Zuzana Brabcová: Rok perel (část 3)
Přečteno 6. dubna:
A tak se poprvé setkala s Magdou. Té noci Žižkov páchnul psí srstí a nad ní nebe, černé a navlhlé jako její rolák. V Akropoli předsmrtně chroptěl Jim Čert, utekla. Zamířila do Áčka, jediného lesbického klubu v Praze, poprvé. Úzkost a ostych ten tam. Kdopak by se taky leseb bál s fernetem v krvi a skalpelem v mozku, tedy při ruce. A tak se poprvé setkala s Magdou, v Áčku na záchodě. Jako kdyby těch hajzlů – v životě, v literatuře a vůbec – už nebylo dost.
„Ukaž, máš tady drobek.“ S úlekem jsem se otočila. Byla za mnou, na rtech, plných a rudých od vína, strnulý, šílený úsměv; úsměv, který nedovoloval, abych si cokoli ponechala. Ani ten drobek na rameni. Nerozuměla jsem tomu: stála jsem na záchodě před zrcadlem a už hodnou chvíli se marně pokoušela strefit se řasenkou jinam než přímo do oka, ale ji jsem nezaregistrovala – jako by se v tom zrcadle za mnou neodrážela. „To je můj drobek, a já ho tam chci,“ vzbouřil se ve mně můj věrný druh a tehdejší producent mých činů, bratr alkohol; narežíroval rovněž trucovité dupnutí nohou. Nezabralo to. Tehdy jsem ještě netušila, že na ni nezabere nic – žádná třpytka, ani ta nejchutnější žížala, Jakube; ani láska, ani kletba, ani skalpel u tepny, ani všech pět mých prstů v její svatyni. Byla imunní vůči jakýmkoli bacilům lidskosti – lhostejno, zda vůním srdcí nebo smradům střev – imunní dokonale jako vyhaslá, dávno mrtvá hvězda. Tančila jsem s ní sice tady a teď, držela ji v náručí v Áčku na Žižkově, tady a teď a poprvé, ale ona ve skutečnosti už miliardy let neexistovala. Existovalo jenom jedno jediné slovo, vůči němuž nebyla odolná. Ani náhodou. Jenom to jediné slovo: přestože začínalo písmenem B, přišla jsem na ně bohužel až dávno po skončení abecedy. Kupodivu to nebyl Buddhismus, ba ani Bloncka. To slovo, jediný zásah do středu, bylo… Ale není kam spěchat. Stále ještě tančím na úmorný rytmus plastových barbín: působí jako zmizík, který vám někdo leje ušima po litrech do těla. Kdyby mě teď tak viděla Tereza. Dcera má v bolestech porozená. Jak se tu její matinka, prožraná sebeovládáním a alkoholem, ta zastydlá přestárlá hipízačka, svíjí na parketu v buzerantskym doupěti, možná by ji to, aspoň lehce, vyvedlo na okamžik z klidu. Co se to stalo, děje se mnou? A jsem to ještě já, nenastěhoval se do mě někdo jiný, nepřevtělil se do mě ještě za života, jaksi nepozorovaně, cestou? Červené víno, z jejích úst. Po celý příští rok jsem ji nikdy neviděla pít nic jiného. Živila se výhradně frankovkou, kečupem, fazolemi v rajské omáčce a sebeláskou, stejně rudou jako její rty. Poprvé jsem taky cítila cizí ženská prsa na svých. Poprvé, a přesto jsem tu měkkost vnímala jako něco bytostně přirozeného a známého, jako matčin úsměv. Magda mi vsunula svou nohu mezi stehna. Lehce kroužila pánví a čas od času, přišlo mi to k smíchu, věcným pohledem zkontrolovala, jestli droga působí. Zabírala, o tom nebylo pochyb: jak jsme se k sobě tiskly, měla jsem pocit, že se kácím do zrcadla. Roztříštím ho na střepy. Pořezaná zápěstí a krev, já vím. Ale už bylo pozdě couvnout, vyhnout se mu, udržet balanc. Přes Magdino rameno jsem zírala na dvě mužatky fotbalistky: velikýma zadkama, kolem nichž jim chřestily klíče a takový ty trapný řetězy, vrážely do hracího automatu. Ale nebyly tu jen ony: komíhaly se tu křehké, průsvitné sedmnáctileté blondýnky. Měly nevinné dětské oči plné čistoty, která toužila vyválet se v bahně. U baru se líbaly dvě korpulentní padesátnice s takovou vervou a rasancí, jako by se právě pustily do předvánočního úklidu. Všimla jsem si, že té jedné se válí u barové sesle nákupní taška, z který čouhaly piškoty a bochník chleba. Šumavan. „Jsem ze Šumavy,“ sdělila mi Magda v tu chvíli do ucha. Ta synchronnost mě rozkuckala. Vzrušení bylo to tam. Prochlastala jsem se a prochechtala, za počítačově přitroublého tuc-tuc, do fáze Buddhy: Jakube! Všechno mnou proplouvalo, rozjuchaně a lhostejně zároveň: rozhovor s Jitkou, který se nenahrál. Sperma na mrazáku. Tereza, vzdalující se mi, ztrácející se v temném průjezdu budoucnosti se Sartrovou Nevolností v zadní kapse přiléhavých černých kalhot. Žížaly, hermafroditi, bytosti, které střídaly pohlaví jako spodní prádlo. Začala jsem se vynořovat z hladiny jezera – obluda k pohledání: bylo to efektní a propracované do detailu jako vrcholné číslo v mega show Davida Copperfielda. Hollywood hadr. Těm třem babám na břehu málem vypadly voči. „Jen jsem pochopil, že určité věci jsou neslučitelné. Nejdou prostě dohromady.“ „Třeba šicí stroj na operačním stole.“ „Věci, ale hlavně lidi. S někým začneš chodit, žít, milovat ho, a je to jako…“ „…jako fernet na Everestu.“ „Mrkni se na to a udělej s tou šéfredaktorkou rozhovor. Teď to téma frčí. Zákon o registrovaném partnerství ty čubčí křesťanský synové v parlamentu stopro neschválej.“ Někdomě začal psát Pijérovou propiskou z Tibetu, a byl to škvár. Magda se urazila. Uměla to. Měla neobyčejně velikou hlavu, tmavou hřívu, snědou pleť, oči protažené černou linkou. Když se urazila, a to teď byla parádně, znehybněla v staroegyptskou malbu. Přede mnou teď v Áčku visel strnulý profil Merytamóny, manželky Sennefera – typická malba XVIII. dynastie, charakterizovaná silnou čarou a jistou kresbou. „Co je?“ změřila si mě chladně a opovržlivě. „Promiň, prosím tě. Já se nesměju tomu, že jsi ze Sušice. Já jsem si vzpomněla na takovej blbej fór. Víš, že Havel udělil další milost? Jednomu klukovi, co zavraždil svý rodiče. Prej že je chudák sirotek.“ Magdě se ve tváři nepohnul ani sval. Podívala jsem se jí do těch egyptských očí – a najednou na mě sáhla smrt. Sáhla? Vrazila mi takovou, až jsem se zapotácela. „Promiň, musím…“ pokusila jsem vyvinout z jejího sevření. „Vypila jsem toho… no dost, dneska.“ Z posledních sil jsem se ušklíbla. „Sušice sem, Sušice tam. Vsadím se, že chceš do Prahy.“ Vykulila je na mě, ty svoje oči. Když je měla vykulený, nevypadala už ani za mák jako egyptská princezna. V tu chvíli to byla frapantní maloměstská husička, co si lepí nad postel Pamelu Anderson, čte pouze inzeráty v Annonci a návody na kosmetických přípravcích a kterou babička – usmažila jí na výlet do velké Prahy řízky – oslovuje Majdalenko. „Jo. Chci. Sháním si tady nějakej podnájem. Jak jsi to uhodla?“ Je to opravdu tak těžké uhodnout, o čem sní znuděná čtyřiadvacetiletá recepční v maloměstském hotýlku, kde chcíp pes? A je úplně jedno, jestli je na chlapy nebo na ženský.
Přečteno 8. dubna:
Když jsem se začala prodírat směrem k toaletám, křikla na mě, jak na psa: „Hej, Lucie!“ Poslušně jsem se otočila. Blesk. V ruce má malinkej foťák, mrcha, a právě mě vyblejskla. Přes hlavy, plující dýmem, mi cosi podávala. Natáhla jsem ruku. Už chápu… Byl to kodak. Ten aparát, co plive fotky hned. V ruce jsem s úžasem držela samu sebe, jeden z posledních pokusů Lucie uniknout: minulost s přítomností se sobě podobaly jak dvě identické bytosti. Ale Lucie není Bukowski, žádný strachy: monotónii svých alkoholických nevolností, beďarů a šukaček vsune elegantně mezi řádky. Teď, až teď, když jsem stála na záchodku před zrcadlem podruhé, začala se v něm Magda za mými zády odrážet, ačkoli v tuto chvíli prokazatelně očarovávala u baru jakousi éterickou dívku svými mnohovýznamnými pohledy a altem z erotické linky. Vytáhla jsem tužku na obočí, Margaret Astor. Přestože jsem Magdu znala sotva hodinu a prohodila s ní pár vět, věděla jsem přesně, co je zač: ordinérní týpek, kterej si zakládá na vzorném držení těla a příboru, zatímco v mezilidských vztazích se chová jako prase. Tužkou na obočí, byla pěkně černá a mastná a chytalo to jedna radost, jsem začala psát na zrcadlo přívlastky, charakterizující ji co možná nejpřesněji, silnou čarou a jistou kresbou. A tiskacím. A pod sebe. A pokud možno česky, žádná cizí slova. CHTIVÁ. PANOVAČNÁ. VLEZLÁ. ROZMARNÁ MARNIVÁ ROZMAZLENÁ. (Nebylo pochyb o tom, že je jedináček.) POŽIVAČNÁ. SEBESTŘEDNÁ SOBECKÁ. BEZCITNÁ. ROZTĚKANÁ. NÁLADOVÁ. ZVRHLÁ. NAR… Jen žádná cizí slova! Ale jak se řekne česky NARCISISTNÍ? Tuha v tužce se zlomila. Pěknej šmejd, ta Margaret. A VYŽILÁ… Ano: Přestože tak mladá a přestože panna… Na parketu mi lehce přejela dlaní po zadku a sladce mi zachraptěla do ucha: „Lucie… Budu ti říkat, víš jak? Lupínku. Vsadím se, že takhle tě ještě v životě nikdo neoslovoval.“ „Ne. To teda ne.“ „Takže, Lupínku, věříš, že jsem ještě… panna?“ V hlase jí zazněla taková namyšlenost, jako kdyby mi oznamovala, že ji právě navrhli na Nobelovu cenu míru. „No a?“ „Já za to nemůžu,“ pokračovala stejným tónem, „ale mně se chlapi hnusej. Chce se mi zvracet,“ zase Bukowski! „jenom když si představím zasunutí.“ „Co?!“ „Za-su-nu-tí. Fuj.“ Vyžilá. Byla to zkrátka – vyžilá panna. To je přesný. Škoda že se ta tužka zlomila. Mohla jsem ještě utéct. Ještě byl možná čas. Jí i Boschovi. Sobě. Stačilo vzít to ze záchoda rovnou na ulici, černou a navlhlou jako můj rolák. Ještě jsme ani neznaly svá příjmení, nevyměnily si adresy. Ještě jsem se mohla vrátit do Akropole, Jim Čert už určitě dovyl, dát si posledního panáka a odjet taxíkem domů, k manželovi. Jenomže dnes je byt prázdný. Jakub odjel na víkend s kamarády k Berounce. Je rybář. Je buddhista. A je pan učitel, ten, co nikdy nikoho nenechá propadnout, ani mě. Jistota. Přesto jsem se loudavě vracela do sálu. Už jsem měla na krku ohlávku. Nebo naopak: už mě ten kůň, krutá kobyla v trysku, vláčela za sebou po prašné a kamenité cestě, arabský trest smrti.
Přečteno 10. dubna:
„Kdes byla tak dlouho? Už jsem se bála, že tě nikdy neuvidím…
Lupínku.“ Oči. Její. Hlubší než Nil. „Dáš mi adresu? Telefon?
Nedovedu si představit, že bychom se už nikdy nespatřily.“ Opravdu řekla
„bychom“. A „nespatřily“. Že by ta kultivovaná recepční četla
přece jen ještě něco jiného než Annonci? Zasunula jsem jí vizitku do
kapsy černého saka. Co to tam… má? Aha. Kodak. Přitáhla si mě za bradu.
Lekla jsem se, že až mě políbí těmi svými rudými v y ž i l ý m
i rty a la Mick Jagger, zbyde ze mě jenom pustá vyvětralost, taková ta
černá průsvitná placička z hašlerky, kterou si Magda lhostejně,
naposledy převalí na jazyku a šlus. „Cinknu ti co nejdřív. A kdybys
někde slyšela o nějakym podnájmu…“ Jak dokázala být obdivuhodně
praktická a flexibilní, za všech okolností! Mnohem později, jednou,
vteřinu po našem společném orgasmu, zvedla se na loktech a s dětinským
nadšením pravila: „Víš, kde maj v Praze nejlepší a nejlevnější
lasagne? V jedný pizzerii na Žižkově, kousek od Áčka.“ Stála jsem na
pusté žižkovské zastávce a čekala na noční tramvaj, v kapse
„zapík“ a mezi prsty „máčko“. Patrně sušickej slang. Myslela jsem
na Terezu. Bylo kolem druhé. Odjela s Markem a ostatními soudruhy v boji
obléhat jadernou elektrárnu Temelín, Timur a jeho parta, vyzbrojeni
samozřejmou vírou v dobrou věc a několika krabicemi multivitaminových
džusů. Myslela jsem taky na Jakuba. Jednou na rybách jsem dlouho pozorovala
jeho tvář, proměnlivou a zároveň nadčasovou jako plující oblak. Toho dne
se přece jenom něco zaseklo na háček: Jakub vytáhl na břeh velikou
nafouklou krysu. Udělalo se mi zle, zatímco Jakub na ni hleděl s láskyplnou
úctou jako na reinkarnaci dalajlámy. Hlavní myšlenkou buddhismu, jak mi bylo
vštípeno, je idea „neulpívání“. Ale jak tam tak Jakub civěl
zamilovaně na tu mršinu, došlo mi, že je to past: vždyť on zoufale,
přímo strašně ulpíval: ulpíval na neulpívání. Myslela jsem na Terezu a
na Jakuba. Na ni, na Magdu, jsem nemyslela ani trochu, přísahám: byla totiž
ve mně celá, neomaleně a drze se do mě nastěhovala, přitáhla si s sebou
všechny svý cetky a krámy ze Sušice, plochou kodakovou minulost i kulatou
rtěnku, slušně vychovaný podnájemník, kterého se už nikdy v životě
nezbavíte. „Lucie, jsi to ty?“ Někdo mě chytil za rukáv. Luboš!
Neviděli jsme se sto let, vyrůstali jsme spolu za komančů a pěkně
nakřivo, a teď se tu naproti sobě ožrale kymácíme, opuštěni na
liduprázdném nočním peroně, zjevující se a zase mizející v oranžovém
světle blikajícího semaforu. „Ještě jsi s Jakubem? Já už se dvakrát
rozved.“
„Jo. Ale momentálně je na rybách. Nechceš mi trochu polidštit
sídliště?“ Chtěla jsem se s ním vyspat, to bylo celé. S ním,
s jakýmkoli mužem, pokud možno neprodleně. Potřebovala jsem si omotat
chlapa kolem krku jako česnekový věnec proti hrozbám, které mi číhaly za
zády a neodrážely se v zrcadle. „Nauč mě všechny sprostý slova.“
„Nechci spát pohromadě s dvě stě třiceti cizíma lidma.“ „Teď je ta
hodina, kdy Prahou projížděj už jenom taxíky, sanitky a pohřební vozy.“
„V dětství jsem byla zamilovaná do Jacka Londona.“ „Nesnáším teplou
coca-colu a studený ženský.“ „A naopak?“ Když se to vezme kolem a
kolem, Jakube, byla to moje první a poslední nevěra. Teplý ženský se
nepočítaj.
Přečteno 15. dubna:
S určitými věcmi se máma nedokázala srovnat: že je mi devatenáct, že
umím tři světový jazyky, že můžu cestovat, že mám svou webovou stránku
na internetu, že chodím každou neděli s Markem na bowling, že v noci
začerňuju sprejema výlohy McDonalda, zatímco ona… Byla nepoužitelná pro
tento svět, dobře to věděla. Ztracená. Dezorientovaná. Definitivně mimo.
Už nestíhala, a tolik by chtěla… Vyrůstala holt za komančů, pěkně
nakřivo. Opravdu, to není fór: vyprávěla mi, že měla v pubertě dvojitou
skoliózu nebo co. Hrozilo, že bude hrbatá. Ležela s tím v nemocnici na
Karláku a pak musela spát v sádrovym krunýři. Po roce ten sádrovej
krunýř vzteky rozřezala na cucky. S tim, co měla v sobě, si tak lehce
neporadila. Chtěla jsem o tom mluvit s Markem, ale řek, že neni žádnej
psycholog a že ho hrby mý matky nezajímaj. Ale jako testovačka nějakejch
smradů a parfémů by se skvěle uživila, i dneska, v tvrdejch
kapitalistických podmínkách. Když jsem chodila na základku, hrály jsme
s mámou takovou hru: vždycky mě očuchala a pak přesně uhodla, co bylo ve
školní jídelně k obědu. „Ten rozhovor se ti fakt poved,“ listuje
Pijér zálibně novým číslem svého čtrnáctideníku. „Chceš
čuchnout?“ Zná mou obsesi. Rozevřu časopis a přitisknu tvář
k voňavému papíru. No jasně: Česká typografie, a.s., Praha. Mohla bych se
stát degustérkou českých tiskáren. Praha, horké jarní poledne, moje
kůže se zvrásňuje, vysouší a krabatí v pergamen jak na poušti.
A v mém hnátu plastový kanystřík navěky. Sedíme u Sáda, utopení
v proleželé prvorepublikové pohovce, a chlastáme jednu mattonku za druhou.
Sklenice v mé klepající se ruce. Sotva ji donesu k ústům. Led ve sklenici
drkotá, kostky o sebe zvonivě narážejí jak minulost s přítomností.
„No ty jí máš,“ prohodí uznale Pijér. „Buď milosrdnej a pusť mě
domů.“ „A co ti tady chybí?“ Zahoupe se rozmarně v tom starožitném
sofa. „Co bys dělala doma? Jakub mi tuhle vyprávěl o těch tvejch
kocovinách. Až teď přijdeš domů, co uděláš? Vyhulíš si Woodstock nebo
jinej archeologickej důkaz svýho mládí na plný koule, doplazíš se
k telefonu a zmobilizuješ polovičku pražskejch zdravotnických zařízení.
Při pohledu do zrcadla – vypadáš fakt příšerně, cos v noci
vyváděla? radši to nechci vědět – se zaraduješ, že bydlíte
v jedenáctym a nad asfaltkou. Neříkej, že neni příjemnější chcípat se
svym šéfem u Sáda, než skončit rozpláclá na střeše sousedovic
škodovky.“ Ovšem: je mi jasný, proč tu Pijér se mnou tak ochotně
spoluchcípá a proč právě tady tak rád páchá své pracovní a soukromé
schůzky: obsluhovala tu mulatka s neobyčejně krásným zadkem v upnutých
džínách. A nejen to: nosila kraťoulinké bílé tričko a
z čokoládového břicha, z pupíku nad páskem, jí zářila zlatá
náušnice. „Lucie,“ řekl Pijér zničehonic tónem starostlivého
strýčka, „proč ty vlastně tolik piješ?“ Málem mi to rozbilo sklenici
o zuby. „Jako kdo se mě ptáš: jako strejček, jako kamarád, jako šéf
nebo jako moje psychiatrička?“ Mlčel. Ani se neusmál. On se mě snad na to
zeptal doopravdy vážně. „Nejsem na Everestu, Pijére. V srdci Evropy,
v týhle směšný nadmořský výšce, neni fernet zdaleka tak
nebezpečnej.“ Ne, vážně. Pijér má pravdu. Měla bych s tím přestat.
Bude mi čtyřicet a nejsem žádnej Jack, ani London, ani Kerouac. Natož
Rozparovač. „V dětství jsem byla zamilovaná do Jacka Londona, respektive
do jeho tváře, nevěděla jsem, že je to on. Našla jsem jeho fotku
u popelnic.“ „Dojemné. A to uvádíš jako prapříčinu svého sklonu
k závislostem?“
„Nosila jsem ho v penálu místo rozvrhu hodin, dokud mi ho učitelka…“
Vešli dva černoši v šátcích na babku a rozvalili se vedle nás. Mluvili
anglicky. Skoro všichni tu mluvili anglicky. Ten jeden řemeslně zakoketoval
s holobřichou číšnicí a pak na mě přátelsky mrkl. Oplatila jsem mu to,
i když z hlubin deprese a kocoviny, křivě a nepřesvědčivě. „Odkdy
mrkáš na negry?“ sykl pobaveně Pijér, zas přezutý do svého ležérního
cynismu. „Od tý doby, co soucítím s menšinama.“ Zpozorněl, znatelně.
Co jsem to plácla? Proč ta přihrávka? Zatraceně. Tohle jsem přepískla.
Jen žádné stopy, agentko Scullyová! „Ach tak. Což znamená, že od jisté
doby mrkáš na Romy, Afroameričany a lesbičky.“ „Jinými slovy na
cígoše, negry a buzerantky.“ „Ne, vážně. Ten tvůj rozhovor,
překvapilo mě… Netušil jsem, že tvoje schopnost empatie je tak…“
„A nebylo to nic jednoduchýho, to mi věř, když mě můj šéf vybavil do
terénu nefungujícím magneťákem. Rekonstrukce bez pomoci černé
skříňky.“ „Jako kdyby ses ptala sama sebe.“ Ztuhla jsem. Do hlavy se mi
nahrnula krev. Bylo mi, jako by někdo nepovolaný právě začal domovní
prohlídku mé třinácté komnaty. A Pijér v ní nemilosrdně pokračoval,
převracel mi zásuvky dnem vzhůru, až se sypaly všechny moje tajné sny,
potlačené touhy, falešná identita, tutlané perverzní sklony a maniakální
představy pěkně na hromadu. „Fakt, Lucie. Jako kdybys ty otázky kladla
sama sobě. Na tělo. Třeba když se Jitky ptáš…“
Přečteno 17. dubna:
Trosečník, co už sotva polykal žízní a hrůzou, spatřil na obzoru loď: ratejnou se k našemu stolu klátivě blížil Honza v bílém plážovém obleku. Spásná plachta. Zblízka však vypadal ještě zborceněji než já a harfy tón dohromady: do lodi, prožrané rzí, notně zatékalo. „Opravdu to na mě dělalo dojem, že ti to téma není cizí. Hele, nemáš náhodou nějaké homosexuální zkušenosti?“ stačil se mě Pijér ještě zeptat, když byl Honza dva kroky od našeho stolku. Přes pásek mu visel dobrácky nepůvabnej, poctivej českej pupek. Bez náušnice. Chňapla jsem po té záchranné pneumatice a držela se jí jako klíště. „Blbneš?“ odseknu, abych uhasila to autodafé. Mattonkou. Slinou. Rozmrazeným spermatem Jitčina manžela. „Ale s tim spermatem na mrazáku, to sis určitě vymyslela, abys zvýšila prodej.“ „O čem se to bavíte?“ zajásal Honza. „Ále, o Jacku Londonovi,“ řekl Pijér a obrátil se ke mně. „Jestlipak víš, že ve čtyřiceti spáchal sebevraždu?“ Nebylo mi ani trochu dobře a teď se mi udělalo ještě hůř. „No, neber si to tak. Honza o něm dělá do příštího čísla článek. Vyšťoural docela zajímavý věci.“ „Jasně,“ zazubil se Honza. „Víte, jaký knížky si s sebou vzal, když se vypravil jako zlatokop do Klondyku?“ Kroutím nepřítomně hlavou. A v kapse nahmatám… „To je přece notoricky známý. Darwina O původu druhů a první díl Marxova Kapitálu.“ …docela sežmoulanou, propocenou fotku z dnešní noci, Kodak paper, a přesto zteřelou, jako by právě vyjmutou ze dna egyptské hrobky. Nějaká ženská – markantní snaha o extravagantní image, sama sobě vizážistkou na prahu stárnutí – se na té fotce psovky otáčí na zavolání kohosi, na rozkaz, sladký a hustý a lepkavý jako med, do něhož se už už začíná propadat jako do šumavského močálu. Na zadní straně je Magdinou rukou načmáraná adresa a telefon. Sušice, 0187… Její strýček měl v baráku u náměstí, půlka patřila jemu a půlka jejím rodičům, cukrárnu. Tam bydlela, s výhledem na věž kostela, hvozdy, blata, rašeliniště, močály – v dívčím pokojíčku jako dlaň. Nad postelí visel plakát Pamely Anderson. Na gauči se válela Annonce, ale jinak nikde ani prášek, ani smítko. Pokojík i Majdalenka jako ze škatulky, a v kuchyni babička, dvířka vesele zavrzají, vkládá do trouby domácí sekanou. Sladké nepeče. Majdalenka nechce přibrat, zlobí už odmala s jídlem, sotva si u oběda zobne. A přitom je holka jak lunt, hudruje dobrácky stařičká Magdaléna Novotná. Z toho bylo evidentní, že se k své vnučce nikdy netiskla na parketu v Áčku: do svého idolu nad postelí měla opravdu daleko. Zkrátka šumavské děvče krev a mlíko, žádná vysušená egyptská mumie, bledá záhadná zombie. A byla tak… hebounká, hedvábná, celá měkká, jako by vypolstrovaná… Když jsem ji včera v noci obejmula, zaplavil mě pocit bezpečí, jako kdybych se po letech, po bezmála čtyřiceti letech, vrátila domů. Kristepane. „…nemáš představu,“ potil se Honza, „co o tom vědí ty dnešní intelektuální páprdové, co maj z literatury jenom vysezený hemeroidy a heslo v lexikonu… Jack, to je jiný kafe,“ zařval. Mulatka se usmála. „S mlíčkem nebo bez?“ „Bez!“ odpověděl za Honzu Pijér s těžce čitelnou dvojsmyslností, která náušnici zcela jistě unikla. „Roznášel noviny, rozvážel led, zametal putyky. Stal se z něj ústřicovej pirát. Nechal se najmout námořní policií a chytal zloděje garnátů…“ „Čeho?“ zeptal se Pijér. „To náhodou vím,“ přebiju. „Díky Jakubovi se v těchhle potvorách vyznám. Garnát je mořskej ráček, má moc dobrý masíčko. Jednou jsme si je opejkali na ohni ve Španělsku.“ „Dřel v továrně na konopí, lovil tuleně, házel lopatou uhlí v elektrárně…“ Kdyby tak oba věděli… že jsem se dnes v noci poprvé líbala se ženou. A že jsem pak sbalila cizího chlapa na zastávce, pozvala ho domů a nechala se třikrát ošukat. Teda cizího, to zas tak docela ne. Byl to Luboš, po deseti letech. Kdosi si opřel svou kulatou hlavu o zábradlí našeho balkonu a bezelstně civěl na naše nahá těla. Měsíc. Nevím, ale když jsem se konečně doplazila do baráku, byla ve mně už jenom čirá úzkost z budoucnosti, možná jen vztek, ale rozlehlý a pustý jako mezihvězdný prostor. Teprve si hledal adresáta. Pod ruku mu padla ta užvaněná baba odvedle. „Dobrý den. Už to víte, co se stalo dneska v noci?“ vybafla na mě. Celá se třásla konečně nasycenou dychtivostí. A smrděla, strašně. Do okruhu tří metrů vydávala pach shnilotiny, shnilého jícnu, černý díry, v který zmizí beze stopy bolest, láska, radost, umírání… všechno. Ještě pořád ve mně vězela ta dvojsečná Pijérova pochvala za rozhovor s Jitkou, vzpříčená v krku jak kůstka z garnáta. To víš, že vím, babo, co se dneska v noci stalo: tancovačka s Magdou, šukačka s Lubošem a chlastačka s vycházející porno star, která mě začala tak zdařile alternovat. „Ten opilec z přízemí…“ Zatrnulo mi. Igor? Můj Jouda z Máslovic, co opravuje nemocný auta? V tu ránu ho zahlédnu. Vlastně – pouze jeho nohy v umaštěnejch montérkách, vyčuhující zpod sousedovic škodovky. Leží pod autem, podezřele nehybně, chtěla bych spatřit jeho hlavu, výraz tváře… Spí snad, ožralej pod obraz, pod autem? Nebo… Nevím. Vidím jen to jeho groteskní torzo. „Co je s ním?“ „Je po smrti. Přijela záchranka, ale doktor mu už nepomoh. Udusil se prej zvratkama. Vsadil se s kamarádem o auto, že vypije na ex… Chudák žena. Maj dvě děti.“ Vyhrnula jsem si rukáv. „Co to tam máte?“ přistoupila ke mně zvědavě. „Tetování? To je teď moderní, že jo? Moje vnučka…“ „Ne. To je obyčejnej obtisk od žvejkačky. Myšák Mickey. Made in Hollywood.“
Přečteno 20. dubna:
Konečně jsem za sebou zabouchla dveře od bytu. Vyhulila jsem si Woodstock
na plný koule. Strhala ze sebe oblečení a nahá se svinula na koberci do
prenatální polohy. Zatoužila jsem vlítnout tunelem zase zpátky do matky,
ale neměla jsem ani na to, doplazit se k telefonu a zavolat jí. „Hele,
nastav… zápěstí, nebo vlastně předloktí nebo co to je.“ Igor zvedl mé
předloktí ke rtům, pečlivě, několikrát za sebou je olízl a pak mi
nepozorovaně vstříkl do žíly svůj vlastní osud, který mi právě
velkoryse věnoval. Ne, lakomej, to on nebyl nikdy. To bylo včera. Ještě
včera žil. Ještě včera tu byl Igor a ještě včera tu byla Lucie, ale dnes
v svých podobách už neexistovali: dnes se na jejich místě zrodily zcela
nové nahé bytosti, jimž dosud chyběl tvar, oděv a jakákoli
charakteristika. Zazvonil telefon. Byla jsem si jistá, že je to Magda. Tam
dole, skrze Igorovu smrt, mi začaly jako z ohniska pronikat do těla
rovnoběžky… bůhví čeho: napjatého očekávání, úzkosti, touhy.
Vzpomněla jsem si na její jemný, zvídavý jazyk ve svých ústech, a v tu
chvíli, jako by někdo prudce rozpažil, jako by někoho ukřižovali,
vystřelil můj rozum a moje emoce každý na opačnou stranu, jako rozhádaní
bratři na rozcestí. „Ano? Co? Špatně slyším, tam se snad přesunuje
armádní jednotka…“ „Slyšíš mě, mami? Tady Tereza.“ „Kde jsi,
děvenko?“ Bože. Takhle jsem ji nikdy neoslovila. Tohle nebyl můj styl. Asi
z rozpaků to ze mě vyletělo. Takhle mě přece dodnes oslovovala moje máma.
Ale díky těm tankům v pozadí to nemohla zaslechnout. „Kde jsi?“ Proč
ta nadbytečná otázka? Přece vím, že právě bojuje vlastním tělem proti
jaderné energetice. „Jsi v pořádku, Terezo?“
„Jo. V pohodě. Ale…“ „Křič! Neslyším!“ „Ale jaks mi dala tu
skleněnku…“ O čem to mluví? Měla jsem zatemníno. Jakou skleněnku?
Nálet za náletem. „Tu skleněnku mi rozjeli ty debilové…“ „Kdo?“
„Vypadla mi, a tady jezdí jeden náklaďák za druhým…“ „Slyším.
Odkud voláš?“ „Marek tu má mobil a…“ „Halo? Terezo?“ Konec.
Zavěsila jsem. Nemám na něj číslo, na Markův telefon. Mohla bych jim tam
aspoň nechat vzkaz. Vzkaz na záznamníku. Snad by se mi podařilo na
minimální ploše sdělit své dceři maximum. Stát se favoritem zkratek,
encyklopedií v jednom slově, lidským životem v zygotě, lidstvem
v dítěti a vesmírem scvrklým v golfový míček. Na příjezdové cestě
vedoucí do areálu jaderné elektrárny, jejíž reaktory se majestátně a
mrtvě vypínaly z mé země jako pyramidy, jako památka na dávno zaniklou
civilizaci, jako nějaký velkolepě nudný objekt turistického zájmu, na té
příjezdové cestě se teď válela hrstička skleněné drti, která bývala
průhlednou krásou. Škoda že tamTereza nemá Magdin kodak. V tom záběru
bylo něco neodvratného a definitivního, jako kdybychom spolu s Igorem
zahlédli v deliriu na skále vycpaného orla.
Přečteno 22. dubna:
Core, Amore, Dolore.
Milá Lucie,
tentokrát začínám ve velkym stylu, rovnou Božskou komedií. Nemůžu se ňák dát do kupy, po tý Paříži. Sedim nepřítomně v bance před monitorem a z fleku bych měnil s tim pařížskym mimem, s tim katatonikem napudrovanym, co prostál celý čtyry dny bez hnutí, bez jedinýho zacukání svalu na Place du Tertre, víš, Lucie, to je to nejmenší náměstíčko na světě, o kterym tušim Nezval napsal: Lásko, sejdeme se spolu / až se světu poštěstí / sedět u jednoho stolu / na jediném náměstí. / I já jsem jako on, teda ten mim, ne Nezval, v divný fázi mezi bytím a nebytím. Jsem a nejsem, ztuh jsem, zamrz jsem v zasněnym vegetativnim období, v kulisách jako na divadle, v krásnym městě, jako je Paříž, jako je Praha nebo Budějice nebo Českej Krumlov, v kulisách, který si oblíbil Egon Schiele, a oni ho z těch nádhernejch kulis vyhodili, vyštípali ho, protože žil jinak než vostatní, podle jejich měřítka nic nedělal, jen se flákal a maloval,maloval svlečený malý holky a krumlovský zdi, bohém, tak mu ukázali, zač je toho loket. Ten muj Krumlov je politej deštěm a plnej touhy v těch letech, co prošly, snění před obrazama, název jednoho z nich bych chtěl někdy použít, Klečící Objímající Stojící, představ si to figurálně a ty barvy a linie Egona Schieleho, z amerických sbírek! Dvakrát jsem byl v Krumlově s Monikou, ona tam měla pronajatej pokoj, scházeli jsme od zámku dolů a začalo pršet, tak jsme se schovali v takovym výklenku, a nic se nedělo, i když to bylo jako z filmu, pak jsme byli na diskotéce a hráli Ameriku, tu dlouhou verzi se smyčcema, pokusil jsem se ji políbit, ale ona se odtáhla, to jsou momenty, který nikdy nezapomenu. Zavolala mi po dlouhý době, na konci dubna, že by chtěla bejt na 1. máje políbená pod rozkvetlym stromem, to ty cyničko nepochopíš, a abych s ní zase jel do Krumlova, jel jsem. U řeky jsme pozorovali vodáky, jak sjížděj jez. Povídám, mohlo by to bejt tady pod tim stromem? A ona že jo, líbali jsme se tam asi čtvrt hodiny. Druhej den mi zavolala, seděli jsme v restauraci na obědě, byl jsem trochu nervózní, protože zas nejsem tak cynickej jako ty, abych jen chladně sledoval. Ale funguje to furt stejně, měla změněnej hlas, očekáváním, přáním, láskou? A já si nemoh pomoct, byl jsem mrtvej jako s Monikou II., tý jsem sáh na koleno, nic jinýho, vážně, jeden dotek a ved jsem ty svoje pitomý řeči a ona mi pak pořád telefonovala do práce a já nevěděl, co s tim. Jenže takhle podobně jsem to zas já schytal od K. a od D., tak co, je to taková trapná fraška, dokolečka, sto let,myslim, že láska existuje, ale jen občas, nevim, jestli ji zažiju. A chci to vůbec? Všechno je otázka jednoho střihu, nasvícení a správný barvy reflektorů. Chtěl jsem Ti ještě popsat striptýzovou šou v sídlištní vinárně, nevim, jestlis kdy viděla něco ubožejšího a směšnějšího, ale dneska už na to nemám. Jsem unavenej a všechno mě sere. Chtěl bych žít jinak. Ty tomu rozumíš, Tobě můžu klidně takovou kravinu napsat. Ty mi taky napiš, něco novýho o sobě, nebo starýho, to je fuk. Dej mi ňák vědět, nevim, kdy se dostanu do Prahy.
Tvůj Pavel
P. S. V neděli večer dopisuju post scriptum, byl jsem v Budějicích na hokeji s H., kámoš od nás z práce, co je blázen do hokeje a do tenisu, loni jsme spolu byli ve Wimbledonu. Zašli jsme do hotelu na náměstí, byla tam servírka, kterou jsme ještě neviděli, na muj vkus silný stehna, ale sukni, černou, tak kraťoučkou, že to nešlo se dívat jinam, když procházela mezi stoly. S H. jsme se hádali, jaký má asi kalhotky, jestli černý nebo bílý, když se ohnula u protějšího stolu pro prázdný půllitry, už už jsme mohli zahlídnout, jak to je, ale kousíček ještě chyběl, bílý nebo černý cípek látky, kdo ví. Tak ta neděle zůstala aspoň trochu tajemná. P. P. S. Dočet jsem se dnes v ňákym magazínu, že J.-Y. Cousteau, ten skvělej chlap, co ho určitě pohřběj ve skafandru, byl bratrem toho Cousteaua, na kterýho tak nadává Céline ve svý německý trilogii, a kterej byl kolaborant s nacistama a byl odsouzenej k smrti, ale rozsudek nebyl vykonán…
Přečteno 24. dubna:
Rozhodla se. Musely tu přece být, musely existovat nějaké stopy, znaky, signály, indicie. Předzvěsti toho, co následovalo, nějaké ověřitelné pukliny v zemi před zemětřesením. Jedině na jejich základě bylo možné rekonstruovat katastrofu. Protože co je to jiného než katastrofa, když se jednoho dne probudíte a zjistíte, že jste někdo jiný. Třeba brouk. Nebo pavouk. Moucha. Řehoř Samsa. Že jste někdo jiný, že vám byl amputován celý dosavadní život: možná vás ještě trochu pobolívá, ale vy dobře víte, že už neexistuje. Vaše identita je napadrť, válí se v prachu příjezdové cesty na staveniště, rozdrcená k nepoznání. Buďte si jisti, že je to fakt bomba – promnout si oči a zjistit, že je z vás… zvíře, možná dosud neobjevený druh. Obluda. Nějaká docela cizí stará ženská, vrásky kam se podíváš, dávno po přechodu. Nebo, chraň vás bůh, homosexuál. Lesba jako Brno, definitivně, neodvolatelně a napořád. To už je vážně snad míň depresivní ta moucha. A z toho nového tvaru vás nevyrve nic, ničí síla, ani Golem, ani deset freudů, ani zdravá životospráva, ani pravidelné žvýkání žvýkaček Orbit po každém jídle. Ani váš chápavý manžel a dospělá, inteligentní dcera. Ani váš báječnej šéf, kterej vám dal pěkný prémie za váš exkluzivní rozhovor (jiný než exkluzivní se dnes nedělaj) s přední českou buzerantkou, co mu zvýšil prodej časáku o pěkných pár tisícovek. Pokusíte-li se opřít o své blízké, bude to, jako kdybyste se opřeli o zteřelé dveře do sklepa: sletíte rázem po schodech, hlavou dolů na beton. Dcerunka, manželka, matka, paní redaktorka – dosud to všechno byly role, které se daly ochotnicky oddrmolit, aby se neřeklo. Ale co teď? Je možné se na prahu čtyřicítky naučit tančit bosá na sněhu, když jste zvyklí šourat se v teplé obuvi s třemi vlněnými podkolenkami? Stejně to není možné, takhle ze dne na den. Někde musí být stopy, indicie. Pádnější a poněkud průkaznější než obraz s třemi efemérními ženami na břehu jezera. Třeba: velmi ráda hrávala s klukama na základce fotbal. Byla celá blažená, když ji pustili do brány. Žádné jiné se toho privilegia nedostalo. Když jí bylo devět, vpadla do Čech spřátelená okupační vojska. Těsně předtím se její rodiče vrátili ze zájezdu do Londýna. Přivezli jí deset angličáků, pravejch kovovejch poctivejch autíček Matchbox, žádnej plastovej šmejd Made in China. Kufr, čtvery dvířka, střecha, motor, všechno otvírací, a to pérování. Přejely kuchyň jak blesk. Jedno z nich měla nejradši: černou chevroletku, v níž seděli čtyři maličtí bítlsáčci. Za volantem Lennon s brejličkama a na zadním sedadle Ringo s prstíčkama plnejma miniaturních, a přesto viditelných prstýnků. Hrála si s nimi tři roky každý den. Lze z těch angličáků a z faktu, že k smrti nerada nosila sukně (v sukni pouze odmaturovala a o tři roky později si vypůjčila na svatbu s Jakubem takové příšerné růžové šaty od Renaty), vyvodit jednoznačnou převahu mužských hormonů? A lze z jednoznačné převahy mužských hormonů vyvodit jednoznačně lesbickou preferenci? A lze z lesbické preference… Budu si muset přečíst nějaké odborné studie. Vzdělanci vědí určitě líp než já, kdo a proč jsem. A přece tu někde musí být klíč… A Lucie začne, překotně, jako by hořel termín uzávěrky, obracet šuplíky dnem vzhůru. Zvoní telefon, ale ona si připadá jako v cizím bytě, a v cizím bytě se telefony nezvedají. V cizím bytě provádějí agentky rychlou a tichou domovní prohlídku. Jdou tvrdě po dokumentech, potvrzujících podezření. Černě nalakovanými nehty agentek přehrabuje se Lucie ve starých papírech, posměšně si pročítá pubertální básně, studuje podpisy na zašlých pohlednicích… a listuje deníky. Nic. Bezcenná makulatura. Stoupne si na židli a leze do skříní. Krabice od bot plné písemností hází i s obsahem na hromadu. V jiné krabici jsou vánoční ozdoby. V právě takové, u jesliček v betlému, měl Igor schovaný rum. Byla to jeho poslední, vrcholně geniální skrýš. Za krabicí s ozdobami nahmatala ještě jednu, černou, se štítkem: RENATA. PO MÉ SMRTI NEČTĚTE A SPALTE. To ji pobaví, div nesletí ze židle. Je možné, že byla v osmnácti, ve věku své dcery, tak – patetická? Literárně odvozená? PO MÉ SMRTI NEČTĚTE A SPALTE. Dohlédněte prosím, aby vaše dospívající děti nepodlehly sektám, drogám a sebraným spisům F. M. Dostojevského. Takhle to dopadá, když se někdo ve čtrnácti dojímá nad brutálním vrahem, glorifikovaným LITERATUROU. Z černé krabice se dokáže vysoukat až za hodinu. Možná za dvě. Vyhrabe se z ní jak zpod laviny. Drkotá zubama. Navlíkne na sebe tlustý Jakubův svetr. Ještě jeden. Sice nemá rum v jesličkách, ale fernet v knihovně úplně stačí. Nejdřív ho schovávala za Běsama, ale nedávno si přesunula záchrannou placku, aby se to nepletlo, za dva Londony: Démon alkohol a Paměti pijákovy. Ale ani dlouhý lok nerozpustil ten bílý krunýř, co ji rozzábl tam uvnitř. Opravdu bílý, a opravdu rozzábl. Celý z ledu. Ze zmrzlé sádry. Prodrkotala se až na školní schodiště. Stoupala nahoru, Renata dolů. Znaly se od vidění, Renata chodila do sedmičky, ona o třídu níž. Renata měla nádherné hnědé vlasy až na zadek, neodolatelný úsměv a prsa, už tehdy, srovnatelná svým kultovním významem s ňadry bohyní z období matriarchátu. Nebo aspoň tý hajzlbáby ze záchodku na Hlavním nádraží. „Ty jsi Lucie, viď? Říkal mi Petr od vás, že máš Sergeant Pepper Lonely Heart’s Club Band. Nepůjčila bys mi to?“ vyslovila ten krkolomný titul plynule a bezchybně jako jazyková poradkyně anglické královny. „A vidělas Žlutou ponorku? Obdivuhodně novátorské, po výtvarné stránce.“ Co to na mě zkouší? Já mít prsa jako ona, na intelektuální ambice bych se vykašlala. „Dvě věci nikdy nepůjčuju: Klub opuštěnejch srdcí seržanta Pepře a kartáček na zuby.“ No, můj humor byl ještě třeskutější než její intelektualismus. „Přezouváme se, dámy!“ přerušila nás nějaká profláklá autorita, která nám myšlenkově a lidsky nesahala ani po kotníky, ubohou připomínkou bačkor. Kde je té desce konec? Kde je konec těm křehkým černým deskám našeho mládí? Nevrátila mi Seržanta Pepře dodnes. Ještě že jsem jí nepůjčila i ten kartáček na zuby. Z Renaty se stala po revoluci žena úspěšného diplomata. Baví na recepcích ženy jiných úspěšných diplomatů – jen střídmě a skromně – svým širokým kulturním rozhledem (samozřejmě v brilantní angličtině), v nemnohých volných chvílích poslouchá na kvadro aparatuře své milované tenory a sem tam mi od ní přijde pohlednice z různých koutů světa. Naposledy ze Šalamounových ostrovů. Je nepravděpodobné, že tam má Česko své diplomatické zastoupení, nejspíš tam byla na dovolené. Od té nepřezuté konverzace na školním schodišti jsme se vídaly denně. Sedm let. Sedm let, dvakrát týdně, jsem směla fénovat její dlouhé nádherné vlasy. Považovala jsem to za nesrovnatelně významnější privilegium, než když mě kluci postavili do brány.
Přečteno 27. dubna:
Musilovi měli luxusní, černě vykachlíčkovanou koupelnu s bidetem, což bylo tehdy něco nebývalého. Sedávala jsem na tom bidetu, snila nahlas o Paříži, surrealismu, beatnících, recitovala jí zpaměti Ortena nebo předčítala dlouhé pasáže z Příliš hlučné samoty, mohla to být ta nekonečná hrabalovská souvětí, protože Renata si libovala v nekonečně dlouhých koupelích, myslím, že milovala vanu, že milovala svou černou koupelnu, vznešenou jako veronská hrobka Kapuletů. „Co je to?“ zírám do Renatiny skříně. „To je prádlo. Moje.“ „Jak se ti to povedlo? Takhle to nemaj srovnaný ani v kriminále.“ „Každej večer přijde otec a zkontroluje mi skříň. Když se mu to zdá dobrý, mlčky odejde. A když ne, řekne jenom: Ne-za-ře-zá-vá. A odejde.“ „Dneska bude spokojenej. Víc už zařezávat nemůže.“ „To si jenom myslíš. Nemáš na to voko.“ „Co dělá? Je policajt?“ „Ne. Voják z povolání.“ Za dva dny jejího tátu odvezli do nemocnice. Banální operace. Slepák. Už se odtamtud nevrátil. Embolie. Od té doby byla Lucie s Renatou pořád, nebylo možné je potkat nebo vnímat odděleně. Od té doby měla Renata ve skříni šílenej nepořádek. Lucie už přestávala cítit, kde končí její bytost a začíná bytost její přítelkyně. Přestávala jsem tehdy cítit, kde přestávám a kde začíná ona. Dost masek: Milovala jsem ji láskou, jakou jsem pak už v životě nezažila. Milovala jsem ji, jako ona milovala svou bolest po otci a svou černou koupelnu. A ta koupelna byla pro Renatu archou z té bolesti. Já jen pokusným ptactvem, které, vypuštěné, sondovalo možnost přistání. A jako kdyby vlezla Lucie za Renatou do té vany, libovala si pod hladinou paměti, v tom příjemně teplém sentimentu, dokud placka fernetu nebyla prázdná. V takové chvíli telefon zásadně nezvedáme a na zvonek u dveří zásadně nereagujeme: mohla by nás z té koupele vytáhnout sousedka. Patrně by nám sdělila, že má po těch jarních deštích na stropě mokré mapy, a pak by nám škvírou u dveří podala výstřižek z novin, ovšemže černou kroniku: TRAGICKÝ KONEC JEDNÉ SÁZKY O MERCEDES. A nedělejte si iluze, že nelze lidský život převést v příběh. Ten Igorův se vešel do odstavce. A co ještě vylezlo z té černé krabice? Vysoukaly se z ní Benátky. Most po mostu, kanál po kanálu. Dost nezřetelně, rozmazaně, zastíněné Renatou. Možná to ani nebyly Benátky, ale Paříž nebo Londýn nebo Řím, snad Bruggy, snad Ostende, Českej Krumlov, to všechno jsou krásný města, který se daj sladce procourat a propít v kavárnách… Ale Benátky, Benátky se k tomu přece jen – Paříž, Pavel a katatonický mim prominou – hodí nejvíc. Díky úplatku získaly jsme s Renatou devizový příslib a vyrazily. Stopem. Prd víte, Terezo, Marku a vy ostatní z Beverly Hills od Bobří řeky, vy levičáci z přepychu, co to byl devizák. Asi byste si typli za b): slangové označení, běžné v drogovém podsvětí, označující deprex rozmíchaný s whiskou. Prd víte, jakou životní výhrou bylo pro dvě osmnáctiletý holky získat ho a smět vykouknout aspoň na chvíli za drát. Spaly jsme ve škarpách u dálnic, po parcích a nádražních halách, na zadních sedadlech fiatů, titěrných jak z mé sbírky. Renatina ňadra naštěstí působila na Italy jako tři deprexy s vizourem. Nestalo se, že bychom čekaly na dálnici déle než deset vteřin nebo šly spát bez fruti di mare v nějaké prima pizzerii. Dokonce i řidiči dokázali vykouzlit ze svých autorádií Renatiny oblíbené tenory. Ležíme vedle sebe, konečně v posteli a ne v pankejtu. V bytě v cizím, zastíněném městě. Městě, které nedokážu vnímat neodvozeně. Je zprostředkované holubími křídly, zničující láskou k Renatě a Thomasem Mannem. Po Thomasi Mannovi a Viscontim toto město už nemůže být vnímáno bezprostředně: je a bude navěky stižené morem literární odvozenosti. PO MÉ SMRTI NEČTĚTE A SPALTE. Před chvílí jsem vyfénovala Renatě vlasy, ona si lehla a v tu ránu usnula. Tiše oddechuje a voní šamponem, otočená ke mně zády, jen ve spodních kalhotkách. Racionální složku své osobnosti jsem nechala spolu se svým občanským průkazem v reálném socialismu. Tady, v prohnilém kapitalismu, tápu jenom pomocí emocí. A instinktů. Emoce a instinkty uvádějí do pohybu mou ruku, mé oči, mé srdce, mé prsty. V Benátkách, na vodě, začínám hladit spící Renatu po vlasech. Chce se mi brečet. Brečím. Je mi sto, ne osmnáct. Všechno je ztracený. Její vlasy jsou nedostupný, přeludný a vzdalující se jako silueta krásného jinocha, mizející v moři, silueta,měnící se v bolestnou vidinu v záři rudého slunce. Pěkně to ten Visconti zrežíroval: po tvářích mi stékají šminky – všechna ta umělá, křečovitá snaha oddálit neoddálitelné. Zřejmě umírám. Dotýkám se jí, to ano, ale teskně a sebelítostivě jako promarněné možnosti. Nevím, jak dlouho to trvalo. Oddechovala pravidelně; její dech měl rytmus jednoho Shakespearova sonetu, který mi těsně před usnutím zarecitovala svou brilantní angličtinou. V tom cizím bytě, do něhož se vcházelo přímo z ulice, hledala jsem potmě vypínače a záchod… tápala podél zdí… a tam… jak to říct? Prsty i očima objevila jsem vzrušení, které dosud ne. A rozkoš. Mohutnou a hustou. Brala mi dech jak vyvřelá láva. Teprve tady a teď přišla jsem doopravdy o panenství. Fádní blbeček, kterej mě o ně připravil na mejdanu, byl jenom námezdní dělník. Teprve tady a teď, na bílém prkýnku s pohledem upřeným na plakát s Marilyn Monroe od Warhola, zasáhlo mě to mohutně a velkolepě, jako když jsme s Renatou zvedly oči ke stropu Sixtinské kaple. A snad se estétů nedotkne to srovnání orgasmu s Michelangelem…
Přečteno 29. dubna:
Z Benátek do Tarvisia zastavila Renatina hruď zelinářskou dodávku. Dva
chlupatý rozhulákaný Italové nás zavřeli dozadu na korbu. Byla uzavřená.
Nevedl z ní žádný výhled, žádné okno. Zabouchli nás zkrátka do
naprosté tmy a prudce nastartovali. „No to je průser. Vidíš něco?“
„Ne.“ „Kam nás vezou, proboha?“ „Do Iránu.“ „Já myslela do
harému. Do Turecka. Proč do Iránu?“ „Protože jasně mířej na
severoseverozápad.“ „A Irán je tím směrem?“ „Nevím. Ale v Iránu
uřezávaj všem ženskejm klitoris.“ „Cože?!“ „Jo. Smiř se s tim.“
„Máš ten zapalovač, sakra?“ Škrtla jsem. Vydechly jsme úžasem.
Plamínek zapalovače ozářil vnitřek dodávky. Všude ležely broskve,
některé vyrovnané v bedýnkách, jiné se válely na podlaze. Zralé
i nezralejší, výstavní i shnilé, broskve kam šlápneš a kam se
podíváš.Teprve teď nás porazila ta vůně, intenzivní až k zápachu.
Dusivá a zákeřná, nebylo před ní kam utéct. „Tak tohle je náš
konec,“ fňukla Renata. „Jo,“ přitakala jsem uznale jako degustér,
zhasla zapalovač a rozvalila se spokojeně do broskví. „Máš pravdu. Tak
tohle je náš hrob, naše temná rakev plná broskví, kde zvolna shnijeme
spolu s nimi, v rozpuku mládí. Za pár let se tu budou povalovat jenom pecky
a naše kosti. Kam se na tohle hrabe Šejkspír.“ „Absolutně teď nemám
náladu na tvoje kecy,“ vyjela na mě Renata. Stiskla jsem prudce dvě broskve
a představovala si, že jsou to její – Dva italští zelináři je vyhodili
z auta někde na předměstí Tarvisia. Byly zblblé jak dvě můry. Všechno
dobře dopadlo. Obě se vrátily do reálného socialismu s neporušeným
klitorisem. Od té chvíle broskví vyhledávala Lucie výhradně
heterosexuální vztahy, střídala vesele chlapy a za několik let si jednoho
z nich vzala. Svatbu absolvovala v polosnu, který měl podobu trapných
růžových šatů. Ty šaty si vypůjčila od Renaty, a všimla si toho dokonce
i její maminka, jak jí vepředu na prsou nemožně plandaly. Ten, kdo volal
tak úporně, s malými přestávkami už přes hodinu, musel být člověk,
jenž jde životem přes mrtvoly. V jejím okruhu plném slušných,
vychovaných a inteligentních lidí se nikdo takový nevyskytoval. Ale Lucie
věděla, kdo to je. Odkopla černou krabici a bosá přešla po dopisech
k telefonu. Po žhavých uhlících by to tak nepálilo. Když míjela zrcadlo,
vykouzlila na sebe ten nejodpornější škleb: „To ste si pěkně vyléčila
kocovinu, pani redaktorko. Zase ste se zbourala jak stará kára.“ „Ahoj,
Magdo,“ řekla okamžitě. Ticho. Dlouhé, nebo krátké, jak se to vezme.
„Jak jsi uhodla, že jsem to já?“ „Voláš ze Sušru?“ použila Magdin
slangový výraz pro Sušici. „Ne. Z Prahy. Přijela jsem… za tebou.
Lupínku, mně se strašně stýskalo.“ „Mně taky, miláčku…“ Proboha.
To jsem řekla já? „Kde jsi?“ „Před Mikulášem. Přijedeš?“ „Teď
hned?“
„Jestli tě ovšem nějak nevyrušuji…“ nasadila svůj spisovně upjatý
tón. „Vemu si taxíka. Budu tam za chvíli.“ Sakra. Hrubá chyba. A hned
v první větě diktátu. Kroťte v lásce svou dychtivost, čiňte se
vzácnými, střídejte masky a přepudrujte své city. 13. Shakespearův
sonet. Jen hra, ale nikdy ne doopravdy. Jen oslňující bižuterie, ale nikdy
ne pravý kov. Sem blbá. Místo abych prémie od Pijéra poslala na SOS
vesničky nebo si za ty prachy koupila pět bedýnek broskví, rozfofruju je za
taxíky v panice, že propásnu Zahradu rozkoší. „Jsi můj písek, víš
to?“ „A co to jako je?“ „Spisovně pejsek, Lupínku.“ Takže jsem
právě byla pasována na psa. Proč ne? Mé dvě typické vlastnosti jsou
vpravdě psí: skvělý čich a radostné přijímání fyzického trestu od
svého pána.
Přečteno 4. května:
Je tak… neodolatelně roztomilá. Dojímalo mě to. To nemyslím ani v nejmenším ironicky, bohužel. Od první chvíle jsem podlehla jejím křehkým něžnůstkám, zdrobnělým novotvarům, sykavkám, tajemně popraskaným jako povrch egyptské stély. „Rovnou z noční jsem sedla na bus, ani jsem se nestačila namalovat. Vypadám děsně, jestli ti to nevadí.“ O tom nepochybuji: dovedu si představit, že noční služba není v jejím případě žádná sranda. Zombie. Radši ten krvák vypnu, nemám na něj – po broskvích zalitých fernetem – žaludek. Tentokrát jsem si s rozmyslem zavolala jinou taxi službu. Opravdu jsem nechtěla riskovat, že mi zase ten úchylák, jako minule, bude se zvrhlým úsměvem strkat pod nos nemravné fotografie své kuchyňské linky. Kolik je hodin, proboha. Zvedne hlavu. Půl osmý… To není možný. Teprve teď se odtrhla. Na několik hodin ztratila pojem o čase. Zapomněla, že stůl je stůl. A telefony nezvedala. Zhltla všech šest čísel kulturního občasníku pro lesbické ženy a nejen pro ně od A do Z. Ještě jednou si pozorně pročetla článek, život v několika odstavcích, podepsaný jakousi Martou. Jistě pseudonym.
ZPOVĚĎ BISEXUÁLKY Dřív než se rozepíšu o svých osobních zkušenostech, chtěla bych se zmínit o bisexualitě jako takové. Domnívám se, že tuto orientaci má většina lidí. Dejme tomu, že je to vrozená, biologická záležitost. Další věc je takzvaná preference. Většina lidí časem zjistí, že je přitahuje to či ono pohlaví. Málokdo chce žít celý život bisexuálním způsobem. Heterosexuální styl života má svoje nevýhody, homosexuální také. Každý člověk musí sám přijít na to, co chce a co mu vyhovuje. Důležitou roli v tomto rozhodování může sehrát náhoda, tedy přesněji člověk, kterého potkáme. Chtěla bych ale varovat všechny ženy, které vlastně nejsou bisexuální, ale zcela nebo převážně lesbické, a které se bojí okolí a touží být „normální“. Je sice pravda, že člověk přivykne ledasčemu, ale snaha žít způsobem, který je danému člověku nepřirozený, může vést jen k neštěstí nebo duševnímu onemocnění. Manžel pak trpí tím, že se s ním jeho žena nechce milovat, anebo to dělá, ale bez vášně. A děti budou mít sice „normální“ vzor, ale vycítí, že je to přetvářka, že něco rodičům chybí. Zkrátka když hluboce věříš, že u tebe „dámy mají přednost“, nenuť se k něčemu, co s velkou pravděpodobností nedopadne dobře, ale hledej pro sebe krásu vztahu žena-žena a dělej něco, abys měla i v této společnosti rovnoprávnost. Domnívám se, že mám bisexuální orientaci s lesbickou preferencí. Trvalo mi dost dlouho, než jsem zjistila, kým jsem. Neměla jsem, jako mnoho lidí, situaci komplikovanou transsexuálními sklony, které jsou u lesbických žen velmi časté. Myslím, že každá z nás má v sobě mužské vlastnosti, ale to neznamená, že je mužem. Já mám osobně pocit, že po psychické stránce nepatřím k žádnému pohlaví. Mám zájmy, kterým se věnují jak muži, tak ženy, a také je mi dobře ve smíšené společnosti. Činnosti považované v naší společnosti za spíše mužské (zbraně, fotbal, matematika) mě nezajímají, ale ty ženské (vaření, šití, miminka) také moc ne. Když se podívám zpět na svoje dětství, uvědomuji si, že se mi odmalička líbily holky. Jednou, bylo mi patnáct, jsem navštívila dívku, která semnou zpívala v kostelním sboru. Šly jsme pak spolu po ulici a držely se za ruce. Dva malí kluci běželi kolem nás a křičeli: „Lesby! Lesby!“ Obě jsme mlčely a přemýšlely o tom, jestli ta druhá je „taková“. Když jsme šly večer spát, pohladila mne po ruce a zeptala se: „Není to zvláštní pocit?“ Hladily jsme se vzájemně tak dlouho, dokud mi neřekla: „Dobrou noc.“ Když usnula, hladila jsem se dál až k orgasmu. Když mi bylo asi třináct, dočetla jsem se v pornografickém časopise, že učitelky tělesné výchovy často svádějí své žákyně. Těšila jsem se, ale nikdy se to nestalo. Klíčovou zkušeností byl pro mne vztah s šestatřicetiletým mužem, šéfem mého otce. Byl velmi zkušený a měla jsem s ním obrovské množství orgasmů během normálního pohlavního styku. Přesto se mi orální sex líbil nejvíc. Později jsem zjistila, že jiní muži toho zdaleka tolik neumí a že sex s nimi znamená „raz, dva – díky moc“. Kdybych nenarazila na něj, snad bych si svou lesbickou preferenci uvědomila mnohem dřív. Pak jsem ale otěhotněla a šla na přerušení. Kvůli pocitům viny jsem několik let s nikým nic neměla a ani později mi sex s mužem moc nešel, protože jsem měla panický strach z toho, že bych mohla otěhotnět. Když mi bylo dvacet, zamilovala se do mě černoška, která mě přesvědčila, že jsem lesbická. Následoval můj coming out. Řekla jsem všem známým a příbuzným, včetně babičky, že jsem lesba. Když se na mne moje velká láska vykašlala, byla jsem napřed tak zničená, že mě nepřitahoval vůbec nikdo. Když to přešlo, musela jsem si přiznat, že se mi přece jen občas líbí nějaký muž, ale tajila jsem to. Následovalo promiskuitní bisexuální období. Klukům jsem říkala, že jsem bi, a holkám, že jsem lesba. Takhle to pokračovalo, až jsem se zamilovala do svého bývalého manžela. Je to výjimečný člověk a dodnes můj nejlepší přítel. Nejsou už mezi námi žádné milostné a sexuální pocity, ale na začátku našeho vztahu mě ani dívky od něj nemohly odpoutat. Moje rodina byla velice překvapená: „Ale ty jsi nám řekla, že jsi na holky!“ Odpovídala jsem jim v tom smyslu, že láska je láska a sex je sex. Přesto se domnívám, že jsem do něj byla zamilovaná především duševně. Byl feminista a nemohl mít děti. Říkala jsem mu, že je „čestná lesbická žena“. Když ho ale přešla počáteční vášeň, napadlo ho, že já jsem sice sex potřebovala, ale zdaleka mne tolik nevzrušoval. Nikdy jsem ho neodmítla, ale bylo poznat, že „to“ dělám jenom z lásky k němu. Netoužila jsem po něm jako po muži, a chybělo mi ženské tělo. Proto bych už nikdy nešla do vztahu s mužem. Kdybych našla tu pravou ženu, muž by mi vůbec nechyběl. Ať přijde! (Pokud by mi někdo chtěl napsat na adresu redakce, odpovím všem.)
Přečteno 6. května:
Neodolatelná forma inzerátu. Přistihla se, že čmárá po papíře: Milá Marto, právě jsem dočetla – zmačkala a vyhodila do koše. Ne. Raději pečlivě roztrhala a spláchla do záchodu. Stačilo. Byla nervózní jak pes. Fernet došel. Nepřestávalo pršet. Bouchnutí výtahu. Jakubovo chrápání. Zvláštní zvuk z balkonu, jako by dráp nějakého dravce zavadil o zábradlí. Vyrazila za Terezou do Medúzy.
Jednou jsme se s Magdou octly v úzké uličce někde u Staromáku.
Zlodějské pohledy.
„Vzduch čistej,“ řekla jsem. „Tahle chvíle je naše,“ řekla,
přitiskla se ke mně a prudce mi vnikla jazykem do úst. Nejen já, ale
veškerenstvo, jsoucno stvořené a vesmír odtud až tam stal se v tu chvíli
bonbonem průsvitnějícím na jejím jazyku. „To je strašný, Magdo. Jsem
v tobě, celá. Všechno je v tobě. Cítím to, vším. Všechno je v tobě
obsažené jako oceán v slze…“ „Kdy jsi poprvé masturbovala?“
přerušila mě tónem prodavačky z lahůdek. „Asi ve třinácti. Proč?“
„Až? Já už ve dvou,“ řekla pyšně. „Strkala jsem si tam gumový
zvířátka.“ „Já jsem to taky poprvé dělala s prasátkem.“ „Jakou
mělo barvu?“ „Žlutou. Jako ponorka.“ „Ponorka… Tak čím sis to
dělala?“ „Ponorkou.“ „No to si počtem, až pani redaktorka jednou
napíše paměti. Celá první část by mohla bejt o tom, jak si v pubertě
honila píču ponorkou.“ Už mě to dávno nešokovalo, její způsob
vyjadřování. Naopak. „Líbí se ti, viď?“ zašeptala jsem.
S nepředstíratelným nadšením přikývla. „Řekni to, řekni to, řekni
to celou větou, jako ve škole.“ „Strašně moc, ale fakt děsně, pani
redaktorko, se mi líbí vaše…“ Jakmile vysloví to slovo, v srdci mi
prudce vzplane oheň. Šíří se rychle a nezadržitelně, jako bych byla
z papíru, pokleslej žánr, hrnoucí se z tiskárny počítače. A zatímco
Magda drmolí svou koprolalickou mantru, zatímco se znovu líbáme v té
uličce u Staromáku, nechápavě se zadívám do výlohy za jejími zády. Co
to tam je? „A co se ti na mně ještě líbí?“ škemrám dál. „No…“
Podezřele dlouho si nemůže vzpomenout. Asi bych se už dávno urazila, jsem
velmi, velmi vztahovačná, nebýt těch dost divnejch věcí ve výloze za
jejími zády. „Máš krásný ouška, Lupínku,“ rozněžňuje se
konečně, „ouška a bradičku po tatínkovi…“ Ale toho zná přece jenom
z fotografie?! Naši se rozvedli, když mi bylo deset. Od té doby se
dozvídám o otci jen čas od času, kuse z periodik. „…a pravou prsní
bradavku.“ No to už zní líp. Tu snad nemám po tatínkovi. „Hele,
Magdo,“ ne, nemohu se odtrhnout od té výlohy, „co to tady prodávaj? To
jsou nějaký vázy nebo co?“ Otočí se, ihned mě pustí, jako kdybych se
v té vteřině proměnila ve vzduch, a zaujatě vykročí ke sklu. Kolem
právě rázně procházejí dva policajti, srážka je nevyhnutelná.
„Pardon!“ usměje se jeden omluvně na Magdu. Z toho druhého se při
bližším ohledání vyklube žena: zpod čepice jí prýští na rudo
obarvené vlasy a na tváři má masku stejně neprůstřelnou, jako je ta
Magdina. Třesknou o sebe, ty tvrdé masky, přesně do zakokrhání kohouta
z orloje. Kdo s koho? To může bejt ještě napínavý. „Nic se nestalo,“
vyloudí Magda jeden ze svých nejkoketnějších úsměvů, pochopitelně
nikoli na omluvivšího se, nýbrž na jeho drsnou kolegyni. „Snad neděláme
nic nezákonného?“ Káča! Proč provokuje? Co když nás viděli v objetí?
Ale tohle nikdy nebyl její problém. Malá Magda ve velké Praze, uvolněná
z řetězů maloměsta, rodiny a sousedů, vystavovala pyšně na odiv svou
orientaci jako šperk, jako vzácnost, na kterou jen tak někdo nemá.
Z druhého konce ulice se v tu chvíli ozval třesk skla. Naštěstí.
V duchu děkuji režisérovi za ten spásný střih. A hlavně herečce,
chudince. Nějaké dobré stařence se právě protrhla igelitka přetížená
minerálkami. Zoufale se sklání nad tou spouští. Ochránci zákona
vystřelili tím směrem, jen jim pouzdra s bouchačkami rytmicky bimbala do
zadků. „Byla děsně sexy, všimla sis?“ sledovala Magda rudovlásku
pohledem tak lačným, až jsem se lekla. Jako kdyby se právě po týdnu,
vyhladovělá k smrti, vyhrabala zpod trosek zřícené budovy. Instinktivně
zacouvám, abych unikla z dosahu toho hladu. A najednou – najednou mi
někdo prudce vrazí skalpel mezi prsa, a táhne jím pomalu, s chladnou
chirurgickou jistotou dolů. Má to jen jeden háček: zapomněli na umrtvení.
Zapomněli na narkózu. Ta bolest… Co to proboha je?! A pak pochopím…
děsně sexy… To mě, poprvé v životě, v mých bezmála čtyřiceti
letech, probodla žárlivost.
Přečteno 8. května:
Magda se mi zadívala do očí s odzbrojující, dětskou přímočarostí: „Miluju uniformy. Už od dětství. Jestli se mi nepodaří sehnat v Praze jinou práci, půjdu k policii.“ „Tak proč ses hned tý děsně sexy nezeptala na nástupní plat?“ Lucie. Ten tón není tvůj. Hlas ti zaskomíral, jako kdyby na tebe právě přišla řada u maturity. „Vázy? Tak ty myslíš, že jsou to vázy?“ rozřezala se svým šíleným smíchem psychopata. „To nejsou žádný vázičky, miláčku. To sou urny.“ Tak tedy – urny… Dosud jsem netušila, že existuje zcela regulérní obchod, v němž si můžete koupit zcela regulérně urnu. A kousek od Staromáku. A že by to byl levnej špás, ani náhodou. „Vidíš to?“ žasnu. „Podívej se támhle. To nevtíravě vkusné ozdobné kování. Art deco hadr. A koukni támhle! Dala bys za urnu dva tisíce čtyři sta korun?“ Trochu zaváhá. Třeba je pro narcisy a exhibicionisty jejího ražení taková exkluzivní urna broží ještě zářivější než lesbická orientace. A Magda se skutečně nemůže od té výlohy odtrhnout. Z očí jí září deset achátů, zlatých skarabeů, modrých mauritiů. Byla jen jedna oblast, která ji rajcovala víc než sex: smrt. Upíři. Kobky. Krematoria. Převtělování. Mumie. Ale to všechno byla pouhá koketérie, jen vnější znaky tmy, o jejíž skutečné hloubce neměla ani potuchy, jen pokleslý thriller pro teenegery. Jako když si děvčata na táboře vyprávějí ve stanu před usnutím strašidelné historky. A pak jsem spatřila v náhlém záblesku ty urny rozestavěné do kruhu. Nebyly to ty za dva tisíce čtyři sta, ale ty nejlevnější, ty nevzhledné z koutu výlohy. Vypadaly – jak to říct – bezmála erárně. Žádnej art deco. Prostě ešusy pro vojíny, nikoli mísy pro generály. A já jsem spatřila v náhlém záblesku ty urny rozestavěné do kruhu na rozkvetlé louce, která neměla konec a počátek, protože se rozprostírala všude. V každé té urně byla hrstička popela, nepatrná jak ze tří máček. Byli jste tam všichni, vyrvaní z mého srdce. Byla tam moje milovaná maminka, otec, konečně poznaný. Byl jsi tam ty, Jakube, v tom zvláštním tichém mezidobí mezi dvěma reinkarnacemi. Byl tam Honza a Pijér a Pavel, můj duchovní bratr z jižních Čech, a v