Quodlibet aneb Jak se komu co líbí – 2. část výboru

JOSEF L. BUBENÍČEK Narodil se 1857 v Praze. Novinář v Praze, vydavatel a redaktor časopisu Nájemník (Orgán nájemníků pražských a předměstských). Knižně: O rybách a jich chytání s dodatkem O vydře a chytání vyder (1898), Jak má žena vařit (pseudonym Florian Kudrnka, 1916), Chytání ryb na udici (Návod pro každého, kdo ryby loví anebo loviti zamýšlí, spolu s pokyny o rybaření v jednotlivých měsících po celý rok…, 1916), Úprava králičího masa v kuchyni… (1916) a další. — Psal šantánové parodie (některých se ujal Heřman Zefi, upravil je a opatřil nápěvem).

Nejnovější písnička o tom, jak se zbláznila ta stará švadlena skrz tu Žvejkací gumu Ryci známou lepenici, támhle v tej ulici v Modrej Kamenici Pravdivá příhoda od Floriana Kudrnky, kuliššíka od Národního v Praze Zpívá se jako: Na radlickej silnici stojí domek malý, šenkuje tam má milá rozmilá pivečko červený.

1. Slyšte, lidi, písničku — psanou v Bažantnici, jak dva lidi ženskou zlou — moc mlsnou, o svůj život přišli.

2. Byla stará švadlena támhle v tej ulici, ta moc ráda mlsala — cucala, známou gumu Ryci.

3. Po tej gumě omladne, — stojí čtyři háky, v hubě roste novej chrup, — každej zub, i vyžraný taky.

4. Jak tohleto švadlena o tej gumě slyší, hned popadla kapižon, — jako slon, koupit ji pospíší.

5. Už nebudu eklhaft — bezzubá pravila, žvejkat budu celý den — tam a sem, jak seno kobyla.

6. Teď je z gumy století, — i vod vozů kola, veluciped, kaloše — kamaše, i chomout na vola.

7. Vedle kočí v hotelu — ten měl gumovej vůz, veliký byl jako věž — a měl pleš, ináč byl jako Rus.

8. A do toho kočího, — byla vám celá pryč, každej den mu chudinka — z vokýnka dolů házela klíč.

9. A kočí pak jednou řek — „guma nepomáhá, ty seš čim dál horší, fuj, — samej luj, dám ti kvinde, drahá.

10. Pak se jí chyt bicyklist — ten byl kluk jak fizul, i ten se jí v krátký čas — z lásky zas — cu moc chytře vyzul.

11. Na to si ji namluvil, — hraběcí podkoní, dal jí k svátku kaloše, — kamaše, co už nosil v loni.

12. I ten ňák ji opustil — teď to, lidi, praskne, guma není kór nic vert — žádný žert, hubou strašně mlaskne.

13. Do zrcadla koukala, — neomladla pranic, hned popadla dlouhý nůž — a hned už sed na ni velký hic.

14. Na kočího běžela — vypila moc rumu, kočí, ten se v škopku myl — netušil, cucal taky gumu.

15. K tomu se šik bicyklist — jak jel kolem zticha, tomu taky, jak by smet — prudce hned vrazí nůž do břicha.

16. Tak se z toho zbláznila — je to, lidi, k pláči, „Ryci! Ryci!“ křičela — běžela — sedla pod pavlači.

17. V tom přišel ten podkoní, — poznal, že je blázen, hodil na ni chytrej flanc — žádnej canc, „já se žením rázem.“

18. Švadlena pak povídá — nos dala do vejšky, „jdou se vycpat, nechaj nás — žvejkám zas gumu jako šlejšky.“

19. Gumu z vozu uřízla — cucá, slzy roní, k tomu žvejká kaloše — kamaše, co jí dal podkoní.

(Bez vročení)

PAVEL ALBIERI Vlastním jménem Jan Mucek 1861 Jaroměř u Náchoda – 1901 Smithville (USA). Studoval na reálce v Hradci Králové, pak v Praze-Karlíně, po maturitě se věnoval spisovatelství a žurnalistice; 1884 založil v Jaroměři týdeník Ratibor (ten pak vycházel v Hradci Králové), 1889 přesídlil do USA, od 1889 byl redaktorem Svornosti v Chicagu, od 1892 Chicagských listů. Po návratu do Čech pracoval v Umělecké besedě a v redakci Národní politiky, 1895 byl tajemníkem Národopisné výstavy v Praze, 1897 začal vydávat časopis Reforma, načež odešel do New Yorku, kde se živil jako obchodní zástupce firmy Trinner a vydavatel Amerického sborníku. Zemřel nešťastnou náhodou (přejel ho vlak). — Vydal: Vojenské novely ze sedmidenního tažení (1882), Patero vojenských novel o Rakousku v Itálii (1883), Povstání v Bosně (Příhody rakouského vojáka…, 1883), Utíkejte, Prajzi jdou! (1886), Kukské povídky (Dva příběhy, 1890), V zajetí Armidy (Když jsme táhli na Paříž, 1891), Z různého šiku (1892), Z amerických toulek (Zaoceánské povídky a obrázky, 1898), Nevěsta za padesát dollarů (Americký obrázek z Chicaga, 1898) a jiné.

Na stanici Z vojákova denníku

Dne 16. června 1866.

Po obou stranách železničních kolejí rozkládala se do nedohledné dálky jediná širá rovina, beze změny, pustá, smutná. Jen tu a tam roztroušeno bylo po několika rozbitých chatrčích, jen někdy mihla se kolem oken vlaku v nejistém posud ranním světle, či spíše šeru, bílá věž dřevěné vesnické církve. Přede třemi hodinami byli jsme přejeli Dněster, jehož hladina se pod námi na chvíli zablyštěla v měsíční záři. Bylo to někde před Haličí a od té doby nevyrušilo nás nic z našeho klidu. Buďto jsme vskutku jeli tak pomalu, nebo se nám jen zdálo, že se v té jednotvárné krajině sotva vlečeme. Ostatně táhla lokomotiva velkou tíži. Byl nás celý pluk pěchoty, i se všemi zavazadly a koňmi, jak jsme byli v Stanislawowě vsedli. A k tomu přibylo ještě šest polských židů, již se byli po kolenou plazili a na zemi svíjeli před plukovníkem, jen aby je vzal s sebou s naším zvláštním vlakem, by se dostali v čas do Lwowa na trh. Byli konečně usazeni k nám, ke mně a devíti vojákům, z nichž byli tři — vězňové! Posud jsme se neviděli. Vsedli jsme v jedenáct hodin večer do vagonů a světla nebylo. Jeli jsme mlčky. Měl jsem stráž u vojenských vězňů. Můj bože, jaký to musí býti trapný pocit pro člověka, jde-li do boje s řetězy na rukou i nohou! A to jen kolikráte pro malichernou věc, jíž dopustí se na pochodu. Před nepřítelem jsou mu řetězy sňaty, do ruky vnutí se mu ručnice, jest opět hrozným ve své zlobě, životy leží v rukou jeho, a po bitvě — dají se mu opět pouta a jest opět bezmocným, bezvládným. Nedivím se, že mnohému nedostává se tolik síly, aby znovu podal ruce své ku spoutání, a že buď hledá smrť, nebo prchá! U našeho pluku byli tři. Dva vlekli jsme s sebou již z Černovic, kde jsme byli před válkou posádkou, třetí chtěl v Kolomyji prchnouti od praporu. Byl to chudák, žid z onoho okolí. Myslil, že by byl doma nejjistějším… V tom počala lokomotiva hvízdati a vlak umirňoval svou rychlost. Kolik bylo oken ve vlaku, tolik hlav a ještě více se v nich objevilo. Podíval jsem se na hodinky. Byly tři pryč a pomalu se rozednívalo. Po levé straně vlaku pustina, po pravé malý, bílý domek. Před tímto jsme se na chvilku zastavili.

Na malém perronu stanice Wybranowky stálo několik osob, asi šest, z nichž vynikal přednosta svou červenou čepicí. Co to, vždyť přece vojenský vlak na malých stanicích nezastavuje? Všecko na to udiveně patřilo. A k tomu vyskočil rychle z vagonu také náš plukovník s několika důstojníky a bral se také na perron. Za několik minut vše se vysvětlilo. Na stanici čekal jenerál a zamýšlel jeti s námi. Vlak však byl úplně obsazen. Kondukteur se rozhodl. „Vyhodíme ty židy!“ „Také transport s arrestanty může zůstati zpět!“ dodal plukovník, a uprázdnil tím celý vagon. Jenerál byl spokojen, my vyhozeni a židé s velkým nářkem šli za námi. Hned na to vlak odjel. Tak jsme zůstali na malé stanici, abychom čekali na druhý, ranní vlak, jímž bychom pluk svůj ve Lwowě dohonili. Přednosta otevřel nám dvéře do jakési malé čekárny a kanceláře zároveň, načež zmizel, nejspíše do teplého lože. Panovalo ono zvláštní, neurčité šero, jež nemožno nazvati dnem ani nocí. Vzdor pokročilé letní době, v druhé polovici června, byla hrozná zima. Od Karpat vanul studený větřík a na trávě leskla se rosa. Židé proklínali plukovníka, jenerála, dráhu, přednostu — všecko na světě. Obličeje jich škubaly sebou v křečovitých posuňcích, černé vlasy lítaly po krcích, dlouhé ruce se zimničně chvěly, a to všecko nad zklamanou nadějí, že jim ujde trh ve Lwowě, k němuž se chtěli dostaviti časněji než jiní. Vojáci odvedli vězně do domku a já se ubíral za nimi. Hned za mnou vrazili tam také židé a mžikem jeden, nejstarší z nich, s dlouhou šedivou bradou, a nejšpinavější, položil se na jedinou dlouhou lavici, jež se uvnitř nalézala. Pokynul jsem svým vojákům, a hned byl starý žid dole. Na lavici ulehl jsem sám, zatím co ostatní rozložili se po zemi. Čin můj dodal mi před židy vážnosti. Hned chovali se jináče. Starý byl samá zdvořilost, jako bych mu byl prokázal největší úslužnost. Vězňové ulehli podle sebe na pláště, jež jim byli vojáci rozestřeli, a řinčeli z dlouhé chvíle svými řetězy. Byl to smutný, přímo trapný zvuk; onen žid Rusín, asi dvacetiletý člověk slabé tělesní soustavy, tiše skučel. Rvalo mi to srdce. Kázal jsem mu, aby se položil poněkud dále od ostatních. Tito měli z jeho skučení radost a kopali ho, aby skučel ještě více. „Proč pláčeš?“ tázal se starý žid soucitně. „Máš hlad?“ A židé vytahovali hned kusy černého chleba a cibule ze svých plátěných pytlíků pověšených na zádech. Žid zavrtěl hlavou. „Jak se jmenuješ?“ tázal se dále onen patriarcha. „Jsem Onesim z Utoropu za Kolomyjí!“ zasténal voják. „Znám, také znám. I tvého otce znám! A co je s tebou, že máš ty prokleté růžence na rukou?“ „Chtěl jsem utéci domů.“ „Dobře bys udělal. Ty jsi přece z Utoropu a v Jablonówě bydlí náš učitel, moudrý rabín Daniel! Vím, vím! Nu, toho to potěší, až mu povím, že jeho učení nižádné zákony nepřemohou.“ Nastalo chvilku mlčení. „Co to asi s tím rabínem Danielem?“ myslil jsem si leže s přimhouřenýma očima na lavici. „Jaké to učení?“ Celý ten výjev byl tak podivný a zvláštní, že jsem snad v celém svém živobytí nezažil druhého podobného. To pološero, ona společnost, vojáci, roztrhaní, pomastění židé, vězňové a skučící Onesim, řinčení řetězů i zbraně, pohodlné chrápání vojáků — vše to působilo velmi cize, nepřívětivě. Konečně promluvil opět jeden ze židů, ležící právě pod mou lavicí. „Jak to vypadá s tou jablonówskou osadou, Arazine?“ „Jak? Smutně, smutně,“ odpověděl zamyšleně žid se šedivým vousem. „Nejsou už židé, jací bývali, jací by měli být! Samý svár a krve prolévání, samá vražda a boj! Židé jsou posud zlí, a proto spása jich nepřichází. Nyní musí i do vojny, vše jedno, v den sobotní musí pokáleti sobě ruce krví, nemají posvátného času velikonočního. Hyneme, hyneme!“ Poslouchal jsem s udivením. „Hospodin však nezapomíná nikdy na lid svůj,“ pokračoval po chvilce stařec, „a čas od času posílá k němu proroky. A Daniel v Jablonówě není nejmenším z nich. A daří se mu hrozně málo těžká práce ta. Jedinou útěchou nám jest, že kdo uvěří slovům pravdy jeho, setrvá při nich na věčné časy! I Onesim uvěřil asi, a nyní je v okovech, není-li pravda, Onesime?“ Onesim přisvědčil. Vojáci poslouchali tiše židovskému vykládání, jsouce v jakémsi polosnění. Židé přikusovali k němu chléb s cibulí. Onesim zaskučel znovu. „Bolí mne ruce,“ naříkal si a slzy tekly mu z očí. Starý Arazin k němu přistoupil. „Máš je celé oteklé. Nabíhají ti!“ Na to vyňal hrst drobných peněz. „Zaplatím kořalku!“ pravil ke mně. „Uvolněte mu!“ „Nech si peníze,“ řekl jsem a vyňav klíček, otevřel jsem židovi pouta. „Máš pravdu,“ pravil s posupným úsměvem, „tak to je lépe. Až jednou přijdu domů, zaplatí otec všecko. Co mne to práce stálo, abych nešel na vojnu! Sta peněz, mnoho času, mnoho prosby, a přece jsem musil. Snesl jsem to, ale když jsem viděl Jablonów včera, vzpomněl jsem na Daniela a utekl.“ Starý žid sáhl do kapsy a vytáhl velkou tobolku. Vzal hrst roztrhaných peněz papírových a podával mi je. „Pusťte ho, vzácný pane, hodný pane!“ šeptal prosebně. „Živá duše se nedoví. Nestane se vám nic. Nechte ho utéci! Jako náhodou utéci!“ Já neodpovídal. Kdyby bylo možno, byl bych ho snad pustil zcela bezplatně, ale zde možnosti nebylo. Žid žebronil dále, Onesim plakal, že by skály pukaly, vojáci kleli a kopali, bili ho. Nemoha toho už vydržeti a nechtěje déle žida poslouchati vstal jsem hřmotně, vyšel ven přede dvéře, na perron. „Petreve!“ zvolal jsem na jednoho vojáka. „Vstaň a postav se u dveří. Nepusť nikoho ven, a kdo by chtěl, tomu dej pažbou!“ Petrev stál u dveří a já si oddechl. Bylo asi půl páté. Před stanicí rostlo několik bídných stromků, zakrsalých, a na nich křičelo a cvrlikalo celé hejno vrabců. Ostatně byla krajina pusta, jen v dálce ležela nějaká ves s kostelíkem. Kolem do kola samá lada, samé pastviny, a dráha mizela v mlhavé dálce. Nad vesnicí vystupovalo slunce a některé paprsky leskly se na oknech stanice. Zahalil jsem se před citelnou zimou úže do pláště a pohlížel bezmyšlénkovitě před sebe. Petrev hlučel na židy a ze vnitř ozýval se zmatený křik. Vrátil jsem se konečně dovnitř a utišil jsem je. Vojáci bili židy, tito křičeli, a to bylo příčinou vády. „Vlak, vlak jede!“ volali najednou židé, a vskutku, po kolejích hučel vlak. Tentokráte byl to obyčejný, s nímž židé jezdívali na trh. V okamžiku chopilo se vše plášťů, tornister a ručnic, aby jedním skokem byli ve vagoně. Přednosta se opět objevil. Pasažérů jiných nebylo, vlak se zde zastavoval jenom, stál-li někdo na perronu. V rychlosti, jak jsme chvátali na perron, nevzpomněl nikdo, aby Onesima opět spoutal. Najednou ucítil jsem silnou ránu do zad, div jsem neklesl. Odlétl jsem stranou a viděl, kterak Onesim utíká do polí, co mu jen nohy stačily. Vlak už stál před domkem a kupé byla otevřena. Nevěděl jsem, mám-li zde zůstati a honiti zběha, nebo nechati ho jeho osudu a dle rozkazu odjeti. V tom padla za stanicí rána. Voják Petrev honil Onesima a vida, že ho nemůže dohoniti, vypálil. „Padl!“ zvolal hned na to, vraceje se. Neřekl jsem ani slova. Vše bylo dle předpisu. Vsedli jsme do vlaku a odjeli. Nevím, byl-li Onesim mrtev, anebo jen raněn, ale mně vzali za to šarži…

(Lumír 1881)

J. SUDÍK Možná František Josef Sudík (zemřel 1907; novinář, od 1880 redaktor Nového Boleslavana, publikoval také v Jizeranu a jiných časopisech).

Na haldě

Ančka se zastavila, z hluboka vzdychla, podívala se vzhůru, je-li již v půli haldy, a těžce jak stařena hrabala se přes kameny výše. Nůška, ač prázdná, ohýbala její dětská záda, a ruce slabé, hubené natahovaly se, jako by při každém kroku chtěly se něčeho zachytit. Konečně byla nahoře, obrátila se, dívala se do údolí zalitého světlem elektrických lamp a nahnula se, jako by snažila se proniknout temno lesa na protější stráni. Pak se obrátila, šla přes haldu a v jakéms dolíku shodila nůšku se zad a lehla si na kamení. Řekl bys, že tu trochu hadérků je schumláno. Zarachotilo kamení a ona zvedla hlavu. „Ančko, jsi to ty?“ „Co nejdeš tak dlouho?“ „Zaspal jsem. Nechtělo se mně vylézt do té psí zimy.“ „A já mohla, viď, já mohla, ty lenochu! Ještě jednou shniješ leností.“ „Neboj se, hnedle začnu chodit na haldu. — Po prázdninách.“ Přikradl se také takový věchýtek hadrů, shodil nůšku a přitulil se na kamení k Ančce. „Budu vydělávat peníze. Dvakrát za měsíc ponesu si peníze domů. To bude hej! To už hnedle budu havířem. Ančko, budu mít každý den na cigarety. — Počkej trochu, já si zapálím!“ „Nedělej světlo, holky by viděly, že jsme tu, a zase by se mně smály.“ „Budeš, Ančko, také kouřit?… Víš, u Srdíčka ty holky, ty ti kouří, šlukují jako mužští.“

„To já bych neuměla. — Tondo, je tam hodně těch holek?“ „Nevím, snad asi pět.“ „Ty se musejí mít dobře, viď. Nedělají nic, jen jí a pijí. Tak dobře já se nikdy nebudu mít.“ „Proč by ses neměla? Až se vdáš, muž ti přinese o platě peníze a koupíš si, co budeš chtít. Ančko, počkáš si na mne — já bych si tě pak vzal za ženu. — — Ančko, budeš pak takhle líhat s mužem?“ Mlčela. Teplý jeho dech cítila na svém krku. „Tondo, nech mě. Budou se mně zase smát.“ „Co pak jim musíš něco říkat?“ „Když oni povídají mně.“ Dala se do smíchu, obrátila se k němu obličejem a vyprávěla, jak ta a ta, ten a ten scházejí se ráno za tmy v boudě u váhy, že tam mají teplo, a kdyby Tonda slyšel, co vše tam dělají! Ti to mají lepší než ležet na haldě. Ale aťsi, až on bude chodit na haldu, budou pak také se míti líp. Budou chodit k muzice… Do bílého světla na haldě začalo padat jiné, narůžovělé, odkudsi ozvalo se ťukání kladívek o kameny, fedrák, který vyvážel na haldu perky, si pohvizdoval a dole v údolí hlasy se rozléhaly.

(Zábavná a poučná příloha Českého slova 1911)

JINDRA Z BĚLÉ

Stryk Slezan

Tak jich vidim, jako by přede mnou stali: vysoci, kostnati, ve řbetě přihnuti — v zimě v letě v kožuchu a beranici, z pod kere se kukaly dvě male, hlyboke černe oči. Nos měli placaty a v cele hubě dva zuby právě protiva sobě, to už něvim, na kere straně; to jak fajfku do huby strčili, tak dycky čibuchem přes celu převezli, ež na ty zuby trefili. A jak pekali, to se jim načisto lice ztratily, takže im z huby enem kosti trčely — nu tak, jak bys viděl umorči hlavu… Stryk Slezan byli tělem i duši vojakem. Prodělali dvě vojny, jednu proti Talijanum, druhu proti Prajzum. Na něvojaka pohlidali zvrchu a co chvila bylo od nich o kymsi slyšeť: „Ech co po nim chcetě, dy vitě, že vojakem něbul.“ A jak uměli pěkně o te vojenčině povědať! Aspoň mě dycky zima střiskala, jak stryk vykladali o tych „felcugoch“; to něbylo nic enem sama krev, samo Jezus Maria, kamarade, dobij mě atd. Šak ni enem o same vojně, teš i starych časuv stryk radi zpominali. S včilejšim narodem se němohli jaksi skamaradiť. „Včilejši svět něstoji za kopaněc,“ povědali. „Včil uš kaj jaky usmrkanče, choť mu ešče mliko po bradě kype, ma galančisko a nevěsta u oltařa je enem jedna myrta, a po svatbě — za měsic, za dva — ech darmo mluviť.“ „Na myslim, stryku, že to kdysi inači něbyvalo,“ zastavamy se včilejška. „O oni,“ pravja stryk, „kdysi byvalo načisto inač, bo se lude bali Boha a pekla.“ — — —

* No šak stryk Slezan uměli teš pěkně povědať. Mi se ale ze všeckych episodek, kere stryk vykladali, lubila nejlepši jedna. A šak se teš oni na ni zakladali. „V šestapadesatym,“ vykladaju stryk, „měli smy v Talijansku hrózne manebry. Za tych manebruv smy raz přišli do jedne dědiny na noc. Ja sem bul pravě ve službě, a tuš místo odpočinku sem musil jisť na vedetu. A něbylo to vteda jak dněs. Včilejši vojak ani něvi, co je to vojna. Včil su na vedetě dycky dva vojaci a jedna od druhe tak ledva na patnast krokuv. Za našich časuv choďul na vartu dycky enem vojak jeden, a jedne varty z druhe ani něbylo viděť, tak byly od sebe daleko postavene. Bylo tak kole třech hodin popoledňu, jak sem na svoje místo přišel. Stol sem daleko nad dědinu. Po prave straně tahly se vinohrady, na straně leve bul pěkny olivovy hajek a tak na sto krokuv v nim pěkna hajovňa. Bylo parne popoludni. Ani listek na stromě se něpohnul a dušno bylo k zalknuťu. Po obloze se honily popelave mračky, kere něpředpovědaly nic dobreho. Bul sem ešče mladym vojakem, a proto neni div, že mně bylo teskno. Zpominol sem svoji mladosti… Něbyla hrubě dobra. Tatiček mi umřeli, mjul sem tři roky. A mamička? Barak, dřeli se na nas (byli smy dva: ja a sestra) do upadu. Nadeničili po sedlakoch, a to se vi, ti že člověka něpoloža. Co tak rozvažuju, zatahlo se cele nebo těžkymi mračnami a z daleka odkeťsi zahučal hrom. A to se vam zeťmělo a povichor se taky zdvihnul, že se stromy ohybaly eš k same zemi. Na mě piznul strach a všecky ty povědačky o vartoch, kere našli zabite od Talijanuv, mi zatanuly na mysli, a ja tak maně upirol zrak na hajovňu. Co dyby…? Ani sem nědomyslul, lebo vtym se strašně blysklo a hned kajsi nědaleko udeřilo. A tym zahřmenim, jak by se mračna roztrhly, spusťul se husty lijak. Právě v tym okamžiku kdosi z hajovně vyšol. Stisnul sem flintu pevnější k prsum a divam se. Šak hned poznam, že je to děvčatko. Jak teš enem jidě? myslim v takovy nečas, že by člověk psa z chalupy něvyhňol. To se vyhrlo lekničky a kalupem utěka ku mně. Přileti, cosi mi po talijansky pověda a dava mi — parazol. Bože muj! tak mi srco radosťu zaplesalo. Enem se to představtě: v cuze, nepřatelske zemi — a tu děvčatko s parazolem, a furt mi ho dava. Jezus, vojak a parazol! Vykladam děvčatku po našimu, že němožu od něho parazol vzať, a ni enem němožu, ale že nesmim. Vojak pod parazolem (a ešče gor na vartě) že je to proti „reglama“, při tym sem ukazoval na sebe, na flintu a zas na parazol, kruťal sem hlavu a rukami třepotal… Děvča mi porozumělo. Kyvlo hlavu, zasmjalo se na mě smutně svojimi velkymi očami a stanulo se vedle mě. To se vi: ja velky chlop, a děvčatko mělo s deset s jedenast let, male, aby mě mohlo nadkryť, tak muselo stat na prstoch. No to už sem němuh vydržeť, tak sem vzol parazol ja. Děvča, že pujdě domu. Buřka byla pravě nad nami, za každym blysknutim udeřilo, a dešť jak by z konvy lol. Něpusťul sem ho, ba a že dešč větrem střikol z boku, tak sem ho ešče pěkně mantlem zatočul. To bul vojak, to byla varta, co? Jak se pravi: nahla sprava — neni dluha. Tak to bylo i s tu buřku. Jak honem přišla, že tak trochu postrašila, a už zas byla preč. Jak poslední kapka spadla, děvčatko vzalo parazol, libezně se na mě zasmjalo, a zrovna jak ta buřka se ztratilo. Zdalo se mi nic inač, enem že to bul muj anděliček stražny. Co ja sa namodlul za ty dobre duše. Šak poděkovat im osobně něbylo mi dane. Pravda, sošol sem se s nimi ešče raz, ale jak!“ Stryk zvažnili, rysy na hubě jim zostřely, oči zabodli do dlažby a hlasem trhanym, pomalym a jak by dutym začali vykladat dale. „Dopovim vam to enem zkratka. Vitě, že naša armada byla v děvětapadesatym zaprodana, a tym že smy prohrali bitku u Solferina. Něbudu vam vykladať ty hruze, povědol sem vam ich už v druhych episodoch. Od Solferina utěkala naše armada bez hlavy, jak ovce. Utěkali smy o žizni a hladu tři dni a noci. Byli smy pomišani: infanterist vedle gavaleristy, kanoniři, pionyři — no kaj jaka branža. Ten bez flinty, ten bez šable, mnozi bez čapek, otrhani, chudi, tak jak chachaři. Bylo to třeti děň popoledňu, jak smy zastavili k odpočinku. Ja sem bul tak zgňaveny, že sem ledva na nohoch stol; tuš sem sebu praščul na zem, že se aspoň trochu zdřimnu. Ale nědalo mi to. Bul sem jaksi něsvuj. Ty vinohrady, ten lesik olivovy naprotivo, i ta hajovňa v nim… A tak mě divně cosi k te hajovni nutkalo a tahlo… eš sem se zpomjul… Sdvihnul sem se a kračol namahavě k te hajovni. Bože muj! Dveři do hajovně byly vyvalene a v sini ležul, jak sem po šatech poznal, sam hajny v kaluži krve mrtvy. Teš do izby byly dveři vypačene, a tam zas ležela zabita roba. Z druhe izby bylo slyšet šramot a slabe vykřiky. Nečekaje nic dobreho, chyťul sem flintu za těnši koněc a vliz mezi dveři. Tam v kutě se mocoval vojak od uherskeho regementu s děvuchu. Ta se celu silu branila. Jeden rukav už měla cely utrhnuty, kabat, ba i košulu prorvanu… Byla to ona. Ale jak vyrustla, a jak sešumněla…! Vlasy rozplecene, černe jak havran, pěkně zrostla, plna. Ale ty oči! Jak uzkostlivě vyjevena, ty velke, lani oči. Bul to enem moment, co sem tak stanul. Vojak mě ani něviďul. Ve mně krev zlosťu zavřela, že se mi eš tak v očoch zaťmělo. „Na ty hňupe sakramilijonsky!“ zařval sem, skočul i praščul vojaka kolbu přes hlavu. Ten bez jedineho slova se převraťul na zem. Děvča se zpřimilo, ale speš eš sem muh slovečko přemluviť — a vteda sem už talijansky umjul — skočilo na lavicu, sejalo ze stěny dyku, a eš sem k němu přiskočul, vrazilo ju do sebe. Muselo se dobře trefit, lebo enem tak zticha zavzdychlo, na mě tak divně se podivalo a svalilo se na zem vedle vojaka. Něvim, poznalo-li mě, ale esli mě poznalo, isto se myslelo: jeden zabjul druheho, aby se mě muh zmocniť zas un… A právě to mě bolelo… Kleknul sem ku ni. Tak pěkna byla i po smrti, že by se zdalo, že enem spi; šak ty oči, ty velke, pěkne oči už byly jak sklane. Udělol sem ji křižiček na čelo a jak furijami čvany sem odtamteď vyleťul s bekem. Ludkove drazi, ten pohled mě pronasleduje, muči furt, a ja bečim… Ech škoda, škoda.“ — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

* Poslední dobu se stryk naramně tratili. Oči jejich beztak hlyboke hrozně im zapadly do hlavy, řbet se im ešče věc přihnul, a už im ani kuřit něšmakovalo. Naposledy přišli do nas jeden večir. Sedli se a seděli potichy, jak kuřička. „Povizte nam cosi, stryku!“ prosimy ich. „A tuš vam dětim, možna že to už naposledni raz.“ Těšili smy ich, ale stryk enem hlavu zakrutili. „Netěště mě, dy ja se smrti něbojim,“ pravili, a začli vykladať. Vykladali o te vartě… Povědali tak jak dycky: lesík… hajovňa… vinohrady… mračna… zpominky… strach… Už se spusťul lijak, a v tym kdosi z hajovně vyšol. Stryk se divaju: a to syneček něse parazol a dava im ho. Syneček, a takovy šumny syneček… My hledimy jeden na druheho, eš ja (nědalo mi to) na stryka: „A dy to, stryku, přece bylo děvčatko!“ „Ale ni, ni, syneček, Jezulatko to bylo takove malučke,“ a stryk tak divně se na mě divali tymy malymi hlubokymy očami, kere se im tak horečně svitily, a z kerych se na mě potutelně šklebila — smrť.

Lašské figurky (Vydrovy besedy 1914)

KAREL SITA

Vidění

Šel jsem luny za svítání v háj, zelený háj, slyšel jsem tam z nenadání hrát, jak na šalmaj, nevěřil jsem sluchu ani, tich’ byl celý kraj.

Poslouchal jsem, šel jsem dále odkud zněl ten hlas, líbezněj’ a zvučněj’ stále, potom divě zas; a ten hlas jak někde v skále ozvěnou se třás’.

Hned jsem myslil: Snad to mámí lesních žen mne zpěv, už jsem lesa průlinami viděl jejich zjev tam šerými pod skalami, ve mně stydla krev.

Anebo to vyplašený zpívá noční pták; nebo snad jen vyděšený sluch mne šálí tak? Stál jsem u té skalní stěny, nevěděl jsem jak.

V tom ta skála rudě vzplála, jak by to byl žár, nad ní bílá kaple stála, dávný, starý tvar, nad ní dub jako ta skála zvětralý a stár.

Toho dubu každým svazem vítr třás’, — či běs? projel kostmi jako mrazem, neměl však ni hles; i ten zpěv teď ztichnul rázem; mrtvý byl ten les.

Šel jsem blíže, neviděná moc mne táhla tam, branka byla otevřená, ale prázdný chrám, u krypty jen byla žena a já s ní byl sám.

Polo klečí, polo leží jako ten, kdo pad’, že jsem od kamene s těží moh’ ji rozeznat, jenž tu mrtvých pánek střeží, a z ní čišel chlad.

Měsíc oknem prokukoval, měsícová zář padala, já pozoroval v kamennou jí tvář a její prst ukazoval v kryptu pod oltář.

Mrtvé-li to, neb to žije? musil jsem jít blíž — vyskočila, dech mi pije, objala mne již a já cítil kolem šíje kamennou tu tíž.

Vzkřik’ jsem: „Kletá moc to jaká volala mne sem?“ Zasmála se: „Jen zpěv ptáka —“ svalila mne v zem. „Život ptáček, který láká, čihař Smrt, — ta jsem!“

(Lumír 1888)

RUDOLF KAREL ZAHÁLKA 1867 Věžníky u Městečka na Vlašimsku – 1899 Roztoky u Prahy. Student medicíny v Praze. Posmrtně vyšly Kresby (1903) a další.

Osika

Bylo parné srpnové odpoledne. Slunce pražilo, teplý vzduch přeléval se v proudech. Uchýlil jsem se do chladného svého pokoje, natáhl se pohodlně na pohovku a pohroužil se v lekturu. Otevřenými okny vnikal žhavý vzduch, zaléhalo ze dvora časem řinčení a rachot řebřinového vozu a zabloudilo hlasité zakvíknutí děvčete nosícího zedníkům maltu. Olověný vzduch ulehl mi na hruď, údů zmocnila se nepřemožitelná únava a mdloba, kniha mi vypadla z ruky a usnul jsem. Spal jsem tím těžkým, mrákotným spánkem, do něhož býváme parnem zkolébáni a z něhož se probouzíme unaveni s bolestí hlavy a mozkem jako by za kus beztvarné hlíny zaměněným. Nevím, jak dlouho jsem spal. Probudil jsem se, posadil na pohovku a tupě zíral do prázdna. V pokoji rozprostřel se zatím úplný soumrak. Spal jsem tak dlouho? Pohledl jsem na hodinky: teprve čtyry. Přistoupil jsem k oknu. Obloha zatažena těžkými, černými, jako by rozervanými mraky. Venku naprosté bezvětří. Schylovalo se patrně k bouři. Někdo klepal mi na dvéře. Volali mne k svačině. Přešel jsem síň a kuchyni do pokoje, kde se rodina schází. Svačili jsme. Venku vzmáhal se prudký vítr. Vrcholky mohutných lip před okny divoce se klátily a ohýbaly. Na skle oken se rozplizly první kapky dešťové. „Škoda, že to dnes nevydrželo,“ pravil otec, pomýšleje na žito, které právě na poli vázali. V tom se zablesklo. Modravé světlo ozářilo na okamžik pokoj. Nedlouho na to zaduněla hromová rána. „To uhodilo někde v lese, hned za stodolou,“ řekl otec. Vyšel jsem do síně. Stoupl jsem na práh a pohlížel ven. Naproti mně táhly se dlouhé bílé zdi ovčína s podlouhlými okénky. Kolmo na ovčín červenaly se nové, ještě nedokončené zdi stájí a s nimi rovnoběžně, na hoře nad kolnou, táhly se dlouhé stodoly. Na dvoře byl celý stoh narovnaných cihel a vedle nich hromada říčního písku. Nedaleko žumpa na připravování malty. Ve stodole byla vrata u všech tří mlatů do kořán otevřena a na dvou mlatech rychle skládány do plivní těžké snopy z žebřin mandely naplněných. Spustil se déšť. Kapky jeho, rozrážejíce se prudce o kamenný práh, stříkaly už do síně. Zedníci zanechali práce a schovali se do ratejny. Maltář učinil tak již před chvilkou. Pojednou přímo nad ovčínem jako by se otevřela nebesa. Široký ohnivý sloup sjel dolů. Zazněl ohlušující jediný třesk, bez obvyklého mumlání. Z ovčína bylo slyšet řvaní dobytka, v nedostatku stájí tam umístěného. V úzkých okénkách bylo vidět hlavy ze strachu na žlaby se vzepnuvších hovad. Ze stodoly šíleným letem ujížděly splašené koně, vlekouce za sebou ještě snopy naplněné žebřiny. Čekal jsem, brzo-li ze střechy ovčína, jehož půda přeplněna senem, vyšlehnou plameny. Do vrat kvapem běželi čtyři tesaři, kteří krovy na nové stáje v lese za stodolou přitesávali. Když běželi okolo síně, volali: „Udeřilo do stromu tady u cesty. Třísky lítaly až na nás.“ Oddechl jsem si. Ještě jednou zajel blesk do nedalekého rybníka. Pak už začaly se mraky trhat a déšť ustával. Přešel jsem dvůr a vyšel ze vrat. Nedaleko nich, hned za ovčínem u cesty, byl onen bleskem zasažený strom. Osika. Pěkná, silná, celá se ještě chvěla a třásla, každý lísteček její konvulsivně sebou škubal jako svaly žáby, jíž odstřižena hlava a nezničena mícha. Koruna zcela neporušena — ale za to v těle stromu, ve pni, zela dlouhá rána, očazená jako střelná rána v prsech sebevraha. Cestou od rybníka přijížděl zvolna vůz se zmoklými mandely. Hnědí voli s vlhkou srstí kladli opatrně paznehty do blátivé cesty a z pod těžkých náčelků vyhlédalo jich veliké krásné oko s přímo mučednickou resignací. Vedle nich klátil se, bosou nohou do louží dupaje, dlouhán Tonda Těšínský, pošvihuje se jakýmsi pasquilem na bič. Před ním ubíhala celá tlupa děvčat a žen. Každá měla svrchní kytli přehozenou přes hlavu a v ruce držela buď důkladný roubík, nebo srp. Ze dvora vycházeli tesaři vracející se ku své práci. I zedníci vyšli se sem podívat. Všichni se zastavili u osiky. Bylo divení, strachu a řečí. Kdo věděl, kde kdy uhodilo, vypravoval o tom. Ženské sbíraly třísky — je dobře zastrčit je do holubníku. Holubi se potom drží. Zedník Plechatý, opilý, s kalnýma očima a popelavou pletí balancoval v blátě a snažil se udržeti tělo v rovnováze. Rozkročil se ze široka a chraplavým hlasem vykládal o „hromovi“. Všichni ho napjatě poslouchali, i otec, který se přišel také podívat. Když byl Plechatý četné posluchače poučil, že je sedm druhů hromu, jeden že bije, druhý že pálí, třetí že jde do země atd., a když shromáždění ujistil, že je otec můj „na místo hodný pán“, kterého pán Bůh musí mít rád, a proto že mu taky neposlal „hroma“ ani do blízkých stohů, ani do ještě bližšího ovčína, skončil svou řeč apellací na mého otce: aby mu nechal nějaký metráček bramborů na dluh. Tesaři ukazovali ustrašeným děvčatům, kam až na ně třísky lítaly. Holky se křižovaly a pohlížely na hrdinné vypravěče. Konečně se toho nabažili. Popovídali si, prohlédli všechno a tlupa se rozcházela. A osika se chvěla a třásla se jako člověk zasáhnutý nenadálou, hromovou ranou osudu. Ba, zcela jako člověk.

(Lumír 1891)

ČENĚK ZEMAN 1873 Býchory (okres Kolín) – 1935 Louny. Nedokončil právnická studia, od 1895 působil s několika přestávkami v Lounech jako advokátní úředník. Zakládající člen komunistické strany na Lounsku, člen městské rady. Vydal: Písně z kriminálu (1920), Z kraje, kde chmel roste… (1931) a další.

U Žatecké brány

Pláče mladé děvče u Žatecké brány, čeká na vojáky, žluté Savojáky, děti malovaný.

Čeká na vojáky, po známých se točí, ptá se každou chvíli, kdy tu její milý přijde od skal Soči.

Mnohý už se vrátil domů ze zákopů, jen ti Savojáci pro krvavou práci zapomněli stopu…

Neplač, holka, neplač. Je to boží vinou, že hoch modrých očí na divoké Soči našel děvu jinou.

Holka bledých tváří, bez úsměvu, plochá v náruči své bílé jedné letní chvíle stiskla tvého hocha.

U Doberda v srázech větrové zlí, lití denně troubí tady hochům dohromady ryčné čepobití…

Uběhlo půl roku. Nechodí už k bráně, nečeká již tady děvče Savojáky — zapomnělo na ně.

Zapomnělo brzy Savojáčka, věru. Přišly jiné časy, holka zadala si s frajtrem od sapérů…

(Z kraje, kde chmel roste…)

ANNA MARIA TILSCHOVÁ 1873 Praha – 1957 Dobříš. Absolvovala Vyšší dívčí školu, pak studovala jako mimořádná posluchačka na filosofické fakultě v Praze. Stala se chotí univerzitního profesora Emanuela Tilsche. Vydala: Sedmnáct povídek (1904), Na horách (povídky, 1905), Fany (1915), Stará rodina (román, 1916), Vykoupení (román, 1923), Haldy (román, I–II, 1927), Zlá tma (povídky, 1928), Matky a dcery (román, 1935), Tři kříže (román, 1940), Návrat (román, 1945), Božena Němcová (studie, 1948) a další (její sebrané spisy vycházely u Borového a v Čs. spisovateli).

Co si povídali dva v lednu

Dva šli a povídali. Po břehu šli a… povídali. Domky žluté sluncem, s nizounkými, tmavými stříškami sestupovaly od oblohy ke kovově namodralé řece. Perleťový škraloup ležel na řece a místy kusy ledu. Ojedinělé natřené kůly vystupovaly z vody podél břehu a na vlhce černavé hlíně ležely bokem červené parníky. „Tak půjdem dál?“ řekl první. „Jak chceš, ty jak chceš…“ odpověděl druhý. „Tak co?“ „Ale vždyť to je jedno…“ „Viď, tobě je všechno jedno…“ Druhý kývl hlavou. „To je ale… strašné…“ „Ba…“ Protější břeh byl zemitě hnědý a táhl se pevnou čarou. Jako hříbky se na něm krčila nepatrná staveníčka pod svými stříškami. Středem vody se táhl jazyk země, porostlý tesknou, bezbarvou travinkou, a topoly holé a smutné vyvstávaly z něj. Ne jako ze země, ale jako z vody se nořily topoly. „Jaký to dnes zase jsi,“ řekl první, „takový sklíčený.“ „Ale ne, jen takový nijaký… ničemný… k ničemu nejsem, k ničemu nemám chuti… jako bláto jsem… a na dně jsem…“ „Na dně,“ řekl první, „tam je dobře být.“ „Jako by život voda byl a já mu na dno viděl…“ řekl zase druhý. „Proč a nač, co a jak lidé všechno robí, vidím… na skrz… na dno. Ale sám jsem pode vším, a to ostatní je nade mnou… a tlačí a mačká mne dolů.“ K zelené boudičce přišli, oprejskané, s okny prkny pobitými a vylomenými dveřmi. První se o ni opřel a povídá: „Tak, co dělat?“ „Spát… sebe zaspat.“ A mlčeli. „Vidíš,“ povídá první, „prodávají tady housky v letě, snad taky chleba. A kolem housek a kolem chleba svět se točí. Jeden má housky, druhý chleba a třetí nic. Ten, který má chleba, chce housky, ten, který má housky, myslí, že prvnímu stačí chleba, ale oba jsou proti třetímu, který nemá nic. Housky!“ řekl a uhodil pěstí do chatrné boudičky. Opřeni o zelené dřevo oba zase mlčeli. V oknech věžních hořely plamínky, hořely ohníčky slunce, v dálce vlak vypískl, z továrny zavzněl signál, a čmoudivé kouře se mísily se vzduchem. „Sám ani nevíš, co chceš…“ povídá první. „Chce se ti lidí, jdeš mezi ně… jsi-li mezi nimi, zase chceš být sám… sám ani nevíš, co chceš. Ničeho se ti pořádně nechce…“ „Ba…“ řekl druhý. „Divné to je. Chce se mně lidí, společnosti, všeho, ale jak k tomu přijdu… vidím, nic to není.“ Mlčeli. Kouře se táhly mezi větve topolů a pozvolna nad vodu. „Svět a lidé, není to taky tobě divné…“ zase povídá druhý. „Lidé chodí mezi sebou, vedle sebe; strkají, obcházejí se, mluví a usmívají se, jako by nic. Jdu někam a mluvím s někým. Povídá mně věci, které já vím a které on ví, povídá je proto, jen aby něco povídal, vím to já a ví to on, ale on povídá a já poslouchám. Myslím, za jak hloupého mne musí mít, že vydržím ho poslouchat a brát ho vážně, myslím si, teď, teď se ti musí dát do smíchu, ale on nic… povídá, jen povídá.“ „A ty myslíš, že něco nového povídáš?“ řekl první. „Ale ne, jen těžkopádný si připadám, jako člověk, který by měl umět a neumí chodit. Jen dovést si život zařídit a jinak jej brát…“ „Proč o lidi se staráš? Starají se oni o tebe? O sebe se starají.“ „Já jim jen závidím, docela sprostě. Těžkopádný si připadám… strašně, až směšně. Ve všem něco najdu, přes co dál nemohu. Jednou zadrhnu, podruhé zakopnu.“ „No však přece jen sebe výš než ty ostatní ceníš…“ „Výš sebe než ty ostatní cením, a přece vím, že za nic nestojím. Víš ty, co uděláš zítra… pozítří… Nic nevíš, ani za sebe ručit nemůžeš… Sám víš, že za nic nestojíš…“ „Poslouchej, to je veselé…“ řekl první. „Náramně,“ řekl druhý a hodil hlavou. V oknech na druhém břehu sem a tam se rozsvěcela světla, a v celé dálce a šířce jako by člověka nebylo. Ale místo aby se vraceli, šli dál, viděli se táhnout protější břeh, viděli vodu, viděli nebe a šli. A pořád jako by lidí nebylo. Začínala být tma, těžká a nevlídná. „No tak se vraťme,“ řekl zase první. „Ale třeba… co na tom záleží. Je to jedno konečně, jdu-li sem nebo tam, na pravo… na levo… všecko to nemá smyslu…“ „Což ty chceš, aby všechno mělo smysl nějaký?“ „Ne všechno, jenom něco, něco vůbec… vždyť já bych se toho držel zuby nehty…“ První neřekl nic, druhý taky nic, a zase šli. Bylo temněji a světla se rozsvěcela na mostě. Když vešli do ulic, byla už tma. Po chodnících ležela třaslavá světla a stíny, vrcholky domů splývaly s tmavým nebem, a jako ve vzduchu visely bílé koule elektrické. Ulicemi chodili černí lidé, pozdravovali, pospíchali, hemžili a loudali se. A jako život ve smrť přešel den v noc.

(Besedy Času 1903)

OTAKAR ZAMRAZIL Narodil se 1880, zemřel 1945 v Brně. Novinář. Vydal sbírku novel My (Pozorování, 1907).

Ze zápisků Ad. Hrona, sekretáře XV. departementu

Odpočíval jsem právě na pohovce, zkoumaje velmi podrobně nástropní hvězdici, když tu lomozně vpadl do světnice lékař Čámský, poslední můj přítel z družiny kdysi tak četné. Spatřiv jej, učinil jsem pohyb, jako bych chtěl prchnouti, on však rychle skočil ke mně a přitiskl obrovskou svou silou moje záda k pohovce. Věda, co nastane, zavřel jsem oči. — Hleďme, křičel Čámský, hleďme! Všechno se raduje z krásné pohody, život volá na všech stranách, a on se tu válí jako zvíře. Jsi-liž ty člověk? Nu pověz, jsi-li člověk?! Tak křičel a funěl mi do tváře — až všecek zrudl, ale jeho modré oči se při tom usmívaly laskavě. Chtěl bych se na něho zlobit, chtěl bych mu říci něco sprostého, příkladně aby šel ku všem čertům, aby mne neobtěžoval nebo takového něco, ale nemohu; jeho něžné oči mne odzbrojují a na konec se také usmívám. — Nu co, budeš mluvit? pokračuje Čámský a šermuje mi rukou před očima. Kráčím z nemocnice a náhle mne napadne: Jdi k němu, není ho viděti, snad je zase nemocen. Nechám tedy své procházky a jdu. A vida ho: on se tu válí a sténá. Zdali pak plníš moje rozkazy? Namáháš-li se na čerstvém vzduchu? Piješ-li minerální vodu? Ach, jaký jsi to člověk! Odstrkuji jeho funící tvář oběma rukama, pohlížím na něho prosebnými zraky, ale vše marno; jeho slova mne zasypávají jako kamení. Konečně se rozzlobím a vyskočiv pravím: — Co křičíš? Čeho si přeješ vlastně? Ano, namáhám se tělesně, pěstuji sport, pohybuji se na čerstvém vzduchu, piju minerální vodu. Jsem tělesně docela zdráv, ale ty mne nudíš. Jdi, prosím tě, opusť mne a nehněvej se. Hospodin s tebou! Čámský chodí dlouhými kroky po mém kabinetě a chmuří se. Potom si posune na nose zlaté brejle, přistoupí ke mně a velí, ukazuje napřaženou rukou šikmo před sebe: — Tam se postav! Jdu, kam mi ukazuje, jen abych se ho zbavil. — Napni ruku a roztáhni prsty! Napínám tedy ruku a roztahuji prsty. Podivná tato kratochvíle mne sice mrzí, ale co dělat, chci-li se ho zbavit? Čámský pozorně prohlíží moje prsty a bručí si: Vida, nervosní není! Pak si opět posune brejle, přistaví ke mně židli a stručně rozkazuje: — Sem se posaď. Přehoď pravou nohu přes levou, zcela volně… tak. A dívej se vzhůru. Činím, jak mi káže, a hluboce vzdýchám. Jakým způsobem bych mu jen unikl? Zatím co o tom uvažuji, tluče mne Čámský kamsi pod koleno a moje noha skáče žertovně do výše. Potom mne Čámský vleče k oknu a dívá se mi do očí; tlustým svým prstem hledá mi tepnu, ohmatává mne, přeje si, abych naň vyplázl jazyk. Dokonce rve z mého těla vestu i košili, tluče mne do žeber a jezdí chlupatou svojí bradou po levé straně mých prsou, hledaje asi srdce. Toto je nejnepříjemnější a rozčiluje mne do zuřivosti; jaká trýzeň, má-li člověk přítelem lékaře! Konečně ode mne odstupuje a vrčí: — Nic ti není, čerte! Lenoch jsi. Půjdeš se mnou. — Příteli, pravím, pro vše, co je ti drahé, nemuč mne! Co jsem ti učinil? Chci býti sám, a ty mne opustíš. Ale Čámský se jen laskavě usmívá, klade mi na hlavu klobouk a vleče mne z domu. Na chodníku přechází velmi břichatý, distinguovaný pán, v němž poznávám inženýra Gregora. Spatřiv mne, usmívá se nějak slavnostně, žene se ke mně, svírá mi ohnivě ruku — a já se dívám jako idiot a také se usmívám. Proč mne mají ti lidé tak rádi právě dnes, kdy je nenávidím, a proč mne míjejí, když po nich toužím a když je mám rád… Tu nastává můj strastiplný pochod. Žvaníme, totiž oni žvaní a já mlčím a bez účasti je poslouchám, nenamáhaje se ani, abych jim porozuměl. — Vedou mne na promenádu. Kráčejí tu různé dámy vznešené, abonentky divadel a koncertů; pozoruji, že pánů je celkem méně než ženštin, a ti, kteří už po několikáté se vracejí od nábřeží týmž chodníkem zpět, tváří se velmi blaseovaně. Kočáry hrčí nahoru i dolů, uhýbajíce vozům elektrické dráhy, několik známých pobožných šlechtičen hradčanských tudy projíždí a také mihne se vyleštěná ekvipáž, kde napřímeně sedí nejvyšší můj představený, hrabě Franz Thun s monoklem v pokřiveném oku. — Patrně se raduje, myslím si, že je dosud místodržitelem. Dvě demimondky imposantních postav, šustíce spodními sukněmi ze žlutého tafetu, upírají na nás ohnivé oči. A nad veškerým tím ruchem je rozestřena modrá obloha, světlo a vlažný, vonný vzduch. Mám jen jedinou utkvělou myšlenku, jak bych se zbavil svých trapičů. Vyvleku se jim a odcházím do trafiky, ale oni se zastavují u dveří jako tajní policisté a mně se zdá, že se mi posmívají. Pak mne vedou na večeři, a odtud do šantánu. Abys se rozveselil, praví Čámský, a Gregor se bez příčiny chechtá a také praví: Abys se rozveselil… Sedím tedy u stolu a pozoruji obecenstvo, ale mám dojem, že nikoli já, nýbrž dřevěný panák mé masky se opírá o židli a kamsi strnule civí. Je mi teskno. V té chvíli hubený, plešatý komik vylézá na podium, kroutí všelijak ústy a zpívá:

Já léčím vždy od dvou do tří, i v dům navštívím vás.

Je to velmi oplzlé, ale obecenstvo tleská a směje se. Komik odchází a hned po něm zjevuje se luzná dívka v krátkých sukénkách a zeleném živůtku. Zdá se mi, že jakési tajemné vlnění proběhlo sálem, ba slyším i zvuky podobné blaženému zamlaskání. Dívka pěje a tančí, švihá kolem sebe tenkou hůlčičkou a její zrak krouží po hledišti; náhle zdvihne hůlčičku, ukáže na mne a cosi zpívá. — Čekám chvíli, pak tiše vstávám. Čámský a Gregor stihají očima hůlčičku a nepozorují můj útěk… Jsem zase na svobodě a dýchám zhluboka, jako bych se byl před tím dusil. — Ale je mi smutno a strašno. Proč jen, proč? Chodím ulicemi sem a tam, sem a tam…

Kolotoč (Moravsko-slezská revue 1905)

RUDA JURIST Vlastně Rudolf Jurist 1880 Praha – 1966 Praha. Dramaturg Divadla na Fidlovačce, kabaretiér (působil mj. v Červené sedmě), autor písní a kupletů, cestovních reportáží, rozhlasových pořadů, filmový scenárista (Aféra plukovníka Rédla, Anita v ráji, Tisíc za jednu noc a další). — Psal také o fotbalovém klubu Slavia. „Vedle sportovců měla Slavia i výborné manažery, kteří se starali o její slávu u nás i za hranicemi. Kdysi byl jejím náhončím Ruda Jurist“ (R. Pytlík).

Časový popěvek

I. Bohatým na vynálezy jest ten náš dvacátý věk, celičký svět prozkoumal dnes a podmanil si člověk, vzducholodě, aeroplány větrem letí jako čert, na svačinu do Měsíce sobě dojet bude žert. Věčně mladým, svěžím býti, na to receptů máš dost, tlustým neb hubeným stát se, vše jest zkrátka maličkost. Co však výzkum největší jest a událost hotová, odpověď tu velmi snadná: to jest kostka Gráfova.

II. V museu se produkoval umělec v hladovění, na sta lidu přihlíželo tomu jeho umění; dvacet dní uzavřen v kleci nejedl a nepil nic, a když vyšel po té době, zdravou měl a plnou líc. Že to věc takřka nemožná, diváctvem šel jeden hlas, každý velmi byl zvědavým, jak ten muž to dělá as. Odpověď jim však v zápětí umělec dal takovou: „Já před každým hladověním sním polévku Gráfovou!“

III. Na polévce pochutnává sobě řezník pan Datel, masíčko jak květ si vybral, však on dobrý jest znatel. Labužnicky pomlaskává, polévka jak olej jest, „takovou jsem, věř mi, ženo, dlouho neměl, na mou čest. Maso ještě plné šťávy, to je zázrak hotový,“ ženuška však usměje se a takto mu odpoví: „Teď ti řeknu, proč polévka dnes jest, muži, taková, maso vzala jsem k pečení, polévka jest Gráfova.“

IV. Dopoledne na zahradě zřím Vás, paní radová, jak to přijde, že v poledne s obědem jste hotová? Já u plotny státi musím, vedrem plane moje líc, takovýto letní pobyt, věřte, netěší mě nic. Peněz marně propálíme, horkem kazím svoji pleť, mohla bych se, prosím snažně, tajemství to dozvědět? Jak to možno, tedy slyšte, praví paní radová, zázrak ten mně umožňuje jen polévka Gráfova!

V. A tak zvolna, milé dámy, zbytečné budete přec, když polévku upravit si může každý mládenec; trochu vody na líh ohřát, bouillionek jest v minutě, který nejlepšímu masu vyrovná se co do chutě. Strach však ale se mnou zmítá, dovolte, bych přímý byl, obávám se, že některý by tu vodu připálil. Proto zase, drahé dámy, beru vše zpět do slova, od Vás lépe chutnat bude nám polévka Gráfova.

1 kostka 6 haléřů. Každá kostka politá as čtvrtlitrem vřelé vody skýtá znamenitou silnou hovězí polévku. R. Steyskal, Praha VII.-917. Telefon 164.

(Horkého týdenník 1909)

JIŘÍ BAREŠ

Sloky staré façony

Tityre klidných bukolik, jenž odpočíváš v stínu starých buků, pastýřek najdeš několik ochotných dát ti více než svou ruku. Vždy najdeš trávu, plnou šťáv, kde možno zchladit příliš horkou hlavu. Tityre, muži velkých práv, zpívá ti pyšně píseň splavu.

Tvá luka, lesy, tvé je obilí, jež klasy štíhlé naklání a zraje. Tvé tůně, v něž se panny nořily. Těl jejich bělost, Tityre, též tvá je. A čas-li přešel mluvit o něze a větší klid-li rozvaha tvá žádá: Tityre, směj se posléze! Jak utěšeně množí se tvá stáda.

Mně paní Lásky, paní Zátiší jinaký úkol přitřídí: mluviti k uším, které neslyší, hleděti v zrak, jenž nevidí. Jsou pustá luka, pustý pro mne bor a pusty pro mne hluboké jsou tůně. Mám vlky pouze, přišlé v noci s hor, mám srdce jen — a to mi ještě stůně!

(Naše Neděle. Příloha neodvislého denníku Samostatnosti, 1911)

BEATRICE BRESKOVÁ Podepisovala se také dívčím jménem Beatrice Mařáková 1883 Praha – 1960 Praha. Manželka básníka Alfonse Bresky. Vydala: Opojené srdce (sbírka básní 1911), In memoriam Romana Tumy (1933). — Překládala z němčiny a francouzštiny.

Dolce

Diskrétní večer krajem táh’, subtilní štěstí s sebou nes’, jemně a tiše, jako v snách, v azury tůní měsíc kles’. —

Tvé kroky zněly v dáli kdes.

Kosatce žluté v bledý stín dýchaly vůní něhu svou, od modrých tůní hudba třtin plakala nocí hvězdnatou. —

Tvé kroky spěly vonnou tmou.

(Lumír 1902)

BEDŘICH VODIČKA 1884 Kralupy nad Vltavou – 1970 Praha. Ing., majitel strojnického závodu v Praze, odborný publicista (Racionalisace řemesel, živností a obchodu, Úsporné hospodaření). Prozaik: Satanské písně (Povídky o láskách, rozkoši a vášních, 1911), Písně o lásce Sulamitině a jiné biblické povídky (1912) a další. — Psal také verše.

Na dně

Dole za vsí u štěrkovitého lomu, kde rozbíhají se do polí dvě cesty, stojí polorozbořená chajda s děravou střechou. Drobný štěrk rozházen jest kolem, neboť lámali zde kdysi kámen, jehož odštěpky rozlétly se dokola. Od lomu táhne se vzhůru řídký březový lesík, prorvaný štěrkovitými stružkami, a běží jedním cípem až ke vsi; břízky jsou nizoučké, zakrslé a bílé kmeny jejich jsou skoro vesměs zkřivené, jako zmrzačené. Na kraji lesíka stojí dřevěný sloupek se stříškou a plechovou panenkou Marií pod ní skrčenou; boží rodička drží v rukou děcko s velikou neforemnou hlavou v před obrácenou a má šmolkově modrou sukni, velmi širokou a ozdobenou zlatými hvězdičkami. Kdysi zavraždili tu cizince, jehož tady nikdo neznal; kameny roztříštili mu hlavu, mrtvolu obrali a zatáhli do lesíka. A dobří lidé ze vsi postavili sem proto ten sloupek. Lesíkem probíhá točitě pěšinka, a běží až k cihelnám, jež stojí u malého rybníka. Několik vsí s kopřivovými humny a doškovými chalupami roztroušeno je po kraji. A od jedné k druhé lány prořídlého nízkého obilí. V štěrkovišti kolem pastoušky je plno vlčích máků; takové pramínky krve crčí mezi štěrkem a spojují se v kalužiny, jež ve světle zapadajícího slunce hoří intensivní červení. Břízky vysílají sem šelestivé vrnění; lesík šedne v šeru a bílé kmeny rýsují se ostře na temnícím se pozadí. Stmívá se. V pastoušce je pološero. Nějaká žena s pihovitou tváří tupého výrazu, oděná jenom červenou spodničkou a košilí, leží na zemi. Má kalné oči, jakoby vyhořelé, a husté kaštanové vlasy, nedbale zcuchané. Vedle ní sedí človíček s velkým hrbem a neforemnou opičí hlavou, jež klátí se na dlouhém a tenkém krčku; slabounké nohy jsou obloukovitě ohnuty, jakoby prolomeny pod tíhou té nepoměrné hlavy, a vězí v širokých nohavicích, jež nehezky se flandají. V koutě chajdy sedí u klece s bílými myšmi sešlý staroch s alkoholickou tváří, vychrtlou a bezmasou, které jen malé mžouravé oči dodávají životnosti. Ticho je. K otevřeným dveřím tekou krvavé pramínky vlčích máků, kroutí se mezi štěrkem. Šero pozvolna houstne. A temno lesa vysílá sem svěží chlad uklidněných svých samot. Někdo mlčky vstupuje do pastoušky. Žena ležící na zemi zvedá poněkud hlavu, podívá se na příchozího a zase uléhá, kladouc pod hlavu ruce. „I… i… hle-le, Práč! Kde pak jsi se toulal? Takový čas… i… i…!“ Hrbáček pokyvuje hlavou; v jeho ječivém a drkotavém hlase je něco velmi směšného: jako by jehla fonografu pohybovala se po rozbitém válečku, takové skřeky vydává, některé nezvykle protáhlé, jiné úsečně krátké. Příchozí schoulil se mlčky do kouta a vytáhl krátkou dýmku. Silný, svalovitý chlapík s rázovitou hlavou a pronikavýma lesklýma očima. Řekl bys, že ty oči zažíhají, když se do nich díváš. Takové divné oči! A když jim přivykneš, dlouho na ně nezapomeneš; nezapomeneš, protože díváš se do nich a s duší mluvíš; poví ti, že kdysi žilo se spokojeně, vesele; to než přišla žena. Mladá, hezká žena, vlasy jako len a oči chrpovitě modré… Utekla s jiným, bestie plavá… Temno zhoustlo v pastoušce. Staroch se sklání nad myší klecí a píská dva tři tony, jež stále se opakují… Bílé myši vylézají z hoblovaček a rejdí. Hrbáček pozvolna zvedá hlavu, jako by na něco se rozpomínal, a říká drkotavě: „A… a… vida! Vrátíš se! Kdo by byl řek’, že se ještě vrátíš! I… i… kakramente, vida, vida! Tak najednou přijde, jako by s nebe sletěl… a… a…“ Jehla fonografu přebíhá nějaké hluboké rýhy; tak se ten hlas láme. A veliká hlava houpe se jakoby v taktu: houpy, houpy… Práč choulí se v koutě a mlčí; ani na hrbáčka se nepodíval. „A… a… ženu jsi našel, co?“ Pískání starce zní v tichu. Práč náhle vidí: Malá plavá bestie stojí před ním a dívá se tak hezky těma svýma modrýma očima; to že vyhledává si místečko, jímž by všechnu krev z těla vychlemtala… „I… i… ďáble! Ani nepromluví! Čert tě vezmi! Moh’ jsem ti říc’, kde je, co je s ní… a… a… tak nic! Hledej si ji sám… tak… hledej si! Takový jsi: Ani slovo nedáš… a… tak! Čuchej, najdu si ji… Slůvka ti nepovím… a… a… checheche…“ Hrbáček rozesmál se. Vlastně ani smích to nebyl; těžko říci, čemu se ty zvuk podobaly: jako když obráceným smyčcem trhavě po basové struně přejíždíš, tak nějak to znělo. Práč schoulil se ještě více a bylo slyšet, jak těžce oddychuje. A teprve za chvíli ozval se jaksi zticha, nesměle: „Vrátila se?“ Žena vedle hrbáčka převaluje se na bok a jízlivě se směje. Staroch otevírá klec a pouští myši do svých dlaní. Myši rozbíhají se mu po rukávech k ramenům a staroch píská svou jednotvárnou melodii. Hrbáček povzbuzen smíchem ženy říká zlostně: „Inu bodejť! Vrátí se! Abys ji zase pral! To víš! Po kolenou se bude k tobě šmejkat… a prosit, ne? A ty budeš prát… jako když do dřeva mlátí, co?“ Z kouta, v němž choulil se Práč, ozvalo se hluboké oddechnutí. A teprve po chvilce zahučelo odtud: „Skuhrej, ropucho!“ Hrbáček povyskočil: „Eh… ty…! Vynadáš… no… no… vynadáš a spereš! Silný jsi dost… a… proto pereš i ženu! Pro nic a za nic! Máš zlost… a pereš! Tak. A když ti chci o ní říci… vynadáš ropuch…!“ Smích ženy schoulené na zemi prokousává se nastalým tichem. Práč zasupěl; pak ozvalo se krátké a zlostné prsknutí, a zase schoulil se v koutě a říká nějak teple: „Co ty víš? Nic nevíš! Tak aspoň neskuhrej! Pral jsem ji dříve, co? Ani jsem se jí nedotk’, dokud se netočila za mužskými! A to ty skuhráš a nevíš ani co! Říkáš: pere… a… nevíš, co mluvíš!“ Poslední slova dořek’ měkce; na nějaké věci se rozpomenul: žena mladá, hezká… A hlas se třese a zajíká něhou… A jehla fonografu rozběhla se po rozbitém válečku: „To ty! Hned vynadáš… a… a… no, vida, kakra… a… a… tak si myslím: pral ji, utekla! A ono je to vlastně jinak! No vidíš! Za mužskými běhá… tak… no… pereš ji, nelze se divit… no…!“ Žena vedle hrbáčka vstává pomalu a říká: „Však se válí zase s doňovským cihlářem…“ Za každým slovem lze tušit urážku, docela zjevnou. Jako by kdosi k samému obličeji se nahnul a jízlivě se rozchechtal. Práč jenom zaúpěl. Rukama sáhl si na hlavu, jako by ho někdo udeřil, čelo si přejel obrácenou dlaní a konečně vyhrkl: „Co s cihlářem; kde?“ Bolest i vztek stály za těmi slovy třesouce jimi, jako ?vichr třese větvemi stromů, když letí s nářkem a kvílením. Hrbáček to zpozoroval, a proto mlčel. Ticho vběhlo sem na chvilku, přinášejíc vůni lesa. A teprve když Práč zvedl hlavu, jako by znovu chtěl se ptát, řekl hrbáček: „Je tady za lesem v doňovských cihelnách. Byla prý v městě u nějakého starého pána, od něhož přinesla si hezké peníze: dědek byl asi velmi bohatý. Obtěžkala tam, a když dědek zemřel, šla… a… a… tento… no, no… a teď žije s cihlářem v poslední chalupě nad rybníkem.“ Práč schoulil se v koutě a díval se tupě do tmy — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Noc dívá se rozbitým oknem do pastoušky. Hrbáček spí leže na zemi vedle ženy s hnědými rozpuštěnými vlasy a zarývá hlavu do jejího klína. U myší klece chrápe staroch. Práč vychází do noci a míří k lesu. Cestička prosypaná štěrkem běží lesem; měsíc svítí a cestička bělá se jako položený pruh plátna. Světlo měsíce padá přímo do ticha, a kmeny břízek, po nichž klouže, frappují bělostí, stojíce ve skupinách; jenom korunami jejich táhne sotva slyšitelný šelest… Lesík řídne. Pěšinka rozbíhá se přímo k cihelnám, k rybníku, jehož hladina leskne se jako stříbrný tác, zahýbá kolem nízkých domků přilepených k hrázi a vbíhá nad strání na silnici vedoucí k městu. Cihlářské domky stojí tady v řadě a proti nim krčí se nízké nahrbené vrby, jež místo korun mají několik prutů trčících ježatě na všechny strany. Práč obchází opatrně domky, až stane u posledního, stojícího osaměle nad rybníkem. Kdesi na blízku štěká pes; řetěz, jímž pes škube, řinčí; pes vrhá se do tmy, zuřivěji a zuřivěji, avšak řetěz strhne ho vždy zpět. Práč dívá se do domku. Protějším oknem padá dovnitř něco měsíčního světla, a je vidět dvě prázdné postele podle zdi.

Od města přicházejí dvě postavy; je slyšet hovor, neboť jsou již docela blízko; možno již rozeznati muže a ženu, kteří odbočují se silnice na cestičku vedoucí sem. Hlas ženy je velmi povědomý. Práč krčí se za šípkovým keřem. A ti dva přicházejí blíž… již jen několik kroků a budou u keře… Ona! Jde, smějíc se, a ruka toho muže objímá ji v pase. Ještě krok… dva… Strašlivý výkřik zalomcoval

katalog ... Zapomenutí

© Martin Reiner - info [at] martinreiner [dot] cz | Editor: Michaela Wronová - michaela.wronova [at] gmail [dot] com
Facebook | Webdesign Brno: Liquid Design | Design: ReDesign