Zapadlo slunce za dnem, který nebyl – 2. část výboru

BOHDAN KAMINSKÝ (vlastním jménem Karel Bušek) 1859 Husa u Sychrova — 1929 Poděbrady. Vyučený řezbář, 1878–1882 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, žurnalista, spisovatel z povolání. Sbírky: Ztracené volání (1884), Den štěstí (1890), Z Příkopů (1892), V samotách (1893), Verše humoristické a satirické (1893), Motivy ze Sychrova (1896) a jiné. — Prozaik (Črty humoristické a satirické, Rozházené kapitoly a jiné), překládal G. Hauptmanna, F. Schillera, F. Wedekinda a další.

Píseň

Já byl jsem celý smutný život dlouhý
jak socha, která střeží hrob zapadlý a prostý marné touhy
kdes moře na pobřeží.

Hrob chudý tak — leč přece komus drahý.
A socha stojí němá. Neslétne paprsk v přísné její tahy
a úsměv pro ni nemá.

A táhnou léta přes ty její skráně
a jaro, jeseň, zima, květ vesna, jeseň mlhy hodí na ně —
a dole mrtvý dřímá.

A hle, teď slétla holubička sivá
v tu prázdnou náruč její. Ó miláčku, hle, kolem jaro zpívá
a ruce mé se chvějí.

(Den štěstí)

V Sedlovském úvoze

Je úvoz hluboký a vyjezděný koly, od Hvězdy táhne se a padá do údolí.

Tři, čtyři chalupy s nízkými chudých byty v úvoze zapadlém zde před světem jsou kryty.

Tím dlouhým údolím zde k Sedlovicím jde se, zkad mlýna klepání se hluchým tichem nese.

A v prostřed vesnic dvou, jež zmlklý úvoz pojí, jak bouda pro zvíře, hle, chatrč lidská stojí.

Ke stráni opřeno je trochu shnilých latí a střecha vystlána je bramborovou natí.

Že v onom brlohu, jenž nemá ani dveří, by lidé bydleli, se těžko očím věří.

A přece. Pod skalou, na rozházeném smetí a ztuchlém slamníku, si hrají malé děti.

A jak jdeš kolem teď, hle, bázlivě tě zřely a jakás postava se zdvihla na posteli.

To matka ubohých, jež pohne sebou stěží a v hrozné bídě té už kolik roků leží.

Ze skály průlomu, kde v kamínkách to dýmá, teď zří tě ubožák s očima zoufalýma.

To pán té samoty, již v hrůze zrak tvůj vidí. On dávno vyhoštěn je z davu jiných lidí.

A žije v úvoze u načernalé skály, v zapadlé samotě, kam mlýn jen klape z dáli…

A azur blankytný se usmívavě sklání, jak by svět celičký byl samé požehnání…

Zkráceno (Motivy ze Sychrova)

AUGUSTIN EUGEN MUŽÍK 1859 Nový Hradec Králové — 1925 Praha. Nedokončil studia na filosofické fakultě v Praze, novinář, redigoval Besedy lidu, Světozor, literární část Zlaté Prahy, nakladatelský redaktor. Spolkově činný (mimo jiné starosta Klubu českých spisovatelů Máj). Sbírky: Jarní bouře (1883), Hlasy člověka (1883), Ballady a legendy (1884), Hymny a vzdechy (1892), Černé perly (1893) a jiné. — Také povídkář (Trosky života, Tichá dramata, Zlomené okovy a další), dramatik.

To jsi nikdy necítila…

To jsi nikdy necítila za jarního větru vání, kdy jak měkká náruč tvoje večer byl pln usmívání, že ten vítr otravuje, že ta náruč dusí a že světlo, které na nás se hvězd sprchá dolů, jest jak posměch jedovatý posvátnému bolu? Já to prožil, kdy mne vítr do propasti vláčel, kdy mi hvízdal cestou, jak jsem nocí k tobě kráčel, že ten vítr otravuje, že ta náruč dusí a ty hvězdy, jež mé kroky svedly do močálů, že se smějí jedovatě tomu mému žalu.

Já to prožil, kdy mne vítr tobě v cestu snesl, když jako list utržený k nohoum jsem ti klesl, že tvůj dech mne otravuje, že tvá náruč dusí a ty hvězdy tvojich očí do soumraku vtkány že se smějí jedovatě na hrob vykopaný.

(Lumír 1879)

Podzim v polích

A dnes tak sám se sobě zdáš, tak sám a unaven… dnes… polní ohně planou a cítit dým jich, šumot doubravin jak nad kolíbkou spící chůvy dech. Brav potácí se lučinou, a naháč, květ studený, tam kvete. Mlha jen vše obepíná jako Atropos, jež kužel svojí příze roztáčí. Ten teskný stáda řev se nese šíře… A zas ni dechu… Není, není již, a srdce bolí, co již všecko není… Hle v daleku tam slunce obrovské jak vytržené srdce zapadá. Mrak hoří na něm, řeže chladným žárem jak stydnoucí již krev; to bude noc zde záhy, ach to dlouhá bude noc!

Úryvek

Ptáš se, co jsem viděl?

Nic nežli starý strom; stál stranou, pod ním tulák se v hadrech chvěl, byl sám a sám a sám a bodlák kýval se a květin dav se smál tak hloupě jako mladé, pyšné školačky. Svou cítil nízkost, všady odehnán ten tulák odešel od lidských prahů, ten blb, a lidem na očích se umřít bál. Zde dokonával, ležel schoulen v trávě, jež rubášem ho pokryla. A květy odcláněly své kalichy, jak by se štítily. Ta žlutá tvář co bolu jevila a znavení a hrůzy, a starých, dávno navyklých úzkostí, a strachu, bratře, strachu, před lidmi i zvířaty i přírodou i bohem, neb k bohu lidí bohatých a šťastných se modliti a o něm sníti se bál ten tulák hadrů plný, špíny.

A dívky bílé, cudné jako víly kol kráčejíce sladce zpívaly lásku i rozkoš, nový život, plný krve a záře, bělosti a krásy, a plamennou lavinu květů modrých a oranžových. A procesí šlo, korouhve rudé, nádherné plály jak obrovský květ máku planého, a pělo o životě velkém, posmrtném, o serenadě svatých, o božím hosiana, o beránku bílém, zářivém, o zlatém, růžovém poutě, o milosti, jež objímá duše veškeré v tom nekonečném štěstí, nesmírném…

(Květy 1898)

Stafáž tragedie

Noc. Ticho. V tichu kdosi čeká, tak zdá se tobě. Tma houstne v postavu, tma hustá, měkká. Kdo stojí tam to? Krok — ne, zas ticho jako v hrobě. Jen bodláčí se klátí, pahýl vrby se šeře stranou hrbí, a jívy keř tu bledým svitem čpí… Kraj hvězdný spí.

Teď skok a divý vzkřik a tlumená a těžká rána a dusný okamžik, jak kdos kdy v taji dokonává. Nic. Kolem tráva je pošlapána, scuchané žito na okraji. Kdos chroptí… Ne — v tu tiš nic nezachví se již. Teď slyš — ten dálný, spěšný ke vsi let! Krev hluše do trávy se roní, a jako rakev noční svět se nade skelné oči kloní.

(Zlatá Praha 1898)

FERDINAND TOMEK 1860 Choceň — 1940 Nová Paka. Středoškolský učitel na různých místech, pak ředitel reálky v Nové Pace. Sbírky: Doma (1891), Povídky veršem (1895), Pohled do duše (1896), Verše Ferdinanda Tomka (1. sv. 1930) a jiné. — Prozaik, dramatik. Psal do zábavných časopisů.

Šílencův monolog

Má zvláštní vlak dnes přijet; z mořských lázní prý vracejí se hosté. Jsou to blázni, že jedou domů! Proč tam nezůstali? Tak pěkně mohli všichni býti zdrávi — a tady zatím rozbijou si hlavy. Však dobře jim! Proč se mne nezeptali, zda bezpečná je cesta nebo není?! To myslí si, že už jsou přeučení, a zatím neví žádný zhola nic! Vždyť neví žádný z nich v tom vlaku celém, že tamhle na tom mostě před tunelem já vytáhl jsem šrouby z kolejnic a pěkný balvan tamhle z toho lomu že na trať shodil jsem. No, dost a dost jsem nadřel se — a to jen pro radost, že nepřijde z nich ani jeden domů! —

Aj, už je signál — za chvíli tu budou ti páni bohatí a — chacha! — učení! Mně zdá se, že již slyším dunění. Ba, na mou věru, tam už záři rudou je vidět! Tak — jen hodně přikládejte! Tak — ještě víc! Jen hodně páry dejte, ať s veselou to jede do pekla! Ne — je to let! Ta bestie to žene, že smečce ďáblů snad by utekla; mně přece však dnes neuteče — mně ne! —

Hle, už je tady! Frnk — jen se to mihlo! Nic jiného mé oko nepostihlo než dva, jak u okna se objímali. Jen líbejte se! Tiskněte se k sobě! A smějte se! Však za okamžik malý už ležet budete tam v řece — v hrobě — —

Ach škoda, že už dávno zapadlo to hloupé slunce, na to divadlo že málo bude vidět — Hu, to byla rána! Hoj, teď už se to asi válí v krvi — Teď honem tam, bych uviděl to prvý! Toť práce má! To bude podívaná! Chacha!

(Verše Ferdinanda Tomka)

FRANTIŠEK XAVERSKÝ SVOBODA 1860 Mníšek — 1943 Praha. Nedokončil studia na technice, praktikant u pražského magistrátu, pak úředník Městské spořitelny v Praze. Od 1897 člen Akademie. Jeho ženou byla spisovatelka Růžena Svobodová. Sbírky: Básně (1883), V našem vzduchu (1890), Nálady z minulých dob (1890), K žatvě dozrálo (1901), Je podzim, ovoce voní (1929), Večerní zvon (1935) a jiné. — Prozaik (Válečné sny Fr. Poláka, Srdce její vzkvétalo vždy dvěma květy, Z lesů zaznívá zpěv a další), dramatik (Čekanky, Lapený Samsonek a další).

Hostinec „U tří pavoučků“

Pamatuji se ještě, jak sklenice zvonily
a jak znělo práskání biče po krajině.

Na dlouhé silnici za chladnou doubravou domek nás uvítal příjemnou střechou svou. Toť malý hostinec, povoz kde zastavil, a kde se každý z nás po cestě zotavil.

Než jemu asi my, dražší sám byl nám host, bělal se před námi všech krás a pýchy prost s obrázkem Marie nad vjezdem v rámečku, schovaném ve květech uvadlých věnečků.

Na střeše z šindele, jenž stár již zamokal, se stopou baroka malebný štítek stál, s hřebenu do dáli bílé dva komíny předly kouř hebounký přes zeleň krajiny.

Vysoké jasany chladily jeho štít, pískání vlaštovčí, vrabců křik slyšel znít, vlídně nás přijímal ve starou náruč svou, na noc když jeli jsme ukryti pod plachtou.

I koně řičeli, když jsme mu byli blíž, házeli hlavami, zmizela vozu tíž, snili jen o vodě, šumící v potoku, a vůni cítili zlatého obroku.

Podomek kolohnát, hrubý jak lesní kmen, vážně se vyloudal, z kabátu vysvlečen, koně hned vypřahal, na zdraví se nás ptal a vtipem srdečným všecky nás rozesmál.

Černí se vozci sem sjížděli se všech stran, práskal bič, zvučel smích, vesele zvonil džbán, hlučel žert nálevnou, dýmek kouř prchal z ní na bystrý, volný vzduch, v páchnoucí osení.

Malinký hostinský s malinkou paní svou a s dcerkou dospělou, taky tak malinkou, v šatečkách úpravných hbitě se točili, nikdy se nesmáli, vážně jen mluvili.

Malý jich pokojík, v rohu jenž ukryt byl, droboučkým životem něžně se veselil, v oknech mříž byla tam, míšeňské koflíčky, misník a truhlice a portret babičky.

Až při zdi u okna, svit kde své vložky tkal, se sbírkou starých knih višňový stolek stál, na němž již před lety dcera ta maličká při kouzlu západním psávala psaníčka.

A že tak droboučký ženich se nenašel, stárnoucí hostinský s dcerkou svou strasti měl, všichni tři zestárli, stříbrně zašedli a v smutek důvěrný tiše se zapředli.

Tak v domku laskavém žili již mnoho let tklivou svou samotu, uzoučký, malý svět. My jsme tam po leta na nocleh jezdili a „U tří pavoučků“ domku jsme přezdili.

V stříbro když ranních mlh dále jsme jeli pak, zpátky vždy toulal se vděčně náš svěží zrak a z dáli, krajina v mlhách když mizela, ještě jsme pátrali, zda se dům zabělá.

(Světozor 1899)

Večerní můj stín

Šel planinou jsem mlád’
na tváři měl jsem přísný chlad. Byl podzim již, na lukách trochu stád, v alejích žluto, západ v ohni,
a přes zelené jetele
hnijící list pách’ kysele.

Dál v hádankách jsem šel.
Co jiní chtěli, zas jsem chtěl. A od mých nohou dlouhý stín se tměl v hrudnaté pole jílovaté,
jak ze země rost’ by, pruhem tek’
přes trávy, pole, pahrbek.

„Stín ze mne roste, ach!
visí mi tichý na patách. Ach, kam my, stíne, kam my spolu jdem?“ A stín můj zatím s noci stínem
se spojil přes pláň, potoky
v stín ohromný a široký.

(K žatvě dozrálo)

ANTONÍN KLÁŠTERSKÝ 1866 Mirovice u Písku — 1938 Praha. Studoval na právnické fakultě v Praze, úředník Zemského výboru. Spoluzakladatel spisovatelského družstva Máj, tajemník IV. třídy Akademie, činný ve Svatoboru, Společnosti J. Vrchlického atp. — Sbírky: Živým a mrtvým (1889), Spadalé listí (1890), Písně z práce (pseudonym A. K. Lešan, 1891), Pražské motivy (1893), Nové básně (1901), Sonety prchavých okamžiků (1907), Zaváto (1918), Probuzení (1929) a další. — Překládal N. Lenaua, G. G. Byrona, W. Shakespeara a jiné (vydal dva svazky Moderní poezie americké), psal také pro mládež. Autor pamětí.

Cestou tovární čtvrtí

Krajina táhlá, rozjetá hlína, kolejí pruhy, na nich rez, v šedivé mlze pozdního října komíny trčí do nebes.

Povozů plných vleče se tíha, do mlhy padá černý dým, všude to hoří, leskne se, mihá velkými okny, kam jen zřím.

Zahlédneš oknem hřídele strojů, široký řemen transmissí, nových těch dramat, života bojů černavé, chmurné kulisy.

Slyšíš jen lomoz, skřípání káry, oddýchat slyšíš stroje píst, údery kladiv, syčení páry, bzučení kola, píšťal hvizd.

V dálce se někde ozvaly zvony, kladiv je rány přehluší. Padaly k zemi šerých mlh clony, a mně stesk divný na duši.

Kladiva rány, kam jsem jen přišel, duněly stále v uších mých: bylo mi úzko, jako bych slyšel jedinou píseň budoucích.

(Pražské motivy)

ANATOL RUBÍN (vlastním jménem Hanuš Voves) 1867 Praha — 1929 Praha. Právník, úředník pražského místodržitelství, okresního hejtmanství na Smíchově, pak v Plzni, pak v Rokycanech, od 1913 civilní komisař u armády, 1914 přidělen k poštovní cenzurní komisi, od 1918 přednosta tiskové kanceláře státního zastupitelství v Praze, vzápětí povolán do presidia zemské politické správy Národního výboru, od 1919 vysoký úředník na ministerstvu obchodu. Náruživý cestovatel. Zemřel na záhadnou tropickou chorobu. Sbírky: Pozdní láska (1926), Severské legendy (1927), Na toulkách světem (1928), Nedokončená cesta (1930). — Prozaik (Tři dary), dramatik (Zmařený život).

Sousedka
Karlu Horkému

Už sedm hodin bilo zrána na věži a šofér stiskl třikrát hlučný autovox, když na náměstí s kašnou, smutným kostelem se po dláždění tvrdém rozjel char-`a-banc. Vtom rozlétla se žlutá dvířka po straně a na poslední místo vedle mne spíš dopadla než sedla slečna bez dechu. Já rychle si ji prohléd’ s čela do paty — co roků měla asi? Snad už sedmnáct.

Hned sejmula si rukou hbitou klobouček a v zrcátku kabelky z kůže ještěrčí si rusých vlasů pročesala mikádo a pýří pudru k nosu, na tvář nanesla. Pak svinula si na krk šálu Mac Gregor a krátkou sukni z plissé barvy cihlové si nad kolena oblá trochu pozvedla, až úzký pruh se bílých krajek ukázal, a štíhlé nohy v pavučině punčošek o sedadlo, jež před ní, lehce opřela. Po společnosti v autu zrakem přeběhla, pak zívnula si, řada zubů bělavých až za barvou rtů rudou chvíli zasvitla, a protáhla se tělem, jak to činí had, když po mechu se sune spadlým listovím, a zavřela si oči jakby k spánku.

Co jízda pro ni starých dubů alejí, co křivá říčka dole v lukách pod olším a vesnic ostré střechy svěží červeně, co šedý castle za zdí mezi břečťanem a sešlý kostel, jenž se schoval bázlivě do klínů smrků, k dubům, v řetěz habroví, co širý loch, jenž tiše spí tu od věků a vidí, jak mu v bílých nocech měsíčních na břehu tančí skřítci kruhem s vílami?

Kam rozešly se jenom její myšlenky? Snad vzpomínala, s kým by zítra na tennis jít měla, než by zašla někam na breakfast, neb odpoledne, kde by na golf setkala se na trávníku nízkém se svým přítelem. Snad přemýšlela, má-li dojít ke hrotu se flirtem až, jejž předla s mužem neznámým, co nedávno s ním u vrat banky střetla se, neb má-li koupit sobě nové podvazky, jež předevčírem na street hlavní viděla.
Vtom coach se náhle zastavil po jízdě, která skorem čtyry hodiny už trvala. Rád každý z vozu sestoupil a po mně slečna se sny z krajů záludných. Prach setřásla si sporý rychle se šatů a pod klobouček skryla měkké kadeře a trochu pudru svála k čelu, do tváří a ke vratům šla velkým zvolna hotelu. Tam ke dlouhému stolu sedla v jídelně a vpravo, vlevo dívala se bez zájmu, než porridge začla jísti zplna talíře. A sotva černá káva byla dopita, na svoje místo v autu zase zapadla a zdála spát se sladce další za jízdy… Je život krátký, mnoho dnů má v náplni, jež vyprchnou jak dým, co krouží nad střechou.

Zkráceno (Na toulkách světem)

JAROSLAV KVAPIL 1868 Chudenice u Klatov — 1950 Praha. Studoval medicínu, pak filologii, novinář, od 1900 režisér, dramaturg a od 1912 šéf činohry Národního divadla v Praze. Za 1. světové války člen Mafie, z jeho podnětu byl vydán státoprávní manifest českých spisovatelů v květnu 1917. 1918–1921 úředník ministerstva národní osvěty, pak do 1928 režisér ve Vinohradském divadle, za protektorátu v odboji a vězněn, 1946 jmenován národním umělcem. Redigoval Zlatou Prahu (1898–1904) a Ottovu Světovou knihovnu (1897–1925). Sbírky: Padající hvězdy (1889), Růžový keř (1890), Tichá láska (1891), Liber aureus (1894) a další. — Dramatik (Princezna Pampeliška a další), operní libretista (Dvořákova Rusalka a jiné), autor vzpomínek.

Květiny

Ty květy, jež tě otrávily, jsi za živa tak ráda měla: sníh lilije, jež chví se celá, i kamelie kalich bílý.

Pak narcis, květ jenž v touze chýlí, a jasmín, jenž se nocí bělá: ty květy, jež tě otrávily, jsi za živa tak ráda měla.

A když jsi k nám jak zabloudilý sen andělů v své rakvi dlela, jen v chladném sněhu tvého těla a ve tvých mrtvých rysech zbyly ty květy, jež tě otrávily.

(Padající hvězdy)

Kytara

Tvé prsty voskové mdle tlukou do kytary, z níž nápěv ospalý a lethargický, starý se líně ozývá, jak zněl by tůní ze dna, kde města propadlá se tají nedohledná a bílé paláce a zasmušilé chrámy, v něž měsíc vidí jen, jenž svítí nad vodami.

A v hrobce zazděné, kde chrámu pod podlahou Smrť s tváří vyzáblou si básní pravdu nahou, sním, že jsem dlouho spal a počínal již tlíti a dávno zapomněl, že venku vlnobití a měsíc nad mořem, jenž lesklá tvoří kola, vše v nové žití zas a nekonečné volá.

A nyní po letech já z hrobky vstávám němý a vidím oblohu a vidím starou zemi, kde v tónech ospalých zas nově vzpomínám si, že snění opojné mne svedlo v dálku kamsi, a vzdech jen posílám teď za mrtvými jary, tvé prsty voskové když tlukou do kytary.

Bařina

Jak černé zrcadlo, jež svitem mdlým se leskne, plá tmavá bařina kdes v tiši hájů teskné, spleť větví prohnilých tlí jejím pod zrcadlem, však v listí uvadlém a dolů na dno spadlém má leknín kořeny, je zrosený a bílý jak opál měsíce, jenž nad lesy se chýlí.

Ó noci vůní mdlých, ty tajemná a vlahá! Tvým svitem smutečním, hle, Najad těla nahá se chvějí rhytmicky jak v tichém tance reji a k růžím leknínu se v touze uklánějí. Kam prchli satyři, již ve křovích se smáli? Jak mrtvé touhy stesk zní kdesi syrinx v dáli.

Spím na dně bařiny a tělo moje stlívá, však v záři nocí mdlých, jež krajem chví se snivá, z mých prsou rozrytých květ písní roste bílý, má kouzlo měsíce, jenž k leknínům se chýlí, a fantóm Najady, ten magický a čistý, se sklání v onen květ a líbá jeho listy.

(Růžový keř)

Akmé

Akmé, léta pominou jak den dnešní, sladká slova básníka ústa jiná budou šeptat nehodná a my zmlknem
ztraceni v sebe.

Co nás kdysi těšilo, svět nám urve jak tu sloku básníka rozechvělou, něhou našich vzpomínek duše cizí
hřáti se budou —

stačí Ti to, Akmé má, za to všechno, co nám život nenechal neúprosný, když Ti řekne Catullus líbaje Tě:
„Miluji Tebe!“?

(Liber aureus)

FRANTIŠEK PEČINKA 1869 Nový Bydžov — 1917 Brno. Malíř krajinář (žák prof. Julia Mařáka a vídeňského prof. E. Lichtenfelda), žil v Nové Pace, v Šitbořicích u Brna, Kloboukách, Luhačovicích, Brně. Často pobýval v Opatii (po celý život se léčil z tuberkulózy). Sbírky: Sešit veršů (1894), Dojmy z Paky (1897), Vlčí mák (1917).

Smutek

Po řepách u nás vždycky smutno bývá, za humny smutno, smutno doma, v poli. Bezlistá hruška před okny se kývá, pluhy a brány leží u stodoly.

Na dvoře moknou pařezy a klesty, jsou temné došky všude, země měkká, v příkopech hnije listí a vše cesty jsou rozjezděny, bláto po nich stéká… Celé dny vítr lomcuje nám vraty a za komínem úpí. Do světnice již z půdy snesli staré kolovraty, však je tu teskno, šero houstne více,

a když už večer po planinách kráčí, tak němě jeden druhého tu míjí, jak by kdos umřel… Ve vsi zvony pláčí a psi tak dlouze, zoufanlivě vyjí — — —

Cihelna

Za městem o samotě v středu polí cihelna stará naproti mně kývá, očadlá střecha, jejímž na vrcholi komínu poklop z dálky se už stmívá,

na modrém nebi ostře rýsuje se, jak tuší by tam nakreslena byla. Jsou jámy kolem, nátěr okru nese ta mastná hlína. Je tu kopřiv síla

a blínu, bodláčí, v němž stehlík piští. A smutek vane těmi samotami, jak díval bys se ve vsi k spáleništi, z kad ve vzduch trčí ohořelé trámy…

Kdekoli černou cihelnu zříš státi, týž dojem shledáš; všady zříš tu hlínu mazlavou, žlutou, ze všad bude váti ten tklivý smutek i ta vůně — blínu…

(Světozor 1894)

Akvarel

Obloukem mostu s ulice už vidíš obrys hřbitova, dál vzhůru podél silnice se táhne cesta křížová.

A z leva tobě naproti jsou tyče, dráty, koleje, a z vlaku, jenž tu rachotí, vlá teplý zápach oleje. Květ šípku kolem polétá, a celá cesta zdá se ti růžovým sněhem poseta. Na pozadí je viděti

báň kaple, jak ční do výšky — K ní vonnou bílou alejí neslyšným krokem jeptišky jak černé stíny kráčejí…

(Světozor 1895)

Náměstí v Ž.
F. Tichému

Půl sedmé bije. Setmívá se chvatem. Západu odlesk dřímá v domů líci a v sterých oknech. Staré na radnici ciferník hodin bleskotá se zlatem.

U božích muk, jež planou do krvava, rozlehlé boudy zelinářek leží, z pod plachet vane ovoce dech svěží, sem tamo postava se mihne tmavá.

Teď vřískavý hlas trubky pronikavě se rozleh’ šerem — pošta jede k vlaku. Vše stlumeno již, skryto do soumraku, kol kašny lampy rozsvěcují právě.

Pár snivých děvčat, chladných úředníků z procházky delší navrací se líně. V hôtelu světla… Vůně od kuchyně náměstí celé naplnila v mžiku…

(Sešit veršů)

Vzpomínka ze vsi

Bylo to na podzim po řepách. Z bálu ved’ jsem ji domů kol rozmoklých chatek, jak se mne držela, v stříbrném kalu rozjeté cesty ploužil jí šátek.

A byla zemdlená. Slepené vlasy potem jí voněly. Líbat se dala… V příkopě u plotu, prostřed vsi asi vůz řepy stál zblácený. Zima nás jala…

Oh, jak to mrazivě v kosti se lilo! Jektala zuby a k boku mě tiskla. A už se jitřilo — všude tak bílo, pod lávkou u statku kaluž se blýskla.

A pod stromy u vrat dlouho jsme stáli, mlčky a dlouho! Zimou se třásli… Muzika ještě plakala v dáli… Poslední hvězdy už hasly…

(Dojmy z Paky)

VLADIMÍR HOUDEK 1869 Praha — 1908 Praha. Aktivní důstojník (sloužil ve venkovské posádce, dosáhl hodnosti nadporučíka), od 1899 poštovní asistent v Lovosicích, pak v Kolíně. Dožil v ústavu pro choromyslné. Sbírky: Vykvetly blíny (1899), V pavučinách nervů (1901).

Píseň blázna

Leží má kostra stará a žlutá na písčitém řeky dně nepohnutá.

V lebce se černá široká rána, démantů prachem postel má stlána.

Otvory dvěma, kde oči mé plály, zářivé vlny v leb valí se, valí.

Širokou ranou vzadu táž vlna z lebky se prodírá kalu plná.

Lebka má klec je, v které se skrýval černý pták, hrobovým hlasem jenž zpíval.

Živil se světlem a posupně číhal, když se mi paprslek ve zraku míhal.

Okny jen bylo dvé žhavých mých zraků, kudy jsem potravu sypával ptáku.

Kde však vzít ohromnou zásobu světla na pospas ptáku? Msta běsná mne hnětla.

Hrozivě ukázav na oblaka — jedinou rukou vyhnal jsem ptáka!

Prázdna je klec má. Však její stěny kalem a hnusem jsou znečistěny.

V řeky hloub vrh’ jsem klec páchnoucí kalem, propláchnout, zčistit ji v proudění stálém.

Leží tu přes sto let. Však každá vlna z klece se prodírá kalu plná!

Ondy bůh ze mraků pustil se skokem, na klec mou zíral pátravým okem. Šedivou hlavou třás’, divil se, divil: „Nejlepším světlem mým pták se živil!

Ukrad mi věčného světla tři snopy, kalu zde nechal nesčetné kopy!“

(Rozhledy 1898)

Teprve včera

Já postih’ tvůj výraz. Věz, teprve včera jsem postih’ tvůj výraz. Ty’s hleděla v zrcadlo a zoubky své cenila’s do toho šera, do smutného ticha, jež síní mou zavládlo.

A v chvíli té bizarní podoba sterá mně zakmitla mozkem. A mrazivě dopadlo to ticho v má prsa — však z mračného šera jak zoubky tvé zářily v blysknavé zrcadlo.

Tam zřela jsi dlouho!… Tvé rety se nesmály! A podoby zvířecí šerem se míhaly — já před jejich zuby své rámě chtěl skrýti, jež posud tvé ohnivé kousnutí cítí! Sám seděl já v koutku a v zrcadle blýskaly dvě řady tvých zoubků — tvé rety se nesmály!

(Vykvetly blíny)

Noční rozhovor

„To mohl být nádherný, velký klid, moh’s nad sebou slyšet jen ševelit trávu —!“

‚Tak… Měli však guillotinou stít a daleko od trupu zakopat hlavu!‘

„Zde dole je věčné víření v tmách, a hluboký povzdech se v hlíně tratí.“

‚Prach mozku, sžíravý, zpupný prach, vždy bouří a prachu srdce nedá spáti!‘

(Zlatá Praha 1900)

Ty budou z těchto…

Stařeny kostlivé a hnědé s tou vráskovitou tváří lednou — ty budou z těchto — v hlavě šedé vzplá myšlenka jim na mne jednou.

Čilejším tempem pozachvějí se tepny jejich zimomřivé a blysknou upomínky živé v jich zraků šedé beznaději.

A jako struny strhané na houslích, obemšených plísní, mdle prochví zvyklé tóny z dáli:

jich zdrhlé nervy provane poslední, mroucí echo písní, jež mé kdys ruce na ně hrály.

Bez krbu…

Pod listů hustým příkrovem šla parkem cesta stále tmavá, i za dne sotva blyskla sem větvemi záře mihotavá.

Sem chodil párek řadu let, zde vášni své kout našli stmělý, když není krbu. Tíhou běd milenci vlasy sšedivěly.

Byl podzim. Teskně v trávník zřeli: Spadalým listím kryto jemně se vinulo v něm na sta cest, po nichž jdou myši ve své cely. A pro ně? Jedna cesta vést jen může k bytu v hloubi země.

(V pavučinách nervů)

KAREL ČERVINKA 1872 Albrechtice nad Orlicí — 1949 Mělník. Bratr básníka Adolfa Červinky. Právník ve Veselí nad Lužnicí, Broumově, Městci Králové, Praze, po 1918 rada nejvyššího správního soudu v Brně. Sbírky: Zápisník (1892), Krajiny a nálady (1894), Hledání samoty (1897), Slunce v mlhách (1901), Ptáci na stromech a květiny v dešti (1903). — Psal humoresky, psychologické povídky (Ejhle člověk, Zahučaly lesy a jiné), romány (cyklus Rodina, Dědicové, Země a další).

Jatky

Jsou jatky za městem, jsou u řeky kdes v poli a luka do dálky se táhnou za nimi, na blízkém jeřábu pták časem zašveholí a vítr zachvívá tam žity žlutými.

Krev ssedlou na trámech a na zdech možno zříti, puch odtud vychází a krysy tady jsou… A zeleň dokola… A na ni slunce svítí… A odtud rozhlédnout se můžeš krajinou…

Krajinou do dálky, tam kde jsou dvorce bílé, kde teď je senoseč a těžké vozy as tam v pole vyjely, jak bývá v ranní chvíle, a na kraj rozlévá se všade záře jas…

Pes velký, řeznický zaštěkal uvnitř náhle, na stromě umlkl hned tichý ptačí zpěv… Pád těla těžkého! Po zemi parny zpráhlé valí se kouřící a dosud teplá krev — —

Sousedská

Po páté hodině, vždy věrni svému zvyku, sejdou se v hospodě neb ve altánu stmělém pan mlynář, — přijdete dnes, pane továrníku? — pan farář zabloudil sem s mladším učitelem.

Zábava rozproudí se dřív, než bije šestá, náš doktor od chorých se nyní vážně vrací, — starší pan kolega sem přijel právě z města — a oba usednou si k naší honoraci.

A smíchem rozmarným všem záhy rdí se líce, nad hlavou veliká již lampa jasně hoří, o špatných bramborách a dobré politice a v posled o válkách se všickni rozhovoří.

Neb náš pan rytmistr, jenž v pensi u nás žije, svedený hovorem se rozpovídal taky; (o jednu sklenici víc kvůli hostům pije a žárem mladistvým mu plápolají zraky).

On rukou maluje jim teď plán Temešváru a naše společnosť již začíná ho chápat. — Jen mladý učitel přemítá tiše: „K stáru proč smělý hrdina k nám v nudné město zapad’,

kde husy náměstím jen jdou a stádo ovcí, a šedý policajt, jenž rovná hádky kluků, kde z města přišlému sem právě bohoslovci bezzubé babičky chtí zbožně líbat ruku…“

Sadař

Již prodal ovoce a podzim kráčí kvapem a víno dozrálo již zvolna pod okapem a slívy zčernaly a padá listí s lípy; on zbytky sesbírav — kol ohlíží se všade, poslední zásoby na malý vozík klade, křik s polí slyšeti, — již odvážejí řípy.

Pak v statek protější si zašel. S Bohem dává. A listí žloutnoucí pomalu opadává, a teď se zahleděl zas po okolí blízkém, však zatáh’ opratí, psi jeho zaštěkali, již se víc nedívá, neb zraky se mu kalí, a domů odjíždí po polní cestě pískem — —

(Zápisník)

Poslední procházka v horách

Ještě jsem vyšel přes lány zmoklé v horský les, kde se černají rokle, žaludy padají, prořidlý dub líně se houpá, pavučí blýská na travách žlutých… chví se kleč nízká, výpar mě ovál jak z plesnivých hub.

Ticho, to ticho! Pršelo z rána. Oblohou zticha vesluje vrána, z mlází se kouří, a nahoře kdes hnula se zlehka veverčí hnízda… Někdo jde v dáli… slyším, jak hvízdá… zaniká… zase jen hovoří les…

Stařičký lesník v kalmuku šedém, provázen dcerou, zahalen plédem cítil dnes touhu si vyjíti ven — — — Dýchaje těžce, ve trávě zvadlé brouzdá se volně, tváře má vpadlé, k západu chýlí se podzimní den…

Viděl jsem, jak se ohlíží nesa vyhaslou dýmku; vyšli teď z lesa, v polích se zastavil, ohlédl zas… poslouchá… Zdá se, jako by čekal na stromech, kam svit západní stékal, sojky křik, dubnových kukaček hlas…

(Krajiny a nálady)

Svinování dnů

Zas doléhá mi do snění z tmy žaluzií řinčení, nad zhaslým krámem svinují se s hlukem, ulice tmí se zavátá, jak sem se shrnul, dojat jsem tím zvukem, hodina bije devátá.

Už, kupečkové, jděte spát, začněte v krámech zhasínat, ve vůni kávy, šafránu a zelí ať krám se dusí do rána… Milenky v tmách jsme provázeli a teď je v duši nirvána.

Tak protivná a bezduchá k mým dveřím sedla ropucha, tak mrzutě se protahuje a žaluzií řinčení počítat sobě nelenuje — u kupců byla v učení — a teď mi něco deklamuje v těch žaluzií řinčení:

Větrům to, smutná, žaluji, že se dni rychle svinují, připlují, ale — odplují…

(Zlatá Praha 1902)

EMIL HÁCHA 1872 Trhové Sviny — 1945 vězeňská nemocnice v Praze na Pankráci. 1898–1916 úředník českého zemského výboru, 1916–1918 Nejvyššího správního soudního dvora ve Vídni, 1918–1919 senátní president, 1919–1925 druhý a 1925–1938 první president Nejvyššího správního soudu ČSR. 1938 zvolen presidentem republiky, 1939–1945 státní president protektorátu Čechy a Morava. Sbírka: Omyly a přeludy (anonymně, 1939). — Překládal z angličtiny (Jerome Klapka Jerome a další) a ze severských jazyků.

Opožděný květ

V mé roli dávno zaoraný květ v pozdním létě vypučel, když pšeničné již zhnědly lány a žnec již s kosou od vsi šel.

Mhy přijdou hned a noci chladné, větry se zdvihnou sychravé, dřív než se rozvil, květ můj zvadne, kol půjdou pohřby zdlouhavé.

Co klíčilo až v době zrání, bez plodu musí zakrnět. Tvé slzy, dítě, nezachrání můj smutný, podjesenní květ.

(Omyly a přeludy)

LOUIS KŘIKAVA 1873 Přeštice — 1920 Praha. Nedostudoval práva, morfinista se zkušenostmi z psychiatrické léčebny, často měnil zaměstnání, pokoušel se usadit v Plzni, Brně, Čáslavi, Teplicích, Hradci Králové, Ostravě, ve Vídni, v Berlíně, v Semilech i jinde. Od 1907 pobýval v Praze a vydělával si na živobytí úředničením a novinařinou. Knihy veršů: V nocích bezhvězdných (1899), Pyrrhova vítězství (1901), Blažej Jordán (1904), Pavillon moru (báseň, 1907). — Psal také povídky (Skrytá erotika a jiné povídky, Zločin na vsi a jiná próza, Psychiatrův klobouk a jiné prózy, Loupežný rytíř Florián a další).

Vyprahlá duše

Někde to bylo… Viděl jsem to kdysi… Jas sinný padá v kamenitou pláň, a nad jezery tmavé mraky visí, jsou pole sucha jako mrtvá dlaň. Šedivá pára v chomáčích se vláčí, nevidět ptáka, mrtvy leží květy… Zoufalý občas výkřik volá k pláči… Kde zřel jsem je? Kde viděl jsem ty světy?

(V nocích bezhvězdných)

V nemoci

Ranil mne někdo. Pad jsem. Marně hledám
stopy ran. Nesmírnou bolest cítím, když se zvedám a padám zpět… Zřím kolem… Pustý lán, přes lesy v dáli vážným letem tíhne
hejno vran. Bůh těla kryj, jež někde mrtva stihne.
Chyt mne děs. Však marna naděj, že mne někdo zdvihne. Nemohu křičet. Za to v dáli kdes, tam za lesy lovcova puška houká,
štěká pes. K mé hlavě pavouk s křoví přízi souká
klidně blíž. Točím své oči těžce na pavouka. Je drobných mrtvol plna jeho skrýš. I mne v síť svoji velký pavouk zlákal.
Zemru již? A není tuto, kdo by pro mne plakal.
Vichr jen, jenž zdá se, jak by žalně vyje skákal od křoví v zem, můj duse slabý sten.

(Pyrrhova vítězství)

Vzdálené drama

V pokoji sedím sám a sám — — Taková nálada je ve mně: Ostrůvkem chodím cizí země, zšedlý den smek’ se na řeku. Lukami k břehu žloutne cesta. Přes řeku hledím… Štíty města tratí rys v rudém daleku.

Taková ve mně nálada je. Co stoupá do ticha to kraje? Jaký to pláč, jenž lomí je? Rostoucí šumot v sluch se věsí, neduní vůz to v blízku kdesi? Ku břehu spěchám… Co mi je? — Olši jsem chyt a nervy zbystřel… lidí řev v pláni, křik a výstřel, psů štěkot, výkřik: Marie! — —

Taková nálada je ve mně. Ostrůvkem chodím cizí země a vzpomínám a vzpomínám, kudy a kdy jsem to sem přišel, kdy jsem to viděl, kdy to slyšel…

(Zvon 1904)

Dům na obvodě Žižkova

Dům moderní — poschodí prvé vzpíná prs hrdý balkonu — Zasmušen stojí v ulici strmé. Je v ní tak málo ozonu…

Měl ctižádost… Snil o kobercích, jež vnitřek jeho obloží, o tlustých pánech, vážně troucích podešve bot svých v rohoži, o bílých dámách, důstojnících, o poesii balkonu… Zůstala smutnou ulice strmá, v níž je tak málo ozonu.

Hanba mu přímo… Na balkoně spí v sedě muž, jenž zpil se dnes, s etage první hadr visí a na okně se černá dřez…

(Blažej Jordán)

Pavillon moru

XVIII. Mládí, mládí je jen schopnost touhy. To jsem pomyslil, když v krajském městě žil jsem měsíc jen. Mne ovšem zvali prokazujíce mi vzácnou čest na polévky a la reine a chřest, s dámami jsem mluvil hodně plano, zpíval jsem, když hrály na piano, večer s chorem děv těch tatíků nořil v maxla se i do cviku. Dopoledne s rady jsem se bavil, vína vliv jsem zase vínem navil, a že nejsem vlastencem jen zpola, vstoupil v klub jsem a i do Sokola. Činil vše jsem s prudkou odvahou. (Byl jsem také kousek za Prahou.) Večer prázdníval jsem pokály, skrytě užíval jsem jodkali,

neboť — k čertu — nelze míti dosti, jak se zdálo mi, opatrnosti. Ale lék jsem velmi klidně bral, bez snů děsivých jsem dobře spal… Moh’ jsem žít ten život hloupý, dlouhý — ale mládí je zlá schopnost touhy…

(Pavillon moru. Zlomek Zápisků neurasthenikových)

VAVŘINEC GEER

Nedělní odpoledne
Das Leben ist so schön,
möcht’ nie zu Ende geh’n.
Kuplet.

Na okně kýve se květ rudé fialy. — Nedělní odpoledne. Večer usíná. Ulehá šero v pokoj. — Housle výskaly, zvuk chvěl se v deštivý a svadlý pustý den. „Ten život — krásný sen — —“

Naproti z hospody sem zaleh’ zvuk veselé melodie z pod hnědých kaštanů, jež vlhkem mokvají. V skla okenní zběsilý liják bije a orchestru zvuk trhá vítr v sten — „ach, nebýt konce jen — —“

V lokále v Boudě nabito. Je dusno. „Zavřít dvéře!“ křik’ někdo. — V kouři hovoří. — Ve hustém dýmu vzadu v tyrolském kroji dámská kapella. Z nich jedna ku citeře zpívá. — Pár lidí obrátí se. — Ticho; liják syčí ven. — „Das Leben ist so schön“ — —

To stará láska zpívá v chumlu par. — Zrak svadlý vlhne při tom setkání. Vzpomínka běží lásky mladých jar. — — — „Věřte mi, — věř, jen Tebe, Tebe jen!“ — — Je láska krásný sen.

V okně na dlouhém stonku fial rudý květ se kýve, rýsuje na šedé plachtě nebe. — — Sjel bleskem pták. — Ve smutku chví se ret. Dešť bije po skle, tluče do oken a hlava padá v dlaň, ve smutný, pustý sen.

(Rozhledy 1897)

KAREL NEJČ 1875 Svrčovice u Kladna — 1900 Brandýsek u Kladna. Syn zemědělce, na pražské filosofické fakultě studoval historii, estetiku a hudební vědu. Zemřel na souchotiny. Posmrtně vyšla sbírka Básně (1900). — Překládal Ch. Baudelaira, A. P. Čechova.

Já pustou šel cestou…

Já pustou šel cestou podzimním večerem, kdy mlha se těžká válela po polích, kdy do mlhy lesy stichlé se topily a vlhkostí šedé dýmalo okolí. V mé duši, v niž těžké, pochmurné myšlénky se vploužily, tíží dusnou ji zalehly, cit divný se vzbudil. Cize mi zazněly v sluch vlastní mé kroky, znějící tlumeně. Mně děsivých záhad obzory závratné se odkryly, svým mne drtíce nesměrnem, já vlastní své bytí v chvíli té nechápal, já nechápal život, dušeným ohlasem jenž z odlehlých vesnic k uchu mi doléhal. Mne divný žas jímal, jako by bytosť má se zdvojila náhle: jedna z nich kráčela tím podzimním večerem, mrtvě jak automat, co druhá kams v prostor prchala bez konce, kde hlubokých tajů stíhala s úžasem div závratný, marně snažíc se chápat jej… Mne divný žas jímal. Líně jak bez ducha já krajem tím kráčel mlčícím, mlhavým, kde sychravou pole dýmala vlhkostí.

(Moderní revue 1896)

Na mrtvých vodách

Do tiché zátoky, kde stlívá voda líná, zpět s moře šírého loď tvoje náhle vběhla. Van, k jihu vichřící, zde plachty nenapíná, a kalná vlna, v bok jež bila ti, se slehla.

Je mrtvo na vodách… šum plachý o břeh šplýchá… Je mrtvo v duši tvé… Spí bolest… Touhy zmdlely. Klid tvrdě hojivý ti slizce ve tvář dýchá z mlh vlhké záplavy, jíž dálky zšedivěly.

Že silný život vře a horkým kypí ruchem tam v modru za mořem, kam sny tvé žárné vály a sluncem zality a lehtajícím vzduchem pod nebem sálavým ve mdlobách usínaly? —

Je ticho… Přelud zhas, jenž v stíny žhavě svítil a jasu zátopou v zrak oslněný splýval, tvé vzbouzel naděje a žádost ohněm nítil a tropů pozdravem v žár krev ti rozechvíval.

A vlnou příbuznou tvůj klid zde nerozčeří řev dálný jižních vod, jež pyšně v slunci bouří. Spí bolest… Usnul den… Spí touha… Soumrak šeří se mrtvou zátokou a obzor mlhou kouří.

(Moderní revue 1897)

Mha visí v oblacích

Mha visí v oblacích, mha v polích hradbou stojí a zítřek, vzejde-li, zas mhou se bude šeřiti. Kraj smutný prosby své se nudě vyslat bojí a duše ve slunce už netroufá si věřiti.

A teskně v šedo zří. Pod okny stezky běží — a marně v cestu zvou. Dnes nelze uniknouti, kol bažin rozlil se, kde kvetl údol svěží, a zrádné pěšiny se do močálů hroutí.

A zvolna míjí den. Ni sen se neodváží kmit plachých záblesků do šedé vrhnout dáli. Před oknem zkaleným se duše choulí chladem.

Na zmrzlém osení se časné jíní sráží a páry otravné se kouří nad močály. Slyš, kdesi na hájku psi smrti skučí hladem.

(Básně)

JOSEF POSPÍŠIL Narodil se 1876 ve Zbyslavi u Čáslavi. Katolický kněz. Vydal: Jan Prchalů (básnická skladba, 1925), Život (1926).

…

Tak teda byla jedna přadlena a švadlena, a když jim zhasla lampička, pravila přadlena: „Já mohu potmě příst a namakám svou nit. Kdo potřebuje oleje, sám pro něj musí jít.“

„Ach Bože,“ vzdychla švadlena. „Co počnu bez světla já ubohá?“ I vzala lahvičku a šla a šla, jak kdyby tady někam k rybníku, kde kupčila a olej v chaloupce své prodávala baba zlá.

Tma byla černá jako hřích a dole v lučinách světélka divá rejdila, až dívku jímal strach.

Když přišla blízko k chaloupce, ach Bože, jaký zjev! —: tam zřela plot a na něm plno rozvěšených střev.

Jde dál a hrůzou zkamenělá zůstane tam stát: plot zle se ježatil a na něm visel lidský hnát.

A zas jde dál, a poznovu se celá zděsila: jí z plotu vstříc se lidská hlava sťatá šklebila.

Však tu již před ní chaloupka se zdvihá nevelká a v oknech blikají dvě červenavá světélka.

V ní malá byla dušička, však přec šla do síně až k ohništi a zří: tam chlap se houpal v komíně.

Ach Bože, Bože můj! Jak koukla dírkou klíčovou, hned baba s nosem železným ji chňapla rukou svou.

„Ty sloto! Povídej, povídej, cos tam viděla?!“ „Nic, babičko,“ jí na to dívka strachy rozchvělá.

„Já nic jsem nezřela!“ „Jen nelži, sic tě roztrhám! Cos viděla?“ „Ach, babičko, já viděla jsem tam moc střev, kol po plotě tam byla porozvěšená.“ „To střeva nebyla, to byla moje přadena!

Ty lhářko! Povídej, povídej, cos tam viděla!“ „Už nic jsem nezřela,“ jí dívka odpověděla, „jen na plotě se klátila tam noha veliká.“ „To noha nebyla, to byla moje motyka!

Ty klepno! Povídej, povídej, cos tam viděla!“ „Ach, babičko, já jiného už nic jsem nezřela, jen hlavu na kůle, však nevím jistě; byla tma.“ „To žádná hlava nebyla, to byla řepa má!

Ty mrcho! Povídej, povídej, cos tam viděla!“ I řekla švadlena, ač s pravdou ven jít nechtěla: „Já chlapa v komíně jsem zřela viset za provaz.“ „To nebyl chlap, to byl můj vepř; jej včera zabil ras!

Ty jukno! Povídej, povídej, cos tam viděla!“ „Ach, zlatá babičko,“ jí na to dívka nesmělá, „já do světnice nakoukla, kde kouř čpěl, puch a dým, a tam jsem uviděla babu s nosem železným.“

„Ta baba, to jsem já!“

Úryvek (Jan Prchalů)

Sebevrah

Hrklo ve mně! Nad hřbitovem, na trávníku, kudy úvoz k polím běží, v těžkých botách, v převlečníku zastřelený stařec leží.

Děs mne jal. Hle, vedle něho revolver, hůl sukovitá, číslo plátku krajinského, láhev žitné nedopitá.

Ležel naznak, tváře z vosku, zuby z pysků vyceněné, v ráně modrý výron mozku; spánky krví potřísněné.

Prostřel jsem mu na tvář šátek. Proč si zoufal, Bože milý? Pro hlad snad a nedostatek? Či ho síly opustily?

Kdo ví?! Když mu boty sňali, pod punčochou, na podpatku složený list našli malý; v něm sto korun a pár řádků:

„Odpusťte mi sebevrahu! A tu stokorunu dejte hrobníkovi za námahu! Po jménu mém nepátrejte!“

Starče bědný! Kdyby každý z bytu, kde se zakouřilo, prchl oknem sebevraždy, kolik by nás tady zbylo?

Však to věčně nepotrvá! Smrti nikdo neuhne se! Na rakve již beztak drva rostou pro nás všecky v lese.

Zkráceno (Život)

LOUIS ARLETH (vlastním jménem Jindřich Koblic) 1876 Praha — 1910 Praha. Absolvent měšťanské školy, úředník, obchodní pomocník, pak spisovatel z povolání. Básnické knihy: Poesie (1897), Z podivných dum bardovy harfy (1897), Kniha osamělého (báseň v próze, 1901), Písně Miriaminy (1902). — Prozaik, dramatik, překládal z němčiny (E. T. A. Hoffmanna a další).

Kyvadlo

Večer je, či noc je z rána, v křesle sedím dumný, štvána duše moje předmět hledá, jenž by zahnal chmury tíž. V pracovně své sedím šeré, na kyvadlo hledě, které klidu sobě nikdy nedá, ani teď, ač noc je již.

Zadumán se dívám vzhůru, rád bych zahnal duše chmuru, kyvadlo se stále kývá, jeho zvuk mně vždycky blíž, a mně zdá se: na mou hlavu sedá pták, jenž na únavu mou nehledě zobák vrývá v hlavu mou, ač noc je již.

Jedna — slyším — chvíle dlouhá, jepice ti zdám se pouhá, sladká jsem, když v čárné oko měkké Théy s touhou zříš — po polibku rty mé prahnou, nad křeslo se v levo nahnou, které prázdné zrak můj zočí, bez ní, ach, ač noc je již.

Druhá — oh, to chvíle děsu, strachy chvím se o ni, běsu která zvykla noční chvíle, blesk kdy bouří míhat zříš — hledím, křeslo stále prázdné, Théo, volám, hlas mi vázne, dítě sladké, které víle podobno’s, přijď, noc je již.

Třetí — hlas můj v tichu zniká, cosi v sluch mi slova říká, slova, jaká zaměnil bych s prokletím, či kletbou spíš — vzrušen vstávám, nelze spáti, marně čekám, že se vrátí Théa, ač svět celý utich’, nevchází, ač noc je již.

Čtvrtá — jako kroky lehké, zní to — myslím, Théy křehké tělo k síni mé se blíží, chce se stulit ke mně blíž — ku veřejím s touhou zírám, vzrušen sedím, neotvírám, cítím radost, jež mne tíží bázlivě, to noc že již.

Pátá — zmítán zrádným bolem zírám k oknu: měsíc kolem plane tiše jako svíčka v hlubý taj, kde mlhy zříš; mýlil jsem se, pravím sobě, nepřijde již Théa v době, tvá kdy znavena jsou víčka tíhou mdlob a noc je již.

A tak sedím, přísvit rána v síni vniká, duše zdrána, vzrušena jsouc darmo čeká cítíc stesku věčnou tíž, a já čekám bez úkoje, kdy se vrátí Théa moje, Théa má, ta bytost měkká, již čekám, ač mrtva již.

(Zlatá Praha 1901)

Slavozvuk

Oh, jaký třpyt, to slávy svit: Já básníkem stal se právě dnes, to básníkem v chmurné zemi kdes, kde nemožno mezi lidem dlít; kde nemožno z rána, ba ani v šeru bez hnusu dívat se na lid ten, věru, kde básníkem nemožno nikdy být.

Z rána to bylo. Všechen lid v ulicích shromážděn chtěl mne zřít; oh, byl to shon (jak vděčnu být!), toť on, toť on, tak volal lid, a se všech věží a ze všech cel se velebný hlahol rozzvučel: básník náš, toť on, toť on, jenž Peklo nám v Nebesa rozepěl.

A pili na chválu a na moji čest, a na moji slávu (tak pravda to jest!), a kde kdo byl, tož každý pil, jen jediný já se neopil (to proto, bych Musu svou nezneuctil!).

A proto tak pyšný a hrdý jsem, že lid ten mne nazval básníkem, to básníkem v chmurné zemi kdes, kde básník mře hlady (což potom pes!), kde nemožno mezi lidem dlít jen proto, že z rána, ba ani v šeru bez hnusu nelze zřít na lid ten, věru, kde naprosto nemožno básníkem být!

(Písně Miriaminy)

Co nám je po tom

II. Ach, divný jsem člověk.

A co nám je po tom?

No nic. To já jen tak povídám, že netančím, v divadla nechodím a pak-li, tož tančím a hraji si sám.

A bázliv jsem trochu.

Však co nám je po tom?

No nic. Vždyť já to zle nemyslím. Jen říct chci, že po tmě bávám se a strachy mru, na psa-li pomyslím.

A v jídle jsem mírný.

A co po tom nám?

No nic. Vždyť já tím jen říci chtěl, že nemám-li na oběd, stačí mi, koukám-li od mouky na pytel.

Však skromný jsem taky.

Co, k čertu, nám po tom?

No nic. To jen mi tak napadlo: kdybych já přestal být básníkem, jak by to v Čechách as dopadlo!

III. Já chtěl mít chléb — Vždyť hlad jsem měl! I dlaň jsem sevřel v pěst

a přines’ chléb, však na něm krev rudnula mého srdce.

Já přines’ chléb a na něm třás’ se mého mozku kus.

Já přines’ chléb, jejž snědli jsme a s ním i moji čest.

XII. Vyhostěn? — Dobře; budu sám! Vždyť často bývá někdo sám.

Potupen? — Třeba; libo-li. Zločincem budu, libo-li!

Měl bych snad být i oběšen? — Vše jedno — budiž! — oběšen!

(Srdce 1903–1904)

MARIE VOTRUBOVÁ-HAUNEROVÁ 1878 Praha — 1957 Praha. Překládala ze španělštiny, italštiny (L. Pirandella, G. D’Annunzia a další), ruštiny (M. P. Arcybaševa), angličtiny (T. Macaulaye). Říkalo se o ní, že byla milenkou G. D’Annunzia. Sbírky: Co rozmar přinesl (1900), Srdce, o člověku mluv mně! (1912).

Kdo porozumí ti, ty lidské srdce?

Již chladlo mladé tělo zavražděné… Muž otřel sobě zkrvavělé ruce, zotvíral skříně, pátral po kořisti. Své dárky poznal prostřed hrstky šperků… (ty váhavě bral, rušen vzpomínkami). Hodiny bily sedmou; pod záclonou kmitlo se ještě slunce; dalo světla kaménkům levným, pozlatilo stříbro, zahrálo duhou v perleťovém křížku na modlitební knize, v níž dvě malé bankovky hlídal Anděl Strážce. V kleci se jasem kanár rozezpíval; růže i reseda pod oknem zavoněly, a kaluž krve byla purpurová… Hodiny bily opět. Vrah se vzpřímil, vzal čapku, svázal věci do uzlíku, přikročil k loži, klidně pozoroval rozbitou hlavu, pobodaná prsa… Šel k zrcadlu, prohlédl tvář i oděv, pak bílou rouškou zkusil, zda-li obuv nezanechává stopy udavačné… Stál u dveří již; náhle obrátil se, odložil uzlík, řekl polohlasně: „Dřív nepřijdou než po druhém z těch svátků… Pták moh’ by pojít hladem, a též kytky by vedrem uvadly…“ Vzal džbánek s vodou a zalil myrtu, resedu a růže, naplnil koupel u klece, a našed se zrním sáček, zásobil dvě misky. Hodiny bily osmou. Vrah vzal uzlík, obešel kaluž, chvíli ostražitě naslouchal, je-li ticho na schodišti, pak stisknul kliku; znova chvíli čekal; otevřel, vyšel, zavřel. — Krok se ztrácel v dolejších patrech, kanár louskal zrnka, voněly květy, páchlo čerstvou krví.

(Srdce, o člověku mluv mně!)

K. SOKOR

Mám radost…

Mám radost ze sebe, jsem starý chlap a pustých smyslů a souchotinář.

Můj východ slunce byl již západem, na suchých snětích viselo mé mládí jak žebrák — sebevrah.

To byla dlouhá noc a plná šlehů, hromů, tmy válely se deštěm a vichr prskal v okna.

V tom náhle tvrdá pěsť mi v lebku ťala — — „mládí mé“… jsem křikl… krev řinula se z úst…

(Na nové květy. Básnický almanach nejmladší básnické generace české, 1899)

OSKAR DORNER

Podzimní květy

Měl sen jsem hrozný! V pozdní jak by květy mé tělo padlo. Durmany a blín sklání své květy na znavenou hlavu a dýchám otravnou tu vůni —; — sním. Nad sebou vidím dívku onu svůdnou: černý vlas, dlouhý, celý rozpuštěn, i oči černé, jako víla lesů sklání se ke mně na vychladlou zem. Otravný její dech v mé padá nitro a ona chechtá se, jak stvůra vod; dusím se — můj nářek, volání a bol jí, ukrutnici, připravují hod. Bláznem mne zove — chechtá se mi znova a ústy líbá zmodralý můj ret; dodám si síly — páže urvou cosi… toť podzimní byl durmanový květ.

Úryvek (Lada 1906)

FRANTIŠEK KAŠPAR 1879 Borečnice u Písku — 1959 Hrusice u Prahy. Studoval bohosloví v Českých Budějovicích, 1902 vysvěcen na kněze, farář v Nicově u Plánice, pak na Táborsku, od 1933 ve Stádlci, od 1946 v Zálší. Sbírky: Granátová jablka (1917), Visící roj (1917), Vexilla regis (1918), Mystické jahody (1920), Mír neděl (1926), Mučenky (1940), Tam tichou nad Lužnicí (1941) a jiné. — Psal odborné články o včelařství.

Pařez

Les osiřel. A ještě slyším dunět obrovskou jedli. Padla a cestu tarasí. Již usekali ruce, vonnou kůru sloupali a její bílé tělo na pasece svítí. Nesmírný pařez dobývají teď v úpalu letním. Teče pot z pidimužíků, jak páčí. Ač mrtvý, pařez křečovitě drží se kořeny růžovými matky země. Rodička nechce pustit mrtvé dítě své než násilím. Je zápas dobojován, u hluboké rány zející v zemi unavení muži spí. Leč hrozný sen je přepadá. Rameny černými je netvor děsný škrtí a do hlubiny stahuje. Ze sna se vychopili s výkřikem, však když se kolem ohlédli, zas do snu blábolíce padají.

(Mír neděl)

JOSEF KÁLAL 1879 Písek — 1952 Praha. Syn ruchovského básníka Josefa Kálala. Maturoval na gymnáziu v Písku, úředník pražského magistrátu. Sbírky: Hřbitovní cestou (1909), Rolničky (1911).

Komukoli ze zástupu při pohřbu

K hrobu často mrtvolu doprovázíš. Kousek hlíny lopatou vhodíš v rakev, duní sice, nezvykle trochu nyní,
neboj se ale.

Jednou také ku hrobu doprovodí tebe člověk; lopatou hroudu hlíny vhodí; bát se nebudeš, neboť na to
budeš již zvyklý.

Na hrob kamýčkáře

Každý jistě na první pohled věří, že jsi zvolil přec jen tu horší cestu, která plná kamení, trní vede
do nebe přec jen.

Přesvědčila však jsem se, že to lež jest. Viz, v mé nohy střepiny zadrhly se ze čutory, kterou jsi praštil o štěrk
vypiv z ní vodku.

Na hrob povozníka

V létě dříví z paseky, v zimě ledy vozíval jsi z rybníka známou cestou, opatrně sjížděl jsi srázem cesty,
brzdils vždy správně.

Až tu jednou kameny vezls z lomu, zahled’ jsi se do polí stranou k žnečkám; v srázu cesty všechno jsem zadržeti
musila tebou.

Na hrob krčmáře

Hosty vítals s úklonou velmi vlídnou, ruce jsi jim stisknul vždy velmi vřele, v rozhovoru vždy jsi jim přitakoval,
souhlasils vždycky.

Jednou já jsem do krčmy tvojí přišla, velmi vlídně přijals mne — neznal jsi mne — a tu ihned, mluviti než jsem začla,
dle zvyku kývnuls.

Na hrob tuláka

Cíle žádné nemaje chodils lesy, údolími, horami, polem, loukou, jeden cíl však maje snad ještě přeci:
tuhle ten hřbitov.

A tu můžeš dokázat, jak to trvá mnohdy dlouho, než mne potká člověk, tak jest zcela zbytečno třebas polmi
loudat se za mnou.

(Hřbitovní cestou)

J. M. LIDOV Prozaik (publikoval v Národním obzoru), překladatel z italštiny (Casanovovy Paměti mého života a další).

Pozdvižení

Rozdupané pole, krev se v hroudu vpíjí, nad vsí sežehnutou dýmu mrak.

V cestě mrtvý leží v kytli rozedrané, vejpůl přeražený cep a prak.

Strnulá dvě bělma v modro nebes hledí, v ticho propadá se krákot vran.

Topolová alej hrozebně ční k nebi, sťaté hlavy civí s města bran.

(Zvon 1907)

JAROSLAV PETRBOK 1881 Praha — 1960 Praha. Vystudoval učitelský ústav, 1902 –1922 učil na různých školách, 1922 propuštěn na dovolenou, aby se mohl věnovat badatelské práci v geologicko-paleontologickém a zoologickém

katalog ... Zapomenutí

© Martin Reiner - info [at] martinreiner [dot] cz | Editor: Michaela Wronová - michaela.wronova [at] gmail [dot] com
Facebook | Webdesign Brno: Liquid Design | Design: ReDesign