Doslov k Lulce tatíčkovi J. A. Pitínského
Motto:
…jedli tam jelita sladká jak daktyl, svižná jak jamb a já jsem koupil lulku tatíčkovi.
Poznámka nakladatele:
Mohlo to být léto roku 1990, kdy jsem četl první básničku od J. A. Pitínského. Byla o pomeranči (nebo o něčem jiném… a pomeranč tam byl ve skutečnosti podružný, ač voněl dominantně) a nezdobila žádnou knihu již uznávaného dramatika a režiséra, nebyla vytištěna na časopisovém ofsetu. Byla naťukána psacím strojem na katalogový lístek Státní vědecké knihovny, kde Zdeněk ještě tehdy (nebo nedlouho předtím) pracoval. Měl jsem ihned pocit, že jsem pochopil, že mám v rukou text básnického velikána. O něco později jsem se stal nakladatelem a navrhl Pitínskému, aby u mne vydal knížku veršů. Kroutil se (prý žádné verše nepíše), kličkoval (prý něco trochu napsal, ale jsou to jen samé blbosti) – a nakonec mi utek´ do Prahy. Časem jsem mu vydal alespoň dvě knihy prozaické: Praha (intimní deník hrdiny) a Wolker a Bezruč, ale na básničky (které jsem nikdy neviděl a v jejichž existenci jsem spíš tak nějak doufal) jsem nezapomínal. Pitínský tedy žil v Praze; v Brně, s nímž byl na čas pohněván, se vyskytoval zřídka – a nejednou přitom spal v mém hostovském kamrlíku na Běhounské, kde se také jednoho dne ocitnul veliký černý igelitový pytel s jeho „pozůstalostí“. Strčil jsem to bachraté monstrum do dutiny gauče a ani jsem se neodvážil (ač vlídně pobídnut) porušit intimitu těch bločků, starých dopisů a mnohdy různorodě počmáraných – a jen tu a tam popsaných – papírů. Ale už jsem věděl, že básniček má Pitínský dost. V sedmadevadesátém jsem se potkal se Zdeňkem v divadelním klubu Na Zábradlí. Seděl u stolu s „mladým“ Suchařípou a byl v dobrém rozmaru. Něco jsme popili, čile klábosili a za necelou hodinu nám pan herec zarecitoval kopyto-jelito: Pitínský mi definitivně přislíbil svou sbírku básní! Neuplynulo ani dalších pět let a dostal jsem od něj složku nadepsanou stejně prostě jako rázně: Pluháček. Uvnitř málem nepřeberná suť volně ložených veršů i dokončených básní. Z té vzešla tato kniha.
Poznámka editora:
Náměty Pitínského básní jsou různorodé a podněty, z nichž vzešly, zpravidla uhádnutelné. Způsob, jakým jsou verše zapsány, se často mění. To jsem plně respektoval a až na detaily, které jsem s autorem nejdřív konzultoval, jsem vše ponechal v původní podobě. Pitínský (ač mnohokrát uslyšíme pravý opak) není žádný literární naiva. Je v literatuře poučený až běda. Je však (za)chráněn tím, že ho pořád tolik věcí (vyčtených i zažitých) okouzluje. I básně, které napsal, jsou především záznamy takových drobných okouzlení. Pitínský – a nikdy mi neodpustí, co teď řeknu! – je z rodu Stavitelů chrámu. Zná (možná spíše srdcem) tajemství, o kterém se nesmí a třeba ani nedá mluvit. Povahu kouzla, fluida, které ho přiměje k básni, však dokáže pronést do vlastního textu. Okouzlen kouzlí. (Občas se hrozně vzteká a nemá rád velké formáty básnických sbírek.)
Martin Reiner