Píseň o nosu – 3. část výboru

EMILIE GUDRICHOVÁ 1888 Raduň u Opavy – 1970 Opava. Vychodila hospodyňskou školu v Kateřinkách, 1907–1915 pěstounka v mateřské škole v Hradci-Podolí, 1917 maturovala na učitelském ústavu ve Slezské Ostravě, učitelka v Raduni, Kylešovicích, Opavě, od 1922 inspektorka mateřských škol ve Slezsku. Vydala: Básničky a říkanky pro děti (1930), Vyprávěnky pro naše děti (1935), Slezsko mluvi (Slezske vrše z opavskeho kraja, 1946), Slezský humor (1964) a další. — Napsala několik odborných pedagogických prací.

Vystrašene tětky

„Poviz že mi, moja dušo,
kaj už su ti Ruši!“ Pta se Ruzla a se samum
zvědavošťum duši.

„Pry už su hen za humnama,
lude povědaju a granaty na Opavu
dva dni už padaju.

Aspoň tak sem to slyšela,“
tětka Hana řekla, „Ruši pry tu brzo budu,
pravěla mi Tekla.“

„Dyby už tu radši byli,
už se cela chvěju, němožu se k jidlu dostať
ani ku kafeju.

Co se enem v tych pivnicach
mokrych nasedimy, v sedmi sukňach navlečene
vystojimy žimy.“

Včil přestali trochu gruchať,
tětky vyšly na ven a v tym — bum bum — obě křiču:
„Už je s nama amen.“

Přes pět schoduv do pivnice
vystrašene vpadnu, „už by sme něchtěly přežiť
taku vojnu žadnu.“

Tětky k smrti zvylekane
za bečkum plakaly a ružaněc v hroznym strachu
cely pořikaly.

A jak potem Ruši přišli,
hned vesele byly a kafejek od radošti
v hrncu se vařily.

(Slezsko mluvi)

JAN PETRUS 1890 Vsetín – 1968 Praha. Mládí prožil ve Valašském Meziříčí, 1908–1909 studoval nástavbový ročník učitelského ústavu a dva semestry na filosofické fakultě v Praze (studia dokončil až 1930), 1909–1915 učitel v Loučce, pak do 1918 v Jaktaři u Opavy, 1918 inicioval založení české matiční měšťanské školy v Novém Jičíně, kde byl zpočátku učitelem a 1919–1921 ředitelem; od 1921 inspektor národních škol na ministerstvu, za protektorátu kancelářská síla v zahradnictví a nádeník, 1945–1949 opět na ministerstvu. Vydal: Blbeček (povídka pro mládež, 1917), Zvonaři (povídka pro mládež, 1918), Ogaři a děvuchy (povídky pro mládež, 1918), Přetrhaná vlákna (román, 1922), Pláňata (povídky, 1924), Ze všech koutů Moravy (pověsti, 1928), Ze slezských luhů (pověsti a pohádky, 1928), Strmou cestou (román pro mládež, 1945) a mnoho dalších knih.

Židáčkova hlava

„A víš jistě, kde je?“ „Vím. Mezi horama.“ „Hm. Slabá porada.“ „To můžeme hledat, jak hledal Gomola.“ „Gomola?“ „Gomola. Tři dni též tam chodil, tři noci tam strávil, nikde nic nenašel, ale zle se poměl! Nemoc se oň potom dlouho pokoušela!“ „Snad byla tedová noc tuze studená.“ „Čerta. Ale znáte přece. Vždyť starý Gomola je přec kus strašpytla.“ „Anebo nevěděl, jakého kořání je k tomu potřeba.“ „Zaříkání neznal.“ „Zpráchnivělá truhla mu jistě chyběla!“ „Anebo zapomněl, že se při kopání slůvko proříct nemá.“ „Možná.“ „Pravda. Možná. Ale je též možná, že ho vystrašila židáčkova hlava!“ „Hlava?“ „Židáčkova?“ „Či jste neslyšeli, že ona doposud ty poklady hlídá?“ „Hlídá?“ „No dojista. Bývala v rozcestí, co jsou ty poklady, už dávno a dávno bohatá hospoda. Židovi patřila, jak to u nás bývá, a…“ „…co…?!“ „…bývalo zvykem, se jenom dukáty platila útrata.“ „Dukáty?“ „Útrata?“ „Tak i u židáčka. Tož nebylo divu, že stará židovka, ještě dokud žila, několik pytlíků zlata naspořila. A když umírala, už tak zvykem bývá, svému židáčkovi všecko poručila. Židáček přemýšlel, kde to všecko zlato před zloději schová… Kde? Kde?… Hm. Nevíte! Též bych to nevěděl, ale smyslela to židáčkova hlava. Měl v kuchyni kamna. Však víte, jakéže mívává v kuchyni každičká hospoda!“ „No pravda! To se zná! Taková hospoda!“ „Zájezdní hospoda!“ „Jednoho večera, už byla hezky tma, židáček zastrčil závoru u dvora, uzavřel chalupy zámkem i hašpama a potom vycpával zlatem svoje kamna.“ „Ta ostuda jedna!“ „A lata byl! Lata!“ „Zpropadená lata!“ „A když byla kamna plná, plná zlata, ještě ho napadlo, že by mohlo zlato svítit skulinama!“ „No to byl filuta!“ „Tož si vosk rozvařil a tím milým voskem kolem dokolečka oblepil celičká, celičká ta kamna.“ „Ale to je zpráva!“ „A když to měl už tak, tak se zaradoval, že jeho pokladna před každým na světě už je jistojistá.“ „To věřím.“ „No pravda. Kdopak by též v peci hledal hrudy zlata?“ „— Ale — — běda reta! — Víte, byla tehdá doba moc zlá! Les byl samý lapka! Ani jedna cesta nebyla bezpečná! Co chvilka okradli, zabili člověka! A tak jedné noci zašli si zbojníci na milého žida! Kde prý peníze má. On, že žádných nemá… Oni: to je pravda! Ale ta židovská! A svázali žida. Hledali, hledali, ale — marná snaha. Jejich velite-?le už zlost přemáhala: Že žid peněz nemá? To by byla zpráva. Meč vyňal a ťal jím asi tam, kde byla židáčkova hlava…“ „Ale stafra! Stafra!“ „Aj, to byla hrůza!“ „Eh, byla, nebyla. Milý loupežník ťal nechtě na kamínka!“ „Ale, ale stafra!“ „Tohle bylo štěstí, že rána minula!“ „Ale zas neštěstí, že zastihla kamna! Naráz popraskala vosková poleva a na zem se ssula dukátů hromada. Byla tak veliká, že by byla málem do jizby nevešla!“ „To snad není možná!“ „Ta banda lupičská teď jenom výskala, smála se, radostí v zlatě se válela. A když se dosyta v zlatě naválela a když se dosyta ve žlutých dukátech ruka pohrabala, vyňala své míšky ta prokletá banda, všecky je až po vrch zlatem naplnila, pevně zavázala, za pásy strčila, ale zlata byla pořáde hromada jako nepřeberná! Co dále s ním dělat? Přec nechat je tady, to by byla škoda! Tož zašli do sklepa, pytle vysmýkali a do všech nabrali až dovrchu zlata… Ale teď, co s nima? Nejlépe zakopat daleko do lesa! A kdo jim naznačí, kde je uschováno to množství bohatstva? Kdo jim je uhlídá, by je neobrala zase jiná banda? — — Kdo? — — Žídkova hlava! — —“ „Hú — hú!“ „Hrůza! Hrůza!“ „Bylo rozhodnuto, a hned na to vzduchem zasvištěla druhá, mocná rána, tenkráte skutečně moc dobře mířená… Krev z trupu židova divoce vytryskla a bradatá hlava k zlatu se koulela… Jenom několikrát po té bandě plivla…“ „Br! To že je pravda?“ „Nevím. Vím jen tolik, že se to povídá. Taky se povídá, že lupičská banda potom doopravdy milý poklad vzala, do lesa zavezla, v hlínu zakopala, jehličím a roštím hezky obložila a hezky nahoru mezi ono roští uložila taky židáčkovu hlavu, aby to hlídala… A jen co je pravda!… Už ani z jednoho onoho zbojníka neostala v celku ani jedna kostka, inu všecko všudy je už prach a hlína, jen žídkova hlava dodnes poklad hlídá… Kdo už místo najde a kdo dobře kopá a poctivě ryje, že už rýč o truhlu najednou zvonívá, tomu se zjevuje židáčkova hlava, která prý je hrozná… Nevím, neviděl jsem, tak ale má bába vždycky říkávala, že prý se té hlavy polekal tedová i starý Gomola…“ „Eh, hlava jak hlava! Je to povídačka!“ „Však! Na nás bude krátká!“ „A kdo ví, je-li tam!“ „A jakpak by byla!… Dávno je zteřelá…“ „No a rozpadla se.“ „Není jinak možná.“

(Mládí 1923)

JIŘÍ MAŘÁNEK 1891 Milevsko – 1959 Praha. 1907–1910 mnich-kapucín, nedostudoval medicínu, práva, pak hudební teorii a skladbu; 1917–1941 zaměstnanec Zemského úřadu, 1945–1948 na filmovém odboru ministerstva informací. Člen Devětsilu. Hudebník, operní libretista, dramatik (Člověk překážel, Hydra), esejista (Smetanovská meditace), povídkář (Utrpení pětihranného Boba, Amazonka a břichomluvec a další), romanopisec (kromě jiného trilogie Barbar Vok, Romance o Závišovi, Petr Kajícník).

klakson na křižovatce

huíííeauóóó

rychle, slečno. váš podpatek — domyslete! — v smrtelném nebezpečí. ó! jděte se učit valencii nebo milostnou dialektiku. hodina vašeho života visí na podpatku. jste ve věku, jenž očekává. iluse a podpatek startují! rychle. vrátíte se zkomolenou polobotkou a nadějí. co je hroznější? život přejíždí srdce a podpatky. nevracet se. rychle. rychle.

— ááá!

bulvár není ulička mezi škamnami. snad jste se dožil filosofického zenitu, starý pane. snad stoického vyrovnání. přejetý člověk? v americe je jich 300.000 ročně. o jednoho. ale životní dílo ve vaší kožené aktovce. nejvýznamnější list rotuje na zablácené pneumatice. metaři jsou nesentimentální. vaše krev na pneumatice nechává vás chladným. váš inkoust na pneumatice — šílíte? skok. nebojte se skoku. je proti systému vašeho krokoměru. zachráníte život. dílo, profesore! skok. skok!

— ééé!

krok ke katastrofě, šviháku. rozbité zrcadlo lakovek. nezachranitelný uzel nákrčníku v týle. tratoliště kolínské. pudrové těsto. klobouk habig v kanále. tři prohýřené hodiny výtvarné práce. smrtelně zasaženy: puky, cigareta, dojem, hůl, úspěch. nezasažen mozek. co zbylo? má život smysl? klid, gentlemane. za vámi jde rovněž hezká dáma. jste-li fatalista. ale vy jste všecko a nic. raději tedy počkáte.

— ííí!

past v pasti, dráteníku. život se nedrátuje. ani psí. bída nesmlouvá. nesvítí však reklamy zlatníkovy i pro tebe? proč bys se neměl rád jako továrník? s cesty! známý povel. jenže zde platí pro všechny. chápeš velikost svého lidství, rovnocenný? vyhni se. opatrně. dnes.

— óóó!

střední cesta, mírný politiku? doprava nebo doleva. pneumatika na kole osudu. pozor na dopravní řád. směr! okamžik. a budete povalen. v redakční zásuvce leží připravený nekrolog. či jste kandidoval na program nekrologů?

— úúú!

malá květinářko, lyrický básník let devadesátých nebo jiných by nemohl nenapsat smutné básně o fialkách v blátě. není času na symboly. zachraň je pro sebe a dobře je zpeněž. hopp mein mädel… a směj se. špatné obchody. což nikdo nekoupí? čerstvé fialky. zachráněna. lidé jsou nepoetičtí. pán v kožichu má srdce v peněžence. díky. patrně zamilovaný pitomec.

— ááá!

do kroku, reportére. či chcete ukořistit lokálku, že jste byl dnes o šesté na křižovatce k smrti přejet autem N-XI-357? šofér po činu ujel.

— ééé!

o vteřinu. lepiči plakátů. barevná tapeta vyvolávala z křižovatky. elida shaving tábor lidu chaplin honí dolary vařte plynem dobročinné matinée snížili jsme ceny hotel ecuador ničitel štěnic zaběhl se za příčinou výprodeje pablo casals máte-li starý klobouk učte se cizím řečem pouť do lourd dvojitým řízením varta akumulátor

o vteřinu. čas jsou peníze.

— ííí!

dramatický okamžik, dramatický autore. dramatické kupředu — dramatická krise — dramatický konec. na štěstí nejste hrdinnější než hrdinný tenor.

— óóó!

pozdě. přejet. běda. artistova úklona a úsměv. toto i jiná představení opakují se, vážení, denně v cirku charleston.

— úúú!

přeběhnout? počkat? banální. originálnější je vyšplhat po hromosvodu na večernici a zpět večerním rychlíkem praha — řeporyje — marseille 18.25. pasy a visa v čedoku.

— !!!

myslíte to vážně? prší.

huíííeauóóó!

do vzduchu — do deštníků — do společnosti — épater? liknavý chodec. dosti sensací. umění civilům! (vojáci a děti polovic.)

(Fronta, mezinárodní sborník soudobé aktivity, 1927)

ČESTMÍR JEŘÁBEK 1893 Litomyšl – 1981 Brno. Syn spisovatele V. K. Jeřábka, vyrůstal v Pršicích na Oslavansku, pak v Obřanech u Brna. V Praze a Innsbrucku studoval práva, 1917 výpomocný redaktor Moravské orlice, brzy nato byl poslán na haličskou frontu, 1918 na italskou frontu, 1919–1950 úředník brněnského magistrátu. Jeden ze zakladatelů Literární skupiny, 1945–1948 předseda Sdružení moravských spisovatelů. Vydal: Cirkus Maximus (drama, 1922), Nové vlajky (drama, 1922), Zasklený člověk (povídky, 1923), Lidumil na kříži (román, 1925), Svět hoří (román, 1927), Pekelný ráj (román, 1930), V zajetí Antikristově (paměti, 1945), Někomu život, někomu smrt (román, 1957) a další.

Umírající

Divý příval o půlnoci. Ptáci křičí úzkostí. Krve matná sladkosti na rtech vyschlých, bez pomoci.

Šedý měsíc halí v cáry sešlé tváře nevinnost. U ohniště tichý host zanotuje nápěv starý.

V duši kane slza stesku. Zachvěje se žlutý list. V dálce smrti ostrý hvizd označuje zrádnou stezku.

(Naše země. Beletristická příloha Mor.-slezského sborníku, 1919)

Pohledy na krajinu

Dlouhé laso chodníku, vržené ze dna údolí, objímá široké boky pahrbku a zadrhne se posléze na výšině pod krkem, jímž je kostelík. Zvon vykřikne, avšak ohlas zaniká v mlčení. Není tu vod, jež by pohlcovaly kamení zvuků, jen lesy, jichž dnem jsou trávníky. Pročež zvolání rdoušeného, když bylo marně bloudilo uprostřed zelených ostrovů, padá v hlubinu, zanechávajíc na hladině sotva patrné čeření. Zajatec klesá a jeho spoutané tělo je zvolna zasypáváno černou hlínou noci, z níž pak na tenkém stvolu vyrůstá bílá růže měsíční.

* Za deště hromádky kamení jako schoulení psi krčí hřbety při cestě, skleněná zrna dopadají hustě ze síta oblaků a srst polí leží zmáčena a splihle. Člověk, stojící nad úvozem, zří mokvající ránu a smrt, jež pohltila vše vyjma střevíc pohozený v blátě. Zajisté tu nekráčel bůh, ale tulák, jemuž se nyní bude vléci světem jako ďáblu o jediném kopytu mezi mřížemi srdcí a šatlav. Hle, troska lodi na moři kalužiny. Vrak, jenž vyvrhl na břeh Robinsona, odsouzeného k samotě. Ruka podzimu přede vodní vlákna mezi nebem a rovinou a šedivé vlasy tohoto starce visí nad lesy. Dítě, vyhlédající oknem, zří tenké pruty klece, za nimiž si kreslí hbitá těla šplhajících opiček.

(Host 1925)

IVO DARAN

Smíření

Nad hlavou nám duní bouře, v údolí pod námi leží město v oblacích hnědého dýmu. S klenby větvoví stékají krůpěje do našich vlasů a smáčejí nám tváře. Kdykoli se zableskne, šlehne světlo tvýma očima, kdykoli burácí hrom, zatemní se mé oči. Kdykoli se zableskne, nenávidíš mne, kdykoli burácí hrom, chtěl bych tě rozdrtit. Ale krůpěje deště jako by byly slzami bouře, v neobsáhlé něze a rozkoši stékají po našich tvářích, a my, nevědouce proč jsme se nenáviděli, odpouštíme si políbením, nevědouce proč.

(Lumír 1919)

OTTO JEŽEK 1896 Čermná u Kyšperka – 1957 Praha. Dělník v českomoravských strojírnách v Praze. Publikoval v časopisech sociálnědemokratické strany, po 1948 na sebe upozornil v soutěži Pracující se hlásí do literatury. Sbírky: Chvalte tuto zemi (1951), Hudba života (1952), Růžový sad (verše pro mládež, 1954). — Spoluredigoval sborník poezie Stalin je život lidí budoucích (1954).

V mlze

Tak ticho, že skoro vydechnout bojíš, a mlhy jsou okolo lamp; je blízko již k půlnoci, víš? Ó, kterak jsi krásný, když nemluvíš! Chlad rosy se do ulic nakladl a navlhly kameny cest, ó kterak to víš, že tě nebudu milovat v létě? Jsi nádherný teď, ale potom se změníš a nebudeš můj… Ó, zůstaň mi, dokud jsou mlhy a podzimní večery!

Po dešti

Tma. Po nebi oblaka plují, tak temná a těžká, před chvílí pršelo, nyní jen jakási tesknota vzduchem se plíží po mokrých ulicích. V kalužích tříští se odrazy rozžatých lamp, vítr si zpívá a lidé již spí. Temno a teskno.

(Mladý socialista 1919)

BOLESLAV BOTKA

V zákopech

Schouleni v sebe, druh k druhu laskavý, a oči upřené v noci jsme zírali. Hvězdy se usmály, únavy strnulost bolela v skráních. Jen časem na blízku v stráních zaškytal sovy sarkastický smích. Noc byla černá vždy, jak srdcí našich smutek, jak duše zrádných žen. Noc byla černý skutek, sten.

(Lípa 1919, korigováno podle rukopisu)

KAREL BEJSTA Narodil se 1896 ve Spáleném Poříčí. Za 1. světové války zajat na východním bojišti, legionář, po válce četník ve Slatinských Dolech na Podkarpatské Rusi (1934 měl hodnost praporčíka). Povídkář (Zločin pytláka Martina a další).

Továryšci

I. Továryš Evrejčenko s továryšem Nagajčenkovem v důvěrném hovoru. Továryš Evrejčenko se zpovídá. Ruce objímají břich, v očích skoro slzy. V hlase živé pohnutí. „Jsem zamilován. — Znáš — Marii Antonovnu, ženu továryše plukovníka Sablenkova? Znáš ji? Tu malou, kyprou, hbitou, černookou, temperamentní — — —“ „Pst, tiše, tiše,“ přehlušuje jej továryš Nagajčenkov, „proč tedy, můj drahý, nejdeš k ní, vyslovit se — jak bych řekl — vyznati se jí ze svých citů?“ „Zpozdilče bláhový, hlupec jsi,“ mluvil továryš Evrejčenko, „nevíš, že by mě továryš plukovník Sablenkov přerazil při prvním pokusu? Ne, ne, ne! Něco jiného vymysli, něco duchaplného.“

II. Továryš plukovník Sablenkov dostal čestný rozkaz potlačiti povstání kontrarevolucionářů v hladovějícím území. Jak mužně dmou se jeho prsa. Již již myslel, že upadl v nemilost u vyššího načalstva, a hle, nová sláva mu kyne. Neměl ještě příležitost měřiti svoje válečné umění s nepřítelem, ale dnes karta se obrátila. Hrdě přehlíží svoje vojsko až po zuby ozbrojené. Naposled obejmul milovanou Marii Antonovnu — — — Marie Antonovna omdlévá, on však úsečně velí svému pluku k pochodu. Hudba hrá revoluční pochod, vojíni s pohrdáním hledí na jásající dav.

(Besedy Českého deníku 1923)

VÁCLAV ARNOŠT JAROLÍMEK 1897 Praha-Vinohrady – 1951 Praha. Malíř, grafik, filmový scenárista a publicista. Prozaik: Rosemarie, Pražské děti. Dále: Od rukopisu k rotačce, Naučím vás kreslit, Písemný kurs reklamy, Organisace sebevzdělání a jiné.

Princezna a její básníček Miniatura skoro ironická

Sotva odbila dvanáctá, sošky na etažeru oživly. Porculánové panenky, kostěné opičky, bronzoví zápasníci. Oživla i princezna a jí u nohou sedící básníček; kdesi daleko, v druhém koutě pokoje, ozvaly se rázné povely. Olověný panáček, ten, o němž zlomyslně loutky říkaly, že je manželem princezny, cvičil své vojáčky: Eins… zwei… eins… zwei… Protáhla se princezna a honem se podívala do zrcátka. Seskočila se stupínku a popošla k okraji. Básníček se také zvedl a popošel za ní. Princezna, nepovšimnuvši si ani vedle stojícího zápasníka, zálibně obdivujícího kovové své údy, nahnula se a poslala hubičku olověnému panáčkovi. „Jak je roztomilý… Eins… zwei… eins… zwei…“ „…drei…“ řekl básníček. „Básníčku!“ „Princezno…“ „Tak mlaďoučký a hezký…“ „Jsi stará, či šeredná?“ „Básníčku!“ „Princezničko?“ A hleděli si chvíli do očí. Princezna usedla a přivinula vzpírajícího se básníčka na rozbouřená ňadra. „Líbej mne, básníčku…“ „Eins… zwei… drei…“ „Ty…“ řekla princezna a upustila básníčka na zem. A básníček se rozbil.

(Neděle. Všeobecný informativní list 1916)

FRANTIŠEK BOHUSLAV DĚRDA Narodil se 1897 v Rokytnici u Přerova. Učil se hrát na housle, klarinet, hoboj, od 1915 byl u vojenské hudby v Přerově, po převratu sloužil v Olomouci, 1919–1920 studoval na brněnské obchodní škole, pak zaměstnán u berní správy v Mikulově. Vydal: V bouři života (1929).

Žal

Ó jaký žal, život když ve smutku člověka zanechal.

Kdyby aspoň přítel byl, jenž by mne navštívil!

Nezbývá, než abych v důvěře vlastní duše své zaklepal na dvéře a krásným myšlenkám ruce podal jak sladkým milenkám…

Hoře nudy

Nuda Smutek Únava Čas Bestie zdlouhavá Minuty Cháska ukrutně líná Mosazné kývadlo Hlavy jim stíná Vždy nové se vyrojí Na věčném orloji Ale já čekám Neboť na okna mé duše Cizí ruka jemně klepá.

(Archa 1929)

FRANTIŠEK HANZELKA Narodil se 1901 v Bernarticích nad Odrou, zemřel 1982. Odborný učitel v Hodslavicích, zabýval se historií novojičínského okresu, redigoval Věstník katolického duchovenstva, edici Obrození a Hlasy jičínsko-příborské a jiné. Vydal: Zlatý prsten, Stručné dějiny národa československého, Harry Sholmes v boji o poklad (pohádka o třech jednáních) a další.

Zahrady mlhou zahalené

Třpytivých aster šarlach rozechvělý. Na prsou zazpíval tón vynucený. Světem je lavička s opadalým listím. Modlitbou: dívky vzdech zachycený.

Píšťala půl šesté hodiny večer zapíská. Jsme nasyceni. Kavárna vylévá pot a strach. V ambulanci člověk zkrvácený.

Šedivý list jest dopisem z nebe. Pečeť je zlatá a dopis je tichý. Zpáteční adresa? Neznáma. Přijímají se pouze hříchy.

Zahrady mlhou zahalené. Tisíc a jedna noc mne hlídá. Chodníkem kamenným do města se vleče lidská bída.

Veliký plakát oznamuje smrt. Lokomotiva rozbitá a u ní montér. František Hanzelka, básník. Bitte, wissen Sie nicht, wo wohnt er?

Červánky v hrnci

Červánky v hrnci, mám vás rád a budu vás mít rád! Všecko je obraz a symbol je laciný, za šesták dostanem noviny. A když je to všecko spletené, mám svoje červánky ruměné: nejsou tím, čím chceš je míti ty, nebo čím já je míti chci, jsou to jen ruměné červánky v hrnci! Proto vás, červánky v hrnci, mám rád — a budu vás mít rád.

Červánky v hrnci. Satyrická komedie s mnoha oklikami a bez pořádku (Rukopis, bez vročení)

FRANTIŠEK SIEMANDL Dělník, žil ve Zbirohu.

O devíti hvězdách a jednom člověku

Devět nocí chodil sám. Pohlížeje ku hvězdám počítal vždy devět hvězd.

Devět nocí přál si míti jednu hvězdu, která svítí chráníc blahozvěst.

Devět nocí myslil na ni od večera do svítání, hvězdu jedinou.

Deváté když noci vyšel, jenom temný vítr slyšel v dáli ozvěnou.

(Současná lidová poesie, 1939)

KAREL VOKÁČ Narodil se 1903 ve Zbirohu, 1944 popraven v Praze na Pankráci. Učitel ve Strašicích u Rokycan. Redigoval časopis Mladé Rokycansko. Sbírky veršů: Modlitební knížka (1927), Měsíce (básně v próze, 1928), Pavoukův stín (1929), Odlet vlaštovek (1930), Zpytování (1931), Lkavá vábení (1934), Žít i umírat (1941), Utkáno z dýmu (1942). — Prózy: Prasklý zvon (1927), Uhlířské pohádky (1944) a jiné.

Z domoviny

IV. Zvoneček cinká u krámu, po pultě běhá myš, u dveří bedny s cikorkou a nad tím visí kříž.

Zvoneček cinká na věži, to už je klekání! Slyšíte, děti, slyšíte, už je čas ke spaní.

A teď to začne. Po střechách kočičí námluvy, u pumpy tetky šmajdavé i tátu pomluví,

provdají dceru v rozpuku za dědka plesnivce. Přikývnou hlavou, zakroutí, potřesou, kdo jak chce.

V. S fajfčičkou v ústech bezzubých, v rozbitých škrpálech do krčmy vchází výměnkář ze svého hnízda blech.

Jak jinak nežli na dluh pít, na stáří nemyslet, vidiny v kouři zahlédnout, vidiny mladých let.

O holkách žvatlat s chasníky, zavýsknout chraplavě, uhodit pěstí do stolu, čepici na hlavě.

Potom se svalit do kouta, trochu se prochrápat. Kolikrát takto v životě, na dešti kolikrát!?

IX. Co se ti zdálo, děvečko, na lůžku v maštali? Že dneska přišli vojáci a přes noc zůstali,

ulehli všude, kde to šlo, i v staré zvonici. Proč by z nich jeden nešel spat k ohnivé holčici?

Ani se, chudák, nestyděl za tohle ovzduší, celou noc laskal tělo mé a šeptal do uší

nějakou řečí neznámou. Bylo to dojemné. Božínku milý, takový sen! A zmizel beze mne.

XI. Tak každý na svém pelechu, tak každý sám a sám připoután se svým osudem ke stejným kulisám,

k truhlici s víkem rozpadlým, ke staré almaře, k chudičké kytce za oknem, k obrázkům ze snáře,

k hodinám s černou kukačkou, k zrcadlu bez rámu, k obrazům svatých z poutních míst, visícím na trámu.

Po noci příliš jímavé, při ranním rozbřesku, svítí mu zídka rozpadlá hvězdami netřesku.

(Utkáno z dýmu)

VLADIMÍR ROHAN Vlastním jménem Vladimír Veselý. Podepisoval se také V. Tolarský (někdy společně s libretisty Tobisem, Špilarem a Mírovským). 1903 Praha – 1970 Praha. JUDr., dramatik, psal operetní a filmová libreta.

Zátiší s básníkem

Docela, docela malinký obraz za sklem, hrníček, knihy, lampička a na talíři prasklém tři palačinky od oběda, a lžíce na boty a knoflík z pyjama, pod obraz napíši Kytara s kaktusem a krásná neznámá, a je to docela, docela malinký obraz za sklem, hrníček, lampička a na talíři prasklém dvě palačinky od oběda, a lžíce na boty a knoflík z pyjama, pod obraz píši teď Kytara z kaktusem a krásná neznámá, pod takový docela, docela malinký obraz za sklem, hrníček, knihy, lampička a na talíři prasklém je palačinka od oběda, a lžíce na boty a knoflík z pyjama, a právě dopsal jsem Kytara s kaktusem a krásná neznámá, a je mi líto, velmi líto, že vůbec nejsem malířem, posteskl bych si v skrytu s ním nad prázdným, prasklým talířem.

(Kritický měsíčník 1947)

MÍLA PACHNEROVÁ Vlastně Milada Pachnerová, po sňatku Skálová Narodila se 1904 v Chrudimi. 1926 získala diplom na École des hautes études sociales et politiques v Paříži, krátce pracovala na ministerstvu veřejného zdravotnictví, pak se věnovala literatuře; 1966 odešla do ciziny (žila v USA, v Arizoně). Prozaička (Evina cesta, Slečna Julie, Život ošetřovatelky, Plášť do deště a jiné), fejetonistka (Manželský slabikář a další). Psala také pro mládež. Přeložila Bibi od Karin Michaelisové.

zátiší

rozbitá lahev mléko teče dolů do košíku na šití, jezevčík je chlemtá blaženě ozářen lampou, jejíž reflex medijní kresbu tvoří na stěně kde visí loutna na niž nikdo nehraje, to nenamaloval špála ani filla to uviděla pachnerová míla

Zátiší

Vajíčko na měkko v kalíšku z modrého porculánu sklenice vody vypitá zpola a džbán, na němž stínítko květované maluje puntíky, čáry a kola na stole pokrytém ubrusem bílým, viděno v oku milenky, která večeří s milým.

Nástupiště

Slečna s lakovými střevíčky má moc těch krabic a malý moplík se zaběhl, hledá pána ten posluha v červené čepici dnes nemá komu by nes’ zavazadla to boa mne madam šimrá do nosu ewig schade um diesen Dauerbrandofen Aninko sedni si ve směru jízdy to vám děkujeme nosíič träger halló tady jsme tak přece ten nosič někoho našel pitná voda, pitná voda Fanoušek měl neštovice já to nesnesu ten čmoud z uhlí áno, áno, on je něčím v ministerstvu až tři koruny platila jsem kilo no tak sbohem, dej mi hubičku… hergott lidi, netlačte se… někdo mi spálil klobouk cigaretou slečně s lakovými střevíčky se přetrhla šňůra od krabice s klobouky a na zemi leží zelený baret, letní slamáček s růžemi a bílá radiočapka

(Ženský svět 1928)

Nedělní jitro

Nedělní jitro s duše prach ti setře jako vyssavač a oči pozlatí v neděli na celý den peřiny dáš větrat na pavlač a jdeš se toulati.

(Rozpravy Aventina 1929)

JOSEF KUNSTADT 1904 Královské Vinohrady (Praha) – 1970 Praha. Herec (1930 člen Olomoucké opery, ve 30. letech na České scéně v Bratislavě, pak v Ústí nad Labem a na dalších místech v severních Čechách), občas pobýval v Praze (byl také klavíristou v Bio Juliš). Po nátlaku K. Teigeho (který „s tím diletantem“ odmítal mít cokoli společného) vyloučen ze Surrealistické skupiny, nebo jen přestal být uváděn jako její člen. V rukopise měl knížku básní (Hedvábná noc, 1933), k níž napsal doslov V. Nezval. — Živá předloha Katleje z Nezvalova románu Jak vejce vejci.

přání

Masité rty, trochu tichého preludia a slabý déšť — Budu šťasten!

tulák

Jsem vlastně svým neštěstím sám vinen. Ještě na začátku této noci válel jsem obrovské kameny v prapodivné krajině. Na vysoké hoře jsem se chechtal nebi a zemi. Jak hrozně mně bylo, když jsem se vracel podél lidských příbytků, kde ženy na večer odestýlaly měkká lože.

marnost

Jsem pánem moří a snů. Jen jedna žena širokých boků se mně vysmívá. Celý den marně ji volám, až večer unaven usínám s kostkou cukru namočenou ve vodě. A ráno se probouzím přesně v dobu, kdy ona jezdí na koni.

melancholie

Mám v hlavě mlhy jezera

a malé děti

řeka

Jdu nocí

Na druhém břehu skřípe vůz

klavír

Smuteční dům

Neposečená louka

Ženci si podávají ruce mezi sloupy

(Zvěrokruh 1930)

BŘETISLAV ŠTORM 1907 Řevničov u Slaného – 1960 Všenory u Prahy. Architekt, heraldik, kreslíř a grafik, zaměstnanec Státní památkové péče. Vydal cyklus básní v próze Stará kapitula (1946). Povídky a novely: Smrt rytíře Růže (1933), Vladařství Růže (1937), Soví hrad (1943), Dobrý drak (1944), Dobrý rytíř (1946). — Odborný publicista (Architektura a pokrok, Znaky arcibiskupství pražského a olomouckého, Liturgické umění a další), redigoval Erbovní knížky na l. 1935 až 1941. — Překládal z francouzštiny (G. de Maupassant, Stendhal a další).

Rozhovor v hrobce

Starý vévoda spal ve sklípku už třetí rok. Za tři roky a některý den zahlomozili nahoře zedníci, zvedli mramorový kámen a údové bratrstva sem za zpěvu kněžstva a dalekého dunění velikého zvonu spustili rakev s tělem kanovníka Ondřeje. Když dozněl zpěv i hlas hromu, utichly kroky nahoře a kámen zapadl do roubení hrobky, bylo už slyšet jen pleskavý zvuk kapek padajících s potivé klenby na cínové rakve. „Jak je, kanovníče, tam nahoře?“ zahuhňal vévoda. „Zle, vévodo, šňupavý tabák je teď mnohem horší a dražší než dříve.“

Gloria

Nad mrtvým městem už sto let trčela zřícenina dómu. Biskup udeřil na víko své rakve, vstal a štěrbinou vyhlížel z hrobky. Jak se tu všechno změnilo! Jen mech, lišejníky, tráva a mladé břízy rostly v rozvalinách. Biskup pomalu odsunul kámen a vysoukal se ven na Boží vzduch. Šel, ztěžka se opíral o zpuchřelou berlu a kalnýma očima hleděl na všechnu tu zkázu kolem. Byl vlahý pozdní večer. Tam, kde kdysi stál veliký oltář, tiše šuměl hustý keř ořeší a v ořeší zpíval slavík. Biskup naslouchal, shrbený, sivý, papírová mitra se mu po holé lebce svezla na stranu. A když už dost dlouho poslouchal, ba déle, než se na biskupa sluší, řekl: „Co to zpíváš, slavíku?“ „Gloria, otče biskupe, Sláva Bohu na výsostech!“ „To je dobře, to je dobře,“ řekl biskup. „A zpíváš stokrát líp než já.“ A šoural se zpět do svého sklípku. „Dobrou noc, biskupe, dobrou noc,“ křičel za ním slavík, „spi sladce!“

Zbožný rytíř

Železný rytíř z červeného mramoru leží na desce se čtyřmi znaky a pod hlavou má polštářek pošitý liliemi. „Zde odpočívá tělo urozeného a statečného pána, pana Jetřicha z Olšové, J. M. C. tajného rady, komendátora řádu špitálního. V pondělí po Třech králích léta Páně 1591 usnul nábožně a tuto veselého vzkříšení očekává.“ Pod kamenem leží ubohý pan Jetřich, v lebce dřík těžkého poháru, který mu ranhojič po poslední pitce už zapomněl vytáhnout.

Obléhání

Obrist obcházel baterie. Zavolal si poručíka a řekl: „Miř lépe.“ „Dobře mířím, plukovníku. Hleď dolů do příkopu: celá věž se tam svalila i s kusem zdi a je tam teď veliká díra, že kdyby se lancknechti napořád neožírali, dávno už mohli být ve městě.“ „Mnoho mluvíš, poručíku. Pravím ti, miř lépe!“ „Mířím přec, plukovníku, tak dobře, že ani jediné okno v biskupském dómě není rozbito!“ „Miř lépe, pitomče,“ zasyčel plukovník, „dómská věž ještě stojí!“

(Stará kapitula)

VALJA RYBIČKA Vlastně Vladimír Rybička 1908 Želetava (okres Třebíč) – 1966 Brno. Nějaký čas pracoval v rodinné továrničce v Želetavě (výroba tzv. Rybičkových sucharů). Grafik a fotograf, působil v Moravských Budějovicích, Praze a Brně (zde 1966 a 1967 výstava pod názvem Surrealismus a fotografie, další výstavy 1980 a 1982). Vydal: Básník a cikorka (knihu sám ilustroval a graficky upravil, 1933).

Básníkovo narození

NOC Zelená dívám se vám do oken hola halo Teď vzplanul dům jako píseň Červení kohouti Básník se rodí VÝKŘIKY Hoří hoří ubohá těhotná slečna jak se jen poslední dobou stahovala ííííííííí to je podívaná nebezpečná

Rodící žena byla vynesena prozatím do hospody? Přítomní pijáci nevyrušili se ze svojí ožralosti *slyšíce že hoří zahradní domek* Každý z nich řekl něco žertovného

STARÝ VYSLOUŽILEC Pánové v oné zemi panuje věčná válka a prsy žen podobají se šrapnelům na nichž jsou nabodnuty třešně

OPILÝ KRYSAŘ Měli jste ji znát dřívějc pánové Byla to dívka veselá v rozkroku a jednou takhle k večeru pršelo doprovázela svýho galána To se ví šli ke stohu slámy a milovali se v rozříznutý otýpce Poněvadž ale vona byla moc vášnivá dívka a objetí nebylo možno opakovat v mokrý trávě a blátě doprovázela svýho galána ještě s třema otýpkama

PŘÍTOMNÁ PORODNÍ BABIČKA ŽENY A OŽRALCI Hahahaha hihihihi hehehehe a jinak

Žena zatím rodila za modliteb a pronášených sprosťačin když někdo namáhavě vpadl do dveří

Porodní bába zařvala a lahvička s protargolem padla na zem

PIJÁCI Koho to čert nese *a pak hned vesele* A to je ten bláznivej prdek

PŘEPADLÝ STARÝ TRAMP Já sem ten veselej prdek a štěkot psů mě doprovází hůl je má štramanda voňavá ta si to se mnou nerozhází A ta mě přikrejvá celou noc když nebe je porostlý pětníkama Kristepane přiď na pomoc regma mi choděj kolenama

KRYSAŘ Hospodo nalej mu jednu do huby nebo bude básnit celou noc

STARÝ VYSLOUŽILEC V oné zemi panuje věčně válka a vojáci mají celé noci v ústech třešně jednomu dokonce vybuchl granát mezi zuby *K ženám* A co vy jste tiché jako pěny povídejte také něco

POHÁDKÁŘKA VYKLÁDÁ a při vyslovení svatých jmen se vždy pokřižuje Každýho roku v době zrání vobilí spatříte v sousední vesnici dlouhej průvod milenců jdoucích do kostela Každej z nich má v rukou kytici klasů a vlčích máků a některý děvčata pláčou To bylo tak Před sto lety vyhořel tam kostel a celá vesnice to se ví zkrátka vystavěli tam novej kostel a že ho jako vysvětijou Svatý Panně Povolali z dalekejch krajů malíře kerej měl vymalovat vobraz nad voltář Tak ten malíř přijel a dal se do práce Byl prej to krásnej člověk ale s tak smutnejma vočima jako vejstřel o půlnoci Malíř maloval a maloval a na plátně vyrůstal vobličej Svatý Panny A tu ten malíř byl čím dál víc smutnější čím dýl se jí překrásný díval do očí takže se až lidi nad tím pozastavovali Tož se ví bylo slavný vysvěcení kostela a tu v noci vzbudil malíř starýho faráře aby se mu vyzpovídal ze smrtelnýho hříchu že prej se zamiloval do Svatý Panny na vobraze* Starej farář často rozmlouval se samým pánembohem a znal vosudy celýho kraje ale nad tímhletím nebyl mocnej slova Řekl zkrátka že malíř musí vodejít pryč A tu malíř celej následující den proklečel před vobrazem na kerým Svatá Panna žehnala se smutným úsměvem mezi klasama a vlčíma mákama Pak vodešel a nerozloučil se s nikým Ale v noci zjevil se starýmu faráři Bůh a přikázal mu aby hned vodešel do kostela Farář tam šel a zůstal celej užaslej *protože vobraz byl prázdnej* jen klasy a vlčí máky vlnily se nočním vánkem Farář nezamhouřil po celou noc voka a ráno jeden z farníků přiběhl a sdělil mu že našel v poli malíře mrtvýho s blaženým úsměvem a vedle prej bylo eště jedno prázdný místo *A tu na vobraze v kostele žehnala Svatá Panna a měla ve vočích slzy A vod tý doby každýho léta dyž dozrává vobilí stává se tendleten zázrak Svatá Panna žehná milencům se slzama ve vočích a voni jí přinášijou klasy a vlčí máky ze svýho mileneckýho lože

STARÝ TRAMP umírající Slunce je červenej dům krásnej jak Panna Marie prdnu naposled v příkopu a pak světe adijé Píchněte hůl nade mnou jako kříž to se ví slunce je červenej dům slunce je můj dům votevřte dveře pánovi

odchází ven plouží se jako raněný pták a do tohoto nadzemského vzrušení v němž nikdo přítomný nemá slov

zazní pláč právě narozeného básníka

(Básník a cikorka)

EUGEN LIŠKA Narodil se 1920 v Pozdišovcích (Slovensko), zemřel 1997. PhDr., spoluautor technické literatury. Romanopisec, dramatik. — „Demlův sok v lásce… utkali se o ženskou, ale o koho šlo? O Rózu Junovou?“ (J. Zábrana).

Nájezdná noc

Vytáhl peřiny z kufru. Můra se rozběsnila. Chytil ji do dlaně a vyhodil oknem. Vrátila se, hučela kolem stolní lampy a její stíny roztočily nábytek a stěny jako na kolotoči. Chytil ji opět a vhodil do pavučiny. František Boleslav se třel pečlivě ručníkem a rozhlížel se zaujatě po podkrovní komůrce. Někdo zde kdysi asi těžce sváděl služky! Roztrhaný koberec pokrýval jednu stěnu a kamennou zem. Kdyby udělal tři kroky, narazil by na zeď. Kdyby vztáhl ruce, padala by omítka. Přehodil ručník přes okraj židle. Věci pohozené na okraj stolku z vykládaného dřeva se rozrůstaly do obludnosti. František zhasl světlo, aby zabránil nenadálým proměnám svého pokoje v komediantský vůz. Otálel, zatínal opatrně pěstě, obracel se, až odříkal každodenní modlitbu: Bože, prosím za všechny, kteří v našem rodě žili, kteří žijí a budou žít, za přátele i nepřátele, uděl jim touhu po míru, dej nám všem pokoje, abychom byli prosti hříchu a bezpečni přede vším zmatkem… V přízemí se rozehrával klavír. Sladce parfumovaný dívčí hlas se již rozlézal domem jako štěnice. Františka proniklo něco tak odporného a nesnesitelně skřípavého, jako když nůž se dotkne brusu. Uvědomil si, že odříkával jen slova. Třel si klamné puchýře, jež mu naskakovaly na rukou i nohou, na zádech, na tváři… Rozsvítil opět světlo. Úzká rohová knihovna na své zadní zrcadlové stěně odrazila protější dveře, kolem nichž vystupoval palach a předstíral rýhování antických sloupů. Cínový pohár se leskl. Na stěně visela lulka a dům na Fialce, tak jak stál na konci ulice. Tento okamžik stačil, aby se pokoj dal opět do pohybu. Ze všech koutů lezl naráz vztek se zápachem kyselého mléka. Když zhasl a zapálil si cigaretu, pohovka se vyvýšila ve světle zápalky jako katafalk. Obrátil se. Půdní okénko fotografovalo město s bezprostředním záznamem zvukovým. Světla se ztrácela a objevovala jako zlé svědomí. Plakáty, tramvaje, divadla, křižovatky, nahodilá slova a věty, okna, auta, činžáky, reklamy, záchody, kouř, stoly, úřady, deštníky, židle, pohovky, cizí a známé obličeje, ?tržiště, zavazadla, splašky, biografy, university, zápachy, dráty, dveře, klobouky, zábradlí, sochy, peníze, knihy, ?obrazy, kasárny, všechny předměty, jež každodenně potkával, jako hmyz prolézaly náhle jeho tělo. Žádáme Vás o vyplnění evidenčních karet, i když Váš ústav není samostatný. Nemocnici napište v příslušné rubrice č. 8. Při plánovacích pracích… Vstupte! Dobrý den. Pane, pane kolego, vy se také soustřeďujete v chůzi? A ták! Je vedle Holcar? Telefon. 237. Máte chvíli čas? Slečno, rád bych vám nadiktoval… Děkuji. Krk, krk, krk… hapčí! Člověče, ani se neptej! Holky jak džbánky. V šancovním domě se obléká žena. Přetahuje si šaty přes hlavu. Zatáhla záclony. Prší. Ústav resortní. Čechy. Praha. 04.121. Ústav vysokoškolský. Morava. Olomouc. 04.214. Ústav zemský, ústav… Národní podnik. Slovensko. Obraz? Je vypůjčený z Národní galerie. Telefon: Boleslav, Boleslav, Boleslav. Ač jsem socialista, přece se mi zdá tvůj návrh příliš revoluční. Františku! Ač nejsem socialista… Jsem tu už hodinu a ty nikde. Hned jsem u tebe! První poschodí. Druhé. Tak co nového? Ano, slečna je zde. Slečno, blok a tužku! Jak jste spokojena s výkonnostními přídavky? Posaďte se! Le plan économique biennal tchécoslovaque (Texte de la loi). První jaro dvouletky. Plníme plán — červenec 1947 — 97,6 %. Statement of Policy of Mr. Gottwald’s Government. Reportáž o velké věci. Jiří Hronek. Ustawa o dwuletnim planie gospodarczym Czechoslowacji — Orbis ?— Praga — 1947. Ručník, mýdlo, vodovod. Ještě sjezd národních socialistů? To snad ta hezká děvčata, ne? Nazdar. Nazdar. Máš deštník? Pozdravuj paní! Děkuji, bude mít radost. Ulice. Dutý kříž, kterým prolézá město. Neprší. Přes most běží hoši a bijí se po rukou. Obtloustlý SNB. Rybáři. Dívka v šortkách. Stěna plakátů: II. filmový festival Mariánské Lázně. Pečujte o svoje nohy — pastou Poly-Serol. Těžkoatletický klub vypisuje vyhledávací zápasy. Blázen a jeho dvůr. Tuto reportáž připravil pro své čtenáře časopis Květen. Pozdravné projevy učiní poslanci… Katolická charita na Velehradě. Pozor! Novinka z USA. Po prvé v Evropě. Jízda motocyklu na šikmém laně. Kapitán Londoni. Výbušniny nejsou hračky. Letní šaty OP. Modré a jasné nebe. Kaluže. Svléká si kabát. Jde jen v košili. Výškový bod. Poškození se trestá. 18t. Oil benzin diesel nafta benzol. Ostrava 432. Olomouc 393 km. Brno… kavárna. Tanec. Hudba. Restaurace. Ranní polévky. Obědy. Večeře. Skleněné dveře. Poklona. Poklona. Bílé pokrývky se lesknou. Sebevědomé úsměvy. Šelesty, zvonivé zvuky, rozhovory obetkávají stoly. Ukaž, co to máš? Jej, ta má pysky! A ta šupa! — Objednal jsem pro vás fialky z Italie. Ještě bohužel nedošly. I tak mám radost, Ivane! Jano, kdy přestane to šílenství? — Co si přejete? Jen studené nápoje. Proud jde až v šest. Pivo? Limonádu? Ti, ti, tá… Je šestnáct hodin třicet minut. — Půjč mi to! Ráda kreslím. Budu dnes kreslit celý večer. Ta ne! Pusť to! Roztrhneš to! Vidíš! Nic ti nedám. Noviny. Svobodné noviny. Poslanecké reversy a ústava. JUDr. Václav Drtina. Poválečný inserát. Štěpán Gerstl. …říci to, o co se nestará snad ani Bůh, snad ani ministerstvo; ukradli mi šest let života a zbytek prodávám za cigarety, chléb a noviny! SSSR odůvodňuje své odmítavé stanovisko k Marshallovu plánu. Pařížský tisk s uspokojením zaznamenává další přihlášky… Zvlášť optimisticky doprovází účast Československa na poradách, jež budou zahájeny v sobotu v poledne na Quai d’Orsay. Jedině komunistická Humanité setrvává na svém tvrzení, že Marshallův plán povede k novému evropskému Mnichovu. Snížení cen… Sucho. Vládní delegace odletěla do Moskvy. Další deputace ve sněmovně. První zkušenost s brigádami. Dr. Laznik správcem trnavské administratury. Konference ministrů výživy v Paříži. První mezinárodní utkání atletů po válce. Holandsko–ČSR v En… Poslechněte si zprávy z našich krajů. Vzpomínáme dnes narozenin Pavla Aloise Klára. — Prosím. Děkuji. — …vzor obětavosti a účinné humanity… Platím! Poklona. Poroučím se. Výkladní skříně, látky, konservy, šperky, rukavice, hračky, klobouky, knihy… Návěstí. Zelená. Oranžová. Červená. Biograf. Za kolik? Přízemí. Pane, tam je kuřárna! Máte štěstí, že ste kápl na mne. Jinak byste navalil třicet kaček, jen to mrskne! Čokoláda. Mražené ovoce. Limonáda. Sleduje hlavy na reklamních obrazech. Levá a pravá ruka hrají — kdo víc hlav. 2:0. 2:2. 3:2. 3:5. Eskymo! Eskymo! Červené světlo. Bylo jednou zelené údolí. Podle románu Richarda Lewellyho. Pan Morgan — Donald Crips. Paní Mor… Huw — Rody Mc Dowal. Ivor… Angharad — Maureen O’Hara. Pastor… Produkce 20th Century. Režie John Ford. Titulky… Někdo se lehce dotýká jeho ramene. Otáčí se. Nevidíte? Dívčí hlas: Mohu si k vám přisednout? Nevidím. Ovšem! Odstrkuje židli do kouta. Sedí těsně vedle něho. Dotýká se jí kolenem. Jak vkusně se dotknout její ruky? Snaží se rozpoznat její rysy. Rozhlíží se. Je zde dost místa, mohla si sednout někam jinam. Proč přišla právě sem. Dotýká se její ruky. Odtahuje ruku. Myslí si: Snad pro kapesník. Přiblížil se v nevhodnou chvíli. Dívka opět klade ruku na staré místo. Ohlíží se. Nejsem přece sentimentální chlapec — uvažuje netrpělivě. Mám, nemám? Odsedává. Dotýká se ho kolenem. Lehce. Teď! Znovu přisedá. Opět vzdaluje ruku… Světlo. Pomáhá jí obléci kabátek. Vybíhá prudce po schodech. Spěchá před biograf. Prší. Čeká. Proč? Prší. Jde několik kroků. Otáčí se. Zase se vrací. Čeká. Zapaluje si cigaretu: Něco se musí stát! Někdo musí přijít, stisknout mu hlavu, vyslovit něco… Co to jen je? Vráží do spěchajících. Omlouvá se. Jídelní lístek. Večerní. Rumsteak na rožni a opékané brambory. Čevabčečí s cibulkou. Trhanec s malinovou šťávou. Vystupuje po schodech. Přejete si večeřet? Ano. Polévku také? Ano. Jakou? Hnědou. Kdykoli zavadí o pokrývku, čistí si ruce pečlivě kapesníkem. František ležel na pohovce, zavíral a otvíral oči do tmy.

(Akord 1948)

JIŘÍ SKOŘEPA Narodil se 1921 v Horní Krupé u Havlíčkova Brodu. MUDr., autor publikací z oboru vnitřního lékařství. Vydal: Tanec deštníků (1946), Orfeus (1947).

Hadrník

Před vozíkem kráčí hadrník, vytahuje ze všech domů hadry. Z modrých domů modré, z růžových domů růžové, z kostkovaných domů kostkované, ze sametových domů sametové, hedvábné od hezkých domovnic. Před vozíkem kráčí hadrník, vytahal svým hlasem ze všech domů hadry, kráčí před svým vozíkem a něco si brumlá.

Vesnická krajina

Pojďte blíže, vosy. Mouchy, přibližte se. Pojďte, pojďte, mravenci. Dítě, utíkajíc po silnici, ztratilo růžové cukrátko: s modrými a bleděmodrými proužky.

Rozhovor

Své hřebeny, zazněl čísi hlas, své hřebeny, své náramky, své zlaté nádoby, zněl čísi hlas, to vše dám za jedinou věc.

A na zelené stříšce holub usedl k holubu, a jiný hlas se nesl s vánkem mezi stromovím:

Své hřebeny, své náramky, své zlaté nádoby, zněl tichý hlas, své hřebeny, své zlaté nádoby…

Dívejte se, hleďte napjatě a pohlížejte, královští služebníci, královští dvořané, zírejte napjatě do červených křovin, naslouchejte.

Brusiči

Z kanálu nebo z kopřivových houštin
nebo někomu z kapsy vyjede vozík,
suchý jako trn, plný blech a dětí.

Muži s nabroušenýma očima se nahrnou do domů
a odnášejí deštníky, nože, nůžky, sekáčky, sekerky,

a pak začnou točit kolečkem, až jim vyletují
z očí jiskry.

Točí vesele kolečkem a jejich hezké ženy kouří špačky doutníků, zatím co děti lezou kolem vozu a mají koutka
namazaná bílou mastičkou,
protože jsou samý lišej.

(Tanec deštníků)

JOSEF SCHNABEL Narodil se 1926 v Praze. Tovární dělník, pak redaktor Mladé fronty. Za války patřil k žižkovskému surrealistickému okruhu, publikoval ve sborníčcích a letácích (Prolog, Krám, Vycpaný pták, Neplující protějšky), člen Skupiny Ra. Vydal: Svědectví (1949). — Spoluautor knihy o soustružnících-údernících Václav Svoboda a jeho následovníci (1952).

Lesní moudrost

Uprostřed temného lesa, Prý: přiznejte se ke smutku — Povím vám svůj sen, sestry, Dí tma. Nevracejte polibky jedlovému Listí, protože pláče. Lidé, kteří jsou smutní, Neměli by se líbat. Proč? probudí se malý výr. Protože jsem to řekla. Polibky patří štěstí. Protože neštěstí je špatné. Nejdivnější bylo, Že ukradli straku, Navlékli jí zlaté prsteny A zpívali, jako šumí les. Neměli hlavy ani paty, Jak se zdálo, ale Chodili dobře, zpívali krásně. Vyplakala jsem jezero, Modré… Vtom vkročil do snu vlk, těžký dlouhý vlk, A řekl: Láskou všechno sežeru. Tma ho pohltila a byl pokoj. Hrad zel prázdnotou, jaké štěstí, Že není bůh. Není? vyskočil malý, neposedný výr. Není. Nato si podali ruce, Jako by se nikdy nic nestalo, Slzy přestaly kapat a přišel Den, že je čas jít do školy.

Program večera Mladé literatury z r. 1947 (Převzato z katalogu výstavy Skupiny Ra, 1988)

Velká voda

Je to stále tatáž řeka. Říká: Kroky zpívají, kytara jde. Potom, několik roků potom, Rozepne své šaty, vyleje svou kávu. Je to stále tatáž řeka. Protéká pod městem. Věže, které se nad ní tyčí, Zpívají: Ponorná řeko, Veliký déšť tě jednou smete. A stále dokola, jak hučí jez. Řeka odpovídá, že není sama. A stále dokola. Jak vítr rozehrává píšťaly věží. Bílí rackové usedají Na zábradlí starého domu. Usedají na řeku a její zpěv. Vtom přichází můj miláček A říká: Dobrý večer. Ptáci se zvednou, řeka přestane Zpívat, jez usne, věže spadnou. Říká: Dobrý večer A ulice se změní. Říká: Dobrý večer A…

(Mladé archy 1948)

Cestou ke spánku

Noc, deštivá. Je natažena od čela k čelu A duní (sobotní noc) A řachtá jako řachtají stroje, Stéká po kabátech do deště, Vsakuje se v zem (v zem).

Už jsem dal ruce do kapes, Roztrhaných kapes, kudy Se nám ztrácejí mince, Kudy vypadávají naše svaly.

Čicháš Vůni olejů, spálených kovů Jako bych byl flakon Naplněný růžovou vodou A šeptáš: To je tvá vůně.

Čichejte, to je vůně světa.

Protože děti se rodí také z olejů, čmoudu, Utrhaných prstů A my žijeme z těchto věcí — Modrých a horkých.

(Literární noviny 1848)

Nahoru

katalog ... Zapomenutí

© Martin Reiner - info [at] martinreiner [dot] cz | Editor: Michaela Wronová - michaela.wronova [at] gmail [dot] com
Facebook | Webdesign Brno: Liquid Design | Design: ReDesign