Jak si Lucka vede
Poutavost příběhu spočívá zejména v tom, jak zde funguje souvztažnost a paralely osudů a věcí. Hrdinův příběh je zapřádán do světa hledaného básníka. Na začátku pouze tušíme jisté příbuzenství, postupně je však stále zřejmější, že odpovědi na své životní otázky hledá hrdina především projekcí do útržků ze života básníka: „To ale znamená, že tajně nebo odněkud z hlubokého podvědomí vynáším vlastní obraz.“ (s. 39) Postupné zasvěcování do osudů Macešky je současně zasvěcováním do vlastního života, který má konečně cíl. Tím dostává příběh další neopominutelný rozměr a také další paralely. Maceškova domnělá homosexualita se stává klíčem k vyřešení počátečního tajemství s dopisem a dává i hrdinovi možnost pocítit jejich duševní blíženectví, které v důsledku vede k poznání vlastní homosexuality. Psychická choroba Lucčiny matky pak v příběhu zpřítomňuje paralelu k psychickému onemocnění básníka Macešky. (…) Lucka, Maceška a já – zprvu nesourodá trojice malého děvčátka, starého básníka a hledajícího se mladého muže, v souřadnicích příběhu však fungující a vzájemně nepostradatelné součásti dojímavého, vícevrstevnatého a umně spleteného příběhu.
Radomil Novák, Host
Próza Lucka, Maceška a já totiž patří k tomu, co by bylo možné označit jako dobře napsaná próza, tedy k dílům vzniklým jak s vědomím dosavadní literární tradice a se znalostí osvědčených témat, postupů a forem, tak i s ohledem na čtenáře a jeho předpokládaná očekávání. Autorovou výhodou přitom je, že umí tato očekávání nejenom odhadnout, ale také dobře saturovat. Nabízí proto čtenáři atraktivní koktejl několika jímavých „story“, a to prostřednictvím vyprávění, které má nápad, tempo i potřebný vypravěčský spád.
Pavel Janoušek, Tvar
Co je na dalším ději strhujícího? Způsob, jakým se ty dva motivy proplétají, jak s příběhem Tomáš zraje, jak se obyčejné dny proměňují v téměř detektivní dobrodružství. Jak je tu každodennost, která by povrchnímu pozorovateli jistě připadala nezáživná či nudná, nahlížena jako neopakovatelné dobrodružství. Zadruhé jsou na knize znát léta vzniku, když autor zahodil původní verzi a ponechal z ní jen tu malou holku jako osu, kolem které se Tomášův osud roztáčí. A volil slova, rytmus a kompozici s takovým smyslem pro kompaktní celek jako jeho starší kolega Jiří Kratochvil. Má-li Reinerova kniha Lucka, Maceška a já nějaké současné příbuzné, pak především Kratochvilovy romány, novely a povídky. Tím nemíním stylovou nápodobu, ale schopnost přesvědčit jen a jen příběhem, a ta se napodobit nedá, to se musí umět.
Zdenko Pavelka, SALON, Právo
Pryč je chlapák (ač nesmělý) z Reinerovy předchozí prózy Plachý milionář přichází. Zůstal Reiner básník, který je ve své aktuální knize sametově tlumený, ale přesto vypravěčsky živý. Lucka, Maceška a já je místy hodně popisná kniha, která láká pomalu, zaujme přívětivým tónem, ze kterého s přesným načasováním konců některých kapitol vystoupí pointa, rozlije se jako kaluž krve po podlaze, a i když je vzápětí vše čistě vytřeno, stopy neklidu zanechává dál a spěje k překvapivému pochmurnému závěru. (…) Od první Reinerovy prózy uplynulo devět let, od té poslední skoro tři roky. Jestli text na záložce jeho současné knihy mluví pravdu, pak tenhle příběh autor přepisoval a předělával mnohokrát. Ne nadarmo.
Klára Kubíčková, MF Dnes
Začátek, zápletka i konec jsou zde jasné, Reiner nenechává čtenáře zmateně bloudit v ději a prokousávat se nudou, nechce po něm, aby musel dumat nad tím „o čem to je?“. Zato ho provází zcela jedinečnými, intimními místy na samé hranici beznaděje, nad kterou ale vždy nakonec vítězí touha dobrat se řešení. (…) V knize zaslechneme ozvěny Reinerova poetického světa, kterého se nemůže zříkat, protože by popřel sám sebe. Jeho kniha má ale i několik nesporných ryze románových výhod: není užvaněná, má spád, ví, co chce říct, a stojí pevně na vlastních prozaických nohách.
Markéta Pilátová, Respekt
Není to přímočarý příběh… a je to moc dobře. Reinerovo vyprávění meandrovitě bloudí, stejně jako bloudí ve svém dospívání protagonista knihy. Nejsilnější stránkou příběhu jsou určitě pasáže o výjezdu do Londýna a taky zachycení atmosféry Brna na sklonku osmdesátých let − Martin Reiner zná své rodné město dobře a dokáže to „prodat“. Podobně působivé jsou i detaily z anglické metropole. Vynikající je také popis vztahu, který protagonista navazuje s malou Luckou, dcerou své přítelkyně, jíž se stává adoptivním tátou. (…) Lucka, Maceška a já je román, jenž patrně nesedne každému. Nicméně je to literárně velice poctivé, vyzrálé dílo a Martinu Reinerovi nelze než aplaudovat.
Ladislav Nagy, Reflex
Ať jakkoliv, především je Lucka, Maceška a já čtivý příběh o sbližování s vlastním nitrem i s dětským světem. Navíc je jaksi mimovolnou reflexí přelomu 80. a 90. let minulého století. Žádné srovnávání malých a velkých dějin. Jenom přirozeně plynoucí život. Dle tvrzení autora byl tento text psán a přepisován několik let. Přesto nepůsobí nijak vykonstruovaně či strojeně. Naopak, jako vypravěč našel Martin Reiner velmi sympatickou, téměř minimalistickou, ale zároveň svěží formu.
Milena M. Marešová, Český rozhlas
První, o čem se chce psát, je křehkost. I redaktorův poznatek na přebalu růžové knížečky se o ní zmiňuje. Lyrizující styl, sladkobolné procházky podzimním Brnem, rodící se neuchopitelné vztahy a pocity. Ale i křehkost jako téma. Křehká je Lucka, křehký byl Maceška a křehké je já. Aby autor toto vše tenkostěnné uchopil, musel si počkat řadu let a asi projít řadou verzí textu. Dopilovat se do novely a cestou nepoztrácet autenticitu je nejtěžší úkol. Paradoxně nejpevnější z bytostí v knize je čtyřletá Lucka. Dcera přítelkyně vypravěče Tomáše. Sotva se spolu letmo seznámí, vžene je psychiatrická nehoda matky do společné domácnosti. Musí se o sebe naučit starat. Holčička a pětadvacetiletý mladík, toho času pracující na poště. To je dějová páteř knihy. Živoucí, napínavá a prokreslená. Opatrné setkávání a přivinování dítěte, opouštění vlastní dětské kůže…
Tereza Marečková, Nový prostor
„To, co je tobě důvěrně známé,“ povídá Tomášovi jedna z postav knihy, „bude pro čtenáře nové a překvapivé… A občas nepochopitelné, pokud zapomeneš nechat pod rohožkou vět ten správný klíč.“ Objevte, jaké klíče pro vás v knize Lucka, Maceška a já Martin Reiner zanechal – není jich málo a cesta k nim není ani dlouhá ani neschůdná.
T. S. Tomset, cihlak.cz