Píseň o nosu – editorial
Poznámka editora Ivana Wernische
Anthologie pořádati doporučuje se z menších básníků, aby to dobré z nich se zachránilo. Síla většího básníka leží v celkové stavbě jeho díla. Anthologie mají tu vadu, že velké básníky zmenšují a malé zvětšují.
Nový život 1898
Věci zcela zavrhovati nebo zcela vychvalovati může jen člověk ten, jehož rozum a cit jsou neomylná pravda.
Josef Linda
Píseň o nosu je opatřena téměř stejným podtitulem jako antologie Zapadlo slunce za dnem, který nebyl (Petrov 2000), také se této antologii podobá, do jisté míry na ni navazuje, není však jejím pokračováním. Tu i onu knihu jsem sestavil z prací autorů, kteří se buď vytratili z obecného povědomí, nebo se do něj nikdy nedostali, ale v Písni o nosu najdete jiná jména, další žánry, prohlédnete si více časových vrstev. Začal jsem tentokrát na začátku — v druhé polovině osmnáctého století, před významným rozhraním. Letopočet 1774, rok rakouských osvícenských školních reforem, je již od Dobrovského brán za předěl mezi naší literaturou starší a tzv. novočeskou literaturou. Držím se zhruba této časové hranice, pouze několik z textů, které jsem do Písně o nosu zařadil, bylo možná napsáno dříve. Další mez, rok 1948, u něhož končím, jsem si stanovil sám. Za ni se už neodvažuji. Řídil jsem se často jen intuicí. V tom, jak jsem co kde získával, mi hodně pomáhala náhoda. Proč se nepřiznat? Literární archeologie není vědeckou disciplínou a já jsem amatér, který se především baví. Obcházel jsem antikvariáty, sběrny papíru, luštil kdejakou čmáranici. Pátral také po nepublikovaných rukopisech. Probíral jsem regály veřejných i soukromých knihoven nacházeje roztodivné, mnohdy velmi vzácné časopisy a sborníky, listoval jsem svazky a svazečky, které už dlouho žádný čtenář nevzal do ruky. A do některých dokonce nikdy nikdo ani nenahlédl, jiné otevřel pouze knihovník, jenž je orazítkoval a opatřil signaturou. Habent sua fata libelli. Jsou knihy, které třeba i celá staletí čekají na „svého“ čtenáře. A já občas míval velmi silný a jistěže klamný pocit, že onen vyvolený jsem já, že právě to, co nyní držím v ruce, bylo připraveno jen pro mě. Asi mám divný vkus. Dojímaly mě momentky i aranžované obrazy vytvořené potrhlíky a podivíny, zmatenými blouznivci, diletanty stojícími mimo umělecké tradice a neznalými ničeho z normujících poetik. Za srdce mě braly neohrabané, dětinské výtvory, do nichž se jaksi navíc vloudila poezie. Jednoduché veršovánky, jaké ani nebývají považovány za básně: zpravidla odpuzují hrubostí a příliš zjevnou účelovostí, nebo se zdají být směšné svou nasládlostí a přehnanou sentimentalitou. Zažil jsem podivná dobrodružství, podivuhodná setkání. Nadýchal jsem se hodně prachu, načichal se plesniviny. Zajímaly mě lidské dokumenty. Pohledy do dávna. Čím neumělejší, čím nestrojenější promluva, tím živější mi připadala. Slyšel jsem vzrušené hlasy, vzlykot, smích…
*
Kdo byli ti mužové a ty ženy? O většině z nich nevíme téměř nic. Ať už neměli nebo měli nějaké vyšší ambice (a že je zpravidla měli!), často jediná památka, již na ně literární historie uchovává, je pouze několik slov: výrok jakéhosi přezíravého soudce, čísi invektiva. A o mnohých už nenajdeme ani zmínku — jako by nikdy neexistovali. Pravda, tu a tam některý svého času míval i dosti početné čtenářstvo, tiskem vydal třeba i desítky knih; básně, které složil, stály v čítankách šířených c. k. školským knihoskladem a mládež se učila vyslovovati jeho jméno s úctou. Úcta k onomu národnímu výtečníkovi možná byla tehdy náležitá, ale pohlížíme-li naň z dneška, jedná se o spisovatele venkoncem neúspěšného — součástí živé literatury už dávno není. Někdy to byli podivíni, někdy bezpochyby blázni. A stane se, že nevíme, co si máme pomyslet nad textem, který nám připadá pozoruhodný třeba svou formální neobvyklostí — byl jeho autor hlupák, či důmyslný objevitel, novátor, jenž, přestože si mohl být jistý, že se mu dostane posměchu, osmělil se a vyzkoušel ve své době nezvyklou technickou možnost? Našel by se mezi „zapomenutými, opomíjenými a opovrhovanými“ dosud nerozpoznaný velikán? Domnívám se, že ano. Takové hledání by ovšem chtělo trochu neobvyklý, méně „normální“ způsob čtení. Bylo by k tomu třeba dobré vůle, hodně dobré vůle. Je na nás. „Literární historie zhusta ponechává stranou nepravidelný zjev, proměnlivý teorém…, který je třeba pochopiti v jeho vlastním způsobu projevu podle jeho zvláštních bytostních zákonů“ (H. G. Schauer). „Čtěte také špatné básníky — buďte básníky,“ žádá dávno nečtený poeta. A starodivný estetik připomíná skutečnost, že „básnické dílo kráčí z fantasie do fantasie, z fantasie původcovy do fantasie čtenáře.“ Je to jasné? Zacházíme-li s básní aktivně, pozměňujeme ji podle svých schopností a ke své potřebě. Umělecké dílo vzniká za určitých podmínek a v určité chvíli. Potom za nějakých podmínek žije a za nějakých odumírá, ztrácí barvu, zvadne, ale stále je možno je opět oživit — i když v jiné době a za jiných okolností v podobě jakoby poněkud pozměněné. Už to není, co to bylo. „Má to patinu,“ říká se. Ale nemusí ta změna být vždycky k horšímu.
*
Předvádím drobné práce stovek básníků, prozaiků a dramatiků, od některých si zde můžete přečíst jen pár řádků. Budete se asi ptát, jakou představu si z takových útržků můžeme udělat o spisovatelově životním díle, o kvalitách, o směrech spisovatelova snažení. Odpovím rovnou, že sotva nějakou, ale že beztoho by ve velké většině případů celé dílo nestálo za zvláštní pozornost. Oč tedy jde? Co Píseň o nosu přináší? Nechci tu spekulovat, co je postatou básnického umění, vždyť v té záležitosti dozajista nikdy nebude docela jasno, nicméně nepokouší se snad ti, kdož píšou básně, vlastně všichni o totéž? — „Od samých počátků obracíme oči k nebi a pějeme jeden a týž zpěv radosti, úžasu i veliké úzkosti,“ říká důstojný pán Karel Dostál-Lutinov.
*
Totožnost značného počtu autorů se nepodařilo vypátrat, mnoho medailonů je neúplných, vyskytnou se tu jistě chyby. Chyby, jež jsem prostě převzal. Relata refero. Je nesnadné vyznat se v dlouho tradovaných nepravdách a nesmyslech, není možné vysvětlit veškeré nejasnosti, ověřit, doplnit a upřesnit údaje, z nichž některé už hodně dlouho migrují mezi příručkami a biografiemi (stejně tak bývají opakovány i odsudky formulované amúzickými profesory a pocházející často z osobní nenáklonnosti). Medailony (k nimž mi značnou část podkladů opatřili V. Färber a M. Šanda) jsem nevypracoval podle jednotného vzoru. U autorů, o kterých je snadnější opatřit si více informací, nezacházím do velkých podrobností, zatímco u těch zapomenutějších jsem zaznamenával kdejakou maličkost. Pod různými pseudonymy nebo s označením Anonym jsou v Písni o nosu zastoupeni možná i známí spisovatelé, také je víc než jen pravděpodobné, že jediný autor se zde takto vyskytuje víckrát. — Není vyloučeno, že některé z textů publikovaných anonymně nebo pod pseudonymy byly napsány lidmi, jejichž jména jsou ještě dnes kdekomu povědomá. — Také je dost možné, že na mnohé z toho, co nevím, jsem se mohl zeptat sousedovic Venouše, že jsem se nedopátral fakt, která znají mnozí. Nalezené texty často krátím — pokouším se najít, vyloupnout, uvolnit, vysvobodit báseň, která je v nich uzavřena. Nicméně zkracování, škrtání, bylo pro mě nepříjemnou prací. Lecčeho jsem se zbavoval jen velmi nerad. Bylo to jako letět přetíženým balonem a vyhazovat zbytečnou zátěž: po pytlích s pískem musely pryč i klobouky, kabáty, boty, hodinky, a probůh! také láhve šampaňského.
*
Veden svou zálibou v kuriozitách nasbíral jsem až přespříliš roztodivných parodií, anekdot, reklamních textů, kramářských písní, šantánových kupletů, také hádanek a rébusů, rýmovaných početních příkladů, slavnostních proslovů a společenských deklamovánek, poezie památníkové a gratulační, náhrobních nápisů, obrázkových a textových quodlibetů a dalších podivností a skurilit — jen malou část toho všeho jsem nakonec mohl upotřebit. Škoda. Ale mohl by to být materiál pro jinou knihu.
*
Kde je to jenom trochu možné, neopravuji texty podle nynějších pravopisných norem. Menší změny jsem udělal pouze tam, kde by někdejší transkripce dnes působila rušivě komicky, nebo pozměňovala smysl. Tam, kde jsem neměl před očima původní podobu textu, ponechal jsem úpravy, k nimž docházelo při přenosu do druhotných pramenů. — U některých úryvků nahrazuji názvy incipitem. Za tituly nedělám tečky. A ještě ledacos nedělám či dělám, odnímám či přidávám (jedná se vesměs o menší zásahy), co však chci za každou cenu zachovat, je dráždivý pach puchřícího papíru.
Ivan Wernisch