Ivan Wernisch: Doupě latinářů (2. várka)
Byl jednou jeden Bedřich
Byl jednou jeden Bedřich, jmenoval se Josef, a představte si, že po půlnoci se tady v tomhle vlaku a v tomhle vagónu zjevuje strašidelný akvizitér, a básník Vomastek, ten spějme pílí k vyšší vůli, tak ten předstíral své vlastní úmrtí jen proto, aby zvěděl, bude-li pohřben na Vyšehradě, či nikoli. A jiný Bedřich je tohoto Vomastka bratranec. Dotyčný akvizitér vypadá jako normální cestující, na jeho počínání není nic kromobyčejného, tedy vlastně téměř nic strašidelného, až na to objevování se a mizení. A ty jeho řeči! Ale vraťme se k nešťastnému Vomastkovi. Ten šťastně přestál lékařskou prohlídku, i pitvu, a po třech dnech ho, pořádně vymrzlého, vytáhli z ledničky, strčili do rakve a bylo to. Zatloukli víko, nezvěděl nic. A už s ním ujížděli do motolského krematoria. Člověk, když takhle žije na světě, zažije všelicos. Zvykne si posléze i na to, že mu strašidlo říká pane kolego. Ale přece jen je dobré mít vždycky v kapse krabičku pastilek proti zádumčivosti.
Prší
(Podle)
Prší a cikáni zapadli do výčepu. Prší a cikáni chlastaj. Vychlastaj tři nebo čtyři a jejich ženský zatim sedum, vosum. Cikáni vychlastaj tři nebo čtyři, aby je přešel vztek na ženský, cikánky vychlastaj sedum nebo vosum, aby je přešel vztek na jejich mužský.
O ženách, které vařily kaši
Jedna žena, která žila v lese, přišla k jiné, která žila v lese. Řekla: Pojď, budeme vařit kaši! Dobře, ale napřed budu vařit já! řekla druhá žena. A první žena řekla: Dobře, ale až sníme tvou první kaši, uvařím druhou, a tu potom taky sníme! Druhá žena začala vařit první kaši. Pořád něco přidávala do hrnce, až už byl večer. Vyšly hvězdy, kaše ještě nebyla hotova. Kdy už bude kaše hotova! řekla první žena. Až přidám nějaké maso! řekla druhá žena. První žena řekla: Nezapomeň, ještě jsi nepřidávala med! Druhá žena odešla pro med, první si lehla do postele a dělala, že spí. Druhá žena se vrátila a řekla: Už spí, uříznu tedy maso! A otočila se, aby vzala nůž. Tu první žena vyskočila a vylila na druhou ženu kaši, která se vařila. Maso už je! řekla. Ale kde je chléb! Šla hledat chléb a našla v komoře pytel plný zlatých peněz. Jak se tam tak radovala, maso sežraly krysy. I což, řekla první žena. Teď se trochu vyspím, ráno vezmu peníze a půjdu do města. A lehla si do postele.
Ale druhá žena měla muže. Ten v noci přišel, uviděl pod stolem kosti a v posteli první ženu. Lehnu si tedy k téhle, než ji zabiju, řekl si. Zůstaneš tady se mnou! řekl. A teď rychle udělej kaši, řekl, protože už svítilo slunce. První žena však začala naříkat, protože chtěla odejít s penězi do města. Jdi udělat kaši! řekl muž. Ale ona nepřestala naříkat. Muž se rozzlobil. Udělám tedy kaši sám! řekl a ženu zabil.
Půpa a djojo
(Podle Frobenia)
Půpa a djojo spolu žili v lese. To bylo tenkrát. Tenkrát ještě nežili ti dva na svých místech, ale venku v lese. Jednou neměli půpa a djojo co jíst. Oba měli velký hlad. Půpa řekla: „Dneska mám chuť na rybu.“ Djojo řekl: „Taky mám dneska chuť na rybu.“ Půpa vzala síť a šla k řece. Djojo šel za ní. Půpa začala chytat ryby. Půpa chytila hodně ryb. Půpa ryby vzala a šla s nimi domů. Půpa ryby vařila, vzala pepř a sůl, uvařila dobré jídlo. Když jídlo uvařila, snědla ho. Djojo řekl: „Dej mi také něco k jídlu.“ Půpa mu dala trochu pepře a řekla: „Najez se pepře. Žádnou rybu už nemám.“ Druhý den šli půpa a djojo zase k řece. Djojo vzal síť a šel napřed. Půpa šla za ním. Djojo začal chytat ryby. Djojo chytil hodně ryb. Djojo ryby vzal a šel s nimi domů. Djojo ryby vařil, vzal pepř a sůl, uvařil moc dobré jídlo. Když jídlo uvařil, všecko snědl. Za chvíli přišla půpa. Půpa řekla: „Proč mi nedáš žádnou rybu?“ Djojo řekl: „Ty jsi včera, milá půpo, měla hodně ryb a žádnou jsi mi nedala. Dneska mám já hodně ryb a žádnou ti nedám.“ Půpa se rozzlobila a uhodila djoja. Djojo zas uhodil půpu. A tak se tloukli. Přitom chytil djojo půpu za poštěvák, utrhl jí ho a hodil do ohně. Půpa do ohně rychle sáhla a strčila poštěvák zpátky. Ale má ho teď od toho ohně červený jako oheň.
…
Zamžourá jedním, zamžourá druhým i třetím, protáhne jednu, druhou, čtvrtou, sedmou, třetí, náhle se vymrští, balancuje na své silné noze, poskočí, poskočí, vždy dvakrát krátce, jednou dlouze, vypustí slinu, vytáhne zub, prohlíží si ho proti slunci, zahodí ho a vytáhne druhý, palcem zkusí jeho ostří, spokojeně pokývá hlavou, poskočí vždycky takhle: hop, hop, HOP! Kroutí krkem, rozhlíží se. Zub leží před hrudkou. Je to tuk? Křičící ptáci se vzdalují. Je to tuk. Zub se třpytí. Ptáci se obracejí a zarezlé čepy jejich křídel skřípou blíž. Jsou to staří, olysalí ptáci, žlutými jícny jim je vidět do útrob. Hrudka je slabě žlutá, našedlá, je v ní několik zelených žilek.
Sibiřská pohádka
Odsloužil voják u cara pět dlouhých let a pak dvacet ještě delších a vydal se na cestu domů. Byla právě zima, zrovna chumelilo, šel, šel, k večeru přišel do vesnice u lesa. Je tu ticho, ani pes nezakňučí, mužici se hřejou, zapřeli dveře záporami, zastrčili petlice, měsíček taky zalezl, voják chodí potmě od chalupy k chalupě, všude bouchá a nikde mu neotvírají. Nu co, říká si. Caru jsem již dosti sloužil, tak tedy umřu. Ale najednou, najednou se otevřela vrata velikého dvora, bohatcova hospodyně vyšla pro vodu. Jen přešla, voják šup do tepla, honem do světnice. Tam, na pícce, vyspává hospodář. Voják svlékl kabát a zouvá boty, že si taky lehne, ale už je tu zase hospodyně s plnými vědry a křičí: Co tady dělá tenhleten? Muži, mužíčku, hned vstaň a vyžeň ho! Jenomže muži už je dlouhou zimní nudou teskno, povídá tedy vojákovi: Víš co? Když budeš vyprávět pohádku, nechám tě přenocovat, když nebudeš, jdi pryč! A voják, že bude vyprávět. Hospodyně začala nosit na stůl. Co všechno nenachystala! I zapraženou polévku s masem a horkou kaši a med a pirohy smažené na másle. Voják se dlouho nerozmýšlel, popadl lžíci a… Co sem lezeš, když tě nikdo nezve! povídá hospodyně. A voják nato: Potřebuji pro svou pohádku nabrat sílu, milá paní! Sílu? Nu tak tedy nabírej! rozhodl boháč. Když se navečeřeli, ustlala si hospodyně na zem a boháč s vojákem se natáhli na lavice. Tak začni, poručil boháč. A voják začal: Byla jednou jedna vesnice u lesa, v té vesnici žil hospodář a s ním jeho žena. A jednou v zimě k nim přišel na návštěvu voják…
Vyprávěl voják, vyprávěl, a tu se stalo něco, co se může stát jen v pohádce: voják i hospodář, oba se proměnili v hnědé medvědy a odběhli do lesa. Vyhrabali si brloh pod zelenou jedlí, leželi tam na boku a cucali si tlapu. Přišlo jaro a medvědi vylezli. A koukají, támhle se pase kráva. Hned ji roztrhali a sežrali. Příští ráno povídá medvěd voják medvědu mužikovi: Dnes půjdeme na louku, na kterou vyhání krávy tvá žena. Až nás uvidí, začne křičet a přivolá pomoc. Mě chytnou a ty utečeš. Stáhnou ze mě kožich, pověsí ho na plot, aby uschnul, a půjdou pro vůz. Ty nemeškej a honem ten kožich ukradni. Když ho dobře schováš, staneme se zase lidmi. Schováš ho špatně, zůstaneme medvědy navždycky. Medvěd mužik medvěda vojáka poslechl a rozběhl se s ním k pastvině, na které se pásly jeho krávy. Žena tam seděla na kameni a dřímala. Medvědi se vrhli mezi krávy a tři hned roztrhali. Hospodyně začala křičet, čeledínové přiběhli s vidlemi a klacky. Medvěd mužik jim utekl, medvěda vojáka spoutali, sedrali z něj kožich a šli pro vůz. Medvěd mužik přiběhl k plotu a tahá za kožich. Škubnul — a bác! — překulil se na zem. Posadí se a kouká: je ve své chalupě, sedí na podlaze. Žena se probudila, chce vědět, co se přihodilo. Jakto co, odpověděl hospodář. Tři z našich krav jsme tadyhle s vojákem roztrhali! Žena se rozesmála a povídá: Roztrhali? A jak to, vždyť jste oba spali, ani jste se nepohnuli. Mužik tomu nechtěl uvěřit. Vzal lucernu a pospíchal do chléva. A hele, krávy jsou tam, celé, celičké. Ráno se probudil voják a naříká, že ho všecko bolí. Nemůže se hnout. A tak leží a naříká celý den a celou noc, a další den a další noc, hospodář se polekal a začal vojáka prosit, ať odejde. Odejdu, až se uzdravím, povídá voják. A do té doby ti za každý den budu platit stříbrný rubl. Tak to je jiná! Hospodář se zaradoval a hned kouká, čím by se vojákovi zavděčil. Proležel voják v chalupě jeden rok a tři měsíce, rozloučil se a šel. Stříbrných rublů už měl mužik plné vědro, které zamykal do truhly. Měj se dobře, vojáku, pánbůh tě provázej, povídá a dál sbírá na dvoře kobylince. Z chlíva vyběhne žena. Voják je pryč? ptá se. Pryč. Honem odemkni truhlu, žádá žena. Mužik odemkne truhlu, žena nakoukne do vědra a dá se do pláče. Tohleto přece nejsou stříbrné ruble, to je březová kůra! Rozběhl se mužik za strážmistrem. Strážmistr se svými chlapíky vojáka za chvíli dohonil a vede ho k soudu. Ale tam si s vojákem nikdo neví rady. Poslali tedy stížnost k carovi a ten přikázal, ať mu toho vojáka přivedou. Přivedli, car si ho prohlédl a pravil: Usekněte mu hlavu. I povídá voják: Dával jsem hospodáři peníze, žádnou březovou kůru. A tobě jsem, care, celých pět dlouhých let a pak dvacet ještě delších se ctí sloužil. Nech mě tedy ještě pět minut naživu, ať se se světem v pořádku rozžehnám. Dobrá. Ale jen pět minut, řekl car. A najednou, kde se vzala, tu se vzala, přivalila se voda. Je jí pořád víc a víc, hle, první poschodí paláce už je pod vodou, car utekl do druhého a voda pořád stoupá. Vylezl car na střechu, pak na komín, voda mu šplíchá ke kolenům. Vtom vidí připlouvat loďku. Sedí v ní rybář. Car volá: Zachraň mě, rybáři, já jsem car! Cara nepotřebuji, povídá rybář. Potřebuji pomocníka. Když ke mně půjdeš do služby, vezmu tě do loďky, když nepůjdeš, zůstaň na komíně. Car musel přikývnout a rybář ho odvezl ke své chatrči. Za jeden jediný rubl najal cara na celé léto. Lovili spolu ryby, spravovali sítě, a na podzim vyplatil rybář carovi mzdu a povídá: Chceš dobrou radu? Jdi do města, kup bílou mouku, sůl a maso, nadělej pelmeně a začni obchodovat. Car nadělal pelmeně, prodal je, zase nakoupil mouku, sůl a maso, nadělal pelmeně, prodal, nakoupil, spočítal peníze, a vida, už nemá rubl, ale dva. To je dobré, pomyslel si, a pak si řekl, že ještě uplácá pelmeně z trochy mouky, která zbyla. Ale jen začal zadělávat těsto, vidí, že v díži je useknutá ruka. Panebože! Chce ruku schovat, ale nějaký mužik to zpozoruje a volá stráž. Stráž cara vede k soudu. Kdo ví, kdo vlastně jsi. Nikdo tě tady nezná, co když jsi dělal pelmeně z lidského masa. Soudcové se poradili a rozhodli, že dají caru prodavači pelmeňů useknout hlavu. A už je tady kat se sekyrou. Zanaříkal car, prosí o milost. Vtom voják, který stojí u okna, pohlédne na cara a povídá: Neutínej mi hlavu. Mně samotnému ji utínají! naříká car. I podivili se dvořané carským slovům. A car se rozhlédl a pochopil, že sedí ve svém paláci a kat že přišel popravit vojáka. Jdi domů, řekl vojákovi. A voják šel domů.
Z cara Maxmiliána
(Podle)
—Kdo jsi. —Jsemť já dochtor líkař, ten zpod kamenného mostu, já jsem apatykář s kopytem a chvostem. Léčím boláky a vředy, ke mně tě přinesou nohy, ode mě odvezou sáně. Pověz, co tě bolí — čelíčko, či skráně? —Skráně. —Strčíme je do presu, hnedličko ho přinesu, hned jsem tady, počkej chvilku, uděláme z hlavy placku, dáme na to náplast — facku, pak polenem do zátylku a pošleme pro butylku.
Sborová deklamace
Deklamovali, anebo byli deklamováni: Jasiński, Petr Anikič, Mark Patrikjevič, generál Ťukov, Ščerbakov, Gavrila a nějaký Gorděj, toho jsem dobře znal. Dál vrchní rada čestný plukovník andělského vojska Kwiatkowski, paní Swiglińská, Spiridon Serapidonovič, otec Ilarij. Nikoli lidé. Postavy z nějakého románu. Když Petr Anikič v pojízdném křesle mřel, bylo to ponejvíce smutné. Když paní Swiglińská psala o tom, jak Petr Anikič mřel, bylo to ovšem jímavé. Když potom Ščerbakov ostatním předčítal, co napsala, bylo to obratně nyvé. Když generál strhl se stolu ubrus, aby uhasil opilého Jasińského, bylo to povšechně případné, záporně obecné, zbytečně náhlé. Sílilo mlaskání, jak večer se přibližoval. Jednou, nebo jen dvakrát, nebo jen třikrát jsem praštil Gorděje do zad, a Gorděj vykuckal na stůl malou mrskající se rybičku. Byla průhledná, poplašené srdíčko se zvětšovalo a zmenšovalo… pomaleji… pomaleji. Zlatá očka hasla. Avšak rozsvítila se znovu, když Gorděj zapálil lampu, aby si rybku blíže prohlédl. „To bylo ve vodě, jíž jsem se napil? Myslil jsem, že je to kousek ledu.“
Město
Všude kolem je les, tak hustý, že jím neproniknou ani hvizdy vlaků. Ani křik podomních obchodníků a pomluvy a záhadné náznaky hrůz, ani odvážlivci s plamenomety, ani prospektoři a zdravotní inspektoři se nedostanou daleko za okraj. Přesto však: vězte, že nemluvím o městě uprostřed lesa, ale o městě nad chodbami. Tak tu všichni žijí: nad chodbami. Neustále se dozvídají něco nového o zvláštních dějích v podzemí, o městských sklepeních a chodbách spiklenců. Jsou prý tam dole i jezírka. A také kobky a rozlehlé paláce, které snad kdosi obývá. A konírny a zahrady a přístaviště lodí. A nahoře všichni čekají na určitější zprávy. Ačkoli: čas od času vyběhne z lesa nějaké zvláštní, ba obdivuhodné zvíře dozajista dosud nikým zblízka nespatřené. A prochází se tu přede všemi po ulicích, krásné, hrůzně zvláštní zvíře.
Ano: Podivný a zřejmě krásný je les a podivně tísní město, které se den ode dne zmenšuje, přestože stavení i lidí v něm přibývá, i pomluv a tajemných pověstí. A hlavně podzemních prostor vyzděných a vydlážděných slabě světélkujícími kameny… Můj ty bože!
Stmívání v Uhrách
Tak jako je neslušno ohlížeti se za kýmkoliv, tak nesluší se na mimojdoucího ukazovati prstem, holí nebo pod. Na ulici nesmějte se hlasitě a zvláště nezastavujte se zbytečně. Guth-Jarkovský
Pomalu přestávám rozeznávat obrázky ve svém Baedekru. V Šeredi, nebo
jak se to město jmenuje, se totiž stmívá. Teprve stmívá, ale
z vykřičených čtvrtí se již ozývá podezřelé ticho. Potkávám
zajímavé místní typy. Rázovitý Hucul žene před sebou mezka
s dálnopisem na hřbetě. Ten dobrý muž nechce ani na okamžik ztratit
spojení se svou burzou. Na trávníčku mezi dřevěným sloupovím rokokové
kolonády se popásá několik ovcí. Zvoní však odjinud — jsou to zvonky
rychlých běžců z Touring-Clubu. Za zálivem čadí Vesuv našich pradědů.
A ty červánky! Přes opuštěné soudní náměstí se přižene jízdní
četa nahých pitubských kopiníků (místo je dobře chráněno před útoky
bojovných Karačajů). Ještě tu tiše skřípe řetízkový kolotoč.
Zavěšeno na něm otáčí se zasmušilé poslední dítě. Údové stolních
společností již zasedají, první srdce pleskne o mramor. Z průjezdů tu
i tam čouhají lesklé nosy agentů plnících tu svá tajná poslání.
A pianola se rozdrnká hlasitěji — z lokálu vyhánějí psisko. Ty
červánky, ty červánky! Připomínají něco? Hořící step? Nevzpomínám
si ani, odkud jsem přijel. Jestli vlakem, či lodí. Nebo jsem stále na
tomtéž místě?
Petru Kabešovi
A NENÍ SNAD PROČ BÝTI VESEL?
Lefošky, jehlovky, perkusionky zde p. t. milovníkům střelby se odporučují.
Kapslstoucky a rozličné bambitky zde pro milovníky. Prochor Filipovič ale,
pouhého kukátka maje, cizí, veselou zemi zpytuje. V nevídané
soustředěnosti a lahodě. Není snad proč býti vesel při úpatí
Vesuvu?
Proč býti vesel. Tamo od Torre
del’Annunziata, družina výletní k sopouchu postupuje. KRAJKY, RUKAVIČKY,
BINOKLE, CIGÁRA, VOUSY. Proč by měl býti vesel Prochor Filipovič, pouhého
kukátka maje. Spolustolovník můj, Talián, béře ručnici a namiřuje kamsi.
Proč mi býti vesel v této zemi. Proč mi býti vesel v této
veselé zemi.
A nad sopouchem balon výletní zakotvil: KRAJKY, RUKAVIČKY, BINOKLE,
CIGÁRA, VOUSY, HOLE. Pro lávový kámen natahují se hole. Nejeden dámě
vlhne knír. Binokl v sopouch padá!
Proč býti vesel v této veselé
zemi. K tomu bylo by mi třeba býti Taliánem a k sopouchu stoupati. Pro
lávový kámen natahovati hůl. Proč
býti vesel v této veselé zemi, to povězte Titinu.
A při úpatí Vesuvu není snad proč býti vesel? Není snad proč
vsednouti na osla Titinu? Balonem plouti??? Rozličné kapslstoucky a bambitky ku střílení do terče i do hlavy
zde odporučují se p. t. milovníkům. Bambitky ku střílení do cigár a
binoklů tu pro Titina! Není snad proč býti vesel?
Inu. Není snad proč býti vesel v této veselé zemi? Binokl uprostřed
Vesuvu leží a z balonu natahují se proň hole.
…
V domě kupce Ivanova se smějí dámy. Žbluňká v nich čaj. Měl bych o čemsi přemýšlet a snad i vyprávět, ale zas usínám. Zas přinášejí konvičku a lijí mi vodu na ruce. Pak mne posazují na zapřáhnutého koně a otevírají vrata. Až v polích se ohlédám — ve vozíku sedí stařec. „Zastav,“ říká a odříkává, čemu ho naučili u stolu: „Jsemť já Józa, generál ve výslužbě, a jedu na táčky a na paštiku do domu kupce Ivanova, povez mne rychleji a dám ti tento svatý a zlatý řád.“ A bije mne i koně svou hůlkou. Mně v břiše žbluňká víno a v něm plavou kosti z běluhy. To jistě jen proto, že jsem se opil, udělali ze mne vozku. Sjíždíme z cesty a z lámaného křoví vyletí houfy můrek — jako když uhodíš do starého kožichu, ani dýchat nemohu. A zlý stařík bije mne svou dlouhou hůlkou, až jsme zas před domem kupce Ivanova. Na mém oděvu jsou osiny a pýří, na koleni třepe se mi můra. „Á, tu je. Náš vozka, můj velevážený pohůnek,“ volá kupec Ivanov a objímá mne. „Račte dál, milý příteli.“ V pokoji stojí řada dam a řada pánů držících se za ruce. Uprostřed je elektrický přístroj. „Touto klikou prosím otáčejte,“ přikazuje mi kupec. A dámy i pánové se smějí a zpívají. „Cara mého přiveď zdáli.“ Otevírám dlaň a můra, můra rozbíjí okno. Proč se mi i ve snu chce tolik spát.
To kdy kdo
Čeho se naděju… nepotěším se asi. Nejsem ze smutných a k veselosti mám jako k smrti — daleko, blízko — nevím, kde je.
To kdy kdo kromě mne viděl, kulečník v lese stát. Prochor a Pelagija odcházívávali ho hrát.
Vosa vylézala ze sklenice po stříbrné lžičce, mravenci se okřídlili a z děravého stropu se spustily zlaté sloupky, když odešel mrak. A tak já, jsa toho dne nakonec dítě, dívám se a dívám, kterak to — a co tam asi neuzřím!
Mrak je Pelagijí pílící k Ještěhřebíčkovému vršku na koni, až se utrhne třásněný šátek její. Však neupadne a letí za Pelagijí, zlatavé sloupky se rozplynou, spustí se nové a zazáří vosa. To kdy kdo kromě mne viděl, kulečník v lese stát. Prochor a Pelagija odcházívávali ho hrát.
Pak se altán obrací, neboť jsem toho poledne dítě položené ku spaní v černých kalhotách se stříbrným knoflíkem a bílými tkanicemi. S lavicí na zádech chodím po dveřní zdi a vyhlížím — Ejhle! Pelagija se přetrhla v prsou a cválá za lesík na kopci Ještěhřebíčkovém.
To kdy kdo kromě mne viděl. Hrací holí na mne Prochor ukazuje, pak obejde stůl a pod kopcem Ještěhřebíčkovým usedá v židli. Ta se s ním vbelhá do stínu a Pelagija osamělá béře černou hrací svoji hůl a strčí kouli.
Ťuk! Zlatavý sloupek se postaví do sklenice a pije čaj, slyš. Už půjdeme domů. Půjdeme do Mů.
Kareta tam jede napřed a já jsem posláno pro pomněnku Babičce. Jen abych ale, ach jenom dej pozor, se neutopilo. Je krysa v kořenech vrby.
Babička bude ráda. „Na kořenu vrby sedí krysa toho podvečera a pláče lidské slzy,“ bude mi povídat ve svém starém pokoji v Mů. „Je totiž v té kryse, která tam sedí, zaklet chlapec spadnuvší do vody. Ve břehu svítí jeho stříbrný knoflík a jeho tkanice si ve mlejnici vážou do vlasů děvečky. Zejtra už nebude tak hezky, abych vás mohla pustit na vejlet, nad Ještěhřebíčkovým kopcem je plno zítřejšího deště.“
Zdalipak altán spadl, nestoje na sloupcích, když je tma v úplňku už. Zdalipak v břehu slzí krysa, ve které je chlapec, zdalipak je v lese o strom opřená hrací hůl; to kdy kdo kromě mne viděl… Nad Ještěhřebíčkovou horou je plno zítřejšího deště.
Když není vyhnutí
Když už není vyhnutí a vydáváme se na cestu, nesmíme zapomenout na nikoho z těch, kteří dosud jen přebývali v našem domě, necháme prohledat i maštal a kůlny a přivést každého, kdo ještě nebyl k užitku. A najdeme toho, kdo dovede zpívat píseň proti hadům, a toho, kdo se umí ptát na cestu, a toho, kdo ponese zbraň.
Když už není vyhnutí a vydáváme se na cestu, nesmíme zapomenout na někoho, kdo předčítá nahlas, a na někoho, kdo s námi bude hrát početní hry a hry se slovy, také na někoho, kdo napodobuje ptáky.
Na osla naložíme zpytovadlo hvězd, bdellometr, xylofon, křišťály k zmatení démonů, pikslu s kýchadlem, vycpaného orla, vše co je nutné k vykonání cesty.
Nástavku k nastrčení, lebovrt, sextant, čajník a karetní stolek
a tebe, miláčku, když už není vyhnutí. A až plácnou tvého osla po zadku, nesmím zapomenout vsednout na svého… neb není vyhnutí, tvé papillotky již chřestí ve větru, vydáváme se na cestu!
…
Nepovažuji za vyloučené, že mé básně bude někdy někdo číst. Třeba já sám. Nevím sice, proč bych to dělal, a taky nevím, kdo by mě k tomu mohl přinutit, ale v tom to právě vězí: že to nevím. Nějaká vyšší moc mě popadne za límec a strčí mi čumák do vlastního tentononc.