Zuzana Brabcová: Rok perel (část 6)
Přečteno 31. července:
Trvalo dva a půl měsíce, než si Magda našla v Praze práci. Žila z úspor a z nenávisti vůči těm, kteří rozhodovali o jejím sociálním osudu. Nebylo pochyb, které straně patřily její sympatie. Od rána do večera jsme ležely v rubrikách Zaměstnání – nabídky – jednou absolvovala za den sedm telefonátů, tři konkurzy a dva pohovory. Bezvýsledně. V noci plakala a tloukla kolem sebe bezmocí, vztekem a ponížením, vypila skoro dva litry červeného vína a nakonec usnula na zemi v pomačkaném červeném kostýmu, pod tváří zaťatou pěst jako dítě, kterému ublížili. Její schopnost proměny mě uváděla v úžas: když jsem ji ráno spěchala utěšit, vykráčela z koupelny – po včerejší slabosti ani stopy – upjatá, nezranitelná dáma. Nakonec sehnala slušně placené místo asistentky ve firmě zabývající se prodejem a servisem prostřihovačů, niklerů, spojovačů a úkosovačů. Nemělo smysl pokoušet se něco pochopit.
Poloprázdné večerní metro. Advent, zima, venku úporné, zaryté mžení. Stanice Kačerov. „Vystupuješ?“ „Vždyť jsme se spolu chtěly dívat na Akta X.“ „Třeba se chceš radši dívat s Jakubem.“ „To bylo hnusný.“ „Jsem unavená,“ vzdychla otráveně. Dveře se zavírají. Nestačila jsem vystoupit. Hurá. Teď už musím na Chodov. „Jakub se na takový kraviny nekouká,“ řeknu radostně. Lehce se dotknu její ruky. Odtahuje se. Ano, chce být sama, možná, ale já to už nedokážu. V protějším skle se pohupují naše dvě hlavy jako dvě opuštěné, vzdálené, výstražné bójky, které jsou na řetězech a nemohou k sobě. V rohu vagonu dřepí tři skini a bryndají po sobě plechovkové pivo. Magda trochu ožije – uniforma jako uniforma – a začne se na ně uculovat. Lebkouni cení spokojeně zuby, jeden se dokonce zmůže na vrchol galantnosti – vysekne směrem k ní obscénní gesto. Modlím se, aby na Roztylech nepřistoupil nějakej cikán. Už aby byl Chodov – mám tý jejich nonverbální komunikace tak akorát. Nedivila bych se – pokaždé reagovala nepředvídatelně jako neznámá chemická směs – kdyby s nima teď vystoupila a nechala se hromadně ošukat v nejbližším parku. Vítek měl pravdu: na Chodově je nejsilnější větrný vír. Větrný vír a chlad. V kolejišti zahlédnu na zlomek vteřiny jeho hlavu přikrytou Marcelčinými spodními kalhotkami. Květinářka na zastávce má ještě otevřeno. Žluté růže! Jak je to zvláštní, teď v zimě. Mží na ně smog, pnou se v syrovosti večera plného bláta a odpadků, jsoucí, završené a výtvarné jako tři ženy na břehu jezera. „Prosila bych ty tři růže, bez papíru.“ „To se popícháte.“ Teprve teď vzhlédnu ke květinářce. Její tvář je nelidsky, pradávně krásná, chráněná sklem jak vzácný exponát. Kvůli takové kráse se nepůvodně a odvozeně umírá, nejlépe v Benátkách. „Máte strašně unavený a smutný oči.“ Strnu. Opravdu to vyslovila, nebo se mi to zdálo? „Lucie, dělej,“ přerušil mě podrážděný Magdin křik, „nebo nám to ujede!“ Poslušně dobíhám autobus. Bez růží. Z nejisté pěsti se sypou drobné, kutálejí se po zastávce a uléhají, jako bych se strachovala, že jinak ztratím cestu zpět. V předsíni se povaluje neuvěřitelné množství prázdných krabic od červeného vína. Už dávno jsem se směla přezouvat až v předsíni, a ne už na chodbě. Po půl roce života v Praze se vzorné komínky Magdina mládí nenásilně transformovaly v rozmařilý bordel. Abych nějak ospravedlnila svou přítomnost zde, ostentativně nežádanou, jmu se připravovat teplou večeři – její milované palačinky se špenátem. Zatímco ona se v županu rozvalí na dvojpostel. Zatímco chroupá hlasitě brambůrky. Zatímco zívá. Župan se rozevírá. A kde ne, to si domyslím. Ztloustlo nám děvče, a jak. Čím to? Můj zrak je prost iluzí, moje srdce je jimi však zapleveleno. Jsme mrtvé, nemáme si co říct; ale s dobrovolně přijatým jedem, který se stal součástí vaší krve, taky obvykle nevedete duševně spřízněnou konverzaci. Lehla jsem si vedle ní. Zatvářila se, jako kdyby závislost a stáří byly nakažlivé. Maso mi sice neodpadávalo, ale cáry duše, které země visely, byly mnohem odpornější.
Přečteno 3. srpna:
Začala si hrát s ovladačem. Zachechtala jsem se: nebylo nic absurdnějšího než představa, že by v tuto chvíli pustila porno a vytáhla prádelní šňůru. V zimní fázi byly přece na programu seriály na Nově a Gillian Anderson v přísném kalhotovém kostýmu. Stalo se však něco, co mi vyrazilo dech. Zničehonic se na obrazovce objevil můj otec. V neformálním prostředí jakési zahradní restaurace, usazeni v neformálních bílých plastových křesílkách hovořili bělovlasí intelektuálové o podobách světa, jako kdyby dohořel v popelníku na stole, do něhož zírali, před miliardou let. Kamera najela na otcova skeptická ústa, která začala odříkávat hlasem unaveného Boha: „Lidstvo je nemocné. Totalitarismus je jen jednou z cest… islámismus… castrismus… diktátoři Mao, Brežněv, Amin a k tomu drogy, teplouši, teplice, mordy, lágry, koncentráky…“ Ten fantastický výraz oživil rázem Magdinu strnulou, nepřístupnou tvář. I to její pohrdání, s nímž se rozesmála, zurčelo jako krev a mlíko, jaksi š ť a v n a t ě – nic delikátně odtažitého, žádný upíří šustot. Proč se mi tedy zdálo, že mě ubývá den ze dne? Že se za mnou začíná čas od času potácet stín, nová bytost z mé ukradené krve? „Teplice? Fakt ten dědek řek t e p l i c e ? No neni kretén? Ten blbec – no vidíš ho? – je mi nějak povědomej.“ Jezero vysychalo. Ano, skučela jsem steskem po její něze i žiletkách, ale jak ráda jsem teď vzala zavděk i chvilkovým spřízněním smíchem, přestože jím byl pustý výsměch mému nepřiznanému otci. Konečně přepla na Novu. Stačila jsem jen přečíst mnohovýznamný titulek THE TRUE IS OUTTHERE a v tu ránu usnula. Když jsem oči zas otevřela, stálo na obrazovce už jen TO BE CONTINUED. Magda vedle mě znatelně chrápala, udivilo mě to, bylo to poprvé. Dvě manželství najednou, to mi ještě chybělo, pomyslela jsem si s něhou a jemně jí olízla prst, ještě slaný a mastný od brambůrků. Vyšla jsem potichu do předsíně. Zapomněly jsme zhasnout, to by mi Tereza dala. A ještě víc kvůli tý kožený černý bundě, do níž jsem právě vklouzla. Stoupla jsem si před zrcadlo… stála tam… koukala… ale nikdo se v něm neodrážel, ani ta bunda, jenom mé prázdné polobotky, z nichž opadávalo adventní bláto. Tak je to tady. Tehdy na záchodku v Áčku byl tuším tohle její problém. Nepozorovaně mi podstrčila veslo neodrážení, malosti a pokleslých žánrů, anebo mě tím banálním motivem zrcadel infiltroval ve spánku americký televizní seriál? A tady kolem bezpočet prázdných krabic od červeného vína. V náhlém záchvatu inspirace jsem z nich začala stavět zeď. Šlo to skvěle, lásko, zazdila jsem tě během dvaceti minut. Milovníci vína končívají špatně. Lucie zprvu nechápala, čím se mezitím pokryla země. Zatímco obracela palačinky, vysmívala se otci, spala, neodrážela se v zrcadle a zazdívala, umrzlo na ulicích mžení v souvislý ledový povlak. Chtěla stihnout poslední noční metro, kolikrát už tudy letěla od horké milenky podél chladných panelových zdí (nebo naopak?), podél kotelny, parkoviště, restaurace až k obchodnímu domu Billa, míjejíc jen ojedinělé zjevy krysaříků a notoriků – dnes to však nebylo možné. Udělala dva kroky a šla k zemi. Rozběhla se, ujela dva metry a přistála na zadku. Vstala a spadla. Vstala a spadla. Zas a znova, až nakonec zůstala bezmocně ležet. Ležela klidně. Už nespěchala. Led bůhví proč voněl shnilými broskvemi a na špinavém, zhasnutém nebi pózovala Marilyn Monroe, ačkoli o ni nikdo nestál. Ne, Lucie nebyla unavená. To ona sama se stala Únavou, zlou, vlezlou a zrádnou jako ten náhlý led, s nímž teď splývala.
Přečteno 5. srpna:
III. HEZKÉ CHVÍLE VE VAŠEM SPODNÍM PRÁDLE
V ordinaci vládne nebezpečný nepořádek. Každý nepořádek je nebezpečný a vládne. Množství dílčích nepořádků pak zákonitě vyúsťuje v chaos, jak dobře věděl a znázornil Hieronymus Bosch. Je příznačné, že reprodukce jeho Zahrady visí právě zde. Spleť nahých těl působí zdálky bezmála abstraktně – bude si muset pořídit brýle. Když sem šel, jakýsi kulhavý chlapík s výrazem Napoleona ho málem skřípnul v lítačkách a malé děvčátko, evidentní katatonička, mu polila nohu vodou z konve. Hloupost, v ničem nepřipomíná Buddhu, ta doktorka naproti. Je to typická uštvaná ženská, která nestíhá, a zpomalená je farmakama, nikoliv poznáním. Než k ní Jakub vešel do ordinace, vyhlédl na terasu, jestli tam nesedí Lucie. Oslnilo ho ale slunce, a tak tam spatřil jenom stíny. „Posaďte se,“ smetla doktorka Pilátová haldu papírů z křesla a zapálila si marlboro. Lítostivě se usmál, víc pro ni v dané chvíli nemohl udělat. Ten její plášť už by taky potřeboval vyprat. „Obávám se, že tenhle rozhovor nemá smysl, už jsme spolu mluvili telefonicky,“ řekl. „Nevím, co má smysl, ale potřebovala bych si pár věcí ujasnit. Přece oba chceme, aby se Lucie vrátila –“ Zhrozil se, že snad chce říct „do života“. KAM vrátila? K němu? Povolené, ale nemožné. K Magdě? Nemožné a zakázané. K sobě? Ale k jaké své podobě? Před proměnou, nebo po? K sobě budoucí? Ale jak se vrátit k tomu, co bude? To ho lehce filosoficky zmátlo. Jenomže on ji měl před očima, pořád ji viděl, jak se potácí bytem jen ve spodních kalhotkách, za ní ten krvavej šlem, a odněkud z ní derou se ven nelidské steny kočky, jak cení zuby na telefon a strká si do pusy krabičku zápalek, jak je ubohá a ošklivá a k politování, rozbitá, NIC NEŽ NERV, a když si pomyslel, KDO, CO z ní udělalo takovou trosku, v jeho mysli splynul nekonečný soucit s konečným odporem. Vrátit KAM… „Nikdy vás nenapadlo, že sexuální praktiky vaší ženy…“ „Prosím?“ Vtom do místnosti vrazila velmi upravená, velmi tlustá a velmi rozčilená žena. „Než vcházíme, na dveře klepeme. Stalo se něco, Miluško?“ Tělo stokilové Milušky se chvěje rozčilením, vypadá to, že každým okamžikem změní skupenství. Stojí těsně před Jakubem, k němu zády, takže se mu mnohoznačnost světa zredukovala v její jednoznačný zadek. „Pani doktorko, já sem celej život pracovala ve fabrice na mlíčný výrobky. Ale nikdy se tam nestalo to, co tady!“ „Mám návštěvu, Miluško.“ Miluška neochotně zaregistrovala Jakuba, přetékající popelník, pavučiny na stropě a rychle to přebila trumfem. „Někdomi ukrad ze stolku protiklimakterický náplastě.“ Rozhostilo se ticho, jen v dálce šustily armády pavouků. V tváři Pilátové pozvolna rozkvétal zlověstný úsměv, který mohl znamenat vše. „Běžte s tím za vrchní sestrou,“ vybafla náhle tónem domovnice, jíž Miluška zasvinila právě umytou podlahu. Škoda. Po pravdě řečeno by Jakub daleko radši řešil ztrátu protiklimakterických náplastí než sexuální aberace své ženy. Ale nedalo se nic dělat. „Nikdy se masochisticky neprojevovala, jestli vám jde o tohle. Byla sebestředná, suverénní, sebevědomá a lehce panovačná. A bála se krve. Když si Terezka jednou zasekla háček do nohy, šla k zemi. V Řecku šlápla na ježka a – “ Zarazil se. Co to plácá? Ještě jí začne vyprávět, jak celý život své dceři vzorně vytáčel klíšťata. „Věděl jste, že Lucie má vztah se ženou. Když lhala, vymýšlela si, odcházela, míjeli jste se v bytě, odmítala vás – to jste se jí nikdy nepokusil přivést otázkou k přiznání?“ Už ho to přestávalo bavit. „Kdyby přicházela, řekla by mi to sama. Ale ona se jen točila v kruhu, rozumíte?“ „Ne.“ „Pokouším se minimalizovat svůj vliv na život jiných bytostí.“ Přes brýle na něj vytřeštila oči. „Vždyť jste – učitel!“ Mlčeli. Pilátová na něj smířlivě vycenila zažloutlé zuby. „A přece jste jí jednu vrazil, ne?“ Zrudl. „To je v pořádku.“ „V pořádku? Tak podle vás – “ „Možná,“ přerušila ho a začala si čistit brýle cípem špinavého pláště, jako kdyby si vyměňovali recepty na vegetariánská jídla. „Víte, já toho o buddhismu moc nevím, ale jedno si pamatuju, že v zenu mistrova facka, střihnutá v tu pravou chvíli, ozáří mnohdy temnotu jak blesk.“ Tehdy nastupoval do výtahu a ta baba odvedle se za ním vecpala na poslední chvíli. „Pane učiteli! Jak se daří? Nevypadáte dobře.“ Stál namáčknutý na stěnu, v jedné ruce vyúčtování za telefon a v druhé ten dopis. Bez zpáteční adresy. Pro Lucii. S čitelným razítkem SUŠICE.
Přečteno 7. srpna:
„Ty spratci dneska, dovedu si to představit. Prej ste minulej tejden museli uzavřít školu kvůli nějakýmu anonymovi, co vyhrožoval bombou. To se chtěl určitě nějakej grázl vyhnout zkoušení. A co dceruška? a vaše pani? Už sem je neviděla ani nepamatuju!“ Zprvu se domníval, když spatřil výši telefonního účtu za minulý měsíc, že se přehlédl. Pak náhle pochopil souvislost obou obálek, účtu a dopisu: nebylo pochyb, že ta druhá obsahuje vysvětlení té první, což zcela samozřejmě ospravedlňovalo její otevření.
Miláčku, Ty ani nevíš, jak Tě mám ráda. Nebo víš? Ale prd víš! Já už si ani nepamatuju, co mi ta kartářka povídala, skoro jsem jí nerozuměla, mluvila spíš německy než česky a někam si navíc zašantročila protézu a Tys do telefonu pořád o nějaký blondýně, kvůli který Tě v Praze určitě opustím – jsi fakt pitomá. Já už nevím, co bych Ti měla na ty Tvoje bláboly odpovídat. Nemůžeš mě chytat za každé slovo! Připadáš mi pak úplně jako moje matka. … Ta moje oslava na rozloučenou v hotelu dopadla dost neslavně, když už skoro všichni odešli, vrazil do recepce nějakej Ukrajinec a že chce cigára. Máme zavřeno, řekla jsem, a on na mě vytáh bouchačku, ať s ním jdu okamžitě nahoru na pokoj, že mě už čtvrt roku tajně pozoruje a že beze mě nemůže žít, a pak začal zpívat nějakou ruskou romanci o temných očích, rozbrečel se a kuchař s číšníkem ho vyvedli, no komedie. Znovu jsem si ověřila, že se nebojím smrti, ale prej to byla stejně jen maketa. … Měla bych jít spát, ale pořád myslím na Tebe, na nás. Nedovedu si představit, že bychom si už netelefonovaly, nepsaly si, nelíbaly se, nemilovaly se, být s Tebou je ta nejpřirozenější věc na světě a já nežárlím na nic a na nikoho, protože nic a nikdo kromě nás neexistuje. … Říkalas, že tomu nevěříš, ale fakt, přečti si nějakou charakteristiku Blíženců. Já mám jejich vlastnosti ještě zesílené, protože mám i ascendent v tomto znamení. Pořiď si radši střep! Beruško moje, ve středu se uvidíme, přijedu v 11.30 na Knížecí jako obvykle, potřebuju si koupit nový originál levisky, černý a s knoflíčkama, zipy jsou moc rychlý.
Tvoje Magda
Tenkrát jsme se s Magdou domnívaly, že se ten dopis někde ztratil. Nevrátila se k němu, protože slova nic neznamenala, byla sladká, vzdušná a pofiderní jako strýčkův krém do kremrole. Na horské dráze se neohlížíme. „Obávám se, paní doktorko, že my dva si neporozumíme. To, co vy považujete za nalezení identity, je podle mě naopak její ztrátou.“ Jakub si dal v hospodě zvané Uterus malé pivo a pak pomalu scházel k náměstí I. P. Pavlova. Míjely ho věci, krásné ženy a ještě krásnější vozy, burácející jako veselý zánik světa, v jeho tiché vodní hladině se však zrcadlila moudrá slova Taa: „Ti, kdo ztrácejí sami sebe kvůli vnějšímu světu, ti, kdo vydávají sami sebe druhým, jsou lidé zvrácení.“ Jak mohla? pomyslel si s úžasem. Copak nepochopila, že TĚLO je PAST? A ve chvíli, kdy se v něm slova, přejatá i vlastní, dozrcadlila, odstřihl definitivně sám sebe od své ženy. Aby však zůstala v nevědomosti, bílé fidorky a dobré vody jí do hotelu California nosit nepřestal.
Přečteno 10. srpna:
Druhý den po návratu z hotelu California se mi zdál sen. Šla jsem
s mámou po Václaváku, od koně dolů k Baťovi. Byla do mě zavěšená,
drobounká stará žena vykukující z nemoderního kožichu, zatímco já
měla na sobě bůhví proč ty příšerné růžové šaty půjčené od
Renaty, v nichž jsem se vdávala. Všude kolem se hemžili pasáci,
taxikáři, děvky, dealeři, cizinci a žebravé Rumunky se zfetovanými
dětmi, zmnoženi všichni ještě ve výlohách plných šperků a skla jak
v bludišti. Máma se teprve před pár dny vrátila z nemocnice, přitiskla
jsem se k jejímu tělu a do očí mi vstoupily slzy. Bylo stále
obtížnější vyhnout se kolemjdoucím, aniž by do nás nevrážely cizí
lokty, kabelky, ramena… Dav zhoustl. Kličkovaly jsme, jak se dalo. Někdy
bylo nutné zastavit se, poodejít stranou, počkat, až přejde grupa
halekajících Němců. Najednou jsem nechápala, co tu vlastně děláme a kam
jdeme, ohrožovány davem ze všech stran: zřetelně tekl, obtékal nás, jeho
vlhko vzlínalo mámě pod kožichem jak plíseň. Ať už byl účel naší
cesty jakýkoli, bylo ode mě krajně nezodpovědné vytáhnout ji na Václavák
pár dní po operaci. Pohledy těch, co nás míjeli – metr za metrem
častější a vlezlejší – už nešlo připsat náhodě. Civěli na mě, to
bylo jasné. Co je? Nenápadně jsem sjela očima odshora dolů: v těch
růžových šatech jsem vypadala fakt děsivě; promenovaly tu však
nesrovnatelně kurióznější zjevy, takže důvod, proč jsem se stala
objektem té náhlé pozornosti právě já, tkvěl evidentně v něčem
jiném. Ale v čem? Ty oči. Zatraceně. A ten výsměch v nich. Zvednuté
obočí. Ironií stažené rty. Cítila jsem, jak se za mnou ohlížejí,
nenápadně se strkají, aby se vzájemně upozornili na mou přítomnost,
dokonce se zastavují v hloučcích… Polohlas, šepot. Šuškanda a tutlaný
chechot. Zdá se, že máma naštěstí nic nezpozorovala, aspoň to. Ale to, co
se odehrálo za okamžik, už nešlo přehlédnout: nějakej skejťák
v plandavejch kalhotách s rozkrokem u kolen proti mně vystřelil pěst se
zvednutým prostředníčkem. „Táhni do hajzlu, krávo,“ ucedil hubou plnou
žvejkačky. Polilo mě horko. Takovej lepkavej, prudkej hnus, jako kdyby mi
někdo šílenou rychlostí omotával nahé tělo izolepou. Vzpřímená madam,
ten typ, co si udržuje vzhled a věk pomocí tuny vitaminů, fitcentra a
špičkové kosmetiky, zasyčela mezerou mezi rty, zúženými vztekem: „Naše
dcery si kazit nenecháme…“ Co to proboha mele? Vrhla jsem zoufalý pohled
na matku v hrůze, že to zaslechla. Cupitala však po mém boku s tak
nefalšovaným klidem a vyrovnaností, izolovaná před všemi těmi
nechutnostmi svým neprodyšným kožichem z dobra a lásky, jako kdybychom se
neprodíraly rozlíceným davem na Václaváku, ale křupaly stříbrným
sněhem, svátečně naladěny, pro vánočního kapra. Mé matce trčela
z hlavy svatozář. Zoufale jsem zatoužila urvat ji, vytrhnout ji se samotným
kořenem její svatosti a přetavit ji v nůž, v krátkou a jedovatou dýku
na ty, kteří tu po mně plivali. V tu chvíli jsem pochopila, že právě
tahle prostá a neuskutečnitelná touha – matčina svatozář ukutá v mou
zbraň – byla základní podstatou mého života. „To je vona, vážně,“
ozvalo se za mými zády. Naproti mně rázoval muž v černém vlněném saku,
v jedné ruce kožený kufřík na kód a v druhé mobil, do něhož diktoval
nějaká čísla. Když mě míjel, oddálil poněkud aparát od ucha,
přiblížil se k mé tváři a pronesl s labužnickým důrazem na každou
hlásku: „Bu-ze-rant-ko.“ Dvě mladý holky v minisukních, těsně v jeho
závěsu, se o mě otřely umělými řasami a jedna z nich koketně vyprskla:
„Jé hele, to je ta buzna!“ A pak se to spustilo ze všech stran. Pasáci,
taxikáři a kurvy, no prosím – ale z jakých zasutých vrstev těch na
první pohled solidních a akurátních občanů tryskaly na mě flusance
sprostot? Zakryla jsem si dlaněma tvář; na hřbety rukou mi dopadaly sliny.
Plazma zla.
„Hele, vole, to je ta JINÁ!“ „Hej, řekni, jak to dělá zásuvka se
zásuvkou?“ „A ty děláš chlapa nebo ženskou?“ „Bohu se protivíš,
Bůh tě zatrať!“ „Já bych ti to udělal, že by tě přešly roupy!“
Malý klučík se vytrhl babičce a začal mě divoce obtancovávat. Pitvořil
se; rozpočítával mě, jako kdybych tu byla víckrát: „Lí-zátka
zkaženýýý, lízátka zkaženýýý…“ „Když jsou ženy na ženy…“
nechtěně zarýmoval omšelý brýlatec, jako kdyby zahajoval přednášku
o paranormálních jevech pro důchodce. „Děvenko, děvenko, takové
děvčátko slušné jsi bylo, nikdy jsi nebryndalo, úkoly bez kaněk, na
nočníček ses naučilo během čtrnácti dnů, za bonbon s cizími pány jsi
nechodilo, nevytunelovalo jsi žádnou banku – a teď tohle?“ vzdychala
babička, div si hlavu v čepci nevykroutila, kapsář po vzoru mládeže
ležérně přes rameno. „Zmlkni, babo!“ okřikl ji nečekaně hromotlucký
skinhead se zády a šíjí grizzlyho. Že bych se dočkala zastání od
fašouna? To je dost nepravděpodobný. A taky že jo. Bába radši zahučela
do obchodu se zlevněnou obuví a skin se přede mnou rozkročil. Masiv jeho
těla zastavil konečně i neměnně klidné cupitání mé matky. Nechápala
jsem to, ale zdálo se, že nic z toho, co se děje kolem, ani v nejmenším
nezaregistrovala. Nebo ano? Nebo se to všechno jen odráželo, jako míček
při squashi, od její přepevné svatozáře? Bože, dej, ať je moje máma
hluchá, ať ohluchne, ať je hluchá jako poleno, ať je hluchá jako Ty!
„I-zo-lo-vat!“ zařval skin náhle. „Všechny buzeranty izolovat!“ Do
zad, do růžové látky Renatiných šatů, se mi zasekl ostnatý drát
Osvětimi. Sejmula jsem si ruce z obličeje. Posmrtnou masku spánku.
A spatřila holuba kymácejícího se na zábradlí balkonu, v mlze. Právě
se vysral. V mlze nebo v inverzi, nebo v cyklonu B. To je fuk. Polštář
pode mnou byl upatlaný potem nebo slzami, nebo snad těmi flusanci, těmi
hleny, tou plazmou ze snu.
Přečteno 12. srpna:
Zatápala jsem rukou po sluchátku. „Mami?“ „Ahoj, děvenko, cože voláš tak brzo? Tak jak je? Jak se cítíš?“ Bože, to se ptá ona mě! A s takovou starostlivostí. Láskou. Péčí. Obavou. Jako kdyby mi bylo pět a ona mi s napětím vytahovala zpod paží teploměr. Před pár dny se vrátila z chirurgického oddělení motolské nemocnice. „To se chci zeptat já tebe. Jak je, mami?“ „To víš, bolí mě záda a ta jizva, pozítří mi budou vytahovat stehy, trochu mi opuchly prsty na pravý ruce, ale nedělej si s tím starosti. Hlavně aby tys byla v pořádku. Bereš ty léky?“ Její hlas mě uklidňoval a chlácholil zpět do spánku. Otočila jsem se na bok a schovala se celá i se sluchátkem pod prostěradlo. Její hlas zněl teď vzdáleně, dutě a tajuplně. Přitáhla jsem kolena k bradě. Octla jsem se tak v matčině břiše: velice uklidňující pocit. Ne, sem dovnitř nedolehly ani ty nejhlasitější nadávky z Václaváku. A nezaslechla je, jak se zdá, naštěstí ani ona. Protože moje matka se svatozáří se nikdy nesmí dozvědět, že její dcera je špinavá, rozbitá, zkažená buzerantka. „Kdy se zastavíš, děvenko?“ Pro ni jsem nepřestala být děvenkou, holčičkou, slušným děvčátkem. Za bonbon s cizími pány jsem nechodila, ale co kdyby mi ho tenkrát nabídla cizí žena? Kdo ví, jestli by se už tehdy neproměnil ošumělej smíchovskej parčík v rajskou zahradu. Byly mi tři čtyři roky, ne víc. Rázem mě vykopla z matčina břicha, ta vzpomínka. Že by se právě v ní tajil kořen mého snu? Ach, krásně řečeno, že? Byly mi tři čtyři roky, ne víc, a šla jsem s maminkou za ručičku po Václaváku, od koně dolů k Baťovi. Cupitala jsem, ovšem: vždyť na jeden její krok připadly mé čtyři, jak už to v útlém dětství bývá. Psal se rok l962, tři, čtyři, co já vím. Třeba právě začínala karibská krize, vyvolaná umístěním raket středního doletu na Kubě. Avšak všechny ženy, které nás míjely, měly dobrotivé a neškodné tváře Štěpánky Haničincové. Jestliže přece jen čas od času na tom velkém náměstí cosi zlověstně zachrochtalo, pak za tím nevězel nikdo jiný než strýček Jedlička. „Kohopak si asi jednou vezmeš, děvenko?“ vzdychla si náhle matka pro sebe. „Vemu? Vemu?“ nechápala jsem. „Myslím na to, s kým budeš mít jednou svatbu, víš…“ Vůbec jsem nechápala, o čem to mluví. Nebo až příliš? „Přece s tebou,“ odpověděla jsem udiveně. „Já jinou pani nechci.“ Ale nebylo to o snech, když jsem se vrátila z hotelu California. Na uvítanou mě objalo vedro, div jsem nevypustila duši. Teploty v tom červencovém týdnu přesahovaly 36 stupňů Celsia, na balkoně už nešustil dráp, ale uschlé fazole jak paměť. Jakub si koupil kvalitní rybářské vybavení a odjel se stejně postiženými přáteli do Norska. Norsko je totiž kvalitní země s kvalitními řekami plnými kvalitních ryb. Byt byl prázdný a horký jak plát pekelného kotle a všude se v něm válelo nevyžehlené prádlo. Něco se dělo. Na stole v kuchyni ležel minimalistický pohled od Terezy. Pět slov. Z Českého Krumlova, ale vůbec mě to netrklo. Znaky oněměly. Ty přiléhavý kalhoty, co se teď nosily všude na světě, jsem si nekoupila. Bylo nemyslitelný zkoušet si je v kabince v hře na novej život (Začínáme žít), režie antidepresiva jako host a radit se s prodavačkou, když mi ranami v kůži vytejkala Magda jak hnis. Celý ten týden jsem proležela na koberci stočená jako had kolem telefonu a nerozlišovala den od noci: v noci bylo stejné horko jako přes den, a navíc jsem měla přes oči přehozené černé tričko od ní, s nápisem Vaříme s konopím. Když se mi ruka přiblížila k sluchátku na nebezpečnou vzdálenost, uslyšela jsem pokaždé Pilátčina slova: „Až se vrátíte domů, nezapomeňte: je mrtvá! Už neexistuje. Není. Umřela. Stačí? Chraň vás pámbu jí zavolat. Představte si třeba místo Chodova kráter.“
Přečteno 17. srpna:
Představovala jsem si něco docela jiného. Tvary představ ale, zprvu ohraničené a konkrétní – telefon byl telefonem, rozhledna na Svatoboru rozhlednou a prstýnek magickým kruhem, matčinou svatozáří, položenou na zem, z níž jsem neuměla vykročit – ty představy tavilo vedro v beztvaré zmetky, tak jako požár přetavuje všechny ty praktické věci z plastu v metaforu marnosti. Magda žila svůj paralelní život, o němž jsem neměla ani páru: každý detail, nedopovězená věta, přeřeknutí, výraz tváře, kterému jsem v danou chvíli nevěnovala pozornost – to všechno se teď mohlo proměnit v klíč, vysvětlení, spásu. Nebylo třeba fotografií a dopisů: lovila jsem je teď z paměti, jepice, a posedle zatavovala do jantaru. Jednou jsem jí zezadu chytila za ňadra a ona se jemně začala dotýkat mých dlaní. „Máš tak krásný štíhlý umělecký ruce,“ šeptala, „nedovedu si představit, že by na mě TAKHLE sahal chlap. Brrr!“ Ovšemže mohla lhát, dnes už jsem věděla, že lhala i tehdy, kdy to vůbec nebylo zapotřebí, prostě proto, že jí lež způsobovala rozkoš, lež je ideální portrét, jako každý narcis nemohla bez něj být – ale to BRRR z ní tehdy vytrysklo tak nepředstíratelně a fyzicky, jako zavrčení vlčice. Proč by právě tohle jedno jediné citoslovce nemohlo být hledaným kódem k černé skříňce? Bloudíc po čtyřech sálajícím bytem, zrcadlovým bludištěm rekonstrukce, odřela jsem si kolena do krve. Své čihadlo u telefonu jsem už téměř neopouštěla. Do tří zavařovaček naplněných vodou, které mi stály u hlavy, odhazovala jsem jednoho hořícího vajgla za druhým. Vždycky to tak zvláštně zasyčelo, víc nic. Welcome to the Marlboro country. Ticho. Bzučení ventilátoru. Vosy uvízlé pod záclonou. A zase sssss… Nahá zmije kolem telefonu, plná jedu, a přece neškodná. Jen velmi zřídka během toho týdne jsem se přinutila natočit si sklenici vody, sežmoulat banán, zavolat matce a nekoktat. Nemohla jsem ale polykat, a všechno bylo zpomalené jako čas v poušti, písečná sousta mi skřípěla mezi zubama. Telefon za tu dobu sice párkrát zazvonil, vždycky se mi rozbušilo srdce, až jsem nemohla popadnout dech, ale nikdy to nebyla ona. Pokaždé mě zavalil úžas jak další, hustá a vražedná vlna vedra, že beze mě může být, že může žít a dýchat bez mého hlasu, zatímco nepřítomnost toho jejího sadisticky vypárávala můj život zpětně den po dni, oko po oku jak starej svetr od Marcelky. Rok sMagdou kolemmě strměl jak obří lastura. V té lastuře bylo bezpočet dveří a já nevěděla, do kterých vejít, abych se dostala ven, zkoušela jsem to tedy nazdařbůh, bloudila prostorem, jenž byl obrazem času a zářil perletí, všechno se mi pletlo, pila jsem růže a krvácela o trny fernetu a následky zaměňovala s příčinami a naopak, perleť byla hladká a chladná jak led, dupala jsem po ní v touze rozlousknout náš vztah, udělala jsem dva kroky a šla k zemi, rozběhla se, ujela dva metry a přistála na zadku, vstala a spadla, zas a znova, až jsem nakonec zůstala bezmocně ležet. Moje iluze, že existuje vysvětlení, příběh, pravda a vrah, však bruslila dál. Na konci týdne byly všechny tři zavařovací sklenice vrchovaté hnusným hnědým nikotinovým nálevem. Co by se stalo, kdybych ho vyzunkla? Ale Lucie udělala něco jiného: rozevřela dlaň levé ruky a cigaretu, kterou právě dokouřila, do ní pomalu, rozvážně a soustředěně típla. Očisti mne, abych zase cítila bolest, aby to pálilo k neunesení, sůl v ráně, život. Pod popelem začala růst rána, kráter, který měl vyrůst jinde, krvavý kráter po lásce, ale Lucie – jak je to možné? – necítila vůbec nic.
Přečteno 19. srpna:
Trhla sebou. Telefon měla patrně v žaludku, protože to zazvonění slyšela odtud.Miláčku, díky bohu, že voláš, sen skončil, co bylo v noci přízrakem, je ve dne turistickou značkou, vyjdeme znovu, z jiného bodu na prstýnku, koupim v Bille máčka, kečup a krabici vína, miluju tě, za dvacet minut jsem na Chodově – „Pijére, to jsi ty…“ Nedokázala jsem ovládnout zklamání. Díra v dlani byla hluboká, černej jícen, v němž zmizí beze stopy naděje i obchodní dům. „Dnes ne poslem dobrejch zpráv, Lucie. Mrzí mě to, vím, že na tom nejsi nejlíp, ale –“ Z kráteru, z jícnu, z díry ke mně doléhají úlomky vět, srozumitelné až po chvíli. V Pijérově řeči se to hemží zaklínadly typu „restrukturalizace“, „reorganizace“, „objektivní ekonomické příčiny“, „čtenářský nezájem“, a pokud se mi to nezdálo, přidal do hrnce dokonce „portfolio akciové společnosti“. Slovník cizích slov je příliš daleko a není za ním placka fernetu, kašlu na to. „Rozumím. Žádný duchamorný recenze a zasvěcený komentáře, nýbrž informační klip, příběh v několika větách, šok několika slovy. Maximum na minimální ploše, a pokud možno na křídovym papíře.“ Jsem najednou k nezastavení, žvaním, je mi ho líto, mnohomluvností utloukám jeho špatné svědomí. Čpí mu z podpaží, to svědomí, cítím to, teploměr se vyšplhal na čtyřicítku, slaně mu stéká po zádech. Nervózně uťal můj monolog: „Tak jo, stav se určitě, něco vymyslíme.“ „Takže jsem právě dostala padáka,“ oznámila jsem zřetelně prázdnému bytu, uschlým fazolím a beztvarým zmetkům, porozeným mou myslí. Rozlehlo se to jak v Macoše, v paláci banalit, jako kdyby tu už dávno nikdo nebydlel. Ani teď jsem necítila vůbec nic. Jenom radost, že jsem tu reorganizaci způsobenou objektivními ekonomickými příčinami nezpůsobila já, svými nadstandardními erotickými telefonáty. Oblékla jsem si Tereziny kraťasy a tričko Vaříme s konopím a vyrazila na Poříčí. Vedro zpomalilo Prahu v maloměsto. Za skleněnými pulty v Annonci seděly opálené slečny v bílých tílkách, jedna měla na paži vytetovaný hmyz, něco mezi beruškou a skarabeem. Přistoupila jsem k ní a podala si inzerát. Nikoli však, jak by se dalo předpokládat, do rubriky PRÁCI HLEDAJÍ, nýbrž ONA HLEDÁ JI, HEZKÉ CHVÍLE. Kdybych byla mazaná, daly by se ovšem zabít dvě mouchy jednou ranou: mohla jsem se nabídnout, že vám uklidím byt ve vašem spodním prádle.
Třas sice trvá, ale lehce nahrbená široká záda v bílém plášti, momentálně nejvýznamnější část doktorky Pilátové, mě uklidňuje jako zimní zátiší, zasněžená pláň s dobrotivým ledním medvědem. Jarmarkem chlípnosti, co doktorce visí nad hlavou, se z míry vyvést nenechám. „Originál Zahrady pozemských rozkoší se dnes nachází v Pradu,“ znám to z Pijoana jak svý boty, „a figuroval v katalogu děl patřících Filipu II. pod názvem Una Pintura de la Variedad del Mundo.“ Nemám patrně tak skvělou španělskou výslovnost jako Magda, ale jde to. Kupodivu se nejeví, že by tu se mnou někdo chtěl konverzovat o výtvarném umění. V kurzu jsou příběhy, proč ne. Začnu ten svůj, v nějž nevěřím, chrlit s precizní artikulací, jako kdybych nahrávala oba dva díly Idiota na kazetu pro slepce. Čas od času spláchne Pilátová ten sajrajt nějakým nejapným dotazem. Kdesi uprostřed vyprávění dojmu dokonce samu sebe, ještěže jsem už čtrnáct dní nepoužila řasenku, a pak v změti těl na Boschově obraze zaostřím na detail: nahý mladík rozvírá něžnou rukou kolena milované bytosti, která se mu podobá jak dvojče. „U jaké pojišťovny jste přihlášená?“ „Vrátila jsem jí všechny dopisy, fotky, dárky, i klíče od Chodova – to byla chyba. U všeobecný. Nenechala jsem si ani to péčko.“ „Jaký péčko?“ „No porno kazetu, dala mi jí, až se mi prej po ní bude stejskat. Nechala jsem si jenom cédéčko s Lindou Perry a – tenhle prstýnek. Myslím, že se to tak dělá, když se milenci rozcházej. Aspoň v pokleslejch žánrech.“ A abych slzám, slinám, krvi, všem svým exkrementům dodala zdání objektivity, vzala jsem si k ruce diář. Miniaturní. Kapesní. Letos připadne upálení Mistra Jana Husa na pondělí. Skvělé. „Moje prababička měla rozštěp rtu. Na nočník jsem se naučila během čtrnácti dnů. S cizími pány za bonbon jsem nechodila, akorát ty svačiny se salámem jsem házela na dvoře Endymu. l4. května jsme s Magdou zhlédli výstavu fotografií Františka Drtikola v galerii Rudolfinum.“ Vypadly jsme odtamtud akorát včas: jakási postarší milovnice umění už psychicky nevydržela Magdiny hlasité, ani v nejmenším kunsthistoricky zasvěcené komentáře nahých ženských těl, a osopila se na nás s originální radou: „Děvčata, vraťte se do čtvrté cenové skupiny!“ Smích nás ohýbal ještě na nábřeží. Ta „děvčata“ mi zalichotila. Z parníků pod námi duněla muzika a lidé na nich zdáli se být radostní tak nezemsky, jako kdyby jim číšník neroznášel pivo, ale zprávu o nesmrtelnosti. „Třiadvacátýho je parník Áčka. Půjdeš se mnou, viď, Lupínku? Pamatuješ? Loni jsme to prošvihly.“ Slovo „loni“ mi cvaklo v uších jak pouta. Magda byla najednou něha sama, mezi rty převalovala dortíčky zdrobnělin, měla to v rodině. Sladce mě přemlouvala, hučela do mě horem dolem, paličatě a únavně. Od okamžiku proměny jsem vedla válku se svými chromozomy. Jít na parník plnej leseb by znamenalo vykročit ze zákopu bez neprůstřelný vesty. A pak, zazdila jsem ji přece. Zazdila jsem nás před světem. Jen na dně jezera, jehož břehy se dnes hemžily lovci, jsme byly nezranitelné. „Nemůžu, fakt,“ konečně mě pustila k řeči. „Říkala jsem ti přece, že jdu s Terezou na knižní veletrh.“ Kupodivu to byla pravda. Zmlkla, egyptské oči rázem jak dva střepy. „Co to je?“ V trávě před námi ležela věc, zaleskla se v slunci. Dost divný… Zvedla jsem ji a hned si šikovně vbodla hrot do dlaně. Bylo to kružítko. Napadlo mě, že do kruhu jím opsaného by se akorát tak vešlo srdce. Zvedla jsem oči k nebi. Parníky pluly i tam.
Přečteno 21. srpna:
A následující dny, nikdy jsem nezažila nic podobného: povrch času zřetelně, hlasitě pukal a z těch puklin se nořily hrany parníků, uvízlých v ledu. Magda se zdála vzdálenější než kdy předtím. Než kdy předtím byla její chůze sošnější a vzpřímenější. Ze všeho nejvíc, když už jsme u těch lodí, se podobala Titanicu, prázdné, neodolatelné nádheře před katastrofou. Jezdila teď skoro každý týden za matkou do Varů nebo za babkou do Sušice. Dřív se tomu vyhýbala jako čert kříži. Mohla to být potrava pro mou bulimickou žárlivost, ale byla tu přece ta přátelská věcička drezurující prostor, mobil, zvěcnělá iluze blízkosti. Ano: myslela jsem si, že vím o každém jejím pohybu, a na těch pár známých ze Sušice a chlápků z práce se žárlit nedalo. Ale jak se vlastně dozvěděla o tom parníku? Tvrdila, že žádné časopisy neodbírá, v Áčku byla poprvé a naposledy se mnou, tenkrát, s žádnýma holkama se nestýká… A tu jsem si vzpomněla, že jsem plakátek zvoucí na akci zahlédla mezi papíry na jejím psacím stole. I tentokrát se v pátek chystala do Sušice. Pomoct prý babce s malováním. Bejvalý bachařky už nebyly ve formě. „Chudinko. A co parník?“ No tohle jsem si mohla odpustit. Kdyby mi radši ta ironie ztuhla v hrdle! Ale Magda jen pohrdavě, bez úsměvu mávla rukou. Někdy mi připadalo, že její sebeovládání zavání psychózou. Spíš křižník Potěmkin než Titanic. Anebo ponorka. Žlutá.
Třiadvacátého května v 11 hodin postávala moje dcera s partou před Výstavištěm. Mecha měla na oranžovo a v obočí zlatou pecičku. Pohladila jsem ji po tom mechu a kámoši – Marek co pravá gorila v tmavých brýlích a v pozadí jako vždy – mě sledovali lhostejně shovívavými pohledy. Ten Terezin byl pro mě nečitelný jak runy. To Magda vsunula mezi mě a mé blízké lupu, deformující podstatné a zveličující drobnosti – berušku, kapku krve, angličák, její vlas. Skutečnost i s mou dcerou se proměnila v můru, rozmázlou v síťce: znaky na jejím hřbetě, které mohly být klíčem, splynuly s vnitřnostmi, krví a pelem v neživou kaši. Jediné, co jsem v poslední době byla s to nezkresleně přečíst, bylo velké tiskací M, podobající se blesku. Dost průser, když jste na knižním veletrhu. Brzy se mi všichni poztráceli v knihách, v davu a v dusnu, ale každou chvíli mě někdo chytil za rameno a zahlaholil, že už jsme se dlouho neviděli a co pořád dělám, mezi stánky jsem potkávala spoustu známých, sežvejkaných dásněmi času jako já, milí trilobiti, jimž páchlo z úst pivo a jejichž pleť šustila jak zteřelé průklepáky samizdatů. Bloudila tu Jitka se svým básníkem, autorem tří sbírek a stejného počtu dětí, a Marcel s bagetou, kterej duchaplně prohlásil: „Já mám stejně radši knihy než lidi. Lidi přečtu daleko rychlejc.“ Připnul mi ten bonmot na hruď jak visačku a zmizel. Toto kulturní divadlo dělo se tady a teď jen zdánlivě: procházela jsem jím jak mrtvým Koloseem. Dostojevskij, Poe, London, Kafka – možná i tato jména byla především znaky, které se podílejí na proměně světa mnohem subtilnějšími a tajemnějšími způsoby, než je četba. Najednou se mi zdálo, jako kdyby se všichni mí přátelé na povel odlepili od stánků a mířili ke mně, prodírali se ke mně s pravicema napřaženýma k pozdravu a s radostnými úsměvy, které jako by říkaly, že nic neni tak horký, aby se to nedalo sežrat, a že utrpením rosteme a tak, asi mi tutlaná láska vyrazila na čele jak beďar, chtěli mě existenciálně podpořit, pozvat na panáka, existenčně sotva – mí přátelé, stíny, rozpadající se prvky struktury jménem Lucie. A támhle se ke mně hnal dokonce Vítek-Vysraný Voko, a tam zas – je to možný? To je přece Igor! Z posledních sil jsem se vymotala z haly. Stoupla jsem si do fronty na kafe. Když se servírka otočila, bleskově jsem sáhla do dózy pro hrst cukříků a nacpala si je do kapsy. Vtom se moje oči setkaly s očima mé dcery. Stála opřená o sloup, ruce v kapsách. Sledovala mě, ale její neproniknutelná tvář nevyjadřovala vůbec nic. Když jsem znovu zaostřila, Tereza byla pryč. Snad se mi to jenom zdálo – svědomí rodí fantomy – že mě moje dcera přistihla při té komické zvrácenosti. Koupila jsem Magdě k jejím blížícím se pětadvacátým narozeninám kalendář fotografií Jana Saudka na rok l999. Předposlední rok tisíciletí. No a co. Akorát kartářkám a sektářům stoupnou obraty. Myslím, že jeho estetika přesně odpovídá Magdinu zvrhlému fundamentu. Při autogramiádě seděla vedle excentrického fotografa jeho žena Sára s dlouhými rezavými vlasy a věčným, pološíleným úsměvem. Kam se na něj hrabe ten můj. „Mohl byste mi tam napsat věnování? Jmenuje se Magda a narodila se prvního června.“ Teď kdyby mě přistihla Tereza, štítící se bytostně manýrismu v životě i v umění, bylo by to ještě horší než s těma cukříkama. Doma, než jsem kalendář uložila pod koberec, přečetla jsem si to věnování. „Magdě Jan, taky bejk.“ Tak to se teda povedlo. Splet se, Mistr. l. červen jsou přece Blíženci, a já si dosud nenašla čas vyhledat jejich charakteristiku. Čtyřicetileté redaktorky, které si tykají s kdejakým literátem, přece pohrdají vírou v astrologii, nemluvě o kartách a upírech.
Přečteno 24. srpna:
Poprvé za ten rok jsem nemluvila s Magdou víc jak osmačtyřicet hodin. Rozhodla jsem se, že jí nezavolám, a ona se neozvala. Pětadvacátého května v pondělí ráno se dostavilo nechutenství, nezvladatelný třas, závrať, úzkost, bolest hlavy a ztráta orientace, většina abstinenčních příznaků v plné polní. V 8.00 jsem se stočila kolem telefonu jako had. Telefon zazvonil přesně v 8.l5. „Tak co, je vymalováno?“ Jsem vtipně bodrá, jak je pro mě typické. Bodře vtipná. Pod kobercem nahmatám postmoderní dryák na křídovym papíře. Taky bejk. Ale Magda mlčí. To mi zavolala, aby mlčela? A náhle, v jeden ráz mi to dojde: opravdu je to tak. Přesně z toho důvodu mi zavolala, a je jenom na mně to mlčení nakřápnout jako vejce. „Můžu večer přijet?“ „Ne. Chci bejt sama,“ řekne tónem tak upřímně, znuděně otráveným, až ji na okamžik spatřím, jak si na opuštěném ostrově potisící lakuje nehty. Ale to je blbost. Kde by se tam vzal lak. Je to tak jednoduchý – to jenom Lucie luští fátum mezi řádky: nechce mě, omrzela jsem se ji. Jak malá zkouší Magda nalepit žvejkačku našeho vztahu pod sedadlo tak, aby si toho nikdo nevšiml. Ale proč to tak bolí? Vždyť jsem pochopila už dávno, že ona je krajinou na prázdniny, nikoli pro život. Zničehonic řekla velmi mnohovýznamně a velmi teatrálně: „Někdo se do mě zamiloval.“ Hned mě napad ten její Španěl. Dost o něm brebentívala, pracoval v Praze v nějaký zahraniční firmě, učil ji prý španělsky. Dokonce mi jednou ukazovala jeho fotku. Tuctovej fešák. Představa jeho chlupatejch tlap na jejích ňadrech byla prostě absurdní. „No to se, beruško, v životě stává. Chlap, nebo ženská?“ ptám se jako v té hře, kde pomocí otázek musíte odhalit, na co nebo na koho ten druhý právě myslí. Dala si s odpovědí načas. Ticho. „Chlap.“ A zase ticho a po věčnosti hlas, v němž zazněla taková dávka vražedného soucitu, že by srovnala se zemí město, vesnici, natož náš dům s bůhví kolika nájemníky. „Je to tak lepší?“ Nemůžu polknout: ústa, krk, plíce… všechno mám zalepený pryskyřicí. Čím to proboha chutná? Já drtím objetím strom, ona mě. „Báječný. Předpokládám, že ses rozhodla konečně přijít o panenství.“ „Ještě něco?“ řekla ledově, „už musím končit. Jsem v práci, jestli ti to nedošlo.“ Dočista propadnu panice, že to položí. Jako by zavěšení sluchátka mohlo aktivizovat výbušný systém. Hlasem, který není můj, začnu překotně škemrat jako dítě, které matka posílá na tábor: „Ale já bez tebe nemůžu být, copak jsi to nepochopila? Já tomu nerozumím, Magdo, co se vlastně stalo? Udělám všechno, co chceš, začneme prostě z jinýho bodu na prstýnku a odejdu od Jakuba a všechno mu řeknu, všem všechno řeknu a budu ti vařit teplý večeře a ty mi budeš žehlit ponožky a –“ Co to blábolím? Ostře mě přerušila: „Jsi na mě moc stará.“ Kristepane. Slyším dobře? Města, vesnice, domy se sesunuly patro po patru k zemi. „A nikdy jsem tě nemilovala. To nehodnotím, to konstatuju,“ uzavře mou frekventovanou replikou. Nejsem s to reagovat. Dokonce zapomenu, že nám ještě přednedávnem bylo oběma šestnáct. Ach ano: proč by si na mě, mrcha, brala příbor, když má po ruce břitvu? Náš vztah nikdy netkvěl ve slovech. Teď víc než kdy jindy bylo každé slovo nahraditelné kterýmkoli jiným – místo „nikdy jsem tě nemilovala“ mohla klidně říct „koupila jsem si novej lak na nehty“ nebo „plastické operace před dovršením osmnácti let odborníci nedoporučují“; tytéž výrazy, paní doktorko (vy to jistě pochopíte) nesly zcela odlišné obsahy, zkrátka naše komunikační systémy nebyly kompatibilní. Mohly jsme po sobě libovolně házet hrstmi slov, které o sebe ve vzduchu třeskaly jako perly. Šel z toho mráz. A ve chvíli, kdy pronesla ony nabroušené, tak prosté poslední věty, ucítila jsem fyzicky, jak se hluboko ve mně pohnulo monstrum, cosi nestvůrně mohutného. Už tu nebylo nic, jen oceán. A v tom oceánu se probouzela letadlová loď, letadlová loď nenávisti, ohromná tak, že větší než ona byl už jen její vlastní stín. Nikdy předtím jsem nepocítila skutečnou nenávist, znala jsem ji jen odvozeně, z literatury, a tak chvíli trvalo, než jsem pochopila, o co kráčí. Takže poprvé nenávist. Poprvé žárlivost. A poprvé… Ruku na srdce, Lucie, opravdu nevíš, co to je? No tak, je to přece příběh, ten starej, ošoupanej příběh – ne o elegantních paňácích rozumu, nýbrž o nevzhledných bytostech krve. Opustily mě poslední zbytky příčetnosti. A tak mě konečně napadlo to slovo, jediné, které ji, nedotknutelnou a chladnou jak Bůh, mohlo pořezat: „Ty buzno,“ řekla jsem klidně, „ty hnusná buzno.“ Zavěsila. Odplížila jsem se od telefonu do koupelny, plížila jsem se jak tenkrát v Sušici, nad sebou dřevěný závěs, ačkoliv jsem se už nemusela bát, že někoho probudím hlukem: peklo už bylo vzhůru, a Magda ohluchla. Když jsem vyzvracela ten rozhovor – a nic jinýho ty krvavý chuchvalce nemohly bejt – trochu se mi ulevilo. Ten den jsem jí volala ještě snad dvacetkrát. Musela to zvedat, byla v práci. V půl páté jsem si opláchla tvář studenou vodou, umyla si hlavu, vypila sklenici fernetu a přejela si rty neslíbatelnou rtěnkou Margaret Astor – zkrátka provedla všechny úkony, jichž je třeba, aby mohli upíři mezi živé, a rozjela se na Chodov.
Přečteno 26. srpna:
V metru jsem patrně na chvíli upadla do spánku. Zdálo se mi, že s Magdou stojíme v poušti. Nikde nic, jen písek a písek a v něm vybělené kosti a u lebek plastové kanystry na vodu. Magda je nahá, od hlavy k patě ověšená šperky. Dívá se mi upřeně do očí, hypnotizuje mě, taví mě svou vůlí… Začnu se chvět jako list papíru. Její pěst je sevřená, napřažená proti mně. Vím, že v ní drží skarabea. Vím, že ho musím dostat, proto jsem tu, v poušti, na světě, ale její pěst je stejně jako její vůle z kamene pyramid. V hlavě mi zazní zcela zřetelná věta: „Cítila se dost silná, aby uchránila svůj jediný majetek proti všem ranám i laskání a dokázala nikdy neotevřít dlaň.“ S úžasem si uvědomuji, že jsem tu dávno zapomenutou větu četla před dvaceti lety v Simone de Beauvoir. Na Roztylech mě chytla za loket nějaká ženská. Byla jsem ještě v poušti, v první chvíli se mi vůbec nepodařilo vetknout to gesto v řád reality. Sáhla na mě nějaká cizí ženská, to bylo všechno. A já teď zatraceně nechci, aby na mě sahaly j a k é k o l i ženské! Lucie-zmije zasyčela: „Sakra nesahejte na mě, slyšíte?“ Žena zmateně zacouvala. Pochopila, že jsem šílená. Byla to revizorka. „Přijela jsem ti vrátit dopisy,“ mrskla jsem obálkou na dvojlůžko. Tak hebce, tak útulně rozestlané… jako obvykle. „A klíče.“ Cink. Ovšemže jsem nepřijela kvůli tomu. Pravděpodobnější je, že se chystám nabídnout ti v příštích okamžicích doživotní bezplatné čištění bot. A někdy burácejí jako symfonie, jindy duní jak house. Převážně z nich z ní trubka, jazz, a párkrát dokonce sklouzly do dechovky. Ano, místo spánku a jídla udržovaly mě v těch dnech při životě variace pomsty. Pila jsem je a jedla, myla se jimi a vdechovala je. Vhod mi přišly všechny, o nichž jsem snila ve Vítkově žlutém brouku, a mnohé další. Jediné, co přežilo v mé bytosti, byla představivost. Nastříkala jsem jí kečup do schránky, tisíckrát. Dveře od bytu jí posprejovala obscénnostmi, třistaosmdesátkrát. Bezpočtukrát otevřela její šatník a vystřílela ho plastovým samopalem plným červeného vína. Všechny její dopisy s podtrhanými erotickými pasážemi poslala do Varů nic netušící matce a nechala jí za dveřmi krabici se všemi svými exkrementy, neboť – uvažovala jsem velmi realisticky – na poště by ji nevzali. Stala jsem se rovněž favoritem zkratek, tentokrát s definitivní brilancí. Mobil jsi už dávno přepla na záznamník, a tak jsem ti na něm nechávala vzkazy ne delší než minutu – vzpomínky, refrény písniček, které jsme spolu poslouchaly, citace, reklamní slogany, výkřiky, modlitby. Podařilo se mi stvořit svůj vlastní žánr, jak ohňostroj pestrou poetiku zániku. A jeho vrcholem se staly kletby, vybroušené jak drahokam. Kletba. To tví milovaní starověcí Egypťané ji objevili, myšlenku jako vražedný nástroj. A pak mě napadla ta kravina. Znovu jsem zvedla sluchátko a vytočila poslepu číslo. „Magdo, miláčku, tady tvoje beruška. Oznamuji ti, že ode dneška za čtrnáct dní začne působit voodoo.“ Zavěsila jsem a po nekonečné době se rozesmála. Hysterie, ovšem. Tušila jsem jen matně, co je to voodoo a jak se praktikuje. Asi se zapichují do fotografie oběti špendlíčky nebo se do ní házej šipky. Jenže já neměla u sebe už ani jednu z jejích fotek. Pak jsem si vzpomněla na film Čarodějky z Eastwicku. Holky si tam uplácaly Nicholsona z vosku či z čeho – ale proč bych znovu tvořila, co už mnou stvořené bylo jednou? Vždyť Magda byla možná jen projekcí mé mysli, a nemohlo být účinné ničit přelud přeludem, obraz obrazem, znak znakem. Byla jsem odporná, a poprvé si v tom ani trochu nelibovala. Přičichla jsem si ke kůži: táhlo ze mě zlo, a poprvé to nebyla literární licence. Poprvé – Když jsem uslyšela její hlas v telefonu, měla jsem co dělat, aby mi hlasitě nedrkotaly zuby. „S tím voodoo – tos myslela vážně?“ Tak ono to zabralo! Voodoo! Jediná návnada, na niž se chytla moje zlatá, zlatě pověrčivá piraňa. Musela jsem být fakt těžce z formy, když mě ani nenapadlo, proč se tak bojí druhé části věštby: mohlo to být jen proto, že ta první se už splnila. Pak pronesla tónem, až mě napadlo, že je v ní možná mnohem víc nenávisti a zloby než ve mně: „Jestli toho nenecháš, udám tě policii.“ To mě pobavilo. „A co jim jako řekneš? Žes mě přivazovala prádelní šňůrou a pořezávala žiletkou? Žes mě jednou málem uškrtila, prostě proto, že to pro tebe bylo v danou chvíli docela vzrušující? A žes mi tam jednou vrazila –“ „Dost! Že mi vyhrožuješ smrtí. Aby ti bylo jasný, mám to nahraný. Na záznamníku.“ Ne, to ne… To jsem přece nikdy nemohla… anebo přece…Všechno se mi plete… Tam pod rozhlednou, hluboko pode mnou je rozprostřená duše bůhví koho, až dostanu závrať, duše černá až do modra, vroucí a hustá jak asfalt. Tentokrát jsem zavěsila já. Už jsem neměla sílu. Kečup ve schránce, červený víno v samopalu, výkaly v balíku… Rázem jsem vymetla z mozku všechno to groteskní haraburdí. O dvě hodiny později jsem se přehrabovala na svém pracovním stole. Kolem korzovali kolegové, nijak mě to nerušilo. Okna byla otevřená a ve dvoře chlapi skládali přepravky s colou, jejich hrubé hlasy a oplzlé průpovídky stoupaly prostorem. Měli tílka, za pasem pegasy, svalnatá stehna, zarostlá podpaží – kdyby teď po mně jeden z nich hodil svůj mužný pohled, asi bych se rozsypala. Byla jsem si naprosto jistá, že už nikdy, nikdy nebude možné, aby se mě dotkl muž. Byl tam, konečně jsem ho uviděla. V plechovce od čaje mezi propiskama, jednou s jin a jang a druhou s prsatou blondýnou. Skalpel. Zabodla jsem ho do rohlíku a vhodila do batůžku.
Přečteno 28. srpna:
Věděla jsem, že mi otevře. Bála se, abych nezburcovala sousedy, přestože nás nikdo z baráku už dávno nezdravil, kromě krysaříka. V předsíni nebyla ani jedna prázdná krabice od vína. Dostala se z pasti. Naštěstí ani Španělovy boty. Na sobě měla ten župan, v kterym vypadala o deset let starší, skoro jako moje vrstevnice. Kéž by. A k uchu přirostlou tu přítulnou věcičku. Zrovna s někým mluvila. Zmizela v pokoji, lehla si na břicho a pokračovala v hovoru, jako bych neexistovala. Dřepla jsem si na zem a objala batoh. Řeč, jíž Magda konverzovala, byla s největší pravděpodobností čeština, a nikoli španělština. Chlap, nebo ženská? Nedalo se to poznat. Ale melodie hlasu, tón… Přesně tímhle tónem přece hovořívala se mnou! Opravdu: nevnímá mou přítomnost tak přirozeně, jako bych byla její odpadlá součást – vlas, nebo ustřižený nehet! Začnu chodit sem a tam. Otevřu ledničku. Jsou tam tři plechovky velvetu, chladící se pro ty, kteří přišli a přijdou po mně. „Magdo, skonči to,“ řeknu. Nereaguje. Déšť sykavek prší dál na cizí budoucnost, která pod nimi rozkvétá. „Skonči to!“ Podruhé je to už rozkaz, ale neposlouchají mě tu ani stěny, které jsem kdysi vlastnoručně vybílila. A jak přecházím sem a tam, nazdařbůh zvedám, ohmatávám, prohlížím, co mi přijde pod ruku. Každý předmět je fascinující jako zpod země vyhrabané svědectví dávné civilizace. Třeba tohle pouzdro na doklady. Nemohu se rozpomenout, kde jsme ho spolu kupovaly… A zatímco se marně rozpomínám, plavně z něj vylétla fotka. Sehnu se. Je na ní Magda, Magda v objetí s nějakou holkou, obě rozesmáté. Tý holce může bejt nejvejš dvacet. Má dlouhé plavé vlasy, lokty se opírá o desku stolu, vedle tváře část mostního pilíře v kulatém okénku. Parník a město, Praha a perla, obojí plastické až podezřele, jako skutečnost vyrobená ve filmové laboratoři. Jak had, stočený na polštáři, leží tu vedle stále hovořící Magdy pásek. Kožený. Není její. Není nový. A je dámský. Srdce mi sevřel na poslední dirku, div neprasklo. A Lucie vyskočí obloukem jak pes. Jak neškodný písek, vzteklinou proměněný v smečku běsů. Prudce vyrve tu strašnou věc, to zvíře Magdě z ruky, ještě v něm doznívá hlas té druhé, a vyhazuje mobil oknem na ulici. Serve Scullyovou ze zdi. Smete z police květináč. Jeden, druhý a nakonec i ten, na němž jsou ještě dnes patrné stopy po puntících. Všude je hlíny jak v připraveném hrobě. A náhle stojí před Magdou se skalpelem v ruce. A Magda stojí před ní, pěst zaťatou jak ve snu. Skarabeus. Teď: stačí jediný pohyb – a zabiju. Jenomže Magda mě nespouští z očí. Z posledních sil jsem se odtrhla a uhnula pohledem na skalpel v své ruce. Bylo pozdě. Místo něj jsem zpocenými prsty drtila matčinu svatozář. Využila toho a zkroutila mi ruku nelidskou silou. Blesklo mi hlavou, že ji budu mít zase v sádře, ale patrně nebylo nutné se toho obávat: ucítila jsem, jak se mi na ohryzku chvěje ostří. „Tak dělej,“ poručila jsem, „skonči to. Ty to dokážeš.“ Po věčnosti ode mě odstoupila, sklonila se a zabodla skalpel zpátky do rohlíku. „Ty stará krávo,“ usmála se téměř soucitně, „kvůli tobě se do kriminálu zavřít nenechám.“ Jak ve snu stála přede mnou nahá, ověšená šperky, a kolem se donedohledna rozprostírala poušť.
Magdo, jsi tam? Tak si snad aspoň pustíš můj vzkaz. Pamatuješ… Vyprávěla jsem ti jednou o té koprolálické ženské, co se za mého mládí procházívala po Karlově mostě. Kupodivu tě to dost zaujalo, vydrželas mě tehdy poslouchat bezmála minutu, aniž bys mě přerušila. A pak ses zeptala, jestli by se mi to líbilo. Vyhnula jsem se odpovědi. Od té doby se z tebe při milování řinul proud obrazů a slov, nad nimiž zůstával rozum stát. Kde se to v tobě bralo? A kde ve mně? Do jakých slují, štol, kráterů, podmořských hloubek podvědomí jsme se tak lehkovážně spouštěly? Vzrušovalo mě to, nepříčetně, a styděla jsem se. Vzrušovalo mě to, a už jsem se nestyděla. Vzrušovalo mě to. Začala jsem ti pak něžně přezdívat „moje čtvrtá cenová skupina“ a ty ses tomu smála svým šíleným smíchem, drkotajícím drahami mých nervů, neschůdnými cestami Transylvánských Alp, smíchem, s nímž budu umírat.
Lucie si sedla za Jakubův psací stůl a pomalu listovala diářem nazpět. Květen, duben, březen… Odříkávala se pozpátku, a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat: brzy ji jakási síla odhodila do tunelu, který připomínal betonovou potrubní rouru, v níž si hrávala s Motyčkou na Petříně. Ta kruhová prostora byla však zrcadlová, v kruhu bloudilo i vše hmotné: sklo mělo vlastnosti ledu, led měl vlastnosti perleti a perleť zas skla. Odrážejíc se všude, Lucie brzy pochopila dík fyzikálním zákonům, proč se jí nemohlo podařit Magdu zabít: Magda přece nemohla být mrtvá, když Lucie žila! V rozvalinách její zchátralé, zaplevelené domácnosti s igelitkami odpadků, nevyžehlenými kapesníky, zaflákanými okny a smutně tupými noži vzala zavděk žárovkou, pomalu vyšroubovanou z Jakubovy stolní lampy. Jediným úderem ji rozbila o stůl a pak si zvolna, střepem začala hladit tělo. Z ran na stehnech, břiše, prsou, pažích, z ran ne delších než pijavice prudce rozkvétaly jedna po druhé drobné krůpěje krve. Jen na zápěstích přitlačila Lucie trochu víc: zatímco zuby drtila koprolálické mantry, modlitby pozpátku a ořech Magdina jména, proměnil se tunel v útěšnou jeskyni ženského těla, v něžný prapočátek.
Musíš počítat s tím, Lucie, že čas od času se ty bolesti budou vracet, přepadnou tě náhle a bez předehry jako záchvat, uprostřed rozhovoru s blízkými, mezi dvěma zastávkami metra, až ze sebe nebudeš moct setřást náhodně potkanou spolužačku, kterou jsi neviděla deset let, až pootočíš klíčkem u schránky na dopisy, na prkýnku nádražního záchodku, v obuvi před vyrovnanou řadou lakovek, ta vůně kůže, pásků a kabelek, parfém, co tě právě minul v davu na Můstku, smrad chcanek z průjezdu na Žižkově, tvůj vlastní pach, který ti utkvěl na prstě, když ses hladila tam dole, všechny ty pachy a vůně ti jí mohou připomenout, protože jí nepatřila žádná, srazí tě to na kolena nečekaně a zákeřně jedinou ranou a z krku se ti bude drát psí vytí – rozkoš a bolest se prolínají jako prsty při modlitbě – , abys to vytí udržela uvnitř, Lucie, musíš si vrazit pěst mezi zuby a prudce zkousnout, střídej hluboký dech a výdech a rychlé psí dýchání jako při porodu, jako když z tebe před osmnácti lety páčili Terezu, a hlavně se nemodli, Lucie, vydrž to, nemodlit se, protože pánbůh má jiný starosti a ono to za několik nekonečných minut přejde samo.