Nová kniha online – 2. část
V OBNOVENÉ PREMIÉŘE ZDE VYSTUPUJÍ TITO „NOVÍ“ ZAPOMENUTÍ: Ladislav Pospíšil | B. F–ský | J. Karel Vávra | F. Al. Svatavský | Antonín Dudek | Josef Vojtěch Houška | František Göbl-Kopidlanský | Vysocký | Jaroslav | Josef Sokol | Anonym | Anonym | Karel Starý | Karel Bulíř | H. G. | Josef Havlík
LADISLAV POSPÍŠIL 1820 Hradec Králové – 1891 Hradec Králové. Syn nakladatele J. H. Pospíšila, vyučil se knihkupcem, od první poloviny 40. let do 1856 vedl tiskárnu v Trutnově, pak převzal rodinnou tiskárnu a knihkupectví v Hradci Králové. Vydal: Eduard v Skotsku aneb Noc utečence (podle A. Kotzebua, 1839), Timoteus a Filémon (podle Kr. Schmida, 1842), Nalezenec (1853) Rytíř Regensberg (1854), Červený mlynář (Povídka pro mládež vůbec, 1854) a řadu dalších překladů a adaptací. „V jeho literární činnosti se lze jen obtížně orientovat“ (Lexikon české literatury).
Mé jmění ubývalo…
„Mé jmění ubývalo,“ vypravoval cizinec a posadil se vedle
mlynáře,“ i odebral sem se s ostatkem svého jmění do Vlach. Živobytí
veselých Vlachů líbilo se mně líp nežli jednotvárné živobytí
v Německu. Denně navštěvoval sem herny, kdežto sem hrával až do bílého
rána a obratností svou vždycky sem vyhrál.“ Mlynář se dal do smíchu,
ukazuje přitom obratným hmatem, jak se s kartami zachází. Cizinec klepal
mlynářovi se zalíbením na rameno a nazýval ho od této chvíle svým
přítelem. „Jeden z hráčů,“ pokračoval cizinec ve svém vypravování,
„přišel mému umění na stopu; i byl sem jakožto podvodný hráč
obžalován a v noci přišla pro mě stráž, aby mě odvedla do vězení.
Bránil sem se; vytáhnul sem bambitku a zastřeliv jednoho vojáka prchnul sem
bez peněz oknem. – Jednoho dne četl sem zatýkače, kterýž svědčil
mně; padesát dukátů bylo slíbeno tomu, jenžto se mne zmocní, buď
mrtvého, nebo živého. S ouzkostí smrtelnou prchnul sem a toulal se jakožto
psanec*) světem. V Lucerně bylo bezmála na tom, žeby mě byli chytili. Ze
strachu, abych nebyl vypátrán, skryl jsem se v těchto skalnatých
skrýších.“ – Zamyšleně hleděl mlynář na zem. Po dlouhém mlčení
vzal cizince za ruku, upřel naň zkoumavě oči, a pak zvolal se směšnou
vážností, směšné posuňky při tom dělaje: „Přítelíčku, mám
outrpnost s nešťastnými, jenžto chátrou pronásledováni třou nouzi.
Pojďte se mnou do mého mlejna; takový hodný člověk chybí mně již
dávno, i sázím se, oč chcete, že se vám u mě bude líbiti; přestrojím
vás za mlynářského chasníka, a v tom přestrojení vás ani to nejdelší
rámě spravedlnosti nedosáhne, jako že mě nazývají červeným mlynářem;
avšak musíte mně slíbiti, že mně v mnohém kousku povolným
budete.“ – „Vysvoboď mě!“ zvolal nato divoce cizinec, „žádej ode
mne, co chceš: má hlava, má ruka, má duše, to všecko je k tvým
službám. Všecko ti věnuji, jenom mě chraň, abych nesešel smrtí
provazem.“ „Tak se mně to líbí;“ odvece mlynář a zubí se při tom,
„jste osvobozen a právě dnes mám pro vás kousek práce.“ „Mluvte,
co?“ „Do mého mlejna,“ svěřoval s tajemností mlynář cizincovi,
„přišli včera dva obchodníci, jenžto už několikrát u mne byli. Tehdá
ale mají okolo těl opasky notně nabedněny penězi. Zejtra ráno chtějí
odjet, já však,“ při těch slovích se chechtal, „rád bych jim jinak
zazpíval. – Na silnicích není teď jisto, často je slyšeti
o loupežích, a tudíž nepadlo by na nás žádné podezření, kdyby ti dva
pánové zmizeli. Já sám netroufám si ale na ty pocestné; neboť mají
s sebou notné zbraně; k tomu je můj jediný pacholek, na něhož bych se
mohl spolehnout, nemocný. Kdyby ste ale chtěl vy –“ „Vám pomoct?“
skočil mu cizinec do řeči a divoká radost blyštěla se mu z důlků
vpadlých očí. „Jak se můžete jenom ptáti, podšitá liško? Ruku na
to!“ „Ostane při tom!“ zvolal plesavě mlynář. „Pak se rozdělíme.
Milý příteli, musíme se líp seznámiti. Slunce zachází. Pojď, abychom
ještě před půlnocí domů dorazili. Nato si tisknuli oba ruce na znamení
trvalého přátelství a jeden druhému plácnul tak notně do ruky, až se to
po skalách rozléhalo. Pak pospíchali s kopce dolů. Divoká radost,
dychtivost po penězích a krvežížnivost svítily z očí těmto
bezbožníkům.
Došli až k patě hory. Byla již noc. V oblacích vznášela se černá
mračna, i nesvítilo ani hvězdičky. Přišli do vesničky; cizinec kráčel
slepě za mlynářem. Nikdo je nespatřil; neboť bylo tma jako v pytli.
Přišli až ke mlejnu, jenžto stál na konci vesničky. Pes na řetězi
hlasitě zaštěkal; jak mile ale poznal svého pána, i hned umlknul a zalezl
kňuče zase do své boudy. Cizinec mohl se vyvedení zamýšleného zločinu
sotva dočkati; ale mlynář byl opatrnější a dával mu znamení, aby vykonal
tiše a prozřetelně své předsevzetí; přitom ho táhnul zticha ke dveřím,
kteréž opatrně odevřel. Teď byli v domě; bylo tam hrobové ticho. Jenom
voda hučela, neboť kola stály; ačkoli mlynář a jeho soudruh zticha
kráčeli, nicméně bylo jejich kročeje přece slyšeti. Po schodech přišli
vpravo do pokojíka, jenžto byl přepažen prkennou stěnou. V druhém
přepažení byli oni dva obchodníci umístěni.
„Zde, přítelínku,“ šeptal mlynář, „je to místo, kdež se usmívá
na nás hojná kořist.“ Po těch slovích nastavil k stěně ucho a brzo
nato znovu zašeptal: „Oba spějí. Vlez tam těmito tajnými dveřmi,
kteréž se bez hluku otvírají, a vraz vpravo spícímu ostrý nůž do srdce.
Já půjdu za tebou, abych i toho druhého ze světa sprovodil.“ Zticha
přiblížil se cizinec k tajným dveřím, otevřel a vklouznul nízkým
otvorem k spícímu obchodníkovi. Mlynář lezl za ním a přkradl se
k druhému spícímu obchodníkovi. Cizinec byl u spícího tak blízko, že
slyšel jeho dýchání: tu byl mlynář dříve hotov nežli on. Smrtelný
chrapot obchodníka zavražděného od mlynáře připomínal cizinci, aby i on
se svým skutkem si pospíšil. Hned nato proklál cizinec se surovou
chladnokrevností hrdlo druhého spícího obchodníka. – V ložnici
panovalo hrobové ticho; bylo slyšeti bití žil vrahů. Směle pustili se
vrahové do peněz zavražděných obětí, volajících do nebe o pomstu.
Cinkání peněz mělo ohlušiti kárající svědomí vrahů. „Pojďme nyní
spát,“ přerušil mlynář děsný mlkot; „až se rozední, zahrabáme
krvavé svědky tohoto okamžení do mého sklepa.“ S třesoucí se rukou
rozsvítil, mráz mu šel po těle, i odešel se svým soudruhem ze
světnice.
*) psanec, vogelfrei
(Červený mlynář)
B. F–SKÝ
Alpský lovec
„S Bohem, ženo! S Bohem, dítě mé! Slunko velmi libě svítí,
větérek teple a lahodně věje – věje – ven jest mně honiti.“
Takto dí alpský lovec a vezma ručnici, hůl kovovou a tlumok – odchází,
volá starostně ještě zdálí, ztrácí se, vylézá, zvěř-li-by nějakou
překvapil. Kamzíci ale, jindy tak smělí, dnes jako by v brlozích
skalnatých odpočívati se zdáli a dlouho jest mu lézti, nežli se mu zde a
opět tam škádlivě některý ukáže.
Žena jeho doma dlící mezitím slyší ozvěnu voláni jeho zanášející:
pohlíží bázlivě z okénka měňavými ledohlatěmi zmrtvělého, a
z hledu jej tratíc, podivným úžena citem trudomyslnosti a tesknosti
vřeleji tiskne malého synáčka.
Aj tu najednou jako z Furky vrcholu srčí, rachotí a bouří to! Uleknuta
běží žena k oknu a – trne, neboť tak vrcholy plechatými nehučí a
neskučí vichřice alpská! Pomoz Bůh! Toť laviny hrozící síla, která
nesrčí, která již praská, již hřmí, již nevázána z rozsedliny letí!
Více a více se tmí, vše se nebohé ztrácí před očima a ona padajíc
zničena na kolena, tiskne jen chlapce.
Ha! tu již sesula se co mrak a kryje ji nocí, kterou nic více
neosvětlí. –
Vzbouření utichlo – a jako kdy jindy vystupují v barvách duhových
obláčky sněhové hnány větrem v neskončené výše. –
Ze slabě potaženého nebes modra první dolů patří hvězda na alpského
lovce šerem mlhovým zahaleného a k dítěti a milované manželce se
vracejícího.
Kamzík houpá se na rameni jeho, on pak matně vylézaje staví se a nemožno
mu úzkostné tušení vnitra zapuditi. Kolikráte výr zavřeští neb orel
v letu nad ním kvapě křídloma zatřepetá, ježí se mu vlas, svírá jej
to a tíží. Již dochází v brzce cíle – práhu vřele žádaného;
patří – matou jej snad smyslové? Ne, ne, – toť napadl sníh a povlaku
ledového lesklá záře mámí jej; vždyť doma ještě nemůže
býti! –
Oko jeho všude hledá, nevidí však nic než sníh a led a opět sníh –
zří, a již ví! I hned pádí na hory výš o pomoc volaje, hned zase
úpěnlivě dolů se vrhá.
„Má žena, mé dítě, mé štěstí, mé vše je pohrobeno, zasypáno,
lavinou a ledem rozkotáno, zazděno a zahrabáno. Vzhůru! alpaři, vzhůru!
dvoum, třem životům ku pomoci povstaňte, pomozte a poraďte!“
Se slunce východem vidět vzhůru k skalní výbořině kráčeti sbor mužů
a dětí opatřený sekyrami a lopatami, v čele mající alpského lovce.
Ruce všech bez odkladu do práce se dávají, kra po kře pouští a se láme;
než jakkoli se hromada ztrácí, lůno její zůstává nedostiženo –
marné vše namáhání! Hodina po hodině pílí – bez požehnání však
shůry zůstává lidská čilost, lidský ruch. Mysl všech klesá, všickni
bědujíce ustávají od práce, jenom alpský lovec vrhá se zoufanlivě
ještě na nesmírný ten násyp a dnem i nocí kopá, odhazuje, hromadí,
dodávaje si mysli, třeba srdce mu pukalo a potu potoky na čele vyvstávaly.
Dva dny již kopá samoten, a předc, čím víc sněhu odvaluje, tím více
zdá se mu, že ho přibývá.
Aj! jakážto postava bílá tamo od hory dolů sotva země se dotykajíc se
blíží? Snad to manželky jeho duch, jenž od práce ustáti mu pokyne,
nebo-li s nebe posel pomoc mu přinášející? Ano, toť sv. Hubert, který
bědováním a prosbou lovcovou ustrnut co jeho ochránce na pomoc mu spěchá.
Hbitě uchopil rýč a několik promluviv slov několikráte na vše strany ledu
ukázal, načež tento ihned táti a rozpouštěti se počal.
To vše dálo se v okamžiku a ustrnulému lovci zmizel osvoboditel před
očima.
A hle, pod ranou lovcovou mizí ledu tíž, on hrne neunavně, hrne opět,
lehčeji taje led, a dřív než jitřena příchodem svým život ve všem
probudila, již vybředl z temné hloubi chýže dýmník se střechou, ústa
to přímo k jeho srdci vedoucí. Z ticha přiloží ucho, naslouchá v otvor
a – dole se to hýbá, a přichází mu jako by slyšel dušený hlas bolu,
i ještě jedenkráte přiloží ucho, a opět zní to. V spěchu nevědomém
sahá po provazu, upevní jej a pustí se po něm dolů – a jen v slovech
ulehčuje radosti své. –
„Tedy vskutku vás opět nalézám? Pravdali pak to, či sen? A vy žijete?
Jste vy to? Trpělivě snášeli jste boží břímě?“
(Poutník od Otavy. Časopis pro lid městský i venkovský 1859)
J. KAREL VÁVRA
Bílá růže Bretagneská pověst
Bylo krásné odpoledne. V rytířském sále seděl starý rytíř a
krásná Berta – Bílá růže – u okna a požívali krásnou vyhlídku
na okolní krajinu. Starý rytíř hleděl upnutě na dceru, jejíž zrak stále
k lesu obrácen byl. Pravil starostlivě:
„Milá dcero! ten, který bude chtíti tebe svou chotí nazývati, musí býti
stavu baronského.“
Berta zbledla, neb ona milovala potajmo panoše otcova, krásného Roberta.
K večeru šla vyřídlým lesem k studnici a koupala své alabastrové nožky
v čisté vodě. Pak sledovala běh tichého potůčku, po jehož březích
vonná tráva rostla až ke klikatým břehům Couesnonu.
Robert byl na druhé straně potůčku, on kráčel celou cestu zároveň
s Bílou růží, ruku její přes úzký potůček vinul k ústům svým. Oba
vzdychali v beznadějné lásce. – – –
Za krátký čas pravil pan z Aleuxu ke své dceři: „Máš zlaté kropenky a
stříbrné misky v domě; prosím tě, nechoď tak daleko své nohy
koupati.“
A zavolav panoše pravil mu:
„Vstupuješ v stáří, kde si čest získati musíš, Roberte! Jdi
k našemu vévodovi, který mladých páží potřebuje.“
Robert a Berta neviděli se více u vody. – Kdykoliv seděla osamělá Berta
u okna poslouchajíc bublání vzdáleného potůčku, plnily se jí oči
slzami. Robert odešel do vévodova táboru.
Válka vypukla. Silná armáda Ludvíka z Orleansu přitáhla z návrší
fougerských do údolí.
La Fremouille přitáhl od Vitry v čele bretagneských rytířů. Země se
třásla dupotem koňstva.
Vojska se srazila. Hřmot válečný rozléhl se krajinou.
O půl noci zbudil jemný hlas Bílou růži z líbého spánku. Byl to hlas
panoše Roberta, jenž v zámeckých příkopech stoje zpíval její
zamilovanou píseň.
Berta šla k oknu.
„Roberte, drahý miláčku! Díky Bohu, žes zdráv. Já o tobě snila teď
příjemně.
Robert byl oblečen v těžký kyrys. Rusé vlasy vlnily se mu zpod lesklé
přilbice.
Robert neodpovídal. Jasný měsíc vrhal naň plné světlo své. Bílá růže
pozorovala, an jí kyne, by k němu dolů sešla.
„Co myslíš, Roberte! Co by tomu řekl otec.“
Robert vzdychl, sklopil hlavu a vracel se do lesa zarmoucen.
Berta zaslechla z lesa mumlání znící:
„U studnice!“
Druhého dne pravil ráno rytíř z Aleuxu velmi vesel dceři:
„Milá dcero, ty se zasnoubíš baronovi.“
„Otče,“ zvolala Berta padnouc mu okolo krku; „mně nemožno; vězte, že
nepojmu jiného než krásného panoše Roberta za manžela!“
„Toho já myslím, nebo nejmilostivější vévoda jej na bojišti za rytíře
a barona pasoval.“
Berta plakala na otcových prsou radostí. Na to se vytrhla a bledá, srdce
však rozkoší naplněné majíc, chvátala k studnici. Již z dáli kynul
jí větrem kolébaný keř.
„Roberte, drahý příteli!“ – Hučení vody po zeleném trávníku bylo
odpovědí. „Roberte, miláčku, manželi, rytíři!“ – Žádná
odpověď, leč šustot listí. –
Berta chvátala blíže k studnici – a zde ležel v brnění bledý Robert;
prsa jeho byla francouzským kopím prohnána.
Bílá růže vzkřikla a padla k zemi. Za několik minut se vzchopila a padla
na mrtvolu: „Ty na mne čekáš, Roberte! Díky tobě za tu lásku… tys již
k svatbě připraven. Já přijdu,“ doložila s blahostným úsměchem,
„já přijdu hned.“ – A vyskočivši spěchala k hradu. Cestou trhala
kvítky a vila kytici. „Tu si dám za ňadra,“ pravila blaženě jemným
hlasem. „O jak se těším.“
Spěchem přišla ho hradu. Se smíchem pravila své komorné:
„Má drahá, přines mi sem nejkrásnější šaty; můj zlatý řetěz a mé
klenoty; drahý ženich mě očekává.“
Oblekli ji v nejkrásnější šat, ověsili jí řetěz kol něžného krku,
ozdobili ji diamanty a klenoty. –
„Již jdu, miláčku, již jdu!“
A spěchala opět z hradu. Ti, okolo nichž lehkým krokem chvátala,
pravili:
„Bílá růže nebyla nikdy krásnější!“ –
Mrtvola ležela na kraji studnice. Berta pravila vesele:
„Zde jsem, můj rytíři!“
Klekla k němu usmívavě a blaženě. Srdce její více netrpělo. Bůh jí
daroval šílenost!
Den se klonil ku konci. Stydlivý úsměch zaslonil čelo Bílé růže. Ona
hleděla v studeň.
„Zde jest svatební lůžko, milenče můj, následuj mne!“
Úzkostlivě ji hledající otec našel milovanou dceru na dně studnice.
Od toho času sluje studeň ta: Bílá růže!
(Poutník od Otavy. Časopis pro lid městský i venkovský 1859)
F. AL. SVATAVSKÝ
Ohnivý sud Pověsť z okolí Černovického
Židovský hřbitov není daleko od městečka vzdálen. Blíže něho jest
veliká prkny přikrytá studánka, skrze niž dřevěné trouby vodu do
městečka vedou. Šel jsem tady jednou v neděli s dědouškem, který se
šel podívat, zdali již žitko došlo.
„Víš-li pak, Františku, co se o této studánce vypravuje?“ pravil ke
mně. „Nevím, dědoušku, povídejte jen!“ prosil jsem ho. –
„Tedy slyš! Není tomu příliš dávno – první rok, když jsem se sem
dostal – pásli pasáci tuto na obci až pozdě do večera. Když se již
hezky setmívalo, chystali se pasáci k odehnání. ´Víte co!´ pravil tu
jeden rozpustilec z nich, ´až poženem nýčko odtud, budem na židy
vykřikovat, aby již vstali, že je soudný den. Bylaby to hezká mela,´
pravil také, ´kdyby ten tlustý Mojžíš, co ondy umřel, z hrobu vstal.´
Nabídnutí toto nebylo plané. Jak mile pasáci odháněli, počali vykřikovat
jak jim radíno. Tu se ale v zápětí vyvalil z této studánky ohnivý sud a
kutálel se za utíkajícími pastevci až tamto ke mlejnu. Vícekrát se
žádný neosmělil na mrtvé židy vykřikovat.“
(Poutník od Otavy. Časopis pro lid městský i venkovský 1858)
Půlnoční cesta na hřbitov
Hustá tma, černé hory roztrhaných oblaků vznášely se nad městem K., a
klikatý blesk rozvíral krvavý jícen hřímající oblohy. Blesk stíhal
blesk a strašný vichr roznášel sterou ozvěnu bijící o písková bedra
nedalekých hor. Právě udeřilo kladivo jedenáctkrát na marianský
zvon, – černá postava se kmitla na věžní pavlači a zmizela opět.
V mrtvu spočívalo celé město podobajíc se hrobovému světu. Jen
k východní straně, tam kde hřbitov u nejsvětější Trojice se
rozkládá, bylo v jednom stavení živo. Veselý ryk, řinkot sklenic a
přípitků hluk zazníval nevelkými okny v mrtvou dáli, tratě se za
hřbitovními zdmi, kam v kotoučích prachu a jednotvarném hvizdu vichr
okřídlený chvátal. Stavení to byl hostinec U modré hvězdy. V nevelké
klenuté světnici sedělo as patnácte osob, na jejichžto vysmáhlé líce
náruživot hejření hluboké známky hrobovým štětcem nakreslila. Mezi okny
stál čtyrrohý stůl, u něhož hrálo pět osob v karty. Ostatek se bavil
hulákáním necudných písní a pitím u stolu druhého, na němžto se
střepy rozbitých punšových lahvic v mdlém sviti lojové svíce leskly.
„Kýž vás peklo i s vaší proklatou hrou,“ řval chroptivý silný hlas
jednoho z hráčů, „toť aby samo peklo v hanebný spolek s vámi proti
mně bylo vstoupilo! Ani jedna hra se mně dnes ještě nevydařila! –“
„Nezlob se!“ mluvil jiný, „vždycky není rak, také někdy žába. Dnes
týden jsi posvítil nám, dnes posvítíme my tobě.“
„To je trest na mne,“ soptil první, „neměl jsem vás dnes poslechnout a
měl jsem zůstat s dítkami doma, které jistě matku oplakávají, již dnes
na hřbitov sprovázely.“
Po těch slovech se zamyslil, sklopil hustovlasou hlavu, a když ji opět po
chvíli pozdvihnul, bylo vidět v jeho černém oku velikou krůpěj, v níž
se paprskové svíce co stříbrní prutové lámali.
„Snad nepláčeš, babo!“ počali zhejralci, „napij se, sklenice punše
tě na jiné myšlenky přivede!“
„Hrát ale již nebudu,“ omlouval tento, „poslední groš jste na mně
vydřeli,“ a chopil před sebou stojící sklenku, již ostatní karbaníci
naplnili.
„My ti půjčíme!“ zvolali všickni jednohlasně, a tento rozehřátý
vypitým nápojem sahal po kartách, a hrálo se opět. Štěstí mu nechtělo
přát; hru prohrával po hře, a konečně mrště kartami o stůl zvolal:
„Ještě jednou, o ty tři křížové dvouzlatníky, co jsem dal ženě do
hrobu!“
„Platí!“ zvolali ostatní, a dávalo se. Již měl každý karty v rukou,
onen vyhazoval a – byl v labetě. –
„A teď půjdeš pro ně,“ usilovali rozehřátí zhejralci.
„Půjdu,“ zasoptěl tento, a chopě se nalité sklenice, vypil ji jedním
douškem a držel ji v pravici, až se droliti zdála. „Nuž jdi, my budem
čekat, jen si přichvátni,“ a zprovázeli jej ze dveří.
Dvanáctkrát zabušila rána na mrtvý kov městské věže, když na hřbitov
přišel. Mrtvých to čas! – Vichřice lámala sušší větvoví lip a
maďalů roubících hřbitov, a ten šustot listův zazníval co dumná píseň
z neznámé říše duchův. Obloha byla v jednom požáru a steré blesky se
křižovaly nad byty mrtvých. Houfy vyplašených netopýrův poletovaly po
hřbitově a ne jedno chladné křídlo těchto hřbitovních pěvců vyloudilo,
dotekouc se, studený pot na čelo jeho. Již se domníval býti u cíle, blesk
rozžal okrslek před ním a před nohama jeho kmitl se bělavý rum nového
náhrobku. Příchozí přikročil k němu, uchopil dřevěný křížek na
něm stojící, a použiv ho co rýče počal hrabati v zemi. Nehrabal dlouho,
počal se třásti, krev se mu stavěla v žilách – a on se kácel bez sebe
na rov.
U modré hvězdy nemohouce se ho dočkati – vzali svítilny a šli
v nemalém chvění se na hřbitov. Nehledali dlouho, naleznouce druha svého,
však bez sebe. V píli jej uchopili, nesli do hospody, a za půl hodiny
otevřel tento opět očí.
„Co se ti stalo? povídej!“ počali karbaníci.
„Neznámá kostlivá ruka mne k zemi srazila,“ mluvil zkřísený zdlouha,
pak zavřel oči, vzdychnul si z hluboka a byl – mrtev! – –
(Poutník od Otavy. Časopis pro lid městský i venkovský 1859)
ANTONÍN DUDEK 1826 Týniště nad Orlicí – 1879 pravděpodobně Sluhy u Kostelce nad Labem. Studoval na učitelském ústavu v Hradci Králové, podučitel v Rukavici u Rychnova, vychovatel ve Velkých Čakovicích, od 1848 podučitel a po devíti letech učitel ve Sluhách. Vydal: Obrazy z přírody, Růženec (Jeho význam, děje a pobožnost, 1869) a další.
…
Ó pýcho, pýcho, jak oškliva jsi! Tys vyhnala anděly z nebe a uvrhla je do propasti pekla. Pýcho, ohavná pýcho, tys všeho hříchu počátek, ty předcházíš pád a vedeš k zahynutí! A ty, duše křesťanská, chtěla bys ještě v pýše si libovati? – Jestliže snad nádherný šat nafukuje tebe, odlož jej, nenos ho; neboť lépe jest tobě v sprostém choditi oděvu, než pro marnou nádheru duši své uškoditi. Pozoruj, z čeho pak medle bývá látka šatu, jímž přiodíváš hříšné tělo své? Mezi jiným přichází od tiché krotké ovčičky; tať původně šat tvůj nosila, při čemž byla ponížená a tichá, – a když ho tobě přepustila, ty ho zneužíváš a hanobíš, hříšně v něm světu stavíš se na odiv a bližním chatrně oděným pohrdáš. Ó bídná, politování hodná sprostoto! – Nezávidím ti, dítko milé, úhledného oděvu vlněného neb i hedbávného; nos jej pro slušnost – ale pamatuj především při tom na Boha, který dle své neskonalé lásky a dobroty důmysl lidský budí a osvěcuje, abychom věděli, jak stvořených věcí užíti máme; – začež ne lidem co vynálezcům, ale Bohu co všemohoucímu původci sláva a čest na věky věkův.
(Růženec)
JOSEF VOJTĚCH HOUŠKA 1826 Plzeň – 1875 Praha. Studoval v Praze teologii a práva, 1852–1855 byl suplentem pražské české reálky (načas při tom převzal redakci Pražského posla), od 1856 profesorem německého jazyka a literatury na vyšší reálné škole v Olomouci (od 1859 ředitel), krátce před smrtí přeložen do Prahy. Vydal: Kratičký přírodopis o ptácích (1852), Kratičký přírodopis o rostlinách a nerostech (1852), Poctivý sirotek (1852), Šlechetný otrok (1852), Kratičký přírodopis o obojživelnících, plazech a rybách (1853), Tajemník lásky (Vzory dopisů a společenské hry, 1853), Nový gratulant k rozličným příležitostem (1854), Perly (400 průpovědí zbožnosti, moudrosti, mravnosti a opatrnosti, hodících se k předpisům a k diktování žákům dospělejším (sestaveno jak z původních prací, tak z mnoha nepřiznaných výpůjček, 1854), Otčenáš (Povídka z dob třicetileté války, 1857), Malý komediant (1868) a další. – „Výrazně se uplatnil jako překladatel dobrodružných románů a upravovatel oblíbených utopicko-satirických děl“ (Lexikon české literatury).
…
Málo polínek roztíná Hlava jasná, je-li ruka líná.
…
Bůh v duši jen zírá. Aj, Bůh že jenom v duši zírá, Hleď, kloudného by náš zrak něco též uviděl.
…
Jestliže Bůh duch jest, svaté jakž písmo vynáší: Jej tedy ctíti duchem čistým znej býti povinné. Nech Bohu tajností, v nebi co skryto hloubati přestaň, Jsa v smrti, radši pečuj zdejších jak užívati strastí.
(Perly)
Vojtíšku, vidíš tam ty černé postavy…
„Vojtíšku, vidíš tam ty černé postavy, ježto se téměř letem
blíží k Bukovu,“ promluvil Blažej k pacholíkovi, jehož chtěl
k nastávajícímu příchodu nepřátel připravit; „to jsou ti Švejdové,
o nichžto jsi slyšel tolik vypravovati.“
„Ach dědečku Blažeji,“ pravil pacholík třesoucí-se po všech oudech,
„já se jich hrozně bojím!“
„Vojtíšku, zmuž se, miláčku, jsmeť v rukou božích!“ domlouval
stařec chvějícímu-se pacholíkovi, „andělíček strážný zajisté tebe
i mne a všecky nábožné lidi zachrání. Protož se neboj!“
„Ach dědečku,“ vzlykal pacholík, já měl přehrozný sen. Já viděl,
jak vesnice naše hoří, jak vás i mne bijí strašliví mužové, a jak
jeden z nich konečně i vaši chalupu zapálil.“
„Sen je sen, poručme ho Bohu Otci, Bohu Synu, Bohu Duchu svatému,“
odpověděl stařec v nábožné prostotě; „na sny se nemá dbáti,
Vojtíšku, byl by to hřích!“
„Dědečku, už vidím ty jezdce u prvního stavení – nyní se u něho
zastavili. Slyšíte, jak tlukou na dvéře?“ zvolal pacholík ještě více
se třesa.
„Slyším, Vojtíšku, ale nenaleznou nikoho, kdo by se jim na odpor postavil
a jim překážel, protož zajisté odejdou v pokoji, neboť nenaleznou
pokladů, po nichžto dychtí, aniž lidi, na nichžto by chtěli chudobu
pomstíti,“ mluvil stařec dolů k vesnici bedlivě pátraje, co se dále
bude díti.
Nyní bylo viděti, jak několik jezdců sestupuje s koňů, jak do stavené
sem tam se rozcházejí; dále objevily se nové tlupy buď jezdců, nebo
pěších k vesnici pílících. V této ozývalo se brzy hlasité volání a
proklínání zklamaných nepřátel, kteří nenacházejíce koho by utýrali,
nebo co by ukořistili, klením a podlým zuřením zlost si vylévali. Najednou
vyšlehl plamen ze střechy prvního stavení, a Vojtíšek vida to zkřikl
bolestně a zastíraje si oči klesl k zemi; starý Blažej sepjal v němé
bolesti ruce a pohlédl vzhůru ke hvězdám, od blížícího se jitra víc a
více blednoucím. Když zarmoucen opět dolů na vesnici popatřil, viděl,
kterak se plameny po doškových, parnem vysušených střechách strašlivou
rychlostí rozšiřovaly a k nebi šlehaly.
Plameny všech hořících stavení spojily se v jeden velikánský ohnivý
sloup, který vrhal děsné světlo na postavy divokých vojínů jej
obklopujících, tak že se zdáli tito podobni příšerným obludám říše
podzemní.
(Otčenáš)
FRANTIŠEK GÖBL-KOPIDLANSKÝ 1829 Kopidlno – 1899 Žižkov (Praha). Po maturitě na gymnáziu v Mladé Boleslavi (1849) působil jako vychovatel na venkově, od 1853 hospodářský úředník na moravských statcích hraběte Des Fourse, od 1860 korektor Národních listů v Praze (1867 převzal místo odpovědného redaktora, a nějaký čas poté byl spolu s dalšími novináři zatčen a vězněn); 1871 zvolen tajemníkem Matice rolnické, stal se redaktorem jejího časopisu, vedle toho redigoval další časopisy a kalendáře. Knižně vydal: Sbírka povídek a arabesek (1864), Ze žalářů (Sbírka památných a zajímavých zločinů a soudních processů (I-II, 1867 a 1868), Hraběcí rodina aneb Děti povržené ženy (Román ze společenského života, 1880).
Vyprázdniv skleničku a zamlasknuv si, počal:
„Dobře ti známo, jak jsem se dostal do toho hnízda, odkud jsi ty dříve
vylítl. Odsoudili mne pro zabití, ač jsem byl nevinen jako novorozeně.
Přišel jsem k tomu náhodou – ovšem vyvedl jsem to hloupě. – Stalo se
to ve Švýcarsku – jiný to učinil, já to však odnesl. Ovšem čert mi
napískal, že jsem tu mrtvolu obral o skvosty a peníze. Byla to má první a
poslední krádež, Bůh můj svědek – ale nouze láme železo. Myslil jsem
si, mrtvý že ničeho nepotřebuje – a to předc měl jsem pravdu. Ale co
čert nechtěl mít, pátrali po vrahu, a tak dostali mne, právě když jsem
ten zlatý řetěz prodával. Řekl jsem sice pravdu, že jsem tu mrtvolu obral,
ale nevěřili tomu. Tak mně těch let hodně natřásli, div že mně nedali
provázek. Měl jsem sice něco stále na jazyku, ale jako když mi hrdlo
stahuje, nemohl jsem hlesnout. Poznal bych toho chlapa, jenž to udělal, vidím
ho jako dnes – ale co mi to bylo platno, jmena jeho jsem nevěděl. Kde ho
hledat? Tak jsem si poseděl plných patnácte let za nic a pro nic, aby to kat
spral. Když jsem odcházel, dali mi něco na cestu a obnošený oděv, jak
vidíš. A nyní jsem tu.“
„Ale to bys musil již před rokem býti doma?“ namítal Jan.
„Toť pravda,“ usmál se Jozef. „Ale přihodilo se mi cosi nemilého. Je
tomu nyní již více než rok, co došel jsem domů. Bylo to na počátku
listopadu. Bylo již pod večer, když došel jsem do města, kde chtěl jsem
druhého dne vyhledat sestru, aby mně na nějaký čas popřála
přístřeší, nežli se něčeho chopím. Ale jak brzy uhlídáš, nebylo toho
třeba. Patrně jsem narozen na nešťastné planetě, aby to kat spral. Mrzlo,
až to praštělo, když ubíral jsem se ulicemi hledaje někde noclehu. Ač mi
mráz až ke kosti pronikal, vřelo to ve mně přece, neboť nikde mne
nechtěli přijmout. Ovšem peněz nebylo – měl jsem jen několik krejcarů,
a tu jsem přec musil něčím ukonejšit žaludek, jenž mne mrzutě
napomínal. Kráčel jsem rychle, neboť mráz mne popoháněl. Došel jsem do
úzké uličky, kde byla pokoutní kořalna. Tam jsem tedy vrazil, abych se
trochu zahřál. Byla tam vybraná společnost – vskutku vybraná. Bylo mi
tam volno, seděl jsem dlouho, ale nevypil víc než jednu sklenku pálenky,
neboť nebylo zač. Konečně kořalník chystal se zavříti krčmu, a tu bez
okolků pány hosti vybídl, aby se klidili, a kdo se k tomu neměl, toho
zkrátka vyhodil. Společnost se rozprchla do všech úhlů – já chvilku
stanul před krčmou – než brzy mne pobídl krutý mráz do běhu. Běžel
jsem, nevěda ani kam. Bylo zima, že mně až mozek trnul. Byl jsem jako
zoufalý. Konečně octl jsem se v pokoutní uličce. Pojednou spatřím, že
jde mi kdosi vstříc, zabalený v kožich. Neviděl jsem ničeho, jen
kožich – v uších mi znělo kožich, celé tělo se chvělo po
kožichu – kožich mne spasí. Nyní teprv počala mnou lomcovati zima –
nevím ani, byl-li toho příčinou mráz, aneb zimniční touha po tom
proklatém kožichu. Nač člověk ten potřebuje kožichu, myslím si –
přijde domů a lehne do teplých peřin – nechť se proskočí v kabátku,
aby věděl, zač toho loket, mrzne-li, až se dech tají. Ale jak zmocnit se
kožichu? Po dobrém ho nedá. Nevím ani, pro jsem se tak rozzuřil, ale
tuším, že pohled na kožich byl toho příčinou. Proč já mrznu a ten chlap
má kožich a jde domů do teplé světnice. V kořalně připletla se mi do
ruky sukovitá hůl, ani nevím jak – sevřel jsem ji křečovitě. –
Pane, pravím cvakaje zuby, váš kožich by mne zachránil, nemám noclehu, ale
vy jdete domů, nepotřebujete ho. – Cože? zařval chlap v kožichu, a již
zafičela mi hůl kolem hlavy, sotva jsem uskočil. Já ti dám kožich, že
budeš mít do smrti dost. Nyní musil jsem pomýšleti na obranu, a věru že
mě přešla chuť na kožich. Byl bych rád běžel dále, ale chlap mi nedal.
Opět zamával holí, ale přišel pozdě, má sukovice srazila ho k zemi. Za
chvilku byl jsem v kožichu a hbitě pospíchám dále. Ale aby to kat spral.
Ten chlap byl veliký kolohnát, a tak kožich jeho ploužil se po zemi a pletl
se mi mezi nohy. Cesta mi tak rychle neubývala jako v tenkém kabátku. A co
čert ještě nechtěl mít, chlap se záhy vzpamatoval a začal řvát jako
lev, že se všecko třáslo. Byl jsem v kožichu, ale znova mne mráz
pocházel. Ohlížel jsem se kolem, kde bych se ukryl. Zahnul jsem do jiné
ulice – a byl jsem v pasti. Vrazil jsem do hlídky policejní a ze zadu
ucítil jsem ránu do hlavy, že jsem padl polo bez sebe k zemi. Nabyl jsem
vědomí až na policii, kam mne donesli na polo zmrzlého. Ostatní si
domyslíš. Ale Bůh můj svědek, že toho večera byl jsem zimou jako smyslů
pominulý. Byl jsem tak opět zaopatřen – dali mi rok – proč tak málo,
ani nevím – nepamatuji se již ani na ty polehčující a přitěžující
okolnosti. Aby to kat spral – ten proklatý mráz všecko to spískal. Nyní
víš všecko.“
„Jaká to náhoda!“ podotkl Jan, jenž byl napnutě poslouchal.
„Náhoda? Co tím myslíš?“ tázal se Jozef.
„Víš-li, kdo byl muž v kožichu?“ dí Jan.
„Poznal jsem ho teprv u soudu – byl již v letech – ale chlap jako
hora a řval jako lev. Jméno jsem zapomněl, ale na kolik se pamatuji, byl
kdesi vrátným čili portýrem.“
„Ano, ještě před rokem býval u knížete R. Nyní je ale portýrem
u nás – stále ještě o té noční události vypravuje. Je to mluvka,
práší, až Bůh brání. On ti zasadil ránu ze zadu.“
„Tak? A u soudu zapíral – to byla tedy ta polehčující okolnost,
myslil jsem, že se mi na hlavu věž sesula. Avšak tomu chlapu nezůstanu to
dlužen.“
„Radím ti, abys nyní raději tiše se choval. Pokud mi bude možno,
opatřím ti nějakou výživu, abys neměl bídu a snad opět nebyl nucen ke
skutku nekalému. Vím, že jsi dobrý chlap, – osud ti nepřeje.“
„Slovo s to – jen když mne neopustíš. Věř mi, nejsem z toho
řemesla.“
„To vím, ale musíš se krotit.“
(Hraběcí rodina aneb Děti povržené ženy)
VYSOCKÝ Vlastním jménem Josef Nosek 1829 Vysoké nad Jizerou – 1899 Praha. Magistrátní úředník v Praze. Odborný publicista (Základy hasičství a další), překládal z bulharštiny, italštiny, maďarštiny, polštiny a srbštiny. – Autorství jeho novely Monselice (1856) bylo mylně připisováno J. Nerudovi.
Na bojišti
O jedno živobytí na vojně – pah! Fičí kule, dotkne se prsou
vojínových, a on klesá. Ohlídne se soudruh mimochodem, mysle: „Má asi
dost.“ Přes mrtvolu uhání outokem tlupa, mnohý zavadí o prsa
prostřelená – vždyť to pouhý voják. S jinými vrhnou nebožtíka do
jámy, drobet vápna a hlíny na ně – a je po všem. Vždyť to pouhý
voják, žádný vojevůdce. Jak se jmenuje? Je od pluku tolikátého, podlé
oděvu! – Kde domovem? Snad Polák, – více se neví. Pouhý voják
sprostý – dost na tom!
Pozdě do noci trvala seč, tma teprv přítrž učinila, tu se vzdálilo
vojsko. Kdo z raněných ještě síly nepozbyl a z bojiště sám sebe
odvleci mohl, dán do lazaretu; o mrtvé a raněné se starati nebylo kdy. Při
pochodni a lucerně se odvážilo několik ranhojičů na bojiště – seč
jsou však tito, kdy stům, tisícům pomoci nutno! Ať čekají až do
bílední, a kdo na živu, donese se do lazaretu.
Kdož-by chtěl znáti muka a stesky té noci jedinké!
Rozední se konečně. Rudou září barví slunce veškeré mrtvé, bledé
tváře. Ranhojiči přicházejí na bojiště.
Sténání, úpění a vzdechy raněných…
Na zlámaném dělu spočívá ten nejbližší. Jeden z lékařů přistoupí
k němu, ostatní jdou dále. Jestiť to život mladý, tvář bledá, jemná,
o pomoc prosící. Pohled lékařův na tahy tváře ztuhlé postačí
přesvědčit, že tu pomoc daremná. Zrak tupý, tvář zsinalá svědčí
o smrti blízké. Je to však život lidský, jenž se tu zničit má. Nemůže
jej tak lehce minouti a opuštěného zanechati. Nakloní se k raněnému.
Slabým pohybem ruky naznačuje, kde rána. V prsa ho kule ranila, krev na
šatech zhustlá jeví ránu.
Prohlíží prsa lékař hbitě i zkumně – tu není již pomoci. Snad by
bylo možno bývalo, kdyby vojínu záhy byla se zavázala rána. Je pozdě.
Lékař váhá, měl-li-by se do lazaretu zanesti. Nikoli, nač prodloužiti
bolest tohoto člověka, antě zachránění nemožno. Pojme ruku jeho, dívá
se mu v oko hasnoucí. Odhodlá se. Pozvolna zdvihne vojáka, a mírně
položí na zem nataženého. Trhne sebou raněný, rád-by se vztýčil,
máchne rukou do povětří, – tok krve se z úst vyřítí a hlava klesne
zvolna na trávník.
Ještě vedle něho klečí lékař. Pozoruje obličej. Smrt zmírnila tvář
tupou, pokojně leží vojín.
„Je tak nejlépe!“ praví lékař sám k sobě, vstana od mrtvoly.
Kráčí dále. – Tu jemu vstříc natahuje ruce své v divokém lomení
voják, volá naň hlasitě, avšak nesrozumitelně. Strašný pohled. Kule
urazila mu obě nohy a krvavě rozdrtěné hnáty odstávají od těla.
V nesmírných mukách se povaloval ve vlastní své krvi. Teď se povztýčil
na mrtvole koňské. Tvář bolestí zohyzděná, horečkou zapálená, oči
vyvalené zírají zpupně, divoce.
„Kamaráde!“ volá na lékaře, „dej mně pít. Kamaráde, ha! Tvou
láhev! Dej sem, starouchu! – To byl den parný! Ta žížeň‘ – Mluv,
kamaráde, – proč přicházíš tak pozdě ku tanci? A kde máš svou
děvu? Ha! – Podej mně svou láhev! Jen vesele, kamaráde, vesele! Přiveď
si svou dívku a pomoz mně na nohy, pak ať se začne! Hui!“
Lékař podá mu láhev polní s vínem – raněný sahá po ní, avšak
nemůže ji chopiti, lékař sám mu ji k ústům přiloží. Pije plným
douškem, až ji vyprázdní.
Víno mu daří. Na okamžik se zpamatuje, zrak je méně divoký. Třesoucína
rukama sejme s prsou obrázek v zlaté kapsli.
„Zde, kamaráde, zde máš, a dej jí to. Slyšíš? Abys to dal jí!“
„Komu?“ táže se lékař.
„Ha, jí – jí!“ volá chudák. „Však ji znáš! Takové dívky není
nikde na světě více, a jak jsme tehdáž spolu tancovali! Hui! kamaráde, to
byly časy! – A potom jí pověz, že přijdu brzo domů a že se mám
dobře. Ale poslyš, kamaráde –“ a ukloní se napřed a šeptá dále,
„poslyš, ten post se mně tu valně nelíbí. Nač státi na stráži
u koňské mrchy? Ha, ha, mníš snad taktéž, že chcípla, jak to všickni
myslejí, ha, ha, žije ale přece ještě, přetvařuje se ta němá tvář.
Dnes v noci jsem se vyšvihnul na sedlo jeho a uháněl, hui! hui! Byl to
divoký hon! – – Pojď jen brachu, sedni si ke mně. A jen pořád
vesele, krev! Zejtra zase k tanci!“
Zní to strašně a dojímavě spolu. – Lékař přemýšlí, jakby nohy
odstřelené, možno-li, obvázal. Sotva však rány se dotkne, vzkřikne
ubožák nehorázně.
„Kamaráde, kamaráde! Což to děláš? Nech na pokoji mé hnáty! Ty
zatrolené střevíce komisní jak mě tlačí, a v těch se má mašírovat a
na stráži stát. Kamaráde, u všech všudy! – Au! A au!
Nářek ubožákův tak strašný, tak pronikavý. A přece pak pokračuje
dále: „Nemluv nic děvčeti, že střevíce mě hnětou, kamaráde. Myslela
by, že nepůjdu s ní zítra k tanci. Hui! Pak si dáme! Hurra!“ –
Lékař pokyne, by raněného do lazaretu odnesli – zde není lze zavázati
rány. – Sotva se ho dotkli sluhové, tu se vší mocí brání.
„Pryč! Pryč! Nepřítel tu! Sem šavli, podejte mou šavli! Kamarádi,
vysekejte mě! Jsem zajat. Sem šavli. Nežádám pardon!“
Položí se ztřeštěnec násilně na máry. Upokojí se, uchvácen bolestí.
Těžce vzdychá. Tváře blednou, zimnice otřásá tělem.
Odnesou jej do lazaretu. Snad se mu ještě pomůže.
Lékař kráčí dále přes mrtvoly, zohavené hnáty.
(Rodinná kronika. Obrázkové listy nedělní k zábavě a poučení, 1862)
V zajetí Fotografie z vojny
Je jich sedmnáct. Oči mají sklopené a někteří nevrle se ohlížejí po
přístojících, neboť se na ně ukazuje prstem, tak jako by to byla hanba,
přemoženu býti násilím nepřátelským a přijíti v zajetí! Chlapíci
nevypadají tak, jako by byli bývali žádali o pardon, jako by jim bylo
živobytí milejší než svoboda. Zbraň byla jim odňata, větší část jich
je raněna, a přece pohlížejí vzdorovitě, urputně. Jest na nich vidět,
že by i rukou raněnou sáhli po meči, aby se prosekali a svobody si
vydobyli.
Život jejich není v nebezpečí: o život se také nestarají, cosi jiného
jim leží těžce na srdci. S jakou nadějí se dali do boje, s jakou
udatností se vrhli na nepřítele! Zamýšleli čestného vyznamenání
dojíti, vítězství chtěli dobýti, – a nyní – v zajetí! Znají osud
svůj: z jedné pevnosti býti vlečenu do pevnosti druhé! A až se vojna
skončí, až si vydobudou kamarádi slávy, oni přijdou na výměnu nazpátek
co zajatci.
Proč to as právě se jim muselo přihodit? Proč rány jejich nejsou
smrtelné? Nejudatnější se byli obořili na nepřítele, outokem hnali
nejpřednější do boje, a odděleni od svých padli co jednotlivci v oběť.
Závidí mrtvým na bojišti čestnou smrt.
Rány mají zavázané, avšak nevrle roztrhují někteří závazky. Nechtějí
být na živu, doufají, že vykrvácejí – rány jsou nepatrny. Komu je
usouzeno, že na živu zůstane, ať počne cokoliv chce: neumře.
Nejsmutnější ze všech je mladý jeden důstojník. Hlavu má zavázanou,
neboť šavle ho tam rázně trefila. Líce bledé; modré oči zasmušile se
klopí k zemi. První a nejudatnější na nepřítele dorazil, odhodlaně
dále uháněl, – smrt anebo vítězství, jiného něco považoval za
nemožnost – a nyní – v zajetí! Jak ránu dostal do hlavy, upadl bez
sebe na bojišti. Až teprv kdy mu zavazovali ránu, procitnul v rukou
nepřátelských. S hlavy strhl obvazek – dali mu jej po druhé. Má
zůstati na živu, ačkoliv život proň nemá ceny.
Zvítězit chtěl, a pak ozdoben čestnými řády a vyznamenáním –
o dceru svého generála žádat. To ho hnalo do seče nejkrutější. Ona ho
jinak vyslyšeti nechtěla, než až přijde nejméně co setník a
s křížkem na prsou. Na tom bylo mu dosti; co vítěz, aneb mrtev – to
bylo heslem jeho, bez Aurelie život nemá pro něho ničeho více.
Smutně přemýšlí o svém osudu. O kdyby byl mrtev!
(Čech. Listy pro zábavu, poučení, politiku, historii, literaturu, umění a divadlo, 1864)
JAROSLAV
Jinoch v okovech
Otec můj šel do města P…, as hodinu cesty od nás vzdáleného, a vzal
mne s sebou. Na celé cestě měl otec co mně otázky mé zodpovídati; až
konečně jsme se k městu dostali a já sám svým okem je patřiti mohl.
Vešli jsme branou, a já bych byl oči nechal na všem, co se mi k zraku
dostalo, bylo mi tak řka všecko nové; přec ale slušně jsem se choval a
nechtěl jsem se otce ani na nic tázat, abych meze slušnosti nepřekročil.
Přišli jsme na plac (náměstí), a tu spatřil jsem divadlo: množství lidí
majíce nohy řetězy spjaté zametali, smetí odváželi a kamení
přenášeli, jsouce přísným dozorcem holí k tomu doháněni. Tu
převýšila už zvědavost má všecku trpělivost. I tážu se otce:
„Prosím Tě, tatínku, co jsou to za lidi? Proč mají ty
řetězy?“ –
„To jsou, Honzíčku, vězňové. Oni něco zlého učinili a teď musí za
trest ty řetězy nosit, na ulicích pracovat, aneb v tmavých síních
žaláře určitý čas zavřeni býti.“
„A co zlého udělali?“
„Nejspíš že kradli aneb jinak na cizém jmění se prohřešili.“
„Ach, Bože, to jsou zlí lidé, – nemohou-li dobře dělat! – A hle,
podívej se na toho mladíka! – ten také kradl?“
„Nevím, ale nejspíš že také.“
Tato poslední neurčitá odpověď otcova nijak mne neuspokojila; přec jsem se
více netázal, abych snad otci nebyl obtížným, ale od té chvíle nic už
mne v městě nedojímalo, já jsem se stále v mysli jen oním jinochem
v okovech obíral. Tak mladý a už má řetězy – tak mladý a už jest
vězněm – co as přec zavinil? – podobné myšlenky stále mne
zaměstknávaly.
I neušla otci má náhlá změna; on se mne táže po příčině, a
vyslechnuv mne praví přívětivě: „Toť jsi mohl hned říci, to se snadno
dozvíme. Pojď jen, milý Honzíčku! půjdeme k dozorci a poptáme se
ho.“ –
Dozorce milerád učinil zadost otcově poptávce a mé zvědavosti. Vypravoval
nám následující:
„Tento mladík byl dříve jak náleží hodný člověk. Vyučil se řemeslu
zámečnickému a pracoval na přiučenou u mistra H… zde. Stav se
tovaryšem, spřátelil se s jedním nepořádným chasníkem, s ním
utrácel, pokud co měl; když neměl, odprodával šatu kus po kusu, a když
i to mu nestačilo, dělal dluhy, a konečně si i dovolil na jmění svého
mistra sáhnout. Zlaté hodinky, nádobí a peníze mu odcizil; dělá to
dohromady asi 100 zl. stř. Za to má teď ty zlé následky.“
Otec můj poděkoval dozorci za jeho laskavé sdělení. Ubírajíce se domů
litovali jsme onoho mladíka, však pomoci jsme mu nemohli.
(Včelka. Zábavný a poučný list pro mládež 1854)
JOSEF SOKOL 1831 Horní Jelení u Vysokého Mýta – 1912 Praha. Sedm let navštěvoval dvoutřídní školu v Horním Jelení, studoval na nižší reálce, pak na učitelském ústavu v Hradci Králové, 1853–1860 učil v Kostelci nad Orlicí, pak do 1867 v Heřmanově Městci, dále na smíchovské průmyslové škole a od 1871 na vzorné cvičné škole při pražském učitelském ústavu. Činovník Besedy učitelské, a dalších spolků, s nakladatelem F. Šimáčkem založil časopis Jarý věk a knižnici Vlast a svět, redigoval časopis Škola a život. Hlásil se k radikálnímu křídlu mladočeské strany; 1885–1899 člen sboru pražských obecních starších, 1896–1901 poslanec v Zemském sněmu, 1891–1907 poslanec ve vídeňské říšské radě. Vydal: Stará kniha aneb Marná jsou úsilí bezbožných (1866), Bodlák a růže (1873), Zrnéčka do srdíčka (Padesát drobných mravoučných povídek pro útlou mládež, 1874), Jak vychovávat národ český (1883), Malému rozoumku (1885), Malým a větším (Básně a hry pro mládež, 1913) a další. Podílel se na sestavení několika příruček a učebnic.
Loudivý Kašpar
Kašpárek měl takový nezpůsob do sebe, že loudil na každém žáčkovi,
který si něco do školy přinesl. Otec jeho nebyl chud a Kašpárek dostával
doma jíst dost, ale co měli jiní, to se mu zdálo být chutnější. „Ty
máš dnes buchty, dej mi, já ti také dám, až budu mít,“ řekl jednomu.
Druhého požádal o jitrnici, třetího o jablko, a to vše třeba v týž
den, a jedl vše dohromady, ať bylo to neb ono. Žáčkové smávali se mu a
říkávali o něm: „Již zas jde ten loudivý Kašpárek.“ Ba mnohdy
řekli mu též, že je opeslý, ale Kašpárek mnoho si z toho nedělal.
Znali ho pro ten nezpůsob již také po osadě. Cítil-li, když šel okolo
některého domu, že tam odtud něco příjemného voní, poznal-li z toho,
že se tam něco dobrého peče, smaží neb vaří, neostýchal se, šel tam
navštívit kamaráda a zůstal tam třeba až do oběda. Kde ho k obědu
nepozvali, tam se dohlásil. Anebo pošeptal kamarádovi: „Řekni mamince
o kousek a dej mně.“
To bylo velmi ošklivé.
Přihodilo se jednou, že slavili svatbu v jednom domě. Slavili svatbu a
pozvali k ní mnoho hostí. Již v den před svatbou roznášely se koláče
po celé vsi a Kašparova maminka dostala také talíř koláčů. Kašpárek
snědl jich několik a poznal, že jsou velmi chutné.
„To se ti hosté budou zítra mít!“ pravil k spolužákovi svému,
hodnému Martinovi. „Pojďme tam také, postavíme se zvenčí k oknu, snad
nám také něco dají.“ Martin ovšem neuposlechl pobízení Kašparova a
pravil, že by se velice styděl, kdyby někde při svatbě okukoval a opeslým
byl.
Ale Kašpar se nestyděl. Když nechtěl s ním jít Martin, pozval si několik
jiných chlapců, kteří také trochu mlsali, všeteční a opeslí byli, a tak
postavili se všickni na násep a dívali se okny do světnice, kde se
hodovalo.
Hosté si jich zpočátku nevšímali. Hoši však volali: „Dejte nám také.
Dejte nám také.“
Někteří hosté vstali od stolu a dali skutečně tomu onomu po kousku
pečeně. Jeden hodil jim hrst rozínek, mandlí a cukrovinek a měl z toho
radost, že hoši o věci ty se poprali.
Když to však dlouho trvalo a hoši před okny stále na hosti pokřikovali,
napomínali je hosté, aby toho nechali a šli domů. Chlapci neposlechli.
Myslili, že ještě něčeho se dovolají. – A hle, tu skutečně hodovník
jeden vstal, vyšel ven a vrátil se s dřevěnou konví. Chlapci se radovali,
neboť nemyslili jinak, než že jim pivo nese.
Vidouce ho blížiti se, pokřikovali: „Dejte nám piva, dejte nám
piva!“
Muž přistoupil až k oknu, vyzdvihl konev, podíval se po všech dotěrných
klucích a vše, co v konvi bylo – na ně vylil.
Ale pivo to nebylo, nýbrž voda špinavá.
(Zrnéčka do srdíčka)
Naše kočička
Naše kočička, to je šelmička!
Na židli se povaluje, vstane, nožky protahuje, sedne, hubu otvírá, kolem
sebe pozírá, jazýčkem se čistí a potom chce jísti, ne snad seno,
řezanku, ale sladkou smetánku, ne snad hrušku, jablíčko, ale chutné
masíčko.
Kde se nají, sedne, přede, jenom že nic nenapřede; potom zamňouká si:
„Mňou! Ať se dvéře otevrou!“
Na procházku nedá vést se na provázku, sama šuká, sama běhá, tady
skočí, tam zas lehá; kde je v zemi skulina, čichá, ucho napíná, jak se
myška kmitne, hned ji kočka chytne.
(Malým a větším)
ANONYM
Sup a čáp
Volá sup: Čápe, hej, něco dej mi na zub! Čáp honem dí po něm: Máš-li chuť, tu pobuď; raků, žab si nalap! Dí mu sup: Co do těch, těch si nech! Tam holub; já za ním poletím. Letěl sup dál a dál, a holub se ho bál; ale aj, byl tu háj. Hajný sám čekal tam, pif a paf! rány dal a pes haf! Dále sup neletěl; sám holub uletěl.
(Čítanka pro první třídu, 1871)
ANONYM
Hádanka
Čtyry nohy, čtyry rohy mám: a však nechodím, ani netrkám. Tvrdá jsou má záda, na ně se nakládá; lidé v poledne potřebují mne. Ačkoliv jen sloužím, proto se nesoužím; okolo mne stává více menších služebníků, samých čtyřnožníků; toť má sláva! Rozvaž to na mysli; kdo jsem, se domysli.
(Čítanka a mluvnice pro druhou třídu katolických škol, 1870)
KAREL STARÝ 1831 Vepřová u Chotěboře – 1898 Praha. Studoval pražskou filosofickou fakultu, od 1859 učil na české reálné škole v Praze, od 1863 na pražské městské vyšší dívčí škole. Vydal: Obrazy z přírody (I-III, 1862–1864), Život zvířat (I-IV, 1872–1878), Ze života opic (1894), Zábavy přírodopisné k prospěchu mládeže českoslovanské (1877), O světle (1885) a jiné. – Překládal z německé popularizující přírodovědné literatury.
Rosomak
V severních končinách Evropy, Asie i Ameriky žije zvíře, o kterém
se druhdy v knihách vypisovaly prapodivné věci, jež ovšem, jak se později
ukázalo, přičísti dlužno hlavně na vrub německé učenosti. Zvíře to
jmenují totiž Švédové a Norové Fjälfräs, to je skalní dravec,
z čehož Němci udělali Vielfras, t. j. mnohožrout čili hltoň.
Aby pak nemělo zvíře to jméno své nadarmo, bylo třeba ospravedlniti název
všelikými báječnými výmysly. Vypravovalo se o něm, že nalezši
zdechlinu, tak dlouho ji pohlcuje, až je jako buben, a když nemůže již
více žráti, vyhledá si dva těsně vedle sebe stojící stromy, strčí
hlavu mezi ně a protahujíc za hlavou nabubřelé tělo, vytlačí z něho
rázem hojný obsah střev, tak že daleko za stromy vystřikuje; zbaviv se
takto všelikých těžkostí, vrací prý se rosomak k mrše a žere s chutí
dále; také lidé, kteří nosí na těle kožešinu mnohožrouta, mohou stále
jísti a píti, aniž se přesycují; myslivci prý pijí také jeho krev,
kteráž s vodou a medem smíšena činí nejvzácnější nápoj při
svatebných a posvícenských hodech, proto že hosti po něm mohou píti a
jísti jako do důchodů a žádných těžkostí a zlých následků obávati
se nemusejí.
Lapiti se mohl mnohožrout velmi snadným způsobem; myslivci položili totiž,
kde se zvíře to zdržovalo, veliký kus koňské mršiny a ukryli se na
blízku za stromy; potvora ucítila ihned pečeni a nažravši se do sytosti
stěsnala se mezi dva stromy, aby vnitřnostem svým ulehčila; když se takto
samovolně chytila, vyskočili myslivci ze svých úkrytů a zabili hltoně bez
všelikých nesnází.
Od hezkých těchto povídaček uchyluje se ovšem vypravování novějších
badatelů v míře velmi značné; má sice rosomak jako ostatní dravci
kunovití velmi dobrý apetit, že by se ale zbavoval pohlcených pokrmů
způsobem tak nepřirozeným, s pravdou nikterak se nesrovnává; totéž se
říci musí o ostatních povídačkách, třebať měly obsah sebe
zajímavější.
Rosomak je dravec s huňatým ocasem až 1 metr dlouhý a hustou hnědou
srstí pokrytý; postavou svou velice neohrabanou upomíná sice na medvěda,
s nímž i na celé tlapy našlapuje, avšak tvarem zubů a pazourů, jakož
i způsobem života náleží mezi kuny, podoben jsa nejvíce našemu jezevci,
jejž ovšem převyšuje velikostí těla. Obývá v studených, hornatých
krajinách, v nichž jsou mu holá, skalnatá návrší milejší než lesnaté
pahrbky a stráně nižšího pohoří; v každém případě musí býti
krajina pustá a tichá a zabezpečovati jej dostatečnou výživou.
Ačkoliv je rosomak více zvířetem nočním než denním, loudá se přece
často za svitu slunečního sem tam po krajině a odpočívá pak buď
v sněhu zahrabán, buď v jeskyních skalních aneb i na jiných místech
poskytujících mu vhodný úkryt a dobré přístřeší. Veškeré pohyby jeho
jsou neohrabané a váhavé, chůzí svou pak liší se od všech jiných
zvířat podobných; rosomak totiž činí samé malé skoky, házeje při nich
celým tělem způsobem přepodivným.
Myslivci nenávidí rosomaka velice; on jim sežírá v pastech vnady neb
i zvěř v nich lapenou, a když zastřelil někdo soba, musí jej bedlivě
pod kameny ukrýti, aby mu jej rosomak nenatrhl. Laponcům prý činívá často
velikých škod; pomocí svých pazourů dobývá se jim pod střechy a do
chalup, odnášeje z nich maso, sýr, sušené ryby, ano i kožešiny, jež
z velikého hladu roztrhává a pohlcuje.
Menší živočichy požírá rosomak celé se srstí i s kostmi, zbytky pak
větších zvířat zahrabává v zásobu na druhý den. Samojedi tvrdí, že
vyhrabává také lidské mrtvoly z hrobů a časem jimi se živí. Pro
všechny tyto nectnosti mají severní národové rosomaka ve veliké
nenávisti, pronásledujíce ho způsobem všemožným; kožešina jeho necení
se valně, ačkoliv je Kamčadálům zbožím nad jiné vzácnějším; lidé
tito věří totiž, že bůh nebeský jen kožešinou touto se odívá, a
přikládají takto kožím rosomakovým veliké ceny; ženy jejich zejmena
velice se pyšní, mohou-li sobě nad uši zavěsiti kusy z kožešiny
rosomakové, a která kráska kamčadálská nemůže hlavu svou ozdobiti
rosomakem, obarví sobě alespoň kusy kůže potápky severní a zavěsí je
nad ušima svými.
(Život zvířat)
Opice jsou chytré…
Opice jsou chytré a velmi lstivé, ale dají se při veškerém svém ostrovtipu velmi snadno ošiditi, což jest na pohled jistě k víře nepodobno; a přece jest tomu tak. Opice jsou totiž povahy velmi popudlivé a náruživé; nepatrná věc způsobuje v duši jejich takové rozčílení, že jsou pak jako slepé a hluché; veliká náruživost jim zatemňuje rozum tou měrou, že zapomínají na všechny pasti a osidla a jako bez smyslů vrhají se do všelikého nebezpečenství. Malajci dělají do tvrdých tykví (turků) úzké díry a vyplňují je kousky cukru neb ovoce, kteréž opice rády mlsají. Opice sestoupivše se stromu strčí ruku do díry a uchopí kus ovoce v tykvi ukrytého. Nyní však nemůže pěsť vytáhnouti, což laskominy její tak pobouří, že se raději od Malajců na blízku čekajících chytiti dává, než by prázdnou ruku z tykve vytáhla. Podobným způsobem ovládají mocné náruživosti i nejchytřejší opice, a z příčiny té nelze ceniti jejich rozum příliš vysoko. Jak vznešená jest v tom ohledu naše liška! Jí nevláká ani nejchutnější pečeně do nastražených želez; stane-li se to však přece, byl jistě nejkrutější hlad příčinou, že se ferina lišák zapomněl. Ale i v největší tísni nevzdává se přece na milosť a nemilosť; s odhodlaností podivuhodnou překouše si v železích sevřenou nohu a uteče přece. Takového hrdinství není žádná opice schopna!
(Ze života opic)
KAREL BULÍŘ Narodil se 1840 ve Světlé pod Ještědem. Studoval na učitelském ústavu v Praze, 1859 podučitel ve Stochově, 1860 v Českém Dubu, od 1861 učil na škole v Praze, 1867 „povolán na školu hrádeckou a setrval na ní osm let; po té přesazen byl na školu staroměstskou“ (Kryšpín). „Byl předsedou Besedy učitelské, čestným členem České Besedy v Českém Dubě, dozorcem v některých třídách pražských pokračovacích škol řemeslnických, pro něž vyučovací osnovu složil.“ Vydal: Dvacet her mládeže česko-slovanské (1865), První knížka mládeže (1866), Rádce živnostníků a další. – Autor čítanek, redaktor Školy a života.
Hra na železný most
Největší dva chlapci, z nichž jeden si dá jmeno Slunce, druhý
Měsíc, postaví se proti sobě asi dva kroky od sebe a vezmou se za
ruce. Ostatní chlapci se postaví naproti nim rovnou řadou jeden za druhým,
načež každý obejme před sebou stojícího oběma rukama volně okolo pasu.
Ten, jenž v první řadě stojí, jest vůdcem, ostatní jeho
vojskem.
Když vše takto urovnáno, kráčí vůdce se svým vojskem k mostu, kdež se
zastaví, řka:
„Držte, držte železný most
jako kámen, jakoby kosť,
aby prošlo moje vojsko skrz!“
Most se táže:
„A co nám dáš za to?“
Vůdce odpoví:
„Toho posledního.“
Na to pozvednou Slunce a Měsíc své ruce vzhůru a nápodobí oblouk pilíře
u železného mostu. Vůdce jde s vojskem svým skrz; když ale poslední
přijde, spustí se oblouk dolů, zavře ho s předu i po zadu, a most se ho
táže:
„Čí chceš býti, Slunce, nebo Měsíce?“
Řekne-li zajatý „Slunce“, postaví se za Slunce; řekne-li „Měsíce“,
postaví se za Měsíc.
Mezi tím vrátil se vůdce s ostatním vojskem na předešlé místo, a jako
prvé vede je opět k mostu říkaje předešlá slova. To se opakuje tak
dlouho, až všecko vojsko i s vůdcem buď k Slunci, buď k Měsíci se
přidalo.
Tím způsobem povstanou dvě řady, z nichž jedna má vůdce Měsíc, druhá
Slunce. Mezi oběma se položí na zem hůlka, neb se tam udělá čára,
načež se oba pevně za ruce chytnou a přes hůlku přetahovati se počnou,
při čemž oběma jich vojsko jest nápomocno; neboť v celé řadě objímá
každý před sebou stojícího oběma rukama okolo pasu a táhne jej vzad. Kdo
přes hůlku byl přetažen, musí se postaviti na zadním konci řady
silnější a s ní se spojiti. Toto přetahování trvá tak dlouho, až jedna
řada druhou přes hůlku přetáhne.
(Dvacet her milé mládeže česko-slovanské)
H. G. Prosím o slovo! (Veselohra v 1 jednání, 1876).
Ó nešťastné dědictví!
Čížek (samoten). Ó nešťastné dědictví! Já se vzdám svého postavení, opustím rodinu, nevěstu, přátele, vlasť a táhnu ke všem všudy, bych si peníze vyzvednul; doufal jsem jimi dosíci štěstí, ale nic – nic – pranic! (Obrací kapsy.) Obdržel jsem sice peníze, ale což na plat, o dobrou polovici připravili mne doktoři a advokáti, seberu tedy druhou mi zbývající, vyměním ji za zlato a směnky a vracím se k domovu. Čert mi ale nedal dobře dělat; i pomyslil jsem si, když už jedenkráte v té krásné Italii jsem – také si ji jak náleží prohlídnout a podívat se také na Řím, to sídlo papežské neomylnosti. Cestuji tedy, čas ale má křídla a brzo uplynulo osmnáct měsíců jako voda. Teď ale hajdy k domovu, pomyslím si a vydám se na cestu zpáteční; abych ale krajinu lépe pozorovati mohl, jdu pěšky! – Ale ach! – běda! – Má nešťastná hv