J. A. Pitínský: PRAHA – intimní deník hrdiny
("autor":http://www.facebook.com/pages/Jan-Antonin-Pitinsky/40708422634#/pages/Jan-Antonin-Pitinsky/40708422634?v=wall | "kniha":http://www.ipetrov.cz/kniha.py/B148 | "koupit":http://www.kosmas.cz/knihy/105242/praha/)„Stejně jako tyto útržky závěti třepetavě se zmítající vzduchem, tak i rudý muž neklidně těká a bezmocně bloudí širými kraji prérií a lesů, které mu kdysi patřily.“ K. May – Vinnetou .> „Sbohem, Janinko.“ E. Bove-Armand .> *Milý Peter* *hle, já ti tedy píši. Já sedím v hospodě a dobře mně není. Já sedím v hospodě a dobře mně není. Zrovna jsem chtěl telefonovat panu K., aby mi sehnal v Praze práci. Hned, jak jsme se rozloučili na Ondrejově chatě, jen chvíli poté, co jsme dohráli s Hynkem fotbal („no on nevie tu stratégiu stredopolára, tu on nevie, on prosto pozične nie je dobrý“), hned já jsem z toho divadla odešel. Ale lituji toho, jak já toho. Hlavně kvůli M. Č. já toho tak. M. Č. je člověk hluboko mne přesahující, před nímž se stydím nejen dělám-li tyto nepříjemné věci. Ach, tedy jak tyto věci nepříjemné! Milý Peter, mně se vůbec nechce psát Ti. Já na Tebe nyní seru úplně, ač jsi-li takový, jakého mám rád. Já myslím na R., na ty věci, které bys nikdy nepochopil. A stejně proto Ti píši, že jsi mi řek tam, v… (kde v lázeňské restauraci pracovala K. žena), že jsem odporný, když jsme dal na horách R. facku. Dal jsem na horách – Klačianska dolina – R. facku, tak znenáhla já strašně. Ale kdyby nebylo toho auta, kde nás jelo asi 12. Kdyby ne R. hlavu J. v klíně. Já až nebudu tady v nové kavárně blízko filosofické fakulty, já ti to napíši, jak to bylo. Dnes, za chvíli – moje R. je právě s herečkou J., kterou často, jako i dnes, nemám vůbec rád – budu si čísti sbírku F. D. Mertha Ne krví býků. Vzpomenu jen, že mně o ní říkal Zdenek V., když byl u nás doma s dcerou před nedělní mší – šli na 11. hod., dceři jsem dal žlutou FANTU, ale nenapila se – abych se podíval na jeho poslední básně, které chtěl dát panu Mazáčovi otisknout v LD – on mi totiž již 5 let nosí vše, co napíše a já mám pak připomínky k tomu a on je respektuje, třeba i přehodí někdy verše, jak patří, což mne někdy i deprimuje a ještě dlouho pak si vyčítám, že jsem se mu přece jen do toho neměl tolik plést. V. odešel pak na mši a od té doby jsem ho neviděl a sotva ho ještě někdy uvidím. Napsal kdysi pěknou báseň o „Moravanu“, což je jezdecký oddíl tak nešťastně sídlící v samém centru Žabovřesk, hned pod Kraví horou, kam tak rádi chodíme s dětmi; snad to ani jezdecký oddíl není, snad jsou to jen stáje, kde se neustále střídají mladé slečny, které se zde učí jezdit na koních; z té V. básně jsem škrt poslední 2 verše, když jsme dělali kdysi sborník poesie, ale V. mi to dávno odpustil.* * * * Ten náhod divný sled, hle: Kdybych šel rychleji po ulici Masarykově v Brně (stačilo ovšem nepodívat se jednou jen na kohoutky u kamen nebo nepřemýšlet o klíčích – nemohl jsem dva spojené kroužkem vhodit do schránky, atd.), byl bych minul – nezahlídl na Květinářské na mne mávajícího pana Ž. – viděl jsme z něj, an byl kryt již rohovým domem, asi polovinu jeho korpulentní a též i jinak úctyhodné postavy; ptal se kam jdu a já jsem se vrátil, udělal jsem krok zpět a poté hned vpravo vbok; Ž. na mne volal, že jede do Slavkova a najednou mně byl velmi příjemný – byl sám na ulici vedle svého auta – a přál jsem si jet s ním do Slavkova, kde, jak jsem se domníval, bych snadno stihl autobus, kterým jsem chtěl jet do L. ze Zvonařky, což je autobusové nádraží v B. vyznačující se již téměř rituální ošklivostí, za níž je nepochybně skryt nejeden půvab; ostatně ten lze odhalit jen za okolností nanejvýš příznivých cestujícímu do nějakého spíš vzdáleného koutu republiky; Ž. jel do Maref, kde má – jak jsem s překvapením zjistil – ženu a dítě; řekl, abych chvíli počkal, půjde se ještě pomodlit ke sv. Františkovi naproti, opravdu jen chvilka, mohu si zatím sednout do auta; pak jsme jeli – má v autě telefon: „státní linka, onehdy mě přepojili do Mečiarova auta, ozvalo se „čo ty kokot“, je to asi řízný chlap…“ – do Slavkova, kde mě vysadil; jenže autobus před chvílí odjel – zjistil jsem to, až když Ž. byl pryč a ještě jsem utíkal na kraj nádraží ve Slavkově, abych mu zamával v ošidné naději, že se ohlédne a spatří mě; stál sice dost dlouho na křižovatce, ale pak už jel dál, nejbližší autobus jel do Kyjova; řekl jsem si, že navštívím krátce V. a pojedu dál; jenže právě V. odjel do Brna – včera, jak mi řekla sousedka, která slyšela jak buším na skleněné dveře; tak jsem pil pivo u kiosku se dvěma krojovanými bábami, které jely z koryčanské pouti (měly fialové pletené svetry) a které – a o tom budu psát více – řekly mezi řečí, že „Emil Myslikovjan je po smrti.“ Seděl s nimi ještě jeden dědek, který přijel do Kyjova podívat se, jak syn staví garáž; vyptával se těch babek, co dělají jeho staří známí ve vsi, odkud ty báby byly. Rozhovor byl asi takovýto: „A Mareši, Pepek, už je tam?“ „Mareši už je tam, no ba, šak měl přes osumdesátku.“ „A Fojt?“ „Aj Fojt je tam.“ „Ruda a Jožin Hýlovi, tí z posledka dědiny?“ „Ruda už je tam, daj mu Pánbůh nebe. Jožin jezdí na vozíčku. Toť ho přivézli na řbitov, aj já sem tam byla. Takto sem mu zamávala, šak mňa znal, já sem k němu chodila rok do služby.“ „A Král, znali ste Krála od obecního úřadu?“ „Aj Král už je tam. Král měl škaredú smrť, auto ho zajelo.“ A kolem vosy – všiml jsem si, jak hezky je stařenky odháněly - i dědek – bez nervozity, trochu lhostejně a skoro sympaticky, ba řekl bych s vroucím pochopením pro nutnou přítomnost jejich zde v tomto horkém, pozdně letním dnu. Zaznělo pak z úst jedné z těch babek tak účastně a bez zloby: „Potvory“ a opět ten pomalý pohyb, když si vosa sedla na kraj kelímku, ve kterém byla jarošovská desítka, ten odporný, udolávající mok jižný Moravy – tedy jisté její části a okresů. Pak jsem jel „pražákem“ až do L., kde jsem vystoupil a dal si v restauraci „Poseidon“ pstruha na žampionech. (V autobuse do Kyjova holčička asi desetiletá, snědá, s obličejem neobyčejně dospělým, seděla vedle svého slepého tatínka; klečela na sedadle a celou cestu si česala dlouhé, havraní vlasy; v Kyjově, když oba vystupovali, zeptal se jí otec na schůdcích z autobusu: „Už budu dole?“ Vzala ho za ruku a neodpověděla.) Na R. myslet nebudu, nevím proč. Vím samozřejmě proč, ale myslet na ni nebudu. * * * Já pojedu k Hubertu, já k Hubertu do Pardubic, že jsem sám a že mě hubí má slova: Ach, ty se poser tu, ty se tu poser, starej hajzle! A je mně zle, aj, zle, je mně tak zle a smát se musím, Huberte! Cizí jsou mi Pardubice jako Chrudim a Příbram cizí jsou. Cizí, nejdou mi do palice a smutný tam budu, nezbaven pout tam někde, tam někde, jak ty Pardubice jsou, kde Hubert - ten skřet – si žije a je sám. Ne, zpovídat se nebudu, nebudu psát tu o tom jak ona – ó – tu buď! řekla až bylo potom. * * * Asi je P. už nemocný, nemůže si na nic vzpomenout, těžko si vybavuje. Něco pořád se mu plete, těch najednou představ tolik, jež přechází přes to vždy, na co zrovna chce si vzpomenout; nemocný možná, ale unavený, nikoliv však někde na konci sil, ne, není na konci sil, přece se dnes tolik smál, když přišla malá H. a tak byl též udiven, jak se směje, dělá vrtochy různé, malé a poutavé žerty dost též ostré, dost též škádlivé, dokud mu malá H. nezamávala, když odjížděl na kole sem, do soukromé hospody „Šárka“ na kozlovické silnici, kde šenkuje (ale to slovo se pro ni vůbec nehodí) poněkud tupá a nevýrazná venkovská žena v bleděmodrém plášti, jakoby zrovna prodávala v konfekci – na to si ostatně P. vzpomíná, že na Hlavní třídě byla prodejna oděvů, kde mu rodiče kupovali oblečení v pravidelném rytmu tří let a taková návštěva musela mít důkladnou přípravu, vždyť nejméně týden před nákupem už věděl, že se půjde nakupovat do prodejny Oděvů na Hlavní třídě a je třeba se připravit hned – někdy v úterý nebo ve středu – jak přijde ze školy a čekat v předsíni na rodiče, aby ho vzali mezi sebe (musel jít uprostřed) a šli koupit P. košili na další tři roky, nejlépe samozřejmě tu, o které si P. bude myslet to nejhorší a nikdy ani její svěží a laskavá novota nezabrání jeho strašnému pocitu pokoření, které bývalo o to větší, že v rodinné tradici bývaly dny spojené s takovými nákupy něčím neobvykle slavnostním a P. byl pak bráván s rodiči na zmrzlinu do nějaké lepší restaurace – zatímco rodiče pili kávu tak pomalu, že se z toho jejich úporného pití dělalo P. špatně. Teď je P. tedy v soukromé restauraci „Šárka“, což je název proradný pro tu jednu místnůstku s televizí v rohu a s obrazy lidového malíře na stěnách. Hospodská si stoupla do výklenku a s přiblblým úsměvem sleduje reklamy. Úsměv se šíří i na další hosty, většinou pacienty místních lázní; „Minuty dne“ náhle zastaví jeho blažené šíření; hospodská se otočí a odejde k pultu. A P. píše jako hňup; jako za mlhou jsou ta slova, ty většinou nešťastné věty, tak neobratné. Ani pečlivé nejsou, ani v jeho tak milovaném důkladném, a přece lehkém, škádlivém tónu. * * * A kde je Sarajevo, Sarajevo? Když bomby ustanou, musíš vlevo, Věro Pripjatová, do ulice Lidické. Ty musíš vlevo, aby ne vojska paličské do tvých prsou, Věro. Máš tretry, tepláky s lampasy a vlasy v copy svázány jak snopy. A oni z kopců sem se derou, nic nezmohou barikády, tarasy. Zabít a opít. Zabít a být opit. Ach, kde je Sarajevo, Petře Umlaufe? Sedíme nad mapou a slivovicí v domě kde není učitel kulhavý, Kde chybí matka mořských očí. Jen Věra utíká ulicí a děs je malý, prchavý. * * * Ty staré zpěvačky vždycky se uživí. Žere je Víťa, Ríša,už i Vít je má rád, a tolik, ó, Víte – zpěvačka stará, Eva Pilarová třeba, ta musí vždycky míti chleba. Ach, staré zpěvačky musí být syté, to je bez debat, Nováku Pavle, zpěváku starý z města Přerova. Jiřina Salačová prochází se bytem, je to někde v Nuslích, nebo je to Davle, já nevím. Ach, jak krásně jsou skryté svým mládím koketním i krásným! Jako je jasmín v černém čaji na dečce hloupě tkané. I já se jasním, i já sním, jasním se a říkám: jsou jako samet hlazený ruky hřbetem. Jsou jako léto, když je létem. Seděli jsme u Lidušky s maminkou a povídali si. Pili slivovici. L. bolely oči. Matka jí dala 3 růže a povlečení. Liduška říkala: „Ale tož to je nějaký drahý dárek.“ A maminka řekla: „Tož to máš aj na vánoce, a ešče Blance sem nic nedala.“ Ukázal jsem L. fotku z pohřbu. Je to prý Jirkův pohřeb. „Já sem nosila kohúta, to su asi já.“ Pak ještě řekla: „Když Jirka umřél, tatínek odjel na dlúho do Prahy, či do Karlových Varú, já nevím. On tak odjížďál od nás, nikdo nevěděl kde byl.“ Ptal jsem se L., proč to dělal, ale ona řekla, že neví, protože žila v Pitíně u dědečka, u Maně a Anny, tetinek. „Kde to všecko už je, to sú všecko enom vzpomínky .“ Ještě vzpomínala: „Já sem dycky chtěla krasobruslařské brusle a tatínek mně jich slibovál. A nikdy sem sa jich nedočkala Enom Blanka mně jednú přivézla pannu. Spořila na ňu, to mně bylo tak 13 roků. Dyž viděla, jakú sem měla radosť, tož toho spořéní nelitovala.“ O strýcovi Staňovi (učitel na Žitkové) a Frantovi: „Franta byl hodný, veselý. Staňa sa vytahovál, on sa mněl nejlíp, nemosel na pole, enom do školy.“ Tetinka Maňa byla vdaná. Vzala si vdovce se třemi dětmi, ale utekla od něho. „Pan farář,“ říkala L., „jí deň před svatbú ešče říkal, aby sa nevdávala. Tož to býl asi zlý člověk, kerého si vzala. Ale asi po roce mu utékla. Nikdy sa ale nerozvédla, ona byla pobožná.“ Tak tetinka Maňa umřela vdaná, což jsem nevěděl. „A Anně maminka řekla, ať sa nevdává. A Anna sa nevdala. Ale Anna byla nejlepší tanečnica v Pitíně. Celú noc mohla protančit, tolik měla galánů. No a nevdala sa nikdy.“ Jak L. spávala mezi dědáčkem a strýcem na desce na posteli. „A tetinky spávaly až do 50 na jednéj posteli v kuchyni.“ „Rudovi Zemákovému vrátili všecky pola. Ale Ruda jich nechtěl. Děcka už na polu nechcú dělat, tož co s tým.“ Pak říká: „Dědáček špatně hospodaříli, oni byli hodní. Všecko propůjčovali a nikdo nic nevracel.“ „Ráno chodily tetinky ke studni až k Šústkom, esi víš, kde to bylo. A to víš, kolik to moselo byt kýblů kravám do járka. Stávaly ve štyry a už chodily pro vodu, aby měly krávy co pit.“ A potom říká: „To už je dávno, včil už nikdo neví, co tehdá bylo.“ Tak sedíme a pijeme slivovicu. „Tatínek měl peníze, ale všecky vydál v téj Praze… Já o tom nic nevím, to snáď Tonda si pamatuje…“ Ptám se, kdo se o Tondu a Blanku staral, když tatínek odjel do Prahy. „Já nevím, sami byli… nekdy přišli Gollovi, ale sami sa starali, byli už velcí. Maminka uřela v štyrycátém třetím, to mně byly dva roky.“ Na Jirkovu smrt se pořád bojím zeptat. Jen L. říká: „Tehdá byla doma enom Blanka, tož co tá mohla… Bylo to všecko nejaké divné.“ Jirka se oběsil. „Učíl sa drogistú tady v L. Tí D. ho měli velice rádi.“ * * * V italské restauraci plane oheň v krbu: Já piji, nalejvám si hubu. Ráno s maminkou strašné ráno: „Tož co sa vlastně stalo? Ona ťa vyhodila, nebo co? Co pravíš, že tu budeš rok? Tož mluv!“ „Ale nic, jen jsem žertoval. Nic se neděje.“ „S tebú je řeč, jak s kozú modléní. Řekni mně, co sa stalo! Šak já ťa nevyhodím, tady možeš bývat. Enom mně proboha řekni, co sa stalo!“ „Ale nic, nic se nestalo.“ „Nic… to je ta tvoja řeč. Nikdy nic neřekneš. A v nedělu tu budeš? Já to mosím vědět.“ „A na co?“ „O to sa nestaraj. Já to mosím vědět, to už ti može byt jedno proč.“ „Přijedu na neděli, ale hned pojedu zpátky.“ „Šak si vem baťoh hned, co budeš jezdit furt tam a zpátky…“ „Já si pro něho přijedu ze Zábřehu, to je dobrý… co bych se s ním teď tahal…“ „A tož vem aspoň Hynka, šak nemosíte jet v nedělu dom, nebo mosíte?“ „Nevím… Možná bych ho mohl vzít, když pojedu ze Zábřehu do Brna. Třeba ale pojedu z toho Zábřehu hned sem, já nevím…“ „Ach… Dělaj si, jak sceš.“ (A jde vařit.) * * * Setkání s R. se hrozím, svírá mně to žaludek. Chlast je dobrá obrana: „Víš, že chlast je dobrá obrana?“ „Ano, vím. Ale rád to stejně nemám.“ „No ale proč?“ „Já přesně nevím. Přesně to vůbec nevím. Jen tuším, že něco není v pořádku.“ „Jak najednou hle nečekaně ty knižně odpovídáš!“ „No tak pij, když myslíš, že já tak ti knižně – co to je ale? – odpovídám.“ „Ach, uvidíš, kurvo jedna, co já ti vodpovím, až budu opilej!“ „Já si to umím představit.“ „No právě. V tom to vězí, v těch náramných všech tvých představách.“ * * * Tluče tak mi srdce. Jako bych tu nebyl sto let. Jací asi jsou, jak se bude tvářit… Že já se neproklínám nikdy za to, co jsem prožil s B., třeba! Že já se! Je to trest za ty hříchy, ale kde se to všecko vzalo? Já sem takovej… otec byl takovej. Čas v autobuse, jak jedna vteřina těch sto kilometrů. Jak jsem slabý jen a jak jsem zlý. To nejsou už představy, to je ďábelský úžeh, kruté a spalující přemítání, vymítání ďábla to je s prosbou leč o to, že jsem snad ten ďábel sám, ale ten tak bledý, jak má novou bílou košili, aby se zalíbil a vlasy tak zčechrané, aby se… takový bídných myšlenek hezký hnus! Víš, on je bez tebe vyřízený. On je vyřízený, když nevidí po neštovicích ten plachý kaz na tvé levé líci; když nevidí ten nákup tak náhle v předsíni odložený vedle dveří na zelené parkety; když nevidí vůbec předsíň se zrcadlem jen poněkud připevněném na stěnu nevkusně (ach, jen poněkud!) příliš blízko dveří do ložnice; když necítí to před chvílí pomočené lůno a slízávaje tři kapky moče jazykem z chloupku trochu příliš dlouhého, aby ti tu chuť položil se svých rtů na tvé z nějaké náhlé nezbednosti, což ty pociťuješ s malým odporem a stočíš hlavu na levé ucho; když nevnoří trochu snad zbytečně prudce své rty na tvé krabaté a měkké břicho, jež se proboří tím útokem až k páteři; ten výkřik údivu a pohoršení, když necítí ten kvílivý sten a drobný výkřik se slovy „nech toho“, nebo „nedělej to“, nebo „co děláš“, atd. Když nevidí, jak si prohlížíš katalog známek se skoro zuřivou, a přece chladnou účastí spojenou s vášní tvého zaměstnání; ty zoubky a razítka, pohlednice a litografie v chumlu představ malé obchodnice, poněkud v okázalém a zmateném analyzování, tak cizím horkému a prudkému srdci, které se tak náhle zapletlo do toho malomyslného, ale i důstojného dobrodružství obchodnického, v němž je kupodivu půvab ženy i takto postižené něčím velmi korektním a váženým, dokonce je hodnocena především jistá divoká nespoutanost takové povahy, která však na tomto definitivním a jasném pozadí společenského úkolu nabývá mnohdy nečekaného půvabu a ostatně i taková slečna Hrdová z oddělení nákupu může zde, v tomto do jisté míry energickém prostředí Antikvariátu CHLOUPEK (i v názvu je chválen jistý druh úctyhodné počestnosti a P. si představuje, jak rád by asi chodil do firmy „Antikvariát CHLOUPEČEK“ a jak by, ohledávaje v tomto již na pohled příjemném prostředí regály plné Balzakových románů, myslel na svou ženu docela jinak, nežli myslí nyní, medituje tak těžkopádně o jejích malých půvabech, průrazných stejně jako neškodných…), nabýt jakési slávy, ne-li dokonce krásy, ačkoliv je od pohledu spíše nehezká a knoflíky si zapíná tak ležérně, že v jejím oblečení je vždy cosi zmateně nevkusného a neorganického, a to zvlášť tehdy, vidí-li člověk kolik mocného úsilí vydá na takovou garderobu, na které ji ostatně mate především to, že nemá být ani sváteční ani všední (tyto od dětství dané hranice jsou tak zákeřně smazány!); no jo, slečna Hrdová z Antikvariátu na České! * * * Neumím vůbec psát, nemám-li kolem sebe to, co je důvěrné a blízké a dává mi klid čeřený všední jemností a plný malých překvapení, tak nedůležitých, tak šťastně mizivých, ale krásných, povzbudivých! Těch, na které rád zapomeneš v příští chvíli. * * * Tu poslední neděli vedl Annu na autobusové nádraží Zvonařka, aby tato jela na junácký výlet s oddílem „Duha“. Hle, je tu Kačaba – „u nás je tolik Katek, že musíme Katce Vondrákové, té mojí kamarádce, říkat Káťa, a Katce Novákové zase Kačaba a Katce Jelínkové zase Kateřino, no a té holce, co nás vede, říkám Kolen, ona je Kateřina taky a Kolen jí říkali už dřív, když kdysi byla na nějakém táboře – ale to já už nevím na jakém, já jsem to zapomněla; ale kdysi dávno to bylo, aspoň myslím že dávno, jí je už sedmnáct nebo osmnáct let a to je hodně“ – a hle je tu Katka V. s maminkou a já se maminky ptám: „Nevíte, co je to vlastně za oddíl, ta DUHA?“ A ona mi odpoví: „To jsou nějací pionýři nebo junáci, kteří jezdí do přírody a já bych byla moc ráda, kdyby se Kateřina – ale i vaše Anička – naučila aspoň zacházet s kompasem, aby jí to bylo k užitku ve škole.“ A já se ptám: „Jsou to tedy pionýři, nebo junáci?“ „Ale to já nevím, to je přece jedno. Vždyť jde především o ten kompas.“ Pak už on prodává celou svoji knihovnu. Jede do Prahy. * * * P. jel do Prahy. Soukromá autobusová linka, batoh (v něm Sedal) a P. problémy. Ti všichni jeli za sychravého podivného dne do Prahy. V autobuse čte Večerník o „té věci“; půjčí si ho od paní na sedadle č. 4. Vrátí ho. Jde k rodině V., kde spí. Procházka s jezevčíkem přes park Kampy až pod most (pod Karlův most), kde burčák. Pak Lužický seminář a nazpět kolem domu, kde (ve Všehrdově ulici) bydlela Z. Braunerová; Eliška praví (na dvoře toho domu): „Tam ona bydlela nahoře na té pavlači, jak ji kryje ten ořech. Ale zdali je to ořech? A když umírala, tak napsal ten spisovatel Kožík – tedy on u toho nebyl, samozřejmě – že se dívala na petřínskou stráň. A toto je jistě zábradlí, na které ona sahala, které hladila rukavičkami, asi je nosívala jen tak halabala, trochu se jí krčily na kloubech… to je opravdu závratné tady být a dívat se do míst, kudy ta Zdenka Braunerová chodívala, kde žila…“ A šli jsme dál. A byl tam kostel sv. Jana na prádle a dům „kde bydlel do své smrti ten Karásek ze Lvovi“; pak šli jsme na mé přání k domu K. H. Máchy, ale „ta cedulka je příliš vysoko, dohlédneš, Jane, stoupneš-li si více do ulice – ale pozor na ty uhánějící taxíky – co je na ní psáno?“ A Jan si stoupne více do ulice Újezda, ale říká „odtud je to ještě horší, nic není vidět, prostě to nemohu přečíst.“ A tedy já aspoň recituji „vidíš-li poutníka an dlouhou lučinou spěchá ku cíli“ a jdeme k domu „kde bydlí sochařka Wichterlová“ a pak nahlížíme k domu „kde fotograf Sudek měl ateliér svůj“ a odtud jdeme ulicí „kde tam, jak je obchod zeleninou, bydlel privátem Vítězslav Nezval, tak aspoň to Fučík Bedřich píše“ a pak domů již potom, na ulici Kroftovu, dříve Rosy Luxemburgové; na chodbě kouří Bára Petry a já jdu spát do postele Jana mladšího – na stropě sídlí dráty připoután obrovský žralok a mysle na něho usínám. Za sklem kredence dopis a v rohu razítko redakce Hosta. * * * Ráno pak v Sadu u vodky; a nyní čeká na L. v divadelním klubu „Labyrint“ a potká herečku S, která ho hladí a říká „už si to s nimi nemohl vydržet, co“, ale on odpoví „to tak nebylo, spíše se sebou jsem nemohl vydržet, a proto jsem v této Praze, kterou nemohu míti rád“, ale to „nemohu míti rád“ si řekl jenom pro sebe, jí to zamlčel, protože ona je z této Prahy. Odpoledne půjde do agentury na „takovou šílenou párty, no bude nás tady na stovku, to se opravdu nezlobte, nebudu-li na vás míti čas, bude vás tady tolik“. A ptá se tedy, může-li skutečně přijít a slyší (ve sluchátku) „ale vždyť jste pozván!“ a pak řekne „budu tam opravdu jen chvíli, víte, jdu večer na jedno představení“ a ví, jak zbytečná je tato unáhlená, triumfální věta, na niž ona inteligentně nereaguje. Pak ještě řekne „já vás PŘEDÁM“, ale ve chvíli, kdy chce dát sluchátko M. přes prsty, načež tato vykřikne zděšením a bolestí; a on praví do telefonu, že „se chce rozloučit a za všechno poděkovat, myslím to pozvání a ty drobné starosti, které se mnou máte“ a ví, jak je to zbytečné říkat ženě, která je zrovna tolik zaměstnána přípravou velké „párty“, a on se usměje, neboť si vzpomene na Divišův verš, který četl o prázdninách v L. „Ale párty! Párty, to zas prrr!“, a měl z něj takový šťastný, prázdninový smích. Pak si objednal další pití a šel – odváživ se – dolů do sklepa, kde zkouší L., a tam před dveřmi stoje, netroufnuv si je otevřít, ani se k nim přiblížit alespoň tak, aby více slyšel, zaslechl hlas L. „on ví, jak je malicherný“ a jiný hlas, který mu skočil do řeči a oponoval „ale ve chvíli toho střetu“, a pak již on, vědom si trochu toho, jak je neslušné stát tady za dveřmi, za nimiž se odehrávají jisté intimní události, sebral se a odešel sednout si do klubu, aby dopil svoje pití. Do Prahy se mu nechce; to přítmí, rozsvícené žárovky, klapání podpatků vrchního, rozložené noviny, se mu líbí víc. A nemá teď nic jiného na práci, než aby dělal, co se mu líbí, ačkoliv se mnohem raději potýká s něčím nesnadnějším; lépe řečeno potýkal se s něčím nesnadnějším, protože to bylo dříve, v dobách, kdy měl ještě R., kterou miloval a kterou, myslí si nyní, ještě miluje. „A venku bude tak nádherně, určitě,“ ozve se od pultu hlas. A stejný (ženský) hlas si objedná „jeden grog“. * * * V café „Loretka“, kde sedí, slyší náhle větu: „Mám rád lidi vašeho druhu, a pokud se navzájem nezabijeme, doufám, že budu mít později tu čest míti vás za přítele.“ (Toto řekl Athos d´Artagnanovi před soubojem u kláštera Bosých karmelitánů.) Kdo to ale řekl zde, v café „Loretka“? * * * Neví ani, co dělal. Ach, on skutečně to neví? Neříká to ten P. jen tak, aby jen nějak začal prázdnou přece stránku? No skutečně, začal to jen tak, aby nějak zaplnil ty první řádky, vždyť tady jsou a číhají na něho, aby se prořekl, aby se P. konečně prořekl, když už vyrazil tak zbůhdarma do této Prahy, kde nyní žije, vlastně, kde se ztrácí a bloudí, vyplňuje ten předlouhý čas čekáním na věci, které nepřicházejí a které ani nepřijdou. Och, tedy se ničeho ten smutný P. už nedočká? No ne, to on se dočká asi, asi on se dočká podzimu tady v té Praze. Nebo takových on se dočká ten P. věcí, jako i včera se dočkal. Ale on neví, co odpoledne dělal. Jen čekal na L., až tento L. v šedé bundě tedy přišel a pozdravil tak vřele P., který měl z té vřelosti nepohrdavé L. velkou radost a řekl tedy: „Dlouho jsem tě neviděl, L., a nyní tedy zase.“ Tak pěkně to řekl ten P. v klubu divadla „Labyrint“, tak dokonce pěkně a od plic řekl. Od plic, jako by se řeklo od srdce, to ten P. řekl. „No to jsem rád, že tě vidím,“ řekl zase tak od srdce ten L. a že někam vyrazí po představení *Umatlá klasa*, za něž pak P. zaplatil 120 Kč. A tedy oni pak vyrazili domů. „Můžeme jít pěšky,“ navrhl L., a tento dodal pod strání Petřína: „Nemuseli bychom jíti ani možná ulicí Újezda a dála Karmelitskou až ku Hradu, nýbrž bychom mohli přes stráň petřínskou temnými chodníky velkou zkratkou.“ Tak nebojácně to ten L. řekl, ale hned dodal ještě: „Já sám bych tudy nikdy pro velký strach nešel, budeme-li ale dva…“ a nedořekl to ten mrzký L. a nechal situaci posoudit nebohého P., jenž takto rozhodl: „Půjdeme ulicí Újezda a dále Karmelitskou až ku Hradu, abychom se vyhnuli nástrahám, které nás na stráni petřínské nepochybně čekají, co říkáš.“ A ten L. pravil: „Ano, to je vlastně jediná možnost, jak dojít domů.“ „Nu, mně naopak se zdá, že možností je nepočítaně, ale že, zavrhli-li jsme již dobrodružnou výpravu na Petřín, a to jen proto, že se bojíme jít těmi strašícími hvozdy a nebude nám to nikdy odpuštěno, půjdeme tou cestou, z které nic nekouká, jak tady v Praze říkáváte, a která je bohužel naší jedinou možností, jak se někam konečně dostat. Pojďme tedy.“ Tak řekl P. na kraji petřínské stráně toho prostého dne a vyrazili. „Kdybys ale chtěl jít Petřínem,“ řekl jaksi nechutně laskavě L., „rád tě vyprovodím.“ A vyrazili ulicí Újezda dále Karmelitskou ku Hradu a přišli skoro mlčky až do ulice Malovanka z druhé strany petřínských strání. Dříve však, v místě, kde náměstí Malostranské ústí do ulice Nerudovy, potkala je nemilá věc. Najednou zhaslo v celé Praze světlo, ozvaly se výkřiky hostů sedících v hospodě „U Kocoura“ a bylo ticho. „Měli jsme asi jít tím Petřínem,“ šeptl L. a přitiskl se ještě více k P. „Můžeš se zcela určitě držet mého lokte, když se domníváš, že se tak alespoň trochu zbavíš svého strachu,“ řekl P. L. a šli pomalými kroky vzhůru k Pohořelci, vyhýbajíce se temným postavám chodců jdoucích proti nim. L. svíral P. loket a bylo zřejmé, že i jemu připadá celá situace poněkud nepřípadná, alespoň jde-li o to, kdo z nich je nyní ve svém městě a kdo je v něm pouhým nešťastným, ale nesmírně vstřícným a dalo by se říct i dosti rozhodným hostem, který dovede rázem pochopit všechny bolesti zdvořilého, ale vystrašeného L., jenž nyní svíral P. loket zuřivěji, než by se slušelo. Ale P. pravou rukou sesunul L. svírající prsty na jiné místo paže a nechal se jím opět pevně stisknout. Na Úvoze zastavili a dívali se dolů do zahrady Seminářské a mlčeli. „Nyní, myslím, mě už držet nemusíš, odpočiň si trochu,“ řekl P. a posunul se od L. trochu stranou. „Odpusť,“ řekl L. a rozložil své chlupaté ruce na chladné zdivo zídky. „Je to vlastně krásné, vidět takto své rodné město, za úplné tmy.“ Na toto přece jen bolestínské vyznání P. vůbec nereagoval. Pak řekl jen: „V té tmě vůbec nedokážu rozpoznat, zda ty věže v dálce patří kostelu sv. Ludmily nebo ne.“ „Ale jistě,“ vzdychl pobouřeně L., „je to sv. Ludmila.“ „Prosím,“ řekl mu P., „zdá-li se ti to tak samozřejmé, nebudu se již na nic ptát.“ A šli dál na Pohořelec a ulicí Bělohorskou dále na Malovanku, kde u nárožního domu řekl ten povzbudivý L.: „Zde vyskočil z okna, zrovna stíhán nacisty – možná však fašisty – velký komunistický spiklenec Zika; já mám tyto příběhy v lásce a tedy o nich hovořím i nyní, v tuto pozdní hodinu.“ „To není špatná zpráva,“ řekl P. a šli dál až k domu Dramaturgyně. „Je tady tma,“ řekl na schodech domu na Malovánce L. „Budu stoupat velmi opatrně. Drž se mě,“ dodal ještě a takto vklouzli Dramaturgini do bytu. „Vlastně už na vás čekám,“ řekla starší dáma s účesem přece jen staromódnějším, než si P. při slově „dramaturgyně“ představil. „Všude je tma, čím svítíte?“ rozehřál rozhovor P., když si sundával v chodbě Sedalům batoh. Z batohu vylezl Sedal (P. nemá podobné scény vůbec rád, a vida, přesto si je umí někdy představit) a ústy majitelky bytu řekl: „Mám několik svíček, dokonce dvě baterky, ale pro samou tmu je nemohu najít. V batohu není pochopitelně nic, kdepak bys ty, P., mohl mít v batohu svíci.“ A zalezl opět dovnitř, kde vzdorně zavrtán usnul. Pl, L. a Dramaturgyně seděli tedy potmě a hovořili o posledním díle milého L., *Studio Kroměříž*, které měla Dramaturgyně doma na kazetách a chtěla je P. pustit dřív, než poběží v televizi „To budete laskava, já se na televizi dívám tak málo,“ řekl P., ačkoliv opak je pravdou. „Pochybuji, že zrovna vy,“ vyjela na P. Dramaturgyně, „s těma ubohýma a zšedlýma očičkama, nekoukáte na televizi. Zrovna na vás je vidět, jak jste podobnými věcmi posedlý. To tady L. (ani nechápu, proč se tahá právě s vámi, když má tolik přátel), ten televizi nemá vůbec, a přesto v ní vytvořil pořad, který je – nestydím se to říci – podle všeho geniální.“ „No…,“ řekl L., aby uchránil před P. svoji čest. „Péťa (totiž L.) je tak skromný, že se ani nedívá na to, co vytvořil. Zato vy, jak si umím představit, máte jistě doma celý archív dokumentace o vaší lokální divadelní práci, viďte?“ usmála se Dramaturgyně. „Máte pravdu,“ řekl P., „mám doma všech třicet tři recenzí o své poslední hře *Katka*, kterou jsem napsal v brdsko-jihlavském nářečí, je to už dávno,“ řekl smutně P. „To Péťa nečte nic,“ řekla triumfálně Dramaturgyně a upila slivovice, kterou P. před chvílí postavil na stůl. „Já číst nemohu,“ potvrdil L., „mě to namáhá.“ „Je úžasný, viďte?“ usmála se opět Dramaturgyně na P. „No…,“ řekl L. a bylo na něm vidět, že nerad slyší, mluví-li se o něm. Ale hned dodal: „Trochu úžasný vlastně jsem. Jsou věci, které mě prostě umí vyvést z míry. Třeba ta tma, která nás obklopuje.“ Vtom něco odtáhlo židli a nalilo si slivovice. Byl to Sedal, který to v batohu nemohl vydržet a přišel na kus řeči. „Promiňte,“ řekl a srkal ze skleničky vzácný nápoj, který dal P. ještě v L. krejčovský mistr Žáček, co s jeho otcem dělal v jedné komunální dílně blízko nádraží. „Sedal je Slovák, z Bratislavy,“ řekl P., ale Dramaturgyně pohrdavě směrem k P. řekla: „Toho znám mnohem lépe, než vás. Je to slavný herec malé avantgardní scény a vůbec nechápu, proč se zrovna vámi nechá tahat v batohu.“ „Máte pravdu, Mileno,“ řekl Sedal, „v tom třiaosmdesátém, kdy jsem hrál Hamleta, jsem byl nejlepším hercem všech poloprofesionálních přehlídek, které se na území jihomoravského kraje konaly.“ „I v Praze jste hrál! Viděla jsem vás několikrát!“ vybuchla Dramaturgyně a vtom se rožnulo v tmavé kuchyni světlo. „V Praze taky,“ řekl tiše Sedal, odplazil se zpátky na chodbu a vlezl do batohu. „Nepustíme si tedy *Studio Kroměříž?*“ zeptala se Dramaturgyně a založila kazetu. „A nebylo by lepší, kdyby nám pan Sedal něco zarecitoval?“ zeptal se náhle L., který se na své věci zásadně nedívá. „Kdepak,“ řekla Dramaturgyně, „už to běží.“ Během pořadu se pak L. tiše vytratil z bytu, nechal otevřené dveře a šel domů. „Odešel,“ řekl trpce P., jelikož mu to bylo líto. „No vidíte,“ řekla Dramaturgyně, „jak je skromný.“ * * * No ale, na tu R. on ten P. vůbec už nemyslí, zapomněl na ni, nebo jak je to? Ale to on asi ne, coby. Nezapomněl, jak on by ten P. mohl zapomenout, ačkoliv on se ten P. tolik snaží, a i teď se tolik snaží, kdy na ni čeká v letištní hale a tak je roztřesen, tolik se bojí, neboť řídila auto a jela s dětmi. Ach, on se tedy bojí? No bojí, jak on se tak bojí! No ale to on, já myslím, ten strach překoná, je přece ta Praha tak velká, tolik on dobrodružství ten P. tu může prožívat! Ne, on žádné dobrodružství neprožívá, pouze na to čeká. Čeká, aby se vrátil, aby už co nejdříve mohl. Pryč aby mohl. A šel tedy ten P. pryč, když L. odešel? Ne, spal tam, nahoře, v ateliéru muže Dramaturgyně uprostřed loutek, sbírky dýmek, sbírky půllitrů a obřího portrétu presidenta V.H. Tam spal ten P. a ráno, když odcházel, zabouchl klíče, které měl z bytu vynést. Dostal hned dva šroubováky a kleště, aby se pro klíče zátky dobyl. A P. si otevřel opět ty dveře a klíče zpátky dobyl. * * * Než se P. dostal z postele, uteklo mnoho času. Neděle se chrlila, modro se zalykalo v jarním nebi a P. nevylézal. Moknul ve svých spárech, ve svých špinavých hadrech ještě tři hodiny a četl si. Přečetl několik kapitol Roku na vsi, přečetl Sebevraha a smál se na celé kolo. Škvírou mezi závěsem a rámem okna sledoval prchající mraky, choulivě v samy sebe schouleny, jež drsné oblohu dráždily, brázdily jak staré želvy. Pak P. vyskočil a sešel dolů, zda J. nepotká. Kolem svých starých cest se viděl umírat, kolem ostrova Kampa, kde se váleli Američané a černý talíř posílali sobě v zalykání mladistvém, opitomělém. Šel mostem, seděl ve „Velrybě“ a zde potkal Bacona, s nímž rovněž opitoměle seděl a Léon kouřil dýmku si a krákal. Měl ho rád, Hrb má rád rovněž, když něco v něm má rádo. Pak šel trasou starou přes most a dál, tramvají domů. Nic, jenom umíral Hrb na své nedělní pouti, svíral se, jak starý had a myslel, zdali nepotká konečně J., ale dobře věděl, že potkat nemůže; kdo ví, kde je. V michelské stráně nejel, nepatří tam. Ale chtěl jet, častoval své představy jinými představami, ale nakonec co. Nikam, nikam. Zmrhám, olítostněn sebou, zhnusen sebou, rozpadnut, smrdutý zevnitř i ven, vehnal se do své jámy a zaspal zas. Nebo jen tak povykoval na sebe, že něco přece. Má toho tolik. Supivě nahmátne své nejhezčí představy, supivě i divoce, schoulí se v se, pořád jen v se, ničeho jiného nemaje. Na konci všech svých bídných, zbídačených, vyprchalých sil. V slzách roztloukal stůl, stůl se nepohnul. Mluvil s dávným přítelem D. po telefonu, chrčel mu něco do ucha, povykoval ty věty, aby nebylo zná. Šel nést J. dopis, nenašel schránu, kam by ho vrhnul. Jen tma, písty seškrabávají jalové zvuky nočního města a přímo v trychtejře nebohého Hrba, který bloudí s dopisem v ruce po ulicích a pak to vzdává. V posteli mu chrupou představy a stavy. Chrupou, povlávají, pinoží se a šťuchají mu prsty do jícnu. Hrbovi se chce blít, když uléhá. Ach, odejděte, vy mrzké třtiny, ucpávající mi hrdlo. Chci spát! Avšak nikdo neodchází, jen se v tichu koupou, halasí, a každá říká, že brzy zmrzne. Brrrr, to je zima! Jaký svist za oknem! Tatíček je tak silný, že rozdupe každou kaluž. A doma… Hrb nemá žádné doma, všade ho vyhnali, vysadili ho jako okno. Musej se ty paty natřít… Ale Hrb nemá rád sebezpytování, tyhle otázky. Je rád veselý. Smrdí, ale rád se směje. * * * No a druhého dne… byl den třetí P. pobytu v této Praze, která je možná nad očekávání velká, alespoň pokud jde o návštěvníka těch duchovních rozměrů, jaké byly souzeny P., rozměry hřejivé svou průměrností, a i ta je utlumena P. nevýrazností a zvlášť jeho prchlivou, vnitřně zlomenou, a proto i v nečekaných chvílích zlostnou povahou; Praha je tedy velká a P. je malý. Sedí v Královské zahradě v teplém podzimním dnu a kolem něho padají kaštany. Některé z velké výšky už dopadly jen těsně vedle P. a P., přestože mu za chvíli jeden z kaštanů jistě rozdrtí lebku, si toho nevšímá, nebojí se vůbec P. zde v této Královské zahradě! No a druhého dne? Druhého dne sestoupil P. Pohořelcem, dolů Úvozem, a zazvonil u malíře B. na č. 6, neboť se mu chtělo s někým sedět a pít dál tu slivovici, kterou přivezl z L. B. byl doma a domnívá se nyní P., že byl uvítán s jistou srdečností, z níž se pak odvíjely i jejich hovory. O tom psát nebude ale; na co, říká si. Napíše raději, jak se v letištní hale setkal s R. * * * Když zahlédl, jak prochází s dětmi parkovištěm, koupil jednu růži a hnal se R. naproti. R. nijak nepospíchala, spíše byl její krok zdrženlivější, než P. očekával. „Proč jde proti mně tak pomalu?“ ptal se sebe P. a zastavil před halou, aby na ni počkal. Nejprve však na něj vyskočil jeho syn a když po něm sklouzl opět na zem, objal pomalu R. a políbil ji. P. líbá přímo na ústa, nijak se většinou nezdržuje tím jemným aktem trojího políbení na líce, které se mu tak líbí u cizinců (co se v Polsku natrápil s tímto projevem lásky!). Pak dal R. tu růži, zabalenou do růžového papíru; R. to potěšilo a řekla: „Je krásná. Děkuju.“ P. byl v té košili s rukávci, zrovna v té, o níž mu Jana J. řekla tak nemístně v okresním městě Z.: „Jsi v ní, ZDEŇO, jako kdybys zpíval v Břeclavanu.“ „Jak já bych, prosím tě, mohl zpívat v Břeclavanu, s tím mým sluchem hudebním?“ řekl P. „Já nevím, třeba v třetí řadě bys mohl stát a jenom tak tam houkat třeba,“ řekla J. „Já že bych měl houkat ze třetí řady někde na kraji Břeclavi?“ zeptal se P. „Proč právě na kraji? Tam jsou ty národopisné kroužky v budově kulturního střediska přímo na náměstí.“ Řekla zas tolik tvrdě J. „Myslíš, že bych to tam našel?“ zeptal se již vlídně P. „Já nepochybuji,“ vložila se do řeči R. v letištní hale, když si všimla, jakou má P. na sobě košili. „Pochop, prosím tě,“ řekl P. své milé R., „jak je teď pro mne obtížné jet do Břeclavi. Víš, jak tě mám rád. Ale cpát se tam někde ve třetí řadě plné tenorových hlasů, šťouchat se, než se tam člověk prodere a pak celé dvě hodiny zpívat, touž pro mě není, na to jsem starý poněkud.“ Tak jasně to ten P. řekl v letištní hale. Ale to už přistálo letadlo z Amsterdamu a před nimi se objevila P. švagrová Ida Welsch. P. má totiž tuto velkou Idu Welsch za švagrovou. „Vypadáš dobře, P.,“ řekla I. W., „úplně jsi omládl.“ „Posílají mě do Břeclavi, tak se musím držet,“ usmál se P. „Já letím z Amsterdamu,“ řekla poněkud povýšeně I. W. a rozesmála se. „Prosím tě, Břeclav není daleko!“ „Já mu to taky říkám,“ ozvala se R. I. W. dala R. koš plný holandských květin. R. zasunula do kytice růži od P. a poděkovala. „Co to tam strkáš?“ zeptala se I. W. „Růži od P.,“ řekla R. „On ti dal jenom jednu?“ rozesmála se náhle I. W. „Jedinou růži, aby ušetřil?“ „I have money,“ vyhrkl P. na I. W. a byl pyšný, že tu větu řekl anglicky. Ale na I. W. to vůbec nepůsobilo. „No to je dobré,“ řekla, „košili má ode mě, mluví anglicky, aby ho všichni slyšeli – jako bych já anglicky mluvila málo, co se jenom ve světě namluvím anglicky, i ty nejsložitější obraty říkám s až nepochopitelnou lehkostí, takovou, že se z toho mí angličtí přátelé mohou zbláznit – a přitom se zmohl na jedinou planou ROSE, kterou určitě koupil tady na letišti v poslední chvíli od nějaké nedůvěryhodné holky, která ji urvala vzahradě nějakého diplomatického sboru,“ řekla I. W. skoro jízlivě a tlačila se s vozíkem naloženým svými zavazadly ven z haly. „Stejně jsem z ní měla radost,“ řekla náhle R. „Už o tom ale nepiš,“ dodala ještě a P. toho nechal. Šel na výstavu svého zlínského známého P. N. a byl udiven. „Že tak on ten P. N. najednou tak maluje?“ zeptal se hocha, který po P. pořád pokukoval ve výstavní síni MXM na Kampě. „Má to ale myslím kontinuitu, řekl bych dokonce, budete-li tomu rozumět, že je to dáno přirozeným P. N. vývojem, který sleduji už dlouho.“ „Vy ho už dlouho sledujete?“ zeptal se hocha P. „tak od třiaosmdesátého,“ řekl hoch. „Už tak dlouho?“ zeptal se opět P. „Takového Císařovského sleduji od roku 1979,“ odpověděl hoch. „A mne?“ zeptal se drze P. „Vás? Vy jste přece nula, proč zrovna vás bych měl sledovat?“ podivil se ten mládenec. P. se tedy zamyslel a řekl: „Já nejsem žádná nula, chlapče. V roce třiaosmdesátém, zatímco vy jste sledoval P. N., jsem hrával v amatérském divadle „Svícen“ roli postilióna, roli sice nevelkou a ani ne dost obtížnou na to, abych se vám o ní měl zmiňovat, roli však přesto dosti významnou na to, abych vás teď mohl přesvědčit, že jste měl od toho slavného třiaosmdesátého sledovat mě, jak vy říkáte, nulu, a ne nějakého P. N., který prochází vývojem. Já jsem se od těch dob nezměnil vůbec a takto, jako i tehdy, tady stojím v trubačské pozici, držím v ruce dopis a uháním s uštvanými koňmi do Luhačovic, kde na mě čekají pozůstalí jistého uherského důstojníka, který padl na haličské frontě. To jsem, chlapče, já, jenž nezměněn zde před tebou stojí v galerii MXM v Praze na Malé Straně a zoufá si nad tvojí zradou.“ Ten mu to ale dal, ten P., to se musí uznat. Chlapec však ani brvou nehnul, otočil se naposledy k P. a řekl: „Stejně jsi ho hrál blbě, já jsem to viděl na Chmelnici.“ Potom odešel a P. tu zůstal uprostřed šedobílých obrazů P. N. sám. „Měl jsem taky projít vývojem,“ řekl si a šel pomalu k řece, sedl si na molo Pražské paroplavební společnosti a stínal ocelovým lankem krky labutím. Stínil ho obrovský Karlův most (Ponte di Carlo) a jedna paní s papírovým pytlíkem plným chleba nad ním neustále naříkala: „Nechte ty labutě, pane. Nic vám neudělaly. Prosím vás snažně, nechte je být a odejděte. Nevidíte, jak se trápí?“ P. jí řekl, že slovo „snažně“ nemá rád a aby to zkusila říct lépe. „Nezabíjejte je, pane, prosím. Moc vás prosím.“ Pak P. skočil do řeky a přeplaval na druhou stranu. Mrtvé labutě odnášel proud, řeka byla rudá jejich tesklivou krví, kterou výletní parník „Neptun“ zbrázdil a roznesl až k druhému břehu. Na mostě se ozval výkřik překvapení ve všech jazycích světa. P. si mokrou romantickou košili přepásal kolem boků a šel k „Divadlu Na zábradlí“, kde „Ha-divadlo“ hrálo hru nazvanou Proces. Chtěl jim říct, že nosí Sedala v batohu, ale že ho tam nepotřebuje, vždyť by byl mnohem raději zaplnil batoh užitečnějšími věcmi, než je Sedal. Když to uslyšeli, poslali pro Sedala taxík. Černoušek řekl: „To jsem si mohl myslet. Když se něco semele, třeba když nám schází herec jako i teď, je za tím vždy nutno hledat P. Nu, pro něho je to jistě vyznamenání, to si dovedu představit.“ Taxík přivezl batoh a z něho se vyškrábal Sedal. „On mě pořád nosí a nosí a nic zvláštního nevymyslí,“ řekl a odešel se převléci do kostýmu jistého veselého ouřady. „Ještěže je ten Proces taková prdel,“ řekl dramaturg Kovalčuk a poplácal P. po zádech. „Máš opravdu štěstí,“ dodal ještě . „Gratuluji,“ přišel k P. malý A. G., otřel si zpocené ruce o zadní kapsy béžových kalhot, zvedl nečekaně („nějaké asi obřadní gesto, kdo ví, co má za lubem,“ řekl si v tu chvíli P.) obě ruce před P. obličej, až tento zkameněl, a řekl ještě: „Napsal jsem o tobě hru. Jmenuje se *Jan Antonín Pitínský a Regina Grimová* . Je to veselohra o spořádaném manželství a jsou v ní všechny mé zkušenosti z této mne poněkud už vyčerpávající oblasti lidských vztahů.“ Pak se ještě jednou zašklebil a zmizel. „No to je dobré,“ pomyslel si P., „ten píše, až se za ním práší.“ „Ale stejně, názvy těch svých kousků má pořád ty samé, já nevím, co on s těmi jmény má.“ Tak si řekl P. a šel nazpět k svému novému bydlišti. Zastavil se v klubu „Rubín“, kde zrovna otevřeli a pak šel prudce nahoru Nerudovou ulicí přes Úvoz k Pohořelci, dále Bělohorskou a dolů Skupovou, kde houkl nazdařbůh do okna, kde většinou není L., a dále ulicí Nad Kajetánskou, pak přešel širokou Patočkovu a vzhůru Radimovou mířil k Dělnickému cvičišti. Košile mu uschla a oblékl si ji. Ve vinárně „Kajetána“ uviděl za barem Sašu a Jirku, kteří na něho kývli, aby šel dál. Vešel, sedl si na vysokou barovou stoličku a dal se s nimi do řeči. „My, než tuto vinárnu prodáme, bychom ještě rádi přišli na něco, co by ji mohlo zachránit. Tady kousek jsou vysokoškolské koleje, třeba tady můžeme najít zdroj svých příjmů, co říkáš?“ zeptali se svorně P. „Výborný nápad,“ řekl P. „Bylo by možná dobré otevřít si tam nějakou malou, menší než máte tady, vinárnu a jednoduše hosty, kteří by se tam nevešli, převést do této vaší tak vkusné hospody.“ Chvíli bylo ticho. Smutný muž, který vedle P. četl Villonovu *Velkou závěť* a z očí se mu koulely slzy, najednou řekl: „Tyto verše jsou vkusné jen málo. Autor je velmi horlivý, neustále se potýká s nešťastným osudem a neví kudy kam. Je jako já, kapitán federálního ministerstva vnitra, bydlím tady kousek, v těch panelácích, ve kterých se sice nebydlí špatně, jenže je v nich horko jako prase, to jsem mnohem raději tady, kde si čtu, jak vidíte, verše světových klasiků a rozumím jim tak vášnivě, tak zcela, jako by ne oni, nýbrž já psal ty velebásně srdceryvné a vlastně, hoši, nepíšu je koneckonců já, kapitán osmého odboru zvláštních služeb na vnitru, kde vládnou železná šuplata a lejstra, psaná na strojích značky „Konsul“ našimi sekretářkami v zelených sukních?“ „A mají chloupky ještě i na lýtkách?“ zeptal se P. „Chloupky mají, to znáte, ty tvrdé černé chlupy měnící jindy hezkou nohu v kočkodaní tlapu.“ „To jste řekl dobře,“ uznale pokýval hlavou P. „A brože na krku, mají?“ zeptal se Kapitána. „O tom ten Violin nepíše. Já je zase tak neznám, já tam mám na starost divné věci, hoši.“ Kapitán pil víno a Saša s Jirkou odbíhali do vedlejších místností, zdali nepřišel nějaký host. „Nikdo nikde,“ hlásili. „Proč k nám vůbec nikdo nejde?“ naříkali Saša s Jirkou. „Je přece sobotní večer a hodina zrovna vhodná k návštěvě nočního podniku. Asi nám tady něco schází, je tu zřejmě něco, co hosty možná pobuřuje, třeba studené světlo té reklamy na žvýkačky „Brooklyn“, nebo to dřevěné ostění, ačkoliv je jistě vkusné, možná ta naveskrz nevhodná jména, Saša a Jirka, co já vím. Něco tady prostě schází. A ke všemu k nám začal chodit i ten moravský P., host možná vzácný, možná lze k němu mít důvěru, vypadá přece spíše bezmocně, host však jen k ukrácení těchto vyčerpávajících a trýznivě dlouhých nočních okamžiků, v nichž lze jen hloubat nad svým nešťastným osudem.“ A zace nastalo dlouhé ticho, v němž jen Kapitánovo posmrkávání nad kolibřím vydáním Violina rušila tu tklivou a beznadějnou náladu vinárny „Kajetána.“ „Nevím, jestli nešťastným,“ řekl náhle P. „Domnívám se, že číšníci, kteří dovedou rozjímat v pracovní době jako vy dva a nadto bedlivě sledovat, nevešel-li náhodou host, se mohou cítit spokojeně,“ dodal ještě tak velmi nevhodně P. Vtom se stalo něco neuvěřitelného, smí-li zrovna P. použít tu slavnou větu, mnohokráte již čtenou v knihách… Do vinárny vešla mladá dívka, jejíž malá hlava, podobná té, již nosí na krku P., kterého to ovšem velmi udivilo, se neobyčejně svérázně pohupovala na dlouhém bílém krku, rovněž tak podobnému krku, jenž napíná hlavu P., až se zdálo, že se snadno může vymknout té podivné rotaci, již dělala kolem své osy a ocitnout se zcela mimo své přirozené posazení. „Dobrý večer,“ ozvalo se a všichni ztichli. „Mohu si dát dvě borovičky?“ zeptala se dívka a usmála se. „Ale to jo,“ řekl Saša a zašel za závěs do kuchyně. „Jirko, nalej to,“ dodal ještě. „To nebylo zrovna zdvořilé,“ zašeptal P. tak, aby to děvče slyšelo. „Vypiju to a pudu, tak co,“ řekla dívka. Ach, tohle tak protivné slovo! A nebude už P. fabulovat, už nebude si vymýšlet, psát tajemné příběhy. Tedy to on si vymyslel, ten nebohý P., že přišla dívka? No ano, to on si jen tak, je nervózní. * * * Je bratr Jeroným Vojtíšek Kučera z Brna. Ruce má složeny na dlouhém stole. A já jsem vedle něj, ač ne benediktin, ač ne katolík. Mluvíme tiše, vzpomínám. Je bratr Jeroným jako srna, jako rým Mrázka-Hořického Joži a sedí tu smutný a sám, je jako kámen, jako přes židli přehozený kožich. Půjdu už, Vojtíšku, chlad večer nese. Vstane Vojtíšek, sám bloudí černým lesem, vstane a klášter hoří, klášter hoří, Vojtíšek tiše vzdechne tomu vesel: - Už půjdu i já. A Rynka – čeť jste? Čet – Pavučin uvízlých tam v koutech chlévů co je, viďte? Hm. A jiné věci – nějak si zařiďte, abyste mohl za mnou chodit. * * * Sedí v klubu „Rubín“ („tady je to tak neobyčejně levné, Jane Slováku,“ řekl před chvílí J.S., „já úplně hledím, co tu stojí kořala.“). Těch telefonů, co volal, a nikdo se neozval! Všechno se ale vyjasnilo v noci, kdy telefonoval do B. A R. říká: „My jsme byli doma, ale nedosáhli jsme na telefon, je tak vysoko! To je ale tím, jak ty montuješ police. To takový G. je s hmoždinkami jedna ruka, máš vidět jak jemu ty police sedí! U nás je všechno tak nemožně vysoko nebo zase nízko, že mi praská v zádech. To se pak nediv, že nezvedám telefony!“ „No ale…,“ ohradil se P. „Je to prostě tak, a navíc, zrovna když mně to po bytě zvoní, nevím, kam dřív, to myslíš, že mám mít na starosti nějaký telefon, zvlášť když zvoní pokaždé absolutně nevhodně a nadto až z Prahy, to se pozná po tónu nebo jednoduše podle toho, že si vyzvání v ty nejméně příjemné hodiny, no já už toho mám prostě plné zuby!“ tak řekla nešťastnému P. nešťastná R. „Co dělá tvůj zub?“ zeptal se P. „Ještě si dělej srandu, víš, jaké s ním mám problémy, že mi padá v ty nejméně vhodné chvíle, no představ si třeba včera tu nevýslovnou hrůzu, když mi spadl do želví polévky – no ano, do želví polévky, na kterou mě pozval G., kde by ses ty zmohl na takovou specialitu, vždyť já už mám těch tvých francouzských až po krk, to se pak nediv, že jsem šla s G. do „Kontíku“ a dala si konečně něco pořádného, ačkoliv to přinesli vlažné, ale neboj se, na žádný skandál jsem se nezmohla, to víš, po tom životě s tebou – já jsem ho nemohla vylovit, ani G. se to nepodařilo a on je tak výrazně šikovný, nejen, jde-li o ty malicherné police!“ „To bude asi tím, že já do těch francouzských polévek přidávám tolik těstovin,“ bránil se chabě P. „No jasně, ty sajrajty se do toho vůbec nehodí, je to pak hrozně husté,“ řekla R. „Mně se ale zase ty francouzské polévky zdají dost řídké,“ řekl do telefonu P. „Já nechápu, že zrovna ty se musíš oddávat takovým pochybným experimentům s vařením, když je ti pokaždé vysloveně jedno, co žvýkáš, ba – ale nebudu pátrat, nebudu pátrat – když bliješ, no vidíš, kam mě zavedla moje nechuť k tobě, až tak daleko, ach zrůdně, chladně daleko, až do mých nejzoufalejších představ o tvém blití, a to něco znamená, to prostě znamená, že tě mám už plné zuby – to je výkřik co? – no prostě já budu končit, promiň,“ řekla R. a položila telefon. P. zůstal, jak byl, klečel na zemi před zrcadlem v bytě I. K. a začal se prohlížet. Napřed opatrně, pak s jistou zoufalou vášní; „vida, konečně se přes všechen hnus líbím sám sobě,“ řekl si a šel zas do „Kajetány“ za Sašou a Jirkou. „Někdo nás vytopil,“ řekli hoši a P. viděl, jak se brouzdají po kotníky ve vodě. „Teď možná je náš podnik poněkud atraktivnější, než dříve, než včera a předevčírem, jenže asi sotva kdo sem může vstoupit.“ „Já vstoupím,“ řekl nebojácně P. a vešel. Měl hned mokré ponožky, ale když seděl na vysoké barové stoličce, vyzul si je a vykroutil z nich vodu. Tak seděl bosky u baru a přemýšlel. Saša s Jirkou namáčeli hadru, kterou dosti beznadějně ponořovali do vody a nasátou ji vykrucovali do modrého bakelitového kýblu. „Něco bych si dal, hoši,“ řekl P., ale neměli na něho čas. Pak P. sestoupil, tiše se sesunul na zem a jako kdysi koulel po louce sudy, tak se prohnal valivým pohybem přes celou hospodu. „A je to,“ řekli Saša s Jirkou, „nás by to určitě nenapadlo.“ P. pak šel mokrý Královskou zahradou do Belvederu na výstavu Düsseldorfského optického salónu. Nemohl P. minout tak svůdný název výstavy! Gondokusumo, ta indonéská dívka, byla nemocná (G. bylo nemocné). P. šel sám a zase mu věci brzy uschly, jaký je pražský vítr! Jak je ach blahodárný, teplý a přitom jak hravý a útočný! P. mu tehdy, když si ho tak podezíravě prohlížela hradní stráž, řekl: „Pofukuješ docela upřímně, aspoň já mám takové pofukování v lásce, na to nelze zapomenout, když nejen vlasy, ale i to v rozmyslu tak skoro zoufalém mokré oblečení, oděv tak zvláštně složitý, ačkoliv to, co já na sobě mám, je skoro symbolickým výrazem pro oblékání toho nanejvýš průměrného občana naší vlasti, od rudých trenýrek po bílý nátělník píseckých oz, přes károvanou košili amerického střihu vyrobenou v Trenčíně, až po kalhoty ze severozápadního Řecka simulující arizonské rifle, tedy jak rychle usychá v Tvém vání všechno toto, přejdu pár ulic (někdy sice dlouhých) a mohu se v klidu opět obléknout, na vlhký stesk mých rtů když lepkavě usedáš, pražský a vlastně i obecně lidský, pofukující větře, ty výstřední módní větýrku s nádechem světle modrého oka, jak skoro tklivě ty sentimentálně uleháš na mé mokré tělo, jak vysáváš ironicky, horečnatě, nasátou vodu mých hader (škoda, že jsem své oblečení takto zoufale zvolal!) a obejmeš vše poutem drzým a laskavým, ty hříšný Pofukující, pražský, co nejvíc voníš u křížku před Loretou, kde já kvůli té dámě v černých punčocháčích, která mně řekla pokládajíc na můj stůl kávu: „Vy jste učitel?“ Ne! Ne, ne, nejsem učitel, loretánský velký Pofukující, nejsem učitel! Zdá se, že P. konečně ve svém životě (před jeho koncem, jak se správně domýšlí) napsal ódu! Och, tedy on ten P. napsal dokonce ódu? No a ne, nenapsal on, trochu sice kostrbatou, ódu na pražský, a spíše loretánský, vítr? Větr, jak by jinde řekl? Napsal, napsal prostě ódu, zpíval trochu ten P., zazpíval si, a je s ním konec. * * * Pak P. přibyl do hospody „U ježka“ Na Petyncek, kde se mu tak líbí, že je již opilý, tedy to i píše. Ale on nikdy nepíše, je-li opilý. Nu, a dnes tedy píše, jak je opilý tady „U ježka“, jak je. Ale jenom chvilku… „Já jsem z Plzně,“ říká chlap naproti P. „Já jsem tu za SÉGROU,“ dodá. „A kdo je to, ta SÉGRA?“ ptá se P. „Myslíte, čím je ta moje sestra?“ „No zrovna ta!“ vybuchne P. „Ta moje sestra vážně myslíte čím ona je?“ ptá se chlap stříbrovlasý (ale P. píše opilý!) „No já se ptám!“ vykřikne P. v té hospodě „U ježka“. „Tak tedy ta moje SÉGRA je na Hradě, myslím samozřejmě na pražským, ta moje ségra je číšnicí!“ vítězně řekne chlap z Plzně, ale P. to píše opilý. „Tedy ona je číšnice na Hradě?“ zeptá se zhurta. „No, to ona je,“ řekne chlap. „Ježíšmarjá,“ (tak hříšně vzkřikne P.), „já jsem byl včera taky na Hradě!“ „Vážně?“ ptá se chlap. „Vy nevěříte?“ oboří se P. „Ne, já věřím, jen co jste tam dělal?“ „Vy nevíte?“ ptá se u piva P. „No, jak mám vědět?“ ptá se chlap. „Já jsem vám to neřek´?“ vyptává se P. „Vy jste to neřek, a já jsem vám řek´všecko vo SÉGŘE!“ oboří se na P. chlap. „My se asi budeme bít, ne?“ ptá se P. „Vy se chcete bít?“ ptá se chlap. „Já ne, ale vy asi!“ řekne P. „Já vůbec ne, vždyť jste mně sympatický!“ řekne chlap. „A vy jste z Plzně?“ zeptá se P. „Vždyť jsem říkal!“ odpoví chlap. „Tedy já jsem šel za Stankovičem, to je *hradní knihovník*!“ vykřikne P. „Toho neznám,“ řekne chlap. „Tedy vy ho neznáte?“ ptá se R. „Jak bych ho měl znát?“ ptá se chlap. (Ale P. je zrovna teď velmi opilý!) „No jak… Já nevím jak. To vám ale může být jedno, jak byste ho měl znát! Hlavně, že ho neznáte, co?“ řekl P. „Já ho opravdu vůbec neznám,“ řekl chlap. „No a on je *hradní knihovník*. A určitě zná vaši sestru,“ dodal P. „Vy si vážně myslíte, že ji zná?“ zeptal se chlap. „To je jasný, to je jasný,“ říkal P. „No, já nevím. Knihovník a číšnice… rozumíte?“ řekl chlap z Plzně. (P. je tak opilý!) „Vždyť právě, to se rýmuje!“ zahartusil P. „Ti se daj dohromady jedna ruka, jen se potkaj!“ řekl ještě. „Myslíte?“ ozval se po chvíli ticha chlap a dodal šeptem: „Víte, já vám něco řeknu, pojďte blíž.“ „No, co zase?“ řekne P. „Vona by už někoho potřebovala, je jí dvacetosm a je pořád svobodná,“ napil se chlap. „Ale hrome!“ vybuchl P. „S tím se musí něco udělat!“ „No…,“ zamyslel se chlap. „A nejlíp hned!“ zvolal rozbouřený P. „To by bylo nejlepší,“ s nadějí v hlase zašeptal chlap z Plzně. „Jdeme na Hrad, hned tam jdeme, to je nápad, co?“ usmál se P. „Napřed ale dopijeme, ne?“ poprosil chlap. „To ano, dopijeme,“ řekl P. Po chvíli se ozval chlap. „Já vám řeknu… nebýt vás… co by ta moje SÉGRA měla za život, no uznejte sám.“ „Měla by to blbý,“ řekl uznale P. „Řekl jsem vám už, jak se jmenuje?“ zeptal se chlap. „Ale to jo, to už jste říkal,“ řekl P. (Ale byl tak opilý, tak opilý, ach, Bože!) Chlap se rozřehtal: „To je jméno, co?“ P. pozdvihl znechuceně obočí: „Moje žena se jmenuje zrovna tak.“ Bylo ticho. Po chvíli zase chlap zvedl hlavu a položil P. na rameno vetchou ruku: „Poslyšte… já jsem to tak nemyslel,“ řekl zbaběle. P. vybuchl: „Vy jste jí hrozně ublížil.“ „No počkejte, pane, jakpak já jsem jí mohl ublížit?“ „Ještě se ptejte!“ pobouřeně zvolal P. „A já se ptám!“ zvedl hlas chlap. „Tak vy se ptáte?“ zvolal P. „No já se ptám!“ „Vy se nestydatě ptáte, chlape!“ „Jak to, hrome, jak to?“ „Vy se chcete bít?“ „Ale ne, vždyť jdeme na Hrad za SÉGROU!“ „A my ji tam najdeme, myslíte, chlape?“ „No aby ne, když půjdeme spolu!“ „Už jste dopil?“ Pak šli na Hrad a P. poznal tu jednu ségru. A řekl si, že o tom dál nebude psát. A tak o tom nepíše. „Já ano a vy?“ „Já taky.“ „Tak jdem, chlape!“ Tak šli, ale P. už na to není, aby to psal dál.
"Nahoru":http://www.martinreiner.cz/251-j-a-pitinsky-praha-intimni-denik-hrdiny/#nahoru
katalog ... Archiv Čítanky – Pitínský