Fejeton
Renata Červenková je šéfredaktorkou české mutace Reader´s Digest a nabídla mi slušný honorář, tak pro ni každé dva měsíce píšu nový fejeton. A o čem jiném než o dětech by měl psát otec ještě ne roční holčičky, že? Ale jak rád říká Michal Viewegh: všechno je to fabule!
Nemluvně
Nemluvně nemluví, tudíž není jasné, co si vlastně myslí. Toho rádi využívají spisovatelé a filmoví tvůrci, kteří tak mohou bez velkých rozpaků vkládat do hlav drobečků různé vtipné úvahy. Nemluvněti je to ovšem fuk. Když se nad ně skloníte a chcete mu dát pusu, ožužlá vám nos. Bylo by pošetilé usuzovat z toho, že je vám nějak mimořádně nakloněno; klidně ožužlá nos i panu doktorovi nebo tetě Kláře. Nemluvně zubaté do nosu rádo kouše. Říká baba, papa, táta nebo abuba. Možná tím něco myslí, ale my se naštěstí nikdy nedozvíme co. Někteří spiritisté se vám budou snažit nakukat, že vlastní klíč k dětské mysli; přesto věřte raději mně. Zvedněte kostku a řekněte kostka. To úplně stačí, i tak jste v danou chvíli o celou jednu myšlenku před nemluvnětem. Můžete mu jít příkladem. Nemluvně se na vás usměje a řekne táta. Zvlhnou vám oči, ačkoli před malou chvílí označilo stejným výrazem květináč. Raději přivedete mámu a řeknete máma. Nemluvně se zubí na celé kolo, neboť právě dorazilo jeho oblíbené prso. Jelikož se ale prso potřebuje nejprve rychle vyčůrat, začne malý platón řvát a nepřestane, dokud se máma nevrátí a rychle nevyloví ten oblý poklad z podprsenky a neucpe mu pusu. Máma je prso. Táta je nos. Pan doktor je taky někdy nos. Zvláště náš pan pediatr. Specialista na ORL je spíše fuj, protože mu přímo pod nosem trčí zbytečně žoviální knírek a mluví nepříjemně nosovým hlasem. Jsem v tomto plně zajedno se svým nemluvnětem. Mé nemluvně je moc fajn. Po většinu času medově vrní. Moc si o sobě nemyslí; proto je s ním tak příjemná řeč. A nechce nic, co byste mu nemohli poskytnout. Podle Desmonda Morrise a dalších chytrých pánů je nemluvně sice člověk, ale zároveň tak trochu „jiný“ tvor. Nikdy mu nebudeme úplně rozumět. Však co to?! Přišla mi myšlenka… Možná je člověk od narození naprogramován na „správný způsob života“, jen si to postupem času sám zbytečně zkazí. A tak se chvíli opičím: povaluji se po divanu, a když do místnosti vstoupí máma, rychle začnu otevírat pusinku. Jenže máma bohužel mluví, a tak se člověk hned dozví, co si myslí. Raději vstanu a jdu si číst Reflex. Na té teorii o „jiném tvorovi“ ale něco bude. Proč bychom si představovali mimozemšťana tak často jako chodící nemluvně s nadprůměrnou inteligencí? Hlava nemluvněte i mimozemšťana se vejde do těla přibližně čtyřikrát! Naše osmkrát. Jak asi může ten náš dospělý život vypadat, když si do takové pidi-kuličky snažíme narvat kdeco?! Nemluvně ne, to si dopřává přepych pěti myšlenek v kebuli velké jak hokejový stadion. Nakonec se to ale stejně všechno vždycky potento… Já začne být já, a i když nemluvně ještě zdaleka neví, kdo je, nabylo už nepříjemné jistoty, že je. A neprodleně o tom začne vysílat naléhavou zprávu do celého světa. Chyba! Je to stejné, jako byste v neviditelné čepičce úspěšně vyloupili centrální banku, a pak se šli rovnou udat. Rodič chce pochopitelně pro své nemluvně vždycky to nejlepší. Dá mu tedy třikrát denně na zadek, aby je umlčel, ale šance uspět je limitně rovna nule. Já totiž mezitím povýšilo na střed vesmíru. A tak už to zůstane napořád. Krutý svět své někdejší nemluvně poučí, že kromě já existují také jacísi oni, a „jiný“ tvor bude s touhle neblahou skutečností bojovat ze všech sil po zbytek svého života. Zuřivě a marně. Už pofičí na jedné lodi s ostatními „mluvňaty“. Bude vám to rvát srdce. Jednoho dne se mu pokusíte v návalu nezkrotné lítosti nakukat, že jste nos, že jste vlastně nikdy nebyl nic lepšího, ale ono na vás bude koukat uraženě. Z výše svých sedmi let si bude něco myslet… a vy tentokrát budete přesně vědět co.
Martin Reiner