlu, máme tu karty, řekla něčí záda. Chvíli přemýšlivě okouním, jako že někoho hledám, ale stejně dobře bych mohla na místě vytěkat. Pokračuju tedy zahájeným směrem, vede ven z místnosti, tak tam jdu, dorazím do koupelny, nic tam nepotřebuju, tak vší silou kopnu do zdi. Potlesk. A opona. Na mé posteli je hromada svršků, co neobstály, plácla jsem sebou a ležím na tom s rukama pod bradou – stejně jako tehdy na mezi: nalevo křoví a napravo svah a na něm já, tak to viděl Cába, když se tam zjevil, slyšela jsem, jak zrychluje, když na něj z brčálového pažitu vyjuknul bělostný zadek předsedkyně třídy, chechtala jsem se do trávy, ale kroky se vrátily a on tam stál, na té cestičce, a koukal a zíral a civěl a čuměl na mě v tom vedru, po zádech mi lezl mravenec, na noze mě šimrala tráva a po krku mi tekl pot na tváře a na bradu a z čela na nos a udělal tam kapičku, potřebovala jsem se pohnout, protáhnout, poškrábat, ale on tam pořád stál, náš soudruh profesor, a tak jsem ležela a počítala do sta, že pak vyskočím a zařvu: helevole, ženská! – při třiaosmdesáti odešel – ležím na těch hadrech, trochu se natáčím na bok, abych byla míň placatá, to kdyby někdo přišel, to kdyby si třeba někdo všiml těch pootevřených dveří a přišel, třeba Cába kdyby přišel, aby se podíval, jak jsem tu sama a nešťastná a ani nebudu slavná, ani se nedostanu na vysokou, ani se nezamiluju, už nikdy se nezamiluju a jsem strašně stará. Zdola je slyšet giv-mí-e-poust-kát, drop-mí-e-lajn, ou-pn-mí-dz-dó… a nikdo nepřišel, nikdo mě nehledá, tak jdu zase dolů: zajímavá SŠ sport. typu jde po schodech dolů, pravou rukou plácá do emailové stěny a před zrcadlem zkouší ledabyle mávat tramvajenkou, jak to viděla v Praze. Dvojice se mátožně kolébají, áj-dóun-lájk-jůůů-batáj-lávjů, u vydávacího okénka stojí dívka, nehtem rýpe do zdi, a jak vrtí sklopenou hlavou, dlouhé blond vlasy se jí vlní jak prapor, nemá to cenu, nefák, fakt to nemá cenu, říká a hubený kluk jí smutně ždímá ruku, Kamila vypráví o svém bratrovi, né, von je strašlivě chytrej, nežebychtó, ale fakticky, dělá vejšku, druhej semák, – a pak pchostě utek, no, říká Undatra, čmárá prstem po stolku a z kapky vína dělá sluníčko, kápoš se drží za bradu a mlčky přikyvuje; za oknem mizí silueta toho hubeného kluka. Přijímám pohled, který přijmout nechci, jdeme ven, budem tam kouřit a líbat se, ani jedno mi nechutná, prkenně stojím a přes kudrnatou hlavu se dívám do tmy: dneska sem celej den myslel na to, že kdyby na mě jako zaútočila helikoptéra, tak kam bych utek, ale čeče víš, že tu moc šancí neni? – a hrajem slovní fotbal: průhledno nohou houni ničí, čímpak pakovat atributy, Týnamarý? Saldo doma magoří říkadly lyceí – eí – a mlčíme a posloucháme šššůssííííšššů­ůůůsssss – jak nahlas šumí strom. A sedíme nazí na vlažném betonu s nohama ve vodě, co je stejně teplá jak vzduch, takže ji vnímám jen jako tekutou, taky píšeš? zeptal se lhostejně, jo, něco jo, řekla jsem, a tak mluvíme o smyslu umění, o krizi technické společnosti a o vztahu čísla dvě k náhodě, klátíme nohama a voda ve tmě měkce šplouchá. Nejdřív mě studily vlasy a potom záda a pak jsem kýchla. Nerozesmáli jsme se mladým smíchem, aniž jsme znovu skočili do vody: řekl: půjdem, je chladno. Oblékli jsme se a šli. !!–!–! !!–!–! pd-t-kch! pd-t-kch! vřava a vedro a rytmický dusot – !!–!, !!–!–!– horký dech se ve studených kapičkách kutálí z emailových stěn, !!–!–!, !!–!–!, tancuju jak bodnutá včelou, rum ze mě stoupá v bílých obláčcích, kluka někde ztrácím – it-voz-tventy-jírze-gou-tudej! sádžn-pepr-tačdz-bén-tuplej! – hopsám, skáču, jančím, třeštím – kdyby tak chtěl přijít Cába, vytřásla bych mu z těla tu jeho nečistou duši chemickou – smutné puntíčky Undatřina krimplenu se zvolna kladou na kápoše – oni jsou jako zvěch, jako zvěch, soudchuchu chediteli, říká a lasice, tygři a pardáli se uříceně vlní místností – jsme jedné krve ty i já – všechno se teprve stane – všechno je naše a pro nás – jsme prostě áčka a jsme si velmi sympatičtí – sádžn-pepr-lanly-hádklab-béééénd!!! (a fanfáry)

Únava a žízeň. Jana zmizela s repetentem, Kamila se zelenými víčky se kolébá v náručí Tamtoho mezi zasněnými dvojicemi, pí-es-ajlavjů, jůů-jůů-jů – dva kluci spěšně odvádějí třetího, vedle dospělé dvojice dívka s dlouhými blond vlasy a se zarudlýma očima, dívá se před sebe a nechce odejít, chce tady zůstat a potom třeba říct, kdyby tě to zajímalo, tak už delší dobu chodim s Bubim z béčka, to jenom kdyby tě to zajímalo – jdu k ní a povídám, nebreč, takovejch kluků je plná Praha, pojedem si vybrat, tomuhle dáš normálně pěstí a já dám Cábovi a pak eště jednomu a eště jednomu a bude to komilfo – holka se odtahuje, to mě štve, myslím to s ní dobře, chci vstát, ale židle se se mnou zhoupla a polykám spoustu slin, zavírám oči a zas je otvírám, život je někdy stchašnej, zní zleva, mžourám do místnosti, příjemně se kolíbá, holka je pryč, asi se jí nelíbila moje ofina, chce se mi něco udělat. Říct někomu pravdu do očí anebo odjet, ano, odjedu do Prahy, co je plná kluků, co s nima budu chodit, dzej kamin tu tejk mí uej haha, říkám a hloupě se chechtám, po měkké podlaze vycházím ven – zima a tma; vdechla jsem, že křiknu: jsem křižovatka všech skutečností! – ale chodník mi uklouznul, potvora, visím na plotě v bledém přísvitu luny – bledý přísvit – bledý student – komůrka v podkroví – sešitek veršů nákladem vlastním – a já se na vejšku nedostanu – a nikdo mě nemá rád – a neumím pít rum – duše chce vzhůru a tělo tíhne k zemi – zajímavá SŠ sport. typu se podrápala o drátěný plot – zhluboka dýchá – chodník se konečně zastavil – jenže takhle to nemůže skončit – takhle to přece neskončí – dneska se ještě musí něco stát – třeba někoho potkám a ještě dneska se zamiluju, začíná léto a ze země jsou divné věci – kolem uší bzučí molekuly lásky – honem, děti, kdopak jí víc nachytá? já, soudchuchu chediteli, a zamknu si ji pod postel, jelou sapmarín, a zamknu si ji pod postel – stojí tulák starý… zazpíval Tamten odněkud ze tmy a blond soprán ho doprovází – zajímavá SŠ se shovívavě pousmála – od intru pomalu jdou dva stíny, – stchašně smutno, říká jeden – a zmenšují se opačným směrem, míjejí stín hubeného kluka, co volá šeptem Blááánííí do okna nahoře, měsíc dělá pavučiny skrze větve bez listí – v srdci háárááá slyším a myslím na veliké věci, které udělám, a hned zítra pojedu kreslit do zoo a ostříhám se jako Jane Seberg a myslím na toho kluka, co ho potkám v Praze, sakra, kde jsem tohleto četla?

ZAČÁTKY

Každá situace má smysl, jen ho najít. (B. Spinoza)

Hele a budeme si psát, poď si slíbit, že si budeme psát. V kolik to jede? Je čas. Ty, hele, vážně, jo? Že každá, jak dostane dopis, tak ihned napíše, jo? Ta větší kývla a dívá se na zadní lavičku, sedí tam žena a muž, ona se sklání přes veliké břicho a hledá v tašce, vyndavá housku, dává ji jemu a dívá se, jak ji pomalu rozvírá, listuje salámem, zavírá, pečlivě ji urovnal v prstech a kousl. Mně to připadá blbý, řekla ta menší, fakt, nejdřív sem se hrozně těšila, ale teďkon je mi to blbý, víš?, že sme tam byly spolu a tady taky furt spolu a teďkon tam mám jet sama, je to – no blbý, no, řekla a trochu se usmála. Tam přece nebudeš sama. Nojo, ale stejně. Ta menší vzdychla, dívá se na hodinky, na ty dva za nimi a potom před sebe, jéžíš! řekla a ťukla se do čela, já chtěla zavolat Petrovi, ty hele, řekni mu, jestli ho uvidíš – anebo nic. Co mu mám říct? Ne, nic, to je fuk. A co? Nic, jenom, no prostě – no že sem odjela, no. Anebo ne. Ne, fakt, nic. Ta menší si prsty pročísla vlasy, dívá se na velké nádražní hodiny, na ty dva s houskou a potom na kolej. Dneska ti se mi zdálo, zavrtěla hlavou, že to byl omyl, že se tam spletli či co a že sem se musela vrátit. I s těma kuframa. Páni, to by byla psina, kdyby se spletli! Krátce se zasmála. Ta větší neřekla nic. Žena se přes břicho sehnula k tašce, vyndala láhev, sejmula víčko a nabídla muži: napil se, otřel rty hřbetem ruky, vrátil jí láhev a kousl do housky. Už tu měl bejt, řekla ta menší, vlastně ne, za osm minut. Já sem ti tak nervózní! Velkými dveřmi od nádražní haly sem vešla vysoká stařena, rychle se rozhlédla, popošla několik kroků a zůstala stát. Před sebou tlačila dětský kočárek. Hele, hele, Kvačka! Nekoukej tam, řekla ta větší. To je dost strašný, co? Ta menší se dívá, jak stařena jede na konec perónu, prudce se otáčí a rychle jde zpět, něco si brouká a veliké pánské boty jí klapou. Ta větší se dívá do země. Prej uhranula Bechtoldovic Yvettu, co má kluka s tim pyskem, řekla ta menší, já sem ti tak ráda, že vocaď vypadnu. Stařena přijíždí k nim; žena s břichem si zakrývá oči, muž s houskou ji drží za ruku, a jak je kočárek míjí, zahlédl vevnitř dvě hadrové panny s puklými čely. To sou teda konce. No, dyť už vypadneš, za čtyři minuty. Co je? Já sem tě naštvala? Ta menší vytáhla obočí, Jano, já sem fakt ráda, že seš tu se mnou, i sem našim řekla, aby sem nešli, že tu budem spolu, a je mi to blbý, že jedu sama, fakt, ale dyť je to přece jen rok a ty se zas přihlásíš a oni tě vezmou, na tuty, Jano, ta menší mluvila rychle a trochu ostře, všechno ti pošlu, říkala, všechno, i knížky i přednášky, vždycky to přepíšu a pak ti to pošlu a ty se budeš učit a pak vždycky přijedeš, třeba v neděli, a někam pudem a ten rok uteče a ani nebudeš vědět a budem tam spolu. Ta větší vzdychla a sklonila hlavu: vysoká stařena projela kolem, zvolnila a chce něco říct – ne, to se té větší jen zdálo. Ti dva vzadu vstali z lavičky a stoupli si na šedý obrubník před první kolejí, zády k nim, zády k té stařeně. Ale to nemůžeš bejt zas tak pasívní! Ty musíš, já ti to řeknu, já na tvym místě bych to tu zapíchla a normálně bych si tam vzala hospodu anebo úklid anebo k pumpě, cokoliv, chápeš? prostě… já nevim, já ti to neumim říct… člověk se musí rozhodnout a využít všechny možnosti a zkoušet to znova a znova a umět se něčeho vzdát, protože… ta menší se rozhlédla, co tady? Likvidovat účty. A za pět let ti možná přidaji. A pak se vdáš a budeš mít děti. A to je teda podle mě zabitej život. No řekni! Asi jo. No to asi určitě! Koukni se na Píšťu! Ta taky řikala, že se nikdy nevdá, a vdala se. A řikala, že ne. Ta větší se dívá do země a koulí kamínek špičkou tenisky, ti dva s houskou se na ně ohlédli. Potišejc, řekla ta větší. Ale já to myslím vážně. Já teda osobně se vdávat nebudu. Nevím jak ty, ale já ne. Proto jde také člověk studovat – ta menší teď mluví zvolna a spisovně – aby pak dělal svou práci. A myslím, že každý, kdo chce něco dokázat – pak mávla rukou, já tady kecám a vlak třeba nejede a třeba mě vyhoděj a tebe vezmou, to bude psina! ta menší se zasmála, jestli mě vyhoděj a tebe vezmou, to se teda smíchy potrhám! Ta větší se na ni dívala. No co, možný je všecko, řekla ta menší a trhla rameny. A zase znám spoustu pitomců, co mají vejšku a nic. To chce to dotáhnout do konce. Nasadit tempo a jet. Nebo snad toužíš se vyvdat a vařit a žehlit a prát a já nevim co? No to ne, řekla ta větší. Tak vidíš, sakra kde je ten vlak! Mě teda sporák vůbec neláká. Já se snad pudu zeptat, co je s tim vlakem, ne? ta menší se neklidně rozhlédla: kromě nich jsou tu jen ti dva a stařena s kočárkem. Sem potkala Hedviku, řekla ta větší, nesla dvě tašky a deset minut mi řikala, jaký kde maji maso. Ta menší se dívala k velikým dveřím, vyšel z nich malý muž, pohlédl k hodinám a zavrtěl hlavou. Ta menší šla k němu, promiňte, řekla mu, čekáte na rychlík do Prahy ve dvanáct čtyřicet? To čekám, řekl muž, má čas tři a půl minuty, jde jim to napřed. Děkuju, řekla ta menší, znovu se rozhlédla, pak vzala za kliku zamčených dveří s tabulkou Náčelník a šla zpět ke kufrům. Ti dva, paní s břichem a pán bez housky, si šli zase sednout, vysoká stařena zůstala daleko, kolíbá kočárkem, něco si brouká a do taktu k tomu kývá hlavou, malý pán, vzpřímený s rukama v kapsách, stojí u kolejí a velkými oblouky plive na černou trávu mezi pražci. To je teda úroveň, řekla ta menší. Víš co? řekla

katalog ... Archiv Čítanky – Berková