Nová kniha online – 3. část
V OBNOVENÉ PREMIÉŘE ZDE VYSTUPUJÍ TITO „NOVÍ“ ZAPOMENUTÍ: Filip Oužlabina | Patrik Blažek | Tereza Svatová | Matouš Béňa | Antonín Blažek | Jan Václav z Finberka | B. Beneš | Tereza Turnerová | Václav Jindra | Václav Freyn | A. Lý | Augusta Tesková A naposledy přidaní: František Trefný | František Kudrna | Gusta Skálová
FILIP OUŽLABINA
Ucouranej!
(Přednášející vystoupí v ošumělém oděvu, jehož rukávy jsou
roztřepané. Boty má roztrhané, z čepice mu lezou vlasy atd. Mluví
v polopepickém tónu.)
Pomáhej pán bůh! (Smekne čepici.) Nám nepománá, protože nic neděláme.
Jsme blázni, my se utaháme a do nebe nedojdem, zůstaneme někde na
půlcestě. Jo – kdyby tam jezdila pražská první pomoc – to by šlo.
Ale člověk má bez toho tak jako tak od toho vandrování pařátka
ušlapaná, a ještě dělat? – I toto!
Člověk toho zkusí dost v dešti a sněhu! To j jim někdy křížová cesta,
líbějí dovolit. Kór dyž má člověk takle vošpatnělý perka a práší
se mu do nich kamení – to kór aby chodil čert sám.
Jako tuhle.
Přijdu akorát k Žabí Lhotě, když mne v tom chytí lijavec. Byl jsem
akorát na vobecní louce, a na takovej vobecní louce se nemůže člověk
nikam schovat, dyž prší. Tak hledám – hledám a hledám – až najdu
strom! Tak si stoupnu pod ten strom – no vono hned pod strom neprší, a
když prší se stromu, tak si zas stoupnu pod nebe – no a jak tak pod tím
stromem stojím, tak si vytáhnu svou knížku – jako arbeitsbuch, líběj
dovolit, a tak se koukám, u kolika tak asi mistrů jsem dělal. No, moc jich
nebylo, ale potěšil jsem se s nima přec. Žádný mne nepustil z díla,
každýmu jsem utekl sám. A tak – jak čtu – líběj poroučet – tak
v tom se jim zablýskne, udeří hrom, a zrovna do mého arbeitsbuchu. Tam se
mu ňák nelíbilo – milej hrom zas vylít – vlít do stromu a milej strom
podpálil. To bylo hrrrrbrrrrbum – a všecko bylo jeden plamen.
Tak co jsem měl dělat? Praštil jsem arbeitsbuchem, nechal jsem strom
stromem – snad se nenechám spálit jen tak mir nix dir nix s sebou, když
to blesk zapálil. A teď chodím bez arbeitsbuchu a bez vanderbuchu a – jde
to taky.
Už jsem byl bez vanderbuchu v Konstantinopoli, Neapoli, v Královu poli,
v pšeničném poli, bramborovém poli – já chodím vůbec víc po polích
než po silnicích, protože tam nechodějí chocholy – jako četníci,
líbějí poroučet.
Tuhle jsem přišel přes hory a doly zas jednou do města a jdu tak fechtem po
cechu – jsem, líběj dovolit, vyučenej kominík, a první mistr,
u kterého jsem zaklepal na dvéře, se mne ptá po arbeitsbuchu. Tak mu to
povídám, ale on tomu ňák nechtěl rozumět.
Tak proč jsem prej ten strom a tu knížku neuhasil? Od čeho prej sem
kominík?
No snad nebudu vozit světem stříkačku s sebou, abych mohl hasit, když do
mne hrom uhodí? Co pak je kominík asekurýrovanej proti blesku a hromu jako
ňákej blicableiter, líběj dovolit? Ty lidi by toho naporoučeli.
A vidějí, od té doby mi umřela práce. Přestal jsem vymetat komíny a
vymetám už jenom ulice, krčmy a v nejhorším případě šupárny.
Říkají mi „ucouranej“ a dopalujou mne, kdy a jak můžou.
„Co maj k jídlu?“ ptám se šenkýře, který mohl tlačit z vesty a
kabátu špekové leštidlo na boty.
A on jmenuje:
„Syrečky, homolky, tvarůžky –“
„A prosím jich, co ještě?“
„Tvarůžky – homolky – syrečky –“¨
A po třetí začal zas od repetice. Tak já na něj a povídám: „Prosím
jich, nemají takhle tlačeninu?“ –
On: „Co to je?“
Já: „No pressbuřt!“
To prej ne.
„Tak zemětřesení?“
Co prej to?
„No sulc, huspenina!“
To prej taky ne.
„Tak datle?“
A co prej zas to?
„No buřty!“
To prej má – ale ještě u uzenáře.
„Tak dláždění, nebo živý kolo?“
To prej aby mi čert rozuměl.
„No tak špekbuřt.“
Kde pak prej u nich takovou deligatesu!
„A tak vědí co?“ povídám už celý dopálen. „Tak mi dají toho
pitomce a za dva chleba!“
Zas nevěděl, co je pitomec.
„To je syreček – troupe!“ povídám a místo jídla jsem letěl,
líbějí si pomyslit, jako gracie – jako anděl – a ke všemu bez
křídel. – Jako kdyby člověk nesměl ani za své peníze nadávat.
A ještě ten malér. Venku zavadím o kastrol, a on na sto kusů. To byl zas
candrnaj! Milej šenkýř mne chytil a vlek mne k představenýmu. Děvečko
ubohá!
Že prej jsem mu rozbil kastrol vztekem.
„I ne – poňžeň prosím – holí jsem do toho praštil!“ povídám
na to já a dostal jsem 24 hodin, abych si prej odpočinul.
„Prosím jich, pane purkmistr!“ povídám panu představenýmu, kterej mne
sám zavíral. „Daj mi aspoň trochu slámy!“
A myslejí, že mi ji dal? I toto! Že prej ji má jenom pro svůj vlastní
dobytek! povídal a přirazil dvéře.
Než mne pustili, kabát mi prohryzly myši, a mne pustili šupem. Náš pan
představený mne vítal už na hranicích obce a povídal: „Už jsem tě,
lumpe, dlouho neviděl!“
Tak viděj, těšil se na mne!
(Solové výstupy. Kuplety. Deklamace, 1893)
PATRIK BLAŽEK 1851 Rychnov nad Kněžnou – 1905 Praha. Poručík v Klatovech, pak redaktor v Praze (zakladatel Vojenských listů). Vydal: U nastaveného stolu (Veselé historky Jaroslava Bejvávala, 1895).
Litomyšlský měsíc
Doktor Kučera, dej mu Pánbůh nebe, zajel si jednou v zimě na saních do
rodiště svého, Litomyšle, a vracel se v noci domů do Mýta. Kočí jeho si
byl sice v Litomyšli popřál „v Tunelu“ dobrého, měl však rozumné
koně, takže se doktor bez nehody vrátil.
Byl právě úplněk, měsíc svítil jako kuří oko. Doktor slézá před
domem pomalu pomocí kočího ze saní; oklepal se, zazvonil a dal kočímu
spropitné. Mezi tím, co kočí lezl na saně a tam se krosnal, dívá se
doktor na měsíc a praví:
„Ten měsíc je dnes nějak veliký.“
„Co pak tady, milostpane, to není nic; ale měli ho takhle vidět
v Litomyšli! Tam je jako díž!“
(U nastaveného stolu)
TEREZA SVATOVÁ 1858 Žamberk – 1940 Vysoké Mýto. Sestra spisovatelů Františka Alberta a Eduarda Alberta; 1874 se provdala za berního úředníka, žila s ním zpočátku v Mladé Boleslavi, později ve Vysokém Mýtě. Vydala: Selské črty (povídky, 1894), Črty ze společnosti (1897), Povídka (1924).
Děťátková Andulinka
Jest tomu již hezky dávno, a přece vidím Andulinku jako teď před sebou,
jak se kolébala na svých krátkých, slabých nohách, obklopena zástupem
dětských postaviček, které převyšovala sotva o hlavu. Bylať těla
nízkého, zakrsalého, s širokou hlavou posazenou hluboko a jaksi šikmo mezi
špičatými rameny. Obličej Andulinčin byl zažloutlý, vypouklý, ozářený
stálým dobráckým úsměvem, jenž rozložen byl někde okolo očí, nebo
její velká ústa neusmívala se vlastně nikdy a měla spíše trpký výraz.
Lidé říkali, že má Andulinka o kolečko více nebo méně, a bůh ví,
měli-li pravdu. My děti jsme tomu aspoň tenkráte nevěřily a já dodnes
jsem o tom v pochybnostech.
Uměla nám vypravovati pohádky tak pěkné, že jsme ani nedýchali, když jen
začla: „Tak vám byl v jedné zemi…“ Mimo pohádky měla Andulinka
ještě jiné lakadlo, které nás vábilo a k vůli němuž se jí dostalo
také té zvláštní přezdívky. Hluboké kapsy jejích kanafasových sukní a
zástěr byly stále naplněny podivnou hračkou – děťátky to urobenými
zcela z klůcků všech možných barev. Panenky tyto šila Andulinka ve svých
prázdných chvílích, vyprošujíc sobě potřebných hadříků ve známých
domech. Paničky schovávaly k tomu účelu kde jaký zbytek látky, tak že
Andulince potřebný material ani nevycházel. Za to měly děti celého města
po takovém strakatém skřítku, a pamatuji se, že mi bývalo takové
děťátko milejší než ta nejpěknější vosková loutka.
Však ona Andulinka také dbala, abychom ty její panenky milovali. „Vidíš,
to je jako princezka – šetři si ho,“ říkávala, když se jí některý
hadřík zvláště pěkným býti zdál.
Nebo: „Podívej se, jak se na tebe usmívá“ – a ten úsměv nebylo nic
jiného než inkoustová čárka na bílém klůcku, více méně zakřivlá neb
prodloužená. A byla-li panenka nějak nepodařená, podotýkala hned smutně,
že je to takový nebohý mrzáček, který zasluhuje, aby byl milován.
(Lumír 1890)
MATOUŠ BÉŇA 1861 Brodek u Přerova – 1944 Olomouc. Studoval na pedagogiu v Příboře, od 1881 učitel ve Velké nad Veličkou a v Suchově (zde od 1882 řídícím), od 1888 učil v Napajedlích. Na nějaký čas přesídlil do Petrohradu (1898 dostal podporu Svatobora na cestu po Rusku), po návratu učil v Kunčicích pod Ondřejníkem a v Ostravici, před 1. světovou válkou se vrátil na Slovácko, po 1918 krátce působil na gymnáziu ve Skalici. Vydal: Cikáni (román, 1896), Z tichých vesniček (povídky, 1897), Ze slovácké vísky (povídka, 1911), Jano Šibenec – kurucký komandýr (román, 1917), Skon upíra (Povídky, 1918) a jiné.
V. Jurda Bylo teskno a smutno
Bylo teskno a smutno… Dlouhými, černavými a zařídlým blátem
naplněnými kolejemi, vinoucími se jako hadi ulicí, duněly těžké vozy
řepařů, až se okna chvěla.
Země byla pustá, strakatá a skvrnitá vodou, sněhem, kolejemi a umetenými
místy. Tam bělala se hromádka štěrku strmící bíle jako Rigi nad
sklovitý povrch kaluže, do níž jazykovitě vbíhal černý úzký
poloostrov. Připadalo mu to jako kus švýcarské krajiny – vystupoval
v myšlenkách na horu, slyšel zpěv pastevců, alpský roh, zvonce stád,
jemný zpěv šalmají, vesnil se do té šalebné pohádkové krásy –
zapomněl – ošálil svoji bolest a byl chvíli, chvílinku, ne li šťasten,
alespoň v duševní rovnováze… Teď spatřil cosi krásného – chtěl to
Tyldě ukázati; kde je Tylda? – vždyť ani krokem se od něho nehnula –
snad nyní necestuje sám – ? Vztáhl ruku hledaje její teplou ručku, její
štíhlý pás – narazil na studenou zeď – procitnul. Uviděl oknem
blátivou ulici s malými domky, slyšel dunění otrockých povozů
z blízkého dvora a zaúpěv probudil se k děsné skutečnosti.
Zmocnila se jej naprostá zoufalost. Viděl před svými zraky hrob plný vlhka,
stěny hladké a lesklé z hlíny živené lidským tukem a masem, lehký
povlak mrazíku na hřbitovní trávě – – hrob zeje hluboce, kupa
nahozených věnců nemůže jej vyplniti, hrobník hází hlínu – on chytá
jej za ruku… Ne, nedopustí, aby jeho krásná, drahá Tylda byla zasypána
hlinou – dá ji zasypati věnci a kvítím.
Ale teď nahlíží svoji pošetilost a vzdaluje ruku chabě zpět.
„Zmařeno, ztraceno, co učiníš? Snesli to jiní a neklesli!“
„Neklesneš také!“
„Ano, ale tak nemilovali.“
„Ó ano, vše zde již bylo.“
„Tedy opanuj situaci zdravým rozumem, vyhlaď co nejdříve její
památku!“
„Toť radikální, rozumné, zdravé!“
„Vyhlaď její památku, ale jak!“
„Pokud v mé lebce bude činna ona šedá hmota – nelze zapomenouti.“
„Sebevražda – ech!“
„Alespoň tedy zahladiti vše, co na ni upomíná.“ Ale hned pojala jej
lítost, pláč, mrazivý otřes. Jaký to nevděk, černý nevděk, zločin!
Ona si toho nezasloužila – ó nikdy, ta dobrá, tichá duše.
Vstal, sebral její stuhy, prsteny, jehlice, rukavičky, modlicí knihy… Pak
uložil vše do stolní schránky a otočil bílou atlasovou stuhou ze
svatebních šatů. Tupě zadíval se na ulici.
Mlhavo, mlhavo v ulici stmělé,
voda se na dlažbě leskne;
záclony spouštím a nechávám hlavou
proudit své myšlenky teskné.
„Tedy vše přerušeno, opravdu, na věky? Ach ne, ne, nemožno! Vždyť
možno duchy ztělesniti. Četl jsem to kdesi vědecky dokázáno a
odůvodněno; mnozí znamenití muži takhle prý obcovali s drahými
zemřelými bytostmi…
Bláznovství, šílenství – blouznění!
Řekne se bláznovství, šílenství! Ale kde je hranice mezi mudrcem a
bláznem, mezi řečí moudrou a hlupstvím?
A kde je kriterium?
A pak, vždyť v životě se lidé považují za blázny navzájem.
Já považuji za blázna X, a snad jsem od něho za takového považován. –
„To je blázen!“ slýcháme často mluviti hlupáka a blbce o muži, jemuž
ani po kolena nesahá, jehož ani nedovede pochopiti.
– Kyvadlo se zastavilo. Náhlý ten klid, jakási tupá hluchost a prázdnota
vyburcovala Mrázka z trudných dum. Vyděšeně rozhlédl se kolem. Na
protější stěně spatřil podobu Maxova Krista, vymučenější a bledší
ještě v tomto polosvitu, žalusiemi prosvítala šerá, mlhavá noc, stěny
byly chladné a pusté, na protější stěně zamihotaly se jakési pitvorné
stíny – náhle schvátila jej hrůza. Uchopil zimník, přehodil přes
ramena, sletěl se schodů a jako štván spěchal ulicí…
Vrazil do hostince, ostré a prudké světlo elektřiny jej oslepilo –
vyhledal nejtmavější kout, opřel hlavu o stěnu, zahleděl se tupě a
bezduch na několik denních hostů.
Sklepník zděsil se zelenavě sinné barvy jeho obličeje, hluboce zapadlých
očí s tmavými kruhy – pak přistoupiv otázal se obvyklou frásí: „Je
libo něco k večeři?“
Sníh (Vesna. Časopis zábavně poučný 1896)
ANTONÍN BLAŽEK 1866 Častolovice u Kostelce nad Orlicí – 1940 Chrudim. Učitel, pak ředitel měšťanské školy. Ve výslužbě žil v Chrudimi. Národopisec, kulturní historik (zabýval se také studiem kramářské poezie). Vydal: Chlumek u Luže (1898), Pověsti z Chrudimska (1905), Lidopisné a kulturní črty z Chrudimska (1909), Pověsti a obrázky z Chrudimska (I-X, 1907–1933) a další.
…
Od Skutče k Lažanům stojí o samotě chalupa, kde se dosud říká v
„rasovně“. Tam byl před lety rasem člověk, který byl fextem. Za své
mladosti sloužil ve vojsku, bil se statečně ve válkách a vysekal v jedné
šarvátce samého generála. Proto se mu také nic nestalo, když později
v hádce zabil vrchnostenského drába. Míval jakési tušení a velmi dobře
věděl, kde kdo se oběsil. Jednou dozvěděl se o oběšeném v Hesinách
(Hesiny je les blíže Rychmburka), i poslal tam pro něho své dva pacholky.
Když tito se dlouho nevraceli, vyšel jim sám naproti a zastavil se na cestě
v lažanské hospodě na sklenku pálenky. Sotva se tu usadil a zavedl hovor
s hostinským, zakřípěla kára pod okny a ras vyšel před hospodu, kde
vyplísnil čeládku, že se tam dlouho nevrací. Pacholci se vymlouvali, že
oběšenec je nepokojný a že celou cestu sebou zmítá a lomcuje. Ras odhodil
pokrývku, kterou příšerně znetvořené tělo bylo zakryto, udeřil
oběšence v obličej, a ten sebou potom ani nepohnul. Na to mu poručil, aby
vylezl z vozíku a šel za nimi dovnitř. Oběšený vstal, slezl poslušně
dolů a kráčel za nimi. Jak vstoupil na práh hostinské jizby, přikázal mu
ras, aby tu u dveří rovně stál na stráži. Ten stál tu nepohnutě tak
dlouho, dokud ras popíjel, pak na jeho příkaz vyšvihl se na káru a zde
pokojně ulehl.
To byl jedenáctý oběšenec, kterého si ten ras domů přivezl; ještě
potřeboval jednoho, aby se stal katem. Stal-li se jím skutečně, nevím.
Leží pochován na hřbitově skutečském, kde tělo jeho, prý úplně
neporušené, dosud odpočívá.
(Pověsti a obrázky z Chrudimska, 1913)
JAN VÁCLAV Z FINBERKA Vlastním jménem Jan Václav Svoboda 1868 Skuteč – 1951 Skuteč. Studoval na učitelském ústavu v Hradci Králové, od 1890 učil na venkovských školách v Krásném a Chrasti na Chrudimsku, od 1893 v Hlinsku, kde se stal později ředitelem měšťanské školy; od 1923 žil na penzi v Úvalech u Prahy. Vydal: Zašlé děje (povídky, 1894), Horská srdce (povídky, 1899), Stíny života (Horské obrazy, 1900), Mračna v duších (povídky, 1901), Pro slávu a lásku (divadelní hra, 1902), Jsme jen lidé… (povídky, 1902), Měnivé nebe (povídky, 1907), Vzácný smích (povídky, 1918), Vlastenectví Fr. Jar. Rubeše (1930), Útrapy duší (povídka, 1934), Literární autobiografie (1940) a další.
Hrbatý Joska
Ve světničce byly dva stavy, každý před drobným oknem s chatrnými
tabulkami, velká hliněná kamna s pecinou, na níž spávala drobná dětská
havěť, dvě postele nad sebou příčkami sbité, aby ta vrchní nespadla.
Světnička byla plna. Jen dva sukače se sem vešly, u nichž hrbily se ženy
a soukaly mužům cívky. Jeden vrážel do druhého, sotva se vyhnul. Jedli
rozstrkáni, ten na prahu dveří, některý na horní posteli. Klín byl jim
stolem, hliněná, dolíkovitá zem stolicí. Vzduch byl nečistý a vlhký, ze
stěn teklo, za postelemi plesnivělo. Všichni byli bledí, jako opuchlí,
dětem v obličeji naskakovaly stroupky a vodnatěly oči. V zimě šetřili
teplem, nevětrali, jen při vycházení ze světnice vyhrnula se do síňky
pára, srážela se jako hustý kouř a zahalovala vycházejícího úplně.
Uvykli tomu jako dobyteček v chlévě.
Joska málo rostl, dlouho neběhal, jen se šoupal po studené podlaze, opřen
o levou ručku. Hlavičku kladl, aby viděl tatínkovi do očí a na ústa,
když na něho od stavu se ohledl a s ním mazlivě hovořil. Pokřivil si
zádečka. A když v třetím roce stavěl se teprve na ohnuté nožky jako
rohlíčky, bylo patrno, že bude hrbatým. Matka plakala v úkrytu a
vyčítala si.
V listopadu, když všecky topoly, vrby a jeřabiny byly listí dávno zbaveny,
když každým ránem byla jinovatka a studené větry přenášely se přes
širé lesy z Moravy, když zem několikráte na holo umrzla a první sníh do
rána se zachumelil, zvonil šedivý stařeček Kratina otci Joskovu poslední
hodinku zvonkem v rozhyklané zvoničce před školou.
Po pohřbu, na němž nebylo z vesničky ani deset lidí, protože se hustě
chumelilo, byla matka hochova jako srpem podťata. Co teď? ozývalo se jí
v hlavě. Nastala zima, nebylo ničeho. Chodila po práci, mlátila cepem
i při stroji, nosívala hocha sebou, zabalovala ho a nechávala seděti za
větrem někde v koutku stodoly. Hoch ani nemrkal, jen hnědýma očima vše
pozoroval a mnul červený nosíček ustydlýma rukama. Do světnice ho dáti
nemohla, plakal a bál se, musel míti matku na očích. Byl bojácný jako
zajíc a lekl se každého šramotu.
Když hochovi bylo šest roků, byla ho malá hromádečka, batolil se na
tenkých nožkách, hlavička mu seděla mezi rameny jako kulička a krok byl
z prava k levu houpavý. Do školy ho nevzali. Matka nosívala mrzáčka na
zádech. Ženské ji litovaly a z počátku leccos podstrkovaly, ale časem
uvykly jejímu osudu jako horské zimě. Josková chřadla. Táhla se po jaru
jako stín, nos jí špičatěl, oči zapadaly, rty modraly a tělo hublo. Lidé
si šeptali, že nevydrží ani do svatodušních svátků. A také
nevydržela. Ulehla najednou. Za několik dní shrbený dědeček Kratinů
odzvonil jí hodinku.
Při zvonění plakal: „Takové životy odcházejí, a já starý děda jim
zvoním hodinku…
Josková měla pohřeb právě v neděli. Ze vsi šli lidé do města na
devátou a vzali mrtvou Joskovou sebou. V nesení se muži střídali a
ženské chvílemi nesly její dítě, které nechápalo, co se s ním děje.
Plakalo a matku volalo.
„Neseme ti jí v truhle, vidíš… Křížek nad ní pěkně se leskne…“
povídala Popelářka.
Ženské zaslzely.
Osení již trochu se zelenalo, luka obrůstala a stráně oživovaly.
V dolících bělaly se ještě pruhy zašpiněného sněhu. Potůčky vody
crčely z nich po svazích kamenitých kopců. Pod skalkami na kopcích nad
Veselkou zatřpytávalo se sněhu ještě plné kupy. V dolině bylo již
zeleno. Sasanky se bělaly v podstránské louce, chudobičky vyskakovaly
z krátké trávy a podběl s pampeliškou vyrazil velkými poupaty.
Po svahu vrchu zástup vesničanů postupoval k městu. Červené kanafasky
žen pestřily se vzduchem. Joskovou uložili ke spánku a vraceli se domů
v hovorech o ní a o chlapci, který se dosud neutišil. Tetka Dorazilova mu
u hrobu dala hroudku klíny do ruky a povídala:
„Hoď jí do hrobečku, hoď…!
Hoch nechtěl a škvířil se v pláči.
„I jen hoď,“ pobízela ho stařičká Zezulová.
Díval se nachýlen do hrobu a ženské na sebe posuňkovaly.
(Stíny života)
Vrány
Ještě nebyly ani tři hodiny, a již padala tma s těžkých tmavých
mraků, jež válely se nad horskou kotlinou, ve které bylo rozhozeno několik
chalup vesnice. Ze dvou stran černaly se vysoké stráně hustým lesem
porostlé, mlhou prosáklé, jako by doutnající les zahaloval se šedomodrým
kouřem, do výše vystupujícím a s mraky se spojujícím.
Nad západem jasní se rozsáhlý kruh šedavé mlhy podzimním sluncem, jehož
světlo nemůže se prodrati k tu a tam ojíněné zemi, která již několik
dní zůstala umrzlou. Listopad, v němž s listím i sníh padá, byl
milosrdným, ještě nezasněžil horský kraj, lesnatý a chudě travnatý,
strakatě poli čtverečkovaný, který často ku konci října dříme klidně
pod načechranou vrstvou prvního sněhu.
Jen přes noc mráz nadýchal jinovatku v drobných hvězdičkách na konce
chvojnatých větví, na zaschlé a zmrtvělé traviny, na vybledlé květy
horského rozsáhlého vřesoviště, různými mechy při zemi porostlého, a
na vše, co dovedlo ten mrazivý dech zachytiti.
Ráno bývalo bělo, a do večera se opět země zatemnila pozdním podzimkem.
Chrudimka potáhla se ledovou tříští, jež ve dne se láme a proudem vody
bývá odnášena daleko od svého vzniku. Jen po okrajích drží se zubatá
tříšť ledová spoře travnatého břehu, děti přibíhají, ulamují její
kusy a hledí jimi jako skleněnými tabulkami směrem k chalupám, z nichž
bosé a vlasaté vyběhly jako zajíci ze svých teplejších pelechů.
Brzy se vrátily s nožkami červenými, s rukama mokrýma a studenýma, se
zažloutlým obličejem, na němž povstal každý jemný chloupek zimou, a
s nosem zamodralým. Té změny žádné z dětí si nepovšimne, jsou tu
otuženější a zvykly již mnohému. I v kruté zimě rozběhnou se lidé
z chalupy do chalupy bosí a chatrně ustrojení, postojí dlouho na chladné,
hlinou upěchované podlaze, aniž by jim nohy zábly.
Chudoba zvykla ubožáky na všecko.
Z nejchatrnější chalupy, do polovice mechem a lesním stlaním obložené a
prkny obité, vyběhl drobný tkadlec Skořička. Promnul kalící se a umdlené
šedé oči, z nichž zablesklo se utrpení, otřásl se chladem a hleděl
směrem k vysoké lesnaté stráni, nad níž v mlze kroužilo několik vran,
krákajících odporně pronikavým hlasem, který se rozléhal nad údolím.
Hledaly místo k nočnímu přespání. Skořička stále tam hleděl a skoro
neživě, bezmyšlénkovitě pozoroval roztáhlé skvrny vran, jež mizely a
zase se objevovaly v houstnoucí mlze.
Ty krákory ho probouzely a zachvívaly jeho vysílenou duší. Pracoval od
malounko vyživujícího oběda do samé tmy mlhavého odpoledne. Tkalcovský
stav ustavičně ramotil a zukal, bidlem vrzal za každým přiražením outku a
podnožky o sebe vadily zvukem silně se mnoucích rukou.
U druhého okna otáčel se škobrtavě sukač v rukou odrostlejšího
děvčete, které tatínkovi soukalo cívky do člunku za nemocnou matku,
ležící jako Lazar již od konce jara na hrubé posteli slamou plícní
začpívající naplněnou.
Již mnohokráte napadlo Skořičkovi, aby slámu ženě vyměnil za čerstvou,
ale nebylo na to ani pomyšlení. Nemocná žena sebou nepohnula, a musela-li,
zahekávala bolestí a volala upřímně Boha o pomoc.
Skořička svěsil náhle hlavu a žlutavým, chorobně vyhlížejícím
obličejem zahleděl se do hromady jedlové chvoje, před svítáním z lesa
přinesené, z níž chystal přede dvéře upraviti nad záhrobní šikmou
střechu od okapu až na zem sáhající, aby se jim při otevření nevál
sníh do síňky a také aby bylo tepleji. Díval se na ty šedozelené jedlové
větve s teskností a smutkem.
Před očima vystoupila představa jeho choré ženy – a v uších zněly
krákory vran, ptáků, kterých nenáviděl od nejútlejšího mládí…
Vždycky spojoval s nimi ve své prosté hlavě chladnou podobu nehybné smrti,
kterou jako by všude provázely svým zlačněním a touhou vrhnouti se na
vystydající tělo, z něhož smrti chorobnou duši vytrhla. Pokaždé, když
viděl vrány, nemohl se zhostiti nelibého pocitu, který v nitru jeho
pohledem na ně vznikal a dotýkal se celé jeho duše studeně a mrazivě.
Často vznesly se nad jeho hlavou, když hovíce si na větvích vysokých
borovin uzřely ho dole ořezávati suché klestí a tiše mluviti
s děvčetem, které za ním spadalé suché větve sbíralo a kupilo na
hromadu. Tu ulekl se vždy toho náhlého zakrákání, pohlédl k nebi, jež
viděl skulinami hustých korun, zachvěl se bázní a byl v té chvíli
oloupen o klid a utišení své starostlivé duše, utěšující se, že na
něho hajný nepřijde a hůl svou o něho otloukati nebude.
Nenáviděl ty ptáky tak, že považoval je také za původce neštěstí a
zhouby. Tolik si přál každou skoliti jako největšího svého nepřítele,
o němž však neměl jasného uvědomění a snad ani jistě nevěděl, kdo mu
jest největším nepřítelem. Ve své prostotě nechápal, že by to mohl
býti ten, jehož pokládá za svého chlebodárce…
Tu často se mu zdálo, že na svých křídlech odnášejí veškerou jeho
spokojenost. Průběhem doby srůstal s těmi vranami v odporné spojení a
bezděčně utvrzoval v sobě víru, že cítí jeho k sobě nenávist a
nepřátelství. Zdálo se mu, že rozumí jejich pronikavému hlasu, že se
jím mezi sebou upozorňují, aby od něho daleko letěly v bezpečnost.
Uvědomil si však také jejich mstivost, aniž by jasněji a určitěji si mohl
říci, v čem záleží. Jen někdy mu připadalo, jako by se mu vysmívaly a
přály mu únavné lopocení. Ten jejich hlas zněl mu v uších řechtavě a
zařezával se hluboko do chvějícího se srdce…
Zlá chudoba (Lumír 1897)
B. BENEŠ
…
Chodil po městě, potácel se dlouho, do některého výčepu zabrousil, a
bylo mu špatně; hlava ho bolela a v chřtánu mu hořelo a pálilo.
„Kávu,“ zpomněl si. Po tom slově se probral. „Ano, kávu, bude mi
dobře. To pálení přestane.“
Počal se ohlížeti po okolí. Nemohl ničeho rozeznati. Byl v jakési
uličce, špinavé a páchnoucí. Tam uzřel špatně osvětlené dvéře:
„Káva – čaj.“ Vešel do vnitř. V malé místnosti té byla
návštěva ještě slabá. (Bylo as půl deváté.) Sedl si k malému
kulatému stolku, poručiv si kávu. Mladá sklepnice s ostříhanými
nakadeřenými vlasy mu ji přinesla a sedla vedle něho.
„Tak, zde je káva. Čerstvá.“
Rudolf neodpověděl. Mechanicky vhodil cukr do šálku a zamíchav vypil
rázem.
„Ještě jednu!“ poroučel.
Sklepnice odkvapila a vrátila se brzy s čerstvou a sedla opět vedle
něho.
„Je dobrá káva, že jo?“ tázala se a položivši ruku na Rudolfovo koleno
zatřásla jím.
Jeho tělem projelo to jako elektrická jiskra. Svaly mu zacukaly, napjaly se a
cítil, jak probíhá jimi jakési teplo, takové opojné. To teplo její ruky
jako by jej vyléčilo z opojení pivem a přeneslo v opojení jiné, sladké
a hřející…
„Je dobrá,“ řekl a položil svou rozechvělou ruku na její.“
Sklepnice naklonila se k němu blíže. Vlasy její nakadeřené hlavy jej
zalechtaly na líci a cítil hrubou jejich vůni i vůni pudru na její
tváři.
„Vy jste zde ještě nebyl, že ne?“ tázala se stále se přibližujíc a
druhou ruku svou kladouc mu kol krku.
Rudolf byl pomaten. „Ne, nebyl jsem zde.“
„Ty studuješ, viď?“ tázala se a dala se od něho objat.
„Ano, filosofii.“
„Ty jsi filosof?“ zasmála se a hlas její zněl zvonivě. „A umíš
filosofovat? A o čem filosofuješ?“ smála se dále.
„O filosofii života,“ odvětil a tiskl ji ještě více. Oko jeho plálo
horečně, z tváře vymizel dřívější výraz tuposti…
„A jaká je to filosofie?“
Rudolf neodpověděl, ale přitiskl ji k sobě.
Sklepnice dala se líbat a polibky opětovala a pootevřenýma rtoma ponořila
konec jazyku do jeho úst.
„Ty mě máš rád, viď?“ tázala se ho. Rudolf blabolivě
přisvědčil.
„A jak se jmenuješ, zlatoušku?“
Přeludy (Niva 1895)
TEREZA TURNEROVÁ 1872 Liberec – 1951 Praha. Novinářka v Praze, redigovala ženské hlídky v Českém slově. Vydala: Jitra a soumraky (Povídky r. 1903–1908, vyd. 1912). – Překládala dívčí románky, pohádky W. Hauffa aj.
Pod tíhou mraků
Motto: Vylič zloděje, padlou ženštinu,
nadutého hlupce, ale na člověka při tom nezapomeň!
Gončarov
Černé a těžké mraky letí ponuře po obzoru. Kupí se na sebe
nenávistně, zlobně.
Měsíc jich nezdolá a hvězdy se jich bojí… Jen vítr je bičuje; žene je
bez ohledu v dálku; hvízdá jim škodolibě své výsměšné písně.
Je temno a nevlídno pod jejich obrovskými křídly; tíha jejich dopadá
těžce k zemi a stlačuje duši člověka; ani úsměv nezjasní zvážnělý
výraz tváře a píseň nesplyne se rtů; oko utkvívá na ponurých obrazech
života, jichž pojednou je celá řada.
Krajina podobá se sežaté louce, z níž zmizely květy i zpěv ptactva.
Nevlídný podzim, ukládající smutek v lidská srdce. Umlkl život
v lesích, v polích, na pastvinách; několik ohnisek dohořívá v poli
tichým plápolem a dým jejich rozlézá se jako kadidlo v prázdném
chrámě.
Ve vesnických chaloupkách rozžehují tenké lojové svíčky nebo špatné
petrolejové lampičky a staří i mladí krčí se kolem praskajícího ohně
podporovaného sebraným listím.
Jen ve velkých městech zůstává život pod tíhou mraků a podzimu
nedotčen; jen ještě vzrůstá jeho čilost.
V nádherných oknech zazáří skelné růže a orchidee elektrickým
světlem, kavárny s restauranty naplňují se lidmi a jen velmi zvolna umlká
šum v ulicích. Jen některý snivý jednotlivec setrvává o samotě, jsa
v ní sobě i světu nejblíže, ve svém na metry spoře vyměřeném pokoji,
jako ve vitrině.
V křivolakých malých uličkách staré Prahy kmitne se chvílemi postava
nějakého malého lidského tvora, jenž večer ještě shání a
snáší…
Díváme se a vše jeví se nám maličké, zdrobnělé, všechen ten shon, ta
nutnost pochůzek a důležitost cest; jen to, co nám připadá hrůzné, roste
v naší představě do gigantické velikosti. –
V jedné z uzounkých ulic před noční kavárnou s rudými záclonami
v oknech prochází se malá ženská bytost neforemného těla, a věku, jejž
nesnadno určit. Chodí spěšným a nepravidelným krokem duševně
zakrnělých lidí. Má bohatě, ale nevkusně načesanou hlavu a vybledlé
modré oči bez lesku. Kdyby promluvila, jistě by hlas její zněl velmi
hrubě.
Čeká…
Slídí…
Chodců stále ubývá. Ulice pustne.
Rozběhla se za jedním stínem, ale ten zahnul za roh ani se po ní
neohlédnuv.
Ona bručí cosi mezi zuby. Mne si chladem a vlhkem zkřehlé ruce a stojí.
Ztrácí naději v dnešní večer.
Ještě čeká…
Ještě slídí…
Avšak ulice tichnou docela. Černé, těžké, na sebe kupící se mraky se
protrhly a déšť se jen leje, jen leje…
Její nepěkné tělo se zatřáslo a nohy zacupaly směrem domů; směrem
k noční kavárně s rudými záclonami v oknech.
Ještě se zastavila a ohlédla. Nikde lidské duše.
Ne, nelze tu setrvat.
„Tisíc láter –“ zaklela.
Oh, to byla hrubá slova a vyřčena opravdu hrubým, velmi drsným hlasem. Byl
to hlas, jenž neměl odstínů.
Malá ženská bytost roste; roste v naší představě ve vlhké tmě před
okny zarudle svítícími a v té hrůze, jakou si odnášíme z chvíle, kdy
jsme ji pozorovali. Lehký, zmoklý šat přilnul k jejímu ošklivému tělu,
jež ona sama nenávidí.
„Jde cesta odtud?“ ptá se sebe v duchu. „A kudy a kam? Snad marné bylo
by bloudění, hledání… Jsou chodníky úzké a cesty klikaté
a – – – uvnitř je teplo, svítí se, snad i čaje někdo dopřeje…
snad i ruku někdo stiskne…
A ženská postava, mnouc si ruce, mizí chvatně v síni domu s rudým
světlem.
(Jitra a soumraky)
VÁCLAV JINDRA
Touha
„Tu jde přece někdo! – Napijte se, Vácho!“
Postrčil svou sklenici až k němu, sotva že si usedl.
Vácha se rozmýšlel.
„No – dyť…“
Bylo to řečeno příliš rozhodně, aby mohl dále odporovati.
„Tedy na zdraví!“
Upil trochu pěny, postavil a podíval se na hospodského tázavým zrakem.
Tento pochopil ihned. „A na mou duši! Když on to nepoznal!“ a rozesmál
se. „Vácho, co pak se nepamatuješ na Vojtu, co sloužil u Křiváčkouc? No
ovšem – jsou to už leta… Kolik, Vojtěchu?“
„Deset let.“
„Tak pěkně vítám,“ podával mu ruku Vácha. „Já bych tě už, pánbu
ví, za nic nepoznal. A jak se ti dařilo pořád? Takhle jsi nějaký
přepadlý…“
„Však jdu z nemocnice!“ zasmál se Vojta!
Bylo to na něm také vidět. Hubený, tváře vpadlé – takřka jen lícní
kosti koží povlečené – krk tenký… a oči, oči takové nějak
kalné…
„Já říkám: ta Vídeň strhne lidi! Což, tys mladý – ze všeho se
můžeš vylízat…“
„I nevylížu, Vácho, nevylížu! Já to cítím – tadyhle –
chachacha!“ a ukázal na prsa. „Ale což na tom – ne, šenkýři?“
Dopil sklenici chvatně a hlučně postavil. „Tak ještě jednu! – Vidíte,
Vácho, dneska – v mých poměrech – oh, nakašlat na to – nechme
toho… Jakou to máte fajfku? A to je ještě ta lorinka, ty už nejdou. Tu
máte, zapalte si!“ podal mu viržinku a sám si také jednu zapálil. „To
je ještě z Vídně!“
„No, a co – proč jsi se sem zved´?“ zeptal se vracející se šenkýř
zvědavě. „Máš tu něco…?“
„Co bych tu měl? Co bych tu já měl? Nic! Nic! To víte dobře oba…“
„Proč tedy…?“
Vojta náhle oživěl.
„Přišel jsem se podívat na ves. Kruci, což bych nesměl se snad na ni
podívat?!“
Nastalo chvíli ticho.
Zatím se setmělo. Hostinský rozsvítil a v malé chvíli potom přišlo
několik denních hostí. Usedli k témuž stolu. Vojta si jich skoro
nepovšiml.
„Kdybys tady měl rodiče!“ zapřádal Vácha znovu řeč, „nedivil bych
se. Ale takhle…“
„Cože? Rodiče? – Ani na oči mi nesmějí přijít! Já je neznám. Ani
nevím, kam se odstěhovali… Hýml, co jsem já už jakživ zkusil! Otce jsem
nepoznal do šesti let. Já se narodil dříve než otec… než otec…“
Tu se zamlčel a napil se vztekle.
„Tys se narodil dříve než otec?“ rozesmáli se hlučně všichni
posluchači. Šenkýř div se smíchem neroztřásl. Jen se mu hlava třepala a
kolena vyskakovala.
„No jo – než otec si matku k sobě vzal! Měla mne napřed – dopustila
se, kruci – což mi nerozumíte?!“
Zuřil, tloukl pěstí do stolu. Sotva ho utišili.
Náhle rozčílil se znovu.
„Co vy víte? Vy? Vyrostli jste jako lidi! Ale já! Já vyrost´ jako pes!
Jako pes! Od malička mezi cizími. Sotva jsem prut unesl v ruce, už jsem
musel jídlo vydělávat! Jídlo! Chachacha! A ten nocleh – ve stáji jako
dobytče… Ale čert to vem! To by nic nebylo. Aťsi. Ale jak se mnou dělali!
Kruci, když na to vzpomenu –“
Dopil rázem a umlkl na chvíli, třesa se po celém těle. Pak začal zase.
„Tenhle Křiváček! Oh, ten starý darebák!… Co se mne namlátil. Já byl
bit věčně. Kolikrát denně! Šel do polí, vrátil se večer. Já přihnal
z pastvy. ´Kde jsi pás? Já tě nikde neviděl!´ A bil, bil – až jsem
byl modrý. Když on mne nikde neviděl! Moh jsem já za to? –“
Mlčení.
„Však bys ho dnes, Křiváčka, nepoznal!“ ozval se kdosi.
„Vždyť já ho už viděl!“
„Tys byl u nich?“
„Zašel jsem tam. Ani poznat jsem to nemohl. Chalupa otlučená. Jak po
vyhoření. Dvůr samé bláto a prázdný. Jenom nějaké harampádí se
v koutě válelo. Jdu ke chlévu – otevřu – prázdno. Jedno tele jsem
tam přece uviděl. Zabučelo na mne. Hladem snad… Ale ani hnoje vám tam
nebylo! Myslil jsem zprvu, že snad je dobytek na pastvě nebo na poli! ´Tak
vida,´ povídám si, ´tak vida…´ A tak jsem se díval, kde jsem
líhával… Potom se zvednu a šel jsem do sednice. Zavřeno. Co dělat? Šel
jsem zpátky…“
„Mladí jeli do města. Bez toho že na ouřad. Budou jim to prodávat…
A starý už je na výminku!“ vysvětloval Vojtovi Vácha. Ten však
pokračoval, jako by neslyšel:
Na dvoře srazil jsem se se starým. Pánbu ví, že jsem na něj zůstal
koukat. Sotva nohy vlekl… Nepoznal mne. Jářku: ´Já jsem Vojta!´ Drmolil
s těží jazykem – jako děcko… Kruci, dědku, to tě to dostalo! myslím
si. No – a co je na tom – sáhnu do kapsy, dám mu dva šestáky… dal se
do pláče, chytil mne za ruku a chtěl ji políbit… Sotva jsem mu ji vyrval.
Zdálo se mi, že mi to – –“
Vojta nedokončil. Začal prudce bafat z dohořívající viržinky.
„Však jsem si nepomyslil, že sem ještě přijdu. Celých těch deset let mi
to nenapadlo ani ve snu. Až najednou… posedlo mne to jako psa. Zbijí ho,
uteče – a najednou se vrátí. Pivo, šenkýři!“
„Já ho nesmím pít,“ smál se potom, „doktoři mi zakázali. Ale,
kruci…“
Hrozný kašel přerušil jeho smích. Drže sklenici jednou rukou na stole,
opřel se druhou a při každém zakašlání zatřásl se na
celém těle…
(Besedy Času 1904)
VÁCLAV FREYN 1877 Záboř u Labské Týnice – 1907 Vinohrady (Praha). Syn ředitele cukrovaru, studovat začal na technice v Praze, po krátké době přešel na univerzitu; od 1893 středoškolský profesor v Náchodě, 1905 onemocněl tuberkulózou. Léčil se v Žamberku, Göbersdorfu a Mentonu. Knižně: Za soumraků a nocí (1907), Pozůstalé spisy (Na památku svého přítele vydal Dr. Quido Hodura, 1911). – Jeho divadelní hra Rozhodnutí byla uvedena v Luhačovicích r. 1908.
Z nedokončeného románu
Malé město pod horami prožívalo své nedělní odpůldne. A zdálo se,
že celé vyrojilo se na ulici – tak, že domy snad zůstaly prázdné.
Náhlý příval světla a tepla zlákal k představě, že ještě vrátilo se
léto – a muži jen ve vestách a bílých nažehlených rukávech košil
postavili se mezi vrata a vssávajíce opatrně i dlouze kouř svého
nedělního cigara prohlíželi nebe, uvažujíce asi, kam vyjít dnes a jak
i kde tohoto skvostného půldne užít. Za chvíli tu i onde za tátou
objevila se žena s děckem na ruce, aby se zeptala, snad poradila nebo prostě
vyslechla jen jeho vůli; ale nejčastěji dopadlo vše velmi jednoduše:
prosťáčkové milí, pováživše vše důkladně, vzali košiláče z ruky
máminy, a klidně vybafnuvše, šli se podívat na zahrádku, nezbylo-li tam
ještě nějaké astro nebo rožníček vína na zdi kolem okna – a pak
každý za ženou přišourá se někam do sousedství na besedu – a
nedělní dopoledne tiše prožito bude někde na výsluní, na lavičce za
domem, se starými druhy, sousedy viděnými denně a v hovoru prostém a
drobném.
Tak alespoň usoudil a představil si Suk, pozoruje z okna život malé ulice.
Její svátečnost dolehla k němu – a hned také vycítil, jak prolétne
dnes život těmito prostory, jak budou všichni spokojeni – jak snadno budou
spokojeni.
Podíval se do oken protějšího domu. Všechna byla prázdna – jen u okna
ševcova bytu seděla žena a čtla z velkých modliteb – a chvílemi se
pokřižovala. Její muž právě odešel. Suk viděl, jak mu oprašovala kabát
a na rohu stolu odpočítávala nějaké drobné peníze. A dole ve vratech
stála dvě děvčata, snad služky, Vykukovala po ulici a chichtala se téměř
bez ustání; chvilkami některá podívala se kradmo vzhůru až do Sukova
okna – a pak vždy obě se smíchem zmizely na okamžik za vraty.
Suk pozoroval jich škádlení a pohyby kulatých ramen; bavil ho chvíli tento
jich způsob koketování. Proč se tolik smějí a v bocích kroutí a
poskakují se schůdku dolů a zase nahoru, nevěděl, – ale také ani nebylo
třeba tázat se.
Suk pomalu, téměř váhavě přistoupil ke stolu – – a tiše zavřel
knihu, kterou si tam byl připravil. – Když se vrátil před hodinou od
oběda domů, měl v úmyslu studovat; a těšil se už, jaké to bude pěkné,
užitečné odpůldne – slunéčko bude svítit do pokoje a kolem všude bude
sváteční ticho – nebude možné lépe využitkovat těchto chvil. Ale
nyní složil papíry, odstrčil všechno daleko až do středu pokoje – a
vstal.
Postál okamžik zamyšleně – pak nasadil klobouk a vyšel.
Prošel dvě krátké ulice – a už ocitl se za městem. Malý ostrůvek
bílých nízkých domků se ještě zabělal při cestě a stranou z houští
stromů vyhlédala bohatá villa vedle továrny, jejíž plot dlouze se táhl
až někam k nádraží.
Cesta vinula se vzhůru mezi rolemi zčernalými a ještě rozmoklými; stoupala
jedva znatelně, ale nepřetržitě. Široký, mohutný bok rozložité hory,
k níž stezka vedla, celý se stápěl v slunci. Smrčiny, lemující levý
jeho kraj i vrchol kopce, zčernaly v intensivním světle a leskly se jak
temný, bohatý samet. A široké, zelené meze probíhaly hnědými pásy
polí jako stužky a veselé pentličky všemi směry rozhozené.
Suk už po několika krocích zacítil, jak suggescí vyvolán vane k němu
klid sváteční. Plochy polí i lesy kolem dokola nic nevědí o tom, že je
dnes neděle – a přece, jaké ticho krásné, ani hláskem nerušené a
smutné.
Složil ruce na záda a sklonil hlavu níže. Maně vzpomněl si na nedělní
odpůldne trávená v Praze – neboť byl to týž pocit samoty a téměř
opuštěnosti, který zalil jeho nitro často, když kráčíval uličkami
malostranskými, prázdnými a opuštěnými za nedělních odpůldnů.
Viděl se a představil si sama sebe zcela jasně, jak pomalu, loudavě
přecházel kolem černých, těžkých zdí, skrytě nahlédaje v malé
tabulky přízemní a snaže se uhádnouti, jak plyne život mezi těmito
stěnami, za okna, o nichž bylo možno za to míti, že nikdy se neotvírají
a že za nimi cos skryto. Připomněl si, jak zdálo se mu vždycky, že lidé
jsou zde právě tak staří, z jiného vlastně již světa, jako domy, do
kterých se uchýlili tiše snad proto, aby mohli nerušeně dožít svůj
život starosvětský. A to právě dojímalo v scenerii těchto smutných
koutů nejvíce – ponurá intimita, ovzduší divné, staré vůně
i krotké a přec tak hluboké dojmy šedého celku i detailů tolik prostých
a skrovných. Bývalo smutno za nedělních odpůldnů mezi zachmuřenými
dědečky dohromady v úzkou uličku se kupícími – ale Suk je miloval. Tak
jako celou Prahu – a jako každý student. A i všechen život minulých
posledních let – nyní, odtud, zdál se míti náhle tolik půvabů –
opravdu, je to hezké být studentem.
(Pozůstalé spisy)
A. Lý
Skizza
V jasu, teple si po rynku chodím. Na žluté prostoře jak na moři klidném podobny dvěma maličkým ospalým lodím dvě kašny, ta zde – ta tam si do sna šumí. Ni tváře, jen veliké modro nebes se do rynku dívá a přes domky nízké vážná linie lesů. Ni tváře, ni hlesu. Dvanáct. Fabrická píšťala zaječela divá. Jdou z úřadu páni. Smekám. U školy černý hrozen dětí se drobí. Z rynku do ulic chlapci vesele letí. Poledne z radnice zvoní. Muž starosvětský smekl, šeptem se modlí. … K. k. privilegirte Wollzeugfabrik. Zrak prodlí na nápise, velikých vratech, jež český lev hlídá. Za vraty prastaré lípy hostí letošní ptáčky. Ti úsilně pějí. Na vše se hojné a sladké paprsky sluneční lejí. … Ta divná vrata prvního pustila muže. Paže klonkají sem tam, sem tam při trupu zmořeně. Trup shrben. Zkřivené nohy. Tvář-lebka. Tupé vyniká čelo, nos suchý. Ostatek hluboké důlky. Vodnaté oči zírají blbě. Za ním jde druhý, třetí. Houstne ten zástup. Dělnice spolu, jdou v páru, po třech, jdou rychle. Ni krve v jich tvářích, ba ani v bosých těch nohách. Každá v sukni lehké, v kajdě vždy stejné. Jak z trestnice ženy. Bože, ty tváře! Ošklivá kůže, již tráví ekzem. Oči se horečně lesknou, anebo zírají zjeveně, prázdně. Ta houkne drze. Jsou hnusné a olejem nesnesným páchnou. Jen sem tam tvářička měkčí a svěží. … Kdy ale zjeví se Lízka mi Kunešova? Zas chomáč jich vyšel. Tupě běží. To není ještě má Lízka Kunešova.
(Besedy Času 1904)
AUGUSTA TESKOVÁ Vlastně Augustina Tesková, podepisovala se také Václav Jiskra 1878 Moskva – 1960 Praha. Učitelka. Knižně vydala: Zrcátka (1912), Čím srdce tlukou (1922) a další.
Ženich
„Pane, ztratil jste nějaký lístek –“
Poděkoval a zvedl lístek za asistence jejího dotěrného, jakoby po něm
lezoucího pohledu.
„Je to váš, viďte –“ hovořila nadbytečně. „Třeba by vám potom
scházel. Vím to podle sebe –“
Poděkoval, rychle stoupaje dále po schodech, neboť viděl, že slečna
otvírá ještě ústa. Zůstal mu z té chvíle dojem ryby lapající po
vzduchu. Také oči měla rybí, kulaté a bezvýrazné, ale při tom takové
hmatavé.
Po několika dnech ho právem své nepopíratelné počestnosti a pořádnosti
zase zastavila. Jisto bylo, že neměla při sobě oné trochu koketní, trochu
plaché upýpavosti, kterou dosti často u dívek pozoroval a jež se mu
líbila. Ona mluvila na široko a táhle a rozšafně jako matka aspoň tří
dětí, upírajíc naň hmatavé oči a otvírajíc kruhovitá ústa. Byla asi
dost mladá, ale jemu se zdálo, že stojí u něho některá z mnoha
tetiček, které vsáknuvše do sebe všechnu šeď života, vracely ji
naříkavým, jednotvárným hlasem. Ostatně neopominula při každé
příležitosti i nepříležitosti potvrzovati, že je tak mladá… ačkoli
je tak mladá… přes to, že je tak mladá… až už nebude
tak mladá…
…
Ano – co mu tenkrát chtěla?
„Odpusťte, pane, nejmenujete se Šnek?“
Měl sotva kdy přisvědčiti, neboť hned pokračovala, napínajíc všecky
žíly na krku v nepřetržitém, volném toku řeči, v níž nebylo mezer,
ba ani skulinek, do nichž by se třeba jen jedno jediné „ach“ dalo
vložiti.
„Hned jsem si to myslila, když to domovnice matince povídala, a taky
listonoš se spletl a přinesl k nám dopisnici, tu s makovou panenkou,
takovou červenou, hezká pohlednice to byla, ty máky bych si byla zrovna
obkreslila, kdyby to nebylo neslušné cizí pohlednici si nechávat příliš
dlouho, já vlastně jsem si ji vůbec dlouho nenechávala, hned jsem ji donesla
k vaší bytné a také jsem tam šla jen proto, že jsem věděla, že jste
v úřadě. Když jsem totiž doma vypravovala, jak byste byl ztratil lístek,
kdybych vás nebyla upozornila, snad se ještě na to pamatujete, a matinka
řekla, jak se jmenujete, tu povídá taťka: Ale to je jistě náš nový
výpomocný, sedí u Fraňka, víte, oficiál Franěk je v devítce a taťka
v patnáctce. Tak jste to vy?“
Ano, byl to on, a protože tak bydlili v jednom domě, vzal si ho „taťka“
v úřadě na starost a strkal ho ze všech sil ku předu. To trvalo rok, a
v tom roce, rozumí se, bylo také léto, kdy se chodí na výlety, a byla
zima, kdy se chodí na přátelské večírky. Protože sem i tam šel
„taťka s matinkou“, musil pan Šnek sem i tam jíti s Karlinkou,
Karlince, rozumí se, „vůbec nic ani nenapadlo“; pan Šnek je u taťky
v úřadě a bydlí v jednom domě, nu, je mladý člověk, nikoho tu nemá,
proč by nešel s nimi, když je to nic nestojí… A je zábavný pan Šnek,
ona se nasměje, když s ním jde!
Co na něm viděla zábavného? On řekl „a“, ona dodělala abecedu až k
„z“, případně i to „a“ řekla ona. Dověděl se tak, že má pět
tuctů vlastnoručně vyšitých košil, šestery povlaky s moderními
čtvercovými polštáři s volány a Richelieu vyšíváním, třicet šest
vlastnoručně upletených punčoch, domácí střevíce že dělá sama
i s podrážkou, klobouky zhotovuje sobě i matince, a to všecko ne že by
byla lakomá a nechtěla od toho zaplatit, ale že ji to těší. Ona musí
stále něco dělat, buď vaří, ach, to je její vášeň, nebo plete, nebo
háčkuje, nebo vyšívá.
…
Ale včera, jak to bylo včera?
Pozvali ho; jedlo se, pilo se; oznámili mu, že bude povýšen taťkovým
přičiněním; a zase se jedlo a zase se pilo; potom hráli rodiče šachy a on
zbyl s Karlinkou u stolu sám; ona začala mluvit; mluvila – mluvila –
mluvila; on byl zdvořilý, to jest mlčel, poslouchal a usmíval se; taťka na
ně chvílemi hrozil, ale on nevěděl proč; matinka se upýpala a pořád
říkala „ale nech je, taťko,“ a potom taťka vstal, plácal ho po rameně
a říkal „no, no, no, vždyť já proti tomu nic nemám,“ a on řekl, co on
řekl? „Děkuji vám, pane oficiále, za vaši dobrotivost“ a matinka
začala slzet a Karlinku objímat, po ní taťka, a potom ji dali jemu
k objímání.
Zdálo se mu všecko v mlze a v jedné řadě: maminka, taťka, almara,
Karlinka, prádelník, i očekával najisto, že mu bude objímati celou tuto
řadu předmětů jeden po druhém. A ne: čekal, že Karlinka se odsune a
prádelník se přisune, potom prádelník se odsune a almara se přisune –
potom taťka, potom matinka – ne – ne. Pořád držel jen Karlinku, a ta
se neodsunovala. Díval se pořád udiveněji a vyjeveněji, až taťka
povídal: „No tak už dost, jakpak dlouho se budete objímat?“ Díval se
pořád stejně, neboť se zarytou tvrdošíjností očekával, že se almara
k němu rozběhne. Potom slyšel hučeti v dálce vlak, ale vyklubal se
z toho taťkův hlas a říkal mu „ženichu“! „Milý ženichu, už
musíte domů, je pozdě!“ Ví, že se rozesmál na celé kolo a oni všichni
také… „Já jsem ženich! Já jsem ženich!“ vykřikoval pořád a smál
se. A ona začala vykřikovat: „A já nevěsta!“ „Ne, vy ne,“ okřikl
ji, „jen já jsem ženich!“ A všichni se smáli ještě víc a ona mu
cpala prst do prstýnku, jenž jí po celý večer spadával s prstu, ale jemu
byl dobře.
Proč mu to bylo včera tak hrozně k smíchu, proč ještě ve dveřích se
zeptal s hloupým úsměvem: „Tak jsem tedy jistě ženich?“ „Jistě,
jistě,“ konejšil ho taťka, a on se vyhrabal ze dveří a celou cestu přes
schody, opíraje se o železné zábradlí, vykřikoval „já jsem
ženich –“
(Cesta 1923)
FRANTIŠEK TREFNÝ Onanie (sebeprznění), její následky a léčení (Dle různých pramenů upravil a napsal…, 1932).
Léčení onanie u dorostlých onanistů
Dospělý onanista nechť se cvičí ve schopnosti zapuzování rozkošnické myšlenky, ať je již oddán tělesné, neb duševní onanii. To je nejdůležitější okolnost vedoucí k vyléčení. Každému tělesnému aktu onanie předchází přece představa lákavosti aktu. Proto nutno hned první krok – nemravnou myšlenku – zapuditi, nemá-li čin následovati myšlenku. Jakmile se u onanisty dostaví nemravné myšlenky, nechť je ihned zapudí a myslí na něco zcela jiného. Nechť se v této schopnosti přísně cvičí. Tím zesílí zakrátko svou vůli v tomto směru. Za tím účelem je samozřejmě nutné, aby odvracel oči ode všeho toho, co vede představu tímto rozkošnickým směrem. Nechť nehledí na oplzlé obrazy, nenavštěvuje nemravné divadelní kusy, nečte pikantní romány atd. I delší cesty, které již samy o sobě vzrušují, zvláště jsou-li spojeny s námahami a nespavostí, působí na onanistu zcela zvláštním vzrušením, dopřávají fantasii nejširší pole smyslné a stávají se těmito dvěma okolnostmi pro onanistu osudnými. Aby nemravné myšlenky se vůbec méně často dostavovaly, nutno, aby onanista byl správným způsobem zaměstnán.
(Onanie /sebeprznění/, její následky a léčení)
FRANTIŠEK KUDRNA Narodil se 1899. Působil v Semilech a Praze. Knižně vydal: Černovlásek (dívčí román, 1919), Devět měsíců (sociální román, 1921), Povídky vášnivých večerů (1924), Od rána do večera (básně, 1940), Taškář Trachtulec (humoristický román, 1945) a jiné. – Známější byl jako libretista, scénárista a textař. „Pracoval v 48 filmech (např. To byl český muzikant, Muži nestárnou, Advokát chudých), jest autorem 32 operet (Dvě srdce na prodej hrálo Švandovo divadlo celý rok 1941), napsal 721 písní (např. Na stříbropěnném Labi, Havířská polka, Já líbám ručku vám, madam, Má sladká Hawai)“ L. Lukáš.
Růžová panenka
Bylo to kdysi – kdesi na maškarním plesu.
Sál stápěl se v moři čarovných světel a lehká, jásavá melodie nesla
se vyhřátým vzduchem. Bohatá dekorace s tropickou květenou z městského
skleníku tvořila místy rozkošná květinová zákoutí.
Tu a tam tvořily se malé skupiny, v jejichž středu zvonil stříbrný
smích. Uprostřed sálu byla skupina největší. Snědé cigánky,
vyšperkovaný maharadža, otrhaný tulák, vše co bylo na blízku, tlačilo se
k malé, růžové panence.
Byla to jedna z nejroztomilejších masek večera. Vzdušné růžové
šatičky, bezvadně modelované nožky, malá ústa a dětský výraz modrých
oček lákal sevříti tu malou roztomilou masku do náruče.
Kousek opodál stáli dva černí pieroti.
„Hleď,“ řekl první, „myslím, že probudit k životu takovouhle
panenku by nebylo k zahození.“ Usmál se při tom a zadíval se cynicky na
svého druha. Ten po malém váhání prodral se skupinou a po několika slovech
odváděl panenku v květinový boudoir.
…
Erik Lothar, mladý lékař na dermatologické klinice, měl před svatbou.
Chápal se každé příležitosti, aby nepoznán využil několik posledních
dnů své svobody.
Hoj, jaká to bude rozkošná a veselá noc, pomyslil si, když těsně
přitisknut k panence, opojen vůní růžového těla, kráčel v stinné
zákoutí. Matný svit zastřené lampy zvyšoval kouzlo a pod měkkým
kostýmem chvěly se vděky, jimiž upoutávala – zžíhána náruživostí.
Vlhký, smyslný ret rděl se rozkošnickou červení a husté, nedbale
učesané vrkoče poskakovaly se strany na stranu.
Usedla na divan.
Natáhla malátně nohy a vyzývavě se usmívala. Dívala se naň chrpovýma
očima tak hluboce, že náhlou vášní zpit, uchvátil ji ve svou náruč.
Jsou ale ženy, které touží být opanovány násilím. A mezi tyto patřila
i růžová panenka. S hadí mrštností vyklouzla z jeho objetí a se
zvonivým smíchem utekla v temný kout.
„Kdo jsi?“ zeptal se Erik zmateně. „Proč nesejmeš svou masku?“
Panenka při těch slovech svěsila hlavinku a náhle, jako by se protrhla
s bizarního snění, zvolala chvějícím se hlasem:
„Chci žít!“
Erik pochopil.
Sklonil se k ní bez slova a odnesl ji na měkký divan.
Východ se barvil do zlata a za jásavé valčíkové melodie splynuli
v jedno…
Bylo to šílené vzplanutí, které oba vychutnávali chvějíce se na celém
těle.
A náhle uvolněná maska sesunula se na koberec…
Erik, těžce dýchaje, vynutil z hrdla jen temný chrapot. Zbledl, a
zděšemý výraz zkřivil mu hezkou tvář. Tam – kde očekával jemnou
krásu – tam – kde snil o půvabném chřípí růžových nozder, viděl
temný otvor, jehož okraj vrouben syfilitickým jedem!!!
Ta krásná panenka s naivním, dětským výrazem ležela před ním
vzlykajíc. Pomalu uhnívající hmota.
Poznal ji.
Byla kdysi na dermatologické klinice v ošetřování.
Seděl nepohnutě, zíraje kamsi.
Hudba dozněla.
Jako ve snách zapálil si cigaretu a odhazuje dohořívající sirku
sarkasticky zahučel:
Svět – – život – – hm – – nic než svinstvo!“
Mávl rukou a svíraje křečovitě cigaretu zhroutil se do
křesla – – – – –
(Povídky vášnivých večerů)
GUSTA SKÁLOVÁ Vlastně Augusta Skálová, rozená Běhalová, provdaná Dočkalová 1898 Želatovice u Přerova – 1996 Jeseník. Maturovala na soukromém klášterním ústavu pro vzdělání učitelek v Řepčíně u Olomouce, krátce učila v Hošticích na Vyškovsku, 1921–1923 studovala na brněnské filosofické fakultě, 1924–1925 pracovala jako úřednice Zemské sociální péče o mládež, pak byla v domácnosti (přitom studovala na brněnské technice výtvarné umění). Vydala: Mou duší písně znějí (První verše, 1922), Ulomený květ (verše, 1924), Duha boží (divadelní hra, 1930), Hořící hvězda (román, 1933), Život vítězný (román, 19442), Věčný krb (román, 1943) a jiné.
Záhadná cesta
Je divná cesta to, a nebe ví, kde končí. Je cesta záhadná: vždy otvírá se z rána a klikatí se vlekle zrosenými mechy – – Potom, slunce nad hory když stoupá, se uslzená v parách namodralých tratí. A poledne když rozežhaví střechy, ji najde vyprahlou, jak ve skaliskách mizí… Je divná cesta to, a nebe ví, kde končí.
Po cestičce každé ráno slyšet kroků zvuk; kam to asi časné chodce vede jitra zjiskřeného, vůní noci opilého, ze snů sotva procitlého blud?
Jsou chodci tajemní – jich líce masky šatí. Jdou spěšně jedni vpřed a jiní opatrně a všichni mají rozpřažené ruce a rozteplené, rozevřené dlaně. A všichni vplynou v páry zamodralé…
A poledne když potom stezku potká v skalách, Zří poutníky, jak unavení bez masek v dál zajdou. … Cestičko záhadná, cestičko světlá, jak jsi mne nedávno lákala mocně! Byl jarní čas a louka právě kvetla a tvoje stopy blýskaly se v slunci…
(Mou duší písně znějí)