Quodlibet aneb Jak se komu co líbí – 1. část výboru
V TÉTO ČÁSTI VYSTUPUJÍ: Anonym | – ř – | Josef Ter | František Klán | Tomáš Antonín Vorbes | J. | Anonym | N. G. | František Jan Frankl | Krejča | Eduard Bufka
ANONYM Kramářská písnička obecně známá v předbřeznové době, „pochází spíše z konce 18. stol. než z počátku stol. 19., ale nelze to jednoznačně rozhodnout“ (J. Kafka). Začáteční dva verše si vzal K. H. Mácha jako motto ke své Márince.
Nevěrnost milenky Nový zpěv
1. Vale, lásko ošemetná, Adie, lebe wohl, Přestává upřimnost všecka: Denn du bist Falschheit voll. Dein Herz ist plné hořkosti, Du bist beze vší starosti, Es freut mich, dass ich schon bin Zbaven tvojí zlosti.
2. Co to za smutnou novinu Hör’ ich zu dieser Stund, Zajistě jest můj jediný, Mein allerliebster Mund, Nein, nein, ich zweifle velice, Dass er so změnil své srdce, Wenn er es aber wirklich sey, Poslechnu jej předce.
3. Ejhle tedy, podvodnice, Weiche von mir zurück, Před oči mně nechoď více, Suche ich weiter Glück. Bei mir findest kein milosti, Ich bin sat tvé bezbožnosti, Deine grausame Sklaverey Nemohu dýl snesti.
4. Nyní sem v světě poznala, Dass er schon sicher ist, Mé srdce, co sem dělala, Dass so erzürnet bist. Nein, nein, glaube nicht každému, Ich schenke mein Herz žádnému, Du bist mein Trost und Freud’ allein, Jenom nevěř všemu.
5. Nemysli, že sem naveden, Ich hab es selbst geseh’n, Neb již byl skoro bílý den, Sah ich ihn bei dir stehn, Du mit ihm líbě rozmlouvat, Er dich wieder hubičkovat, Und was noch mehr das sag ich nicht, Darmo si zlost dělat.
6. Již poznávám, že sem vinna, Um Gnad will ich bitten, Neb se to více stát nemá, Ich werde mich hüten, Du bist erster a poslední, Mein Trost a mé potěšení, Verzeihe mir nur dieses mal A na mne pohledni.
7. Líto by mně toho bylo, Wenn ich dich lieben soll, Neb kdyby to první bylo, Sage dir weder Wort, So geschieht na tisíckrát, Nein, nein, to se nemůže stát, Ich hasse dich in Ewigkeit, Adio, nech mne tak.
(Podle opisu J. Kafky)
Topografická morálka, po česku provolání bytů po království Českém *)
O svatém Jiří vypovídají se: Nešťastní z Trpína do Blahotic. Smutní ze Želejova do Veselíčka. Vězňové z Bezděk do Prostějova. Stejskaví ze Skuhrova do Neškaredic. Černokrevní ze Samot do Kratochvíle. Rozmrzelí z Drbohlav do Dobromyšle. Bázliví z Bojetic do Nestrašovic. Vypovězení z Vyhnanic do Vlastějova. Pobloudilí ze Záběhlic do Náchoda. Zapomnělí ze Slibovic do Pamětic. Peněžití z Ouročnice do Pohodlí. Skoupí z Nedánic do Štědříka. Necitliví z Kamenné do Jemník. Hladoví z Nesvačic do Pojed. Hubení z Nesyty do Tlustic. Potřební z Nouzova do Netřeb. Žebráci z Chudenic do Božího Daru. Nedbalí z Nechalova do Činova. Ospalí z Budilky do Stojespal. Líní z Pozdína do Bystré. Pilní z Pracovic do Podařova. Marnotratní z Dlužína do Věřic. Urození z Čestic do Přibyslavi. Hrdí z Nekoř do Nižovic. Tupí z Brusu do Ostročína. Hněviví z Durdic do Krotějova. Křiklouni z Bouřilky do Tišic. Nesvorní z Ouporu do Jednoty. Nepřátelé z Protivic do Smiřic. Sousedé ze Svárova do Blížňova. Příbuzní ze Strejčkova do Tetína. Bratří z Nepřejova do Milanic. Neposlušní z Příkazu do Nutic. Krátkozrací z Málovid do Brejlova. Nerozumní z Hloupětína do Chytré. Neopatrní z Nestražovic do Hleďsebe. Ranění z Mastic do Hojovic. Nemocní ze Slabětína do Silova. Poslové ze Stojic do Postupic. Ušpinění z Prádla do Čisté. Pradleny z Blatné do Peruce. Přelky ze Předenic do Svijan. Zpěváci z Písnic do Slavíkova. Pijáci z Pivovan do Bumbálky. Tamboři z Netluk do Bubenče. Vojáci z Bráňovsi do Tábora. Kupci z Drahotína do Laciné. Lahůdkáři z Hostivíta do Kvasovic. Studenti z Nezamyslic do Přemyšlína. Kandidáti z Čekanova do Chlebova. Suplikanti z Prosenic do Obdrže. Advokáti z Bezprav do Pravonína. Zloději z Berouna do Patříma. Lháři z Vymyšlenky do Pravdy. Mudráci z Bludova do Moudré. Geometři z Planin do Horoměřic. Pokrytci z Licoměřic do Zbožnova. Hříšníci z Hřešic do Bohumil. Zamilovaní z Kochánek do Chotěnova. Děvčata z Milenky do Žinkovic. Staré panny z Děvína do Babic. Klevetářky ze Klep do Neřečína. Manželé ze Žehrova do Chotěmíře. Bezdětní z Dědic do Dětína. Starci z Mladoňovic do Holohlav. Vysloužilci z Odměn do Opočné. Mrtví z Obcova do Hrobu.
*) Toto provolání (vlastně topografický a spolu filologický žert) pouze jen z opravdivých jmen měst, městysů a vesnic českých sestaveno jest. —
(Časopis Společnosti Vlastenského museum v Čechách 1828)
JOSEF TER (TÉR) Vlastním jménem Josef Ježek Narodil se 1807, zemřel 1897. „Vysloužilý voják, usadil se před rokem 1841 v Rovensku pod Troskami. Odtud podnikal jako zpěvák a skladatel kramářských písní cesty do širokého okolí podkozákovského a turnovského. Staří lidé vzpomínali na něj ještě v době druhé světové války jako na známou a populární lidovou postavu. Své písně vydával hlavně v tiskárně Josefa Zwikla v Mladé Boleslavi… Soupis tisků jím vydaných přesahuje 200 čísel“ ?(J. V. Scheybal).
Nová píseň o vraždě, kterou spáchal Fr. Kovář z Kuchelny, v Železno-Brodském okresu, na své milence Frant. Kovářové z Hamštejna v červnu 1886 Zpívá se jako: „V borovém na skále v háji atd.“
1. V Loučkách na kostelní věži umíráček zní, lid se sbíhá, jen se hemží, v místo vražední. Našli dívku zastřelenou, v malém lesíku, která byla zavražděná pro mocnou lásku.
2. Tážete se, drazí lidé, čí dívka byla? Jest to dcera Kovářova, v Hamštejně žila. Františka se jmenovala, as osumnáct let, dívka jako holubička, jako jarní květ…
3. Ten, kdo byl, vražedníkem; její milenec — musila zaplatit draze pannenský věnec: František Kovář v Kuchelně byl narozený, nelitoval, nešanoval krásu své panny.
4. Dvě léta se milovali, velmi upřimně, svá srdce v jedno pojili — žili blaženě; osud ale závistivý nepřál jim lásku, nesměli se milovati, — měli zakázku.
5. Rodiče z dívčiny strany jim zbraňovali, aby svoji mohli býti, vůli nedali; láska v srdcích milujících kvetla co růže, kdo pak ale rozohněnou lásku přemůže?
6. V pondělí před Božím Tělem, za drůžičku šla, do Koberov kamarádce, naděje klesla; když bylo po kopulaci, byl taneční ples, v Besedicích v velkém sále, jak již v zvyku jest.
7. Mládenci s pannami v sále pilně tančili, společně se vyráželi, veselí byli. Jen Františka Kovářova v zármutku byla, že stojí na kraji hrobu, se nenadála.
8. Po desáté hodině as přišel milenec, zamýšlelť své prudké lásce učinit konec. Hněvivě spolu mluvili, — duše se leká — že Františka Kovářova musí ze světa!
9. Když jitřenka zapadala, čtyry odbily, mládenci s pannami domu se ubírali; Františka Kovářova zůstala sama; že padne vrahovi v ruce, se nenadála.
10. Docházejíc již k domovu, v malém lesíku vrah milenec vytáh z kapsy rychle bambitku, dívka strachem polekaná prosit začala, ach Ježíš, Maria, Josef, hlasem volala.
11. Na prosbu však vrah nic nedbal, vystřelil prudce, srdce kule prorazila nevinné dívce — Již Františka Kovářova vypouští duši, — vrah milenec zničil život své nejmilejší.
12. Vrah si chtěl život ukrátit, jako své milý, nedostalo se mu kapslu, musil v tu chvíli jít do Železného Brodu na se žalovat, že milenku zamordoval, k soudu se udat.
13. O vy mládenci a panny, — buď vaše touha, skrz tu svatou modlitbičku žádejte Boha, by vás andělíček strážný v životě vodil, pak do nebeského ráje sám doprovodil.
(Do tisku podala M. Kučerová. Knihtiskárna Jana Spurného v Praze)
FRANTIŠEK KLÁN Skladatel a vydavatel jarmarečních písní. S velkou zálibou referoval o mordech, nejenom veršem (Popis o šesteronásobné krvavé vraždě, kterou spáchal otec na své manželce, na čtyřech dítkách a sám na sobě z velké bídy v Karlsberku u města Jablonce a další). Působil v Hostomicích a ve Staré Boleslavi.
Smutná píseň o vraždění dívek manžely Šnajdrovými v lesích u Neulengbachu nedaleko Vídně
1. Poslechněte, o křesťané milí, obzvláště vy, dítky roztomilý, co my budem nyní vyprávěti, hleďte, já vás žádám poslouchati.
2. Co se teď ve Vídni zase stalo, jest to na vše strany lidem známo, co zase spáchali dva manželé, musí se vám pohnout srdce v těle.
3. Růžena Šnajdrová a muž její, oba měli srdce zkamenělé, neboť ona služky podváděla a předčasnou smrť jim připravila.
4. Manželé Šnajdrovi, vražedníci, do služeb lákali krásné dívky, Šnajdrová je do služeb nutila, a pak je s manželem zavraždila.
5. První oběť obou vrahů byla krásná dívka jménem Zoufarova, která s vrahy cestu nastoupila, z Vídně do Neulengbachu s vrahy jela.
6. Skrze lesy jsou se ubírali, vrahové na dívku nemluvili, Šnajdrová pravila k Zoufarové, večer teprv na místě budeme.
7. Do lesa stoupali pořád dále, kde, jak my ji zavraždit máme, aby nám rač své peníze dala a sama se k smrti připravila.
8. Když byli asi uprostřed lesa, ustrnout se musí duše lidská, Šnajdrová pravila, dívko milá, nyní je vaše poslední hodina.
9. Šnajdr co vrah statný dívku chytil, nelítostně ale s ní zápasil, neb se dívka té smrti bránila, manželi Šnajdrová pomáhala.
10. Dívku slabou vrahové přemohli, v lese ji úkladně zavraždili, o peníze, šatstvo jsou ji oloupili, s kořistí se k Vídni ubírali.
11. Šnajdrová zas služku přemluvila, Kleinrathová tak se jmenovala, větší službu dívce slibovala, co má, by si raděj sebou vzala.
12. Kleinrathová Šnajdrové věřila, na cestu si všecko připravila, neboť měla knížku spořitelní, na pět set asi byla znějící.
13. Šnajdrová se Kleinrathové ptala, jest-li si peníze sebou vzala, ano, dívka odpověděla, za krátko svou duši vypustila.
14. Když byli asi v polovic lese, Šnajdr se na služku celý třese, chopil ji jak tygr rozzuřený, v rukou mu svou duši vypouští.
15. Vrahové když vraždu vykonali, mrtvolu o všecko oloupili a pak ji hodili do propastě, vrahové z ní mají radost jistě.
16. Oba spěchají z místa hrozného, nelitují do čista žádného, pro pár zlatých vraždu vykonali, mnohé matce dceru odebrali.
17. Ty peníze, které uloupili, ale vrahům dlouho netrvaly, nebo Šnajdová co podvodnice ze služby lákala jiné děvče.
18. Hotvangrová se přemluvit dala, mile ráda do služby spěchala, neb ji tam Šnajdrovi odváděli, že snad má peníze, se těšili.
19. Ta si vzala kufr a klenoty, zlatý řetěz, prsten a hodinky, k čemu si ona těžce pomohla, více let na to sloužit musela.
20. Nastala nešťastně smutná doba, když se cestou s vrahy ubírala, neb před sebou vidí velké lesy, netuší, kde vypustí svou duši.
21. Uprostřed lesa se zastavili, Hotvangrovou samotnou nechali, Šnajdrovi se spolu uradili, na tom místě dívku zavraždili.
22. Šnajder k ní přistoupí bez prodlení, a tak zuřivě na ní promluví, dej nám, co jsi si sebou vzala, neb jest tvoje poslední hodina.
23. Ona jak ta slova uslyšela, klekla na zem, k Šnajdrovi pravila, pro lásku Ježíše já vás žádám, řetěz, hodinky, prsten vám odevzdám.
24. Ale Šnajder na ty slova nedbal, nešťastnici šátkem ústa zacpal, aby křičeti více nemohla, jak se té strašné smrti bránila.
25. Šnajder s ní zacházel nelítostně, škrtil jí vší silou velmi mocně, až mu v rukou duši vypustila, v bolestech svůj život dokonala.
26. Na to dal své manželce znamení, že již je zase s vraždou hotový, která poblíž svému muži stála, na ten děsný zápas se dívala.
27. Na to jí Šnajdrová uchopila, za nohy mrtvolu sama vlekla, listím nešťastnou dívku ukryla, zpět se k manželi vrátila.
28. Po skončené vraždě oba spolu ubírali se od činu, nesou věci dívky zavražděné, a druhý den byli ve vězení.
29. Vrahové když byli vyslýcháni, oba se ku třem vraždám přiznali, před porotu byli postaveni, a k smrti jsou oba odsouzeni.
30. Píseň o Šnajdrových uzavírám, a vás, milá mládež, napomínám, by jste Boha na paměti měli a po smrti se s ním radovali.
(Bez vročení)
TOMÁŠ ANTONÍN VORBES 1815 Dnešice u Přeštic – 1888 Hradec Králové. „Učitel na školce v Hradci Králové“ (J. Jungmann), potom na c. kr. ústavu pro vzdělání národních učitelů. Vydal: Vyučování v první třídě (Na způsob methodické knihy Hermannovy Die Unterklasse…, 1857), Didaktika, čili Navedení ku vyučování školnímu, jak se přednáší čekatelům učitelským na ústavě pro vzdělání národních učitelů (Sestavil a přednáší…, 1860) a pravděpodobně další.
Zelené město
Známtě město utěšené, směle věřte tomu! Město to sestává naskrz ze zelených domů. — Hledati v něm přímých ulic jestiť arci marné; zato však jest moje město méně jednotvarné. — Chodníky má mechovitým drnem vydlážděné, po stranách pak libovonným kvítím posázené. A ti, co v něm přebývají, jsou tam jistě rádi; neboť všickni prozpěvují, jak staří, tak mladí. — Ptáčkové jsoutě to milí, co tam prozpěvují: město — lesem, a ty domy — u nás stromy slují.
Medvěd
Hle! vizte, děti, medvěda, jak těžký krok mu, až běda! A medvědář ho bez ustání popouzí holí k tancování. Bubínku zvuk, píšťalky pisk svolává lid, to množí zisk. — Živá jest medvěd lenota, půl svého prospí života; lenivce hůl pak často straší a kožich jemu pán vypráší. Vy buďte vždy pracovití, a ostanete bez bití. — Medvěd je velmi mlsavý, kde čije med, neloudavý; včel žihadla pak za mlsání ku pomstě na sebe pohání. Vidíte, jak naplněna bolestmi mlsných odměna! I hned se medvěd rozhněvá, a bručí hned a zamumlá: než, děti, vy tak nedělejte, jak medvědi vy nemumlejte. — Hle, jak je medvěd ucourán a ušpiněn a rozcuchán! I dobře, dál že již odchází, vidět ho déle chuť přechází. Vy buďte dobří, bedliví, ne medvědové bručiví. —
Pěnkava u sedláka v stodole
Hoj, sedláčku, pim, pim, pim! Nech, ať k tobě zaletím podívat se na chvíli, jak se mlátí obilí. — Hoj, sedláčku, pim, pim, pim! Nech, ať předce okusím, jak se liší zrnečka pšeničky a žitečka. — Hoj, pěnkavo, klepy klep! Pozor dej, zde tluče cep; trefí-li tě v hlavinku, veta po ní, ptačinku. Hledej na mlatě si chléb; než se řada omlátí, ať tě hlad víc netrápí.
(Vyučování v první třídě)
J.
Žalostná píseň o hrozném morytátu
1. Slyšte, lidé, a odpusťte, co se stalo v masopustě!
2. Byl uzenář veleznaný, co do těla požehnaný.
3. V masopustní řekl chvíli: „Dej se zabít, vepři milý!“
4. Vepř postrašen slovy zlými, hned se loučil s dětmi svými.
5. Tak se byl uleknul toho, že proléval slzí mnoho.
6. Nevida však pomoc žádnou, šel, by zemřel smrtí zrádnou.
7. Cestou ale myslil sobě, že upláchne v vhodné době.
8. Uskočil, leč v krátkém čase dohonil ho řezník zase.
9. Oba moc se unavili, v hospodě se zastavili.
10. Tam se spolu pozdrželi, neb se věru dobře měli.
11. Po půlnoci pak se zvedli, společně se domů vedli.
12. Vesele jim v hlavě hrálo, vše se na ně tenkrát smálo.
13. Doma hnedle ulehnuli, do rána sny pěkné měli.
14. Vepř si myslil, že už cele smířil svého nepřítele.
15. Doufal, že nebude více na jelita, jitrnice.
16. Pravilť ráno vepřík smělý: „Nezabiješ! zákon velí.“
17. Uzenář ten krutý ale vrhnul se naň nenadále.
18. Za hrdlo jej rychle chytil, by mu ze světa posvítil.
19. Chudák vepř se silně bránil, uzenáře div neranil.
20. Tento, řka, že tak zle není, dal mu šňupec na smíření.
21. Šňupnuv sobě, vepřík kýchal, řezník po něm znova píchal.
22. Tak se dali zas do boje. Věřte, lidi, pravda to je.
23. Pět hodin se spolu rvali, mnoho ran si při tom dali.
24. Vepř na konec pomoh’ si a hlučně zvolal: „Victoria!“
25. V tom se zakuckal a svalil, řezník do něho nůž vpálil.
26. A co vítěz v této době spokojeně šňupnul sobě.
27. Ubohý vepř nežil více, byly z něho jitrnice.
28. Jelita též k pochutnání, jež jídali mnozí páni.
29. Jídalo se do sytosti, až jen zbyly z vepře kosti.
30. Nad těmi pak doby mnohé plakali tři sirotkové.
(Bič 1864)
ANONYM Knižně: Blaník čarovný kopec, a jeho tajnosti (Romantický příběh z pradávné minulosti, 1863).
Hody v tuláctví
Jak krásné jsou hody, jež slaví se v tuláctví! Srnky, jeleni, divocí kanci předešlého dne od tuláků v lese, jenž propast pokrývá, zabití, vše to i s voly od vozů se rozsekalo a v peci upeklo… Jak? Pec uprostřed lesa? Pec dosti prostranná, aby voli, srnky, jeleni a divocí kanci místa v ní měli? Ano, příroda utvořila pro dobré tuláky více takových pecí v hlubokých propastech českých hor… Není tato klenutá, hluboká jeskyně, v které celý muž postaviti se může, pravou pecí? Naplňte tedy tuto jeskyni suchým dřívím, několik zpukřelých dubů vám postačí; zapalte tu hranici; ona shoří, stane se žhavým uhlím: půda, stěny, klenutí, vše to se brzo červená, a do této jak peklo horoucí tlamy hodí se srnky, jeleni, divocí kanci a rozsekaní voli, načež se otvor jeskyně ohromnými kameny a celým kopcem horoucího popele přikryje… za čtyry neb pět hodin nato položí se voli a zvěřina se kouřící zcela upečené, chutné na stůl. Jak? I stoly u tuláků? Zajisté, a to pokryté nejjemnějším zeleným kobercem: jaký to stůl? jaký koberec? Louka uprostřed lesa; lavicemi byla opět louka; čalouny byly veliké duby; ozdobami byly zbraně na snětích visící; klenbou bylo hvězdnaté nebe; lampou byl plně zářící měsíc; voňadly byl noční zápach divokých květin; hudebníky byli slavíci. Hostina byla výborná. Zlaté a stříbrné pokály obíhaly z ruky do ruky; sudy se vyprazdňovaly a břicho pijících se nabotnávalo; veselé žerty, smích, hubičky se rozdávaly a byly opětovány od tuláků a tulaček. Všude byla rozkoš a divá radost; časem však povstala hádka o nějakou milostnou tvářičku mezi dvěma kamarády, pak se sundaly meče se stromů… a zbraň rozhodla… „Ah! jaké to dobré časy!“ pravil Vlčí zub, okousávaje stehno srnky. „Ah, jaké to dobré časy, tyto časy nepořádku! loupeže! bojů na veřejných silnicích! obléhání hradů a klášterů! Ah, jaké dobré časy nám páni naši připravují!“ Myslivec: „Stará Čechie hoří… tančeme tedy, pijme na jejích zříceninách… a milujme na popeli jejích paláců. Kdo zdědil starou udatnost? Tuláci… vlci a vlčí hlavy! neb oni jediné bojují proti utiskovatelům…“ Jeden hlas: „A jsme obklopeni jak zvířata lesní.“ Jiný hlas: „Kdo ale o nás se otře, bude pokousán; máme ostrý dráp, ostrý zub…“ Vlčí zub: „A nazývají nás loupežníky…“ Myslivec: „Bandity…“ Jeden hlas: „Vražedníky…“ Zdeněk: „Bratři, nám takto přezdívati, zdaž není to rušením úcty k našim pánům hrabatům a rytířům? Činíme, seč jsme, abychom je následovali; oni usmrcují, my usmrcujeme; oni drancují, my drancujeme; oni przní… ne, my neprzníme, přijde dost hezkých děvčat v tuláctví k nám… pohleďte jen na tyto veselé ženy…“ Jedna dívka: „Tak jako že se jmenuji Florencie, tak jako že mi dvacet let, že mám útlou nohu a dobře rostlé tělo, raději darujeme veselému tuláku to, co by mně nějaký pán hradu s mocí a násilím vzal…“ Ostatní dívky: „Já taky!… Já taky!“ Fulvia: „Milé sestry! sestry! nešťastná je to doba, v které žijeme… Dnové krvežíznivého vzteku! Dnové nevázané prostopášnosti: souložnictví, cizoložství, krvosmilství všude, všude!… Dnové horoucí závrati, kde vše s divou radostí ke zlému se hrne… Svaté ctnosti našich matek, hrdá a cudná lásko, kde vás máme dnes najíti? Oh, milé sestry, sestry! zavřeme oči, žijme čerstvě a umřeme mladé… je to krásný věk k smrti… Chceš umříti, můj tuláku?“ Myslivec: „Kdy, má tulačko? Jsi již tak života omrzelá, má krásná hraběnko?“ Fulvia: „Můj tuláku, bál by ses smrti?“ Myslivec: „Strachuji se jen jednoho: života bez tebe.“ Fulvia: „Zejtra tedy…“ Myslivec: „A ať žije láska do zejtří!“ Zdeněk: „Vzhůru, tuláci a tulačky! Hody jsou u konce… měsíc svítí… zpívejme, tancujme až do rána… při našem pekelném zpěvu ať se páni hradu třesou! a ať ulekáni řeknou: Běda nám! běda nám zejtra! neb dnešní noci jsou velmi veseli v tuláctví!“ A tuláci i tulačky křičeli, zpívali a řvali a počali divé kolo na louce při bledé měsíční záři…
(Blaník čarovný kopec, a jeho tajnosti)
N. G.
Večerní obraz
Na staré bříze zpívá pták tak strhaně a smutně tak, větvemi táhne větru svist, po listu padá žlutý list a krajinou se stmívá.
List žlutý padá na střechu do netřesku a do mechu, a v okně chýžky krvavá večerní hasne záplava.
Ven vyšel před práh, pohled’ v dál, kde osamělý topol stál, a pohled’ k nebi, used’ v práh a hleděl v čiro jako v snách.
Od chatky cesta do polí tam vede k tomu topoli, dnes odnesli ji mrtvou tam, on ponejprv je doma sám.
Pták dávno zmlk’ a západ zhas’ a jej jak byl by projel mráz; vzal za kliku, šel v jizbu zpět, za ním se zavřel celý svět. A bříza tmou se kývá.
(Lumír 1881)
FRANTIŠEK JAN FRANKL Narodil se 1849, zemřel 1888 v Praze. Česko-německo-židovský komik, zpěvák, imitátor a „umělecký hvízdač“, od šedesátých let 19. století vystupoval v Aréně a Kravíně; s J. Bachmannem založil První český tingl-tangl (působili kolem 1878 v Praze U Medvídků). Napsal a vydal řadu písňových textů (jeho kuplet Mně je vše stejné se s pozměněným textem Nám je to jedno, my peníze nemáme zpívá dodnes).
Mně je vše stejné
Mně je vše stejné, mně je vše stejné, mám-li peníze a nebo ne! Kdo má peníze, při víně slaví hody, a kdo žádné nemá, napije se vody!
Kdo má peníze, ten chodí do divadla, a kdo žádné nemá, sám si blázny dělá. Mně je vše stejné a t. d.
Kdo má peníze, ten chodí na koncerty, a kdo žádné nemá, poslouchá flašinety.
Kdo má peníze, může jíst slučí trus, a kdo je nemá, najde si jiného kus.
Kdo má peníze, tomu vše ukazujou, a kdo žádné nemá, toho vyhazujou.
Kdo má peníze, ten jezdí v ekvipáži, a kdo žádné nemá, vozí se na trakaři.
Kdo má peníze, často na hon jezdí, a kdo žádné nemá, plácá mouchy ke zdi.
Kdo má peníze, navštíví Karlovary, a kdo žádné nemá, vykoupá se v Labi.
Kdo má peníze, dá Mári pomeranče, a kdo žádné nemá, podá brambor Manče.
Kdo má peníze, může mít dost briliantů, a kdo žádné nemá, vrazí frak do amtu.
Kdo má peníze, má loži v Grandhotelu, a kdo žádné nemá, vyspí se v tunelu.
Kdo má peníze, má jídel na fůry, a kdo žádné nemá, louská bandury.
Kdo má peníze, může jíst mlsky všecky, a kdo žádné nemá, ten ať louská pecky.
Kdo má peníze, ukládá do banky, a kdo žádné nemá, může přijít do fišpanky.
Kdo má peníze, může zvěřinec mít, a kdo žádné nemá, může blechy krmit.
Kdo má peníze, všude v před se béře, a kdo žádné nemá, před tím zavřou dvéře.
Kdo má peníze, může si nechat zahrát, a kdo žádné nemá, musí koukat na drát.
Kdo má peníze, má všude renomé, a kdo žádné nemá, ušetří portmoné.
Kdo má peníze, může mít hezkou holku, a kdo žádné nemá, ten ať fouká šmolku.
(Vybrané solové výstupy, komické scény a popěvky. Pořádá Josef M. Srp, 1892)
KREJČA „Hotel Díra pod Karlovem, nad Folimankou, Botičem a Nuselským údolím byl jevištěm nesčetných ponurých románů svých ubohých obyvatelů, mezi nimiž byli četní sešlí vynikající representanti pražské chátry, ba i zpustlých členů pražské umělecké bohémy… Tam spával často i zubožený proletář-literát Krejča, jenž svým tuláckým kolegům zbásnil tuto Hymnu pražských tuláků k oslavě 100. propuštění tuláckého krále Josefa Haura a jeho milé z pražské věznice, městské Fišpanky, k níž zkomponoval nápěv sám a kterou dodnes pražští tuláci zpívají“ (L. Kukla).
Hymna pražských tuláků
Když počne slunko mile hřát, vůkol se všecko zelenat, tu rozběhne se vám po Čechách sem i tam, do nížin, vesnic, měst i hor pražského bahna sbor
Dědek s flašinetem, bába s cikánětem, hmaták, čór, děvka, nádeník, rošťák, flamendr, hadrník, brusič i ten kramář, šlejfíř, paraplatář, tu máte samou holotu, co jde na žebrotu
Nejprvnější ze všech je Pepík Haurů, lev, ten chodí žebrat dojista již od narození Krista Chodí jak věčný žid, šidí ten český lid bez únavy, bez oddechu, — tropí jen neplechu
Tak chodí sám a sám po Čechách sem a tam, — po polích, lukách, po sadech, vždy s harmonikou na zádech, — šest klapek, jeden bas, k tomu kořalky máz, bago, pykslu a gypsovku, …na psy má břinkovku
Chodí jak ňáký pán, jak velký elegán, na hlavě nosí starý klak, z Fišpanky dostal k tomu frak, nohavice má půl a v ruce tlustou hůl, a tak stále bez únavy sběhal již světa půl
Tak cáral sám a sám po vlasti sem a tam, až znechutilo se jemu vandrovati samotnému Tu se chtěl oženit a stav svůj proměnit, vydal se honem na cestu, hledat si — nevěstu
Flákal se pořád jen, až jednou v letní den kráčel císařskou silnicí, i spatřil v trávě sedící matičku praporu, ošklivou potvoru Místo lože měla necky a louskala pecky
Krásná jak suchý květ, stará padesát let, — u jupky žádné rukávy, vši z ní kapaly do trávy… Na nose fialky měla od kořalky, do oka kdys jí někdo břink, teď měla na něm cink
Náš trychtýř jak ji shléd, lásku pocítil hned Praví: — holka moje drahá, jseš — sakra — cíl mého blaha, tys můj cukrkandl, pojď se mnou na vandr — Ty budeš vařit, šít a prát, — nebudou nás vši žrát
Rajda, jak ho shlédla, celá láskou zbledla a řekla mu něžným basem: Pojď, kluku hezká, ke mně sem Pepa ani necek, vlítl k ní do necek Co tropili v těch neckách pak, to přikryl černý mrak…
Láskou omámeni oba dva usnuli… Nenadáli se oba dva, že lásky moc je ukrutná Tu z libého spánku Pepíka i Nanku vzbudila hrůza veliká v podobě — četníka
Nebylo pomoci, musili v té noci oba dva novomanželé z té neckovité postele — …necky na záda vzít a se žandarmem jít… Ten s nimi namířil cestu rovnou do arestu
Tři měsíce trestu, k tomu tucet postů, a ještě horšího více — oboum návrh do káznice …To los jich lásky byl, arest je rozdvojil Leč, až skončí káznice čas, budou žít necky zas
(Podle zápisu L. Kukly)
EDUARD BUFKA 1854 Josefov – 1921 Praha. Bankovní úředník (1872–1886 působil v Olomouci; zde mj. hrál divadlo), nakonec ředitel Zemské banky v Praze.
Amálie
I. Jak bleda je nevěsta! Jako hvězda, když na úsvitě zhasíná. Shlíží se ve velkém benátském zrcadle, jest ustrojena v svatebním rouchu s vlečkou stříbrem posetou a jak mléčná dráha daleko se táhnoucí. Závoj kryje vlas rozpuštěný, bohatý. Jest samotna. Z chodby a pokojů vedlejších zaléhá k ní šum a lomoz. Hosté sjížděli se, ženich očekával ji s mládenci a družicemi. Ona váhala, prodloužiti chtěla chvíli osudnou, ač venku zvony volaly již, zvukové jich byly pro ni písní anděla smrti. Odvrátila rychle oko zavlhlé od zrcadla, v němž obrážel se obraz její jak v lesklém kovu rakve. Plakala…
II. Chrám naplněn množstvím diváků. V slavnostním tichu kráčí nevěsta polomrtva po boku družbově. Kolena klesají pod ní, kráčí jak duch, jehož nebešťané v pustinu světovou svrhli. V stínu zpovědnice Edmund. Když nevěsta vyřknuvši „Ano!“ omdlela, potácel se. —
III. Minul rok. Letní noc plna kouzel a lahody. Ticho hrobové. Klenba nebes: hřbitov o dušičkách. Na zemi ztichl ruch, pod zdánlivým tím klidem vřely vášně, prchala nevinnosť… V parkánu za starobylou budovou chvěly se stromy, slavík hvězdám klokotal, van s růžemi hovořil, vodotrysk orientalské fontany vyluzoval zvuk, jako by rusalka ručkama tleskala. Na cestě zašustly kroky. Postava dívky mihla se kolem záhonův bílých růží a utrhnuvši rychle jednu z nich vznášela se jak nadpozemský zjev zahradou. Několik kroků ještě, vklouzla do besídky a již zahořel polibek na jejím bělostném čele a tulila se k Edmundovi. Ticho! Slyšet tluk srdce a dech zrychlený. V okně besídky objevil se náhle vášnivý obličej: v ráj vplížil se had. Milenci netušili neblaho. Hlava v okně naslouchala chvíli, a opět zmizela. Sypký písek zradil její krok, slavíci oněměli a stromy strnuly a růže se zachvěly uzřevše ženu s divokým žárem v oku…
IV. Šeřilo se. Jedna hvězda ještě nad obzorem blednoucím. V budově starobylé lože smrtelné. Amálie umírá… „S bohem buď, Edmunde… s bohem i vy, matko… políbení ještě poslední. Slunce vychází… kráčím vzhůru po stezce růžemi pokryté…“ Obličej macechy přelétl úsměv. Hvězda na úsvitě v okamžení tom uhasla a na horách vzplanulo jitro, paprsk slunka vycházejícího ozlatil vrchol hory vzdálené. — — —
V. Na věži vyzvánějí. Na katafalku spočívala rakev s mrtvolou Amálie. Kolem planuly voskové svíce. Do komnaty černým suknem potažené hrnuli se diváci.
VI. Ve vedlejším pokoji se smrtí zápasil Edmund. Tělo jeho zachvátila prudká horečka. V hlavě bouřily divoké sny: viděl plížiti se ženskou postavu, po špičkách kradla se k loži, na němž odpočívala dívka — vzkřikl: poznal spící Amálii. Venku zuřila bouře. Blesk ozářil tmu, rysy ženy jak had v stínu se plazící znatelně zjevily se jeho zrakům, byla to macecha. Schýlila hlavu k ústům své dcery, naslouchala s dechem ztajeným — vyňala cosi ze záňadří — vztáhla ruku… „Travičko!“ rozlehl se šílený výkřik po komnatě, divákům ve vedlejším pokoji stydla krev, kněží ustáli v pění „requiescat“, div, že mrtvola neprobudila se z věčného spánku. — Edmund vysílen vidinami klesl nazpět do podušek.
VII. Rozlítly se dveře. V smutečním oděvu s očima uplakanýma vkročila macecha do komnaty nemocného. Byla poděšena. Stanula. Zrak stápěl se v ladném obličeji mladíkově. Tvář zrůměnila se a ňadra se vzedmula jak vlny zlíbané zapadajícím slunkem. Rozpjala náruč, přitiskla ret na ústa spícího… Edmund se náhle probudil. Odskočila polekána. On divoce se zachechtal a vymrštiv se z lože uchopil její ruku a stisknuv ji s nadzemskou silou táhl ji ku dveřím. Bránila se marně. — Diváci užasli. Postavu úpící zsinalou vlekl za sebou davem lidu. Rozrážel skupiny násilím a octnuv se s obětí svou u rakve své milenky zabodl zrak svůj pronikavý, neuprositelný v obličej macechy a ukázal na mrtvolu: „Ty’s ji otrávila!“ Nastal zmatek, zděšení. Lid převrátil voskové svíce, plamen dotkl se katafalku…
VIII. Na věži vyzvánějí. Starobylý dům jest v jednom plamenu. Lomoz a šum požáru plní celé město postrachem, zvony znějí na poplach. V okně prvního patra objevila se postava mladíka. Unášel v náručí mrtvou milenku. Hlava její byla skloněna na šíji jeho jako ve spánku. Zdálo se, že náruč mladíkova svírá bytosť živoucí. Oko jeho tkvělo s upřeností šílenou na dláždění pod oknem. Váhal… Z vnitř pokoje vychrlivší se mračno dýmu zahalilo oba. S rachotem zřítilo se hořejší patro a pohřbilo milence v sutiny…
(Koleda 1876)