Básník Reiner
„Poezie jako Punkva teče pode vším“, řekl Ludvík Kundera v rozhovoru, který jsem s ním dělal v roce 1990 pro Moravské noviny. Snáz se to ovšem věří někomu, kdo živoří, než tomu, kdo vydělává milióny vydáváním knih Michala Viewegha, jak jsem se mohl vícekrát přesvědčit. Psát jsem začal už na vojenském gymnáziu a pak, po návratu z vězení, to byla především sbírka Jana Skácela Naděje s bukovými křídly, nad kterou jsem si ve svých jedenadvaceti uvědomil, že poezie není jen terapeutické zaznamenávání zmatených pocitů, ale jakési „stváření nových světů“. Závěrečná báseň sbírky Tání chůze, která se jmenuje Už nás to přešlo, je prakticky jediným později publikovaným svědectvím z tohoto „času objevů“. Pak jsem dlouho psal denně, což byl výborný trénink při vědomí nemožnosti (nebo alespoň extrémně vysoké nepravděpodobnosti) publikovat… Další podstatné momenty: setkání s poezií Miroslava Holuba, Ivana Blatného, Andreje Stankoviče a Ivana Wernische, zhruba v tomto pořadí. A dále, a v té době asi především, osobní „dohled“ Jiřího Kuběny. Jeho vliv způsobil, že z „psaní“ se stal „životní úděl“. Bez tohoto setkání by nejspíš nevzniklo nic z toho, co jsem v poezii udělal… a nemluvím teď vůbec jen o vlastním psaní. Z kuběnovské éry také pochází ineditní knížka (1989) Velké pitvání malého anděla, která je výborem z textů za předchozí dva tři roky. Připravil jsem z ní pro internetové stránky i nějaké texty na ukázku, ale zároveň prosím, aby je nikdo nepoužíval k jakémukoli dalšímu publikování. Jeden text z této juvenilní sbírky, báseň Osud Catherine Deneuve, jsem později (ve zcela identické podobě) použil jako otvírák sbírky Staré a jiné časy (2002). Někdy v létě roku 1989 „vyšla“ ještě velice útlá (sedm textů) ineditní sbírka Beat of my heart, která je nejen fonetickou hříčkou v názvu, ale i obsahem nejzřetelnějším důkazem, že někdy touto dobou Jirkův vliv kulminoval. Moje oficiální prvotina Relata refero už je ale – skoro jakoby natruc – silně „blatnovská“, ačkoli obálka i nadbytečné množství velkých písmen stále odkazují na předchozího Mistra. Další kniha, Poslední rok, vyšla o téměř pět let později a je, dnes už málem i mně samotnému, nepříjemným svědectvím o zápasu, který jsem sváděl sám se sebou po rozpadu manželství a navíc i životní lásky. Oblíbená zvláště mezi ženami a dívkami, pochválená Pavlem Švandou a drsně, až denunciačně sepsutá Vladimírem Novotným. Deset let po vydání si ji pro sebe objeví americký bohemista Benjamin Paloff, který se přičiní o otištění čtyř překladů v (údajně) prestižním internetovém bostonském časopise Double Room specializovaném na básně v próze. V současnosti se jedná o vydání regulérní sbírky v Bostonu, přičemž základ knihy by měly tvořit právě texty z Posledního roku. Brzy poté vycházejí v Torstu Decimy. Pro mě samotného je to sbírka uvolněné, téměř veselé milostné lyriky… a je ovšem přirozenou reakcí organismu na předchozí traumata. S touhle knížkou jsem také poprvé „zabodoval“ u širší (literární) veřejnosti. Vyšlo na ni jedenáct téměř bez výjimky kladných recenzí. Jiří Kratochvil mi v dopise napsal: „Vaše básně jsou Poezií už v rukopise, ale teprve v téhle tištěné knižní podobě jsou onou ,radostí navěky´, v Brně máte jedinou opravdovskou konkurenci: Zeno Kaprála, a kdybych se měl rozhodovat mezi Vámi dvěma, fakt nevím, ještě že to po mně nikdo nechce…“ V říjnu 1998 vychází téměř zároveň s novelou Lázně sbírka Tání chůze, kterou mám ze svých knih možná nejraději a která také – jak se ukázalo později – byla rozlučkou s věčně zjitřelým „lyrickým Já“. Jestliže jsem měl po každé z předchozích knih spontánní básnické „prázdniny“, jdou čtyři roky, které dělí vydání Tání chůze od další knihy, jednoznačně na vrub hledání nového „básnického hlasu“. Sbírka Staré a jiné časy získala dvě nominace v anketě Lidových novin o Knihu roku (tipuji, že především díky kolážím Ivana Wernische, které doprovázejí texty), z mého současného pohledu byla ale pouze jakýmsi zručně ukovaným mezistupněm ke knize prozatím poslední, nazvané Pohled z kavárny v Bath (2007).
podzim 2007