J. A. Pitínský: PRAHA – intimní deník hrdiny (Pokračování)
POTKATI PANA PRESIDENTA .<> JEST KRÁSNÉ (psáno pro Českou wčelu) Den je dnes, já to pořád říkám, jak říkala ta, co furt říkala: já to přece porád říkala, že ten Eman, ten náš jako, že je vemeno jedno a že se olej do lajsničky leje dycky přes skleněnou tyčinku… Snes jsem se dolů tramvají a vystoupil jsem na Hradě a tam jsem šel. Stály stráže, stáli turisté v malých hloučcích. Nikoho nepopichovali. I mne nechali projít, viděli: kabátek otrhanej, botičky děravé. Ano, boty jsou již děravé. Svrchníček špinavý. Nuzák tedy jde na Hrad k Andreji. Za vraty hradní stráž, vlídná zšeřele, s pistolí na řemeni. A na řemeni též jsou náboje, pěkně v řadě srovnány. Já čekám na Andreje, jenž si spletl vchod, neb zapomněl, že jsem mu říkal, na pokyn hradního strážníka, že jsem „pod balkonem“. Musel jsem se ptát asi 3x pana strážníka, co že říká? Nerozuměl jsem, proč mám říci: „pod balkonem, řekněte panu Stankovičovi, že jste *pod balkonem*“. Totiž pod tím balkonem, znám z historie a dějin a z minulosti rovněž jest znám tento balkon, kde presidenti naši, účastní na dějinách, naši nejznamenitější mužové, stávali, leckdo i s manželkou stával, leckerý si jen tak vyšel a na balkoně kouřil. Avšak když ho spatřili zdola? Každý ukazoval, hle, tam, nahoře, stojí pan president a kouří. A všichni mávali, někdo měl kapesníček lemovaný zeleně, někdo se vzory složitějšími. Však též i tací byli, co jemnou šálkou mávali. A pan president ani nekouřil. „Ať mě nechaj bejt,“ řek si pokaždé a z vykouření cigarety zkažený zážitek. „Chtěl jsem si zakouřit na sluníčku,“ omluvně vysvětluje hradní stráži. „Ano, je pěkně,“ odpovídá osobní strážce a ohlédne se, zdali zatím nezamířil do oken hradu atentátník. Avšak nevidět atentátníka, uleveno jest a snad již tady uvnitř – no, pojďte si někdo zastřelit pana presidenta! Avšak se nikdo neozývá, jsou zalezlí, chacha! Osobní strážce má jistě někde slečnu a doma jí říká: „Víš, Jaruš, někdy si myslím, že takové hodné děvče jako jsi ty, by si zasloužilo lepší post. Po něčem se ti kouknu, to víš, jsem teď osobní strážce pana presidenta a tu i tam si mohu s leckým promluvit.“ A osobní strážce tedy mluví s panem třetím kancléřem, s paní hradní tajemnicí, zdali by pro Jarušku nenašli vhodné zaměstnání. Ale nikdo nic neví. Jsou přece pořád tady, na Hradě a zde obsazeno již pět let. Možná uklízečku by mohla dělat, chce se však Jarušce čekat, až půjde Vondra do důchodu? A tedy jsem přišel i já takto na Hrad a dočkal jsem se Andreje. Andrej vyřazuje. Vyřazuje ze starého fondu hradní knihovny staré knihy. Již knihy co jsou k nepotřebě, neb se doba změnila a s třídním nyní bojem co? Je třeba jej vyřadit, napsat na lísteček: vyřazeno, datum a Stankovič. A my tedy s Andrejem stoupáme krásným výtahem vzhůru. Stropem zde jest jakási spletená výšivka z motouzů jistě ručně tkaných. A již jsme v knihovně hradní. „Vida,“ pravím a rozhlížím se. Jest mi Andrej průvodcem. „Zde, jak sedím já, jest stůl Klementa Gottwalda.“ A já tedy prohlídnu Klémův obří stůl z leštěného dřeva. Má zásuvky na klíč, po bocích dvířka na klíč. Pravím tedy obhlížeje ten Klémův rasantní posez: „Nu, snad se nehoupal na židli?“ Ale Andrej nedbá, neb jest pečlivým průvodcem a nelze nic vynechat. „Tady sedával Tatíček,“ praví a já již obhlížím křesílko s koženým sezením a představuji si, kterak na něm sedí pan Osvoboditel a v představě mu pravím: „Zdali se vám dobře sedne, presidente-Osvoboditeli?“ Usměje se a rovněž praví: „Sedám na něm nerad. Tuto opěradélko jest vykroužené poněkud více vzad, nežli snesnou má záda. Já jsem již stár, mladý muži, a musím dbáti těchto malicherností.“ „To já chápu pane presidente. Moje maminka div nespadne z těch rozviklaných tonetek, jak doma jsou A též si stěžuje, ale na světě je ráda.“ „A zde,“ praví Andrej zběžně, neboť je zde mnoho věcí ještě k prohlížení, „zde stával Tatíček, neb byl vysokej a čítával zde noviny nebo ranní souběhy.“ A já tedy představuji si Tatíčka, kterak on čte souběhy a pravím si v duchu: „Takový hezký den, jaro přichází a nutno Tatíčkovi čísti souběhy.“ A nyní již obhlížím Plečnikovo zařízení knihovny a ptám se Andreje, pátraje po výškách a v neznámých zlatých předmětech. Jež završují regály. „Tyto zlaté přídě, jsou-li ozdobou, jsou-li praktičností vytvořeny?“ A Andrej poví: „Jsou ozdobou,“ a ukazuje mi knihy, které dnes vyřadil. Kupříkladu knihu Howarda Fasta *O literatuře* a též mi hned podrývaje to prstem čte jednu pasáž o povídce Proměna, kde se praví, „že ani německý měšťáček nemůže se jen tak proměnit v broučka.“ Avšak nemnoho mne zajímají tyto dokumenty a obhlížím dále knihovnu. Nutno říct, že pan Andrej je veselý, ba rozmařilý knihovník, plný veselého smíchu. Já se směji také rád, je tedy má návštěva vítaná. A tu se již ptám po předmětovém katalogu! Nu, knihovníčku Andrejko, kde jesti předmětový katalog? Inu, zde se podívej. A tedy sleduji předmětový katalog. Ale to již vycházíme, neb nutno dbáti krátké visitace, neb na Hradě každý zaměstnán. Na klopě houpá se mi cedulka „Návštěva“ v národních barvách, i se znakem, avšak jsem již vyprovázen zpět. Jdeme po chodbách a u černé skříně dobové praví mi Andrej: „Tuto knihovnička sloužících na zámku Lány.“ I obhlídneme tituly, co jimi Tatíček počastoval služebnictvo. Míjíme dále chodby, procházíme „Rudým náměstím“ a v jedné místnosti jest mi představen politik Martin Palouš, avšak nezná mne, a vcelku dobře, že můžeme beze všeho dále. „A zde,“ praví Andrej, „jest mně nejmilejší místo Hradu. Jest to osobní výtah presidentův. Jest to dílo Plečnikovo.“ I obhlížím. Jdeme dále a tu, jako na zavolanou, přichází sám pan president dnešní Havel. Pan Andrej rychle přistoupí k němu, ba zadrží chůzi, neb jsme se nenadále s delegací nynější málem srazili – a ustoupím tedy i já – a jsem představen panu presidentovi! Jak jsem nepozorný! Nevnímám ničeho, třesu rukou a představuji se. A tu se ukazuje – pan president mne zná! Praví: „To jste vy? Ve ste slavné muž, chamm.“ Já jen se červenám a uvědomuji si, co mám na sobě letmého a ty děravé botky, z nichž soukán palec v bílé ponožce nikterak nezničené, tedy bílá se souká ven, však byly-li by ponožky děravé, soukal by se ven nehet a ten se méně leskne nežli ponožka. „Me jsme ti odcházející dramatici,“ praví pan president, „a ve jste ti přicházející, že ano…“ Já se na něj jen dívám, však slova nejsem schopen. „Není tomu tak,“ pravím, když odchází a tu jest mi představen pan Medek, mistr Hlasu Ameriky a já již nemohu věřit svým očím. Pochodem ostrým zmizí delegace a zůstává jen další interier Plečnikův – mramorová fontána se žlutým leknínem ze skla a dvě čínské vázy… Jaká dekadentnost, jaký rozmar. Ještě jsem zpocen, že jsem pana presidenta potkal! Ještě nevnímám, co praví mi Andrej, neb v mysli mojí pan president, s jakou skromností a i potměšile trošku tuto mi praví věty, jež jsem vypsal pro budoucí. Mé děti, až budete čísti tuto ty lístky, uvědomte si, že tatínek váš ničím nikdy nebyl, než trošku mu v životě štěstí přálo a hovořil s panem presidentem. Nikdy, půjdete-li na Hrad pražský, nezapomínejte se pěkně obléci, jako tatíček váš, který šel, a babička celý mu život to říkávala, jako vandrák, ošupán a nehezk. „To mám štěstí, viďte Andreji, to mám ale štěstí!,“ pravím rozzářen a odcházíme z Hradu dolů, k místu, kde shlíží pan osobní strážce a leští si nasliněným ukazováčkem sedm patron zasutých v brhlení řemenu. „Chcete, aby se pěkně leskly, viďte, pane strážce?“ ptám se zlehka a žertovně, neb vesel a šťasten, a nadto s panem presidentem setkán; a on mne znal, zdali nevíte to, pane strážce hradní? Tu on mi odpoví: *„Ba, musí se lesknouti, neb jest tuto první místo ve státě.“* „Máte průvodku?“ ptá se mne a já pravím, že nemám. Andrej též praví, že nemá. My jsme ztratili průvodku! Ach, jestli Andreji jeti výtahem nahoru a přivézt ji. Nu a již vycházím do bílého dne, a ono se setmělo, i vločky padají, ač je již jaro. Nemají na světě presidenty ty, kteří by se setkali s bídáčkem, jenž náhodně v Prahu zabloudil a co by s ním pohovořili pár vlídných slov, pravím si a metu si Zámeckými schody dolů a patami klouzám se schodů, neb mám rozpustilost v kroku a v srdci žár. Nikdo nevidí, že jsem se setkal s panem presidentem a on mne nadto znal! Mohl bych to říci této italské děvčici. Nebo tuto té arménské. Avšak zastavil jsem izraelitku s černým deštníčkem, neb již krápalo a Topolův dům nedaleko, a pravím: „Víte, byl jsem na Hradě. Pan náš president je tam. Asi má veledůležité jednání, protože jen mne potkal, musel jít. My se neznáme, avšak pomyslete! Podal jsem panu presidentovi ruku a on mi řek, že mne zná. Nu, slečno, zná-li vás váš pan nový president Ezer Weisman? Zdali o vás též ví, jak ten náš o mně?“ Avšak nečekám na odpověď a ponechávám ji spanilou v údivu. Vždyť je údiv pěkná věc a pěkně se se sličnou děvčicí snese. A jdu tedy dále ulicí Thunovskou a pozorněji k Malostranskému náměstí a dívám se: komu já to řeknu toto? Avšak nejsou mi metaři nebo inženýři v pláštích modrých žádným popudem. Nejsou mi popudem ani nemastné učitelky s rudými slohami v podpaždí, ba ani zlodějíčci mostu Karlova mi nejsou těmi, kděmž bych pravil: Víte-li, že dnes já… Nutno jíti do Národní knihovny. Zde ohlížím knihu o Jožovi Úprkovi, mám s ním jisté záměry. Potom objednávám knihy Mrázovy a uháním do „Konírny“. Vždyť zde jistě bude sedět někdo, komu řeknu: Víš-li, že dnes já.. A tedy jsme v „Konírně“, a vidím jen slečnu T., studentku dokumentaristiky, děvče Egonovo. A hned chci začít: Víš-li, že dnes já… Avšak nepravím, pouze pivo piji. Avšak nedá mi to nakonec a mezi jídle na ni spouštím: Ty, Tamárko, víš-li, že dnes já hovořil, ovšem co nejúsporněji, neb kdepak by měl na mne čas, s panem presidentem? – No čo?, praví T., neb jesti ze Staré Turé. Tamarce já zpívávám, kdykoliv ji potkám: *Vyhorela Stará Turá, Brezová*… Ona tu píseň nezná a nutno připomínati. Avšak nepravím dále, neb se mi najednou nechce. Třeba si ponechati tajemství v sobě a pěkně jej soukati ze sebe v zářných nitkách vět, aby vzácná chvíle neodezněla tak zlehka. Ale již všeho nechávám a jdu. * * * PS: Pane Ulmanne, honorář za tuto povídku pošlete mi, prosím, laskavě potrubní poštou na místo mé nynější adresy: J. A. Pitínský, bytem u Petra Lébla, Skupova 9, Praha-Břevnov (Pod Marjánkou). S úctou a poručením P. .> * * * Do Prahy přišel podzim, včera byla P. celý den zima. Nad městem ležela (ruku na levém uchu) mlha a P. šel velmi pomalu Bělohorskou ulicí a dále Pohořelcem a Nerudovou ulicí dolů na Karlův most a zabloudil do Křížovnického kostela, kde setrval v ohromně tupém a vnitřně udiveném rozjímání; je to od něho ještě milé, že píše „rozjímání“; sledoval to vlastním mystériem andělsky uchvácené baroko, hučící skrze barevná okna zpuchlým žlutým světlem a uvědomil si, jak se mu Bůh (ani v dětství, myslí nyní, neříkalo se mu to slovo nijak snadno a dnes, napsal-li je již, cítí temný vnitřní odpor k němu, ne k podstatě, ne k bytosti, ani ne k svým představám, nýbrž jen k tomu obludnému, děsivě mohutnému a vzhledem k nynějším P. zkušenostem naprosto nevhodnému slovu, jež lze, a to zvlášť v souvislostech, v nichž se nečekaně ocitl, vyslovit tak snadno, tak zbloudile a nehorázně, prostopášně snadno(, jak se mu (Bůh) vzdálil od doby jeho sv. přijímání (fotku z něho má teď u sebe a není pro něj nyní nic, má z něho jen strach. Tak šel brzy zpátky, pomalu stoupal zase Nerudovou ulicí a vnímal zvláštní, vyhaslý a loudavý klid těch míst, chmurnou ulici, jejíž pravá strana (stoupá-li) si ještě místy uchovala tu malou, řemeslnicko kulturu (na Úvoze) a v drobných nepravidelnostech (tráva mezi zdmi domů a chodníkem, plevel pod velkou zdí pod švédským velvyslanectvím, domácké zvuky z otevřených oken, atd.) vyzařuje jakousi podivnou přirozeností, poztrácenou (v dolní části) jistou úhybnou a obchodnickou strategií galerií, barů a exkluzivních prodejn skla a dalších oborů české dovednosti, zde ovšem vyzařující její spíše pokleslý, jarmareční duch. V samoobsluze na Bělohorské koupil slivovici a šel přes Patočkovu nahoru Radimovou k místu, kde nyní bydlí. Ráno byl šťasten, dá-li se tomu tak říci, že uviděl tak najednou, jaké bylo jeho chování k R. v době, kdy odjela do Anglie a on byl s B., a ještě v době, než se staly ty věci, kvůli nimž on je nyní v této Praze, potom pořád s A., která ho chvíli okouzlila, dá-li se říct, a s níž strávil tolik hodin (u Maloně, na přehradě, v hospodě, v autě), vždy tak lačně i udiveně, že zrovna toto prožívá a tak snadno zapomíná na R., až vše skončilo jejím úžasným a pravdivě zlomeným, nešťastným pláčem po premiéře Máje. A právě v tom pláči jakoby bylo řečeno vše; její smutek, že nedovedl vytvořit něco pořádného a jeho hrůza z vědomí, že neudělá už nic pořádného právě proto, jak snadno ji zrazuje, jak je lživý a jak ho ta ubohost dráždí a nesvrhává ho do pekla, nýbrž mu jen dopřává rozkoše a zbavuje ho odpovědnosti a lásky (která, jak dávno ví, je těžká a bolestná a den co den se o ni vede zápas, v němž dvě těla, dvě (duše) v strašlivě složité každodennosti, v miliónech nejmenších úkonů, vzdechů, pozdravení, nákupů, sporů, lítostí, netrpělivých gest, neodpovězení na otázky, náhlých přání a tužeb, chvilkových zhnusení, nečekaného sentimentu, lásky příliš prudké, dravých zklamání, prchlivých snů žít jinak, trpkých škodolibostí, utloukání času, nezdařených souloží, příliš chvatné, unavené erotiky, nevyřčených přání a zamlčených snů, radosti najednou tak ohnivé, překvapivé a oslnivé láskyplnosti, po níž to zchátralé a ubíjející vědomí těžkého mechanismu každodenních dnů, ráno a poledne a večer a noc, atd.) – a jak se to ten P. chce naučit, jak to neumí – jak je líný (jako by mu chyběly nějaké důležité orgány, jako by nebyl ani vybaven žít to, co si nejvíc přeje – kolik mu dá sebezapírání, bolestných příkazů, aby vstal, aby se snažil udělat to, o čem ví, že je to jedině správné) a jak mu schází jistá přirozená chrabrost, jak je neenergicky mělký, bídný a tupý, otupělý. Och, tedy on ten P. takto v Praze? Raději napište, jak si koupil za 50 Kč toto pero, to nás zajímá. Och ano, to pero si koupil jen proto, že neměli jiné, levnější. * * * Ach, promiň, promiň, R. Odpusť a promiň, promiň. Tato svině, která teď drží korejské pero se vzory tak jemnými, tě prosí o odpuštění a dává si příkaz, že 7 let bude žít jen proto, aby se potrestala; to on vždy tak prchlivě do něčeho skočí, jako utekl z divadla, jako prodal všechny knihy, jako utekl (žes to chtěla) do této Prahy, v níž je mu zle. Nepište už o tom, prosíme. P. jede jedno sobotní ráno tramvají č. 22 za K. k obědu. P. tedy jede k obědu a míjí Hrad, míjí náměstí Malostranské, pokračuje ulicí Národní a míří tak zásadně přes Vinohrady k Vršovicím, s krátkým vplutím do Nuslí, a kolem stadionu TJ. Bohemians zoufale proletí do Strašnic, kde vystoupí z tramvaje DVAADVACÍTKY a jde dále pěšky po široké třídě V Olšinách, až narazí spíše náhodou na Oravskou ulici a už je u K. „Našel jsem to snadno, nebylo nic lehčího, než najít tě v tak vlídný čas, ahoj,“ řekl P. K. se usmál a řekl: „Pojď do kuchyně. Pokouším se zrovna z králíka vydolovat hlavu a nemohu najít sekáček. Podej mi prosím tamto rzivé kladivo a já, jak již je tady ten nůž zařízlý zde pod krkem, rozmáchnu se klidně, kladivo uhodí na tupou stranu nože a ostří pak prořízne tuhou šlachu, která pojí plece a hlavu a nebude nic snadnějšího než tu mrzkou hlavu oddělit a dát ji zde do hrnce, kde připravím polévku. Nu, našel jsi již kladivo?“ zeptal se P. a P. mu kladivo podal. K. vykonal, co tak důkladně dříve popsal a hlavu vložil do hrnce. „Šlo to tak snadno, tak neuvěřitelně snadno až se mně to nezdá,“ řekl K. „Možná to není králík,“ řekl P., „možná je to nějaká větší kvíčala, to já prostě nevím, jen si myslím, že králičí hlava, držena uzounkým krkem k šlachovitému tělu se dá doslova uškubnout, aspoň tam u nás, v moravské obci, to tak dělávaly stařeny, když hospodyním docházely síly. Opravdu, jak si vzpomínám, jen krátké trhnutí, drobná a snad i elegantní hra tak úsporně vykonaly docela prostě to, co ty jsi vykonal tak nepřehledně a namáhavě.“ Nastalo ticho. K. se snažil vsoukat krvácející králičí tělo do hrnce. „Je velký králík,“ pravil, „nebo je malý hrnec?“ „Obojí,“ řekl P., zmenšil moravským způsobem králíka a z kredence vytáhl větší hrnec. „Tak, a je to,“ řekl K. „Naštěstí není ten králík pro tebe,“ řekl nenápadně K., ale tato poznámka, řečená tak, aby ji P. snad ani nezaslechl, pobouřeně nalehla na P. srdce a P. se raději přímo zeptal: „Není ten králík pro mne?“ „Bohužel,“ řekl K., „bohužel.“ „To je škoda,“ zabrblal pokořený P. „Tak rád rvu svými zuby tuhé králičí maso od kosti.“ „Snad ti tedy přijde vhod oškubávat zpraženou zeleninu od francouzských brambor,“ uzavřel K. a oba hoši se začali věnovat literárnímu magazínu, v němž byly otištěny jejich práce. * * * P. pak odjel do klubu divadla „Labyrint“, kde počkal na Gondokusumo a šli pak spolu na hru Vojcev. Na Gondokusumo se každý dívá, každý se dívá i na P. v její přítomnosti. P. je rád její přítomností, kdož se dívají, jsou P. přítomností zmateni. Co ten tam, tec. Ale P. hovoří s Gondukusumo, s jejími indonéskými předky, docela vtipně. Ovšem pohledy těch okolo jsou vtipné neméně. P. tedy přidá k svému vtipu ješě i gestikulaci, takhle se rozhání rukama, takhle hlavou, ba, skoro proti své vůli, položí na stůl i nohu. Gondokusumo si ale nevšímá nikoho kromě P., takže vše, co P. v tomto romantickém souboji předvedl, bylo k ničemu. Gondokusumo pak – zcela v nesouladu s P. pantomimou – začala hovořit indonésky, čemuž bohužel P. nerozuměl a v protiofenzívě přešel ke stolu svých soupeřů. Když tam byl už hezkou chvíli, všimla si gondokusumo jeho nepřítomnosti a překvapeně na něj zavolala. P. nedbale zahrál, že neslyší, rozloučil se s těmi, které před chvílí pokořil svým rozehraným výstupem a usedl nazpět ke Gondokusumo. P. by mohl psát jistě jen G., jako u svého jména, ale píše gondokusumo, protože – myslí si naivně – si to to děvče nepochybně zaslouží. Nadto nebyla G. ještě nikdy v divadle („já prostě na film nedám dopustit,“ řekla) a P. by jí chtěl poskytnout zážitek alespoň vkusný, obává se však, zdali to vůbec ten ustrašený L. svede, aby svým uměním gondokusumo – pannu v ohledech theatrologických – uspokojil alespoň tak, aby nebyla, ne-li zhnusena (toho se ovšem bál P. nejvíc), tedy aby jí představení poskytlo aspoň nejmizivější část toho, co prožívá, je-li již tak spontánně napojena na zdroje umění filmového, duši G. nakloněného tolik příznivě. Ale Gondokusumo byla (seděli už ve 2 řadě!) naprosto nadšena. Smála se, když v ostrých proměnách mizanscény brodili se herci v zuřivých bitkách absurdního dramatu a rovněž tak radostně reagovala na nejzáludnější proměny scénografické a nebyly jí cizí ani delší hrdinovy monology provázené poněkud rozmáchlejší gestikulací (P. si v tu chvíli pomyslel na svůj barový kousek), která jí dokonce občas rozčeřila vlasy („proč stojí tak blízko?“ ptala se a vysvětlila si to: „možná je to nutné, u filmu prostě pracuje kamera lépe, než se hercům vůbec zdá, zde však – a jak vidím v pravou chvíli – musí herec jednoduše dost netaktně až sem, k nám („na rampu,“ dodal P.), a to jistě jen proto, že se mu zdá, že jeho projev bude sugestivnější, bude-li lépe vidět.“). P. na houkl, že v divadle by se během představení mělo méně mluvit (mluvila sice šeptem, a i dost rychle, přece jen si však P. všiml, jak se diváci z první řady začínají otáčet) a možná i mluvit méně teoreticky, snad, dodal ještě P., by stačil nějaký skromnější výraz obdivu, vyřčený v úsporné větě co nejblíže jeho uchu. Gondokusumo, když hra skončila, neskrývala své nadšení. „Bylo to prostě báječné, nikdy jsem nic podobného neviděl,“ řekla. „Některé výstupy byly dokonce přímo úchvatné, třeba ta tlustá žena, když si do tmy odváděla toho nemotorného starce – to byl herec? – a na nehtech se jí jitřil stříbrný lak, v těch světlech najednou tak prudký… Nemohu sice říci, že bych celý ten nepřehledný záměr pochopila, ale myslím, že jsem pochopila dost na to, abych šla do divadla zase – třeba za půl roku – a tento výjimečný zážitek si osvěžila zase někde jinde.“ P. byl šťasten, že Gondokusumo mluví o divadle poměrně dobře (u jejich stolu totiž seděli diváci, kteří do klubu přišli po představení) a vyprovodil ji na tramvaj. Kdo ví, kdy se zase uvidí! Tak pá, tak pá, Gondokusumo! P. někdy takhle říká pá, pá, pá, Gondokusumo! Druhý den pak šel s Mackie na mši. Dlouho nemohli kostel najít; šli strmě nahoru do Střešoviček a teprve v ulici Na bateriích objevili její matku Y. Seděli pak všichni v cukrárně a P. pak povídal, že se bude dnes s Prahou loučit. A odpoledne odjel soukromou autobusovou společností do Brna. * * * No a to je už jiná kapitola, která se odehrává – třeba nyní – v nové pivnici „Pegas“, kde P. čeká na B. (zase!). P. v nové situaci „ztrácí tvář“. Jeho ustrašenost zesílila, jeho odvaha je nulová. P. na dně, pod židlí. Když se P. ocitl na dně, nejdříve si pořádně prohlédl své okolí. „Zdá se mi,“ pravil, „že podstata věcí je všude stejná, a i zde, v nejtemnějším koutě světa, jeví se věci i lidé takovými, jakými jsem je znal; jen je do nich lépe vidět, ačkoliv není vůbec jisté, zdali se na to, co nyní vidím, mohu spolehnout a zda nejsou má bídná pozorování jen zdrcující a poťouchlou pastí na někoho, kdo se vlastními hříchy ocitl v tomto, zdá se, ne tak nešťastném postavení.“ * * * P. byl v baru „Memphis“, kde mu dýchala do ucha jedna stvůra mazlavé, vlhké výdechy, které její chrochtání vydatně podporovaly a kapkami svých slin mu zamokřila bledý boltec. „Mám ucho celé mokré,“ řekl stvůře P. „Myslím si však, že kdybyste si stoupl dál, třeba až tam k tomu muži, jenž chrochtá stejně jako vy, ale činí to poněkud decentněji, mohli bychom se o jistých věcech domluvit mnohem lépe, něž takto, kdy jsem vašimi slinami celý zbrocen.“ „Myslíte inženýra Hromádku?“ zeptala se stvůra. „Tak on je to inženýr Hromádka?“ podivil se P. „Toho znám ještě ze svých dřívějších pochůzek,“ dodal. „Vy jste býval pochůzkářem?“ zeptala se dotěrná stvůra mužně. „Ano, tady ve městě. Roznášel jsem to i ono, někdy hůře, někdy lépe, ale tak už to chodí.“ „A všechno pěšky,“ povzdechla si stvůra. „Ano, všecko pěkně po svejch,“ řekl P. „Vím, že je vám nepříjemné, když mé sliny jako ohňostroj vystřelují z mých úst přímo na vaše sluchové centrum a napáchají tam tolik škody, ale věřte mně, že za to nemohu. Ačkoliv se namáhám sebevíc, abych se trochu vzdálil vaší hlavě, nemohu. Vaše ucho mě prostě přitahuje, nezlobte se,“ řekl ing. Stvůr. „Tak už toho nechme,“ řekl smířlivě P. „Vydechujte, co hrdlo rádí.“ „Děkuji,“ řekl ing. Za chvíli měl ovšem P. ucho jeden chrchel. Mazlavá hmota zcela pokryla místo, na němž bylo ucho umístěno a vytvořila tam hmotu podobnou ztvrdlé houbě, která s přibývajícími hodinami, které P. trávil v baru „Memphis“ v centru metropole, rostla a tížila P. hlavu nezanedbatelnou vahou. „Jak se tohle seškrabuje,“ pomyslel si P. a dotkl se zlehka, jako by se bál, svého ucha. „Nic necítím,“ pomyslel si a houbu stiskl. Žlutá, mazlavá hmota podobná horkému pudinku mu okamžitě zalila nehty. „Fuj,“ uklouzlo mu a ve chvíli, kdy chtěl sáhnout po svém nápoji (fernet – i tady, na nejzazší hranici všeho možného se dá pít ten nápoj) mu roztodivný máz stekl z konečků prstů do skleničky. „Vy jste si objednal vaječný koňak?“ zeptal se s jistým vtipem muž vedle. „Ano,“ řekl rychle P., „je to mé oblíbené pití již od dob prvních lázeňských procházek.“ Tatínku, říkal si pořád P. v „Memphisu“, tatínku, vzpomínáš si na naše nedělní procházky, kdy se musilo jít od našeho domu, vzdáleného lázním na půl hodiny chůze, svižným, pochodovým krokem, abychom byli co nejdříve na lázeňské kolonádě, kde teprve jsme mohli vydechnout, rozhlédnout se kolem a konečně si všimnout, že jsme tady všichni, ty, maminka a já, a někdy i Anička Gollová, a zapojit se vážným, pomalým krokem do korza lázeňských hostí, tolik se snažíce napodobit jejich nenucenou chůzi, pást po jejich konverzaci a hovořit spolu trochu nepřirozeným tónem, který jsem z domu neznal? „Jenom Anička pokaždé mlčela,“ řekl otec, který si zřejmě sem, do nejtiššího ústraní vší bolesti, do toho baru „Memphis“, zašel na skleničku slivovice, leč tady, a to je právě to, v tomto nejzazším ústí světa, slivovici neměli. Otec pil tedy kávu. „Anička se styděla, myslím, že ani neměla nedělní šaty. Byla chudá jakýmsi okouzlujícím způsobem, peníze sice mívala (měla slušný důchod a my jsme jí taky něco málo dávali), ale většinou je rozdala, nebo se s nimi prostě minula, jak se říká,“ řekl otec a hned dodal: „Ta tě vychovala.“ P. se zachvěl, když to otec vyslovil. Byla tak nevýslovně dobrá, tak strašně tichá, že i teď P. slyší spíše její pomalý, pravidelný dech a vidí P., jak Anička bezmocně stojí nad ním a nad B., když se válejí v obývacím pokoji po koberci, jak v tichém pláči sedí na posteli a koutkem oka se dívá, jak P. vysvléká C. a ve vytržení se sklání nad její klín a saje ho. „Pro to mne tedy vychovala?“ pomyslel si smutně P. a patřil jí do strnulých, malých černých očí, na jejichž pozadí viděl všechno to, co ho uvrhlo jako d pasti sem, do podřadného baru ve středu města a pomyslel si, když za těmi zoufale udivenými, hrůzou zmatnělými body uviděl sebe nahého se vztyčeným pyjem, který se – slavnostně – houpe nad chtivými ústy B., zatímco tam dál, někde v obzoru toho pohledu, opatruje dobrá R. jeho děti, myslí na něho a nic netuší, netuší, jak P. v očích své chůvy drtí, sehnut jí přes hlavu, bradavky B. v zuřivém a šťastném milostném zápolení a ještě rukou posunuje („jenom kousek, prosím“) zadnici staré paní, která jako duch sedí na kraji postele a koutkem oka, se studem skoro dětským, pozoruje svého chovance a říká tím nejtišším hlasem, jaký si lze představit, „viděla jsem u tatínka ten linkovaný zelený sešit do počtů, než půjdeš do školy, běž si pro něj, aby ti při vyučování nescházel, ale musíš rychle, je už mnoho hodin“ a P. jen vydechne, položí B. přes okraj postele, klekne si za ni na zem a prudce, úžasně prudce jí vrazí svůj úd zrovna tam, kam ona prosí a řekne té staré dámě ve vločkovém svetru: „ano, už jdu, Aničko, jen dopiji to kakao, bylo dnes studené“, a pomyslí si tedy P. po větě tak dlouhé: tato tě vychovala, tato tě vodila do školy, tato tě milovala víc, než sebe. V bezmezné zuřivosti strhne ze svého ucha odpornou houbu a hodí ji tam, kde za závěsem z rozstříhané látky stojí chlupatá barmanka S. a kolem rtů jí hraje všedně tupý, unavený úsměv, jenž je v mžiku roztříštěn slizkou hmotou, kterou po ní P. vrhl. P. stojí vedle otce, z ucha mu teče krev a pláče. Vlastně ne, nepláče, jen by chtěl. Otec pije kávu a dívá se před sebe tvrdým pohledem. „Jsi nevychovaný. To se dělá?“ řekne a ani se na P. nepodívá. P. se podívá dolů, na podlahu a vidí, jak se z otcových hnědých polobotek táhnou chuchvalce nití, jak po nich šlapou hosté, jak dokonce někteří z nich ty nítě zvedají a smějí se u toho, a nikdo z nich neví, že je otec P. již 10 let mrtvý a že byl vyhlášeným krejčím v malém městě L. (atd.). Jeden z hostů, byl to ing. Hromádka, si dokonce klekl na kolena, aby se takto doplazil až k pramenu toho nečekaného objevu a P. ho najednou spatřil, jak klečí u polobotek jeho otce a koulí oči nahoru. Otec si zřejmě ničeho nevšiml, pořád stál a pil kávu. „Tati,“ zašeptal P., „tati, měl bys odejít.“ „Proč, prosím tě?“ podivil se otec. „Přece mně nebudeš říkat, kdy mám jít!“ V tom vyškubl klečící ing. Hromádka nítě z levé otcovy boty. Zvedl je nad hlavu a chechtal se. Otec cítil, že se dole něco děje a trhl nohou. Vtom se mu vyzula polobotka, Hromádka ji zvedl a s pitomým úsměvem se k otci naklonil. Otec se otočil a všiml si nití. Zrudl; nevěděl, co má dělat. Vztekle hmátl rukou po polobotce v Hromádkově ruce, ale ten byl rychlejší a uhnul. „Pomoz mi přece,“ řekl P. otec. Ale P. jen stál, styděl se. „Snad se nebojíš?“ zeptal se otec. P. se bál pohnout, po botě se ani nepodíval. „Máš i dát pozor, když jdeš do města,“ řekl P. „To jsi sem musel tahat ty nítě? Byl jsi vždycky tak netrpělivý, když se někam šlo, dokonce když sis dal každou ponožku jinou a matka tě na to včas upozornila, ani tě nenapadlo, aby sis ji převlekl a jen jsi říkal: „Copak se někdo dívá, jaké mám ponožky?“ Teď jsi sem dotáhl dvacet metrů nití a stejně by ti to bylo jedno, kdyby ti ten chlap nesebral botu.“ „Nech toho žvanění a přines mi ji,“ rozkázal otec. Ale P. jen stál a pil. Vždyť ho nemůže obvinit z ničeho, třebas ho tolikrát tloukl, ale to patřilo k věci, ty jeho záchvaty vzteku, když viděl P. nemohoucnost nebo napravoval nějaký jeho malý zločin. (P. jednou kopacím míčem rozbil okno sousedce K. Okno porazilo sklenici s mlékem, to spadlo do hrnce s naloženým masem nejhroznější na tom právě to, že tuto chmurnou směs přinesla sousedka do bytu, kde bydleli, a otec, spíše znechucen obsahem hrnce, nežli P. trestuhodným činem, sáhl hbitě po vařečce). Mlátíval ho s jakousi ubohostí, pokaždé víc, než bylo třeba, ale brzy mu to přišlo líto a hned se s P. normálně bavit, dokonce si vymýšlel nesmyslně žertovné otázky, aby měl P. dojem, že to s tím bitím není zase tolik důležité. Překvapivě byl kvůli tomu P. mnohem raděj, když dostával výprask od otce; matka e s ním nebavila pak celý en a ještě si vymýšlela všelijaké nesnesitelné úkoly, jen aby P. co nejvíc pocítil sílu svého hříchu a trest si „pořádně vryl do paměti“. A P. tedy nyní, v nejtemnější hodině svého života, stál vede bezmocného otce, který se skoro plačky opíral o pult a levou nohu si špičkou palce (díra, samozřejmě!) třel o pravou botu, ze které se na všechny strany rozlézalo klubko nití, a do něho byli zapředeni téměř všichni hosté, kteří si na otce pobouřeni ukazovali, ba bylo to pobouření jenom zdánlivé, hosté (P. tak nazývá všechny ty stvůry, které si namáčely – docela schválně – manžety do sklenic s fernetem, nebo si utíraly suché rty solí, nasypanou na hřbet ruky) se s jakousi vzteklou chutí posmívaly neznámé osobě, která teď bezmocně prosila očima P., aby pomohl, jenže P. už byl na konci života, skoro už tam, kde byl nyní ten zoufalý, neznámý stařec, který zavlekl sem, do té veselé výspy „vší marnosti“, do toho baru „Memphis“, kilometry barevných nití, právě takových, z nichž kdysi ušil nezměrný počet kalhot, sak a košil, nití, do kterých se opilí hosté (P. tak nazývá ty stvůry, které…) zamotávali stále víc „Ty mi tedy nepomůžeš?“ zeptal se otec. „Ale ano,“ řekl P., šel k ing. Hromádkovi, sebral mu botu a vrátil ji otci. Číšníci se postarali o zbytek. Začali uklízet nítě, vyprovodili otce ke dveřím a P. zůstal sám, Zůstal sám a pil dál. Tady, na dně, kde je všecko stejné jako dřív, kde to vždycky musí být, jak se P. zdá, stejné jako vždycky a když někdo umře, ani se to nepozná. Až zemře ing. Hromádka, bude to úplně jedno. A až zemře taky P., přijde o mnoho hostí víc, než kdykoliv předtím. A teprve ke třetí ráno někdo posmrkne nad Garajovým obrazem: „No tak už konečně.“ „Co konečně, o čem mluvíš, G.?“ „No ten P., nikdo ho ani pořádně neznal a umřel.“ * * * Na ples (básnička od Janinky) Jak prádlo suší se duše, ty modré, co spí pod baldachýny ve velkých zámcích. A bude ti to slušet, maminko, až půjdeš na ples a bude pršet, bude ti slušet srdce mezi vysušenými, plachými želvami na lesklém parketu?? Kolíčky svírají švy, třese se slunce, vítr kvílí. Jdou ženy s muži nevěrnými, jdou smutné dámy zatančit si chvíli. Maminka, já i moji milí jen si tak zatančit chvíli.*Konec.* .> * * * Post scriptum nakladatele: Tato kniha vznikla tak, že jsem seděl se svou přítelkyní Petruškou Čečetkou v brněnské kavárně „Turismo“. V tom vešel nenadále J. A. P. s jednou ze svých četných milenek. Navrhl jsem mu, aby něco vydal v mém nakladatelství. Nesmí to však býti divadelní hra. Těch jsem syt, vyslovil jsem se, a J. A. P. sáhl do kapsy. Zde jest něco pro tebe archaického, pravil. Byl to modrý sešitek, popsaný nenápadným, skoro bych řekl dětským písmem. Palimpsest, napadlo mě. A skutečně. Pod jemně obroušenou vrstvou dětského písma byl skryt text, který si dovoluji předložit veřejnosti. Netvrdím, že je pravý, a myslím, že není ani nijak originální. Má však svůj nenápadný a leckdy i jímavý půvab a jistě se zavděčí spíše osobám ženského pohlaví. Před měsícem mi odborník v autografech, přítel M., sdělil, že rukopis v žádném případě nemůže patřit zesnulému J. A. P. Jde prý o podvrh se značně komplikovanými podtexty. Obávám se, že se již nikomu, dík kuriózní smrti J. A. P., nepodaří tajemství rukopisu odhalit… Snad k nám přece historie bude laskava a přikloní se v naši stranu, vždyť jsme jen služebníky těm, jejichž život je pro nás, obyčejné a nijak výjimečné smrtelníky, povzbuzením i radostí. Martin Pluháček .> * * * (Text na obálce) **Jan Antonín Pitínský** 1956 Luhačovice – 1993 Bout de Souffle (Francie) Ctižádostivý žák základní školy v L. objevuje v roce 1966 tkz. Breakererovo tuhnutí u některých druhů podřevnických motýlů a vyhrává celostátní biologickou olympiádu: odmítá studovat střední školu a stává se vysekávačem usní ve zlínském Svitu (vyhnán: vyzrazuje konkurenčnímu ZDA Partizánské návod na výrobu zvukotěsných bot); jeho kumpán Rosík mu na gymnáziu v Z. odhaluje plastikový pomník za jeho monarchistické objevy: v roce 1973 vyhrává celostátní dějepisnou olympiádu vypátráním dvou románských spár v kostelíku sv. Dymphy v kladno-žílinském polesí; do literatury uveden prof. Riškou, kterému pro turistickou příručku (Zlín a blízké okolí) musel lyricky vykreslit městské ratity: napíše šestistránkovou poému o zimním stadiónu ve Z. a dva sonety o továrně na boty: za tento výkon je mu vyměřen přísný trest: bez jídla a vody stráví týden v zeměpisném kabinetu, kde lawrensovským způsobem popíše na 14 stranách půvaby zlínské pahorkatiny: zeměpisář Riška ho odsoudí k trestu smrti: do vazby ho chodívá mlátit bakelitovou mapkou NDR s vyznačenými průmyslovými centry (Halle, Jena, Karl-Marx-Stadt aj.): prchá před popravou a živí se všelijak: stává se tanečníkem, nápravcem, šroubařem, inspicientem, traktoristou, sražečem rampouchů v J. (jeho nejmilejší zaměstnání), divadelním režisérem (troufá si i na Paula Claudela, je však vysmán), vychovatelem, autorem divadelních her (např. Matka, socrealistický krvák, který si získává obdiv tehdejších stranických špiček: na chatě na slapské přehradě do Hegenbart celou noc oslovuje „náš malý Majakovskij“: Jakeš mu cukrovou vodou uhlazuje vlasy a říká mu: „s tím Zobanem si to, Honzo, vymňouk“, atd.), dále pracoval jako pučistický mluvčí, obtahovač, antikvář, matematik (objevil linkovaný sešit prof. Cruise z Washington College, v němž byl zapsán slavný vzorec tkz. „separovaných zlomků“), dobrodruh (v Zimbabwe značkuje morem stižené papoušky: zde se i poprvé žení s dcerou karikaturisty), člen expedice Lambaréne (zamiluje se do Karla Mixy), cestovatel (expedice Dunajská delta: v Sulině překousl na trhu písečnou zmiji), úředník, hřibař, čalouník, psovod, amundsenolog (objevil v Oslo v muzeu FRAM šest červotočů nepatřících do Linného systému). V roce 1990 přeplaval kanál La Manche s použitím vodotěsných polštářků. V Guinessově knize zapsán jeho rekordní výkon v řezání mostů: na Sprévě v Porúří rozřezal za 37 hod. 7 mostů, z toho 2 z 16. století, autogenickou motyčkou zn. LIPTOV. Hovořil plynně čínsky, makedonsky, hebrejsky a vlámsky. V životě se mu podařilo několik tkz. husarských kousků: kupř. napsal delší sonet než J. Kuběna, tkz. sorrentský, obsahující 10.231 slov formou a-b-a-b, b-a-a-b, c-a-b, c-b-a. Všechny jeho práce byly přeloženy do všech světových jazyků. Účastník několika významných tanečních soutěží. Zemřel při tanečním maratonu v Bout de Souffle, severovýchodní Francie, dne 24. 10. 1993.
katalog ... Archiv Čítanky – Pitínský