Zuzana Brabcová: Rok perel (část 5)
Přečteno 19. června:
Málem bez vzpomínky jsem minula Renatin dům. Po sedm let, ráno co ráno jsem na ni čekala dole pod schodištěm, chodívaly jsme spolu do školy. Jednou mě tam našla přiotrávenou, strašně jsem se bála zkoušení z fyziky. Myslím, že jsem tehdy málem umřela. Stává se to mnohdy i z mnohem nicotnějších příčin, než je neznalost lomů paprsků v konkávních a konvexních zrcadlech. Večer jsme hodiny a hodiny doprovázely jedna druhou k domovním dveřím, já k jejich a ona k mým, nekonečně jsme postávaly před barákem, sousedé vcházeli a vycházeli, někteří možná zemřeli a znovu se narodili, čím jsme byly, nešlo dopovídat. Pod hodinami na rohu Diezenhoferových sadů byl střed pomyslné úsečky, jejímiž dvěma krajními body byly naše domovy, oba bez otců a s rozházeným prádlem. Někdo do toho středu zabodl hrot kružítka, a já to nebyla. V křoví u zdi se povalovalo cosi podobného žebříku. „Ty ručičky mě štvou. Vylezu nahoru a urvu je, to je hned.“ Dlouho mi to Renata rozmlouvala, ale nezapůsobil ani argument, že hned naproti přes ulici je policejní stanice. S rozhodností šílenců jsem se štrachala pro žebřík. Nemohla-li jsem slovy, pak jsem se činem, který skoncuje s diktátem času, rozhodla dokázat Renatě svou lásku. „Neblbni, fakt. Já ti slibuju… co, slibuju! přísahám, že je dostaneš k třicátejm narozeninám.“ „Co?“ nechápu a přestanu štrachat. O to šlo. „No ty ručičky. Sama je urvu. To bude můj dárek tobě. Až tudy půjdeš, ciferník bude prázdnej, a tobě bude jasný, která bije.“ Na třpytku tak skvostného paradoxu nešlo se nechytit. Hrály jsme si, ale ne důsledně. Ručičky na hodinách už bezmála deset let přesluhovaly. Nikdo přece nemůže očekávat od příkladně státotvorné paní velvyslancové, že zdemoluje veřejný majetek, aby dodržela dávno zapomenutou přísahu. Z Renatina domu vyběhly dvě holky, dávily se smíchem, tím pubertálním, co vám zkroutí nohy, abyste se nepočurali. Možná jsme to byly my, já a Renata, nebo možná vyběhly z naší černé koupelny, kterou zdědily, v bezčasí jen zřídka zahlédnutém, ve věčném království, kde mají ciferníky prázdné tváře. Už ani ty cígoši na Arbesáku nebyli co dřív. Měli značkové boty a podezřele zběleli. Jenom na rohu Zborovské a Kořenského, zdálo se mi to neuvěřitelné, byla stále táž knihovna pro děti a mládež, padesáté vydání Honzíkovy cesty za výlohou. Ta turistická značka Bohumila Říhy mě vymotala z paměti. Přítomnost se jmenovala Magda. Ostatně bylo tehdy něco, co neneslo její jméno? Ona byla přece ve všem, v keři zlatého deště, v botě jak kamínek, v mých prstech, které neustále voněly jejím klínem, v siluetě Hradčan ozářené jarním sluncem, v každé ženě, kterou jsem potkala, v každém slově jako jeho poprvé pochopený význam. „Vrátila mi smysly,“ řekla prý Tereza Jakubovi po zkušenosti s drogou. Totéž jsem teď já mohla říct o Magdě. Někdo nečekaně rozsvítil, a šerá komora s dávno nevnímaným haraburdím se rázem změnila v zářící prosklenou cukrárnu plnou barev, třpytek a sladkostí. Pozítří jedeme do Sušice. Vzala jsem si dovolenou. Koupila právě na Knížecí místenky. Těšila se jako malá: na její babičku, na diskotéku v Granátu a nejvíc na veliké lednice se slavnými strýčkovými dorty. Exkurze do jejího malého světa připadala zkrátka staré rašpli nesrovnatelně dobrodružnější a přitažlivější než bungee jumping, holotropní dýchání a potapěčský kurz dohromady. „Třesou se ti ruce, děvenko,“ řekla matka, když se mi konečně podařilo postavit hrnek na stůl, oběma rukama. „Děje se něco? Tereza říkala…“ Sotva ke mně pronikl maminčin hlas. Tichý a nenápadný, v ohromné zářící cukrárně se téměř ztrácel. „Tereza?“ „Ano,“ znejistěla. „Copak ona tady byla?“ „Chodí sem teď často.“ Mlčíme. Tak takhle to je. Moje dcera mě obešla jako svinstvo na chodníku. A to ještě neví, že mám možná vzteklinu. A Jakub – „A Jakub?“ Matka sotva špitne: „Jakub sem taky občas zajde.“ A rychle dodá: „Mají o tebe strach.“ O mě? Spíš ze mě. Dojde mi to, konečně: vždyť oni se mě bojí! Ale proč? Chtěla jsem být skvělá. Liberální. Velkorysá. Chápavá. A v pohodě. A chtěla jsem je milovat, všechny tři, matku, Jakuba i Terezu – tolik, tolik jsem je chtěla milovat. A zatím – Musím se zeptat Terezy, do jaké míry je vzteklina nakažlivá.
Přečteno 22. června:
Zahlcená svým egem, do nějž mě zavinula Magda jak kněžka, nevšimla jsem si ani, jak se maminka změnila. Jak zprůsvitněla. Jak špatně vypadá. Vždycky byla tak – nenápadná, skromná, laskavá, bylo jí trapné zatěžovat někoho svými problémy, až vznikl dojem, že žádné nemá. To, že ze svého důchodu posílá peníze na konta pro uprchlíky a vozíčkáře, jsem se dozvěděla náhodou. Nechtěla mě milovat. Milovala mě. A nejen mě. A já, zkažená Dostojevským, jsem nechápala, jak může být někdo dobrý, aniž by věřil v Boha. „Ale mně nic není, mami. Jsem v pohodě, vážně. Já jenom – píšu román.“ Proboha. Co jsem to plácla? Proč a kde se vzala ta lež? To snad byla Fjodorova pomsta. „Román? A copak tě to, děvenko, napadlo – debut ve čtyřiceti?“ Tak to se mě dotklo. Byla jsem k smrti ješitná. Debut ve čtyřiceti – a proč ne? London se ve čtyřiceti upil. Edgar Allan Poe se rovněž upil ve čtyřiceti. Mohl. Napsal Havrana. Já ještě ne. „Bude to spíš taková volně monografická záležitost, o Egonu Schielem. Zatím sbírám materiál, chodím do archivů. Pozítří pojedu do Krumlova.“ Zeschielela jsem patrně. Toho Schieleho mi zas podstrčil Pavel. Schiele zemřel tuším v osmadvaceti na španělskou chřipku. Klečící Stojící Objímající. Ovšemže taky chlastal jako duha. A najednou mi to doklaplo: román! Nikoli pomsta, leč dar. Díky, hráči! Věděla jsem přece, že literatura už není a nikdy nebude cestou, která nás může dovést do toho nádherného bordelu. Ale mohla být přece jen ještě užitečná – jako alibi pro mou lásku. Obouvala jsem se v předsíni naproti velkému zrcadlu, v němž tkvěly všechny moje podoby od útlého věku jak ve fotoalbu. Z hladiny zrcadla teď vyskakovaly ty podoby jedna za druhou jak piraně a chňapaly po mně zubama, zatímco mi maminka, o dobrou hlavu menší než já, sdělovala na rozloučenou něco nanejvýš starostlivého a praktického. „Nemáš náhodou kopyta?“ vzpomněla jsem si najednou. „Kopyta?“ „Takový to co se strká do bot, aby se roztáhly.“ „Myslím že jo, počkej.“ Namáhavě se sehnula k botníku. Čekala jsem, že mi spolu s kopyty podá i svačinu do školy, jako obvykle. Na dvoře, kde jsem byla jednou potupně zesměšněna malou cikánečkou, protože jsem se domnívala, že děti přicházejí na svět pupíkem, jako obvykle svačinu vybalím z ubrousku a smradlavej salám hodím do kouta pro Endyho. Jako obvykle jsem si stoupla na špičky – dnes se však sklonila – pro pusu, a maminka jako obvykle ucukne se slovy: „Na ústa ne, děvenko – na ústa se nikdy nelíbej. Je to nehygienické.“ Vyrazila jsem z baráku, v jedné ruce kopyta a v druhé lísteček se seznamem věcí, které je třeba koupit do Sušice. Červeně podtržená pěna do koupele. Představila jsem si milování ve vaně a – vstoupila do vozovky bez rozhlédnutí. Jako holčičce se školní taškou na zádech, děvence bez kaněk, salámu a maminčina polibku, se mi to nikdy nestalo. V mozku mi zaskřípěly brzdy. „Ty krávo!“ vyletělo ze staženého okénka. Dost mě udivilo, že z něj nevyletěla stará rašple. Z výlohy knihovny pro děti a mládež mi mával roztomilý Honzík Heleny Zmatlíkové. Bohumil Říha určitě nepil a dožil se rozumného věku, protože každé ráno snídal vajíčka od družstevních slepiček. Zalila mě bolest a děs, že přijdu do nebe. Ať už to tam bylo jakékoli, bylo víc než nepravděpodobné, že by mi tam dovolili milovat se s Magdou ve vaně. Ale mohla jsem být klidná: kopyta jsou vstupenkou jinam než do nebe. Ležela jsem zkroucená uprostřed vozovky před naším domem a pozorovala přízračně modrou oblohu, po níž hnal vítr jarní mraky. A v tu chvíli mi v mysli jasně zazněla slova, která mi onehdy s fascinací v hlase předčítal Jakub: „Sartre říká na jednom místě: ,Druhý je peklem.‘ Ale ve skutečnosti ten druhý není peklem. Druhý je tím druhým, protože máte ego. Pokud nemáte ego, není zde ani druhého. Kdykoli se toto stane – mezi člověkem a stromem, mezi mrakem a člověkem, mezi ženou a mužem – vždycky když nejste, zmizí peklo.“
Přečteno 24. června:
Ležela jsem ve vozovce, ale zároveň viděla samu sebe odtamtud, z nebe nad smíchovskými střechami. Z té výšky vypadala jsem jak netykavka nedůtklivá, noli tangere, zralá rostlina, která se smrštila po dotyku. Z té výšky jsem byla krásná jak spirála. A nebýt bolesti, nebýt strachu, že když umřu, nebudu nejspíš moct jet do Sušice, a nebýt vlezle civějícího Říhova Honzíka, roztomilého k zblití, stala bych se oblakem. Dva hoši jak lusk šoupli mě do sanitky, ani nevím, kde se vzala. Rozdrcená kopyta se válela pod obrubníkem. Mrkla jsem ještě nahoru do okna, jestli mě máma, jako obvykle, nevyprovází pohledem. Ale nespatřila jsem ani její stín. „Dost neuvěřitelné. Máte akorát naražená žebra a zlomenou ruku.“ Chirurgie v Krči mokře a studeně smrděla sádrou. Nedávno jsem kolem projížděla ve Vítkově žlutém volkswagenu. Teď si doktor přes okraje brýlí prohlížel rentgenové snímky. Z odpadkového koše se plazil obvaz, v čekárně řvalo dítě, spíš vztekle než zraněně. Dostala jsem smrtelnou žízeň na červené víno, které mi onehdy dávala Magda pít z úst do úst. Nebo aspoň na její sliny. Bylo to krajně nehygienické. Zahrada nemocničního areálu za oknem se zbarvila do ruda. Téhle barvě říkal Poe šarlat. Takže ruka, a pravá. „To nebudu moct psát?“ „Nejen,“ ušklíbl se. A zatímco na mně přibývá sádra vrstvu po vrstvě, pokouším se odvalit ten balvan náhody: copak je to možný, abych se tak pěkně vymluvila na psaní a půl hodiny nato měla zlomenou pravou ruku? Dostala jsem strach, že u toho nezůstane; že ta sádra neskončí; že mě ten maniak zasádruje celou, úhledně jak mumii, nebo že mi přinejmenším vnutí sádrový krunýř, v němž budu muset za trest spát do konce života. Mlaskalo to fakt odporně. „A tohle je co?“ chytil mě doktor jemně za předloktí, rukáv jsem měla vyhrnutý až k rameni, když mi otvíral dveře. Ještě ses mi nestačila zahojit, Magdo. Zazmatkovala jsem a nevěděla honem co říct. „Pořídila jsem si – kočku. Je dost divoká.“ A navíc mě pokousal krysařík, dodávám v duchu. Docela mě udivilo, že ještě dokážu nelhat. Otočila jsem se. Jeho oči byly velmi vědoucí a velmi bystré. Tu pravdu si zasloužily. Labužnicky se usmál: „Tak to musí být nějaká zatraceně vzácná rasa!“ Marek vstoupil do zahrady. Hned za branou vřískaly na pískovišti děti, přetahovaly se o plastový samopal na vodu. Jinak tu bylo ticho, strnulé a v sebe uzavřené jak uvnitř vejce, ačkoliv několik desítek metrů za vysokou zdí hřměla křižovatka na Pavláku. Mohla to být rajská zahrada, kdyby se tu neprali ti spratci, kdyby nepatřila k psychiatrické klinice a kdyby tahle literárně odvozená možnost nebyla Markovu neodvozenému myšlení zcela ukradená. Líbily se mu mladé maminky, jak se v minisukních skláněly nad pískovištěm. Sedl si na pařez, lavičky byly obsazené, a otevřel Běsy. Čekal na Terezu. Každou chvílí jí kousek odtud, na katedře buněčné a vývojové biologie, měla skončit přednáška. Běsi ho příjemně uspávali, přivřenými víčky vnímal jarem umyté barvy. Všiml si zvláštní holky, prťavé vyzáblé děvčátko ve flanelové košili: drobným, nepřirozeně pravidelným krokem jak robot cupitala po asfaltových cestičkách a v ruce držela konvičku s vodou. Občas ulila nechtěně do trávy, občas na své bačkory, a přitom jí z tváře ani na okamžik nezmizel strnulý úsměv. Po Běsech lezla beruška. Vytáhl z kapsy filatelistickou lupičku a chvíli ji zaujatě pozoroval. Cupitala zrovna jako ta holka, slovo po slově přecupitala větu „jsou důvody k předpokladům, že v dětství prostřednictvím nějaké dobroditelky dostalo se jí téměř něčeho jako vychování“ a na slově „vychování“ se vykakala. Marek se spokojeně usmál. Téma dnešní Tereziny přednášky bylo zajímavé, opíše si poznámky. HORIZONTÁLNÍ A VERTIKÁLNÍ PŘENOS GENETICKÉ INFORMACE. „Čau, Máku,“ Tereza stála za ním. Zamrzelo ho, že ji neviděl přicházet. Měl rád zdálky její chůzi, zblízka štíhlé prsty s okousanými nehty, bradu, nos, úšklebek v koutku úst. Miloval ji, ale nevěděl o tom, protože neměl potřebu něco tak samozřejmého pojmenovávat. Dostojevskij ho zklamal. „Něco pro tebe mám,“ řekl a podal jí mobil. „Pobavíš se! Tvoje máti ti nechala vzkaz.“ Ze záznamu se ozval Luciin hlas: „Ahoj, Terezo. Máma. Ráda bych tě viděla, určitě brnkni. Potřebovala bych vědět, jak se projevuje vzteklina.“ Tereza vyprskla. Marek ji povalil z pařezu do trávy. „Ty cyniku, styď se! Tak tvoje matka má vzteklinu a ty se tomu směješ?“ Oba se váleli smíchy. Rambo z pískoviště, nejtvrdší z tvrdých, na ně zamířil vybojovaný samopal. „Ne, vážně, Terezo. Co když fakt – jak se to projevuje?“ „Já nevim, jestli ti to mam říct. Podle příznaků má máma vzteklinu, co ji znám. Vzteklina postihuje centrální nervovou soustavu a projevuje se neposlušností, toulavostí, napadáním a zuřivostí.“ Tereza se přestala smát, jako když utne. „Ani bych se nedivila. Máma musela mít vždycky něco extra. Migrény si léčila u jednoho jihoamerickýho šamana. Půl roku jedla jenom sóju a mořský řasy, i když vesele pila dál. Takovej plankton s fernetem, to musí bejt něco. Přihlásila se do střeleckýho kurzu, ale když ti maníci na střelnici uviděli vibrující bouchačku v její ruce, šli pro jistotu k zemi. Táta jí to rozmluvil. Řikal mi, že teď skoro neni doma. Furt někde jezdí, shání prej materiál o nějakym malířovi nebo co. Poď. Mam chuť na zmrzlinu. Na špejli s voříškama.“ Odněkud na ně dopadla sprcha kapek. Mohlo to být z Rambova vodního samopalu anebo – z konývky tý divný, cupitající holky. A opravdu: stála přímo nad nimi a po tvářích, průsvitných a jemných jako hroznové víno, se jí koulely slzy.
Přečteno 26. června:
Seděla jsem v čekárně chirurgie v Krči. Mokře a studeně to tu smrdělo sádrou. Z odpadkového koše se plazil obvaz. U automatu na kávu zaparkovali saniťáci zafačované dítě, kopalo do přístroje sádrou, spíš vztekle než zraněně, řinul se vodopád mincí. Matka ho po té sádře, zcela neefektivně, plácla. Na lavici vedle mě ležela Annonce. Začala jsem v ní listovat. Ani jsem se nenadála, znáte to, a uvízla v inzerátech až po uši. Jejich poetika mě uhranula. Na minimální ploše se tu autoři pokoušeli vyjádřit maximum. Příběh v několika větách. Život v jednom slovu, vesmír scvrklý v golfový míček, v nepatrnou kuličku, mocnou a těžkou jako šém… Byli to favorité zkratek. Vybrousili svůj vzkaz jako drahokam. Dokázala jsem se celé hodiny dívat na MTV, klip stíhal klip, invenční výtvarná kreace brak, několikaminutové ságy, minimalismus, haiku. Čím byl kinematografii klip, tím literatuře inzerát. Líbilo se mi to, a vůbec mi nevadilo, že lidi nechoděj do kina a nečtou. Dnes v noci znovu ten sen. Prodírám se davem. Ohromné náměstí, nádražní hala, zábavní park – kde jsem? Každý tu má u ucha mobil. Ženy i muži důrazně artikulují, pokyny jsou stručné, informace v holých větách, je to hloupé, ale vidím obří elektrický kráječ, od něhož odpadávají slova jako jednotlivé plátky salámu. Možná jsem se octla v kosmickém navigačním centru. A pak náhle pochopím, že si ti lidé volají vzájemně. Jeden druhému. Všichni. Je to bizarní komunikační pavučina: tamten téhle, on jemu, ony tamtomu, já tobě, lásko, ale ty jí… Ano. Všichni si volají vzájemně. Jeden druhému. Ale všichni mají přepnuto na záznamník, protože se ve skutečnosti nechtějí slyšet: tady totiž nejde o komunikaci, tady jde o – Magda si koupila nové boty. Na masivním soklu, černé, italské. Nádherně voněly kůží. A taky si koupila mobil. Přes svůj věk jsem flexibilní a učím se rychle. Den ze dne jsou mé vzkazy na záznamník podobnější pravým šperkům, jimž žádná ženská neodolá. „Zbožňovaná madam, celý svůj sexuální život stále o vás sním a teď už bez vás nemohu. Jen vy dokážete mé dvě dcery rozmazlovat a mne pak neúprosně ponižovat. Já 34, štíhlá, pohledná, vzhled tak na 25, totiž muži pohrdám, ale vás poslechnu. Prosím alespoň o jeden rozkaz.“ „Na cestu hlubokých prožitků, ke vzájemnému vnímání jemných chvění prány (musím se zeptat Jakuba, co to je), na koupel ve vlnách skrytých energií našich duší zvu tebe, kdo víš, o čem píši.“ „Vezmu to zkrátka. Nejsem gay, jsem mladá pětadvacetiletá dívka (ne 4 %) , která byla párkrát znásilněná a s tvou pomocí se chce odnaučit bát se mužů o samotě. S tebou budu sama sebou. A to stojí za to! Nečekej nějakou ušlápnutou chudinku trpící depresemi, jsem pravý opak, často středem pozornosti pro svou usměvavou tvář, dokonce i ráda flirtuji. Nikdo by nevěřil tomu, co se mi stalo, ale stalo! Nabízím skvělý platonický vztah.“ Ježišmarja. „Filosofku do postele? Proč ne! I intelektuálně založená holka ,ji‘ přece má. A když ,to‘ dělají dva intelektuálové spolu, nemusí všechno skončit v planých diskusích o tajemstvích života, ale pěkně perverzním dováděním! Na odpověď od štíhlé vnímavé erotomanky, třeba i ošklivé podle konvenčních měřítek, čeká 36letý neobyčejný muž, který své myšlení ovládá stejně jako svou erekci.“ No tohle! „VŠ profesor hledá dvacetiletou baculku s ohromnými ňadry, i postiženou.“ Dost! „Uklidím váš byt zdarma, ve vašem spodním prádle.“ „Paní N.? Pojďte dál.“ Annonce mi sletěla z klína. Vbelhala jsem se za doktorem do ordinace. Jediné, co mě nebolelo, byly černě nalakované nehty, které ti skvěle uměly oplatit tvou žiletku. Na okénku u příjmu bylo napsáno: PŘED OPERAČNÍM ZÁKROKEM SI ODLAKUJTE NEHTY. Asi aby bylo poznat, kdybyste exli. Uklidím váš byt! A zdarma! A ve vašem spodním prádle! Vrtalo mi to hlavou. Zatímco si chirurg prohlížel rentgenové snímky přes okraje brýlí, vážně jsem uvažovala, že tomu úchylovi brnknu, v inzerátu uváděl telefon. Samozřejmě žehlení by zůstalo Jakubovým privilegiem.
Přečteno 29. června:
Dva dny nato jsem spěchala na autobusové nádraží, pyšná na krásnou novou sádru. V hlavě mě stále brněly inzeráty. Ačkoli jsem vlekla v batohu tu nejvoňavější pěnu do koupele, bylo mi jasné, že to, co na sebe v dětství bralo podobu tajemného, průzračného jezera, promění se už brzy v špinavej rybník. Nejela jsem do Krumlova, ale do Sušice. Bohumila Říhu by to patrně popudilo, ale věděla jsem, že Egon Schiele mi tu lež určitě odpustí.
„Co to je?“ užasla. „Co?“ prudce jsem se posadila. „Tam dole…“
Zvedla hlavu, velikou bílou hvězdu. Strnula jsem. Po tváři jí stékal
pramínek tmavé krve, mé krve. Když doputoval k hornímu rtu, vyplázla
jazyk a dychtivě ji olízla. V tu chvíli jsem uslyšela praskot. Znělo to,
jako kdyby někdo přicházel po starých parketách, ale ty tu nebyly. Znělo
to, jako by někdo v dálce dupal po skle. Po ledu. Po perleti. Znělo to… To
praskala kůže na její tváři, strašně jak požár. Obličej jí pukal,
podoben veliké bílé kře, jedna puklina se větvila v druhou. Zabořila jsem
hlavu do polštáře a zuby se mi rozcvakaly. Za nic na světě jsem nechtěla
zahlédnout v těch puklinách její pravou podobu.
„Tak co? Jak bylo v Krumlově s Egonem?“ upadl Pijér na židli a hodil si
svoje nohy na můj stůl. Z chumlu tužek vyhrabal bratrův skalpel. K čemu
zas? Začal si jím čistit nehty. „Dobrý, ale ty ses měl v Tibetu, až na
to fernetový intermezzo, určitě líp. Něco jsem ti přivezla,“ podala jsem
mu propisku s obrázkem nahaté prsaté blondýny. „No Lucie, to je
úpadek,“ začal jí okamžitě skalpelem odloupávat ňadra, „já tobě jin
a jang, a ty mně tuhle ordinérní pičku. Hodnotíš mě vysoko.“ Naklonil
se ke mně, poťouchle. Táhl z něj velvet z nedaleké hospody, kde vedle
sebe na stěně visela Božena Němcová, Jack Kerouac a staré jízdní kolo.
„Máš ji krásnou, vážně, takovou nevinnou, neposkvrněnou, panenskou –
tu sádru.“ „Tak ji poskvrň,“ vybídla jsem ho koketně. Vzal prsatku
štítivě mezi prsty a chvíli přemítavě zíral do sádry. Čekala jsem, že
mi tam napíše moudro, publicistickou duchaplnost, něco vtipného, citát,
ale – Vyletěla jsem: „Ty jsi fakt hnusnej! Smaž mi to!“ Moh se usmát.
„Jo, holubičko, to asi pude těžko.“ „Přece nemůžu chodit po Praze
s píčou!“ „No ne!“ zajásal, „odkdy to slovo umíš vyslovit? Tak
všem řikej, že ti to tam namaloval tvuj šéf.“ Už mi lez krkem, šéf, se
svejma fórkama. Přicházející stáří mu taky dřepělo za krkem jak
Káča, ne a ne se pustit. Topil ji marně v zážitcích jako já, v pití,
v činorodosti, v cestování, v úporném dosazování významů a kontur
tam, kde ve skutečnosti tkvěla jen čirá, oslepující, prázdná záře.
„Mam novou babu, heč,“ mlaskl spokojeně a lokl si omylem lógru. Dělalo
mi dobře, že se mi chlapi svěřujou. Vždycky se mi rádi svěřovali – od
dob, kdy jsem se neohroženě stavěla do brány. Pijér se požitkářsky
rozpovídal. Pod stropem jeho vidění světa jsem se cítila bezpečně.
Rozuměla jsem mu. Chlapi zkrátka uměli myslet v celcích, v souvislostech,
kdežto většina ženskejch si libovala v nestvůrném chaosu detailů.
Děsilo mě to a přitahovalo zároveň. Magda hned zaregistrovala, že Gillian
Anderson visí nepatrně nakřivo, znala a pamatovala si každou mou pihu,
vrásku a gesto, mohla by poslepu nakreslit mapu mých nálad a zvyků,
věděla, jaké ponožky jsem měla předevčírem, a proto nemohla nikdy
pochopit, kdo jsem. Jako by zrušila gravitaci, čarodějnice, vznášely se jí
kolem hlavy jednotlivosti vytržené z kontextu, plavaly vzduchem jak na
surrealistickém obrazu, který se rozlil přes rám do reality, značky mých
parfémů a mé pihy a mé ponožky, ulomený nehet na prsteníčku, na nějž
mi před pár dny, tam nahoře na Svatoboru, pod námi Šumava jak na dlani,
navlékla zlatý kroužek. Okroužkovala si mě tím prstýnkem, aby od té
chvíle mohla sledovat každý můj krok, dráhu mého letu. A Pijér povídal
a povídal, občas se přerušil, když ho někdo oslovil, lidi od novin a
bůhví odkud přicházeli a zase mizeli, zůstávaly tu po nich jen vůně a
pachy, které jsem automaticky kategorizovala, kapky pachů a vůní, víc ne,
vypařující se v tanci jak voda vchrstlá na rozpálenou plotnu, strkali mu
pod nos obtahy a faxy a čas od času do toho Pijérovi zazvonil mobil, svět
v něm syčel a praskal jak obří biftek v hospodě odnaproti, tím vším
kličkovalo, řítilo se Pijérovo vyprávění a zostra, bez brzd bralo
zatáčky. Působilo to na mě jako ne příliš originální variace
Pygmaliona – „nová baba“ byla skutečně květinářka, mlaďounká,
hebounká a pitomoučká, jak jinak, a Pijér se už evidentně třásl na to,
jak jí bude dělat zasvěceného průvodce strašidelným zámkem dvacátého
století. Ubohé děvče. Lekne se jen co je pravda a bude to bolet, až po ní
ze tmy vztáhnou hnáty všichni ti bledí freudové, až ji očima jak skalpel
svlíknou i z kůže.
Přečteno 1. července:
Dostala jsem hlad. Okna byla dokořán a vůně bifteku neodolatelná. „Krvavý maso? Zbláznila ses? Myslel jsem, že jsi taky vegetariánka,“ zděsil se Pijér. Bejvávalo. Ale v Sušici – copak bylo možné odmítnout babiččin guláš, karbanátky, roštěnky a smažené řízky? Éterická květinářka zvadle dovoněla. Po bradě jara stékala mastnota. V duchu jsem si rozložila Magdiny fotky, mapující minulý týden, do čtverce, rubem vzhůru, a obracela je jako pexeso. Zahlédla jsem ji z autobusu a bujaře jí kynula sádrou – neviděla mě. Stála před otřískanou budovou klatovského autobusového nádraží, rozhlížela se. Tentokrát z ní nevyzařovala únava a nervozita, ale energie a radost. Obojí jsem už dávno znala jen z doslechu. Měla na sobě černé tričko, světlé džíny a červené martensky, co nepotřebovaly kopyta, ústa sešpulená, jako by si tiše pískala, možná Abbu nebo Prodigy nebo úryvek z Novosvětské, stejnou měrou byla s to obdivovat Zrzavého i dryáčnické kreslené anekdoty, zbožňovala Pulp Fiction i sovětské válečné filmy, v jejím křivolakém vkusu se zdeformovaně odrazilo a vzápětí ztratilo kdeco. Všimla jsem si, že jí v prstech pyšně zvoní klíčky od auta. Vrhla se ke mně a začala mě objímat. Chvíli jsme tam blbly, křepčily po ostrůvku plném vajglů, odtrhl se od pevniny a plul. V otevřených dveřích záchodků zírala ženská s dvěma teleskopy místo očí, ale Magda byla nad věcí, s opovržením ji sjela pohledem, nad věcí, uvolněná a klidná jako syté zvíře v svém teritoriu. To Praha ji svazovala. Podala mi žlutou růži a polibkem rozpustila úšklebek v koutku mých úst. Pak mě začala demonstrativně líbat, aby ta ženská taky něco měla ze života, úmorně odkapávajícího na maloměstském nádraží. „Miláčku, beruško moje, já jsem tak šťastná, žes přijela…“ Ne, nedělalo jí problémy dávat najevo své city, když se jí zachtělo. Dojímala jimi samu sebe. Velmi se jí dotklo, že ji nevzali do amatérského hereckého souboru, prý kvůli sykavkám. „Vidíš?“ Klíčky od auta se mi roztančily před očima. „Ani to nedalo moc práce. Stejně je mi ještě dost dlužnej.“ „Martin?“ „Ty znáš Martina?“ rozzářila se. „Už jsem ti o něm vyprávěla?“ Komediantka. Ochotnice. Udělali chybu. Myslím v tom souboru. Naposledy mě objala, pro hajzlbábu: ucítila jsem, že do mě vklouzla jak do kostýmku, který se jí zalíbil, byla jsem od té chvíle její součástí, na kostýmky měla slabost, naplnila mě, prázdným rukávům vdechla život. „Sluší mi to?“ opřela se divadelně o tu svou milovanou rachotinu, červenýho forda, a podala mi přes střechu kodak. „Jak vypadám?“ a „Sluší mi to?“ byly její nejčastější otázky. Péče o vzhled, neúnavná tvorba vlastního obrazu, to byla jediná vášeň, kterou neměla na uzdě, která ji ovládala, a její fotografování bylo logickou doprovodnou činností. Nutila mě být jí zrcadlem. Ale zrcadlo si často dělalo šoufky, skákalo obrazu do řeči, šklebilo se a ironizovalo, znechuceně odmítalo bavit se hodinu o tom, jakou délku sukní snesou její nohy nebo jestli jí sluší červená. Ta jí slušela neobyčejně – a ve všech podobách, nízkých i vysokých: kečup i šarlat. A pak se stalo… Když jsem si sedla vedle ní do auta a zapínala si bezpečnostní pás, zajel mi do prstu trn té růže. Krev mi stékala po ruce, za námi projížděl vlak. V zpětném zrcátku se chvěl prach, pláč a štěkot. Podala jsem jí svoje zranění, svou malou vzácnou bolest jako dar. Sála ji dlouho, věčnost, aniž spustila oči z těch mých. Jak nemrkala, zalily se slzami. Projely jsme Šumavu křížem krážem. Magda prořídila její zatáčky a okresky s rukou mezi mými stehny. Byla skvělá řidička. Ale přesto z Šumavy neznám skoro nic. Většinou jsme z těch okresek odbočily na lesní cestu a milovaly se – v autě, na jehličí, v hluboké zarostlé jámě po granátu z druhé světové války. Jednou jsem objímala strom a Magda stála za mnou. Dlaně jsem si odřela o kůru a jazykem ochutnala smůlu. Měla zvláštní chuť, která se nepodobala ničemu na tomto světě. V tu chvíli, s borovicí v ústech, jsem se rozhodla, že nikdy nezemřu. Couraly jsme v Klatovech po krámech. Asi to bylo hezký město. Čekala jsem na ni většinou venku, její výdrži a zaujetí jsem nestačila. Babce jsem koupila velkou becherovku a životopis princezny Diany. Jistě ji dojme, jak se princezna ze žalu tajně přejídala a pak to zvracela zpátky do hrnců. Vešly jsme do místního knihkupectví. A tam – strnula jsem: jako škleb, křivě expresionistický, ležela na pultě obrazová monografie Egona Schieleho v němčině, na křídovém papíře. „Podívej,“ zalistovala jsem obrázky. Štítivě se odtáhla. „Osm set padesát korun? Šílený. To byl ňákej prasák, ne?“ Koupila si pár pohledů, já ne. Nikdy neposílejte pohledy z Klatov, když jste v Krumlově. V butiku s neuvěřitelným názvem Je t’aime, v chládku a přítmí, prohlížela si snad hodinu hadry. Do ticha chřestila ramínka a já chtěla být tou krásnou košilí, hedvábím, s nímž se právě mazlily její prsty. V obuvi jsem koupila leštidlo na boty. Bez studu, už jsem ani nevěděla, co to je, jsem si před ní klekla uprostřed chodníku a začala zbytečně leštit její krásné červené martensky. A jestli přece jen bude nevyhnutelné zemřít, pak nechci po zbytek života dělat nic jiného. Jen se uculovala na kolemjdoucí, jako by ji to šimralo. Pracovala jsem soustředěně, neusilovala jsem o to, aby byly dokonale čisté, to já sama se stala čistotou a leskem, splynula s předmětem úsilí jako zenoví mistři. Nemělo smysl slovy ti vyznat lásku, pokoušet se domluvit s tebou. Vždyť jsi mě pořádně nikdy neposlouchala, skákalas mi do řeči a mlela věčně svou, neudrželas pozornost na souvětí nepatrně delší, rozsekalas mi život do holých vět, do zkratek a barevných spotů, ale ani to nebylo nic platné: dokázalas vnímat jen obrazy – a tak „čistička bot“ byl jedním z nich.
Přečteno 3. července:
Časem, paní doktorko, to když se definitivně přestěhovala do Prahy, vkročily jsme do absolutní intimity. Chodily jsme před sebou nahé, až jsem přestávala vnímat, kde končí moje tělo a začíná její. Dávaly jsme si jíst a pít, červené víno a minerálku a banány a fazole v tomatě, z úst do úst. Když dostala chuť na malinový jogurt, polila jím celé moje tělo a jedla ho dlouho, vražedně dlouho, dokud se mi zase mezi zuby neoctnul polštář. Až za hodnou dobu mi došlo, že – zatímco sedím na prkýnku, čurám a prohlížím si všechny možné i nemožné podoby Gillian Anderson, agentky Scullyové, jejího idolu, jímž měla polepený celý záchod na Chodově – stojí ona nahá mezi dveřmi a zaujatě brebentí o nějakém Španělovi. Příliš jsem ji nevnímala, ušlo mi, jak se vlastně seznámili, pracoval v nějaké zahraniční firmě, milovník peněz, holek a černýho piva, prostě nuda a moje hrubá chyba, dětinský pocit jistoty z té naší absolutní intimity, z jejích pevných paží a vzdechů, když jsem jí působila rozkoš, kterou dosud nepoznala. Jednou, třásla jsem se v kocovině a nemohla se hýbat, mi dokonce… Podobné situace mě ve chvílích, kdy jsem je prožívala, ani v nejmenším nezarážely. Přítomnost nás vrhala do stavu divošství, bylo to dobré a přirozené, dané a nezaměnitelné. Zpět do naší křesťanské civilizace s jejím uměle vytvořeným systémem mravních norem mě přiváděla až vzpomínka. Tady a teď měla Magda zcela samozřejmé právo brát si, kdykoli se jí zachtělo, mou krev.
Přečteno 8. července:
Zastavila se před výlohou zlatnictví, oči jí zářily, snad zlatem, určitě frankovkou, kterou jsme poobědvaly v restauraci u klatovského náměstí. Motala se a trochu se jí pletl jazyk. „Byla jsem u kartářky.“ „Ty na to věříš? To je směšný.“ „Samozřejmě,“ řekla klidně a jistě, nedotčená mým pohrdáním. „Vyvěštila ti předpokládám nějakýho krásnýho nerozvedenýho makléře v obleku od Versaceho, zdravá dvojčátka a cestu kolem světa. Určitě ani nepoznala, že jsi – buzna.“ Otočila jsem se. Co se proboha stalo? Magda vedle mě náhle zkameněla v šarlatovou sochu, zuby zaťaté a oči z barevného skla. Zamrazilo mě. „Na pětikilo.“ Pozoruji svou dojemně pověrčivou sponzorku slepic, její obraz ve výloze zlatnictví je protkaný náramky a náušnicemi, přívěsky a prstýnky, láhev becherovky pro babku v batohu mě tlačí do zad. Na sametu v rohu výlohy jsem spatřila perly. Ležely tam jen tak, nenaaranžované, jako by se vysypaly z přetrhlého náhrdelníku, krásné, až bolely. Jak to vlastně s těma perlama je? Moje dcera bioložka by mi to vysvětlila. Do lastury vnikne cizorodá částečka, třeba nepatrné zrnko písku, a ona se začne bránit vylučováním perleti. Trpělivě obaluje vetřelce, jehož se už nikdy přirozenou cestou nezbaví, perletí, dusí ho pomalu krásou – V Řecku jsem šlápla na ježka. Jakub mi vytahoval ostny pinzetou, lámaly se, nakonec mi zaťal čelisti pinzety do masa. Ten zakrvácený kousek mě… spláchl ho příliv. Dost možná to, co mě teď fascinovalo tam za výlohou, byla nepatrná část mé dřívější bytosti, proměněná v perlu. „Lucie, já tě miluju.“ Prosím? Asi jsem se přeslechla. Přišlo to tak nečekaně, vyrvané z kontextu šumavské kartářky. Ale Magda byla taková – nedočkavá a roztěkaná jako malé dítě, co vyslovila a cítila před vteřinou, neznamenalo víc než obal snědené čokolády. „Miluju tě, fakt, chtěla bych bejt s tebou pořád, já vím, že to není možný, usínat s tebou a probouzet se vedle tebe a ty bys vařila teplý večeře, umíš skvěle vařit, a já bych žehlila a – Chci se s tebou zasnoubit.“ Mám se smát? Ale Magdě, zatímco se vyznávala, stékaly po tvářích slzy. „Myslím to vážně, tohle není hra.“ A na důkaz opravdovosti svých úmyslů stiskla kliku toho obchodu. „Kam jdeš?“ „Vybrat prstýnky. Nebo ty mě snad nechceš?“ „Ale jo, ale co tam řeknem, že chceme zásnubní prstýnky – pro nás?“ „Nech to na mně.“ Nic jiného mi ani nezbývalo. K čemu se rozhodla, to paličatě dotáhla až do konce. Vtáhla mě tam, nad dveřmi zaklinkal zvonek. „Ale já jsem vdaná,“ mumlám chabě, aby mě neslyšela do medova opálená slečna, ležérně se opírající o sklo pultu, strážkyně perel v jakémsi průsvitném nic. „Já vím. A šťastně, že? To vůbec neva, Luci: chlapi se nepočítaj.“ Pootevřela mě a vnikla dovnitř jako zrnko písku.
„To nemyslíš vážně, v tomhle stavu za volant. Prosím tě, pojď na autobus… Samas mi dramaticky líčila ty šumavský serpentýny… A co policajti? Chceš přijít o řidičák?“ „Stane se jenom to, co chci.“ Už mě štvala s tím svým fatalismem vykoukaným z blbých filmů. Mrkla jsem na ni očima Jakuba, Pijéra, Terezy, Pavla – byla k politování. Trapná. Nikdy, nikdy by se mi nepodařilo vysvětlit jim, že týhle holce já čistím boty. Nastartovala, rty ještě rudé vínem. Ještěže nebudu muset vysvětlovat, proč jsem se zabila v autě za Klatovama s cizí holkou. Červenej ford ztitěrněl, cítila jsem to, zmenšil se v angličák, kličkující žilami jejího těla. Docela mě to potěšilo, když za druhou zatáčkou vkročili do vozovky dva policajti. Z toho druhýho se jako obvykle vyklubala ženská. Magda nehnula brvou. Byla jsem zvědavá, jak z toho vybruslí. Na vyzvání vystoupila z auta – slyšela jsem, jak říká: „Přece si nemyslíte, že bych byla tak nezodpovědná. Jezdím poněkud temperamentně, to ano, jsem zvyklá dělat všechno velmi, velmi temperamentně,“ mnohovýznamně se usmála, přiložila si balonek ke rtům a – Zírala jsem jak blázen. Přece jsem ji viděla na vlastní oči pít to víno! Balonek však ani v nejmenším nereagoval. Zpocenou dlaní jsem v kapse drtila krabičku s prstýnkem, svou realitu popírající lásku, která nezačíná a nekončí.
„Ale to ste si neměla dělat škodu, pani redaktorko, vážně, a jezte, ste tak hubeňoučká, chudák Diana, že jo, becherovku já ráda, ještě jeden karbanátek, no? Ne? Ale jo! Já jenom nechápu, vy taková vzdělaná, o čem si s tim našim trdlem povídáte? Ta nezaměstnanost mi dělá starost. Kolik je to procent v Praze? Já nevim, jestli se nám tam ta holka uchytí – co myslíte? Tyhle starosti za komunistů nebyly – a co vaše dcera? To jsem ráda, že vám chutná!“ Po tom vínu, becherovce a karbanátkách jsem viděla babku dvakrát. Dvě rozložité, identické babky. Bylas jim až obludně podobná – až léta přejdou, vypadneš jim z oka jak trojče. Z brady babce trčely výhružné vousy a brežněvovsky huňaté obočí ji proměňovalo v ostražitou policejní psici. Karbanátky plavaly v požehnané vrstvě oleje, babka neohroženě překřikovala moderátory Frekvence l. Nic už mě nemohlo překvapit, ani to, že první polovinu života pracovala jako bachařka a tu druhou, kvůli křečovým žilám, v pohřebním ústavu. Dále jsem se dozvěděla několik zábavných historek z Majdalenčina dětství. Za celej život – významně se podívala na vnučku – sem ani jednou nepřišla pozdě do práce. Mrtví to asi sotva ocenili. Nesnášela hluk, cikány, komáry a Václava Havla. V domě měla ve všech oknech síťky, byla komunistka a nestyděla se za to. Ve dveřích do kuchyně se objevil strýček cukrář, co obýval přízemí. Rozpačitě přešlapoval, tlustej chlap, v ruce mísu plnou marmeládových koláčků. „Jsou čerstvý,“ zamumlal a zmizel. Magda celou dobu těkala po kuchyni s lehce bolestným, bezmála gotickým úsměvem. Byla dost líná, ale uměla se pohybovat tak, že neustále působila činorodě a zaměstnaně. Nic zvláštního, tak to dělá většina lidí. A pak přišlo, co přijít muselo: „Mládence by měla mít, pani Lucie, taky už neni holka nejmladší. Eště se nevdá.“ Mlčím a zlomyslně si přeju, aby se v tom tichu, v jeho přepálené, požehnané vrstvě smažila Majdalenka co nejdýl. Vstala, tak nějak zjihle, až mi jí přišlo líto, a přitulila se k babičce. „Babi, ale já už někoho mám.“ Vytřeštila jsem na ni oči. Babka hlučně polkla: veliký ohryzek jí letěl krkem nahoru a dolů, a ještě, jako by se na palubě bojového letounu urvala bomba. „Neni rozvedenej?“ zasípala. „Ale prosím tě… Je děsně nesmělej, víš, žije se sestrou, vychovala ho. Rodiče, diplomati, jim zahynuli při leteckém neštěstí v Kábulu.“ Kábul? Jak na to přišla? Kde to je? „Ten večer, víš, jak jsem měla vypnutej mobil a ty ses nemohla dovolat, pozval mě do Rudolfina na Smetanu.“ Ten večer se Magda předávkovala červeným vínem na koncertu Tiché dohody v Rock Café a mně dalo dost práce uklidit ji do taxíku. „A nejsi v tom, Magdičko, viď…“ Babka se pokusila zvednout. Nepodařilo se. Křečový žíly sou prevít, a tenhle karbanátek už stejně nemělo smysl obracet. „Klid, babi, dyť ti řikám, že je nesmělej, eště jsme spolu nic neměli. Jsem furt panna.“ Ta náhlá pravda působila v úhledné řadě výmyslů rušivě a poněkud nevhodně, asi jako když do třídy plné vzorných prvňáčků vstoupí Demeter. Z nervozity jsem sáhla po koláčku. Mísa ale byla prázdná. Tedy ne tak docela… Během svého referátu – vůbec jsem to nezaregistrovala – si s nimi Magda velmi originálně poradila. Snědla je, ale proboha JAK? „Hodně cestuje, jezdí na pravidelná školení do Londýna, tam maj pobočku.“ „Kdo tam má pobočku?“ zmohla se na vcelku logickou otázku zcela dezorientovaná babka. „No přece banka, v který pracuje. Copak jsem ti ještě neřekla, že pracuje v bance?“ Dostala jsem chuť odejít teď hned, sejít po schodišti do strýčkova přízemí, projít kolem jeho cukrárny úzkou chladnou vykachlíčkovanou chodbou a zotvírat všechny obří lednice, co tu trčely po levé straně, lednice se svatebními dorty, jedna byla plná kremrolí, nechat je otevřené a vyjít z té dusící sladkosti ven na ulici, ani se neohlédnout za tím domem, který sám vypadal jako kremrole – zvenku žlutý, zevnitř bílý –, kdybych se otočila, spatřila bych, jak se hroutí jak Poeův dům Usherů, suše drolí jak kremrole v obří čelisti, šla bych dál, pořád dál, pryč z města, někam po dálnici, stopla bych někoho, prochodila nohy do krve a zastavila se jen na chvíli, v Praze pro rozhřešení z úst Terezy a Jakuba a mámy, naposledy bych jim uvařila milovanou koprovku a pak bych pokračovala v cestě až k prahu prázdnoty, kde bych se vysvlékla z osudu jak z příliš těsného skafandru. Tady se totiž nedalo dýchat. Nohy mi ale visely bezvládně z židle jak uschlé větve a můj osud stlačovala právě domasového strojku babka pěstí. To, co z něj lezlo na druhé straně, bylo na první pohled nepoživatelné. „Jestli chceš, babi,“ usmála se Magda, „ukážu ti jeho fotku. Mám ji tady.“ Vstala a šla do předsíňky. Babka k ní seděla zády, nemohla ji vidět. Já ano. Magda se otočila a spiklenecky se na mě zašklebila. V tu chvíli byla krásná, krásná jak perla za výlohou, až jsem musela přivřít oči: zářila, mocně a nebezpečně, rozkoší ze lži.
Přečteno 10. července:
Pořád jsem pohledem zkoumala, jak neobyčejně zlikvidovala strýčkovy koláčky: u všech vyjedla pouze marmeládový střed, zůstaly jen okraje, dokonale neporušené. Mísa byla těch nepochopitelných náramků plná. Rychle jsem si jeden po druhém navlékla na zápěstí zasádrované ruky a schovala pod košili. Viděla jsem ji, přehrabovala se tam v batohu – až po chvíli mi došlo, že v tom mém. Za moment stála vítězně před babkou s barevnou fotografií v ruce. Koukla jsem babce přes rameno: na té fotce byl Pavel, můj melancholický jihočeský přítel, plaše se usmívající před sochou Myslitele v zahradě Rodinova muzea. Ano, babka nesnášela hluk, pokud ho nepůsobila sama. Její averze vůči cikánům, komárům a Havlovi se mě zdaleka tak nedotýkala. Sotva umyla nádobí, usnula na gauči za stěnou, jíž tvořila tenká umakartová přepážka, rozdělující veliký pokoj ve dva menší. Magdina část byla svatyní nevkusu, v níž se navíc muselo šeptat. Ve dveřích visel takový ten dřevěný závěs, hnusně chřestící nesmysl, co vás tluče po tváři, kdykoli jdete dovnitř či ven. Ach ano, milovala Madonnu i Liz Taylorovou. Jejich podoby tu visely spolu s profily egyptských královen a sluncem a časem vysátými reprodukcemi Muchy. „Magdo!“ zakřičel někdo dole na ulici. Martin? Ale mohl to být i ženský hlas. Magda přibouchla okno. „Blbec. Ještě vzbudí babku. Nejsme doma, ne? Něco ti pustím.“ Dlouho mi nedocházelo, co to nacpala do videa. Bez zvuku pochopitelně – vyčerpaná babka za přepážkou zřetelně vyfukovala Magdinu novou známost. „Ta fotka Pavla,“ řekla jsem, „není z Londýna, ale z Paříže. Znáš Rodina?“ Neodpověděla. Nikdy neodpovídala. „Líbí se ti to?“ Na obraze se zrychleně míhaly, jak hledala ovladačem tu svou oblíbenou, scény lesbického milování. Viděla jsem něco takového poprvé. Takhle zrychleně a němě to působilo směšně a groteskně. Tomu našemu se to podobalo asi jako komiks Rembrandtovi. Začala mi stahovat košili přes sádru, evidentně ji ty barbíny, které se přitom tvářily jak prodavačky v masně těsně před koncem pracovní doby, vzrušovaly. A jak ze mě konečně stáhla tu košili, rozkutálely se po koberci všechny umně vyhryzané koláčky. Kdybych je tenkrát rozdrtila patou, má pouta, mé okovy z těsta, a rozhrnula dřevěné závěsy, prorazila umakart sádrou, až by se z toho bejvalá bachařka… kdybych vyrvala síťky z oken a byla včas s to pochopit dojemně zákeřnou ubohost, valící se na mě z Magdiných fotoalb, která mě nutila prohlížet – snad, možná, co když ještě? Ale spíš už ne. Magda otevřela hrdě svou skříň. Tohle už tu přece jednou bylo! Projel mnou pocit dejá vu: její prádlo dokonale zařezávalo v komíncích. Ke každému svetýrku a kostýmku jsem musela vyslechnout legendu, zanícenou, jako by popisovala osudy slavných malířských děl. Ano: zařezávalo dokonale. „Čím je tvůj otec?“ zeptala jsem se s podezřením. Copak mi nestačily příznačné profese otcovy matky, chrápající za umakartem? A to bylo jediné, Jakube, co s tebou Magda měla společného: žehlila si i ponožky.
Přečteno 20. července:
Modré oči malé Terezky. Ale nejen oči: Terezka je celá modrá. Všichni tu mají svou barvu. A já? Ovšem: špinavě bílou prosvítá červeň, připomínám marmeládu pokrytou plísní. „Mami, pojď s náma na ryby! Půjdeš s náma dneska na ryby? Vždycky když jdem s tátou na ryby, tak tě bolí hlava nebo bříško. Ale dneska tě nebolí, viď?“ Nedá se nic dělat. Jdu s nima na ryby. S modrou Terezkou a oranžovým Jakubem. Ale je to tu dost neklidný, na rybách. Po břehu se hemží žabí lidé v neoprenových oblecích. Není to moře, není to řeka, není to jezero. Kam mě to zavedli? Jen louže, kaluž s ňákým chemickým sajrajtem na hladině, smrdutej rybník. „Co se tu stalo?“ ptám se nejbližších potápěčských brýlí. „Ten parník ztroskotal. Místo lepidla prej použili lubrikační gel. Oblek vyfasujete tamhle vzadu v hangáru.“ Chci se zeptat, kdo byla posádka, ale muž už svižně odpajdal v ploutvích. Ale proč mám jít já, zatímco mého nehybného muže všichni míjejí, jako by tam ani nebyl? Má snad nějakou protekci, výjimku z všeobecného pachtění, které teprve ospravedlňuje naši existenci? Je tak otřesně neambiciózní, pomyslím si s náhlým despektem. Celej život učitýlek, přivydělávající si příležitostně překlady z oborů, jimž za mák nerozumí. Třeba výroba polymerických vláken nebo modernizace výroby kyseliny chlorovodíkové. A teď taky – všichni se tu můžou přetrhnout, už i já lezu snaživě do bahna, abych obstála,my neohrožení záchranáři nasazujeme život a zdraví a klesáme hloub a naše barvy vmžiku pokrývá sliz, zatímco jeho oranžová dál nehnutě strmí na břehu jak transcendentální vertikála. Všechno úsilí je však marné: ta krásná těla na hladině jsou už bezduchá, útlé údy barbín už nebudou nikdy potřebovat svého vizážistu. Jen smrad a zmar vůkol, jak v zmaterializovaném verši staré dekadentní básně. Musím to vědět, dekadenci jsem si vytáhla u maturity. „Pomůžeš mi?“ zašeptala jsem. „Ne,“ usmál se mírně Jakub. „Jak bych mohl? Svět je jen projekce tvé mysli.“ „Ty… ty…“ začala jsem si vztekle strhávat neoprén, „ty… svatej hajzle!“ Z huby mi vyskočila žába a ztratila se v trávě. „Jé, co to je?“ přistoupila ke mně se zájmem Terezka a začala mě obcházet jak sochu. Z kůže mi visely – byly přisáté na pažích, na stehnech, na břiše – velké černé pijavice. Oněměla jsem hnusem. Tolik jsem chtěla uvěřit, že i ony jsou pouhou projekcí mé mysli, ale jejich slizká těla, jejich přisáté hltany to vylučovaly. Viděla jsem Terezku, jak štrachá v rybářském tlumoku. Něco z něj vylovila, něco malého do dlaně, a přistoupila ke mně. Chce mi pomoct? Tou věcí byla filatelistická lupička, kterou jsem o mnoho let později vídávala u Marka. Čas od času ji vytáhl z kapsy a prozkoumával, co ho zrovna zaujalo, vytrhoval si detaily z kontextu a zbavoval je záhadnosti. Jednou ho moje matka spolu s Terezou pozvala na nóbl večeři někam na Hrad – k jejímu úžasu i k úžasu personálu si Marek začal prohlížet lupičkou porci žraločího masa. I Terezka byla velmi zvídavá. Zvětšovala si zaujatě pijavice sklíčkem, až se jí čelíčko pokrylo vědeckými vráskami. Začala jsem pociťovat něco jako vděk, vděk k těm vypaseným parazitům, díky nimž jsem poprvé upoutala pozornost své dcery. „Tati, tati, pojď sem, rychle!“ rozkřičela se náhle Terezka. „To musíš vidět!“ Když se můj muž přiblížil k mému tělu, podala mu Tereza lupičku a s divokým nadšením zašeptala: „Koukni se, koukni se dobře na TUHLETU – vidíš? Má lidskou tvář.“
Přečteno 22. července:
Jako když někdo přelamuje nohou větve na oheň, probouzí mě praskot. Aha. Toť střeva té báby. Leknu se, že jí patří tělo, vpletené do mého. Ne: ona tam za tenkou stěnou, zde její vnučka, tiše spící, jen temné bradavky na stráži noci. Rychle vstávám, abych setřásla pijavice. Nejsou. Možná zalezly pod sádru. Uvízly ve snu. Strašně se mi motá hlava a je mi zle, maminko. Pokusili se mne tu zabít karbanátky. Rychle přijeď. STOP. Nemohu si zaboha vzpomenout, kde je tady v kremroli záchod. Světýlko videa nevypnuté, svítilna na ulici zviditelňuje protější budovu sušického muzea. Se stálou expozicí sirek, již jsme dnes zhlédly. A pak ho spatřím. Vyletěl odtamtud, z vikýře, z mého snu nebo z Hlaváčkovy básně. Spatřím ho, démona tajemných nocí, nocí bázlivých, rozplizlých, nocí bez stínu, bez světla, se slabými záblesky lascivních primérních pudů na obzoru – upíří peruti milence všeho chorého. Nikdy jsem tak velkého netopýra neviděla. Potřebuju se co nejrychleji dostat z pokoje. Ale jak? Ve dveřích visí ten zatracený závěs – projdu-li jím, rozzvučí se, jak by ďábel jal se bubnovat na rakve, a zburcuju celej barák. Rychle přes sebe přehodím košili. Nohy mi mrznou, ale bojím se chmátnout do skříně pro její ponožky. Stejně tak jsem se nikdy neodvážila půjčit si ty Jakubovy nebo jít, já nepokřtěná, k svatému přijímání. Pokouším se překračovat fotky rozházené po koberci – na jedné z nich my dvě v objetí, dnes odpoledne, s prstýnky vytrčenými v obscénním gestu do objektivu, těsně po zasnoubení, samospoušť, Svatobor, l5.45. Výrazy, jak to říct, máme na těch fotografiích poněkud zadýchané, z líbání, z jara a z rozhledny, na kterou mě přinutila vylízt. Před námi a za námi vřískala po točitém schodišti nějaká školní výprava a Magda se ke mně pokaždé v nejnemožnější chvíli přitiskla. Možnost trapasu ji neskonale rajcovala. Nahoře nás čekala kolem dokola prosklená vyhlídka. Sklo ale bylo tak zasrané od much, že se nedalo fotit. Naše prsty se propletly. Všimla jsem si holčičky, mohlo jí být tak deset jedenáct, stála vedle mě a zírala na nás s otevřenou pusou. Jaké to asi je, vidět dvě ženy v objetí v tom věku? Připadaly jsme jí kuriózní a strašné jako mektající mongoloidní dítě? Sprosté a směšné jako titulní strana pornografického časopisu ve výloze trafiky? Bizarní jako siamská dvojčata? Uhadovala naši abnormalitu instinktem, nebo už leccos věděla? Všechno kolem ní se dosud jevilo v řádu, jako krajina dole: my, já a Magda, jsme do ní evidentně nepatřily, byly jsme nesmyslné a nadbytečné jako jedenáctý prst. „Magdo, co děti?“ Ano, právě teď, pár minut po zasnoubení, ta zákeřná otázka ode mě. „Vadí ti, že je třeba nikdy nebudeš mít?“ Zeď, na kterou v určitém okamžiku narazí každá homosexuální žena. Obelstít nebo přemluvit úřady a Boha – které se podaří ten zázrak v podobě spermií na mrazáku jako Jitce a Báře? A kolik bolesti, let úsilí, přemlouvání, dotazníků, pohovorů, energie vykupuje nakonec sladkou všednost, jakou je štrikování dupaček? Co asi dělaj, holky. Pošlu jim pohled. Jim jediným můžu ze Sušice. Magda ve mně ale neprobouzela zájem o problematiku homosexuálních žen. Do časopisů jsem se ode dne prvního nárazu ani nepodívala. Magda ve mně probouzela zvon, zvíře a sopku. Nejspíš neodpoví, jako obvykle. Není ovšem vyloučené, že ji otázka po dětech sebelítostivě rozpláče, nebo pohrdavě rozesměje. Její rozbitou osobností smích a pláč, emoce a nálady pluly překotně a dravě, chňapajíce nevybíravě po potravě a požírajíce jedna druhou jako příliš namačkané slepice. Magda hodila po zírající holčičce s gustem škleb. Děvče zrudlo a začalo předstírat zájem o spolužákovu počítačovou hru. „Kámoška ve Varech – pojedeš se mnou, miláčku, někdy do Varů, viď? – mě poprosila, abych jí pohlídala mimino. Vyjela jsem s kočárem na procházku a potkala bejvalou spolužačku, říkala, jé, ty máš dítě? A víš, že ti sluší?“ Takže odpověď-hra. Prodloužení šklebu. A co když špatně čtu? Co když je opravdu tak průzračně blbá? „Byla to holčička nebo chlapeček?“ „Kdo?“ „To mimino, cos hlídala.“ „Ježíš, to už fakt nevim.“ Přistoupila jsem ke sklu a vnitřnosti mi sevřela bolest. Možná jen závrať z hloubky pode mnou, ze strašné krásy, podivně přehledné a čitelné; kolem dokola ležela Šumava, tvoje duše jako na mapě, a já si v ní mohla ukazovat prstem, tady je to a tam zas ono, pohoří mindráků a uskříplá pole averzí, věže sexu a zalesněné svahy zvrhlostí, potoky a řeky, snění o štěstíčku i touhy po veliké lásce, lesklé a barevné jak obálka Harlequina, planě se pnoucí obrazotvornost, strach z despotické matky, strach z despotické pravdy a úzkost z toho, že budeš vozit v kočárcích provždy jen děti svých kamarádek. Náhle mi bylo nad slunce jasné, že je to krajina, kde můžete strávit dovolenou, v níž se ale nedá žít. A i kdybych jí prošla křížem krážem, nepodaří se mi v ní změnit tok jediné řeky, směr jediné cesty, postavit ani chatrč – protože to nejsem já, na koho čeká. Je něco po třetí, chvíle, kdy noc slizce měkne v bažinu. Teď bdít v cizím pokoji, v cizím životě bez východu a s žaludkem v krku je nesnesitelné. Ohromné lednice v přízemí hučí jak příliv, náhle strašidelně ztichnou. Dřepím zkroucená vprostřed fotek, držím si splašené vnitřnosti a dívám se na tebe. Spíš na boku, těžká, pokojná a oblá jako Moorova socha v zahradě. Nikdo by neuvěřil při pohledu na tvoje ztichlé křivky a dětsky pootevřené rty, jaký dnešek se ti převaluje tam uvnitř: trny žluté růže a scény pornografického filmu: tentokrát jsem to byla já, kdo ti musel ucpat ústa, abys nekřičela, rukou, na níž mám ještě teď otisk tvých zubů, rukou, která byla jen před okamžikem v tobě až po zápěstí, jaks poručila. Trny žluté růže a scény pornografického filmu a prstýnky a záhadně obelstění dopraváci a plachý sirotek, bankovní úředník, tvá vymyšlená konečně-známost pro babku a – zkrátka perlilas,má lásko, properlilas dnešek. Nikdy bych nedokázala vybrat všechny ty šumavské serpentýny s takovou bravurou jako ty. Dívám se na tebe a zdá se mi, že se tvé tělo pokrylo perletí a září do tmy. Zvláštní: dobře se podívejte a zjistíte, že ve spánku jsou i lháři pravdiví. A v tu chvíli TO spatřím. Zázrak! Třásně dřevěného závěsu totiž nevisí až k zemi – všimnu si, že končí dvacet, pětadvacet čísel nad prahem. Paní redaktorka je přece tak hubeňoučká – mohlo by se jí podařit s trochou štěstí je podlézt. Naposledy jsem se plížila při noční bojovce na pionýrském táboře. Teď jako když to najdu. Břichem se přitisknu k podlaze. Zkontroluju ještě pohledem Magdu – spí, jako kdyby se o trn té růže píchla ona a ne já – a začnu se obezřetně vysouvat z pokoje. Všechen duševní život se mi rázem smrskne v jedinou úzkost: neprobudit ji ani její babku za umakartem, ani strýčka v přízemí, prostě nikoho a nic z tohoto strašného domu, který mi puká za patama.
Přečteno 24. července:
Je mi jasné, že nesmím zavadit ani o třáseň, jinak se domem rozkvílí poplašné zařízení. Zatím se to daří. Jsem v polovině, závěs mám těsně nad křížovou oblastí. Ale co dál? Konečně. Ležím vyčerpaně na dlaždicích. Studí. Čekám, až se mi uklidní srdce. Odněkud zvenku sem dopadá světlo. Svítá. Za chvíli se probudí ptáci a strýček. Své pověstné koláče prý připravuje sám s dvěma pomocnicemi v místnosti za cukrárnou. Magda ho nesnáší, protože vlastní půlku baráku a protože se jeho dcera, blbá a navíc ošklivá, dostala protekčně do Prahy na vejšku. Přidržuju se zdi a scházím dolů po schodišti. V jeho ohybu, jak se pamatuju, by měl být záchod. Ale patrně ho minu. Najednou vůbec nechápu, kde jsem se to octla. Je tu několik dveří: co když je za každými jiná možnost, jiná budoucnost, jiné pokračování příběhu, který neexistuje? Ach ano, a tady staré známé lednice. Ať mi nikdo nevykládá, že věci jsou neživé! Tyhle – pět obrů šamanů v bílých hranatých rituálních maskách – sledovaly každý můj pohyb. Všude tu mají dlaždice. Podobně chladnou chodbou, vzpomenu si, jsem kdysi dávno přibíhala k matce, v košilce a bosá jako dnes. Bylo to v nemocnici na Karláku, kde mi rovnali páteř, abych nebyla hrbatá. Objala jsem ji a ona se odtáhla jako vždy. Teprve mnohem později jsem pochopila, že svým nepotlačitelným odporem k fyzickému kontaktu, k projevům intimity trpěla nejvíc ona sama. „Děvenko, nemůžeš tady lítat bosa. Nastydnou ti vaječníky,“ řekla. Zděsila jsem se. Vůbec jsem netušila, co jsou to vaječníky. Znělo to jako jídlo a nechápala jsem, proč ho mám v chodidlech. Jedny dveře jsou pootevřené. Vkradu se dovnitř, do krajiny za zrcadlem, kde přestávají platit zákony tohoto světa. Loktem jsem málem zavadila o skleněnou dózu plnou kulatých průsvitných lízátek, která už v Praze dávno neseženete. Druhá je vrchovatá cukříky do kávy a ve třetí jsou Mozartovy čokoládové koule. Silueta kávovaru dřepí na pultě jako obří model molekuly. V mezerách stažených žaluzií chřestí prsty dne. A ty vůně! Tisíc variant sladkostí tvoří paradoxně hustý, nahořklý odér. Už je to tak: vloupala jsem se do strýčkovy cukrárny, zavřené a úhledně ztichlé jako pohřební ústav. Na každém stolku je vázička s umělými květinami, ubrousky a dávkovač cukru, na stěnách v rámech umělecká fota šumavských hvozdů. Že by Magda? Sedím v ratanovém křesílku, jako bych čekala, že mi přinesou preso. Zachce se mi ukrást strejčkovi aspoň tyčinku Mars, ale i bez ní hrozí, že se mu každou chvíli pobleju na podlahu. Pryč odtud, dokud je čas. A přece neodolám a na odchodu hrábnu do dózy s cukříkama a pár si jich nacpu za kalhotky. A pak ji konečně najdu, vysněnou místnost. Kleknu si a obejmu mísu. A v okamžiku, kdy ze mě začne tryskat všechen nestrávený dnešek, mastný a smažený v požehnané vrstvě oleje, dotkne se někdo mé hlavy. Prudce se otočím. Z brady mi visí provazce. Ve dveřích, za mnou a nade mnou, se tyčí Magda. Má na sobě něco děsného, babiččino velikánské flanelové pyžamo, ale kupodivu ani v něm nevypadá směšně. Trochu zaplandá a já se leknu, že mě uchopí do pařátů a vzlétne – můj démon zvrácenosti. Abych poněkud odlehčila situaci, zamumlám zvesela: „Víš, co nechápu? Jedla jsem karbanátky s kaší, a teď zvracím bramborovej salát.“ Jen sykne: „Tiše, prosim tě. Vzbudíš babku.“ Strašně ráda bych jí vyhověla, ale zkuste někdy tiše zvracet. Toho rána jsme už nešly spát. Povalila mě na koberec a strhla mi kalhotky. Vysypaly se. „Co to je?“ „Šlohla jsem strejčkovi cukříky.“ Čekala jsem, že mě sprdne, co lezu do cukrárny, ale vždycky reagovala jinak, než jsem očekávala. „Fuj, kleptomanko,“ jen se usmála a jeden po druhém začala trhat sáčky s cukrem a pomalu jím posypávala moje tělo jak palačinku. V síťce na okně se mlela můra. Uslyšela jsem babku, jak štrachá za přepážkou, chrchlá a popotahuje. Vzápětí se rozeřvala Frekvence l. „Je krásná,“ řekla zasněně Magda a přistoupila k oknu. Opravdu byla krásná, ta můra. Potácela se po síťce jako opilá a na hřbetě měla pod sebou tři čínské znaky. Snad budu mít dost času je rozluštit. Najednou – bylo to tak nečekané – se Magda rozpřáhla a rozmázla můru po síťce jediným úderem pěsti. „A už není,“ pootevřela v zadostiučiněném úsměvu šarlatové rty. Uviděla jsem Vítkovu Marcelku, jak na břehu Berounky rve kosatec, a vzápětí ho odhazuje do trávy. Všechno se ve mně rozbrečelo. A tehdy poprvé mě prudce probodla touha ji zabít, touha, která chutnala v ústech jak pryskyřice, jíž se nepodobá nic na tomto světě.
Přečteno 27. července:
„Zděšeně jsem prchal z pokoje, prchal jsem z domu. Když jsem ujížděl po staré hrázi, bouře dosud běsnila. Náhle šlehlo přes cestu ohnivé světlo; ohlédl jsem se; chtěl jsem se podívat, odkud se vzala ta neobyčejná záře, vždyť za mnou byl jen ohromný dům a jeho stín. To měsíc tak zářil, zapadající, krvavě rudý měsíc v úplňku – jasně prosvítal trhlinou v domě, dříve sotva rozeznatelnou, táhnoucí se klikatě od střechy k základům. Jak jsem na ni upřeně hleděl, začala se rozsedlina rychle šířit; vtom zadul mocný vítr a do očí mi zableskl celý kotouč měsíce – hlava se mi zatočila závratí, když jsem viděl, jak se mohutné zdi rozpadají. Pak se ozval táhlý, burácivý řev jako hlas tisícerých vod – a hluboký, černý močál u mých nohou se chmurně a teskně zavřel nad troskami domu Usherů.“
Všichni odešli. Jen po Pijérovi tu zůstala na mém stole propiska s prsatou blondýnou, kterou si tu zapomněl. Chvíli jsem hledala na internetu – s internetem mě naučila zacházet Tereza – lesbické stránky. Bylo tu pár inzerátů a pozvánka na parník, tradiční jarní plavbu po Vltavě pořádanou A-klubem. Konala se předevčírem. Škoda. A taky poezie, několik nepůvodních, sentimentálních, ukňouraných básní. A pak jsem našla webovou stránku svého otce. Dostala jsem chuť nechat mu vzkaz, lákala mě představa, že bych si s ním – po třiceti letech, co jsme se neviděli – začala dopisovat na internetu. Místo toho jsem začala psát dopis tobě. Co ale nebylo dopisem pro tebe? Cokoli do mě vstoupilo, formulovala jsem vzápětí do slov určených tobě, proměňovala v souvětí, vinoucí se ti vstříc, připoutávající tě k mému světu, jako ty mě k posteli prádelní šňůrou. Později jsem přestala rozlišovat, o čem jsem s tebou mluvila ve skutečnosti a o čem ve svých představách.
1. června, v den tvých čtyřiadvacátých narozen