O Brně
Toto je Brno | Dvě stě šest pilotů | Divní fešáci
Toto je Brno
Uprostřed města je stará radnice s vyhlídkovou věží. Jako na věžích tam fouká a je slyšet škrábání holubích pařátků a zmatený tlukot jejich křídel. Já tam nahoře byl poprvé s dědou. Stáli jsme na kamenném ochozu, vysoko nad městem, a bylo ticho. Pak děda řekl: „Toto je Brno.“ „Já to vím,“ protáhl jsem dotčeně hlas, ale děda už zase neříkal nic a jen hleděl kamsi do zelenošedorudého moře, které se v slunci a větru mírně vzdouvalo. Máma s námi nešla, chystala oběd, ale ve dveřích nezapomněla dědovi znovu připomenout, že by se měl oholit, že vypadá jako Bakunin, a on se na ní jako vždycky jen zazubil; jako Bakunin. Mně bylo o těch prázdninách šest a byl jsem naopak rád, že má děda vousy tak dlouhé. Vítr mu je dokázal ohnout až na rameno. Taky jsem dobře věděl, co je to pode mnou za město, i když jsem se trochu bál přistoupit až k balustrádě a díval se jen skrze sloupky, opřený o vychladlou zeď. V Brně jsem se narodil a už jsem tu stihl leccos prožít! Viděl jsem na vlastní oči Giacomo Agostiniho krájet ostře obávanou Farinovu zatáčku na závodním okruhu, kterému děda bůhvíproč říkal Masarykův, když se tak vůbec nejmenoval, taky jsem se minulé léto pozvracel na brněnské přehradě, když jsem snědl banán, asi z úpalu, jak říkala máma, fuj!, a ještě jsem se tam i topil, na Sokoláku, a z vody mně vytáhl Janis Kiriakidis, který žil s mámou a vždycky v sobotu chodil do kavárny Slavie, kde se scházeli všichni brněnští Řekové. A abych nezapomněl na jednu z největších pamětihodností svého krátkého života: v jediný den jsem se dokázal ztratit na náměstí Svobody a pak – když jsem se vybrečel a vysmrkal do kapesníku jedné paní – i zázračně dorazit až do Černých Polí a tady na schodečcích před domem čekat až do setmění. Ale na dědu jsem stejně neměl, protože ten se v Brně narodil ještě za Franze Josefa, jak sám říkával. A proto mi bylo divné, proč se teď na Brno díval, jako by se pořád něčemu divil… „Podívej se,“ položil mi těžkou ruku na křehký zátylek. „Vidíš tam něco?“ ukazoval nataženou pravičkou kamsi do výšky, mířil s ní přímo do nebe. Napínal jsem zrak, civěl jsem do modrého jasu, až to bolelo, ale neviděl jsem nic. „Dědo, tam nic není!“ zakňoural jsem trochu nazlobeně a trochu tak, jako když si chcete na někom starším vyprosit bonbóny ještě před obědem. „Brno je zajímavé hlavně tím, co není vidět,“ řekl děda. „Opravdu tam není nic, ale mohlo být. Právě tam, dole na Kobližné, měl totiž stát první opravdový mrakodrap v Evropě – “ děda se zarazil. „Víš, co je to mrakodrap?“ „Jasně! Vysokej panelák!“ „Byla to tenkrát velká sláva, na Výstavišti v Baťově pavilonu měli čtyřmetrový model, úplně nahoře byla obrovská zeměkoule, ve které měla být kavárna. Dvacet čtyři pater!“ „A proč tam teda není?“ zatahal jsem za ruku dědu, který už zase snil. „Ani nevím. Asi proto, že přišla hospodářská krize a už na to nebyly peníze…“ pokrčil rameny děda, mírně se celý nachýlil dopředu a se starostlivým pohledem se mě zeptal: „Není ti zima?“ Mlčky jsem přikývl, a tak jsme se vydali na dobrodružnou zpáteční cestu po uzounkých schodech, a dole jsme se stali tečkami, které se mezi jinými tečkami pomalu pohybovaly kupředu, až na konci Radnické, na rohu s Panskou, zmizely za hradbou secesních domů.
O třicet let později hledím ze stejného ochozu radniční věže stejným směrem, fouká to, a nedivte se, že tentokrát tu stojím docela sám. Děda dávno umřel, vnuk se ještě nenarodil, jen to Brno, k nepoznání jiné, zůstává pořád stejné. Tak toto je Brno, myslím si, vzpomenuv na dědovu záhadnou větu. Topím se v té kamenné krajině pod sebou, můj pohled se ztrácí v tušených uličkách, aby se o kousek dál zase vynašel, a teď už dědo vím, jak to tenkrát bylo s naším mrakodrapem, s tím světelným prstem, jímž se mohlo Brno alespoň jedenkrát dotknout evropských hvězd. To se, můj laskavý Bakunine, co sis tak hezky, jen kousek od Leoše Janáčka, ustlal mezi cypřiši na Centrálce, naše levicová avantgarda na počátku třicátých let minulého století vzepřela kapitalistické nadutosti, s níž chtěl velkošvec Baťa rozšlápnout kremroli brněnského historického jádra svou gigantickou botou. A že ti právě lkaní nad několika starými barabiznami k levicové avantgardě dvakrát nesedí? No bodejť! Vždyť on Bohuslav Fuchs, největší architekt moderního prvorepublikového Brna a jeden z členů redakční rady levicového časopisu Index, jen o pár let dřív Baťovi ten mrakodrap sám navrhoval – a to nebyl jediný Brňan, který se utkání zúčastnil. Když ale Baťa soutěž nakonec zrušil a později stejný projekt rovnou zadal svému architektovi Vladimíru Karfíkovi, dorazivšímu čerstvě z amerických studií, spustila brněnská avantgarda takový povyk, že místní kocouři, kteří se právě ze všech sil mrouskali ve Šrébráku, udiveně zmlkli. A víš, co nám nakonec pomohlo v dobré věci? Slavné brněnské tekuté písky! Přesně ty, které si jako nenasytná anakonda čas od času vyberou v Brně svou oběť: to se nejprve rozzeje stará brněnská dlažba jako obrovská tlama, nic netušící dáma do ní zahučí i s parapletem a pak už je sunuta zažívacím traktem brněnského podzemí neznámo kam. A podle všeho by taková anakonda dokázala i dvacetipatrový mrakodrap slupnout jako malinu, a tak městský stavební úřad Tomáši Baťovi odebral již dříve udělené stavební povolení s poukazem na „nedostatečně únosný spodek pozemku“. Jako by mu brněnská levicová avantgarda musela nejprve zabubnovat na ctihodnou buřinku, aby si vzpomněl na „vrstvy málo únosného štěrku a jílu, které jsou často prostoupeny silnými proudy spodní vody“, i když historické městské plány ukazují, že právě tudy vedl městský potok, později jednoduše zasypaný… A že ještě pořád mluvím o tom zatraceném paneláku, to mi velkoryse odpusťte. Vždyť on, jako by opravdu stál, mi zastírá horizont všeho, co bych chtěl hezkého o Brně říct. Vždyť on je mi symbolem té městské krajiny, ve které jsem vyrůstal, zůstává jako pokácený středověký dub stále v paměti, a je i podobenstvím mnoha a mnoha zmrhaných nadějí tohoto zvláštního města. A čím se mi zdá být toto napohled nejobyčejnější z měst zvláštní? Inu, hlavně jakousi zbabělou rozpolceností! Těmi nenaplněnými nadějemi… Říkává se Brnu často „největší česká vesnice“, ačkoli má bezmála půl miliónu obyvatel, a nejčastěji tak Brnu říkají sami Brňané. Však Brno takovou vesnicí nejspíš je, neboť každý vyskočí tak vysoko, jak vysoko si troufne. V naší malé zemi je Brno věčně druhé a je tedy jeho údělem věčně žárlit na většího a staršího bratra, Prahu. A žárlit, to Brno umí, jak by taky ne! Ono když se něco dělá dlouho a pořádně, tak to musí být někde vidět. Jedete třeba z Prahy do Brna po dálnici; půl cesty je povrch jako zrcadlo, ale sotva přejedete pomyslnou hranici mezi Čechami a Moravou, sotva se dvěma koly ocitnete na brněnské straně světa, dálnice pod vámi se promění v kolejiště, po němž je vám drkotati, dokud v dolíku před sebou nespatříte ustrašené brněnské panoráma. Tak, natruc! Brno totiž ví, jak Praze vytřít zrak. Tloustne, pleť mu trudovatí, nedělní kroj je, jak bys ho vytáhl krávě z huby… nechtěli jste mě?! Tak tu máte! Teď tuplem nebudete chtít!! V době, kdy i Praha měla svého staršího a úspěšnějšího bratra, císařskou Vídeň, říkalo se Brnu pro změnu předměstí Vídně. Ale i to zní příliš hrdě. Brno bylo totiž Vídni jen špinavou periferií, plnou čoudících komínů, těch truchlivých stěžňů jako by věčně někam jinam odplouvajících textilek a cihelen. A přitom tyhle škaredé, špinavé čtvrti, ani nebyly tím ubohým, vysmívaným Brnem, byly to ve skutečnosti jen bezprizorní bezdomovci, kteří pokorně žmoulali v upocených a sedřených dlaních bekovku u pomyslných, neboť již zbořených městských bran, za nimiž žili měštky s paraplaty a židovští bankéři se zpupnými cvikry. Staré historické Brno, ač demokraticky zbaveno povýšených hradeb, si až do roku 1918 podrželo svůj charakter německého moravského města; vždyť v době vyhlášení samostatné Československé republiky žily tu dvě třetiny Němců a většina kapitálu patřila německým Židům. Však možná i to Brnu pomohlo k jeho – dosud jediné – hvězdné hodině. Mladá republika musela s Brnem cosi udělat, bylo to už tehdy druhé největší město v zemi, a proto v listopadu roku 1919 stvořila zvláštním zákonem Velké Brno, což v praxi znamenalo přidružení 23 okolních obcí, ovšemže naplněných převážně nadrženým živlem českým. Takto rafinovaně se Brno stalo městem opravdu českým, přesněji moravským. První československý prezident, legendární Tomáš Garrigue Masaryk, byl sám Moravan a Brnu přál. Město získalo statut skutečné zemské metropole se slušným rozpočtem a bylo to vidět. Na někdejší Bauerově rampě vyrostly rozsáhlé výstavní plochy, které jsou ještě dnes tím ekonomicky nejvýznamnějším, co tady máme. Kousek za městem zase vznikl závodní Masarykův okruh, po němž se řítil s výrazem polekaného lemura ve žlutém pulovru i slavný Tazio Nuvolari a jehož vpravdě symbolem se stal francouzský závodník Louis Chiron, takže o člověku, kdo jezdívá jako blázen, se v Brně dodnes říká, že „jezdí jak širón“. S Brnem úzce souviseli největší básníci nové republiky František Halas, Vítězslav Nezval nebo Jaroslav Seifert. A i v téhle hospodě se mohutně nasávalo z francouzských korbelů, na které jste nutně narazili hned poté, co jste se povinným obloukem vyhnuli všemu německému. Klíčová Halasova knížka Kohout plaší smrt je nepředstavitelná bez vlivu Arthura Rimbauda a Nezval, ta obrovitá a nikdy neumlkající vzducholoď, zase dokázal v roce 1934 udělat v Paříži na místní surrealisty takový dojem, že se to dá považovat za osmý div světa! Jak to, proboha, s tou svou mizernou francouzštinou dokázal?! Snadno: prostě jen chválil, omdléval blahem, hladil všechny ty bojovně naladěné mládence po rukou, jak měl ve zvyku, vzlykal štěstím… a ono to fakt zabralo. Už začátkem dubna roku 1935 se objevil André Breton v Brně i s Paulem Éluardem – a jestli ho nezničili, tak starý pás s Bretonovou přednáškou „Qu’est-ce que le Surréalisme?“ straší v brněnském rozhlasovém archívu dodnes. Daleko nejvýznamnějším brněnským fenoménem z krátkých, ale vydatných časů I. republiky ovšem byla zdejší moderní, především funkcionalistická architektura. Ta byla jednou z nejskvělejších vizitek mladé republiky a také jedním z jejich nejvýznamnějších prvků emancipačních. Nejslavnější brněnskou funkcionalistickou stavbu, vilu Tugendhat, sice v Černých Polích postavil Němec Mies van der Rohe, ale logika jejího vzniku právě v soudobých brněnských konturách je nepopiratelná. Bylo to… celé to bylo velkolepé, krásné. Bylo to něco, čemu se chtělo a snad i dalo věřit… Ale pak dorazil do Brna Adolf Hitler. 17. března 1939 zamával svým nejvěrnějším z černé otevřené limuzíny a pak se na tribuně před radnicí postavil vedle tlustého chlapečka, který Vůdci děkoval za osvobození z útisku a utrpení, kterým až doposud on i jeho soukmenovci trpěli. To bylo Brno, hlavně díky své velké zbrojovce, ještě pořád významným, i když opět německým městem. Jenže po válce přišli komunisti, kteří v duchu hesla „Rozděl a panuj“ učinili z Brna zapadlé sídelní město moravské gubernie. Z přiblblých, snaživých aparátčíků vyrobili regionální mocnáře, ty nejstrašnější, jaké si můžeš představit, ty, které pud sebezáchovy nutí útočit jako první. Tváře místních veleduchů, pokud tito neemigrovali hned po komunistickém puči v únoru 1948, zarůstaly zatím mužickými licousy, jejich nosy prokvétaly rudým plevelem alkoholu a ti, co byli alespoň průměrní, odkvačili bystře do Prahy, odkud všechny, co by jistě za normálních okolností čněli nad nimi, pražským mocenským kyjem chutě doráželi.
Stojím na opraveném ochozu radniční věže, fouká to, a možná proto mám oči plné slzí. Je jaro roku 2003. Když jsem byl dítě, nevěřil jsem, že se takového data dožiju, přesvědčen, že letopočet začínající dvojkou navždy zůstane jen v knížkách Raye Bradburyho a Julese Verna. Ale věřil jsem tomu dědečkovu Brnu. Dnes si myslím, že dědečkovi tenkrát na věži zabránila pouze jeho prvorepubliková výchova dát za tu důležitou větu otazník. Nebo to nebyla otázka? Udivená, posmutnělá otázka. Toto je Brno? Často se mi zdá, že se o historii tohoto smutného města zajímám tak, jako se díváte na fotografie, na nichž je babička ještě mladá a krásná. A že nemohu víc, než ten obrázek uchovat pro svého vnuka. A tak mám alespoň jedno přání: dej, kouzelná rybko z brněnské přehrady, aby světový, francouzský spisovatel Milan Kundera nejezdil do svého rodného města tajně, na zapřenou, jak to pořád dělá.
(Psáno pro francouzský Courrier International, otištěno 17. července 2003 pod názvem „Brno, éternelle deuxième“.)
Dvě stě šest pilotů
Může za to Ivan Blatný. Když jsem se v roce 2000 pustil do románu o tomhle slavném „básníku Brna“, měl jsem za sebou patnáct let bádání o jeho tajemstvím pozahalené minulosti. Ukázalo se však, že mnohem méně než o Blatném vím o době, v níž žil. A tak jsem se do prvorepublikového Brna zakousl jako do velké šťavnaté broskve. Brzy jsem – jaký div! – narazil na pecku, o niž si člověk snadno vylomí zub… Nebyla to doba, ani ve srovnání s dneškem, tak idylická a neproblematická, jak by se nám mohlo občas zdát. Historie nepostaveného brněnského mrakodrapu o tom svědčí výmluvně.
Má složka s názvem „Baťova bota“, plná porůznu sehnaných a okopírovaných dokumentů a novinových článků, napovídá, že vše začalo v roce 1926. Podnět ze stavebního oddělení Baťovy firmy přiměl několik významných soudobých architektů, aby se pokusili navrhnout podobu prvního evropského mrakodrapu, který měl stát Na Pohořelci, tedy místě, kde se v Brně stýkají ulice Kobližná a Jánská. Známe návrhy Bohuslava Fuchse (1926), Jindřicha Kumpošta (1927), Františka Lydie Gahury (1927). V roce 1928 přispěl svým návrhem i Baťův „nezávislý konzultant“, profesor Josef Gočár. Jeho projekt působí s ohledem na lokalitu nejústrojněji, ze vzpomínek architekta Karfíka však víme, že jej Gočár ze své (výhodné) pozice „nikterak neprosazoval“. Netajil se ovšem s názorem, že ostatní projekty považuje za „ubohé“. Možná i to byl jeden z důvodů, proč se nakonec v Baťově expozici na výstavě moderního obchodu (srpen 1929) objeví model mrakodrapu – poprvé představeného širší veřejnosti –, který navrhlo poněkud anonymně „stavební oddělení firmy Baťa“.
V dobovém tisku o něm čteme: „Tři metry vysoký model, který hodlají Baťovy závody postaviti v Brně, vzbuzuje velký a pochopitelný zájem – zvláště Brňáků. Model je přesně zhotoven podle plánů v měřítku 1 : 25 a jeho 18 etáží, večer elektricky osvětlených působí imposantním dojmem.“ Tentýž „imposantní“ návrh neváhal Gočár později před Karfíkem označit slovem „šulin“ a Baťovi řekl, že plánovaná „chlouba města“ by neměla vypadat, jako by ji „postavili cromagnonci“. Zároveň českému Fordovi doporučil, aby z Ameriky povolal mladého architekta Vladimíra Karfíka, který měl za sebou nejen stáž u Frank Lloyda Wrighta, ale také zkušenost z americké projekční kanceláře, kde se přímo podílel na konstruování několika mrakodrapů.
V červnu 1930 odprodalo město Baťovi pozemek, po prázdninách se počalo s bouráním původní zástavby, a zatímco koňská dvojspřeží odvážela zbytky suti, byl z osmi nových návrhů, vyprojektovaných Karfíkem, vybrán ambiciózní čtyřiadvacetipatrový objekt. Po běžných procesech se stavebním úřadem v Brně byl tento návrh upraven na konečných devatenáct podlaží – a začalo se stavět.
Zatímco však na staveništi hlučely parní buchary a okolním živnostníkům rostly tržby, jak místem proudily zástupy zvědavých Brňanů, počal brněnský stavební úřad jevit zvláštní obavy. Koncem ledna, když skončila stavba základů, pak nečekaně zpochybnil vlastní, dříve vydané rozhodnutí s poukazem na chybné statické výpočty ohledně únosnosti podloží i působnosti větru. Původních 206 pilotů, na nichž měl mrakodrap bezpečně stát, bylo proto posíleno o dalších třicet sedm. Následovala zatěžkávající zkouška, která proběhla pod dohledem městské stavební policie. Dopadla dobře a bylo povoleno pokračovat v původním projektu.
S přicházejícím jarem začala zpoza ohrady stoupat do výše konstrukce domu… a zároveň přestaly v Baťových časopisech vycházet optimistické texty o stavbě. Počátkem května se práce zastavily. A hleďme; dobře informovaný Bedřich Václavek z levicového časopisu Index už tou dobou tuší, že Baťa svůj brněnský mrakodrap nepostaví, i kdyby se na hlavu postavil. Brno prostě takovou stavbu neunese, oznamuje týž stavební úřad, který v uplynulých měsících dvakrát dospěl k opačnému závěru.
Podle Karfíka zarazil další práce sám Baťa, což je poměrně uvěřitelné. Stavba mrakodrapu probíhala v době, kdy naplno rozjel svůj projekt moderních Domů služeb, jež v rekordně krátkých časech rostly jako houby po dešti po celé republice. Kromě toho byla Baťova firma – díky dřívějšímu velkému odbytu v USA – postižena světovou hospodářskou krizí dříve než většina podniků v zemi. Pro tohoto kapitalistu nebyl obrat „čas jsou peníze“ prázdným pojmem.
Archív přechovávající dokumenty k zajímavé kauze údajně shořel během bombardování Brna v listopadu 1944. Mrzí mě to hlavně proto, že zde nemohu ocitovat peprné výrazy Tomáše Bati adresovanému příslušnému úřadu. To podstatné bychom ale v archívu stejně nenašli. Záznamy o tlacích a lobování zhrzených architektů a stavebních firem totiž většinou nenajdete na papírech s razítkem. Kdo si však vybaví, co se tehdy v Brně dělo kolem vítězného návrhu na zbudování tzv. Akademického náměstí, kdo si vzpomene na (úspěšné) tažení levicové kulturní fronty proti pražskému architektu Dryákovi, v čele se stejným časopisem Index – v jehož redakční radě shodou okolností seděl architekt Bohuslav Fuchs! – a kdo si připomene oficiálně vznesený požadavek skupiny brněnských architektů, aby se soutěží o místní zakázky směli napříště účastnit výhradně místní architekti, ten si také dovede spočítat, co všechno napomohlo tomu, že se městského stavebnímu úřadu postupně „rozsvítilo“.
Stejní lidé, kteří by souhlasili, že tzv. historické centrum Brna je ve skutečnosti mišmaš plynoucí z různě načatých a nedotažených asanačních výpadů, jevili náhle dojemnou obavu, „jak bude vypadati“, a ti, kteří před časem výškový dům na stejném místě navrhovali, viděli jej nyní jako „naprostý urbanistický nesmysl“.
A tak první evropský mrakodrap postavili o rok později v Antverpách.
(Psáno pro sborník Obchodní palác Centrum v Brně, otištěno v březnu 2007 ve zkrácené verzi pod názvem „Mrakodrap a cromagnonci“.)
Divní fešáci
Chtěl bych vás tímto okýnkem připravit na jeden dosti neobvyklý jev, s nímž se budete moci v těchto a příštích dnech setkat. Vyfiknutí manekýni s poněkud neupravenými, splihlými vousy a špínou za nehty, na které narazíte v brněnských ulicích, budou sice ti samí bezdomovci, kteří už léta důvěrně znáte od nádraží, z České či zpoza kostela svatého Jakuba, budou však chodit v mých kalhotách, košilích, svetrech a kabátech. A copak, copak? pomyslíte si. Chce snad pan Reiner po vzoru brněnské radnice před volbami zkrášlit Brno, město z nejmilejších? Ne, nechce, zní má poctivá odpověď. Pan Reiner už pouze neměl kam složit své nově přivezené hadříky z Ameriky, a tak služebně nejstarší kousky ze svého šatníku věnoval Armádě spásy. A po této čerstvé zkušenosti si navíc troufá doporučit podobné vyklízení skříní, šuplíků a botníků i vám. Nejde totiž jen o to, že se zbavíte věcí nepotřebných a ještě se přitom můžete cítit jako kníže pán… Taková probírka mívá navíc silný účinek psychohygienický. Příklad? Třeba zrovna tahle bláznivá košile s krátkým rukávem a divokými květinovými vzory! Tu mi poslal na konci osmdesátých let otec z Ameriky v jednom z řídkých záchvatů starostlivosti. Než jsem v ní stačil dojít ze Svoboďáku k Padovcovi, zastavila mě dvakrát policejní hlídka a byl jsem nařčen z útoku na lidově demokratické zřízení. Propustili mě, teprve když jsem se zapřísáhl, že už mě v téhle košili na veřejnosti nikdo nespatří. To jsem ostatně rád dodržel, ale v listopadu 1989 jsem se v ní občas sedával doma na záchodě, protože jsem nechtěl zůstat stranou celospolečenského, protirežimního pohybu. Nebo králičí kožíšek, který mi dala babička, aby mně netáhlo na cemr, a který jsem, popravdě, nikdy nenosil… Babička pracovala léta jako pokojská na vysokoškolských kolejích a v koších zahraničních studentů nacházela neustále spousty zajímavých věcí, kterými posléze obdarovávala nejoblíbenější příbuzné. Už to nedělá; loni v létě nám umřela. A byl jsem to skutečně já, kdo se někdy na podzim 1987 procházel brněnskými ulicemi pyšně jako páv v tomhle proužkovaném svetru z Drutěvy, v němž bych si už netroufnul ani na dvorek se smetím, aby mě sousedé nenařkli z otevřené perverze a ohrožování mravního vývoje jejich dětí? Dívám se na odvážný vzorek a přemýšlím kam, s kým a proč jsem tenkrát šel. No prosím, a tady… jak důležitá věc! V kapse obleku z tanečních nalézám pečlivě složený kus úzkoprofilového komunistického hajzlpapíru. A nesmějte se, milé děti; pravděpodobnost, že právě tenhle cár buničiny vám zachrání život, protože to bude široko daleko jediný dostupný toaleťák, bývala po čertech vysoká. A propos kapsy. Našel jsem v nich celkem čtyři kapesníky, některé posmrkané ještě z dob totality, a také osm zapalovačů, což mě dodatečně udivuje, protože kouřit jsem začal až v roce 1991. Sedm z nich pořád zapaluje. Vyskládal jsem si je na úhlednou hromádku… a hlavou mi přitom běželo všelicos. Pak jsem je ale nastrkal zase zpátky do kapes. Třeba potěší některé bezdomovce stejně, jako potěšily mě.
(Psáno pro MF DNES, otištěno 10. října 2006.)