Zapadlo slunce za dnem, který nebyl – 3. část výboru
V TÉTO ČÁSTI VYSTUPUJÍ: Karel Šarlih | Kamil Berdych | Ervín Taussig | Jaroslav Vyplel | Otakar Hanuš | Jožka Knor | Ferdinand Schlögel-Merzin | Emanuel Jindřich Popera
KAREL ŠARLIH (vlastním jménem Karel Čada) 1882 Včelná pod Boubínem — 1916 Vídeň. Aktivní důstojník, sloužil u vozatajstva, dosáhl hodnosti rytmistra. Zemřel údajně na tyfus (není vyloučeno, že byl zavražděn — zapletl se prý do špionážní aféry plukovníka Roedla). Prozaik (Tvrdošíjní illusionisté, Erotické dobrodružství Nikity Ochalčuka, Úšklebky sexu, Sobecké jinošství Vladimíra Vratkovského), dramatik (Dohra), překládal z maďarštiny.
Rudá tma
Jest rudé temno kolem a není cesty. Avšak kráčím ku předu: snad dojdu konce. Jak dlouho kráčím již? Hodiny? Dny? Věčnost? Jsem živ? Sním? Přede mnou svítá. Ne, není to zábřesk jitra. Počínám pouze prohlédati tmou. I tma tedy přestane pro mne? Co bude pak ještě? Co bude beze tmy? Možno ještě něco viděti? Toužím neviděti ničeho. A vidím tmu. Krvavě rudou tmu. Známou tmu, jež od nepamětna obestírala moje touhy a vášně svým příšerným šlojířem. Nemám nyní touhy ani vášně, ale rudá tma z dávna tu jest nezměněna, jen prázdná a nehybná jest. A pronikám ji zrakem, zírám do nekonečna a chápu, čím jest mi věčnost: krvavě rudým nic. Dlouho již putuji. Mnoho věčností. Znavené nohy klesají v měknoucí půdě. Půda pode mnou mění se v bahno. Stěží se vleku vpřed. Klopýtnul jsem. Opět. Jakási tuhá tělesa jsou v bahně. Lhostejno. V dáli červené tmy vysvítil bílý bod. Svítí. Tma kolem něho jest méně rudá. Bílé body se množí. Srůstají v plochy, v tělesa. Jejich silné světlo nuancuje tmu v růžové odstíny. Blížím se. Zdá se, že jsou to lidská těla. Jsou to lidská těla. Jsem uprostřed nich. Bezhlasně zdvíhá se kolem mne z krvavě rudého bahna nesmírné pohřebiště ženských mrtvol. Všechny svítí bledou bělostí, ohavnou bělostí. U mých nohou leží trup mladé ženy, jejíž hlava a údy ponořeny jsou v bahně; mezi prsty uvízl kus temně rudého bláta. Za ní skrčená mrtvola kostnaté stařeny; s ohyzdné lebky rostou bílé prameny vlasů do bahna, jako kořeny olše na podemletém břehu, do vody tůně. Vedle křečovitě vzpřímené tělo dívky-dítěte; hubené údy rostou pod mým zrakem do groteskní délky. A dále těhotný břich nevěstky, potřísněný červeným bahnem, jako by jím bylo výsměšně po mrtvole mrštěno. Onde veliké, jakoby strašlivě cynickou elefantiasí znetvořené prsy visí po stranách tlusté hrudi do bahna. Tu zdá se vznášeti nad bahnem krásné mladé tělo; ruce, jejichž reminiscence zmateně vynořuje se v mojí vymřelé paměti, jsou cudně zkříženy na ňadrech; ale rudým blátem znečištěný klín rozevírá se vilně a cynicky. Tam celá kupa mrtvol, úžasná spleť ramen, stehen, hlav, hýždí, — tu osamoceně z bahna trčící paže, onde temeno hlavy, zde obličej, příšerná maska. A vše svítí zsinalou bělostí v růžovící tmě, a vše jest potřísněno rudým blátem, bahnem krve. Jest nevýslovně ticho toto obnažené pohřebiště. Lhostejno; musím ku předu. Zdvíhám nohu, abych překročil mladou hruď. — Nelze, nutno kráčeti po mrtvolách. Lhostejno. Moje nohy stlačují mrtvoly do bahna, tvoříce za sebou rudou stezku pod růžovým podsvitem rudé massy tmy. Znenáhla noří se pohřebiště zase pod povrch, růžový odstín temní, půda pode mnou zase stává se pevnou, dále tápu znaven, s mrtvou lhostejností v duté hrudi.
(Sedmero snů melancholického erotika, Lumír 1912)
KAMIL BERDYCH (vlastně Václav Berdych) 1885 Nýřany — 1914 Praha. Nemanželský syn chudé matky (otcem prý byl pán z lepší společnosti), pomocník v knihařské dílně v Plzni, pak horník v Nýřanech, nakonec stavěč kulis v Městském divadle v Praze na Vinohradech. Zemřel na souchotiny. — Sbírka: Z melodií bastarda (1909). — Rukopisná pozůstalost, v níž se údajně nacházel také veršovaný román Dcera Jairova, je ztracena.
Růže Severu…
Studené jsou růže severu. Unaveně hledí do světla. Na slunce jak na svou chiméru hledí od jitra, v němž rozkvetla…
Cizí je a těžká jejich vůně; jenom noc je láskou rozpálí, jako hlavu, která smutkem stůně a jíž hvězdy lásku vylhaly.
(Lada 1906)
Po letech
Svit bílých oblázků hrá v proudu vzpomínek, a bělejší jsou nežli před lety, kdy hořkost dětství hledala v nich lék… Máš, potůčku, mé dětské portréty…
Ty oči bez míru, ty oči plné vzdoru, tu hlavu neklidnou, plnou zlých záměrů, jež měla vždycky dosti špatných vzorů a horších případů, tak smutných v závěru…
Pěst uvykla si uhoditi dříve, než někdo ránu, či kus chleba dal… A po letech jak jsou ty oči tklivé… Potůčku můj, kam jsi ty oči dal?
Potůčku můj, tvé dno je tolik bílé, v stínu tvých břehů květy shlížejí se, pomněnky něžné, zvonky rozpustilé; v nich slzy konvalinek zatřpytí se…
Proud vzpomínek vždy víc a víc se kalí a v temnu břehů mámí černý blín… To nejsou květy, jež jsme milovali, a přec těch květů plná hruď i klín…
Tragika máje
Je mi tak teskno. K domovu se beru. Tak těžce jsem dnes sáhal na kliku! Byl první máj. Čas lásky. Někde v šeru zněl rozechvělý klokot slavíků…
Celý den stroj hřměl. Chlebodárce za mnou stál v pomaštěné, rusé paruce… Ulicí táhl zástup s hymnou slavnou a každý zpíval, co moh’, ze srdce…
Jen ty snad chápeš, chudobko má bílá, proč utichli jsme ve svém doupěti… Dnes se tak příkře země naklonila, jak chtěla by nás pustit z objetí…
(Z melodií bastarda)
1913
I. Idiot-felčar nůž svůj k tepně klade: řez pouhý, po němž možno vykrvácet, a stopy krve, krve, krve všade, již nelze smýt a jež se bude vracet
jak stíny zlé po letech do snů dětí… Ty stopy… oh!… což nikdo nevykřikne a doutnák nevhodí do stohů lidských smetí? — — — — — — — — — — Jen kdesi v zákoutích trs vetchých duší vzlykne…
A vlaky kamsi v dálku jedou… jedou… v rachotu kol, slyš, pozdrav pušek zpívá… Tkáň dějin hrůznou idioti předou… Červený smích se v naše okno dívá…
II. Jak známo, zúčastnit se nesmí na manéži: blbci, státní
úředníci a mrzáci, kněží. Neb tam, kde už docela nic nelze zmrzačiti,
přestáváme velkodušně i my působiti… Nutno přejít lidskou bolest.
Doliny a vrchy. Zda jsou k tomu způsobilé vzácné tyto mrchy, které pro
potěšení jsme si vykrmili? Tož je vroucím Naším přáním, aby
rozmnožili dost již slušné kvantum blbů…
Napotomním věkům sloužiž tento mrzký edikt
jako vademecum…
(Mladý průkopník 1913)
ERVÍN TAUSSIG 1887 Slaný — 1914 Bialogora u Tarnopole. Lékař, literární teoretik, publicista, spoluredigoval časopis Scena. Záložní důstojník, hned v prvním měsíci války zemřel na úplavici. Jeho chaotickou rukopisnou pozůstalost se asi nikdo nepokusil uspořádat. — Překládal E. F. T. Marinettiho a další.
Den
Klubko smyslů, jež házím do koše jitra, mi vracíš — přes pohoří jsem přišel — stoupám po pěti stech stupňů nohu zlomenu v kloubech — zachycen mezi čtyřmi nohami židlí na vlně rudého koberce kam prudce padl jsem ze sna kdy jediným trhnutím víček jsem ocit se v světle
jde vlnami kolem mých očí tváří a rtů halí mé tělo ve vláknitou vatu rozkládá bytost mou povrchem pokožky pálí a štípe rázem vyssávši všechno mé vnitř je rozhodivši do všech úhlů světa: ó dny horké a psí břehů Eufratu řev lvů písčí šeď jízda Sibíří zimní puch eskymáckých děr líný bahnité tělo vilnice z jara, kdy rozkvetly třešně, pouť v odlivu polí šeď silnice.
Equilibristova koule, jejíž výduť šlapu (z mléčného skla) a jež vpravo a vlevo v jedné chvíli se točí — činka s koulemi jiter a večerů kterou si zvedám — hrazda a lana, bílá bez konce, s věcmi života, těmi a těmi, jež ale jsou všechny, se proplétající
rovnoběžná s čarou poledne, nad níž obloha vždycky jest modrá zvony všech orlojů odbíjejí jasněji a po níž jdou spěchají běží jeden po druhém husím pochodem z továren obchodů skladišť a písáren škol (nad nimi obloha vždycky jest modrá) všichni znaveni hladoví s tíhou uprostřed těl a z nich nejvíce všechny nás polyká břichatá tramway hlučící funící o závod středem ulice kde náhle stane v nárazu domů jak plavé dobytče s lysinou na čele ve vchodu do stáje
po té dále jdou v zašedlou hladinu zklidnělých odpůldní, jež jako zamyšlená kvočna sedí pod poklopem polední, přes oběd zčernalým, zamotávajíce v své sítě dámy na pavlánech kytky v kořenáčích zapomenutý topol a řadu šedých kolosů sedících v lenošce nábřeží opřena záda o fa ady domů a nohy si oplachujíce v řece vše sedí teď, sedí
lana jdou, lana jdou
až dojdou ku světlům večerů a se zavěsí na knoflíky rozžatých luceren
po těchto lanech se houpaje tanče nad střechami hlavami světly a třídami jak se tu shlukly mezi nimi a pod, kolem nich skrze a přes těla všech mozky všech vlasy a šat
jdu nesu se úhořovitě vnikám se deru a jsem světlem ze stožárů prachem hlukem a zápachy výkřiky — klubkem vozků a kol se lesknoucích pohledů (klobouk) kolejí, dlaždic, nápisy Morel a spol. For Ever Shoe Elite mřížovím stok hnízdy kaváren pod šatem oblým útvarem a černými ručičkami, ukazujícími sedm
Rozhazuji okna, jež vedou do noci, měřím výšku všech výší — a stačím, jak stojím tu souběžně k onomu komínu a rozfoukávám noci tmu zde z čtverhranného výseku postranní desky krabice, již mi kraj a obloha tvoří s tenkým víkem i dnem, obě zborcené —
stačím: plocho a na příč běžím a v diagonálách se kladu z koutu v kout mé tělo v deseti, ve stu a tisíci úhlech se protíná ostře a koso se rozbíhá v paprsky, ale přec jest jednou výplní tohoto prostoru v němž jsem! a se nadouvám jako nezměrná ropucha bych oblinou boků a temenem lebky na zad i v před celým tělem velmi těsně se dotkl kraje a konce hůry a dolu a každé pídě z tohoto prostoru kde chci být všude a zároveň uprostřed.
(Scena 1913)
JAROSLAV VYPLEL 1890 Kroměříž — 1969 Brno. Učitel v Brně, za 1. světové války čs. legionář v Rusku. Sbírky: Srdce vstříc (1934), Písně a meditace (1936), V osamění smrti (1945) a jiné. — Překládal K. D. Balmonta a další.
Jiří Ponomarev Z ležení smrti
Rakve tam jedna za druhou plují po širé stepi v zeleném moři — a slunce pálí. Loďky jak zelené plující v moři rakve tam jedna za druhou plují. Ohnivé slunce tak pálí. Rakve tak denně do stepi nosí. První a druhou, další i další. Zelené loďky v zeleném moři zelené rakve do stepí nosí a slunce pálí. —
Denně se brával průvod ten stepí, jak had se vinul v zeleně moři. Modravé hory v mlhavé dáli přísně tak hledí jak oko boží. Jak had se vinul průvod ten v stepi… Oni se tomu šíleně smáli, vyhublí, zlí, a zraky jim plály. Saksaul tančil jim před očima, horečka pálila, bylo jim zima… Konec kdy bude, jakby se ptali, jakby se tázali očima svýma. — —— — Baráky bílé v zelené stepi. Saksaul tančí. Pekelné žáry. Ariky svítí v zeleně moři, baráky svítí, ve slunci hoří. Krvavé kruhy v zeleném moři, a slunce pálí, tak pálí…
(Země 1921)
OTAKAR HANUŠ (vlastním jménem Jan Trneček) 1890 Praha — 1940 Praha. Autor kabaretních textů, šansoniér, herec (Červená sedma, Rokoko, Lucerna), novinář (Právo lidu a další), kulturní publicista, filmový kritik, scénárista. Za 1. světové války na rumunském, pak na italském bojišti. Knihy veršů: Zpěv sedmnácti let (báseň, 1920), Nálady (báseň, 1922) a další. — Prozaik (Maršbaťáček, Opičárny, román Zvyk je železná košile a jiné), dramatik (Napoleon, Podivné lásky a jiné).
To v letní den
Mdlý pohled, poslední, tak závistivě kosý — — —
A v jitřní kulise je slyšet zpívat kosy; jde ranní opilec, má optimism v hlavě, trysk vody káranské čpí z hadic nedočkavě, strhaný konduktér jde přehazovat špičky, aby se zabodly v směr spěchající šičky, pak student zničený, jenž s žízní splách’ i rozum, jde v Monte Carlo hrát — —— ne! Dělat rigorosum. Chrchlavou mlékařku je slyšet konví zvučet; jde k radům dobývat svůj nedobytný účet — — — Vyssátí milenci! Zhnuseně sníte-li? Chcete se zastřelit, mladičký příteli? Zažranou chorobu v svém řídkém máte masu? A já jsem mrtev už a nevidím tu krásu!
To v letní den, v tak nepříznivý den, kdy talíř života je vůbec vyjeden, kdy bědná ulice v své tváři trudovité osloví sentinel: „Vy, příteli, vy čpíte!“, kdy čmelík hrdličky své hrýže jaro z per, a člověk v puchu dne se noří, marodér, kdy v kouři z olova jsi vpěchována, Praho, kdy zeleň listoví je bahnem pokropena a zraku jeví se jak pokálená žena — — —
— — a já jsem mrtev už a nevnímám to blaho!
Ne v stáru smířlivém, ne v středu skvělých růží, ne v kruhu plačících, jak souzeno je muži, však v bóji mansardy, jež ve vzduchu se zmítá, sám, s nahou rukou jen, jež pomstou není syta, s příšerou minula, jež nedá mládí vám, svůj zápas poslední groteskně svádívám, s příšerou minula, tou srdce bušící je, ta výzva zlolajná, ta zahřívaná zmije, s tou bídně bojuji a hašteřím se s tou zákeřnou, záletnou maitressou naprostou: hmat jejích pulsací když podoben je trnu a nervy probodne, kdy v hrůze konce strnu a nohy v mramoru se mění ve sousoší — —
— — — a já jsem mrtev už — — — a už je po rozkoši!
Můj pes si vyběhne a klidně u patníku psát bude nerušen směs čar a vykřičníků, a ze stok v mezanin chemický produkt vzlínat jak včera bude dál — a výpach kyselý čpít z nočních vináren v čich bude piteli — — —
ne chypre, v salonu jenž šplhá na závěsy, ne vášeň milenek, jež vyláká i děsí, ne slast ta zmocněná, ta opojnost, ta, pro niž se štveš, se zabíjíš a za kterou se honíš, jen bída nejnižší, naprosto shnilý most, úpadek, s kalem hnus a strašná zoufalost, silnice blátivá, z níž všude trčí štět — — —
— — — a přece nechce se ti toto opouštět! Ta moucha živa je! Ten pavouk! Smrt jí nosí! — — — — — — — — — — — — —
Mdlý pohled, poslední, tak závistivě kosý — — —
Zkráceno (Zvon 1931)
JOŽKA KNOR Za 1. světové války zajat na ruském bojišti, vstoupil do čs. legií. Sbírka: Jak zákony kázaly nám (1921).
Archangelsk (Parník „Kursk“, 15. X. 1917)
Mha všude, kam se podíváš, a k tomu lehce poprchává! Na těžké boty anglického zrna se lepí hnědé bláto po dlážděních a mostech přístavních. Krok duní nad vodou, jež líně stojí, mírně zvlněna, černá a špinavá… Zde zbytky jídel plavou, tam zas kusy dřeva s krabicí, a tu zas jakýs papír, prázdná konserva. Kůň dupe líně podkovou do dřeva mostu, a ruský voják namáhá se nabíráním vody okřínem jakýms, jejž po provaze do té špíny spouští a v kotel vylévá, by zatáhl ji ke své setnině, kde uvaří z ní velkolepý boršč… Puch shnilých ryb se nese nad skladišti… Tu vážně stojí obrovité lodě a volně pouští k nebi sloupy dýmu a stěžně jejich ztrácejí se v mlze, jež všude kolem tvoří nekonečnou stěnu, z níž vynikají jenom černé body, čáry a širší pásy, stíny lodí… My jdeme pružně, prapory své nesem ke svojí lodi, která mírně dýmá. A nastupujem. Všude zřít je život. Dámy, jež porodila Francie, na zdar nám volají v dol kloníce se přes zábradlí. Večer. Mlha všude, kam se podíváš, jen světla temnotou se probíjejí. Nad černou vodou nese se náš zpěv o jednom kraji, prameny kde hrají na svěžích svazích s šumícími bory a kde je pravý zemský ráj…
(Jak zákony kázaly nám)
FERDINAND SCHLÖGEL-MERZIN Narodil se 1899 v Lehnici (Polsko), zemřel po roce 1970 v Jiříkově u Rumburka. Jméno Merzin si prý přivlastnil se svolením hedžánského šejcha Hadži Tahara Merzina, který mu v Arábii zachránil život. Po 1945 národní správce továrny na hudební nástroje v Jiříkově, v padesátých letech pracoval jako dělník a hlídač. Knihy veršů: Ambra (Básně z Orientu, 1935), Ale zítra… (1938, v září 1939 konfiskováno gestapem), Bakchický jazz (1939), Černá růže (1940), Amoroso (1946) a další.
štědrý den v hrdlořezích
na štědrý den na den lásky světla planou do mrazu jak nonické masky světla a světýlka tam u hrdlořez u železnice tovární okna mrtvá jsou a komíny civí do nebes jak černé rukavice —
vzplanul požár dnes obrovským plamenem záře stříkačky a hluk
pozdě vyhrabali tam zbytky člověka zčernalé škvarky a pahýly
mnozí ho ještě živého viděli po stohu prý skákal jak kobylka křičel —
je to jedno kdo to byl je jisto že žil a že snad také někdy snil — bez jídla civěl jsem do ulice popelem hořklo mi v ústech nerozsvítil jsem svíce na vánočním stromku nějak divně viděl jsem betlém —
šel jsem na pohřeb do hrdlořez —
potkával jsem lidi potom nikoho potom spatřil jsem dým a troud žhavění na poli při zemi dým a pára se vlekla v okolí jak běložlutá šála
oheň už dávno uhasili četnická varta tu stála u zmáčeného pytle
svítilo město — zima bodala v kloubech — cítil jsem spáleniště jak sálá jakmile vítr zadul tráva žhnula jako rozžhavený drát a řeřavěla
uhořel vandrák — bylo tu mokro jak v močále na patách zvedal jsem placky bláta —
později potkal jsem ženu stála u viaduktu pod špinavou lampou byla vymrzlá a hladová — prodavačka lásky —
„— támhle mám boudu tam jsem doma muž pracuje na slovensku a děti spí tak půjdem — ne?“
„„jste hrozné zjevení připadáte mi jako mrtvá v plameni — co měla jste k večeři rybu nebo kamení dnes je přece den páně ženo ženo bolestná má strázeň je k smíchu chtěl bych se vyplakat v tichu —““
pojednou letěl nám nad hlavou vlak —
„„paní““ začal jsem znovu „„zdá se mi že přejel vás tenhle vlak““
„k smíchu — až pojede novej vlak shoď mi dva pytle uhlí uvidíš — to není jen tak — to není jen tak kolo tě chytne za zobák a budeš čumět z truhly — jseš smutná nátura a vyhřátej — z tepla — viď — a nemáš hlad jseš prevít jdi jdi a dělej pátera“ „„tak s bohem „mámo“““
„nevídáno“ — — — — — — —
zašel jsem do jedné hospody hořelo tam několik lampionů — seděli tam tři smutní hosté — jedli rybu — „dejte nám ještě likér k tomu svátečnímu jídlu“ a hostinský se zved a řekl mi: „— co vy?“ „„— slivovici““ „— máte peníze?“ „„— mám““ (šeptal jsem si pro sebe) „„— můj muž pracuje na slovensku a děti spí a děti spí a uhořel člověk““ „— co?“ „„— to jen tak pane hostinský““ „— tak! dvě padesát a více nic — jděte si lehnout pane — zavíráme!“
(ale zítra…)
EMANUEL JINDŘICH POPERA (vlastním jménem Emanuel Jindřich Poppr, později Henry Emanuel Popper) 1895 Kopidlno u Jičína — 1964 Palma de Mallorca. Maturoval na Českoslovanské obchodní akademii v Praze, za 1. světové války čs. legionář v Rusku (ve Vladivostoku byl styčným důstojníkem amerického konzulátu), po válce do 1922 úředník ministerstva zahraničí v Praze, pak ředitel pražské pobočky U. S. Lines v Praze, po 1948 emigroval do USA. Propagátor česko-amerických kulturních styků. Sbírky: Tak i jinak (1939), Tři království (1939), Z mých světel (1940), Dřevoryty (1942), Na trzích snů (1943), Modlitby k jaru (1945), Věnce (Stockholm 1955), Zamčené dveře (Hamburk 1961), This and that (New York, 1962) a jiné.
Nezbylo nic
Zapadlo slunce za dnem, který nebyl, zmizelo beze stop, co mělo být žitím.
Příliv vyvrhl na břeh prázdné jen škeble, ovoce spadalo se stromu zelené, nepřišli hosté. Nevýskly do tance šalmaje lásky, vítr jen popěvek o smrti s pouště dul vyhaslé sopce. Naděje jitřenkou v červáncích zrozená minula zenith, strávil ji falešný západu požár, nezbylo nic.
Zapadlo slunce za dnem, který nebyl, odešel život, jejž nikdo nežil.
(Tak i jinak)