Led Zeppelin a Rolling Stones
MARTIN REINER V ROLI KONFERENCIÉRA NA VISIONS OF LIGHT – POPRVÉ Úvodní slovo k hudebnímu filmu o Led Zeppelin. Festival Visions of Light, 2006.
Dobrý večer.
Jsem tu dnes jako náhradník, de facto záskok… takže ani nebudu předstírat, že jsem ten největší odborník na skupinu Led Zeppelin, věřím a doufám, že i mezi vámi, kteří jste přišli na záznam koncertu skupiny z roku 1970 z Royal Albert Hall, jsou odborníci větší…
Tu drzost přijmout nabídku, abych tento krásný filmový záznam uvedl, mi však dal nejspíš fakt, že i Led Zeppelin vznikli jako záskok… a nedopadli v rockové historii nejhůř.
Jim Page, kytarista skupiny Led Zeppelin, byl kooptován do sestavy britských rockerů Yardbirds… bohužel ve chvíli, kdy už se velmi silně drolila… Stihnul ještě nahrát jednu desku společně s dalším geniálním kytaristou a členem Yardbirds, Jeffem Beckem, ale pak už se kapela rozklížila definitivně.
Bohužel byly tu ještě nějaké koncertní závazky… koncem léta 1968, kdy z původních Yardbirds zbyli už pouze Page a basista. Page se vydal shánět muzikanty, ale z těch zavedenějších takhle narychlo nikdo nemohl. Díky tomu se dostal k Plantovi, až na doporučení, v podstatě z druhé ruky. Ten zase doporučil Johna Bonhama, s nímž hrával v jedné ze svých starších skupin. Bonham se mimochodem nechal dost přemlouvat, protože měl nabídky od jiných skupin za vyšší gáži!
Když mini-turné, které odehrál Page a spol. pod názvem New Yardbirds, skončilo, odešel i poslední člen někdejších Yardbirds… a byl nahrazen Pageovým známým ze studiových nahrávek pro Donovana Johnem Paulem Jonesem. K poslední změně dojde někdy na začátku října 68.. a teď si představte.. O několik dní později si vymyslí Page nový název Led Zeppelin (tedy Olověná vzducholoď), přesněji mu ho vymyslí jakýsi novinář nelichotivými poznámkami na téma, jak asi nový Pageův projekt dopadne… Ještě téhož října nahraje kapela za 30 hodin svou první desku, která pak vyjde na začátku dalšího roku.
Ve stejné sestavě působí skupina celých 11 let a zaniká bezprostředně poté, co se v Pageově domě na konci několikadenní nahrávací session udusí vlastními zvratky John Bonza Bonham, často považovaný za nejtvrdšího bubeníka rockové historie… Ostatně na jeho sólo na záznamu se rozhodně podívejte… Že na vině téhle nehodě byl alkohol, v tom je historie zajedno, liší se pouze v údajích, zda předtím Bonham vypil 35 nebo 40 panáků.
Je ale fakt, že Zeppelini byli už výrazně otřeseni událostí starou tři roky, kdy na žaludeční infekci umřel Plantův šestiletý chlapeček. Plant se pak stáhnul do ústraní, Zeppelíni dva roky nenahrávali… Když se k tomu přičte fakt, že po šesti geniálních deskách přišel v roce 1976 propad s albem Presence a taky nástup nových hudebních směrů a vlastně celé nové hudební generace, není divu, že se zbývající Led Zeppelin po novém bubeníkovi už nesháněli.
Pokud jde o samotný film. Rád jsem se na něj podíval a ještě raději jsem si četl komentáře oddaných fanoušků na webu, které jeho vydání v roce 2003 provázely… Podobný postup ostatně doporučuji i vám, tady totiž najdete názory skutečných odborníků a dozvíte se spoustu velice zajímavých detailů. Ten film byl původně natočen na dvě šestnáctky… a oficiálně vyšel skutečně až po třiatřiceti letech… Pirátské kopie ovšem existovaly… a jeden člověk na webu srovnává, čím se obě nahrávky liší… Až do takových detailů, že po písničce What is and what should never be si Page přeladí spodní Éčko na Dé, což potřebuje pro zvuk kytary ve skladbě *Moby Dick*…, na našem záznamu ovšem začne skupina hrát *How many more times*…
To je docela vtipné…. A chci tím pouze jinými slovy říct, že to, co uvidíte, není koncert přesně tak jak proběhl, ale upravený záznam. Upravený samozřejmě jednak v tom smyslu, že je neuvěřitelně vypiplaný obrazově i zvukově… a to, že ho můžeme dnes sledovat v takto skvělé podobě, je bezpochyby dílem počítačových mágů…
Je ale upravený ale i v tom smyslu, že oproti původnímu koncertnímu menu chybí čtyři písničky a dvě skladby jsou přehozené.
Ale to vlastně není nijak důležité, zážitek z hudby to rozhodně neumenšuje.
Pro skutečné znalce kapely už jen dvě drobné poznámky ke skladbám, které na koncertě zaznějí: Úvodní We´re gonna groove byla sice nahrána původně pro dvojku Led Zeppelin, ale neobjevila se na ni, protože duchem do desky neseděla. Jimmy Page ji později s poněkud upravenými kytarami dal až na post-zeppelinovské album Coda.
Zajímavější okolnost se týká čtvrté skladby, úchvatné kytarové exhibice Jimmy Page. Na obalu pětiapůlhodinového 2DVD (které obsahuje záznam ze čtyř koncertů LZ, ten, který uvidíte je pouze jedním z nich, zato asi tím nejlepším) má skladba název White summer, tedy stejně jako na desce zmíněné skupiny Yardbirds, kde se objevila poprvé. Přesto vám ta hudba zazní povědomě. A taky ano. Skladba se, ovšem pod názvem Black Mountain Side objeví v proměněné verzi i na první desce Led Zeppelin. Proč ta změna názvu, když je pod oběma prakticky shodně znějícími skladbami podepsán Jimmy Page? Inu proto, že Page tuhle skladbu šlohnul Davey Grahamovi, který ji nahrál už v roce 1963… a pak se mu to trochu rozleželo, upravil dva akordy, změnil název… a všechno bylo v pořádku.
Poslední dvě věty.
Koncert se odehrál v londýnské Royal Albert Hall 9. ledna 1970, tedy přesně v den Pageových 26 narozenin.
Doufám, že pořadatelé pustí záznam hodně hlasitě. Led Zeppelin tak totiž vždycky hráli.
Příjemný zážitek…
MARTIN REINER V ROLI KONFERENCIÉRA NA VISIONS OF LIGHT – PODRUHÉ Rolling Stones: Gimme Shelter. Úvodní slovo k hudebnímu filmu. Festival Visions of Light, 2008.
Za klasické nezdvořáctví lze považovat, když natěšeným divákům, kteří si už navíc zaplatili vstupenku a uvelebují se v sedadlech kina, prozradíte pointu filmu. Já to ale musím udělat… abyste byli ve stejné situaci, jako všichni ti Američané, kteří šli na premiéru filmu Gimme Shelter v roce 1970. Pointa tohoto dokumentu byla totiž nejen vyzrazena, ale přímo vykřičena do celého světa dlouho předtím – a tvůrci s tímto faktem zjevně počítali a přímo ho zakomponovali do svého díla.
Film, který uvidíte, se dodělával ve velikém spěchu: jednak proto, aby děsivé události, které pojednává, nepřekryly události jiné, případně ještě děsivější, jednak proto, aby se dostal do kin dříve než slavný dokument o Woodstocku, což se – mimochodem – nakonec podařilo. V důsledku čehož pro případného nezasvěceného fanouška 60. léta skončila dříve než začala.
Bezplatný koncert, který uspořádala skupina The Rolling Stones 6. prosince 1969 v kalifornském Altamontu, přišel jen pár měsíců po Woodstocku a měl nepokrytou ambici přinejmenším se mu vyrovnat, nebo ho i předčít. Na koncert skutečně dorazilo okolo 300.000 lidí, Altamont se ovšem nestal očekávanou oázou lásky, ale pro mnoho lidí děsivou féerií zavánějící sírou. Ze záběrů je zřejmé, že ani Mick Jagger se svými „sympatiemi k pekelným mocnostem“ není právě ve své kůži, když téměř před jeho očima ubodají členové pořádkové hlídky v uniformách Hell’s Angels Mereditha Huntera…
Film ale měl být a také je především o skupině the Rolling Stones, neboli Tuláci, jejíž členové vznik hodinu a půl trvajícího snímku dokonce spolufinancovali.
Díky výbornému nápadu pozvat členy skupiny do studia a zaznamenat jejich reakce na hrubou verzi filmu, tak máme možnost vidět, jak Stoni hrají Stony… rozhodující pro film ale stejně zůstává, jak the Stones hrají svou muziku na amerických pódiích. Výběr skladeb je sázkou na jistotu: z jedenácti písniček, které ve filmu zazní, jich najdete devět na slavném výběru Hot Rocks, a přestože ne všechny živé verze známých pecek působí úplně přesvědčivě, posloucháme téměř bez výjimky písničky, které Stony „udělaly“.
V tuto chvíli by možná také bylo čestné přiznat, že nejsem žádný stonefil… Přesto nezbývá než konstatovat, že The Rolling Stones jsou kámen, který člověk na své životní pouti zemí rock & popu nemůžete prostě jen tak odvalit stranou. Pokusíte se ho obejít… a ukáže se, že ta obchůzka může trvat – jako v mém případě – třicet let… a ještě pořád nebudete za ním.
Tak alespoň těžím z toho, že se můžu na bisexuálně slaďoučkého Micka Jaggera dívat s jistým odstupem a buďto neznat, nebo tak úplně nepřijímat legendy a mýty, které zaníceným příznivcům už nikdy neumožní dívat se na objekt objektivně.
Říká se například, že film Gimme Shelter podtrhl Jaggerovu pověst zlého ďábla. Já viděl před kamerou téměř pořád trochu zhuleného či přiopilého klučinu s nepopíratelným, lehce arogantním šarmem, ale ďábel…?! Obávám se, že nahlédnuto touto optikou musel by se nám jevit každý druhý ze současných gymnazistů jako arci-Lucifer…
Mnoho slov padlo také na adresu Jaggerovi obscénnosti… Pokud bych za ni měl považovat zpěvákův lehce ztopořený úd na pódiu v New Yorku a jeho žertování o tom, že by mu mohly spadnout kalhoty… pak bych musel nejprve zapomenout na to, jak ve stejném filmu, pouze na jiném pódiu zkušeně a zaujatě masturbuje Tina Turner svůj mikrofón v písni I’ve Been Loving You Too Long…
Ale možná příští rok na tenhle festival dorazí film Cocksucker Blues, který vznikl o pouhé dva roky později a mapuje nechvalně proslulé turné Stonů po Americe v roce 1972, a v tomto kontextu konečně pochopíme, že i vzhledem k násilnostem, které pokazili koncert v Altamontu, bylo potřebné a výhodné vylíčit kapelu i s jejím charismatickým frontmanem pro jedenkrát spíše v lepším světle…