Předmluva k Pornofilii
Jako parchant do hraček
(Předmluva ke knize básní Jiřího Staňka nazvané PORNOFILIE)
Když píšete a vydáváte básničky, často se vám stane, že některého z konkurenčních básníků chápete jako nesmyslně nadhodnoceného; poezii holt nezměříte stopkami. Spíše výjimečně se vám někdo začne jevit jako nedoceněný…, a pokud už k tomu dojde, jste to nejspíš vy sám. Situace, kdy vám podobná myšlenka přijde v souvislosti s někým dalším, je vzácnější než Koh-i-noor… Ale stalo se už i to. Mně osobně před dvěma roky, když mi Jiří Staněk poslal konvolut svých nových výborných „pornografických“ textů. Staňkovy básně znám od února roku 1986, kdy je v klubu Horizont na brněnské Lesné četl Mirek Kovářík. Texty otištěné o rok později v almanachu Zelené peří mě nadchly… a po celá 90. léta jsem se pak nezbavil pocitu, že se Jirka v žádné z řady polistopadových sbírek nepředstavil českému publiku, jak by se slušelo a patřilo. Trochu si za to může sám. Je to autor hyper-produktivní (sám tvrdí, že napsal víc básní než Jiří Kuběna, takže jich napsal asi nejvíc ze všech žijících českých básníků), a většina vydaných sbírek jsou tudíž jen jakýmisi výbory z výborů, nebo naopak kratšími uzavřenými cykly. To platí nakonec i o sbírce Na hrobech samojedů, kterou jsem vydal v roce 1997 v nakladatelství Petrov. Staněk sám si naříká jen decentně a zřídka: nežije ostatně v Praze, v Brně ba ani v Ostravě… a do české literatury nespadl z višně, nýbrž z jedné strakonické lékárny, které šéfuje i slouží do roztrhání těla. Bylo nutné rozčílit se tak trochu za něj, což jsem nakonec učinil a nabídl se, že sestavím konečně reprezentativní výbor z jeho dosavadní poezie. Autor s jistou pochopitelnou ostražitostí souhlasil a poslal mi záhy cca tisíc pět set „předvybraných“ textů, do nichž jsem se zanořil… a po čase nabyl dojmu, že nad hladinu se už nikdy nevynořím. Ten výbor jsem dával dohromady rok a půl, a když jsem byl hotov, podstoupil jsem ještě očekávaný boj s básníkem o definitivní tvar sbírky. Teď je kniha hotová a já jsem spokojen. Autor sám asi o něco méně, ale to je v pořádku: tohle je Reinerův Staněk. Staněk, jak ho mám rád já. Autor, v němž vždycky nejlépe a nejraději čtu silné až nezvladatelné nápory pudů, nad něž do výšky trčí ten sexuální. Nemůžu si pomoct: čtu to i v té nejsubtilnější lyrice přírodní. To ostatně zmiňuji též jako obhajobu poněkud kontroverzního názvu… Vztek tváří tvář démonu, jenž ovládá naše životy, vede autora k občasné brutalitě. Pocit, že pouze zbytečně kroužíme okolo podstatného, dokud se nedotkneme erotického jádra pudla, nutí jej k násilnostem páchaným alespoň na jazyce. K znásilňování sémantiky. Mnohý význam, který se už už hodlá pohodlně usadit v té které básni, je perverzně zbičován chybějícími čárkami, a pokud se autorovi zdá nedostatečný, nehodný definitivy, nechá ho ihned prolnout s významem jiným. Dva i tři možné výklady proplouvají jeden druhým jako hrdlem vždy o kousek větší ryby. Staněk do svých vět každou chvíli kope jako parchant do hraček, dokud se nerozpadnou na součástky, tedy větné prvočinitele, ale pak se zničehonic polepší a běží je rychle (než přijde čtenářova mysl na to, co vlastně doopravdy provedl) skládat do nových, pravdě stejně málo podobných sestav. Ano, člověk by mu občas nejraději jednu břinknul; ostatně právě i za to, jak vás nenechá spočinout v žádném z tolika nadějně rozběhnutých obrazů. Staněk je básník-násilník; umí to s důtkami i pouty. A je na vás, jestli se poddáte rozkoši z vynucené submisivity. Pokud jste to ještě nevyzkoušeli, pojďte dál; třeba překvapíte sami sebe.
Martin Reiner, editor výboru
Jiří Staněk ASI BRNO
Jako špatná poezie. Nahým rozkrokem se posadila na žraločí kůži, na chvíli se třela s ústy dokořán jak rejnok, cosi oplzlého bylo v jejích rytmických pohybech, v natažených pažích svírala Holofernův vous, nebo snad vycpávku matrací, africkou trávu, potom zkřivila ústa jako kdyby rodila mnicha vykřikla třikrát a převrátila se do horkých slzí. Město se pokoušelo spát. Jehlance věží, vymrštěné vzhůru, ještě dýmily česnekovitě zeleným zápachem truchlivých ohníčků špatné měděnky, ale svěcená voda v chladném mramoru se povlékala kalným zákalem, že by se z ní už pták nedokázal napít. To se redukovalo stříbro, obsažené v mincích, na zornici mého dědečka, který leží v hrstce popela v urně a je mu všechno jedno, jestli je právě červenec, který milujícím vyhřívá žitná pole, která budou za chvíli kosit, někde v Bystrci, u přehrady, kam vedou třešňové aleje s ulámanými větvemi po hodech nezletilých špačků, povinných dosud školou. Někdy mu závidím. Mému dědečkovi. Ale potom si řeknu, že je to pošetilost. Ještě jednou se ohlédnu za jeho zlatě vyrytým jménem a potom odcházím. Kroky perských koček. Modlím se, aby do města přijel Svatý Vítr na dračím koni, kterého oplodnila bouře. Vlaky jenom projíždějí, peróny jsou špinavé. Lehám si do stínu a čekám, že nikdo mě zde nespatří. Mnich Mendel, při jehož rození vykřikli třikrát s vulvou na žraločí kůži, učí se milovat hrách navzájem. Podvazuje mu varlata a zavírá jej do sáčků. Také ho dráždí chlupy štětce. Hrách se směje. Hrách milostně trpí uprostřed orgasmů. Z kostela Elišky Rejčky při pokusném políčku voní kadidlo. Všichni jsou spokojení. Že se tak týráme. Torstenson udělal hloupost, že uvěřil zvonu v nepravé poledne. Měl ještě chvíli útočit a všechno to tu spálit. Všechno, všechno, všechno!
11. 4. 1982