Píseň o nosu – 2. část výboru

ANONYM

Kramářská

Pojďte, lidé, k mému krámu, prodám rád, co já mám, nedostanete nikde snad: višně, brka, knejpy, hrušky, necky, prsteny, sůl, nůžky,
[starý slad.]

Kuří oka, záponky, med, slaninu, šafrán, brejle, rukavičky, zvěřinu, kalamáře, náušnice, radlice, vosk, nohavice,
[ředinu.]

Dýmky, pentle, fíky, harras, ocílky, pyksly, nitě, syrob, atlas, písničky, kafr, mléko, pudr, přezky, víno, šindel, koudel, švestky,
[vařečky.]

Staré panny, brumajzlíky, knoflíky, dorty, housle, staré krávy, špendlíky, bobek, harfy, ingoust, hrnce, perný sýr, kolomaz, srnce,
[hřebíky.]

Tabák, mošny, flauty, hubku, rendlíky, sirky, tvaroh, boty, mandle, slavíky, housky, ocel, vidle, svíčky, holbové sklenice s víčky,
[kachlíky.]

Struny, mejdlo, raky, vapér, brambory, punčochy, květ, smůlu, šunky, sochory, perník, karty, vesty, šrouby, cepy, zázvor, pánve, trouby,
[závory.]

Posejpátko, kroupy, svícny, jehňata, podkovy, kvasnice, rákos, kuřata, štrudle, vidle, smyčce, lžíce, bažanty, voskové svíce,
[telata.]

Pazauny, hrách, krásné holky, čepice, nevěrnost, smích, černé krajky, slepice, šněrovačky, nudle, hřebce, salát, došky, šalvěj, čepce,
[mědlice.]

Zajíce, pepř, plátno, česnek, vidlice, dorty, vejce, prkna, kapry, stolice, mosaz, vápno, pily, háčky, chytrost, skopce, barvy, sáčky,
[trdlice.]

Udatnost, len, prach, knedlíky, jelita, kalendáře, buchty s máslem, kopyta, ryzce, dršťky, kopr, flinty, lokte, nůžky, džbány, pinty,
[koryta.]

Hrachoviny, sukna, řípu, žehličky, provazy, křen, popel, oves, tkaničky, slámu, pivo, hlinku, mříže, pstruhy, krůty, zvony, díže,
[truhličky.]

Srpy, tacle, hrábě, růže, kosiny, brusy, kachny, skřínky, vlnu, maliny, sádlo, měchy, pytle, vážky, basy, zelí, kosy, tašky,
[kraviny.]

Léky, kšandy, víru, perle, černidlo, nebozezy, klíh, punč, draslo, stínidlo, pilky, mrkev, kleště, věnce, posléz pro staré mládence
[ženidlo.]

(Veselý zpěvák. Sbírka rozmarných písní, 1862)

ANONYM

Veliká motanice v hlavě čtenáře krejcarového „Denníka“

Vše bylo ticho a klidno; — měsíc pronikal svými stříbrnými paprsky rozedrané papírové šoufky — a vrchole osněžených kopců. — Tu se přihodilo jednoho krásného dne a jednoho krásného večera, 6 hodin, 28 minut a 50 sekund před potopou světa, vedle mexikánské mydlárny — založené od několika zchudlých bankrotářů a zbohatlých filutářů, — pátou neděli hned vedle neděle šesté po Velikonocích; jak stojí psáno ve všeobecné kultuře na stránce stošestadvacáté — číslo sedmadvacet v osmadvacáté kapitole a v žádném verši, — dvě patra vysoko — čtyry široko, zcela na hoře v levo při zemi po pravé straně. — Tu se otevřely okenice a z nich vyšel červený král s žaludovým toušem, na hlavách vlněné vlásenky a v ústech rozžaté fakule majíce, a rozdávali svobodné frajkarty do velikého koncertu v šifonéru. — Strach a hrůza rozhostily se na to dvacet palců do délky a tři lokte do šířky, — následkem čehož — jedna telecí hlava i s přívažkem stala se melancholiš a zbláznila se. — Toho samého dne a té samé hodiny udála se velmi smutná katastrofa na Obstmarku blíže skleněného glashousu nedaleko landestiátru; — jeden nebohý angrešt se rozpukl a všecky pecičky z něj vylezly, pročež musel být bez meškání odnešen do všeobecného krankenhousu k milosrdným. Veliká sensace byla nad tím v celé čtvrti — a druhý den na to stálo ve všech veřejných denníkách, že Koňský trh pro přečin rušení veřejného pokoje a pobuřování za vinného uznán a od třetí inštance odsouzen na padesát let těžkého arbaitshausu postem zostřeného a k placení osmdesáti tisíc bukvic z kauce; — uprchl ale předešlé noci s kuchařkou jednoho zdejšího faráře, a že se stíhá zatýkačem. — Jakmile se toto vše doneslo k uším krále Lamprdona z Gürtlthálu, — rozvzteklil se tento, a popadna balík čtrnácte dní kupovaného papírového glanclédru — udeřil ním na stůl, až všecky sklenice radostně si poskočily, nad čímž se stal zmatek, a obrkédl otevra svou spanilou širokou klampajznu, zvolal hlasem kulturním: „Vos is tos?“ — V tom okamžení však ozbrojilo se šest nedávno zdřevěnělých dinstmonů — pět prkenných krinolin, a dvaapadesát sáhů dubových pařezů; načež se chopili farizeové a mlíkařky slova a — zanesli je daleko a hluboko do Středozemního moře. — To se stalo za onoho času, když byl Cäsar výběrčím v Kocourkově — dle čehož bylo ihned poručeno dvanácti mužům jízdních šorfšitzů skrze Hňupovou ulici vlevo přes Tandlmark skrze dramatické umění v největším cválu jíti — a přes dobytčí fišmork skrz anatomické museum volně a pomalu uháněti. Krásný cíl tohoto namáhání byl ten, že bylo uzavřeno v městské radě osmi marinirovaným ouhořům novou premovanou liberaj zaopatřiti. V tom okamžení ale daly se tři trakaře, osm kafemlejnků a dva jednospřežné zouváky do takové hádky, že se otřásaly skály na Malém rynečku, z čehož pošlo mnoho lampářů a vše se chvělo, od náprstku až do kopyta. Tu náhle přižene se odkudsi jeden obrněný vzteklý dřevák na kuse sardelového másla, jejž následoval jeden flašinet a půl porce okurkového salátu. Oni se hnali mnoho hodin skrze třicítiletou válku až k siciliánským nešporám, k Předhoří dobré naděje; — tu se den sklonil, slunce zhaslo — a všecky kandelábry se rozsvítily, jak v Kamčatce, tak i na Červeném moři. — Na to byl velkej faklcůk a šedesát s charakterem do pense daných dráteníků neslo prušáckou piklhaubnu skrze Vltavu do Černého oceá-?nu, — načež se strhnul velký křik na Pankráci — vše se děsí — vše se strká — najednou kdosi vykřikne „Urá!“ — narazí mi cylindr — nastane tma, a je všemu konec.

(Merendy. Sbírka rozličných žertovných deklamací, illustrovaných parodií, kramářských i nekramářských písní, komických dramatických výstupů a jiných všelikých vtipův a žertův. Všem sovám, randalistům, chumáčníkům, mravencům, cisterňákům, žbluňkářům, cis- a translajtánům věnuje Holofernes Amadeus Tercibulka, 1871).

PŘENEŠŤASTNÝ SVĚTA TVOR EMANUEL PYŠIŠVOR Vlastním jménem Josef Hubáček 1850 Chotěboř – 1900 Praha. Šéfredaktor Hlasu národa a Illustrovaného kurýra. Vydal: Truchlozpěvy, rady a nápady, kteréž člověčenstvu všemu,/ zvláště pak lidu českému/ přenešťastný sepsal tvor Emanuel Pyšišvor (1. sv. 1875, 2. sv. 1880). Patrně je také autorem kramářského letáku Přesmutná píseň kterak pán Bůh vyhnal Adama z ráje. — Bývá zaměňován se svým bratrem, jenž publikoval pod jménem Václav Čech-Stráň. Pseudonymu Emanuel Pyšišvor použili i jiní autoři, o jejich totožnosti je však možno pouze spekulovat.

Zpěv o panu Bodejťovi a jeho luftbalónech

Lidé šli se dívat honem, neb pan Bodejť s luftbalónem měl kuráž a odvahu a přeletěl přes Prahu.

Starci, muži, ženy, děti viděli jej odletěti, myslili, že zoufá si, on však dělal frajšpásy.

Deset tisíc stop nad zemí na hrazdě on produkcemi užásal veškeren lid, tak že přešel sluch a vid.

K nevíře a divné spolu, že s té tyčky nespad dolů, neb na Letnou přiletěl a fiakrem odejel.

Ve svém bolu a svém smutku přemýšlel jsem o tom skutku, a byl, když jsem přestal lkát, myšlenek mých resultát:

Pyšišvore, Pyšišvore, přenešťastný v světě tvore, až tě chytne zoufalost, budeš brzo žití prost.

Chlapík vždy’s byl ženiální, proto též originální smrt si musíš vymyslit a celý svět udivit.

Balón také sobě sděláš, tyčku tam však žádnou nedáš, nýbrž kličku hedvábnou, do níž strčíš hlavu svou.

Balón ku nebesům vzletí, pod ním pak bude viseti samovrahů všechněch vzor: oběšenec —
Pyšišvor.

Vyzvání k sbírce na pomník

Pyšišvore, Pyšišvore, přenešťastný světa tvore, kdybys po smrti moh’ žít, mohl bys se dobře mít.

Neb až umřeš, třebas hladem, lidé tobě horempádem, protože’s byl výtečník, sbírat budou na pomník.

Neboť pravidlem to činí hloupí lidé vždycky nyní: o živého nedbají a na mrtvé sbírají.

A ten mrtvý v tichém hrobě houby ví, že má na sobě mimo hlínu, kamení též své slávy znamení.

Pročež tebe, hloupý světe, dokud smrt mne v hrob nesmete, vyzývám, bys o mne dbal, na můj pomník vybíral.

A všecko, co nasbíráno, k disposici buď mi dáno, bych si pomník, jak bych chtěl, podle gusta vystavěl.

Kdo by peněz neměl, třeba nechať pošle sýr a chleba, potraviny všeliké k radosti mé veliké.

S vděčností teď přijme dary — po smrti však — světe, vari! — pokoj chce mít spící tvor
Emanuel Pyšišvor.

(Truchlozpěvy, rady a nápady… svazek 1.)

Rada, aby se zřídil orkestr z kolovrátků

Pyšišvore, Pyšišvore, přenešťastný světa tvore! zasluhujeť flašinet, víc by si jej vážil svět.

Neboť hlavní přednost jeho: bez učení beze všeho že můž každý na něj hrát, sedět při něm aneb stát.

Pročež moudrá jesti rada, k uvážení již předkládá přenešťastný světa tvor Emanuel Pyšišvor.

Orkestr zajisté lze tu z taliánských flašinetů zřídit s velkou snadností všemu světu k radosti.

Flašinety ovšem k hraní musí býti štemovány, by najednou všecky vždy jenom jednu spustily.

Neboť harmonii kazí, kdyby „Ať se pinkl hází“ zahrál jeden, v stejný čas „Radecký marš“ jiný zas.

Druhou hlavní jesti věcí, flašinetáři by všeci dle taktu se řídili, všickni stejně točili.

Prospěšným sbor ten můž býti, do divadla lze jej vzíti, ježto „Angot“, „Girofla“ každý flašinet už má.

Umění tím povznese se, flašinetům pomůže se, jakož myslí světa tvor.
Emanuel Pyšišvor.

(Truchlozpěvy, rady a nápady…, svazek 2.)

RUDOLF JAROSLAV KRONBAUER 1864 Lichoceves u Prahy – 1915 Praha. Maturoval v Mladé Boleslavi (1884), novinář, redaktor Hlasu národa (mimo jiné zde řídil beletristickou přílohu Nedělní listy a staral se o divadelní referáty), druhým zaměstnáním úředník (v ústavu pro duševně choré v Kosmonosích, pak v pražské porodnici a nakonec u finanční správy). Zakládající člen Spolku českých spisovatelů beletristů Máj, činný ve Spolku českých žurnalistů. Autor senzačních, drastických, sentimentálních, často poloreportážních povídek a románů: Z posledních stanic (1889), Ze dna společenské propasti (1893), Světlo v temnotách duševních (1895), Bez matek a bez otců (1899), Zločin tajného oddělení (pseudonym Václav Čech, 1900), Z pražských katakomb (1902), Ze života naší bohémy (1904), Záhadné příběhy a vzpomínky (1904) a další.

F. F. Šamberk s Jos. Jiřím Kolárem návštěvou v Kartouzích (Ze vzpomínek F. F. Šamberkových)

F. F. Šamberk a Josef Jiří Kolár seděli asi v letech ?sedmdesátých počátkem měsíce září v Sedmihorských lázních. Josef Jiří Kolár četl noviny a povídá: „Šamberku… čtu tady něco o Kartouzích a vzpomněl jsem si na to, že se tam chystáme už několik let. Z Prahy se tam nevypravíme nikdy. Do Kartouz máme kočárkem dvě hodinky… pojďme se tam zítra podívat.“ „Proč ne… to bude zajímavý výlet,“ souhlasil Šamberk. „Dobrá — ráno vyjedeme,“ nadšeně zvolal Josef Jiří Kolár. Po celý den se na cestu do věznice těšil. Sehnal si nějakou monografii a při obědě z ní citoval zajímavější podrobnosti. „Tam jsou zajímaví lidé,“ hovořil ke mně, „to bude pro nás neocenitelné studium. S každým vězněm si promluvím několik slov…, abych z toho přece něco měl. Ne abyste mně, Šamberčičku, odtamtud pospíchal. Času máme dost, a co na tom, když se vrátíme až večer.“ Vyjeli jsme časně zrána. Cestu jsme měli pohodlnou — počasí bylo překrásné. Kolár se vskutku nesmírně těšil. Pořád mně něco vypravoval. Přimhuřoval po svém zvyku levé oko, povyhluboval ret a rachotil svoje r, že byla radost ho poslouchat. Na státním návladnictví v Jičíně nám povolení ihned dali a my jeli v trysku ke Kartouzům. Představili nás řediteli věznice, jenž požádal kaplana P. Ž., aby nás doprovázel. Kněz prosil, abychom chviličku počkali, že si vezme na sebe sutanu a na hlavu biretek. Když se kněz vrátil, ptá se ho J. J. Kolár: „Velebný pane — proč pak jste se převlékl do tohoto obřadného roucha?“ „Není radno, slovutnosti, choditi mezi ně jen tak. Mám smutné zkušenosti. Ostatně není tomu tak dávno, co mého předchůdce P. B. strašným způsobem ztýrali. Takhle mají ti lidé přece jenom trochu větší respekt.“ J. J. Kolár pozorně poslouchal, přimhouřil oko a povídá: „Dejte pokoj… hm… no… no… však ono nebude tak zle…“ „To je grandiosní — to je velkolepé,“ volal nadšeně skorem za každým krokem… „a ta čistota tady… inu… humanita znamenitě pokročila. Velebný pane, to je rozdíl, co? Špilberské kasematy a tady ty salony. To se na mou věru pranic tomu nedivím, že tak mnohý něco jenom proto provede, aby se dostal do žaláře.“ Kolár rozmlouval skutečně s každým jen trochu zajímavějším vězněm. „Co pak jste provedl, příteli?“ ptal se, nakloňoval hlavu a poslouchal. Většina mu řekla, že nic… že jsou tu docela nevinně. „Vida… vida…“ povídal Kolár… „chlapi jsou důslední. Dvacet roků dostal a nic neudělal… počkejme… tamhle ten staroušek snad bude hovornější.“ J. J. Kolár přistoupil k muži asi šedesátiletému, jenž měl krásný, až po pás sáhající plnovous. „Jak se jmenujete?“ zahajoval Kolár rozmluvu. „Kotalinski, vašnosti,“ odpověděl vězeň. „Vy nejste Čech, že ano?“ „Ne prosím… já jsem Polák…“ „Těší mne, těší mne,“ Kolár podával starci ruku… ?„a co pak jste, dědečku, vlastně provedl?“ „Zabil jsem ženu, vašnosti…“ „Stafra… stafra… to jste ale tuze chybil. A proč pak jste ji zabil?“ „Ona mně zanášela…“ „Hm… to je ošklivé… tuze ošklivé… a nadobro jste ji zabil?“ „Nadobro, vašnosti… ani nehlesla…“ „Tak… tak… člověk by to ve vás ani nehledal. Nu, a kolik pak let jste dostal, pane?“ „Dvacet, vašnosti… devatenáct už mám za sebou. Ten zbytek mně odpustili. Za dva dny pojedu domů.“ „Sláva,“ nadšeně zvolal Kolár… „To se asi těšíte, pane? Máte-li pak někoho, kdo se na vás těší?“ „Mám — dva syny mám, vašnosti… jsou to hodní hoši… píšou mně a vyjedou mně až na hranice naproti.“ Kolár starci zase podal ruku. „Gratuluju vám… to je tuze krásné. Nu… a co pak vaše paní, pane…“ Stařec vyvalil na Kolára oči. „Prosím, vašnosti, kvůli té tady přece jsem…“ Kolár učinil rychlý pohyb, sklonil se k starci, podal mu ruku a zarachotil: „Pardon… pardon… neměl jsem nikterak v úmyslu nějak nelibě se vás dotknouti… pardon… pardon.“ Pan páter zavedl nás do kuchyně. Bylo k jedenácté hodině a v kuchyni se vařilo, krájelo, loupalo, sekalo a míchalo o překot. V ohromném kotli vařila se bramborová polévka. Asi čtyři trestanci stáli u kotle a kopistí míchali polévku klokotem se vařící. „Ah… to je vůně…“ liboval si Kolár… „sapristi… sapristi… to je kuchyně jako v nějakém paláci. Vida… vida… měděné nádobí… aj aj… a ta čistota… To se mně náramně líbí.“ Postavil se ke kotli a se zálibou se zadíval na polévku, která se vařila jako melassa v cukrovaru; ve vařící hladině provalovaly se brambory, jež skutečně velice lákavě vypadaly. Kolár přistoupil ještě blíže. „Šamberčičku… to jsem dostal na tu polévku chuť. Na mou věru, takový zdravý apetit jsem už několik roků nepocítil. Velebný pane… prosím zdvořile o malý talířek… já milerád potom v kanceláři nechám tu nějaký obolus pánům na přilepšenou. Šamberčičku… pochutnáte si…“ „I ne… raději ne…“ odporoval živě Šamberk. „Vy labužníku… ale já ji sním a pochutnám si na ní lépe než na humrech…“ Dozorce zatím sháněl talíř, očišťoval jej, naplnil polévkou a podával Kolárovi, jenž po něm chtivě sáhl. Druhý dozorce, jenž na všechny možné otázky Kolárovy ochotně odpovídal a vše vysvětloval, pokračuje ve svém výkladu. „Loni se tu udála strašlivá událost. Trestanci se spikli proti dozorci, jenž měl dohled v kuchyni, a jednou ho tam strčili. Ubožák se v kotli uvařil.“ Kolár, jenž měl lžíci v ruce, pustil ji do polévky a řekl: „Vida… to že ti chlapi udělali…?“ „Prosím, vašnosti,“ nabízel dozorce polévku a přistrkoval ji Kolárovi až k tělu. „Ne… děkuju… ona je pro mne tuze vařící…“ řekl Kolár, a v minutě byl z kuchyně venku. V trestnici jsme se zdrželi asi hodinu, sedli jsme do kočáru a jeli do Jičína. „Dobře se naobědváme a k večeru pojedeme do Sedmihorek,“ navrhoval Kolár. „Já bych myslel, že bychom měli zůstat přes noc v Jičíně,“ mínil Šamberk. „U Škrábků mají proslavené plzeňské pivo. Když už jsme tady, užijme toho.“

(Máj 1903)

JAN CHARAJN

Stará panna

Tvář zvadlá — ale duše její je posud krásný, čistý květ; dnes jde se lesem procházet a slouchat, kterak ptáci pějí…

Hle, z města, z víru života se octla v šumném, stinném lese, však zpěv jí jenom bolest nese a nudu lesní samota.

Z dum žalných nic ji nevyruší! A počne dumat v citech mdlých o celé řadě kluzkých knih, jež v mládí četla celou duší —

Tu náhle vidí s trpkým bolem dva brouky vilné v chvíli žárné: hned v zuřivosti mravokárné je zdrtí černým parasolem…

(Amor. Illustrovaná četba pikantně zábavná 1893)

OTAKAR CMUNT 1870 Rakovice u Písku – 1953 Praha. JUDr., finanční úředník v Praze (kromě jiného vrchní ředitel Městské spořitelny pražské), místopředseda Svazu spořitelen, organizátor českého spořitelnictví (předseda Sdružení slovanských spořitelen, předseda Spolku spořitelen československých, redaktor Spořitelního obzoru). Vydal Zákon a prováděcí nařízení o stavebním ruchu (1927), spolupracoval na díle Zahradní města budoucnosti. — Se svým bratrem Eduardem přeložil Povídky M. Gorkého.

Večer na vsi

Na lukách za vsí ohně zhasínají, dým z nich se plazí. Šeří se a stmívá… Po návsi, dvorech kroky zaznívají a vrátka vržou. Děvečka kdes zpívá.

Pes chvíli ozve se — to chodce vítá — a v konci vsi mu odpovídá jiný. Tu a tam v oknech světélko se kmitá a v něm se tmějí pohyblivé stíny.

I kroky řídnou, zvonek cinkne časem u krámu kupce. Před ním zastavují a klepou známé tety tichým hlasem; pak s rázným „dobrou noc“ se rozlučují.

Dým cítíš čpít, jak ku zemi se chýlí. — Slyš, okénkem pláč ztlumený se dere! To dítě nedočkavě po prsu již kvílí, co matka zatím s chvatem vaří, pere.

A tichne pláč, zas vrznou vrátka, dveře, jak chasa statků k večeři se schází. Pak jedno za druhým světélka hasnou v šeře a plášť svůj ponurý noc na vše hází.

A náhle v tichu krůpěj vody skápne k zemi a za ní druhá do prachu se vsává — — Nepohne vánek stromů haluzemi, jen listí ševelí, jak poprchává.

(Besedy Času 1899)

Před štvanicí

„Z řetězů pusťte celou psí smečku! Šest chrtů ke mně přiveďte ještě! Rád bych se s nimi poláskal trochu. Malé jen štvaní znudilo mne juž, po celé zemi proletět musím. Pusťte je divé, ať jenom štvou ho, sotva ho zvětří z potoka kdesi žízeň svou chladit!“ Přivedli chrty. Protáhlý čumák vztažený k předu provazy táhli — napjaté struny, — přední se nohy lámaly dovnitř, jak se jim chtělo do předu skočit, přetrhnout smyčku, jak vítr letět. Červený jazyk běhá jak člunek ve stroji šicím z rozvřené tlamy. A oči, oči — svítí tak žhavě! Jelene, vari! z cesty té smečce!

(Besedy Času 1900)

KAREL ŽÁK 1871 Pardubice – 1934 Praha. Právník, novinář (redaktor Hlasu národa a Národní politiky), žil v Praze. Prozaik: Agonie léta (1920), Princ z malého království (1921), Ulička zločinu (1930) a jiné. — Překladatel z angličtiny (C. Doyle, E. L. Stevenson a další).

…

Ocitám se ve společnosti dam a pánů. Neznám nikoho z nich, ale oni všichni se mnou mluví, oslovují mne jménem, jsou velmi přívětiví a prokazují mi vážnost, jako bych byl starým, milým jejich známým. Jsme v úplně prázdném pokoji, obíleném pouze, s čistě vydrhnutou podlahou, hladkou, jako by byla z porculánu. Stojíme v hloučku a bavíme se o tom a onom. Kdosi vypravuje, že zná dámu — je prý „stylisována“, máť prý ryšavé, na temeně hlavy rozčísnuté a na hubená, máslově žlutá ramena splývající vlasy a obléká prý se v šat z chřestově zeleného aksamitu, šitý na způsob togy. Namítám, že se snad pán mýlí s někým jiným; znám — nezáleží právě nyní na tom odkud — sám několik dam, jež právě tak vyhlížejí jako dáma popsaná. Pán mi zdvořile odporuje: je prý si své věci docela jist. A dodává s důrazem: „Prosím, račte dovolit, doctissime (— tak mne tituluje —), mohu Vám posloužit podrobnostmi: je to táž dáma, jež je emancipována, jež střílí, šermuje a jezdí na koni okrově žlutém, s růžovým pigmentem a modrými duhovkami.“ Po tomto popise je mi dáma ještě známější; ale přece nemohu souhlasiti s vypravujícím pánem, že by mohla existovati. Kolemstojící svědčí pánovi, kývají na mne hlavami, a praví všichni: „My také ji známe.“ Náhle rozestupují se moji společníci a ke mně přistupuje dáma s ryšavými vlasy a chřestově zelené tóze. Přibližuje ke mně svůj mlékově bílý obličej s krvavou skvrnou úst, s několika nepatrnými hnědými podkožními body, a praví mi, dýchajíc na mne dechem vonícím krví: „Já nejsem emancipována… já mám smutek v duši.“ Věděl jsem hned, že to jsou jen romantické povídačky, jež lidé kolem ní strou. A teď je slyším potvrzeny. Pokloním se jí a pravím: „Vy máte smutek v duši… Ale, madame, to je velká věc!“ A opakuji nahlas, všem přítomným do očí: „Velká, velká věc!“ Pozoruji, že se ode mne společníci vzdalují. Jsem ve světnici sám s dámou. Čekám, co mi odvětí. A když stále mlčí, dívajíc se mi přímo na čelo, šeptám jí, chladě vlhké svoje rty nádherným byssem zlatých jejích vlasů: „Vy melancholická… Vy hrozně smutná!“

Zápisky Vladimíra Jíry (Rozhledy 1898)

CYRIL ŠOTOLOVSKÝ

Odvrácení

Nuže odtud, ten svět je hořký jako chléb smočený ?v slzách a potu, pykat za svoji necelost, chabost, do trosek starého hradu; — zdivo kontur omšelých, protrhané, prorostlé býlím, kameny zabořené měkce do malty jemné, teplé, vláčně se sesýpající jako těžký prsten zlatý do popela. Kolem je pustina, vrch vyžehlý, prorostlý travinou zhnědlou, spraženou, drolící se a hořce se kroutící. Půjdeme jí spolu — Vy mne vyprovodíte k troskám, k té věži tam, půjdeme tou strání smutnou jako obraz posledního soudu na oltáři (malovaný rukou vírou se třesoucí, prostnou, neumělou —), kde neutkví zrak Váš na ničem, jen na skrčené, ustarané sosně polo osypané, s rozchlípnutými jako starý šat šiškami — a slunce bude kruh mosazný, odrážející se nesčíslně ve štítkách Vašeho náramku a vysmívající se Vám — a Vy budete plakat, umírat nad tou bídou světa, již vycítíte v tom okamžiku, v té stráni s obzorem neukončeným, té svatyni bídy, jejíž klenbou je obloha s modří začazenou, jako by k ní vznesly se sloupy popela, s lampou těžkou, hrdou, žlutě zarudlou, jež by zdrtila zem, dopadnouc hlučně. — Tu Vy mi řeknete: Chci umřít také — ale já dohoním nepravdu Vašeho zvuku svým zrakem a Vy svůj sklopíte plný slzí — a v tom okamžiku zalíbí se Vám zase svět, neb zrak Váš padne na náramek blýštící se a zmítající se chřestivě krátkým trháním v zápětí. — Před branou, jež živoří víc než stojí zdivem, ovane nás tiš odvrácenosti, svatě chmurné zmodřelé samoty — tu se mechanicky rozloučíme beze slova, bez posuňku, já vběhnu chvatně, abych nemohl se rozmýšleti, a Vy budete se vracet, obracet, já však budu již ve věži hluboké, vlhké, v lidomorně snad.

Zprvu hrůza, pak krásný, silný, vzpírající se cit samoty a vyvýšené překonání všeho pozemského — city toho, komu už smrt prochvěla tělo tónem plným a záhadným, modře se usmívajícím, jako kvetoucí v přidušeném vlhku květ rajský. Pak uvědomím sobě i okolí — vzduch ztuhlý, napitý vlhkostí, usazující se po věky, v něm hmyz drobný, těl slizkých bude mne makadly ohmatávat tiše, zdlouhavě a udiveně, hmyz, který myslí as hluboko, neb nevidí světla, nerozptýlený, uzavřený a obrácený do sebe, procházející tmou vnější k vnitřnímu světlu. Ten vlije mi sílu, odříkání, vědomí o novém, posud mi neznámém světě, když budu pozorovat ty tvory, jak se ve tmách stýkají, milují, rodí a mrou. Přiběhnou vždy ke mně shluklí v zástupech, a styk jejich z počátku studený, vlhký a slizký, odporný až k strhání čivů, bude zchlazovati mé rozžhavělé, rozpařené světem tváře.

(Rozhledy 1896)

EFPÉE Vlastním jménem František Prachař Narodil se 1872 v Bujesilech u Kralovic, zemřel 1958 pravděpodobně v Praze. Úředník státních drah, vynálezce. Sbírka: Africana („přeložil EFPÉE“), po konfiskaci opravené vydání, 1897). Další: Třetění úhlu (1901), Kvadratura kruhu jasně, přesně, nezvratně (1908), Čtyři mosty (Krytý, Ďáblův, Hříchu, Z roku 2919, 1919), Jak jsem hledal a nalezl perpetuum mobile (1922), Perpetuum mobile (1926), Velepočetum surdilo (1938), Samostroje Magnikolo, Strojdiv, Eleksil (1940), Samozdroje (Nasáva, Dvojnasáva, Vodní div I., Vodní div Niagara, 1945) a jiné. — Překládal z angličtiny (mimo jiné H. W. Longfellowa).

Chidv Oten Musí být pekelná…

Musí být pekelná radosť, být šílen! Z obrazů prostých, jež na stěnách visí, tropit si skutečnost horečnou myslí: časem být člověkem, ďáblem či bohem, časem v zdech blázince pevný hrad míti — na chodbách jeho, tak pustých a šerých cítiť se césarem celého světa! V dozorcích tušit své ministry moudré, soudruhy-blázny zvát slavnými vůdci, zbájit si vojska, jež pro vše se bijí, na pokyn vítězí, padají, vraždí, jak je to třeba a jak se to hodí! V zkoralém soustu svém lahůdky chutnat, se všemi duchy, v něž jednou jsi věřil, bratřit se, bavit se, hodovat s nimi!

Z hrnců, mis, talířů špinavých, starých vytušit vásy všech báječných tvarů, nápojů opojných, mámivých plné! Denně stůl krytý mít, hrdlo co ráčí!… Nuzácké lože své, vrzavou postel ze hrubých prken a puchnoucí slámy za trůn mít královský, papežský, boží… Musí být pekelná radosť být šílen!…

(Africana)

JOSEF LADISLAV PROCHÁZKA Sbírka Chaos na zemi (1897, druhé vydání 1912); jejím autorem by mohl být, nejspíš ale není povídkář a romanopisec Josef Procházka (narozen 1875, zemřel 1939 v Jindřichově Hradci).

V pitevně

Prvně když jsem zařízl do lidského masa — — nůž náhle v něm uvízl — — — líto mi chuďasa.

Umrlce tvář truchlivá zřejmě mi tu hlásí: „Odřeli mne za živa! Tak co chcete, rasi?“

Mlsný dědek — žabař

Dědek chabý „chytá žáby“, — z pouhé choutky — na — pokroutky…!

Hlavu, — předek, — — nejí dědek, — — ni ramínka — — jen stehýnka…!

Pastouška v městě

Páni „kabrňáci“ sedí při víně… — mají — pro legrací — „slečny“ — na klíně…! Páni jsou — sviňáci…! — „slečny“ jsou — svině…!

Rodina proletáře

Táta po kořalnách sedí — — lenoší syn — hromotluk — — máma — kde co ukrást hledí — — po žebrotě chodí kluk…!

„Mrzáci“

Za dveřmi zazněl zvoneček! Otevru! — babka — prý — němá! Za ní shrbený stařeček… — — Naříká — ruku že nemá! —

Jen však dostihli ulice — hle! — čeho byl jsem já svědek: — Řeči nabyla babice…! — Dvouruký spěchal zas dědek…!

Hlad putykáře

„Hlad mám!“ Zasyčí dareba… A však — vizte div! „Peníze chci, a ne chleba!“ — Na chleba mi — pliv! —

(Chaos na zemi, druhé vydání)

JOSEF VÁCLAV JABULKA 1876 Dubenec u Příbrami – 1962 Písek. Řezník a uzenář, zpočátku v Milíně, od 1906 v Písku (měl zde obchod údajně ještě v roce 1948). Vydával strojopisné a cyklostylované sbírky básní a drobných próz, knižně vyšly Lyrika z uzenářské kuchyně (1935) a Poezie z masa a kostí (posmrtně, bez vročení, uspořádal J. Prášek, novoročenka Masokombinátu Písek).

Píseň o pádu Tróje

Desátý rok již Řekové marně svírali Tróju, nemohli dobýti města, neb síla jim klesala v údech; potravy sic bylo dost, však napořád bývala stejná; pečené maso a chléb, a chléb zas a pečené maso. Potom, když nejhůře bylo a zmužilost zemdlela v srdci, svolal je věštec Kaichas a takto k nim promluvil vzletně: „Řekové, slyšte! Město vidím v lesích, v něm muž dobrý žije. Vyšlete posly! Písek město slove a muž ten Jabulka. Ten vám síly dodá a nápravu zjedná vám v jídle.“ Tak se i stalo. Za čas již přišly bedny jim velké na lodích vzdutých boků a s nápisem Jabulka, Písek. Ohně si rozžehli hned a hody nastaly Řekům: v kotlích dýmaly buřty a lahodné uzené plecko, vydatní poláci též a párky s tenoučkou koží. Kdo měl rád tlusté, měl bůček, kdo libové, pečínku vonnou. Milovník prorostlého vzal si krk neb i raménko. Když se pak najedli takto, v nich síla stoupla náramná, do boje dali se hned a na ráz dobyli města. — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Kdo tedy zahubil Tróju? Zda byl to Odysseus chytrý, nebo snad Agamemnon? Ba nikoli, byl to Jabulka, zboží přechutné má a čerstvé dvakráte za den.

Kritika

Byl zde v Písku v letě kritik z Prahy trhák. Vždy si ke mně zašel dopoledne na snídani. Tři horké párky snědl, neb dva tlusté taliány, též šunky nakoupil pro delší výlet v Horách. Já jednou poprosil ho, dav mu pár svých básní, by laskavě je prohléd, soud svůj o nich dal. Pan kritik, párek v ruce, chutě mele dásní, mé básně četl, při tom klidně pojídal. Jsem zvědav, co muž přísný řekne mojí Muze. Ten jí a čte a „Dobré — dobré!“ při tom říká. „To račte myslit báseň, nebo párek?“ dychtiv tuze já ptám se ho. Však on jen stále žvýká. Pak spolkne konečně, ruce o ručník vytře. „Báseň je dobrá, ale párek lepší, mistře. Vy na mne nezlobte se, věc je ta: Jste napřed uzenář, pak teprv poeta. Však jako Aristo v poesii slavně září, tak jméno Jabulka zas mezi P. T. uzenáři.“

(Lyrika z uzenářské kuchyně)

ARNOŠT BLOEM Psal také eseje.

Odpovědi

Procházíme se raději za tichých nocí než za slunných dnů!

Poněvadž tiché noci jsou hlubší a tajemnější než zlaté dny!

Milujeme více mlčící půlnoci než rozzpívaná jitra!

Poněvadž mlčící půlnoci jsou důvěrnější než rozjásaná jitra!

Zadívali jsme se do tajemství bílých obzorů a nemůžeme odvrátiti zraků svých!

Poněvadž jsou příliš svůdná a toužíte prohlédnouti jejich záhady!

Pohlížíme do zrcadel lučních studánek a těšíme se jejich hloubkou.

Poněvadž obráží se v nich nekonečno vesmíru.

Stojíme nad bílým květem a ssajeme med jeho vůně.

Vzpomínáte sladkosti duše své!

(Meditace 1909)

Praeludium

Radost, jež hrá mými žilami a vyzařuje z konečků mých prstů, není nic jiného než radost mladého, zdravého člověka.

Veselí, jež svítí z mého oka — nahlédněte doň, ó mimojdoucí, bez ostychu, nahlédněte doň hluboko a potěšte se jeho leskem — pramení z vědomí síly a mladosti.

Těším se z leposti svých údů — oh, nejsem nikterak samolibý ani ješitný — těším se z úměrnosti svého těla, jež, byť ne athletické, jest zdravé a hezké.

(Horkého týdenník 1909)

JOSEF SUDEK 1880 Semily – 1944 Semily. Sbírky: Rispetti (1902), Matičce své v ústa zsínavělá — Matičce své pocel naposled (1912).

Ó vzhlédni! chorým večerem Slečně Marii Kreihanslové

Teď padaj’ záře bílé, měsíčné, teď padaj’ záře choré, mdlé, teď padaj’ záře stonavé, teď padaj’ záře tesklivé, jen smutné, smutné, smutné, mdlé, jen kvílivé a sínavé, och! záře mdlé, och! záře mdlé, och! záře síné, kvílivé… Tam na bahniskách, v kalužiskách,

kde straší bílá skaliska, co fičivý tam vítr psal? když zčeřil vody kalné… Až půlnoc siná bude mámit’ záhadami vyšších životů a záhadami záhrobí a mystickým vším nejtajemnějším, až měsíc, stařenka och! záhadná, svým světlem ty nejtajemnější sny mystické až v duše krásné, nejhlubší tak lehce, tiše čarovati bude svým světlem mdlým, svým světlem mystickým, och! sínavým, och! sínavým — tam na bahniskách, v kalužiskách si duše našich zemřelých ty neznámé nám osudy nás dvou jak budou čísť, jak v budoucnu se vyvinou a budou padat’ záře bílé, záře mdlé a mystické a choré, kvílivé a sínavé, ty záře smutné, tesklivé, ty svity měsíčné, ty záře záhadné, ty záře mdlé, ty záře mdlé…

Podzime teskný, melancholický… Panu Antalu Staškovi, spisovateli, na památku našich chvil v parku

Mám tě rád, vždy v září počínající svůj smutek, smutek listí, smutek větrů, smutek vod, smutek milý všeho kolem nás.

Bolest v přírodě i v duši! ale bolest sladká! snění táhlé, bolestné, však sladké, dobo vzpomínek! ty dobo milovaná! — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — podzime můj krásný, milý, v čase tvém i svity sluneční když vzduchem, na nebi a po střechách se břidlicových lesknou, jiný přísvit maj’ — tak snivý, jaksi mdlý, tak milý; — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — vítr smutně kvílí od lesů a skal; stařenky, tak milé oku, z lesů s dřívím jdou, tamo stařečkové při rozcestí u sochy té prastaré divné věci povídají, padá list teď na prastarou sochu milou, — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — stařenka si odpočívá, sladké boly v duši jdou, podzime můj snivý, mám tě rád!

Mám tě rád, vždy v září počínající svůj smutek, mám rád svity tvoje snivé, sluneční, teď snivě mdlé po střechách když břidlicových svítí,… — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — mám rád stařenky, jež z lesů s dřívím jdou,… — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — stařečkové ploužící se,… — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — vše to duši nese v bolest sladkou; mám rád táhlé vzdechy větrů z úvalů,… — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — mám rád rychle padající tvoje snivé večery,… mám rád hovor v lese starcův, stařenky, mám rád táhlé vzdechy větrů z úvalů, — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — mám rád plížící se od továrny kouř v ty lesy sladce bolné, mám rád táhlé vzdechy větrů z úvalů,… — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — mám rád nesmírně tě, snivý podzime, mám rád kouř, když větrem nesen v lesy, mám rád stařenky… a stařečky… též z lesů dříví nesoucí…

(Matičce své v ústa zsínavělá — Matičce své pocel naposled)

LOJZA KAFTAN Narodil se 1881, zemřel 1923 zřejmě v sanatoriu na Pleši. Sportovní funkcionář České obce sokolské, organizátor zábav, působil na Kladensku. Sbírka: Bratr Lojza Kaftan ve svém odkaze (uspořádal F. Kleiner, 1925).

U Hamouzů…

Vkročím v sál, kde při kahanci zavěšeném v nízkém stropu, hudba hrála právě k tanci tempem větru v stádě snopů.

Hrála… Chasa tancovala… podlaha jak na strništi. Co by toho chasa dbala, když jí flauta dobře piští.

V prachu, kouři zřít jen stíny za sebou jak v kolotoči… Holky jako rozmarýny s junáky se v kole točí…

Hudba zmlkla ve svém lkání, zastaví vše, co se točí. Tu pak chasa ve zpívání opěvuje „modré oči“.

„Modré oči… nebudete…“ i venku zní píseň tklivá, kde se chasník u děvčete v roztoužené oči dívá.

A když hudba uvnitř spustí v kolo zase ryčnou polkou, „Do smrti mne neopustí,“

loučení zní venku s holkou.

Dál zní hudba při kahanci zavěšeném v nízkém stropu, chasník mačká holku v tanci, jak to dělá ve žních snopu.

(Bratr Lojza Kaftan ve svém odkaze)

J. ZAVRATECKÝ

Večer za městem

Změť domů, dlouhý půlkruh šedý z tmy večerní se noří víc, a drobných světel rudé hledy jdou světlým bodům nebe vstříc. Teď k tomu ještě měsíc hloupý kdes v nebes modrém výseku svou záři vrhl tam, kde sloupy drát napínají přes řeku. Tvář jeho bděním unavená jak žlutá lebka bledá jest, a kamsi stranou ušklebená, kde chví se miriady hvězd. U rybníka v houští kdesi — ta vrba — stará příšera — svou hlavu líně k vodě věsí a světélkuje do šera. Teď vlak, jenž od nádraží pílí, svůj výkřik poslal do kraje, pak do zářezu vklouzl v chvíli a neúnavně supaje zas vyjel, jeho rudá světla už v dálce kmitla příšerně, zář do příkopu bleskem slétla, jak dojel k strážní lucerně. Za městem dlouhé cukrovary hluk šíří zděmi tlumený, za nimi černý špýchar starý zpět troubí slabé ozvěny. Tam u řeky se komín zračí nad střechy mlhou oslizlé a chvílemi se zlobně mračí, jak myšlenky by spřádal zlé. Teď pomalu zář světel hasne a hukot zmírá potichu, tmě ustupují záře jasné a usnou noci v kalichu. Snad spí již dlouze město celé —; ne! postava kdes vojáka se noří v stromů stíny stmělé a za ním — — žena nějaká…

(Vesna 1906)

JOSEF R. HRADECKÝ Do 1923 Josef Roubíček 1886 Kostelní Radouň u Jindřichova Hradce – 1947 Praha. Truhlářský dělník, později tovární kreslič ve Vídni (zde se účastnil mládežnických spolků národně sociální strany), 1908 se vrátil do Čech, pracoval v pražském závodě na výrobu tiskárenského zařízení, pak příležitostně zaměstnán na venkově, nakonec pouze spisovatel v Praze a Brně (1920–1921 redigoval Pražského ilustrovaného zpravodaje). — Povídky: Jak život krvácí (1910), Osvobození otroci (1914), Síla slabých (1917), Domů k sobě (1918), Vytrvalý milenec (1921), Nevinní hříšníci (1928) a další. Romány: Vant (1917), Adamovy děti (1919–1929), Zaslíbená země (1920) a další. Fejetony: Stráň chudých lásek (1918) a další.

Nový život

Lékař: „Co pak si přejete?“ „Přicházím s prosbou… Ostatně mohu zaplatit, mám ještě peníze.“ „Zkrátka: o co se jedná?“ „Přicházím vás poprosit, abyste mi odňal, uřízl jednu ruku.“ „Aj? Ukažte! Co pak vám na ní chybí? Která je to ruka?“ „Žádná, pane profesore.“ „Pak tedy blázníte?!“ „Myslím, že neblázním. A tak jsem už pevně rozhodnut: uřízněte mi ruku pravou.“ „Člověče, vy jste blázen!“ „Možná, podle vaší logiky. Ale to je vedlejší. Jde o to, abyste vyhověl mé žádosti.“ „Opravdu na žádné ruce nic nemáte, žádný zánět, snad kulka — byl jste snad na vojně, nebo snad rakovina?“ „Nic, můžete se podívat.“ Svlékl kabát a obnažil obě ruce. „Ale co to máte za nápad?“ „Právě — mám takový nápad.“ „Za jakým účelem…“ Tu se doktor přerušil, spatřiv podivný Kořínkův pohled. „Je to blázen,“ pomyslil si a uvažoval, jak by nechal Kořínka dopravit na pozorovací stanici. Podivný pacient se však ozval pevně a rozhodně: „Chcete, nebo nechcete?!“ „Počkejte chvíli, rozmyslím se.“ „Nejsem blázen, jak snad myslíte — pozoruji na vás, že máte takovou myšlenku. Moje rozhodnutí je rozumně odůvodněno, ale nemohu vám vykládat, proč musím býti jednoruký. Je to jaksi tajemství.“ „Ale přece — takový případ se ještě nestal…“ „Uznávám. A teď tedy můžeme začít?“ „Ne, nechci. Zdravou ruku nikdy člověku neodejmu. Snad kolegové — počkejte, až přijdou a poradíme se…“ „Já čekat nemohu. Chápejte, že mě něco stojí to, co podnikám. Nevím, jak dlouho bych vydržel toto napětí vůle. Moje myšlenka by se mohla změnit; také moje odvaha by třebas za chvíli klesla.“ Nastrčil ruku a řekl pevně: „Řežte…!“ Lékař však prchl do druhé místnosti. Tu se Kořínek na chvíli zamyslil a pak rychle vyběhl z ordinační síně na chodbu a na ulici. „Myslí, že jsem blázen,“ bručel, spěchaje ulicí. „Ještě by mne zavezli mezi šílence. Tak je vidět, jak každá nová myšlenka se těžce v životě uplatňuje. Ale mně se přece podaří nechat si ruku uříznout. Lidé už jsou tak daleko, že chápou kuřáky opia a opilce, ale mne by ještě nikdo nepochopil. Musím jednat opatrně.“

Uvědomil si, že bude mrzákem, že žádná žena si ho nevezme, že se neožení. Budou omezeny i mnohé jeho životní radosti, nebude — jednoruký — moci žít tak, jak by žil maje obě ruce. To všechno uvážil: a také by nebyl nikdy přistoupil na to, nechat si vzít zrak. Neboť zrak, moci vidět — to bylo to, co mu bylo zázrakem i štěstím. Ale ruka, jedna ruka? K čemu ji potřebuje, když nemíní pracovat? Všechno si přesně ujasnil. Bude mrzákem, ano. V jeho poměrech bylo to však to nejchytřejší, co mohl podniknout. Bude stát vždy někde na rohu ulice a dívat se na život. A bude dostávat peníze. To bude lepší než zdráv se plahočit po světě o hladu, stíhán pohrdáním lidí — neboť věděl, že by mohl být jedině tulákem. Takto bude naopak budit sympatii a soucit. Ovšem, nestál o soucit lidí, nevěřil v něj, ale byl u vytržení nad tím, jak bude moci pohodlně a přesně studovat lidské tváře, lidskou dobrotu a soucit. To byla jeho jediná nedůslednost: nevěřil v lidskou dobrotu a soucit, a mínil založit na těchto věcech svou spekulaci. A další: Ženy. Věděl, že tím okamžikem, kdy ztratí ruku, padnou všechny mosty mezi ním a ženami; věděl, že pak už nikdy žen v jeho životě nebude. S tím se smiřoval. Nemohl si představiti svět bez žen — musil je vidět a žít vedle nich. Nuže, bude je pozorovat, půjdou kolem jeho života; budou mu dávat dárky a dívat se na něho. Sliboval si, že takto, na dištanc, je bude moci i milovat. Bál se jedině toho, aby ho potom nesebrali z ulice a nedali ho někam do nějakého ústavu, kde by viděl jen čtyry stěny a kde by našel zaopatření. Někam, kde by ho učili jako opici a měli ho za nešťastného. Proto se rozhodl nechat si uříznout ruku pravou. Levou se nic nenaučí. Šel domů, spočítal zbytek peněz a pak šel vyhledat soukromého lékaře, šeptaje si: „Začnu nový život! Já začnu nový život!“

(Rudé květy 1915)

KAREL VANĚK 1887 Kostelec nad Černými Lesy – 1933 Praha. Obchodní cestující, pak novinář (redaktor Pražského ilustrovaného zpravodaje, Večerního Českého slova, Rudého práva, spoluzakladatel časopisu Trn). Za 1. světové války zajat na východním bojišti. Fejetonista (Střepiny, Čtvrt kila střepin a další), humorista (pokračování Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka Osudy dobrého vojáka Švejka v ruském zajetí a další), jeho hlavním dílem je „Charašó, pán, da?!“ (Zápisky všelijakého vojáka; prózy, verše, dramolety, překlad básně M. Gorkého, 1924).

Idyla poschodí Panu Janu Zrzavému

Ó domy, mrtvé stromy, ó slavíci električtí, plechový ty měsíci! (Na dalekých ulicích toužil jsem po světicích modrookých!) Dnes večer čistý límec jsem si vzal, vlasy si pěkně učesal a čekal u okna otevřeného. Tu přišlo ke mně poschodí mé, kočička, vrabec a slepé štěně, poschodí, které oživuje schody a pavlač a nádobí na zemi rozložené: tu byla světnice nad městem jako loď odplouvající, sen brány otvírající, princezna hlubokých očí.

(Republika 1919)

V nemoci

Na stole bíle přikrytém v pokoji čistém stojí sklenice vína jako květ na záhoně.

Na okně rozkládá listy čas města, po němž se stýská mému srdci.

— Běžte, bílé mraky, modrým nebem, světem, zemí běžte, mraky!

— A ty, světnice má modrá, zkolíbej mne jako matka Boží!

Krásné svaté jsou oči mého dítěte.

(Červen 1919)

…

Parfémů dusivých sál plný byl
a herci neznali rolí: Já jsem v tom momentě zatoužil
po mírné linii polí, po polích, běžících v daleko,
na nichž se vlní žita. Být sám a dýchat nocí chlad…
Hrůz už je duše má syta…

Gorkiho „Na dně“. Strašnost pravd,
tmy, světel vpleteny v věnce. Umírá stařena, potácí
se dávná existence, o čisté lásce hovoří
opilá prostitutka: „Hé, starý, bůh jest, nebo né?“
„A štěstí a pravda? Ach, vodka!“

Publikum scénám směje se,
a ten smích dýkou mě kolí — „Otevřte dveře! Já chci ven!
Chci mírnou linii polí!…“ Rovina běží k obzorům
a žita šelestí klasy. Spí lesy, ptáci, všecko spí.
Jenom já slyším ty hlasy, křik trosečníků života,
jimž z rukou vypadla vesla: tam aktér a tam básník je,
tam volá dívčina kleslá, a já chci pochopit, chci znát proč.
Však mlčí rovina polí… Tu křik bych, ptal se, chtěl bych klít,
vždyť hlava bolí, bolí…

(„Charašó, pán, da?!“)

HENRYK AKSAK Vlastním jménem Hynek Kaska, podepisoval se také K. Hynek Narodil se 1888 v Jičíně. Řídící učitel v Jičíně.

Povídka nehezkého

Byla to malá dívka. V drobném, zažloutlém obličeji zářily veliké, překrásné oči. Když se vzdávala, volala příliš hlasitě: „Chci žít, chci žít!“ A objímala a líbala s takovou divokostí, jako by se chtěla někomu pomstít. Ne, nebyla mi odporná. Když jsem ji laskal a líbal, jako bych hladil a líbal nešťastnou sestru. Ale to nestačí, to je příliš málo. Bolest lásky nevyléčíte žádnou náplastí. Musíte čekat a čekat, až se konečně bohové smilují a pošlou vám novou, velikou lásku. Já musel čekat deset let. Co na tom, byla-li její krása bílá nebo snědá? Chci, aby byla blízka vašemu srdci. Je tak rozkošná jako dívka, kterou teď právě nesmírně milujete. Její úsměv dnes lichotí: Můj milý, jsi nejlepší, nejlepší ze všech. Mám tě ráda. Ale zítra tentýž úsměv odmítá: Ne, nemám tě ráda. Tvoje paže nejsou tak silné a tvoje polibky nejsou tak horké, jak jsem o nich snila ve škole při dějepisu. To musíte vědět, že ona chodí do školy a já se toulám v polích. Ona studuje a já nedělám nic, jen na ni myslím. Ona má dětské sukničky a já několik vrásek na čele a kolem úst. Ona se baví a já miluji… Jednoho večera nechtěla jít do polí. Zůstali jsme v městě. Odpovídala na pozdravy spolužaček s jakousi přehnanou veselostí. A mně se zdálo, že její oči povídají: Víte, to je ten, co mne tolik miluje. Není hezký, ale co počít, když mne má tak rád! Víte, já bych chtěla hocha, kterého by mi všecky záviděly. Toho večera šla domů příliš brzy a rozloučila se se mnou jako s nejvšednějším, zbytečným člověkem. Neviděl jsem ji už několik týdnů, nepůjdu do města hledat ji. Toulám se celé dni. Je teplý říjen. Kachny, čejky a lysky prohánějí se po rybníce, kapři vymršťují se vysoko nad hladinu. Každou chvilku to někde vesele šplouchne. Toulám se v polích bez cíle. Slunce mne hladí a větřík těší: Však bude zase dobře. Jen dál, jen dál! A jako by mně něco sliboval. Najednou stojím v zapadlé vesničce u malého kostelíka. Vyrostl přede mnou jako v pohádce. Nade dveřmi svítí zlatý nápis. Bože, Otče náš! Kdož by se modlil na místě tomto, vyslyš ho a buď mu milostiv. Hory černají, rodné město ztrácí se v mlze. A kde že mne našel bledý srpek měsíční? Já, starý neznaboh, klečím u železných dvířek před kostelem. Z levé strany dívá se na mne kamenná sv. Nordburga se srpem v ruce a z pravé strany sv. Armela s hráběmi, obě silných boků, plných ňader. A já se modlím modlitbu nejprostší: Bože, Otče náš, vyslyš mne a dej jí štěstí. A učiň, učiň mne aspoň na chvilku člověkem, kterého si malé holčičky závidí. Na levo něco zazvonilo, na pravo zarachotilo. Sv. Nordburga upustila srp a sv. Armela hrábě. Spráskly nade mnou ruce a strašlivě se smály. Zůstal jsem na noc v polích. Můj starý svrchník je dobrý přítel a rád mne zahřeje. A matka země není tvrdá, to jen tak ji pomlouvají. Poskytne ráda nocleh lidem, kteří nemají domova.

(Cesta 1921)

ALOIS CEJNAR 1888 Telč – 1938 Praha. Profesor První státní průmyslové školy v Praze. Novinář, literární historik (práce o P. O. Hviezdoslavovi). Psal divadelní recenze. Sbírka: Jezerní město (1933, „ze vzpomínek na šťastná studentská léta v starobylém rodném městě zrodily se tyto verše o jubilejních oslavách Březinova reálného gymnasia…“). — Vydal také Seznam knih pro žákovské knihovny živnostenských škol (1925).

Nocturno

Den skončil se, s ním všední shon. Před dubovými vraty sousedka mnohá prožívá poklidu chvíli blahou, mužové spějí pookřát čerstvého vzduchu vláhou neb společnosti kořením a mokem, jenž se pění. Kavárník Vonka s dýmečkou vyhlíží hosty denní. Za okénkem, jež v přízemí prodeji housek slouží, se dosud paní Drdácká do ručních prací hrouží. Marek před krámem řeznickým v zástěře stojí bílé a s Freudem vede debatu. K nim přidružil se čile statkář a měšťan vážený, muž robustního zjevu. Na nohou boty vysoké, myslivec po oděvu, pan Paukert právě vrátil se ze Zvolenovic domů. U starobylé statue v stínu košatých stromů vyčkává Bruner Kasalu vzorkové zavřev skříně, pak pro doutníček k Šípkům jdou. Z průjezdu temné síně poštmistr vyplul v papučích, na kulečník se těší. Poblíže pánů skupina otázku jakous řeší: to sporé sloupy němectví směřují do kasina, by osamění hořkost zlou zapili douškem vína. Kol o hůlečce šourá se pan „Špejla“, strůjce rýmů; jde žertík udat za tepla a píchnout hrotem šprýmu. V houstnoucím šeru podloubí u Čápů závěs hrčí; majitel vyšel v čepičce, na nose skřipec trčí a černé oči sledují postavu mocné váhy. Primátor města Povolný k radnímu dospěl záhy — a již se hovor rozpřádá, jenž k blahu obce míří. Však večer schůze bude dnes! Již okna světlem hýří na starobylé radnici, pak rolet padá clona; to Přibyl s čilým Menšíkem přípravy drobné koná, zatím co města sekretář, pan Rod, protokol chystá.

Na Malém loubí v chvíli té již zmlkla všechna místa, kde denní ruch je domovem. V krámečcích světla hasnou, naposled zvonek zaklinká a ozvěnou zní hlasnou s rachotem těžkých okenic na liduprázdném rynku. Též babky ze všech „zpovědnic“ v sousední temnou síňku svůj skryly chudý majetek i s cihlou ohřívanou.

Kročeje chodců občas zní, kdes ve příšeří stanou a lidské hlasy tříští se o klenutí, sloup starý. Šedivý děkan Hrudička dlí dosud u své fary s páterem Karlem v rozmluvě. Podloubím do Sokola jde garda věrných s Příhodou: starosta notář volá dnes svoje mužstvo k přehlídce, jak velí blízkost sletu. Tož Magni, Heger, Bloudkové v bratrskou spějí četu a zpívají si do kroku!

Však také v Omladině se koná zkouška orchestru: v Černého orla síně družina mladých pospíchá s Jakubcem čackým v čele. Zde Dubišarův slyšet hlas, Jak mluví k druhům vřele, A Schäfrův zvučný baryton.

Za nimi zříme vzadu kantorů hlučnou společnost; dnes v Telči měli radu a teď jdou trochu vyvětrat pedagogická hesla! V té lodi bystře plynoucí teď Janků třímá vesla.

Však v družině i venkovská je zastoupena složka: Vojta, pracovník národní, veselý Katrnožka.

Ve průjezd zašla společnost, na loubí ticho zase… Nebe již hustě rozkvetlo v stříbrných květů kráse, místy i v domech blikají lampiček světla sporá; okénko věže jakubské na město mrká shora. Hodiny v domě hasičů mdle světlo na rynk lejí, kašny si hláskem tenoučkým večerní píseň pějí…

(Jezerní město)

Nahoru

katalog ... Zapomenutí

© Martin Reiner - info [at] martinreiner [dot] cz | Editor: Michaela Wronová - michaela.wronova [at] gmail [dot] com
Facebook | Webdesign Brno: Liquid Design | Design: ReDesign