Nová kniha online – 1. část

JAN KÜGLER

Diamant

Jednoho času ležel překrásný diamant na hromadě sprostého kamení. Ovšem že jej toto dobře vidělo, ale neuznávalo jeho vysokou cenu, a tudy ho v žádné vážnosti nemělo. I stalo se jednoho dne, že znáč vzáctného kamení k té hromadě přišel, a jak mile diamant mezi kamením ležící spatřil, s velikou radostí jej zdvihl a ochotně schoval. S užasnutím na to druhé kamení, žádné ceny nemající, hledělo a obdivovalo poctu, jenž diamantu se byla stala. Nyní se teprv honositi počalo, že prý diamant v své společnosti mělo!
Tak se i mnohokráte ctihodnému a zasloužilému muži mezi svými vlastními stává; neb jej dříve za takového neuznávají, až když je cizinci jeho zasloužilost naučí znáti. Z čehož jim ovšem žádná čest nevyplývá.

(Hyllos 1820)

JOANIS K. (viz akrostich) Jarmareční píseň asi z poloviny 18. století.

Jakou radostí srdce, veselostí

Jakou radostí srdce, veselostí Omdlévá, schovívá k podivení, Pokoje nikdá dnem nocí nemá, Co těší, tam toužit nepřestává!

O kráso spanilá, vší lásky nestihlá, Jakous ty radostí mne trefila! Nevím, mám myslit, pravdu připustit, Že věrně, upřimně měs ranila?

Ať pravdu vyznám, nehodným sebe znám Tvého milování, se přiznávám. Však připusť srdce k milosti, lásce! S ní láskou raněný zhasne brzce.

Nechtěj mne tvého šklava upřimného Zavrhnout k nohám tvým poddaného, Dovol, perličko, drahá Katrličko, Srdci mému spojit tvé srdečko.

Nelze živu být ani se potěšit, Bez tebe jako stín musím zajít, Ty jsi jediná radosti hodina, V celém světě Ester velmi krásná.

Ještě neklesnu, Judyt když ti řeknu, V světě nejkrásnější můj obrázku, Jí rovná nikdy nebyla, není Krom tebe, líbého polehčení.

Snad pravdu povím, kdy tebe přisvojím, Co já o Rebece řícti musím, Sličnosti plná, ty jsi podobná, Takže žádná tobě není rovná.

Kam Rachel odstoupí, kde tvá čest předstoupí, Tvou září, jasností nechť se rmoutí, Neb jsi pěknější, v tváři bystřejší, Pod sluncem ta první, nejkrásnější!

(Dvě písně světské, všem milovníkům k zpívání pro obveselení mysle a ukrácení času na světlo vydané. Zde podle opisu J. Fialy)

FILIP NEDĚLE Narodil se 1778 v Poličce, zemřel 1825. „Kněz řádu sv. Augustýna, doktor svatých písem,“ 1806–1820 profesor biblických umění při seminárium brněnském, převor kláštera staroměstského. Vydal: Spasitedlná naučení podaná ženichovi a nevěstě, též i manželům (1816).

O povinnostech k sousedům

K vaším sousedům buďte vzláště snášendliví, pokojní a služební. Nepřátelské sousedstvo může mnoho škoditi.
Sejdeteli se s nimi, pozdravte je obyčejně, mluvte s nimi přátelsky a zdvořile, a vaše domácí také k tomu přidržujte.
Nemůžeteli jejich žádost splniti, aspoň toho litujte, že nemůžete jim k službě býti.
Vy muži! nezapomeňte vzláště vašich žen, aby se svými sousedkami do svaru a hádek nepouštěly.
Nenávidějíli vás sousedí bez vašeho provinnění, tak nic podobného nečiňte a pozdravte je, byť by vám i neděkovali, a modlete se za ně, pomyslete sobě: Nevědí, co činí!
Hleďte ale všem možným nesvornostem předjíti. Nedopůsťte, aby se vašim sousedům ani skrz vaše děti a čeládku, ani skrz váš dobytek nějaká škoda neb mrzutost nestala. Nepouštějte tak lehko vaše dítky do jejich domu, a zaběhneli se k vám jejich domácí zvíře, tak jim je hned navraťte.
Hádky o mezách, plotech, ohradách a t. d. hleďte v dobrotě porovnati.
Neposlouchejte poštívání jiných pomlouvačů, utrhačů a pochlebníků proti vašim sousedům. Kdybyste se přec zhodli, brzy se zase porovnejte.
V čas potřebné práce pomahejte sobě, a ve věcech, jenž se vašeho společného dobrého týčí, společně jednejte.
Při nebezpečenství ohně, povodně, nemoce neb jiné potřeby jedni druhým dle možnosti hleďte přispěti. „Co chcete, aby vám lidé činili, i vy čiňte jim!“
Jsouli vaši sousedi chudí neb nuzní, nepohrdejte jimi, raďte jim, těšte je.
Neodstraňůjte je od vaších obyčejných schůzek při svatbách, při hodech křtu a pohřbu.
Ty, kteří pohošlivý život vedou, vystrahůjte a poučte. Dyť pak se to poví tomu, an v obličeji bláto má, proč pak ne také, když hříšný jest.
Varůjte se ale bez potřeby do jejich hospodářství, jejich sváru a domácích důležitostí se míchati. Každý před svým domem zametej. Co tě nepálí, nehas.

(Spasitedlná naučení podaná ženichovi a nevěstě, též i manželům)

A. J. T-ř

Žádný není s svým stavem spokojen

Jeden bohatý hrabě vzal sobě za manželku slečnu z rodu knížecího, a skrze to tím víc svého statku zvětšil. V několika letech ale při tom všem bohatství uznával se předce za nešťastného, poněvadž všecka naděje jeho k největšímu potěšení se docela zmizela nějakých dědiců po sobě zanechati. On tedy své potěšení nalezl jediné v rozličném stavění. Mimo jiných nechal také zříditi velmi krásnou zahradu; a když ouplně vystavena a vysázena byla, poručil na štítu jejím velkou literou tato slova napsati: „Tato zahrada má patřiti tomu, kdo s svým stavem docela spokojen jest.“ Jeden mladý, nedávno ženatý krejčí obcházel častěji okolo té zahrady, vždycky ten nápis četl a v mysli své ta slova přemítal. Konečně s celou smělostí šel k hraběti a tázal se jej: „Zdažby v skutku onen nápis ten samý obsah v sobě stvrzoval?“ „Ovšem, ten samý,“ odpověděl hrabě. „Vaší Excelencí!“ mluvil krejčí; „já mám hezkou mladou žínku, mám svůj domek, kousek pole, a řemeslo mi jde také dobře od ruky, a proto jsem s svým stavem docela spokojen.“ „Pán klame!“ odpověděl hrabě, „kdyby byl s svým stavem docela spokojen, tedyby nežádal té zahrady.“ Ubohý pan krejčí s hanbou odejíti musel.

(Hyllos 1820)

KAREL J. MARÁŠEK

Ženská lest

Juliána, paní jednoho bohatého kupce, byla tak krásná, že málo který panáček byl, jenžby hned při prvním na ni pohlédnutí aspoň v srdci byl nevyznal, že ji miluje.
Mladý jeden lékař navštívil Juliánu jedenkráte, právě když manžel její doma nebyl. Juliánu těšilo navšívení to. – Nenadále ale slyší paní kupcova manžela svého po schodech nahoru kráčeti, a již se blížil k pokoji, kde pan lékař s ní za stolem seděl. Zde nebylo žádného místa, kdeby se byl lékař mohl ukrýti, a mráz ho pošel, když si představil, jaký to bude povyk, a jak ho pán až z domu holí provázeti bude. Skrze to div že do mdloby nepadl; ale Juliána – nikoli. Ona vzala se stolu sklenici vody, a polila po jedné straně pana lékaře. Tento se nemohl ptáti: Proč to? nebo již byl kupec do pokoje vkročil.
„Pohleď, mé dítě!“ pravila Juliána, „já jsem již tisíckrát čeledi zapověděla vodu ze zadního okna vylévati, a opět byl pan lékař odtud polit,“ –
Kupec se nad zprávou tou velmi rozhorlil, i žádal pana lékaře tisíckrát za odpuštění; ale tento, poznav teprv kolik bilo, ujišťoval, že to docela nic nedělá a žeby byl ani nepřišel žalobou jej obtěžovat, kdyby se mu to již vícekrát bylo nestalo, a s tou největší uctivostí se poroučel. Pan kupec ale prosil za časté navštívení a přítelství, kteréž pozvání také pan lékař s radostí přijal.

Povídky

Jeden potrhlý utekl z bláznovského domu. Na ulici sešel se s jedním letitým mužem v černém oděvu. Bylť to pan kantor, který právě do kostela šel. Blázen jej následoval až na kůr.
Služby Boží se počaly, a pan kantor pozdvihl hlas svůj, načež zbožné shromáždění po něm zpívalo. Nenadále přiskočí potrhlý ke kantorovi a dá mu několik políčků s těmito slovy: „Ty blázne, kdybys byl držel hubu, byl by se tento povyk nestrhl!"

*

Na jednom městečku táhli měšťané v parádě na náměstí širokou ulicí. Oficír šel napřed a pluk jej následoval. Najednou se ten městský zástup do ouzké uličky uhnul. Oficír, nevěda, že osaměl, táhl velebně až na náměstí, a pak velel plným hrdlem, by se v pravo stavěli. Ale co to? – zástup tam byl dřív než on. – „I kakramenti! kudy pak jste sem přišli?“ – Skrz slepičí uličku, odpověděl jeden, neb jsme měli o mnoho blíž!

(Hyllos 1820)

FRANTIŠEK X. JEDINA Narodil se 1779 v Mimoni, zemřel 1847. Katolický kněz (vysvěcen 1802), kaplan u sv. Havla v Praze, 1805 ve Svatém Poli u Dobříše, od 1807 farář a od 1826 vikář tamtéž, od 1834 probošt na Svaté Hoře. Vydal: Kázaní postní o pokání svatém, kteráž roku 1822 osadě své přednesl… (1824) a další.

…

Ejhle! tuť žalostně zamyšlený stojí kdosi; bledý co umrlenec, jest to jen podoba člověčí! Hluboko zamyšlený, co ho tíží? co ho leká? – Ledva se hýbá lístek, jen lístek stromový se hýbá: a hrůza ho obchází, vstávají mu vlasy, jako by ho hnala moc náramná, dává se na outěk, pryč jest, zmizel z tohoto místa! Kdo zbělil tvář jeho? kdo ji proměnil? kdo vlil zármutek hořký v jeho srdce? co leká, co straší ho neustále? – – Krev bratrova, krev Abelova volajíc o pomstu k nebesům, ten hlas, ten žalující hlas naplňuje strachem a hrůzou, ouzkostí a žalostí dny života Kainova. Ohavná závisti! ó hříchu! kterak hořké jest ovoce tvé! Tu hořkost zkusil Amnon také. Syn Davidův, sličný před tím co vycházející slunce, kvetoucí co růže krásné, – radost otcova, očekávání národu veškerého: proč vpadly mu tváře? proč prchly jejich růže? proč bledý? smutný, tesklivý jako by ho trápil neduh, proč jest Amnon? Usadila se v jeho srdci hříšná, zblázněná láska k Thamar sestře své; tak se přiznává sám v 2. knize Král. k. 13. Tu máme studnici jeho zkázy. Tak hříšná láska mu krade veselosti a krásy, zdraví a síly mu napotom ukradla, i život: neb zavraždil ho proto Absolon.
Hříchu, tys právě loupežník lidský! Kdo tobě se odevzdá, hroznému nepříteli se klade v náručí! A předce, – slepoto nepochopitedlná! v tvé náruči letí jen předce mnozí! Ukolíbaná mysl nepamatuje na to, co přijde, radost na okamžení omráčí srdce, a tak omráčený člověk požívá jen hříchu směle. Že za dveřmi číhá hanba, že v blízkosti jest ouraz, že spěšným krokem se přibližuje bída, to že jest komonstvo hříchův: – rozdrážděná, žalostmi oklamaná mysl toho nepřipomíná.
Tak nepřipomínal. Tak pouštěl z mysli marnotratný syn také. Že však nepřipomínal, že pouštěl z mysli on: nepotkalo-li ho, co potkává marnotratníky podnes? Vždyť nám ho představuje Pán co opovrženého pastuchu; po nasycení dychtícího, a čímby se nasytil nemajícího, tedy v bídě, – v žalosti, v nářku představuje ho Pán. Tam ho dovedla nevázaná láska světa. Nevodí tam podnes?
Nekryjíli hadry mnohého, jenž mohl býti zbaven nedostatku až do smrti? Hřích mu obstaral nahotu! – Nepřebýváli v cizém ten, kdož měl statek nákladný? Hřích mu zjednal podruží! – Nemíváli černého chleba sotva do sytosti, kdož byl držitelem statku možného? Hřích mu dobyl hladu! – Nebýváli v ošklivosti ten, jenž někdy býval vážen v okolí? Hřích mu přinesl hanbu! – Nevláčíli se po berlích, jemuž za dědictví nejdražší zanechali rodičové zdravé a rovné oudy? Hřích mu koupil berle! – Neležíli na bolestném loži ten, jenž hovořil ve dne i v noci, jenž co Turek a neznaboh neznal mírnosti manželské? Píchání v oudech rozedraných, bolest neukrocená nevynucujeli mu strašného nářku? Chlípnost mu přinesla muky pekla!
Synové, dcery Adamovi! tak se děje, tak platí hřích, tak se odsluhuje marnost! Své památné sloupy, bídníky, na odiv okazuje světačivost téměř v každé vsi! Tak to zřídil Bůh, aby ovoce hříchu vykvetalo v služebnících jeho žalostně, k výstraze mnohým.

(Kázaní postní o pokání svatém)

JOSEF STREER Narodil se 1788, zemřel 1874. Katolický kněz (vysvěcen 1817), farář, pak čestný děkan v Plasích. Vydal: Mravokárné rozjímání, zvláště pro svatopostní čas; k čtení a rozjímání o posledních dobách, utrpení, umučení, na kříži podstoupení přehořké a nejbolestnější smrti nejsvětějšího Syna Božího… (1857).

Tři hodiny

Byloť mně v mém rodném městě jednoho dne ráno před svítáním jíti okolo velikého kostela. Bily právě hodiny na věži, já počítám: jedna, dvě, tři. – Tři, svatý a v křesťanství tajemství plný to počet, pomyslím sobě, dobré to znamení na mou cestu. Velebné hrobové ticho panovalo vůkol, a tu najednou ve výšce ozývá se hlas lidský, a rozléhá se v čírou noc, a vznáší se nad městem jako duch strážný, a zaznívá i dolů ke mně. Hlas to byl pověžného hlásného po ohlášené hodině prozpěvující: „Maria Magdalena vstala při svítání, hledal Pána Ježíše v tu hodinu ranní; povstaň, o hříšníče, hleď činiti pokání, hledej Pána Ježíše v tu hodinu ranní, dojdeš smilování.“ Já stál jako přimrazen a poslouchal napnutým sluchem a pozornou myslí význam slov, a proto jsem je sobě také dobře v paměti podržel. Zajisté pěkný a křesťanský obyčej jest to takové ohlašování hodin. Jako však tato slova onoho hlásníka, kterýž také již na pravdě Boží jest, tak mělo také toto mravokárné rozjímání pro tebe napomínajícím a výstrahu dávajícím písmem býti: „Nezůstaň v hříchu státi, netrus ještě víc zlého do svého života a do světa, nýbrž stoupni pravým obrácením na stranu Kristovou.“ A jistotně že napomínal Bůh také uvnitř tebe.

(Mravokárné rozjímání…)

JAN VALERIÁN JIRSÍK Narodil se 1798 v Kácově, zemřel 1883. Studoval na pražské univerzitě bohosloví (vysvěcen 1820), poté kaplan v Citově u Mělníka, od 1822 v Roudnici, od 1828 dvorní a zámecký kaplan v Jezeří (Eisenberg), 1832–1846 farář v Minicích u Slaného, poté kanovník a kazatel v metropolitním chrámu sv. Víta v Praze, od 1851 biskup v Českých Budějovicích. Vydal: Škola nedělní pro vyrostlou mládež, jakož také kniha vzdělávající pro obecný lid (1826), Zdravé, pravé a čisté učení Lutherovo, Kalvinovo a mnoha jiných moudrých protestantův (1836), O církevním přikázání postu (1839) a jiné.

Kavky vás prozradějí (Pravdivý příběh)

Že divným způsobem a po mnoha teprv letech původce zlého skutku vypátrán býti může a že člověk zlosyn nevelmi jist jest, aby jeho zlí činové, byťby dosti tajně stropeni byli, na krátce aneb na dlouze vyzrazeni nebyli a na světlo nepřišli: tomu učí denní zkušenost; to nám ukazuje i následující pamětný příběh, jenž stav se asi před 20 léty v jednom znamenitém městě B…ého okolí, nemálo pokřiku způsobil.
Jistý řemeslník nabyl sobě neunavenou pracovitostí a slušným hospodařením takého jmění, jenž ho schopna učinilo, že napotom svou obživu svobodněji a zvolněji provozovati mohl. On všecky trhy, jenž v jeho okolí držány byly, ponavštěvoval; a že známá byla vůbec jeho slušnost ve vyceňování vždy dobrého zboží, nikdy mu na kupcích nescházelo. Jednoho času se mu obzvláště dobře podařilo; nebo byv na vícerých trzích přes 400 v Říšských tolařích jest natržil. Místo, v němž posledněkráte na trhu byl, nebylo přes dvě hodiny od jeho domova vzdáleno; a boje on se tu okradenu býti, odebral se sám jediný při šerém již připozdívání do své otčiny. Bylo mu jíti lesíkem, asi za půl hodiny od otčiny vzdáleným, když noc své tmavé perutě nad veškerou krajinou byla jest již rozprostřela. Zde obyčejně dlouho na noc lidé z města se procházívají. I dnes bez toho nebylo; dva totižto kovářští tovaryši pod stromem seděli horlivě rozmlouvajíce. Zdálo se, jakoby kavčí krákání poslouchali, jakovížto ptáci v velikém poštu v tomto lesíku se shromáždívali. Nyní již obchodník, vida je, pozdraví jich uctivě, a dále se svou cestou bere. Tito však zočivše, že těžce nese, připadl jim na mysl trh – i pojali předsevzetí ohavné! Pustili se za ubohým a dohonivše jej, na zem ním uvrhli. On žádá, prosí, vzbuzuje k milosrdenství, by nad dětmi jeho měli; však nepohnutí neslyší hlasu nářku! Již připovídá všechněch peněz vydati, skutku na věky zamlčeti, jen aby ho pro děti jeho živu býti nechali, však vše nadarmo! Jsa již polou mrtev, vypustí slova z ust svých: Kavky vás někdy prozradějí! Tu poslední smrtící ránu mu davše, peněz všech pobrali a do města se navrátili, jinou se davše cestou. Druhého dne zrána nalezen byl zabitý, však nižádného není, jemužby ti dva tovaryši vešli v podezření. Vražda do nebes volající bez pomsty zůstala, ač vrchnost světská vše jest vynaložila, aby zločince vypátrala.
Ušlili tedy spravedlnosti Božské, okoli Boží nepostíhlo skutku zlého? – Po roku odebrali se obadva zlodruhové do ciziny. Dostali dobrá vysvědčení z mravů, a žádného nebylo, jenžby jenžby proti nim něčeho zlého se domejšlel. Po 5 neb 6 letech navrátivše se opět do své otčiny, jeden po druhém sobě mistrovství a měšťanství koupili. Již sobě dvě sestry za manželky pojali, s nimiž dítky majíce je dobře a počestně vychovávali. Dvadcet let uplynulo, co svazkem přátelství spojení pospolu živi byli; již tak dlouhý čas tomu byl, co zločin spáchali ukrutný, co žádný již ho pamětliv nebyl. Jedenkráte vyšli si obadva do blízké vesnice na pivo; tu když srdce své rozveselili, a mrákota noční zem již již přikrývati počala, domů se vraceli. Cesta jich vedla známým lesíkem. Jdouce tudy, bylatě právě ta hříchorodná hodina, v kterouž tehdy hamižný spáchali čin. – „Pamatuješ se ještě,“ dí jeden z nich, „jak pronikavě tu tehdy kavky krákaly, když jme toho N. zabili? Vidí se mi, jakoby ty zatrolené kavky svůj umrlčí zpěv dnes zase opětovati chtěly, chtíce činiti předházku svědomí našemu. Však co z toho? tenť sprosťák pravil tehdy, že nás kavky prozradějí; ale až do dnešního dne toho neučinily!“
Druhý, přejav mu řeč, řekl: „Nu teď jsem již jist; na počátku byl bych všech peněz milerád ku čertu zahodil, bych jen svědomí svému zadost učiniti mohl; však maje nyní pohodlné vyživení, nešetřím více svědomí, a skutku neželím.“ Tak rozmlouvali vespolek nedomnívajíce se, žeby od někoho pozorováni a slyšáni byli. Shovívající spravedlivost Božská totižto ustanovila, aby právě v tu hodinu posel městský domů jdoucí, jenž dlouhou cestou unaven jsa pod stromem odpočíval, jejich obapolné řeči vyslechl. A znaje on jich dobře, neomeškal tuto jejich řeč jednomu příbuznému zabitého obchodníka vyjeviti. Tentýž dav o tom zprávu manželce zabitého, kteráž od té strašné nehody i s dětmi svými největší třína byla nouzí, udala to právomocnosti. Posel jsa před právo povolán řeč svou přísahou potvrdil; nač oba zločincové bez nadání obesláni byvše každý zvlášť k odpovídání představen jest. Jejich řeč se nesrovnávala, a tím se podezřelými stali, ač potud z vraždy vyznati se nechtěli. Kde moc nespomůže, spomáhá mnohdykráte lest! Když tedy jednomu z nich pravíno bylo, že druhý se již přiznal, celý příběh i s případnostmi na jevo přišel. Vdově zabitého celá ztráta nahražena byla, a vrahové za své vzali hodným skutku trestem.
Tak vyzradily kavky svým krákáním zlotřilý před tolika lety stropený čin; tak našla nepravost své zasloužilé mzdy, ač za dlouhý čas, jsouc pláštíkem noční nepovědomosti přistřína, nepotrestána zůstala. Neníli pak i z tohoto příběhu prozřetedlnost Božskou lze poznati, která i přirozených prostředků užívá, by zlosynové ani vezdejšímu trestu neušli, alebrž aby ctnost a nevinnost z nespravedlivého potlačení a opovržení vytržína jsouc zasloužené odměny vzala?!

(Hyllos 1820)

VÁCLAV PROSPER NOVÁK 1800 Morašice – 1866 Mladočov. Katolický kněz (vysvěcen 1824), farář v Mladočově.

Vraždy nad sebou

Netoliko hrubé, dle slova okamžité samého sebe zavražení jest provinění, nýbrž i zponenáhlé samého sebe zavražení, když se totiž hoví takovýmto náruživostem, které člověka dříve času do hrobu připravují a o nichžto věděl, že zlých oučinků po sobě potáhnou.
Zponenáhlé sebe samého vražení jest těla svého nečistotami, samoprzněním a smilstvem proti přirozenosti hyzdění a do všelikých nemocí uvozování. Utíkejte smilstva. Všeliký hřích, kterýžkoli učiní člověk, kromě těla jest: kdo pak smilní proti tělu svému, hřeší. To jest: Smilník netoliko proti Bohu a bližnímu, ale také proti tělu svému hřeší, anť je na nestatečnost a na nemoci jak ošklivé, tak hanebné i škodné, ba i dříve času do hrobu přivodí. Zdali nevíte, že oudové vaši jsou chrámem Ducha svatého, kterýž v vás přebývá, kteréhož máte od Boha, a nejste svoji. Nebo ste koupeni za velikou mzdu. Oslavujte a noste Boha v těle svém (I. Kor. 6). Že smilstvo proti přirozenosti je mrzkost, až hanba o ní mluvit, vysvítá z toho: že samo takovéto nepravosti popisování za nemrav pokládáme, aneb se při něm zardíme.
Všeobecnost samoprznění a nečistot mezi syny a dcerami venkovskými, a častinké vznikání této všestranné nákazy jestiť makavý důkaz omluvy nedostejné poškvrny našeho věku.
Tomuto smilstvu a sebe samého prznění až k nevyhojení napomáhá jiná nepravost – nestřídmost.
Tato nestřídmost zvířecká, jakožto zlé užívání toho, co k pokrmu a nápoji náleží, tedy jak ožralství, tak obžerství jest rušidlo povinnosti: zachovej sebe samého; neb opilství snižuje člověka tak tuze, že s opilcem jelikož se člověkem nakládati se nemůže, nýbrž jakožto s hovadem s ním tenkrát se nakládati musí. Ono jest tedy jakožto omráčení sebe samého, jakožto zakopávání rozumu ohyzdné, a tudíž nedovolené. Obžernost čili přebírání se jídlem je jakýsi způsob zmrzačení samého sebe; an takové přecpané zvíře k vykonání člověčích činů, k nimž vláčnosti těla a přítomnosti ducha jest potřebí, sebe neschopno činí.
Hubení tělesné síly a.) namaháním, kterého povinnost nepožaduje; b.) zbytečným bděním nočním, které tělu nejdobročinnějšího, nejpotřebnějšího a nejnenabytnějšího okřání ukrádá; c.) hejřivým živobytím, které proti všemu přirozenosti pořádku den na noc a noc na den proměňuje, t. j. když člověk ve dne zahálí, spí, v noci jí, pije, hraje, šejdí a rejdí, a tudíž tělo zbavuje dobrodiní, které jemu podlé zákonu přírody k duhu přichází; d.) dobrovolným obveselováním, které, ježtoby mělo síliti tělo, se hubí, u př. nemoudrým tančením, jehožto družičky jsou kašel, ochrápnutí, syptivost a souchotiny; e.) ustavičným, mozek napínavým přemejšlením ve vědách, řemesle, umění, obchodu, v jednání, pokud ním všecka starost o zdraví za hřbet se klade; všeliké toto tělesné síly hubení neb přepínání je hřích proti povinnosti: zachovej sebe samého.
Zbavenosti vší síly častotlivá i truchlivá příčina bývá: Já, já jsem se nenadál! Bujarost baží po požívání, požívání je nevidomé, a nevidomé požívání nevidí dotud, dokud zkázu viděti není, a ji viděti ne hned, aneb dokonce když žádné již pomoci nebývá; nebotě po oučinku zlá rada, a po škodě špatná náhrada.

První povinnost člověka k sobě samému (Přítel mládeže, aneb zásoba spisů ku prospěchu učitelů a vychovatelů duchovních a světských…, 1835)

A. POKORNÝ „Rolník z Hloubětína.“

Domkář již co dítě škůdce rolníkův (Obrázek ze života venkovského)

Každí rodiče jsou žádostivi, by své dítky správné a dokonalé měli, protož také hned z mládí se jim dobrý příklad a ponaučení předstírá, aby na budoucí léta seznali, co dobré neb zlé jest.
Ale tito lidé (t. j. o kterých v nadpisu řeč jest, Bohu žel! vše naopak činí, místo co by jim měli dobrými příklady předcházet, ponaučují se, jakby mohli nejsnáze a nejlehčeji – živu být, což až vyššího věku dosáhnou, co z nich bude, když z mládí jen o samém šibalství slyší, ba i k tomu přidrženi jsou? Neboť hned v nejoutlejším věku již je popuzují proti sedlským dětem, pak je posílají na lusky, potom trhat klasy na obilí, posléz sbírat neb hrabat – s ponaučením: „Dejte pozor – když na vás žádný koukat nebude, tahejte klasy ze snopů, nebo hleďte, kdybyste mohli celou hrst nebo snop vzít.“ Na to nedbají, že je to počátek všeho zlého, a tím se ona polní krádež tak do nich zakoření, že to na vyšší léta co nějakou musenou povinnost neb řemeslo provozují neb v tom celoroční výživu pohledávají, nebo praví „Přičiň se, člověče, Pán Bůh ti požehná!“ –
Tak to přec nebývalo jindy, aby rodiče děti k tomu popouzeli, neboť si to pokládali za hřích; nyní, když dítě hodně přinese, získá si chválu, že je šikovné. – Tím způsobem ovšem nepomůže ani trestání učitelovo; jindy, aby byly od onoho obráceny, trestávali je skrz špendlík, nyní jsou již trestány pro lež, s tím doložením: „Lež je počátek krádeže“ aneb doslovně: „Kdo lže, ten krade!“, a přec to nic nepomůže, když musejí rodiče víc než jeho poslouchat, neboť matka jde napřed – a děti musejí za ní tam, kde ona vidí, že by se jí co dělat dalo.
Jindy mohl rolník položené obilí z pole, jak nejlépe rozuměl sklízet, a neztratilo se mu nic, nyní ale, jak se jen z pole hne, má jistou ztrátu – a kde má dříve být: doma, nebo na poli? a v kterém konci, když je vidí obcházet a číhat – a kdy má spát? Nebo noc je pro něho největším břemenem, musí se tak mít na pozoru, by nebyl náhle přepaden, neboť jdou celé rodiny pohromadě (kolikrát musí rolník s hlídačem utéci), a štěstí, když je odežene (ani ručnic se nebojí) a posléz, když ztracené obilí jde hledat, najde a pozná, že jeho vlastní je, řkou, že je to z panského, nedají si to vzít, a bereli se jim to, lajou člověku tak, že, nechceli to slyšet, dobrovolně jim to nechat musí. Kdo je nyní od toho odvrátí? Domluva lidská? Odpoví zkrátka: „Bůh nenadělil jen pro jednoho, nýbrž pro všechny!“ Káráli je duchovní, praví po straně: „Nepokradeš, nebudeš mít.“ Hanbou? Když jsou trestáni na ouřadě, praví lhostejně: „Hanba není žádná čest, a já po cti nebažím, lépe se hanebně najíst, nežli ctně hlad trpět.“
Bohu povědomo, jak by rolníci (zvlášť vůkol Prahy) své žně skončili, kdyb horský lid ku pomoci nepřispěl, neboť domácí lid ten čas ku práci nevyprosíš a nezaplatíš, a jak bys je zaplatil, když oni kolikeronásobně víc nasbírají neb ukradnou, než s horským lidem smluvenu máš a beze všeho břemene? Ba ani robotu jim patřící neodbýají, raději si horana za sebe zjednají, aby neprodleli času, neb praví: „Dokud ruka Páně otevřena, pospěšme!“ Jak to bude budoucně?

(Včela 1848)

JAKUB KOMPIT

Výmluva nic neplatí

Po veliké bitvě přišel rozkaz po vesnicích, aby šli sedláci mrtvé pohřbít. Vykopaly se tedy jámy, a mrtví byli tam jeden po druhém uvrhováni. Mezi jinými chopil se také jeden z pohřbívajících opodál ležícího těla a vlékl ho k jámě. Domněnlivý mrtvý ale přišel k sobě a vida, co mu nastává, zvolal slabým hlasem: „Příteli, nejsem mrtev – dosavad žiji!“ – „Aj co!“ odpověděl mrzutě sedlák, „totě holá výmluva – toby mohl každý říct,“ – a hodil ho do jámy.

Žebrák ve dne i v noci

Kdosi šel pozdě na noc osamělou uličkou; nenadále ho potká muž jakýsi a žádá o almužnu. Požádaný, jenž se i drobet zalekl, vymluvil žebrákovi a předstíral mu neslušnost žebroty tak pozdní dobou, řka: „Jak jen se můžete opovážit tak pozdě lidi přepadat, a v noci žebrat?“ – Zaražený žebrák smekl uctivě, řka: „Vzáctný pane! vždyť také ve dne žebrám!“

(Večerní vyražení. Časopis k užitečnému a kratochvilnému čtení 1831)

JOSEF VÁCLAV ŽÁK 1805 Veselíčko u Milevska – 1874 Praha. Studoval na polytechnice v Praze, 1820 se začal učit typografem, 1830 odveden na vojnu (po čtyřech letech propuštěn pro nemoc), 1836–1839 faktor v Arcibiskupské knihtiskárně, od 1849 v tiskárně Synové B. Haase, od 1857 pracoval v táborské filiálce Landfrasova nakladatelství, od 1859 u téže firmy v Jindřichově Hradci. Později působil ve venkovských tiskárnách, dále v Plzni, v Klatovech, Příbrami, Jičíně a Praze. Redigoval časopisy Zvěst od Nežárky (1863) a Šumavan (1868–1869). Vydal: Knížka o nových penězích rakouského čísla (1858), Bohumil vychovanec cikánský (Příběh z dějin uherských, 1862), Množilka v obrazech (1864), Malý dvorný soudruh (1864), Nejnovější květomluva věnovaná lásce a přátelství (1864), Černý žebrák aneb Černochova neoblomná láska (asi 1873) a další. Překládal a adaptoval prozaické práce z němčiny.

Starý sudí

Starý sudí měl kočího, jenž uměl výborně čtyřspřežně jezdit a koně krotit; také zahradu sudovu velmi krásně vzdělával i v kuchyni pomáhal a v lovení ryb i střílení nepředstihl ho také nikdo tak snadně. Byl to podivný chlapík ten kočí Bohumil; jakého je náboženství, to nikdo nevěděl, modlilť se v katolickém kostele rovněž tak nábožně jako v protestantském a poslouchával kázaní katolického duchovního zrovna tak pozorně jako pastora evangelického.
Z toho si však milost pan sudí pranic nedělal, a on se ani na to neohlížel, zdali je Bohumil nábožný neb není, to však mu bylo divno, že se modlil kočí pokaždé podivnou modlitbičku, kdykoli jel okolo nějaké šibenice, a o ty nebylo tenkrát žádná nouze a vždycky se na nich klátila lidská těla buď ještě čerstvá, aneb jen holý, chrastící kostlivec. Okolo každé šibenice jel Bohumil volněji, smeknul čepici, udělal kříž, pomodlil se Otčenáš, a doložil pokaždé: „Smilůj se, Bože, nad soudci, tak jako se smilováváš nad dušemi nevinně odpravených.“
Kdoby chtěl zvěděti, odkud byl ten chlapík, tedy věz, že byl jeden z oněch kočovníků, kteří vlastního domova nemajíce celé Uhry, ba celý svět nazývají domovinou a cikáni slují. Náš Bohumil však byl poctivý hoch, čemuž se každý divil, kdo ho dobře znal; panovaloť tenkrát smýšlení všeobecné, že je každý cikán hotový darebák a zloděj.
Pan sudí Farkas jel jednou z města stoličného. Byl tam u volby župana, to jest krajského. Myslil sám, že bude zvolen, ale sklaplo mu a on jel velmi mrzutě domů, ačkoli měl plnou hlavu vína. Celou noc pilo se na zdar vlasti, a právě když slunce krásně vycházelo, jel kočár sudího okolo šibenice, na níž viselo několik neťastníků, a nahoře byl na kolo vpleten loupežník s hlavou napíchnutou na bodci.
I smeknul tu kočí Bohumil, udělal kříž, jel volnou a modlil se nábožně. Pan sudí však se nad tím zamrzel, poněvadž toužil po své měkké posteli a byl také rozhorlen, proto, že se nestal županem. Pročež zvolal zlostně: „Chlape, pobídni koně, – ke všem čertům!“ Kočí však, místo co měl dlouhatým bičem přední koně pobídnouti, ještě kratčeji je přidržel, že šli jen krokem, a objížděje právě šibenici vzdychnul: „Smilůj se, Bože, nad soudci nevinně odpravených!“
Pan sudí, slyše to, vytáhl španělku, vstal a polehtal ní kočího za uchem velmi nemile zvolaje: „Ty darebáku! víšli pak, co to žvástáš? Soud nedá každého nevinného věšet! Každého vysléchá, každý se musí přiznat!“
„Každého soud vysléchá, každý se musí přiznat! O, milost pane! právě proto,že se musí každý přiznat, je mnohý nevinen!“ zvolal kočí.
„Chlape, dokaž to,“ obořil se zlostně pán, „sic dostaneš padesát!“
„Jak to mohu dokázat, milost pane?“ namítal kočí, ale pravil dále: „Jak se přivádí obžalovaný k přiznání? O Bože! jak veliká muka musejí být na skřipci, když se přizná skrz ně nevinný k zločinu, na který ani nepomyslil!“
„Nevinný přemůže muka v křesťanské trpělivosti a s pomocí Boží,“ pravil na to sudí, „zlosyn však vzdoruje a podlehne, a byť mu i sám čert pomáhal!“
„O milost pane!“ zvolal bolestně kočí, „vy a rovní vám pánové nezkusili jste bolesti mučírny! Nevinný podlehá mukám, tak jako nejhorší zločinec; Bůh uchovej každého člověka před takovou úzkostí. I můj otec podlehl trápení v mučírně a kosti jeho pukří nevinně na šibenici u Vesprima!“
„Zajisté byl hlavní darebák a zloděj,“ prohodil sudí, „jako všickni cikáni.“
„Cikán byl, ale nevinen loupeže, za kterou visí!“ vzdychl Bohumil a prásknul dlouhým bičem, jako by tím chtěl vyprásknout z mysli své nač si byl vzpomněl, a koňové ujíděli jako vítr. Pan sudí položil se zas pohodlně do kočáru a dřímal, tak že mu vyklouzla z huby dýmka se stříbrným kováním, a spal šťastně až domů.
Když se na dvoře kočár zastavil, skočil hajduk Ferenc s kozlíka a pomáhal pánovi z kočáru. Sudí šel k své manželce, která byla právě vstala a muže co župana přivítati hodlala, pověděl jí mrzutě, že není ničím, a když ho hajduk svlekl, hodil sebou na postel, aby pohověl zemdleným údům.
Mezi tím vycídil Bohumil krásné, stříbrem kované řemení a pověsil je do komory, od níž měl on jediný klíč, kromě milost pána, jenž měl též jeden. Pak šel na zahradu a ryl pilně, chtěje z kusu písčiny udělati květinový záhonek. Právě když byl v nejlepší práci, šel k němu vyspalý už pan sudí a volal z daleka: „Hej, Bohumile! moje meršámka musí být ještě ve voze!“
„Na mou duchu, není!“ odpověděl kočí, „prohlédl a vyčistil jsem kočár vnitř i vně a neviděl jsem nic, hajduk Ferenc nesl do pokoje truhličku a vak.“
„Ferenc je hodný chlapík,“ obořil se pán. „On není cikán!“
Bohumil upustil rýč, a chtěje vzít pána za ruku, pravil se slzou v očích: „Milost pane, nejsem takový cikán, jenž je živ od kradení!“
Přísný pán odstrčil kočího nevrle, otočil se rychle na špalíčku, až ostruhy zabřinčely, a zvolal s výhružkou: „Dýmku, nebo padesát ran, cikán zůstane cikánem!“ A zlostí rozlícen šel ze zahrady.

(Bohumil vychovanec cikánský)

P. V. K.....t

Mechický soud

V mechickém městě Cosole byl mladík ze vznešené rodiny zavražděn a poštěstilo se vražedníka, jistého Pacheca, lapnouti. Výslech a odsouzení jeho popisuje jistý pocestný tuze podivně.
Soudu přítomen byl jen soudce, který na visutých rohožích se houpaje dýmal. Vězeň seděl pohodlně podlé stolu a dýmal též, čímž se i dva na zemi ležící strážníci bavili. Na stole stála nádoba s rozžatým uhlím k zapalování cigar.
„Co vláda vedení pronajala, stal se tabák přece jen hanebně špatným,“ začal soudce, nové cigaro zapalujíc.
„Jsou ale též srdnatí mužové, kteří se pomezních strážníku nebojí,“ odpověděl vězeň; „tu, račte se přesvědčiti, že lepší cigara zaopatřují.“
Soudce přijal cigara, odhodil své a zapálil jedno z právě obdržených. Muselo mu lépe chutnati, nebo prosil vězně poručiti jej podloudníkům, aby sobě též tak dobré zboží zaopatřiti mohl. Pacheco to přislíbil a soudce začal: „Pověz ale, proč jsi zabil Antonia?“
„Já to sám nevím,“ odpověděl vězeň; „měl jsem na něho zlost.“
„Je to arci také výmluva, ale nestačí… Pověz, co platíš, příteli, za cigara?“
V tom tónu trvala rozmluva ještě déle a skončila se tím, že Pacheco v 48 hodinách zastřelen býti měl. Posléze chtěl soudce také protokol napsati, ale v kalamáři byl inkoust vyschl a nebylo zde také ani kouska papíru. Strážníci museli tedy za svědky sloužiti, že vražedník skutečně k smrti odsouzen byl.
Na neštěstí odtáhla na den odsouzení celá ozbrojená posádka města, šest vojínů, k vyprovázení transportu se stříbrem a museli se hledati tři jiní mužové, kteří by Pacheca zastřelili. S tíží se našli, neb se každému jen 4 realy dávaly. Nejlepší střelec v městě, jistý Indián, na kterého si nejvíce zakládali, zdráhal se za méně než 6 realů přítele svého zastřeliti. Na popravišti byl odsouzenec na velký kříž přibit, který zde v městech k tomu účelu v zásobě mívají, a tři zjednaní mužové postavili se s ručnicemi před něj; když ale bylo znamení dáno, vystřelil jen jeden, ale i ta jediná rána minula se viníka.
„Mám dobře namířeno,“ pravil jiný střelec, „teď co nejdříve jej zabiju.“
Vystřelil jiný a chybil též, a tak to trvalo hezký čas.
Indián stál s ručnicí u toho a díval se. An již několik ran vystřeleno bylo a žádná netrefila, pravil k soudci: „Co račte těm lidem říkati, kteří někoho za čtyry realy zastřeliti chtějí? Dáte-li šest, bude hned po něm.“ Soudce myslel, že by jeho vážnost snížena byla, kdyby muži tomu něco po vůli udělal, a tak trvala střelba ještě déle, až konečně ubohý trápený hříšník sám Indiána volal a jej prosil: „Příteli, zastřel ty mě.“
„S radostí, drahý příteli; ale žádám za to šest realů, které mi dáti nechtějí.“
„Nestarej se… Zastřel mě a vezmi si všecky peníze, které v mé kapse najdeš.“
„Máš šest realů?“
„Piaster mám…, ale dělej…, trpím ukrutně… jako bych byl již v pekle.“
„Ubohý příteli!“ odpoví Indián, ručnici hned přiloživ a na přítele namířiv, který přece piaster v kapse maje, půl hodiny na se střílet nechal a nic neřekl. Kulka vrazila do hlavy mezi očima a hned Pacheca zabila.
Na to přistoupil Indián k mrtvému příteli a prohledával kapsy jeho.
„Dva realy…, několik cigar a staré karty!“ zvolal v zoufalství, předměty tyto lidu ukazujíc. „Jáchyme! Jáchyme! Nemyslel jsem, že bys mě krátký čas před smrtí ještě podvedl!“

(Česká včela 1845)

MARIE STROUPEŽNICKÁ 1809 Písek – 1883 Písek. Teta spisovatele L. Stroupežnického, od 1869 žila v Praze. „Samoučka, oblíbivši si záhy čtení pěkných a užitečných knih počala r. 1848 skládati básně, jichž od té doby veliké množství sepsala, a sice písně nábožné, vlastenecké, milostné, hymny, balady, romance, didaktické, popisné, humoristické, deklamace a j.“ (Malý slovník naučný). Knižně vydala Hrůzonosné noci na Tolenštejně, aneb: Kostlivec (Povídka z německého na češtinu přeložená), Bouře, aneb: Oučinky zlého svědomí (Svobodně pracováno, 1855) a další. – Psala také dramata. Překlady jejích básní uveřejnil A. Waldau ve svých Böhmische Naturdichter. Několik veršů bylo otištěno již v antologii Zapadlo slunce za dnem, který nebyl.

Jindřich kráčel nepovědomou cestou

Jindřich kráčel nepovědomou cestou skrze les náramné rozlehlosti, v kterémž skoro celý den bloudil; již se počínalo šeřiti, ubohý Jindřich marným chozením unaven vrhl sebou do trávy. I upamatoval se, že má žaludek a ten že ho upomíná, nebylo zde ale ničehož leč lesní ovoce, s kterýmž hlad ukrotil; byla to velmi slabá potrava pro jeho sice zdravé, ale denním lopocením umdlené tělo. Rád by byl této noci v trávě pospal, obával se ale divé zvěře, pro bezpečnost si tedy umínil na košatém dubu přenocovati.
Druhého dne, když se rozednívalo, vykonal ranní modlitbu, natrhal opět planého ovoce a ubíral se rozličnými myšlénkami naplněn svou cestu dále.
Když asi dvě hodiny hustým lesem šel, tu spatřil před sebou pěknou štíhlou laň, i zostřil kroky své, natáhl luk, ale laňka uhnula: Jindřich se hnal za ní a tak se unavil, že celý umdlen do trávy sklesl a v několika okamženích libý spánek zavřel oči jeho.
Mohlo již poledne býti, když se Jindřich probudil a dále svou cestu konal, tu mu opět vyskočí ta šibalská laňka na cestu, mladík se za ní úprkem pustil, laň však pádí do houští a opět se ukáže, jako by si s ubohým Jindřichem šašky tropit chtěla; každé vystřelení z luku bylo marné, což Jindřicha tím více popouzelo, až mu konečně napadlo, zdali to není nějaké mámení zlého ducha, a protož upustil od pronásledování laňky a hledal raději nějaký východ z lesa, ale laňka začala opět na cestě skákat. Nad tou případností se zarazil a mrzelo ho to, že se toho zlomyslného zvířete zbaviti nemohl; i hnal se poznovu za laňkou, a než se nadál, stál na vysoké skále, pod kterou se řeka vinula, a tu se mu to šibalské zvíře ztratilo; v okamžení však viděl laňku pod skálou. Kolem něho byly příkré a vysoké mechem porostlé skaliny a na protější straně bylo viděti krásnou a utěšenou krajinu.
Jindřich umínil laňku následovati, neb se mu zdálo, že brzy nějaký východ z lesa nalezne, ale než se dolů dostal, počínalo slunce zapadati a na východní straně vycházel již měsíček. O laňce nebylo více ani pohádky.
Jindřich kráčel vysokou trávou jsa zamyšlen, klopejtnul z nenadání přes něco, jenž trávou obrostlé bylo. I rád by byl příčinu svého klopejtnutí vyšetřil, a počal spěšně trávu trhati, ale k největšímu podivení našel tělo lidské v železné brnění oděné, které pro dlouhý čas již celé rezovité bylo, rozpínal přezky u brnění s velkým namáháním, ale jeho mladistvá síla překonala překážky; tu cítil umrlčí puch a tělo se v okamžení rozpadlo. Na tom místě vyhrabal tedy se svým starým mečem jámu, do níž prach a kosti zahrabal, zhotovil ze dřeva křížek, postavil jej do země, pak poklekl a pomodlil se za duši, jejíž stánek někdy toto tělo bylo; nyní vzal pancíř, hodil přes ramena a ubíral se podlé řeky dále.
I nekráčel dlouho, an mu skála daleko dosahující do řeky cestu zamezila a on přinucen byl opět po příkré skále se vzhůru drápati; teď se ještě lesem potloukal, který již řidnouti počínal, a než se nadál, přišel na pěšinu, která jej vyvedla z lesa ven. vykročiv z lesa uzřel při měsíčním světle hrad, z jehož oken se světlo míhalo, i zamířil k němu a v půl hodině byl již ve bráně; bylo mu to divné, že brána ještě otevřená jest a že zde žádného z lidí nevidí, kdo by mu vchod do hradu zakázal, kráčel tedy beze všeho strachu na horu, zde spatřil dveře vedoucí do hlavní síně v té náději, že tu snad někoho nalezne, ale ani človíčka nebylo k spaření, a když se kolem ohlížel, uzřel u prostřed síně dlouhou dubovou tabuli, na níž hořelo několik svící; kolem tabule stála sedadla. Na stěnách visely podobizny předků starého rodu Tolenštejnského.
Když nějakou chvíli čekal a kolem se ohlížeje žádného nespatřil, osmělil se; posadil se k tabuli a počal škrabati rez ze starého brnění, které byl nalezl. Netrvalo to dlouho, otevřely se dveře a šeredný kostlivec vstoupil do síně. Jindřich se zarazil nad úkazem tímto, neb nebyl na něco podobného připraven.
Kostlivec přistoupil blíže a pravil hlasem dutým: Jindřichu! navrať mně mé brnění, které právě čistíš. Jindřich pravil: K čemu ty brnění můžeš potřebovati, já ti jej dáti nemohu. Duch se nedal tím odbýti a opětoval prosbu, by mu brnění navrátil.
Jindřich povstav pravil k duchu prosebně: K čemu ti brnění? Ponech mně jej, kosti tvé jsem v zem uložil, kam patřejí, co chceš tedy více?
Na to pravil duch: Vidíš, že tě miluji, nech si brnění, já je více nežádám, ale teď řekni, Jindřichu, co míníš začíti? Jindřich mu odpověděl: Mám jíti k Rýnu, tam, kde císař své ležení má, bych jej do Palestýny následoval, tam chci si jména slávy dobýti, po které duše má nevýslovně prahne.
Duch se postavil proti němu a pravil: Ne, Jindřichu! tam do divoké vojny nepůjdeš, osud tvůj tě vede jinou dráhou k štěstí, uposlechni rady mé a bude ti blaze! Slyš, milovaný synu, abys věděl, kdo jsem, poslechni, co ti v krátkosti toliko povím. Jsem děd tvůj, tajný opatrovník dětinství tvého, tedy následuj rady mé a nechoď k vojsku císařskému, nýbrž jak ráno slunce vycházeti počne, půjdeš tímto malým pahorkem na hrad Černověž, a budeš žádati rytíře Jarohněva, aby tě za zbrojnoše do služby přijal, on tě ale na prví pohled pozná, že jsi syn bratra jeho Arnošta, kterého svou vlastní rukou zavraždil, on tobě neublíží, buď mu věren a poslušen a dělej, jako bys o ničem nevěděl, nehledej proti němu žádnou mstu, tu přenech Bohu, který jest nejlepší mstitel. Já tě v každém nebezpečenství chrániti budu, jen uposlechni rady mé a jdi na Černověž.

(Hrůzonosné noci na Tolenštejně)

LUKEŠ Pravděpodobně František Bohuslav Lukeš (1809 Jestřebí – 1864 Úbislavice u Jičína; katolický kněz, kaplan v Harrachově, 1841 v Mikulovicích u Chrudimi, 1856 lokalista v Křížlicích, pak farář v Úbislavicích).

…

Vrátějí se zlaté časy? Ráje jsou pro anjely, ne pro hříšníky! Časové se nám zlepšejí, když sebe samých polepšíme. Jako vlna vlnu stíhá, tak se blaho s bídou honí. Neštěstí jednoho jest štěstí druhého, a každý čas podlé svých žádostí měří. Když přehnaná nádhera v kroji a nářadí veškeré rodiny na mizinu uvádí: má průmysl žeň. Když oheň co zhoubný živel z mezí vystoupí, zedníkům a tesařům kvete pšenice. Když víra, když obezřetná policie výstupkům zniknouti nedopouští: tu trpí vinopalníci, hospodští a lékaři. Když hlučné lovy, odvážlivé hry, krkolomné předjížďky a všecky jiné tak zvané šlechtické paše přestávají: tu naříkají zvěře milovní myslivci, šidní hráči, v jízdě zběhlí nadkoňové. Když nevěrný sluha opatrně panstvo okrádati nemůže, zpomíná na starou lehkovážnou vrchnost a t. d.
O bloudové! čas jest jen brázda, z které sklidíte, co jste do ní nasili. Krásný byl patriarchální věk: ale jen dokud dobří lidé těch se báti nemusili, jenž se Boha nebáli. Rozkošné byly dni středověkého rytířstva: ale jen tak dlouho, dokud statečný rytíř v bázni Boží k obhájení nevinnosti, pro zastání potlačeného meč svůj tasil, a královská Bertha dle trůnu přeslici měla.

Rozjímání (Včela 1848)

TOMÁŠ BEČÁK 1813 Olšany u Prostějova – 1885 Olomouc. Katolický kněz (vysvěcen 1837), kooperátor v Morkovicích a ve Vlkoši, od 1844 duchovní správce v Kyselovicích, od 1854 superior alumnátu v Olomouci. Vydal: Katolický kancionál (Dle Fryčaja vzdělal, mnohými písněmi, modlitbami a zvláštní pobožností pro školní mládež rozmnožil…, 1847), Krátká historie Hostýna od pradávných dob až po naše časy (1850), Kázaní dvoje v pondělek velikonoční (s F. Benešem, 1845), Kázaní na všecky svátky blahoslavené Marie Panny (1853), Úcta Panny Marie, založená a vysvětlená v nejznamenitějších pobožnostech mariánských (1854) a jiné. – Spoluredigoval časopis Cyril a Method, překládal sv. Bonaventuru a další.

…

„Za onoho času všel Pán Ježíš do jednoho městečka a žena jedna jménem Marta přijala ho do domu svého.“ Kristus Pán přišel se svými učedlníky z Jeruzaléma do Betanie, kdežto jej Marta do svého domu přijala. Jaká to čest a milost přijmouti světa Spasitele do svého příbytku, jej pokrmem a nápojem častovati. Kdožby si nepřál takového štěstí? Jestli ale Martu za šťastnou pokládáme, že Pána Ježíše v svém domě uvítala a častovala, jak za přešťastnou musíme teprv onu pokládati, o níž nábožná žena pravila: „Blahoslavený život, kterýž tebe nosil, a prsy, kterýchž jsi požíval! Jak blahoslavena musí býti ta, kterouž sv. otcové nazývají domem Božím 1); domem naplněným slávou Páně, květoucím ložem Božím 2); stánem slávy Boží 3); chrámem Boha živého 4). A právě v tom záleží všecka velikost a vznešenost Marie, že Ježíš Kristus, jednorozený Syn Boží v jejím lůnu příbytek učinil, jakáž čest nižádnému tvoru se nestala, a protož není divu, že Maria nade všechny anděly vyvýšena a co královna nebes a země korunována byla. A přece i nám to možná, budemeli do svého příbytku Pána Ježíše přijímati a častovati jako Marta a Maria; budemeli konati skutky milosrdenství, podámeli lačnému pokrm a žížnivému nápoj; nahému oděv, pocestnému hospodu, truchlivému a nemocnému útěchy a pomoci, dobročinímeli tomu nejmenšímu z bratří svých, přijímáme Pána Ježíše do svého příbytku a zasluhujeme slyšeti: Pojďte požehnáni! Avšak nejenom jako Marta do svého domu, nýbrž jako Maria do svého srdce jej důstojně přijímati musíme, v svatém hodování; musíme jej však přijímati s oným čistým, pokorným a ctnostmi ozdobeným srdcem jako Maria, chcemeli s ním a s Marií kdysi přebývati v domě Otce nebeského.

1) Method de hyp. 2) Bonav. in Spec. 3) Ildef. s. 9. Ass. 4) Epif. or. de laud. V.

(Kázaní na všecky svátky blahoslavené Marie Panny)

ANONYM „Beseda v Jihlavě: Dne 28. února byla v hostinci u 3 knížat držána beseda… Taneční pořádky byly dámám podány velmi pěkné, ve způsobu zlatých kapesních hodinek, a obsahovaly též následní básničku.“

…

Ve staré doubravině Mladá lípa roste, V jejím skromném stíně Vítej, milý hoste.

Lahodíli tobě Libé stínu vání, Neobtěžuj sobě – Lípky pěstování.

(Včela 1848)

KAŠPAR FRANTA „Med. a Chir. Dr. art. ob. mag.“ Vydal: Mor, žlutnice, pitomice a ouplavka a jejich přímé a oustřední léčení kyslíkem (1851).

Není zloty, aby nebylo dobroty

Není zloty, aby nebylo dobroty! Hrozíli hnilivo zdravým hnilicí: dopomáhá zase to samé hnilivo chorým k uzdravení. Již staří Římané rádi posílávali svých choroplicných do dolního Egyptu, kde se nyní často mor vyskytne, pro utišení a uchlácholení krve rozjařené kyslíkem, krve rozhárané a roznícené, nejinak jako našinci rádi takových chorých do Benátek posílají za tou samou příčinou, známé to outočiště chrchlálků a kašlálků, pro okřání, kde nedávno jako v Terstu, v Komarně, ve Vratislavě a t. d. ouplavka panovala a nyní hlavnice zuří, nejinak jako druzí těchto chorých na chlívy poukazují a stáje; stěhujeli se zimičkář z dolin bahnitých do hor, aby zde svou zimici pozbyl: putuje zato choroplicný se své ostrovzdušné výšky do dolin, aby zde svou rozháranou krev poněkud aspoň utišil; první pozbyde své hnilivo na horách, kteréž v dolinách byl nabyl, druhý ukojí horování krve hnilivem, kterouž byl pobouřil kyslíkem na výšinách. Platí zde sada zkušeností potvrzená: Již všední vzduch a však bohatý na hnilivo ponapraví toho, co vzduch všední a však příliš čistý, přesný na zdraví byl provinil.

Benátský vzduch

Benátský vzduch je, jak známo, převýborný pro – kašlálky, krvochrchlálky, je prospěšný takovým, u kterýchžto krev často rozjařena, rozhárána, roznícena, vůbec takovým, u kterýchžto krev často rozjitřena bývá všedním a však přesným vzduchem, totiž jeho převládajícím kyslíkem; vzduch benátský, bohatý na výpary hniliční, dusí kyslík panující v krvi a u veškerém ústrojí a navracuje takto zdraví buď do cela, buď na čas aspoň tamto; vzduch benátský prospívá tenkráte svým hnilivem, když kyslík přehání. – Naopak škodí, jak též známo, vzduch benátský chorobám, u kterýchžto krev sama jizlivem oplývá a veškeré ústrojí n. p. u moru, žlutnice, ouplavky, pitomice, čemy a t. d.; protož zuřil také pomor ouplaviční v Benátkách mnohem krutěji než u nás; protož řádí pomor pitomiční nyní v Benátkách mnohem více nežli zde; v krátkosti se roznemohli tamto na hlavnici jeden plukovní lékař, jeden nadlékař, čtyři podlékaři a jejich pomocníci, většina hlídačů a dohlížitelů, z kterých přemnohý zemřel; protož nabývají také čemovití (syphilitici) v Benátkách tížeji svého zdraví nežli u nás; protož také chraniž Bůh Benátky od moru a žlutnice! – Pomáháli nám tedy pžíroda již sama v Benátkách svým přílišným hnilivem u zánětních chorob: pomáhejme jí zase v hlavnici, panující tam nyní, kyslíkem dostatečným po umělecku; zvítězíváli hnilivo horující tamto nad kyslíkem: zvítězí zde kyslík dostatečný nad jízlivem; tam zvítězívá povlovně příroda sama: zde zvítězí umělost naturae et exemplum. Zápas jest všudy ten samý, živlové potýkající se zde ti sami, kyslík totiž a hnilivo čili jízlivo – nekyslík – s tím však rozdílem, že tamto hnilivo přítrž činí a odpor kyslíku, jenž krev byl opanoval a veškeré ústrojí, a protož k neduhu pobouzí, k zánětu, zde také kyslík doléhá na jízlivo a doráží, kteréž si bylo podrobilo krev a veškeré ústrojí a tomuto záhubou hrozí, totiž hnitím, slovem: čiňme to i v těchto morech a zde v pitomici zvláště, co vůbec činíme v uzdravování, uberme toho, čeho příliš, dodejme toho, čeho se nedostává dle pravidla ustanoveného přírodou samou, jež netrpíc dlouho jakékoliv přílišnosti, sama ji protivem (contrarium) vyrovnává.

(Mor, žlutnice, pitomice a ouplavka a jejich přímé a oustřední léčení kyslíkem)

Nahoru

katalog ... Zapomenutí

© Martin Reiner - info [at] martinreiner [dot] cz | Editor: Michaela Wronová - michaela.wronova [at] gmail [dot] com
Facebook | Webdesign Brno: Liquid Design | Design: ReDesign