Quodlibet aneb Jak se komu co líbí – editorial
Poznámka editora Ivana Wernische
„Quodlibet, lat. co se líbí, směs, míchanice. Tak se nazývají obrazy, menší básně neb i hudební kusy, jichžto části bývají sestaveny buď beze všeho ladu a skladu, neb aspoň dle zdánlivé libovůle, a které mohou toliko zajímati pestrou a fantastickou rozmanitostí nebo neočekávanými přechody, nemajíce žádné pravé aesthetické ceny“ (Malý slovník naučný, 1890).
Montáž, již máte nyní před sebou, je volným pokračováním antologií Zapadlo slunce za dnem, který nebyl (Petrov 2000) a Píseň o nosu (Petrov 2005). Už při letmém zalistování by mělo být zřejmé, proč jsem pro ni zvolil název Quodlibet. Ve „fantasticky rozmanité směsi“ jsou zdařile vystrouhané básně nalípány hned vedle neohrabaných veršovánek, o pěknou a pečlivě vyslovenou myšlenku se otře mizerná hanebnost. Volné a úlevné psaní dle libosti je zde možno čísti téměř zároveň se skladbou, jejíž poslání mělo být naučné, a dává jí význam, jemuž by se její autor podivil.
*
Značná je také rozmanitost žánrová. Vedle veršovaných i prozaických prací „charakteru vysoce uměleckého“ (jak říkával vykladač děl básnických prof. Voborník) zde najdete ukázky z knížek lidového čtení, kramářské písničky, mravoličné říkanky, školní pravidla, kázání, modlitbičky, zaříkávadla, všemožné hádanky, žertovné náhrobní nápisy, zápisy lidových vyprávění, kuplety a popěvky, písně, které se zpívaly na dělnických schůzích, jevištní deklamace, anekdoty, parodické a travestické persifláže, básně naučné,vinše a devoce, veršované reklamy a tak dále a tak dále, zkrátka od kdečeho kdeco. Zhusta zboží užitkové, původně nabízené nepříliš vybíravým spotřebitelům.
*
Procházeli jste se někdy mezi regály některé z velkých knihoven? Řazeno podle pruského systému, zdánlivě „beze všeho ladu a skladu“, má tu vše stejně neurčitou barvu-nebarvu, vůni-nevůni. Není snadné na něco se tu soustředit. Literární archeolog se musí prohrabávat skládkou, na niž byl po staletí vyhazován netříděný papír.
*
Měl jsem v úmyslu zhotovit z těchto „odpadků“ pestrou knihu mnoha vůní, v níž by si mohl najít každý něco. Nicméně při výběru jednotlivých textů jsem, nakonec možná na škodu celkové skladbě, nenalezl jiné vodítko než své záliby a svůj vkus. Nezbývá mi než omluvit se čtenářům, které jsem neuspokojil, pro něž můj Quodlibet není dost barevný, ani jim příliš nevoní.
*
Jistěže mě zajímají mimořádné a obdivuhodné umělecké výkony, ale raději mám nestrojený, spontánní, živý projev. Nic proti zpívání ku hvězdám a pro věčnost, ale dojímají a baví mě lidé. Vyhledával jsem lidské dokumenty, pozastavené chvíle, pouhé momentky, aniž bych se pak snažil skládat z nich celkový obraz nějaké doby.
*
Také jsem jen pramálo přihlížel k prvotnímu účelu toho, co bylo psáno. Všimněte si: vždyť nabádavé říkání pro mravná dítka je vlastně návod k darebnostem, z veršovánky o klidu a míru vánočních svátků čpí krev a čvachtá bláto bitevního pole, z rozverné hospodské odrhovačky studeně čiší jak ze dveří ratejny. Z blázniviny tvořené z radosti a pro radost se ozve nejistota.
*
Vedlejší se stává důležitým. Může se stát, že řeč potlačuje to,
co je říkáno. Prazvláštní, skurilní promluva dává blbému příběhu
blbého souboje dvou blbých důstojníků jemný a tajemný půvab.
Ostatně pitomost a poezie se navzájem nevylučují.
*
A bez tajemství není poezie. Vzpomínám si, s jakým zaujetím jsem kdysi prohlížel a čítal rébusy a skrývačky v novinách nebo v Mladém čtenáři, aniž bych se pokoušel je řešit. Díval jsem se na ně tak, abych je nepochopil, aby zůstaly krásné.
*
Co se sdělnosti a krásy literárního díla týče, záleží na tom, kdo a
jak se na ně dívá. Dovedeme-li to do krajnosti, mohli bychom říci, že
podle toho, kým a jak je čteno, je literární dílo ošklivé, či krásné,
dobré, či špatné.
Soudním znalcům umění, patentovaným odhadcům pravé estetické ceny se
tento názor asi nebude zamlouvat. Ale co, tak nebude.
Snad si mohu dovolit trochu nezodpovědnosti. Nejsem vědecký pracovník, jsem
diletant.
*
A ještě něco: leckteré z použitých básní a próz (ty obzvlášť!) jsem krátil. To znamená, že jsem text často zdynamičťoval, vylepšoval. Ovšem vzhledem k prostoru, který jsem měl k dispozici, bylo krácení nutné.
*
Za pomoc děkuji především Petru Hruškovi ze Stoječína, Janu
Placákovi, Miroslavu Salavovi, Evě Strnadové a Michalu Šandovi.
Dále děkuji Václavu Benešovi, Jiřímu Brabcovi, Vladimíru Boreckému,
Zdenku Cibulkovi, Zdenku Dragounovi, Janu Dudíkovi, Miroslavu Durdisovi,
Jaroslavu Hlavovi, Josefu Hrubému, Pavlu Hudci-Ahasverovi, Janu Chlíbcovi,
Janu Nepomuku Jiřišťovi, Pavlu Kostiukovi, Adinu Lucovi, Jakubu Meissnerovi,
Janu Novákovi, Richardu Popelovi, Josefu Svobodovi, Viktoru Šlajchrtovi,
Jindřichu Tomanovi a Prokopu Tomanovi.
Ivan Wernisch